báseň bez názvu

H. Uden

Když jsem tebe, dcero moje milá, vroucně objala a políbila, blahá radost jasnou září dotkla se mé bledé tváři, plným proudem v srdce se mi lila, zároveň však bolest náhlá drsnou rukou na mne sáhla, rádlem ostrých výčitek mne zryla. Vzpomněla jsem sobě ustrnulá, jaký řetěz vin a běd jsem skula, když jsem drobné, útlé robě kdysi v strastiplné době rukou neklidnou od sebe snula, když jsem hledíc kamsi v dáli, tušíc hanbu, která pálí, vášnivě a zlostně sebou hnula. [125] Běda – bludy srdce nepochopí zlaté slunce, jež se s ránem vzchopí, aby proudem tepla vřelým rozlétlo se světem celým, ani luna, která lesy kropí kmitem měnivým a snivým, stříbrem bledým, zádumčivým, ani lítost, jež se v slzách topí! Jaké jsou to nezbádané taje, a jak cit, jenž na všech strunách hraje, stále mění se a vlní, z nových popudů se plní! Dechem vlahým, lichotivým vlaje, vanutím, jež květy líbá, k obilí se lehce shýbá, které v hebkých jeho loktech zraje, ale náhle pouhým okamžikem již jest bouří, která prudkým vzlykem naříká a teskně kvílí, nad pustým když lánem šílí, aby posléz s rozvztekleným rykem bílé sněhy drsně rvala v závěje a hradby stlala, zajíkala zuřivým se křikem. 126 Věřím, srdce vždy že k dobru pne se, do výšin a k nebesům se nese, ale mýlí se a těká, trampot se a zkoušek leká, před závadou chvěje se a třese – jest jak poutník rozpačitý, váhavý a zase hbitý, jenž za čiré noci bloudí v lese. Skála velká, rozedraná, šedá vypíná se, hrozivě se zvedá, přízrakem a děsem straší, všecku pevnou vůli plaší – stojí tu a dále jíti nedá, vždy a vždy se v cestu staví, že i rozum pronikavý marně volné východiště hledá. Šedou skalou tou jest láska k sobě – od kolébky, v které dřímá robě, drsná, bezohledná, nahá hranou ostrou v život sahá, ano, štítem zdá se v těžké době; člověk se k ní tiskne, tlačí, těsně při ní dále kráčí, až se bludným krokem octne v hrobě. 127 Ona vrhá stíny v širou dáli, cestu rovnou šerým přítmím halí, klamem plní lidskou duši, až jíjí, dříve než co tušítuší, výhled čistý těžkou mlhou zkalí – Jak má duše unavená, vlastním srdcem omámená rozeznati, že ji bludy jaly? V jistotě, jež příval pochyb vstřebe, stále mní, že vidí třpytné nebe, až palčivá bolest divá, jež se v srdce spárem vrývá, krutý mráz, jenž nahou patu zebe, had, jenž tyčí se a svíjí, nelítostně poučí ji, že viděla pouze samu sebe. Snad i rozdrásaná lidská těla, bez nářku jež na mučidlech pněla, všecku hrůzu, všecku trýzeň, bolest, opuštěnost, žízeň proto jen rekovně vytrpěla, aby tuhost přesvědčení, jíž i smrt překážkou není, dokonalým vítězstvím se stkvěla. 128 V poutech sebelásky člověk chodí, nechť se prospěchem, či zkázou brodí – vždy a ve všem sebe chrání, zemře za blýskavá zdání, jež se z vlastních snů a klamů rodí, ale také chladně strhne, daleko od sebe vrhne, co mu překáží a co mu škodí. Těžkou žalobou se sama stíhám, kámen soudu ze země již zdvíhám, v ruce dcery své jej kladu – Udeř, ztrestej hřích a zradu, přičiň balvan závěrečný k tíhám, jež mou duši dnem i nocí k zemi tisknou takou mocí, s kajících že modliteb i sbíhám! Může mne od hříchu očistiti touha, jež se v každé duši vznítí, aby z bídy, do níž klesla, zvedla se a zase vznesla? Může ona záchranou mi býti, kterou člověk, když se v hoři do vlastního srdce vnoří, v hloubi jeho tajnou tuchou cítí? 129 Vím, že ne... však já jsem byla žena nešťastná a strastmi podlomená, s vrchu blaženého snění, z ráje snů a rozechvění vrhla do bláta mne náhlá změna; poznala jsem, za tu chvíli, v níž se nebe k zemi schýlí, že se platí nedoměrná cena. Věřila jsem propukajíc v štkání, že se odvrátilo smilování, že ta ruka, jež mne bije, bolestí a hanbou kryje, příliš tvrdě mne a krutě raní – tonouc v hořkých slzí proudu, protivila jsem se soudu, v zoufalství jsem žalovala na ni. Znenáhla se netušená síla drsně z kalných vírů vynořila – představa s počátku stmělá a pak určitá a smělá v mysl váhavou se zvolna vryla, až se úzkostlivost bledá, jež se lehce odbýt nedá, v pevných hradbách odhodlání skryla. 