Milada.

Milada.
„Budiž zdráva, moje Milado!“ K děvě panoš Harach jme se díti; „Ač se loučí srdce nerado, Vlasti na nivách mi nelze dlíti: S Vladislavem táhnu v zemi svatou, V onu zemi neznabohem vzatou.“ „Nechoď z dědin, nechoď milený! V noci strašný poděsil mě sen: Leb já zřela krví zbarvený, Život oka smrtí pohašen; Ač se věncem zaskvěly ty skráně, Nepozdravil on již vlasti stráně.“ 24 „Nebesa-li mohou přispěti, V pomoc, Milado, je povolej; Čestné slovo dal já knížeti, Ke cti se má duše věrně znej. V dalném kraji a v té půtce žhoucí S tebou bude srdce moje vroucí.“ „Tobě, tobě, milý, budou znít Tyto hlasné srdce mého tluky; Po tobě mé oko s touhou zřít, Tebe volat siré duše zvuky; S tebou i mé srdce tobě vroucí Němě půjde v ony kraje žhoucí.“ „Zdráva, Milado, buď! v posledy Oba sme si rovné sliby dali; Tvé mě neoklamou pohledy, Z útroby se věrné duše braly, S tebou Bůh!“ a toužným hledna okem, Po té rychlým v houští mizí skokem. 25 Spěje vojsko, spěje v dáliny, Zbraň se leskne, slavná píseň pěje; Minou země, moře hladiny, Přijdou kraje, kde se palma chvěje; V řady staví se již vojín Český, Vidět chrabrou sílu, v očích blesky. I vrah čeká – počnou bojové – Luk se napne – střela ostrá fičí; Štíty řinčí – jiskří mečové, Vřelá na zemi krev tokem sičí; Ten tu směle s tesákem si kráčí, Onen kyj svůj v krvi vrahů smáčí. A v ty seče a ten lítý boj Jarý Harach v dáli žene vraha; Lítých pohan obklopí ho roj, Krutou ocel již naň zhoubce přáhá – Český ale panoš se tu skytne, A smrt v silnou svoji ocel chytne. 26 A pohany jeho chrabrý meč Co lev dravce žene na vše strany; Zmateně jen Harach hledí v seč, Neví, jaký strážce jest mu daný; Po té jako záře mizí v mraku, Zmizel panoš s Harachových zraků. Druhý den se kloní na západ, Slavně v minulosti lůno splynul; Jenom Harach a s ním panoš jat, Krutý žalář kolem nich se vinul; A den mnohý duch se v poutu svíjí, Sladká svoboda jim v propast míjí. Spiatý panoš vejde k Sultanu, Z pod přílby se vlají proudy vlasů; Pancéř nejme ňádra v ochranu, Kolem plyne kouzlo očí, hlasů; Sultan na panoše zírá němě, Neví, je-li tvor to jeho země. 27 Panoš k němu ještě promluvil: „Ta dvě srdce v moci tvé jsou klínu; Chtěj, by z nich se závoj smutku svil, Neb je na vždy zahal rouchem stínu.“ I dí Sultan, úsměch na něm hraje: „Milost tobě, jdi do svého ráje.“ Ponořen je Harach v divý sen, Pěkná Turkyně tu v žalář vejde: „S pouty panoši jsi rozveden, Mine žel a hoře s tebe sejde, Ucha nakloň mému hlasu blíže, A nám vydej s vojskem svého kníže.“ „Zrádou mám já svoje pouta mást, Za můj život veliká to směna; Ode mne co žádá – má je vlast! A můj život – jako mžitá pěna! Kdež je démant, který život dává, Kdež je v zrádě skvělá moje sláva?“ 28 „Slyš mě, oslavený reku můj, V naše se mnou ujdi milé kraje; Statky i má ruka tvojím sluj, Skvíti budou se nám slasti ráje! Rychle, rychle, slyším znění kroků, A již sejmu skovy se tvých boků.“ „A víc nemám patřit v krajiny, České proslavené hory, řeky? Nemám zříti více roviny, Kde vrah námi padal po vše věky! Vždy mě bude vábit ona země, Ta má chlouba, slavné Čechů plémě.“ „Rychle, dokad čírá ještě noc, S tebou do tvého já prchnu lůna; Povstaň, dokad má to ještě moc, Světlo seje na tě slední luna.“ „A já s těmi slovy krátce pojím, Věrné že i v smrti věren stojím.“ 29 A již vazeb oudy sproštěny, V České stany Harach orlem spěje; Tábor jeho palmou skrášlený Milo se mu v ranní zoři skvěje. Od Českého slavně vítán sboru, Vděčně on tu klesne ku praporu. Nedlouho a palmy krajinám Pokoj nový přemilostně svítal; Nedlouho a ku svým dědinám Spělo vojsko, otců kraj je vítal; Zpěvem pozdravují vlasti háje, Otcův země v milé splývá ráje. Jede Harach do své krajiny, Líce vřeleji mu počne pláti; A kdy z boru vyjde huštiny, Strážce opodále uzří státi: Vítá jej a kvapí, a čím blíže – Koně staví, úžas dech mu víže. 30 Krásné oko plaje v panoši, Z pod přílby se vlasy proudem chvějí; V líci hraje úsměch k rozkoši, Milostí se ústa živě skvějí; „Milada má!“ zkřikne, spěje blíže – Vroucí láska na věky je víže. 31