Ediční poznámka

Plnotextová databáze Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století představuje básnické sbírky vydané v průběhu 19. století s mírnými přesahy na chronologické přímce (tj. jak do století 18. /V. Stach/, tak do století 20., přičemž základním vodítkem pro nás byl debut do roku 1900). Navazuje na CD-ROM Česká elektronická knihovna – Od thámovců po lumírovce (2002; vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR; obsahuje 600 titulů). Protože si povaha materiálu vyžádala propojení s tímto výstupem, předkládaná plnotextová databáze Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století prezentuje v internetové – bezplatně přístupné – podobě 1 200 básnických sbírek.

Tituly obsažené v CD-ROMu (Praha, ÚČL AV ČR 2002) byly znovu redigovány, doplněny dalšími údaji, včetně oprav chyb. Některé tituly byly vráceny k prvnímu vydání, tvorba neúplně zastoupených autorů byla zkompletována, případně doplněna o kritická vydání. U konkrétních básnických sbírek si redakce vynutila větší zásahy do dokumentu (například zcela přepracovány byly sbírky J. Vrchlického Na domácí půdě, 1888, a Démon láska, 1893). Protože práce na projektu v průběhu let doznala výraznějších změn, byl každý dokument označen v zápatí u šifry rokem, kdy byl vypracován (bez ohledu na pozdější vstup).

Databáze v nebývalém rozsahu sdružuje v rámci jednoho celku s naprostou většinou první knižní vydání básnických děl (bylo zvoleno proto, aby byl zachován jednotný přístup k celé české básnické produkci daného období), vzniklých v poměrně pevně ohraničené etapě českého literárního tvoření, a to včetně knih, které dnes nejsou běžně k dispozici. Představuje jak básnické knihy autorů klíčových, tak zcela zapomenutých, nejstarší novodobou česky psanou poezii nebo tvorbu básníků hraničních (například A. Klášterský), ale i díla, která svým vznikem nebo duchem patří do 19. století, byla však se zpožděním publikována až během století následujícího (například básnická tvorba B. Němcové). Právě v přítomnosti děl básníků zapomenutých, v celistvém uchopení všech vrstev básnické tvorby 19. století bez ohledu na uměleckou úroveň, lze spatřovat primární smysl databáze.

Projekt rezignoval na časopisecké otisky básnické tvorby a též na příležitostné tisky (kromě výjimek, např. V. Melezínek, J. Kvapil, S. K. Neumann, J. S. Machar – v těchto případech vydáváme příležitostné tisky proto, abychom autorovo básnické dílo zkompletovali a prohloubili náš ediční přístup), také pod vlivem technologických vlastností elektronického média: za základní jednotku plnotextové databáze byla zvolena kniha, nikoli báseň. Toto omezení je vyrovnáno zařazením almanachů (Thám, V.: Básně v řeči vázané, Puchmajer, A. J.: Sebrání básní a zpěvů 1, 2, Nové básně 1, 2, 3, Lada Nióla, Máj, Ruch, Almanach secese ad.).

Ačkoli za základ bylo vybráno první knižní vydání (pouze tam, kde nám první vydání nebylo při práci dostupné, volili jsme vydání pozdější), databáze zahrnuje v opodstatněných případech i vydání další, a to tehdy, byla-li básnická sbírka za autorova života zásadně přepracována a její nová podoba zachycuje básníkův tvůrčí vývoj, nebo tehdy, existuje-li vydání kritické. Jedna básnická sbírka se tak může v aplikaci objevit dvakrát, případně i vícekrát. Ze starších autorů prezentujeme v přepracovaných vydáních například tvorbu J. Vrchlického, E. Krásnohorské, V. Šolce, z mladších básníků pak uživatel nalezne kromě prvního vydání také vydání tzv. poslední ruky u děl Dykových, Macharových, Sovových, Lešehradových, kritické vydání pak nejen v případě Máchově, Nerudově, Havlíčkově, ale například též u O. Březiny, S. K. Neumanna.

Při prezentaci vydání prvního a vydání tzv. poslední ruky vzhledem k výrazným posunům vnitrotextovým a v neposlední řadě rovněž kompozičním v rámci konkrétního díla provádíme různočtení. A to proto, abychom neztratili ze zřetele umělecký vývoj u jednotlivých autorů (tvůrčí zásahy jsou ovlivněny nejen dobou vzniku díla, ale zejména uměleckou zralostí básníkovou, odlišnými kulturně politickými podmínkami při případné reedici ad.). Dílo každého ze zmíněných autorů si vyžádalo vlastní ediční řešení.

U V. Dyka, kromě toho, že publikujeme všechna první vydání, rozhodli jsme se prezentovat Spisy Viktora Dyka vydávané u Topiče v letech 1918–1924 jakožto vydání tzv. poslední ruky, a to proto, že básník je nejen sám koncipoval (vybíral pro ně z celého svého díla sbírky a pořádal je do „logických“ celků – např. Buřiči a smíření, 1918, nebo Marnosti, 1921), ale též nově komponoval: do definitivního znění přidával často nové oddíly utvořené z básní vzniklých v době vydání té které sbírky (zvláště uveřejněné pouze v časopisecké verzi), některé básně vypouštěl, další krátil či jinak přetvářel, a dokonce podruhé přepracovával (úpravy především v sémantice slov a interpunkční rovině textů). V letech 1947–1949 vycházely u F. Borového nově Spisy; nepřejímáme je, protože jejich editor A. Grund je nepřipravil jako klasické kritické vydání a kromě toho nevydal celé Dykovo dílo, ale pouze výběr. Abychom nebyli o některé značně přepracované texty ochuzeni, prezentujeme druhá vydání sbírek do Spisů nezařazených (většinou proto, že vznikaly až ve 20. letech), výrazněji změněná (např. Lehké a těžké kroky, 1927; Anebo, 1927; Devátá vlna, 1931). Do druhých vydání připojujeme v komentářích i různočtení z výboru Básně (1931) uspořádaného autorem jako vydání tzv. poslední ruky, neboť zde otištěné poetické skladby prošly opět výraznými textovými změnami. Tím tedy došlo k tomu, že u některých básní uvádíme až tři verze.