130 Mám se snad po celý život dlouhý ploužit jako stín a přízrak pouhý, břímě hanby s sebou vléci, hynout jako ptáče v kleci, snášet úšklebky každého slouhy, když jest moje vina všecka, že jsem s čistou myslí děcka poddala se kouzlu žárné touhy? Tak se dorážením vlnobití břehy měkké trhají a řítí, až i skála tvrdá, holá bouřným ranám neodolá – rzí, která se na svědomí chytí, čistá hnutí srdce zvadnou, jak když v tmavé noci padnou tuhé mrazy na ubohé kvítí. Když pak nešťastné mé děcko vzali, aby odnesli je kamsi v dáli, z hloubi oddychla jsem sobě, pozvedla jsem ruce obě, jakoby s nich těžká pouta sňali – tak se asi otrok změní, když mu slovem vykoupení kámen poroby se s prsou svalí. 131 Bylo mi, jak vyvázla bych z léče – pozorná a starostlivá péče dál mne kryla pevným štítem, v ústraní jsem žila skrytém jako rab, jenž těžký řetěz vleče, a zas jako úskok bledý, který plesá, že pln bědy ušel ráně smrtícího meče. A pak zmalátnělost zádumčivá padla na mne. – Již mi v duši splývá, blíž a blíž se ke mně točí, plachým leskem sterých očí se všech stran se vyjeveně dívá, šedou mlhou na mne padá, vlhkou ruku na mne vkládá, příšernými prsty na mne kývá. Den se za dnem rozplývá jak snění časy jdou, aniž se kdy co změní – pranic více nepostačí ani k plesu ani k pláči; matné, sotva znalé živoření mlčí tichem lesní skrýše, kde i lupen chví se tiše, kde již dávno zmlklo ptačí pění. 132 Unavená ruka těžce padá, srdce sotva že si čeho žádá, není pohybu a ruchu, není vidu, není sluchu – nebes báň a zemských luhů vnada, život, po němž člověk touží, jímž se blaží, jímž se souží: vše to zeje jako pustá lada. Bloudím za večera širým polem, lučiny se rozkládají kolem, měsíc bledým světlem svítí, stříbro paprsků se třpytí nad lesem a na skalisku holém; myslím jako ve snách: Jděte, znám vás, co ode mne chcete, zasypaly jste mne krutým bolem... Dávný světa řád, jenž nepomine, málo zřetelným jest duši líné; kouzlo jeseně vždy milé, prudké mrazy, sněhy bílé, vše, jak jedno ze druhého plyne, dostavilo se a bylo – pak se jarem oteplilo, a zas léto k podzimu se šine. 133 Všecky změny byly mně jen jmény, zakleta jsem byla v skelné stěny; prosta naděje i trudutrudu, přece v jakéms slepém pudu, jenž je neodbytný, přirozený, k práci jsem se uchýlila – pouhým strojem však jsem byla, dílo mé nemělo pro mne ceny. Uměla jsem také sama jeti, chválili mne – ve žních když a v setí roste práce nekonečná, hodí se, že bledá slečna v dvorci velkém nechce zaháleti; časem otěží se chápu a když pádím tryskem kvapu, jakás radost se spřežením letí. K jízdě do města se opět strojím, připravena u kočárku stojím, udýchaná, uslzená přiběhla tu mladá žena: „Slečno – děla – skoro se, ach, bojím, vím však, že mne omluvíte, velkou prosbu mou až zvíte, proto pevnou nadějí se kojím – “ 134 Nesnadně jen jsem se dozvěděla, co mně mladá žena říci chtěla: Z nenadání na úsvitě rozstonalo se jí dítě, sama pro lék doběhnouti měla, nemohla však – jak má jíti, choré děcko opustiti? Kdybych já snad – jako list se chvěla. Upokojila jsem prosebnici – jaká radost zářila jí z lící! – v městě jsem pak bez meškání vyplnila skromné přání. Již se vracím. Hvězdy vítězící ze šeři se promykají, lesknou se a jasně plají, silnice se bělá ve měsíci. Divná tíseň dotkla se mne letem – vždycky jsem se vyhýbala dětem, maní jsem se odvracela, když jsem z dáli jenom zřela hebké vlasy propletené květem; pláč i výskot rozpustilý stejně drsnými mně byly – „Co teď?