Bar-Kochba (1897)

1894-1897, Jaroslav Vrchlický

BAR-KOCHBA.
báseň bez názvu
PROLOG. U ZDI CHRÁMOVÉ.
ZPĚV I. SETKÁNÍ NA HOŘE GARIZIM.
ZPĚV II. V ÚDOLI ÚDOLÍ BÉT-RIMMÓN.
ZPĚV III. MEZI HROBY.
ZPĚV IV. VYVOLENÝ PÁNĚ.
ZPĚV V. VOJSKO HOSPODINOVO.
ZPĚV VI. TUR-SIMON.
ZPĚV VII. NOVÝ JERUSALEM .
ZPĚV VlII. KRÁL A MESSIÁŠ.
ZPĚV IX. BAR-KOCHBA A BAR-KOSIBA.
ZPĚV X. STÍN ŠEOLU .
ZPĚV XI. STARÁ VLČICE.
ZPĚV XII. PÁD BETARU.
EPILOG. AKIBOVO VIDĚNÍ VĚKŮ I KADDIŠ .

BAR-KOCHBA.
[I] BAR-KOCHBA.
BÁSEŇ
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1894 – 1897.)
V PRAZE NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK SPÁLENÁ ULICE Č. 13.
[III] SLOVO ÚVODNÍ.
Záhadná postava Bar-Kochby či Bar-Kosiby, posledního samostatného vladaře Israele, vížící se na poslední životní vzplanutí židovství jako samostatného státu proti ohromné přesile světoborné moci římské, zajímala mysl původce této básně již od drahných dob. Autor těchto řádků v hrdých snech mládí snil rovněž o velké epopeji celého lidstva, v které měla historie o Bar-Kochbovi býti článkem, asi tak jako jest jím z jeho provedených prací „Hilarion“ nebo „Julian Apostata“. Nabytou zkušeností let pozdějších padl celý plán, roztříštiv se na pouhé větší menší „zlomky epopeje“. Látka o Bar-Kochbovi stále odkládána hlavně pro nedostatek a nepřístupnost pramenů. Avšak někdy jest i otálení výhodou. Pro mne bylo aspoň výhodou, že jsem konečně přistoupiti mohl k Bar-Kochbovi aspoň s relativní průpravou, po zralé úvaze V let dospělejších a že mohl jsem jej napsati zcela volně v poměrech přiměřenějších, aniž bych musil se omezovati jakkoliv. I forma, v jaké jest proveden, byla pro mne vskutku vejcem Kolumbovým – nepřekáží v ničem rozvoji myšlénky základní. Přesně zjištěných historických údajů o této smutné pro židovstvo době jest poskrovnu a o Bar-Kochbovi zvlášť jsou zprávy buď velmi kusé nebo si rozhodně odporující. Jsou i hlasy, které jsoucnost jeho jako individua docela popírají, jméno jeho hromadně jako jméno „vůdce“ všeobecně vykládajíce. Ale právě toto přítmí mezi historií a legendou má pro básníka největší půvaby, dá se v něm volněji tvořiti a nejsou také i prohřešky proti skutečné pravdě historické tak těžké a plné zodpovědnosti. Pro širší kruhy čtenářstva načrtávám zde krátce, co jest historicky zjištěno o této poslední křeči životní israelského národa, odkazuje k vysvětlivkám na konci knihy umístěným.
VI Asi šedesát let po hrozném krveprolití při dobytí Jerusalema Titem, začaly se v lidu židovském jeviti nové známky nespokojenosti s nadvládou římskou přivoděné hojným utiskováním a vyssáváním lidu římskými místodržiteli a legaty. Odpor připravoval se dlouho, sílen byv hlavně myšlénkou Messiášskou, která byla Israeli nevyčerpatelným pramenem síly a vždy nově klíčící naděje na obnovení staré samostatnosti a moci národní. Duševním otcem hnutí tohoto byl znamenitý učenec rabbi Akiba, který celý život takřka věnoval myšlénce této, apoštoluje s ní po všech koncích země mezi rozptýlenými syny kmene svého. Za Tinaea Rufa, místodržitele Hadrianova, vypukl odboj dlouho připravovaný a tutlaný zjevně. Hadrian zprvu dle tradicí hebrejských nebyl hnutí židovskému zásadným odpůrcem, patrně asi proto, že neznal do podrobností zámysly židů při tom. Ale jelikož rád sám o všem na vlastní oči se přesvědčilpřesvědčil, a proto hojně cestoval, vnikl v době svého delšího pobytu v Syrii hlouběji do poměrů a insti- VII tucí národa toho a tu znamená se v názorech jeho o židovstvu patrný převrat, jehož výsledek směřoval k úplnému zničení a vyhlazení Israele jako politické moci, k úplnému potlačení všeho, co na ideu židovství ze slavnějších dob mohlo připomínati. Tak proměněn Jerusalem na římskou kolonii a nazván „Aelia Capitolina“,Capitolina“ (jméno sestrojené z předejmí Hadriana a z epitheta Joviše na Kapitolu)Kapitolu), postaveny tam chrámy pohanských bohů a město zalidněno cizinci. Přísné edikty zakazovaly pak obřízku, tento nesmazatelný výraz židovské pospolitosti a jednoty. Tím byl dán signál k vypuknutí vzpoury, která asi 20 let po předehrách na Cypru, v Egyptě a Mezopotamii vždy s větším nebo menším úspěchem potlačených, nabyla kolem r. 133 a 134 rozměrů neobyčejných a hrozivých. Akiba, jehož výmluvné, ohnivé slovo nalézalo až na malé odchylky některých škol rabínských u davů velkého ohlasu, potřeboval silnou paž k provedení VIII zámyslů svých, pevnou ruku velkého válečníka a vojevůdce. Tím byl Bar-Kochba, kteréž jméno Akiba vykládal jako „Syn hvězdy“ odvolávaje se na slavný slib Messianský (4. kniha Mojžíšova XXIV. 17.) „Hvězda vstane z Jakuba a rozptýlí nepřátele jeho a Israel bude statečně pod jeho vedením bojovati.“ Akiba byl Bar-Kochbovi tím, co byl druhdy Davidovi Samuel. Dal jej provolati za krále a Mesiáše a sám prvý držel střemeny oře jeho, když při slavnostech neb výpravách válečných na koně vstupoval. Podle novějšího bádání neměl více Jerusalem podílu na této válce poslední. Za střediště nové říše zvolil Bar-Kochba město dnes zaniklé, jehož zeměpisnou polohu těžko jest bezpečně udati. Opevnil je a opatřil průkopy podzemními na dovážení potravin a k snadnějšímu spojení s jinými opevněnými městy. Zdá se, že v těchto podzemních chodbách bylo těžisko válečné taktiky Bar-Kochbovy. Město to slulo Betar, dle jiných Bether, Betherra či Bitter. Eusebius klade je v dost IX blízké sousedství Jerusalema, tradice na vzdálenost čtyř milliarií od moře. Talmudské prameny (Guittin fol. 57, Mišna de Uxor suspect. cap. VIII. § 1 nota 12) tvrdí ovšem hyperbolicky a obrazně, že v Betaru bylo 400 škol, z nichž každá měla 400 učitelů a z nichž každý učitel opět 400 žáků. Třeba přehnáno, ukazuje to v jádru nejen velkou rozlehlost města, nýbrž označuje je přímo jako střed veškerého ruchu odbojného. Boj zahájen byl dle Dia Cassia (lib. LXIX in Hadrian §. XIII. Reimar p. 1161.) teprve po návratu Hadriana do Říma. Tradice páčí vojsko Bar-Kochbovo na 200.000 mužů. Válka trvala více než tři léta. Krutý místodržitel Tinaeus Rufus byl záhy poražen a stejně se dařilo jeho několika nástupcům. Bar-Kochba dobyl v krátce celou řadu měst a důležitých posic a provolán prý králem, dal raziti i vlastní mince. (Vlastně dal jen přerážeti k své potřebě mince starší z doby Trajana a Simona Makabejského. Některé X exemplary těchto se zachovaly v kabinetě královské biblioteky v Paříži). Bar-Kochba hledal spojence. Myslím, že nechybuji, když soudím, že z počátku i vzmahající se křesťanství bylo mu vítaným, ale že brzy seznav nespolehlivost jeho vůči Římu, zahořel hněvem a záštím k němu, jak svědčí sv. Justinus (Justini ad Anton. Euseb. lib. IV. Cap. VIII.) Vzpoura nabývala dle Dia Cassia rozměrů netušených, Hadrian poslal v tísni nejvyšší nejlepšího svého vojevůdce Julia Severa, odvolav jej z Brittanie a dav mu své nejlepší válečníky za legáty. Taktika Severova šla v stopách Vespasianových. Neukvapil se útokem, vyčkával, spíš se srážkám vyhýbal. Když však dobyl města nějakého, řádil tam s ukrutností všemožnou. Po dlouhém obléhání, kde žízně a hladu obležení zakusili v míře nejvyšší, padl i Betar, nejspíše asi zradou a těmi průkopy, které býti měly hlavní jeho silou. Pád města i pád Bar-Kochby se halí v šero. Jisto jest, že Bar-Kochba padl v boji. Co následovalo, najde čtenář XI vypsané v epilogu mé básně nadepsané „Akibovo vidění a Kadiš“. To jest historický rámec mé skladby. Historie podává jen kontury a i ty ne vždy dost přesně a ve všem spolehlivě; tradice, zvlášť rabínská a pozdější, leccos přehání a zveličuje. (Tak mnozí zaměňují mnohé domnělé případy a udalosti Betarské s dřívějšími Jerusalemskými). Myslím, že úlohou básníka jest hledat vysvětlení a spojení, budovati na jistých aspoň pravdě přibližných základech celý velký obraz a říditi se při nanášení barev tak daleko svým vnuknutím, pokud neodporuje zjevně historické možnosti. Ale v rámci tomto jsem pro úplnou svobodu jak v spojování a vysvětlování fakt i duševních processů hrdinhrdin, tak i v rozvrhu a rozčlenění celé látky. O dvojím jest mi promluviti při této práci. Neznáme příčiny pravé a pohnutky, proč padl Betar, a zde jest volné pole tvůrčímu duchu otevřeno. Bar-Kochba jistě zavinil, aspoň částečně pád svůj, jednak osobním vystupo- XII váním, které kvůli idei ohledů neznalo, a jednak odporem ze strany vlastních lidí. Sváděti to na zápletky docela konvenční, zdálo se mi laciné. Jádro odporu tkvělo asi hlouběji. A tu myslím, že lze předpokládati a že to asi nebude na úkor historické pravdě, že celý nezdar Bar-Kochbův závisel na jeho posici k rabínům. Již při památné schůzi v údolí Bét-Rimmón, jejíž průběh líčím ve II. zpěvu, byla část rabínů proti myšlence vzpoury hlásané Akibou. Tam jsem navázal nit k rostoucímu odporu rabínů a kruhu jejich proti Bar-Kochbovi. Židé byli zvyklí na vedení státu theokratické, král byl vždy spolu velekněz; třeba byl Bar-Kochba Akibou Mesiašem prohlášen, mnozí přece mu nevěřili. Svědčí tomu mimo jiné nový výklad jeho jména na Bar-Kosiba místo Bar-Kochba syn lži místo syn hvězdy. Snadno se mohl Bar-Kochba dopustiti proti rabínům násilnictví v přísném provádění své taktiky, a na tom jsem založil obrat básně v zpěvu IX. Nemyslím, že by se byli rabbini stali zrádci a vydali Betar Římanům, XIII neb aspoň cestu k němu jim ukázali. K tomu byli příliš velkými vlastenci, oni jen opustili Bar-Kochbu a tím usnadnili pád jeho morálně. Ale k faktickému pádu by to ovšem ještě nestačilo a zde jsem byl nucen, chtěje podati něco nového, tvořiti zcela samostatně, ale doufám, že se to dělo vždy v rámci svrchu vytčeném. Rabíny opuštěný Bar-Kochba vrhne se v zoufalství svém v náruč „černé magie“, sveden hlavně fanatickou chotí svou, mnou rovněž vybájenou Juditou, dopustí se vraždy na nevinném dítěti a tento čin přivolá pak jeho pád (Zpěv X. Stín SeoluŠeolu.) Zodpovědnost za tento zpěv spadá jedině celá na můj vrub. Že bych při tom snad hájil nebo schvaloval vraždu rituelní, mohla by jen zlomyslnost a neznalost věci tvrditi. Bar-Kochba jest sveden k činu neblahému fanatismem své ženy a sám jej hned po vykonání zatracuje a i v posledním zpěvu rozhodně odsuzuje. Ostatně nebyl kult ofitický, jemuž Judita holdovala, původu židovského, spíš egyptského a já potřeboval XIV jeho předvedení, abych básnicky vysvětlil motiv legendy, která vypravuje, „že před Julia Severa (dle jiných před samého Hadriana) byla přinesena mrtvola Bar-Kochby ovinutá obrovským hadem.“ Tento údaj jsem nedovedl jinak zprostředkovati, než kultem ofitickým u Judity. Je-li to chybou, pak ji beru na sebe v plném vědomí svých básnických svobod. O některých menších odchylkách od historie, čerpaných ze zpráv rabínských a jiných, najde čtenář poučení v poznámkách a vysvětlivkách na konci knihy umístěných. Mohu jedině to říci, že vše i detaily jsem budovati hleděl ne-li vždy na premissách bezpečných a jistých, aspoň vždy pravdě podobných. Na konci jest mi zvlášť milou povinností vytknouti vděčně všecky, kteří dílo to od prvních počátků provázeli vřelou účastí. Je to především kazatel a rabín obce židovské v Praze pan Dr. Armand Kamínka, učenec stejně hluboký jako kritický, s nímž jsem konferoval a jenž mne na mnohý detail se stanoviska [XV] moderní vědy laskavě upozornil. Milý přítel a kollega universitní Dr. Rudolf Dvořák, který dal mi mnohý vzácný pokyn, a pak zejména redaktor kalendáře česko-židovského pan Karel Fišer, který od počátku jevil pro věc velikou účast, mnohé prameny pro mne ochotně sháněl a prvním ukázkám této skladby hostinného krovu v svém kalendáři popřál. Mohu říci, že bez jejich pomoci účinné leckdes byl bych váznul při vzdálenosti a odlehlosti látky tak křehké a choulostivé. Vyslovuji všem za to zde své upřímné a srdečné díky. A nyní kladu „Bar-Kochbu“, velký sen svého mládí, provedený ve věku mužném, s plnou důvěrou k ostatním „zlomkům své lidské epopeje“ s přáním, aby všade přijat byl s tou láskou, s jakou na něm po léta bylo pracováno. V Praze, dne 16. února 1897. Jar. Vrchlický.
XVI

PROLOG.
U ZDI CHRÁMOVÉ.
[1] Zříceniny chrámu Jerusalemského. Mezi troskami zdí sem tam bují býlí a keře. Hlavní zeď táhne se přes jeviště. Kolem ní leží a klečí skupiny židů obého pohlaví a různého stáří. Matky děti kojící, starci s poutnickými holemi a tlumoky na zádech, muži majíce ruce řemeny otočené v posách modlitby. Někteří leží na zemi a bijí čelem o zdivo neb zem. Jiní v němé bolesti skláceni sedí a tupě před sebe zírají. Je pozdě na večer, zvolna se tmí.
JEDEN HLAS. Kde je tvůj chrám, ó promluv konečně! Kde je tvoje archa úmluvy, kde tvé kouřící se oltáře? Kde zpěvy žalmistů v zdech posvátných? Kde tvůj velekněz, jenž prosil za celý národ v den smíření? Kde tvoji proroci, kde tvůj král, kde síla tvého lidu?
DRUHÝ HLAS. Mlčíš a zříceniny mluví za tebe; kde archa byla, jest pelech lišky a v kamení zbořených oltářů přebývá zmije. Místo zpěvů žalmistů zní nářek vyhnanců a hladových poutníků, místo velekněze a proroků davy žebráků bijí hlavou o zeď mlčící. Král tvůj v Šeolu a síla tvého lidu jest jeho výsměchem.
VŠICHNI. Běda! Běda! Běda!
[3] JEDEN HLAS. Jako obilí pod nohou žence padáme bez odporu, cizí plameny tráví města a vsi naše, cizinec zasedá za stoly otců a krmí psy své večeří dětí našich, náš pláč bije v brány nebes a ty mlčíš ustavičně.
DRUHÝ HLAS. Římský voják chodí tam, kde levité koupali se před svatou obětí. Tvé slunce dívá se v hrady města a chrámu tvého a nezahalí tvář, měsíc tam pouští své stříbrné slzy, ale ty nepotěší a nepomohou.
VŠICHNI. Běda! Běda! Běda!
JEDEN HLAS. Přece nelhaly sliby a proroctví tvoje o Mesiáši, jehož příští čekáme? Či snad byl jím onen Jošua Nazaretský, který byl zde ukřižován před lety? Nevím a věřiti nemohu: Čekám pravého posla míru a vítězství, který by s větší slávou a nádherou dokázal, že ty’s náš Bůh a že nás neoklameš. Ó, pošli jej, pošli!
DRUHÝ HLAS. Onen s malomocnými a žebráky spolčoval se, sám chuďas jedl u stolu chudinychudiny, a proto nemůže býti poslem tvým, který blesky opásán mezi serafy a cherubimy panuješ. Kdy zjevíš se nám v slávě své? Ta přece musí předčiti moc Titovu i slávu Hadriánovu! Proč mlčíš? Promluv! Přece nelhal jsi, to jediné jest, co ještě věříme. Ó pošli jej, pošli!
4 VŠICHNI. Ó pošli jej! pošli!
Vystoupí Akiba a Meír, projdou mlčky řady klečících a sedících a zastaví se u levé strany chrámové zdi.