Z tvorby E. Lešehrada vedle všech prvních vydání básnických knih (některé sbírky vyšly poprvé v Básnickém díle Em. z Lešehradu) zařazujeme do naší edice kompletní Básnické dílo vycházející ve 30. letech 20. století (celkem 13 svazků), neboť obsahuje značně přepracované texty sbírek; kromě toho také zpřístupňujeme ty básnické knihy v prvních vydáních, které převzaly básně z předchozích sbírek nebo byly nějakým způsobem doplněny či významně přepracovány (např. Sny a bolesti, 1908; Růžový kříž, 1920).

V případě děl Sovových rozhodli jsme se zveřejnit všechna první vydání básnických knih (některá vyšla poprvé ve Spisech u Hejdy a Tučka, některá až v Díle v Aventinu); přetiskujeme rovněž relevantní svazky Díla A. Sovy vycházejícího ve 20. letech v Aventinu; u svazků, které byly již dříve vydány samostatně, provádíme různočtení. S ohledem na programové možnosti databáze rezignujeme na zachycení ryze pravopisných odchylek a zaznamenáváme pouze výraznější posuny (obecně však proměny dané sbírky popisujeme v ediční poznámce v jednotlivých vydáních). Zpřístupňujeme tak i značně proměněné verze raných Sovových sbírek (např. Vybouřené smutky).

J. S. Machar nejen své básnické sbírky, ale i jednotlivé básně neustále autorsky upravoval: vstupoval do kompozice sbírek, vkládal a vypouštěl verše, sloky a často i celé básně; měnil hranice strof, volil inverzní slovosled, nahrazoval původní lexikální prostředky jinými, upravoval pravopisnou rovinu textu. Vzhledem k tomu, že není výjimkou deset autorsky upravených vydání jedné sbírky (nehledě na jednotlivé Macharem speciálně pro určitou příležitost zredigované básně vydané v regionálních časopisech), rozhodli jsme se ve full-textové databázi uveřejnit první vydání a vydání tzv. poslední ruky. K tomuto řešení jsme přistoupili poté, kdy jsme zjistili, že vydat všechny verze je prakticky nemožné rovněž kvůli jejich nedostupnosti.

Specifický typ problémů přineslo elektronické zpřístupnění kritických vydání. Jde především o Máchův Máj (in Knihovna klasiků 1959, připravil a uspořádal Karel Janský) nebo o kritickou edici Nerudova díla (in Knihovna klasiků, Spisy Jana Nerudy, Básně 1, 1951; Básně 2, 1959, připravil Felix Vodička). U J. Nerudy jsme pominuli poslední souborné vydání Nerudových knih básní (Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998, připravil a komentářem doprovodil Aleš Haman), které sice přináší některé básně neotištěné v Knihovně klasiků, ale nejde o vydání kritické. Zmíněná díla předkládáme v diplomatickém vydání a zdržujeme se jakýchkoli zásahů do textu.

Básnické dílo S. K. Neumanna bylo zpracováno obdobným způsobem jako tvorba J. Nerudy či K. H. Máchy. Vedle prvních vydání všech Neumannových sbírek full-textová databáze zveřejňuje v diplomatickém vydání všechny čtyři svazky kritické edice Básně 1–4 z Neumannových Spisů, které v 60.–80. letech 20. století vydával Ústav pro českou literaturu AV ČR. Ke kritické edici také prostřednictvím různočtení v textu prvních vydání odkazujeme.

Protože v případě K. Havlíčka Borovského kritické vydání jeho básnického díla dosud neexistuje, v plnotextové databázi přinášíme diplomatické vydání edice připravené Jaromírem Běličem (Básnické dílo, 1950). Soustřeďuje totiž největší množství Havlíčkových básnických textů a je vybavena rozsáhlým aparátem.

Zvláštní problém přineslo dílo Březinovo: kritické vydání díla tohoto básníka si vyžádalo kontaminaci dvou vydání jedné edice. Hýskův soubor Básnických spisů vyšel poprvé roku 1933 s obsáhlým textologickým aparátem. Podruhé byla kniha vydána v roce 1948: text byl zbaven omylů a tiskových chyb; proto z tohoto vydání přebíráme opravy. Protože však byla zestručněna poznámka vydavatele obsahující různočtení, připojujeme – v rámci naší edice nestandardně – text editorova komentáře z prvního vydání za text komentáře vydání druhého.

Předkládaná plnotextová databáze nepředstavuje klasickou knižní edici básnických děl, ale pouze digitální přepis konkrétních poetických knih s jejich mnohoznačností, křehkostí a nejednoduchostí. Jeho předností je nejen zachycení dynamičnosti a nestabilnosti jazyka daného období, ale především nová technická možnost vyhledávání a analýzy textu. Proto i ediční zpracování této tvorby vyžaduje zcela odlišný přístup k materiálu, pravidla respektující, že prezentujeme básnická díla různého stáří, rozmanitého založení a charakteru, což si vynucuje ediční přístupy individualizované, odstíněné vzhledem k dobovému i autorskému horizontu jednotlivých děl.

Jsme přesvědčeni, že v elektronickém vydání 1 200 básnických knih (nebo almanachů), které vznikaly v rozmezí jednoho a půl století, děl rozdílné kvality, zaměření, žánrů a stylů nelze přiložit předem stanovenou normativní „šablonu“, a zbavit tak poetický text jedinečnosti. Naopak: snažíme se k poezii daného období přistupovat nezaujatě, osvobozeni od hodnotících kritérií, bez hypotéz o vývoji jednotlivých proudů či tematických okruhů. Není naším cílem prezentovat poezii jako výsledek současného stavu bádání, ale chceme ji zpřístupnit jako otevřený systém a otevřené dílo, jež je možno doplňovat a které čtenář či badatel v budoucnosti přehodnotí. K tomuto stanovisku nás vede mimo jiné i to, že ryze hláskoslovné, pravopisné, slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické zvláštnosti jsou podřízeny požadavku rýmu a rytmu, a poetickému stylu vůbec.

