Víra.

Víra.
„Holla, holla, všecko do zbraně, Již nám kupec kořisť nese; Hle, kam slunce lehá ke straně, Prach se zdvihá v polou lese; Holla, holla, pohotově buď Ocelový zbraň a statná hruď!“ K rotě zvolal vůdce loupežný, Zbraně se již chápou chlapi; K údolí vůz jede dvouspřežný, Za ním kupci ticho kvapí, Slunce na západě shasíná, Zem se temnou rouškou popíná. 32 Loupeživec volá poznovu: „Statná mysl plodí reky; Toho však já rekem nezovu, Kdo jen prolil krve řeky, Hrdinský duch tím mi není znám; Slyšte, jaký hlas já nyní dám.“ Ještě pohlédne si na chasu, Všickni-li mu pevně stojí, A svou vida věrnou okrasu, Že se pekla zmoci strojí, Statné mysli přerozkošný kvas Vydá tento zvukomocný hlas: „Aniž co se lidem podobá, Nechci za svědka již míti; Nuže, kdo z vás je ta ozdoba, Kdo chce mojím rekem býti: Ten ať setne hlavu bez tíží Tomu, co zde rozpiat na kříži.“ 33 Jako bleskem chasa couvne zpět, Zachvějí se osykami; Strachem prvé kolem ztřásli svět, Teď strach je a hrůza mámí. Při tom ustrašený jejich duch Ticho k sobě mluví: „Spas nás Bůh!“ Vida chvění vůdce loupežný, Zahřmí po strašlivém vzdechu: „Kdo z vás uchvátí vůz dvouspřežný, Strach-li jest vám z kusa plechu? Velím tedy, rychle dá se v čin Nejmladší z vás – ten jest Morovín!“ Zachvěje se loupeživý rek, Zámotným se krokem plíží, Aby vykonal, co vůdce řek, A sťal hlavu spáse v kříži; A již tasí ocelový meč, Již ho vede v rozkázanou seč: 34 A meč nade hlavou zastaven, Smysly rekovské se matou; Divoch krotne – síly pozbaven Před tou hlavou sobě svatou. Šepce – temně cosi padá v sluch – Tišeť on se modlí: „Toť můj Bůh!“ Děsně slova tato vysloví, A meč z rukou slabých padá; Střelou zmizí mladík ve křoví, Spěchá přes lesy a lada; V dáli duše mladá zalkala, Jak by lítice ji stíhala. „Rychlost neunese jelena, Dostihneť jej moje střela; A však díla mnou teď velená, Chci, by se v skutku skvěla. Nuže, kdo z vás mi to vykoná, Lupu větší půli míti má.“ 35 Omámený stojí vůdce sám, Z chlapů žádný lupu nechce; A již rachotí vůz k dolinám, Kůň si jarobujný řehce: „Sám já tedy přinesu vám cech, Z čeho bázeň, to že mrtvý plech!“ Rychle – tu jde volněj ke stromu, Na němž visí Kristus zbitý; Tasí ocel v kříže pohromu – Ohlédá se vůdce lítý: A když v ráně meč se leskoce, Zahuhlá vrah – zpátky drkoce. „Kryj se, neukryješ sebe – dutý strom? Nic, nic! to jen černá šalba! Všady mého meče dojde hrom, To jen pekelná jest malba!“ Ocel klesá – tmí se vůdci zrak – Kloní šíji – hlava plna mrak. 36 „Buřte na mě hnusné potvory, Shýbejte se vichrem směty; Rozdírejte živly otvory, Ztekem požírejte světy! Zdali země zvracuje můj krok, Čili vyšší moci jest to rok?“ Aniž se to větve sklánějí, Vicher jen v té duši bouří; Aniž se to mraky válejí, Černá se jen mysl chmouří. Hřívou třase mocný, starý lev, Ústy černá se mu pění krev. „Co to křížem mate smysly mé, Na bludné mě svádí stezky? Statně odhalím vám ňádra své, Nebes zhoubonosné blesky; Sem, sem, bouře, svoji sílu skup, Tobě-li je vnadný ze mne lup!“ 37 A ty větve níž se sklánějí, A v té duši vichr bouří; Na prsou se mračna válejí, A strom bleskem zňatý kouří: Hroznýť k zemi pusté vůdce kles, Sledním zdechem zavzněl vrch a les. Divou chasu hrůza pojala, Žasem krotne – prchá v strany; „Spas Bůh duši!“ v běhu říkala, A šla hledat tišší stany. Mrtvý pokoj vládne dolinou, Zem se kryje pode hájů tmou. V rovině již řehcí koňové, Dupot jejich ohlas budí; Rychlým krokem jedou kupcové, Tichou duši bázeň trudí; V stranu kloní se, kde stojí kříž, A kde vládla pustých synů říš. 38