Kázáni u moře.
„Dnes farář z Altenkirchenu zas bude kázat
u moře, u vesničky Vitte, rybářům.
Snad zajímavo vám to bude? Jdu se tázat,
neb třeba říc’ to napřed našim kuchařům.“
Ten pokyn hostitel mi dával, Němec vlídný,
dal rychle prostírat a pro víno šel sám.
Za chvíli opouštěl jsem dům i maják klidný
a na kázání chvátal v neobvyklý chrám.
Neděle byla vonná, čistá. Zem jak dítě
a moře jako anděl, jako Serafín.
Dnes odpočíval člun i rybářovy sítě,
bez mráčku modré nebe, v moři ani stín.
Klas každý jako vyprán – rosa byla z rána –
Květ očka veselá, šat sváteční dnes měl,
a Mozartova duše sotva rozehrána
tak byla kdy, jak vzduch dnes od skřivanů pěl.
A svatě plálo slunce, duše nebes, láska,
a moře jako chrpa jeho nádechem
se chvělo zlatitým, a každá země vráska,
ta každá hruda teď se leskla v prachu svém.
123
Nač chodit na kázání ještě farářovo?
Kde svíce jasnější, kde větší bible jest?
Při slunci čet’ jsem v moři, v zemi boží slovo,
a každý pohled vnášel do duše mi hvězd.
Však už jsem nad kotlinou u rybářské vísky
a sem a tam zřím lidi scházet s polních stezk
v hluboký údol moři jiskřivému blízký,
jež k břehu šumělo jak velké duše stesk.
A zrovna přišel jsem, když dozpívali žalmy.
Lid tich stál, že bylo mi, jak přenesen
bych byl v ten čas a kraj, kdy Pánu stlali palmy
a zapomínali i na smrt, hněv a sten.
Pak v pravo ženy sedly, v levo muži, kmeti,
a bílý slunečník si roztáh’ z mužů kdos;
jen pastor vážně stál – byl mlád a snědé pleti –
a knihu otevřel, v níž lidský zapsán los.
Pak ze svatého Marka zvolna začal čísti,
jak s učedníky kráčel Pán a smuten zřel
to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti,
a kterak Pán: „Mně líto zástupu!“ k nim děl.
Však učedníci řekli: „Odkud vzíti chleba?
Jak na poušti zde možno nakrmiti lid?“ –
„A kolik máte chlebů?“ – „Sedm, však jich třeba –“
„Již kažte lidu na zemi se posadit!“
A vzav těch sedm chlebů, lámal čině díky,
a rybičky též měli, které požehnav
dal s chleby roznášeti svými učedníky.
I jedl rád a nasytil se všechen dav.
124
Pak sedm košů drobtů sebrali, co zbylo.
A bylo těch, kdož jedli, kolem čtyř tisíc – –
Tak pastor zvolna čet’, a mnohé nachýlilo
se k němu ucho blíž i zahledělo líc.
A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel
v něm hovor srdcí všech, ač byl teď každý něm.
Duch evangelia jak čistý anděl vyšel
a oduševňoval i lidlid, i všechnu zem.
A každý cítil, jak je líbezné a prosté
to místo zde; div slyšel, kterak ve vzduchu
zpěv skřivaní jak naschvál třepetá a roste,
a moře modré jak sem šumí v rozruchu.
Pak hlasem zvýšeným už farář jal se kázat,
„Mně líto zástupu!“ on za heslo si vzal
a začal obratně své variace vázat
a na základní motiv rozpřádati dál.
Vyložil smysl slov, jež muž děl Nazaretský;
„Já pravda jsem a láska“ – že jich smysl zní;
jak za tou pravdou šel ten zástup srdcem dětský,
jak ptáci za jarem a stádo k prameni.
A jak tak poslouchám, mně ostrov náhle mizí,
a divná tesknota se vkrádá v prsa má.
Mně zdá se najednou, že jsem tu zcela cizí,
a smutek neznámý mou mysl objímá;objímá.
Že jsem tu cizincem a duše má jen hostem,
hod velebíc, jejž vystrojil duch čtených slov,
však nitrem se zemí že spjat jsem jako mostem,
s tou zemí, nad níž hřích a drsný vládne kov.
125
A znenáhla má duše přelétala moře
k té zemi neklidné, kde v divém postupu
tu v před, tu v zad rve lidstvo boj a hlad a hoře,
a heslo slyšel jsem: „Mně líto zástupu!“
Tam ulétala teď k té zemi šeré,
kde jedněm těla, těm zas duše trápí hlad,
jež vůni cítí sic i květy vidí steré,
však plodů nemohou se nikdy dočekat.
Druh přes druha kde pachtí, o překot se třese
za čímsi neznámým – je temný žene pud –
a co jich prázdnotu jen v srdci, v duši nese
a cítí hladovost a tesknotu všech nud.
Těch vytřeštěný zrak číst dává: „Štěstí! Štěstí!“Štěstí!“,
těm „Pravdu!“ oči hovoří jak tichá noc;
však heslem „Já! Já!“ většina se dává vésti
a tomu zažíhat i dává, kdo má moc.
Kde zázračný je chléb? Kde duch ten přespanilý,
jenž nevolaje povede přec všechen lid?
A mysl má se vrací v kout ten úzký, milý –
„Mně líto zástupu!“ hlas slyším hovořit.
To farář právě končil. Mluvil rozechvěle,
řeč k milosrdenství a k lásce převedlpřevedl,
a řečníkem ač nebyl, obsah slov těch směle
se k zemi daleké přes moře pozvedl.
A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel
v něm hovor srdcí všech, ač byl tu každý něm.
Duch evangelia jak čistý anděl vyšel
a oduševňoval i lidlid, i všechnu zem.
126
Co všem se dálo v srdcích, z tváří mohl’s čísti:
tam s učedníky kráčel Pán a smuten zřel
to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti,
a kterak Pán „Mně líto zástupu!“ k nim děl.
Svůj moře samo šum teď tlumilo tak slavně.
Ostrov jsa polit sluncem leskl se jak sen.
Ve vzduchu skřivani tak pěli svatoslavně.
Mně bylo tu, jak byl bych v báseň přenesen.
Neb za mořem, tam na břehu se lítě rvaly
lež, závist, sobeckost – jich plna byla zem –
a jako ještěři se hnusní vyhřívaly
na slunci přečistém pod modrým blankytem.
127