Ideálem je pro nás úplnost, uvědomujeme si však, že tento požadavek nelze zcela naplnit, ale že prostřednictvím full-textové databáze se lze v současné době tomuto ideálu přiblížit. Od této základní premisy poskytnout uživateli text každé básnické knihy jakožto individuální výtvor prostý jakéhokoliv pozdějšího nánosu, tj. v takové podobě, aby se při práci s ním mohl chovat zcela nezávisle na případných našich apriorních – například estetických – představách a využít přitom plně osobních dispozic, názorů a požadavků, se pak odvíjely další zásady. Ve prospěch našeho řešení hovoří i programové vybavení full-textové databáze umožňující minuciézní práci s textem při různočtení. Ukazuje se například zřetelně pohyb pravopisného úzu ve své plastičnosti jak v rámci doby vzniku díla, tak v uměleckém vývoji konkrétního básníka, který žádné pravopisné příručky uživateli-lingvistovi nemohou poskytnout.

Při přípravě konceptu databáze s výrazně odlišnou charakteristikou, než by měla knižně vydaná edice, jsme se museli vyrovnat se skutečností, že se nemůžeme opřít o žádnou zkušenost, a to ani oborovou, ani technologickou. Následující vydavatelské zásady postihují pouze základní obrysy naší práce s básnickými texty; každý dokument doprovázíme ediční poznámkou zvláštní, která upřesňuje naše ediční postupy v konkrétním případě toho kterého díla.

V zárodku projekt předpokládal pouze zkolacionované elektronické přepisy konkrétních knih české poezie 19. století, záhy se však ukázala příliš úzká hranice tohoto záměru. V průběhu řešení úkolu bylo stále zřejmější, že uživatelem aplikace nebude jenom badatel, ač jej považujeme za hlavního adresáta, ale že se jím může stát také student či zájemce o poezii z řad laické veřejnosti. Rozhodli jsme se proto, že text každého díla, doprovozený ediční poznámkou a komentáři i dalšími údaji, například bibliografickými nebo informacemi popisujícími knihu ad., bude mít dvě verze – diplomatickou, vycházející vstříc literárním vědcům, a edičně upravenou, určenou širšímu okruhu zájemců o české písemnictví, jejíž přítomnost si vyžaduje i technická charakteristika databáze a její nástroje: vyhledávání, statistika, abecední slovník, frekvenční slovník. Oba texty, diplomatický a edičně upravený (tzv. ediční), obsahuje naše elektronické vydání paralelně.

Výjimku tvoří naše prezentace kritických vydání poetických textů. V těchto případech plně respektujeme editorovu úpravu textů, provádíme proto pouze kolaci s knižní předlohou a text vydáváme jenom diplomaticky. Naše rozhodnutí vychází z přesvědčení, že kritické vydání, jež se opírá o rukopisy, je nutno revidovat na základě právě těchto rukopisů a nástroje, které používáme v naší plnotextové databázi, by mu nebyly přiměřené. Upouštíme od našeho různočtení i našich komentářů, abychom nesystémově nezasahovali do koncepce edic. Kritické edice vybavené aparátem včetně různočtení představují pro naši edici nemalou výzvu, máme zde na mysli především složitý převod aparátu do komentářů.

V diplomatické verzi zachováváme všechny rysy dobového pravopisného i hláskoslovného a slovotvorného či tvaroslovného úzu a v zájmu dokumentárního charakteru ponecháváme též tiskové chyby a autorovy či editorovy omyly.

Ani edičně upravená verze však nepředstavuje textologickou práci ve smyslu čtenářského či kritického vydání díla. Zde jsme si stanovili striktní a přesně vymezená textologická pravidla. Nepokoušíme se zrekonstruovat a kodifikovat ideální či optimální podobu jednotlivých děl. Text maximálně šetříme, zbavujeme jej však nánosu omylů. Odstraňujeme tedy autorské, redakční i tiskové chyby, ponecháváme ovšem jevy, které mohou mít historickou nebo sémantickou vypovídací hodnotu. Se snahou vyloučit interpretační prvek a aktualizaci zachováváme autorský jazyk s jeho originalitou a všemi dobovými konvencemi bez normativních zásahů a formalizací (například v užití joty nebo ypsilonu; velmi rychle může zastarat mj. proměnnost kodifikovaných dublet; také formalita se v průběhu let stává nositelem významu). V opodstatněných případech necháváme též původní grafické členění, protože je úzce spjato s významovým a zvukovým plánem skladeb.

Každý básnický text uvádíme pod jménem autora užitým v knize. Může se tak stát, že jeden autor se v našem vydání objeví jednak pod jménem vlastním, jednak pod pseudonymem. Tato skutečnost je zachycena ve formalizované hlavičce dokumentu. Příklady: František Hajniš – František Zdobnický, Rudolf Pokorný – Heřman Městecký. Jindy čtenář najde v databázi básníka výhradně pod pseudonymem (například Josef Kalaš figuruje v našem vydání pouze pod pseudonymem Josef Krátoš).

Nejvyšší jednotkou plnotextové databáze je kniha jako celek, který může obsahovat jednu i více básnických sbírek. Například Nová sbírka veršovaných prací (1880) S. Čecha obsahuje první vydání sbírek Evropa, Čerkes, Ve stínu lípy, Žižka, Zimní noc, Handžár, Na hrob Havlasův. Toto otištění souboru Čechových sbírek je prvním knižním vydáním, knihu proto vydáváme jako jeden dokument. V jednom souboru zůstává i kniha sdružující více sbírek, které vyšly v prvním knižním vydání posmrtně v Sebraných spisech (například J. J. Langer: Sebrané spisy, 1860).

