Noci na Arkoně.
I.
Dobrou noc!
Převlídně přijal mne hostitel nový,
svlíkl mi plášť a tázal se sladko,
nejsem-li hladov. Neměl však nic, leč
vajíčka s šunkou. „Bohové!“ chtěl jsem
zvolat, jak každý ve starých hrách, těch
falešných totiž, řve brněný hastroš,
kdykoliv shlídne neb opouští scénu.
Chtěl mi to nahradit zábavnou řečí.
Sedl a začal vyprávět živě,
jaká dnes loď sem připlula s hostmi,
kolik jich bylo a kolik jich bývá.
Oknem a dveřmi blýskalo moře,
hluk jeho zaléhal hrdě a slavně.
Potom když viděl, že řeč ta mne baví,
zrovna jak pastora, který tu seděl
se dvěma menšími studenty syny
(odkudsi z východních Prus byl – tak pravil,
ze krajů zněmčených – sám se mi přiznal;
po jídle se syny modlitbu šeptal),
86
vyprávěl dále s podivnou chutí,
pozdní snad večer pomáhal tomu,
z života drsných rybářů, plavců,
šílený živel jak lodi sem zahnal,
zahnal a ztroskotal. Ráno jsem spatřil
na zdi jména těch ubohých lodí.
Oknem a dveřmi svítilo moře,
šum jeho bujným zněl, junáckým smíchem.
Na podzim co tu bývá prý bouří,
jaká je zima divoká, pustá,
vesnice vůkol hluboko leží,
nebývá možno vyjíti pro sníh;
nadarmo oheň v kamnech tu praská,
nadarmo leží ve stole karty;
odloučen maják i hostinec trčí;
za to však skřivánek první jak milý.
Tak on všelicos příjemně mluvil.
Tuleně též nám ukázal hbitě,
kterého sám prý chytil a vycpal.
Byl jsem však nemluvný – moře jsem slyšel,
svobodnou mluvou jak rozpíná hruď mou.
„Pán by as lehl?“ on s úsměvem ptal se.
„Vzduch náš je silný a dřímotu snáší.
Tak jenom na horách člověk si zchrupne.
Najednou jako by smrt tiše přišla,
člověk už leží jako by zabit,
prsa jen pozvolna široko dmou se,
do tváří vstoupá ruměnec horký,
jak by se do duše vrátila mladost.
87
Tak zrovna bývá před vzchodem slunce:
noc ještě cítíš, a východ už rdí se.
Bezděky člověk zamyslí se tu,
jako když před ním tiché spí moře.“
An tak mluvil, shon slyším, tleskot:
herojským vlny zpívaly rytmem.
„Co v tobě dřímá, tělo tu spící?
Ztlumená bouře či bolest či štěstí?
Či snad jen líná, zívavá nuda?
Až ty se vzbudíš, vzkypí tvá bouře?
Či budeš zpívat na chvíli štěstím?
Či budeš dusit prohořklé srdce?
Tak je mi, zřím-li na tělo spící;
jako když hledím na ztichlé moře.
Avšak, vidíte, proto mne láká
moře i život, věčný ten zápas
s příměřím krátkým, s nejistým koncem.“
Z dálky to dunělo bouravým tlukem,
kypícím vzruchem, tvůrčí jak dumou.
Pravda, moudře můj hostitel mluvil?
Byl to též zkušený otec a děd též,
dlouho tu býval majáku strážcem.
Snad také proto tak hovořil vážně,
že tady seděl pruský ten farář.
„Snad bude východ slunce dnes krásný.
Mám snad zbudit? Stojí to za to.“
Takto mluvil hostitel dvorný,
když tu služka červenolící
se svíčkou přišla a k dřevěným schodům
na půdu vedla mě v pokojík světlý.
Měsíc v něj šilhal jak zvědavý chlapec.
88
Okna nepřiléhala; všude,
od dveří, od oken vítal mne vítr.
Za to ten rozhled! Byla již půlnoc.
Po moři rozlil se měsíc, tak bílý.
Zář jeho v náruč chytaly vlny,
v dálku ji nosily se smíchem dětským,
trousíce po cestě stříbrné vločky,
třepení zlaté, jež házely na břeh.
Kamsi až.do dálky lesklo se moře
temně zelené s magickým svitem,
s pozadím černým, bájivou chmurou.
Žhoucí pruh jak po lodi brázda
vlek’ se tu kamsi až v mystickou dálku,
jako by rytíř přejel tu gralský.
K tomu ty hvězdy sršivé, čisté!
Hned by ti mysl vstoupila v loďku,
po zlaté dráze té na ostrov plula,
na vzdušné hrady s arkýři, věžmi,
se pěvci ballad, s výkvětem paní,
s hlaholem rohů, ohařů vytím,
s kořistí zázračnou ze svaté země,
s gotickým dómem, tužbou všech tužeb,
zkamenělou modlitbou lidskou,
na zvucích varhan kde ulétá mysl
do končin rajských, k lučinám hvězdným.
U moře věru středověk básnil,
nočnímu nebi on uloupil kouzlo,
máj když byl na zemi mámivě vonný.
Já však se těšil na moře jasné,
s nebem kdy lehkým se o závod modrá,
rozhřáto zdá se líbáním slunce.
