Král Alboin.

Král Alboin.
V bitvu kníže Němcův Alboin Volá krále Kunimunda; Padne vojsko, padne král vojín, Jata i dceř Rosamunda; Vzejde kolem smrti bledý stín, Nad tím plesá vítěz Alboin. V smutku stojí růže nad hroby, Hořem hlavu níže kloní; I žel krásně plyne od roby, Z moře oka slzu roní; Shýbá se a otce béře v klín, S plesem na to patří Alboin. 39 K Rosamundě vítěz přikročí, Od mrtvoly kyne vstáti; V slzách děva rychle vyskočí, Ticho jme se anjel státi. „Tys má choť!“ a zbraní máchne zpět, Otci setne hlavu: „Na pamět!“ Vzdychne děva z duše hluboce, Ňádra se jí mocně vlají; K Alboinu zírá divoce, Ohněm city v oku plají; Z otce hlavy ještě krev kapá, V líci Alboina úsměch hrá. „Staniž mi se hlava koflíkem!“ Volá v chladné ve krutosti; A již hladí soustruh lebky lem, Rovná jeho nerovnosti; A ten koflík, hlava předrahá, Slzou hořkou smáčen – pro vraha. 40 Slavná hostina je v plápolu, Všecko v divém kvasí ryku; Ze lbu koflík nešen v hlaholu Podlé Kanibalských zvyků; Divý Alboin pak vyjde v před: „Rosamundo! piji na pamět!“ Větev hromem sťata ve květu, Krásné květy rychle vadnou; Krása děvy již je v odletu, Jemných citů ohně chladnou; Ona v temné chodí pečery, Kde ti hadi sídlí s ještěry. Opět volá vůdce Alboin Langobardy na zem Vlachů; Hrůzu chová jeho mysli čin, Zemi krásnou vidět v prachu; Gepidi a Sasi, Volhaři, Bouří jako vlci, ohaři. 41 Vlach se poukrývá do slují, V ohni jeho vísky, města; Divé hordy kudy veslují, Zhouby tam a smrti cesta; Pánem země Alboin je král, V skutku vidí, co si v mysli přál. A boj v kvasy opět změněný, Réva počne věnce plésti; Alboin tu v duchu zjařený Koflík ze lbu velí nésti: „Nuže, slavně koluj líbý med! Rosamundo, připij na pamět!“ Ticho Rosamunda stanula, City nevlní se k právu; „Ještě žádám, Rosamundo má! Rozmnož tuto dnešní slávu!“ A dceř ve lbu otce bere med: „Alboine! piji na pamět!“ 42 Rosamunda nejde v pečery, Temna jest jí síně kvasu; Sídlit nejde s hady, ještěry, Ti se krouží z jejích vlasů; Proměnil se mladé růže květ, Žhavý drak již bere zhoubný let. Přes tichou noc bledá luna jde, Spánek snes se k Alboinu; K loži slabé světlo zamihne, Rosamunda stojí v stínu; A tu na popraží temném zář Ve dvou mužů padne dýky, tvář. Malým dechem shašen světla zdroj, V loži kruté slyšet vzdechy; Marný, marný Alboina boj, Ještě lkají slabé dechy: „Rosamundo! – znám tvé duše jed!“ A noc černá zavzní: „Na pamět!“ 43