JITŘNÍ.

JITŘNÍ.
LEAR: Pomodlím se, potom půjdu spát. Vy nazí ubožáci, kdekoliv té kruté bouře šlehům čelíte, jak vaše hlavy střechou nekryté, ty boky hladové a sedrané a děravé ty láty ochrání vás před nepohodou, jak tato jest? Ó, toho příliš málo dbával jsem! Teď, nádhero, beř lék a zlotě čel, bys cítila, co cítí ubožáci: bys uštědřila jim svůj přebytek a osvědčila tak, že nebesa jsou spravedlivější.
Zvyk je tyran, věc to známá. Dávno tomu, pod horama Štědrý den jsem slavíval. Prostý stůl – jen s medem kaše v pamět dítka Mesiáše – radostně nás hostíval. Okna mráz nám stříbrem vroubil, pod nimi nám pastýř troubil dům od domu koledu, takou zdobnou, starodávnou, zdávala se mi tak slavnou, ani říci nesvedu. 155 Taká měkká, důvěřivá nevěsta jak otáčivá, jako dítě plesavá, že jsem vyběh naslouchaje, jak se vlní zvuk šalmaje dál a dále do tmava. Na jitřní pak jsme se brali otec, matka a já malý. Kostel dnes byl pohádkou! KůrKůr, toť salaš a v ní temně „tú – tú!“, až se chvěla země, pastýř troubil dvanáctou. A pastýři dlouhým tahem zpívali jak horským svahem, dar že každý přinese, „flašu mléka, jehňátko bílé, kožúšek nový pro dítko milé, ať se zimú netřese.“ Dávno tomu. Přísná chvíle odvedla ty hlavy milé k prahům věčna tajemným. Z hrobů dvou už jediný je a on kosti obou kryje; kdys i já si lehnu k nim. 156 Zvyk je tyran. Hosti tomu, braň se, braň, přec dvéře domu těžko bývá zavírat. A dnes zvláště ve vší slávě dostavil se; byl zas právě Štědrý den, už tolikrát. Byl jsem sám jen s družkou věrnou, nejvěrnější, nedotěrnou, se samotou sám jsem byl. V hlubokém jsme zamlčení probírali, čeho není, čeho svět nám nesplnil. Za mou družkou přišli známí, příbuzní to její samí, do mé dílny ruchové; přišli sami, z nenadání, jasní, vážní, zahloubáni, přišli dobří duchové. Tiší, ale hovořiví, jak praménci věčně živí, divnou hudbu v mluvě své, hlubší tóny v hovor vnesli, do mužnějších kroků vznesli myšlenky mé těkavé. 157 Do slov prostých, nikde dutých, ale z pravdy pevně kutých v žáru srdce plamenném uváděli hovor klidný, taký přímý a tak vlídný v neoblomném toku svém. „Nu, a nyní zakruť hlavou, ku předu jí cestu pravou ukaž směle, v před a v před!“ hlasové dí neodbytní. „Nesni, jednej; neseď, vzlítni! Nový, nový tvoř si svět!“ Bodla mne ta slova krutě. Každý čeká na perutě, že ho dál kams donesou. Vidím – sám a sám tu stojím, abych šel, kam jít se strojím, neváhavě cestou svou. Z chrámů blízkých zaduněly těžké zvuky. Domy tměly ve světle se měsíčním. Ven jsem vyšel. Slyším změnu, Prahu slyším probuzenu hlučným ruchem uličním. 158 Smíchy zněly, kroky čilé, veselé i rozpustilé; já jen kráčím sám a sám. A už slyším píseň sboru, varhany jak šumnou horu – „Z růže kvítek vykvet nám!“ Naslouchala chtivě duše, tichoteskně, v trpké tuše, „Kdo tu touží tak?“ se ptá. „Kdo si v noci pusté, mrazné květy kouzlí nadobrazné, srdcetěšná poupata? Kdo v té tmě tu hledá světla, chce, by v mraze duše kvetla blankytovým kalichem? Čí tu duše mládnou, rostou? Kdo tu stojí s vírou prostou? Kdo sem vchází s ostychem? Světa Lear zda přišel němě se knížaty celé země snem se nebes posílit? Světa Lear zda hlas tu vznáší: „Staňme se též mesiáši! Zemi dejme rájem být!“ –? 159 Světa Lear zda jde se kořit, korunu svou zlatou složit Bohu dobra k oltáři, by tam schýlil hlavu pyšnou, ve hruď svou se tloukl hříšnou: „Tvá ať pravda zazáří!“ –? Zlatem chrám jen září všude, já však vidím stíny chudé, vidím ruce svraštělé; chudáků dav vidím malý, mocní – ti už usínali po večeři veselé. Dál jsem kráčel v stesku mnohém sám a sám, jen se svým Bohem, cítě ho tak tajemně. Za ním v tichu šla má duše roztoužená, v slastné tuše, odtrhlá už od země. Šel jsem dlouho, jak by vzduchem, nesen zrovna silným duchem, plápolavým, hořícím; schýlen v sebe, s novým tělem, obrozeným, s horkým čelem, v tajemno se nořícím. 