“ šeptám chvějícím se retem. 135 Vzdorovitě však jsem kývla hlavou, dojela jsem k domku za doubravou, vešla pak do nízké chýše. Jizbou vlnily se tiše plesné zvuky písní kolébavou – matka bezstarostně pěje, děcko vesele se směje, dovádivě zvedá hlavu plavou. Vstříc mi znělo: „Jakás dobrá víla dcerku moji rázem uzdravila, nemoc na útěk se dala, strach a hrůzu s sebou vzala, pouhá radost s námi tady zbyla, léku není třeba více –“ Omluv, díků na tisíce zátopa se celá na mne lila. Náhle pozvedly se ruce bílé, zatřepaly sebou nožky čilé: „Krásně usměj se a vděčně, poděkuj se vzácné slečně, obtížnou že nebyla jí píle; výskni si, ať slečna pozná, že již prchla nemoc hrozná, zdraví že se navrátilo milé.“ 136 Dítě vesele se na mne smálo, drobné ruce ke mně vztahovalo, posléze mne z nenadání tlesklo ve tvář měkkou dlaní, malou pěstí za vlasy mne rvalo, pak se přichýlilo blíže, sklonilo se ke mně níže, ruce obě kol mé šíje spjalo. Jizba sšeřila se stínem tmavým – „Snad by slečna, jen co kahan spravím, – jemným hlasem žena děla – dcerku moji podržela –“ A tak chovala jsem divem pravým děcko sebou zmítající, když tu kahan kmitající zhasl šlehem krátkým, plápolavým. Světlo luny jasným třpytem plálo, tmavou světnicí se rozlévalo – v bledé záři, jež se line, vidím stín – toť dítě jiné – venku před malými okny stálo, slabé zvuky, vzlyky spíše zněly přitlumeně, tiše, jak by vrnělo a hořce lkalo. 137 Zdá se mi, že rozeznávám slova: Matička má cizí dítě chová, nestará se o své robě, nepřipustí péče sobě, zda je chrání peruť andělova, když z roztržitého spaní procitne již za svítání, aby opuštěným bylo znova... Tu mne jala úzkost nenadálá, strašidlem a živou hrůzou vstala, upřeně se na mne dívá, těžkou hlavou kývá, kývá: Ženo hříšná, k zatracení zralá, matko nelidská a bídná, lhostejná a tupě klidná, kam jsi svědomí a srdce dala! Děcko vášnivě jsem odstrčila, vzkřikla jsem a hlavu v dlaních skryla, bolest, že jí rovné není ani v bdění ani v snění, těžkou závratí se po mně lila, potácím se, sotva stojím, oči otevřít’ se bojím – rázem spadla se mne všecka síla. 138 Strh’ se poplach, lidé kolem stáli, všichni upřímně mne litovali, hlava ke hlavě se sklání: Věru, není divu ani – jizba nízká jest, a prostor malý, horko jako v peci pravé – že po cestě namáhavé útlou slečnu těžké mdloby jaly. Rychle do dvorce mne dopravili, ubozí, jak poděšeni byli! Kde se jaká chatrč tměla, útrpně za námi zřela, měsíc zapadal, a vítr čilý vlající mé vlasy hladil, rozpálené líce chladil, hvězdy hasly, v mlžinách se kryly. Třásla jsem se jako slabé sítí, když se vítr v tenkých vršcích chytí – Dojeli jsme – jak se vřele měli ke mně hostitelé – co jim ale mohu vyjeviti, když mi hrůza srdce svírá, když mi slovo na rtech zmírá? Nechtě mne, chci raděj’ sama býti. 139 Přišla tichá noc se svými stíny: v pustých stínech rostou lidské viny, tuhým obrem zvedají se, jedna s druhou setkají se – v tichu nočním křičí lidské činy, a ten křik jest jako dýka, která na dno srdce vniká, bije zvonem, zaráží se klíny. V spánek, jenž se pozdě ke mně sklonil, těžký sen se bolehlavem vronil, slyšela jsem pláč a lkání, kvílení a naříkání, zástup zjevů zmateně se honil – měsíc svítil září bledou, až se clonou mraků šedou zahalil a chmurně zakabonil. Pak jsem zřela louku plnou kvítí, vlahý den je, slunce jasně svítí, na kraji si děcko hraje, řeka plyne, leskem plaje, zlatými se jiskřičkami třpytí – ruka malá, nožka nahá smekla se, do vody sahá, padá, padá – Bože, kdo ji chytí... 