AKIBA. Zde opět vidíš celý úděl náš, jen věčný nářek, věčné kvílení. O chrámu zdivo tlukou hlavy svésvé, a přec jim za to žehnat musíme, neb zoufalý ten bol jest jediný a živý svědek, že jsme posud živi! MEÍR. Mne údiv jímá, odkud každým dnem se nové zde vždy najdou zástupy? Máš pravdu, mistře, dobře, že tu jsou, jsem k slzám dojat jejich kvílením, toť zjevný důkaz: jsme a žijeme! AKIBA. Nechť v potupě a stálé žalobě; však jako řeka proudí pod ledem, pod svorem tady římských tyranův živ celý národ, kdo jej umlčí? Před touto zdí led náhle protržen, jsme, žijem, dýcháme a cítíme, jsme národ zas – a to je hlavní přec. 5 MEÍR. Však jaké v budoucnost zde vyhlídky? Dnes ještě hnisá bolest stlumená, a tyto poutě k chrámu Jehovy jsou její průduchy, v nichž burácí a k světlu dere se. Jak bude zítra? I nejbystřejší zub se otupí hlodáním stálým. Rána zcelí se, a mrtvý klid pak všady zavládne. AKIBA. To neřek’ bych. Mně zdá se, tyto poutě k zdem chrámu že se denně zmáhají; zříš cizí tváře tady každým dnem, jdou z Idumeje sem i z Babylonu, myšlenka jednoty vše objímá a bídou jedinců všech síla vzrůstá. Ó MeíreMeíre, věř, ta stará proroctví o Mesiáši klamat nemohou, on přijde ještě, jak jen vzplane čas, a velký, větší, než náš o něm sen! JEDEN HLAS. Přece nelhaly sliby a proroctví tvoje o Mesiáši, jehož příští čekáme? On přijít musí, jinak by lhali tvoji proroci, ústa tvoje, a lhal bys tyty, o Bože, který lhát nemůžeš! Čekáme jej denně, by vyplnil království tvé, by vzkřísil z rumů chrám a lid tvůj, by dokázal, že’s nás neklamal a klamati nemůžeš. Proč otálíš? Ó pošli jej, pošli!
6 RŮZNÉ AČ JIŽ UMDLÉVAJÍCÍ HLASY. Ó pošli jej, pošli!
AKIBA. Nu slyšel jsi? Zde pravý lidu hlas a ten je boží! Přijde, musí přijít! Ó věř mi, k čemu k vetchým stáří dnům byl by mne dochovati mohl Pán? Nač byly cesty mé a strádání? Svět celý objal jsem a objímám. Ó jmenuj město jen anebo ves, kde nesbíral jsem tyto staré zkazky, v Zefiriu tak jako v Aramei, na Eufratu jak v Aethiopii, jak v knize v myslích všech jsem jasně čet’, co z cizích končin bludní poutníci dnes hlaholí zde znavenými rty. Ó pošli jej! On přijde, přijít musí! Lží jinak jeho velký zákon jest, lží úmluva, již s námi uzavřel, lží všechna svatá slova prorokův, lží předzvěsti vše, zkazky, symboly, lží celý svět, on sám lží největší! Věř hlasu lidu, přijde, přijít musí! MEÍR. Snad byl zde již a my jej nepoznali, stál mezi námi povržen a chud, my nevěděli. Ne to nebyl on, on, musí přijít v slávě, v nádheře, 7 sta, tisíce andělův před sebou, jak soudce sedne mezi národy, kam šlápne, řeky trysknou k nebesům, svět zachvěje se ve svých základech. Tak vidím jej... AKIBA. To v starém bludu dlíš, on může přijít, ale přijde z lidu, bez předků bude, za to potomstvo mít bude nesčetné, svůj národ celý. Tak tuším jej... MEÍR. Jak šťastný jsi v své víře! AKIBA. Ne vírou, já jsem šťastný jistotou. Ó pozoruj vše, co se kolem děje! Jak na všech stranách pučí to a raší, pár ještě roků a myšlenka moje se stane skutkem. Dnes nám dostačí to staré zdivo chrámu Jehovy, kde obnovujem denně bolest svou, a bolest výborným je kvasem skutků. Jen muž zde chybí čacký, plný síly, muž skutkuskutku, jako já jsem myšlenky, a vyplní se, co zde ždám a tuším. Však najíti jej! Vše se blíží k zvratu, dél nelze snášet zpupnost římských vládců 8 a vydírání drzých konsulů, již mají Říma masku jen – ne tvář. Již odboj zvedá hlavu krvavou na stranách všech – jen míti člověka, jenž silou ducha svého řečiště by jisté určil mu a vykázal. I zbraní máme víc, než tušíš sám. Na rozkaz Říma byly zdělány našimi lidmi, když však odevzdány být měly, shledáno, dle předpisů že leccos schází, Řím je zaplatil, však zůstaly nám. V slujích hlubokých a v skrýších hor a chodbách tajemných, kde Říman pouze naše hroby tuší, jsou uloženy, čekají, až lid se zmocní jich ku velké odvetě. Ó veliké to bude vzkříšení, jen muže mít, by chápal je a ved’ k světlému cíli mojí myšlenky. (Přejdou.) Vstoupí Miriam v chudém obleku, za ruku vede malého Bar-Kochbu.
MlRIAM. Vidíš, dítě! Jsme u cíle dlouhé své pouti! Zde chrám Boha tvého, zde pláčeme a kvílíme bez útěchy!
BAR-KOCHBA (hoch dvanáctiletý). Vidím jen zříceniny a v nich stíny – podobají se lidem národa mého. Co tu chtějí a dělají, ó matko?
9 MlRIAM. Pláčí nad zříceným domem Jehovy.
BAR-KOCHBA. A on to strpí? Jemu to vhod, že pláčí?
MlRIAM. Zlý Říman zapálil chrám otců tvých, dítě!
BAR-KOCHBA. A Bůh to strpěl?
MlRIAM. Jak vidíš.
BAR-KOCHBA. A proč sem putujem všichni?
MlRIAM. Abychom cítili tu bídu, dítě!
BAR-KOCHBA. Že Bůh náš moh’ strpěti pohanění naše! To nechápu, matko!
MlRIAM. Snad jsme to zasloužili, hochu. Snad máme z bídy té vstáti silnější a lepší. Snad proto sem putujeme. Nevím, ale byli zde otcové našinaši, a proto i my sem jsme přišli v utrpení a bolestech.
10 BAR-KOCHBA. Abychom viděli zbořenou zeď a slyšeli nářek tisíců! – Ne, jak může býti někdo tak zlý a necitelný? Tys přec mi říkala, jak nádherný, krásný a velký byl Sion. A ty přece nelžeš, matko? Proč viděti jej musím v zříceninách a lid jeho v ponížení? Chci odpověď! Mohl býti tak zlý člověk a tak lhostejný Bůh, že mohli přijíti dnové zkázy této?
MlRIAM. A přece vidíš, že přišli...
BAR-KOCHBA. Pak se ptám, proč jsi mne vedla sem?
MlRIAM. Abys plakal a naříkal s lidem svým.
BAR-KOCHBA. Plakal a naříkal! (Zachvěje se a klesá.)
MlRIAM. Jsi unaven dlouhou cestou, mé dítě?
BAR-KOCHBA. AnoAno, unaven a ospalý velmi.
MlRIAM. Poshov ještě chvíli a vykonáme svou pobožnost.
BAR-KOCHBA. U těch zdí?
11 MlRIAM. V těch zříceninách jako ostatní.
BAR-KOCHBA. Jako ostatní – tedy plačme a naříkejme!
(Vmísí se mezi hořekující lid. Nářky pomalu ustávají. Lid se zvedá a opouští zříceniny. Tmí se víc a více. Brzy zůstane na místě jen Miriam a Bar-Kochba. Ona klesne vysílená, hoch stulí se k ní, opře hlavu o její prsa a usne. Mrakem kmitne velká hvězda zrovna nad čelem Bar-Kochby.) Z druhé strany vrací se Akiba a Meír.
AKIBA. Ztich nářek jich i žalmů kvílení a ruinami opět kráčí noc. Již odešli; jen samota zde bdí. MEÍR. Kdos, mistře, zbyl zde. AKIBA. Ano, ženu vidím. MEÍR. A dítě nevidíš jí po boku? AKIBA. Máš pravdu. Spí zde, tichý zázrak nebes. Pojď pomalu, ať jen je nezbudíme, sen dětí, nejsvětější na zemi. MEÍR. Spí opravdu – i matka ze snů dýchá. 12 AKIBA. Jim dobře jest. (Zadívá se na Bar-Kochbu.)
Toť čarokrásný hoch! MEÍR. Hleď, hvězda zrovna nad čelem mu svítí! AKIBA. A její odlesk v jeho tazích hraje, to podivné, jak sladké jsou a měkké! Viz rusé kadeře ty splývající mu přes čelo! Snad slyšel jsi tu pověsť, jak v ByttumiiBithynii císař Hadrian tak našel hocha lesa na kraji spát – smál se ve snu a slul Antinous. Toť podobný je zázrak! – Jaká krása ta hvězda v jeho tazích plá a svítí, ne, naopak on hvězdě krásu dává a svit a půvab. MEÍR. Věru, divný zjev! AKIBA. A odkud asi přišel s matkou svou? Kdo poví nám to? Dosti, že je náš a že tak sličný! MEÍR. Jeho tvář je bledá. 13 AKIBA. To utrpením. Ale vidím sílu v ní Samsonovu! MEÍR. Máme zbudit jej? AKIBA. Nač? Jednou jistě probudí jej Pán. Ten hoch jest volán k skutkům velikým, Pán divy rukou jeho vykoná, a šťastný jsem, že dnes to říci mohu. MEÍR. Však zeptati se nechceš, čí je syn? AKIBA. Jest Hospodinův a to dostačí, s ním sejdu se, to tuším v této chvíli! (Skloní se a políbí spícího Bar-Kochbu.)
Spi, synu hvězdy, než tě zavolám! MEÍR. On usmál se – však matka zavzdychla. AKIBA. Je proto matkou. – Pospěš, půjdeme! 14 (Odejdou. Akiba ještě na odchodu se zadívá na spícího Bar-Kochbu. Mrak se převalí a zastíní hvězdu na jeho skráni. Tma. V pozadí občas za velkou zdí chrámovou se míhají velké blesky bez hromu. Lehké zemětřesení, přes scenu letí Asmaveth, jezdec apokalyptický, anděl smrti a zničení. Jest ohromný, tvář v mlhu splývající, z šerého roucha trčí bílý hnát s kosou.)
ASMAVETH. Jste odsouzeni všichni – všichni – všichni! (Znikne.)
15 ZPĚV I.
SETKÁNÍ NA HOŘE GARIZIM.
[17] Úbočí hory Garizim. V mlze večerní v tmu houstnoucí lze vystihnouti obrysy chrámu. Rozmetané balvany. Strhanými mračny kmitají sem tam kalné hvězdy. Hadrian v obleku římského patricia sestupuje po skalné stezce opíraje se o vysokou berlu. Na ramenech má řasnatý hnědý plášť s kapucí, která však dle zvyku jeho jest spuštěna na záda, tak že kráčí s hlavou holou. Za ním Antinous v prostém hávu s krátkým mečem po boku.
HADRIAN. Sám cítím již, jak týrám tě, můj hochu, to není pro tebe, vše tobě cizícizí, na čem tou cestou tak mi záleží. Při veškeré své lásce k tobě cítím tu hořkou všeho žití zkušenost: Jak sám jest každý v strmé dráze žití! Jsi znaven, viď? Dál nechci tebe štvát. Měl v úmyslu jsem, sejít k patě hory, však nedosáhly by tvé síly tam, líp bude, zde – když strávíme noc dnes. (Ukazuje k skupině skal.)
Zde tábor náš! (snímá plášť s beder)
Zde tobě ustelu jak matka děcku znavenému chůzí a vřavou dne, již ani nechápalo. [19] (Rozestýlá plášť pod skalou.)
Sem ulehni a možno-li jen, spi, já budu bdít, jsem dávno zvyklý tomu, v své mysli dojmy vše si urovnám z té pouti své a hvězdy nebes vlídně mi posvítí, než vzplane Helios. Své oči sotva můžeš udržet, můj drahý hochu – usni – pravdu mám, to není pro tebe! V Alexandrii já měl tě nechat v středu krásných žen a sladkých mudrců, do plných číší kde vonných růží květ se otrhává a modrý lotus, zapomnění květ, jenž s dívek očima jde ve zápas svou líbezností; v hovor sofistů do fléten nyjícího hlasu vpad by vesele tvůj zdravý, dětský smích, tvůj vtip by zlatá křídla otevřel jak včela attická – ó tam bys žil, zde živoříš... Čím tobě jsou mé cíle a snahy mé, ty dítě Hellady? Tak sobeckými činí láska nás, však není mou to vinou, ví sám bůh, že bez tebe víc dýchat nemohu, že provázet můj všady musíš krok. Dnes symposion je to veselé, a zítra vojska, loďstva přehlídka, a jindy jako dnes mé bludné cesty, neb o všem na své vlastní oči rád se přesvědčím, jen svého úsudku 20 vždy pečlivý – TakTak, hochuhochu, (ukládaje Antinoa)
ulehni, spi bez strachu – bdí caesar nad tebou a víc, bdí přítel. ANTINOUS (v polospaní.) Děkuju ti, pane, mně dobře jest, když vím, že u mne jsi. HADRIAN. Dík za to slovo, to mi dostačí a za všecko mi dává rozřešení, čím během dne jsem hřešil na tobě. ANTINOUS. Ach, ničím, pane! (usíná.) HADRIAN. Nech, to dobře vím. (Pozoruje se zálibou odpočívajícího.)
Ty útlé nohy, které nohám gazel nic nezadají v horách Libanských, já přes ostrá jsem smýkal skaliska jen k vůli sobě, k vůli zájmu svému! Ty uši – škeble z Afrodity vln – já týral hádkou starých rabbinů, jíž rozumět jsi nemoh ani za mák, jež nemohla tě, drahý, zajímat; ty oči, zvyklé krásu pouze pít, já nutil zadívat se v bídu lidskou 21 a špínu zavržených. Však mi věř, co caesar na tobě se prohřešil, to přítel stokrát tobě nahradí. Spí, drahé dítě! (přikryje ho cípem pláště)
Ani netuší, jak mně je sladká tato chvíle bdění v mých myšlenkách, při věčné záři hvězd. Spí, ani tuchy nemá v duši své, čím jest mi, jakou silou, útěchou v ten otravný boj vlády, života. Však musí vědět, kdo nám dobré dává, že dává je? Snad kouzlo největší jest dobro brát, když dárce o tom neví. (zamyslí se a pohlédne k nebi, kde se vyrojilo množství hvězd zářivějších.)
Ó plaňte číré lampy etheru u lože jeho, jemu v sladké sny, mně v přísnou dumu – také nevíte, čím komu jste, a sladký jest váš svit! (Pausa. Po skalách sestupuje Akiba a MeírMeír, oba o berlích, Akiba se cestou o Meíra podpíraje.)
AKIBA. Tak slyšels je, na vlastní uši slyšel ty proroky na hoře Garizim! Neobřezanci tupých smyslů jsou, jen písmena se drží – co jim duch? Jim velké pravdy stružka vody jsou, jež štěrkem jde, pro písek nevidí ten živný proud a žízní umírají. Kaž bludným, rozbij lebku šedivou 22 o valy jejich chrámu, dokazuj, v svůj důvod volej hlasy prorokův i hlasy písma – darmo, neslyší! A horší co jest, starý onen drak, to záští odvěké jim dýchá v mozky, to úzké vlastenectví domácí, zkad vyprostit se výše nemohou. Jim Samaří jest všecko – toť jich svět a centrem jeho jejich Garizim, ne proto, že to vlast a domov jich, leč proto, Jerusalem proti nim že v odvěké se slávě pozvédá. To, synu, naše rakovina jest a touto jednou zhyne Israel. Já celý život vsadil na tu hru, ty smířit protivy – a prohrál jsem! Já ústupky vše činil nejkrajnější, já prosil, domlouval a zapřísahal, já hotov byl jim stejný podíl dát ve správě obce, v státu budoucím, jen údy aby jedním tělem byly, vše nadarmo! Jak stádo špačků vždy svou vedou si o hoře Garizim a proti Jerusalému jen soptí. Nás dostatečně dnešek poučil, spíš s Římem půjdou, nežli by šli s námi, jen z odporu, že Sion v čele všech. MEÍR. Měls, otče, věřit mně, jak suchou větev bych odťal je od kmenu života, 23 a s nimi věru nepočítal víc. Vždy byli proti nám, vždy těkaví a ve všem nespolehliví, kde blud se cenil, hravě přisvědčili jemu, kde sekta jaká, zatleskali v souhlas, kde rozkol, tam byl všady domov jich. A skoro věřiti jsem nakloněn, co bájí pověst, chrámu pod dlažbou že tají modlu, sochu AšeryAšery, foinické Venuše té neřestné, jíž v noci holdují pak v orgiích. Ó stopuj celé naše dějiny od staletí, vždy byly záporem všech velkých, silných, sjednocených snah. Pryč s nimi proto s kmene života, nač počítati s nimi? Utni je a vrhni v oheň, nezaslouží víc! AKIBA. To pravda vše – však naši bratři jsou a naše krev, jak nepočítat s nimi při velkém díle, jež nám nastává, a jehož blahozvěstné červánky popříti nelze. Toto jitro jen má naděj poslední a sen můj zlatý mi síly dodává, že vytrvám. (Uzří Hadriana, zarazí se a vstane.)
Však nejsme sami – Zdař Bůh, cizinci! 24 HADRIAN. Buď, starče, zdráv, jak hlubé ticho noci jen dovolilo, z tvojí žaloby cos zaslech jsem – já nejsem vyzvědač, jen poutník jsem, jenž řeku života v dál klidně nechá téci před sebou, vše pozoruje, nemíchá se v nic. AKIBA. Ó pak jsi jistě spravedlivý muž! HADRIAN. Jsem rhetor římský, Lucillus mé jméno, pro poučení světem cestuji se synem svým; (ukáže na spícího Antinoa)
jej mdloba schvátila a oba noc. AKIBA. I to mým údělem. HADRIAN Dál hodláš jíti? AKIBA. Věru, šel bych rád, však síla ta se nedá ovládati a mdlému tělu službu vypovídá. 25 HADRIAN. Tož odpočinek bude milý tobě a pohovor snad – třeba s cizincem. Tak osud lidi svádí, lupeny neznámých stromů větry urvané. AKIBA. To světa běh a jiný nebude. (Usedá na balvan.)