160 Dlouho, dlouho, v dálnou dáli, v kraje, jež se cizí zdály, nes mne duch ten bujaře. V sněhu leží vsi a města, zasněžena k nim je cesta, strom kol spí, sní o jaře. Ani nevím, jak se stalo – náhle k sluchu zaléhalo cos jak požárných trub hlas; ze tmy dálné hukot bourá, rozdunělý jako vzpoura uvolňujících se mass: „Spi jen, pyšná! Spi jen, hrdá! Poduška přec není tvrdá? Spi, jen spi, mé lilium! Co že? Nechceš? Snít chceš tklivě, rozněžniti chceš se lživě do hvězdnatých zlatých dum? Rozněžnit se, rozsladiti, tklivou strunu naladiti? Raděj mlč, ty – Regano! Nejhodnější býváš vezdy, spíš-li tvrdě, nač ti hvězdy? No, zda usneš, nezdaro? 161 Co tě budí? Co tě jímá? Do svědomí hrom ti hřímá, pravda, květe nevinný? Vím to, vím to; nebýt jeho, sám bych hřměl ti místo něho, sám bych pěl ti jediný. Spi, jen spi! Či chceš jít hříšně jitřní slavit hrdopyšně? Spi radš, krásná modlářko! Vzpomínati spasitele, o lidskosti žvanit směle – ó, ty stará přetvářko! Usni, pravím – noc je svatá! Ty chceš jenom krve, zlata, to tvé modlitby je vzlet. „Krev,Krev a zlato!“zlato!‘ tvoje heslo. Což tě hejno ďáblů neslo, když se rodil tento svět? Těch tvých chrámů boží chvály filiálky arsenály, nejdražší tvé zahrádky; pyramidy kul a děla píšťalka je převeselá vánoční tvé pohádky. 162 Przníš všecko, co je čisté. Dětské duše něžnělisté trháš jak u cesty květ; bídným, z jejichž potu tyješ, vůni ráje slibně viješ na bezkrevný, bledý ret. Sama však jen tučníš hříchem, hýřivým a bujným pychem; pustým chechtem provázíš ty, kdož pravdu v srdci prostém hledají a chtí mít hostem; ach, jak jim se řehoníš! Právo tvoje pavučina: brouk ji hravě rozetíná, muška však v ní zůstává – říkávali staří vtipně; tys jim jen se smála chlípně, směješ se jim, chechtavá. Veliké a čisté duše ukřižuješ jednoduše, pálíš, mučíš furií; žaláře jim stavíš v cestě, Pompadourko, a po městě choditi chceš s lilijí? 163 Při těch hvězdách, nebes rose, kolik šťastných zrodilo se a kolik jich šlo zas zpět? Kam se to tvé plémě vrhá? Na dravce se člověk zvrhá, duše svojí šlape květ. Usni, pravím; noc je svatá! Zastyď se přec, ženo zlata, ženo krve, zlata jen! Neruš noci, která vysní aspoň bájí, aspoň písní milostný a čistý sen! Ó, bych mohl býti prvý, zalil bych tě samou krví, zlatem bych tě zasytil; objal bych tě prudkou vlnou v tůň svou věčnou, perel plnou, přelíbezná Goneril!“ Naslouchal jsem překvapením, s ustrnutím, zanícením: „Ach, čí hněv to, čí to zpěv? Ký to poctivec tu, Bože, vyzpěvuje svoje hoře, srdce svého stesk a hněv?“ 164 Vidím, vidím – velký příval, Oceán to chmurný zpíval, kolébavku Zemi pěl; obřím klidem, rytmem chmurným, v břeh stříkaje chechtem spurným, kolébavku Zemi hřměl. Dumou hněvnou, vzdorem divým pod blankytem hvězdněsivým hlasitě ten obr sní. A já hledal Kordelii, a já hledal melodii, melodii vánoční. Kde je, drahá Kordelie, srdce moje, duše moje, kde je, kde je říše tvá? Je to ostrov v moři širém, či se vznáší nad vesmírem jako hvězda kmitavá? Tak jsem volal tázaje se, odpověď-li neozve se na otázku palčivou, již hledaly věků věky, jejich tužby, jejich vzteky, harmonii léčivou. 