140 A zas vidím zachmuřené lesy mezi horami daleko kdesi, na zápraží před chatrčí, jež se hrbí, jež se krčí v rozsedlině pod skalními tesy, v rakvi mrtvé dítě leží – od habřiny žena běží, a ta žena vlasy s hlavy rve si... Běda, nelze zapomněním zváti mdlobu těla, jež i duši schvátí – se snem vědomí se pojí a již víc se nerozdvojí, všecko splývá, mísí se a hatí, aby směsí kolotavou, marnivou, jak vichr dravou v obnovených hrůzách mohlo vstáti. Světla hasnou, hustá mlha šedá vlní se a hrozivě se zvedá, příšer charých rej se splítá, zděšeně a rychle lítá, že se posléz rozeznati nedá; vím, že namáhavě dýchám, slyším se, jak těžce vzdychám, do očí mně padá záře bledá – 141 Ah – toť den, jenž do oken se dívá, záře jitra zádumčivě snivá spásou, vykoupením zdá se, čela, tváří dotýká se jako ruka něžná, konejšivá, stromy košaté se kloní, rosa po listech se roní, kdesi v keři pták vesele zpívá. Kam se děly rozbouřené zjevy, jež mne tiskly zuřivými hněvy? Jak se trhají a blednou, aby v dáli nedohlednou rozletěly se co prázdné plévy! V mdlém a sladkém zapomnění slyším jitřní kuropění – jděte, stíny – ráno o vás neví... Ale náhle v tlumu uprchlíků zavzněl hlas a vzrostl v bouři křiku – již se točí smečka celá, nazpět aby rychle spěla, bleskem jediného okamžiku sladký klam se vniveč kácí, plné vědomí se vrací, vráží v mozek břitkou svoji dýku. 142 Jako těžké mračno, když se vznítí a když hučíc zádavou se řítí, aby v šedé stíny skrylo, hustou kuklí zahalilo zásvit rána, jenž se sotva nítí, a pak na zem ulekanou vysypalo vzteklou ranou příval zuřivého krupobití: všecky hrůzy, jež na malou chvíli strašidelné tváře odvrátily, vracejí se, zpět se hrnou, aby zhoubu neúplnou dokonaly, spoustou dovršily – novou trýzní, novou mukou do chorého srdce tlukou, lámou hradby, které ještě zbyly. A jak útokem se divým ženou, lhostejnost mou draze vykoupenou rozdrtily jedním rázem, podemlely, strhly na zem zmalátnělost pevně zakotvenou – troska na trosku se kupí, rozvrácen je klid můj tupý, úzkost vniká rozborcenou stěnou. 143 Nejistota, pochybnost se vzmáhá, rozhlíží se, rozmýšlí se, váhá, brzy však se v práci vrhá, sloupy lží a klamů trhá, po rozvaze, po rozmyslu sahá, až po dokonaném díle z rumů vstává v plné síle pravda nelíčená, čirá, nahá. Veliká se změna se mnou stala – v bouři, jež mou duši rozervala, zhynul navždy klid můj líný; často zcela bez příčiny smíchem křečovitým jsem se smála, abych opět znenadání v lkání propukla a štkání, tesklivě se soužila a kála. Rozčilené oko prázdnem těká, sebe slabších zvuků sluch se leká, chladné srdce jihne šmahem jako sníh při jaře vlahém, rozrývá je žal a lítost měkká, kdesi na dně v hloubi tmavé zvedá svědomí se dravé, hučí temně hluboká jak řeka. 144 Matce psala jsem: „Jaké to žaly, probůh, kam jste moje dítě dali! Vraťte mi je, dejte mi je, než mé srdce k smrti zryje bolesť, jež se odevšad naň valí – přineste mé robě zpátky, by je shlédlo oko matky, jež se slzou zoufalosti kalí. Těžké svědomí mne k zemi sklání, přijďte rychle, mějte slitování! Kdykoli mdlou hlavu schýlím, vyskočím a téměř šílím, nemám nikde klidu ani stání; v slzách se mi slunce kryje, poličky mne vítr bije, když se dotýká mých žhavých skrání!“ Nemeškali, přišli okamžitě, láskou svou mne zahrnuli sytě, slovem otce, slzou matky konejšili těžké zmatky, ale mluvili tak rozpačitě – Bledá úzkost vstala znova: „Co jsou slzy mně a slova, proč jste nepřinesli moje dítě?