Labyrint slávy (1846)

Jan Erazim Vocel

LABYRINT SLÁVY.
báseň bez názvu
První oddělení.
Druhé oddělení.

LABYRINT SLÁVY. Od J. Erazima Vocela.
V Praze. Nákladem J. B. Calve’ského knihkupectví. 1846.
[III] Tiskem Jar. Pospíšila
[IV] Předmluva. Podávaje báseň tuto příznivcům literatury České, za dobré uznávám, několik slov o směru a obsahu spisu tohoto zde pronesti. Básnictví se považuje za nejbodřejší výkvět života národního. Básník opěvuje veškeré snažení a toužení, slasti i strasti pokolení lidského, též i velebné idealy, k nimžto člověčenstvo v rozmanitých dobách času se kloní a milostí velne. Takovéto odlesky veškerého života znamenáme ve spisech básnických dávných Řeků a Římanů. U Řeckého národa, milostnou přírodou hojnými duševními i tělesnými přednostmi nadaného, jeví se v plodech básnických zbožňování přírody, zvelebování krásy a světa smyslného. Podobné idealy panují v básnických výtvorech Římanů, byť i ozářeny byly krvavým leskem mečů, jakož tomu jinak býti nelze v národě válečných světoborců. A však snáší se nad skvělým básnickým světem jak ŘekůŘeků, tak Římanů děsící stín přísného osudu, jehož hrůza toliko u přítomnosti skvělých Olympických bohů poněkud se tají. Za časů Perikla u Řekův, u Římanův pak v posledních dobách republiky a za panování Augusta, zplozena jsou nejznamenitější díla básnická, díla, v nichžto [V] se krásně srovnává forma s obsahem vznešeným, myšlénky skvělé se slohem mistrným, tak že spisům takovým navždy sláva výbornosti čili klassičnosti přiřknuta jest. Ve středověku, když hrozné návaly stěhujících–se národů přestaly, a jižní Evropa klidnější tvářnost získala, zablesklo z oněch klassických spisů nové světlo vzdělanosti do temnoty všeobecné. Símě, metané Homerem, Pindarem, Sofoklem, Horacem a Virgilem na klassické luhy, zanešeno jsouc na půdu severních barbarů, počalo se zde klíčiti a hojného ovoce slibovalo. Pročež není se čemu diviti, že učenci, jimž se zdroje staré klassické literatury otvíraly, k této vděčnou láskou a nadšením jakýmsi přilnuli, odvracujíce se odevšeho, coby s velebností spisův klassických v zápas nějaký vjíti mohlo. Než pak vedlé klassické této literatury vzniklo nové, prostonárodní básnictví, jehož sobě na začátku učenci nehrubě všímali, nedomnívajíce se, žeby z něho nebezpečný sok staré klassičnosti povstati mohl. Za oněch dob, když se západní Římská říše ke konečnému ztroskotání svému chýlila, utvořila se v Italii, Hispanii a Galii nová nářečí smíšením latiny s jazyky cizincův do jižní Evropy návalem se hrnuvších; nová tato nářečí národů Romanských též jméno jazykův Romanských obdržela, z čehož později pojmenování literatury a školy Romanské čili romantické původ svůj vzalo *). Lid obecný krajů Romanských jen málo
*) Národ Španělský jesti slitina Iberských, Římských, Kartaginských, Germanských a Arabských pokolení; jádrem národa Francouského byli Celtové, s kterými se později Římané, Frankové, Burgundové a jiných Germanských národů množství smísili. Nikoliv stejným původem svým, nýbrž působením jazyka Římských podmanitelů stalo se, že řeči národů, Římskému orlu podrobených, ráz anebo spíše povrchní romanskou barvu obdržely; kdežto známo, že příbuznost Slovanských národů založena jest na stejném jich původu z jednoho kořene, o čemž nejen jazyk, nýbrž i starodávné mravy, obyčeje a způsoby lidu Slovanského patrné svědectví dávají.
VI co o slávě spisů staroklassických se dověděl, k němu jen temný ohlas Římské světoborné slávy, jako zvuk vzdáleného umírajícího hromu se donesl; a však čas zbudil tyto národy k novému, čilému životu, zbudil v nich nové pojemy, city, smýšlení a toužení. Idea křesťanství dávala přede vším nový směr myšlénkám a citům, mocné též působení v život tehdejší měla křížácká tažení a rytířstvo, založené na zásadě cti, nábožnosti a úcty, jenž se ženám a pannám prokazovala. Živlové tito stali se hojnými prameny, z nichž obrazotvornost bohaté látky čerpala, dávajíc tak novou, živou, spolu i vznešenou tvářnost plodům básnickým, jenž se tím v plné své pravdě odleskem života staly. A z této tak nazvané romantické školy, jenžto, chtíc i sluchu lahoditi, sobě v básních svých rýmování oblíbila, povstali nejznamenitější básníci středního věku. Libozvuk a vnitřní ušlechtilost, zvláště pak národní duch v básních mistrů těchto vanoucí a dotýkající se veškerých strun života, získal jim nevadnoucí věnce; – dosti bude zde uvésti jména Dante, Tasso, Camoens. Odstup ode mne, abych se zásluh pravých následovníků básnění klassického nemile dotýkal, a však jich počet jen velmi skrovný byl, tím větší však zástup nejapných nácestníků, kteří povrchní vyhlazeností a leskem formy sobě u některých obdivovatelů svých též jméno klassikův vydobyli. A však pozdější následovníci klas- VII sikův odvrátili se ve spisech svých od potřeb a snažení národa svého, lpíce na ideálech a mrtvých zásadách dávno zašlého času. Medle, jakého zisku nabyli národové z horování veršovců věku XVII. a XVIII. ve světě mythologickém dávných Řeků a Římanů, z blouzení po nivách Arkadie a z laškování idyllických pastoušků s Dorylidami a Dafnami? Poesie oněch časů pronevěřila se životu skutečnému, a chtíc se vytrhnouti z půdy přítomnosti a větve své přichýliti k dobám zašlým, stala se netvornou rostlinou. Takovýchto rostlin zplodila literatura všech vzdělaných národů velké množství. Zvláště literatura Francouská šestnáctého a sedmnáctého století vyvolila sobě za hlavní pravidlo následování starých klassíkův, hrdě opovrhujíc mravem, obyčejem, citem i potřebami vlastního národa svého. Panovala tenkráte v literatuře vůbec jakási samovláda jistých forem a náhledů; a však monopol v literatuře žádné platnosti nemá, a samovláda jakéhokoli vkusu, jenž na potřeby pokolení současných ohled nebéře, již zárodek zkázy své v sobě nese. Tento nepřirozený směr, jenž v tak nazvaném zlatém věku Ludvíka XIV. na nejvyšší stupeň se byl povznesl, působil též nemile v literaturu okolních národů, zvláště pak v Německou a později též v literaturu Českou, k jejížto historii nyní zřetel svůj obrátíme. Z pradávných věků, z doby pohanských Čechů, donesly se až do našich dnů jednotlivé a však velebné, srdce jímající zvuky původního básnictví národa našeho. Libušin soud, Záboj, Čestmír, Jelen – jsouť básně národní v pravém smyslu, jsouť to vroucné, srdcem hýbající hlaholy ze života Slovanského, bez všelikého VIII přimíšení cizích živlů; neboť prozpěvují původní silou a nadšením děje, city a toužení oněch dávných dob, jsouť to bodré květy života zpomínající původním rázem svým na někdejší úzké spojení národů Slovanských. Básně tyto pouze České, čistoslovanské nazývati můžeme, znamenajíce, že prázdny jsou vlivu a působení cizích živlů. Staroněmecká literatura podobných, pouze Germanských skládání pohřešuje. Písně starogermanských pěvců čili bardův, o nichž Tacitus zmínku činí, dávno již v proudu věkův utonuly, nám však písně památku pohanských reků velebící – na př. vznešený bardit o Záboji – zachovány a co více, srozumitedlné jsou, kdežto známo, žeby Germanské zpěvy z doby tak vzdálené toliko učeným skoumatelům jazyka staroněmeckého poněkud srozumitedlnými býti mohly. Nejstarší znamenitější ostatky Německého básnictví sahají do XII. století, totiž v dobu císařů Hohenstaufských, v nížto pěvci lásky (Mienensänger) básnictví Německé zdařile pěstovali. Leč zapříti nelze, že tito nejvíce ze zdrojů Romanských čerpali, a podlé vzorů ve Vlaších, v Hispanii a zvláště v milo zpěvné Provencii oblíbených díla svá skládali; pročež i nejstarší ostatky Německého básnictví patrný znak původu svého Romanského nesou. – Než i staročeské básnictví musilo se později romantickému živlu poněkud poddati. Důkaz toho znamenáme v pozdější básni Králodvorského rukopisu, Ludiše a Lubor nazvané, kdežto romantický živel, totiž zvelebování panny a slavné počínání rytířských bohatýrů se vyskytá. V básni pak veleslavné Jaroslav plane duch křesťanství co jasná hvězda nad hrdinskými činy Slovanských reků. Rytířský mrav, dobrodružství a náboženství – hlavní to živlové IX romantiky – působily tedy mocně na skladatele oněch básní, bez ztenčení však ceny národní předrahých těchto ostatků Českého skládání. Ano tvrditi můžeme, že právě těmito živly zveleben jest pramen národního básnictví, poněvadž zárodek toho, co romantismem probuzeno, již v národě Slovanském od pradávných časů ležel. A však když na začátku XIV. století Čeští básníci sobě Musu Německou, tehdáž již dosti chatrnou, za vzor oblíbili, stavše se následovníky řemeslnických mistrů zpěveckých (Meistersänger): tenkráte duch básnický v Čechách patrně ochábnul, čehož důkazů dosti se zachovalo v rýmovaných básních oněch časů. V novějších pak dobách, když Řecká a Latinská literatura opět znamenitého oblíbení došly, vzory staroklassické sobě na Parnassu Českém samovládu též vydobývati počaly. Nepřím toho, že následování starých klassíkůklassiků nemalé působení mělo na ušlechtění forem jazykových a zevnější vzdělání řeči České; a však málo přispělo ku poznání potřeb, sil a předností lidu našeho, k povzbuzení a vyvinování ducha národního. Žádá pak náš praktický věk, aby též básník k praktickým potřebám zřetel svůj obrátil. Přešly doby, kdež zdařilé formy, klassická metra, lesklé, mile plynoucí sady hlavní podstatou spisů básnických byly. Jinou, důstojnější úlohu věk náš pěvcům Českým ukládá, žádaje, aby tito hluboce nahlédali do života národů, aby zpytovali duševní pohybování, veškeré toužení a snažení lidu, aby sledovali okem pozorlivým ideály věku svého, k nimžto pokolení lidské toužebně mysl přikládá. Takovýmto básníkům se podaří, do života národu metati střely duševní, dotýkati se strun nejtajnějších srd- X ce lidského a tak od srdce k srdci mluviti v pravém smyslu slov pěvce posvátného. A právě doba nynější, na první pohled tak nepoetická, básníku velkou, ano nesmírnou látku poskytuje. Neboť spatřujeme, kterak ohromný boj povstal mezi myšlénkou a hmotem, mezi světem ideálů, jehož obor národnost, náboženství a vědu abstraktní v sobě zavírá, a mezi smyslností, jenž z lůna přírody zlaté své paláce do výsosti že ne. A však svět ideálů i svět smyslnosti jsou tvorové jedné světoplozí moci, pročež z jedné věčné myšlénky povstavše, v odporu a boji věčném býti nemohou. Boj a odpor jen z převrácenosti lidského smýšlení pocházejí. K jednotě a smíření nechť tedy básník co kněz míru vyzývá; on odkrývej skvělé poklady v hlubinách dějů dávných pohrobené, zbuzuj důvěru, aby národ v sebe, v pružnost a vytrvalost svou pevně doufal; on budiž tlumočníkem jeho citu a smýšlení; on konečně ukazuj co nadšený věštec v dálce časů cíl velebný snažení národního, ideál skvělý, po němž nejvznešenější duchové všech věků toužili. Patrno, že směr těmito slovy podotknutý ani klassické, ani romantické škole pouze nenáleží, a nahlédneme-li blíže v úlohu, jižto věk náš básníkům předkládá, přesvědčení nabudeme, že tento směr tentýž jest, který v nejstarší době Českého básnictví panoval. Záboj opěvuje děje, city, toužení současných pokolení, národ svůj těší, sílu jeho budí a mocným varytem svým k činnosti vyzývá – a hle! toť právě jest cíl národního básnění našeho; z čehož poznati lze, že se k původnímu, pravému zřídlu svému básnictví věku našeho opět navracuje. XI Spisovatel básně v následujících listech obsažené cíl tento co hvězdu průvodčí před očima maje, celou sílu svou k tomu přiložil, aby zadost učinil směru podotknutému; a byť i báseň ta posouzení nepříznivého došla, skladatel její sobě povědom jest, že z věrné vůle, z pevného přesvědčení vznikla, a jsouc v duchu již dávno utvořena, jako poupě z lupene svého na světlo se prodrati musila, aby tím též nějakého důkazu podala o velebném, vyšším směru národního snažení našeho. Ačkoliv se domnívati neosměluji, žeby někdo dílo toto s Faustem velebeného mistra básníků Německých porovnávati chtěl, přece za dobré uznávám, chtěje všeliká nedorozumění odstraniti, několik slov o rozdílném směru čili tendencí obou zde položiti. Göthův Faust jest zrcadlo osudu člověka, jenž pouští se přes meze vtipu lidského, chtěje nabyti vědomostí nedostíhlých rozumem smrtelníka. Báseň Göthova žije na věky v prsou všechněch, jenž se ve vědomostech nadsmyslných kochají, dávajíc jim výstrahu, aby nezalétali tam, kde se zjevuje rozumu, vlastní svou hrdostí oklamanému, tmavá stránka vědění lidského; jesti to velkolepá perifrase oněch slov: „v kterýkoli den bysi ze stromu vědění zakázaného jedl, smrtí umřeš“. Faust, odvrátiv se od pravdy věčné, stane se otrokem smyslnosti a náruživosti své, a tím moci ďábelské podléhá. Než docela na jiném základu spočívá báseň přítomná. Ďábel chce Fausta z Jana teprv utvořiti, a namáhaje se od víry, naděje a lásky jej odtrhnouti, o to usiluje, aby Jan k přírodě, tj. ke hmotu srdcem i myslí přilnul, aby v ní netoliko oslavení své, nýbrž i slávu a spásu národa svého hledal; ďábel chce, aby se Jan stal apoštolem víry nové, XII jejížto zákony na zbožňování přírody založeny jsou. Tím se patrně jeví, že duch odporu se zde netoliko o kořist jediné duše zasazuje, nýbrž o získání nesčíslných pokolení lidských. V jedné okolnosti se pak stýká osud Janův s osudem Göthova Fausta – totiž že oba mocí nezkončené lásky vyváznou z kletby věčné:neboť nemůž býti na věky zavržena duše, byť i mnohokráte se od ustanovení svého uchýlila, když jen sílu a pružnost svou zachovajíc, v kalu hříchu nezmalatní a pudem vůle vlastní k velebnému původu svému se přiznává. A však s ideou vykoupení Jana spojena jest zde nerozdílně též idea spasení národů Slovanských světlem duševním, osvěcujícím tiché koleje míru. V Praze dne 1. Března 1846.
XIII

První oddělení.
[XV] I.
Na ohromných Krkonošů báně Černý mrak své čelo položil; Mrtvé ticho – vysokánů skráně Ejhle blesk teď křížem pokropil. Za to žhoucích blesků požehnání Hlásá příroda svůj dík, Vysílajíc hor a lesů ryk Do oblohy v rázném zahřímání. Ejhle tamto, hroznou nad propastí V hávu zkrváceném mladík stojí; Jeho obličej, toť obraz strastí, Oko jiskří děsně, jakby k boji Vyzývalo blesky. „Žalujte to nebi hromu třesky,“ Zvolá, „ve tmách leží národ český, Sláva věků též i s národem! V Lipanské té seči vykrvácel Sílu bujnou hrdý český lev, Již se Oreb sesul, v rumy skácel, Vrah rozkropil věrných bratří krev! Já jen vojín bídný, zkrvácený Prchám do ciziny. Jakéž ceny Budoucího žití mého chvíle Do sebe již mají? Kde, kdež cíle Naleznu – kde vlast, kde domov svůj? Hroby otcův, víru věrných synů, Památku těch velebených činů, Vlasti má, kde milý hovor tvůj? [1] Běda, že jsem nezahynul v boji! V spánku věčném leží bratři moji – Jáť jen samoten svůj život vleku, Samoten přes meze vlasti teku – – Ne – ne – nazpět – tamtam, kde řinčí meče, Do husitské slavné seče! S hory dolů! nazpět, tam – – Kam chceš spěchat? – – blbý sen, Přelud bídný, mrzký klam! Po bitvách již Páně; v této době Vše tam ticho, ticho jako v hrobě, Jáť pak z vlasti vyvržen, Vypuzen, do cizích krajů hnán, Štván co dravá zvěř, bych hledal rov, Hrob svůj v cizině – toť hrozný lov! – Nikoli! – jsemť já svých činů pán – Nevyštvou mne do cizinců země; Zde, na půdě České noho stůj! – – Aj jak mocně duch teď volá ve mně: Kolem sebe hleď, zde hrobův dosti, V klínu matky pochovej své kosti!“ Hrom tu opět přírodou otřásá, Za ním jinoch v šílenosti hlásá: „Trouba nebes provází mne k hrobu, Blesk hle žehná poslední mou dobu: S životem to slavné loučení; Ke dnu, tam kam oko již nesáhá, Tam se kloním, tmavé do propasti, Do útroby drahé matky, vlasti – Přijmiž syna matko – matko drahá!" Takto zvolav do propasti skočí – Hle však křoví, ze skály se pnoucí, Zachytí jej, kolem něho točí Větve své a ve mdlobách hynoucí Zoufalec se nad hlubinou chvěje. Slyš – tu ze skal strašně se to směje, 2 Švihne blesk a zarachotí hrom, Zmizelť hle ochranný strom, Větve jeho jsou teď páže, Jimiž blíže k tělu svému Rouchem krve oděnému Zoufalce muž hrozný váže. Jakby v letu anjel smilování Sypal na zem probuzenou kvítí, Temena tak Krkonošských bání V lesku ranních červánků se svítí. Páry husté z rozsedlin a z doupí Dmou se zhůru jako kouře sloupy, Jenžto oltář svatý otáčejí: Kolem ticho, lupének nedýše, Jenom z dáli do prostoru říše Vodopády věčné žalmy lejí. Na skále tam vojín skrvácený, Ponořen jsa v spánku, odpočívá; Muž pak, rudým rouchem přioděný, V jehož oku zdroj se záští skrývá, Nad ním stoje, mluví temným slovem: „Pevná vůle – srdce zdravé – Hrdá mysl – vášně žhavé; Bylť to bujný skok; K nám však volný krok Pudem vlastním, vůlí pouhou, Konat musí cestu dlouhou!“ A teď jinoch otevřel jest oči, Zrak se potká s první slunce září, Svítící po bledé jeho tváři. Vzchopí se a na nohy teď skočí, K předu kroče propast děsnou zhlédne, Myšlénka se kmitne v duši jeho, 3 Spatře teď i muže přehrozného Couvá – chvěje se a bledne. „Proč se děsíš, Jene,“ mluvit jme se Strašný muž, „hle jáť jsem tobě Povržený život zachoval; V propasti, tam v přehlubokém plese Mrtvola tvá v lůně vod a skal Ležela by jistě v této době, Kdybych, uchopiv tě v letu, Nevrátil tvé tělo světu; Nebo věz to, duše tvoje Bylaby – a jest již moje!“ Jinoch. Kdež pak jsem – což se tu se mnou děje? Krev mi stydne, srdce se mi chvěje, Slova, která slyším hlaholiti, Nemohu a nechci pochopiti! Zlý duch. Pochopíš, můj Jene, vždyť tě znám! Kdo tě zplodil, nevíš arci sám; Hora Kutná však tě vychovala, Pražská kolej biret bakaláře Na učenou hlavu pozděj dala; Pak tě rozjařila nová záře, Že jsi, hodiv knihou, sáhnul k meči, Bys ním máchal v bratrské té seči. Jan. Ty mne znáš – tvůj pohled srdce láme! Zlý duch. V jisté knize, předobře ti známé, O nížto však nerád povídám, 4 Psáno stojí: Kdo se sám Svévolně ze světa bere, Ku světlu se více neprodere! Jan. Tvore hrůzy! tak to není psáno V písmě – Zlý duch. Ticho, ticho, nechmež hádky, Dosti o té věci povídáno! Nuže tedy, uvrhnu tě zpátky Do propasti, tam pak na věčnosti Vediž při svou s vládcem budoucnosti! Duch teď kynul: jako drak ohromný Mlha ze dna propasti se pnula, Zastíníc teď slunce, oblohu i zemi, Jako pokrov sinavými lemy Postavy již obě zavinula. Velikán teď, v tváři úsměch pekla, Vztahuje své levé ruky hnáty – „Nuže, chcešli veselou hru hráti, Podejž ruku – na let deset tobě Zem se změní v krásy, lásky nebe!“ Jinoch mlče hlavu k zemi kloní – „Nádherně tvůj život ozdobím–“ Jinoch mlče tváře dlaní kryje – „Jene,“ svůdce hlasem děsným vyje, „Pomstím tebe nad nepřítelem, Tebe a tvůj národ oslavím!“ ,Pomstíš – oslavíš – tvým, tvým teď jsem!‘ Zvolá jinoch, ruku škůdci dává. „Stalo se,“ duch hrůzy provolává, „Smlouva uzavřena mezi námi, Ačkoli jen pouhou formou byla; 5 Nebo krev náš spolek pokropila, Když jsi letěl do smrtící jámy. Uchopiv tě v letu, na tvém čele Znamenal jsem dvě krůpěje vřelé – Jedna skví se na prstenu tvém, Druhou ejhle zde na prstu mém; Tato krev nás pevně k sobě víže, Jsemť tvým sluhou, tys můj pán a kníže! – Nuže k pomstě – vyjasni jen tvář! Skutkem pomsty stoupíš směle Též i na prah slávy skvělé, Nebo já, co dobrý hospodář, Spolu oslavě i psotě hovím, Rád dvě zvěře jednou střelou lovím!“ 6 II.
V Hradci Králové. Velká síně v radnici. Množství měšťanů ozbrojených. V čele síně na místě povýšeném hlavy a vůdcové strany sirotčí: kněz Ambrož. kněz Zdislav a jiní; mezi nimi dva vyslanci královští.
Ambrož. Bratři, věrní víry bojovníci! Vyslali k nám posly protivníci, Přátelství a službu vzkazujíce, Zlaté hory, doly slibujíce, Za krále když Zikmunda uznáme, Jemu Hradec, slavné město, vzdáme. (Nadšeným a povýšeným hlasem.) A však vězte, bratři, dnes na ráno Mělť jsem já kněz Ambrož vidění: Znamenal jsem, kterak osení Patou vojska bylo rozerváno – A tu vidím na nebeském kruhu V oblak oděného anjela, Tvář se jako slunce blyštěla, Nad hlavou měl rozepiatou duhu – A ten volal převelikým hlasem, Jakby sedm hromů mluvilo: Duch, jenžto se snáší nad veškerým klasem, Jejžto žezlo vrahův zlomilo, Káže, aby pošlapaní vstali, Svědectví o věčné pravdě dali! A hle, osení to rozmetané Hrozným kovů třeskem zhůru vstane, Neb se v kališníky proměnilo, 7 Z jichžto ran se moře krve lilo. Zdvihli jsou se statní víry lvové, V čele jejich oba Prokopové. Ejhle duch tu vnitřní v ústa moje Slova klade – zděšen vyvolám: Proč tyty, hospodinehospodine, v dálce stoje V dobách soužení se skrýváš nám? Proč jsi v mlhách hněvu skryt? Vrazi lučiště již napínají, Šípy na tětivy přikládají, Aby stříleli na věrný lid. Aj tu zdvihl hlas svůj Prokop vůdce, Otec věrných kališníků, řkúce: Mějte pevnou víru v hospodina! V zápasu kdož statně vytrváte, Slávu věčnou na výsostech máte – U nohou se v prachu plazí vina! My co obět pro kalich jsme padli, Bychom v smrti věkůvěčně žili, Krví slávu česku pokropili, Aby věnce její neuvadly. Bratří milí, jenom vytrvání! Pán pomůže věrným dítkám svým, Dada mečům jejich požehnání, Nepřátely prutem železným Roztřiští, jak křehkou nádobu – Bratří – setrvání do hrobu! – Takto Prokop; já pak této chvíle Procitnul jsem. – Nuže vězte míle, Že vám Zikmund milost zkazuje, Zlaté hory, doly slibuje, Za krále když jej uznáte, Pevný, slavný Hradec jemu vzdáte; Zpomeňte však na vidění moje, Na hlas zpomeňte, jejž vůdce voje Páně vydal! 8 Jedneré hlasy. Setrvejme do hrobu! Celý zástup. Raděj smrt než porobu! Kněz Zdislav (k vyslancům). Tedy slyšeli jste, milí braši, Nevývratnou pevnou vůli naši, Od které již bohdá nepustíme. Povězte těm, kdož vás vyslali, By své plece k ranám chystali, Ne o pokoj, o meč uhodíme! První vyslanec. Pomněte pak, že již nelze vám Všem křesťanským sborům odolati, Jeho milost císař Zikmund sám – Jeden z měšťanů. Čas již, poslům brady oškubati! Druhý vyslanec. Všecka města v mír a jednotu Vešla s králem, se všemi i pány – Vy jen žádoucího klenotu, Míru svatého, nepřijímáte, Pokoj staví všude tiché stany, Vy jen posud krve prolíváte! Kněz Ambrož. Nepřím toho, časové že běží, Naplnění přísnou pomstou páně; Než kdo Zikmundovi slepě věří, Podvoluje vlastní hrdlo ráně! Známe Ulyssa již podvodného, 9 Sladkým slovem chce nás konejšiti, Plnou nádobu pak vzteku svého Na lid dřímající prudce vlíti; Pročež vězte, že se nepoddáme, V hospodina pevnou vůli máme! Celý sbor. Nepoddáme! nepoddáme! První vyslanec. Nuže vězte vy též, v zápětí Za pýchou že kráčí zkáza vaše! Kněz Zdislav. Vyhrožuješ! ajta milý braše, Snad se v Labi hodláš tápěti, Aneb po studené bažíš Orlici? Jeden z měšťanů. Odpověd jim dejte palicí. Druhý z měšťanů. V konopí již raděj zaduste je! Kněz Ambrož. Bratři, bez ouhony propusťte je! Bezpečni nechť hrdly svými jsou, Neškoďte jim skutky ani slovy, Nechť již podvodnému Ulyssovi Poselství to z Hradce donesou. (Vyslanci odcházejí.) Kněz Martin vstoupí do síně; celý sbor jej hlučně vítá; za ním kráčí Jan Kutenský a cizinec v rouše červeném.
Kněz Martin. Bratři, Bůh vás pomiluj! 10 Ejhle, vykonal sem účel svůj, Vyzpytovav, co se v zemi děje. Veškerý sbor. Nuže, milý bratře, vypravuj! Kněz Martin. Štěstí nehrubě se na nás směje; Všude mrtvo po té hrozné bouři – Louže krve – z měst se ještě kouří; Sprostý lid se koje nadějí, Že již konec pohromného času, Oudům hoví, odloživ své zbraně; Než pak všickni moudří raději Spatřiliby ozbrojenou chasu; Nebo Zikmund, před zbraní se kloně, Prázdné pěsti poutá provazem; Leč jen málo moudrých, bohpomozi, Pěstuje již dobrá česká zem, Nebo k nám toliko zaslíbili Přiraziti s lidem též i s vozy Chrudimští a Mýta Vysokého Věrná obec, z pánův uhodili S námi Mokrovouský rek udatný A pak Roháč, Gideon ten statný, Jehož mysl, pevná jako skála, Proti všechněm protivníkům stála. Se mnou ejhle! přichází též k vám Jan Kutenský, všechněm dobře znám, V knihách zběhlý, byť i v letech mladý. Kněz Ambrož. Kdož pak nezná rekovného Jana! Vítán budiž jménem celé rady, Pastorku statného Zalužana! 11 Jan. Bratři! radostně vás srdce vítá, Neb nám opět nové jitro svítá! Východ druhý, byvší pokropen Pěnou krvavého vlnobití, Zvěstuje přejasný, slavný den. Nuže váš jsem, hotov život svůj Pro kalich a pomstu nasaditi! Kněz Zdislav. Vítej nám náš Jene, vypravuj, Jak jsi ušel Lipanskému loži. Jan. Chránila mne mocná ruka boží. Pro přítele boku otcovského, Prokopa na věky slaveného, S palcátem se v dav nepřátel topím, An tu pronevěrný onen škůdce, Vilém Kostka sáhodlouhým kopím Bok jest proklal velebného vůdce. Prokop klesl, já pak pomsty hrůzou, Palcát zdvihna, na vraha dotírám, A však obklíčený škůdců luzou, Již již v krvi na zemi se svírám, Nebo kopí, vrazíc na mé týmě, Do krvavé trávy položí mne. – Polomrtev jsem tam odpočíval S mrtvolami do noci až černé; Závoj mrákot smyslům mým ukrýval Hrozný osud, jemuž vojsko věrné Podlehlo – až zbuzen trapnou bolí Slyším stesky, vzdechy, hrozné lání, O pomoc zde, o smrt tam volání, Rozhléhající se v tmavém poli. Plazím se zkrvácen, poloslepý 12 Přes mrtvoly, pavezy a cepy – Aj tu oheň v oko zablesknul, Strašně vyjasní se okolí: V dálce plamen k obloze se pnul, Hlas pak z ohně k nebi řval, Žeby změkčil hrudí skal: Topili tam masem stodoly! VíteVíte, co to bylo – věci známé. Nechci vám však vypravovat šíře, Kterak jsem se dál a dále bral, Lůžko sobě v pustých lesích stlal; Zpomínání toto pamět láme! Mysle, že již po všem všudy veta, Chvátal jsem též do onoho světa; Než však pomezí jsem překročil, Tu mne přítel tento vyléčil! (Na cizince ukazuje, který se oušklebně kloní.) Ambrož. Divný člověk! Zdislav. Tvář to odporná! Cizinec. Slovútní a slavní pánové, Nejeden snad z vás již dobře zná Jméno též i pokolení mé – Pocházímť já z krásné, Vlaské země, Kdežto velebené moje plémě Jménem vůdce lásky, Duca del’ amor, V řadě šlechty slavně slynulo; A však běda, kleslo s trůnu slávy, Potomek co sprostý Duchamor Opovržený svůj život tráví; Ano, slza žalu kropí tvář, 13 Proudy studu po lícech se lijí, Nyní jako bídný mastičkář Světem těpím se a hnusně žiji! – Teď však poroučím se vašim milostem, Neboť prošed mnohou, mnohou zem, Vidím, že mi nikde také štěstí Jako v Čechách nemohloby kvésti; Neb kde na životy tolik pastí, Tam též třeba dokonalých mastí. Drahý přítel můj zde poví vám, Kterak v léčení se dobře znám. Zdislav. Důvěra se nejeví v tvé tváří; Než však předce, milý mastičkáři, Postav si jen mezi námi stan: Třeba léku, kde vydatných ran. Duchamor. O důvěře mluvíš, milý pane? Co svět světem, nezklamal sem kuře; Leč věz sám, že nezřídka se stane, Že nás klame skvělý pohled hůře; Jáť se v zpytování lící znám, Ano na známosti zvláště této Umění své celé zakládám. Teď na příklad, pane Zdislave – Laskavě rač smělost prominouti – Zrak můj do duše se loudí tvé; Prosím, račiž oko pozdvihnouti – Patřím jakousi v něm tajnou vadu, Zvěstující nevěrnost a zradu. Zdislav. Což to chvastáš, mrzký dobrodruhu, Chceš si lepit masť na vlastní pruhu? 14 Duchamor. Slušně omlouvám se; pud to vědy, Jenž se pouští v zalíbené sledy. Mnoho hlasů. Co se stalo? – Opět hučí zvon! (Zástup k oknům se tlačí.) Zdislav. Po náměstí lidstva shon! Zbrojnoš (do síně vstupující). Slavní bratři! naši nepřátelé Hlučně se již přivalili k nám; Dohalský a Pardus v jejich čele, Také prapor Kostkův znamenám. Hlasy shromážděných. Nuže hotovme se k odporu! Kněz Ambrož. Dej nám Pane, mocnou podporu! Jan. Kostka! – nuže, blíží se již čas, By se v krvi slavil pomsty kvas! (Zvonění, zvuky trub a bubnů; shromáždění Sirotci se v hlučném spěchu ze síně ubírají.) 15 III.
Do podzimní noci dlouhopusté Bašty Hradecké se vypínají; Oblohou se valí mračno husté, Větrové je bujně kolébají. Luna za chmury se černé skrývá – Všude ticho – jenom zaskřípání Korúhvičky na střeše a báni Žalmy děsné, ježto vítr zpívá, Pronikavým jekem vyprovází. Slyš, teď most se kloní přes Orlici, Brána otvírá se – ven vychází Černý sbor – toť četní bojovníci, Pod jejichžto kroky mostu krov Se otřásá – zazvučí též kov, O muže když vichr se opírá. Hlasy zvonu půlnoc oznamují, A když rána poslední umírá, Zástupy se ve tmách potopují, Z nichž tu onde mečů bleskot zírá. I ten bleskot zhasnul v tmavém boru, Kladoucím se přes rozsáhlou horu, Na jejížto čele ku nebesku Plane množství rozsvícených blesků. Tam se četné stany objevují, Vozy též, jenž jako černý lem Nepřátelský tábor obmezují. – Strážný na voze tam vysokém Ohněm ozářený stoje tiše, 16 Na ohromné kopí se opírá; Sebou trhne teď, sen z očí stírá – Poslouchá i napne hlavu výše: Tu mu v prsa bodne prudká střela; Vojín zdechne, s vozu se již kácí, Nad ním paveza teď žalně zněla; Za střelou pak jako příval teče Na pahorek onen černý pluk – V záři ohňů blýskají se meče, Cep i palcát, napnutý i luk – V čele pluku, drážděný co lev, Jan Kutenský, nesa pomsty hněv. Však i v táboře již hlasy řvou, Tu a onde sudlice, tu meče Nad vozy se v pěstích mužů pnou, Z houfnic lítají pak šípy žhavé, Kolem třesk a ryk, z ran krev již teče; Hrozní Sirotci co zvěře dravé Vozy boří, lidi sečí, drtí, Probuzené metou v náruč smrti. "Kde jest Kostka, vůdce panských sborů?" Tak se rozléhá to po táboru. Vilém Kostka Janem přemožený Tamto na bojišti strašném leží – Z boku proud mu krve běží, Z úst mu červené se řinou pěny; Na prsou co anjel smrtných strachů Mstitel Kutenský mu kleče, Volá hlasem hrozným: „Bídný brachu, Pronevěrče, jenž jsi svého Přítele a vůdce velebného Pod Lipany zrádně usmrtil, Vypusť, vypusť duši černou; Tam k svým druhům odputuj, Zrádcům v pekle vypravuj, 17 Že jsem tobě dýku věrnou V bok nevěrný zarazil!!“ Když ta slova vyvolal, Kostkovi svou ostrou dýku Pod jilec až v prsa vklal! Na to mstitel povstane, A hle, s mečem krvavým Před ním Martin kněz se pne, Volá: „Hospodina velebím! Neb své meče luza bezbožníků V prsa vlastní vrazila, Kteréž na zástupy kališníků Úskočně jest tasila!“ Vítaje teď Kutenského vřele Hlásá: „Sláva tobě, mladý vůdce, Kráčející vojsku Páně v čele! Zahladil jsi ouhlavního škůdce, Jenžto bojoval jest druhdy s námi, Nyní bořil svaté víry chrámy. Na památku krvavou tvou dýku Vložím do archy co pomsty kněz, Modle se, by víry odbojníků Každému se stalo, jako dnes Mrtvému zde v krvi odpadlíku!“ A tu slyšet v dálce zahřímání; Martin volá: „Slyš, to pomsty zvání! Hrom tam děsný hlas vydává: O půlnoci pomsta vstává, Aby v prsa bodla ránu Tomu, jenž se pronevěřil Pánu!" Jan a Martin teď se zhůru pnou, Hrozné pravice si podávají, A tak nad mrtvolou krvavou Odpadlíkům pomstu přisahají. 18 IV.
V Hradci Králové. Komnata. Jan samoten. Pomstil jsem tě, vůdce velebený, Nad bídníkem pronevěřilým; Život můj nabývá opět ceny, Neboť mohu hlasem bujarým Zaplašiti běhů těchto mdlobu, Osidla nepřátel rozervati A tak slávu českou vyvolati Druhý Trocnov z Lipanského hrobu. – Než ta cena, cena hrůzyplná, Za níž kalich pomsty napěněn, Bije v prsa jako věčná vlna, Hlode srdce, plaší z duše sen! Kdo se poddal bytostem těm tmavým, Tomu plní sliby svoje věrně; Z prsou branců svých však drápem žhavým Vyrvou sobě propadlé jim berně! (Vrhne se na sedadlo. Z venku se ozývá zpěv ve sboru hlučném.) Hospodine na nebesku, V hněvu hrůzy svaté vstaň, Střelou smrtícího blesku Protivníků duše raň! Sílu v oudy naše lej, Lidu svého Zvoleného Bojovníkům požehnej. 19 Vydej na ně kletby svoje, Při Sirotcích věrných stůj, Hřímej do hříšníků voje, Věrné obce pomiluj! Sílu v oudy naše lej, Lidu svého Zvoleného Bojovníkům požehnej! Duchamor. Jan. Duchamor. Slyšíš, jak se dobře všecko daří? Plesají tam bujně mladí, staří, Neboť jitro slávy nové svítá. (Přistoupí k oknu.) Hle, přitáhli pod svým praporem Bojovníci z Vysokého Mýta, Tam zas s cepovníky vybranými Chrudimští se blíží pod orlem. Ejhle, vítají tu milou chasu Hradečtí již s korouhvemi svými; Před archou se archa dvorně kloní – Dvornost – něžný výstřelek to času, Jemuž tamto baba slzu roní! Hu! jak rázně do těch zbožných hlasů Rozhoupané kovy z věže zvoní! Na kolena houfy klesajíce Nyní k zemi hlavy sklonili, Díky vroucné nebi vzdávajíce, Že jsou tolik hrdel zlomili. Výjevů tak skvělých málo známe! Bez nás dvou by arci jinak bylo. Co se nám dnes v noci podařilo, Mním, že ještě častěj vykonáme! 20 Jan (se zdvihna). Vykonáme, v nivec obrátíce Vítězstvím se chvástající škůdce, Lipanskou krev takto slavně mstíce! Duchamor. Ty však jako Trocnov, statný vůdce, Na peruti slávy poletíš, A tak jméno rodu svého Slavné budoucnosti zasvětíš! Jan. Jméno rodu mého? Bohužel, Nevím, zdali se kdy slavně skvěl Rod můj, aniž jméno otcův znám; Světem šírým tak se kolotám, Jako ptáče, byvši vichrů mocí S hnízda tichounkého unešeno, Potácí se tmavou, pustou nocí. Kde můj původ, jaké otcův jméno – Kdož mi poví? a předc v dalekých, Tmavých mlhách uplynulých let Šeří se mých dětských slastí svět – Vzdálený to žití mého máj, Jako ztracených milostí ráj! Krásná zahrada a šumné lesy, V nich pak dítek laškujících plesy, Pahorky a milá lužina, Na ni pestrých barev kvítí – To vše v dálce mlhové se svítí; Tam zas řeky modrá hladina, V nížto nádherně se zrcadlící Krásný hrad, se na pahorku skvící – V komnatě se kmitá žena bledá, Zbraně třesk – a oheň – krev – 21 Již pak, již se ve tmách tratí zjev Darmo pamět stopy jeho hledá! Duchamor. Nit bych snad ti mohl ukázati, Po níž klubka lze se dopátrati. Jan. Pomoc tvá se k pomstě, k hrůze hodihodí; Vnitřní hlas se v srdci ozývá, Ruka tvá že ducha nesprovodí Tam, kde klid a láska přebývá. Duchamor. Přebývala rci, neb snad již v hrobě Hnijí, kteří tebe jako robě Milovali. Byl jsi v Kutné Hoře Pacholík co zdárný vychován; Neboť ujec tvůj, Vok Zalužan, Tenkrát na tom Vlaském dvoře Pod Všerubem Pražským hospodařil; Ve škole pak chrámu vysokého, Dada důkaz mnohý vtipu svého, Hojným uměním si rozum dařil; Než pak věz, můj drahý Jene, Že pocházíš z důstojného kmene; Jméno, jenž se v řadě šlechty pnulo, S tebou na věky snad zahynulo. Jan. Zahynulo! – Chci je zvelebiti, Na výsluni slávy postaviti, Než mě osud hrozný pouchvátí; Ano, chci své roditele znáti. Druhu, roucho času odhrnuj, Abych spatřil rod a původ svůj! 22 Duchamor. Srdce tvé by nedůvěra jala, Kdyby zprávu tobě ústa dala, Ústa, jež ten zmatkuplný svět, Nepoznav než bídnou pídi let, Nazývává klamu nádobou; Arci, každý hudec hude svou! Pročež tobě z tmavých hrobů Vzkřísím dávno zhaslou dobu, By se leskem žití přiodilo, Co se dávno v popel proměnilo; Svědectví nechť skutečnost ti dává, Kterouž moc má z hrobu vyvolává. Jan. Budiž! hrůza útrobu mi svírá – Ne však dále – dále jen! Ze tmy hrobní sobě vydobývá Smělá ruka slávy pochodeň. 23 V.