165 Podle cesty stojí chatka. Slyším, jak v ní zpívá matka kolébavku dítěti, a v té notě slyším hoře, jež zpívalo velké moře, utlumeně hučeti. A jak dál jdu, vidím v mlze, v níž blýskaly hněvy, slze, vidím divné jiskření; slyším zpěv a známá slova, každé známý obsah chová, slyším hněvů kypění. Šly v tom proudu známé tváře, známá hesla ostré záře v čele šly jak prapor svůj, a v tom nepřehledném davě vidím, vidím – neváhavě, vážně šel i otec můj. Jak jsem shlíd ho, rychlým skokem u něho jsem, jdu s ním krokem, pevným krokem vědomým, souhlasem náš pohled vřelým, a on projel srdcem celým, mlčky šli jsme s proudem tím. 166 Hučí kol mne, hučí vlny, věky táhnou chmury plny, čtvrtstoletí přešlo lán, dítě, jemuž matka pěla, mužem jest a ústa smělá pějí, co pěl Oceán. Svalnatou se stala ruka, v srdci tajná roste muka, uražené duše hněv; převzal on tu píseň moře, slyším hrůzu toho hoře, velký „Dies irae!“ zpěv. „Dies irae! Dies irae!“ poplach víří v zemi širé, vášní stoupá černý dým; dusnými on mraky halí celou zem a nebe kalí jako pomsty Cherubín. A jak dál jdu cestou temnou, prostý poutník jde tu se mnou tich, však v očích plno hvězd. Hledím naň – ó, nebe, nebe! – poznávám v něm sebe, sebe, jehož stínem ten, co jest. 167 Snů mých tvar to ztělesnělý, svobodný a jasný, smělý – lká má duše ubohá; šťastnější se zdá a blažší, kdesi vysoko se vznáší, na zem chtě a nemoha. Na zem chtě jen krásu síti, aby síla vešla v žití, radost z něho zpívala. Teď jen přišel, aby viděl, jak jsem se tu před ním styděl, co vše duše snívala. Vzpial jsem se, bych nezaplakal hledě na něj, jak mne lákal tím svým zrakem plným hvězd. „Věříš –Věříš,“ dím jak k svému druhu –druhu, že„že ten dým se změní v duhu? Toť vánoční píseň jest?“ „Nepochopíš okem denním, co ve věčnu zavířením. A není to po prvé. Když ses rodil, také, brachu, nebylo to bez poplachu, bez bolesti, bez krve. 168 A to tys byl, červík malý. Bolesti tvé matky brali všichni jako běžnou věc. A tu ve mohutném kvase po přestávce dlouhé zase nový věk se rodí přec. To tu v bolestech a křečech, v zběsilosti, v divých řečech, v krvi, jež tu cedí se z hrabivosti, ze tmy věků, pasoucích se na člověku, nová doba rodí se. To tu nové pokolení rodí se v tom zápolení zásad, mnohověkých snů; rodí se tu v dýmu, v hoři, aby vzplálo v jasné zoři čistších, klidných plamenů. Já alespoň tomu věřím. Sílu jeho příští měřím ne dle toho rozpětí, jež uklidní sytost v těle, ale kterým srdce smělé ducha k dílu posvětí. 169 Tyrana by tyran zase vystřídal po dlouhém čase, tyran nesen zástupy od vášní až osleplými, v sobectvu jen zatuchlými – ne, té nechcem potupy! Jde to jako po stupínku. Zvolna kámen po kamínku metá s cesty lopota. Leží v cestě hora bludů. Považ, než ji rozum v trudu silou svojí provrtá! Po těžkých dnech potu, práce, po zápasech dnů a hádce přijde Velká Neděle, větší, delší než ta denní, na niž v slavném hlaholení vyzvánějí v kostele. Nemysli, že ráj to bude, jak ti slabý snílek hude, ale Týden lidštější, zasvěcený lepší práci, po níž blažší klid se vrací a Neděle světější. 170 Zda ji vítáš svojím hostem s vírou vřelou v srdci prostém, uklidiv síň svědomí? Zda jí cestu připravuješ? Či snad váháš, pochybuješ, hově si kdes v přídomí? Od pochyb a od negace, v které, věř, je mnoho láce, dej se vyvést srdcem svým! Čin jest život. V tvé-li hrudi kořeny se činů budí, jdi a klesti volnost jim!“ A s tou zmizel nápovědí. Ticho. Odevšad jen hledí, přísně hledí celý svět. Byl jsem sám. A v tichu kolem, v němž se vina mísí s bolem, vítal jsem ten nový svět. Měsíc zašel do oblaků. Tepleji to dýchlo z mraků hebkým, měkkým ševelem. Sněží, sněží. V temnu leží kraj i Praha. Sněží, sněží, šepotavým svěžím snem. 171 Sem tam kdosi svíčku pálí. Zdráv či chor? Či umírá-li? Či se rodí nový člen? Usni tiše v lepší žití, ať ti blažší slunce svítí, mně i tobě – v krasší den! 172 POZNÁMKY.