Slunce – toť život, a moře – to síla!
Pod sluncem klas roste, růže i píseň.
Pod sluncem u moře zpíval i Homér.
89
Zavřel jsem okno, však stále jsem slyšel,
moře jak pod okny mluví mi ze sna.
Dlouhými oddechy hruď se mu dmula,
tichounko běžely chychotné vlny
po jeho prsou, s tajeným smíchem,
tichounko běžely k bílému břehu,
až náhle zašplíchly, zatleskly hlasně.
Děti tak s otcem hrají si v loži,
skotačí, smějí se, válejí, škádlí.
Volným tak šplíchaly, tleskaly tempem –
cítil’s, jak zdravý, klidný to oddech,
jaké to nadlidské tělo tu dřímá.
„Dobrou noc, milý, neznámý obře?“
90
II.
Geirrödh a Svjatogor.
Moderním Geirrödhům.
Ulehl jsem. Ale kterak usnout?
Pod mým oknem šplounaly si vlny,
tleskaly a třískaly jen o břeh.
Jak by vlny mohly takto zvučet,
kovovým tak zvukem kterak hlučet?
Rekové to vrátili se z boje,
na zem házejí své těžké štíty,
těžké štíty, meče ocelové.
Země od nich řinčí, břehy září.
Snad že také brzy počne píseň?
Vítězstvím snad zarokotá struna?
Cítím, cítím – hlava jako v ohni:
tiše jako mlha vystupují
šeré báje, pradivoké mythy.
Se protějších břehů Skandinavskýchskandinavských
mílové já slyším dunět kroky
obrů, chechtot surový a šprýmy,
na to klení, nad pekelnou vřavu,
bouchání pak o zem a zas smíchy,
jak jsem to kdys čítal v staré Eddě.
91
Jistě že tam pranice se strhla:
Thorr hromotluk pere se tam s obry,
a jim všem se z dálky směje Hödur,
slepý bůh tmy. A obřisko Geirrödh,
lstivý, drzý, před jeskyní leží,
zrzavou on hlavu vložil na klín
zlatovlasým dcerám, ouží bradu,
hýbá nosem, jak mu češou vlasy,
mrká, štíří se a tluče nohou:
„Kdybych já tak potkal Svjatogora,
utopím ho, lotra, jako kotě.“
Nezamukly dcery, mřely strachy,
sám on obr řeči své se šklebil.
Co tak Geirrödh nadýmal se žabsky,
Svjatogor tam na severu seděl,
na bílé až Rusi; tak jen seděl
v rovině jak hora, v oblacích až
maje hlavu; obříček to ruský.
A jak dýchal, dýchal – chladným vzduchem
teplý jeho dech se valil v západ
jako mlhy. Řekli byste: „Kouří,
hle, a z jaké dýmky! Vždyť to sopka!“
Tak on seděl, obříček ten ruský.
Slyšel vše a vše, co Geirrödh mluvil.
Myslil: „Podřímni si, chlapci řeční!“
Ale chlapci nedalo to klidu:
„Kdybych já tak potkal Svjatogora,
oškubám mu hlavu, ba i bradu,
oškubám ho, hrome, jako husu!“
Trhly sebou zlatovlasé dcery,
vzkřikly strachy – on však jen se šklebil.
92
Pohnul pyskem Svjatogor tu hrozný:
„I utři si bradu, pyšišvorku!“
Ale chlapci nedalo to klidu,
nedalo to klidu pyšišvorku:
„Kdybych já tak potkal Svjatogora,
ať jsem baba, když mu nevytrhnu
obě uši jak kohoutu ocas!“
„Obě uši jak kohoutu ocas?“
Svjatogor si po něm opakoval,
dech vypustil jako šerou horu.
„Co ten klučík všechno nablábolí!
Dvě má dcery, tak před nimi mluví!
Jaká potom kázeň má být v lidech?
K vůli dcerám potrestat ho třeba,
nechať zvědí, mrav že vládne světem,
a že kletba každého hned stihne,
kdo jak Geirrödh nečistou má hubu.
Dám já tobě, kluku, naučím tě:
Obě uši jak kohoutu ocas!“
Takto mluvil, takto podumal si
Svjatogor náš, obříček to ruský,
oddechl si – mhou se zatměl obzor.
A když v mrazivém a čistém vzduchu
teploučký dech jeho roztratil se,
na nohou stál obříček náš obr,
hlava jeho kdesi pod hvězdami,
ramenoma, zdá se, zboří nebe,
při nejmenším aspoň rozrazí je.
Rozkročil se, ach jaký to rozkrok!
Jeden krok, a u moře byl Baltu,
93
Balt překročil jako mlýnskou strouhu
a už stojí v zemi skandinavské
před jeskyní zrovna Geirrödhovou.
Do sluje hned dcerky prchly s křikem,
prchly jak dvě slípky před luňákem.
Hle, a obr, Svjatogor náš milý,
usmívá se, rtoma jen si hraje,
jak tu stojí, na Geirrödha hledí.
„Tuším, že jsi před chvílí tu řečnil?
Na dně mořském, že prý písek sladký
a že rád bys olízal ho trochu?“
Takto pravil, rtoma jen si hraje.
