Bojiště.

Bojiště.
Ticho vůkol – odpočívá Mečů řinkot – hlukot děl: Měsíček se z výše dívádívá, Jakby smutnou píseň pěl. Krajina prv velmi živá, Trudně se mi odvírá – Ohlas skal se neozývá, Příroda zde umírá. List se stromu opadává, Potok hučí litostní – Ptactvo v boru si pospává, O překrutých činech sní. * * * * * * * * * * * * * * * Větřík s květin slze stírá, Růže tváře neodvírá – Flora všecka žalem vadne, Vůbec smutek tady vládne! [81] Viz, měsíčku, jak tu kráčím, Kolem smrtí obklopen: V krvi Čechův nohu máčím, Na jich hrob jsa uveden. Bohužel již vykonáno – Vybojován trud a žal: Nebylo mi blaho přáno – Nešťastník tu v boji stál! * * * * * Slyš! slyš! těžké oddechnutí Na blízku jest k slyšení – Polomrtvých slabé hnutí, Lkání jich a kvílení. Zde mrtvola roztáhnutá Leží ranou svalena – Tělo nahé – noha zutá – Pod ní bídná halena. Meč je zláman – ruka bledá, Na bambitce schází prach; Oko mrtvé koho hledá – Jeví hrůzu, smrt a strach. Kdo ten život as ukrátil, Jenž moh’ býti blažený? Ukrutný jej meč zachvátil, – Od koho byl tasený? Ach! na toho tady reka, Jejž již srdce nebolí, Toužebně milenka čeká Ve vlastenském údolí. 82 Máť on otce v českém kraji, Matku též; – on mrtev zde! Nadarmo se načekají, On již více nepřijde. Nepřijde je pozdraviti, Nepřijde je obejmout: Nebudoutě blaho míti Na prsa jej přivinout. Leží mrtev – leží nahý – Vzhůru srstí jeho vlas: Dokonaltě – dožil záhy. Doměřen mu v světě čas! Úsměch v tváři bledé hraje – Tak vyhlíží padlý rek; Jistě zpomněl na své kraje – „S Bohem!“ milým vlídně řek’! * * * * * * * * * * Mračno táhne – jen se leje – Blýskot plodí hromu vztek: Tvář krvavaukrvavou voda meje – Ha! můj přítel tento rek! * * * * * * * * * * Pomsta! Pomsta! * 83 Kdo jest člověk – kdo zná právo, Přijď k rozumu – ze mdlob vstaň: Střež bohyně ty nás Slávo, Upevňuj a brus nám zbraň!! – 84