EJA HÚJ!
Nad horami prosvítává,
šuhaj koním ovsa dává.
„Vzhůru, slunko! Vyskoč z lože!
Eja húj!
Probuď že ho, milý Bože,
Bože můj!
Plno vůně, plno rosy,
má milá už trávu kosí.
Dávno skřivan nad záhonem –
nakrmte se, koně, honem!
Vy se dáte do orání,
já za vámi do zpívání:
,Mám já děvče zdravší rosy,
líp než já vám trávu kosí.
Jak ji vidím, zmírám mukou,
kde co vše mi padá z rukou.
Oči jako peklo černé,
svítí mi z nich nebe věrné.’
Uslyší tu píseň ona,
zasměje se se záhona:
,Mám já, Bože, šuhajíčka,
jak by spadl se sluníčka.
27
Spokojí se malou písní;
aby líbal, nepomyslí.’
Zasměju se, koně moje,
až se ozvou hory troje:
,Kdyby byla hodná žena,
donesla by koňům sena.’
– ,A kdyby on dychtil po ní,
přijel by i s čtyřmi koni.’
– ,Bujní větři moje koně,
pyšné děvče na záhoně!’
– ,Hleďte, co to za šuhaje!
Děvče zve, a ještě laje!
Však kdyby ne těch tvých koní,
nadarmo bys volal po ní.’
A už kráčí – vánky dují,
rozběhnu se, dovedu ji.
Pohladí vám, koně, hlavy,
dá vám z klína vonné trávy.
A já vše jí vynahradím,
do úst jí svou duši vsadím.
Zařehtáte nepokojem:
,Co tak dlouho máte spolem?’
28
É, tož Ryško, Sivko, honem!
Dávno skřivan nad záhonem.
A ty, slunko, vyskoč z lože!
Eja húj!
Probuď že ho, milý Bože,
Bože můj!“
Probudil Bůh slunko zlaté,
slunko z lože vyskočilo,
mnohé srdce potěšilo.
29