Od tohoto pravidla, jímž respektujeme knihu jako základní jednotku, se odkláníme a jednotlivé sbírky osamostatňujeme tehdy, kdy kniha je jen uměle vytvořeným celkem. Směrodatným kritériem pro nás je, že v těchto případech má každá sbírka vlastní titulní list, samostatnou paginaci a často také vlastní obsah (viz Spisy Adolfa Heyduka).

Pokud kniha obsahuje kromě poezie také samostatné, formálně připojené prozaické celky, vypouštíme je (s patřičným odkazem v ediční poznámce). Jestliže však je próza organickou součástí sbírky (J. Vrchlický: Rok na jihu) nebo kontinuálně propojena s poezií (J. B. Vladyka: Hyacinty), v přítomné plnotextové aplikaci ji vydáváme. Stejně postupujeme, převažuje-li próza nad básnickým textem (J. J. Langer: Selanky).

Charakter almanachů, v nichž poezie s prózou tvoří nedílný celek, si vynucuje stejný přístup, neboť společná umělecká vystoupení básníků a prozaiků v 19. století měla širší význam: nejenže formovala český básnický jazyk (Puchmajer), vymezovala pojetí literatury (Máj) a často konstituovala žánrové rozpětí, ale vyjadřovala rovněž mimoumělecká stanoviska zvláště svým vlasteneckým zaměřením, manifestovala politické postoje (Lada Nióla), sepětí písemnictví s veřejným děním ad.

Každou básnickou knihu opatřujeme hlavičkou. Kromě titulu a podtitulu podáváme úplné bibliografické informace o vydání a jeho místě a o vydavateli, a to zápisem formalizovaným i diplomatickým. (Například: Topič, František /Nakladatel F. Topič knihkupec/.) Stejně postupujeme v zápisech mota, autora mota a věnování.

Elektronické médium si vzhledem ke svým možnostem (rejstříky, vyhledávání ad.) vyžádalo formalizaci názvů vydavatelských firem, které v období své působnosti měnily názvy: Grafie (Dělnická tiskárna Grafie, Dělnická knihtiskárna Grafie), Cyrilometodějská knihtiskárna (Cyrillo-Methodějská knihtiskárna, Cyrilometodějské knihkupectví), Česká akademie věd a umění (Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění), Knihovna Literárního kruhu (Knihovna Literárního kruhu v Moravské Ostravě), Arcibiskupská knihtiskárna (Knížecí arcibiskupská knihtiskárna v Semináři, Arcibiskupská imprese), Pařík (Pařík, menšinový týdeník), Unie (Česká grafická společnost Unie, spojené závody tiskařské a vydavatelské v Praze, z. s. s r. o., Unie, česká.., Česká grafická akciová společnost Unie, Česká grafická Unie, a. s.). Sjednocujeme také název Máj (= Nakladatelské družstvo Máj), ponecháváme však rozlišení názvů nakladatelských domů v případě Odeonu a SNKLU, jakož i Aventina a nakladatelství Štorch-Marien.

Ve formalizovaném zápisu Údajů o knize nerozlišujeme změnu majitele ve firmách Bohumil Haase (též v případě, že po jeho smrti tiskli Synové Bohumila Haase), Grégr & Valečka (tj. spoluvlastnictví nejprve Julia Grégra, po smrti Eduarda Grégra vlastnictví firmy Jaroslavem Grégrem, respektive synem Zdislavem Grégrem), J. Otto (též po jeho smrti). Na změnu majitele firmy, která si uchovala původní název, upozorňujeme v ediční poznámce.

Stejným způsobem jsme nuceni postupovat ve formalizovaných zápisech jmen vydavatelů (aktualizujeme například pravopis křestního jména Grégrova na Eduard, jehož Grégr rovněž užíval kromě podoby Edvard), ale též samotných básníků (například pravopis křestního jména M. Kuldy – z Method na Metod ad.); plné jméno Jan Evangelista Nečas uvádíme i u titulů, které básník podepsal pouze jako Jan Nečas. Z téhož důvodu – tj. kvůli vyhledávání v rejstřících – ve formalizovaném záznamu dodržujeme i současný pravopis titulů a podtitulů děl.

V rubrice Popis knihy zachycujeme formát exempláře a pozornost věnujeme jeho vizuální podobě. V optimálním případě tato rubrika obsahuje informace o vazbě, předsádkách, titulním listu a patitulu včetně vakátů a impresa, tj. údaje, které uživateli dají ucelený přehled o fyzické podobě konkrétní knihy. Nerozlišujeme však druh fontu a typ papíru, a nezaznamenáváme ani marginální vpisky čtenářů. Popis knihy zavádíme hlavně proto, abychom konzervovali podobu exempláře, s nímž jsme pracovali. Bereme přitom v úvahu, že většina publikací se dochovala v omezeném počtu exemplářů, ale i to, že původní podoba obálky podléhá nejen zkáze, nýbrž též „modernizačním“ snahám knihoven. (I v průběhu naší práce jsme při opakovaných návratech k jednomu exempláři zjistili, že kniha má novou a vůči původní obálce nešetrnou vazbu.) Knihu tak chápeme nejen jako předmět, avšak rovněž jako umělecký artefakt. Jako takovému mu věnujeme pozornost v obrazových přílohách. Každý svazek poezie vydávaný v naší edici doprovází údaj o jeho zdroji a signatura, pod níž je v určité knihovně uložen.

Ačkoli si plnotextová databáze české poezie 19. století jakožto zcela nové médium vynucuje metody práce odlišné od způsobu běžného při „klasické“ knižně vydávané edici, od níž se liší také východisky, domníváme se, že je možné převzít vžitou terminologii. Mluvíme proto o knihovně, o straně, o obsahu, o ediční poznámce.