Z lůna černých nadvltavských borů Hora k nebi hrdé čelo pne – Tichem nočním na tu tmavou horu Luna bledá časem pohledne, Pohlednouc, se rouchem mraků kreje, Opět hledí, zas se v chmury topí, Na krve a na požárů stopy S nebes báně slzy hojné leje. Nebo skráně hory ozářené Věnčeny jsou strašnou korunou – Sesutiny, valy rozbrázděné Jako oblouk koruny se pnou, V ní pak, místo ozdob nádhernosti, Škvrny krve a umrlčí kosti. Temnou rozpuklinou sklepení Lunin lesk se u vnitř hradu loudí; A hle, v rozbořeném sloupení Muži dva co duchové tu bloudí. „Zde náš cíl,“ teď šeptem ozývá se První, vstoupiv na hromadu kostí. „Hleď a pozoruj, neb otvírá se Tobě hrob tvé vlastní minulosti!“ Druh pak jeho u pilíře tiše Stoje, hledí do té hrůzy říše. „Zhůru,“ Duchamor teď káže, "Duchové, jež čas neváže! Slyšte bratrův hlas: Dvacet let co hnije, 24 Ať to opět žije. Nechť co tenkrát zde se chvělo Hýbalo a žilo, mřelo, Žije a umírá zas!“ A tu z ledvin země zahřímání Hrozným slovům odpovědělo, Kovů třeskot, ryk a bědování Prostorem teď hradu zaznělo; U sloupu pak, za nímž Jan se chvěje, Klečí žena ruce spínající, Z úst se prosba, z očí slza leje; Pacholátko hořce bědující Žena k srdci mateřskému vine, Šepce: „Za otce se modli, syne!“ Do komnaty zbrojnoš vkročí, Za ním rytíř zkrvácený, A ten klesna v náruč ženy, Líbá pacholátko, bolně volá: „Veta po všem! Táboři hrad ztekli, Žádná moc jim neodolá! Prchni – prchni, drahá Jitko, By tě vrazi neodvlekli, Zachraň sebe, zachraň dítko! Vroucné toto políbení – Otcovské mé požehnání – Mečů blízkých rachocení Pohání vás k uprchání; Tajnou chodbou, věrný Víte, Vyveď Jitku mou i dítě –“ Rytíř slábne, na zem klesne, Krev mu v potocích z ran teče; Žena v strasti srdceděsné Kolem prsu raněného Rámě klade, krev mu staví. Zbrojnoš volá: „Drahá paní, Opatrujte syna svého – 25 Blížíť se již škůdci draví, Slyšte ryk těch lítých saní!“ Žena, zhůru teď se pnoucí, S prstu svého kroužek vzala, Slzou skropila jej vroucí, V ňádrách synka uschovala, Bědující v bolném lkání: „Dědictví to budiž tobě Matky bídné, drahé robě – Miláčku – ach – Jene můj! Na věčnosti tam shledání. ...“ Hrůzněji se hluk rozlíhá; Jitka volá: „Žehnám tobě, Drahé dítě – spěchám za tebou!“ Panoš tajné dvéře zdvihá, S dítětem již zmizel v chodbě. „Spěchám, spěchám za tebou!“ Opětuje Jitka, chotě svého Obejmoucí – – na dvéře již třesk, V okna šlehá ohně blesk. Rytíř zdvihna hlavu svou, Hrůzobledou, krvavou, Šeptá: „S Bohem, Jitko má, Prchni – prchni – kde jest Jan?“ Jitka bolně vyvolá: „Zde mé lůžko, zde můj stan – Dítko naše střeže Pán!“ Teď se dvéře rozlítnuly, Do komnaty v hlučném davu Táboři se vyhrnuli. Olbřim v zkrváceném hávu K raněnému prudce míří; „Kalich káže, káže Pán: Plňte svaté rozkazy!“ Zvolá děsný velikán, 26 Palcát zdvihne a rytíři Rázem lebku rozrazí .... Za pilířem děsný hlas – Hrozný obraz mžikem zhas’. Opět noční ticho rozkládá se Po ostatcích strašné minulosti; Z jasna nebes luna v plné kráse Svítí na rumy a bílé kosti. Oko v sloup, co socha bledý, Stojí Jan tam u pilíře – Duchamor pak ohnivými hledy Dlouhou chvíli po svém branci míře, Šklebí se, teď na měsíc se dívá, Mumlá cosi, hlasitě pak vzívá. A tu jinoch, hlavu zhůru pna, Ze sna děsícího procitna, Zvolá: “Což to mozkem lomcuje – Což to pamětí mou zmítá? V dávných tmách se světlo kmitá, Hrozný den mi posvěcuje. Co jsem spatřil – semnou se to dělo – Dítě, ježto zbrojnoš v chodbě kryl, Děcko to – já – já jsem byl! Matka má to byla – a to tělo Krvavé – toť tělo nebohého Roditele bylo mého! A ten prsten, zkropený Matky slzou přehoroucí, Dědictví to moje – zde je mám, Na prstu svém schovávám! Však hle, co se červená Na prstenu? hrozný zjev! Věčné kletby znak, má krev – – Pomoc! pomoc! matko má! –" Byl to smích neb vichrů ostré vání, 27 Deroucí se v rozštípenou zeď, Jenž teď na mladcovo zasténání Dalo děsnou odpověd? Duchamor. Nuže, ubírejme se již domů; Vůli tvou jsem pilně vykonal, An jsem se zakázaného stromu Jablko ti na pochoutku dal. Zpamatuj se, dech již vane denní. Jan. Přehrozně! já v slepém pomatení Velebil jsem, co mou zkázou bylo; Co mi otce, matku zahladilo, Tomu jsem své srdce vzdal, Tomu krev a – duši věnoval! Duchamor. Jest ti nyní kolem ledvin krušno? Nuže, pomni na to, milý brachu: Kdo chceš vědět více nežli slušno, Zakus také mimořádných strachů! Jan. Běda! muž, jenž mému otci Hroznou ranou život vzal, Ten mě k boji ďábla mocí Proti vlastní krvi štval; Ten mě nadchnul zlobou pekla, Že se vášeň v žilách vztekla, A já vlastní srdce rval! Duchamor. Netup dobrodince svého v hrobě; On tě, věz, co otec miloval – 28 O tebe co osiřelé robě Zvlášení láskou vždycky pečoval. A když ze světa se ubíraje Ležel v krvi na smrtelném loži, Vroucně pro to nebe velebil, Že tě hnízdu bludův odurvaje, Jako drahé, nenabytné zboží Kalichu a pravdě vydobyl! Jan. Kalichu a pravdě vydobyl! Krutý osud – bídné zaslepení! Duchamor. Paprslek to jenom záře denní! 29 VI.
V Hradci Králové. Obydlí Jana. Kněz Martin. Duchamor. Duchamor. Konali jsme důležitou cestu, Protož nás rač omluveny míti. Martin. Nemůže tě, mistře, tajno býti, Kterak Kutenský náš nejen městu, Nybrž obcím věrným veškerým Osobou se znamenitou stal; Neboť duchem vírou nadšeným, Jenž jej v roty protivníků hnal, Pokořiv nepřátel bujný vztek, K našim praporům ten mladý rek Vítězství jest opět přikoval. Teď pak třeba, bychom neustále Touto cestou pospíchali dále; Nebo věz, že v naší české říši Trocnovův duch znamenitě klesl; Mnohý věrný, opustiv svou chyši, Do ciziny stanek svůj již nesl. Duchamor. Těš se, starče! věz, že statný Jan Osudem vám za útěchu dán! Ne jen statnosti a rázných pěstí 30 Jemu ku pomoci vaší přáno; Ano, ještě něco jest mu dáno, Nejsnadněj co k slávě dráhu klestí. Pohleď sem! (Velkou skříni otevře, v níž se množství raženého zlata a drahých klenotův spatřuje.) Martin. Bohpomozi! samé, samé zlato! Duchamor. Celé království bys’ koupil za to. Martin. A to vše jest majetností Jana? Duchamor. Tak jest tomu; má však míti Podílu v tom Sirotčí též strana, Nebo vroucně Jan jí obětoval Sebe samého na příští léta. Martin. Díky Pánu! plesáť duše moje! Leč jak poklad taký vybojoval Kutenský? zdaž jest to dědictví, Aneb kořist přešťastného boje? Duchamor. Kořist jest to ducha dospělého, Již mu nese tajné mudrctví; Za nesnadnou práci skvělá cena! Martin. Tajné mudrctví? Hu! odstup dále Škůdče; na přepevné skále 31 Víra moje jsouci zakotvena S hrůzou od skutku se odvracuje, Jenžto nejsa v knize života Psán, se v tůni hříchův uvrhuje: Zlato vaše pekla lichota! Duchamor. Vím to, na světě že lidé sprostí Věcem, jimžto nedozráli dosti, Výrobků zlých duchův spílají; Nechť si raděj protírají oči, Na to, co se okolo nich točí, Nechť se bystřeji jen dívají! Kněže milý, duchu vytřelý, Zdali pak ten vtip tvůj zpukřelý Všecko, co se na zemi té rodí, Co tu roste, hýbá se a plodí, Též i dílem pekla nazývá? Martin. K rouhání tvůj jazyk vyzývá! Duchamor. Nuže, odpověd dej mému slovu. Rci pak, z jakého jest ulit kovu Kalich, kterýž tak převroucně ctíš? Martin. Z mosazi jest; to však každý zná – Duchamor. Pekla lichota je mosaz tvá! Neboť samorostlá mosaz není, V sedmero se puškách látky pění Nad plamenem, by se hmotou staly, Z nížto kalichové původ vzaly. 32 Martin. A však zlato nelze vytvořiti Bez pomoci – Duchamor. Měď jest jako měď! Sprosták, jemužto se podrobiti Bleskná hmota zlatá zpěčuje, Proti mudrci hned bojuje. Zde máš na svůj odpor odpověď: Co vám na samé již cestě leží, Mimo to váš slepý rozum běží, Divy v tmavých dálkách hledající, An jich dosti – v žaludku svém máte Beřte do pěstí jen vtipu svíci, A pak jistě pravdu rozeznáte! Pověz na příklad, můj dobrý druhu, Což pak více než půl století Drží tebe na tom zemském kruhu? Hmotné krmě, nápoj – oběti, Které věnuješ jen bohu břichu; Tyto bídné hmoty jen pohříchu Plamen života ti rozsvítily, Zachovaly, rozplodily; Nepožívej krmí, a to spasné Světlo bídně v tobě zhasne! Martin. Neupírám, ale – Duchamor. Nuže tedy, Pročby síla duše, vtip a vědy Nenalezly šlechetnějších hmotů, Nežli mrtvou zvěř a polní trávu, Jenžby lidských do životů 33 Lily žití bujnějšího šťávu, A co mana blaze kanoucí, Oheň v žilách vašich planoucí Na století mnohá uchovaly? Martin. Divné věci, věci neslýchané! Než pak pověz medle, moudrý pane, Odkud vrch ten světských vtipů máte, Kterak šťávu mocnou dobýváte? Duchamor. Šťávu mocnou dobyl sobě Jan, Jemu odlesk světla světel dán; Jáť jen tovaryšem jeho sluji, Ku práci mu lampou posvěcuji. To však věz, že plamen lampy sám Vlastní rukou někdy rozžehám, A tak znaje původ této záře, Veselím jí dobrých přátel tváře. Pročež tobě z pouhé vroucí lásky Udělím jakési světla částky: Živel, jehož nelze vyřknout ceny, Jesti zdrojem, v němž se život rodí, Kterým pokropen byv usmrcený Králomoc, sám poznovu se plodí; Živel ten jest oblak přežádoucí, Z jehož lůna mléko světa řine, Krev to zlatobleskná, přehoroucí, Jenžto země žilami se vine; Eva, pramáti ta lidských slastí, Krásná Venuše, v jejížto chrám Národové spějí obět klásti; Jest to krásná duha v jasném letu Nade bránou slávy se klenoucí; Jádro života a símě světů – 34 Onen duch to nad vodou planoucí, Kdyžto země ještě pustá byla, Tma se nad propastí rozložila! Martin. V slovech tvých se podvod ukrývá! Otevřený hrob jsou ústa tvá; Jeden z proroků jsi falešných, Jenžto hledá zkázu zvolených. Duchamor (stranou). Hle, jak bystře blb ten čenichá! Zdá se, že mu rozum pelichá. (K Martinovi). Kněže milý, budiž beze strachu; Já též díla stvořitele znám, Hrůzu moci jeho, věz to brachu, U vnitř bytnosti své vrytou mám! Ne já, ty se rouháš jeho moci, Mníš, že meze skutkův jeho znáš, Mluvě, poněvadž zrak krátký máš: Kam nesahá oko, tam stín noci! Martin. Nechci skoumat tajné cesty Páně. Duchamor. Proč se domníváš v své zpozdilosti, Že jsi dostoupil již samé báně O nejvyšším tajných vědomostí? Ten se v zázracích též zjevuje! Martin. Pravda – pravda; snad nám svítá ráno Blaženější, neboť stojí psáno – 35 Duchamor. Že vás věčná mocnost miluje, Tohoť důkaz vám je zřejmý dán; Nebo vyšší silou obdařený Jan Sirotkům se věrně věnuje. Martin. Vůle vyšší naše obrana! Tudíž, co nám vůlí Páně dáno, Přijímáme; neboť stojí psáno: Nepovstaltě vyšší nad Jana! Sláva věrných, vrahům k věčné škodě Mezi námi nechť se jinoch pne – Strom to stinný při tekuté vodě, Jehož lupen nikdy nevadne! Jan. Předešlí. Martin. Vítej mi, o muži velebený! Vroucně kloním před tebou své skráně; Poznav nyní vznešené tvé ceny, Blahoslavím v tobě vůli Páně. Jan. Blouzníš, starče? Martin. Vím, již vím, že tebe Seslalo nám ku pomoci nebe, Že nás vysvobodíš z moci vrahů, Palcátem svým škůdce podrtiv, Jejich krví kalich pokropiv, Vyvedeš nás na vítěznou dráhu. 36 Jan. Děsná slova, strašné zaslepení! V jakémž kalu duch můj utonul! Odstup, muži! – mezi námi není Spolku nižádného; k pravdy zření Noci minulé jsem procitnul. Martin. Co to slyším? jaké to rouhání! Jene můj, jen pak se zpamatuj – Nám jsi meč a valný poklad svůj Obětoval – jméno tvé vyzvání Věčné slávy hlas – Jan. Znám já, znám Vaši slávu, znám a – proklínám! Martin. Jene! Jan. Odvracuji líce Od tebe a od krvavých sborů, Jenž se zuřivostí chvástajíce, Ohavou jste všech pozemských tvorů! O můj otče, matko moje drahá – Let mých dětských dobo blahá, Rode můj, mých slavných předků jméno. Ty jsi pod kladivem hrůzy kleslo, Na věky mé blaho rozraženo – Hrůza neskončená moje heslo! Martin. Běda – rozum jeho pomaten! 37 Jan. Nikoli! – věz, v rozumu mém svítá Ach, již pozdě pravdy den – Předce duše břesk ten vítá! Odejdi již, krvavý ty kmete, Pohled tvůj co hřích mé srdce hněte; Našeho teď putování cesty Od sebe se dělí na věky! Martin (vášnivě). Scházejí se, brachu bezděky! Pronevěrče bídný, plný lesti, Zrádce, ty jsi tedy lhal, An jsi nad krvavou mrtvolou Ondy vztáhnuv ruku svou, Zrádcům věčnou pomstu přisáhal? Aj, ty oumysl svůj převracuješ. Sirotčí teď heslo proklínaje, K odporné se straně přiznávaje, Od sborů se věrných odtrhuješ? Vrahům naším vítězství chceš dáti, Na stolec je slávy povýšiti, Bídné Sirotky pak ponížiti, Poníženým dýku v prsa kláti!? Nikoliv! já stojím slovům svým – Nad odpadlým škůdcem tak se mstím. (Dýku hbitě vytasiv na Jana se vrhne). Duchamor (ruku s dýkou Martinovi zadrží). Marně po něm napřahuješ dýku, Vždyť má silných proti smrti líků! Kliď se raděj od nás, blbý brachu! Martin. Kletba vám – a žádné slitování! 38 Duchamor. Ha, ha! na stěnu jen metáš hrachu! Beř se dále, kněže! – na shledání! Martin. Kryju dýku, krvavou nevěstu – Onať najde k srdci Jana cestu. (Odkvapí.) Jan. Zde mi ouzko jako v tmavém hrobě, Pryč se beřme ještě v této době! Kam však, kde mám ukryt líce? Nemohuť již bojovati více Pro věc, jenž mé zkázy původem Hrozným jsouc, mou duši oslepila Všudy hrůza – tma; ach, že mě zem V lůně svém již dávno nepohřbila! (Odejde.) Duchamor. Dobrá – víru tratí – naděje Při něm malých nesnází mi tropí, jelikožto mocné lásky stopy Pachtění po slávě ukreje! 39 VII.
Slunce velebně se k horám chýlí, Protkávajíc září růžovou Závoj nesmírný, co labuť bílý, Rozložený šírou krajinou. Na vrchu jen bílém za Vltavou Černé rumy pnou se do výsosti, Jakby hora skvělá páskou tmavou Věnčila se v hrobní tesklivosti. Co ohromné rakve víko leží Nad Vltavou spousta ledová; Vížka na břehu, a nad ní věží K nebesům se kobka chrámová. Kolem chrámu nad labuťovými Chlumky zdvihají se kříže černé; Jako mnohověké stráže věrné Nad svěřenci svými zesnulými. Ejhle, podál stojí hrádek malý, V jehož oknech červánky se lesknou, Jakby anjele tam poslouchali Tiše píseň tuto blahotesknou: Nebes paprskové líce Země milé celují, Do spánku ji konejšíce, Jarní kvítka slibují. Slunce blahé políbení Blažíc zemi ledovou, Zbuzuje i ku toužení Po slunéčku duši mou. 40 Naděje mé slunce, kde jsi – Kdy zableskneš v srdci mém? Za modrými vrchy, lesy, Za dolem – ach, za hrobem! V komnatě tak krásná dívka pěla; Nyní harfu k sloupu položí – A teď k ženě bledé na loži Odpočívající tiše spěla. „Ona dřímá,“ šepce panna jemně, „Zpěv můj útěchu jí v srdce lil. Pane nebes, mocný vládce země, K tobě volám, bys ji uzdravil; Nedej ode mne jí odejíti, Neb mi hrobem bez matky je svět – Račiž Pane, raděj k sobě vzíti Mladistvého věku mého květ!“ Nad ubledlou ženou se klonící Krásnou tvář teď slza zdobila, Jakby růži nad sochou se rdící Jasná rosa nebes kropila. Tu však žena oko otevřela, V němž se odlesk strasti duše jeví, „Díky tobě,“ se teď ústa chvěla, „Za útěchu, za tvé blahé zpěvy, Dívko drahá! brzy opustím Tebe, bych se tamto spojila S chotěm – ach, snad se synem i svým; Anjelům bych svatým zjevila, Že jsem zanechala kvítko z nebe Na zemi, o Ludmilo má – tebe.“ Ludmila. Žij! o žij má milovaná máti, Chci tě blažit, vonné kvítí stláti Na života každou drahou dobu – Ty jsi má, já nevydám tě hrobu! 41 Jitka. Dítě, ukonejši své bolesti, Osud svůj již silným duchem nes; Bysi hoře své však volněj nésti Mohla, Ludmilo má drahá! – věz: Srdce mého miláčkem jsi byla, Ale já tě, dívko, nezplodila. Ludmila. Běda, běda – že již v bludném zmatku Vlastní dceři poupíráš matku! Jitka. Milé dítě, zdravé rozjímání Pudí mě, bych vyjevila tobě V poslední snad žití svého době Osudů svých děsné kolotání. – Jesti tomu téměř dvadcet roků, Co jsem chotí milovanou byla, Po manžela statečného boku Na hradě tam zavltavském žila. Manžel můj, vzor českého rytíře, V rozbroji o kalich vášnivém, Věren zůstal na dědictví svém Staroslavné, svaté víře. V jedné noci, v hrůzyplné době Taboritů voj k nám přirazil, Na hrad obořiv se, v kruté zlobě Zlezl zdě a Vojnov vydobyl. Hrozná noc – o děsné zpomínání! Oheň – ryk a krve prolévání – Manžel poraněný v hrozném boji, Pustil duši v náruči ach mojí – A já v mdloby mrákotu jsem klesla. Když odtáhli z hradu zbořeného Krvaví ti vrazi, tu mě nesla 42 Věrná družka z hrůzy této ven. Já tu procitnu a volám svého Manžela – své dítě – děsný sen Trval – trvá .... paměti mé světlo Potop se již ve stín hrobu černý! Syna mého, jemuž čtvrté květlo Jaro, unes’ panoš, Vít náš věrný, Manžel přemilé mé Jarmily. Hledaly jsme našich milých stopy – Stopy krvavé se zjevily; Muž tam mrtvý – v boku jeho kopí – Bylť to Vít – kde však můj drahý Jan, Jedině ví na nebesích Pán! Vítova choť v děsném ulekání Ku porodu tenkrát pracovala – Nad věrnou se slitovalo nebe, Neboť života pouť dokonala, Porodivši, Ludmilo má – tebe!tebe!“ – Ludmila tu lilie co bledá Sepne ruce srdcem nad zbouřeným, Oko k nebi pnouci, tamo hledá Útěchu. Tu hlasem povznešeným, Chvějícím se mluví žena dále: „Matka tvoje v tajné hradu skrýše Drahé klenoty mi vydobyla, Za něž tento hrádek, luka, chýše Pro tebe jsem, dívko, vyměnila; Nebo ty jsi srdci mému, Želem krutým ztrápenému Anjelem milostným těchy byla.“ Ludmila teď hořce plakající Na kolena kleká před ženou – Tato klade ruku žehnající Na tu hlavu zbožnou, milenou. Nyní opět slova ženy zněla: „K tobě volám, Pane na výsosti, 43 Z hloubí duše volám do nebes, Aby na peruti archanjela Klid se blahý, odlesk tvé milosti, Na předrahou tuto duši snes’! V duchu žehnám nyní syna svého, Strašným osudem mi ztraceného; Požehnání mateřské zde skládám – Vše své hoře, bolesti a strasti V této života posvátné době Obětuji, věčný Pane, tobě, O blahost jen syna svého žádám!.... Slunce zašlo, v noc se potopila Zář červánků; nad zbořený hrad, Nad památek děsných sklad Plná koule luny vystoupila; Snáší se tam nad propadlým krovem Jako anjel lásky nade hrobem. Aj, tu hraje blahostné usmání Na rtech ženy lunou ozářené. „Nad hrobem hle, nebe otevřené – Slyším – slyším, anjela volání, Žehnám tobě, Jene – Jene můj, Věčný Pane – ty jej opatruj! Ludmilo – nes jemu požehnání Matky!“ a již v náruč dívky klesla – Úsměv blahý opanoval líce – A však srdce nehýbá se více; Duše se již k světlu Páně vznesla! 44 VIII.
V Novém městě Pražském vypíná se Palác věžmi v rozích ohražený, Rytinami ryčně ozdobený Nad ostatní domy v hrdé kráse. Sloupy u vnitř do výsosti pnou se, Stěny zdobí čalouny tam skvostné, Pestrou lahodností kolem pstrou se Klenoty a řezby přemilostné. Okna křišťál zlatem osazený, Stroupy cedr jasně uhlazený, Ježto nejdražší kov lemuje. A kdož v palácu tom bytuje? Komu štěstí takých blažeností, Skvělých darů světské nádhernosti Přeštědrou tam rukou věnuje? Mladík jest to, o němž hlasy jdou, Že si dobyl důvtipností svou Moudrostí všech zemských tresť – Hmot, jenž z kovů sprostých zlato plodí, Z něhož zdraví, lidský věk se rodí, Živel, jenžto zdrojem štěstí jest. Leč kdo na panice bohatého Jednou jenom upřel svoje hledy, Již ho nepokládá za šťastného! Kráčíváť on zarmoucený, bledý Po komnatách, zraky kloně dolů – – Když je zdvihne, odlesk tajných bolů V nich zahoří; každým ruchem Vyzrazuje vnitřní nepokoj, 45 Jevící, že děsný, prudký boj Osud strašný vede s chorým duchem. Často upne oka plameny Na ty skvostné šperky bytu svého, Zlato, perly, drahé kameny, Vzdychne bolně z prsu ztísněného; Někdy zdá se, že mu v době teskné Také slza na oku se leskne. Než pak opět mužně hlavu zdvihne, V pysk se hryzna po poháru sáhne; Bolestí led v prsou opět jíhne, Bujný pud jej k veselostem táhne – Zdali pud to bouřlivé mladosti, Mocné lásky sladké bažení, Srdce náruživé kvašení, Lákající k bodré veselosti –? Či chce vnitřní bouři udusiti, Zvukem hlučných plesů přehlušiti Děsné hlasy zoufalosti? – V Praze. Prostranná ulice na blízku velké kolleje. Kolem krámy, na nichž rozmanité zboží vyloženo se spatřuje. Množství lidu prostorem se hemží. Jan. Duchamor.
Duchamor. Nekaboň tak, přítelíčku, čelo! Vždyť jsi u prostřed své milé Prahy; Srdce by se blažeností chvělo Jinému, jenž vida zdroj ten blahý Všechněch ozdob žití pozemského, Směl by s tebou říci: Toho všeho Vladařem a pánem já jsem sám! Hle, jak pestře se to hemží, dere – 46 Dav a dav, toť sotva konce bere! Nahledniž pak v onen skvostný krám – Demanty se skvějí v zlatém loži, Tu zas řady jasných perlí svítí: Vítané to oku mému zboží, Z něhož peklu zrůstá krásné kvítí! Ejhle děva, milá perlička to Do leskného krámu vstupuje, Zlatou záponku si kupuje; Podívejme se pak zblízka na to! Jan. Oči šálíš plzkým přeludem, Jáť chci srdce, ducha zotaviti! Duchamor. Zotavíš, jen pohleď pilně sem, Bysi uměl dílo mistrovo Nejskvělejší vděčně oceniti; Přistup k ní jen blíže na slovo! Hle, teď závojík si popravuje, Nám pak ruměnce svých milých tváří, Osloněné žhoucích zraků září Libým usmíváním objevuje. Jaká něžnost, při tom bodrá vnada – Jakby krásně její krček skvělý Ozdobila těchto perlí řada! Jan. Plamen zraků jest mi podezřelý! Duchamor. Tys mi ptáček jaksi vybíravý! Dost měj na tom, když je kvítek zdravý; Bez trní pak není žádná růže. Což pak zraky tvoje k oné straně 47 Takovýmto kouzlem vábit může, Že jsi výhost dal již krásné panně? Jan. Trouba s bubnem teď se ozvala – Z velké kolleje slyš slavné znění! Duchamor. Černé ptactvo láká píšťala K hlučnému o plevách šveholení! Snad si zpomínáš též na vějičku, Na níž jsi co žáček usednul? Líbí-li se, hleďme na tu hříčku, By ti den tak snadněj uplynul! Jan. Rád bych zvěděl, jak od oněch let, Když jsem co sodalis artium Navštěvoval tento slavný dům, Rozvinul se vědomostí květ. Duchamor. Tu se věru nezměnilo mnoho; Honí se to v starodávném kole – Staré škváry, někdy blud i skvělý Vybrodí se z hypothese holé; Nebo kdyby hlasy pravdy zněly, Byloby již veta po vší škole! Jan. Byť i k pravdě škola nedospěla, Předce pouhé ono snažení Odolati lži a bludu zlobě, Po světle to smělé bažení, Jádro pravdy zavírá již v sobě. 48 Duchamor. Kdo se o lží starý kotel třeš, Věz to jistě, že se zamažeš. Hrabete se v půdě pravdy svaté, Však jen pořád hlína hlínu mate! Známť já zálusky těch vašich škol – Staré bludy se tam přemílají, Z těsta pekou potom nové bůžky, Jimž se klaní škola, až pak růžky Opět bůžkům z čela vylízají. Kdyby pak kdo pouhé pravdy záři Mudrcům těm vašim ukázal, Zlým by zajisté se potázal; Neboť by mu, odloživše stud, Lhářů spílali a plili v tváři; Ano, na moje si zpomeň slova: Vítanější lidstvu starý blud, Nežli pravda jasná a však nová! Nuže vkročme do umění chrámu, Bysi nabyl, Jene, přesvědčení, Mudrctví že mlátí prázdnou slámu. (Oba se k velké kolleji přibližují.) Jene, učeně jen pitvořme se V biretu a plášti, jak to nese Způsob; ty co statný bakalář, Já co mistr vlaský Duchamor, Jenžto přečta mnohý slabikář Biretu si dobyl pernou prací. Vtrusme se jen v onen černý sbor, Jenž se žene přímo k disputací. 49 IX.
Velká síně v kolleji. Četné shromáždění mistrů, bakalářů a licenciatů, mezi nimi Jan a Duchamor.
První mistr. Zem a oheň skládají náš svět, Takto Aristot a Pláto píší; Nebeských pak světel vliv a let Vládne mocně zemsku naší říší, Kteráž jako dřímající děcko Odpočívá v rukou všehomíra; Aether plodnost po zemi rozlívá, Slunce do výkvětu pudí všecko; Pod sluncem se zlato rodí Pod měsícem stříbro vzchodí, Merkurius rtuť přivodí, Mars z své moci čistec plodí, Venus měď činí na novo, Saturnus plodí olovo, Jupitr v železe brodí, A tak druh druhu neškodí. Ejhle, toť jsou Alanova Ab Insulis známá slova. Dále mudřec pokračuje, Původ věcí ukazuje: Což jest hodin rok od roka, Jakž Bůh stvořil jest z vysoka, Každý čásek i hodina Vlastní hvězdu svého čina Míti má, jenž tu vévodí, 50 Druhá druhé nic neškodí. Z toho, co vám zde podávám, Tento syllogismus skládám: Bůh jest nebeských hvězd stvořitelem, Hvězdy vládnou zemí též i nebem, Země všeliké pak hříchy plodí; Pročež od Boha též hřích a zloby, Tak zavírám syllogismus, vzchodí! Druhý mistr. Špatný syllogismus se tu robí. Země zplodila prý hřích a zloby; Hřích pak vůle svobodné jest plod. Nuže: země bezvolný jest hmot, Z bezvůle pak vůle nemůž vstáti! Lépe věc tu na jevo chci dáti. Zem a oheň od pradávných let Skládají, jak známo, celý svět – První bakalář. Nego antecedens, pane milý! Zem a oheň svět prý skládají, A však moudří vědět žádají: Kdež pak zem a oheň byly, Nežli kouli naši utvořily? Histeron proteron známý jest to; Což pak bylo první země těsto? Atomy to byly, skládající Prapočátky všechněch těles světa; Zavrž atomy vše spojující, Po celém pak světě bude veta! Třetí mistr. Přejte, pane, na tomto bych místě Slovo převzal; věc vysvětlím já vám: Kleantovi, vězte, víru dávám, 51 Jenžto praví, slunce – to že jistě Zdrojem jesti všeho živobytí; Jelikož co slunce nezahřívá, Pouhou mrtvolou jen nazýváme; V lesku slunce život odpočívá, Tak se v Ciceronu dočítáme; A jak svíce svíci rozžehuje Bez vlastního světla umenšení: Duševní se život rozplozuje, Aniž zdroj kdy trpí ukrácení! Druhý bakalář. „Život odpočívá,“ pravils mistře? Zabředl jsi, neboť podotknu ti, Kterak Heraklitus praví bystře: Život jesti neustálé hnutí. Jenom bezživotné klidně leží, VšeVše, co žije, hýbá se a běží, Víří, plápolá neb plane výše; Leč co odpočívá tiše, Pohltila věčná smrti říše. Mír a klid jsou živlové jen smrti. Boj jest otcem všeho živobytí – Tupá klidnost vešken život drtí; Syllogismem chci to dotvrditi, Maje při rukou svá topika Vedlé zákonů analitiky. Ejhle: – Třetí mistr. Což pak nám teď do logiky! Dnes svá práva hájí fizika. Čtvrtý mistr. Kdyby jenom pouhé pohýbání, To jest: stálé místa proměny 52 Živobytí byly znamení: Kdež pak by se život nalezal? Nelze říci dle tvé hypothesi: Zde neb tamto jakýs život vězí, Nebo nemaje žádného stání, Místu by i času uprchal; Tím pak, mistře milý, věc to jistá, Postoupil by život smrti místa. A však Dunus Skotus vysvětluje, Kterak všehomíra souzvukem, O němž Pythagoras vypravuje, Nebesa se řídí, též i zem: Harmonie život povzbuzuje! Třetí bakalář. Mistři slavní, vedle přesvědčení Jež jsem nabyl z Kabalistův kněh, Souzvuk, slunce, všehomíra dech, Sefirot – a nic jiného není! Ano zdroj ten světoplodné síly, Jenžto skrze brány, kterýmž jméno Sefirot jest dáno, v světa žíly Rozplývá se bez přestání, Obživuje oblohu i zem; Jméno Sefirot buď velebeno, Neboť vládne světa životem! První bakalář. Tato chvála Sefirotův, pane, Židovinou jaksi zavání, A kde pravdy čilý duch jen vane, Kabala jej již již zahání. Třetí bakalář. Mudřec prsa v troji měd ukrývá, Jedu střela v srdce nevnikne mu; 53 Že pak mocnost božská se rozlívá Na pozemské luhy s nebes stanu, Známo žáčkovi již každičkému; A takž bude vědomo i pánu, Vždyť to četl v spisech Stagirity: Kabala jen způsob ukazuje, Jakým mocnost ta se rozplozuje! Třetí mistr. Slunce plodí život z mrtvých hmotů! Druhý bakalář. Bojem rodí se jen život světa! Třetí bakalář. Život teče branou Sefirotů! Čtvrtý mistr. Zmatek jest to v mudrování rouše – Duchamor (k Janovi). Když se pýcha v mudrctví zakouše, Sedí zmatek na každé již mouše! První mistr. Mistři milí, račtež dovoliti, Thesim svou bych mohl ukončiti. Země stojí pevně na svém místě, To mi neupírá žádný jistě, Kdo jen zrnka soli v mozku má; Planety však v neustálém letu Proměňují místa svá: Tedy – Duchamor (vstane, dvorně se kloně). Doctissimi, račtež míle Přáti cizinci též mluvení! 54 K vám jsem připutoval této chvíle Z Vlaské země, kdež jsem v učení Slynul na Bononské slavné škole, Proslulým jsa od pradávna v sboru Mudrcův; snad též i v tomto kole Známá pověst o mně – Duchamoru. První mistr. Duchamor? hm – neznám toho jména! Druhý mistr. Drzým způsobem se ohlašuje. Druhý bakalář. Přes míru svou slávu nasazuje. První mistr. K mluvení však volnost propůjčena, Zákon hostinství to požaduje. Duchamor (k prvnímu mistru). Pravil’s, pane, zem že stojí pevně, Hvězdy pak že kolem ní se točí; Pravda však se proti tomu bočí, Neboť mohu dokázati zjevně, U prostřed že slunce stále leží, Kolem něho zem pak naše běží. První mistr. Co to žvastá? Druhý. Ha, ha, há! První bakalář. Což by Ptolemaeus řekl tomu – 55 Třetí mistr. Driáčník jen za blázny nás má. Druhý bakalář. Pošlete pak darmotlacha domů! Duchamor. A však země život svůj a moc Druhým ještě hnutím ukazuje; Za jediný den a jednu noc Kolem osy své se pohybuje, My pak, když se pevně státi mníme, Bystrým spěchem též se otáčíme. Čtvrtý mistr. Pane, kterak v přehrozném tom spěchu Zachoval jsi v plícech tolik dechu? Duchamor. Točení to země kolem sebe Mocně v její život působí; Aniž obloha a hvězdné nebe Život ten tak mocně povzbudí, Jako otáčení toto země, Jehož rafije magnetes slove. Zmizelo by teplo, zhasli dnové, Hrůzou zhynulo by zemské plémě, Kdyby se to vůlí tvůrce stalo, Žeby otáčení země konec vzalo. Čtvrtý mistr. Kam to pádí? prolítnout chce nebe, V divném zmatku považuje sebe Snad již za Faetonova vozku! Druhý bakalář. Kolečko se pomátlo mu v mozku. 56 Duchamor. Země tato vaší pak milosti Centrum concentratum světa sluje, Jemuž v prospěch tamto na výsosti Tajná ruka lampy rozsvěcuje. Tak se bídný červíček domnívá, Že prý stromek, jsa mu celým světem, Pro něho se toliko odívá Lupenem a blahodechým květem; Červíček též mní, že vyzpytuje Stvořitele všehomíra stopy, Když svým druhům vážně ukazuje, Jak se raci v kalné vodě topí. Druhý mistr. Na ořech teď satyry šíp klade. První bakalář. My a červy! – hoj, ty vlaský hade! Duchamor. Račtež milostivě prominouti, Není řeč má v ujmu vaší slávy – Toliko si račte zpomenouti, Červíček že všechny vás zadáví, Ano, že se sami v červy proměníte, Až si trochu v zemi poležíte! – Ty pak lampy, věz to milost vaše, Nesčíslné slunce jsou, Kolem nichžto země, jako naše, Obývané přemnohými tvory Kolují ohromnou prostorou – Sluncí těchto s zeměmi tmavými Ruka mocná v také nesmírnosti Po nebeské báni zavěsila, Žeby summa vaší učenosti 57 Jejich počet pochopiti, Ani vysloviti S to nebyla! Druhý mistr. Dosti, mistře Duchamore, dosti! Nad míru již moudrosti tvé máme; Dokázals nám zvláštní důvtipností, Že i sotva počítati známe. Duchamor. Kdyby pýcha tomu nebránila, Dospěli by k nebesům i blázni; Ruka známá kdesi slova vryla: Blahoslaveni jsou duchoprázdní – (Všichni mistři v hněvu se pozdvihnou; z hluku zmateného jednotlivá slova vynikají). Blázni – duchoprázdní – bez okolku jen S Vlachem ven – ven s ním – ven! Duchamor (hlasu svého pozdvihne). Jene, zpomeň sobě na má slova: Vítanější světu starý blud, Nežli pravda jasná – a však nová! (V hlučném celého sboru pobouření Duchamor s Janem zmizí). 58 X.
V Praze. Krčma a zlaté trubky. Společnost dobrodruhů a zhýralých žáků; za kulatým stolem sedí Brousil, Houkal, Čečetka a Proutek, Kněz Martin sedí na lavici u kamen, zahalen jsa v černé sedrané roucho. Krčmář, krčmářka a několik dívek hosti obsluhují.
Houkal (jonák již přezralý, na jedno oko slepý, zpívá). Bachus mozek osvěcuje Lépe než Quintilian, Minervu jen zvelebuje Nedouk arcibeán! Sbor. Minervu jen zvelebuje Nedouk arcibeán! Houkal. My jsme k suchu doplavali, Aristot nás nenudí; Neboť jsme již vyskoumali Učenosti osrdí! Sbor. Neboť jsme již vyskoumali Učenosti osrdí! Houkal. Retorikou nebudeme, Ni logikou mařit čas; 59 Vždyť pak mouky nesemleme, Mlátíce jen prázdný klas. Sbor. Vždyť pak mouky nesemleme, Mlátíce jen prázdný klas. Houkal. Po Parnasu kdo pytlačí, S Musami kdo zahrává, Nohama jen vítr tlačí, K louži bláta přidává! Sbor. Nohama jen vítr tlačí, K louži bláta přidává. Houkal. Suš rampouchy, Muso milá, Na tom školním palouku, Bez tebe si hlava čilá Vydobude klobouku! Sbor. Bez tebe si hlava čilá Vydobude klobouku! Proutek. Sláva tomu, jenž tu píseň složil, Bylť to jistě kocour švihaný! Čečetka. Na ořech jsi, bratře, nedoložil; Byl to jakýs žáček vyhnaný, Jenžto v sukni věkem sedřené, 60 V kukli mnohým deštěm umlené S mošnou po vesnicích chodil! Houkal. Mýlíte se, braši! vždyť jsem znal Dobře skladatele písně této – Byl to licenciát Oprchal, Jenžto hodiv biretem svým černým, Železným klobúkem hlavu kryl, Stav se takto kališníkem věrným, Až mu palcát v Podlipanském boji Klobúk, též i lebku rozrazil. Čečetka. Nechť jej na věčnosti Musa hojí! (Pije). Proutek. Slušno, bychom pamět jeho ctili! (Pije). Více vtipu v písni nalezám Nežli v básni mistra Alana, Ve spisech i Jana Mandevilli, Nebo v knihách Martiniana. Brousil. Škoda, že pan Flaška sám Takých zpěvů nezanechal nám! Proutek. Solofernus též i Belial, Barlaam i Alexandr král, Tandariš a o Tristramu básně Počínají sobě někdy krásně; A však žádná z nich mne nedojala Tak, jak píseň tato Oprchala! 61 Čečetka. Co díš!? – mne tak nebavila Ani staré Troji historie; Vše, co Musa česká rozplodila, Jako povrhel jen na dně hnije, Když to k písni této přirovnáme! Brousil. A však pana Flašku vyjímáme! Čečetka. Pana Flašku? vždyť jej dobře známe; Duše nad míru to krotká byla, Kteráž v Nové zvířecí své radě Starým náhledům se podrobila! Brousil. Ráznost v každé Smila Flašky sadě; Tak dí: Nechať kdo chce jiný břečí, Protož ty mlč, znamenej řeči! Čiješ-li pak soli na jazyku? Čečetka. Málo vlny, přemnoho však křiku! O básních své zvláštní zdání mám, Na němž mnoho sobě zakládám. Nejprvnější českých zpěvů ctnost Musí býti pouhá národnost; Neb co z národa se vydobývá, Opět lehce v národ se přelívá! Proutek. A však vedlé mého zdání Při tom neustálém přelívání Vyčichne ti národnosti duch! 62 Čečetka. Nechtěj urážeti zdravý sluch! Přelíváním vtip se lidu brousí, Nebo co se z ciziny k nám vtrousí, Řekni, zdaž to za mnoho kdy stálo? Protož vážím sobě Flašky málo; Nová rada páchne cizinou, Alexandr, Tristram též i Troji Letopisy za nemnoho stojí, Jelikož vystřelky cizí jsou! Nechci hanět ony muži boží, Jenž je vyložili češtinou, Maje zásadu tu jedinou – Brousil (do řeči Čečetkovi vskoče). Neodru tě, jenom mi dej koži! Trop již sobě, brachu, z jiných šašky, Jáť pak k slávě pana Smila Flašky Pohár tento chutě vyprázdním! (Pije). Proutek. Leč já nad ostatní velebím Dalemila ráznou kroniku! Čečetka. Kliď se, brachu, s touto suchou duší! O své šlechtě dělá povyku, Až to bodá v městských synků uší. Za to Tkadlečka si velmi chválím, Ten co jonák český běduje: Kdo si na Tkadlečka stěžuje, Tomu pod nosem hned vousy spálím! Martin (se zdvihna ke stolu přistoupí). Což pak medle, milí jinochové, 63 O spisech jenž českých mluvíte, O traktátu pranic nevíte, Orloj věčné múdrosti jenž slove? Což vám pověstné a svaté čtení Triologus známo není? Čtli jste zajisté i zlatá slova Mikuláše z Pelhřimova, Zpívali jste Stříbrnského písně? Čečetka. Kdož se táže nyní po tom zboží, Ježto snášeli ti muži boží! Martin. Jak to? – táži se vás přísně, Zdali znáte spisy mistra Jana, Jimžto přednost mezi všemi dána, Jelikož se jako svícny zlaté Skvějí nad oltářem archy svaté? Čečetka. U nás, brachu, sešlo z toho všeho! Houkal. Každý dýchá do měchu teď svého! Vždyť jsem já sám před nedávným časem Hodiv pérem, palcátu se chopil, Písně Stříbrnského jasným hlasem Zpívaje, se v bitvách krví kropil, Chtěje něco zlata získat sobě, Též i slávy, jako jiní mnozí; A však zlatá sláva bohpomozí! Zavěšena na vysoké skobě. U Plzně mi oko vyrazila, U Lipan mě slotně ochromila, Zpupná sláva z bujného jonáka 64 Urobila chromého bídáka. Ach, ta sláva medem maže ústa, A však v hrdlo kydá dehet zhusta! Štěstí, že mi ruku nezdrtila, Kteráž mě teď pracně vyživuje, Jelikožto staré snáře, Pranostiky též i lucidáře Na pergamen z nouze opisuje. Martin. Ty jsi pro zisk bídný bojoval, Pročež ztrátu na těle i duši, Marný světa syne, též jsi vzal – Obdržel jsi, na tebe co sluší! Houkal. Co to kváká škaredá ta káně? Tebe, braše, pomsta Páně Z posledního pikhartského lože, Z Hradce Králové, již vyhnala; Střež se, aby duši z vlastní kože Ruka světská tobě neštvala. (Podnapilý zpívá začátek známé písně). „Viklef svým pořádem Což psal i neřádem –“ (Bujný smích ostatních dobrodruhů). Martin. Pán poláme vrahům ramena! Brousil. Což to dryáčnictví znamená? Raděj vedle pana Flašky rady Zalívejme vínem vtipu sady. Hoj, Běto! vína, vína dej! Vody k tomu ale nepřilej; Neb kdo pije víno, míše vodu, Hyzdí boží dar a činí škodu! Proutek. Dobře, Brousku, dobře jsi nabrousil! Flaškovi a flašce slávu dejme, Sváru vzrůsti nenechejme, Jenž se s bláznem do krčmy nám vtrousil. Hudebníci s houslemi a dudami do světnice vstupují. Brousil. Hejsa! nyní veseleji bude; Korbílek nám skočnou teď zahude! Proutek. Spusť již dudy, starý Koliáši, Ať to kolem bujně povykuje, Hrudím též i nohou pohybuje; Ať se z podlahy až k stropu práší! (Housle a dudy se hlučně ozývají). Brousil. Juche, Běto, zadupme si trochu! (S první služkou v kole se točí). Proutek. Kde jest Lidka? rád bych si též skočil! Houkal. Vyskoč si jen, bujarý můj hochu! Jáť bych též se s děvou v kole točil – Ale sláva hnát mi přelomila! (Proutek chopí druhou služku, jenž s lahvemi do světnice vstoupila).

