BRATŘÍM V POLI

BRATŘÍM V POLI (Vzpomínka štědrovečerní)
Hoj, ty štědrý večere!... Na prsa níž padá hlava, ve vzpomínkách prosvítává; přes ta pole, přes závěje zádumčivě co to věje?! Hoj, ty štědrý večere!... Jak to jiskří po té pláni do snů těm, již pochováni, ještě zbraň svou v ztuhlé pěsti, o jiném sní dole štěstí. Hoj, ty štědrý večere!... A ti živí stojí stráží, jinde klubko jich se sráží, ustali v svém náhle ruchu, co to táhne v jejich duchu?! Hoj, ty štědrý večere!... Jak ty tváře zkameněly, jak by ve vidění zřely; vidění, ach, sladké, svaté, jak jsou jejich zraky vzňaté! 16 Hoj, ty štědrý večere!... Kdosi Velký, Krásný, Milý v záři přechází tou chvílí, přechází v tom krve poli, tiší sladce, co kde bolí. Hoj, ty štědrý večere!... A jak klade ruku v skráni, Bože, jaké vzpomínání! jak by doma – což zrak klame? – pod tou střechou, v síňce známé! Hoj, ty štědrý večere!... Ach, to otec, máť, – zrak cloní – ruce spiaté, to jsou oni! slyší ševelit je rtoma; ach, je doma, doma, doma! Hoj, ty štědrý večere!... Ach teď, to je žena sladká, a těch dětí, to je řádka, tak se nad ně v snění shýbá, cítí čílka, jak je líbá! Hoj, ty štědrý večere!... Ach, jak spěch to srdce žene, to je děvče zaslíbené, věrné, věrné do skonání, a rtem letí pousmání. Hoj, ty štědrý večere!... Ach, i zvony naší vísky, 17 jaký hlas a jak je blízký, že ni nezřít pole širá, kde se v boji lítém zmírá! Hoj, ty štědrý večere!... „Na výsostech Bohu sláva!“ slza v tváři přimrzává, jiskří jak sníh širou zemí; mír ji zakryl perutěmi. 18