PŘED SVÍTÁNÍM. Na str. 12. ve verši 5. strofy druhé čti: tvé vlastní city (m. své).
KACÍŘ. Tyto dva zpěvy jsou vyňaty z větší skladby, v níž nejdou přímo za sebou. Vložil jsem je do této sbírky, aby mi nescházel v ní hluboký jejich tón. Čtenář Husových listů pozná, že řeči Husovy v těchto zpěvech jsou založeny na jeho listech. Str. 40. plebán = farář. Str. 52. Petr, t. j.tj. Petr z Mladenovic, tajemník Jana z Chlumu.
LIST CIZINČIN. List tento napsala lady Mary Wortley Montague (1690 – 1776), dcera vévody Evelyna Pierreponta Kingstonského, anglická spisovatelka. Provdala se za lorda Edvarda Wortleyho Montague, jenž stal se britským vyslancem v Cařihradě. Cestu do Cařihradu, Cařihrad sám a výlety z něho popsala ve svých listech zasílaných do Londýna. Listy ty jsou velice zdařilé momentky, v nichž osoby i věci tak jistě a přesně zachycuje, jako by nejtenší jehlou jemný ornament vkusně vyšívala. Ale styl její má ještě druhou skvostnou stránku, ukazuje, že lady Montague jest z národa, v němž už r. 1644 Milton směle řečnil a psal na ochranu svobody tiskové. Proslulý byl její salon. Byla středem vyššího světa, „the pink of fashion“. Addison, Steele, Young a Pope bývali jejími hostmi. Z Prahy, kde se krátce zdržela na své cestě do Cařihradu, napsala jen jeden list, a ani ten se v novém vydání, pokud jsem se v Praze mohl přesvědčiti, neuvádí. Našel jsem jej však v „Letters of the right honourable Lady M-y W-y M-e, written during her travels in Europe, Asia and Africa; to which are added Poems by the same author. Paris, Printed by P. Didot, the Elder... Seventh year of the French republick.“ (Při básních je vytištěno plné jméno autorčino.) List z Prahy je po řadě čtrnáctý, na str. 34.
ANTIGONA. v životopise Boženy Němcové prof. J. Hanuš vypravuje: „Utrpení a zkušenosti přivodily také změnu ve společenských stycích Němcové. V sebe uzavřena vzdalovala se lidí i veřejnosti (jediné při pohřbu Havlíčkově vystoupila z ústraní, položivši, jediná z tehdejší společnosti české, na rakev jeho věnec a účastnivši se s manželem pohřbu, začež on trestán vězením).“ Hrůza mne obešla, když jsem četl tato slova. „Jediná z tehdejší společnosti české!“ ... Jsou chvíle, kdy demonstrativní projevy jsou jako všeobecné volební právo. V Rusku, v tom samoděržavném Rusku, uvědomělá mládež zasypala kvítím hrob Někrasovu jiným zápasníkům za svobodu národní. Kde byla u nás r. 1856 uvědomělá mládež?
SEN. Cítil jsem, že jsem tu složil něco svého na cizí notu, a dlouho jsem nemohl najít, na kterou, což mne mrzelo. Až pak našel jsem, že je to ohlas melodie Poeovy „Annabel Lee“.