V přítomné plnotextové aplikaci se ediční poznámka orientuje výhradně na charakteristiku jazyka každé konkrétní skladby či sbírky, na postižení dobových a individuálních vlastností autorových výrazových prostředků. Vysvětluje důvody našeho šetrného přístupu k uměleckému dílu a zaznamenává obrysy našich vstupů do textu. Doplňují ji komentáře, ve kterých vyznačujeme některé specifické zásahy do textu, objasňujeme odlehlejší jevy (například regionalismy či zastaralé nebo nezvyklé výrazy, cizojazyčné přejímky); zahrnujeme do nich rovněž případné opravy básníka či vydavatele umístěné v závěru knihy. Zde také upozorňujeme na konkrétní dobové či autorské stylové zvláštnosti, které v jednotlivostech nepostihla příslušná ediční poznámka. Cizojazyčné texty překládáme výhradně tehdy, jsou-li součástí poetického textu. Publikujeme-li dvě vydání téže sbírky, zachycujeme v komentáři všechny odchylky a různosti, aby se neztratily vývojové proměny v rámci tvorby konkrétního básníka. Z tohoto hlediska ediční poznámka a komentáře tvoří nedílný celek. Tato forma textologické práce vychází z potřeb a účelu plnotextové databáze a znamená editorský vstup do textu odlišný od způsobu obvyklého v knižním vydání.

Doprovodný text autora sbírky, text editora či pořadatele (předmluvu, doslov, poznámku vydavatelovu aj.) neopatřujeme kritickým aparátem. Pokud není stránkován (ani neuvedenými arabskými číslicemi), paginujeme jej římskými číslicemi; námi doplněná čísla stran umísťujeme do hranatých závorek.

Strany číslujeme podle zdrojové knihy, oproti předloze však zatahujeme rozdělené řádky jednoho verše na řádek jediný, a to nejen proto, že tento jev považujeme za čistě grafický a významově nezatížený (jako každý náš zásah uvádíme i tento v ediční poznámce), ale především proto, abychom neporušili výsledky veršové statistiky (obdobně postupujeme u doprovodného textu, který navíc zarovnáváme do bloku). Ostré uvozovky nahrazujeme uvozovkami běžnými, stránkové kustody rušíme (například Puchmajer, A. J.: Nové básně, 1798). Nezaznamenáváme mezery mezi posledním písmenem slova a interpunkčním znaménkem (nejčastěji středníkem, ale i otazníkem či vykřičníkem). Při odsazení verše (případně celého bloku) používáme formalizované odsazení od levého praporu, a to i tehdy, když se vzdálenost od kraje proměňuje – také v rámci jednoho dokumentu.

Básnické sbírky tištěné švabachem přepisujeme do latinky a tuto skutečnost registrujeme v ediční poznámce. V knihách vysazených latinkou ojediněle se vyskytující slova vysazená švabachem přepisujeme rovněž, a také na tento jev upozorňujeme v ediční poznámce a u každého jednotlivého případu v komentáři. Básně, které nemají titul, ale nesou pouze číslo, označujeme v textu sbírky (a v obsahu sestaveném aplikací) jednak tímto číslem, jednak incipitem (tento způsob opět zachycujeme v ediční poznámce). Znak tří hvězdiček, závazně oddělující jednotlivé sloky uvnitř celé sbírky, považujeme v mimořádném případě za ryze formální jev a v našem vydání ho odstraňujeme (Hněvkovský, Š.: Básně drobné, 1820). Verzály na začátku veršů necháváme. Distribuci i – y v bratrském pravopisu neopravujeme, protože jejich užití nebylo samozřejmou normou, ale signalizovalo v širších umělecko-kulturních souvislostech příklon k určitému smýšlení, dokonce k ideovému postoji (srov. Nejedlý, J.: Básně, 1836 – Trnka, F. D.: Vesna či Básně prvotinné, 1821). Přepisujeme však -au- na -ou-, -ay-, -ey- na -aj-, -ej-, -j- na -í-, -g- na -j- a -w- na -v-.

Individuálně postupujeme u grafické zvláštnosti čtyř teček. Tam, kde má zřetelné sémantické vyznění, tento znak ponecháváme, zatímco v tvorbě Heydukově a autorů konce století, u nichž se objevuje v rozkolísané podobě či jen sporadicky až ojediněle (v některých případech jde dokonce o jasnou tiskovou chybu), ho opravujeme na noremní tečky tři.

Necháváme zvláštnosti v oblasti slovotvorné a tvaroslovné: tvary vztažného zájmena jenž užité i pro ženský a střední rod nebo plurál (Čech, S.: Pravda a Drobné básně, 1886 – a v temných řízách různých církví sluzi, / jenž bible, růžence na prsa tisknou…), slova odvozená jinými příponami než je běžné v současném úzu (člověctví, v sluně, v děvství, ve vojště císařově), regionalismy, básnické (vzchodiště, tmina, cnota, hruš, obětí se státi nicu, zemské rmuti) nebo archaické výrazy (nákeřník, přáslo, příspora), novotvary (želvice, uzasměje, záblud, v zvlalinách ad.) i rusismy (ždá). Zaznamenáváme kontrahované tvary (zkaměti, třebný, plamná, sklennou, hlubé, truchlý, smrtný), kompozita (díkočinné, těsněvité, květovonném, krásovlasému, stříbrnostkvělým, brzkonohým, libohlučným, věkuvěčné, prachomrak, lepotvorný, hvězdostolec) ad., jakož i nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (mojich blesků, jichž kouzlem Uměn tvojich libý sněm). Ve všech případech zachováváme frekventovanou příklonku -ť připojovanou k různým výrazům (známť, jsemť, tmaváť, tomuť, žeť, ťakť, jáť) a zesilující částici -ž (panujž, běžtež, chodiž, vodiž, sladiž, šetřiž) nebo příklonné -li připojené tiretem k neslovesným slovním druhům (dutinám-li, máť-li, pravda-li, jiskru-li, duch-li, také-li, on-li, ale smutnoli, tvémli).

