Miloslav a Lidka.

Miloslav a Lidka. (v Hradci Král. 1818.) (Povídka.)
Dívky! jenž jste lítostné, Dobré srdce máte; Osud lásky žalostné Potud málo znáte: Slyšte, co chci zpívati, Mohlybyste pykati, Když se lásce vzdáte. Tam, kde blíže Lipnice,Lipnice Pustý Vorlík*) stojí, Bydlela kdys děvčice, Již ji nebe kojí; Rodu byla sprostého, Vzhledu ale sličného, Co nás láskou pojí. MiloslavMiloslav, pán na hradě V mládeneckém stavu, Zře ji jednou na sadě, Má jí plnou hlavu; Bez ní nemá pokoje, Pro ni by táh’ do boje, Do krutého davu. ——— *) Blíže mé otčizny Humpolce v Čáslavském kraji mezi Brodem Německým a Pelhřimovem. 36 Byltě v prvním rozkvětu, Plný ještě síly, Nemoh’ lásky předmětu Odporovat chvíli; Jí jen drze slibuje, Že jí věrně miluje; Že je Zeman, ví-li? Krásná jako růžinka Májového času Byla tato děvčinka, Všecku vábíc chasu. Jako anjel hezounká, V tváři co sníh bělounká, Příjemného hlasu. Podlé velké studnice Zhlíd’ ji z jara státi, Spíšiv k milé děvčičce, Počal se ji ptáti: „Děvče! božské, milené, Čáko duše ztrápené, Chtěla-bys mně přáti?“ Oči studem sklopila, Rděly se jí tváře; Tím se mu víc líbila Jako zorní záře, Čím víc ona zbraňuje, Tím víc k lásce zbuzuje, K sobě vábí lháře. 37 Takéť ona cítila Křehkého jsouc těla, Že ji mocně ranila Amorova střela, Ráda v žasném objetí Milosti se posvětí, Když jen milka měla. Bleskem slávy šálena, Jenž jí mozkem vrtí, Holka k světu zrozená Neviny květ smrtí. Tone v moři blahosti, NevíNeví, že tím v rychlosti Poupě štěstí drtí. Často příliš doufáme, Nepomníce na to, Že jen v letu lapáme Bublinkové zlato; Dříve než se nadějem, V žalostnost se podějem, Nestojí to za to. – Zazněl hlahol pověsti Vůkol, v šíři, v dáli: Kdoby se chtěl vynesti Na peruti chvály; Aby mužně bojoval, Nepříteli vzdoroval, Jenž se rouhal králi. 38 Vznikne v mladém rekovi Nezkušená touha, Chce se rovnat Žižkovi: Tak ať řeknu zpouha; Chce se rychle vynesti Na peruti pověsti, Což se stává zdlouha. Otec hořem běduje, Matka slzy cedí, Lidka hlavu skloňuje, K nebi prosíc hledí: Ani hrozné prosení Jeho mysl nemění, Na koni již sedí. „S Bohem, otče! matinko! Dobře se tu mějte; S Bohem, krásná děvčinko! Rukou svých mi dejte; Ač se od vás oddělím, A to často oželím, Předce mi vždy přejte!“ – I jest války skončení: Rozchází se pluky; Přátelé v navrácení Sobě tisknou ruky; Mladý zeman z Vorlíka, Škoda toho mladíka! Míjí bojné hluky. 39 Jak ta smutná novina V Českou zemi přejde, Jak ji slyší děvčina, Žel se s želem sejde; Všecka hyne v lítosti, Cedí proudy milosti, Že jí milý nejde. Dvakrát když se změnily Na měsíci loky, Tu se Lidce šířily Poznenáhla boky; Že se jaksi změnila, Velmi dobře cítila,cítila Chybné lásky kroky. Studem celá zmámená, NevíNeví, co má činit; Před každým se červená, Mní, že chce ji vinit; Jak jen můžemůže, ukrývá, V životě co spočívá, Jenž se počal plnit. Čas se chýlí k porodu, Lidka mdloby cítí, Jde, vyzná tu příhodu, Jíž se velmi zlítí, Vzácné Paní na hradě; Právě byla v zahradě, Trhajíc si kvítí. 40 „Jak syn Váš tu přebýval, Neměl bez mne stání; Za mnou všudy chodíval, Chtě mne k milování, Že jsem se mu líbila; A já k tomu svolila, Nejsouc zlého zdání. My se spolu vodili, On mne pořád hladil, V místa tajná chodili, Kde mi všecko sladil; On mě k sobě přivinul; Můj duch se v tom pominul, K čemu Pan syn radil. Od té doby proměna Jakás na mně roste –“ „Totě lásky odměna, Děvče! jaks ty prosté!“ Řekla Paní v náhlosti, Zanechala v rychlosti Odporného hostě. Lidka padla, omdlela, V trávu hustou klesla, V žalostnost se poděla, Jenž ji k hrobu nesla; V tomtom, že dítko zrodila, Ani ještě nečila Přírodnosti hesla. 41 Srdce trne ouzkostí, Paní k sobě nedá, Darmo dcera nuznosti Outočiště hledá; Otec syna proklíná, Matka třeštit počíná, Zoufá dívka bledá. Běhá semtam ztrápená, Kam se oči točí, Kleje dívka zmařenázmařená, Kam koli jen kročí; K strašné přijde hlubině – Tulíc k ňádrům nevině Hu! tu do ní skočí. 42