Co to?
Co to? Já nerozumím. Chlad? Proč náhle chlad?
Což sladký zrak Tvůj umí lháť? To lží zvu rád.
Spíš byl bych řekl, klamný že jest úsměv hvězd –
však Ty? Ó nedej říci, že to pravda jest!
Což nesetkají se už zraky naše víc?
Kdo radil Ti to, rci? Kdo chlad Ti vdechl v líc?
Kdo oloupiti chce mne o ten půvab, pel,
jenž hlavu Tvou mně kouzlem čistým obestřel?
A najednou jsou zraky Vás všech studení,
já marně hledám ve Tvém líci zardění
jak dřív, kdy nebe otvírala’s v očích svých,
v těch očích plných dum a tužeb jiskřivých – –
Ó divé bolesti vše, mořem hukotným
se vyplačte, neb udušen jest, zastaven
proud vroucí lásky v srdci mém – snem mrákotným
já klesám opojen, můj duch jest unaven.
134