Neupravujeme ani zvláštnosti tvaroslovného charakteru, ať jde o posuny v paradigmatu substantiv (genitiv singuláru mysle, do houště, dativ singuláru k hosti, lokál singuláru na přídě, genitiv plurálu národů, trávníkův, dělníkův, dativ plurálu k prsoum, nohoum, akuzativ plurálu na bílé zdě, slze, perle, rukojmě on usmrtí, lokál plurálu na lásky křídlách, na vrcholích, v slzích, na hrobách, síněch, v ňádřích, v prsích, instrumentál plurálu vlasami) nebo o užívání životných tvarů (časové, sloupové, věkové, poslancové, kamenové, lesové, dnové, potokové). Necháváme skloňování měkkých adjektiv podle tvrdého vzoru (jarných, požárným), stažené tvary stupňovaných adjektiv (nejkrasší, světší, krasší, bělší, nejkrašší), jakož i zařazení sloves do jiné třídy než dnes (cpá, nešepce, depce nepřátele, odvracoval), četné přechodníky (rva se, zmocně se, prošed, vytrhv,potloukv, zahledši, řekvši, vešedše, zjezdvše, uvrhvše), imperativ sloves (zabme jej, sbratřme se).

Zachováváme syntaktickou vazebnost sloves (kreje jí, žehná tě, zkalila jí), a šetříme i další zvláštnosti syntaktického charakteru, ať už jde o porušenou shodu přívlastku se substantivem (větrné létadla, obklíčené těla) nebo podmětu s přísudkem (Furch, V.: Básně – rozpadly se tvoje vojska) či další jevy, jako je například imperativní konstrukce s nominativem (Klášterský, A.: Z českých žalmů – Pustý povyk neznač cestu naši).

Respektujeme též jevy hláskoslovného charakteru: nezasahujeme do kvantity samohlásek (např. utěcha, žíto, usta, mžítky, divenkám, tíštěných, napit se, pyří, chvílečku, hvizdnul, bajné, chor, řása, klénoty, námítka, aksamít, hřivou, štkání, šírošírý, skytá, léží, neslychané, tíše, výtí, suchoparem, lýry, ujma, sáhati, béřeš, stínných, usvítem, usvitě, tíše, hláholy, oblíčej, slůnce, kůžel, hřičky, lvíce, nejinák, zapujčím, včetně nejednotností, a to i v rámci jedné sbírky: kyv – kýv, cypřišové – cypříšů, vrátkých – vratké, knežna – kněžna, tajný – tejný) ani do kvality souhlásek (lonský, obět, odpověd, výpověd, anjelské, ješto, rozkož, dokuď – srov. též rozrůzněnost: pout – pouť, žežlo – žezlo; necháváme rovněž měkkou koncovku v substantivech skloňovaných podle vzoru kost: propasť, společnosť ,propasť, hosť, pažiť, tichosť, červenosť, tvářnosť, česť, přirozenosť, umělosť, žádosť, úzkosť a v infinitivech: tepať, měřiť, projíť, strhnouť, stáť, zhlídať, vídať, tříbiť, líbiť, střídať, učiť, plynouť); šetříme dvojhlásku ou- (ouvoze, oudatněji, outok, oulisně, ouhory, ourok, ouhlavním, ouplné), skupinu samohlásek -ej- (zavejsknul, zakejvnul, plejtval, vyhejčkaný, poskejtá, nejvejš), hláskové výpustky, včetně variantnosti (cnosť – ctnosť, prázný – prázdný), vkladné hlásky -d-, -t-, -l- (předce, podtají, smrtedlná, skvít – stkvít, vzácný – vzáctný, paprslek), hiátové -j- (lilje, Marje), přesmyk (hedbávné) i ostatní hláskové alternace (květou, rozlíh, žel, lůže, juž) a nevokalizované nebo vokalizované předpony či předložky (sstupoval, nerozchvěla, ssilující; z zášeří, od dne, ku zemi, beze hlesu) vynucené často veršovým rytmem.

Ponecháváme rovněž jevy na rovině pravopisné: verzály ve slovech, jimž je možno připsat symbolický význam (Vlast) či je chápat jako zvýrazněná (Dívka) nebo jako výraz úcty (Jeho), v adjektivech vytvořených od vlastních jmen (Alpejský, Pražský, jazyk Český, Český háj), variantní užívání velkých písmen i v dalších slovech a kontextech (Osud – osud, s Bohem – s bohem) jako výraz dobového rozkolísaného úzu neopravujeme.

Zachováváme hranice slov v písmu v připojení kondicionálu slovesa být k jinému slovu (v objetíby, pročby, jasnoby, rádbych, bylybychom, sicbych, přálbych, následovalbych, které se ovšem vyskytují také odděleně: nerad bych, mohla bych, kde bych, případně se spojovníkem: jak-by, kam-by, táh-bych). Do spřežkové podoby nestahujeme příslovce psaná odděleně (s hůry, z hluboka, v tom, na jevo, v levo, v pravo, po tmě, mezi tím, k vůli, ne dlouho, ob čas, na živě, z venku, kol kolem, na vždy, v hod, mezi tím, na štěstí, z jara, z novu, na věky, v brzku, v posled, na krátce, z daleka), příslovečné výrazy (z mrtvých vstaní) ani částice (s Bohem, na zdar). Také složené tvary adjektivní, případně substantivní, psané se spojovníkem (v teskně-blahém, tisíc-ústý, vele-uchý, veliko-myslný, málo-stkvělý, sáho-dlouhý; pra-ušák) a předložku užitou dohromady s následujícím slovem (odemne, zhrubolátné, předemnou, ztejna, nadvším, nadevšecky, vtom) necháváme, jakož i variantní psaní číslovky sto tisíc a stotisíc; analogicky postupujeme u tvaru půldesáté.