65 Lidka. Račtež, pane, mile prominouti; Třebať, abych pohár naplnila. Proutek. Nechť si pohár naplní kdos jiný. (Do kola s Lidkou se pustí). Houkal. Švarná děva, mrštná jako proutí, Tvář co pivoňka, co jiskry oči. Hoj, jak se to bodré tílko točí, Až mi dělá prudké laskominy! Čečetka (přistoupiv ke krčmářce, tlusté, zavalité ženštině, na druhém konci světnice v lávce sedící). Hle, tu máme paní Veroniku, Tanečnici klasického cviku; Máť pak arci jedinou tu vadu, Na plíce že sádlo přiléhá jí; A však lepší hruška v listopadu, Nežli kvítek na stromečku v máji. Krčmářka. Hruškou v listopadu nazývá Ženu poctivou pán učený – Osobu, jenž jemu nalívá Na ouvěrek džbánek pěněný? Hanba! jáť se stydím místo pána! Krčmář (k ženě své přiskoče). Což to za vřesk? – ať to suchá rána! Čečetka (úsměšně se krčmářce kloně). Drahá, ctná a tučná Veroniko! 67 Krčmářka. Nic již drahá, nic již ctná – Čečetka. Nuže, Veroniko nectná, hubená! Krčmářka (rozzlobená vstanouc na Čečetku se sápe). Ejhle, což ten panák zakrnělý Ženu poctivou popouzí k zlosti! Krčmář (ženu svou zadržuje). Bodejž tobě suché rány v kosti, Prožluklá ty Veroniko, vjely! Houkal (zpívá). Kde husy, tu puch a štěbety, Kde ženy, tu svár a klevety! Martin (pěstí na stůl udeří, až se poháry a lahve kácejí, silným hlasem volaje). Hřímej, Hospodine na nebesku! V rotu hříšnou uvrhni svých blesků! (Hudba přestává, zmatný hluk). Proutek. Dále, hudci, dále hrejte, Bláznů sobě nevšímejte! Martin (skočí na stůl, hrozným hlasem). Běda tobě, nešlechetné plémě, Běda odrodilcům svaté země! Psáno stojí: Čtenou ohnivou: Vychoval a povýšil jsem syny, A však oni pohrdali mnou! Vy, jenž z lože hříchů vstáváte, 68 Od hanby se k hanbě touláte, Klaníce se neřestem a břichu, Hrdla napájíte vínem hříchů; Vy jen nesete té těžké viny, Že teď dci Sionská opuštěna Jako stánek na vinici stojí – Vy, jen vy, jež przní hříchu pěna, Ježto mléko věčné zkázy kojí! Ano, svatý zákon Páně ruší Tato chasa zlopověstná, pustá; Pročež vězte, peklo že svou duši Dokořán již na vás rozšířilo, Otvírajíc bez konce svá ústa, By vás všechny, všechny pohltilo! Houkal. Starý škvore, přestaň pak již láti, Jinák musí džbán ti ústa cpáti! Martin. Ejhle, zde jsem rozbil pevný stan – Nebudu se lekat pekelníků! Houkal. Brachu, natropil jsi dosti křiku, Zalej hrdlo; zde máš prázdný džbán! (Hodí mu džbán v čelo, Martin se potácí a se stolu spadne). Čečetka. Dobře se mu stalo! Krčmář (k Martinovi přiskoče). Věčná ráno! Snad jste v poctivé mé chyši Vraždu nespáchal – 69 Proutek (hlavu Martinovi pozdvihuje). Rozedráno Toliko mu čelo – Krčmář. Buďte tiší, By se pověst neroznesla v městě O Martina nešťastného smrti. Brousil. Ještě sebou hýbá – Houkal. Ha, ha, vězte, Že tu lebku džbánek nerozdrtí, Neboť palcáty ji otužily! Krčmář. Kdyby mastě při rukou jen byly; Kdež se dovolám teď mastičkáře! Krčmářka (zděšená vykřikne). Někdo kráčí v síni – snad to stráže – Krčmář. Proč jste vrata nezatarasili – Krčmářka. Kdybychom jen raněného skryli – Jan a Duchamor do světnice vstoupí. Jan. Kam mě vedeš? – vzduch zde vane dusný, Prostopášností to pelech hnusný! 70 Duchamor (k Janovi). Podívej se – švarní to jonáci, Až se srdce pekla na mě směje! Krčmář do hrdel jim líhu leje, Až druh druha šmahem pod stůl kácí. K zaplašení pak tvé nevrlosti Zahraju teď s přemilými hosty. (Hlasitě k přítomným). Mastičkáře, pánové, voláte? Nuže zde jsem, při rukou jej máte. Krčmář. Díky, díky! toť jest dobrá rána – S uctivostí vítám svého pána, Prose, aby ráčil ránu ohledati Pod stolem zde ležícího muže, Předobrým jenž líhem napilý Kázal, až se svalil se stolice A nás polekal pak převelice. Páni tito, mistře přemilý, Jsouť to známí v celé Praze žáci, Zaplatí vám dobře masť i práci! Duchamor. Soli sem, pak něco oleje, Patoky a pintu kolomazu – (Krčmář a žena jeho žádané věci přinášejí).
Jíchu tuto sýrem posypáme, A to všecko na krvavou kazu Opatrně pěstí přikládáme. (Podivné kejkly konaje, mastí ránu Martinovi maže). Houkal. Ha, ha, ha! toť chlapík prožluklý, Co to za nešvarnou jíchu robí! 71 Proutek. Hleďte na nos jeho vypuklý! Čečetka. Hnáty rohaté co staré skoby! Jan (jenž se byl též k raněnému přiblížil). Což to vidím – ejhle, Martin starý! Kdož pak kmetu rozrazil jest skráně? Čečetka. Rozkládaje výmluvnosti dary Volal do krčmy blesk pomsty Páně. Houkal. Než pak omýlil se pomsty blesk, Nebo proměniv se v džbánek malý, Za ucho jest kazateli plesk’'! Krčmář. Díky pánu a té mocné jíše, Starý Martin hýbá se a dýše – Zdvihni jenom bradu, milý brachu, Nadělals’ mi poctivému strachu, Že bych raděj čtyry kopy ztratil. – Netraťte se, pane, Houkale, Ještě mastičku jste nezaplatil! Houkal. Plať jen sám, ty drzý žvastale! Krčmář. Věčná ráno! – já, jsa krčmář chudý, Kterak mohu nésti této škody? 72 Houkal. Ty, jenž zlato plodíš z pouhé vody, Kropě Vltavou své vinné sudy, Můžeš sýr snad a tři hříby dáti; Za víc nebude masť tato státi. Krčmář. Já že kropím, já – i věčná ráno, Kdož se medle může osměliti Takto poctivost mou poskvrniti? Čečetka. Každý, komuž poznat tebe přáno. Jan (k dobrodruhům přísně). Znamení to mravu nezbedného, Porouchati kmeta šedivého! Houkal. Jak to? dubové snad záda máš? Neb jsi, brachu, zratil rozum zdravý, Že se žákův hrubě dotýkáš? Brousek. Chceš snad, jak pan Flaška praví, Aby tobě pohlavkové suší Pleskali okolo uší? Jan (meč z pochvy vytrhna). Bídníci, toť pomstu, krev to žádá! Duchamor. Ticho, ticho – jinak se nakládá Přítelíčku, s takovouto zběří! 73 Brousek. Hle, jak bodavým nás okem měří! Duchamor. Až nás, páni, blížeji poznáte, Jistě že nám povinnou čest dáte! Čečetka. Nejednáme s žádným sprostým špalkem, Nébrž s Rubínem a Pustrpalkem. Brousek (posmívaje se). Prvního to střícě oba, Sova i také Koba, Prodáváta hříby, hlívy, I také hlušice, slívy; Často chvoštiště prodáváta, Protož velikú čest jmáta. Čečetka. Druhého stryna Hodava Často kyselicu prodává, Dřieveť jest krúpy dřela, Protoť jest velikú čest jměla. (Bujný smích dobrodruhů). Martin (z mdloby procitna u podivení kolem sebe hledí). Což jsem do vazby pekelné dán? Jaký ryk to? – (Jana zhlídna.) Hle, ta tváře bledá – Ano, jest to pronevěrný Jan, Jehož srdce dýka pomsty hledá! (Smích a hluk trvá neustále). Duchamor (ruku pozdvihna, hlasem povýšeným). Zmatek rozumem otáčí, Duše poutá blud a klam – 74 Tělo zde a duše tam. Z lebky do lebky nechť skáčí Jiskry sem a jiskry tam! (Z hlavy Houkala přeletí jiskra v hlavu Martina, z lebky pak tohoto skočí jiskra v Houkalovu hlavu; podobným způsobem srší jiskry z hlav Brouska, Čečetky a Proutka do hlav krčmáře, krčmářky a Lidky, a naopak jiskry z lebů těchto do hlav oněch). Martin v těle Houkala (vyleze na stůl a volá). Ducha pomsty oděného v hrůzu Volám, volám na zhýralou luzu, Aby vrazil železo své zlosti Do tohoto hnízda nepravosti! A ty Jene, bídný pronevěrče – Čečetka v těle krčmářky. Což se mozek zmátl Houkalovi, Že jsi zvolil nás za šprýmů terče? Brousil v těle krčmáře. Vždyť pak posmívá se Martinovi! Proutek v těle Lidky. Ha, ha, ha! i nechť mě spere ďas, Z Houkala zní Martinův to hlas! Houkal v těle Martina (z lavice se zdvihna). Kamž se skryl ten starý Sirotek – Což pak jemu z kolomazu lék Krvavou tu brázdu zacelil, Jižto jsem mu na leb džbánem vryl? Proutek v těle Lidky. Slyšte, slyšte, jaké divné věci Hlasem Houkala náš Martin břečí! 75 Brousek v těle krčmáře. Mastičkář mu mozek pokropil; Aneb, jak náš slavný Flaška píše, Břicho v hlavě má a hlavu v břiše. Krčmář v těle Brouska. Ráno věčná – čí to tělo mám? Brousek v těle krčmáře. Kdož mě do krčmáře překlopil?! Čečetka v těle krčmářky. Tisíc draků – jáť se neznám sám! (Po sobě makaje). Hle, to čechel – sukně na mně visí – Hu! jáť vězím v staré sádelnici! Krčmářka v těle Čečetky. Já však, hohabojnábohabojná žena, V hejska Čečetku jsem proměněna! Houkal v těle Martina. Což to znamená – hle, odrané Černé roucho – vousy šedé, dlouhé – Bolest v hlavě – čelo zmazané – Krev – hle krev – což mámení to pouhé? Martin v těle Houkala (se stolu dolů leza). Bohpomozi! jaká hrůza pekla Z těla vlastního mě lstivě svlekla! Houkal v těle Martina. Nechci vězet v tomto živém hrobě! Proutek v těle Lidky. Rarach strojí s námi šašky sobě! 76 Lidka v těle Proutka (s hlasitým pláčem). Pomoc – svlečte mě počestnou děvu Ze cnůstek a mužského oděvu. Krčmář v těle Brouska (chopí se svého těla, v němž Brousek vězí). Ráno věčná! toť jsou moje líce! Houkal v těle Martina (své tělo Martinem obývané se stolu tahaje). Toť jsem já, toť tvářnost moje! Vrať mi tělo, vezmi hnáty svoje. Krčmářka v těle Čečetky. Velebíce vůli nebes vřele, Vděčně toto tílko přijímám! Ha, ha, ha! jak lehce ohýbám Každý kloubek v tomto mladém těle! Čečetka v těle krčmářky (zuřivě své tělo, v němž krčmářka vězí, popadna). Veroniko! svleč se již z mé kože, Nelze snesti potvoru tu více! Tělo sem, sic tobě tvrdé lože Pod stolem ustelu, sádelnice! (Divoký hluk a děsná pranice.) Duchamor (k Janovi). Zdali, Jene, nebavím tě dosti? Takovéto veselosti, Jaké tobě strojím v tomto místě, Nezřel ještě žádný člověk jistě! Nahlídni pak do tohoto roje, Kterak vlastní hnáty rvou, Škaredě si hyzdí líce svoje. Ha, ha, ha! jak z hrdel bídných brachů Hlasy posud netušených strachů 77 Děsným jekotem to řvou! Chumáč celý na zemi se koulí, Zasazujíc v prachu sobě bouly; Veselé to jistě podívání! Jan. Mám již dosti toho blekotání; Mrzáků těch bídných šálení Již mé oko též i ducha hnusí! Duchamor. Nuže jděme – a nechť s vámi, braši, Mámení až do půlnoci straší – Druh nechť druha tepe, drápe, dusí – Když pak každý koži svou vypráší, Ať se octne ve vlastním rubáši. (Jan a Duchamor krčmu opouštějí, v níž hluk a řvání nepřestává). 78 XI.
V Praze. Zahrada při domě Jana Kutenského.
Jan. Vesna brány rájů svých otvírá, Líbajíc své milé země tváře, Okem probuzených poupat zírá Nové jaro do sluneční záře. Ejhle stromy, jenž co ruce nahé Větve své jsou v zimě k nebi pnuly, Nebeského slunce blesky blahé Květem vonodechým obvinuly: Z chladných stínů já též ruce svoje Túžebně jsem zdvihal k slunci světů – Běda – běda – pro toužení moje Nemá nebe smilování květů! – – Kdybych létavcem byl osiřelým, Od větve jenž k větvi poletuje, Aneb oblakem tím osamělým, Který tamo v modré nebes dáli Jako labuť mořem věčným pluje – – Ach, jen kdybych v lůno mrtvé skály Bytnost svou, svou duši pohrobil, V hluchý kámen se již proměnil, A tak stana se tím mrtvým hmotem, Sebe ukryl věčným před životem, 79 Jehož záře v doby mé hynoucí Svítí jako pekla oko žhoucí!! (V trudném přemýšlení vystupuje po schodech na arkýř domu nad zahradou povýšený, z něhož se objevuje vyhlídka na náměstí, kdež hojné zástupy svátečně oděného a plesajícího lidstva se spatřují). Duchamor (k Janovi se blíže). Krásný den to, co s ním počneme? Zástupy se lidstva z města valí. Radím, abychom se podívali Ven, kde švárných tváří zhledneme. Jan (v myšlénkách pohroužen). A přec sláva světa koří se mi, Síla, milost, nejbodřejší slasti, Zlato, osudem jenž vládne zemí; Než pak všecko – všecko hnusí se mi, Neb to kořist podvodu a strastí. Duchamor (stranou). Hnusí se mu? – jinam zatočím! (K Janovi.) Milý Jene, oko dolů snes, Pohleď, jak to vírem radostným Vše se veselí a hýbá dnes; Nedělní se takto světí den! Slyš a hledni pod to loubí jen, Jak se před krčmou to bujně směje, Jak tam struna zní, jak sladce pěje Přemilostná děva lásky zpěv – Jistě zábavný to, krásný zjev! Mladých jonáků tam radování, Hry a spíle, bujné laškování – Všudy kolem rajská veselost! Jan. Jenom já jsem v ráji cizí host! 80 Duchamor. A však ovšem – sváteční to den! Jan. Z něhož já jen – já jsem vyvržen! Aj, což pak jsem horší těchto býval, Když jsem pro kalich svou krev prolíval, Jediná že chvíle hrůzyplná, Jako černá rozvzteklená vlna Od břehu mě klidu odtrhla, V jícen zkázy věčné uvrhla; Ještě zatím blbý, všechní lid, Chovaje v svém hrudí mír a klid, Tam se veselí a hlučně plesá?! (Hudba, zpěv a smích se hlučněji ozývají). Ha, jak plesání a bujný jek, Budíc v duši dřímající vztek, Zubem hněvu do prsou mi tesá! Nechci, nechci, by se radovali, By se jásajíce v drzém smíchu Vyvrženci propadlému hříchu – By se mně tu déle posmívali! Hoj, tam mráček na obloze pne se! Nechť se i hned v mračno promění, Ježto hromy v černém klínu nese – A nechť blesky v kvapném zahřímání Vypuknou z těch černých mraků bání, Krovy krčmy této rozrazí, Posměvačům hody pokazí! (Obloha se zatmí – blesk udeří do hospody; strašné hřímání. Lidstva křik a bědování; plamen z domu vyráží – udeření na zvon). Duchamor. Ha, ha, ha! toť rázné vyražení! Jaký praskot, pláč a zvonů znění – Nech jen hořet, milovaný hochu, 81 Staneš se snad druhým Herostratem, Aneb jako Néro pekla dlátem Urobíš si historickou sochu! Jan. Což to znamená? Hle, mrtvá těla Vynášejí z domu hořícího! Duchamor. Mrtvola to dívky, jenž tam pěla, A pak jinocha se dívce kořícího Tělo. Jan. Vždyť jsem tobě nekázal, Bysi milencům těm život vzal! Duchamor. Blesk jsem vyzval k poručení tvému; Ten pak zabil juna i nevěstu. Věz, že nelze poslu klikatému V prudkém letu klestit rovnou cestu. Vždyť to není první obět tvojí Vášní, milý Jene, usmrcená; Na těla si zpomeň v krutém boji Palcátem tvým druhdy rozdrcená! – Nuže hleď, již oheň udušen – Hustý dým se z černých rumů valí, Opět svítí jasný, jarní den, Jen že kouř nám skvělý blankyt kalí! Neb snad nyní, dušinko má drahá, Chtě být vesel, velíš aby zase, Jako slavná Roma v dávném čase Na žádost Nérona, celá Praha V záři tisíc ohňů zaskvěla se –? Stane se to vedlé tvé líbosti, Praha chová v krovích dřeva dosti! 82 Jan. Jáť jsem hledal velebnosti slávy, Ty však líčiti chceš obraz pekla! Duchamor. Proč tak záhy tětiva se smekla! Udělilť jsem tobě mohútnost, Kteráž oděnce jak mouchy dáví; Ty však nechceš kalichu již přáti! Jan. Nemluv o tom šálení již více! Duchamor. Proč se vůle tvoje sem tam klátí! Obrať jinam síly svojí líce. Jan. Meč a krev – to hnusné katování! Duchamor. Tedy učenost a zpytování Zákonů a živlů všechněch věcí – Jan. Chceš, bych uvěznil se v tmavé kleci? Nechť si učenec co slepá sova V bělpuchu přebírá mrtvá slova! Duchamor. Nuže, ples a hody, dívky vnadné – Jan. Nic! již ošklivo mi z toho všeho! Běda, vůle má již nuzně chřadne Pod břemenem žití pozemského; Břímě života již nelze snésti! 83 Duchamor (stranou). Držím tebe, ptáčku, pevně v pěsti! V osudné té Krkonošské době Zmátlo okamžení mozek tobě; Nyní, střízliv jsa, již dál a dále Plazíš se a blížíš neustále K nastrojené vtipem pekla pasti. Komu svět a příroda se hnusí, Toho našinec již pozvat musí K radovánkám do podzemských vlastí! (Šklebí se na Jana, který žalostně rozjímaje na prsten svůj hledí). Přemýšlí – hm, šepce cosi zas – Kdy pak miláček můj dá mi znáti, Kam chce rozmarů svých lodi hnáti, Aby ztopil zbytečný svůj čas? Jan. Na prstenu skvrna krvavá, Jako střela hrůzy ohnivá, Bodá v srdce bez přestání. Matko – matko – kde tvé požehnání? (Kvapně hlavu pozdvihna, k druhu svému). Nuže rci pak, zdali matka moje V rumech hradu pochována byla? Duchamor. Tuším, že i po zkončení boje Dlouhá léta kdesi klidně žila. Jan (kvapně). Nežije již více? Duchamor. Není tomu, Co ji z tichého vynesli domu, Ani čtyry měsíce. 84 Jan. O běda, A já v strastích ciziny jsem žil, Aniž čeho o své matce věda! Nelíbal jsem její milé líce, Ruce slzou lásky nekropil, Nekropil a nepokropim více! A však lépe, lépe tak se stalo; Byloť by jí hoře nešťastného Syna lože smrtné hrůzou stlalo! (Prudce k Duchamoru). Ukážeš mi ještě v této době, Kde jest pohrobena matka milá, Aby na předrahém, tichém hrobě Láska má svých slzí obět lila! Duchamor. Jene, což to na mysl ti tane? Chceš co slaboch k hrobům putovati –? Jan. Hleď, co káži, přísně, vykonati; Nechť se vůle moje i hned stane! 85 XII.
První růže plane na východě Jako panny první zardění; Úsměv jara na zemi a vodě Probuzuje blahé zachvění; V háječku tam řeky na pokrají Slavík píseň leje v jara říše, Kvítky na lučinách poslouchají Zdvihajíce hlavičky své tiše. Bledá luna nížeji se kloní, Jakby slýchat chtěla písně blahé; Blankyt nebeský pak slze drahé, Perle lásky, na milou zem roní, – Jako popelnice v květin lůně Kaplička se v hustém loubí skrývá, Vůkol obět máje, líbá vůně Z růžových se kalíšků vylívá; A však kvítka vůni dýchající Z rovu pnou se, kdežto povýšené Kříže čnějí, tiše žehnající Květy, hroby též i pohrobené. Nad jarních co vděků obětnicí Nad hrobem tak kvítím zdobeným Klečí dívka, tiše se modlící Okem vroucně k rovu sklopeným. Prosba plyne ze rtu růžového „Vypros nám, o matko, smilování! Nechť tvůj duch co anjel strážce chrání Ludmilu a syna ztraceného!“ 86 A teď zdvihnouc milokrásné hledy, Slzou svatých citů skropené, Zhlídne juna, jenž co socha bledý U pahorku květného se pne. „Ludmilu!“ tak jinoch opětuje, An mu v srdci, do sebe jenž ssaje Obraz krásy, anjelské milosti, Cit neznámý, blahoteskný plaje. Nesmělým teď krokem přistupuje K děvě, růži zbožné spanilosti. „Znala jsi, o dívko,“ začne jemně Mluvit, „ženu, jižto kryje země Tato, kvítím míle ozdobená?“ Ludmila. Znala jsem ji! ach, vždyť pohrobená Nebohé mně dívce osířelé Milovanou druhou matkou byla – Vždyť jí teku v obět slzy vřelé, Jáť jsem hrob jí kvítím ozdobila! Jan. Znala jsi ji? – tys ji milovala? Snad ti objevila osud svůj, Zprávu tobě o svých strastech dala? O ní mně, o dívko, vypravuj! Ludmila. Cizinče, jakou tě tajnou mocí Vábí život neznámé té ženy? Jan. Nemluvila o přehrozné noci, V níž hrad onen, nyní rozbořený, Rota Táboritův dobyla? 87 Snad se ubohá též zmínila O manžela smrti krvavé – Ludmila. V poslední již věku svého době Zjevila mi hoře duše své; Ztratila též milované robě, Syna svého – Jan. Na něj zpomínala? Ludmila. Zpomínala – o toť nuzné slovo! Prosby vroucné v slzách posílala Jitka za něj k světů spáse. Jan. Za něj matka dobrá modlila se!? Ludmila. Zbožné ženy slova poslední V paměti mé takto stále zní: „V duchu žehnám nyní syna svého, Děsným osudem mi ztraceného; Požehnání mateřské zde skládám – Vše své hoře, bolesti a strasti V této života posvátné době Obětuji, věčný Pane, tobě, O blahost jen syna svého žádám!“ Jan. Běda! prosila jsi o blahosti Syna ztraceného na věčnosti, Matko – matko má! 88 Ludmila. Matka jeho? Jinoch tento – syn to Jitky – Jan! Jan. Přísný trest to provinění mého Uvaluje na duši mou Pán! Běda, běda – matko, tvého syna Přivedla jen k hrobu tvému – vina! Ludmila. Nešťastníče! Jan (na hrob se vrhna). Máti! přec jsem tvým Synem, nechť i synem ztraceným! Na pahorek, pod nímž, drahá matko, Odpočíváš, kladu hlavu svou, Jako tenkrát, když co pacholátko V klín jsem tobě hlavu nevinnou Klonil. Ejhle, jak se mi to svítí V temné dáli mého živobytí – – Víš to, máti, jak co malé robě Jeník tvůj se k prsoum vinul tobě, S prsteny tvých kadeří si hrával? Jak’s jej líbala, když kytičku Tobě v besídce podával – A pak na klín vloživ hlavičku Tichounce u srdce tvého spával? Zde se kladu, chci co děcko spáti, Ještě jednou na srdci své matky, Slze ronit, ze hříchů se káti! – Ticho, ticho! – matčin hlas to sladký Ke mně šeptá hrobu útrobou. Jest to svaté její požehnání, Aneb kletba, děsné bědování 89 Nad duševní syna porobou? O vy kvítku, nevinnosti dítky, Nad tmavým se hrobem jasně rdící, Vás teď kropí slza syna Jitky. V ňádra svá tu slzu uschovejte, O ní matce pod vámi tam spící Milým šeptem v noci povídejte, Povídejte v žalném pozachvění O mém hrozném duše utracení; Za mne se, vy kvítka, přimlouvejte! Duchamor (přes zeď hřbitova se vypínaje). Milý Jene, dosti naříkání – Zadost jsi již v pravdě učinil Outlým citům – snad i slzy lil! Něžná zábava to; však čekání Za zdí hřbitovní jest jaksi hnusné; Neboť zde, jak sám již dobře víš, Kde se stokrát opětuje kříž, Pro našince povětří jest dusné! Ludmila. Duši děsí přehrozný ten tvor, Jehož slovo bode jako trní. Duchamor. Na nás čeká dobrých přátel sbor – Půda mne zde pod kopytem brní! Jan (z hrobu se zdvihna). Ani slova více, duchu padlý, Okem svým již neskvrň sídlo míru! Dechem tvým by tyto květy svadly. Duchamor. Moudrá řeč to, na podzemskou víru! 90 Ku které pak ty se plichtíš vlasti? Což jen já jsem letěl do propasti? Jan (k Ludmile). S Bohem, růže krásná, nevinná – S Bohem? běda mně – o dost již, dosti! Aniž rozžehnat se s tebou zná Bídník, obětí jsa věčné zlosti! (Kvítek z hrobu trhaje). Ještě jenom tento květ Ruka moje z hrobu utrhne.... (K Duchamorovi). Teď jsem tvůj – a nechť již lásky svět Na věky mě z lůna vyvrhne! (Hřbitov kvapně opustí). Ludmila. Nevyvrhne! Jene – běda mu, On se oddal muži hroznému. Zmizel již – o děsný byl to zjev, Dech se ouží, v žilách stydne krev – Přec však bouří srdce rozjítřené! Strašná vina přivedla jej sem, Slzou kající by kropil zem, V nížto matka jeho odpočívá! (Slunce vychází). Ejhle, vidím nebe otevřené! Tamto svatém na nebesku Osloněná září zlatých blesků Jitka stojí – slze tam prolívá, Prosíc, abych syna hájila, Z tenat zkázy abych vedla jeho, Jemuž mateřské své požehnání V poslední hodince žití svého Na mou hlavu vroucně vložila! – Ach, já slabá děva osiřelá! 91 Pro něj toliko má prosba vřelá, Modlitba a slza k nebi plane – – A však doufej! – v onom dávném čase Milost nejsvětější zjevila se Nad pokornou pannou chudobnou – Nuže, osvěť, Pane, duši mou! Nechť se svatá tvoje vůle stane; Dal jsi lásku – dejž mi sílu, Pane! 92 XIII.
Ejhle! nádherné a hlučné hody V skvostných komnatách se konají; Lepost, krása, vábné chorovody Oči, srdce, ducha lákají; Čalouny o zlatém třepení Výstupek tam zdobí, z něhož zvučně Pištba zní a sladké hudení. Velkou síní hemží se to hlučně; Sličné panny v drahém zlatohlavu, V němž se perel krumplování třpytí, Jako hvězdy milosti se svítí, Vzdávajíce kráse, lásce slávu. Děvám dvoří se tam jinochové, Skvějící se leskem šperků drahých; Láska milost k souboji tu zove, V němžto vítězství i přemožení Jesti rovně zdrojem citů blahých. Slyš to zvučné v buben udeření! Ze struny se píseň vyluzuje, Píšťala jí míle přizvukuje; Bujná radost září z mladých očí, An se půvabně pohybující, Souzvukem milostným zpívající Skvělý sbor teď hlučným kolem točí. – V čele skvostné síně u okence Stojí nádherného plesu pán; Nevšímaje sobě dívek věnce, Hledí v trudném zamyšlení Jan 93 Na orlojek, jenžto v skřínce drahé Zrnkem prachu měří věčný čas. Nechť již kolem zvučí hlasy blahé, Nechť se bujně rozveselil kvas: Jan se nehýbá a neusmívá, Krůpěj prachu celý svět mu skrývá. Duchamor se týčí u pilíře, Zrakem hrůzy po Janovi míře, Jenž teď hlavu zhůru napnuv maně Ústa křiví k děsivému smání. „Mistře sporů věčných, pohleď na ně,“ Mluví k soudruhovi úšklebnému; „Jaké spíle, jaké radování! Jak se koří času podvodnému Jednodenňátek sbor nebohých – Těkají na věků tmavých lemu, Neznajíce konce běhů svých. Nuže, jáť chci konec tento znáti, Poznati budoucí černé stránky; Pročež hbitě divoplodnou mocí Vystroj též nějaké radovánky Pro mne v této bujných plesů noci; Ano, ukážeš mi bez prodlení, Kterak doba život lidský mění! Co v té síni dýše, skáče, hude, Nechť se změní před mým zrakem hned V tělo, kterýmž za padesát let Každý, kdož tu žije, odín bude!“ Než hle, panna, krásná perla plesu, K Janovi se blíží v družek kresu; Oudy labutí se pozachvěly, Líce zplanuly jí v studu záři, Když své oči, žhoucí lásky střely, Pozdvihnula k Janově teď tváři, Znak milosti, purpurovou růži Podávajíc slavenému muži. 94 „Přijmiž díky naše,“ dívka šepce – Zemřelo let padesát! zní hlas, An se dvorně kloní Jan K panně – k holé, šklebící–se lebce. Hle! toť v síni skvostné děsný kvas, Jakového oko nevidělo, Co se slunce objevilo světu! Před mžikem co nádherně se skvělo V bodrosti a živém, jarém květu To se proměnilo tedy v hrob, Tam pak v stín posledních žití dob; Zde, kde jinoch s děvou milenou Milostným provázel zpěvem báseň, Kostlivec teď s ženou shrbenou Opřen o kostlivce šklebí dáseň; A ten panic, pestře vyšňořený, Nyní věkem stařec umořený Klesá v náruč ženské mrtvoly – Kolem těch pak hrůzy výtvory, Kupa mrtvých, v rubáše oděných Sedí na stolcích tam pozlacených; Zde zas těla v bitvě rozbodaná, Jichžto rány toky krve roní, Tam pak jiná, červem rozhlodaná; Kolem roztroušené hnáty bílé, Mezi tím u věku svého cíle Starci na berlích se k zemi kloní. Všude ticho – ticho jako v hrobě – Hudci oněměli v hrozné době: Onen pustil troubu z hnátu svého, Píšťala tam v dásni umrlého, Kosti bubeníka v buben padly; Jediný toliko stařec schřadlý Po houslích jen smyčcem pohybuje, Než však z potrhané struny Žádného již zvuku nevzbuzuje. – 95 Hrůzou Jan se zachvěje, Dlaní oči zakreje; Ale kost jen vrazí v kost, Neb, an líce vlastní kryl, Hnátem v leb svůj udeřil. „Hrůzy duchu, dost, o dost!“ Volá z kostry Janův hlas, „Vrať nám život, mládí zas!“ A tu strašný Duchamor Z neproměněné své tváře Kolem na příšerný tvor Metá děsných zraků záře, An v ohyzdném obličeji Praotce všech smrtných hříchů Brázdy pekelného smíchu Hluboce se rejí: „Nuže, nechť se opět vrátí Padesát let v lůno času – Nechť již zmizí klam a sen, Z hrobu život, ze tmy den, Kouzlo mocné nechť obrátí V mladá těla starou chasu!“ Takové když zvuky hlaholily, Jako prutem čarodějným tknutí Již se v jednom přeradostném hnutí Veškeří ti hosté proměnili: Mladá krev jim opět srdcem proudí, Sladký zpěv a hudba v sluch se loudí, Šperků lesk a růže blahých tváří V jasné síni opět bujně září. Jenom dívka, která plnou růži Podávala slavenému muži, Na něj pnula uděšený hled; Neb co stěna Jan té chvíle zbled’, Oči z lůžek strašně se mu dmuly, Na růži se leskem hrůzy pnuly, 96 Až je chvějící se kryla dlaň. Kolem pak se ozve hlahol hostí Hledících tu s podivením naň: „Nelze jemu v tělesné chorobě Podílu mít v naší veselosti!“ Než z nich každý v této ještě době Hlučným kolem vesel se otáčí, Plesu pán však z komnaty ven kráčí. – Panoš krásný, nesa jasné svíce, Vyprovází pána do ložnice. Jan se na sedadlo vrhne, ruku Tiskna k srdci, hořké žaly Z prsou rozbouřených lije: „Kterak srdce v okovy své bije – Srdce mé! ach, bujnějších jen tluků, Aby rázem pouto rozkotaly; Pak utichneš, srdce zakrvácené! Kam se příval myšlének mých žene? Kalich zde – tam bitva, krve záře – Otcův hrad tu, onde matčin hrob – Kostlivců zde šklebící–se tváře, Jichžto pohled, jako ostří meče, Bránu rozrazíc mých příštích dob, Do prsou mi přehluboce seče!“ Teď se vzchopí v děsném ducha tesku, Zrak se potká s panošovým okem, Rdícím se v horoucích slzí lesku. Jan přistoupí k němu kvapným krokem, Hledí v něžném srdce svého hnutí Na pachole, ježto téměř dítě Krásném žití svého na úsvitě Sličné líce slzou žalu rmútí. „Což i tebe,“ dí Jan, „bída souží? Což ta slza v oku znamená? 97 Mluv, snad kouzlo zlata vykoná, Po čemž, Víte, duše tvoje touží!" A tu panoš, zlatokadeřavou Hlavu kloně, bolně zašeptá: „Pane, bolest, jenž mi slzu žhavou Z oka loudí, jesti bolest tvá! Nebo já též, pane přemilý, S hrůzou znamenám, jak prudké žaly Kořen života ti podryly, Kterak děsné, tajné úzkosti Sílu duše tvojí v sebe vssály. Odpusť, pane, že i ten, jenž sluje Sluhou, neznámé tvé bolesti Soucitnou též slzu obětuje!“ Jak když plavci bouří zmítanému Z černých mraků slunce probleskne: Takový cit Janu nešťastnému Srdce útrobou teď mocně hne. Chopiv něžnou ruku mladíkovu, Jenž se při tisknutí vřelém třese, Hlasem pohnutým Jan mluvit jme se: „Díky, Víte, tvému lásky slovu! Než však bolům prsa bodajícím, Ještěrům mé srdce hlodajícím, Žádná síla nemůž odolati. Chtěl jsem hady vnitřní v pouto leskné Nádhery a plesu ukovati, A však marno – marno! duši teskné Nelze nic, než bez vší naděje Sledovat své zkázy koleje.“ Panoš blesky oka milostného Pozdvihne a jemně mluvit jme se: „Strastem ducha duch též pomoc nese; Nebo matka, za syna jenž svého Oroduje tamo na výsosti, Pravívala, světské nádhernosti 98 Že jsou dcery věčných podvodů; Chceš-li získat srdce blahý klid, Rozpal v něm, co svatosvatý svit, Lásku k víře, ctnosti, k národu!“ Jan tu těžce vzdychne, kryje líce, Žalně vece: „Běda, peruť ctnosti, Peruť víry nepovznese více Ducha mého ku věčnosti!“ Mlčí – přemýšlí – hlas jeho zněl Opět: „Matku přemilou jsem měl; Slovo matky chová význam blahý! – Cíl to vznešený, svůj národ drahý Na budoucí časy zvelebiti – Snad bych mohl, pokud svítí den, Než mne pohltí ten děsný sen, K cíli tomu nápomocen býti!“ – – Této noci, po dlouhém to čase, Spánek zavřel Janu víčka zase; Čarovná snů blahých záře, Kteráž po mnoho již let Nejasnila dřímot jeho svět, Líčila mu panošovy tváře: Spatřilť jeho růžové ruměnce, Oči krásné, svatou září zňaté, V prsténcích pak kadeře ty zlaté, Na kadeřích z bílých růží věnce. Jinoch – anjel – stoupil na nebesa, Křišťálový kalich v rukou nesa, Z něhož do prsou mu šťávu lil; Krůpěje pak do srdce tekoucí Změnily se v písmeny horoucí, Kteréž anjel v trojí věnce svil. První věnec svatých krůpějí Utvořen byl slovem skvělým víra, 99 Druhý: láska všehomíra, Třetí skládal slávy naději. Když pak, osloněn již září denní, Procitnul Jan v blahém prsou chvění, Klonil se již nad ním zkázy duch, Duchamor, ten věčných klamů druh, Okem hněvu pekelného Prsa oběti své hlodaje, Stopu spánku blaženého V jinochově duši hledaje. 100 XIV.