Však nebes hvězdy svítí v cestu jim, ať kamkoliv se schýlí jejich krok. (Pausa.)
Ty’s tedy Říman – Říman na cestách! Já celý život mnoho cestoval, a dobře máš, že hodně cestuješ, toť živá kniha, cesta neznámem. HADRIAN. Ty rabbi jsi? AKIBA. To nelze zapříti. HADRIAN. Byl’s v synagoze dnes? 26 AKIBA Tam v Garizim? Byl, cizinče, a smutných zkušeností si nesu hořké plody odtamtud. Věř, veliká jest bída v Israeli, ty’s mého nářku slyšel zlomky jen, ó nechtěj slyšet celou epopej! HADRIAN. Jsem cizinec a věru těžko mi jest, posouditi spory domácí, však celkem jestli všecko uvažuji, vy židé máte nejmíň příčiny, dnes bouřit se a sobě stěžovat. Jen uvaž vše. Od Tita vítězství jen něco málo přešlo nad půl věku a zmaháte se v novém rozkvětu, a Řím vám nepřekáží v rozvoji a nechce překážet, vše na vás jen, se smířit se skutečným stavem věcí. AKIBA. Stav věcí skutečný! Toť hravý míč, ať chytá dítě jej, ó cizinče! HADRIAN. Co chcete víc? Rci, kdo vám překáží? Své školy máte a své synagogy, i synedria obnovenou moc, váš obchod kvete a vy mohutníte, 27 to viděl jsem na vlastní oči své; ten chmurný kult, kterého ty jsi kněz, svou hlubou poesií, byť nám cizí, tak jímá duchy římských barbarů, že v samém lůnu císařského dvora své máte stoupence a přítelkyně. Ó ženy vaše silná stránka jsou, a ženy vedou muže v celém světě. AKIBA. Na Domitilly případ narážíš a Clemense? Či na spor Kleonyma? To vlaštovky, jež nedělají jaro. HADRIAN. Co vlaštovky, vám příznivo i slunce a slunce dělá jaro, příteli! AKIBA. Ty Hadriana myslíš? HADRIAN. Císaře, – jej neznám osobně – však mohu říci, že, k vaší každé snaze spravedliv, vám neublíží. Skutky mluví zaň. Což Quieta, jenž pruty železnými vás šlohal, neodvolal z vůdcovství? Což nezastavil při tu neblahou, již s Julianem Pappus odsouzen? 28 To skutky jsou, tyty, rabbirabbi, neupřeš! Ba on šel dál, neb on jest mudrcem, on horu Sion volnou vydal vám a dovol, zdá se, krátkou paměť máš, jím Akyl, člověk váš, jenž pentateuch nám přeložil, dozorcem pověřen nad novou stavbou Sionského chrámu. Byl někdy povolnější Řím? Co řekneš na to? AKIBA. Jak všecko znáš, mne plní úžasem. HADRIAN. Však můžeš říci, že to pravdou není? AKIBA. To vše jest pravdou, moudrý rhetore, však to jsou všecko ždibce maličké se stolu boháčova Lazarovi. HADRIAN. Vy tedy chcete víc? AKIBA. My chceme všecko. HADRIAN. Co všecko je ti? Co můž’ Řím vám dát, dá vždycky rád. 29 AKIBA. Ne, Řím dá, jen co musí. HADRIAN. Tak všickni asi lidé nesmýšlejí. AKIBA. To dnešní na Garizim schůze snad ti pověděla – ale malá část tam promluvila – národ smýšlí jinak. HADRIAN. Ne jako Jochanan a Jošua? Jak Jose Kisma, jako Samuel, jak Elieser, Hyrkanův to syn? AKIBA. Ty’s poslouchal jen ústa menšiny; těch několik jest, v sporu mezi sebou ku zhoubě vlasti, ústa většiny jsi přeslech patrně, tou mluví národ. HADRIAN. A ústa jeho slují Akiba. AKIBA. To nevím sám, však skoro věřil bych, že Judea v něm mluví, pravý národ a nejstarší všech... 30 HADRIAN. Pak štír rozkolu zle zuří mezi vámi, příteli, neb dříve srovnati lze oheň s vodou, než se Samařím srovnat Judeu, než Sion s Garizimem v souzvuk svést. Ó věř mi, věř, Jochanan pravdu má! Co pravil dnes na hoře Garizim, to zapište si dobře do srdcí: „Dřív tráva zroste, tráva z čelistí ben Akiby, než přijde Mesiáš; ba Jose Kisma, pravdě ještě bližší, vám Mesiáše přímo naznačil; však vy jej, hluší, uznat nechcete, je tady již, vám podává se sám. Ó uvěřte a procitněte již! AKIBA. Má Mesiášem tím být Hadrian? HADRIAN. Vždy spíš jím bude nežli Akiba, neb vládne mocí a ta rozhoduje. AKIBA. On vládne mocí. Co jest všecka moc? V tom velký blud jest, neb náš Mesiáš, jak pevně vím a věřím poučen již zkušeností, třeba život dlouhý jsem opáčného býval názoru, 31 jsa sveden bible, věšteb obrazy, dnes, jistě vím, on s trůnu nepřijde, jen z lidu bude, z davu zvedne se jak velký mrak, jenž v sobě tají slunce. HADRIAN. Pak sobě samému jen odporuješ, neb přišel již, však neznali jste jej, že z lidu vyšel, prost a bez slávy jen dobro činil a lid uzdravoval a za vše na kříž jste jej přibili! Za Pilata... máš krátkou paměť, Rabbi! Já římský rhetor mám ti připomínat, co řekl prosté ženě u studnice on z lidu syn? Ne hora Garizim, ni hora Sion jemu nepostačí, kde lidský duch, tam bude jeho chrám, neb Bůh je duch a kdo mu sloužit chtějí, to činit musí v duchu jen a pravdě. Ten tesařův syn, rabbi učený, byl Mesiáš, žel, vámi zneuznán! On vykrvácel za svou pravdu velkou, však stále Sion, stále Garizim se o pravého boha hádají. To zjevno jest a jako slunce jasné: Vám židům nepostačí Mesiáš, ať z lidu jde, ať s trůnu sestoupí, jste tvrdošijný lid a úporný a vlastní svoje věštce křižujete! 32 AKIBA (hluboce dojat). V tom pravdy mnoho, moudrý rhetore, však skoro řek bych, že jsi přívržencem té nové sekty tesařova syna... tak horlíš pro něj... HADRIAN. Nejsem křesťanem, ó moudrý rabbi, ryzí pohan jsem a to má pýcha, jsem však člověkem a to mne učí snášenlivým být! Co vaše spory, co mi celý Sion s tou zářnou minulosti velebou, co věčně vzdorující Garizim? Ač Říman všady – hledám člověka a marně hledám jej. Chci pravdu jen a k právu toužím, věčné hvězdy tam jsou mými svědky! Já přál židům též, jak přeji všem. AKIBA (podává mu ruku). Pak budiž pozdraven, či myslíš, Akiba že jiného kdy zamýšlel? HADRIAN. Což Akibu ty znáš, že jeho jménem mluvíš? (odtahuje ruku.) 33 AKIBA (zaražen). Což ty snad znáš Hadriana, zaň že hovoříš? HADRIAN. Já pravil ti, jsem prostý poutník jen, nad řekou který stojí života a pozoruje proudů běh i sklon. Nic víc, nic míň. Mně jedno líto jen, že všecko co můž Řím vám poskytnout, jest málo vám, však neklamte se jen: Řím jesti moc a velká, příteli! AKIBA. My starší jsme a silou naší Bůh. HADRIAN. Tvou silou snad, ne silou ostatních, pak svorni byste byli především. Leč to jsou věci, které budoucnost můž’ rozhodnout, ne my dva prostí chodci, jež svála k sobě plachá náhoda. Já rhetor římský, ty židovský rabbi tkát pásmo lidských losů nebudem. To jiných mocí úkol jest a cíl. AKIBA. Však oba nitkou v tom být můžeme a já bych nechtěl, věř, tou černou být. 34 HADRIAN. Snad černě dopadne kdys příze tvá, však bílou nití budeš vždycky v ní, ó Akibo! AKIBA. Jak ty mne, pane, znáš? HADRIAN. Toť právě celý rozdíl mezi námi. Já musím znáti ústa většiny, však Lucilla, jenž prostý rhetor římský, Akiba věru znáti nemusí. Jsi příliš stár a moudrý, Akibo, než abys rady cizincovy dbal; však cizinec zná Řím a poměry, jež tvoje božská, orlí zřítelnice, ač světy objímá, přec nechápe, neb přehlíží v své ryzí velkosti. Za tuto chvíli tobě děkuji, mně světla dal’s vícvíc, než jsem čerpat moh’ ve školách vašich v Jabne, v Tiberias i v Betaru, na hoře Garizim. Vám tedy dobrá vůle Hadriana a snaha jeho ve všem ryze lidská víc nestačí, vy chcete všecko mít moc, svobodu a vládu docela? AKIBA. Ne nad světem, již osobí si Řím, leč na té hroudě, kterou vlastí zvem, a k tomu právo máme. 35 HADRIAN. Ne však moc. AKIBA. Mně mocí největší jest právo samo. HADRIAN. Co platno právo, když je bez moci? AKIBA. Já ducha většího jsem hledal v tobě. HADRIAN. Jsem Římanem, to nesmíš zapomenout. AKIBA. Hleď, když jsem přišel, kalným okem hvězdy sem patřily mlh clonou nevlídnou, a nyní kol jen samý čistý azur a samá hvězda s ohně plápolem! Kde, pověz, váš jest Bůh a kde jest můj? Proč na té hroudě, která zrnko písku se ztrácí v mhách a tmě, se nesvářit a potírati mají národy jak stádo jepic na řek pobřeží, když mlhami již hrozí listopad? Proč tyto staré boje úskočné, ty žárlivosti plemen, nástrahy, ty války krvavé, ta tma a noc, v nichž celá tápají pak pokolení, 36 proč matek slzy, nářky kojenců, kvil opuštěných, tolik neštěstí? HADRIAN. Což já to mohu všecko zodpovědít? Ó pomni jen, což nezří okem svým v rej dějin, světa každý smrtelník? Ty otázek se věčných dotýkáš, ty sám – však hmota váže ostatní, ne hmota jen i poměry a čas. Tak mnohý rád by zvrátil osudy, chtěl nejlepší, co sám ty na mne chceš, však má-li k tomu prostředky a moc? Lze smířiti ty nářky, protivy, jež jako neprostupné balvany se namanou ti v dráze pojednou? Tak mnohé mudrci se snadné zdá, co prakticky pak čirou nemožností. Jen toto jedno dám ti za příklad: Ty žid jsi, Říman já, nuž vyrvi, prosím, si žida z útrob a mně Římana a milerád ti v souhlas přisvědčím. Ty mlčíš k tomu, moudrý rabbíne? (Podává mu ruku.)
Teď ruku já zas tobě podávám, a klidně pravím – prosím, přijmi ji, jest čista jako tvoje! Jedno jen, co řekl jsem ti, připomínám zas: Jsem Římanem a tím vždy zůstanu. AKIBA (třímaje ruku jeho). Však dřív byl’s člověkem než Římanem! 37 HADRIAN. I v mudrci spí často sofista. A to by věděti moh’ Akiba, jenž tolik cestoval a tolik zná, že ryzí člověk – zjev je zázračný! Kdy najde se, kdy probudí se v nás? TedTeď ozval se a usne na dlouho a Říman, Hebrej, Sarmat, Gall a Řek zas budou mluvit z něho tím, co jest. AKIBA. Ó vzácná chvíle, v které v člověku se ozve člověk! – Dík můj za ni vem! HADRIAN. Již blednou hvězdy. Sladce spí můj hoch. Dík za tu chvíli, Akibo, buď zdráv! AKIBA (k Meírovi, který stál opodál). Pojď, synu můj, tu nezapomeň chvíli, kdy zjevil se ti člověk v Římanu. Jest vzácnější, než lze si pomyslit, ji drahokamem ve své srdce vlož a ostříhej pro všecky příští časy! Ó jak to vzácné býti člověkem a vzácnější, se jednou k tomu znát! (Odchází, opíraje se o Meíra a zmizí mezi skalami.)
38 HADRIAN. Van vzduchu ostrý jitro zvěstuje. Ó jaká noc to byla poučná a plná divů! Jako slunce rozum z ní vychází. Ti židé vespolek, ať Sion, Garizim jich štítem jest, jsou nepřátelé Říma napořád! A blázen já se v Římě domýšlel, že klidný svět pod mojím žezlem spí, že možno žíti klidně jako mudrc? Já mince razil s pyšným nápisem kde „Tellus stabilita“ hlásat měla můj velký blud, mou lichou domněnku! Ne Sion více ani Garizim, Zdezde celý národ stojí proti mně a dlouho, vidím, již se připravuje v boj zoufalý, snad jeho poslední! Teď stisknout třeba člověka v své hrudi, dost ozval se, ba vícvíc, než potřebí....potřebí... Annia Rufa ihned pošlu sem, na kovadlinu patří kladivo! Sám Rómy osud věkožízný sem mi poslal toho rabbi. Vidím teď a jasně vidím....vidím... (Skloní se nad Antinoem.)
O čem, hochu, sníš? O tanečnice lehkém krůčku vzdušném, jenžjež mezi růžemi, jichž půda plna, se proplétá, o hetair úsměvu, 39 o zvuku fléten, řečech symposia, jimž božský Plato, duch sám, předsedá, či o mé ruce, jež tvé skráně hladí v tom, v kolesa co lidských osudů po zralé zasahuje úvaze? Spi, hochu, spi, spát štěstím největším! 40 ZPĚV II.
V ÚDOLIÚDOLÍ BÉT-RIMMÓN.
[41] ÚDOLIÚDOLÍ BÉT-RIMMÓN. Slunné odpoledne v údolí Bét-Rimmón. Amfitrealní svahy jeho plny jsou zástupů židovských. Sedí po balvanech a v stínu cedrů. Na vyvýšeném místě v středu údolí kol velkého balvanu členové synedria. Rabíni a zákoníci mezi lidem, jehož hlučné skupiny živě rozmlouvají. Velké vzrušení na všech patrné. Vřava roste.
JEDEN Z DAVU. Ať mluví Jošua! JINÉ HLASY. Ať mluví Gamliel, on hlava synedria. JINÝ HLAS. Co nám dnes jest synedrion, národ celý zde chce mluviti! JINÉ HLASY. Kde ústa národu? Ať mluví Akiba! [43] JINÉ. Ne, ať Kisma mluví! Zmatek stále větší Jednotlivé hlasy stale rušivější. Rabbi Gamliel II. vystoupí na balvan a volá mocným hlasem do zástupu který se na okamžik ztiší.
