Ocúny na lukách (1935)

Karel Babánek

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL BABÁNEK
OCÚNY NA LUKÁCH
1935 NAKLADATEL JAN KOTÍK KNIHKUPEC PRAHA – SMÍCHOV
[1] Knihtiskárna Emil Stiburek na Smíchově.
[2] OCÚNY NA LUKÁCH
[3]
PO LETECH.
Zas nebe modré jeje, jak bývá z jara, opojně voní květ a zpívá pták, na tváři žen jak dříve úsměv kvete, v tajemné dálky hledí dívčí zrak. Jak pohádku kdos vyprávěl by starou a známou tak, a přece jaký div, teď po letech se pojednou zdá tobě, že všecko jiné jeje, než bylo dřív. 5
V SAMOTĚ.
To někdy v tichu samoty, když v srdce chlad vtírá se znova, to někdy tolik steskne se po teple dobrého slova. Pod hvězdným nebem sám a sám ten smutek svůj skrýváš v plášť noci, nesmírným tichem polí, luk sám chodíš bez pomoci. Jen hvězdám, noci žaluješ a konejšivým tmám, se smutkem svým, se steskem svým, že člověk vždy je sám. 6
OBLAKA.
Na plující hledíš oblaka, a někdy se lodím podobají, na lodích těch bílých navždycky sny mladosti odplouvají. A smutně jen hledíš za nimi v tesklivém usmívání: Ó plujte a plujte, sbohem už, na nikdy neshledání! 7
POTULNÝ PĚVEC.
Potulný pěvec světem šel, srdce že smutné míval, k loutně své často písničky přesmutné zpíval. Těžko jim člověk rozumí, srdce zlé má-li – písničkám jeho tesklivým srdce své zavírali. Odešel pěvec od lidí – srdce že smutné míval, měsíci, hvězdám na nebi a sobě cestou zpíval. 8
PÍSEŇ.
Hraj mi tu píseň, již měl jsem tak rád, život, ach ten už nic nemůže dát. Zpívej mi píseň tutu, v dávný jak čas zpíval ji kdysi tvůj altový hlas. V daleku někde tam ztracena již pohádka dávná, já budu jí blíž. Smutno mi, Bože, svět plný je lží – Luny svit do noci tichounce mží. 9
MĚSÍC SAMOTÁŘ.
Ó, nejsem sám – to starý druh, zatrpklý samotář, za noci někdy přichází, na okno tiskne bledou tvář. Do noci okno otvírám, s úsměvem zvu ho dále, že dlouho jsem ho neviděl, a kde že se toulá stále? Na leccos potom vzpomenem, jak život se motá v dnů spleti, a člověk si při tom posteskne, jak splašeně čas ten dnes letí. A rozloučit se nemůžem, je cítit vůni bezu. Do ticha noci, vzpomínek, jen hučí píseň jezu. 10
MÁ PŘÍTELKYNĚ MALÁ. L. Z.
Jsi úsměv jara nového, či paprsek slunce z rána? Skřivánčí píseň v modravu, jíž srdce zotvírána? Jsi přelétavý motýl snad, jsi orosené kvítí? Či hvězdička jsi zářivá, jež smutným očím svítí? Anebo mládí pohádka, již dále život snuje, a kterou srdcím tesklivým sám život vypravuje? A je to jakby pohádku má přítelkyně malá, zas dobrá víla básníku, tu dávnou povídala. 11
POHÁDKA.
Za nocí dlouhých a tichých, kdy víčka míjí sen, na jednu pohádku starou já myslím zasmušen. Princeznu v skleněném zámku, jak už to bývá tak, princeznu mladou a krásnou stohlavý hlídá drak. Přes hory, sedmery řeky putuji nocí v dál, z pohádky známému draku,draku bych hlavy zutínal. Princezna v skleněném zámku s úsměvem praví však: Sny moje krásné, ach, všecky hlídá ten stohlavý drak. 12
MÁ PÍSNI.
