Přemoženi.

František Táborský

Přemoženi. (Obraz Vereščaginův.)
Hluk temný z dálky, jak dunění hromu, řev, divý jásot zvítězivších nepřátel sem zaléhá – a s nebe vyletěl ubledlý anděl smrti. Pláň holá, pustá, beze stromu, šum větru táhlý ruší ticho teskné, a v mír ten sváteční se chladně leskne s protrhlých mraků slunce zádumčivé, své slzy halíc za oblaky mhlivé. Jak velké hrudy zoraného pole, jak černé hrudy zoraného lánu tu leží mrtvoly na pláni holé – ti z tmavé noci nedošli už k ránu. Kol hlavy tráva vysoká jim šeptá, ret sevřen jest, a nikdo již se neptá, zda na blízku jsou rodní jejich milí, zda zmírajíce slavně zvítězili. Jen rodný pop se modlí za jich spásu, a havran s křikem k hojnému jde kvasu. A smutně do dálky se blankyt klene v Rus bílou, svatou k chýži opuštěné. 79 Tam v okně šedá bába s dětmi sedí, v pláň zasněženou rozrušeně hledí, co mladá žena matka oběd vaří a každou chvilku s nedočkavou tváří od ohně běží, „Jedou, jedou?“ ptá se, a staré bábě oko zalévá se, a mladá žena s bolestí zpět běží a v bílou svatou Rus jen sněží – sněží – – Ti padli za svobodu! Jitro nesli, a s proklátým tu srdcem večer klesli. Ti padli za volnosť – ne svou, svých bratří, a umřeli, jak pravým mužům patří. Však přes jich rovy rodní soudruhové s volnosti zpěvem šli už – vítězové! Ó smím-li za smrť prositi já chudý, nuž takovou mně někdy popřej, bože! Ne nudnou postel, než ty tvrdé hrudy, pláň nekonečnou za své míti lože, nebesa svědkem, že jsem mužně padl, že za česť rodu svého život svůj jsem kladl, na poli tom, kde krve proud se odlil – rád za volnosť i za nás každý by se modlil. A zdaleka z té chudé naší chatky by přišla ke mně láska mojí matky, ta hledala by mne a najdouc kleslaklesla, a obejmouc mne, umřela by se mnou. A otec stařičký by pochoval nás oba do hrobu jednoho, v tu síňku temnou, 80 rov nasypal by, zasadil nám jedli a nasypav a zasadiv by zbledlý a s puklým srdcem na hrobě též usnul. Ó v poli tom, kde krve proud se odlil, rád za volnosť i za nás každý by se modlil, tam každý rád by postál v zamyšlení, jak ležíme tu láskou přemoženi. 81
Básně v knize Básně:
  1. Audience.
  2. Sněží, sněží!
  3. Zasněžená země.
  4. Hostýnské zvony.
  5. Osení.
  6. Jedlím.
  7. Při dychánku.
  8. Žalm.
  9. Matce.
  10. Za soumraku.
  11. Co že mě bolí?
  12. Dumka.
  13. U hrobů svých druhů.
  14. Noli turbare circulos meos!
  15. Vykoupeni.
  16. Klekání.
  17. Geniovi.
  18. Na omluvu.
  19. Bouřná noc.
  20. Moravě.
  21. Na Hostýně.
  22. I. Mater Dolorosa.
  23. II. Ranní oběť.
  24. III. Deštný oblak.
  25. IV. Mluva skal.
  26. V. Vodopád Lesné.
  27. VI. Pod Grotgerovu „Slavii“.
  28. Prostý motiv.
  29. Jen orlem býť!
  30. Červánky ranní.
  31. Přemoženi.
  32. Až umru...
  33. Jaro.
  34. V lese.
  35. Přišla ke mně láska.
  36. Na můj svátek.
  37. I. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu
  38. II. Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
  39. III. Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
  40. IV. Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
  41. V. Ó byl to čas – vše v divotvorném ruchu!
  42. VI. Nám všechny krásy země otevřela,
  43. VII. K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
  44. VIII. Jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu,
  45. IX. „Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
  46. X. „A pravda to, co v háji slavík pěl?“
  47. XI. Že svět jest jiný, než my lidé mníme,
  48. XII. Tak každý, kdo jen zažil, musí říc’,
  49. XIII. To pocítiv by umříť člověk měl –
  50. XIV. „Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,
  51. XV. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
  52. Andante.
  53. Dumka.
  54. Při dychánku.
  55. Je-li možno?
  56. Věštba...
  57. Serenada.
  58. Píseň.
  59. Poutnická.
  60. Prší, prší.
  61. Maliny.
  62. Sen.
  63. I. Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře.
  64. II. Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí.
  65. III. Už zlatá jitřenka své růže rozesívá
  66. IV. Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli,
  67. V. Tys přec jen zlostna! zlostna! Co mi nedáš spáti?
  68. VI. Své velké štěstí sobě bojíme se říci.
  69. VII. Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,
  70. VIII. Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.
  71. IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –
  72. Co to?
  73. Vzpomínka.
  74. I. Spoutal jsem již srdce,
  75. II. Pryč, lyro, jež jsi lásce hymny pěla,
  76. III. Dva havrani se nesli vzduchem
  77. Ticho na Tatrách.
  78. Do album.
  79. I. My v hospodě sedíme při víně žhavém,
  80. II. Pěli hoši
  81. III. Ó stála tam v koutku dívka,
  82. IV. „Jaký jste vy starý košťál!
  83. V. Po tanci cigáni hráli,
  84. VI. Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
  85. VII. Dva dny celé šli jsme my s Tater,
  86. VIII. Neveliká, tichá obec
  87. IX. Pár chaloupek – celá dědinka,
  88. Večer.
  89. Svítání.
  90. Jitro.
  91. Poledne.
  92. Ad astra!