GAMLIEL II. Měl pravdu ten, kdo pravil, synedrion že malou váhu má, kde celý národ chce hovořit, však z mraku zmatků všech když zaplanout má slunce poznání, řád pevný musí zástup ovládat. Vám vnucovat se nechci, přátelé, že patriarcha synedria jsem, však jako nejstarší všech právo mám, vám říci, opakovat zas a zas, bez řádu k cíli nikdy nepřijdem. HLASY. Má pravdu, ať Gamliel nám tedy předsedá. JINÉ HLASY. Ne Gamliel, ať je to Akiba! JOSE KISMA. Ctím Akibu – on sám to nejlíp ví, však prosím, ať předsedá Gamliel; máť Akiba své jisté zámysly a stranu svoji v shromážděném lidu, 44 však beze stran tu stojí Gamliel, on řidiž schůzi, spor i jednání! AKIBA. Má Kisma pravdu. Zcela souhlasím, ať předsedá nám rabbi Gamliel, však jedno vyžádám si, volné slovo. HLASY. To každý má! JINÉ. Jsme národ svobodný! GAMLIEL II. Zda všichni souhlasíte? VĚTŠINA HLASŮ. Souhlasíme, buď patriarcha Gamliel nám hlavou! GAMLIEL II. Mně zdá se, jak jsem pravil, přátelé, ta synedria věc se netýká, leč všech nás stejně, ne jak patriarcha jak prostý Israele syn zde stojím jen poctěn vaší valnou důvěrou. Však prosím, mírněte se vespolek, jen z kmenu rozvahy lze kliditi všem vítané a sladké ovoce. 45 HLASY. Má pravdu Gamliel! JINÉ. Ať řídí vše! GAMLIEL II. Proč sešli jsme se v tomto údolí? Hlav tisíce tu vidím po stráních, jež synedria nízké místnosti by nepojaly ani synagoga ať v Betanii, v Jabne, v Tiberias. Zde stojí celý národ shromažděn pod širým nebem. Jeho úsudku se každý podrobí, však snažně prosím, by bez vášně byl každý vyslechnut, kdo vstoupí na mé místo. Jádro sporu nám nejlíp vysvětlit můž’ Jošua, syn Chananjův. On z Říma vrátil se, ať hovoří, klíč k rozpravě dá nám. HLASY. Ať žije Jošua, syn Chananjův! JINÉ HLASY. Ať mluví již! JOŠUA BEN CHANANJA (předstoupí na místo, jež opustil Gamliel II.) Vy chcete a já mluvím. Jdu z Říma k vám a dím vám ryzí pravdu. 46 Kdo myslí, Hadrian že přízniv nám, ten hluboce se mýlí. JOSE KlSMA. Důkazy! Ne podezřívat, plevou ve větru jest podezření, pravda platí jen. HLASY. Má pravdu Kisma, chceme důkazy! JOŠUA BEN CHANANJA. Všem zdálo se – kdo nevídal to rád? že Hadrian jest přízniv snahám našim, však mluvil jsem s ním dvakrát, přátelé, jak v ŘíměŘímě, tak i v Alexandrii, a brzy dozvíte se s vyšších míst, jak s námi smýšlí... JOSE HAGLILI. Ústa rádců zlých mu jedu nakapala do uší, jsem přesvědčen, vždy věrně při nás stál. JOŠUA BEN CHANANJA. Dnes nestojí! Bud žalováno bohu! NATHAN. To pro nás věru obrat žalostný! 47 GAMLIEL II. Do řeči neskákejte rabbimu, tyty, JošuaJošua, sám hovořil jsi si s ním nuž vypověz... JOŠUA BEN CHANANJA. Hadrian nevěří nám více dnes. AKIBA. A v tom jen pravdu má. JOSE KISMA. Jak pravdu má? AKIBA. Lze oheň sloučit s vodou a s ledem slunce žár? To nemožno! GAMLIEL II. Ať rabbi Jošua se vysloví! JOŠUA BEN CHANANJA. Jsme všichni v jeho očích: odbojní, chcem vícvíc, než může a než chce dát Řím, on žádá od nás plné pokoření a určité mi body naznačil, v nichž setkáme se – nebo rozejdem! SIMON BEN JOCHAI. Ba rozejdem! To’s řek’ to pravé slovo! Sion a Řím se nikdy nesetkají! 48 HLASY. Ach, římská přízeň! JINÉ. Ticho! Dále mluv! JOŠUA BEN CHANANJA. Byl z počátku nám přízniv Hadrian, však víc v něm tenkrát mluvil filosof a lidumil, dnes mluví politik a samovládce velké říše římské. Chtěl znovu svatý chrám nám zbudovat, to ze všech nejlépe ví Akyles i jiní též... Však v mysli císaře se náhle obrat stal, jej nechápu a soudím jen, co sám jsem od něj slyšel. To bylo hrozné... Brzy Rufus, legat to oznámí vám ústy hlasatele, co říci dnes již mohu bezpečně. V tom asi vše se, bratři, soustředí: Žít nechá nás – však jen jak otroky a nástroje své vůle všemocné, nic víc ni dál, on myslí, pomalu že v celé tělo státu římského jak povolná krev i my splyneme....splyneme... HLASY. To nikdy! Nikdy! JINÉ. Toť ví Jehova! 49 JOŠUA BEN CHANANJA. Chce vystavět chrám na Sionu zas, však Joviši má patřit nová stavba, Aelia Capitolina se zvát, má zorána být hora chrámová....chrámová... DAV. To nikdy! nikdy! To se nestane! JOŠUA BEN CHANANJA. A cizinci a nejvíc pohany má Jerusalem býti zalidněn....zalidněn... DAV. To nikdy, nikdy! V tom se cesar mýlí! JOŠUA BEN CHANANJA. Za hlavy lidu, strůjce odboje on považuje všecky rabíny a lidu učitele, zákoníky....zákoníky... ELEASAR BEN SIMON. V tom nemýlí se! SIMON BEN ASAI. Ba to dobře uhád. JOŠUA BEN CHANANJA. A proto zakazuje rabínům lid učiti a thoru vykládat 50 HLASY. Toť neslýchané! JINÉ HLASY. César nezná nás a klame se! JOŠUA BEN CHANANJA. My všeho vzdát se máme, co souvisí s tím, že my národ jsme od Boha vyvolený, obřízku on zakazuje i vše obřady, kterými silný posud Israel všem nepřátelům čelil, vzdoroval. My splynout máme s všemi národy, jež pod své prsy tulí vlčice, v tom všecka moudrost jeho jest a cíl. HLASY. To nikdy! Nikdy! JOŠUA BEN CHANANJA. Po všem jednání to všeho výsledek. – Teď jednejte a suďte sami! Já jsem domluvil. Však mohu-li vám ještě něco říci, on křesťanským jest bludům mnohem blíž,blíž než Israeli. To můj úsudek! (Odstoupí z řečniště.)
Velký shon a vřava tisíci hlasu. Rabbi Gamliel II. zaujme jeho místo a praví: 51 GAMLIEL II. Zde slyšeli jste všichni svatou pravdu; teď suďte sami, sami rozhodněte! Tak vůči Římu stojí Israel po šedesáti letech pokoření, kdy Titem zžehnut vzplanul Sion náš. Já odstupuji, soud jen patří vám, a každý rád se jemu podrobí. Kdo mluvit má? HLASY. Ať mluví Akiba! AKIBA. (Předstoupí za balvan vedle Gamliele.) Mám mluviti a volně, ze srdce? Je potřebí zde ještě mluvitimluviti, kde všecko věrně řekl Jošua? Co chcete více? Nevidíte ještě, že od Říma nám nekyne již nicnic, jen zmar a zhouba? Mohu více říci? Chce naši smrt a k té jen pracuje. Chcem vyčkati ji, klidně, v klínu ruce? Je možno tupě hledět tomu vstříc? Či myšlénka na velké otce naše, na všecka dávných věků proroctví, na Mesiáše, který přijít musí, na vlastní sílu dlouho zdeptanouzdeptanou, však zmohutnělou v letech posledních, to vše jest ničím? Hadrian jen lhal 52 své city k nám, svou přízeň, laskavost, strh škrabošku a mluví dnes jak tyran, zda zůstati mu dlužno odpověd? To prosím uvažte, tím hotov jsem, zde není cesty třetí, Řím neb Sion! Kdo jiné ví, ať vstoupí místo mne, však pozor dej, ať není zrádcem vlasti a zrádcem Boha svého, dědů svých, ať hrob nekopá vlastním potomkům! JOCHANAN BEN NURI Ty zjevný odboj hlásáš proti Římu? AKIBA. Ty’s vyslovil to. Je to poslední, co zbývá nám, buď vítězství neb smrt! SAMUEL MLADŠÍ. Pak radíš k smrti svému národu a to jest zradou na něm, Akibo! AKIBA. A radit v okovy a pod žernov, to zradou není? JOSE KISMA. Podle poměrů se vždycky rozvážný muž zařídí, vše uváží a zváží v duši své, vše „pro“ i „proti“, než se odhodlá. 53 GAMLIEL II. Však zrádcovati proto předčasně se nemá nikdo, proto tady jsme, by vyslechli jsme každé „pro“ i „proti“. HLASY. Má pravdu patriarcha synedria. GAMLIEL II. Hlas lidu jestli božím hlasem jest, vše uváží a odhlasuje lid. SIMON BEN JOCHAI. Jen stačí-li lid k tomu, patriarcho. Lid oči má, jež za něj patří dál, kam nevnikne zor jeho zkalený, to jeho rabíni jsou, učitelé a velekněži, mistři, zákoníci, a jestli z těch kdo zvlášť je povolán, být lidu ve tmách světlou pochodní, pak je to jistě rabbi Akiba. HLASY. Zdar Akibovi, Akiba buď zdráv! JINÉ HLASY. Ať mluví Akiba! AKIBA. Já řekl své. 54 ISMAEL BEN ELIŠA. Pak jestli dobře chápu Akibu, on hlásá zjevný odboj proti Římu, zpit vidinami svými v bludné dráhy chce svésti národ... ELEASAR BEN SIMON. Třeba důkazů na také obvinění! JOCHANAN BEN NURI. Třeba důkazů! Co vidiny jsou? Zde jest skutečnost, s tou dlužno počítati především a rabbi mluví jen dle zkušenosti. Svůj celý život, dlouhé cesty své, vše strádání a klopoty svých dnů on obětoval jedné myšlénce: tož povznesení svého národa a lepší jeho budoucnosti kdys. HLASY. To svatá pravda! BEN SAKAI. Tak co křičíte? Co zakřikujete vše jednání v počátcích jeho? 55 JOCHANAN HASSANDLER. Sami mluvte již, my pokojně vás chceme vyslechnout a soudit pak... TARFON TERAPON (povržlivě). Kdo zde se po vás ptá! ELEASAR BEN SIMON. A po vás kdo? HLASY. Má pravdu Akiba! – JINÉ HLASY. Pst, ticho! GAMLIEL II. Je tu návrh Akibův, by národ povstal v odboj proti Římu, neb není podle něho cesty jiné nám k záchraně. Jak ovce řezníku jsme dáni pod nůž... JOSE KISMA. Máme vykrvácet dle zdání Akiby. AKIBA. To neřek jsem, dle zdání vašeho se máme vzdát 56 a zbaběle se vzdáti, to jest vražda na vlastní krvi a k té nepřisvědčím. HLASY. My rovněž ne! BOUŘNĚJŠÍ HLASY. My nikdy, nikdy ne! JOCHANAN BEN TORTA. To zdá se jen, jest jiná skutečnost a jiné vidiny jsou Akibovy! JOCHANAN HASSANDLER. Tak objevte již vaši skutečnost, ať známe ji! JOSE BEN CHALEPTA. Jsou Římem koupeni! JOSE KISMA. To odmítáme! SAMUEL MLADŠÍ. To jest hanebné! ELIESER HYRKÁN. A podlé víc, než možno vyslovit! HLASY. Však pravda to! 57 JINÉ HLASY. Ne, bídná, sprostá lež a utrhačství! HLASY. Zrádcové, pryč s nimi odtud! JINÉ HLASY. Zrádcové jste vy a skvrna Israele! Všeobecná vřava, vstávají ze sedadel a zatínají pěstě na sebe a zuby skřípají. Patriarcha Gamliel II křičí do vřavy velikým hlasem.
GAMLIEL II. Zde radíme se, zde se neválčí! Ó stará zášti v krvi rodných bratří, kdo otupí tvá hadí žahadla! Já ticho velím! Na své místo každý, zdus na okamžik vášeň v ňadrech svých, vše vyslechni a rozumně pak suď! Znám obě strany a ctím obě stejně, vím, obě chtějí blaho lidu svého i vlasti drahé, všem nám společné; jeť Akiba jak Jochanan ben Torta syn její věrný stejně jako Kisma a jako Nathan, Sakai, Chalepta. Jen zrádcování nechte především, jen v lásce svorné přijďte sobě vstříc a setkáte se jistě v půli dráhy! 58 HLASY. To svatá slova! JINÉ HLASY. Dávej slovo mužům, a v tichu vyslechnem jich mínění. (Utišení, na řečniště vystoupí rabbi)
JOSE HAGLILI. Když hvězdozářný sklenul baldachyn svou mocnou rukou velký Adonai, do středu jeho slunce postavil, tu věkodyšnou výheň plamennou, sta drobných hvězdic kolem rozsypal, by sloužily mu, neb je provázely na dráze věčné. V země květnici, jež květů miliony závodí o smrtelníků obdiv prchavý, všem za královnu žhavou růži dal, jak symbol slunce mezi hvězdami: Tak v zvoleného lidu svého střed Akibu jediného postavil, jak symbol slunce, růže zároveň. HLASY. To pravda svatá! JINÉ. Ticho! Dále mluv! 59 JOSE HAGLILI. Co říci víc lze k chvále Akiby? On slunce Israele, jeho růže, on jeho žár i vůně zároveň; a tak i my se jemu koříme. Kde pravda, kterou on by nepoznal? Co Mojžíš věděl, vše ví Akiba! On srdce lidu, vřelé, žhoucí jest a vonné při tom Sionská jak růže. SIMON BEN JOCHAI. Za tímto medem přijde žahadlo! JOSE HAGLILI. Však slunce často příliš pálívá, a růže zastiňuje sestry svoje, až obyčejným prostým smrtelníkům zrak často přechází a s zrakem čich. To slunce a tu růži mírniti v jich poslání, jsou drobnější zde hvězdy a květy spolu. Akiba jest slunce a růže Israele zároveň, však přejte v tomto sboru nádherném hlas také hvězdám, květům drobnějším. Každému není dáno orlí křídlo, i krtci jsou, již těžce chápají, co nad nimi se děje v prostoru. Tím urážeti nechci Akibu, čest jemuž vzdal jsem právě v chvíli té, 60 však o slovo jen prosím pro krtky, již vidí pouze na krok před sebou. JOCHANAN HASSANDLER. A proto vždycky krtky ostanou. JOSE HAGLILI. Však stejné právo mají k životu. NATHAN. Tu předmluvu si mohl uspořit. MEÍR. Kam vlastně míří? JEHUDA BEN BABA. K jádru věci jen! JOSE HAGLILI. Hned přijdu k jádru. Jak stav věcí byl až posud, nežli mluvil Jošua, Řím velkým lvem byl, tlamu otevřel a sliboval a lákal všeličíms, až v jícen jeho malá ovečka, náš Israel, svou hlavu strčila. My uvěřili Římu. Že to pravda? HLASY. To pravda jest! JINÉ. A věřili až příliš! 61 JOSE HAGLILI. Však sotva hlavu cítil v chřtánu lev, tu přitisknul jen trochu dásně své. Co oznámil nám rabbi Jošua, to právě ono jemné přitisknutí, však cítíme je dobře. HLASY. Příliš dobře! JOSE HAGLILI. Co nyní zbývá dělat ovečce? Má déle vytrvati v tlamě lví, má škubnout zpátky? HLASY. To je otázka! JOSE HAGLILI. Kdo jednou stisk, ten stiskne po druhé a důkladněji... HLASY. Proto hlavu ven, neb pravdu jedinou děl Akiba! JOSE HAGLILI. To věděl jsem, neb Akiba chce víc, on nechce hlavu vyndat z tlamy lví, on do lví tlamy chce se zakousnout. 62 HLASY. V tom jeho velkost, živ buď Akiba! JOSE HAGLILI. Však změřil před tím všecky síly své? To, přátelé, jest jiná otázka! Ať orlí zřítelnici v oku má, ať sluncem jest a růží Israele, co platnoplatno, ovce ovcí, lvem jest lev. My buďme rádi, toto stisknutí té tlamy lví že postihli jsme teď, vytáhněm hlavu z tlamy potvory, to prozatím – co další, poví Bůh. Však předčasně se chtíti zakousnout ovčími zuby v hlavu netvora, a tím jest Řím, kdo můž’ to schvalovat? My na tom dosti mějme dosavad; co říci chtěl jsem, řek jsem, domluvil. (Odstoupí.) Vzrušení mezi davy, tvoří se skupiny stlumeně rokující. Na řečniště vstoupí vedle Gamliela
JOSE KISMA. Ó jistě moudře mluvil Haglili a důkazem jest němý souhlas všech; však dobře, kdo chce soudit, přátelé, i tlamu lví si dobře prohlédne, než k rozhodnému činu odhodlá se. A mám-li zde vám čirou pravdu říci, mně nezdá se tak hrozná, strašná být, jak Akiba ji okem věštce zří. 63 HLASY. To ne, to ne! JINÉ HLASY. Z úst jeho mluví Řím, jej dále poslouchati, hříchem již! VŘAVA. Ať odstoupí! – Smí on tam mluviti, kde mluvil Akiba? GAMLIEL II. Ať mluví dál, zde volné slovo přáno každému, kdo poctivě to smýšlí s lidem svým, a rabbi Kisma jistě! (k rabb.)
Pokračuj! JOSE KISMA (s úsměvem). Ta tlama lví že není hrozná tak? Zle chundelatá s hřívou báječnou, dvě čelisti, jež světy drtí v ráz a zuby v nich, že při vzpomínce jen to praští v hlavě – ano to jest Řím! Moc, velká moc, jež pokrývá kol svět a hne-li ohonem, se třese země. To vždycky dlužno na paměti mít a potom soudit. HLASY. Ano, pravdu má! 64 JINÉ. Řím taký jest a býval vždycky taký! JOSE KISMA. Nač klásti odpor těmto čelistem? Jen jeden stisk a zdrtí oběť svou. Kdo odpoví mi na tu otázku, já klidně čekám, věci své jsa jist! Co světy stojí a kam rozum lidský se dopnouti moh’ ve svém bádání, dvě věci vždycky rozhodují jen, tož prostor s číslem. Síla jen a moc. Řím obé má, my jsme jen malý prášek pod tlapou kolossa. Kdo zvrhne to? Svou hlavu nechám za odpověď zde. Řím největším dnes vládne prostorem na kouli země, největší má číslo v svých poddaných a provinciích všech, co proti němu muška Israel? I přirovnání s ovcí kulhalo, jen muška jsme – zda všimne si jí lev? A proto klidně tak bych soudil dál. Kdo dějiny zná a jich věčný pochod, mi přisvědčí, lva moucha nezastaví, ať tedy lev jde drahou určenou a moucha vyhne se mu opatrně, on ani nezví o ní – půjde dál, a moucha v slunci zabzučí si zas! Řím rozhodně má svoje poslání 65 na dráze věků – sama zkušenost a dějiny to učí dostatečně. To nestavíme, líp mu s cesty jít, jej obejít – však v sobě žíti dál! Já domluvil, kdo můž, ať namítá! MEÍR. Pak vyvoleným nejsme národem, jím pouze Říman jest – nač všechen boj? Pak lžemi byla všecka proroctví i věštby Mesiáše příštího, pak hnojivo jsme příštích pokolení a jedno jest, ať děje se, co děje! HLASY. Má pravdu rabbi Meír – Tak to jest! Nač všecka snaha, nač tu hádáme se? Řím zvítězil již tím jen, že jest Řím! BEN NURI. A Jahvé nelhal přece lidu svému! JUDA BEN ILAI. A věštby svoje přece vyplní! JOSE KISMA. Já domluvil a na svém trvám dál. (Odstoupí z řečniště.) HLASY. Pak otrocky jen poddejme se Římu,Římu. Co platni vše nám byli proroci, 66 co všecko utrpení dlouhých věků, vše marné jest... JINÉ HLASY. A co náš Mesiáš JINÉ HLASY. Pak lží je všecko – Nač zde prodléváme? Líp rozejdem se za svým obchodem a k rodinám svým, nechme v pospas volný legiím římským starou celou vlast! Hlasy odporu a reptání. Nepokoj v celém shromáždění stále rostoucí, jejž Gamliel II se darmo snaží ovládati. Vystoupí opět Akiba.