“ 145 Zarazili se a mlčky stáli, jako by se pravdu říci báli, tiché jejich hlasy měkly, a pak jakoby si řekli, jemně oba za ruce mne vzali – K čemu ještě třeba řeči! Srdce zachvělo se v křeči, horké slzy v oči se mi draly. „Vím již, co se s dítětem mým stalo – pláčem, vzlyky na matku se ptalo, v cizích loktech vadlo, chřadlo a pak zahynulo, zvadlo, lehkým křídlem k nebesům se bralo, aby všecko utrpení, opuštění, zavržení zástupům andělským žalovalo... “ Smutek na mne padl nevýslovný, neodolatelný, noci rovný, tvrdý, těžký jako kámen šíje dotkl se a ramen – takový byl tuhý, usilovný, sklonil mne jak vratkou třtinu, tlakem skály, mrakem stínu zničil odpor poslední a skrovný. 146 Opět se mi jako ve snách zdálo, rámě přísné, jež mne k zemi sklálo, že mne tresce příliš divě, drsně, sotva spravedlivě – bylo mi, že hřešila jsem málo; ale nevýslovné hoře nepokojné jako moře ze všech pochyb novou silou vstalo. Plápol, který zmírá mdle se třesa, vzplane opět pouhým dechem lesa, vanem, který v polích kvílí, znova nítí se a sílí – a když vina, pod níž člověk klesá, v srdci teskném vře a dýše, smutek roste výš a výše, až svou hlavou bije o nebesa. On mé srdce zkrušil jako křídu – sebe a svou neskonalou bídu před každým jsem okem kryla, vždy a vždy jsem sama byla po způsobu chmurných škarohlídů, a jak jsem se znala stranit, osamělosti své chránit, hádankou jsem byla všemu lidu. 147 Jedno jediné mi bylo lékem, věděla jsem ve svém smutku měkkém: Bouře hrůzy dozuřila, všemi ranami mne zbila – zda se může vrátit se svým vztekem? Ne, ne – rána, která klesla, bouře, jež se plně snesla, nemá více moci nad člověkem. V lesích meškala jsem nejraději, ano, tam lze zmizet nejsnadněji... Hasl den, večer se blížil, šedý stín se náhle vplížil v hoře mé a v trpkou beznaději a jak vztyčil se a vzchopil, do všech myšlenek se stopil – To byl Strach – jak osyka se chvěji... Viděla jsem velká, hrubá kola, točila se, nořila se zdola, příšerným planula leskem, do očí se drala bleskem, jemuž zřítelnice neodolá – tiché ševelení stromů v sluch mně bilo třeskem hromu, hlasem strašným, který k soudu volá, 148 k soudu, který nezná smilování! Žaloba zní jako vichrů vání, slyším slova pevná, hrdá – jak jsou drsna, jak jsou tvrda, a jak těžce každé slovo raní! Potácím se, klesám, klekám, v prsa biji se a čekám – ortel duní jako bouře řvání. Lomíc rukama jsem prudce vstala, vzkřikla jsem a na útěk se dala, jako štvána pádím z lesa; zdá se mi, že na mne klesá stromů peň i šedá mechem skála – nazpět ohlédnout se bojím, unavena chvíli stojím, s větrem o závod bych dál se hnala. Hledali mne všichni dobu dlouhou, až mne náhodou nalezli pouhou skrytou pod šípkovím hustým, pod nímž šerem noci pustým šat můj svítil bílou, znalou prouhou – nechtěla jsem jíti s nimi, keř mne držel trny svými, šuměl útrpnou a tklivou touhou... 149 Chorým děckem bláhovým mne zvali, těšili mne, též mi domlouvali, posléz z láskyplné rady usnesli se dohromady: Lékem jediným a hodným chvály cesta do cizích je zemí plná dojmů – dojmy těmi zhyne trud, jenž duši stínem halí. *** Osa pospíchala, kola jela – hrdé Alpy, sněžná jejich čela, průsmyky a drsné skály, kterými se řeky draly, a pak zemi, jež se stkvěla celá sluncem, krásou, září, květem, viděla jsem plachým letem, ale kde jsem myšlenkami dlela! Moře teprve mne probudilo, šedivé a chmurné v břehy bilo, smutku, jenž mou duši chvátí, podobným se chtělo státistáti, 150 a tak na chvíli se zasmušilo – vlnami vod zelenavých, pěnou čeřenů svých rvavých strach a bledou hrůzu se mne smylo... Campagna se pustá rozprostírá, nekonečnou zdá se pláně širá, neurčitě mizí v dáli, hlubokými mlčí žaly jako vdova opuštěná, sirá – v rumy trosek, v