Komnata. Jan u stolu sedě čte v knize pergamenové: Divný běh větróv, dešťóv, potokóv, řek i mnohoj v světě rozličných těch běhóv! A však není zmíšení v přístroji světa všeho. Zjevné jest, žej’ ve všem zpósob toho jednoho, ježto vše řiedí. A kdyby od jednoho nešel ten zpósob, onen by k jinému táhl a onen k jinému, ež by ten běh byl zmiešán a rozdělen. – Protož jedenť jest počátek všeho a pósobce! (Zavře knihu a do myšlének se zabeře). Ano – jeden působce jest všeho! Tedy též i prapočátkem byl Ten, jenž duši tělem přiodil, Mého osudu – tak nešťastného. A však tajný hlas se ozývá V prsou: Svobodnou ti vůli dal, Vyvol světlo aneb tmavý kal, Zásluha i vina jesti tvá; Vůle vlastní vládne osudem! Běda, běda! trapné zpomínání Nemůž usnout v duchu mém! Snad mi ušlechtilé toho čtení V myšlének mých kolotání Podá žádoucího ulehčení! (Opět knihu otevře a čte). U přirození našem již porušeném tak zemdlel jest našeho rozumu zrak, ež snáze by sova svým mdlým okem spatřila a sezřela kruh sluneční ve blsku jeho, než my rozumem svým blesk božské jasnosti. – 101 Tak jest tomu! – rozum bídný, slepý, Semo tamo po bludech se těpí; Zpytovat chtě světla cesty Tmavou nocí dráhu sobě klestí! Duchamor. Jan. Duchamor. Ajta, Jene! raduji se z toho, Že již v knihách zalíbení máš; Neboť jistě kratochvíle mnoho Z učených traktátů nabýváš. Pergaménů těchto přemítání Jesti blahé, tiché zaměstnání, Při němž vtip se brousí, pamět sílí, Chvíle poznenáhla dále plyne; Arci, nezřídký že čtenář kvílí: Jediný můj zisk – že čas mi hyne! (Knihu, v níž Jan četl, prohlíží). Hm – hm – Štítného to rozjímání! Mohlbysi vedlé mého zdání Vyvoliti něco skvělejšího, Obsahem i slohem ráznějšího Nežli traktát tento jednostranný. Jan. Spis ten úcty nabývá z tvé hany! Duch můj vroucně muže obdivuje, V jehož slovích srdce šlechetnost, Jasný rozum, mysli vznešenost Slohem milostným se objevuje; Knihy Tómy jistě k potěšení Příštích české země pokolení Budou chovány co perle drahé. 102 Duchamor. Símě neujme se v skále nahé! Spíše Čechům doby nastanou, Kdež památky dávného vzdělání, Jako třtiny, potopené v moři Rozbouřeném, věčně zahynou. Vaši sousedé, jimž ani zdání O Štítného duchu dáno není, Dávnou slávu literní vám zboří; Ano snad i tupícího hlasu O pradávných Čechů osvícení Hrozným hlukem pozdvihnou, Až i nové vzdělanosti spásu Cizím strojem do mozku vám vtrou. Jan. Darmo míníš slovem jizlivým Budoucnosti knihám upírati, Jimž se, jakož spisům klassickým, Brány slávy budou otvírati. Duchamor. Klassičnost – toť slovo velikán, Obsahu jsouc někdy přeskrovného! Neb spis každý jesti psán Na vlnách jen věku svého; Čas ubíhá, vlna uplyne, Klassický též traktát zahyne. A však někdy kořist vlny věčné Na břehu uvázla přec bezděčně; Tu když ruka lidská ulovila, I hned jako upomínku milou V klassičnosti sbírku starobylou S úctou dědičnou jest položila. Žáctvo poslušné pak klaní se jí – Vzívá modlu, jejížto oltáře 103 Dávno rum a kopřivy již krejí! Věz, že živý ráz a vlastní tváře Má též nových časů nový duch; Kdo se v spisech jemu nepodrobí, Skoumaje ty klassické jen hroby, Vydobude též jen hrobní puch! – A však, odpusť, že se vyptává Sluha, kdož tě spisy Tómovými Obdařil? – Jan. Můj panoš kochává Často knihami se takovými. Duchamor. Milý Jene, k panošovi tvému Nemaloutě, věz to, nechuť mám; Neboť jakousi v něm svatou pěnu S velkou nelíbostí čenichám. Jan. Věřím, jelikožto noční stín Není přítel jasné záře denní. Duchamor. Stín pak přece v světla jasný klín Směle zírá; zde však mému zření Brání tajně ukrytého cosi, Jež tvůj panoš na prsou svých nosí. Rci pak, odkud ono slabé robě Připutovalo jest k tobě? Jan. Čtrnáct dní již brzy bude tomu, Co se na předsíni mého domu 104 Jinoch ke službám mi nabídnul. Jest to mládeneček švárný, zdravý, Zalíbily se mi jeho mravy, Pohled jeho též mým srdcem hnul. Duchamor. Mně však klouček poněkud přec mate. Do předsíně tvé již nerad vkročím, Poněvadž tam znamení to svaté, Jemuž od dávna se vyhýbám – Neb já též svou slabou stránku mám V každém koutě zavěšené zočím. K čemu takovýchto šperků máš? Proč se jako nedospělý klas Semo tamo v mysli kolotáš? Pokáním snad mařiti chceš čas? Heslo tvé teď: hojné kořistění Z blaženosti pozemského ráje. Mimo sebe pusť to zbožné chvění; Blb a slaboch na licho se kaje! Jan. Známý bleskot z pekelné to stáje! Od sebe již Víta nepustím, Neboť jinoch vzhledem nevinným, V němž se tichá milost objevuje, Ducha mého temnost vyjasňuje. Nechť mě hrůza k žezlu svému víže, Vít jest mým i se znamením kříže! – Než však čas ubíhá, jáť pak – věz, Jinak těžiti teď hodlám svou Hřivnou draze dobytou, Počátek pak toho staň se dnes! Poslušen buď mému poručení, Konej, k čemu pán tě vyzývá: Vedle dávného již umluvení 105 Moc mně poddaná nechť k zvelebení Mého národa teď přispívá! Duchamor. Bujná vůle, prudká, horká slova! A však nelehké jich vykonání. Zvelebení lidstva – tvrdá kost, O nížto se mnohý pokusil; Nahryzal se leckdo na ní dost, Než jen dásně sobě rozdrtil. Jan. Protož pomoc ruky možné žádám; Nástrojem ty budiž slovu mému, Na oltář když vlasti obět skládám, Již jsem dobyl za předrahou cenu! Duchamor. Ovšem, kdyby nadpozemskou mocí Lidská vůle sebe přiodila, Žeby tenkrát z plodů chladné noci Jiskru světla přece vydobyla. Dost křemínků na tomto pokoutí; Z místa však se nehne kámen sám, Mocná ruka musí zakřísnouti, Světla proud pak zajiskří se vám! Jan. Bych pak v nové bludy nezabřednul, Třeba, abych přímo v národ hlednul; Pročež do života slovanského Chci teď okem bystrým sáhati, Duchem smělým v hloubí bádati Po původu dobrého i zlého. Znáti musím, v národě co květlo, Co uzrálo, též co nedospělo, 106 Co v něm zašlo, žalně zaúpělo, Nemohouci vzniknout v denní světlo; Bych, co křivo, mohl napraviti, Co vysychá, hojně doplniti, Co pak vězí v noci chladné, Abych skvěle mohl osloniti, V každém zrnku, jenž bez vláhy chřadne, Život nový, šťastný rozploditi! Vůle pevná, duch pak čilý Nad účelem tímto plane – Srce mé, nechť hrůzou rozervané, Vydobylo sobě síly K mohútnému světem pohýbání! Poklady nesmírné jsoutě moje, Na kynutí mé se zdvihnou voje, Příroda se koří slovům mým; Nadpřirozenou tak mocí, Čerpanou nechť z lůna věčné noci, Národ český zvelebím! – Jako orel v oblacích plynoucí, Hledy na vrcholy země pnoucí, Jichžto stěny hrom tam srýval, Tu zas lesk červánků zlíbal: Tak chci do osudů vlasti zříti, Patřit hrůzy, pohromy i ples – Hleď mi, duchu, děje objeviti, Které čas do mrákot věčných vnes’! Duchamor. Dějepiscem mám se tobě státi?! Jaké pochoutky to divné máš; Známky bych snad sem tam mohl dáti, Po níti se klubka dopátráš! A však jistě by se podobalo, Že co černoch zčerna maluji, Od světla že vedle přirození 107 Svého přes příliš se vzdaluji; Ztrpení však, uplyne snad málo Věků, k černému pak vylíčení Skribentům svůj štětec zapůjčím, Vlastí slovanských by děje psali, Černili a hanobili, rvali – Sám se něčemu též přiučím! Jan. O jakém to chvástáš očernění? Pověz radš, jak mi to zaručíš, Šalbou že nebude zobrazení, Jež mi z dávných časů vylíčíš? Duchamor. Já a šalba! – ha, ha, věz to, brachu! Tenkrát stkví se moje velebnost, Když se vtrousím v hrdé pravdy chrám; Neb by málo ze mne pošlo strachu, Kdybych jedinou tu neměl ctnost, Že, co připovím, též plnívám. Kdož by semnou v hru nesnadnou hrál, Kdybych hráči výhru nepopřál?! Jan. Nuže tedy slibu svému stůj, Dávný osud vlasti osvěcuj! Vědět chci, co hlavní působení V život praslovanský mělo? Duchamor (stranou). Kdyby svědomí mne nebrnělo, Vysvětlil bych, co tě tajno není, A tu v lesku pekelné té svíce Spatřil bysi mnohem, mnohem více, Nežli v slunce poledního záři. 108 (K Janovi). Nuže, které pak to zašlé době Nahlídnout chceš do záhrobních tváří? Jan. Zhlédnouti chci v dnešní doby spěchu Obraz povahy pradávných Čechů. Zjev mi, kterak před pěti sty lety Pučely se českých mravů květy; Rád bych původně vše vypátral! Duchamor. Národ každý původ svůj co robě V přírodě před dávným věkem vzal; Jako dítě s matičkou si hrál, Nepohledna ještě přímo k světlu; K prsu matky přírody se vinul, Teď se klaněl jí, teď strachem hynul, Líbávaje trestající metlu. Strach a láska, děcké soběctví Původem jsou byly všechněch bájí, A přec v bájích ráj se lidstva stkví; Člověk tenkrát jako lípa v háji Honosil se květem volnosti, Po paloukách blahých těkaje, Mravokárcův ještě neznaje, Bujně trávil léta mladosti. Jan. Nuže, objev děje z oné dávné doby! Duchamor. Otevru ti dávných věků hroby! A však věz to, přežádoucí Jene, S hrobem třeba býti spojenu, Kdo chceš slyšet hrobu ozvěnu; 109 Musíť krev, jenž srdcem se ti žene, Spřízněna být s prachem dávných dob; Pokrevnost jen otevře ti hrob, Pradávný tak zákon přikazuje. Jan. Že pak každé slovo tvoje, brachu, Na hroby a na tmu ukazuje! Duchamor. Pravda, jako zlato, jenom v strachu, V tmavé skrýši, vždy se vyskytuje; Nebo to, co na výsluní stojí, Leskem svým též oko troupa kojí. Jan. Nechť jsou doby mrtvé opět živy – Dejž mi spatřit divů všechněch divy! Duchamor. Div a nediv! vše to vedlé míry, Jakouž vyměřuješ tento svět. Hlemejžď, na jaře vyhledna z díry, Divem nazval by i kopřiv květ; A přec květ ten na nizounkém keři Neméně jest hoden podivení, Nežli těles mrtvých obživení. Na divy jen bázeň lidská věří: Obehnavši moudrými se bludy, Vidí zákon přirozený všudy, Div, kde častěji se opětuje. Osení se pučí z nahé kory, V zrnku dřímají tam husté bory – Vám to věcí přirozenou sluje! Zdaliž vyzpytoval moudrý had, Jehož nazýváte učenosti, 110 Původ člověka a těla sklad? Vám však mravenečkům na tom dosti, Lecjakýs když systém urobíte, Do něhož, co dá se, položíte, Řkouce: Ejhle, přírody to meze, Zázrak vše, co v systém nám nevleze! Jan. Rozumem ty lidským pohrdáš, Ale, poznávám to s věčným strachem, O nás mravenečky pilně dbáš! Duchamor. Zem jest zemí, prach jest prachem! Kdyby záře nebeského světla V prachu bídném, nevděčném nekvětla, Tvor pozemský nenalez’ by soka; Mohli byste se též v kyprém chrasti Jako skoty v tupém klidu pásti, K pastvišti bych nepozdvihl oka! Důkazem jsi toho, Jene, sám, Věda, že jen k vůli jiskře této, Jižto cenu lépe než ty znám, Tobě sloužím na druhé již léto. Jan. Druhé léto, co uplynul den, Kdežto vášní zaslepen, Divokou jsa puzen šíleností Vrhnul jsem se tmavé do věčnosti! Stalo se – již bývalosti dnové V duchu kmitají se jako snové; Myšlénky a činy – hvězdy padlé, Dnové moji – popel, listy svadlé, Ježto do povětří vichr metá – Veta po všem, v co jsem doufal, veta! 111 Teď chci silou draze vykoupenou Základ cizí bláhy položiti, Rukou, nechť i z kletby podrcenou, Na ten základ památku svou vrýti; Zdvihnout chci, co Atlas velikán, Nadpozemskou mohútností Národ Čechů z rmutné ocháblosti Na výsluní štěstí pevný stan – Stoje samoten, co vrch se pnoucí Nad oblaky – vítaný to znak, Bloudícímu hvězdou spásy jsoucí, Jenžto k sobě vábí dešťný mrak, Kolem na roviny vláhu leje, Po údolích blahým kvítím kropí – Sám pak čelo v chmury černé topí, V ňádrách svých jen věčné ledy kreje. Duchamor. Z patra mluvíš, tak že by se zdálo Mnohému, jenž blíže nezná tebe, Že chceš mocně strhnout na zem nebe – A však: velké dudy, dechu málo! Nicméně já dle své povinnosti Zavedu tě k hrobu minulosti; Spatříš dříve, než zableskne ráno, Před věky co v Čechách pochováno! 112 XV.
Před pěti sty lety. Z modré vlny vystupuje skála, Skálu líbá labuťová pěna, Na skále, co bílá holubice, Sedí krásná, zlatovlasá žena. Zdali Rusalka to lepotvárná, Jenž se v záři Svatovita sloní? Zdali Živa vlnám žehnající Do hladiny blahé líce kloní, Aneb Lada, bohyně milosti, Kolébá tam Lela, lásky bůžka? Rusalka to není, ani Lada, Jest to reka Ohnislava družka; Krásná Luběna to s nemluvňátkem Na zeleném mechu skály sedí, Kropíc slzou líce nemluvňátka, Do Jizery jasné rmutě hledí. Ajta, z tmavé dúbravy teď kráčí Statný vojín, známé nám již tváře, Túl na pleci, v pěsti mlat železný, Zlaté oplecí kol lučí záře. K ženě stoupiv, okem vroucné lásky Hledí na milenou holubici, Jenž teď děcko k prsům bolně tiskne, Tváře růžičky mu líbající. „Luběno má,“ vojín mluví jemně, „Což ti srdce tiché rozbouřilo? 113 Což ti z očí, lásky jasných zdrojů, Přežalostnou slzu vynutilo?“ Luběna tu hledíc ku milenci, Pláčem usedavým zaplakala, Zaplakavši, vzdychla: „Můj miláčku, Věštba Rusalek mě polekala. Noci minulé, když svatých ohňů Záře nad vlnami zasvítila, Tu jsem dva věnečky ze sedmera Kvítí Rusalečkám zasvětila, Aby družky vln mi o milených Srdcích dvou žádoucí věštbu daly, Dlouhá léta tobě též i plodu Lásky naší mile zvěstovaly. Pustila jsem na vlnu věnečky, Kytice mé lásky zasvěcené, Vroucným chotě přáním, matky slzou, Prosbou k bohům věčným provázené. První věnec v záři ohňů svatých Vlnou šťastnou dál a dále plyne, A však druhý, jak jen vlny tkne se, Již se topí, ve vlnách již hyne. Ach, kdo z vás mých miláčků mi zemře, Kdo z vás zahyne mi v blízké době? Zdali ty, o druhu srdce mého, Aneb naše milované robě?“ Žena vstavši, vítězovi svému K chrabrým prsoum přitulila hlavu; Rek ji líbá, vřele k srdci tiskne, Milost září z oka Ohnislavu. „Drahá družko“, praví, „nechť se stane Vůle věčná věkožících bohů, Jimžto synáčka i tebe vzdávám. Slyš – mne volá hlahol polních rohů!“ 114 A tam v dáli od protější strany Ozvaly se trouby bujné zvuky, A již tamo na palouku šírém Míhají se ozbrojené pluky. Luběna, zaslechnouc hlahol děsný, Trne – bledne – zvolá v teskném lkání: „Běda, ozvěna to věštby noční, Hrozný zvuk ten – Morany volání!“ „Tebe mocně chrání,“ vojín vece, „Též i dítě naše věční bozi; Mne pak v líté boje národ volá, Neboť vrazi porobou nám hrozí; Z dědin otcův úsilím nás plaší, Kácí dřeva v Svatovita háji, Hádače a kněze zabíjíce, Perunu a bohům všechněm lají. Včera krutost vrahů od západu K nám se hrůzou bouře přivalila: Nutno, by se proti zlosti zhoubců Vlast již věrná silně zasadila. Tamto hle! se blíží sbory bratrů S mocnou zbraní, s vírou k vojvodovi – Ach, nepoutej rámě vojvodovo, Aby mohlo rázně na okovy Národ svírající zahřímati! Kotlů rachot slyš a píšťal znění, Hle, již broň můj v čele pluku skáče! Synu mému toto políbení – Ještě jednou tebe, lásky zoře, Vroucně líbám – ach, snad naposledy!“ Šepce vojín, od milených duší Odvrátiv své zakalené hledy. Jizera tu teskně zašuměla, Vlna za vlnou se pláčem valí; 115 Pluky mužů k modrým vrchům táhly, Zvuky trouby v dálce umíraly. Z kalné vlny vystupuje skála, Skálu líbá labuťová pěna, Na skále s mileným nemluvňátkem Jako socha bledá stojí žena. Slunce z brány jitra vystoupilo, Pod sluncem se shluklo vojsko skvělé, V prsou mužů chrabrost, msta a síla, Ohnislav vévodí v pluku čele. Koule svatá na pavezy leskné Lučila již polední své střely, Ke stínům když háje posvátného Statné pluky Ohnislava spěly. A tam vojvoda a druzi jeho Obět pode dřeva položili, Krmy bojnéhojné, též i medovinu, By je bozi svatým štítem kryli. Slyš – tu temné, žalostné stonání V stínech stromů háje se ozvalo, Jakby hejno duší poplašených Z větví svatých dubů zaplakalo. Aj, tu Ohnislav své čelo zbožné Zhůru od posvátné půdy vznesa, Jarým volá hlasem: „Bratři milí, Srdce moje hrdoslavně plesá! Před dubem se kloně Svatovita Žádám, aby svatým osudem Věštba zazněla nám, pakli slávu V blízkém boji vlasti dobudem; Prosbu z duše sotva vypuštěnou Již, již vyslyšeli bozi spásy – – Slyšeli jste, kterak ze všech dubů 116 Ozvaly se nadpozemské hlasy!“ Jako rosa na uvadlé květy, Tak ta slova v srdce mužů padla, Každá ruka čelo požehnavši, Pod dub svatý obět bohům kladla. V černém lese hora nevysoká, Z vrchu hory skála vystupuje, Týmě bohům zalíbené skály Bledá záře luny osvěcuje. Kolem skály po temeně vrchu Hemžejí se mužů tmavé sbory; Štíty, hrále, lunou osvícené Probleskují tamo mezi bory. Ticho, ticho pod měsícem bledým, Do noci jenž polokruhem zírá – Na skále jen oheň zapálený Černé stíny plavou září stírá – Žertva k nebi plápolá na skále, Na zmilené bohům obětnici; Před oběti Ohnislav kněz stojí, V kovu války přejasně se rdící; Kolem žertvy huslaři a věštci Vyluzují zvuk ze svaté struny, Z útrob srdce hlasy pozdvihnuvše, Píseň pějí do výsosti luny: Ohni sláva, vodám sláva, Sláva věčná prabohovi, Jenžto všemocnými slovy Všechněm tvorům život dává. Svatovite, slávy zdroji, Pomiluj Národ svůj, Veď nás k vítěznému boji! 117 Vrah rozkotal chyše naše. Rozplakal jest věrné hlasy, Kácel k zemi bohy spasy Duše otcův z hájů plaše. Matko Živo, bláhy zdroji, Pomiluj Národ svůj, Posilniž své dítky v boji. Perune, svým jasným bleskem Otevři nám slávy brány; Z mraku sypej pomsty rány Na vrahy smrtícím třeskem! Perune, vší síly zdroji, Pomiluj Národ svůj, Rozpal bujnou chrabrost v boji. Věštci, kryvy, huslaři a kněži Tyto prosby k bohům spásám pějí; Skal ozvěny jako hlasy duchův Želících nad syny svými znějí. Nad ozářenou pak obětnicí Pololuna v sboru hvězdic plyne, Po obloze hvězdné bílá duha, Tkaná z množství dušiček, se vine. A z té duhy ejhle! hvězda krásná Dolů k posvátnému háji letí, Jakby duše matky slyšet chtěla Zbožné hlasy milovaných dětí. A to vida věštec milopěvný Stoupí do červené žertvy záře, Maje v rukou varyto své zvučné, Kyne, zdvihne k bílé duze tváře. Ticho, ticho na skále i v háji, Tiché líce plavá záře líbá, 118 Nebo věštec, pěvec milozvěstný, Varytem i písní srdce hýbá: „Žíte blaze v svatém ráji!“ Hvězda svatá pravila, „K tmavému se kloním háji., Bych svůj lid oblažila.“ „Lid svůj věrný, jejžto v davu Děsném rmútí vrahů zlost, Dítkám nesu sílu, slávu Vítězství a velebnost!“ Hvězda, dušička milosti, Letí, letí ku zemi, Posestřině na výsosti Za ní hledí s slzemi. A již hvězda rozbleskla se Po prsou milenců svých, Světíc mysl vlasti k spáse Žije v duších zvolených. Díky tobě, hvězdo milá, Jenžto světíš srdce nám, Sílu jsi v něm rozplodila, Oslonila slávy chrám! Zvučně opětují milá slova Do všech větrů bojovníků sbory, A však vítr skučíc, hlas zanáší K mohylám tam mezi černé bory; Bouře vstavši v mraku na nebesku, Lunu na štít černý položila; Slyš, teď doubrava se dlouhopustá Hrozným ďasů rykem rozbouřila; 119 Vrazi kácejí tam zrádným mečem Věrný lid, jej lstivě podskočivše, V tmavý les se jako krupobití Mlhou nocí urno vyřítivše. Z lesa zvučí mstivé řvání vrahů, Vůkol žaroviště ryk a lkání, Rázy mlatů, drnkot břitkých mečů, Sikot šípů – strašné porubání! Na zmar Ohnislav, lev rozdrážděný, S hrstkou věrných na vrahy se řítí, Na zmar síla kypí v prsou reků – Pluk již tone v škůdců vlnobití, V noc ach! černou Morana jej sype; Duše prchající z úst těch věrných Jako rozplašené holubice Těkají po háje dřevách černých! Z krvavých vln vystupuje skála, Ve vlnách Rusalky rmutně kvílí, V doubravě tam krutě posekané Rozplakaly hlasy svoje Vily. Černá země, krytá mrtvolami, Nad nimiž se snáší ptactvo dravé, Z rumu pnou se sloupem černých dýmů, Rudých ohňů hady bujné, žhavé. Jitro šeré, neboť v mlhy husté Ukryli se slunce paprskové, Ticho mrtvé, jenom krákorání Ptactva k hodům strašným zvěře zove. Na pahorku v středu svatých dubů, TamTam, kde stála Ohnislava chyše, Odpočívá na krvavém loži Množství věrných v spánku věčném tiše. Nad nimi pak, na temeně vrchu, 120 Černé dřevo k nebi ukazuje, Na němž břevno na příč zavěšené Nad mrtvými rámě roztahuje. „Luběno – ach, Luběno má!“ takto Bolný hlas teď do jitra zastoná; Ticho, mrtvo – zvuk jen v skále žije, Opětujíc žalně: Luběno má! Těžkým krokem již se k vrchu blíží Vojín – Ohnislav to zkrvácený, Z mrákot smrtných zbuzen, sem se vlekl, Aby skonal v náručí své ženy. Již ji spatřil, holubici bílou, Labuť proudem krve poskvrněnou – Poklekne k ní, k srdci svému zdvihne Hlavu bledou, v mdlobách pohrouženou. Poslední teď žití svého sílu Vojín spoje v lásky políbení, Cítí prsou slabé pohybání, Bledých rtů pak lehké pozachvění. „Díky bohům!“ zvolá, „drahá duše Neopustila milenky tělo – Ejhle, dech jí na rtu bledém hraje, Víčko svitů milých se zachvělo!“ „„Dítě mé, ach dítě mé!““ tak šepce Luběna, an zraky kolem točí; Ohnislav se bolestně zachvěje, Po mrtvolách bloudí jeho oči. Žena šeptá: „Unesli mé dítě Vrazi, dýku v matky srdce věrné Vbodli, nad zbořenou otcův chyší Zarazivše znamení to černé. Hledej, hledej předrahé to robě, Ohnislave–“ slabě došeptala, K srdci choti hlavu položivši, Duši milým bohům odevzdala. 121 Ohnislav pak dlouho, dlouho hledí Na Luběny bledé, tiché líce, Mrákoty a hrůzy duše jeho Nezjevilo žádné slovo více. Uloživ choť na krvavé lože, Pás k své ráně přitužený ztrhne, Krev se řine, vojín se zachvěje, Slábne, klesá – k mrtvolám se vrhne. V zápasu smrtelném jeho zraku Zornice se za víčko ukrývá, Ztuhlého jen oka bílá blána Na kříž černý strašlivě se dívá. Hrozná Morana již ostrý hrot svůj Ohnislavu v srdce zarazila, Prudká bolest, v prsa bodající, Ze snů děsných – Jana probudila. Zděšené své zraky Jan otvírá, Úzkost smrti duši jeho svírá; Vzdychá: „Běda, což se semnou dálo, Zdaž si peklo se srdcem mým hrálo? Ve snách krásná Luběna jen žila, Ve snách Ohnislava krev se lila? –“ Jan se vzchopí, na nohy teď skočí, Kolem sebe bludné zraky točí, Volaje: „Toť nejsou pouhé báje, Bdím u prostřed Svatovita háje – Zde se věží šerá obětnice, Ozářená leskem půlměsíce – Kdež pak vězím? – kde jsem byl? Živ-li jsem aneb jsem žil?“ Slyš – tu zvuky děsícího smíchu Zaskučely v blízké doliny – Smích to otce odporu a hříchu. 122 Jan teď hledě ke dnu kotliny Spatří, kterak věčné hrůzy druh, Ozářen jsa svitem zeměplazů Dmoucích se co živých ohňů kruh, Kosti poutá kouzlem děsných svazů. Z mohyl otvorů tam rozšklebených Strašné svleky mrtvol vydobyté, Hnáty plísní věků dávných kryté Spatřuje teď uděšený zrak. Ejhle, kostlivci tam ohromnému Zlatá hříva, kněze, vůdce znak, Na žebrách se leskne, takéť jemu Kruhy z mědi hnáty bílé zdobí; Meč zhlodaný, třikrát rozlomený Po kostlivce boku odpočívá; Vedlé velikána kosti ženy Na černé jsou půdě rozloženy, Ježto zlatoskvoucí kov ukrývá. Modrá teď, teď rudá hadů záře Po kostích a zlatém šperku těká, Živým leskem šlehnouc v mrtvol tváře Oko smrtelníka hrůzou leká. Duchamor pak, pna se do vysosti, Hlásá, na kostlivce ukazuje: „Tyto z mohyl vydobyté kosti, Ježto lesk mých svící osvěcuje V šperku leskném pradávného kroje, Praotec a pramáti jsa tvoje. Synek Luběny, ztracené robě, Svatovitu výhost dal, V něm pak slavný rod v pradávné době, Rod tvých otcův, původ vzal. Kouzlem mým a tajnou hrobův mocí Pocítil jsi, Jene, této noci Slast a bídu svého národa; 123 Ano, v srdce prapravnuka Vlila mocná tajná příroda Prapraotce city, boly, muka; V duši se ti život zhaslý vryl, An jsi v dávnověkých bájí svitu S národem svým cítil, trpěl, žil, Žil a cítil sám a sám; Nuže, Jene, na původním citu Vystav sobě slávy chrám!“ „Slávy chrám! na tomto děsném hrobě.“ Zvolal Jan a jeho hlas se chvěl, Neboť Ohnislava krutý žel Sklíčil ducha jeho v této době. Zhasly ohnivých již hadů stopy, V mlhu černou údolí se topí, Z mlhy dvé jen rudých jisker září – Jiskry tmavé otce hříchu tváří. Červánky teď nad protější stráni Oblohu východní pozlatily, Jakby anjelové z nebes brány Zlatý prapor míru vyvěsili. Ejhle, černý kříž tam na temeně Tmavé hory do oblohy pne se, Lesk pak růžový se kolem leje. Jan teď oko vlhké zhůru vznese, Spatřiv kříž, se hrůzou chvěje, K zemi klesne, líce v trávu kreje. Duchamor pak hrdě zhůru pne se, Tvář se jeho bujně rozraduje, Až i zraku děsný lesk, Pekelné co výhně blesk, Černé mlhy kolem rozpaluje. 124 XVI.
V Praze. Komnata při domě Jana Kutenského. Jitro. Jan samoten, později Vít. Jan. Hrozná noc to byla – v prsou mých Srdce ouzkostně se posud chvěje – Obraz předků křížem smrcených Bodem krvavým se v pamět reje. Jaké množství českých bojovníků Leží zbito na té víry tvrzi! Jaké proudy krvavých těch slzí Prolilo tam množství mučedníků, Jedni pro kříž, druzí pro Peruna, Pro zákon a kalich opět tito! Kdyby všecko krvavé to hoře, Jenž se lilo do mé vlasti luna, Mělo býti z této půdy smyto: Českou zem by zatopilo moře. Vít. Pane, když jsi na venku se bavil Včera, jaký’s muž, jenž přítelem Dávným tvým se býti pravil, Na návštěvu přišel sem. Stařec chudobný to, chorý k tomu; Pročež, pane, do tvého jsem domu Přijal jej a vykázal mu lože V jizbě dolejší. Tam bídák slože Oudy své, již sebou lomcoval, 125 Zimnicí rozpálen strašlivou, Až mě, jenž jsem o něj pečoval, Zděsil šíleností svou; Zlého něčeho se obávám. Jan. Takovýchto přátel množství mám! Mimo sebe pusť vše obávání. Než pak hle, jak tobě planou tváře, Jakby odlesk byly lásky záře. Vít. Následek to mého pospíchání; Z chrámu Páně právě přicházím. Jan. Z chrámu Páně! – blaze, blaze tomu, Kdo se ještě s dětským svědomím V neděli ubírá k Páně domu! Vít. Ach, což – odpusť, že se táže sluha, Nad tebou se nerozpíná duha Nezkončené lásky smilování? Proč, když svátost se vyzvání, Útěchu svou nehledáš ve víře Velebě též obět svatou kříže? Jan. Kříže? ach, tvá duše bez vší viny Nepoznala ještě kříže činy! Běda, běda – já je nyní znám – Kříži se již více nepodám! Vít (stranou). Hrozná slova! o mé tušení! 126 Z něho mluví onen strašný druh. Pane na vysostech, dej by mocí Slova tvého Janův kleslý duch Na světlo se probral z této noci. Jan. Ty se chvěješ, bolestné vzdychání Jeví bouři srdce zklíčeného – Vít. Modlím se, by věčné smilování Osvítilo, pane, ducha tvého. Naděje má teď se kolem kříže Jako břečtan kolem lípy vine – Hledám útěchy v té samé víře, Jejíž zdroj v tvém chladném srdci hyne. Což pak znamení milosti věčné Důvěru v tvém srdci nezbudilo, Ducha tvého láskou nesvětilo? Snad tam někde na vzdáleném hrobě, Chovajícím popel drahý tobě, Mezi kvítím černý kříž též stojí – Snad jsi k němu též svou hlavu klonil, Když jsi na hrob horké slzy ronil! Jan. Chlapče, dosti! Kdož ti bystrost dal, Bysi do osudu žití mého Takovouto mocí nahlídal? Slova tvá jsouť slova dospělého! Aneb Víte – Víte – ejhle, pohled tvůj Vezdy mocněji mým srdcem hýbá, V tobě se mi skvělý anjel skrývá, Jenž se mi nad hrobem objevil – Tak se do duše hlas jeho lil – – A přec nikoli, neb děva líbá 127 která v podobě se anjela Nade hrobem onde zaskvěla, Jejíž obraz posud srdcem hýbá, Byla panna zrůstu vznešeného; Tys pak pachole jen pouhé! (Za ruku Víta chopě). A však hlas a tyto něžné tahy Zpomínají na obraz mi blahý, Jenž jak věnec v lesku liliovém, V němž se poupě růžové usmívá, Vznáší se nad žití mého rovem – Proč se, Víte, ruka tvá zachvívá, Proč tvé oko slzičku vylívá? (Víta hlavu na prsa svá kloně, kadeře jeho lehce hladí). Duchamor (jenž byl dříve již vstupil, stranou). Starý Adam nemůže v něm spáti! Kdyby princezna to jiná byla, Jenžby srdce jeho pokořila, Nechtěl bych zajisté o to dbáti! Ale tato nadehrobní růže, Obsypaná zhusta trním ctnosti, Hříčku celou pomásti mi může; Moc má chřadne v její přítomnosti. Jan (Duchamora zhlídna). Což pak z rána vábí tě již ke mně? Vít (uděšen Duchamora zhlídna). On to – dech se tají v prsou mých, Když se blíží vtělený ten hřích! (Komnatu opouští). Duchamor (za Vítem hledí). Jak se toto ctnostné plémě Oušklebně a hrdě pitvoří! 128 Žluč mi při tom v těle zahoří; Ticho! chceš-li múdrým duchem slúti, Mimo se daj takým slovům plúti! (K Janovi). Nuže, Jene, kdy se pustíš dále V Slávské národnosti zpytování? Jan (zamyšlen). Hle jak obraz dívky neustále Před okem se míhá ducha mého – (k Duchamoru). Nechme pátrání teď vzdáleného, Neb se odeberu tuto dobu Na hřbitov tam, k milé matky hrobu. Duchamor (stranou). V onom hrobě též i v tváři děvy Nepříznivý živel se mi jeví – Živel tento musím ututlati, Dada slávy vzduch mu polykati. (k Janovi). K hrobu – hm! snad tebe, milý Jene, Ke hřbitovu živého cos žene? Jan. Co to tlacháš? jaké blbé zdání – Duchamor. Ha, ha! sám si vlastní dech zahání! Vždyť pak k žití tvého oblažení Jsem ti, Jene, vždycky pomocen – Požívej, než prchne krásný den, Noc, jak známo, příliš skvělá není! Pročež zanech stesk a dětský vzdech, Trhej kvítí bujné spanilosti, Po Praze jich květe do sytosti; 129 Vesel buď a hoduj na hodech! Přiznej se, že jsem ti ku milosti Pohodlných chvílek popřál dosti, Ukázav ti mnohou děvu ladnou; Než pak vždy jen k svému podivení Potkal jsem se s myslí chladnou. Přirozená věc to není; Pročež sem tam přemýšleje Zpytoval jsem pilně, odkud věje Myšlének tvých vánek, Jene můj, Až jsem přišel na tu jarní dobu, Kdež jakýsi anjelíček z roští Květného ti zaplakal u hrobu. Jan. Mlč již, nebo síkot hadí zlosti Pel na křídlech anjela již ruší, Dusí v strastiplné duši Doutnající jiskru naděje! Duchamor (stranou). Jak to bylo? jiskru naděje? K outěku si brázdi koleje! Jan. Obraz děvy té tím skvěleji V duch rozkochaném se odívá Rouchem milosti, čím častěji Oko na panoši mém spočívá. Dnes se odeberem do té chyše, Kdež milostná růže moje dýše. Duchamor. Tu tě rád mám, statný dobrodruhu! V milování dojdeš blaženosti; Nebo točením–se v hnusném kruhu 130 K zvelebení jakés národnosti Závrať bysi sobě uhonil, An ti po boku milenky drahé Dnové uplynou i noci blahé; Do náruče položím ti ženu – Jan. Ráje maluješ na holou stěnu; Tomu bych se nikdy nepoddal! Ještě jednou anjela chci zříti, Roucha lem jen vroucně políbiti; Pak se vrátím k cíli vytknutému: Vykonat chci, co jsem před se vzal. Duchamor. Políbiti roucha lem – toť k smíchu! Odlož pak již, bratře, starou pýchu, Hovořme jen po ďábelsku spolu. Mníš, že se žaludkem hladovým Zasednuv si k přehojnému stolu Nasytíš se okem mhouravým? Jene, což jsi rozum propískal? Ho, ho! kdyby krásné dívky tělo V náruči se milostně ti chvělo, Jistě bysi chvílku nezaspal. Samou věc již přirozenost plodí; Výstřelkem jsi Adamovy krve – Jest to nyní, jak to bylo prvé: Starý hřích vždy novou hanbu rodí! Jan. Vedlé ďábelského způsobu Hnusně líčíš lásky podobu; Já však cítím v každém srdce hnutí, Jakby dívky přemilené lnutí 131 K prsoum mým co blahé zpomenutí Na ztracený ráj mě blažilo! Duchamor. Anjelem by jistě nezůstala, Kdyby se to hnutí dařilo! Dívka, jenž by tebe milovala – Vždyť jsme svoji, mluvme pravdu sobě – Zadala by lásku – pekla zlobě. Jan. Běda mně! Duchamor. Což sejde z toho tobě, Když dívenka zahoří milostí K nevolníku krví zapsanému V knize černé budoucnosti? Jen když půvabné to robě, Zapomenouc na budoucí svět, Podá tobě nevinnosti květ! Při tom snad, když anjelíček svadne, Mně zas nová dušička připadne! Jan. Nikoli! toť nemůž, nesmí býti! Nechť v mých prsou city mrou; Raděj teď již v noc se věčnou krýti, Nežli sprznit duši nevinnou! – – Nikde stání – nikde milování; Noc a hrůza, děsný klam Svírá duši zde i tam! Protivníče, jenž’s mi druhé nebe, Nebe lásky z duše vypudil, Nes mě světem, abych vlast i sebe – Ha, ha, ha! i sebe oslavil. 132 Duchamor. Směj se, směj! dej výhost marné ženě, Za to podám tobě, milý Jene, Klíče k otevření slávy ráje; Po všech všudy koutech provedu tě Rozlehlého Slovanského háje; Napneš-li jen zrak a rozum chutě, Porozumíš z četných obrazů, Proč a kterak divných ourazů Utrpěli Slávští národové. Zříti budeš žhoucí na bolesti, Rozum však z nich plodí nové štěstí; Žhavé železo se v tvary nové, Zkušenost to učí, nejlíp kove! 133 XVII.
Komnata Janova. Noc – bouře, blýskání a hromobití.
Duchamor (u otevřeného okna stoje). Na peklo si nebesa tam hrají! Hle, jak otvorem těch černých mraků Jako ze tlam šklebících se draků Rudí jazykové blesku plají! Hory mraků letí proti sobě – Blesk z nich srší – jak se zachechtaly Hlasy hromů při tom potýkání! – Na západě temný zvonec hromu Výjev nový hříčky té vyzvání; Boří se tam řady černých domů, Jichžto krovem, průčelím i boky Vypukly teď modrých ohňů toky, Jakby z výhně řeka síry tekla; Zpomínka to na můj domov žhavý! Leč hle! – ha, ha, ha! již blesk ten lhavý, Jenž tak chlubně mraky roztopil, Chtěje líčit jakýs pablesk pekla, Do tmy černé zase se potopil! A to chloubné po nebeské báni Dvou – třech – čtyrech hromů hulákání! (Prudce oknem řinkne). Chlapík, původní jenž slyšel hlasy, Černou žluč jen zdarma sobě kvasí. A však noc to krásná na cestu! Čas již ovšem, bychom opustili 134 Cnostnou, nadehrobní nevěstu! Nebo kdyby slabou vůli jeho Hvězda děvy ducha sílícím Jarým leskem přiodila: Ztratil bych snad brance svého, Vůle by se peklu odrodila! Jan. Duchamor. Jan. Bouře v prsou mých a blesky nebe Nedají mně oka zamhouřiti! Duchamor. Dychtivě již očekávám tebe; Šťastnou cestu věští hromobití! Jan. Což pak v této děsné době, V zuřící všech živlů zlobě, Na cestu se vydat máme? Duchamor. Vždyť jsi před lety, v té jisté známé Krkonošské době bouřlivější, Delší cestu, Jene, nastoupil – Byl jsi, zdá se, tenkrát zmužilejší, Když jsem tebe v náruč uchopil! Jan. Uchopil! ach běda – uchopil! Duchamor. Což to mumláš? sprosť se slabosti, Chceš-li válčit pro národ a slávu. 135 Zde ti dávám drahocennou šťávu, Bysi nabyl jaks lehkosti K bujné plavbě v oblakovém moři. Jan (napiv se z láhvice, již mu Duchamor byl podal). Jak to v oudech, jak to v prsou hoří! Jaká jarost vstupuje mi v žíly – Jak v mém srdci nový svět se budí! Cítím v sobě osten bujné síly, Jenžto k činům rázným ducha pudí! Duchamor. Pokud síla kypí, pospěšme si; Vystrojím ti dějepisné plesy! Ejhle, tam se vozík lehký snáší – Jan. Vozík lehký? – nerozumím tomu – Duchamor. Co nedává rozum, čas přináší! Medle, vyberme se již jen z domu; Nebo chci tě k hrobům reků vésti, Jenžto žijí v národní pověsti, Jichžto jména jako hvězdy svítí Nade věčným věků vlnobití. Povedu tě přes daleké meze Vlastí Slovanských, též meze časů – Do tmy dávné, z nížto žádných hlasů V dějepisu vašem neozve se! (Rázné udeření hromu). Slyš! toť vozky našeho jest hlas – Lehký vůz již k oknu přispěchal. Bysi povozu se nelekal, Zamkni očí, drž se mého pasu! 136 Jan. Vidím černé mračno, hustý dým, Ty pak povozem to nazýváš – Duchamor. Snad to za nějaký zázrak máš, Utvořený umem ďábelským –? Styď se, Jene, na takovou hříčku Nezahrává sobě satanáš! Jest to přirozená, snadná věc, K níž si nalezne sám člověk klíčku; Zasednuv si ve podobnou klec, Vyletí též do oblaků říše. Zahnízdí se vedle mne jen tiše; (Jan a Duchamor do vozu oblakového zasedají.) Brzy zhledneš dávných věků návy! (Vůz do výšky se zdvihá). Jan (s vysosti volá). Kam mě neseš? Duchamor. Ku západu Slávy! 137 Druhé oddělení.
[139] I.
