Ad astra!
Na vlnách se pochyb klátí
loď má, kterou zora zlatí.
Sám si pevně řídím vesla,
nedbám, že se bouře snesla,
obzor kalí, v moři skály
šklebí se už na mne z dáli.
Co mně do vln, vichřic hněvu?
Já se modlím v ranním zpěvu:
Per ardua ad astra!
Je člověk prach, jenž marně stihá kolesa,
však svýma rukama by strhl nebesa.
Štít závratný, jenž čelem sahá v oblaka,
jej k sobě přiláká jak stožár buřňáka.
A trním, skaliskem jej žene dálka cest,
až tělo krvácí, však duch jde drahou hvězd.
Dá křídla myšlénkám a citům volný tok
a z číše křišťálné nadšeni pije mok.
Bezsenné vy noci dlouhé!
V bolestech a dumě pouhé
při lampě jsem snášel žluté
trámy, stožár k lodi duté,
plachty k lánu, abych k ránu
vyplul v život – k oceánu.
201
Rozchvěn v prsou, s vlhkým zrakem
pohlížel jsem za oblakem:
Per ardua ad astra!
Je člověk křehký tvor, však s perlou skořápka,
on ve vzduchu jest orel, v moři potápka.
Báj lidstva o štěstí jej k písni vábívá,
a sám přec spoustu vichrů v prsou ukrývá.
A když se blankyt trhá v třesku hromovém,
jak cestu žití zblažiť, sní on pod krovem,
ta všechna řeč, jíž moře mluví, nebesa,
v něm zpívá, pláče, rozjitří se, rozplesá.
Co v tu loď? Jak Noe starý
holubic a orlů páry
a svou lýru prostou vložím,
obepjatu čerstvým hložím.
U stožáru za vln sváru
opřen stojím, nedbám zmaru,
však tam v dálce břeh se šeří,
a má duše doufá, věří:
Per ardua ad astra!
Kde lásky, svobody zrak plá pln lahody,
kde mysl volna jest, tam plno úrody.
Tam radosť, blaho dlí, sváteční všude ruch,
háj zpěvem vlní se a zlatým klasem luh.
Však k zemi přikuti jsme pouty, řetězy,
a zem je tyran, nad duchem jenž vítězí.
A Samson, jenž chce sloupem zbořiť zpupný chrám,
hrob najde v troskách – z nich však vzejde fénix sám.
202
Dálný břehu, bájná země!
Nedbám víru. Siné témě
ku východu mlčky zvedám,
jitra růžný zásvit hledám.
Žízní hnaná – poušť kol planá –
jest mých tužeb karavana.
Srdce tluk však radí jisto:
„Čelo jen měj strachu čisto –
Per ardua ad astra!“
Ó nikdo neví z nás, zda nesklame jej krok,
zda stožár nepraskne, vír prorve lodi bok.
I hvězdy vrátky jsou, a snové pohasnou,
a ti kdož slábi jsou, před smrtí užasnou.
Však z žuly sval má muž a smrť ho neleká,
jen srdce když mu dí: „Nezapřels člověka.“
A srdce vyrvěte mu, žíť on bude dál:
plá dosud Prometheův duch s Kavkazskýchkavkazských skal!
Věčné hvězdy v nebes báni,
jež jste zřely do svítání
do mé duše snův a bojů,
z moře pochyb, ze příbojů
k vám se dívám, vás jen vzývám,
ku vašim vždy toužím nivám.
V hrob mi sviťte září hustou,
že můj cíl šel cestou pustou –
per aspera ad astra!
E: js; 2002//
203