Horský potok.

Horský potok.
Klid vonný v horách. Nevidíš ni slunka, jen v potoku si hravě žvatlá vlnka a žblnká: „Tam v myslivně – aj, děvče jako srnka, tak v září zrají plná vinná zrnka i trnka. A ona touží ku rannímu slunku a vídá měsíc, kterak do úplňku jde z člunku. V tom ranním slunku ona kohos hledá a při úplňku ku okénku sedá tak bledá. A zatím praktikant se jinde plouží, jak luňák kol myslivny horní krouží a touží. Evušce plaché on se nevyhýbá a k rusé hlavičce se prudko shýbá a líbá. 22 Zří za ním Evuška, jak plátno bílí, a slyší, po horách jak každou chvíli on střílí. Ta každá rána vesele se množí: „Našeho štěstí plný svět je boží, i v hloží.“ Ta každá rána pozdravení sílá: „Evuško – kvítku – holubičko bílá – má milá!“ Tou každou ranou plaše prchá ptáče, a v dolní myslivně hrud’ mladá pláče a pláče. A kdesi pták si nade hnízdem brnká, dál v potoku si hravě žvatlá vlnka a žblnká. „To v čas byl konec!“ řek’ mi doktor Buňka. „Jen ještě verš, a vaše Umka již kuňká.“ 23