AKIBA. Dnes jestli anděl lidských osudů se vznáší nad údolím RimmónuRimmónu, tu váhá, kam dnes v dějích Israele list obrátí! Teď rozhodná je chvíle, buď „všecko nebo nic“ jest platné heslo. Ó lide můj, ó sám se rozhodniž, dnes odboj Římu všecko znamená: tvou minulost, dědictví otců velkých, tvých bohatýrův velkolepé skutky, tvých žen a dětí dlouhé strádání, tvé věštby mesiánské, naděj tvou, tvou sílu, která vírou živa jen, tvou budoucnost, trůn mezi národy! Dnes chabé rukou ve klín vložení je tupé nic, tvé tiché odříkání, tvá dobrovolná beze slávy smrt. 67 Vol sám si, lide, zmlkla ústa tvá, tví rabíni a tvoji učitelé, neb cesty jich se v sváru rozcházejí a potírat se nechtí před tebou. Vol sám si volnou volbou, volvol, jak chceš. Když zvolíš vyčkání a tupý klid, jenž roven samovraždě zbabělce, já v žalobě a nářku prorockém tvář zahalím, prach střesu s obuvi a neuzří víc nikdo vyhnance! Své cesty prokleji, svá strádání, svá utrpení na pouštích a mořích, své práce, učenost svou neplodnou, dny žití svého vzrostlé nad počet dnů žalmistových. – Vol si, lide, sám, však potom nežehrej a nežaluj! Pán nevymazal tebe z knihy živých, sám vymazal’s z ní stopy ducha svého, sám sedl’s v hrob svůj, spustil kámen mdloby, na víčka svá, sám volal jsi svou smrt! Já rovněž domluvil – co říci ještě? Hluboké vzrušení. Mnozí k slzám dojati vrhají se v náruč svých sousedů a se s nimi objímají. Vzlyk a štkaní po celém údolí. Strana rabbiho Kismy stojí odzbrojená a zaražena. Strana Akibova v živém stlumeném hovoru mezi sebou rozmlouvá. Akiba zahalí tvář rouchem svým a klesne zdrcený bolem na balvan. Dlouhá pausa.
GAMLIEL II. vztáhne obě ruce k nebesům a vztyčí se k modlitbě. Ó duchu, který’s břehy chaosu kdys upevnil a od tmy světlo dělil, jenž vodil’s první otce naše pouští 68 za stády jich, jenž dal’s jim Mojžíše, by v národ zcelil rozptýlené prvky, jenž velkostí byl’s v duši Davidově a v duši Salomona moudrostí a silou v pážích Judy Machabejce: teď neopouštěj lid svůj stísněný! Jsme jako vrak na moři zmítaném, víc vesla praskají, víc stožáry se hroutí v divém vichrů nárazu, teď při nás buď, teď ukaž divy své, ať silní vstanem z toho zkoušení! Ó jsi-li s námi, teď jest vhodná chvíle, a chceš-li v nevyzpytné moudrosti nám seslat spásu, naděj století, již Mesiášem zveme, teď jej zjev! Lží nemá-li být věno na tvém lidu a cizinec když nemá svěřepý tvůj zdeptat svatý v zříceninách dům! Ó dej námnám, Pane, vůdce, náčelníka, jsme stádo kmetů, obec vetchých třtin a chybí štít nám, chybí pavéza a síla chybí nám i důvěra. Teď promluv ty, ať poznáme tě zas! Zahalí tvář a klesne zdrcen vedle Akiby. Hluboké ticho jen dlouhým štkáním a hlubokými vzdechy přerývané. V tom za jasného nebe se ozve táhlé dunění hromu, které se stupňuje v silný úder hromový, ohlas jeho valí se skalami a doznívá v tichu.
GAMLIEL II. Zda slyšeli jste? Zda jste rozuměli? Co děl ten hlas? – Toť Bathkol nebeský! kdo četl v něm, co pravil? 69 MNOŽSTVÍ HLASŮ Z ÚDOLÍ I STRÁNÍ. Akiba! BEN JOCHAI. (Předstoupí a mluví vášnivě ) Hlas Boha promluvil a lidu hlas jej dobře pojal a mu rozuměl, jak hromu řev se tříštil o skály a zanikaje chvěl se v prorvách jich, v něm znělo v sluch z něj jmeno Akiba! (Předstoupí a mluví vášnivě.)
Vstaň, smutku příkrov s čela svého shrň, vstaň silný tímto hlasem Bathkolu, buď lodivodem naším! MNOŽSTVÍ. Buď jím, buď! Ohromné nadšení se zmocní zástupu, obléhají Akibu, který vstane a rozhlíží se s bledou, prorocky vznícenou tváři kolem.
AKIBA. I já hlas slyšel v hrobu dunění, však neslyšel jsem tam znít Akiba! Jsem příliš stár, bych národ boží ved ku velkým bojům. GAMLIEL II. A cos slyšel v něm? AKIBA. Já slyšel duněti tam: Bar-Kochba. 70 HLASY. Co znamená to jméno? Kdo to jest? AKIBA. On, který přijde, hvězda z Jakuba, náš pravý spasitel a Mesiáš! HLASY. Ty znáš jej? JINÉ. Rci, kde nyní prodlévá? Proč otálí? Ať mluví k lidu svému, ať ukáže se! AKIBA. Nevím sám, kde dlí, však přijde jistě v čase potřeby. GAMLIEL II. Než přijde on, ty zatím vůdcem buď! MNOŽSTVÍ. Buď vůdcem ty! AKIBA. Jen rádcem mohu být, však poslouchati rádce musíte, než přijde on, v dlaň jehož odevzdám pak vůli vaši, by vás dále ved. 71 MNOŽSTVÍ. Co žádáš na nás? AKIBA. Poslušnosti slib a slovo, že nepodniknete nic bez mého vědomí. MNOŽSTVÍ. To přísaháme všichni! AKIBA. Kdo souhlasí s myšlénkou odboje, již Bathkol právě stvrdil hlasem hromu, se připoj k nám, kdo nesouhlasíš s ní, na thoru svatou aspoň přísahej, že překážeti nechceš skutky, slovy, lstí, podskokem, a nebo čímkoliv na díle Akiby a Bar-Kochby. (Zvedne ze skály thoru v černý šat zahalenou.)
Zde thora svatá, všichni přísahejte, jak děl jsem vám! (Předříkává.)
Buď svědkem Jehova, že pokud první nezdar nepotrhá vše počínání Akibovo, k spáse jež čelí všech, k získání svaté pravdy a svobody pro děti Israele, že ani skutkemskutkem, ani slovem zlým se neozveme v odpor proti němu, leč pokud můžem, chceme ze všech sil 72 jej podporovat v jeho konání, stát chceme mlčky stranou, dokavád nás nepřesvědčí skutků výsledek, že v bludu byl a právo měli my! Na dětí, žen svých krev to přísaháme, ta padni na všecky, kdo přeruší ten svatý slib! Kdo nechceš přísahat, máš volný odchod odtud bezpečný, však nechtěj zvát se synem lidu svého, jsi znamenán jak Říma stoupenec! Nuž chcete přísahati? ZÁSTUPY. Přísaháme! Zvedají ruce k nebi a kladou je na thoru, která koluje mezi nimi.
JOSE KISMA. A kde tvůj mesiáš jest, Akibo? AKIBA. Já řek jsem, přijde, a to dostačí, Pán jistě neoklame svého sluhu a Bathkol jistě v slovu dostojí! GAMLIEL II. Však teď co počnem, poraď, Akibo! HLASY. To poraď nám! 73 HAGLILI. To věru zvědav jsem! AKIBA. Vy slyšeli jste, s novým rozkazem, že Hadrianův legat obmyšlen a s jakým: zorat horu chrámovou a pohanské tam město založit. Tož radím vám, než k tomu přistoupí, dva pošlete tam muže z lidu svého, ať v pokoji a míru odvrátí jej od tohoto skutku zpupnosti, ať vyloží mu Israele stav i jeho snahy, tužby, naděje, ať naznačí mu, jaké následky by z toho vzešly, takto ničeho si vyčítati potom nemůžem. Když vyslechne je v míru, tím jen líp, když vyžene nás a svou provede, pak klidně ruce sobě umyjem a odboj půjde dále cestou svou! On horu nezorá! Spíš naše krev ji odplaví, přes naše mrtvoly spíš půjde zkázonosné železo, však Sion nezorá! To přísahám! HLASY. Má pravdu Akiba! JINÉ. To ústa boží! 74 MNOŽSTVÍ. On horu nezorá! VŠICHNI. Ne, nezorá! Svým životem my za ni stojíme! AKIBA. Však nyní zvolte svoje vyslance ku legatovi. HLASY. Ty jím, rabbi, buď! Ty jediný! AKIBA. Ne, prosím o soudruha, je dobře při všem svědka s sebou mít, ať Kisma jde! JINÉ HLASY. Ne, ať jde Theradion! HLASY. Ať Theradion jde tam s Akibou, hlas medový i hromné kladivo! GAMLIEL II. Má Theradion jít a Akiba, zda souhlasíte? VŠICHNI. Ano, souhlasíme! 75 GAMLIEL II. A teď se klidně domů rozejděte a tiše chovejte se napořád, až bližší označí vám Akiba. HLASY. Buď Akiba, buď Gamaliel zdráv! Odcházejí v hlasném a živém hovoru na všechny strany.
AKIBA (k rabb. Meírovi). Mě doprovodíš? MEÍR. Otče, s radostí. Kam půjdeme? AKIBA. Hledati BarkochbuBar-Kochbu! MEÍR. Ty o něm víš? AKIBA Ví o něm Hospodin, v čas jistě nám jej pošle do cesty. MEÍR. Ó silná víro, nejsi naposled ty světa pákou, nejsi ty sám Bůh? (Odchází podpíraje Akibu.) 76 ZPĚV III.
MEZI HROBY.
[77] Židovské hroby v údolí Josafat. Skalné tesy hloubí se jeskyni, která jest otevřena. Před ní na balvanu sedí Bar-Kochba, oblečen v dlouhé bílé roucho na prsou roztržené; dlouhé přes prsa mu splývající vlasy a vousy má posypané popelem. Je smutný večer v dubnu. Slunce zapadá. Dlouhé stíny vlekou se po stráních v úzké údolí.
BAR-KOCHBA. Bych velkým byl, já musil býti sám. Jak druhdy Ježíš probděl na poušti, jak Jan žil medem lesních včel, jak všickni, kdo ducha potkali kdys ve snách svých. Mně nezjevil se. Třicátá dnes noc a nepřichází. Sám si připadám jak onen černý kozel Israele, na hlavu jehož vložil velekněz v den smíření vše hříchy svého lidu. Vím, něco chci a vím, to velké jest, však zda též dobré, říci nemohu, to ukázati můž jen budoucnost. – Šel na poušť druhdy Ježíš a šel Jan, já dále šel, já vstoupil mezi hroby a ptal se mrtvých. V řadách leželi, [79] já cítil, jak jim dobře v tupém snu, a burcoval je. – Co mám z toho dnes, jen hořkost novou k starým hořkostem. Co mrtvé, mrtvo. Mrtev i můj lid. Já chci jej vzkřísit – proč, a zda to smím? Zda nebylo by lépe starý prach smést k prachu staršímu a říci: Spi! co z prachu může býti – než zas prach? (Pausa.)
Sám žil jsem tady jako mrtvola, já nechtěl o životě vědět nic, já proklel jej a stále zapíral, však stále on se tlačil ke mně přec, zněl v rolničce na hrdle bludné kozy, jež zabloudila smrti údolím, zněl v křiku dívky, jež ji volala a lákala, by vrátila se zpět; stín v skály skryt, já viděl jej se smát z těch očí, kučer, ňader mladistvých, jež pod hrubým se rouchem vlnila... On z cvalu mezků zněl a těžkých koní vezoucích náklad, zboží východu, k velkému městu v prachu tíhnoucích. Ten život, jejž jsem v sobě zapíral, i v lístku břečtanu, jenž skalinou se prorval svěží, jazyk zelený, mi hlásal: Jsem, proč ty mne zapíráš? A já se chytil na tu výčitku, já pěstě zaťal, obrátil je k nebi, a ptal se tebe, v mracích skrytý Bože, 80 jenž život jsi a všem jej dáváš rád, proč nechceš dopřáti jej mému lidu? Chce všecko žíti, ptáče na větvi, brouk v prachu cesty, zmije v štěrku skal, proč nesmí člověk žít dle vůle své, dle vlohy své, dle darů tvých, ó Bože? (Pausa.)
Já sešel k málomocným, nákazy já nebál se, skrz mříže ve skalách já mluvil s nimi; i ti chtějí žít a žijí všichni, třeba sobě v hnus a ostatním, já viděl bídu všech a změřil vše a soudil – nadarmo! Já cítil, vůli mám, leč – kdo mi poví, co chybí mi – že nemohu se vzpnout v své celé síle, provésti, co chci? (Pausa.)
Já prošel školy všechněch mudrců. Ví Akiba, co jsem jen procítil, ví Theradion, co jsem promyslil. Ti oba v dumách svých jsou blaženi, já raněný jen orel zpět se vracím z jich říše, třeba sobě protivné, závratné stejně. – Kdo je Bohu blíž? Jsem bližší dnes mu po svých dlouhých postech? Kdo odpoví mi? V kraj zas padá noc, v mé duši stálá jest a jitra nemá. (Pausa.)
Však jedno jasno. Národ můj chce žít, a proto že chce, také musí žít 81 a bude žít! – Já zajdu jako jiní jak první paprsk zory ve skalách, jak první motýl v sněhu dubnovém, jak flétny zvuk, jež zněla, sama neví, kdo zvuk ten lákal, kdo ji k ústům tisk’, však zvuk zní dál... Zní – ohlas najde kdes, a zní v tom ohlase, o stěny skal se třepí tu, tam v cedry zapadne a stále zní... vímvím, zníti, to je všecko. Jen zbudit zvuk a všecko s ním pak zní, jen zbudit národ a je živý hned, jen pochopit a najít – aby zněl. Tak satyr v starých řeckých pohádkách na kosmatá si stehna vložil hocha, a učil, jak má neumělé prsty, klást na syrinx, neb flétnu dvojitou, by ozvala se v sladkém souzvuku. Hoch dlouho nechápal, neb tvrdošíjné se prsty zpouzely a dechu neměl, však satyr neustál, až prsty zvykly na otvory si v dřevu zpívajícím, že hrály samy, sotva prstů mih ve blahé chvíli zřely nad sebou. Svou flétnou učiniž mne, Hospodine, hraj na mé duši, ať svůj vzbudím lid, tou písní naděje a – vítězství! (Pausa.)
Noc kráčí kol. Tká hvězdy ve svůj háv, je tichá, smírná, vlídná, konejší a dává vše, co vzal mi před tím den. 82 Jen sílu míti, jak ji cítím v sobě, ji vlíti všem, kdo zápasí a touží, jí hřmíti proti všem, kdo v temnu hluší! Své já jen učiniti duší všech, by stejně myslili a cítili, v tom všecko jest. Tím veliký byl Saul a David jako Juda Makabejský, jak Samson vůči Filištínským kdys. Je taká síla – ale, bože, v čem? Jen vědět o ní a pak jistě jest, v tom vědomí jest, velká, ohromná a vítězící: věděti je mocí! Zda k této výši vzplane síla má? Toť hnízdo orlí na vysoké skále, jež bleskům vzdoruje! Svou cenu znát, a dospět k tomu, věřit v to – je všecko! Kdy budu v sebe věřit, velký Bože, jen to mi dej a přemoci chci svět! Meteor letí a zajiskří se tmavou oblohou a zapadne v dešti jisker.
Má tato hvězda v bezdno letící a tříštící se v světlý prach – však prach! – – být odpovědí na mé otázky? Ne! já jsem víc!– Ó bloude, proč to myslíš? V své nitro hleď a ptej se dřív, kdo jsi, kdo tebe zná, kdo je to Bar-Kochba? Zvuk, prázdný zvuk a ty chceš vzbouřit národ? Leč kdo byl Saul? – Zvuk jako Bar-Kochba. Co jméno jest, jen prázdná váza ducha, do vázy ducha hodhoď a uvidíš, zda zaplá jím. – Však jak jej hodím tam? 83 Já vstanu dnes a kdo mne poslechne? Zvuk mnoho jestjest, a zaniká přec v tmách a potřebuje echa, aby zněl. Kde, Hospodine, najdu echo své? Ty mlčíš v tmách a zoufá duše má! Zahalí si obličej šatem a ponoří se v myšlení. Nad krajinou vstává plný měsíc. Stíny jsou ostřejší, mezi nimi jest viděti Ben Akibu o holi tápajícího, Rabbi Meír vede a řídí jeho krok. Bar-Kochba splyne v silhouetty skal.
AKIBA. Do města máme ještě daleko, má noha umdlévá – MEÍR. Jen strpení a dojdem cíle. Oč jsme bohatší svou dnešní poutí, to nás sílit musí. Jen vzpomeň toho, hned ti bude líp. AKIBA. Máš pravdu, Meíre. Divy veliké Pán uchystal a překvapil své sluhy, ten národ není mrtvý, který věří a doufá jako nyní Israel. Vždyť národ, jenž se k boji hotoví je skoro vítězem již. MEÍR. Proto sílu, jsme brzy doma. 84 AKIBA. Jedno však mne hněte, ten, na něhož jsem nejvíc počítal, v nějž největší jsem kladl naděje, on, útěcha mých pozdních dnů a snů, můj dlouholetý učelivý žák se náhle ztratil, zmizel – MEÍR. Bar-Kochba? AKIBA. Ty’s vyslovil, co já se říci bál. Pad jako kámen ke dnu hlubých vod a není stopy po něm. MEÍR. Je-li v něm, co tušil jsi, pak objeví se zas, až potřebí jej bude. Jestli pad’ k dnu velkých vod, jež jmenujeme život, neb sobectví, pak věru za to nestál, by u něho tvůj orlí prodlel let. AKIBA. Však vždycky, věř, mně bylo by ho líto. MEÍR. Ty velký jsi již svojí dobrotou. 85 AKIBA. Ne, příteli – však já se nerad klamu. Hleď, jak plá měsíc! MEÍR. Svítí mezi hroby... AKIBA. Však z hrobů nový život kvete zas! Ó chtěl bych volat v tyto žluté skály, jež hostí dávných otců svatý popel, by ožily. Nám divů zapotřebí... Ó kdyby všichni mrtví Israele, jež posvátné to hostí údolí, vstát mohli, jako druhdy ony kosti, jež suché volal prorok v nový život, a kdyby všichni, kteří tady spí, od Seta k Adamu vstát mohli teď, ký zástup, jaký voj by s námi byl a vedl svatou Israele věc! Ó kdyby jeden, mrtvý ožil stín a vystoup’ z hlubin hrobů posvátných, co síly hned by trysklo v žíly všech a v celý národ! – Pohleď, Meíre, tam skála hýbá se, tvar lidský má, já darmo nevolal! MEÍR. To stínů hra v úplňku luny. – Pojď, dál půjdeme! 86 AKIBA. Ni o krok dál! Stín bílý zvedá se a vstává, k nám jde – MEÍR. Přelud v měsíci... AKIBA. Ne – mrtví vstávají již z hrobů svých, nám třeba jich a nelže tucha má! Kdo, stíne, jsi, jenž z hrobky své jsi vstal a bílý v cestu mou se stavíš? – Mluv! Stanou. Meír podpírá Akibu, Bar-Kochba stojí proti nim v plné záři měsíce.