Má smutná písni, tesklivá, my životem jdeme spolu, ty jediná mne provázíš, ať v radosti, ať v bolu. Když tolik někdy smutno mi, ty stesk můj všechen vypovíš, jak vděčný jsem, jak rád tě mám, ach ty to víš, ach ty to víš. Já modlím se, by nevzalo mi píseň dobré nebe – Má písni, co mi celý svět, dokud mám tebe, tebe! 13
ZÁPAD.
Zapadá slunce, úsměvem se loučí, i tvůj už na noc nachýlil se den a nazpět-li se ohlédneš dnes přece, vše jako krátký připadá ti sen. Je život za tebou a stíny už se dlouží, tou cestou krátkou ještě jdeš a jdeš, zapadá slunce, úsměvem se loučí, čeho ty s láskou vzpomeneš? 14
PODZIM.
Prořídlé listí. Vlhký sad. A vůně po ovoci. Poslední růže v záhonech. Mlhy a studené noci. Bezhlasé ticho. Do ticha zralého ovoce pád. Obzory v mlhách ztracené. Ohňů kouř u klidných stád. Jeřabin rudé korále u horských cest. Po horách nízko mraky jdou. Teskná noc bez světel hvězd. 15
PÍSEŇ.
Ubohé srdce člověka, a je to kletba odvěká, chce víc než může život dát, se srdcem divno hrát. A kdybys prošel celý svět, se srdcem smutným přijdeš zpět, tam v cizím světě, dalekém, tam žilo jen svým divným snem. Nenajde nikdy, nikdy klid, nedá se, nedá utišit, pohádku starou jak ten svět bude ti vyprávět. 16
NEZNÁMÁ UTONULÁ ZE SEINY.
Život je krutý loupežník. Ve vodě hvězdy se lesknou. – Proč jsi jen, Bože, do srdce vložil mi touhu tu tesknou? Zpívají vody a vábí pohádkou jiného světa. Ponejprv tvář její mrtvá úsměvem přešťastným zkvétá... Letěla nocí, letěla ku hvězdám dušička bílá. – Hvězdné snad světy zjeví mi, o čem jsem na zemi snila. 17
ZPOVĚĎ TULÁKA.
Od města k městu, ode vsi ku vsi po léta světem chodil jsem, laskavým slovem, úsměvem vlídným mluvila vždycky ke mně zem. Až jednou pozdě, země když chladla v studeném světle bledých hvězd, podivný smutek náhle mě přepad, světla když hasla podle cest – – – Od města ku vsi širým jdu světem. Jak jsem jen chvíli váhat moh! Nakonec přece tuláka vítá teplý pach chléva, vlídný stoh. 18
VÁNOČNÍ STROM.
Strom vánoční v ulici postavili, žárovek světla planou v ulic shon, u paty jeho pozdě do večera řve pustě amplion. A za noci když mrazivé a tiché v mlčení bázlivé, v tmy zahalil se strom, šel básník zatrpklý a smutný a děl stromu: Co chceš tu ubohý v bláznivém městě tom? 19
NÁVŠTĚVA.
Smutno dnes básníku v světe, uplývá času tok. Večer je. Za dveřmi, slyš jen, tichoučký, tichý krok. Na nebi hvězdy a ve tmách hluk města zaniká – to písnička navštívit přišla smutného básníka. Prostá a milá je celá, modrý jak nebe má zrak, jak pohádka dávných je časů, a hlas její sladký je tak. Kdes byla, dívenko zlatá, já v pustých jsem volal tě dnech? – Mne leká a děsí hlas města, a teskno mi v jeho je zdech...! 20
NAD PRAHOU.
Když nad Prahou se večer zvony modlí a za Petřínem slunce zapadá, když u Lorety akáty mdle voní, mně zdává se, že teskná nálada se stíny v uličky se tiché klade, v uličky zšeřelé, že po čems teskní dóm, co zatím dole reklam světla vřavá a ulic shon v hlučícím městě tom. Tu u Lorety akáty mdle voní. Podivná jakás teskná nálada. Nad štíty domu měsíc velký, bílý, a usíná klášterní zahrada. 21
BYL JEDNOU...