Roztřásl se Geirrödh hrozným strachem?
„Přísahám ti, Svjatogore, poslyš,
že jsem vždycky sousedem ti věrným,
věrnějšího sotva v zemi najdeš.
Neruš, prosím, svatého nám míru!“
Svjatogor však jen se pousmíval:
„I jen hleďme, jakýs ty to řečník!
Na slova, zřím, pořádnou máš hubu!“
A když řek’ to, s úsměvem tak dobrým
za kštici on Geirrödha hned zdvihl,
– byl to také obr, kolohnátek pěkný:
Svjatogoru skoro po pás sahal –
vyzdvihl jej, zatřepal jím lehce
jako mrkví, když ji vyrveš zemi.
A když jím tak hravě zatřepetal,
„Máš prý žáhu, sousede můj věrný?
Od toho je dobře ochladit se –“
řekl mu a žblunk s ním na dno moře.
94
Vystříkly hned vlny polekané,
vystříkly až k nebi vysokému,
postříkly i hvězdy rozzářené
a pobřeží kolem do daleka.
Z jeskyní hned vyletěli obři
i kde jaký bradáč pídimužík,
a ti všichni div nepukli smíchy
vidouce, jak z vody leze Geirrödh,
kterak kleje, otřípá se z vody,
vykrucuje promočenou bradu,
kope do skal, jež mu v cestě leží,
kamení že na vše strany lítá,
až pak rychle zmizel ve své sluji.
Dlouho ještě ozýval se chechot,
s trpaslíky, s obry smálo se i moře,
a já leže smál se z plných prsou
s těmi obry, pídihochy, mořem,
smál jsem se těm nehorázným obrům
i těm starým, divobujným bájím.
95
III.
Rodící se píseň.
A jak tak ležím, každá moje žíla
cos příbuzného cítí
s tím mořem, jež hučí a svítí;
to v prsou mých se rozehrála síla.
Vše do života, do dálky mne pudí,
tluk srdce touhyplný
jak chvátavé ku břehu vlny –
to rozbujnělá radost třese hrudí.
To rozbujnělá radost hrudí třese,
že píseň v ní se rodí,
jež zpěvných jak stožáry lodí
se na vlnách mých citů zvučně nese.
Ach, pravá píseň vždy je sladká muka:
den nový v duši tvoří,
že hlava i srdce ti hoří
a po kladivu sahá tvoje ruka.
96
IV.
Rhapsodie.
Co se tak třepetá posvátná korouhev?
Co že tak praskají krovy a trámoví
ve věži vzdorné, Svantovítově?
Podmílá moře ji bouravou vlnou snad?
Hnulo snad základy břehů těch bělostných?
Zadul, zaúpěl vichr přenáhlý,
od břehů dánských přiletěl neviděn,
obejmul věž a obletěl chrám,
zděný násep a ohradu dřevěnou,
kde se to hemží jen, blýskotá zbrojenci,
vojsky, a k věži se navrátiv vysoké,
znovu ji objalobjal, a zaúpěv divoko,
vrhl se do vln, že zastříkly zoufale:
„Arkono, s Bohem buď, ubohá!“
Lesknou se na moři dánské koráby,
lesknou se na výspě dánští zbrojenci.
O překot na lodích svinují plachtoví,
vzduté na báně vichrem zběsilým,
od břehů zrádných rozjíždějí se;
o překot na výspě Dánové vrážejí
na násep nezdolný, na pyšnou ohradu,
nazpět jak pěna však odrážejí se.
Do moře burného na skále křídové
97
Arkona trčí, kolkolem chráněna
mocností bohův a s jediné strany jen
důmyslem lidským. Tvrz to posvátná.
„Po tři už neděle o tvrz tu pekelnou
lámeme oštěpy, ničíme řady své.
Což snad už ďábel silnější Boha jest?
Kde že jsou zástupy andělů, nebešťan,
o jichžto pomoci, biskupe, kázal jsi,
když jsme sem připluli ve slavný hodHod boží,
svatého Ducha kdy světíme seslání?
O jeho přispění zdali jsi nemluvil?
Kde že jest jaký duch, moji vůdcové?
Mluvte, zjevte mi svůj již důmysl!“
Takto nevrle Valdemar mluvil král,
samého Boha dotknuv se rouhavě,
ve staně nádherném, opodál Arkony.
Na stůl pohodil přílbici s nánoskem,
na kterém vyryt byl vítěz všech vítězů,
přibitý na kříž, by lid zbavil křížů všech.
Brně šupinatá nemohla utlumit
rozruchy prsou porážkou vzlícených,
hvězdnaté ostruhy řinčely po staně
hněvivou ozvěnou pádných kročejů.
„Což i ti Pomořští chtějí mne zraditi,
jako už zradili pokrevnou Arkonu?
Kdež dosud vězí Kazimar, Bojislav?
Baví se zpěvem snad králové Pomořští?
Psí to vždy povaha, kdo se už odrodil.“
Mlčel však s pohrdou biskup Absolon,
mlčeli vůdcové nevolí rudnouce,
Esbern Snare a Suno Ebbason.
98
Z vysoka svítí slunce přejasné,
sálavým žárem tráva povadla.
