VI. Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli

VI.
Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
a hověli si, božích darů syti, na dvoře čistém při okrouhlém stole, pod námi pažit vonného byl kvítí. Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme a poslouchali, hostitel jak milý, stařičký pastor, Sládkoviče četl, a staré líce jak se rozohnily. A paní pastorová k muži sedla a mlčky pletouc, tichounká jsouc, čista – květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy – plésť přestává, slov hlubší slyšíc místa. A krásné dcery zticha uklízely a uklidivše za stůl s námi sedly, pozorně slouchajíce věštná slova, a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly. Jich mladí manželé a cizí hosté vždy chvilkami k nim obraceli oči, k jich hlavám půvabným, s nichž hnědých vlasů se vlnil proud až po pás ve vrkoči. 159 A u pastora kmeta syn též seděl, mladistvý theolog, jun přísný, vážný, a stará matka občas se zálibou svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný. Dech vál, jak se slunce by láva tekla. Od svitů slunečních byl blankyt bílý, stál nepohnutě, přece však se zdálo, že s rozechvěním nad stůl náš se chýlí. A pastor četl – hlas se pružně vlní, tu chví se žalobou, tu bouří hněvem, a dumný zrak mu zanícením plane – vše mlčí jako v chrámě jato zpěvem. On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly, hlas mocný div že neselže mu časem, on vráskovitou ruku zvedá k nebi a věštbu hlásá rozechvělým hlasem: „Hotovi buďte, připraveni stále! Muk velkých přijde ještě velký pátek, zběsile vzkřiknou volnosti vší vrazi – a potom –? Velkonoční slavte svátek!“ A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí, stařičká paní slzí, mne krev pálí, a krásné pastorovy dcery velkým zrakem zří zamyšleně do oblačné dáli. 160