173 SVATBA. Dle moravské lidové písně „Bude sa vydávat ubohá sirota“. Sušil, Moravské národní písně (2. vydání), č. 639.
U TEŠÍNA BUBNY BIJOU. Proč zrovna u Těšína? Tento začátek vzat jest ze slezské písně „U Cěsina bembny bijom“. První její strofu notíval si často při verpánku můj otec. Líbívala se mi už tehdy, ač zdávala se mně, hochovi, velice směšná – svými dialektickými tvary. Později, mnohem později, za nálady ovšem zcela už jiné, probudila se ve mně její jako noc teskná melodie, a z ní vznikla má skladba, zcela samostatná. Slezskou píseň celou otiskl Fr. Bartoš ve sbírce „Nové národní písně moravské“ (v Brně 1882) na str. 148.
PROCESSÍ. V podzimní den, sychravý a větrný, nevýslovně smutný, viděl jsem před lety na Hostýně, kdy už poutě pro ten rok přestaly, starého žebráka slepce, houslistu, s hošíkem. Seděli u poutnické cesty. Stařec hrál a hošík zpíval. Do větru rozletovaly se bolestně jejich zvuky. Po cestě nešel nikdo. Z dojmu toho vznikla později tato báseň.
VELIKÝ PÁTEK. Před několika lety četl jsem ve „Frankfurter Zeitung“, jaký neobyčejný zvyk zachovává se v Madridě o velikémVelikém pátku. „Za bohoslužby, když došlo na uctívání Lignum crucis, kráčel ke králové vladařce Marii Kristině kněz, myslím, že palácový almužník, a podával jí talíř, na němž několik papírových svitků černými stuhami ovinutých leželo, ortelů to pro zrovna tolik zločinců odsouzených na smrt, řka: „Odpustí-li,Odpustí-li Vaše Veličenstvo těmto nešťastníkům?“nešťastníkům?’ Králová dpověděla pohnutým hlasem: „Odpouštím,Odpouštím jim, aby také Bůh mně kdysi byl milostiv!“milostiv!‘ Ihned s papírových svitků byly sňaty stuhy černé a byly nahrazeny růžovými, a zvěst o osvobození byla telegraficky poslána dotyčným vězňům (toho roku bylo jich osm). Od mnoha staletí zachovává se na dvoře španělském tento zvyk. S počátku dálo se to tak, že panovníku podán byl o velikémVelikém pátku při uctívání Dřeva kříže talíř, na němž několik papírových svitků leželo. Král vztáhl ruku a vzal, nedívaje se tam, nazdařbůh jeden ze svitků. To znamenalo osvobození jednoho odsouzence. Byla to dojímavá, hrozná loterie. Když Isabella II. vstoupila na trůn, nastala změna v této ceremonii. Když poprvé tato králová byla na bohoslužbě na velikýVeliký pátek a kněz podával jí onen talíř, klesla na kolena, zlíbala nohy Ukřižovanému a zvolala, vztáhnuvši ruce na všecky papírové svitky: „Všem,Všem, všem bez výjimky, odpouštím, aby také Bůh mně kdysi byl milostiv!“milostiv!‘ Od té doby všecky ortele smrti, jež doporučeny jsou milosti královské, bývají o velikémVelikém pátku zaměňovány.“ –
JITŘNÍ. Str. 163., strofa 3. V Prachaticích na staré radnici je starý nápis: Právo pavučině se přirovnává, již brouk proráží, muška v ní zůstává.
174 OBSAH. Str. Hlas vnitřní7 Studánka v horách9 Před svítáním11 Pod horou mou rodnou14 Sudička17 Duma20 Elegie22 Křtiny25 Kacíř40 Trocnovské žně59 30. Novembris MDCXXXI63 Na Staroměstském rynku66 List cizinčin68 Před revolucí74 Ó, hrady naše tvrdé!76 Antigona77 Ulicí jdu osamělou80 Z rol, které bohatýři zorali84 Zavírám dvéře85 Do mé samoty87 Hlas veliké hrobky89 Orli91 A přijde smích do našich niv92 Slavíci94 Píseň96 Sen98 „Fijulijou!“101 Májová noc103 Hamlet před květem105109 Jurajda114 Eja húj!118 Na mezi121 Svatba125 Vojna127 Pohádka strýčka Chmelíka131 Processí137 Po obědě145 Veliký pátek148 Jitřní155 Poznámky173
E: js; 2002 175