Neupravujeme apostrofy, které se objevují zvláště v příčestí minulém (naved’, pad’, vytrh’, odnes’, obleh’, ucouf’, zasáh’, lek’, moh’, natáh’, dých’, respektujeme i jejich absenci: vypad, vrost, vzhléd, zanes), dále v infinitivu (camrat’, říc’), ve 3. osobě jednotného čísla (můž’), v adverbiích (výš’, šíř’, bujněj’, podrobněj’, hlasitěj’, spíš’, raděj’, pozděj’), v kontrakcích slovesa být (říkal’s, ty’s, že’s, vše’s, nebyl’s, ale tys, zřels, neslyšelas) i v dalších nahrazeních, v menší míře též v substantivech (m’ha, jab’ko, Mar’je, naděj’); rozkolísané podoby nesjednocujeme. Ponecháváme i spojkový výraz jest-li a tvary slovesa být si, ste, sme.

Zaznamenáváme distribuci s a z, s- a z- v předložkách a předponách odlišnou od současné normy (s všech stran světa, vůz jede s polí; nesvadlých, skroušeně, zdělení, shroutí, skomolené, stlum, sřítit se, sproštěn, schytralý, zpanile, splozen, skroušen, strestal, shasla, zbírá), ale i jejich kolísání (zpitá – spité, ztichnout – stichnou, zvítězit – svítězit, zkalil – neskalen, spor – zpor), případně z- místo vz- v předponě (zbudím, zkvést, zmahá se, zhůru, nepozbudí, zpomínati), pravopis y – i (vyvyňte se, sičení, osyka, posýlá, rozmarina, sikora, řetězi, tyrkis, psaní předpony vy-: vinikne – v Máchově Máji).

Jako specifický doklad vývoje pravopisné normy ponecháváme skupinu samohlásek -ia- (rozpiat, spiat), zdvojené souhlásky -nn- (sinný, dennice, ranné, ve hrách dětinných, denník), zdvojené ss- (ssát), a naopak jednoduchou souhlásku v adjektivech (raního, lehkovlný, storamené, plamenou) i v dalších slovních druzích (podej se).

Plně respektujeme hláskosloví i grafickou podobu slov cizího původu: samohláskovou kvantitu (tony, imperator, delikatně, blasfemiemi, devotně, prosách, genialních, katédry), psaní -s- v kořeni slova (fantasie, buržoasie, episodě, poesie, versi, censura, expanse, prosách), souhláskové skupiny -th- (esthetickou, thema, theoretické), -rh- (rheumatické, rhapsodie) ad., zdvojené souhlásky (toiletta, skizza, terrorismus, karrieru, korrektura, brilliantová, cyrillice, balládě, novelletky, illuse, million, grammatické, commis, musselín, klassici, pessimismu, dissonance, noblesse, akkord), jakož i převzatý původní pravopis (saison, plaidoyer, budoir, tramway, boulevard, gouvernantka, gourmanda, boulevardů, chek, aequator, gentlemen – gentleman, spleen, boucharonů, fauteilu), variantní psaní slova Musy, Můsy, Músy), a neupravujeme ani pravopis cizích jmen a místních názvů (Diocletian, Gallů, Aegyptů; od Rejnu, Europě, do Ingelhejmu, Saragossa, Narbon).

Drobné změny provádíme pouze v rámci interpunkce: malé písmeno ve slově následujícím po vykřičníku nebo otazníku, které neuzavírají větu, necháváme; minusku nahrazujeme verzálou na začátku sloky v případě, kdy sloka předchozí uzavírá významově-syntaktický celek, naopak verzálu na začátku strofy měníme na minusku tehdy, když výpověď ve sloce předchozí není ukončena. Čárku vkládáme, chybí-li mezi dvěma větami hlavními či před nebo za větou vedlejší; naopak například ve starší poezii nebo u Máchova Máje nedůslednosti v interpunkci dodržujeme, a to zvláště chybějící čárky uvnitř veršů mezi vedlejšími větami, respektive aktivními slovesnými tvary (Pryč myšlenko!! – Toť co se „nic“ nazývá. – Co slyšel nikdy nezjevil, - Co k pohřbu dá každý mi zjev!). Do rozkolísaného užívání čárky v oslovení nezasahujeme v nejranější česky psané poezii (Š. Hněvkovský, V. Nejedlý, J. Nejedlý, F. Rajman, M. Z. Polák, V. Stach), kde oddělování oslovení nepodléhá žádnému pravidlu. Naopak čárku v oslovení vkládáme u autorů vydávajících svá díla v druhé polovině století. Tito básníci se totiž zřetelně, i když ne zcela jednotně, k oddělování vokativu jakožto pravidlu dobového úzu přimykají (S. Čech, B. Kaminský, A. Klášterský).

Doplňujeme chybějící interpunkční znaménko na konci veršů. Šetříme čárku oddělující větné členy (např. Polák, M. Z.: Vznešenost přírody, 1819 – Ať se sypou hlasy, z vodných černomračen v hvozdu hustém…), dále často užívanou čárku před spojkami a, i v prostě slučovacím poměru (tamtéž: Plamen seje kolem chudých chaloupek, i v lesích škody…) nebo vyskytující se při pouhém řazení výpovědí za sebou; dále ponecháváme interpunkční znaménko před spojovacími výrazy jak, jako (co), než, nežli i v nevětných spojeních (například u Hněvkovského, který používá varianty s čárkou i bez ní víceméně vyrovnaně, a proto do jeho způsobu psaní nezasahujeme); u básníků dvacátých a třicátých let 19. století šetříme rovněž oba typy spojení: tam kde – tam, kde; tak co – tak, co; tak jak – tak, jak, ve spojení dříve než.

Naopak u básníků píšících v druhé polovině 19. století a u těch, kteří svá básnická díla vydávali hluboko do století následujícího, interpunkci aktualizujeme, není-li ovšem naším zásahem narušen původní zvukový, a tedy také významový plán verše. Bez úpravy interpunkce však například ponecháváme parcelaci výpovědi v případech infinitivních vazeb, u kterých nelze jednoznačně rozhodnout, zda nebyly připojeny dodatečně (Kuchař, J.: Hlubiny a obzory, 1913 – rád za město jdu do polí, načerpat nových sil), nebo ve skladbách Zeyerových.