Do moře burného na skále křídové
Arkona leskne se tvrz jako nadzemská –
uvadá síla dánských zbrojenců.
Náhlým tu hlomozem tábor se rozvlnil,
jako ta tráva vichrem zmítaná.
Letí poslové do stanu králova:
„Pomořští spojenci, Kazimar, Bojislav,
s velikým vojskem jdou, zástupy slávskými!“
Táhnou Pomořští řadami hroznými,
vstříc jim vychází Valdemar s biskupem,
Esbern Snare a Suno Ebbason.
Do stanu vchází Kazimar, Bojislav.
„Buďte mi vítáni, králové Pomořští!
S vaší teď pomocí zboříme peklo to,
které mi vzdoruje tři celé neděle.
Arkonskou pýchu teď se mnou zkrotíte,
která vás vyvrhla, urputná u víře,
ze všech svých svazků. Vítám vás! Vítám vás!
Padne Arkona s vaší teď pomocí.
Neníť hněvu nad hněv bratrský,
není pomsty nad pomstu pokrevní,
Sláv proti Slávu když na smrt zahoří.
Nalejte vína! – Na zdraví převzácným!
Číše sem! – Ať žijou králové Pomořští!«
Co se tak třepetá posvátná korouhev?
Co že tak praskají krovy a trámoví
ve věži vzdorné, Svantovítově?
Podmílá moře ji bouravou vlnou snad?
Hnulo snad základy břehů těch bělostných?
99
Zadul, zaúpěl vichr divoký,
obejmul věž a obletěl chrám,
zděný násep a ohradu dřevěnou,
rozčeřil vlnyvlny, a vrátiv se k ohradě,
zaletěl ke stanu pijících králů tří,
divoko zahoukl a jako na buben
udeřil na plachty stanu vzdušného,
až koly hluboko do země vražené
zaklátily se jak by zlomeny,
udeřil znova a s rachotem, praskotem
roztrhl stan a povalil k zemi jej.
K přípitku povstali právě tři králové
v drátěných košilích, s pasy zdobnými,
v nohavicích brněných se pláty –
stáli tu skvíce se pod slunným blankytem.
„Valdemare, náš sousede vznešený,
sám-li teď Bůh tobě neseslal znamení?
Všech nás lepšího seslal ti spojence.
Nač mařit síly, boží kde posel jest?
Neslyšíš neklidu vichru divého?
Neslyšíš praskati trámoví v Arkoně?
Mluvit chce vichr ten, jásat chce posel ten,
hovořit k Arkonským jazykem ohnivým.
Jiskrou mu napověz, on pak už zakončí.
Plášť s nás všech strhl teď, sám chce on přikrýt se
purpurem královským, sám on chce králem být.
Na zdraví novému králi spojenci!“
Takto připíjel Pomořský Kazimar
se lstivým úšklebkem, mžouraje očima.
V tu chvíli řvavě se zachechtal Bojislav,
udeřil na stůl, až zadřinkly poháry,
100
svalil se k sedadlu se hřmotným chechtotem,
pravicí zaplácnul o pravé koleno:
„Chachacha – Arkono! Chachacha – bohové!“
dál mluvit nemohl král ten Pomořský.
Pln jsa údivu stál král Valdemar,
oči zabodnuv do dvou králů těch –
rty se mu zkřivily, zrak jemu zašleh’: „Psi!“
Tajná však radost vrhla mu v oči smích.
„Aj, což nechápeš, králi přejasný?
Za dlouhý odpor svůj Arkona hodna jest
věnců vítězných. Nuž, tedy pošli jí
věnce ve smůle hodně zmočené,
jako své nevěstě hoď jí je v ohradu!
Prudkou láskou hned vzplane tvá nevěsta.“
Tak mluvil Kazimar, šklebě se úlisně,
k řeči té Bojislav chechtal se ještě víc.
Směje se Valdemar, s biskupem promlouvá.
„Sám tomu Bůh náš chce?“ biskup mu povídá.
Burácí vichr, králové čekají,
s biskupem čekají dánští též vůdcové,
Esbern Snare a Suno Ebbason.
„Zatrubte k útoku!“ kyne tu Valdemar –
odchází Snare a Suno Ebbason.
Trouby znějí po dánském táboře,
po táboře pomořských Slovanů,
zvuk jejich třepetný jasně se rozléhá.
Prudko se třepetá na věži korouhev.
101
Plní se ohrada řadami obhájců,
Dánové řadí se k novému útoku,
křídla jim tvoří z Pomořan Slávové,
praky jich k náspu blíž posouvají se,
věže též dřevěné s mostem padacím
na kolech těžkých a válcích dubových.
Půl dráhy přešlo už slunce po nebi,
nalilo žáru do vzduchu dusného,
sotva že pocítíš chládek od moře.
Ba i ten vichr žárem je prosycen.
Do moře burného na skále křídové
Arkona leskne se tvrz jeho nadzemská.
Nad ní k obloze bělavé od žáru
věž ční vysoká Svantovítova,
kol ní polétá vlnné jak kadeře
prapor přesmělý boha velkého.