Baltické moře. Moře hučí, tmavou vlnou bije Břehy, ježto v šíré rozsáhlosti Hrobového písku zpousta kryje, Meze vod a zemí tvořící. Na západě v záři velebnosti Koule sluneční se jiskřící Tmavomodrých vln již dotéká se, A teď po veškeré Baltu tváři Leje nebe žehnající záři, Jenž co žhoucí políbení plane Na každé tam vlně rozhoupané; Balt pak nebi díky hlásat zdá se V bujném mořských proudů hlaholení Za poslední slunce políbení. – Ejhle tam dva mráčky růžové Skvělé, zlatorudé rámě své Přes zapadající kouli pnuly, Jakoby tam lásky anjelové Slunce svaté vroucně obejmuli, Prosíce, by ještě více Blahoplodných lesků lilo Na nebohé země líce, By ji dále štítem světla krylo. Marno! slunce níž se uchýlilo, Teď se v černých vlnách potopilo. 141 Slyš – tu zazní povědomý hlas: „Hle, toť obraz slávy Slovanů, Na Baltu jenž za pradávných dnů Panovala – tak ji zhltil čas! Bysi prošel historické školy, Objevím ti dějů svadlé květy, Jenžto tady před třemi sty lety Vykvětly jsou na krvavém poli. Hleď jen v dáli okem pozorným, Spatříš břeh ten v dávných věků kroji.“ Takto Duchamor, jenž s druhem svým Na pískovém pahorku tam stojí. Množství lodí po zbouřeném Baltu Jako stádo černých draků skáče; Nad vlnami sivé mračno letí, Z něhož vichr děsným hlasem pláče. Přes stotisíc ostrých Dánských mečů Mořští draci v útrobách svých kryli, By je stotisíce Dánských pěstí Na Slovanská prsa vytasily. Ejhle, na břehu tam vojsko druhé, Nesčíslné planinou se míhá, Zahrnouce pomoří to šíré, V němžto Dubín, pevný hrad se zdvihá. Jindřich, kníže Sasikův, své žerdy Před Bodritský slavný Dubín vrazil, Jindřich, lev ten po krvi prahnoucí, Četné kmeny Slovanův jenž zkazil; Knížata a biskupové Němců S pluky svými též se přivalili, Aby pod záštitou mocnou kříže Země Bodritův si podrobili. Zdě železné z brnění a štítů Na ořích se bujných pohybují, 142 Ze zdí čnějí nesčíslné hroty, Hrdé prapory se větrem dují. Hlas teď zazní, jakby druhé moře Proudem bouře k moři se valilo – Němcův vojsko takto bujným rykem Loďstvo Dánské nyní pozdravilo. Z lodí Dánských též i děsným hlukem Zazní ohlas Němcův uvítání, Vikinkové meče o štít brousí, Hotovíce pěstě k potýkání. A však ejhle! od východu letí Vlnou mořskou siví sokolové – Jsouť to Ránští muži, jichžto síla Slávským bratrům ku pomoci plove. A tu vlna dme se, bouří, Zhůru stříká zpoustu pěn, Na pěnách pak mořští smoci Bujným skokem pnou se ven. A však Ránští sokolové Letí blíž a blíže sem, Plaší vlny vlevo, vpravo Ostrým lodí zobákem. Tetislav hle! vůdce Ránův, Na mořském se orlu pne, Nad nímž plachtu jako peruť Labutinu vítr dme. „Leť, můj orle, Slávský orle,“ Zvolá chrabrý Tetislav; „Rozraz měděným svým zobcem Protivníků krevných dav. 143 Větrníky ztuha pněte, Sokol nechť se nakloní, Sůl nechť pije, rázem hromu O dub Dánský zazvoní!“ A tak mocně Slované teď V lodě Dánů vrazili, Jediným že udeřením Tři sta drakův zkazili. Acer, vůdce Dánských lodí, K outěku svůj koráb hnal, Nebo vůkol hrot Slovanský Těla četná probodal. Moře šíré červená se, Ďasi pijí vrahů krev, Vítězně však kolébá se Na svém orlu Ránský lev. Jakby Perunova hněvu Střela bila hlavy skal, Tak teď z hradu Dubínského Zpěvu hlas se rozléhal: „Zhůru, zhůru k slavné seči, V prsa vrahům brázdy rejte, Rázně krvavými meči Na pavezy zahřímejte!“ A již z Dubínského hradu Valný houf se vyhrnul, V jehož čele statný vítěz Na bílém se oři pnul. Takto Svatovit, bůh Ránský, V krvavou se řítí seč, 144 Blýskaje svým zlatým štítem Zdvihá zhůru rázný meč. Niklot jest to veleslavný, Bodritčanů chrabrý král, Od dávna jenž jako skála Proti cizím vrahům stál. A hle! v čele Slávských sborů Blýská svatá stanice, Před níž vrazi uprchají, K západu se valíce. A tak na moři i zemi Rozdrtivše vrahů dav, Získali jsou bitvu slavnou, Niklot zde, tam Tetislav. Plamen krbu osvěcuje stěnu Dřevem barev leskných vykládanou, Osvěcuje také krásnou ženu, Po jejížto tváři slze kanou. Blíže krbu sedíc, prutem leskným Do popele četné tahy píše, Dopsavši, je čítá tajně, tiše. „Běda!“ zvolá nyní hlasem teskným, „Nestejno! ach opět neshoduje S nadějí se číslo věštby svaté – Běda! Rugevit nás zavrhuje, Černoboh mých tahů počet mate! Snad již vítěze a pána mého, Poslední štít lidu Bodritského, Porazily četných vrahů roje – Snad již zhasla – zhasla hvězda moje!“ 145 A tu žena zhůru k nebi hledne, Sebou trhnouc, k oknu kročí, bledne – Nebo na třech místech rudá záře Na obloze teď se vyskytnula, Jakby rudým mečem v nebes tváře Hrůza pekla troje pruhy vtnula. – Rachot před hradem, a most se kloní, Kroky mužů, dupot četných koní, S dupotem se mísí kovů třesk; Tu a onde kmitne nocí šerou Pavezy a jasné přílby lesk. Ejhle, do komnaty rek teď vkročí V hávu války, zření velebného; Hlučným sborem za králem se berou Čelní muži lidu Bodritského. K oknu král se blíže, záři zočí, Zvolá: „Dubín, Zvěřín, tam Ilova Hoří, báně nebes ozářena: Jest to děsná žhoucí krve čtena, Píšíc na obloze pomsty slova! Čtěte písmo, bohové mé vlasti, Písmo hrůzy, nesčíslných strastí, Ježto v plamenu jsem vyslal k vám, Poslední bych chránil slávy chrám!“ Otevře se opět hradu brána; A již rytíř v hávu ocelovém Nesa zvěsty od Sasíkův pána Stoje v síni, hlásá hrdým slovem: „Niklote věz! Jindřich, Sasův kníže, Hrabata a Němců vojvodové, Ježto znamení svatého kříže Do Baltických Slávů krajin zove, Velí, bysi poddal již své plémě Sasův pánu, jemuž celá země 146 Nad Baltem jest pod ochranu dána Vůlí hlavy křesťanského světa. Po tvém panování nyní veta, Neboť věrných nesčíslné voje Zahrnuly města, hrady tvoje; Prolil jsi již lidské krve dost – Vzdej se nyní Němcům na milost!“ „„Na milost, král Niklot vyvolal, Bych se vrahům svého lidu vzdal? Známa jest mi, hrdý braše, Podvodná ta milost vaše! Ha, ha, ha! toť Němcův milost byla, Jenžto na Panně a u Lukína Krví stotisícův Slávských těl Luhy otcův našich zatopila; Tím též byla milost vaše vinna, Že těch třicet vojevodů Na ohavném, zrádném hodu Gero, vzteklý Sasík rozsekal?“ Vyslanec teď bujně vyvolal: „Slávský národ ruše svazky míru, Ruše příměří a svatou víru Na sebe sám pomstu uvalil!“ „Uvalil, dí Niklot, na se strasti, Že jest v neodvislé, skvělé vlasti V svobodě co šťastný národ žil; Vy pak pod záminkou víry svaté Na nás vrazili jste běsův zlostí, Chtíce ohavné své hltavosti Vydobyti špíže přebohaté, Byť i často jako u Dubína Houfy vrahův meč náš podrtil; A však nová vojska vystrojil Sasík proti nám – neb holubiná Klidnost Slovanů a jejich země Vzdělanost a plzeň vábily 147 Od pradávna němcův plémě, By nás tito štvali, dávili. Taktéž Jindřich, lev ten krvavý, Získal sobě vraha oslavy!““ Sasík zvolá: „Neznaboha slovo Nemůž kalit jméno vojvodovo, Jenž se jasně v lesku kříže září. Pronevěrče, ty jsi v slunce tváři Voldemáru králi přisáhal, Žíti s Dány v svornosti a klidu, A však plenil jsi a rozkotal Množství lodí křesťanského lidu; Pročež za nevěru, podlou lest, Čeká tebe přísný, blízký trest!“ Niklot trne – mlčí – v pysk se hryže – Nyní vece k bojovníku kříže: „„Že jsem plenil, přiznávám se k tomu: A však zaklínám se bohem hromů, Že jsem tolik jenom konal v boji, Co vy v lůně klidu konáváte, Paličům když města poddáváte, Velíce, by tichém u pokoji Slovanský lid zhoubně plenili, Nevinnou krev hojně cedili. Také o křesťanském králi Dánů Zmínku nedobře jsi učinil; Připomeniž, brachu, svému pánu, Že též v době klidu Dán ten děsný Na Slovany byl se obořil; Nechť pak zpomene si Jindřich Lev, Kterak Egil, Viking běsný Kouřící se Slávskou krev, Krev tu s vínem smíšenou, Chtěje krotit žízeň svou, Do svého jest hrdla lil! Vrazi! což pak obětí jste dosti 148 Nekáceli běsům ukrutnosti? Vždyť tam králové a kněži padli, Vždyť pak celé pokolení kladly Meče vaše hrůze na oltář – Horomysl tam, tu Stojněv král, Na žerdi hle zkrvácená tvář Královská, a okolo ní stál Na kopích kruh hlav, z kterých se lilo Krve jezero – a hlav těch bylo Sedmdesát, hlav to slavných reků, Ježto, že jsou věrni byli králi, Němci na ohavná dřeva vkláli! A však není ještě toho dosti – Ještě já vám, ano já jen zbývám, Jenžto neodvislost v prsou skrývám! Nuže, staň se, chystám se již k boji; Pověz hrdým vrahům vůli moji!““ Hledí zavře, na meč udeří Vyslanec a kráčí ze dveří. Král pak zvolá, k druhům obrátě se: „Věrní milí! užívejte času, Zasedněte k veselému kvasu – Nevíme, co příští doba nese. Krmě sem – sem hojnou medovinu, Ejhle Niklot zove na hostinu!“ Nastalo teď slavné stolování. Niklot sedě v čele hodovníků, Vybízí svých věrných vrstevníků K jídlu, pití, též i ku zpívání. A však bujný zpěv se neozývá, Pohár jenom tiše koluje – Oko mnohé k obloze se dívá, Kdež se záře děsná zjevuje. Teď i Niklot hlavu ve dlaň kloní, 149 Zapomeneť na pohár i hosti, Zabere se žalně do tichosti, Až se jemu slza z oka roní. A vše utichlo již, ani hluk Pohárů se více neozývá, Každý vojín na vůdce se dívá, Jehož slza jeví celé moře Nesmírného, smrtícího hoře. Slyš, tu ozývá se jemný zvuk; U krbu tam bledá žena stojí, Strun se týká na slonovém stroji, A teď z hloubí srdce píseň pěje. Niklot trna, bolně se usměje, K choti milé vece. „Tetvo drahá, Často – často píseň tvoje blahá Ducha mého mile okouzlila, V prsa útěchu a chrabrost lila. Nuže zpívej národní skládání, Rozvesel tak smutné hodování!“ Nyní Tetva struny zlaté tkne se, A již píseň líbě kol se vznese. Hvězda Lady jasně svítí Nad Arkonou velebnou, Děvanu a kupelnici Světí Luna září svou. Na skále tam děva krásná Trhá svaté květiny, Aby jimi ozdobila Milé Lady svatyni. Slyš, tu vlna, černá vlna Pod Arkonou zahučí: 150 „Darmo trháš – již miláčka Tvého chovám v náručí.“ Dívka k vlně blíž se kloní, By slyšela děsný hlas, By spatřila, jak miláček S vlnou černou slaví kvas. Kloní se, ach již již letí Do nesmírné hlubiny – Bouře sype kvítka Lády Na vlnu, hrob dívčiny. „Což nám do květu a lásky děvy! Zvolá Niklot. Jinou, opět jinou! Nám i kvas teď, hrozný kvas nastává. Zpívej, Borislave, rázné zpěvy, V nichžto žehná dávných otcův sláva Děti své, jenž pro ni v bitvách hynou!“ Starý pěvec zlaté struny tkne se, Zvučný zpěv se takto kolem vznese: Bratři, rázně na štít zahřímejte, Chrabrost v prsou, silné mlaty v pěsti, Morana vám cestu k slávě klestí, Věrné duše bohům spásám vzdejte! Sláva těm, jenž pro národ svůj padli, Radegast je na věčnosti vítá, Živa do věnce jim hvězdy vplítá, Aby jména jejich neuvadly. Morana jen rouchem tmavým kreje, Neslavně co v náruč její padne; Krvavá však lípa neuvadne, Na níž věrnou slzu národ leje. 151 Také naši pamět zalívati Bude slza všech budoucích věků: Slavná pověst Pomořanských reků Po vlastech se bude rozléhati. Byť i nepřátelé běsův mocí Zaklínali jméno Slávských dětí, Slzy, krev a vzdechy po století Z hrobu vstanou Jarovita mocí. Z hrobu vstanou, aby zvěstovaly Hoře Slovanův a rekovnosti, Zvěstovali škůdcův ohavnosti, Svědectví by svaté pravdě daly. Pročež rázně na štít zahřímejte, Chrabrost v prsou, silné mlaty v pěsti, Morana vám cestu k slávě klestí, Věrné duše bohům spásám vzdejte! Dozpíval a reků zástup celý V bujném roznícení hřmotně vstal; Z bitvy Dubinské teď hlasy zněly, Jakby bouře bila hlavy skal: Zhůru, zhůru k slavné seči, Pomstu v prsa vrahům rejte, Rázně krvavými meči Na pavezy zahřímejte! Zahřímal teď na stříbrný štít Těžkým mlatem král, a zdvihl hlas: „Sílu v srdce leje Svatovít, Sláva strojí na věčnosti kvas. Co jest život? – krátký sen, Tam pak věčné slávy den! 152 Nuže vytaste již věrní moji Meče pomsty k poslednímu boji!“ – – Ticho v komnatě, a leskot bledý Zvěstuje již kolkol příchod rána – Za královským vojem hradu brána Zavřela se nyní naposledy. Krov se boří, k nebesům se valí Hustý kouř a za ním šlehá blesk; V hradě praskot, rachocení, třesk, Jakoby tam běsi hodovali. Pod hradem pak na zeleném chlumu Ejhle žaroviště zapálené! Plamen žertvy spolu s kouřem rumu Vítr k moři Baltickému žene, Jenž, se k nebi věžíc, tmavou vlnou Hřímá píseň dávnou, hrůzyplnou. Kolem žaroviště žalné hlasy; Muži, ženy horké slze roní, A co po žni pozůstalé klasy K síré zemi hlavy rmutně kloní. Hle tam žena v bílém, řásném kroji S varitem svým jako Prija stojí! Zlatý skránec v kadeřích se svítí, Skvostná sponka na prsou se třpytí; Tetva jest to, žal jenž poslední Ze strun chvějících–se vyluzuje. Do hlaholu struny píseň zní Temným třesoucím–se slovem, Jakby umíraly duše síly – Tak duch lásky neskončené kvílí Nad naděje usmrcené rovem. 153 Teď však hlas pozdvihne bledá žena, Věštkyně ta hrůzou roznícená: „Moře povstaň, povstaň v bouře jeku, Zahlahol co věčná pomsty struna Píseň o Saských těch vrahů vzteku – Zvěstuj světu nesmírné ty žaly, Ježto vrazi do Slovanstva lůna Jazyky a meči svými vťali! Bouře duch když v rouše hustých prachů Přes planiny děsným pláčem letí: Nechť jim srdce lámou hlasy strachu, Hlasy utrápených Slávských dětí! A když Iutroboga jasná zoře Nebe, zem i moře osvětí: Nechť je leká zář ta jako moře Krve Slovanských těch obětí! Když pak vichry v lůně černých lesů O půlnoci hlasy rozeřvou: Nechť jim hlas ten zní, co smíchy běsů, Jenž tam duše jejich otců štvou! Neste, neste Moraně již dary, Duším mrtvých hojné krmě dejte, A pak na své blaženosti žáry Proudy hojných slzí lejte; Lejte slze nad svým vlastním plodem, Jenžto v bídné podlosti umírá; Potomek jsa v boji se svým rodem Vlastní matce srdce své zavírá! – Nuže položte již reka mého Na to lože stlané plamenem, Aby Svaroh věkověčný jeho Obejmul svým žhoucím ramenem!“ 154 K žarovišti muži přistoupili – A hle, mrtvolu teď bezhlavou Nachem skvostným přikrytou Na požáry položili. – Tetva v oheň děsně hleděla, V oheň strašně k nebi praskající; Naposledy struna zazněla, Teď se ozve slovo stonající: „Hlavu od těla ti odsekali, Bysi nemohl tam žalovati Pomsty bohům, kterak lidští kati Běsův drápem srdce tvoje rvali. A však já chci žalobu tu vésti, O bezpráví, vraždě, podlé lesti Vypravovat hlasem pravdy svaté; Jestli pomsta bohův nezahoří, Nuže tenkrát svaté i proklaté Na věky se v jednu zpoustu zboří!“ Tetva takto děsně vyvolá, S varytem svým do plamenů letí – Živel Svaroha hle! nad obětí Bujným praskotem již plápolá. A již zmizel obraz hrůzy plný, Žaroviště, lidstvo, hradu žáry – Zmizelo vše, Baltické jen vlny Zachovaly hlas a pohled starý. Dávnou píseň hučí Slávské moře, Píseň, v nížto podnes ukrývá se Starých věků nevyslovné hoře. – Postavy dvě na pomořském chlumu Do mlhy se večerní tam pnou. „Chceš-li slyšet původní tu dumu,“ Praví první, „jižto vlny řvou 155 Nad hrobem Slovanských pokolení, Nakloň ucho, by se zjevilo Sluchu tvému bystré pochopení. A však hm – co nyní vlna zpívá, V prsa tvá by tak se zarylo, Žeby srdce stavilo svůj tluk; Pročež nechme toho – raděj dále, Milý Jene, spěšme – k jihu, k Sále, Kam nás volá opět jiný zvuk!“ 156 II.
Sála. Teskně šumí tmavá doubrava; Stínem dubů Sála vlny leje – Západních červánků záplava Mezi větve lesky krve seje. Pod dubem, jejž mnohočetné věky Odily v háv časův, šerý mech, Stojí Jan, tající prsou dech, Jakby slýchal pláč Rusalek řeky. Po boku mu Duchamor se pnoucí Mluví k němu temnými teď slovy: „Stojíš nad Slovanských srdcí rovy, Ježto před století třemi vroucí Krve toky tady vycedily. Patřilť jsem tak často, jak se lila Krev těch bídných, až i já, jsa ďasem, Nerad se již do těch kalů topím. Mně se jednotvárnost zošklivila; Pročež za vděk vezmi s pouhým hlasem. Z kmene Srbův zpěvce posledního Zaslechneš teď poslední též píseň, Vane v ní jakási psotná tíseň Leč má do se cosi původního!“ Jako ze snů dávných probuzený Hlas teď doubravou se ozývá, 157 Jak když písně věnec přetržený Po háji svá kvítka rozsívá. Z lůna háje, z hor a dolů lkají Hlasové, jež větérky teď blahé Jako nalezené dítky drahé Na perutích lehkých kolébají. A již něžnou kouzedlnou mocí Líbý hlahol do věnce se vplítá; Slyš tu z tiché svatých stínů noci Tato píseň přemilostně zkvítá: Národ zpěvům srdce uzavírá, V jehož ustech cizí hlahol zní; Proto se již k hrobům odebírá Slávský pěvec s písní poslední. Slovům mým ach! vnuk již nerozumí, Hovořící škůdcův hlaholem, Jediného starce hrobní dumy Kvílí nad nešťastným národem. Mečem krvavým mých otcův zvuky Lítý Sasík krutě zahladil – Ano srdcí Slovanských i tluky Proudem řeči své již zarazil. Běda, vnuk zapírá původ z kmene, Jenž mu život, ráz a slávu dal, Aby svědomí své pobouřené Lží a šálením ukolébal. Nebo jakž by na kameně hrobním V chrámu klečící se pomodlil, Věda, rány plamenné že pod ním Hoří, jež on otci zasadil! – 158 Vám, o háje, lesy, řeky věčné, Svěřuje svou pamět země má, Neb ji kámen lépe než nevděčné Plémě lidské věkům dochová. Vy pak hory! pravdu zachováte Praslovanským původem svých jmen: Jako štíty v boji zahřímáte, Nad vámi až vyjde slávy den. A když bouře lesy porozklátí S nimi mluvíc hrozným hlaholem: Rozbouřená dřeva budou řváti Kletbu nad odpadlým národem. Za každého Slovanského muže Strom vyroste v této krajině, Za Slovanskou děvu něžná růže Dýchat bude v Slávské dolině. Řeka Slávská oplakávat bude Osud růže němé – krvavé, A tak po luzích mé vlasti všude Příroda rozpláče hlasy své. Jako matka klečící na hrobě, V němžto leží dítko jediné, Chtíc zahřáti milované robě Horkým ustem k chladné zemi lne: Tak má píseň nad hrobem své vlasti Zdroj horoucí lásky otvírá – Osamělá v lásce, žalu, strasti, K hrobu kloní se a umírá! 159 A tak dozpívavše hlasy žalné, V tiché dáli opět umírají; Jenom šumné vlny Sály kalné Rmutné zvuky na břeh vysílají. Jan pak s druhem svým se již ubírá Tam, kde východ brány své otvírá. 160 III.
Morava. Slunce zhaslo – s nebeského kresu Na perutěch tmavých večer plove; Na vrcholích Pomoravských lesů Bloudí bledé luny paprskové. Větev k větvi chvějící se kloní, Šepce ku měsíci cosi tiše, Přežalostně, neboť s nebes říše Na větvičku luna slzu roní! Lupének, jenž tichou slzu nese, Vypravuje nebes hvězdám jistě, Kterak tam, kde sosna z rumů pne se, Na posvátném, praslovanském místě Sláva Moravanů původ vzala, Kterak trůn a hrady panovníků, Chrámy, svědky svaté víry vzniku Surovost Uralská rozkotala. – – Jak když pokrov černý rozhrnuje Umrlec a bledé zdvihá tváře, Ze stínu tak lesa vystupuje Vrch, jejž kropí bledá luny záře. Na pahorek jasný porouchané Černé zdi se kladou, jako runy Tmavé, v stříbroskvělé roucho luny Rukou dávno zhaslých věků tkané. 161 Tam dva muži stojí v světle bledém; První hledí tiše do vysosti, Druhý dolů zírá, jakby hledem Proniknout chtěl matky země kosti. A teď slova z ust se jeho lejí, Zbuzující hrůzu v šírém kruhu; Vichr skučí po háji a luhu, Luna se i hvězdy mračnem krejí. Hle tu stará zeď se rozbořila – Otvorem vyráží záře plavá, V níž se rakev černá objevila; Ejhle, z rakve otevřené hlava Bledá, velebná se zhůru vznese – A již v rouchu Slovanského krále S korunou a v ruce zlaté hrále Rek velebný v plavém svitu pne se. „Stíne, slova Jana teď se chvěla, Zvěstuj, zdali hvězda slávy, slasti, Kteráž nad Moravským trůnem bděla, Opět vyjde nad Slovanskou vlastí? Rci, kde Sláva Slavie se skrývá, Kdy se zjeví hvězdy svaté zoře? –“ Jak když půlnoc šepce s vlnou moře Z úst se Svatopluka hlas vylívá: „Hvězdu Slávy běda! cizozemci Krví Slávskou dávno zatopili; Plémě Uralské a drzí Němci, Co jsem stavěl, v rumy položili; A však ukryly se jiskry světla Věrně do Slovanské drahé krve, By, když duch je spojí, tak jak prvé Hvězda slávy z nich zas povykvětla.“ 162 Duchamor se v roucho zahaluje, Do tmy dubů dávnověkých kročí; Když se větrem plášť mu rozhaluje, Srší jiskry z jeho děsných očí. Hlasy lesů, jako bolné žaly Vplítají se v Janova teď slova, Vzdychajíce tichnou – slyš! teď znova Usta Svatopluka zvěstovaly: „Běda, že jsem hleděl cizí rady, Než jsem poznal hvězdy svaté síly! Kdybych hledal ctnosti Slávské sklady, Byl bych došel k žádoucímu cíli!“ A již postava se rozplynula, Světlo zhaslo, zhasl měsíc plavý. Tichá noc v svůj závoj tmavý Zem i oblohu již zavinula. Vše již ticho – jenom háj tam šumí, Nemohouc po děsné bouři spáti; Nad svým vlastním hrobem žalné dumy Pěje Morava, nebohá máti: „Spolehejte na vlastní své síly, V národě jsou slavných činů sklady, Nehledejte u cizinců rady, Vlastní vůle vede k Slávy cíli!“ 163 IV.
Visla. Lehká loď již do půlnoční říše, Jižto Visla kalná vlaží tiše, Plavce naše mořem mraků nese. „Nad pověstnou zemí vznášíme se, Duchamor dí, nocí dřímající; Vešken prostor němý, hluchý, tmavý, Vyšší moc však pouta snímající Smyslům, v novém světle hody slaví; Nebo věz, že bytnost mohútnější, Jejíž původ hvězda dospělejší, Hlasy slyší, světlo spatřuje Tam, kde vám se tma jen zjevuje. Mnoho na vaší se kouli děje, Co vám v mlhu hrubost smyslu kreje! Ejhle kámen s vrchu padající Četné stopy v drnu měkém bode, Krůpěj deště v skálu šlehající Žulu tvrdou jazykem svým hlode; Věc to přirozená, neb i zrak Tupý spatří hmotů těchto znak; A však stopy ducha, jenžto mocí Vládne hýbající prostorem, Nenalezneš v husté smyslův noci –! Nyní snímám tobě s očí pásek – Nuže pohleď na tu Lechův zem; Nastav ucho, zaslechneš tam hlásek!“ 164 Ejhle nad Vislou noc kolébá se; Po vlnách i šírém na nebesku Matky noci závoj rozkládá se, Tkaný stříbrem nesčíslných blesků. Což se zdvihá nad tichou tam řeku, Jakby báně chrámu osamělá Z tmavé půdy k hvězdám věčným čněla? Mohyla to z dávných Polsky věků. Rov to dávný Visly na pokraji – Vlny řeky teskným šumem sobě Zvěsty z minulých dob povídají O rekovné Polky slavném hrobě. Na mohyle, na tom vrchu tmavém Míhá teď se bledých jisker světlo, Jakby množství růží v svitu plavém Na tom černém pahorečku květlo. V záři růžové se objevila Bledá panna, skráncem ověnčená, Řízou zlatoskvoucí přioděná; Slyš! teď k hvězdám líbé zvuky lila. Hlasy její znějí od mohyly, Tichou noc blahý hlahol plove, Jakby lehcí máje větérkové O vzdálené zvonky zavadili. „Polsko, Polsko! matko bohatýrů, Jež v tvém lůně sláva posvětila, Což jsi pro národnost, svatou víru Proudy krve, horkých slz vylila: Meze tvoje věnec z kostí vroubí, Jež tam národnost a víra kladly, Věnec děsný a však neuvadlý, Neb tě sláva s věčností tak snoubí!“ 165 „Polsko, Polsko! otcův drahých země, Dcero skvělá velebené Slávy; Ach, proč šlapeš na Slovanské plémě, Jehož pláč mě budí z tiché návy? Na panenskou obět zpomeň sobě, Kterouž Vanda Slávské krvi dala; By ji láska cizí nezpoutala, Zvolila si outočiště v hrobě!“ „Ach což platno slavné panování, Velebnost a Jagellonův štěstí – Soukmenovců volnost i vyznání Víry drtíš k zemi hrdou pěstí; Soukmenovcem bude odplaceno, Čehož bujnost dopouští se nyní; Běda, běda! potomci nevinní Budou splácet, co teď proviněno!“ „Až pak někdy vinu nemilosti Odplativši, matko má kající, Poznáš svazek vyšší národností Srdce Slávské k sobě poutající; Až tě k bratrům láska, smilování Připojí jak v slasti tak i strasti: Tenkrát tobě, drahá Polská vlasti, Vyjde tobě, drahá Polská vlasti, Vyjde opět slunce panování!“ Zmizí postava – utichne hlas, Nad mohylou bleskot plavý zhas’; Loďka nad tmavou se zdvihla zem, A již plove mraků prostorem, Proudem větru do jihové dáli – Tam, kde pnou se Tater věčné skály. 166 V.
Tatry. Tatranských tam sloupů na temena Paláce se kladou tmavých mraků – Vůkol obloha co šerá stěna, Na niž tu a onde zavěšena Paveza se štítem černých draků. Na východě nebe sinavého Oko spatří lesknoucí se pruhu, Jakby ostří meče krvavého Švihem bleskným rozetnulo struhu. Slunce stoupíc v struhu krvavou, Vysílá teď žhoucím otvorem Plavé lesky na zastíněnou, V mlhách pohrobenou Slávskou zem; Na hory se kladou růže skvělé, A již vrchy, tyto zkamenělé Vlny nesmírného vlnobití, V záři východní se svítí. Pod horou tam v přehluboké dáli Jako páska zelená se krouží Oudolí, jež hvozd a spousta skály S obou stran otáčí, těsní, ouží; Zde se dělí, tu zas v jedno splývá, Až pak v šírovládnou rovinu, Jako potok v mořskou hladinu, Struha hluboká se tamto vlívá. Na planině což se pohybuje, Což se k horám spěšně přibližuje V kotoučích a mlhách hustých prachu? V mlhách ozývá se děsný zvuk, Bědování, pláč a hlasy strachu. K oudolí přichvátal četný pluk, Jsouť to starců, žen a dětí sbory, Spěchající k borům pusté hory, Aby ukryli se v slujích tmavých Před krutostí nepřátel svých dravých. Za nimi pak pluky bojovníků V porouchaném hýbají se šiku, Jejich štíty krví skropeny, Roztesany jejich meče rázné, Kopí, hrále polozlomeny, Strhaná tetiva, túlce prázdné, Četné rány, děsné mlčení: Nešťastné to bitvy znamení! Hle, tam na planině vyskytne se Druhé mračno, na peruti bouře Blíž a blíže sem se nese; A již z hustých mraků kouře Nesčíslné hejna jezdců divých, Šlehajících bleskem mečů křivých, Na sbory, jenž z kruté bitvy zbyli, Bujným rykem tam se vyvalily. Maďaři to vzhledu potvorného, Holohlaví, krytí zvěře koží, Deštěm střel a jekem vzteku svého Hrůzu obličejů děsných množí. Bojovníci Slávští teď co skály, V jichžto čela tepou blesků střely, Před údolím úzkým pevně stáli, O krvavou půdu patu přeli. 167 Na nebi i země na vrcholích Zhasly východního slunce lesky, Úpění a ryky, kovů třesky Odrážejí boky skalin holých, Jenžto jako svědky této strasti Z mlhy husté pnou se k světlu vlasti. Hlas teď Slovanského vůdce zní: „Bratří milí, síly poslední Napínejme k outoku na vrahy, Bychom děti, ženy, kmen svůj drahý Před záhubou hroznou obhájili Aneb pro ně krev svou vycedili!“ Rozníceni slovem vojevody Uvrhnou se na Uralskou luzu Slávští muži, meče, mlaty, body Pnouce, sypou kolem smrt a hrůzu. O Maďarské lebky strašně zvoně, Slávský meč tam vrahy k zemi kácí; Vojvoda nechť z četných ran krvácí, Zatna pěst svou v bujnou hřívu koně, Jenž se spíná, za sebou jej vleče, Náčelníka vrahů s koně seče. Maďaři hle, strašným outokem Slávských bojovníků poraženi, Prchají již nazpět rozplašeni, Za nimi pak kopí, meče, hrále V pěstích Slovanských se blýskají – Letem vichru škůdci prchají, A již klepot kopyt dál a dále Vzdaluje se – rozdrobené skály V hřbet jim hází Slávská pěst i prak – Hejno vrahů teď co vosů mrak Na obzoru vzdáleném se míhne – Již je žádné oko nedostihne! 169 Leží tamto v trávě krvavé Raněný rek, k vítězné jenž seči Poslední napínal síly své. Vůkol muži, ženy, dítky klečí, Jedni slzíc, druzí bědujíce Nad osudem vůdce velebného. A tu vojín, pozdvihna své líce Vzdychne z prsu raněného, Klade dechy žití svého Na slova, co obět poslední, Hlas pak jeho takto zní: „Mojmír padl – Nitra rozbořena – Vlast svých synů krví pokropena, Na bojištích dětí Slávských kosti Rozmetané vrahův ukrutností. Kosti bílé na té půdě strasti Buďtež ctěny, písmo skládající, Písmo hrozné, do nebeské vlasti O pomstu nad vrahy volající! A ty milé pozůstalé plémě, V lůno věrných hor se ubírej, Tam, za věčné štíty Slávské země Víru v matku Slávu ukrývej! Národe můj, v sirobě budoucí Na obět svých předků pamatuj, Jako vojín, rány své horoucí Vlnou dějů slavných uchlazuj.“ Rek to zvolá – zdvihna k nebi zraky Klesne na štít krví skropený, Nad ním roztrhly se nebes mraky, Slunce leje naň své plameny – Kolem pak se žalu hlas rozlíhá, Neb se otec s lidem osiřelým Loučí, naposledy ruku zdvihá, Ukazuje k horám osvíceným, 170 Mluvě: „Tam kolébka, trůn i hrob – Tam se skryje símě blahých dob Národního znovunarození – Jenom víru – věrnost – sjednocení!“ – – Slunce zašlo – nad lesy a skály Se již noční stíny rozložily; Slované pak v severní se dáli Po horách a lesích roztrousili. Na bojiště hrozné s modré říše Hledí jenom bledá luna tiše, Hledí tamto na mohylu černou, Jižto vůdci svému rukou věrnou K nebi vysílajíce své žaly, Slávští vojínové nasypali. Obraz zmizel z dávných časů Slávy, Jenom luna posud lesky věrné Leje na vrchol pradávné návy, Na níž pnou se postavy dvě černé. A již obě v mraku sinavém Zdvihají se nad Tatranskou zem. – Slyš tu hlahol: „Kam mě neseš teď?“ K Slávy východu! zní odpověd. 171 VI.
Balkán. Balkán velikán své mocné rámě Po Ilyrských vlastích roztahuje, Balkán, jenž co otec děti milé, K srdci svému země přivinuje; Jako hradby věkům vzdorující Pnou se do oblaků jeho boky, Vysílajíce tam ku dolinám Dary lásky, hučící potoky, Potoky, jenž luhy ovlažují, Na nichž statný, Slávský lid obývá, Jenž tam chyše tiché v stínu háje, Tu zas v sadech vonných růží skrývá. Slavná země, kterouž oko orla S cimbuří Balkána obdivuje, Kde se v dáli na východ i západ Zrcadlo dvou moří vyskytuje K zrcadlům těm od pradávných věků Ukazují ramena Balkána; Lesy jeho šumí: Ejhle lemy Říše Ilyrského velikána! – Na nejvyšším Slávské hory čele Kutenský náš s průvodcem svým stojí; Oko jeho pohledem se kojí Divokrásné krajiny rozlehlé, Jenž od paty nebetýčné skály Vybíhá až k mlhám modré dáli. 172 „Raduji se, Jene, z této krásy!“ Duchamor teď šeptem mluvit jme se. „Věz to, že i mne do končin těchto Blahé tušení jakési nese; Nebo půlměsíc, jenž na východě Nyní bledým odleskem se míhá, Od pradávna příznivec mé říše Nad krajinou Balkánskou se zdvihá. Doufám, že mi hvězda milovaná Mnoho blahých chvílek ještě zrodí, Jelikožto osvěcuje zákon, Jenž mi hojnou hrůzy kořist plodí. – Pohleď, Jene, na šíré tam pole, Nad nímž mrak co vraný havran letí; Nedávno tam srpec půlměsíce Požal valný počet Slávských dětí. Leč bys lépe vše to poznal vdole, Sestoupíme na Kosovo pole!“ Na Kosově ze zelené půdy Tři kameny bílé vystupují, Podle nichž tři bílé holubice Seděly tam tiše na travičce. Nejsou holubice co sníh padlý, Pod hrdlem se červenají mrvy; Nejsou kameny co labuť bílé, Růžovou jsouť pokropeny krví. O třech kamenech tam na Kosovu Vnukům svým teď starý zpěvec zpívá, Jenž co jinoch vlast svou mečem hájil, Teď pak slovem srdce ji dobývá. Kolem něho na zeleném drnu Sbor se vnuků květoucích prostírá; O třetí tam kámen podepřen jsa, Starec nyní píseň svou zavírá: 173 „Všickni padli jsou zde na Kosovu, Mezi nimi Lazar slavný kníže, Bojující pro národ a slávu, Bojující pro velebnost kříže. A tu Murad, hrdý vládce Turkův, U prostřed svých vezírů tam stoje Hledí okem hrozně uzarděným Na krvavou kořist svého boje, Hledí na mrtvoly bohatýrů Banovičů, devět Jugevičů, U těla jenž cára Lazarova Krváceli pro národ a víru. Ejhle, tu se z kupy mrtvol zdvihne Miloš Kobilič, a nechť mu tokem Z ran se valí krev, již smělým krokem K Muratovi kroznému se blíží, Na zem klesna, před ním hlavu sníží, Poníží, by vstal co mstitel vlasti; Nebo z pasu dobyv ostrou dýku, Muratovi, vlasti protivníku, Na dráhná jenž léta Srbsko zkazil, Dýku ostrou do srdce jest vrazil. Obnaživ pak ostří svého meče, Kolem bašata, vezíry seče, Davem Turků na meči smrt nese; Dvakrát raněn, dvakrát pozdvíhne se Tam, kde kameny dva ukazují – Na třetí až ránu busikána Slavný Miloš skloní k zemi líce, By je k světlu nepozdvihl více! Tento kámen skropil krví drahou, Kámen, jejžto vroucně teď objímám, Políbením vděčné lásky líbám!“ Kolem ticho – dva teď pobratřenci Pravice své silné sobě dali, 174 Levou rukou šavlemi pak svými Z beder visícími zařechtali. K pobratřencům pak dvě posestryně, Jak dvě růže k sosnám pohlednuly, Pohlednuvše, k zemi klopí oči, V nichž se slze jasně zablesknuly; Neb na zejtří, dřív než slunce vstane, Opustivše růže milované Jinochové do boje potáhnou, Do boje se slavným Srbským cárem. Teď dí starec, pozdvihna své líce: „Tak to bylo, nyní se zpomíná – Neporodí naše Srbská země Takového bohatýra více! Nechť i tělo Miloš – Kobiliče Na šavlích jsou Turci roznosili, Jeho jméno Srbové na věky Do svých věrných prsou pohrobili; Tam on každodenně z mrtvých vstává, Probuzen jsa díků slávozpěvem – Miloš – Kobiliči věčná sláva! – O vy drahé zvěsty bohatýrské, V jichžto lůno vlast své děje klade, Poklad ten i vnukům dochovejte, Kořist slávy křídly svými krejte! A vy zpěvy Slovanské mé vlasti Upomínky drahé, velebené, Vy jste lístky růže, dechem větrů Po luzích a hájích roznešené. Slovan, znamenaje lístek milý, S nímžto vítr aneb vlna hraje, Usměje se aneb slzu roní Na bývalou růži zpomínaje. – Nasypejte po šíré již vlasti Milé děvy, jinoši i muži 175 Hojnou kořist krvavých těch růží, Aby kouzlem jejich zotavena Pozdvihla se síla bohatýrů, Jenžby jako Miloš nasadili Krev a život pro národ a víru!“ Přestal mluvit pěvec dějů slavných; Hle, teď k němu žena přistoupila Synka svého, malé nemluvňátko, V náruč starečkovi položila: „Žehnej mu, ty pěvče dějů slavných! Promluví teď matka vroucím slovem; Synové dva padli v krutém boji, Třetího též vzdávám vlasti svojí; Žehnej mu, by ve budoucí době Bojuje pro vlast a víru svatou, Získal slávu, získal píseň sobě!“ Šedivec pak děcko v náruč vezme, Nemluví a místo požehnání Slza z očí starých jemu kane Na růžové dítka pousmání. – V stínu dubu Kutenský se kryl; Teď, když starec děcko políbil, Zachvěl se a hlasem pohnutým K druhu svému takto promluvil: „Národ tento, plný skvělých ctností V strastích času nezahyne – Otevře si bleskným mečem činů Bránu velké budoucnosti; Jemu palma příští slávy kyne!“ „Přec se vyznám, Duchamor teď praví, Že mě jakés’ blahé tušení V krajích těchto znamenitě baví. Ha ha! totě právě pohled slavný; 176 Lid tak bohabojný, statný, švarný; Šlechetné však jeho snažení Nepřekazí blesk jen půlměsíce, Nýbrž zář i toho znamení, Měsíci jenž příčí se nejvíce. Tenkrát ve mně peklo slavně plesá, Nepřítel když v srdce vlastní tesá!“ 177 VII.
