PO KRVAVÉM HODU.

PO KRVAVÉM HODU.
Už nachlemtala slovanské se krve a mručí, olizujíc rudý dráp; v tlamě jí sládne; Gortana co prve načla krev, hlad ji dráždí: vraždi, zab! Tož Jugoslavce! Milé tak ty děti, jež shlukly se kol sladké Mateře; jí na obranu životy své světí, neb s jejím jménem na rtech, blah, kdo mře! Vlčice líhni! ne nadarmo v středu se Hakeldama pne tvém na foru, krvavé Kolosseum, v dějin sledu hrát úlohu chceš imperatorů?! Soud tvůj je lež a ortel tvůj je vražda, za noci vynášíš svůj rozsudek, neb miluje tmu potměšilost každá, však den ti stigma vrahů v čelo vetk’! Od zadu útočíš své na oběti, nesneseš nevinnosti pohledu; zákeřné usmrcovat, mravem je ti; zákeřně zhyneš sama k posledu! Neb spravedlivá msta je ve Všemíru a pospíchá již, aby přišla v čas; moře tě pohřbí v divokém svém víru, chřtán sopek tvých tě zhltne v ráz... 84 Hle, něžná těla svatých mučeníků, jak jitřenky skví v krve červánku! Bolestí šílená Máť beze vzlyku jim pěje kolébavku do spánku. Marušič! Bidovec! Miloš! Valentič! Duch světa píše ve svou epopej. Tvůj, Italie, mrzký čin kam vkleje, své básně Dante v kterých pekel rej?I 85