Hlaholí trouby po dánském táboře,
vítr je roznáší daleko na ostrov,
zanáší k samé i vesnici rybářské,
k tichému Vítovu v kotlině pobřežní,
který je od zadu zastíněn pahorky,
k východu hledí pak na moře šumící.
Pust byl teď Vítov. Všichni se utekli
do blízké Arkony, ohrady prostorné,
vzavše i děti a ženy a zásoby.
Zůstal jen Vuk stařec, osleplý v boji kdys,
ve statku nejbližším ku břehu mělkému,
sivá pak stařena v sousedství příbuzném.
S nimi tam zůstala jediná koza a
pes černý, huňatý, dětí miláček.
„Což se mnou v ohradě, starcem ubohým?
102
Místo jen zaberu jiným potřebné –
jímž třeba spořiti pro ty, kdož statni jsou.
Po druhé o zrak bych se tam oloupil:
Hůl má tam marně by capkala, vodila,
marně by hledala stezky bezpečnost;
slepa by ztrnula při prvém kročeji,
slepa a ochromlá na cizí prostoře.
Zde ona živou a čilou je bytostí,
zde ona dvé má bystrých zřítelnic,
zde mi ji zvyk dlouhý odchoval s nutností,
za družku nerozlučnou dal mi ji.
Vodí mne po dvoře, zahradě, sousedstvu,
vodí mne k mořskému břehu, kde usednu a
nalíčím na ryby; vodí mne k pahorku,
odkud mi svítívá, ze tmy se problýská
krásná ta vyhlídka na moře, na ostrov,
jak jsem jí za mlada kdysi se těšíval,
když jsme tam pásali stáda do nocí.
Odtamtud zíral jsem rád vždycky k Arkoně
s tajemnou bázní a zbožným úžasem;
mněl jsem, že slyším i vlání třepotné
posvátné korouhve Svantovítovy.
V přítmí zraků mých dosud skví se mi.
Bohové zrak vzali, sluch mi však nechali,
nechali pamět mi, jasné vzpomínky;
slyše vidím vše – velebím bohy já.
Což se mnou v ohradě? Arkonu bohové
ochrání jedině, s nimi pak rekové;
já, stařec osleplý, mohu jen modlit sese,
a to zas tam nejlíp, kde vidím vzpomínkou.
Bohové veďtež vás! Já tady zůstanu.“
Takto se loučil Vuk, když před Dánem
z Vítova kde kdo utíkal v Arkonu,
103
ve zmatku pláč kdy zněl, kletby a modlitby,
hlasy též káravé těch, kdož moudřejší.
Přes tři už neděle Vuk starý živořil
o mléku kozím a o rybách, které mu
nad ohněm stařenka opékala starostně,
na prut je napíchnuvši hrotitý.
Sám on chytal je trpěliv, bavě se
čekáním dlouhým a marným přečasto.
Doma pak na prahu sítě plétával.
Sklání se slunce k západu tichému,
nalilo žáru do vzduchu dusného,
ale už cítíš chládek od moře.
Ba i ten vichr chládkem už ovívá.
Vyšel Vuk po známé pěšině k pahorku,
hůlkou před sebou poklepávaje,
cítě v pravici každý kamínek,
každou jamku deštěm vyrytou
anebo dobytkem, jenž se tu pásával.
Před ním pes černý vesele pobíhal,
všechny kameny očichávaje,
do všech děr myších funě zvědavě,
vesele vrtěl mrštným ohonem.
Na hřbetě pahorku staříček usedl,
rukávem utřel pot s čela řinoucí,
šediny utřel stříbrné, prořídlé.
Jemu u nohou pes used’ huňatý.
Aj, hle, po stezce belhá i stařenka,
před ní mekajíc koza jde bradatá,
škubá travičku, z nízkých též keřů list.
Umdlena, spocena stařenka přisedá
k Vukovi starému, zamyšlenému.
104
Sedí tu oba,oba jak zpuchřelé stromy dva
bez větví mohutných, se vnitřkem vyssátým,
stráveným věkem a sněhem a lijákem,
že v něm teď v nečase pasák má útulek;
a jenom nahoře malé dvě větvičky,
útlounké, zelené usmívají se,
jak by vítaly očima dobrýma.
Tak tady sedí – omšené skalky dvě.
Aj, slyš, nad nimi, ve vzduchu prohřátém
trýská písnička, samá perlička,
jak by z hrdélka lila se dětského,
na zem sypala jasné perličky;
aj, to nad nimi zpívá skřivánek.
Slyší ho Vuk starý, hlava vzpřímená
naslouchá napjatě – rozesmívá se
svět v ní široký: klenba nebeská,
moře modravé, ostrov v něm zelený,
hluboké zátoky mořem proryté,
břehy bělostné, bukovím porostlé –
všechno to vidí on písní skřivánčí.
Po krátkých přestávkách vichr zadouvá,
jak by vyrvat chtěl všecko ze země,
vyrvat a vrhnout zoufale do moře.
Zadouvá prudko a v hukotu zanáší
hlaholy trub dánských, víření hlomozné.
Vrčí pes, Vuk mlčky naslouchá.
Hluk stále větší je, silnější, hroznější,
slyšeti temný praskot a rachot,
hučící vichr však tlumí a taví jej.