Kombinaci pomlčky s ostatními znaménky zachováváme, protože může mít důležitý význam (odmlka jako znak posilování elegičnosti ad.), stejně jako tečku na konci titulů jednotlivých básní i kolísání v kladení těchto názvů do závorek. Upravujeme však chybné pořadí čárka, respektive tečka – uvozovky. Značení přímé řeči respektujeme, pouze pokud jeden z dvojice znaků pro uvozovky chybí, doplňujeme jej. V případech, kdy přímá řeč jedné osoby (u nejstarší poezie) pokračuje v několika slokách a její značení je s každou strofou vždy znovu započato a ukončeno, opakující se uvozovky odstraňujeme.

Rozšíření (28. 1. 2006)

Stávající databáze Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století je rozšířena o první část dalšího celku s názvem Poezie básníků debutujících v rozmezí let 1900–1918 a mění svůj název na: Česká elektronická knihovna – Poezie 19. a počátku 20. století.

Projekt Poezie básníků debutujících v rozmezí let 1900–1918, jehož první výstup – 125 titulů – dáváme nyní uživateli k dispozici, vzniká za výrazné podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Naším záměrem je prezentovat první knižní vydání básnických sbírek umělců prvořadých i tvůrců okrajových, a to včetně autorů jedné knihy (celkově bude obsahovat cca 650 děl od 140 autorů).

Navazuje na přítomnou internetovou plnotextovou databázi Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století. (Čítá 1 200 titulů. Vydána byla jako bezplatně přístupná databáze v květnu 2005. Propojuje 600 nově připravených básnických sbírek s původní prezentací 600 /doplněných a aktualizovaných/ titulů uveřejněných poprvé na CD-ROMu s titulem Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století od thámovců po lumírovce /vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR roku 2002/.)

Jedna ze základních otázek, již bylo třeba řešit, zněla: vytvořit novou, zcela autonomní databázi, nebo začlenit poetické dílo vznikající v prvních dvaceti letech 20. století do databáze existující, obsahující básnická díla 19. století.

Rozhodli jsme, že budoucí výstup předkládaného projektu se stane integrální součástí stávající plnotextové databáze s novým názvem Česká elektronická knihovna – Poezie 19. a počátku 20. století, do níž budou nové texty dodávány průběžně (podle autorů).

Debutanty v prvních dvou desetiletích 20. století byli básníci v podstatě dvou generací, narození v sedmdesátých a osmdesátých letech století 19. Byla mezi nimi řada mimořádných uměleckých individualit (P. Bezruč, F. Gellner, J. Deml, J. Durych, O. Fischer, P. Křička, J. Mahen, R. Weiner ad.), z nichž některé bezprostředně navázaly na předchozí tvorbu, další se zásadně podílely na charakteru dobového českého písemnictví a určily jeho další směřování.

Protože plnotextová databáze básníků debutujících v letech 1900–1918 vyhodnocuje naše dosavadní zkušenosti s elektronickou prezentací uměleckého díla a též s přihlédnutím k tomu, že poněkud mladší materiál si vyžádal modifikaci a zpřesnění některých našich přístupů, je v některých aspektech totožná s edičním přístupem k české poezii 19. století, v jiných má odlišnou charakteristiku. (Pro uživatelův přehled přikládáme do rubriky Seznam knih Seznam nově zařazených knih; tak jako dříve u každého dokumentu uvádíme rok výstupu.)

Abychom v maximální míře posílili serióznost databáze a abychom uživateli předložili poetické texty s nejvyšší možnou přesností, rozhodli jsme se prezentovat vedle diplomatického a edičně připraveného básnického textu také knihu v elektronické faksimilní obrazové podobě. Její přítomnost zcela nahradí text fyzické knihy a umožní náš požadavek kontroly. V neposlední řadě dá čtenáři představu o knižním výtisku jako celku.

Protože současný rozvoj počítačové technologie dovoluje databázi doplnit libovolným počtem obrazových příloh, zcela jsme změnili jednu z našich bývalých rubrik – Popis knihy. Krátký, výstižný text nyní pouze doplňuje obrazový materiál. Má formu nevětného popisu a – na rozdíl od dosavadní praxe – se orientuje nikoli na charakteristické rysy konkrétního exempláře, ale na znaky obecné.

Ediční přístup k básnickému dílu v daleko vyšší míře než dosud sleduje genezi díla – v některých případech počínaje časopiseckým otiskem přes reedice knihy až po případná vydání poetického textu v antologiích (až na výjimky však nebere v úvahu znění rukopisné, neboť tento zřetel se ukázal s ohledem na kapacitu týmu a množství prezentovaného materiálu jako nereálný). Zahrnuje zevrubný popis „osudů“ díla, tj. kdy a jak bylo vydáváno, včetně strukturálních a textových změn.

Struktura ediční poznámky, jejíž funkce byla již v předchozím výstupu v protikladu k naší počáteční praxi posílena, je vzhledem ke své šíři členěna a strukturována, aby se v ní mohl uživatel snadněji orientovat. Důraz klade na nejednotnosti a kolísání v rámci konkrétního vydávaného textu, respektive v souvislostech díla jednoho autora. Upozorňuje dále na charakteristické rysy básníkova jazyka se zvláštním přihlédnutím k autorským či dobovým zvláštnostem pravopisného charakteru. Zvlášť již nezaznamenává jevy technické povahy, jako je zatahování veršů přesahujících do dalšího řádku nebo sémanticky nezatížené odrážky veršů.

Modifikován byl rovněž systém komentářů. Kromě komentářů jazykových, překladů citátů z cizích jazyků a různočtení zahrnuje tato rubrika nově literární citace a narážky a až na výjimky (vždy uvedené v ediční poznámce) v plné šíři začleňuje vysvětlivky věcné (historické osoby, události ad.).

Vyřešeny byly dílčí inovace v technickém ošetření básnického textu, které umožní zpřesnění technologického řešení (např. systém stylů).

B. S.