rozvaliny padly první šeré stíny, denní světlo soumrakem již zmírá. Řetěz nízkých vrchů obzor vroubí, slunce, které s mořem již se snoubí, jasnými je líbá třpyty, posledními polosvity ozařuje vřes a viná loubí, padá kmitem v keře hnědé, ohněm kryje bradlo šedé, leskem plní skalních slují hloubi. Proudy světel na odchodu stanou, bílabílá města na návrších planou, 151 štíhlé věže, štíty domů mezi korunami stromů vynikají ostře každou hranou, v tmu, jež se země se zvedá, cestu vzhůru sobě hledá, pršky jisker rozžavených kanou. Záblesk bledne, jižjiž dohořívá, k zasmušilé rovině se dívá – tak as pozdním podvečerem lid se modlí v chrámě šerém, dlouhá loď již tmou a nocí zívá, ale svíce na oltáři plápolají rudou září, žhoucí jasno s výše dolů splývá. Šeré stíny, světlo na odletu srazily se u posledním střetu, pojí se a v sebe noří, směsí různých barev hoří od červeni syté dívčích retů bledou růží, douškou snivou, pomněnkou a chrpou živou k temné modři violových květů. 152 Již se šero vítězící zdvíhá, krokem pevným světlo mroucí stíhá, úbočím a strmou strání vystupuje bez váhání, křídlem rostoucím se v keřích míhá, k nahým vrcholům se blíží, padá na ně celou tíží – v stínech mizí tes i skalní rýha, víc a více plní se noc šedá, chvíli ještě líbá záře bledá hrdou kupli, pyšné kryty chrámu, který obrovitý proti vrchům mohutně se zvedá, vratký paprsek se houpá, po báni nahoru vstoupá, jiskrou poslední na kříži sedá, k tmavým vrchům naproti se dívá... Zhasla jiskra bledá, zádumčivá, křídlo noci vlaje tiše, mírem šumí, klidem dýše, celý obzor v náruči své skrývá – kdesi v osamělé dáli sklíčen touhou či snad žaly pastýř opuštěný ve tmách zpívá. 153 Město věčné, cíle cest a poutí, od věků, jež v nepaměť se hroutí, vždy, ba do té chvíle trudné asylem jsi noze bludné, jež se prahu tvého směla tknouti – svatostí svou hříchy snímáš, kouzlem velikosti jímáš choré srdce, jež se žalem rmoutí. Hrdé trosky dávno zašlých světů prokmitají prškou vodometů, svědci vin a bojů valných, účastníci dějů dálných přísně hledí z břečtanu a z květů – jak se prázdným zdá a lichým zármutek, jenž vzdechem tichým s jednotlivých ozývá se retů! Rozplétala jsem tu šedou přízi, v níž se člověk ztrácí, plevou mizí, tkanivo to rozedrané, dílo ruky věčně štvané, jež i nejbližším je věkům cizí, aby brzy rozpadlo se, do propasti propadlo se, do které se smetí světa sklízí. 154 Lepé sochy úbělem se stkvěly, o dávných mi zvěstech vyprávěly; ozvaly se staré báje, zašuměly stinné háje, nebem večerním se hvězdy chvěly, píseň jásala a lkala, bujná tráva větrem vlála, vášně lidské plným proudem vřely. Běda! Co kdy doufalo a žilo, v těžkých vinách pohříženo bylo, a když kleslo v trosky zkázy, vyrůstalo bujné mlází, by se starým hříchem potřísnilo... Časy mění se a hynou, ale viny nepominou, byť i zdání klamné snad je krylo. Hřích a vina s člověkem se rodí, strašidelným krokem za ním chodí, lehá pozdě, časně vstává číhá vždy a pozor dává, která léčka nejlépe se hodí, a když osidlem ji vrhne, kličkou na hrdle ji zdrhne, oběť svoji scestím bludů vodí. 155 V zápas nerovný se člověk řítí, věčně musí vzpírati se, příti, a když zbraň mu z rukou padá, pomoci když sobě žádá, prázdnou radu slyší kdesi zníti – klesne-li pak, by se kalem střísnil v boji neurvalém, těžkým kamenem kdo smí ho bíti? Čím jsou všecky zápasy a boje? Prázdným sekem v černých mračen roje, jež se běsných vichrů vztekem prudce ženou za člověkem, aby pojaly ho v stíny svoje – planou, neúspěšnou ranou namířenou kamsi stranou v hrůzách neklidu a nepokoje. Mračno s mračnem sráží se a splývá, zlobné oko ze stínů se dívá, drsná pěst se náhle vztáhne, mocí na člověka sáhne kořisti své tvrdě žádostivá, zlomí odpor, sklíčí duši, tíhou viny srdce zkruší, v hladkou tvář hluboké vrásky vrývá... 