ŘEKA.

ŘEKA.
Požehnaná Řeka, božská Řeka, ze srdce jak země vytrysknula z otevřených ňader, z boku Boha, v dálku plula. Hluboká to byla Řeka, rudá. pyšné nesla lodi mezi břehy, písně dobývavé zněly, touhy plné něhy. Jako obří křídla archandělů na stožárech bílé plachty vějí, na purpuru velkého se Jitra odrážejí. Velká Města, s trůny svými Říše, Králi korunu a zlatohlavy, přišli sem se shlížet, odrážet v ní blesk své slávy. 53 Chtěli zúrodnit své libosady, zvýšit úrody svých zchudlých polí, rozvedli ji zotročenou žlaby po údolí. Z bouřlivé teď Řeky stal se pramen, který smutně řine lučinami, nenese už lodí pyšných zbožím, drahokamy. Visionáři jen přicházejí, snílci dálek v dumách na břeh sedli, ouzkostí svých tuch a hněvem vášně v skráních zbledlí. Přemýšlejí... svedem Řeku svatou do řečiště znovu zhloubeného, po pramínku svedem do řečiště svobodného. Zahřmí vlna její v dálku dálek, slavně zabouří v své velké ústí, prošlehaná Slunce žárem, bude v moře růsti. Zakolébá loď se naše na ní, pyšně pozvedne se se stožáry, dobývavé písně rozpálíme svými žáry. 54 Prapor náš s ní vroucně zaplápolá na purpuru toho Svatvečera, po němž žhavě toužili jsme v pláči ještě včera... A já vkročil v těchto snílků řady. – Jen když slábnem časem k resignaci, slyšíme jak slavně z dálek Příští zaburácí. Zaburácí. 55