Moskva. Vraný havran, pták prorocký Nad tmavým tam mrakem pluje, Nad mrakem, jenž z rudých blesků Do oblohy vystupuje. Zakrákorá pták prorocký Do mraku a rudé záře: „Zakrej, zakrej, matko Moskvo, Rouchem žalu svoje tváře! Od Kamenky řeky letím, Letím od krvavé vody, Kdež jsem spatřil Ruská těla, Klána Tatarskými body. Srpy nepřátel tam hlavy Dobrých mladců zhusta stlaly, Mladců, jenžto srdcem věrným Vojům hrozným vzdorovali. Na zmar car ten bohatýrský O přílbice vrahův zvonil, Na sta škůdcův ocelem svým Darmo do traviny sklonil; Běda, slavný Vasilijevič, Velebený car tvůj bílý, U zajetí na Kasaně Nad osudem vlasti kvílí; Kvílí, aniž krev utírá, 178 Jižto rány vyplakaly, Aniž bolest ruky cítí, Z níž mu prsty odsekali – Zakrej, zakrej, matko Moskvo, Rouchem žalu svoje tváře!“ Pták prorocký zakrákoral Do mraku a rudé záře. Osamělá holubice Nyní mrakem tmavým letí, Křídélkama třepetajíc Hledá stopy milých dětí, Dětí milých, rozmetaných Na vše strany vichru vztekem, Svolávajíc rozeňátka Přežalostným slabým jekem. „Aj, což pak se v smutku roucho Matka Moskva zahalila? Snad že bouře prapor blesků Nad Moskvou jest vyvěsila?“ Tak se cizí havran táže; Tu zapláče holubice: „Nejsou prapory to blesků, A však žalost rmoutí líce Moskvy, matky osiřelé. Dýka to jest ohňů dravých, Do černých jenž dýmů bode, Plamen pak, ten bujný plamen, Jazykem svým Moskvu hlode. Plamen sypali do lůna Moskvy vrazi ti prokletí, Rozbodavše, rozsekavše Na tisíce Ruských dětí. Jestli proudy dětské krve Zápal matky neudusí, 179 Tenkrát běda! Moskva slavná Popelem již lehnout musí!“ Plakala tak holubice A již dále mračnem letí, Křídélkama třepetajíc Hledá stopy milých dětí. – Což to hlučí? – což se země boří? Opět – opět zahřímá to temně, Jakby svíjela se v hrozném hoři V srdce udeřená Ruská země; Kreml svatý koruny své kloní, Zvony v rozhoupaných věžích zvoní, Praskot ohňů, lidstva bědování Vyprovází země kolotání. S pahorku, jenž tamto vystupuje, Mužové dva hledí do těch rumů; Starší z nich teď k zemi ukazuje, Zvolá: „Slyš teď matky země dumu, Kterouž hluchým tvorům hlásat jme se Hrozným, lidstvu nerozumným tlukem; K sluchu našemu však vítr nese Hovor její zřetelným již zvukem!“ Opět zazní děsné rachocení – zvuk to vlnobití podzemského; Na vlnách pak strašlivého znění Plovou hlasy stesku žalostného: Což jsi se tak hojně, krvi drahá, Do útroby matky země lila, Že jsi matku zemi z tichých spánků Horkým proudem svým již probudila? 180 Krve proud a s ním též toky slzí, Slzí žhoucích lidu nevinného U matičky srdce hledaly jsou Ulevení žalu nesmírného. Nebo všecka země pokolení, Pro něž srdce Ruské krvácelo, Na nešťastný Slovanský ten národ Krutou nevděčností zanevřelo. Vzdorovaltě Mongolskému vzteku Ruský národ téměř tři sta roků, Jako hráze rvaná bez přestání Vlnou rozbouřenou mořských toků. Slávská prsa byly živé štíty, Hájící Evropy skvělé stany, Na něž, aby klidně západ dřímal, Nesčíslné pršely jsou rány. Běda, západ na hráz porouchanou, Na štít rozbrázděný s smíchem drzím Ukazuje, sám se velebící, Rouhává se obranců svých slzím. Neželte již národové slávy, Jenž co štíty Evropu jste kryli, Neb vás k novým, veleslavným bojům Rány třech století otužily. V netečnost když klesnou utrhači, Po sobě vy pamět zanecháte; Jim když o činech se bude sníti, Tu vy slavné skutky vykonáte! 181 Z útroby své země Ruská Bolestné tak lila hlasy; Zavzdechnouc pak ještě jednou Utichla na dlouhé časy. Jan. Proč mi objevuješ, děsný brachu, Hrozné obrazy jen neustále? Nechci s tebou broditi se dále V moři Slávské krve, slzí, strachu. Veškerou Slovanských krajů dálí, Z Českých hvozdů, z Baltu, Sály, Z Velehradu, Tater, od Kosova, Jedna odpověd zní na otázky Moje, zvučící v ta rmutná slova: Nenalezl soucitu a lásky Kmen Slovanský u národů světa – V šírém poli lípa osamělá, Na niž bouř svých blesků střely metá, Stojí Slavie! – tak zněla Odpověd, již nejtajnější struna Přírody mi zde též k sluchu nese, Struna, kteráž z hor Balkanských lůna Až k Arkoně Baltem rvané pne se! – Hledal jsem v Slovanské národnosti Símě slávoskvělé budoucnosti, Chtěl jsem dospět k života poznání: Ty pak líčíš smrt a umírání! Duchamor. Smrt kdo nezná, nemůž věčně žíti! Z hrobu tmavého též národ vstane K světlu vítěznému, k živobytí. Červíček, když blahé jaro vane, 182 Když mu slunce pokrov jeho světí, Co motýlek z rakve k slunci letí. Probuď světlo, tím též jarní hody Zbudíš, hody nebem osvěcené; Led a bujný proud, toť obě vody – Slunce jen – a led se zhůru pne! Než – co tlachám! odpusť, druhu milý, Mám též někdy slabou dobu svou, Kdež mě myšlénky z onoho kruhu, V němž jsem horovával, ovanou. Teď pak, chceš-li, na cestu se dáme, Před sebou vždyť mnoho ještě máme! Jan. Líčení tvé, jednotvárnost holá; Ve všem, co tvé kouzlo objevuje, Strast a žalost se jen opakuje; Mne však srdce nazpět do Čech volá! Duchamor (stranou). Srdce volá? o to nechci státi; Musím již mu opět jinou hráti. (K Janovi) Nazpět do Čech? ha, ha, marné děcko! Hnusí se ti opravdově všecko, Což přetrvává jednu noc a den? Jako každý spánek nový sen S sebou nese, tak ty bez přestání Žádáš nové smyslů zahrávání, Hříčkou takovou chtě získat sobě Slavnou jména pověst v příští době. Ano, vraťme se již, lépe hráti V dívky objetí s kadeří zlatou, Nežli vůlí, ohněm mužným zňatou O budoucích věků slávu dbáti! 183 Jan. Což mi pošlo z přepínání tvého? Slibovals mi mnoho vyplniti, Símě slávy pokolení mého Chtěl jsi, brachu, kdesi objeviti; A však kořist, s níž se vracím k vlasti, Jest jen obraz bíd a dávných strastí. Duchamor. Ty chceš léčit, lékařičku milý, A však rány nechceš ohlédati; Chtě, by polomrtví opět žili, Bojíš se jim v tvář se podívati. Jan. Dost jsem hleděl do té choré tváře; Než – Duchamor. Že nezhledl jsi, moudrý pane, Na jazyku chorých též i psané Léky, protož mistra máš za lháře. Zdaž pak celý život nemocného, Počátek i tísní jeho znáš? Zdali o vznik lidu Slovanského, O původ té kletby jeho dbáš? Jan. Osidla jsi léčil zvědavosti, Zaveda mě do vzdálených krajů; Nuže, viděl jsem již klamů dosti – Vím, že na hru slepou s tebou hraju. Duchamor. Lépe arci tamto v České zemi S lidským životem si v bitvách hráti, 184 Lidi smrtit blesku pochodněmi, Nežli světem po pravdě se hnáti. Jan. Nuže, kdež pak tato pravda vězí? Duchamor. Nikde – všudy – bludův na pomezí! Kdo se dlouho s rozumem svým radí, Kde má hledat pravdy ratolest, Najde ledajakou muchomůrku; Jiný, neopustiv svou komůrku, Lehce o ní bezděky zavadí; Ty pak zavadil jsi ve propasti O mne, posla pravdy z tmavé vlasti, Protož sebe též i pravdu známe; Teď jen pro svou zvláštní zábavu Národů Slovanských oslavu Po všech světa končinách hledáme. Škoda jen, že právě této chvíle, Stoje u bažení svého cíle, Tratíš chuti k dalším výpravám – Také mně chuť přešla; vrtkavost Odpadlých jest duchů dávná cnost – Pročež spěchejme již, druhu milý, Bychom novou zvěř si ulovili. Jan (zamyšlen). Vrtkavost – odpadlých duchův cnost – (odhodlaně) Nuže pověz, v kterém koutě země Vzalo původ Slávských otcův plémě? Duchamor. V Indii, tam kde se pepře rodí, Národ Budhinův měl dávná sídla, 185 Na Rusi pak zrobil sobě bydla. Přepodivnou cestou osud vodí Národy; neb část těch Budhinů, Budínů neb Vodínů – Podiv se pak té mé učenosti! – K západu a severu jest zašla, Kdežto novou vlast i jméno našla. A však o suché té věci dosti! Příteli, mně dobrá napadá: Ode břehu Rýna, jak se zdá, Hlahol trub a kotlů v sluch mi hučí; Jest to obyčejné dvorné zvání K panské kratochvíli, ku sedání. Jan. V Indii se símě slávy pučí, Kolébka tam tedy předků mých – Duchamor. Do Vlaských též nahlídneme luhů, Tam, kde pověst skutků nádherných Medicejským klene slávy duhu. Jan. Já pak, co jsem počal, dokonám: Znát chci Slovanův pradávné vlasti; Tam se odebeřme – nechť již znám Odboje, i pohromy a strasti, Praotce jenž z vlasti vypudily, Přes hory je hnavše, řeky, plesa Až pak v lůně severního lesa Tito novou vlast si vydobyli! Duchamor. Hm – tak přece chceš se odhodlati Na vzdálené původní badání? 186 Jáť se nebudu dél zpěčovati; Vyvedu tě na nejvyšší báni Dějů praslovanské národnosti, Bysi spatřil, co ti známo není, Bysi nabyl nových přesvědčení O národní pravdě velebnosti – (do sebe) Že si lámeš zuby tvrdou kostí! 187 VIII.
Ganges a Hymelaja. Stíny chrámu Devypryje Líbají tam zátok svatý, Kde se s velebenou vlnou Snoubí bujný Blaghiraty. K jihu pravoda posvátná Do milostných luhů spěje, Na něž Živa věků–věčná Nejskvostnější dary leje, Dary vůně, dary zvuků, Dary barev jasných, bodrých. Slunce, oko Parabráma, Zírá do vln tmavomodrých, Jako ženich zraky vroucí Ztápí v dívky slzu žhoucí. Na Pravody řeky kraji Pnou se pahorky a hory, Z nichžto jako sloupy chrámu Čnějí palmy, sikamory; Amra, strom milosti, vzdechy Lásky vonným květem dýše; Baniana pak své větve K zemi kypré kloní tiše, By se tamo zakotvily, Nových dítek hojné větve, 188 Nové háje rozplodily. Maddava co choti něžná Strom milosti objímajíc, Pne se zhůru, milce svého Rtoma květův ulíbajíc. – Ticho po zemi a vodě; Jen strom amry listy svými Jako prstmi, líbanými Milostného máje dechem, Kývá, chtěje šeptat háji Pozvěst o posvátném ráji. Z kalichu maddavy modré Zlaté ptáče nyní letí, Jasným hlasem provolává: Vedro mine, chlad nastává! A již na lupeně palmy Zelený se papuch houpá, Volavka již stříbroskvělá V chladící se vlně koupá – V hladině pak zrcadlí se Svatý lotus v bílém květu, K němuž se co živé kvítko Zlatý motýl kloní v letu; A tam jasném na nebesku Odín peřím duhy lesku, Rajský letavec v své kráse Nad Gangesem kolebá se. Hle, teď ověnčené děvy K vlnám svatým přistoupily, Na břeh klekly a své věnce Žhoucí slzou pokropily; Pokropivše, celovaly, A pak loďky z vonných květů Vlnám svatým věnovaly. 189 Na Gangesa poli modrém Nové jaro kvésti zdá se, Nebo celé řeky roucho Skví se v pestrých květů kráse; Po hladině vody jasné Dívky líbý zpěv teď lily, Jakby duchové povětří Z rajských hlasů věnce vili: Vlny svaté, vlny blahé, S darem našim k dáli plujte, Jinochy tam milé, drahé Dechem květu pozdravujte. S nocí sedmý den se snoubí, Co nás milci opustili, Co je vyzval hlahol trouby, Aby pro vlast krev svou lili. Opět luna vyluzuje Vůni z květů bledou září, Ach, i slze probuzuje V děvy liliové tváři. Vlny svaté, vlny blahé, S darem lásky k dáli plujte, Jinochy tam milé, drahé Pláčem lásky pozdravujte. Tam na skále, jenž své čelo Zdvihá nad vrcholy háje, Oheň svatý rozsvícený, Parabrámu k nebi plaje. Kolem žertvy v rouše bílém Klečí sbory šedých kmetů, 190 Zvukem temným hlásajících Prosby k buditeli světů: Ohni sláva, vodám sláva, Sláva věčná Parabrámu, Jehož Umem život vstává Z lůna Svarhy světa chrámu Parabrámo, světla zdroji, Pomiluj Národ svůj, Posilniž jej v tuhém boji. Budho, světů buditeli, Žitívrátce věkověčný, Popřej, aby nepříteli Odolal tvůj národ vděčný. Žitívrátce, síly zdroji, Pomiluj Národ svůj, Budhinův kmen posilň v boji! Agnimat, kněz velebený, Teď se zdvihna k jihu zírá, Kde se Budhinská ta země V rajské milosti otvírá. „Ejhle, zvolá, na luhách tam Ze všech chyší se to kouří! Což tam z jasna blesk udeřil, Neb tam hejno běsů bouří? Běda, davy vzteklých běsů Přihnavše se smrtným bleskem, Na žen, kmetů, dívek sbory Vrazily jsou děsným třeskem. Kdež ach dlíte, mladíkové, Kde jste Budhy bojovníci – 191 Spějte, spějte ku pomoci, Dříve nežli protivníci Uvrhnou to drahé plémě Do bezedné, hrozné noci!“ Neslyší ach, bojovníci Duší milených volání, Do posledního jsou klesli V hrozném s vrahy bojování. Nezbylo mi jediného, Jenžby nesl hroznou zprávu, O nešťastném potýkání O příjezdu děsných davů Ku svatému Budhy stanu! A tu bylo porubání, Bolné stesky, ryky, lkání – Ku severu z otcův země Prchá v nevyslovném hoři Budhinův nešťastné plémě. Hvězda ranní zbudila červánky Září svou, by zemi ozdobily, Na skráně by obrů Hymelajských Jasnou růži jitra položily. A již nesčíslné horstva báně Kvapný výblesk rudou září kropí, Výspy ohromné již Hymelaji V proudu lesků růžových se topí, Nad vlnami moře kamenného Pnou se štíty velebně se rdící, V jichžto lůně sněhy míhají se Labutě co tiše dřímající. Mezi nimi ledová tam báně Zhůru pne se jako socha bílá, 192 Zakrývajíc slunce, oko světa, Jenž své záře kolem rozesílá. Teď pak lem se zdvihající růže Nad vrcholem hory zakmitne se, Výš a výše plane, a již slavně Nad horu se zlaté slunce vznese. Všude jasno – jenom v klouzách vlhkých, V brázdách četných štítů Hymelaji, Šeré mlhy, duchové to z hrobu, Chvějící–se zhůru plápolají. Za vlnami ejhle vystupují Do té říše světla nebeského Zástupové zemdleného lidstva, Ostatky to kmene Budhinského. A již na rozsáhlé hornatině Kmeti, ženy s nemluvňátky svými Umdleni se kolem rozložili, Hledíce tam zraky slzavými Do vlasti, již navždy opustili Ach, ta vlast tam v modré dalekosti Mlhavým se rouchem přiodívá, Jako vdova, matka osiřelá, V závoj slzavý svou tvář ukrývá. Všude ticho – jenom v černé klauze Mladý Ganges jarou vlnou bouří, Z něhož dýmu sloup co z obětnice Parabrámy k výsosti se krouží. A tu zvolá Agnimet velebný: „Běda, stáří zrak můj zakalilo – Marně namáhá se oko moje, Naposled by domov pozdravilo! Rcete, dítky, zdali odlesk luhů, Ježto vlny svaté ovlažují, V rozsáhlé se modrající dáli Mladému se zraku objevují?“ 193 A tu kolem bolně to zalkalo: „Hustá mlha vlasti naše kryje, Jakby nebe nad nimi plakalo!“ Klekají teď veškeré ty sbory Kmetů, dívek, žen a pacholátek; Ruce k vlasti drahé vztahujíce, Kropí slzou utrápené líce. „O ty milovaná matko vlasti, Odhrň rouško se slzící tváře, Bychom odlesk poslední tvé záře Do prahnoucí duše vssali, Na věky jej v srdci pochovali!“ Ejhle, nyní mlhy roucho šeré Nad vzdáleným krajem roztrhne se, Nad vlastí jak chrámu opona teď Mlha tmavá zhůru vyhrne se. Jakby obraz ztraceného ráje Mraků otvorem tam k zemi zíral, Tak se v pestrých barev něžném lesku Kraj ten blahý poutníkům otvíral. Pstrou se luhy sluncem pozlacené, Po nich háje, smaragdy to skvělé, Nad nimi co zavěšené perle Rdí se báně bohům zasvěcené. Jasný Ganges, zrcadlo červánků, Líbaje zem usty růžovými Dále plyne, navrátiv se opět Objímá ji vroucně lokty svými. „Tebe ztratit, tebe nezřít více!“ Zvolá kněz teď, zakrývaje líce. „Parabrámo, což jsme provinili, Poslední že naděje nám svadly, Že nám zhasla blahost, vlast i sláva? Národa že hajitelé padli, 194 Bojujíce pro velebnost práva – Vždyť jsme všickni tvory Parabrámy, Láskou spojení jsme pobratřenci, Ne však sluhové té zpupné pýchy, Ježto na šíj bratrův staví chrámy. Byť i ďasové nás z vlasti hnali, Volnost svatou jsme přec zachovali! Věčný Budha, buditel všech tvorů, Jenž se všehomírem objevuje Těm, jenž věrně jeho zákon hájí, Novou vlast a slávu obětuje. Nežalujte, milované dítky! Zapalte již obět buditeli, By vám daroval vlast novou, milou, Kdežby jemu hlasy slávy zněly. Tam nechť blahé větry ovanou vás, S nimiž lilie své dechy snoubí, Tam kde jasná jezera se lesknou, Kolem nichžto amra klene loubí; Na vlnách nechť v líbých barev kráse Též i lotus svatý kolébá se! Beřte se již, dítky, v nové kraje, Kdežto k slavným, věkověčným dějům Mysl vašich potomků dozraje. Buďte sjednocení – věrní – svoji – V pokoji co tiché holubice, Jak orlové Hymelajští v boji! – Někdy snad přec Budhinské to plémě, Když uplyne mnoho, mnoho věků, S mečem vítězným se opět vrátí Do ztracené praotců svých země. Vlna času, ježto bouří hnána Spěla ku severu vzdálenému, Opět někdy pomstou rozeřvána Přivalí se nazpět k loži svému!“ 195 Plápolá již obět ku nebesům; Hojná kadidla a vonné dary Ambry klade třesoucí se rukou Zbožný starec svaté na požáry. Agnimet teď oko své horoucí Zdvihne k nebes ozářené báni – Lidstvo v citech bolestných tonoucí Klečí po rozsáhlé hory stráni; V ticho teskné kolem panující Z hlubiny jen svatý Ganges pláče, Jakby přežalostně orodoval Za poutníky s vlastí se loučící. Teď hle! Agnimet, kněz bohům milý, Kročí na kraj dolu hlubokého, Jehož dnem se Ganges bujně žene K luhům květným kraje Budhinského. Na lidem teď ruce žehnající Vztáhne kněz, posvátným citem jatý: „Národe můj, zvolá, tobě žehnám, Budeš šťastným, dokud věčný zákon Budhy věrně budeš velebiti, Hájit volnost svou, sám sebe ctíti, Dokud nepřipustíš, aby zloba Soběcká tvé oudy zprznila, V lůně tvém by pýcha zpupná Otroctví a podlost zplodila – Sláva květe na půdě i cizí! Mne však volá hlasem vlasti drahé Ganges svatý do náruče blahé – Konec pouti starce, vlast kde mizí!“ Zaplápolá plamen obětnice Výš a výše do oblohy ranní – Děsným sikotem teď kvapně zhasne, Jako zatknut děsnou bouře dlaní. 196 Hustý dým jen z požárů se valí, Tmavým mrakem šírý okres kalí. Když pak opět ranních větrů dechy Sloupy hustých dýmů zahnaly, Zástupy tu lidu veškerého Kněze svého marně hledaly. Hledaly jej, hořce bědujíce, Agnimeta nebylo tu více; A však vlny řeky zaplesaly, Jakby drahý poklad pochovaly. Zmizelť obraz dávno zašlé doby, Děj ten mořem času zatopený, A však nad tisíci věků hroby Vládne příroda jen bez proměny. Štíty věčných ledů Hymelaji Pnou se do nebeské modré báně, Jak před věky zlaté mráčky hrají Kolem hory labuťové skráně; Tím též hlasem mladý Ganges kvílí Zhůru z lůna tmavé rozsedliny, Jako v oné dávných věků chvíli, Na kraji když tétéž prohlubiny, Tam kde černá vypíná se skála, Poslední Budhinův obět plála. Jan a Duchamor se blíže skály Objevují; Kutenského hledy Do rozsáhlé čarokrásné dáli Míří, jakby pradávné tam sledy Ducha člověčenstva zpytujíce, Pronikaly roucho dalekosti – An tu hadi vnitřní odpornosti Probíhají Duchamora líce. 197 Jan. Kolébka to tedy mého kmene, To ta svatá požehnaná země, Z nížto dávných pra–praotcův plémě Zlobou soukmenovců rozdrobené Do severních končin putovalo! A však co se zjevilo mně tady, To se též i na severu stalo: Strast a hrůza dojaly mne všady; Medle, k čemu spěl jsem k Hymelaje? Abych spatřil obraz jednotvárný, Obraz starých strastí, výjev marný! Pekla vtip s mým rozumem si hraje. Duchamor. Jak tvůj rozum v zmateninách bloudí! Hleď tam k řece, jenž se dole proudí! Jakby počítala vzdechy času Od let nesčíslných do té chvíle, Vydává též jediného hlasu; A přec tvoří v neustálém jeku Nové proudy jednotvárnou řeku. Tak též celé lidské pokolení Na vlnách i času kolébá se; Do moře an krůpěj vylévá se, Žije celek věčně bez proměny! Jan. Proto tedy jsem z Evropských borů Odebral se na Indickou horu, Abych slýchal tvoje blekotání O kapky se v moře vylévání? Duchamor. Hojné látky jsem ti předložil, Z nížby rozum, vytřelejší tvého, 198 Kořen dobrého i původ zlého Poznav, mnoho, mnoho utvořil. Jan. Mnoho utvořil by! Tak chceš krýti Lživým slovem vlastní slabotu. Přislíbiv mi cestu otevříti K slávě, k zvelebení kmene mého, Ukázals mi bídu, lichotu, Zkázu pokolení Slovanského! Duchamor. Nuže setru tedy bělmo tmavé S oka tvého, slepče, nedouku! Výjevy jsi spatřil pronikavé, Zaslechl jsi množství děsných zvuků; Slyšel, viděl jsi – však nepoznal První živel zkázy Slávských vlastí, Nepoznal jsi, kdo vám hrůzou, strastí Cesty žití veškerého stlal. – Nuže rci, kdo z této rajské země, Jenž se v bodré kráse tam otvírá, Vyhnal prvních praotcův tvých plémě? Bylať to, jak sám jsi poznal, víra! Slovanských kdo králů hrady kácel, Ježto slavně nad Moravou stály? Národnost a opět – opět víra! Pro víru a národnost krvácel Slovan na Baltu i břehu Sály; Proudy krve Slávských bohatýrů Tekou posud tamo na Balkáně Pro národnost a pro otcův víru; Víře pak a národnosti seče Posud ostří Mongolského meče Kolem Moskvy nesčíslné skráně. Kdož pak tebe do boje hnal, brachu? 199 Kdož ti jasnou budoucnost zavírá, Uvrhna tě v náruč věčných strachů? Národnost a kalich, to jest víra! Hledni kam chceš do dějů své vlasti: Původ všechněch svárů, bíd a strastí, Tak to psáno čtenou krvavou, Národnost a víra byly jsou! Pročež má-li dospět plémě tvé K blaženosti, slávě, míru: Nechť vyvrátí kořen bídy své, Nechť vyvrátí národnost a víru! Jan. Divné řeči mluvíš, praprablude! Jazyk tvůj však shnilost hrobu zlatí; Oč pak člověčenstvo dbáti bude, Svět když národnost a víru ztratí? Národ bez víry a národnosti Jesti tělo bez krve a kosti. Duchamor. Národnost, toť velké soběctví Malých duší, v nichžto okrášlená Slavověncem marná pýcha tkví. A však hrozná, krvavá to cena, Za níž člověk věnec vydobývá, Jímžto marnost vášnivou zdobívá. Kdož vypočte mladé krve proudy, Kteréž národ Slávský vycedil, Rány, ježto sobě zasadil, Roztesané břidkým mečem oudy, Rozmetané po bojištích kosti, Vše jen pro tu modlu národnosti! Nechť se člověk, slavné všestvoření, Obraz tento skvělý všehomíra, Jenžto oheň, zem i přirození 200 Nadpozemské v těle svému zavírá, V jehož oku celý svět se topí, Nechť se, pravím, též i celku chopí! Proč se zdráhá silou velebnou Obejmouti celou kouli svou, Celé nepatrné země kruh, Nad níž plane věčný jeho duch? Závaží to podlé těla jeho Táhne do prachu též vězně svého; Kdo však šťastně vznikne do oblaku Necítí již více půdy tlaku; Světoobčanem kdo stane se, Ten se k blaženosti povznese: Ano, rozboř národnosti chrám, Pak ti, Jene, vládu země dám! Jan. Přepodivné mudrování tvoje! Neb když národnost svou odloží Člověk, tím sám sebe zpotvoří, Zničí, v bídné nahotě tak stoje Nad tou hrudou země, kteráž tělo Jeho, jméno, rod, vše, co se skvělo Pod sluncem tím jasným, pohltí, Tmavým rumem zdusí, rozdrtí. Potomek pak jeho, nemající Bývalosti žádné, v budoucnost Tmavou mrtvým okem zírající, Nezná, co jest věrnost, statečnost; V živobytí svého krátkém čase Jako lesní zvěř jen břich svůj pase – Pastva hojná jediná mu cnost! Víra pak – Duchamor. Kde bloudíš zase! Rozuměj mi lépe, Jene milý, 201 Mním, byste jen v jinou formu vlili City víry též i národnosti. Natrpěli jste se tuším dosti Pro starou, jenž macechou se stala, Kořen bláhy vaší podsekala. Byť pak poznali jste v šťastné době Ducha boha svaté přírody, Ducha boha vůle, svobody, Jehož každý z vás sám nosí v sobě: V přírodě a v sobě boha znejte, Tomu čest a chválu věčnu vzdejte, V přírodě a v sobě vyzpytuje Oheň božský, jenž tam v skrytě hoří – Pak co bozi hmotem pohybujte, Jenžto božstvu vašemu se koří. Nebo duch jest všemohoucím všudy, Onť jest jedním bohem tam i tudy! To buď vaše víra, z nížto plyne Sama sebou nová národnost Mocnější; neb komu kyne Kořící se světa veškerost, Zákonem kdo přírody si hraje, Bleskům, povětří a větrům velí, Tohož vlastí svět jest celý: Rozumem kdo čas a prostor kácí, Ten již pro svou chýšku nekrvácí! Jan. Čas a prostor kácí – smělá slova, Jakáž nikdy v sluch můj nezazněla! Duchamor. Hledej boha v přírodě a v sobě, Pak se vyjasní to v mozku tobě; Blesky strhneš slabým prutem k zemi, Povyšíš se nad oblakův lemy, 202 Země proletíš pak větrů letem; Zmizí prostoru a času míra, Světoobčana ponese světem Spěšněji než rozjitřená bouře Síla opovrženého kouře; Ničím, pouhým myšlením, ta víra V božství přírody svět nový rodí, A tak z ničeho duch všecko plodí! Síla vtipem lidským netušená, Dřímající v blesku, kovu, moku Bude v nesmírnosti objevena Otevřenému pak tvému oku. Sprostým kovem, mokem skropeným Zjeví se ti síly prameny, Hýbající světem veškerým; Nalezneš v něm blesků prameny, Jichžto jazyk v jednom okamžení Křemen tvrdý v prach a popel mění. Ano blesk se stane sluhou tvým, Jenžto klínem ohnivým V okamžení zprávy ti napíše Ze vzdálených končin, z cizí říše. To a více ještě tobě dám, Rozboříš-li staré modly chrám, Veda národ, by se učil znáti Přírody ten svatý zákon nový. Jan. Připovídáš půvabnými slovy Mnoho, přemnoho mi dáti; Jaký zisk však, jakou náhradu Podáš Slovanskému národu, když jej svlečeš z roucha národnosti? Duchamor. Skvělých výhod bude míti dosti 203 Nechciť Slávské jméno jemu bráti, Nechť i šetří stará práva svá. Snad, když o to déle bude dbáti, Též i jazyk vlastní zachová. A však stana přírody se pánem, Bude světovládným velikánem, Země jeho stane se pak říší Bohatství a nádhernosti; Ano pozdvihne se na nejvyšší Cimbuří pozemské velebnosti – A tak več jsem se ti uvázal, Vyplnil jsem – zřejmě ukázal Slávy zdroje (stranou) – a však někdy také Připadnou mi kůstky všelijaké Z toho! Jan (zamyšlen na kraj skály kročí). Na cimbuří velebnosti – Tam chci spěchat s Českým národem! Jako do nesmírné vzdálenosti Sahá oko jedním pohledem S této hory tmavou nad propastí: Tak i já, než s vrchole své moci Sesypu se v lůno věčné noci, Vládnouti chci osudem své vlasti; Slavný cíl to – velké počínání! Duchamor (stranou). Jehož však, dle satanova zdání, Pohodlí jest hlavní příčinou. Ha, há! jaká práce pro našince, Nežli vějička se s prospěchem Nastrojí jen jedinké dušince, V nížto rosa národnosti Ovlažuje city šlechetnosti! Jaká vroucnost, věrnost, setrvání, 204 Jaké dráhou cnosti klopotání! Přírodě se kořte, milí braši, V níž ta cnostná zpozdilost nestraší Majíc srdce krvavé v svém znaku; Kořte se jen veškerému hmotu, By vám klesnout nedal v hmotní psotu: Pak – vám na vrbě ukáži straku! (Po Janovi očima míří). Přemýšlí – hm! blahý vítr vane – Světoobčanem se Jeník stane! Jan. Ejhle, duchu, ty jsi z minulosti Zjevil Slávských obrazů mi dosti; Nyní odvrátiv se od puchu a hrobu, Zpytovat chci budoucí též dobu! Vědět žádám, kterak zaseté Símě slávy v příštích stoletích Po nivách tam soukmenovců mých V rozmanitých dobách zakvete – Dosyta jsem poznal dávné věky! Duchamor. Krůpěj toliko znáš oné řeky, Jenž se bez přestání vichru letem Žene veškerým stvořeným světem; K pramenům tě povedu – tam v dáli Objevím ti země prapočátky, Bysi poznal, jak se rodí skály, Jak se z vody, ohně, z hmotné látky Utvořily první vrstvy země, Na nichž tvorů přepodivné plémě, Brodilo se rokytím ohromným; Spatříš, kterak povrch zemské kory Roztopené palem vnitřní výhně Velikánské plodívával tvory 205 Na severu, tam kde nerozjihne Nyní záře slunce dávné ledy; Ukáži ti v hluboké propasti, V lůně České tvojí vlasti Pradávného země tepla sledy, Háje palmové tam zkamenělé, Slony v mramor pevný proměněné. Spatříš, kterak světoplozí síla Dvojím hnutím tvoří svoje díla; První ruch ten mrtvé vrstvy pudí, By se v pravidelné formy vlily, A tak utvořivše hlaťů světy Přísný zákon tvůrce objevily. Druhé hnutí život rostlin budí, Ku světlu dmouc vnitřní šťávou květy, Až pak tvůrce ze tmavého lože Tvor svůj zdvihna, oko veň již vlože, Otevře mu říši světla; Hle! tak řada vyšších tvorů vzkvětla. Medle! ukáži ti, Jene, dále, Kterak člověk ze všech živlů světa Původ vzal a béře neustále, Bráti bude po veškerá léta, Obrazem jsa živým všehomíra, V němžto tentýž zákon panuje, Jenž se na nebeské báni V letu planet všechněch zjevuje. Hle! toť vážné, smělé zpytování! Jan. Děláš mi již marné laskominy, K budoucnosti obracím se nyní. Duchamor. Naučím tě země staré listy V původním prapísmě čísti. 206 Spatříš, kterak ohnivý ten hmot Z útroby se zemské zhůru pnul, Tam jen prudce v boky její bod’, Zde se děsným hřmotem vyhrnul; Tam jen vrstvy zdvihl do výsosti, Rozlomiv té mladé půdy kosti; Zde pak z jícnu žhavé proudy lil, Z nichžto nové hory vystavil! Potopím tvé zraky do hlubiny Mořské, bysi zhlednul, kterak plémě Drobných červů nové díly země Staví z malicherné škořepiny Jan. Zvědavosti přehojné až látky Podáváš; však více nechci zpátky Hleděti, již dávno zhaslá záře Nevábí mne více; k dennici Nových časů obracuji tváře. Pročež mocí doby měnící Odkryje mi ruka tvoje hned Děje, které za čtyry sta let Stanou se v mé vlasti vzdálené! Duchamor. Kamž pak hrdá mysl tvá se pne? Ejhle chovám v zavřené své pěsti Meč, jenž ku tajnosti veškeré Člověčenstvu dráhu klestí; Klíče držím, které čarovnou Mocí budoucnost ti otevrou; Jazyky zde chovám, jenžto hned Na otázky dají odpověd, Na otázky nejvyšší smělosti O původu živlů, světů, duchů, 207 O tmách hrobů, nebes velebnosti – Když pak znalec jazykův se tkne, Snadno z nepatrného jich ruchu Odpověd se jasná vyskytne. Jan. Opět nových divů plná řeč; Nuže objev jazyk, klíč i meč! Duchamor. Novinka to není, vždyť to znáš! Jazyky, meč, klíče – zde je máš! (Vyvrhne z pěsti litery abecedy na skálu). Jan. Ejhle, pouhé litery – kam cílí Nové toto děcké šálení? Duchamor. Kdoby skrytou v čtenách mocnost znal, Vládl by co mistr duchů světem, Ducha liter přemohutným letem Budoucnost by též opanoval. Tato znamení ti podávaje, Zjevuji ti více nežli slušno: Nebo duch, jenž s nimi často hraje, Působí též na mne jaksi krušno, Budě ve mně rmutné předzvídání, Že i někdy mého panování Šírý prostor valně obmezí Duch, jejž kryjí liter pavezy! Jan. Což to tlacháš? – seber zboží své, A pak učiň zadost vůli mé. Medle, čas budoucí dej mi znáti! 208 Duchamor. Mám ti známost časů příštích dáti? Víš-li proč se peklu zadali Vyvrženci z nebeského sboru? – Poněvadž jsme v hrdém sporu To též na nejvyšším žádali; Vědomost nám začátku jest dána, A však konec tajemstvím jest Pána! Nebo věz, že onen duch, Jenžto vznik i konec všehomíra U vědomí jediném zavírá, Jemuž vešken čas jest přítomností, Jediný jest věčný – hrozný Bůh! Jan. Ejhle meze to tvé všemocnosti! Nevidíš o pídi, brachu, dále Nežli onen slepejš v puklé skále. Duchamor. Nevidím, neb kdybych viděl, jistě S tebou na tomto bych nestál místě, Nepouště se více v mrzké boje. Jasně ozářena noc jest moje, A však mlha kryje příští ráno – Pročež, Jene, vše ti budiž dáno, Co noc zašlá ve svém lůně skrývá, Vše co moře plodí, vzduch i zem – Netaž se jen na budoucí ráno! Pomni, pomni, proč se satanem Anjel stal – – či snad, můj milý druhu, Již se plichtíš také k tomu kruhu, Jehož oudem máš se v brzku státi? Za živa chceš na satana bráti?! 209 Jan (chvěje se, po chvíli). Nechci – nebudu se tázat více, Nechť ukrývá budoucnost své líce! Nuže nazpět, nazpět do mé vlasti Slávu budit, plašit pláč a strasti! Duchamor. Stane se tak, stane! – v brzké době Světoobčanství tam zasadivše A tak zemi Českou oblaživše, Věčnou pamět vydobudem sobě! 210 IX.
V Praze. Komnata v domě Janově.
Vít (samoten, na harfu hlavu svou kloně). Zbožný cit mě z tiché chyše Vábil do té hrůzy říše – Zbožný cit jen? běda mně! Netoliko city svaté: Srdce kouzlem cizím zňaté Pudilo mě vášnivě – – Matko – matko – blahé zpomínání! – Ach a nyní – pláč a srdce lkání! (Harfu k prsoum tiskna hraje a zpívá.) Slunce naděje mé, kde jsi – Kdy zableskneš v srdci mém? Za modrými vrchy, lesy Za dolem – ach za hrobem! Martin (jenž mezi zpěvem dvéře byl otevřel a poslouchal). Jak ty zvuky juna spanilého Přemilostně srdcem hýbají! Zdá se, že tu hlasy anjelského Kůru Hospodina vzývají. (Slzu s oka si stíraje.) V oku slzu? pryč s ní – srdce mé V pomsty brnění jest oděné! (K Vítovi přikroče.) 211 Což pak posud, panici můj milý, Nemáš žádné stopy svého pána? Vít. Nemám – nemám! Co jsou nastoupili Jan a jeho druh pouť dalekou, Nebyla mi zpráva o něm dána. Rci pak starče, zdali vhod ti jsou Svršky, které se ti v jizbě tvé Připravily? Martin. Díky, vroucné díky, Mládenečku milý! sladké líky Leje hlas tvůj do útroby mé. A však odpusť! budiž v tomto domě Toliko mi přáno přebývání, Nikoli však krmů požívání Aneb pohodlí; chci zde jen skrovně Bydleti, neb maje přátel dosti V Praze, u nich po libosti Výživu si hledám. Vít. A však zdá se Neslušným to počínáním býti, V domě svého přítele tu žíti A přec jaksi pohrdati jím. Martin. Jana přítelem nazýváš mým? Přítelem mi arci jindy byl, Než svou mysl zřejmě odhalil; Mnil jsem, že nám víry ochranou, Baštou Páně bude přepevnou; Pozdvihl však paty proti nám, Vraziv sekeru v náš zpustlý chrám. 212 Vít. Kdož co zlého může pověditi O milého pána živobytí? Martin. Život jeho budiž výstrahou ti, Kterak ďábel lidskou mysli kroutí. Ve víře byv pravé vychován, Na krvavé roli ke cti Pánu Pracovalť až mílo mladý Jan; Ano duši k pomstě zavázal, Prst svůj vloživ na krvavou ránu; A přec pronevěrec výhost dal Kalichu, a v nádheře teď žije, Zlatohlavem hrdé tělo kryje. Opustil jest smlouvu Hospodina, Nešlechetnost přichytila se ho; A však zahřmí poslední hodina, Klesne, nepovstane z pádu svého. – – – (Do myšlének se zabíraje.) Pán nás opouští! – ach nezve svoje Vyvolené do slavného boje! Těm, jenž zachovali věrně víru, Dalť on vypít slzí velkou míru. A však od stezky se jeho Neuchýlil duch náš; ano silně Doufá, po krátkém že zkoušení Zapletou se vrazi neomylně V díla rukou svých, a spasení Hojné přijde na věrné pak děti. On, jenž planul v sloupu na vlnách, Věrným svým jenž rozdělil jest moře, Potřel hlavu dračí u vodách, Sesype též v duše vrahův hoře, Sepne srdce jejich strachu kovy, 213 Potře hlavu Leviathanovi – Jedna z hlav těch – věz to, jesti Jan! Vít. Pamatuj se, že jsi v oné době, Když jsi ležel v bolestné chorobě, Volal požehnání nebe Na ruku, jenž, starče, tebe Léčila – a nyní ducha mého Děsíš zvukem slova přehrozného! Martin. Nedotírej na duši mou, drahý Mládenečku! Vím, ach vím, Toliko že duch tvůj blahý Strážným anjelem byl mým; Když jsem sedě ve tmách smrti stínu, Klonil hlavu již do země klínu, Ty jsi jako Samaritan lil Nový život v prsa nešťastného; Pročež jsem se v hloubí srdce svého K službě tvé, mé dítě, zaslíbil. Ano, Víte, chci tě uchvátiti Z draka sluje, jenž svou tlamu Na nevinnou duši otvírá; K světlu, k spasení chci obrátiti Obličej tvůj ze tmy věčných klamů! – (K oknu přistoupiv k oblakům ukazuje.) Ejhle meč, jenž na nebi tam plane, V pomsty záři krvavé jak svítí – Ano, věz to, boj se prudký stane, Druhý Michal budu zápasiti S drakem, až pak moje kopí Hluboko se v dračím boku ztopí; Tenkrát, synu, ve vítězném plesu Z lůna hříchů duši tvou vynesu! – 214 Vít. Odebeř se, starče, k svému loži, Neb se večer blíží – Martin. Večer množí Arci stíny též i v hlavě mé – Vidím draka o desíti hlavách, Každá hlava o desíti tlamách, Křídel jeho zvuk jest zahřímání Vozů, ježto mužstvem naplněné Vůdcov hlas k prudkému potykání, Až se osy vírem kouří, žene. Teď zas z moře skleněného Zvíře o dvacíti lebkách vstává, Každá nich pak hlas vydává, Jako kdyby čtyrmecitma hromů Otřásalo základ všechněch domů: „O půlnoci pomsta vstává, Aby v prsa vbodla ránu Tomu, jenž se pronevěřil Pánu!“ Vít (oknem se dívaje – kvapně). Hle, toť on tam bujném na komoni – Ano jest to bílý jeho kyt, Jenž se hrdě na biretu kloní – Ticho srdce, nevyzraď svůj cit! Vstříc ti letím, předrahý můj pane! (Odkvapí.) Martin. Nuže, o půlnoci pomsta vstane, By již v prsa bodla ránu Tomu, jenž se pronevěřil Pánu! – (Odchází.) 215 X.