Hlasněji pes vrčí, hýbá nozdrama,
nevrle sebou už trhá, až divokým
vyskočil skokem a zavyl protáhle.
Rázem též stařenka vykřikla pronikle,
105
zakryla oči a smyslů jak zbavena
upadla k zemi, třesouc se osykou;
dýchala ztěžka jak zápasem smrtelným.
Probral se z dumání Vuk, starý bojovník,
uvyklý ku třesku zbraní a rachotu
a také lhostejný. „Což s tebou, starucho?“
klidně se otázal. „Zjevil se ve statku
Dán snad loupežný?“ Avšak stařenka
rychle se zvedla a s hlasitým vzlykotem
belhala s pahorku, jako bez smyslů.
Koza, jež zatím pásla se poklidně,
vidouc stařenku bráti se s pahorku,
zamekla dvakrát a za ní odběhla.
„Co se ti stalo? Mluv přec, podivná!“
Ale stařenka nedbá na Vuka,
belhá s pahorku jako bez smyslů.
„Ach, ty rozume ženský, potrhlý,
bez vší rozvahy! Všecko křikem jen,
pláčem, vzlykotem chce on přemáhat!
Hej! – Hej, starucho, buď přec rozumná!“
Ale stařenka už je daleko.
Zakýval Vuk starý hlavou šedivou:
„Tak – tak, ubohá! Už je stařičká.
Polekal ubohou divoký zbraní třesk.
Nepomní ubohá, mocní že bohové
zachrání Arkonu, je-li v tom vůle jich.
A naši rekové s jejich tam pomocí
odrazí Dány – nikoliv po prvé.“
Přece však neklid mu prsa spjal široká.
Pes sebou trhal a dral se ku předu,
odskočiv od starce jako posedlý,
protáhle vyl a jaksi zplašeně
106
a opět ke starci tiskl se bázlivě,
kňuče mu u nohou, funě a chvěje se.
„Cosi je na blízku nezvykle cizího –“
přemýšlel stařec. „Co mně však zbývá tu?
Celý můj svět je ta pěšina uzounká
ze statku k pahorku, s pahorku ke statku,
od statku k břehu a kousek po břehu.
Pohnu se odtud, a svět je mi propastí.
Kam bych se hýbal?“ Byl však už neklidný.
Rachot bitevní hruď mu rozvířil,
vzpomínky dávné oživovaly.
V tom jeho pes věrný zaštěkal radostně,
skoky chvatnými odběhl od něho.
„Hej, starče! Hej, Vuku!“ slyší volání,
hlas je mu známý, hlas to mladistvý.
Křovím se prodírá junák statečný,
v oděvu rozdraném stojí už u něho.
Kol něho skáče pes všecek změněný,
přiléhá hlavou dovádiv ku zemi
a opět skáče k pasu až junáku,
radostně mruče a vesele štěkaje.
Nedbá však junák věrného pozdravu.
„Bohové s tebou, starče nešťastnýnešťastný,
a přece šťastnější nad nás nad všecky!“
udýchán volá se tváří zděšenou.
Poznal už Vuk starý hlas ten mladistvý:
z devíti sestřiných synů to nejmladší
z blízkého Volína, plavec odvážný.
„Kde jsi se vzal tady?“ – kmet děl udiven.
„Vždyť přece vyšel jsi chrániti Arkonu?
Kam tak udychtěn –“ dále se ptáti chtěl.
107
„Neptej se, neptej se synů nešťastných,
ty, jenž jsi šťastnější nad nás nad všecky!
Bohové hrůzy tě zbavili největší,
hrůzy a hanby. Kdybys byl vidomý,
viděl bys, ubohý, kterak tam – kterak tam
Arkona v plamenech dohořívá už.“
Kmetovi srdce rozbušilo se,
hrdlo se sevřelo, jak by pěst silná
jemu je zadrhla. Uvázlo slovo v něm.
Ruce a kolena rozetřásly se.
Hlava však trčela ztrnule vzpřímena,
jak by zachytit přála si, zdali též
vichr mu potvrdí zprávu tu přehroznou;
trčela nehnuta, jako kamenná.
„S Bohem buď, staříčku rozmilý! Vzmuž se již!
K Rugardu, do Korenice chvátám já
s poselstvím o síle dánské a krutější
mstivosti králů, ach, rodných, Pomořských.“
„Postůj přec, vypravuj slepci podrobně!“
zašeptal Vuk, sedě se hlavou vzpřímenou.
„Slyš tedy, předrahý! Sotva že ráno dnes
Pomořští přitáhli, s nimi i králové
Kazimar, Bojislav, byla hned porada
ve staně královském, Valdemarově.
Jaké jich porady, nevím; ale už
s poledne vojska se řadila obojí,
praky jich k Arkoně posouvaly se,
věže též dřevěné s mostem padacím
na kolech těžkých a válcích dubových.
108
Zběsilý vichr burácel kolkolem,
kácel stany a roztrhal králův stan.
Neslyšel já jsem hrůzy takové,
ani na moři za bouře nejkrutší,
jako dnes praskaly krovy a trámoví
ve věži svaté, Svantovítově.
Prapor posvátný šlehal po věži,
svíral hrudi nám dusnou předtuchou.