156 Často se mi v nejistotách zdálo, mudrování mé že váží málo, bleskem, který ve tmách kmitne, modravými šlehy svitne, svědomí se probudilo, vstalo, rostlo proudem řeky valné, zátopou povodně kalné z nízkých břehů zuřivě se dralo. Ale vždy se vody rozstoupily, kácely se, pozbývaly síly, opadaly, ztrácely se, do řečiště vracely se – na slunci se zastkvěl písek bílý, myšlenky mé chlácholivé, nechť již pravdivé či lživé, útěchou a nadějí mně zbyly. Zvolna jsem tak nabývala klidu, veselý a hlučný život lidu vábil mne svým kouzlem ryzím, upoutal mne rázem cizím – cítila jsem sice těžkou bídu, ale z vln a z bouře řvání váhavě a jako maní vratká loďka přec vypjala přídu. 157 Vzácné stkvosty vznešenosti smělé, taje duše nadšené a vřelé, divy hloubavého snění, nebeského roznícení: božské umění v své síle celé zatřpytělo se mi jasem, schvátilo mne sladkým žasem, oválo mne dechem těšitele. Světy dva tak v něm se objímají, že se celkem nerozlučným zdají; z lepých trosek víry staré vyrůstají květy jaré, vábně splétají se, hrdě vlají – mezi hroby, mezi rovy pozvedá se život nový vítězící, jenž se končí v ráji. Zdrávas Madonno, ty matko krásy! Zlatem blyštěly se dlouhé vlasy, vinuly se kolem skrání, oko plno slitování zřelo na mne zaslíbením spásy, sladké rty se jemně chvěly, jak by povzbuditi chtěly srdce nejisté, jež netroufá si... 158 Náhle jsem se v hrůzách odvrátila, mdloba tesklivá se po mně lila, spatřila jsem drobné robě, jak je pevně vine k sobě starostlivé matky ruka bílá – žaloby a pusté žaly hadím tělem opět vstaly, chvěla jsem se, tak jsem slabou byla, těžkou ruku, již jsem sotva vládla, zoufale jsem na čelo si kladla – Kam se děla všecka síla, kterou jsem se zaštítila? Byla přeludem a rázem zvadla, lítost velká, vyčítavá hrne se jak voda dravá, roste, aby více neopadla. Kde se chopit záchranného vesla? Prchala jsem, kam mne noha nesla, bloudila jsem městem širým jako kdysi polem syrým zběh a ztracenec, jenž nezná hesla, až mi z řady sloupů ladné kynul chrám, jenž světu vládne... Vstoupila jsem, na kolena sklesla – 159 Prostor nepřehledný zlatem plane, nevýslovná velikost jím vane, s ní se moje lítost měří, jí mé choré srdce věří... Vím již, vím, proč vřelá slza kane! Duše, jež se kaje v hoři, do těžkých se žalů noří, zdráva, očištěna, opět vstane! Vzhůru povzneslo se teskné čelo, sladkou hudbou tak mi v duši znělo: Všecka lidská provinění dojdou jistě odčinění srdcem, jež na dlouhých strastech bdělo, za soumraku, za svítání propukajíc v hořké štkání lítostí a úzkostmi se chvělo. Unavena, jak bych přešla srázem, opět stanula jsem před obrazem, pevně sepjala jsem ruce, v jakés rozpačité muce zprvu oči upřela jsem na zem, s odvahou, jež z víry prosté kouzlem pučí, divem roste, na obraz pak pohlédla jsem rázem. 160 Prosbou, otázkou mé oko plálo, na Božské se robě upíralo, zdálo se mi v blahé chvíli, – ne, snad stínů hra mne mýlí – ano, ano, tak se usmívalo jako děcko s tváří zdravou, které v chýši za doubravou bílé ručky kol mé šíje spjalo. Ach, co vše mi sladký úsměv nedí! Láska, shovívání ke mně hledí – milosrdí – odpuštění – Ne, ne, pochyby již není, dobře rozumím té odpovědi, slza vděčnosti se roní, hlava níž a níž se kloní, modlitbu šeptají rtové bledí. Dcero má, zda více mohu říci? Zdrcena jsem přišla, zoufající, pod břemenem těžké viny potácela jsem se stíny, ale záře s Ježíšových lící do chorého srdce slétla, v šeři jeho světlem vzkvetla, plnila je věrou doufající. 