BAR-KOCHBA (v prorockém vytržení.) Dík Hospodinu! Ty jsi echo mé, já flétna jsem, hrát může Hospodin a Israel znít bude naší písní! MEÍR. Toť šílenec jest nebo málomocný, ti v hrobech bydlí – nech jej, pojďme dál! AKIBA. Ten hlas mi povědom – ta postava, tak plna veleby a síly lví, – já neklamal se – Ty jsi Bar-Kochba! MEÍR. Jak Bar-Kochba? 87 BAR-KOCHBA. Máš pravdu – Bar-Kochba! Však jiný dnes, než v škamnách vašich škol, dnes vím, co chci, a v tom jest síla moje! Sám Bůh dnes poslal tebe, Akibo, já dobojoval obrovitý boj, boj proti sobě – všecky pochybnosti k mým nohám lehly jako lační psi, jsem pánem jejich dnes. A silný jsem, neb tebe mám, ty echo duše mojí! Padne mu k nohám, jež v pláči objímá.
AKIBA se skloní k němu a hladí jej něžně po tváři. Ó dítě snů mých, povstaň, z prachu, vstaň... na vlasech tvých a vousech vidím popel... Ó dobře máš a dobře učinil’s, že v pokání a půst a poušť a noc vzdal’s Bohu v oběť mládí svého květ! Hoch zmizel jsi nám, muž se navracíš... Ó s pláčem hledala tě matka tvá i učitelé tvoji. – Kam jsi zmizel? Ó chápu tebe, na poušť, mezi hroby, zde ssál jsi sílu z prsů samoty, a vzrost jsi v obra! – Budiž požehnán! Klade ruce na jeho hlavu.
Ó znej svou sílu, této síle věř, a můžeš všecko! Samson v kšticích kdys ji skrytou nosil jako talisman, ty nos ji v čisté hrudi – Bar-Kochbo! 88 buď synem hvězdy, kterým v skutku jsijsi, a uzřím v štěstí zase národ svůj! Padne mu v objetí.
BAR-KOCHBA. Můj drahý otče! Pláče na jeho ňadrech.
AKIBA. V čas pravý krok náš ved’ sem Hospodin! Již doba zkoušky tvojí minula, lve JudyJudy, vstaň, čas k činům nadešel! Což myslíš, že jsi dlel jen mezi hroby, že se stíny jsi marný hovor ved? To mýlíš se! Kdo jednou žil, dnes žije a bude žít, jeť nesmrtelné žití! Jeť síla jeho všady! Tyto hroby, kde mnil jsi, s Bohem svým že hovoříš, jsou našich zbraní jisté skladiště a bezpečné, jsme silní, Bar-Kochbo! Jak myslím já a ty – ó rozkoši! tak myslí národ – víš, co je to národ? Jsi hrdý na srdce i jeho tluk, na svaly své, svou vůli? A teď mysli, že tisíce jich myslí jako ty, tluk srdcí jejich s tvým že v souzvuk jde, že tisícerý sval se napíná v tom,tom jako tvůj – ó to jest velká věc, to pravý zázrak! BAR-KOCHBA (na ňadrech Ben-Akiby.) Jehož otcem ty’s! 89 AKIBA. Ne pouze já, však ve mně Hospodin! MEÍR. Teď s námi pojď. Noc kvapí. AKIBA. Zítra již ukážeš lidu svoje poslání. Má zorána být hora chrámová a nové město, město pohanské tam založeno! BAR-KOCHBA. Nikdy nebude! AKIBA. To věřím ti, neb ty’s to pověděl. Jen věřit v sebe vždycky – to jest všecko! Opíraje se o Meíra a Bar-Kochbu odchází. Měsíc se pomalu zahalí v mrak, jenž brzy zastře silhouetty zvolna odcházejících.
90 ZPĚV IV.
VYVOLENÝ PÁNĚ.
[91] VYVOLENÝ PÁNĚ. Stan na úpatí hory Sion. V pozadí opona, kterou lze vyhrnouti do šíré krajiny. Na levo lože, na pravo stůl a křesla. Na stole listiny a mapy vojenské. Quintus Tineus Rufus sedí za stolem pohřížen v studiu map.Titus Annius stojí u velké zadní opony.
TITUS ANNIUS. Jsou poslové zde obce židovské a ždají za poslední slyšení, než splněn bude rozkaz císařský – RUFUS (nepozvedne hlavy z listin.) Co chtějí zas? Co mohu činit pro ně... Ať domů jdou a mlčí – TITUS ANNIUS. Ctihodní a velební to, pane, kmeti jsou, zář plane z očí jim a duma věštců – to nejsou buřičové – [93] RUFUS. Věřím rád, však nelze jim nic k vůli učinit, zde pevné rozkazy jsou císaře, krok stranou každý, naše záhuba. A – kdo v jich čele? TITUS ANNIUS. Starý Akiba. RUFUS. Ó znám jej, znám! „Kam Mojžíš nemohl, vnik Akiba,“ tak zní to po kraji, kdo vedle něho? TITUS ANNIUS. Rabbi Theradion, on rozumu led, kde žár citu onen. RUFUS. Vím, znám jej – oba celý Israel! Dál s nimi? TITUS ANNIUS. Třetí muž jest neznámý, leč vzrůstem, krásou tváře roven bohům, prý výmluvný jak sopka chrlící a k činu hotov – RUFUS. Sluje? 94 TITUS ANNIUS. Bar-Kochba! RUFUS. Ten neznám jest mi. Tři jsou. Akiba jest obraznost a rozum Theradion, čím býti může onen Bar-Kochba? Ať vejdou tedy – škoda hovoru... Však budiž! – Ale poslyš, hochu můj, ne najednou je vpusť sem v tento stan, leč pořadem, jak’s mně je jmenoval. To nevadí, by rozkaz Hadrianův byl zatím vykonán; co s nimi zde se bavit budu – zcela rhetoricky – ty zatím vykonej ho! Seber vojsko, kryt jím dej zorat svaté místo, kde stál druhdy Šalamonův slavný chrám, tam základ polož k městu novému, jak velí rozkaz. – Jdi – zda rozuměls? TITUS ANNIUS. Co mohu a jak mohu, vykonám... (Odejde.)
RUFUS. Lid houževnatý, tvrdý, úporný! Jsem přesvědčen, že Řím jej podceňuje, však Řím si může všecko dovolit, to dobře ví a kráčí cestou svou – 95 Já konám jen, co on chce a co musím. Zde Akiba! – (Vejde Akiba.)
AKIBA. Zdar s tebou, legate, a boží mír! RUFUS. Buď vítán, Akibo. Žel, jinak že tě nelze uvítat, jak stáří tvé a tvoje učenost a věhlas tvůj by toho žádaly. Jdeš strmou, příkrou stezkou, Akibo, a čím výš stoupáš, tím je větší pád. Řím nehne se, věř, železné má nohy, ač vychrtlá jest jeho vlčice, Sinaiským deskám umí vzdorovat; měj v paměti to, starý mudrci! AKIBA. Ba, starýstarý, pane, toto jisté jest; však jestli mudrc jsem, ví Hospodin; chci dobro svého lidu, pane, jen – RUFUS. A cestou odboje? AKIBA. Ne, pane můj! Co odboj zveš, dřív dlužno vysvětlit – 96 Řím velký jest a to ví každý z nás, my mravenci – RUFUS. A lvy přec chcete být! Věř, rabbi, každá moudrost má svou mez; tys učený a starý, však tím spíš moh’ nahlédnout bys, jak tu marný spor. Moc má dnes Řím a vy jste – otroci! AKIBA. To slovo nemělo z tvých vyjít úst. Kdo otrokem zve bratra, otrokem jest sám v té chvíli vlastní zbujnosti. RUFUS. Řím nemá třeba takých hříček slov, moc máme my – a vy jste otroci! AKIBA. Řím velký jest – ó pravdu jsi to děl! – na váze lidských losů velký jest, na božské váze my však větší jsme, to nechápeš, ty pohan! My jsme víc, my dali světu Boha. RUFUS. Ale svět, jak vidíš, s bohy dál si pomůže. To, rabbi učený, jest hříčka slov. 97 Kde moc, tam právo. Rci, kde váš byl bůh, když poprv Říman v kraje vaše vtrh, když Titus první vrhl pochodeň v chrám jeho svatý? Naši bohové, jimž smějete se a jichž nechápete, již vám jsou stvůry hlav jen střeštěných, nad mračným zvítězili Jehovou. – A platí výsledek. Jste mrtví dnes. AKIBA. Ne docela tak, pane, jak se zdá. RUFUS. Co chcete ještě? – Ve prach zdeptáni a roztříštěni? AKIBA. Co jest právo všech, jimž slunce svítí, pane! Chceme žít! RUFUS. Kdo brání vám v tom? Žijte, jak vám libo, však poslouchati musíte, v tom všecko! AKIBA. Se vzdátivzdáti, pane... značí poslouchati, tož Boha vzdát se, vlasti, jazyka... RUFUS. Bůh, jazyk, vlast – o jdi mi, slova, slova! Ty učený, jenž celý svět jsi shled, jak můžeš k slovům upoutati ducha? 98 Duch vítězí a dnes to duch je Říma, ne hebrejský váš malý, úzký duch, jenž o Sion a Garizim se hádá. Dnes vládne světem Řím a jeho duch, a vy jste malé, bludné sektářství jen v cestě jeho vozu kolesům, on rozdrtí vás – jiné rozdrtil a jiné zdrtí, proto sluje Řím. AKIBA. Tak malý, pane, není ten náš duch, jak ty jej vidíš s Říma cimbuří, před kterým druhdy chvěl se Hannibal. Vy Scipiony máte, Caesary i Augusty – buď sláva jim i čest! – Však ducha na váze – ó pane, odpusť, nám nezadají! Malý národ jsme a štvaný od věků. Jak malý ostrov od počátků do moře cizoty nás Věčný postavil. Boj neustálý jsou naše dějiny, my vždy jsme laň, již na smrt ženou nenasytní lovci. My nechcem nic,nic než možnost: být a žít, a rozvíjet se v mezích zákona, jenž od věků dán v ňadra člověka. Vy silou větší jste, rád přiznávám, my duchem větší. RUFUS. Síla, též je duch! Kde vzala by se, moudrý Akibo, 99 bez ducha v svalech? My dobyli svět, vás potkali jsme na té dlouhé cestě, vy vzdorujete, proto smetem vás, jste cizí klín ve našem ústrojí, ten musí ven! To, mudrci, jest jasno. AKIBA. Ne docela. Nač mohl vzkřísit nás a postaviti na kolbiště dějin duch neznámý, jejž jmenujeme Bohem? RUFUS. To jeho věc, ne naše, příteli! AKIBA. Jej tedy uznáváš sám, legate, on tedy jest, i Římem uznán jest, on velký Jahvé nezmožených vojsk, jenž Saula ved i Judu Machabea, jenž vede nás a k tobě mluví mnou. RUFUS. Já znám jen boha, který vítězí, dnes sluje Řím – proč mlčí ten váš bůh? AKIBA. Snad zhřešili jsme, nechce znáti nás, však my jej známe a znát budeme! Což mohly lháti desky Sinajské? 100 Což byla sláva Davidova sen? Což velkost Šalamouna marností? Nás nezkrušila léta vyhnanství u Babylonských řek, nás Titus nezmoh, jsme stále národ, malý, zdeptaný a vysmívaný, ale národ jsme; tak žijeme, byť třeba dnes náš Bůh víc nechtěl vědět o nás. To, že jsme, že cítíme se býti národem a lepším všech a nad vše vyvoleným, jest naše síla, triumf, vítězství! Pod spárem vaší dravé vlčice, jež prsy svými skryla světa půl, my dýcháme a jsme, my dosud žijem! To upřít nemůžeš mi, legate! RUFUS. Ta vlčice, jíž vysmíváš se teď, spár nevztáhla, by rozdrtila vás tak docela a v prach, vždy jiné losy a jiné úkoly jí kynuly; jste příliš malí, rabbi učený, by po vás vztáhla ocelový spár. Když taký netvor jednou dá se v běh, a hltá prostor volný před sebou, což jemu trn, jenž jako náhodou v spár vdere se mu? Šelma letí dál, rve, hltá, deptá, co jí v cestu přijde, trn, pozděj, po triumfech bojů všech si klidně vylízá – to Řím a vy! 101 AKIBA. Děls netvor, pane, to mi dostačí. Svět bude soudit, až my oba, prach, tlít budem zapomnění. Odpusť mi, že na chvíli jsem porušil tvůj klid. Nás chcete zničit dnes. Nu zničte nás! Však jedno zbude, ne vám zrovna k chvále, že světlo nesli jsme do světa stran, kde násilím jste vládnout chtěli vy! To světlo dál v nás hoří napořád, to z Mojžíšova, pane, trysklo keře a věčné jest! Víc říci nelze mi; vy zoráte snad Sion posvátný, vy zbudujete nové město tam, kde archa vládnula kdys úmluvy, snad římské, řecké město, ví to Bůh, snad nový Babel zločinů a vin, to vše jest možné. – Vy nás vyplejete, jak bejlí z kořene na místě tom, kde druhdy rozkvítal prut Aaronův, leč Žida nezničíte, ten jest věčný, jak věčné lidstvo... RUFUS. Odstup, blouznivče, tvé stáří jedinou tvou ochranou... AKIBA. Mé stáří? – Ne. Mým štítem Hospodin! (Odejde.)
102 RUFUS. To blouznil – kmet – ať vejde Theradion! (Opona se rozhrne, vejde Chanina Ben Theradion, postoupí vpřed, ukloní se a stojí před Rufem.)
RUFUS. Ty, Theradion? THERADION. Ku tvým službám, pane! RUFUS. Co na mne chceš? THERADION. Co ty chceš,chceš na nás, pane!? RUFUS (podrážděn, určitě). Já zorati chci vaši horu Sion, kde stál váš chrám, tam založit chci město, Aelia Capitolina má slouti vám na výsměch a věčnou výstrahu! THERADION. To všecko chceš? To není moudré, pane. RUFUS. A co jest moudré, rabbi učený? 103 THERADION. Co možná provést, slavný legate! RUFUS. A já to neprovedu? THERADION. Sotva, pane! RUFUS. A, rabbi, proč, když k tomu moc mám v ruce? THERADION. Moc není všecko. RUFUS. Co jest více? THERADION. Síla. RUFUS. I sílu mám! THERADION. Tu rovněž máme my! RUFUS. To zamezit? THERADION. Já neřekl to, pane! 104 RUFUS. Nač máte moc? O chrámu zdivo staré své bíti hlavy a své žalmy skučet, štvát lid, jenž klidný bez vás moh’ by žíti a vděčen vládě, jež jej dýchat nechá. Ó mlč, ó mlč – to víme zpaměti: Vy rabbini jste zhoubou této země, jste jedovatou hlízou, z které šíří se otrava do končin nejzazších, jste morem Říma. Jasně vidím teď, vás nejdřív dlužno zkrušit, zdeptat, zničit, pak bude mír – leč s vámi nikoliv! THERADION. To můžeš zkusit! RUFUS. Také zkusím, rabbi! THERADION. Máš proto moc, jsi legat Hadrianův, však co to nám? RUFUS. I znám já dobře vás! THERADION. Nás neznáš, pane! Nemáš tušení, co lidu proroci jsou – 105 RUFUS. Buřiči! THERADION. Ne, buřiči jsou jeho svědomí a jeho síla. RUFUS. Však vás zdeptáme! THERADION. Nás, možná, pane, neb nás málo jest, však národ nikoli – ten nesmrtelný! RUFUS. S blouznivci nejednám jak Akiba. THERADION. Jsem Theradion, pane, proti němu jsem chladný rozum, druhá točna světa. RUFUS. To jedno mi; co chceš, mluv, čas můj kvapí. THERADION. Já nechci nic. RUFUS. Pak proč jsi přišel sem? THERADION. Ty něco chceš a to, co nechcem’ my. 106 RUFUS. A rabínům já mám se zodpovídat? THERADION. Ne rabínům – jen sobě a pak Bohu. RUFUS. Co sobě? – Nic – vždyť, rabbi, přece víš, že legat Říma jsem. Co bohu? – Neznám jej, mí bozi – bozi Říma jsou a těmto se zodpovím již. THERADION. Na tom máš-li dost, já rovněž mlčím. RUFUS. Tedy mluv, co chceš! mneMne zdržeti snad od mých úkolů? THERADION. Ne, pane, chci jen tebe varovat. RUFUS. A před čím, rabbi? THERADION. Pouze před tvou mocí, již silou zveš. 107 RUFUS. A jak to, rabbi můj? THERADION. Tak zcela prostě. Malou parabolu ti k tomu dám. Lev kdysi vyšel z hor, za kořistí si vyšel, nádherný a plný síly, skákal po horách, po pláni běžel přímo ke brodu, kde v záři luny pily ghazely. Zpit silou svoji ani necítil, že malý hnědý štír se zavěsil mu v pracku kosmatou – a běžel dál a cíle dostih, celou krásnou laň na pospas nesl svojím mláďatům a hrdý u brlohu v stínu skal jim složil ji – však v tom pad vedle ní, – štír neúhledný uštknul v pracku jej, a co on těkal plání vítězný, jed zuřil zatím v tlapách mohútných a rozlíval se tělem dál a dal, až schvátil jej, u vchodu brlohu, pad mrtvý vedle svojí kořisti. RUFUS. Tu bájku známe, Řím jest lev, štír vy! Však mohutnému tělu toho lva, ta kapka jedu, věř mi, neuškodí, tu přemůže a stráví – snesl víc. 108 THERADION. Kdys vlezl komár v ucho Nimroda, a Nimrod zšílel, neb mu vyžral mozek. RUFUS. Na bajku bajku – s bohem, rabbi buď, než Akiba ty o nic lepší nejsi. Kdo je ten třetí, který venku čeká a sluje Bar-Kochba? THERADION (odchází.) To ihned zvíš. RUFUS. Ten žárem výmluvnosti plamenné, a druhý dětských bajek důmyslem chce zastaviti kolo rozjeté osudů světa – blázni... (Z venku se ozývá hluk stále rostoucí).