Komnata. Dvoje dvéře, hlavní a postranní, tyto vedou do ložnice Janovy. Jan. Vít.
Jan (plášť, klobouk a meč svůj na stůl odloživ). Jak se vedlo tobě, Víte milý, Od té doby, co jsem opustil Dům svůj? Vít. Časy nemilé to byly; Leč tvůj příchod všecko napravil. Jen když z toho, co tě k putování Do vzdálených končin vábilo, Srdce blaženost a požehnání – Když jen útěchu si dobylo! Jan. Požehnání ach! a srdce moje Od sebe se dávno rozloučily, A však oběti snad mého boje Blahou budoucnost jsou vydobyly Vlasti. Vít. Ze srdce jen žehnaného Planou paprskové blaženosti; 216 Takto – pane milý, za to mám, Pacholík jsa sprostý. Jan. Znám, ach znám, Co se v slovech tvých, můj Víte, skrývá; Však i hrob se kvítím přiodívá – Trhej kvítí, vij si věnce z něho, Nehleď u vnitř hrobu strašlivého. Vít. Děsná slova! Jan. Chvěješ se, mé robě? Nestrachuj se, vždyť vám věnce dávám, Růže na oltář své vlasti skládám, Byť i květly na mé bláhy hrobě! Jáť jsem poznal novou světla moc, Dřímající v lůně přírody; Zbudím ji, a trapnou zahnav noc Oblažím své milé národy. Vít. Což ti neposkytnou světla dosti Hvězdy lásky, víry, národnosti? Jan. Štěstí hvězdy tyto nesvětí, Neb se nazmar od pradávných dnů Kácelo jim množství obětí; Na jinou teď hvězdu zřetel pnu – K přírodě se obrací můj duch, K mocné bohyni, jenž šírým světem Vládnouc, blaženosti dávný dluh Splácet bude země této dětem! 217 Vít. Vše, co ve přírodě odpočívá, Láska Páně lidu svému K požívání zvolenému Jako matka dobrá skrývá. Jan. Skrývá – ach a bude skrývati, Dokud marné krve prolévání Pro národnost a tu starou víru Bude na té zemi trvati. Vít. A však, pane, vedle mého zdání Spojeny jsou v přemilostném míru Víra, příroda a národnost; Běda tomu, kdo je rozlučuje, Neboť zákon Páně poskvrňuje, Chtěje zmařit lidstva velebnost. Příroda nechť svoje plody blahé Klade na oltáře vlasti drahé; Národnost i vlast a přírodu Spojuje u víry průvodu Láska věčná. – Ano, drahý pane, Láska anjelem se strážným stane Tvým, když všecko opustí tě; Láska s tebou bude veždy, všude, Onať v náruč vezme tebe Jako matka choré dítě, Okem vroucným hledíc v jasné nebe, V slzách za tebe se modlit bude! Jan. Jako růže rdí se tvoje tváře, Z očí tvých pak jasná plane záře, Prsa mocně se ti zhůru dmou; 218 Víte – dítě s duší anjelskou – – Nebo – ach čím déle hledím na tě, Tím se jasněj smyslům zjevuje Anjel – děva – jejíž obraz svatě V tajné srdce skrýši panuje. Takto stála na matčině hrobě, K nebi hledíc slzou lásky žhoucí – Jejížto hlas v blahoteskné době Srdce moje sílil jak kanoucí Mana nezkončené milosti. Takto u prostřed mých žalostí Ve tmách strastí dívka jevila se, Těšila mě, se mnou truchlila, Objala mě lásky ramenem, Vkolébajíc pamět do snu zase. Zmizelať mi budoucnost i zem, Když jsem slzu v lůno její lil – Ano – duch to lásky se mnou byl! Vít. Byl, ach byl – a s tebou věčně bude! Jan. Ty jsi Ludmila – ach neklamalo Tušení to ducha mého! Dívko – dívko! srdce mé tě znalo Od prvního zjevení se tvého, Byť i oko klamati je chtělo. Ona jest to, ona, jenžto spěla Ku pomoci duši! – tak to znělo Z hloubí srdce hlasem archanjela. Ludmila. Ano, Jene! tobě ku pomoci Spěla jsem, chtíc tebe z lůna noci Vyvésti zas ve svatou zář denní! 219 Sstoupila jsem k tobě, požehnání Matky dané na smrtelném loži Nesouc, skládajíc též prosbu vroucí, Bysi obrátil se na pokání, Bysi následoval cesty boží! Jan. Běda, běda tomu, jenž se sám Uvrhnul na onu cestu tmavou! Zavřelť se již smilování chrám, Žádná moc ho na stezku již pravou Nevyvede! Ludmila. Doufej pevně, stále! Vyvede tě lásky ruka silná; Lásky hvězda neomylná, K spáse vedla pastýře i krále. Srdce mé též odlesk této záře Chová – – blesk ten, Jene, vyjasní ti Stěny tvého hrozného žaláře, Ano, ano, láska věrně svítí, Byť i srdce, světla nádobu, Plamen její v popel obrátil, Věrně svítí až i do hrobu! Jan. Kdyby dávné skutky uchvátil Plamen svatý – – naděje to lhavá! Neznáš, dívko, okovů mých tíží, Jenž mě ku osudu hrůzy víží; Odtrhni, ach odvrať ode mne se, Nebo v propast duch můj lásku nese! Ludmila. Neopustím tě! – kde vroucně plane 220 Hvězdy božské záře, propast tmavá Chrámem jasným hvězdy té se stane! Jan. Neopustíš, kdyby ani nebe Ani zem mě nehostila více? Ludmila. Neopustím! lásky anjel tebe Štítem svaté naděje Před smrtící hrůzou ukreje! Jan (na kolena před ní se vrhna). Na tvou ruku slzící své líce Kloním, lásky svatý anjele! Nelekáš se otroka již pekla, Jehož krev na tento prsten tekla, Matky dědictví to jediné, Jedem hříchů sprzněné? Nezavrhneš srdce hrůzou jaté, Nakloníš panenské oudy svoje K prsoum bez útěchy svaté? Ludmila (do náruče mu klesnouc). Tvou jsem na věky – a láska moje S hrůzy světem pouští se již v boje; Hvězdu lásky peklo neudusí! Duchamor (ve dveřích se objeviv, temným hlasem). Zhasnout musí! 221 XI.
Předešlá komnata. Noc. Měsíc oknem svítí; v twavémtmavém koutě plápolá lampa; na stole leží Janův plášť, klobouk a meč.
Ludmila (hlavními dveřmi vstupuje). Hrůza páchne z těchto stěn; Přec mě pudí děsný sen Strašnou mocí sem – zde v této síni Stála jsem – tam v koutě lampy svit – A tu klobouk, na něm bílý kyt, Meč a plášť zde – měsíc jako nyní Vylévaje bledé hrobní záře Svítil na ztrápené Jana tváře, Nad jehožto srdcem stonajícím Krvavá se ruka chvěla, Dýka bleskná v pěsti tkvěla, Dýka s bodem do prsou mířícím. A tam u dveří, jenž do ložnice Jeho vedou, matka bledá stála, Lomíc ruce, kropíc slzou líce Ku pomoci volati se zdála Mne – a sen ten děsný opětoval Dvakráte se duchu mému, Dvakrát Jitčin hlas mě volal Ku pomoci synu nešťastnému! (K oknu přistoupíc.) Všude ticho – město v šíré dáli Rozloženo leží klidně, tiše, 222 Jakby lesky z bledé luny říše V sebe vešken živel zvuku ssály. A však což to znamenám? – tam v stínu Sloupů postavy dvě zakmitly se. Ejhle! nyní v temnosti té klínu Jiskry dvě a leskot meče rdí se. Slyš pak, slyš – toť brána otvírá se – Teď se temným hlukem zavřela – Kroky chřestí – již již zdá se, Jakby noha sem se vláčela. Děsící můj sen – ach, ouzkost svírá Srdce dlaní ledovou – – Již se blíží – vždyť pak závorou Vrata chodby upevněny jsou. (Půlnoční hodina bije; nad plamenem lampy se dvě jiskry vyskytnou – slyšeti jest hlučné otvírání vzdálených dveří a blížící se kroky.) Což to? – běda! zámky, závory Klesají a dvéře v stěžeji Hýbají se bez vší odpory – Blíží se hluk šlápějí. Zbudit Jana – – kdyby v potykání S vrahy klesnul – nikoli! ach jemu, Kletbou hroznou sevřenému, Lhůty třeba ku pokání – Žíti musí! – já pak – nuže Pane, Nechť se vůle tvoje se mnou stane! – (Lampa zhasne – jiskry krvavou záři vydávají) Což se jiskří tamto v koutě tmavém? Jsouť to oči v hrozném obličeji, Jenžto blesky kolem lejí – Ejhle zdá se, jakby tamto v plavém Světle dýka tkvěla v rudé pěsti – Slyš – jak Jitka z hloubí svých bolestí Volá! – Slyším! vůle tvá se stane; Dal si lásku – dejž mi sílu Pane! 223 (Kvapně ke stolu přikročíc v Janův plášť se zahalí, kloboukem hlavu kryje a mečem se ozbrojí.) Nuže – oděv jeho nechť mě kreje; V ruce silný Janův meč Podstoupím i děsnou seč; Pro miláčka nechť se krev má leje! (Jiskry se co oči v tváři Duchamora objeví, jehož mlhavá postava na okamžení se zakmitne a u hlavních dveří zmizí; v tom se tyto rozstoupí a kněz Martin, v pěsti nahý meč maje, do komnaty vejde.) Martin. Anjel pomsty hlas vydává; O půlnoci pomsta vstává, Aby bodla v prsa ránu Tomu, jenž se pronevěřil Pánu! (Ludmilu v oděvu Jana měsícem ozářenu zhlídna.) Hle, tam stojí, jejž má dýka hledá, V ruce jeho nahý meče – nuže staň se – nebes lampa bledá Osvěcuje pomsty se (Na Ludmilu zbraní dotírá, meč jí z pěstě vyrazí a v bok jí bodne; Ludmila na zem klesne.) Hospodin hle zlomil rámě jeho, Vešel meč do srdce nevěrného! (Nahlídnuv do tváře zděšen nazpět couvá.) Což mě šálí lunin lživý svit? Hle, toť milovaný jinoch Vít, Z jehož rány proud se krve leje – On to není, jejžto pomsta hledá. Ha, ha! milce svého ďábel kreje – Bídný vrah jsem – – a však Vítu mému Slíbiv, že jej k vítěznému plesu Z lůna hříchů mocně povynesu – Ejhle, již jsem duši uchvátil Z draka sluje, jenž svou tlamu 224 Do kořan jest na ni otvíral; K spasení jsem mocně obrátil Tváře jeho ze tmy věčných klamů! Jan (z ložnice své vykročí). Což to za hluk? – hle, zde krev a meč – (Spatře Ludmilu.) Ludmilo! – o Pane na výsosti! Martin (meč svůj zdvihna). Nádobu uchrániv nevinností Počínám teď pomsty krutou seč. Jan (svého meče se chopiv). Bídný vrahu, ty jsi v šílenosti Zrušil obraz nadpozemské cnosti – Zde – zde odplata jest tvoje! (Na Martina doráží a po krátkém boji meč mu v srdce vrazí.) Martin (na zem klesna). Kalich plný! – skončeny jsou boje – Běda, běda – jedinou jen ránu – Tu – již zanechávám – pomsty pánu! (Umře.) Jan (kleče u Ludmily). Ludmilo, o lásky hvězdo blahá! Což jsi na vždy zhasnouc opustila Jana svého? – procitni, by drahá Ústa naději a víru lila V srdce děsnou bouří rozervané! Láska anjelem se strážným stane Tvým, když všecko opustí tě – Tak jsi růže bledá, nebes dítě, Těšila mě! 225 Ludmila (oči otvírajíc). Neopustím tebe, Jene můj! Jan. Ach, ona žije – žije! V srdce naději mi novou lije Otevřené oči drahých nebe! Duchamor (u dveří se objeviv). Ještě nezhasla ta bledá záře, Šálící mě, zchytralého lháře? 226 XII.
Mrtvé ticho v bytu Kutenského, Jakby vymřelo tam živobytí; Lampa jenom z okna jediného V noci krvavá co slza svítí. Někdy jen se ticho zrušuje, Starec do silně když vstupuje, Neb ji opouští a sobě stírá Slzu z oka, vzdechna bolně, Dvéře komnaty pak volně Za sebou zavírá. Mnich to šedý, zběhlý v léčení, Jenž se časem do ložnice béře, Z nížto jenom zachvění Temných slov a vzdechů ven se déře. Nyní dvéře pootvírá mnich, Zastaví se, poslouchaje tiše, Neboť hlasem jemným, slabým dyše Ludmila teď slova, jakby v nich Anjela dech vanul: „Jene můj, Tak to zní, sám sebe obětuj Proudu lásky svaté neskončené!“ ———— „Bojoval jsi, nebohý můj Jene – A však kroky tvoje po bojišti Krvavém a slávy na bludišti Provázel duch věčných omylů; Při skutcích pak svatých srdce jen, 227 Jež neprzní hříchů děsný sen, Blahého můž míti podílu.“ ———— „Víru, lásku k vlasti, statečnost, Spojte v národnost, v tu svatou cnost, Velebíce tvůrce všehomíra, Jenž tím slávu národům otvírá.“ ———— „Nestrachuj se přírody! Jen vrazi Obraz dcery této nebes kazí. Ejhle! příroda co svatá kníně Zve tvůj národ v chrámu svého síně; Národ tvůj, jenž oltář obstupuje, Kníně zdrojem svatým pokropuje, Aby květy vzdělanosti skvělé Oblažily lidstvo osiřelé.“ ———— „Český národ silou ducha svého, Až se svlekne z roucha krvavého, Sebe poznav prapor rozvije, K sobě strhne plamen s nebes báně, Aby vedlé dopuštění Páně Osvěcoval luhy Slávie! – Držte lampu, bratří! nechť se třese Ruka – nechť i v tuhém boji Střely tmavé kolem vás se rojí: Láska sílu, štěstí, slávu nese!“ ———— „Doufej v lásku, která srdce víže, V lásku, odlesk milosti té svaté, V bolesti a hoři započaté, Doufej v lásku pod znamením kříže!“ A tu děsné, bolestné stonání V tiché komnatě se ozvalo, Jakby peklo krůpěje doufání Nešťastníku z prsou vyrvalo. 228 Opět libý hlas a tichá slova; Mnich svou hlavu kloní níž a níž, Jakby sehnula ji bolů tíž; Ruce sepna, tiché slze roní, Poslouchaje v zbožném vytržení, Jak se v posledním již dechu chvění K hříšníkovi anjel lásky kloní. – – Sedmého však dne, když s nebes říše Proudy světla ranního se lily, Ejhle! dvéře ložnice se tiše V stěžejích svých rozstoupily; V komnatě pak obraz zraky zhlednou, Při němž srdce trne, tváře blednou. Panna v bílém rouše na svém loži Jako anjel bledý odpočívá – Ludmila to, jižto posel boží Po hrdinském, tuhém boji Tichým smrti perutím přikrývá. U mrtvoly hlavy Jan pak stojí, Zaťatou pěst tiskne k srdci svému, Pak ji zdvihne k oku vyhaslému – Nemůž slzet, nemůž vzdychat více; Nyní kloní k Ludmile své líce, Jakby zpytovat chtěl dechu vání, Aneb slýchat, zdali slovo blahé Vyplyne z úst dívky drahé V tichounkém rtu pohýbání; Níž a níže k ní se chýlí, Jakby duše nové síly Naděje a víry záři V sebe ssála z mrtvých tváří; A teď na sepiaté ruce, V nichžto křížek s lilií se skví, Tiskne ústa horce, prudce – A tu slza v oku se mu rdí. 229 XIII.
TamTam, kde Česká země se zavírá, Šumava svou řízu, z černých borů Tkanou, velebně prostírá Přes rozsáhlou dolinu a horu. Na nejvyšší vrchů Českých báni Čnějí žuloví tam velikáni, Jako pěstě obrovské se pnoucí Na vrahy se přes meze hrnoucí. – Poutník stojí na výstupku skály V sukni šeré, deštěm rozedrané, Bolestně teď jeho oko plane Po milostně ozářené dáli. Skvíť se Česká země, jakby plný Krásy proud se valil prostorem; Proud ten rudozlatý rdí se všady, Líbá tamo vrchů modrých vlny, Zlatí jasně tmavých borů lem, Protkává zde růžovými lesky Luhy zelené a květné sady, Zavítaje tamto k stínům lesa Klade míle odlesk svůj nebeský Na potoky, jezera a plesa. „Tobě, růže skvostná, moje vlasti, Mluví poutník, chtěl jsem vydobyti Slávu – já, já, jehož živobytí Bludem ohavným a děsnou strastí Bylo sprzněno a rozerváno! Odpusť, odpusť, drahá otcův země 230 Bídníku! – ach, nyní svítí se mně Hvězdou lásky probuzené ráno! Země krásná, dcero lásky Páně, Tebe duch jen věčnou láskou jatý, Vyvolený, požehnaný, svatý, Vznese na oslavy báně. Běda – běda – moje počínání Bylo drzé nebi se rouhání! Pročež noha hříchům propadlého Nedotkne se půdy této více; Rtem se dotýkám jen svěceného Lemu vlasti – za sebou pak duhu Naděje již nechav, hříšné líce Obracuji k západnímu luhu!“ Jan se k zemi vrhne, skály nahé Chvějícím se ústem vroucně tkne se, Vstává – jednou ještě na ty drahé Luhy hledí – a již noha nese Nešťastného do ciziny chladné, Kam se láska k Slávii nevtrousí, Kde se meče nepřátelské brousí, Ratolest kde Slávské slávy vadne. Po západním hory boku kráčí Dolů – teď hle, když se k boru hnul, V cestě se mu strašný soudruh pnul V rudém rouchu, jemuž v oku Dvé krvavých jisker se otáčí. „Zastav, mluví, milý Jene, kroků Umdlených, přej pak již oddechnutí Tělu svému; vím, co tebe rmútí; A však stará zkušenost již učí, Že když ducha strast a žalost mučí, Třeba činnosti a práce pilné, By si srdce klidu vydobylo, 231 Důkaz dadouc povahy své silné V slzách sílu nuzně neztopilo. Jan. Proč se ve sluch slova tvoje trou? Věz, že více v srdce nevniknou! Duchamor. Nevnikne to túžebné volání Veškerého lidu Slovanského O budoucí bláhy pěstování Do srdce již tvého rozmarného? K skutkům, Jene, přistup s chutí, Na luhách tam Českých otevru ti Zkaměnlých lesů tajné sklady, Ježto roztopivše četné řady Hlučných dílen, obchod skvělý, Tím pak zlata hojnost Čechům dají; Otevru ti dále obor celý Strojů nevídaných, v nichž se tají Člověčenstva mohútnost a síla, Duch, pronikna páru, větry, vody, Vykoná ohromná, věčná díla, Kterýmž veškeré se pronárody Budou kořiti! Nechť již, můj Jene, Osud přísný nocí tmavou Budoucí tvůj život žene – Druhý život ještě budeš žíti Na zemi, neb světem bude jméno Jana Kutenského velebeno; Sláva tvá se věčně bude skvíti! Jan. Já a sláva – ty a dobrodiní! Kde tvůj stín se kmitne, tam již klesá Hvězda blahosti a peklo plesá; 232 Odstup – odstup! znám tvůj oučel nyní! Ano, duchu bídy, jeví se mi Ďábelský ten záměr v slovu tvém: Člověčenstvo k hmotu, k pouhé zemi Připoutat chceš leskným okovem, Aby lidstvo, jako vosů roje Aneb tlupa bobrů, vtipem svým, Výhost dadouc vzorům velebným, Robilo jen skvělé jizby svoje, By jen o hmot bídný pečovalo, Tím se též i zvěři podobalo! Pročež odstup, neb tvůj oučel znám, Rozum svůj ti více nepoddám! Duchamor. Čiješ něco? – – Nuže, brachu, věz, Že se nekořil ti satanáš, Bysi do pasti mu pouze vlez’; Nestrojívám takovouto hříčku K vůli lecjakému doktoříčku, Jak ty s mnohými se domníváš; Chystalť jsem si vznešenější ples: Láska zbrklá k tvému pokolení Měla právě býti základem Zkázy jeho – tys byl nástrojem K záměru jen mého provedení! Kdybys, poznav rány lidu tvému Vírou zaťaté a národnosti, Sehnul šíji kmenu Slovanskému, By se klaněl hmotů velebnosti: Tu by se mnou ďábelský sbor výskal, Neboť slavné vítězství bych získal; Tenkrát peklo velký hod vyzvání, Když se člověčenstvo k hmotu sklání!! Ty jsi ples ten zkazil, mrzký blude – Však co není dnes, snad zítra bude! 233 Promrzelče, kam chceš nyní nésti Plačtivý svůj pohled? Jan. Cestu klestí Pokora a žalost; – kam pohříchu Přivedou mě přebídného, Nevím! Duchamor. Ha, ha! opravdu, toť k smíchu! Ejhle vlka deštěm spláknutého, Jenžto na pokání teď se dal, Putuje tu blázen k lazebníku S prosbou, by mu zuby vylámal! Jan. Odstup ode mne již, odporníku! Duchamor. Tedy z cesty chceš se vybočiti, Jaksi pokradmo se vytočiti Z pouta mého? Ejhle, pohleď jen, Zpozdilý můj milče, na prsten Svůj, však dříve vytři sobě zrak, Bysi spatřil krvavý můj znak! Jan. Běda, znám jej a předobře vím, Že jsem zkazil duši, že jsem tvým – A však jinam obracím své líce: Sleduj mě neb nesleduj, Vzdal se aneb při mně stůj – S tebou nejednám již více! Mne teď bolest, žalné lkání Vede cestou pokory 234 Přes doly a přes hory Do ciziny ku pokání! Duchamor (za ruku Jana chopě). Ty jsi, brachu, můj. (Vleče ho na kraj hluboké propasti.) Hle, pod tebou Otvírá se propast, jejíž dna Zrak se nedotýká. – (Ohromný kámen do propasti mece.) V nesmírnou Hloubi – slyš! jak skála metaná Teď se dva – tři – čtyrykrát odráží Od žulových stěn – a jeden tluk Ještě – poslední teď temný zvuk – Dopadl dna kámen! Nuže táži Se tě, Jene, zdali tamto kosti Rozdrobené složit chceš v té době, Aneb žíti se mnou v rozkošnosti Ještě osm let – Jan. Raděj v hrobě, Nežli v lůně hříchůplných plesů! Pročež, jestli tobě moc jest dána Nad životem mým: dle vůle Pána Nejvyššího staň se; trest svůj nesu V pokoře – vždyť láska svatá, věrná Přimlouvá se za mne – a kde plane Záře milosti, tam propast černá Jasným chrámem hvězdy té se stane! – Od Jana odstoupí zkázy duch, Zařve, až se chvěje země kruh; Dech úst jeho Šumavou zatřásá, Rouhání pak do oblohy hlásá, 235 Sype kolem sebe blesky, Z ledvin země balvany ven ryje, Zhůru letí, hvozdy za ním hoří, Země boky skalami teď bije, Z hrdel děsných řechtá hromu třesky, Až se pod ním les a skály boří. – Jan pak děsnou bouří neustále Spěchá přes hory a doly dále. XIV.
Hledal slávu a teď hledá chýši, Kdeby klidně hlavu položil, Hledá světu odloučenou skrýši, V nížby slzu věčných žalů lil. Když jej cesta vedlé chrámu vede, Zastaví se podál, líce bledé K zemi kloně v prsa svá se bije, Rukou lednou slzu horkou kryje; A když služba Páně se vyzvání, Tajná, svatá hrůza brání Nešťastníku krví zapsanému Přistoupiti k místu posvátnému. Kráčí světem poutník opuštěný, Z lůna člověčenstva vyvržený; V lesích bloudí, v slujích lože stele, S kvítkami a potůčkem rozpráví O milence drahé, pohrobené; Když pak hlasy bouře rozbujněné Hnaly mračna přes pohoří čela, Děsná slova o bludišti slávy Ze rtů Jana v lůno vichrů zněla. A tak za jarního jitra sedí Pod vysokým dubem na pokraji Lesa, rmutným okem dolů hledí V údolí to květné, v němžto hrají Vlny modré Rýna mohútného S červánky, jenž jako ústa žhoucí Jitra s nebe seslaného 236 Líbají tam hladinu planoucí. Kolem pnou se k nebi nahé skály, A však mlha prostírá se v dáli. „Rok uplynul, Jan tu šepce temně, Co jsi, hvězdo lásky, zhasnula; Rok uplynul, co ta tmavá země Náručí tě chladnou zatknula; Tam však žiješ, tamtam, kde svaté ráno Zlaté záře lije po nebesku – – Kdyby mně ach bylo přáno, Abych na perutích ranních lesků K tobě letěl, tamto ku věčnosti – Kdež však věčnost moje? – Nesleduj Stopy dávných skutků, duchu můj, Neboť vedou k hrozné budoucnosti! –“ Vyvolav to, líce poukrývá, Po chvíli pak opět z prsu svého Hadem hrůzy spoutaného Slova žalostaná vylívá: „Srdce v prsou jako rakev tíží, V nížto polomrtvý povzdychává – Nemůž umřít – smrt se věčně blíží, V náruč beře je i ponechává, By s ním mohla déle, hrozně hráti, Předse jiskru života v něm spáti. – Pamět žití minulého Kam jsi blahé skryla hlasy, Slova ducha anjelského, Slova pravdy, slova spásy O naději, víře, smilování? Který cherub v srdci mém Červem věčným zhlodaném Dědictví to svaté chrání? – Ano – ano – tak ta slova zněla, 238 Takto z úst mé Ludmily se chvěla: Trp a doufej – jitra na úsvitě Věčné smilování uzdraví tě! Ach kde jitro – kde jest moje ráno?!“ Tu jak božskou mocí vyvoláno, Nad horu vystoupí slunce Páně – Mlha prchá – aj! a zlatá báně Města porýnského v jasné dáli Sluncem slavně ozářené stály. – – Jan tu v kvapném srdce chvění Zdvihna zhůru ruce spiaté, Zvolá v zbožném vytržení: „Ejhle, tam mě volá světlo svaté!“ 239 XV.
Z věže dómu Mohučského Temným zvukem půlnoc bije, Hlahol hlasu truchlivého Po tichém se městě lije, Umírajíc v němé dáli; Posledním svým dechem tiše Zalétává do vzdálené chyše, Jenž se zdvihá u porýnské skály. Po světnici chyše chudobné Bloudí lampy svit, co bledý duch, Zhasíná teď, teď se zhůru pne, Jasně blesknouc do té čiré noci, Tmu zahání kouzedlnou mocí Za ten jasně ozářený kruh, V kterém stůl se skrovný zjevuje, Na něm knihy, pera, pergameny; Na listech pak skvělých barev čteny Oko zpytující spatřuje. Zraky však, jenž po těch listech vedly Ruku, spánek tichý zavírá – Písař usnul, maje skloněnou Hlavu bledou, žalem ztrápenou. Blahý sen mu ráje odkrývá, Neboť pousmání rtoma hrá, Usmání, ach cizinec úst bledých, Jako na severních věčných ledích Květná větev májová. Ve snách spatří milenky ruměnce, Oči modré, svatou září zňaté, 240 V prstencích pak kadeře ty zlaté, Na kadeři z bílých růží věnce. Cherub krásný vstoupil na nebesa, Křišťálový kalich v rukou nesa: „Jene, láskou věčnou jest mi přáno, Zvolá anjel, bych ti objevila, Že se k tobě, k národu i tvému Milost Páně naklonila. Ejhle hvězdy, zvěstující ráno!“ A tu anjelovi nebeskému Z kalicha se hvězdy jasné lily, Jenžto u věnec se vplítajíce, V skvělé písmeny se proměnily, Slova tato skládajíce: „Řekl Bůh: Buď světlo – bylo světlo!“ A teď čteny zas se rozletěly, Jiné, jako jiskry padajíce, K nim se linou, a již jasně květlo Nové písmo v sněhobílé bláně: „Světlo nad národem – vůle Páně!“ Litery pak z rozohnělé lávy Tajná moc již takto rozstavila: „Světlo vede z Labyrintu slávy!“ Opět jinak znějí čteny rudé: „Světlo, ne meč slávu vydobude!“ Jasněj slova svítí, zhůru planou, Hlasy anjelské pak líbě vanou Kolem spícího teď s nebes báně: „Řekl Bůh: Buď světlo – bylo světlo – Světlo nad národem vůle Páně!“ A teď sbor anjelský jemně zpívá: „Světlo vede z Labyrintu slávy, Světlo, ne meč slávu vydobývá!“ Sady, byvše takto pronešeny, Na nesčíslných se listech skvěly 241 Po obloze, jsouce osvíceny Hvězdou svatou; teď se rozletěly Provázeny zvukem svatých kůrů: „Leťte k dolinám a leťte zhůru, Leťte tam, kde srdce lidské bije: S vámi světlo, s vámi sláva žije!“ Jan tu ze sna svého procitnul, Lampa zhasla – do tmy číré pnul Oko rozčílené září jasnou; A však zdá se jemu, jakby v tmavé Půdě posud tkvěly čteny žhavé: Tu se v svitu líbém vyskytují, Sem teď zalétají a tam hasnou, Tady pak se skvělé opětují; Slyší blahých zvuků zavítání: „Konej, co jsi viděl, Jene můj, Ducha svého světlu obětuj, Bysi došel světla smilování!“ Zhasly čteny – utichl již hlas, Kolem Jana noc se klade zas, Aj, tu vstane v mysli roznícený, K stolci nebeskému zdvihna tváři, Tam kde hvězdic nesčíslné čteny V svaté velebnosti září. „Konej, co jsi viděl – ducha svého Světlu obětuj!“ tak mluví tiše, Hledě pevným okem v hvězdné říše; Hledí dlouho v duchu rozjímaje, Hloub a hlouběj v myšlénku se topí. A již zoře po nebi se lije, Hvězdy hasnou – odleskem svým kropí Červánky již nízké jizby stěny, Stůl a na něm pergamen a čteny. A tu zvolá Jan: „Hle, jitro svítá 242 Také v mysli mé, a blahé světlo I v mém duchu jasně povykvětlo, Duše vroucně jiskru svatou vítá.“ Pozdvihna teď skvělé pergameny, Čítá jasným hlasem tyto čteny: Et dixit Deus: fiat lux et erat lux! Nyní k nebi vyvolal: „Ty jsi důkaz svaté moci dal, Věčný na výsostech Pane, Zvoliv za nádobu světla svého Ducha mého nocí zklíčeného; Nechť se vůle všemohoucí stane! Ano vykonám, co kázal sen: Litera buď pevná, však nicméně Život sterý dán buď každé čteně; A jak ve snách písmeny ty jasné V novém vždy a v novém skupení Skládaly to svaté vyrčení, Volajíce k dráze světospasné: Tak chci z liter desky sestaviti, Sestavené barvou tmavou krýtí, Na nesčíslné pak bílé blánky Vtisknout tyto mocné ducha známky, By se v hojném počtu slova, sady, Knihy, rozumu a vtipu sklady, By se myšlénky tak rozletěly Po světě – jak ve snách hlasy pěly V anjelů nebeských kůru: Leťte k dolinám a leťte zhůru, Leťte tam, kde srdce lidské bije, S vámi světlo – s vámi sláva žije! Ano, ano, rozumím teď tobě, Lásky cherube můj skvělý! Hlasům rozumím, jež v této době Kolem Jana tvého sladce pěly! Ejhle, ve vzdálené vlasti drahé 243 Rozjiskří se též to světlo blahé! Nastanou ti, Česká vlasti moje, Duchů jasných se tmou starou boje – Tiché boje o národní bláhu – Světla blesky, meče tyto smělé, Proklestí pak tobě k hvězdě skvělé, K hvězdě Slávské velebnosti dráhu! 244 XVI.
Uplynul rok opět – a již jméno Knihpísaře, jenžto z ciziny Připutoval v Rýnské krajiny, Známo, velebeno, též i kleno; Nebo divným, tajným způsobem Pod rukou se knihy množí jemu; Zdali svrchovaným rozumem Divy tvoří, aneb duchu zlému Jan ten Kutnohorský děkuje Umění, jež tajně pěstuje S tovaryšem cizím jediným, Nelze poznat vtipem zostřeným. Večer tichý; Jan pak ve svém bytu Umdlen, utrmácen prací sedě, Na svá díla, skvějící–se v svitu Lampy jasné, blahým okem hledě, Mluví: „Padesáte vytištění Jeví se tu posvátného čtení, Jenžto myšlénce té původ dalo, Ohniskem se nových světel stalo! K bratřím Slovanským chci nésti zprávy O tom světle, jenž se v písmě skrývá, By je vedlo z Labyrintu slávy: Světlo, ne meč slávu vydobývá! Bloudilť jsem já poli na krvavém, Po bludišti světských vášní tmavém, Hledaje velebné slávy chrám – Ejhle, chrám teď světla otvírám!“ 245 „„Otvíráš a otevřeš i sobě Slávy bránu, nevděčný můj Jene! Zpomeň si však, když v budoucí době Jméno tvoje velebené Vzívat bude národů všech hlas, Že tam Hymelajském na hřebenu Naučil tě znáti liter cenu Nejprvé tvůj volný sluha – ďas!““ Tento hlas se z koutu jizby bral, Kam se lampy svit již nedodral; Tamto krvavým se leskem září Zraky děsné v Duchamora tváři. Jan pak blíže k nepříteli kročí, Pevně hledě v hrůzy věčné oči Zvolá: „Nechť již světlo nové zhasne, Ty když původem jsi jeho byl; Nemohlo by zdárné být a spasné, Co bych z lůna hříchu vydobyl!“ „„A přec mluvíš, vece strašný druh, Že prý vydobude světla duch, Ukrytý v těch liter mocném hávu, Slovanstvu i tobě věčnou slávu!““ „Jen když osud lidu Slovanského Kryje sláva skvělým perutím, Zvolá Jan a tváře jeho rdí se, Nechť pak jako popel rozpráší se Sláva má i pověst jména mého.“ Duchamor. Nic nezískáš blbým cnůstkářstvím; Slova tvá jsou slova choroby! Pomni, brachu, že jsi brancem mým; Na prsten hleď, tam tvé poroby Svítí posud důkaz krvavý! 246 Jan. V srdci pak se mocná hvězda skví, Hvězda ta jest vůle ducha mého! Sáhni na mne, tobě propadlého; A však vůle má ti nepodléhá více! Jako vězeň ve tmavém žaláři, Zdvihna zhůru ruce kovem spiaté Velebí a vzívá světla záři, Byť i věděl, že již nevykročí Nikdy, nikdy na to světlo svaté: Tak já ze tmy zdvihám k světlu oči. Nechť již zchvátí duši děsná noc, Jen když hájí světovládná moc Národ můj, jejž dechem posledním Z hloubí srdce svého velebím! Duchamor. Švarná slova! Ha, ha! bídné děcko, Tím zadáváš podlou myslí všecko, Co by ten tvůj národ oslavilo; Nebo slyš, já volám kletbu nyní Na Slovanův vešken pronárod: Vynález tvůj, Slávské mysli plod, Přivlastní si národové jiní, A co Českým duchem vykonáno, Bude v kořist cizím sokům dáno; Na století, jako polní tráva, Svadne Čechův dávnověká sláva! Dosavad jen tupá surovost Slovanský tvůj národ sužovala: Nyní věz, že pekla věčná zlost Jiných zloby živlů na nás štvala: Vzdělancem se bude nazývati Ten, jenž vtip a schopnost k zvelebení, Právo k mravnímu i ušlechtění Urputně vám bude upírati – 247 Slovan, národů všech povrhel, Ani stínem lidské vzdělanosti Nesmí slouti – tomu běda, žel, Kdoby přivlastnil mu jakých cností! Nic vám neprospěje bažení Po velebné slávy ratolesti – K zášti, haně nechť vám cestu klestí Cnost a věda; ano odtržení Od zákonů věčných bude slouti U souseda vtipem proslulého, Zástupy když lidu Slovanského K trůnu vzdělanosti budou lnouti! Rozdrcené, na cti rozervané, Záští národů Evropských štvané Slávské pokolení v lůně svém, Nesvorností zhlodaném, Nejpodlejší vrahy zplodí, Kteří o šat matky zkatované Kostkou pekelnou si hodí! Jan. Odstup, duchu! – dost, o dosti! Duchamor (v celé své hrůze se objeví a k Janovi přistoupí). Kletbou pekla slávu Slávy zboříš, Jestli se mi opět nepokoříš! Jan. Nepokořím se ti více, Smrti stín nechť raděj moje líce Zakryje! Duchamor (ruku po Janovi vztáhne a tento na zem klesne).
248 Slyš – tu znějí vůkol libé hlasy: „Nad tebou vychází hvězda spásy!! Zmizelť vrah – a v mráčku plavém Postavy dvě nad Janem se zjeví: První tvář to přemilostné děvy, Druhá matky Jitky, jenžto v blahém Pousmání k synu kloní Líce své a slzu jasnou roní Na sepiaté ruce Jana svého; A tu milostné usmání Jako snů nebeských zahrávání Leje se po jeho tváři – Prsten ejhle jako hvězda září, Neboť matka slzou jedinou Zahladila skvrnu pekelnou. Dívka libě šepce: „Pravdy ráno Vyjde – k světlu bude povoláno, Z lůna světla věčného co vstává – Svatá láska v tomto políbení Tobě, Jene, důkaz vykoupení, Znovunarození nyní dává.“ Ludmila teď ústa políbila Jeho, zvolajíc: „O Jene můj, Věčná láska tebe vykoupila, Láska vykoupí též národ tvůj!“ Tážete se, zda-li na tom světě Lásky vykoupenec procitnul, Aneb smrti anjel, tiše letě, Srdce Jana k sobě přivinul? Kdož to poví! Báseň vypravuje Jenom lehce prchající sen, 249 Noc pak mizí – nastává již den, V moře světla sen se potopuje. Potopil se a jen zpomínání Na obrazy zhaslé zůstává; Nyní po zkončeném klokotání Struna ohlas písně vydává, Chvějící–se šepce tiše, jemně: Ejhle odlesk dějů České země! Nastane vám bojování nové, Nových nepřátel se zdvihá roj, Svaté myšlénky však hrdinové S hmotem bujným počnou krutý boj; A však bitvy krvavé a seče Neotevrou blaženosti chrám: Vězte, že jen světla bleskné meče Vydobudou věčnou slávu vám! 250 Poznamenání. Oddělení první. II.
Str. 9. Známe Ulissa již podvodného. Když po mnoholeté bouři Husitské roku 1436 páni zemští, rytířstvo a Pražané s jinými městy císaře Zikmunda za krále a pána svého byli přijali, tu jedině obec města Hradce Králové, jejíž vůdcové byli kněz Ambrož bývalý mnich Zdislav z Rúdnice, tomu na odpor stála, nazývajíc Zikmunda Ulissem podvodným, jenžto pěknými slovy slibuje a však klam a lest v mysli chová.
III.
„Potom v úterý po Všech Svatých z rozkázanie ciesařova pan Kostka s Pardusem přitáhli k městu Hradci do vsi Vysoké vojensky s vozy s jedné strany, a Diviš s druhé strany ležal v Plačicích a pan Hlaváč ležal v Vranově. A tehdy Zdislav mnich s svými žoldnéři prvý súmrak noci na středu jdú pěškami na vojsko Kostkovo a Pardusovo, a shlednúc je, i udeří jim do vozuov, a zapálí jim búdy a samého pána Kostku tu u Vysoké zabijí a jiné ztepú a zjímají a jiní se rozprchnú.“ – Staří letop. str. 97. Samo sebou se rozumí, že oučastenství Jana Kutenského při noční této bitvě jest pouhým básníka výtvorem.
IV.
Str. 22. Pod Všerubem Pražským hospodařil. Pražané zvolili jsou l. 1422 Jakuba Všeruba, měšťana Pražského, za nejvyššího mincmistra na Horách Kutných, kterýžto až do roku 1437 v tomto ouřadě se zachoval.
251 VI.
Str. 34. Alchymisté vyhledávali látku v přírodě ukrytou, jejímžto působením by netoliko sprosté kovy v zlato neb stříbro se proměnily, nýbrž která by i tu mocnost do sebe měla, aby život lidský na několik století prodloužila. Tato přežádoucí látka, po níž se mudrcové středního věku tak náruživě pachtili, rozmanitá pojmenování obdržela ve spisech alchymistů, na př.: kámen mudrcův, velké magisterium, voda, rosa a kořen života, mrak, z něhož zlato a život prší, červený lev, věčný drak, matka, Eva, Venuše světa atd. Některé z takovýchto názvů kamene mudrcův kladou se zde Duchamorovi do ust.
IX.
Str. 50. Ejhle! toť jsou Alanova Ab Insulis známá slova. Alanus z Rysselu (ab Insulis), města ve Flandřích ležícího, žil ve XII. století a učeností svou takové vážnosti sobě získal, že názvem Doctor universalis poctěn byl. Bylť pak mnichem řádu Cistercienského v Clairveaux a později stal se biskupem Auxer’ským. A však biskupství opustiv, do Clairveaux se navrátil, kdež složiv velký počet učených spisů, život svůj dokonal. O spisu jeho Anteclaudianus, z něhož český Alan původ vzal, viz Výbor z lit. České I. díl, str. 790.
Str. 51. Atomy to byly, skládající Prapočátky všechněch těles světa. Epikur, filosof Atický, učil, že všechna těla složena jsou z předrobných částek, které v menší částečky děliti již nelze. Tyto prahmoty nazval Epikur atomy, z nichžto prý lehčejší do výsosti se nesou, a těžší dolů klesají, tím hmotnější tělesa tvoříce. Z takovýchto celý svět složen jest vedlé nauky Epikurovy, která se ve spisech Diogena Laertia a v básni Lukretia „de rerum natura“ zachovala.
