Nestálost.

František Dobromysl Trnka

Nestálost. (v Hump. 1817.)
Hořké slze z očí plynou; Všecky radosti mne minou. Když můj duch si rozjímá, Že zde žádné radování: Nenalézá setrvání, Žalostnost mě pojímá; Jako šípka, jako hlas Letí, mine vrtký čas. Člověk v větru zámky staví; Vždy se nadějí tou baví, Že mu líp se poděje; Dřív než na ni slunce svítí, Již již přebolestně cítí, Jak ho svedla naděje; Čím se v mysli těšíme, Toho často želíme. Komu včera věnce vili, Jehož zdraví všudy pili, Toho jala krutá lest; Komu třpytěly se tváři Jako oblesk zorní záři, Zhas’, kdež jeho krása jest? Stkvělou lící zardělost Potáhla teď zmrtvělost. Líbezně se nebe směje, Větřík lichotivo věje, Celý svět se raduje: Vichřice v tom rozlobená Mračna ohněm obtížená V sivý chůmáč shrnuje; 24 Blesky křížem létají, Hromy hrozně řechtají. Osení se bujně vlní, Kvítí blahem srdce plní, Hrdě čnějí hájové: Zůřivá v tom voda supá, Všecku okrasu tu zdupá; Jenom smutní zbytkové, Jenž z té pousty hledějí, Tuto zkázu jevějí. Však proč zaklínati změny? Tyť i mají zvláštní ceny, Moudře uřídil je Pán; Kdo ty stezky vyšetřuje, Jimiž Bůh vše stanovuje, Tomu je klíč mocný dán, Aby v chrámě moudrosti Shledal jejich vzácnosti.