SVATBA.

František Táborský

SVATBA.
Bude svatba, bude siroty ach, chudé. Rodiče už oba jsou u Pána Boha. A máť její kráčí v usedavém pláči, kleká v žalu mnohém před samým už Bohem: „Shlídni, Bože, shlídni, pusť mne na svět bídný! Mám tam dceru chudou, vdávat mi ji budou. Nemá věna ani, ani požehnání.“ 125 Kristus povídá jí: „Zůstaň, ženo, v ráji! A já tam sám za ní půjdu za svítání, dám jim požehnání. Posílím jim srdce, dám jim pevné ruce, jim i jejich dětem, by šli šťastni světem. Posvětím je láskou, tvou mateřskou láskou.“ 126