Smrt Mikuláše z Husi.

Smrt Mikuláše z Husi.
Odjíždí z Prahy na komoni, meč pádný po boku mu zvoní, a chmura stíní jeho hled. Před branou města náhle stanul; hněv ve zracích mu ohněm zplanul, když obrátil se k Praze zpět: „Ó město, plno sket a tmářů, a odpadlíků, pletichářů, a plno vád i rozporů! V tvých zádech se další pobyt hnusí poctivci Mikuláši z Husi, věrnému sluze Táboru. [85] Jen drž se Říma – antikrista! Však přijde čas, kdy pomsta jistá i na vás bleskem přikvačí. Já zaklínám se jménem Boha, co budu živ, že moje noha v ta mrzká místa nevkročí.“ A koně bodnuv dále jede. Tu z Mariánské pouti vede kněz tlupu zbožných v procesí. Tím pestrobarvým lidu zjevem a stera hrdel chvalozpěvem se pod ním komoň vyděsí. A v ráz se vzepnul divou mocí, že, než kdo přispěl ku pomoci, kles’ jezdec k zemi povalen. Jak bezduch v krve slapu leží; však milosrdnou rukou kněží do Prahy zpět je dopraven. Zde rozhlíží se, přišed k sobě, v čí nalézá se složen kobě? Zda hostitel mu jesti znám? 86 Ó jak se zhrozil táborita, když poznal, kdo mu útul skýtá, žeť arcibiskup Albík sám. Škol pražských druhdy vzácnou zdobou a u předešlých králův obou osobním slynul lékařem; teď v katolickém světě celém jest předním církve hajitelem a nejbystřejším písmařem. „Já zapřisáh’ se jménem Boha, co budu živ, že moje noha nevkročí více do Prahy; a nyní,“ zalkal bratr z Husi, „mé svědomí mě kárat musí, že nezdržel jsem přísahy.“ – „Ó nikoliv! Tys po úraze pomocí dobrých rukou v Praze, kde se ti léčby dostane. Ač jsme se druhdy střetli v boji, já pod jednou, ty pod obojí, zde bratři jsme a křesťané.“ – 87 „Tvá slova mír mi v duši lijí, teď zvlášť, co smrti osten čiji, a Hospodin mě k sobě zve. Ó dovol, ať kněz táborita mně v pouť tu duše pokrm skýtá, chci umřít věren víře své!“ A arcibiskup, ač to bolí, k žádosti nemocného svolí. I přišel táborita kněz. Ten zbožným vlastní církve slovem blahost mu líčí v světě novém a chystá cestu do nebes. Pak opět k nemocného loži přistoupil arcisluha boží, lék ubohému hosti nes’. Však příznaky mu věstí nové, že sečteni jsou hosta dnové, a zesnouti mu ještě dnes. A proto vlídně k hostu vece: „Jsa s Bohem smířen, nechceš přece odjíti s hněvem na Prahu? 88 Tys vkročit sem se zapřisáhl, nešťastný pád, hle! k nám tě vtáhl, nezříš v tom boží ostrahu? Ač víckrát jsme se střetli v boji, já pod jednou, ty pod obojí, cedíce drahou vlasti krev: zde pod společnou střechou oba nás boholibá svedla doba, zde mizí rozkol, mizí hněv. I doufám, že se jednou sklene nad prorvou vlasti rozdvojené most náboženské svobody, jenž pod jednou i pod obojí k společné tiché práci spojí znepřátelené národy.“ Nemocný, jakby prorokovu naslouchal nadšenému slovu, naň zjasněný upírá hled: pak u blahostném vece jevu: „Zde, pane, není více hněvu!“ a k srdci matnou ruku ved’. 89 Chtěl ještě více knězi říci na slova naděj vzbuzující, však mdlobou schvácen nemoh’ dál; jen „amen“ ze zsinalých retů zalétlo k arciknězi kmetu... Mikuláš z Husi dokonal! 90