SEN.

SEN.
Noc probděv usínám v blízký už den a v půlsnu o růži sním; sním o růži vonný a podivný sen, že trnů sotva v něm zřím, že trnů nevidím – o růži jen sen vonný a podivný sním: Noc k ránu vzrušená, těkavý klid; to noc, kdy rodil se máj. Ni hvězdy se nechtěly rozejít a čekaly veliký taj, ty mlčky, ty v hovoru, samý třpyt, a čekaly veliký taj. A náhle zatichly hovor i sten, neb v dáli se otevřel ráj, a vyplul anděl jasný jak sen, nes růže v pozemský kraj, nes růže v zem, pluje tiše jak sen, a házel je v pozemský kraj. 98 A já, hruď mladá, se v prudký dal let, v let prudký jsem za ním se dal, zrak k němu vtoužený, třesoucí ret, já za růží divě se hnal, skal, roklin nedbaje, za ním jen v let, v let prudký jsem za ním se dal. „Když srdci nebeskou žízeň jsi dal, též napít jemu se dej!“ tluk srdce neklidně bouřit se jal, a nemoh jsem ztišiti jej. „Když srdci nebeskou žízeň jsi dal, též napít jemu se dej!“ A jak ty růže padaly v zem, já ssál jich vůni a dím: „Teď blahem, srdce mé, zadýcháš v zem, zem blahem naplníš mým.“ Tu ke mně on shlíd, smuten v pohledu svém, svou růži už padati zřím. A pak se vše zatáhlo růžovou mhou, a odlesk vědomí zhas. A když jsem procitl, hrudí mou cos jara jak ozvěna as šlo tušící, toužící duší mou, šlo jako slavičí hlas. 99 V tom na okna vzhlednu – v nich ledový květ, květ na květu čarovných krás... Žal zaměnil radost – však těšil mne hned: „To anděl je zadýchal as, ten anděl, co na zem z ráje nes květ, on u tebe stavil se as.“ 100