Byl jednou jeden král, ten sličnou dceru měl, však úsměv na rtech princezny král nikdy neviděl. Půl království a princeznu sliboval marně tomu, kdo úsměv vrátí na rty jí, klid královskému domu. Až jednou, jaro bylo už a modravý byl vzduch, na šalmaj pastýř v stráni hrál a byl jak mladý bůh. Byl jednou jeden starý král – prineceznaprincezna krásný snila sen za jarních nocí modravých, a ve snu pak se usmívala jen. 22
JAK DŘÍVE ZAS...
Nocí jdu. Ticho. Mlčí les. Vlhkem a mechem les voní. Do ticha noci ve tmách jen pramen si zpívá a zvoní. Poklidno v duši, v srdci mír, že ani věřit se nechce. Daleko, daleko od lidí – a je mi tak lehce, tak lehce. Na nebi měsíc, starý druh, ke mně zří mlčky dolů, ticho a mír, jak dříve zas putujem nocí spolu. 23
LETNÍ DEN.
Vzduch žárem léta rozžhaven. V zrajícím klasů moři, v chvějícím vzduchu rudý mák, polibek žhavý hoří. Na fialový myslím vřes, na zvonce stáda v stráni, na podzim, slunce v podvečer tichoučké usmívání. 24
VYSOKO...
Vysoko nebem plují oblaka, podoby divné kouzlíš v jejich tvary, a v modravu je zříš se rozplývat, jak dávné vidiny a sen tvůj starý. Jak bílé plachty snů jsou v modrém moři a odlesk růžový tkví na jich lemě – Vysoko nebem plují oblaka a stínem jen se letmo dotknou země. 25
KYTICE.
Kytice prostých květů jen. Pozdrav luk, lesů a polí. Kostelní vížka, kříž na rozcestí. Vesnička pod topoly. Do trávy vánek leh na chvíli, obilím přeběhne vlnou, pohladí po tváři, vůní všech náruč má plnou. Šípkové keře po mezích. Silnice bílá. Oblaka. Skřivánčí píseň, modlitba smírná nad hlavou tuláka. Kytice polních květů jen. Jak bys dech cítil luk, lesů a polí, jak bys šel zase po cestě k stavením pod topoly. 26
DUHOVÝ PTÁK.
V neznámém moři ostrov, duhový štěstí pták tam v zlaté kleci vězněn, překrásně zpívá tak. Kdo za hlasem šel jeho, teď šedivý má vlas, však duhového ptáka neslyšel nikdo hlas. V snu píseň jeho někdy uslyšet můžeš jen, pak v duši zní ti sladce po celý den. 27
POLNÍ CESTOU.
Tak jako loni polní jdeš cestou, jako jsi šel už tolikrát, máky a koukol, chrpy zas kvetou, jak jsi je vždycky míval rád. Nepůjdeš jednou polní už cestou, koukol, mák, chrpy budou zas kvést, tak jako kdysi, tak jako vždycky u polních cest. 28
HLAS POD OKNY.
Letní noc neklidná. Ulice města, domy. Studené světlo lamp se do oken ti dívá. Hlas jakby opilý se v únavu ti vtírá, to život zjitřený a pod okny si zpívá. Studené světlo lamp se do oken ti dívá. Ten hlučně vtíravý hlas jak už je ti cizí! A teď už z dálky jen jak slyšel bys ho zpívat, a doznívá a ve tmách nocí mizí. 29
PODZIMNÍM KRAJEM.
Podzimní jedu krajinou, ve voze jede se mnou smutek prořidlých alejí, a jedeme nocí temnou. A je mi tak divně u srdce, a do pláče je mně skorem, jakoby někdo za námi volal své poslední sbohem! 30
STMÍVÁ SE.
