II. DANTE.

II.
DANTE.
Pod strání – tam ráj rozkládá krásu svou, kterou zemské oči tušit nemohou ni snít – usedl si Dante osamělý, chmurou schýlený a zesmutnělý, jakby alpský nachýlil se štít. Dole pod ním jeho Italie, dále pod ním sestra Hispanie, mladší sestra, na niž starší teď, pýchou ochladlá jak led, místo aby házela jí květ, hází bomby na lidi a domy, mění města v sutiny a lomy, boří vísky, vraždí, vraždí v nich – zdola pláč zní, svrchu ďáblí smích. „,Zde u místa jsme, snad tvá mysl tuší, zde zatracených uzříš smutné davy, jimž dobro poznání zmizelo v duši,‘ božský vůdce děl mi, když jsem kles’ od hrůzy, an kolem běs a děs,“ Dante vzpomíná. „A co tu vidím? Jenom to, jen to, co nenávidím. 51 Kde jsi, mistře? Sestup sem a viz, je-li nad člověka horší tvor a hmyz!“ Odvrátil se. Nechtě vidět vidí, ba i slyší zoufalost těch lidí, nevědoucích, proč tak žít a mřít. Mrak tak zahaluje alpský štít. Z háje pinií pruh světla šlehl najednou a na pěšinu lehl. Po ní kráčejí tři postavy, každá jako sloup je blýskavý. Jejich krok je prudký, prudká gesta, až té prudkosti je úzká cesta. Hledí k zemi a zas do nebes. „Tisícihlavý to Herodes!“ – „Hřích! Hřích!“ – „Zločin!“ – „Zločin horší pekel!“ „Hanba!“ – „Však je psáno: Mene-tekel!“ rozčilený křižuje se hlas jako blesky v dálce do těch rajských krás. Vidí Dante: „To jde Cervantes, jejich vtipu alfa i oméga, a s ním Calderon a Lope Vega. To si postěžujeme tu dnes. Co je bolí, cítím plnou tíží.“ 52 A už ti tři, už se k němu blíží. Třeba nejsou v srdci smířeni, jdou i v smutku světlí, zjiskřeni, před Dantem se sklánějí až k zemi. Ale všichni nezvykle jsou němi a jdou dále s němým pohledem, tlumíce tu bouři v srdci svém. „Cítím, bratři, cítím vaši bouři,“ šeptá Dante, bolem oči mhouří. „Oni, i když v srdci zmateni, jdou i v smutku jasní, vznešení. Nejdou s přetvářkou a nechtí chytřit, nechtí, nechtí moji ránu jitřit. Přede mnou se sklánějí až v zem, a jdou dále s němým pohledem. To je výčitka, a já ji cítím, já tou výčitkou se v propast řítím. Je tak krutá a tím krutější, čím je důstojnější, jemnější. Italie má! Ó, v tmu se řítím! Já tu hanbu, já tu hanbu cítím!“ Schýlen sedí. Nezří ráj se krásou skvít. Mrak tak zahaluje alpský štít.