Král Jan.

Král Jan.
O Janu Lucemburském, českém králi, hlaholí pověsť sterohlasým retem, že slaveným byl bojcem v šíré dáli a rytířstva jmín divulepým květem. Štít jeho zdoben heslem byl: „Ich dien’!“ A jemu po všech vlastech výraz dával; pro skvělou štědrost rád byl všade zřín; žel! že své království tak zanedbával. „Kde mešká král?“ Sám mnohý Čech se táže; „přijede, zmizí, neřekna ni kamo, pak třeba po léta se neukáže; království zatím hyne, jsoucí samo!“ [58] A pravdu děl. Jen když mu pramen zvanul, který mu k toulkám nutné zlato skýtal, král doma náhle, neohlášen, stanul; však ne, by zemi, choť svou, syna vítalvítal. – Peníze sebral, co jich našel v hradě, a zmizel opět, by se jinde bavil; a nebylo-li peněz pohromadě, korunní statky v dluzích rozzastavil. Nejraděj na svém hrabství v rýnském kraji, neb na francouzském zdržoval se dvoře, tu kláním čas si krátě na turnaji, tu mravem rytířským se paním koře. Čacký-li soused uchopil se zbraně, s ním přátelsky se družil v ruchu bitvy. I teď, an k německé lnul vždycky straně, s ní k výpravě se chystá v kraje Litvy. Dlí proto v Čechách; a již chmurným kynem na komořím ždá peněz – vem kdekoli! „Chci vypravit se skvělým za vavřínem, jenž kyne na válečném v Litvě poli.“ – 59 „Skříň prázdna, pane, a lid ochuzený!“ podkomoří se v odvět slova chopí. – „Nuž tedy jdi a vydluž nutné měny! Židovské město nechať nejdřív klopí! Proklatý život s lidem této půdy!“ – a horší výbuch král jen stěží dusí – „Rci raděj: Skoupý že je lid, ne chudý! Pak div se, že se mi ta země hnusí! Však při sám Bůh! že naposledy zříme ten nehostinný, odporný kraj český. Jak smluveno: jej za Falc vyměníme, a nádavkem nám zbude peníz hezký!“ Pak ujel zas; však hmatem svatokrádce korunu českou s klenoty vzal všemi, a zašantročil, mrzký země vládce, posvátný poklad ten kdes v cizozemí. Kde teď se toulá, málo kdo ví z Čechů. Již pomalu se lidem z mysli ztrácí; tu náhle věsť se donesla k jich slechu, že valně zmrzačen se z Litvy vrací. 60 A již se vrátil! Ale v jakém stavu! Odešel bohatýr a hrdolepý – vrátil se, pochýlenou k zemi hlavu, pokleslá veličina, olbřím slepý! – – Zda, když byl oslep’, zlého pomněl kletí, jímž Čechám nechuť na jevo dal černou, že zapřisáh’ se zem tu neviděti, ač požitkův proň studnu nepřebernou? Všem na mysli teď jeho život tane: zhrdání zemí, královnou i synem, zabylství v dobrodružstvích slávy plané, a peněz vydírání každým činem. Nezavzněl proto plesný pozdrav králi, lid chladně se a cize k němu choval, i ze zvědavců, již mu vstříc se hnali, nebyl as nikdo, by ho politoval. 61