Jaký hlahol?... snad Titus Annius již vykonává mé rozkazy a snad se bouří lid?... (Vrazí do stanu Titus Annius sdrán a bez meče).
RUFUS. U Marta, co se děje? TITUS ANNIUS. Vykonat chci rozkaz tvůj, zapřažen pod jho býk, 109 by zoral horu, čeká u pluhu, dám signál na tuby a hlasatel čte Hadrianův rozkaz – mrtvé ticho... Jak stěny bledí stáli do kola muž vedle muže, jen rty chvěly se, neb ruce rvoucí rusé kučery. Je přečteno a voják trhne uzdou, a z davu vystoupí muž obrovský, a zvedne pěst a praští býka v čelo, – ten svalí se, jak bleskem sklaný kmen, a hrozný ten muž volá hlasem soudu: „Tak stane každému se, drzí rukou kdo této posvátné se dotkne půdy, jež patří Jehově!“... Křik jásavý byl odpovědí – velím, vojáci by zapřáhli se v jho a táhli brázdu, však jako býka před tím jednou ranou on k zemi srazil, začal řáditi nadlidskou silou mezi vojskem kol, co rána, smrt a za ním bouřil dav, a kamenů déšť vojsko rozehnal a dokončil, co jeho začla pěst. RUFUS. Ó hanba vám i tobě! TITUS ANNIUS. Jdi, sám viz! Mne postav před legie Hannibala, před pouště lvy a lačné hyeny 110 a brvou nezachvěju – s blouznivci a střeštěnci však jednat neumím; vím jedno jen, my horu nezořeme, neb celý národ stojí proti nám. RUFUS. My zořem horu, kdyby legie tam klesnout měla vedle muže muž pod pěstí toho židovského obra, jenž v posled zemdlí přec. My zořem horu! (Rostoucí hluk válečný, vstoupí Bar-Kochba, beze zbraně v prostém šate hustý vous ryšavý splývá mu v bohatých vlnách přes prsa a dlouhé vlasy objímají jako rámcem mohutnou hlavu lvího výrazu, jde klidně k Rufovi, jenž k němu vzhlíží bez pohnutí.)
BAR-KOCHBA. Ben Akiba i rabbi Theradion sem přišli prosit; než’s je vyslechl, v tom drzí námezdníci začli již tvé konat rozkazy. RUFUS. Co tobě po tom? BAR-KOCHBA. Muž poctivý tak žádný nejedná, to římský podskok byl a já ti pravím, jdi domů, legate, a vyřiď tam: Řím kdyby celý se svých sedmi hor a s velmocí svou šírou v světě celém 111 sem přišel k nám, Sionem nepohne a nezorá lán chrámu Jehovy! RUFUS. Já sám jej zorám! (Chce k oponě stanu). BAR-KOCHBA (vztáhne ruku). Zpátky, legate! (Opona celá klesne stržena, lid židovský valně ozbrojen hrne se za hlasitého křiku a volání na scenu, v jeho čele Akiba, v pozadí jest viděti prchající vojáky římské, u vchodu leží mrtvoly vedle poraženého býka a překoceného pluhu.)
BAR-KOCHBA (ukazuje vztýčenou pravici v pozadí, Rufus ustupuje).
RUFUS. Kdo jsi, barbare? AKIBA (předstoupí u vytržení). Vyvolený Páně! Vstal nový Saul a nový David vstal, a nový Simson mezi zástupy, roh síly své naň vylil Hospodin, svůj hrom do jeho mocné pěsti vložil, své blesky v oko jeho, andělů sta postavil mu k boku, a ti kryjí skráň jemu stookými perutěmi; jej rána nedotkne se nepřátel, on velký kráčet bude v středu malých 112 a šlapati po hlavách ještěrů; v prs zakousne se staré vlčici, až vykrvácí jemu u nohou! Bar-Kochba to, on veliký syn hvězd! Tvůj, lide, nový král a Mesiáš! (Lid obklopí ze všech stran Bar-Kochbu, klekají před ním a líbají lem roucha jeho. On stojí, skříživ ruce na prsou, bez pohnutí.)
AKIBA. Já žehnám ti! Já, který prošel svět a viděl ponížení lidu svého, teď vítám v tobě jeho vzkříšení! Tys judský lev, tys hvězda Jakuba, ty žhoucím dechem úst svých zabiješ i satana, jak věstil Isaiaš, tys Nasi náš, ty kráčíš bez meče neb všecka síla je v tvém rameni, však já tě opásám již mečem síly, na bílého, pojď, oře vystoupíš, já pokorně ti střemen podržím jak svému králi! (K Rufovi)
A ty, legate, spěš Římu říci: Povstal Israel, dnes není více tělem bez hlavy, Pán smiloval se nad svým lidem zas, o chrámu zdi leb tlouci nebudem, však zajásáme svému králi vstříc, jenž sluje Bar-Kochba a syn je hvězd! (Lid odvádí za rostoucího křiku Bar-Kochbu. Rufus a Titus Annius hledí za nimi v němém ustrnutí.)
113 RUFUS. Hned třeba dáti zprávu do Říma; ten požár větší budebude, než se zdá. Cit Akiba byl, rozum Theradion, však Bar-Kochba je více všech – je čin! 114 ZPĚV V.
VOJSKO HOSPODINOVO.
[115] VOJSKO HOSPODINOVO. Vojensky tábor Bar-Kochbův mezi Betarem a Jerusalemem. Stany, mezi nimi vozy s potravinami. V prostředí hlavní stan Bar-Kochbův, před ním na vztýčeném místě zástava, pod ní lavice. Skupiny vojínů v hlučné poradě. Ženy a děti u vozů v pestrých skupinách. Válečné signaly. Opona stanu Bar-Kochbova se po nich otevře a vystoupí hlasatel.
HLASATEL. Všem shromážděným bojovníkům Judy Bar-Kochba vzkazuje své pozdravy, je v tábor vítaje. HLASY. Zdráv Bar-Kochba! JINÝ HLAS. Pst! Ticho! Hlasatele nerušte! HLASATEL. Ku velkým skutkům ústy Bar-Kochby i Akiby a synedria volá vás Jehova a celý Israel. [117] HLASY. Mluv, co chceš na nás! Rádi posloucháme! HLASATEL. Že k velkým věcem Pán vás povolal, chce znáti lid svůj, zda-li hoden jest, té velké práce, jež tu kyne všem. A toto Bar-Kochba dí ústy mými: Vzplát k velkým činům šlechetné, však dokázati, že ten svatý žár hrou není rozmaru a okamžiku, jest první vždycky muže povinnost. Z úst Akiby jste všickni slyšeli i Bar-Kochby, ký úkol veliký nám nastává, však hodné síly jen chce Israel mít k jeho vyplnění. HLAS. Vždy pevné slovo muže stačilo, co může žádati víc Bar-Kochba? JINÉ HLASY. Chceme zvěděti to, nech jej, ať již mluví! HLASATEL. To ústy mými praví Bar-Kochba, syn Hvězdy, Judy velký Mesiáš, a souhlas Akibův jest s jeho slovem: „Kdo Hospodina chceš být bojovníkem, dej důkaz síly dřív a odvahy, 118 neb silné pouze potřebuje Pán, ne slabochy a podlé ženkyly. Kdo sílu cítíš ve svých útrobách za boží zákon, svobodu a právo, až v poslední dech věrně v boji stát, dej tomu výraz v pevnou záruku, že vytrváš, že síly v tobě jest, vše snést a vydržet, co přikvačí. Jho Jehovy jest těžké jako žernov, a silný pouze dál jej může nést. Tož Bar-Kochba dí toto mými ústy: Kdo chceš se božím bojovníkem zvát a přijat býti v Hospodina voj, ty podej důkaz síly, odvahy: na špalku, který bude přinešen, si dobrovolně utni jeden prst na vlastní ruce. Kdo to vykoná, je hoden vojínem slout Bar-Kochby. (Nové hlaholy trub. Ze stanu Bar-Kochbova přivlékou vojíni špalek, v nějž je zaražena sekera, a postaví jej před lavici pod zástavou. Skupiny v lidu, hovor a reptání, mezitím vystoupí ze stanu Bar-Kochba, jest bez brnění a bez meče, kráčí s hlavou nepokrytou k špalku a zvedne sekeru položiv svou ruku na špalek.)
BAR-KOCHBA. Já, vůdcem vaším mám-li vskutku být, sám první podstoupím, co vyžaduji. (Utne si prst levé ruky.)
Kdo síly má, ať následuje mne! Odstoupí pod zástavu a skříží ruce na prsou. Úžas a strnutí v lidu. Různé hlasy souhlasu i nevole.)
119 BAR-KOCHBA. To první zkouška božích bojovníků, jste stádo bab či zástup hrdinův? HLASY. Má pravdu. JINÉ. Pojďme, to jest okamžik! JINÉ. To nelidské, dost příští boj nás schvátí, nač napřed komolit se? JINÉ. Zbabělci! má pravdu Bar-Kochba! JINÉ. Nuž k špalku jen! PRVNÍ VOJÍN (předstoupí a položiv prst na špalek utne jej). Tvůj první bojovník jsem, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Ne můj, však Hospodinův, příteli! (Obejme jej a posadí na lavici vedle zástavy.) HLASY. Nuž za ním, za ním! 120 JINÉ. Vše pro zákon boží! (Davy se hrnou k špalku a prsty si utínají, Bar-Kochba každého obejme a políbí.)
JINÝ VOJÍN. Krev volá krev – zde první krůpěj dám, kde poslední pro zákon Jehovy? (Utne si prst.) BAR-KOCHBA. A pro svobodu, velkost Israele? měls doplnit; ó synu můj, budbuď zdráv! MNOHÉ HLASY. Žij Bar-Kochba! JINÉ. Náš nový Mesiáš! JINÉ. A spása naše! JINÉ. Vše pro slávu Judy! Jest velký Bůh, Bar-Kochba jeho syn! (Davy vojínů se hrnou k špalku a prsty si utínají.)
MNOŽSTVÍ. Jak málo to pro zákon Jehovy, jak málo to pro spásu lidu jeho! 121 SBOR LEVITŮV V STANU BAR-KOCHBY. Je oběť všecko, nelze bez oběti si myslit velký čin. Ó spějte v náruč boha, moje děti, sem pojď, kdos boží syn! HLASY. Já býti chci jím! JINÉ. Jsem jímjím, PanePane, již! Vojín mladý (Bar-Droma) vrhne se k špalku a zvedá sekeru. V tom vyběhne od vozu žena prostovlasá (Judita z Cyreny) a zadrží mu ruku ze zadu, když chce si prst utnouti.
ŽENA. Já nikdy k tomu nesvolím, tvá matka! VOJÍN. Mám hanbou býti synům Israele? toTo, matko, na mne žádat nemůžeš! ŽENA (se vztyčí). Já nechci tomu. Já to zakazuji! Snad proto jsem tě nesla pod svým srdcemsrdcem, tě porodila v těžkých bolestech, jež skoro život stály mne, snad proto jsem kojila tě v sladkých matky snech, tě odchovala léta v odříkání, bys zmrzačit měl krásné tělo své? 122 Ó hleďte naň – toť přece krásný hoch! Můj syn, mé dítě! – Proč má zmrzačit se dobrovolně v cizí rozmar jen? Já nestrpím to, utni ruku mou, však sebe nesmíš, synu, zohavit! Dost bědy bude a dost neštěstí, až udělá to Říman sveřepý, a udělá to, vím to bezpečně, však tenkrát zákonem to bude války, tvé zmrzačení v boji, ba tvá smrt, ty spečetí tvou lásku k otčině a k Bohu dědů, budou velkým činem, za který žehnat bude tobě vnuk. Však toto zmrzačení dobrovolné jest přepych odboje a pýchy jen! (K Bar-Kochbovi.)
Tvé pýchy Bar-Kochbo! – Nu, jen se směj, já nedám svoje dítě zmrzačit! VOJÍN. Zpět ustup, matko, to jest zákon boží, a blah jen ten jest, kdo mu poslušen! ŽENA. To šílenství jest! Zpátky, hochu můj! Svou hlavu položím spíš na špalek, než dala bych své dítě zmrzačit! BAR-KOCHBA (předstoupí klidně). Tvé city ctím, ó matko šlechetná, a chápu je, však vyšší zákon boží; 123 i tobě, hochu, plně rozumím a cením krásnou tvoji zmužilost. HLASY. Má pravdu žena! JINÉ. To jest zbytečnost, kdo bojovati chce pro zákon boží a Judy svobodu, ať přísahá, to dostačí, nač takých obětí? JINÉ. To rouhání jest proti Jehově, za jeho zákon máme bojovat, však dřív si usekati máme ruce!? To divný zápas! JINÉ. Ticho! Zmlkněte! Bar-Kochba mluví! JINÉ. Což snad on je Bůh? BAR-KOCHBA (Velkým hlasem, důstojně.) Já nejsem Bůh, jen jeho sluha jsem a poslední a věru nejmenší, však jestli ústy mými hovoří, on pravdu dí, jíž nutno poslouchat. 124 Já ukáži vám, co jest zákon Páně! Ctím dobrou vůli toho mladíka i svaté city jeho matky ctím, však nejvíce ctím nad vše zákon boží. (Položí ruku na špalek a utne si druhý prst.)
To snad vám stačí! Pojď sem, synu můj, teď spokojena bude matka tvá a neztratím dobrého vojína, jímž býti slibuješ! (Zvedá vojína a objímá jej.jej.)
VOJÍN. Ó králi můj! ŽENA. Jeť velký Bar-Kochba, jeť Mesiáš! HLASY DAVŮ. Buď požehnán a naším vůdcem buď! Vojín líbá lem roucha Bar-Kochby, který jej usazuje na lavici pod zástavu. Všeobecné fanatické vzrušení. Muži a ženy se objímají, vojíni se hrnou k špalku a klekají nemohouce se pro nával k němu dostati. Jásot a ryk.
MNOŽSTVÍ. Jest velký Bůh a velký Bar-Kochba! 125 ZPĚV VI.
TUR-SIMON.
[127] Val pevnosti Tur Simonu. V pozadí ploché střechy domů a věží. Na valu stan vůdcovský, proti němu vztyčují římští vojáci sedm křížů a jiní vykopávají sedm jam, vždy jednu pod každým křížem. Před stanem křeslo polní.
1. VOJÍN ŘÍMSKÝ (zaměstnaný u křížů). Kdo asi bude vbit na tyto kříže?
2. VOJÍN ŘÍMSKÝ (zaměstnaný u jam). A kdo as bude vbit do těchto jam?
CENTURIO. Možná, že vy sami, zlíbí-li se tak vůdci a nebudete-li v čas hotovi. Jinak jsou kříže ty a jámy pro zajaté Židy, které včera pochytaly naše stráže a kteří mají vypovídati před vůdcem.
1. VOJÍN (u křížů). Jsme hotovi, pane. (Slézá s kříže).
[129] 2. VOJÍN. My rovněž,
(vylézá z jámy)
pane! Signály na tuby, opona stanu se rozhrne, vyjde Quintus Tinaeus Rufus, za ním legionáři a centurionové se signy a tubami.
RUFUS (usedaje). Jak že mi říkají? Tyrannus Rufus! Nu, chci si toto jméno zasloužit, co posud konal jsem, jen předehrou těch bylo hrůz, jež teprv započnou. Zlou druhdy nechal pověst Quietus, já nechám horší, ať mne pamatují a zpupní, tvrdošíjní poznají, že s Římem žertovati, neradno. Sem přiveďte ty židy zajaté, ať vypravují, však jim otevřem již ústa (k vojsku),
mučidla si připravte a dříví pod vše kříže k hranicím! Zatroubení. Vojáci římští předvádějí spoutané Židy. Jest jich 14, mužů a žen různého stáří, ruce mají na zad svázané a spojeny jsou jedním provazem.