Ale důvěru vlíval nám velekněz.
V tom zvuky trub dánských zazněly třepetné.
Divokým přívalem ženou se Dánové,
na obou křídlech – Bůh zatrať! – Pomořští.
Metají kamení, šípy a oštěpy,
ohrada naše však vzdorně jim směje se.
Plno je pod ní Dánův útočných,
v krvi se válí se svými spojenci
od našich kamenů, šípův a oštěpů.
Trčela Arkona tvrz jako nadzemská.
V tom náhle Dánové k našemu údivu
couvají od náspu, hledíme zvědavi –
hle, oni ohně rozkřesávají
po celé řadě, a nežli se nadáme,
hořící věnce už lítají k ohradě,
věnce smolné, s frkotem hořící,
sem tam na náspu zachycují se,
zalétají až na střechy obydlí,
k božímu chrámu však nedoletují.
Pokřik a zděšení v naší ohradě.
Část nás se rozbíhá, rozlízá na střechy,
dusíc zrádné ty věnce a zhazujíc
na zem je, na skálu; sekerou jiní zas
trámy rozhořívající se roubají,
na zem je házejíce a na skálu;
ze zřídla jiní vodu čerpají,
109
ale to kapka je pro žízeň obrovskou,
a také krůpěj ta došla za chvíli.
S prázdnými vědry ženy se vracejí,
ve zmatku střeštěném snášejí džbány a
objemné hrnce, v nichž mléka jsou zásoby,
chrlí mléko to v syčící plameny.
Co my tak hasíme v ohradě, na střechách,
s ohrady jiní zas metají šípy a
oštěpy na šiky útočné, zuřivé.
Náhle tu vichr zadul zběsile,
zanesl na střechu věnce hořící,
na střechu samého chrámu božího.
Řev divý, skřeky zazněly šílené
z našich zástupů, dětí kvílení,
výkřiky žen, jež s dětmi střeštěně
pobíhaly a rukama lomily,
an tu Velekněz s tváří ubledlou,
s očima jasnýma, plnýma síly a
víry a odvahy, ujal se velení,
ženy a děti odvedl ke straně
pozadní, bezpečné, čnící do moře,
nám pak strhnouti střechu chrámovou
rozkázal rozhodně. Plamen už šlehal z ní.
Trvalo dlouho, než jsme ji strhali.
„Teď,Teď už je bezpečna věž ta posvátná,
čnící vysoko nad chrám vznešený.
Zdi pak chrámové živlům vzdorují,
chrání poklady Svantovítovy.“Svantovítovy.‘
Tak jsme myslili oddychujíce.
Jinak však tomu chtěli bohové.
Širým prostranstvím, celou ohradou,
jeden jediný výkřik vydral se,
jak by z jednoho hrdla obřího.
Z věže to vysoké dole u chrámu
110
jako mrštná zmije se vyplazil
ohnivý jazyk a lačně lízal ji,
stále jsa delší a prudčí a žravější,
a za ním po stranách druzí se vyšvihli,
jak by v té věži hnízdo se skrývalo
ohnivých hadů, rostoucích na draky.
Náhle k nim zašlehla korouhev posvátná,
sotva jen zašlehla, zasvištělo to –
po celé délce plamen ji přeběhl
mžikem, jak myšlenka ohnivě perutná.
Okamžik stáli jsme němi a bez sebe,
v žilách tu všechněm krev nám zastydla.
Zrakové vytřeštění němými
pohledy ptali se:,Kterak to možno je?‘
„Veta,Veta už, veta je po nás!“nás!‘ mluvily
zsinalé tváře, bezkrevné, hrobové.
Hořící třísku tam, aniž jsme viděli,
zanesl patrně vichr zběsilý.
Potom co dálo se, starče, nezvídej!
Za malou chvíli v jediném plameni
věž stála svatá, jak pochodeň obrovská,
ohnivý sloup, jenž vlnivě plápolal.
Vichr bezuzdný živil jen plameny,
roznášel ohradou kusy hořící.“
Za této zvěsti Vuk, jenž dosavad
naslouchal se hlavou ztrnule vzpřímenou,
na hřbetě pahorku sedě jak skalisko,
vrhaje před sebe stín černý, podlouhlý,
neb za ním slunce už k moři se sklánělo –
pozvolna schyloval šedivou hlavu svou,
až již hlouběji schýlit se nemohla.
„Na náspě zatím zápas byl zuřivý.
111
Po celé délce Pomořští s Dánskými
hnali se útokem, padali řadami;
řadami padali, ach, též Arkonští.
Pln nás byl násep; se strany ohrady
žár sálal nesnesný, se strany dánské pak
oštěpy, šípy a kameny ze praků.
Krovy se řítící mnohé z nás pohřbily,
smrt však přemnohým zdála se vítána.
Padl i Velekněz řídící obranu.
Starče, viděl jsem syny tvé, viděl i
vnuky tvé, kteří tam na muže dospěli,
ačkoli věk jich má daleko k poledni.
Běhali, hasili, hořící trámoví
házeli na skálu, k moři by padalo,
a zase na náspě praví jak sokoli
metali šípy a zabité, raněné
snášeli s náspu v pozadí bezpečné,
tam, kde se tísnily ženy s dítkami.
