Jan Švábský.

Jan Švábský.
Vrátil se z vojny málo ctné král Albrecht. Nyní v křesle sedí, a dumy chmurné, zlověstné, jak dravci z hnízd, mu z očí hledí. „Dvakrát jsem do Čech s vojskem vtrh’, že synu země dobudu; nic nezískav, jsem dvakrát prch’ a utržil jen ostudu!“ Tak zlícen rozeštval se král, k severu mocnou hroze pěstí: „Však nejsem sketa, bych se bál po třetí zkusit války štěstí. Dřív neustanu, Bůh to ví! k mocnější zbrojit výpravě, dokud se synu nezaskví koruna česká na hlavě.“ [55] Tu vstoupil, jako ve lví klec, Jan Švábský, synům krále rovný: před strýcem stojí synovec, Anežky syn to Přemyslovny. „Nemysli, že jsem k tobě všel, bych za otcovský žádal díl, jejž jsi mi zrádně zadržel – dnes návštěvy mé jiný cíl. Tys dvakrát do Čech s vojskem vtrh’“ – přes čelo krále chmura letí – „a dvakrát domů s hanbou prch’“ – Král sáhl k meče rukojeti – „teď aspoň víš, jak český lid o starším soudí synu tvém; druhého nechce králem mít, dost psoty prý měl při prvém.“ „Již zadrž, smělče, tlachů těch, sic naučím tě mečem mravu! Snad nemyslíš si, aby Čech korunu vložil na tvou hlavu?“ – 56 „Proč ne?“ zní zpurná odpověď: „mé jméno má tam jasný zvuk; Otakar Velký jest můj děd, já po přeslici jeho vnuk. Ne libovůle, krve děj mi k trůnu tomu právo dává!“ – „Nuž, chlapče, jdi a domáhej se domnělého svého práva! Však věz,“ král štve ho věstí zlou, „než dostaví se podletí, že s valnou říše posilou vytáhnu do Čech po třetí!“ – „Ne, nevytáhneš, ať jsem klet! Dřív tebe sdrtím, odbojníku!“ A nežli král se s křesla zved’, Jan do prsou mu vrazil dýku. Král k zemi kles’. Jan strýcovrah jak z mraku blesk se mihl ven, a než kdo v místo hrůzy pách’, Jan z hradu zmizel neviděn. 57