161 Děsnou minulost a trpké hoře pohltilo palčivých slz moře, vzpomínkou se stalo pouhou dávné snění se svou touhou, procitnutí v osamělém dvoře – reka na smrt zraněného, rudou krví zbroceného viděla jsem, an se kácí s oře. Rána drsná, jež mé srdce zryla, sevřela se, téměř zajizvila, ba, co zdáním štěstí bylo: mrtvé dítě moje žilo, chovala jsem je a v plenky vila, líbala jsem líce smavé, česala jsem vlasy plavé – Léta šla jak řada duchů bílá... Chorobou, jež nezná uzdravení rostlo s nimi těžké unavení – Způsobily je mé strasti, že se nedá více střásti, či již stárnu? Slza má se pění; jaro, které bylo dravým, nekončí se letem pravým, náhlým zvratem v podjeseň se změní. 162 Roky míjely – muž vzácné ceny kořil se mi, vroucně přál si změny – ctila jsem ho, věřila mu a tak jsem se svěřila mu s tajemstvím truchlivé bledé ženy, všecko, všecko jsem mu řekla! Slíbal slzu, která tekla, zahrnoval sladkými mne jmény. Od té doby péče jeho tklivá, usilovná, věrná, vezdy živá chrání kroky nohou chabých, oporou je v chvílích slabých – jakás radost lehce zádumčivá nad domem se vznáší bílým, který štítem roztomilým do parku a k jezeru se dívá. Nad vrcholky stromů jeřáb krouží, světlo sluneční se v listí hrouží, vlečka sytých, plných stínů lip a buků, bříz a dřínů po květnatém palouku se dlouží, v loubí, jež se hustě spíná, tiší se a zapomíná srdce, jež se mimovolně souží. 163 Zlatá záře na stezky se vkládá, jiskřičkami do jezera padá, vodu, jež se tiše vlní, třpytivými jasy plní; lehký vítr do křovin se vkrádá, zaraziv se v čilém běhu, s olšemi na nízkém břehu svévolně se pře a bujně hádá. U vody jsem nejčastěji dlela, vzpomínala jsem a přemýšlela; někdy mrakem prchajícím, dlouhé stíny vrhajícím lesklá hladina se náhle stměla, v mysli snadno rozkvílené, citlivé a rozčilené stará bolest novou trýzní vřela. Snášelo se míru jemné vlání zvolna níž a níž – tu z nenadání zpráva divná přiletěla, neurčitě, kuse zněla – dlouho nerozuměla jsem ani; ale když jsem pochopila, rukama jsem zalomila, propukla jsem v usedavé štkání. 164 S blahou tuchou, jež se rázem vzňala, všecka hrůza dávných útrap vstala – Zalkala jsem: Těžké tresty volívají dlouhé cesty, přeludná snad naděje mne jala, plachou bludičkou se blýskla, by mne tvrdým klamem tiskla, opět v náruč zoufalství mne hnala. Však tu vznořily se zašlé časy: zas jsem zřela obraz vábné krásy, jasnou tvář panenské matky, světlo v tmách a mezi zmatky, viděla jsem třpytné zlaté vlasy, Božské robě, úsměv tichý, který snímá lidské hříchy odpuštěním, zaslíbením spásy... Chvěla jsem se, třásla jako sítí, nemohli mne ani utišiti – Děl můj manžel: V pustém šeru vyhledáme svoji dceru – také mou jest, chci jí otcem býti; nechať stopa vede vlasem, zpráva nechť zní matným hlasem, dál a dále nutno po ní jíti. 165 Rostlo křídlo touhy nekonečné, šli jsme – s děsem nejistoty věčné, že snad slabé známky zdaru zapadnou do hloží zmaru, mísily se slzy moje vděčné; s pílí ke skosení zralou hledala jsem hvězdu malou, skrytou v třpytných mlhách dráhy mléčné. Našla jsem tě! Srdce moje plesá, koleno se sklání, k zemi klesá – všecka lidská provinění dojdou posléz odčinění; dík můj vroucí letí na nebesa, našla jsem svou hvězdu jasnou, našla jsem tě svěží, krásnou v čistém klíně zeleného lesa. Rozpíná se náruč bídné matky – Slyš mne, dcero! Nedej, by sen sladký, jenž se blahem ráje snesl, rozptýlil se, v niveč sklesl, rozplynul se jako přelud vrátký! Lítost, těžká utrpení, žaly, kterým rovných není, lkají k tobě: Vrať se ke mně zpátky! 166
Básně v knize Klára:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. báseň bez názvu
  4. báseň bez názvu