Svěcení.
Kams’ mne sem vyváblo
Slunce oulisné,
Kams’ potok zavedlo
Ohnivý k horám?
Nepřislíbilos mi
Srdce ovlažit,
Koupelí plamennou
Zimno z něj omýt? –
Teď teprv jsi lípě
Dávalo zlatou
Blyskavou korunku, –
Již jsi prchlo s ní.
Krátko půjčuješ ty
Slávu, – nechci ji –
Jak stromec zatruchlel! –
Ty jsi host krutý.
12
A třikrát krutý jsi host,
A vševše, jenž mne navštíví,
Květnavou bodá to dýkou;
Květ vidím, ocelno cítím!
(Předstoupí paní běloroucha, na čele s obloukem zlatým.)
Paní.
Sladce pak tlačí tě šíp
Listovím jsa obvinut;
Pozbudil paprs’ ti žádost,
Nesplniv ji krásněji tkví!
Hoch.
Postavo svatá! neseš
Od nebešťanů pověst,
Do středu v prsa zvučíš mi
Klidnato hlasem blahostným.
Paní.
Kams přišel, co tu hledáš,
Stromci náviděls koruň? –
Královat velí ti srdce?
Velku to skojils myšlénku.
13
Hoch.
Mocnu, pevnu, silnu pěst
Žezlu kázacímu dej,
Knížecímu vínku věhlas; –
Chlapci hříčka jest radostná.
Paní.
Hrát si vyšlo dítě mé, –
Lesmi, polmi, oblohou,
Sluncemi, Svatými hrát? –
Velku to skojils myšlénku.
Hoch.
Hrát s tebou! – hraješ semnou. –
Srdce zaplesej, plesej
Chlumku, jenž neseš milostnumilostnu,
Slunce zastav a spodiv se!
(klekne před jí)
Rtíky jen, dovol Svatá,
Ať se dotknu tvých rukou.
(políbí jí ruku)
Dlouho jsem nemoh tě poznat
Nad pozemsky vystrojínu.
14
Paní.
V brzku je zde loučení,
Vstaň a slyš, co teď povím!
Tak tě já neznám cyzynče,
Zrak tě, můj robenče mámí.
Hoch.
Tak musí milostno jí
Ohnivé z očí planout,
Tak musí rtové vypouštět
Slov studeň blahozvučící!
Paní.
Ty mne nikdy nezpytej;
Nespatří jasných světů,
V tajnu co vězí ve nočnímnočním,
V hloubi jen hrabáš nadarmo.
Kam si táhneš
Hornem lesnem?
Chceš ve hůru
Vejš co hvězdy; –
V důlu pádíš
Hlejb co kovkop.
15
Světla pít chcešchceš,
Světla rájská,
K zemsku jádru
Vnitř se chýlíš, –
Králi velký,
Mocnovládný! – –
Anjelé ti
Stráž drží ve
Říši nemezné;
Pnou ti svíce,
Bodroohenné
Plápoly veskrz.
Podrobou ti
K službě rychlé
Města s věžmi,
Obce slušné,
Května háje,
Luny jasné.
16
Vystaví ti
Trůn sloněnný,
Opletou ti
Roucho červcem,
Spínají ho
Sponky zlatými.
A vznesou tě
Tam, co krývá
Chmůra v záři
Růžno chrpno,
Co s Fiolnem
Pak si míchá.
VizViz, jak ručky
Juž vypíná
S darmi jasna
Sbor malitký!
Jak perutky
Teskno váží,
17
Jak si upno
Zastonává. –
Žes nekouk na
Práci outlu,
Králi velký,
Mocnovládný.
(zpívá a přizvukuje varitem)
Otevři si říšříš,
Veřej, co vidíš;
Zlatý,Zlatý co je zámec;
U ní z nachu rámec.
Tu klíč ti podám,
Otevři si sám.
(podá mu varito, líbá čelo, odejde)
Hoch.
Jak vyhlížela mutno,
Slz v oku stkvěla čistá,
Náčelí mi pokrápla, –
Je vřelá a mne pálí.
18
Loučení.
(Převor zavře kníhu, chlapec v bílém plášti poustevnickém přijde celý u vytržení.)
Chlapec.
Pochválen buď Pán Ježíš!
Převor.
Až na věky amen. – Syn můj chystá se k cestě?
Chlapec.
Ctihodný otče, přijmete díky srdečné – odpusťte, já musím pryč.
Převor.
V jaké důležitosti?
Chlapec.
Důležitosti, – žádné, jen že musím ven, do světa širého, – ve vaších zděch jest mi ouzko, přeouzko.
Převor.
Co roznítilo žádost v prsou tvých?
19
Chlapec.
To nevím, – či mi to povídá obloha, že jest nesmírně velká, že má pro mne prostor také krásných zachováno.
Převor.
Co pak tě ze sídel naších vyhání?
Chlapec.
Nevím sám – ale musím pryč!
Převor
(pevně ho prohlíží.)prohlíží).
Nerozumíš mluvě takové, pomnipomni, jak jsi se dostal k nám, vytrhnut strastným nehodám; pomni, jak jsi dítě, jen se kutálel k oltáři, tam jsi klekl – teď ti to povím – tam jsi klekl, my celou svolali řehol, na tebe se dívali, jak oči tvoje zřeli obraz, dívání nám bylo krásné, svaté, jako modlení, – duch mi přezvídal velkovelko, velko; – rozvaž si to a podívej se zas na obraz, budeli tobě ještě říkat ven. – Nepamatuješ, nebyl jsi sám vědom činů tvých tenkráte přítomných; anjelé tě vodili, tím méně teď minulých.
20
Chlapec.
Pane můj, před chvílkou jsem se loučil s klášterem celým a v každém koutku mne připamatovalo cos blahého předešlého, teď stojím na místě, jenž mi také připamatuje cos blahého předešlého – a já vás žádám o požehnání.
Převor.
Považ synu, v životě světském je všekovšecko lstivo a zůřivo, zde jseš u bratrů; Bůh ví, kde se zas otcneš – kdo ti za to stojí, že budeš moci tak činit, jak jsi se tu naučil, kdo ti stojí za to, že budeš chtít? – Svět je plamen, jenom plamen, a ty jseš v něm, a máš srdce, co rádo chytá; zapomeneš zapevnit škulinku, oheň se zejme a srdce tvé je v pýření. Považ synu, že řehol mnoho na tobě zakládá, že já s radostí do budoucna se díval, kde stál zmužilý mladec, na místě mém, kde mi zesnulému oči přivíral, přijav dříve klíče a berlu.
Chlapec.
Pane, vy mne rozpláčete, ach vidíte, jak mne
21
slovy zdržujete, a já vám čtu v očích jinák, docela jinák, vše převráceno.
Převor
(položí mu ruku na rameno.)rameno).
Jdi s Bohem Otcem, s Bohem Synem, s Bohem Duchem svatým, nedychti po slávě marné, konej všecko Pánu ke cti, – pomni častěji sýdla našeho, a ponoukneli tebe postava jakás méně zbožná, mysli hodinu, kterou jsi se dostal k nám, a hodinu, kterou jsi se loučil.
Chlapec.
S Pánem Bohem!
22