Stmívá se. Odejdi. A uzavři se světu. V záhonech poslední jsou růže na odkvětu. Nech život bláznivý ať kol tvých dveří běží, na prahu samoty tvé mrtvé ticho leží. Ať nikdo nevstoupí, živého není hlasu, v tom tichu šumění jen slyšet budeš času, a zahrad pod okny jen usínavý dech, až měsíc vypluje nad tmavé stíny střech. 31
JAK TO VIDÍM.
[33]
MARNOST.
To všecko marné je, ta cesta nikam nevede, jen stále vracíš se, jsi zítra, kdes byl včera, Nic nechtěj, neptej se, jsi člověk jen a nejsi nic, svůj život jepičí dožiješ do večera. 35
UŽIJ CHVÍLE.
Plynoucí chvíle zmocni se, ji užij. Čas svůj utrácí, kdo jinak činí. Bláhový, ó pomni, nic se nevrací. 36
Z HLUBIN.
Jak pramen, jenž se prýští z hlubin země a tříští zvonivě o kamení, a po lukách si tiše prozpěvuje, tak čistá radost jen z hloubi duše pramení. 37
NÁVRAT.
Se srdcem dychtivým, bohatý dary mládí jdeš s nadějí, že štěstí jsi už blíž – jak velké vody z jara odnese čas všecko a jako žebrák ty se navrátíš. 38
KLAM.
Podivným kouzlem dálky modravé tě vábí a toužíš tam ve smyslů zmámení a potom jednou přec tím vysněným jdeš krajem: silnice šedivá a prach a kamení. 39
OSUD.
Tou cestou, kterou vyměřil ti osud, dál půjdeš zase, jako si šel dosud, byť pěst jsi zatínal a vším už znechucen – osudu hloupého jsi hříčkou jen. 40
NECH KOLEM MÍJET SVĚT.
To všecko nicotné je, stejnou cenu má jak oblak měnivá hra, prchavý jich let – odejdi v samotu a v sebe uzavřený nech kolem míjet bláznivý ten svět! 41
POD TÍHOU KŘÍŽE.
Tak každý kříž svůj životem si nesem a volnějším rok od roku jdem krokem – tak nějak lehce nesl jsi ho v mládí, teď tíha jeho roste každým rokem. 42
VZNIK A ZÁNIK.
Tak vždycky smrtí každého i svět v nic propadá se, a každým novým zrozením se obnovuje zase. 43
PROPAST ČASU.
Den za dnem ubíhá, jak řeka roky proudí a lidské životy jak dřív unáší zas blíž bezdné propasti v mrazivé, mrtvé ticho. V propasti času mizí vše i čas. 44
NEJVYŠŠÍ MOUDROST.
Dí: Nejvyšší je moudrost světa,světa života poznat rub i líc, a potom klidně zavřít oči, jen blázen nad to chtěl by víc. 45
TĚLO A DUCH.
Že k obrazu tě Pán Bůh stvořil svému, že duch tvůj hvězd se dotýká a nebe? Ó pomni, člověče, že červ jsi kůry zemské a tělo tvé jen blátem vláčí tebe! 46
ŽENA.
Když Bůh byl nejvíc rozkochán, tu ženu na svět stvořil, a ďábel jenom ušklíb se, ji muži v náruč vložil. 47
POSMRTNÝ ŽIVOT.
Byť mnohému i člověku v posmrtný život věřiti se chtělo, tu radost přece kalí mu, že neshledá tam hříšné svoje tělo. 48
ŽIVOTEM.
Co jiných před tebou tu šlo už životem, a jako oni šli, ty také jdeš a jdeš... Poutníče bláhový, tou cestou dál jen jdi – a také ty jak oni nikam nedojdeš. 49
ČLOVĚK A HODINY.
Jak velké dítě člověk je, snů předivo dál snuje, co zatím hodin kyvadlo mu život ukrajuje. 50
CHURAVĚJÍCÍ LIDSTVO.