Str. 52. – – slunce – to že jistě Zdrojem jesti všeho živobytí. Kleanthes Assos’ký, jeden z nejznamenitějších filosofů Stoických, vyučoval, že jest slunce duší světa a zdrojem světoplodné moci. Týž mudřec přirovnával způsob rozplozování se životů plamenu svíce, z něhož se jiné opět svíce rozžehují a svítí bez umenšení původního plamene.
Str. 52. Kterak Heraklitus praví bystře: Život jesti neustálé hnutí. Důvtipný mudrc Efeský, Heraklitus, měl za to, že v neustálém přechodu býti do nebýti život veškerý pozůstává, a že vše, co žije, ve věčném toku čili pohybování se nalezá.
252 Str. 53. A však Dunus Skotus vysvětluje, Kterak všehomíra souzvukem, O němž Pythagoras vypravuje, Nebesa se řídí též i zem. Duns Skotus, původce školy formalistův, žil na začátku XIV. století, a za příčinou ostrého vtipu svého Doctor subtilis nazván jest. Mezi jinými též dokazoval, že svět harmonií čili souzvukem všech nebeských těl mezi sebou ve své míře se udržuje. Pythagoras učil, že deset nebeských kruhů celý stvořený svět skládá, jehožto pevným středkem země naše jest. Tito nebeští kruhové, dokládal dále, mezi sebou zákony mathematickými a harmonickými tak spojeni jsou, že někteří z nich vysoké, jiní pak hluboké hlasy v souzvuku všehomíra vydávají, tvoříce tím světolíru desíti strunami potaženou.
Str. 53. Souzvuk, slunce, všehomíra dech, Sefirot – a nic jiného není! Vedlé dávného učení knih tajné moudrosti židovské (kabbala) berou všechny věci původ svůj ve věčném prazdroji, totiž v moci božské, nížto vzniky všech bytností rozmanitými otvory, sefiroty nazvanými, na vlnách světla k zemi plynou. Učení toto čerpáno jest nejvíce ze spisů Pythagora, Platona a z učení o Aeonech starých gnostikův.
Str. 54. Vždyť to četl v spisech Stagirity. Aristoteles narodil se v Stagiře, městě Macedonském, pročež i jméno Stagirity obdržel.
X. Str. 61. Ve spisech i Jana Mandevilli, Nebo v knihách Martiniana. Jana Mandevilli rytíře z Englantu cesta po světě byla v první polovici XV. století z němčiny Otty z Daymarku přeložena do češtiny Vavřincem z Březové. Viz Jungm. hist. lit. české, str. 52. Martimiani nebo lépe Martiniani kronika proto se tak nazývá, že na díle vzata jest z příběhů Martina Polona. Největší část té kroniky skrze Beneše z Hořovic přeložena jest do češtiny z německé, kterouž sepsal Jakub Twinger z Königshofu v Strasburku r. 1380. Viz Jungm. hist. lit. č. 48.
Str. 61. Škoda, že pan Flaška sám Takových zpěvů nezanechal nám! O výtečném a v dějích země České znamenitě vynikajícím pánu českém p. Flaškovi z Rychmburka podává zprávy Výbor z lit. české I. 839, kdež se i hojné výjimky z básní jeho nalezají.
253 Str. 61. Solofernus též i Belial, Barlaam i Alexandr král, Tandariš a o Tristramu básně atd. Solofernus, aneb život Adamův, román duchovní, v polovici XV. století z latinského jazyka do češtiny přeložený. Belial, podobného obsahu jako Solofernus, též z latiny v XV. století přeložený. Viz Jungm. hist. lit. č. 146. Barlaam, z latiny do češtiny uvedený román duchovní, jehož titul jest: Rzeč o jednom kraloviczi jmenem Jozafat. Jungm. hist. lit. č. 145. O Alexandreidě, výborné, z první polovice XIV. století pocházející epické básni nalezáme zprávy a výjimky ve Výboru z lit. české I. 135. Tandariš, rytířská historie z času krále Artuše v rýmech, jižto V. Hanka vydal ve Star. Skl. V. Tristram, báseň romantická, velmi utěšená, v první polovici XV. století do češtiny uvedená, viz Starob. sklád. V. Srovn. Výbor z lit. č. I. str. 803.
Str. 63. – – – velebím Dalemila ráznou kroniku. Obšírných zpráv o této rymované kronice české čerpati lze z Výboru z lit. č. I. 83.
Str. 74. Za to Tkadlečka si velmi chválím. Ludvík Tkadleček a milenka jeho Adlička živi byli v druhé polovici XIV. věku u dvora ovdovělé císařovny Alžběty ve Hradci Králové. Byla Adlička krása věku svého, pro kteroužto, když se za jiného provdala, Tkadleček hořekování své počal a milenku svou zvěčnil v rozmlouvání mezi Žalobníkem a Neštěstím. Tištěn pod jménem: Starobylá skládanie, památka XIV. věku od V. Hanky.
Str. 74. Prvního to striče oba a později: Druhého stryna Hodava jsou verše, vyňaté ze známého Mastičkáře, divadelní hry z počátku XIV. pocházející, která se v opraveném vydání ve Výboru z lit. č. I. str. 66 – 82 nalezá.
XIV.
„Divný běh větrův“ atd. Tyto a později položené řádky: „U přirození našem již porušeném“ atd. vyňaty jsou z rozmluv ná-
254 božných Tomy ze Štítného. Obšírné zprávy o spisech Štítného, „jejž ušlechtilý vlastenecký smysl, duch nábožný, jasný rozum, hojné známosti a jadrný, hebký i jemný jazyk v čelo všech spisovatelů národních onoho věku staví“, nalezáme ve Výb. z lit. č. I.
XV. Str. 113. Aneb Láda, bohyně milosti, Kolébá tam Lela, lásky bůžka. Láda starým Slovanům totéž byla co Živa, totiž bohyně lásky světoplozí. (Srovn. Hanusch, die Wissenschaft des Slawischen Mythus, S. 345.) Lel a Polel, jména bohů, jenž v staroslovanských zpěvích se často ozývají. (Srovn. Pieśni ludu ruskiego v Galicyi, Ž. Pauli. str. 16. Zpievánky od Kollára, str. 397.) Vedlé domnění novějších zpytatelů slovanského bájesloví byli Lel a Polel synové Lády.
Str. 114. Věštba Rusalek mě polekala. Rusalky byly bohyně vod, jmenovitě řek a potokův. O Rusalkách viz výtečný článek od J. P. Šafaříka v časopise Česk. Museum r. 1833, kdežto na str. 268 čteme: Ubírají se vesničanky oupravně oděné a vystrojené do háje za příčinou rozvíjení věncův. Čí neuschnul, dlouhé živobytí předpovídá, krátké těm, kterýchžto věnce pouschly: než ještě zbývá naděje v druhé zkoušce. Pochytivše ty uschlé věnce, metají je do vody: plave-li který, při nejmenším rok života zvěstuje, naproti tomu jistotně ještě téhož roku umrou, kterýchž věnce se pohřižují.
Str. 118. Věštci, kryvy, huslaři a kněží Věštci byli starým Slovanům duchem proroctví nadané osoby. Srov. Mater verb. Vestec, vates, propheta divinus. Kryvy. Osoby, jenž při obřadech modloslužebných krvavé oběti vykonávaly. Srovn. Mat. verb cry (cri) sanguis. Slovo kněz nejvyšší důstojnost u starých Slovanů znamenalo, neboť kněz netoliko vykonavatelem posvátných obřadů, nýbrž i vůdcem lidu ve válkách býval.
Str. 117. Svatovite, slávy zdroji. Svatovit – nejvznešenější bůh pohanských Slovanů (u Helmolda deus deorum nazvaný), původce světla a světa celého, jenž co slavný rek a vítěz vše škodlivé zahání.
Str. 118. Matko Živo, bláhy zdroji. Živa, bohyně života a plodnosti, to též co magna mater, dea
255 mammosa. – V rukopisu Mater verborum (od r. 1102) vyobrazena se nalezá, jsouc odpolu přioděna, majíc v jedné ruce klasy a v druhé kvítí; tu i nápis čteme: Siva dea frumenti, ceres. – Na jiném pak listě téhož rukopisu: Siva, diva, dea.
Str. 118. Perune, svým jasným bleskem otevři nám slávy brány. Perun, bůh hromu starých Slovanů. Srovn. Parom, Param et Baram; kořen peru, ferio, conf. indic. Brahma. (Jugm. Slovn.).

Druhé oddělení. I.
Bojovný a slavný národ Bodricův, z jehožto dějů se zde obrazy objevují, přebýval mezi mořem východním čili Baltickým a Labem, od řeky Varnavy až do Travny. Šaf. Starož. 901. Kruté boje s Německými a Dánskými králi a knížaty svedl udatný Niklot, poslední to neodvislý vladař národa Bodritského, jenž o zachování starého řádu a náboženství vší svou mocí se zasadiv, v boji slavně padl.
Množství lodí po vlnách těch modrých. Podávám zde popsání bitvy blíže Dubína na zemi a moři svedené vlastními slovy Ludvíka Giesebrechta, jehožto nikdo z velké příchylnosti k Slovanům viniti nebude. Um dieselbe Zeit, gegen den 29. Juni 1147, sammelte sich das Heer der Kreuzfahrer. Die ganze Streitmacht, theilte sich in zwei Heerhaufen zu zwei gleichzeitigen Unternehmungen gegen die Abodriten und gegen die Luitizer. Die Führer des Heeres, das gegen Niklot auszog, waren Erzbischof Adalbert vom Hamburg, Bischof Thietmar von Verden, der Sachsenherzog Heinrich der Löwe, dessen Schwiegervater Herzog Konrad von Zähringen und ein Fürst Hartwig. Ausserdem waren viele Grafen, Edle und Ritter im Lager. Die ganze Zahl der Streiter wird, ohne Zweifel viel zu hoch (?), auf 40.000 angegeben. Dazu kam noch eine Dänische Flotte, deren Bemannung sich gar auf 100.000 Mann soll belaufen haben. – Das Sächsische Heer war schon vorher über die untere Elbe gegangen, hatte sich der Küste genähert und belagerte eben Niklot’s Feste Dobin. Auch die Dänen verliessen daher, bis auf Wenige (?), ihre Fahrzeuge und gesellten sich zu den Belagerern. Dobin wurde nun
256 noch härter bedrängt. In der Feste meinte man bald wahrzunehmen, die Dänen seien die nachlässiger Gegner. Es geschah deshalb ein Ausfall nach der Seite hin, wo sie gelagert waren. Viele von ihnen wurden getödtet, andere gefangen. – Indess erfuhren die Ranen, die Dänische Flotte sei schwach bemannt, und beschlossen durch deren Ueberwältigung den Belagerten Hilfe zu schaffen. Sie griffen zuerst die Schonen an, die voran im Hafen lagen. Die Jüten sahen die Noth ihrer Kriegsgefährten und freuten sich, denn die Schonen gehörten zu Sveins Partei. Erzbischof Ascer von Roschild, dem die Obhut der gesammten Flotte übertragen war, entwich feige auf ein Kauffartheischiff und verbarg sich dort. Dennoch leisteten die Angegriffenen Widerstand. Um die Furchtsameren an der Flucht zu hindern, banden sie die Schiffe zusammen; aber sie wurden doch besiegt; man zerriss hie und da die Stricke. Ein Theil der Mannschaft fiel durch das Schwert, andere warfen sich ins Meer und kamen darin um. Wendische Geschichten aus den Jahren 780 bis 1182 von Ludwig Giesebrecht. Berlin 1843. – 3 Th. S. 29.
Str. 143. Tetislav, hle! vůdce Ránův. Jméno vůdce udatných Ránů v této mořské bitvě sice známo není, a však Saxo Grammaticus a Knitlinga saga současného krále Ránského Tetislava (Tetizlaf) uvozují.
Str. 143. Blýská svatá stanice. Stanice (stanitia) čili kopí Svatovitovo, o němž Saxo Gramm. píše: Erat stanitia magnitudine et colore insignis, cui tantum venerationis a populo Rugiano tributum est, quantum omnium pene deorum majestas obtinuit. Eam enim prae se ferentes in humana divinaque grassandi potentiam habebant etc. Znamení toto posvátné, jemuž se i královská velebnost kořiti musela, nešeno bylo v čele vojska, aby bojovníky kouzedlnou mocí svou k udatnosti zbuzovalo.
Str. 145. – prutem leskným Do popele četné tahy píše. Dithmar zmínku činí o zvláštním způsobu, kterýmžto pomořští Slované osud budoucí zpytovávali. Žena totiž u krbu sedící do popele čáry porůznu psala, jich nečítajíc; když pak po chvíli napsané čáry sečetla, rovné číslo jí štěstí, nerovné pak neštěstí věštilo.
Str. 146. – Dubín, Zvěřín, tam Ilova Hoří, – – – Ouhlavní nepřítel polabských Slovanů, kníže Saské Jindřich, Lvem nazvaný, navrátiv se vítězně z Italie (r. 1160), vyzván byl králem
257 Dánským Valdemarem, aby celou mocí svou na říši Bodricův udeřil, neboť král tento přesvědčení nabyl, že Dánské říše síla s to býti nemůže, aby sobě Slovany Pomořské podmanila. Načež Jindřich Lev, bažící po kořisti Slovanské (Saxo. p. 757), s velkým vojskem do říše Bodricův vtrhnul, a plenil daleko široko mečem i ohněm; zároveň s ním nesmírné množství Dánův na břehy Slovanské se vyřítilo. Niklot, ustavičnými vpády nepřátel vysílen, a nemoha takové moci odolati, hrady své Zvěřín, Dubín, Ilov (Ilova, Ilové?) a Lubor (něm. Mikilinburg) zapálil a utekl se do pevného hradu Vurle, kdežto nějaký čas nepřátelským zástupům vzdoroval, až konečně statný útok na ně učiniv, kopím Německým zabit jest.
Str. 147. Jenžto na Panně a u Lukina Krví stotisícův Slávských těl Luhy otcův našich zatopila. Řeku Pannu nyní Němci nazývají die Penne. V hrozné bitvě mezi Slovany polabskými a Německým vojskem r. 924 u pevnosti Lukina (Lunkini, Luncini [?] nyní Lenzen na Labi) svedené padlo, jak staří chronisté vypravují, ne méně než 120.000 Slovanů; 800 zajatých ještě prý po bitvě lítí nepřátelé rozsekali.
Str. 147. Že těch třicet vojevodů Na ohavném, zrádném hodu Gero, vzteklý Sasík, rozsekal. Hrabě Gero, jemužto král Otto vládu odevzdal nad krajinami Slovanův, podrobených mečem Německým, chtěje prý zkáze sobě hrozící se vyhnouti, pozval na hostinu třicet Slovanských knížat, a když tito vínem opojeni na lože se odebrali, všech třicet zabil. O tomto Gerovi píše p. Giesebrecht: Graf Gero, ein ausgezeichneter des Krieges wie der bürgerlichen Verhältnisse kundiger Mann, dem auch Beredsamkeit nicht mangelte – doch zeigte er seine Einsicht lieber durch Thaten als durch Worte!! Jakýby asi pomník p. Giesebrecht a moderní Němci Gerovi vystavěli, kdyby tento Slovanem byl a oněch třicet hanebně zabitých knížat z kmene Germanského pocházelo?!
Str. 147. Že jest v neodvislé, skvělé vlasti V svobodě co šťastný národ žil. O vzdělanosti a skvělosti zemí pomořských Slovanů mnoho svědectví máme, z nichžto zde jen ono uvádíme, jež poskytuje Knitlinga saga, stará, jazykem Islandským sepsaná kronika Dánská, jenžto slávu Dánův velebíc, Slovany všemožně snižuje a tupí, a sice v překladu Německém: Der Anführer der Bewohner der Insel Rügen, Domabur, schlug den Dänen einen Vergleich vor; aber der Erzbischof verlangte,
258 dass er dem König Valdemar zu Handen gehen und ihm Geisseln stellen sollte. Da gab Domabur dem Erzbischof einen Rath und sprach also: „Du bist ein junger Mann ohne Erfahrung, verlang nicht Geisseln von uns und heer’ nicht in unserem Lande, zieh’ lieber heim, und halt beständig Frieden mit uns, bis eure Lande so wohl bebaut sind, wie die unsrigen jetzt sind; denn viele von euren Landen liegen öde und unbebaut; daher passt es sich besser für Euch, dass ihr auf den Frieden, denn auf den Krieg haltet. Baltische Studien 1. Heft, 1832. Na ukázku, jaký duch a způsob vypravování v pověstné „Knitlinga saga“ panuje, podáváme zde z nesčíslných druhů podobného následující sady: Kapitel 121. Gegen den Schluss des Winters gebot König Valdemar wiederum einen Zug. Er zog nach Rygen und stieg ans Land in einem Opferhaine bei Straela, welcher Boeku heisst. Dasselbst brannten und legten sie Alles öde, bemächtigten sich Volks und Guts und zogen damit zu den Schiffen. Darauf gingen sie aufs Land auf der andern Seite bei Valung und verbrannten das ganze Land bis zu ihrem Marktplatze a t. d.
Str. 148. Paličům když města poddáváte, Velíce, by tichém u pokoji Slovanský lid zhoubně plenili. Widikund a Thietmar vypravují, kterak král Otto hrady a města v zemi Slovanů Německými žoldnýři osadil, mezi nimiž mnoho zlodějů a právu propadlých vrahů a mordýřů se nalezalo, a těmto udělíl tu zvláštní milost, aby Slovanův sídla a příbytky dle své libosti pleniti směli, a však přikázal, aby krajanům svým Německým škody činiti se neopovažovali.
Str. 148. Kterak Egil, Viking běsný, Kouřící se slávskou krev, Krev tu s vínem smíšenou, Chtěje krotit žízeň svou, Do svého jest hrdla lil. Egil, správce královský ostrova Bornholmu (r. 1080 – 90) důchody své rozmnožiti chtěje, koráby na loupežní plavbu (Vikingfahrt) vypraviv, břehy Slávie plenil. Když pak se několik lodí Vendických jemu na odpor postavilo, přemohl je Egil, a zabiv vůdce Slovanského, jeho korábu se zmocnil. Tu kázal, aby jemu číše s vínem k uhašení žízně podána byla; i odpovědíno, že v tísni bitvy všechny sudy troskotány jsou, a že víno smíšené s krví lidskou na podlaze korábu v loužích stojí. Nicméně Egil přílbici svou sejmul a nabrav do ní vína krvavého do hrdla je vlil. Od té doby nazván jest Egilem krvavým (Blutegil).
259 Str. 149. Horomysl tam, tu Stojněv král, Na žerdi hle zkrvácená tvář Královská, a okolo ní stál Na kopích kruh hlav – Národ Bodrický, hájící vlast svou před hrozným návalem vojska, králem Ludvíkem do země Polabské vyslaného, krutou bitvu svedl s Němci r. 844, v nížto vůdce Bodricův, král Horomysl (Gotzomuisl, Gestimulus, Hostimysl?) padl a vojsko Slovanské na hlavu poraženo bylo. – Zalabští Slované r. 955 králem Ottonem poraženi jsou v hrozné bitvě na řece Dasa, kdežto Stojněv, král a vůdce Slovanův, zabit jest. Druhého dne po bitvě hlava Stojněvova na kůl nastrčená uprostřed vítězného vojska tkvěla, okolo ní pak sedmdesát hlav zajatých velmožů Slovanských nabodnuto bylo.
Str. 150. Nad Arkonou velebnou. Arkona, severní předhoří ostrova Ránského do moře vybíhající, jenžto před časy slavným chrámem Svatovitovým slynulo. Viz Kollárův výklad ku Slávy dceře, str. 109, kdež se i obraz, Arkonu vypodobňující, nalezá.
Str. 150. Děvanu a kupelnici Světí Luna září svou. Děvana (verbascum) a kupelnice (ranunculus acris) byliny Ládě, bohyni milosti, zasvěcené. Viz Hanusch, die Wissenschaft des Slawischen Mythus, S. 377.
Str. 152. Z hrobu vstanou Jarovita mocí. Jarovit, bůh polabských Slovanů, o jehožto korouhvi a zlatém štítu zmínku činí Ebbo str. 71 a 80.
Str. 154. Aby Svaroh věkověčný jeho Obejmul svým žhoucím ramenem. Svaroh, čili Svarožic, bůh ohně starých Slovanů. Viz o Svarohovi od P. J. Šafaříka v časop. česk. Mus. r. 1844.
Str. 155. Hlavu od těla ti odsekali. Nepřátelé, hlavu v bitvě zabitého krále Niklota na kůl nasadivše, ji po ležení Německém i Dánském plesajíce nosili. O slavném tomto králi Slovanském nedávno Německý na slovo vzatý dějepisec tento úsudek pronesl: Niklot war stark und klug und an Bundestreue auch gegen Andersgläubige den meisten Christen seiner Zeit überlegen. Dahlmanns Gesch. von Dänemark. 1. 287.
260 Děje krále Niklota a polabských Slovanů vůbec, ježto posud toliko ze spisů Slovanstvu protivných známe, každého nestranného zpytatele historie člověčenstva podivením a úctou naplniti musí k národu, jenž před tisíci lety mezi všemi národy severní Evropy na nejvyšší stupeň vzdělanosti vystoupil, lákaje tím okolní nepřátele k neustálým půtkám a krvavým outokům na vlast a národnost svou. Co tenkráte Slovanských sídel, měst a hradů rozkotáno, jaké množství hrdinských vůdců a králů v nesčíslných hrozných bitvách padlo – to vše nám jen povrchně a jako mlhou pokryto se zjevuje ve spisech souvěkých nepřátel pokolení Slovanského. A však velká část nynějších cizích spisovatelů (byť i na půdě praslovanské žili) nejinák s národem zalabských Slovanů ve spisech svých nakládá, jako někdy Španělové s nešťastnými Indiány v Americe. Zde, kdeby se to slávy Germanské poněkud nemile dotýkati mohlo, žádného soucitu a spravedlivého rozvážení nenalezáme, pohřešujíce přečasto i nejchatrnější pravidla a zásady historie. Tak píše na př. Giesebrecht – jenž sobě ostatně sbírkou svých materiálů nemalých zásluh o budoucí historii polabských Slovanů získal – tato slova: Die Wenden haben es zu keinerlei geschichtlicher Ueberlieferung gebracht, nicht einmal zu historischen Gedichten, wie die Germanen schon in den Tagen des Tacitus (?). A jinde opět: Die Wenden vermochten selbst nicht eine Geschichte der Wenden in irgend welcher Form zu verwirklichen (!?). Každý, kdo mysl k těmto věcem přiloží, nahlídne, že věrná historie polabských Slovanů jen Slovanem sepsána býti může, jenž obezřetností, vytrvalostí a láskou k věci samé nadán jsa, nám pravdivý obraz dějů oněch cizím pérem zlehčených národů vytvoří.
II.
Srbové polabští mezi Sálou, Labem a Rudohoří bydlící – od té doby, co je Jindřich Ptáčník nejprvé l. 922, potom pak ještě silněji l. 927 žezlu svému podrobil, nedosáhli nikdy ouplného svobodství. V jejich zněmčení, zvláště po založení biskupství Mišeňského a Žíčanského, pokračováno bez přítrži s největším ousilím. V celém obvodu jejich země bez přestání byli zakládáni hradové Němečtí, osazováni zbrojným lidem Německým a jednotlivé župy podřizovány hrabatům Německým, nad nimiž od l. 929 markrabě Míšeňský vrchní zprávu vedl. – Na počátku XI. století dostalo se markrabství Míšeňské hraběti Konrádovi z Vetinu, jenž památku svou v letopisech člověčenstva zvláště tím zvěčnil, že národnost Slovanskou u Srbů předlabských rozličnými prostředky, mečem i obmysly a chytrostí, konečně docela vyhladil. Šaf. Starož. str. 862.
IV.
Str. 166. Ach, proč šlapeš na Slovanské plémě – Z historie Polské známo, kterak utiskování Rusínův již za panování Jagielloncův počátek vzalo.
261 Str. 166. Na panenskou obět zpomeň sobě, Kterouž Vanda Slávské krvi dala. Do předkřesťanské doby Polské historie náleží známá pověst o kněžně Vandě, kterážto, aby se vyhnula sňatku s Ritigerem, bojovným cizincem, jenž s vojem svým do Polsky byl přitáhnul, do řeky Visly se uvrhla. U vsi Mogila nazvané, nedaleko Krakova ležící, zdvihá se podnes ohromný rov, jejžto lid mogilou Vandy nazývá.
V.
Str. 170. Mojmír padl – Nitra rozbořena – Vlast svých synů krví pokropena. Maďaři, usadivše se v Potisí a zmocnivše se šťastnými výpravami na východ, jih i západ, obořili se po několikerém daremném pokoušení (podlé zprávy ann. Saského ještě 906 Mojmír všeliké útoky Maďarů vítězně odrazil) konečně l. 907 dvojitou silou na Moravskou říši, od Rastice pracně založenou, od Svatopluka pak vítězně zveličenou, a vyvrátili ji ze základu. Po hrozné porážce Němcův i Slovanův u Prešpurku (v srpnu 907), z nížto mladý král Ludvík sotva se životem utekl, a v níž dle vší podobnosti i kníže Mojmír padl, zmizela samostatná Slovanská Morava z pole dějin. Ráz ten uhodil do srdce Slovanstva. Dřevní obyvatelstvo, co ho smrti nebo poroby zbylo, rozutíkalo se do Tater, Bulhar, Chorvat a jinam. Šaf. Starož. str. 806.
VI.
V kruté bitvě na Kosově r. 1387 mezi Srbským a Tureckým vojskem svedené Srbové po statečném bojování sice na hlavu poraženi byli, a však sultan Murad od hrdinského Srba, Miloše Kobiliče, zabit jest. Skutek tento ve zpěvích a pověstech Srbských i Dalmatských rozmanitým způsobem se velebí. Viz na př. Čelakovského Slovanské národní písně, díl III. str. 193.
VII.
Str. 178. Běda, slavný Vasilijevič, Velebený car tvůj bílý, U zajetí na Kasaně Nad osudem vlasti kvílí. Roku 1445 obořil se Ulu–Mahmet, chan Kasanský, na Rusko. Slavný car Vasilij Vasilijevič bez prodlení pole sebrav, s malým počtem Ruských vojínův se vrahům na odpor postavil. U řeky Kamenky bitva svedena jest, v níž Rusové již byli vítězství získali, a však když plukové Ruští, porazivše nepřátele, po ležení Mongolském se rozprchli a je drancovati počali, obrátili se nepřátelé a nový útok na Rusy učinivše,
262 rozptýlené bojovníky poráželi. V této bitvě téměř všickni Ruští vojínové, slavně bojujíce, padli; car Vasilijevič, z přemnohých ran krvácející a prsty od ruky své usekané maje, zajat jest a na Kasan odveden. Téhož času se na Moskvu ze všech stran hrozné nehody valily; vojsko Ruské téměř zničeno, car v zajetí a ukrutný nepřítel na blízku – k tomu vypuknul oheň prudký v Kremlu, kterýmžto velké množství domů a chrámů spáleno a přes 3000 obyvatelů o život přivedeno jest. K doplnění svrchovaného neštěstí zbořena jest ostatní část budov města před ohněm obhájených přehrozným zemětřesením, jenž téhož roku v měsíci listopadu Moskvou děsně pohybovalo.
Str. 185. V Indii – Národ Budhinův měl dávná sídla. Poněvadž o Budhistech čili Budhinech též v oddílu následujícím „Ganges a Hymelaja“ a však toliko ve smyslu básnickém zmínka se činí, budiž zde následující zpráva položena. Asi 1000 let před nar. J. Kr. povstala v Indii sekta Budhistův, jejížto hlavní náboženské zásady jsou tyto: Jedna nejvyšší, neviditedlná, všemohoucí a dobrotivá bytnost vládne veškerým světem; toliko cností dojde člověk věčného spasení; přísně se zakazuje lež, pomluva, krádež, msta, smilstvo, též i nestřídmost se zapovídá, aniž kdo živočicha jakéhokoli zabíti smí; neustálým rozjímáním o bytnosti své vlastní člověku lze dojíti k poznání bytnosti božské; duše hříšníka se po smrti těla v duši zvířecí promění. Obětovali Budhisté nejvyššímu bohu a jiným nebeským duchům toliko kvítí a ovoce, zavrhujíce krvavé oběti, zvláště pak dědičnost stavu čili kasty, o kteroužto se Brahmanové horlivě zasazovali. Nejvíce z této poslední příčiny povstalo kruté záští Brahmanů proti Budhistům, až konečně v krvavé boje vypuklo, kterými velký počet Budhistův do severních končin z Indické pravlasti své zahnán byl. I nalezáme vedlé zpráv čerpaných ze spisův Herodota, Ptolemaea, Pomp. Mely, Ammiana, Marcellina a jiných starých spisovatelův národ Budinů již mnoho století před J. Kr. na luhách a v lesích nynější Volyni a Bělorusy obývající, jejžto vedlé přísného pátrání našeho Šafaříka za Slovanský pranárod považovati musíme. Nebudiž tedy skladateli tohoto spisu za přílišnou smělost pokládáno, že okolnosti té v básni své použiv, k Slovanským praotcům, totiž k Budhistům, až do Indie se zabral.
VIII.
Str. 188. Stíny chrámu Děvyprije. Ve vysoké Indii, na předhoří Hymelajském stýkají se u slavného chrámu Devaprayaja řeky Blaghyrathy a Alaknanda, jenž pod názvem Ganga čili Ganges do jižních luhů Indie vlny své ženou.
263 Str. 188. Na něž Živa věků věčná Nejskvostnější dary leje. Živa (Shiva) též v mythologii Indické znamená mocnost v teple čili ohni se tající, jenž rozmanité tvory plodí, do výkvětu pudí a dozralé opět ruší.
Str. 188 Slunce, oko Parabráma – Brama, Parabrama, jméno nejvyšší božské bytnosti Indické; Parabrama podal ctitelům svým vedlé učení v sanskritu obsaženého Vědy (Vedha) t. j. svaté knihy božským svým Umem (Oum).
Str. 188. Amra, strom milosti – Amra, strom překrásně květoucí, jehožto líbě dýchající květ bohu lásky zasvěcen jest.
Str. 189. Z kalichu maddavy modré Zlaté ptáče nyní letí – Maddava (Ipomea Quamoclit.), rostlina skvěle květoucí, do pokolení svlaků patřící, jižto básníci Indičtí, poněvadž se kolem stromu amry malebně vine, nevěstou Amrovou nazývají. Viz Sakontala aneb prsten rozhodující od Kalidasa.
Str. 191. Ohni sláva, vodám sláva! – Ayanaye svaha! (ohni sláva) vayuve svaha! (větrovi sláva) Suryaya svaha! (zoři sláva) ozývá se často v hymnách Indických. Viz Sláva bohyně od Jana Kollára, str. 25 a 168. Po bližších zprávách o příbuznosti Slovanské mythologie s Indickou dychtící ve spisu podotknutém přemnoho této věci důkazů velkou pilností a učeností sebraných nalezne.
Str. 191. Sláva věčná Parabrámu, Jehož Umem život vstává Z lůna Svarhy světa chrámu. Creuzer uvádí ve spisu svém: Symbolik und Mythologie der alten Völker tato slova z posvátných knih Indických čerpaná: Die Gottheiten sind einzig und allein nur drei, ihre Orte sind die Erde, die mittlere Region oder der Luftraum und der Himmel, sie sind nemlich das Feuer, die Luft und die Sonne. Sie werden einzeln genommen als die Gottheiten der mysteriösen Namen Bhur, Bhuvah und Swar bezeichnet und Prajapati, der Herr der Kreaturen, ist die Kollektiv–Gottheit von ihnen, d. i. die sie alle drei in sich
264 als die Einheit aufnimmt. Die Silbe Om (Um, Oum) spricht jede dieser drei Gottheiten aus, d. h. jede Gottheit der drei Welten wird durch Oum bezeichnet; sie gehört dem an, welcher den höchsten Ort bewohnt, der unendlichen Einheit Parabrama. Svarha (svarga) znamená v sanskritu tolik co nebesa; svar coelum, svarga coelum Indri (aether) Bopp Glossar. sanscr. Srovn. článek o Svarohovi od Šafaříka v Časop. Mus. r. 1844, str. 488.
Str. 191. Budho, světů buditeli, Žitívrátce věkověčný. Budha v Indické mythologii tolik co slunce život budící vyznamenává. Creuzer praví: Budh bezeichnet den Zustand des Erwacht seins, d. i. der innern Erweckung, und Budha heisst der Erweckte. Žitívrátce (Satiavrata) syn slunce u Indů. Satiavrata steht im Indischen Mythos, wenn es als Person aufgefasst wird, als Wiederhersteller des Menschenlebens aus dem Alles veschlingenden, aber er auch erzeugenden Gewässer da.
Str. 203. Sprostým kovem, mokem skropeným Zjeví se ti síly prameny – Připomeňme sobě oučinky proudu elektrického sloupu Voltova.
Str. 203. Ano blesk se stane sluhou tvým, Jenžto klínem ohnivým V okamžení zprávy ti napíše Ze vzdálených končin, z cizí říše. Slova tato vztahují se bezpochyby na elektromagnetický dalekopis čili telegraf, za dnů našich vynalezený.
Str. 207. – – – kterak plémě Drobných červů nové díly země Staví z malicherné škořepiny. Jistý druh polypů, bílý koral, madrepora muricata nazvaný, rozplodil se na dně mořském v takovém nesmírném množství, že se škořepin jeho pokrokem času celé výspy a ohromné ostrovy z moře vystoupily, jenž rostlinami se pokryvše, pokolení lidskému za obydlí slouží.
XVI.
Žeby umění knihtiskařské Čechem z Kutné Hory rodilým vynalezeno bylo, nedá se ani přísně dokázati, ani docela zavrhnouti, tak že tato důmínka nám dosaváde nic jiného neposkytuje, nežli skvělou látku básnickou.
265 Str. 248. Slovan, národů všech povrhel, Ani stínem lidské vzdělanosti Nesmí slouti – atd. Divná věc, že známý učený professor v Mnichově roku minulého veřejně pronesl slova podobající se nemálo kletbě, jižto zlý duch Duchamor nad Slovanským národem vydal. Uvádíme zde na př. následující místo: Hat es jemand aus unserer Mitte gewagt, den Slaven coordinirt mit uns ein universalgeschichtliches Moment als Aufgabeanzuerkennen, so gilt es in Deutschland als Abfall von der Philosophie, wo nicht gar als verdammungswürdiger Verrath am eigenen Blute. Wie Moslimen und Rajah in unsern Tagen das Programm von Gülhane zugleich verlachen, eben so werden auch in diesem Streit alle Versöhnungsprojecte in der Theorie des Nationalhasses in der öffentlichen Meinung zurückgewiesen und den Slaven sogar die Rolle, als Schatten des grossen Lichtbildes europäischer Menschheit zu figurieren, hartnäckig abgesprochen. Heloten sollen sie bleiben und all’ ihr Streben, Macht und Bedeutung zu erlangen und genial zu sein, wird in Deutschland als Vermessenheit betrachtet, ja als Frevel und Aufruhr gegen natürliche Weltordnung in den Bann gethan. Komme jetzt einer in Deutschland und wage es dieser als Wesen geringerer Art proskribierten Slavenrace das Wort zu reden, er wird bald erkennen, dass es klüger sein, Zorn, Leidenschaft und selbst Ungerichtigkeit des Heimatlandes zu theilen, als Frieden und Billigkeit zu predigen, von denen Niemand Etwas hören will. Monatblätter zur Ergänzung der Allgem. Ausgb. Zeitung 1845. April.
Mnoho-li pravdivého tato slova v sobě obsahují, to prof. Fallmereyer sám nejlépe ví; a však pevně doufáme, že sousedé naši, poznavše mravní následky našeho národního snažení, déle se zpěčovati nebudou, přijmouti nás – alespoň v prostomudrcké systematice své – do ohrady národů, vůlí Páně k vyšším úlohám povolaných.
Omylové Str. 7 řádek 7 zdola, místo: Duch, jenžto se snáší, stůj: Duch, jenž plane atd. –„ 68 „ 4 „ „ Psáno stojí: Čtenou ohnivou „ Psáno stojí čtenou ohnivou: –„ 136 „ 10 „ „ Nade věčným věků, „ Na veškerých věků, –„ 174 „ 16 „ „ K Muratovi kroznému, „ K Muratovi hroznému,
E: kk + jj; 2002 266

Bibliografické údaje

Nakladatel: Calve, Johann Gottfried; Pospíšil, Jaroslav
(Nákladem J. B. Calve’ského knihkupectví. Tiskem Jar. Pospíšila)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: XVI+266

Vocelův Labyrint slávy vyšel poprvé v pražském německém nakladatelství Johanna Gottfrieda Calveho (tiráž zřejmě uvádí iniciálu české podoby jeho druhého křestního jména Gottfried) roku 1846, tedy ještě před úpravou pravopisu z roku 1849, která nahradila grafém -w- grafémem -v- a zápis dvojhlásky -au- dvojhláskou -ou-. V našem vydání je tato pravopisná změna provedena. Zachováváme autorův systém uvozovek odlišujících jednotlivé mluvčí. V textu upravujeme zjevné tiskové chyby; zachováváme ovšem většinu jazykových zvláštností a odchylek od současného úzu. Ponecháváme jevy na rovině hláskoslovné, například kvantitu samohlásek (luzou, pavezy, nahledne, provesti, idealy, myšlénky, vedlé, klassíkův, křížácká, nebéře, podlé, nesáhá, nerád, slovútní, na výsluni; objevuje se zde i kolísání: ust - úst, šírou - širá) i ostatní hláskové alternace (kože, týmě, líků, kreje, květlo, rozlíhá; děcký), včetně náslovného ou- místo ú- (ouhony, oudům, oušklebně, oumysl, ouzko), původního -ú- namísto -ou-, které autor zřejmě užil k navození historické atmosféry (řkúce, korúhvičky, klobúk, múdrost, velkú, mohútnost, rmútí), dále starého -ó- místo -ů- (větróv, dešťóv, potokóv, zpósob) a původního -ie- namísto dnešního -ě- (zmiešán, dřieveť). Šetříme také kvalitu souhlásek (anjel, sprosták, vlaský); ponecháváme původní souhláskové skupiny, včetně vkladného -d- a -l- (kouzedlnou, srozumitedlnými, předce, dvadcet, paprslek). Zachováváme zvláštnosti slovotvorné, například četné složeniny (hrůzobledou, zlatobleskná, blahotesknou, srdceděsné) či odvození slov jinými příponami, než je běžné v současném jazykovém úzu (smrtných, Olympických). Ve všech případech ponecháváme frekventovanou částici –ť, připojenou k různým slovním druhům (jáť, jsemť, toť, zmizelť, bylť, mělť, pocházímť) a částici –ž (přijmiž, kdež, vediž, podejž, nahledniž). Neměníme ani odchylky tvaroslovné, například skloňování jmen podle zastaralých paradigmat (símě, plémě, rámě, dci, bratří) či skloňování jmen podle jiných paradigmat, než je dnes běžné (ňádrách, slze, perlí, plicech, palácu, hmotů). Ponecháváme koncovku –ův v genitivu plurálu (Řekův, Římanův, spisův, cizincův, bardův, vrahův; objevuje se zde kolísání: Řeků a Římanů, národů). Neměníme životné tvary (živlové, národové, větrové, pohlavkové, dnové, snové). Respektujeme zastaralé zájmeno taký. Neopravujeme zařazení slovesa do jiné třídy (šepce, hlode, bode, střeže, tápěti) ani tvary, jimiž chtěl autor navodit historickou atmosféru; jde o zastaralý tvar číslovky čtyrmecitma, duálové tvary (jmáta, prodáváta), pomocné sloveso být v 3. osobě préterita singuláru a plurálu (dřela jest, jměla jest, otevřel jest, zlomili jsou, byli jsou). V maximální míře šetříme i starší pravopisné jevy, například distribuci s-, z-, respektive vz- bez počátečního v- v předponách (skoumat, skropený, skrvácený, nezkončené; zbuzuj, zhůru, zpomínání, zbouřeným). Respektujeme oddělené psaní dnešních spřežek (z dáli, v nivec, na příklad, u vnitř, na věky, na jevo, a však), neměníme ani složené podoby slovesných tvarů (bylaby, spatřiliby, nemohloby, bysi, mohlbysi) či připojení kondicionálového tvaru slovesa být k jiným slovním druhům (žeby, pročby, jenžby), pravopis y - i (analitiky, fizika, varitem). Jako specifické doklady vývoje pravopisu ponecháváme grafický záznam některých slov domácích (vzívá, sikot, drzím, driáčník) i výrazů cizího původu (poesie, Musu, hypothese, analitiky). Šetříme zdvojené souhlásky (dennici, klassičnosti, idyllických, kolleje), a naopak souhlásky jednoduché (měkém). Ponecháváme skupinu -ia- (spiaté, rozepiatou), užívání apostrofu v plném rozsahu (snes’, pravil’s, nadělal’s, jak’s, žej’, vnes’) a zvratné zájmeno u deverbativních adjektiv s tiretem (šklebící–se, chvějících–se). Nevstupujeme do psaní velkých písmen (literatury České, u Řeckého národa, národů Slovanských, národů Romanských), a naopak písmen malých (němcův, hospodin). Neměníme ani původní interpunkci: neoddělování několikanásobných větných členů (pravda jasná a však nová; jak v slasti tak i v strasti) či při opakování slov (s. 151, ř. 7: kloní se, ach již již letí). Interpunkci opravujeme u neoddělené věty vedlejší (s. 2, ř. 5: Ne - ne - nazpět tam, kde řinčí meče; s. 13, ř. 8: Víte, co to bylo, věci známé;) či ve vokativu (s. 8, ř. 6: Proč ty, hospodine, v dálce stoje). Poznamenání (s. 251-266) a zásahy provedené podle rubriky Omylové umísťujeme rovněž do komentáře k příslušným místům.