Plakal bys, vida ty sokolíky své.
Co s nimi dále, už říci ti nemohu.
Také bratry své zahlíd’ jsem v zápase,
zahlíd’, jak Gleb dobrý, druhý po věku,
svalil se s náspu, zasáhnut kamenem.
A co tak hořela střecha chrámová,
křídla dřevěná, sem tam i ohrada;
co takto věž celá hořela lítá jak
vášeň a pomsta a ukrutnost nelidská:
na klidných sedadlech tři tam králové,
Valdemar Dánský a králové Pomořští,
Kazimar, Bojislav, naproti Arkoně
na pevných sedadlech usedli vysoko,
dravě zraky své upírajíce
k ohradě vzdorné, již již se kořící.
Tři tam králové jako vlci tři
112
seděli vysoko, zrudlí vítězstvím,
zraky jich těkaly jako tři rackové,
mořští ti jestřábi, kol hrdé Arkony.
Od nich poslové k vůdcům lítali.
Ale v Arkoně hrůza rostla jen:
žár byl nesnesný, posádka prořidla,
k tomu věž svatá, vysoká, ohromná,
hořící jediným plápolem hukotným,
hrozila pádem a zassutím všechněch nás.
Starče, Vuku náš předrahý, tys už se
schýlil, jak břeh starý, zpustlý a podmletý.
Bídu všech běd nyní slyš a mně s bohem dej!
Arkona vzdala se... Za šlehu plamenů
zrovna tam smlouvají tři, slyš, králové,
Valdemar Dánský a Kazimar, Bojislav,
smlouvají s Arkonou její potupu.
Bohové od nás odvrátili se –
tobě snad, starče, dál budou milostní.
Vzchop se přec, vzpamatuj! Večer blíží se,
studený chlad brzy zavane od moře!
Rád bych tě s pahorku zavedl do statku,
spěchat však musím, s tebou tu pomeškav,
k Rugardu, do Korenice s poselstvím
přesmutným. Bratří mne vyslali při vzdání.
Unik’ jsem šťastně, spustiv se po skále,
neshlídnut od Dánských, kteří jen k hořící
věži a ohradě upřeli zraky své.
Hrůza mne činila šíleně odvážným,
byla mi v patách, kam jsem se obrátil.
Když jsem už hnal se na tvůj pahorek,
odkud zahlíd’ jsem opět Arkonu,
v rozkroku stanul jsem, jako před jamou.
Věž právě, hořící jediným plápolem,
celou svou délkou k dýmné ohradě
113
naklonila se, překlonila se –
rána hromová vzduchem otřásla,
za ní ohnivý sloup se vyvalil
s dýmem přehustým, jiskrami sršícím.
Když se on roztratil – věže nestálo.
Bozi nás odvrhli – ty mně teď s Bohem dej!
K Rugardským pádím, aby si zlepšili
náspy a ohrady, chtějí-li vzdorovat
útokům Dánských a – Bůh zatrať! – Pomořských.
S Bohem buď, drahoušku!“ zvolal a zmizel už
na zadním svahu dlouhého pahorku.
Pes za ním poskočil, vrtě ohonem,
brzo však usedl s ušima schlíplýma.
Schýlený stařec ani se nepohnul.
Za ním slunce už přešlo dráhu svou,
dodalo síly klasům vyšvihlým,
lukám i hájům, lesům dumavým,
k lidem jiným zas ubíralo se.
S ním se rozloučit vyšly červánky
v rouchu svátečním, zlatém a růžovém,
volné a veselé, v dětské až náladě,
jak by vypluly z ráje samého.
Daleko zašly se sluncem v cizí svět,
rudý jen pruh po nich zůstal na dráze
v obloze tiché a ztmívající se.
Po nich pozvolna proskakovaly
sem tam hvězdičky, v dálku hledíce,
jako dětičky za svým tatíčkem,
hlučně jedoucím do města cizího.
Nejdřív ty větší za práh nebeský
vyběhly zvědavě, za nimi ostatní,
drobnější, všecky se vybatolily,
114
až pak starostná vyšla za nimi
s očima dobrýma luna matička.
Studený vítr zavanul od moře,
zavanul k pahorku, k starému Vukovi.
Doposud seděl on schýlen jak keř suchý,
jak by z těla mu duše ulítla.
Jemu u nohou seděl pes věrný.
Zachvěl se chladem stařec zamlklý,
tělo se roztřáslo stařičké, uvadlé,
probral se pozvolna, povstal a vzpřímil se.
Zavrávoraly při prvním kročeji
nohy ztrnulé dlouhým seděním,
hned však se vzchopilvzchopil, a hůlkou hmataje
po stezce uzounké, bral se s pahorku,
každou píď země oťukávaje.
Za ním pes zvolna šlapal, ba vlekl se,
se schlíplým ohonem, s ušima svislýma.
Pozdní už noc byla, němá a prochladlá,
se psem když do statku Vuk starý vplazil se.
V přítmí dřímal už ostrov, a ve stínech
příšerných prorvy a rokliny ležely,
v mlze pak měkké údolí široká;
vrchní jen cíp planul září jak severní:
to tam dohořívala posvátná
Arkona.
115