Hřbitov.

Hřbitov. (v Hump. 1817.)
Zde v tom místě smutku posvátného, Kde jen tichost věká obývá, Zde, ach z hloubky srdce lítostného Horké vzdychání se vylívá: Jaký pohled! všechno k truchlivosti Samovážné bez odporu zve! Proč se mysl vine k hnětlivosti? K rozjímání tesknému proč lne? Černá věže chrámu pošmourného, Malby po zděch smutek jevící, Kamenové stvůru ostárlého Zbytky člověčenstva kryjící; Zde ta zelenavá borovice, Jejíž stíny v hroby splývají; Tamto vytesané popelnice, Konec všemu! tajně volají. Svatá tichosti! jak mocně jímáš Srdce k oustrannému tesknění! Bez ohledu roušku zpouře snímáš, Záhublivé dusíc vášnění. Přistup tvore, jenž se v prachu bočíš, Pna se z mdloby nevytěžené; Přistup sem, tu přepatrně zočíš Klam své touhy nedovolené. Všemi vládne stálověký spánek – I tím, v němž se játra bouřila; Žádný nehádá se o svůj stánek; Věčná svornost všecky spojila. 10 Tu se tuhé pouto rozbořuje, Otrok pod ním více neklesá; Závist více jiných nesužuje, Nad neštěstím cizím neplesá. Krásné tílko neštítí se více Ležet podlé tváři škaredé; Děvče, jemuž kvetla dříve líce, Zde si více krásu nevede; Zde se pyšný boháč za nuzného Spolubratra více nestydí; Kníže rozdíl stavu vznešeného, Zvláštnost ouřadu víc nevidí. Vybouřil tu zhoubným hněvem jatý, Nevíří v něm vztěku ohňové; Nehrozí tu kříž ni řetěz zlatý, Ztroskotáni jsou tu znakové; Strašné lidohromce, které celý Svět nemohl spíše směstnati, Bez obtíže smrt se mocná velí V hrobek uzouninký srovnati. Všecko zticha spí, a neprocitne Žádný z hrobu povždy klidného; Ach! v něm nikdý více nezasvitne Světlo jitra rozedněného. I my se tam někdy ubereme, I my někdy přestaneme žít; Bychom zašli, smrti neujdeme: Nastane všem touto branou jít. 11