VELIKÝ PÁTEK.

VELIKÝ PÁTEK. Motiv španělský.
„Nemohu se modlit, Bože!“ před dřevěným krucifixem zaúpěla mladá Iněz, matka drobných dětí tří. Její muž prý vrah a na smrt odsouzen. Tři drobní syni, nejstarší z nich, Fernandez, chodí teprv do školy. „Bože, Bože! Není možná! Není možná! Znám ho, znám ho. Prchlivý je, ale dobrý; vybuchne, a změkne rád. Ne, ne, Bože! Nikdy! Nikdy! Snad se bránil, snad byl vyzván, ale vrahem nemůže být, nikdy vrahem nestal se. Nemohu se ani modlit!“ vzdychá Iněz na smrt bledá, 56 a co děti neviděly, vyšla z jizby jako stín. Nechápali oba mladší, co se stalo. Chápal to však Fernandez. Než i těm mladším nešla jaksi nijak hra. Věděl on: dnes v dómě chmurném rozhodne se otcův osud; u Dřeva tam kříže v dómě rozhodne jej královna. V madridském už dómě chmurném vrcholí se chmurný obřad: kardinál už kleká na zem Lignum crucis zulíbat. Zpěv zní s kůru nitrorvoucí, basy, jak by zem se třásla; chlapecké v to hlásky čisté, jak by lkala nebesa. Zní ten zpěv jak z jiných světů, ba jak by se jím ten náš svět měnil v lepší, laskavější, krásnější a čistší svět. 57 Ticho v chrámě burácivé, ticho duší plápolavé, zpěv jak vůně stoupá dómem – kardinál už zlíbal kříž. Po něm líbat královna se zvedá s trůnu. Vtom k ní vážně almužník jde, na talíři svitky černě svázané. V nich jsou jména odsouzenců. „V nich též jméno tvého otce!“ Fernandez mní, chrám že volá. Třese se jak osika. Neznám stojí v tlačenici, vidí, almužník už kleká: „Kterému z těch nešťastníků odpouští Váš Majestát?“ Dech se v chrámě všechněm zaťal. Přestal dýchat celý dóm – ó, Fernandez chtěl vzkřiknout, cítě, že má hrdlo sevřeno. Vzkřiknout chtěl a zaúpět chtěl před vším lidem ke královně, 58 o milost ji prositi chtěl, jako Boha prosil už. „Nezabíjej!“ křičeti chtěl. „On-li zabil, odpusť jemu! Byl tak dobrý, měl tak rád mě – nezabíjej!“ volat chtěl. Ale nestih’. Zděšen vidí: královna si tvář zakryla, na kolena padá k Dřevu, pláče, pláče hlasitě. V dómě mrtvě zaněmělém slyšeti je její vzlykot, trhající, škubající srdce její raněné. Vzlykot, který prorval pouta přísných starých dvorních mravů a proniká tichem dómu jako nocí vodotrysk. Ozvala se v ní snad matka? Či snad v duši v úkrytu kdes procitla v ní stará bolest, probudila lítost v ní? 59 Ruce tvář jí zakrývají, ale duše vidí jasně, jak ten kříž se před ní zvedá, roste klenbou do nebes. Na tom kříži prosvítaje On tam visí, On tam visí. Krev mu kape z rukou, nohou, krev mu z boku vytéká. Ještě duši nevypustil, ještě oči k nebi zvedl, „Odpusť jim,“ dí šeptem k Otci, „neb co činí, nevědí!“ A pak oči snížil k zemi, utkvěl na ní, na královně – rozlítla se brána srdce a královna štká a štká. Štkajíc líbá Dřevo kříže, po svitcích pak sáhla chvatně: „Všem,všem, by i mně, mně hříšné, Bůh kdys milý odpustil!“ – – – 60 Před dřevěným krucifixem na zdi němé svojí jizby leží Iněz jako mrtvá. Děti už si nehrají. „Matko! Matko!“ z dveří letí Fernandez k ní, kolem šíje uchopí ji křečovitě, v očích slzy jako hrách. „Co je? Co je?“ matka sípá. „Já byl v dómě!“ Fernandez dí, zrak mu jásá, rty se chvějí, líbá matce tvář i vlas. „Já byl v dómě!“ volá nadšen, líbá matce ústa, oči, líbá matce čelo, hlavu. „Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“ Vstává matka vyjevena, šílenost jí z očí mizí, sklenné oči oživují, už v nich kmitla jiskřička. Jak by mlhy prchaly z nich, jak by slunce vzcházelo v nich, 61 divá radost v nich se šíří – chápe slova hochova. „Děti!“ volá obrozena, tři hlavičky objímajíc, „děti, půjdem, půjdem zlíbat, zlíbat rány Kristovy!“ „Já je zlíbal – “ řekl tiše Fernandez a dodal, vida v matčiných zas očích slzy: „Půjdu však i po druhé.“ 62