Bouřná noc.

Bouřná noc.
Šero kolem. Ve vichřici démonové davem letí, jejich povoz – mraky hřmící, a jich koně – vichři kletí ženou se jak zkáza divá, chýž se chvěje, strom se kývá, vetché krovy prasknou časem – aj, tu z vížky ze dřev sbité odhání zvon mraky líté posvátným svým hlasem. Odletěli. Noc se sklání, z dálky ještě krok jich duní. To ta chvíle, v zadumání duch kdy kráčí v mořskou tůni a zas letí na nebesa, s rojem hvězd kde v chóru plesá – jaká radosť se hvězd zírať a s tou sférnou hudbou zvučnou prozpěvovať hymnu hlučnou, slavné „Magnificat!“ To ta chvíle, kdy se nitro každou žilkou rozezvučí, 53 jako ptáci v jarní jitro, jak když včely v úle bzučíbzučí. A ty tluky člověk střeží jako matka ňadro svěží, pod nímž chová víc než ráj – zřídlem srdce perlí, bije, vždyť je svatá poesie líbá, hřeje, šepce báj. Níž se hlava na hruď kloní, myšlénky kol táhnou řadou, tu to šeptá, hřímá, zvoní, až se všechny k spánku kladou. Aniž hlava pousíná, člověk na vše zapomíná. Slyš, tu vichr plíce vzdul, rozkácené mraky letí, na nich jako z pekla dětí démonů dav nazpět plul. U mých oken zastavili, a já slyšel jejich slova: „Hrdé čelo plno síly, prsa pevná od olova, v oku vzdor a blesky hněvu, v srdci mužnosť, pramen zpěvu, taký křest nám život dal. Kdybys věděl, co to krve prolilo se, než poprvé svobody se prapor vzpjal – 54 dávno by tvá píseň zněla jinou takétaké, hlubší řečí, jako země sprahlá celá, která bouřce blahořečí!“ Umlkli a těžkým chodem hrnuli se zhouby s plodem, klátí stromem jako klasem – aj, tu z vížky ze dřev sbité odhání zvon mraky líté posvátným svým hlasem. * Šero kolem. Hvězdy hasnou. V mhlivé záři, ve plápolu u nohou zřím zemi krásnou, nad ní jako gloriolu slunce vzcházeť zlatolící. Slavnostním a ranním ruchem jak bych slyšel hymnus vzduchem: „Kdož jste boží bojovníci!“ 55