Churaví lidstvo. Nad nemocným stojí bezradně doktoři a bez moci – ten nemocný snad zdráv nebýval nikdy, a ani teď mu není pomoci. 51
ČLOVĚK A BŮH.
Čím víc poznáváš člověka, podobu pravou jeho, tím méně ochoten jsi věřiti, dle obrazu že stvořil ho Bůh svého. 52
DANAJSKÝ DAR.
Rozum, dar ten danajský, dal proto osud tobě, bědu svou a nicotu bys uvědomil sobě. 53
CO ŽIVOT JE?
Co život lidský vpravdě je? Groteska, drama, tragedie, však nejčastěji život je jen pouhá komedie. 54
KRISTUS.
Dnes na svět kdyby přišel zas, pak jistě v krátké chvíli zas „ukřižuj“ by volali, a na kříž by ho vbili. 55
VYROVNANOST.
Životní moudrost? Stáří vyrovnané? Krátce, já řek bych raději: jen pouhá resignace. 56
JAKO VŽDY.
Nic nezískal a nic se nenaučil, hle, člověk, z bědy válečných těch let, zas po krvi,krvi jak dravé zvíře žízní, a jako dřív je stejně hloupý svět. 57
BEZ SMYSLU VŠE.
Bez smyslu vše a pouhý dým, je život jenom špatný šprým, lež z barev jež je stkána. A je to všecko bez ceny, jsou nakonec dny sečteny a noc, jež nemá rána. 58
KOMEDIE ŽIVOTA.
Úlohu v žití komedii každému osud předem dal, však běda, třikrát běda tomu, kdo úlohu svou špatně hrál. 59
LIDSTVO.
A lidstvo lopotí se, vraždí se a množí, je hmyzu toho kůra země plna, a jednou přijde čas, a osudu zlá vlna, podivnou čeládku tu spláchne s povrchu. 60
KAM S POMNÍKEM?
Tak národ ctí své básníky: za živa zemřít nechal by je hlady, a po smrti i dobrý národ ten si neví s nimi rady. 61
PODIVNÝ SEN.
Sen podivný je život jen, v něm dobrého je málo, více zlého, zrozením počíná, a ve smrti až probudíš se z něho. 62
LODIČKA ŽIVOTA.
Lodičku žití proudu svěřils, v neznámo pluješ kamsi v dál, a potom loďka potopí se, a řeka plyne, plyne dál. 63
NIC NEMĚMÍNEMĚNÍ SE.
Nic nemění se v žití komedii, jen kulisy jsou jiné, jiná slova, jen v nové úpravě hra stará se opakuje znova. 64 OBSAH:
Po letech5 V samotě6 Oblaka7 Potulný pěvec8 Píseň9 Měsíc samotář10 Má přítelkyně malá11 Pohádka12 Má písni13 Západ14 Podzim15 Píseň16 Neznámá utonulá ze Seiny17 Zpověď tuláka18 Vánoční strom19 Návštěva20 Nad Prahou21 Byl jednou22 Jak dříve zas23 Letní den24 Vysoko25 Kytice26 Duhový pták27 Polní cestou28 Hlas pod okny29 [66] Podzimním krajem30 Stmívá se31 Marnost35 Užij chvíle36 Z hlubin37 Návrat38 Klam39 Osud40 Nech kolem míjet svět41 Pod tíhou kříže42 Vznik a zánik43 Propast času44 Nejvyšší moudrost45 Tělo a duch46 Žena47 Posmrtný život48 Životem49 Člověk a hodiny50 Churavějící lidstvo51 Člověk a Bůh53 Co život je?54 Kristus55 Vyrovnanost56 Jako vždy57 Bez smyslu vše58 Komedie života59 Lidstvo60 Kam s pomníkem?61 Podivný sen62 Lodička života63 Nic nemění se64
E: až; 2004 [67]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kotík, Jan; Stiburek, Emil
(Nakladatel Jan Kotík knihkupec Praha - Smíchov - Knihtiskárna Emil Stiburek na Smíchově.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 68