RUFUS. Chci dvojí od vás, než vás odsoudím a vykonati trest dám na výstrahu všem buřičům po celém Israeli. Ty zříte kříže! Tur-Simonu val ať hlásá v dálku celé Judei, že Řím se vaší vzpoury neleká. Ať mluvíte již ochotně a pravdu, ať lžete, tvrdošíjně mlčíte, 130 vždy viset budete, kdo muži jsou, kdo ženy po pasy až zahrabány pod muži budou v pospas šakalům. Jen muka můžete si ušetřit, vyznáním přímým, nikdy ale smrt. Mluv, starče, hlavou zdáš se býti všech, rci nejdřív, jak ta hádka povstala, jež první byla srážky příčinou římského vojska s luzou Israele? STAŘEC. Co mluvit mám? Ty sotva uvěříš, však pravdu povím. Včera v chvíli tu byl šťastný otec jsem a šťastný tchán, my svatbu měli v domě, průvodem jsme k posvátnému táhli obřadu, kdy sobě v zmar jsme cestou potkali tlum římských pěšáků. Ti surově se vrhli na družby, již k oběti, jak posvátný náš velí obyčej, dva nesli ptáky, bílé holubice; jim vyrvali je, chřtán jim zadrhli a s žerty hrubými je házeli po sobě druhu druh a do prachu. Jen malý odpor našich, meče bleskly, a kamení jim v odvet fičelo, sbor římský pobit byl a rozehnán, náš průvod seřadil se k obřadu, jenž vykonán pak bez vší překážky; však v noci při svatebním veselí když seděli jsme, větší počet přitrh 131 a střechy zapáliv nám nad hlavou s nahými meči vpadl do jizby, vše vraždil, co mu přišlo do cesty, ostatní spoutal a sem odvedl. Toť podle ryzí pravdy věci stav. RUFUS (směje se). Tak máme celou svatbu pohromadě, nu o důstojnou svatební vám noc se postaráme! Jaká drzost, starče, římskému odporovat vojínu? Ctí má ti být, když tebe osloví a ráčí zažertovat s prašivinou; pár holubů a k vůli tomu vzpoura! Je viděti, záminky hledáte, nic jiného! A nyní pověz mi, kde vojsko židovské je táborem? Kde zdržuje se hrozný Bar-Kochba? Jak velký počet mužů naverboval? A všecko vůbec, sám co o tom víš. STAŘEC. Já nevím ničeho, tož těžko říci, a kdybych věděl, říci ještě hůř; já nezradím přec zákon Hospodinův, ni jeho lid, zde nadarmo se ptáš. RUFUS. Pověste Žida hned na první kříž, pod nohy oheň jemu rozdělejte, však začne brzy mluvit ještě rád. 132 STAŘEC (mezitím, co jej odvádějí). Je veliký Bůh, vladař zástupů, buď sláva jemu z věků na věky! RUFUS (kyne muži, který stál za starcem). Tys šťastný ženich? MUŽ. Ženich smrti teď. RUFUS. Mé slyšel’s otázky, tedteď odpovídej! MUŽ. Ty více neuslyšíš ode mne, než předchůdce, můj tchán, ti pověděl. RUFUS. Pak viset budeš stejně jako on. MUŽ. A stejně chválit pána zástupův. RUFUS. Jak libo ti (k vojákům),
jej na kříž přivažte, a oheň rozdělejte pod křížem! Mezitím přivázán byl kmet na kříž a oheň rozdělán pod jeho nohama.
133 STAŘEC NA KŘÍŽI. SuďSuď, HospodineHospodine, s těmi,*) kteří se soudí se mnou, a bojujbojuj, panepane, s těmi, již se mnou bojují! S pavézou štít vem na se, mně ku pomoci povstaň, s kopím se v cestu polož táhnoucím proti mně! Ó promluv k duši mojí, spasení tvoje já jsem, ať zapýří se hanbou, kdo hledají můj zmar! Ať zahanbeni prchnou, jak přede větrem plevy, a Hospodinův anděl je rozptyl do stran všech! RUFUS (k ženě, která stála za mužem). Tys nevěsta? ŽENA. Tos lehce uhádnul. RUFUS. Jsou z pravidla vždy ženy povolnější a proto, doufám, budeš mluvit líp. ____________ *) Žalm 34. 2–6.
134 ŽENA. Nic víc, nic míň, než ženich a můj tchán. RUFUS. Ó zbujné plémě! Nyní patrno, jste všichni spiklenci! Šat strhněte jí s údů a ji vražte do jámy pod onen kříž, kde úpí její choť. ŽENA. Jsme aspoň v utrpení sloučeni, buď chválen za to věčný Sebaot! Vojíni zatím přivázali muže na kříž a zapálili oheň pod jeho nohama. Jiní se vrhli na ženu a trhají s ní šaty.
RUFUS (k vojínům). Aj, krásné tělo dívčí! pohár sem bez Baccha nemůže být Venuše! Dva vojíni odejdou do stanu a přinesou amforu a pohár, nalejí do číše a jeden v kleče podává plný pohár Rufovi.
MUŽ NA KŘÍŽI. Bůh jest mé útočiště i má síla*) v soužení každém hotová pomoc, ať puká země, bát se nebudu, ať do prostřed se moře hory svalí! ___________ *) Žalm 45. 2–4.
135 RUFUS (pije) Noc pěknou svatební mít budete, o půlnoci zde šakal s hyenou tvým bude ženichem a krkavec u hlavy jemu zašeptá cos v sluch, až všecka krev mu ztuhne ve žilách! (Odevzdá číši vojínu, který ji znova naplní. Rufus pije. Mezitím vrazili vojáci nahou ženu až po prsy do jámy.
ŽENA V JÁMĚ. Ó vysvoboď mne, Bože!*) k mé duši vlhko sahá, jsem pohřížena v bahně, dna nemá, v hloubi hlíny mé hrdlo vyschlo již, a zemdlely mé oči, tím, že jsem po Tobě se ohlížela jen! Ó z bláta vyrvi mne, aa, PanePane, nedopusť, by tato prohlubeň se nad mnou uzavřela! RUFUS. Hoch je tam ještě, ať přistoupí blíž! (Stráže odpoutají hocha a postaví jej před Rufa. Hoch má svrchní šat sedraný, dívá se vzdorně v tvář legatovu.)
TyTy, písklepískle, aspoň budeš mluviti! Kdo jsi? Tvůj drzý obličej mne dráždí. ___________ *) Žalm 68, 2–4, 15–16.
136 HOCH. Jsem bratr oné ženy, kterou mučíš. RUFUS. A kolik je ti roků? HOCH. Jedenáct! RUFUS. Viz tam ty kříže, jeden bude tvým, a stejnou dostaneš též hranici pod nohy, jestli mluvit nebudeš a nezodpovíš všecky otázky, jež otci tvému dal jsem i tvé sestře. HOCH. Těch nezodpovím, Bůh jest nade mnou! RUFUS. Tak s tebou řeči nemám, s dětmi přec se chvíli zdržovati nebudu. HOCH. To věc je tvá, jak trpěttrpět, věc je moje. RUFUS. I děti odboj stáh v své sítě již? 137 HOCH. Ty první vždy v ní byly, legate, je vidět, neznáš naše dějiny, pak znal bys jistě osud Makabejců. Ti nevymřeli posud v Israeli, sám, chceš-lichceš-li, důkaz toho tobě dám! STAŘEC S KŘÍŽE. Můj hochu, drž se jen! MUŽ S KŘÍŽE. Buď chválen Bůh! ŽENA Z JÁMY. Jen vytrvej, můj bratře, pro Boha a jeho zákon. HOCH. Bar-Kochba jej splní! Co život můj, kde otec trpí tak a sestra má a její choť? – Zde jsem! (Sám se svlékne z šatu a vstoupí mezi vojíny, tito jej chopí a vlekou k třetímu kříži.)
RUFUS. To šílenci jsou! VŠICHNI ZAJATÍ. Ano, Hospodina jsme šílenci, buď chválen Sebaot! 138 RUFUS. Tak, mluvit nebudete? VŠICHNI. Ani slova, jen jediné: Jest velký Hospodin, zpod spárů lvích nám podá ruku svou, zpod žernova skráň naši vytrhne, by posadil nás na trůn slávy své, kde bude v blescích trůnit Israel! RUFUS. Tak na kříž s všemi, s všemi do jámy, zapalte ohně, dolů šaty z nich, ať zvědí, co jest Řím a jeho moc! ZAJATCI. Všech silnější jest pán Bůh Zástupů. RUFUS. Nu, uvidíme, kdo jest silnější! Sem víno, hoši! (Vojín mu podá plný pohár, on jej zvrátí a odhodí.)
Nyní skřížím ruce a budu pásti se na mukách vašich! (Vojáci odpoutali ostatní zajatce a svlékli je, muže přivázali na kříže, ženy naráželi do jam pod ně, roznítili ohně pod nohama ukřižovaných. V tom ruch v pozadí. Tlum vojska vstoupil na hradby.
139 CENTURIO (oznamuje Rufovi): Již vrátili se naši vyzvědači. RUFUS. Ať předstoupí, ti ihned poví nám, co zdráhají se tito vyjeviti. CENTURIO předvádí tři vyzvědače Římské, kteří se hluboce uklánějí před Rufem. RUFUS. Mluv, Sergie! I. VYZVĚDAČ Zlé zprávy nesu, pane, tvá dcera jela včera vesnicí blíž Betaru, náhodou nešťastnou jí zlomila se voj, neb do skály vjel prudký náraz ořů. Na štěstí bez úrazu – ji bozi chránili – se skokem rychlým s vozu spasila. By novou k vozu opatřili voj, po prvním stromu sáhli u cesty tví lidé, sotva topor vzduchem švih, tu luza židovská, jež nečinně ba škodolibě k tomu přihlížela, ni rukou nehnouc v pomoc ochrannou, se dala do vojska, ty stromy prý jsou posvátné a svatokrádež páchá, kdo prý se dotkne drzou pěstí jich. 140 RUFUS. Co posvátné vše není této luze, jen za vším hledá, za vším záminku ku odboji a vzpouře. Pokračuj! VYZVĚDAČ. Toť jeden z oněch svatých stromů byl, jež, sotva že se děcko narodí, v zem zasazují, rostou s dítětem až k době svatby jeho, v předvečer pak při zpěvu a hudbě posvátné je utnou teprv, aby z kmenů jich tyč udělali k skvostným nebesům, pod nímž vedou hocha s nevěstou v chrám k obědu, kde čeká jejich kněz. RUFUS. To samá pověra a samý blud! VYZVĚDAČ. Tví lidé nechtěli tak rozumět, strom skáceli, však v tom již celý dav se vrhnul na ně, zaplál divý boj a krutá seč. RUFUS. A dcera má? VYZVĚDAČ. Ta prchla, jak první začlo fičet kamení. 141 RUFUS. Dík bohům všem! A lid můj? VYZVĚDAČ. Leží zbit ve krvi své, jež volá o pomstu! RUFUS. A tato hromem s nebes přikvačí. Až v nebe roste smělost chátry této! Ty odstup, Sergie, – mluv, Licie, co o vojsku jsi zvěděl,zvěděl Bar-Kochby? II. VYZVĚDAČ předstoupí a ukloní se legatovi, druhý vmísí se mezi vojsko a prohlíží si mučené Židy. To stále roste, velký legate, již dvě stě tisíc mužů počítá, těch, kteří uťali si po prstu pro zákon boží! RUFUS. Synu psí, ty lžeš! Jak, dvě stě tisíc? Cos to pravil, chlape, je možno to, že dvě stě tisíc jich? II. VYZVĚDAČ. Když o muže míň, ať mne zhltí zem! STAŘEC NA KŘÍŽI (slabým, ale přece slyšitelným hlasem). Jak veliký jsijsi, Bože Zástupův! 142 II. VYZVĚDAČ. Jak potopa se valí, duní zem pod tihou jejich kroků, prachu sloupy se k nebi zvedají, zní jejich zpěv, v jek pozounů, jež jícny zlatými se sluncem závodízávodí, a v čele jich jde Bar-Kochba, sám v rámci vlasů svých rozhněvanému slunci podoben. Ó prchni, pane, smím-li raditi, jich dvě stě tisíc, sotva třetina je celá římská tady posádka! RUFUS. I tebe nakazilo šílenství té chátry zběsilé? Vbít tě na kříž dám. Však dříve rci, co o Bar-Kochbě víš. II. VYZVĚDAČ. Tvůj nechci, pane, déle nítit hněv. Jest velký jako bůh a hrozivý, lva potká v poušti, pohledne mu v tvář, lev krotký schoulí se mu u nohou, a když se neschoulí, on vytrhne mu čelist jako houžev zpuchřelou svou jednou rukou, z které prsty dva si uťal lidu svému na příklad. MUŽ NA KŘÍŽI velkým hlasem. Ó nový Samson povstal v Israeli! 143 JINÝ NA KŘÍŽI. A pravdu pravil o něm Akiba: „V něm vstala velká hvězda z Jakuba v něm povstal z Israele mocný kmen, jenž zkruší pyšné hlavy Moabu a všecky syny Setha rozdrtí!“ ŽENA Z JÁMY (hlasem velikým). „Jen málo toho jemu potřebí, on nebesy i zemí otřese, on skácí v rumy trůny boháčů a zahladí moc zpupných pohanů, on hvězdy syn, náš pravý Mesiáš!“ RUFUS (vztekle). Žhavého olova jim vlejte v chřtány, ať vytí jejich zde nás neruší! (Vojáci nahřívají pánve s olovem nad ohni a vykonávají mezi dalším rozkaz legatův.)
RUFUS k III vyzvědači. Co ty víš, Sixte? Bez váhání mluv! III. VYZVĚDAČ. Dřív opraviti musím Licia, děl dvě stě tisíc vojsko Bar-Kochby že mužů čítá, řek jen polovičku. RUFUS. Což spikli jste se, neb jste šíleni? 144 III. VYZVĚDAČ. Mou zprávu vyslyš, velký legate, a po radě pak učiň Licia a jak jen můžeš, dej se na útěk! RUFUS. Na útěk? Nikdy! Rychle vypravuj! III. VYZVĚDAČ. O prstů utínání Licius již pověděl, já jinou zprávu mám. To kruté nařízení Bar-Kochby na tuhý odpor brzy narazilo, a rada knězi hned se sestoupla, neb mnohé matky, mnohé manželky tak nechtěly dát děti, muže své víc mrzačit. Však Bar-Kochba stál na svém, chtěl důkaz síly míti na každém, kdo vstoupiti měl v zástup Hospodina, jak ztřeštěnců těch voj se nazývá. Tu někdo v synedriu návrh dal, jenž přijat hned byl s velkým jásotem,jásotem (já svědkem skrytým toho divadla jsem, pane, byl za žida přestrojen, a Joviš ví, že pravdou jest má řeč.)řeč). Zněl výrok kněží, k němuž Bar-Kochba též přisvědčil: Kdo chce být k vojsku vzat, má vlastní pěstí cedr poraziti, neb v běhu vyvrátit jej ze země. Od Betaru, co kámen dohodíš, 145 se táhne odvěký hvozd cedrový po mírné pláni v hlubé údolí, na stráni vojsko sestouplo se v šik, pod strání na omšené balvany usedli starší, knězi, zákonníci. A nyní začlo děsné divadlo! Z řad mužů první vystoup Bar-Kochba, šel klidně mezi kmeny odvěké, z nich největšího obra vybral sobě, jej klidně změřil od hlavy až k patě, pak napřáh pěsť svou jako hromoklín a brvou ani v tváři nepohnul, a rána zaduněla jako hrom, to rána jeho pěstě mohutné a druhá na to ještě dunivější jsouc dlouhým provázena praskotem, a cedr třistaletý, hvozdů král, jenž bleskům čelil v tolikerých bouřích a vichrům vzdoroval, se zhroutil v ráz pod mocné jeho pěstě úderem. Zem zatřásla se ve svých hlubinách, když na kmen jeho blesky zbrázděný, on vložil nohu svoji pokojně jak na šíj skáceného otroka, a sterý povyk vzpjal se k obloze, tož z dvou set tisíců židovských hrdel: „Toť Bar-Kochba! Syn Hvězdy! Messiáš!“ On klidný stál a patřil s úsměvem na úžas všech, pak odstoup o sto kroků, v tom druhého si soka vyvolil svou orlí zřítelnicí v sboru tom, 146 dal v prudký běh se s výše v hlubinu a v běhu ku kmenu když dorazil, jej páží objal – strom se bránit zdál, on nepovolil, dvakrát zakroutil, až v praskotu jej divém s kořeny vyvrátil z rodné půdy a jím šloh, až hlíny, štěrku celým přívalem se stmělo nebe a strom děsně hýkhýk, jak měl by duši, když dopadl v zem! A nový pokřik, nové jásání: „Tys Bar-Kochba, Syn Hvězdy! Messiáš!“ A nyní měls to, pane, viděti! S mohutným rykem jako vichrů rej když rozpoutá se hustým pralesem, že praská to a sviští do kola a praští, puká, houká, hvízdá, fičí, se za Bar-Kochby vrhli příkladem na kmeny všichni. Zápas obrovský! Tu pěstě kmeny kácely jak třtiny, tam v běhu mihalymihala se ramena, šat vlající a klubko lidských těl se svíjelo kol těla starých stromů, a rvali je a z hlíny trhali, až tmou se zakryl blankyt sálající a slunce utonulo v prachu mračnech. Kmen padal za kmenem, ten skácen ranou, ten vyrván, odhozen jak dětská hříčka, a dolů střemhlav se to válelo, jak obnoven by starý byl tu boj gigantů dávných! Člověk s kmenem srost, eje nerozeznals, spolu váleli 147 se dolů strání v divém praskotu a řvaní divokém! A ptactvo nebes mníc, bouř že hrozná lesy bičuje, se vzneslo k výši s hlasným krákáním a hýkáním a vytím tisíce tu hlasů zvířecích se mísilomísily do hlasů lidských, zvuků vichřice! Sup holohlavý, orel, výšin král, výr, noci host, a sokol hltavý a mezi nimi menších opeřenců mrak celý zděšen vzlétl k nebesům, a perutěmi v skřeku splašeném zakrýval slunce jako v zatmění, co divá zvěř, již hostí onen prales, se s řvaním lítým dala na útěk a vrhala se vztekem vznícená na muže, kteří lesa čelisti zde otvírali s divým výskotem. Dvě lvice na Bar-Kochbu vrhly se, v prs každý se mu jedna zakousla, on jak dvě kočky chyt je pod krkem a odhodil sto kroků od sebe, co šakala, jenž chtěl mu nohu hrýzt, jak krtka odkop, jej si nevšimna. Tak jako on i jiní řádili, a nežli slunce kleslo k západu, kde prales byl, tam byla mýtina; sta kmenů vykácených, vyrvaných se válelo přes sebe v neladu, nad kterým ptactva mrak v dál ulétal. Pak začli kněži kmeny počítat, 148 co kmenů povalených, tolik mužů, jen na Bar-Kochbu přišlo kmenů sto! Pak začli velebiti boha svého, v šik srazili se mocný, pod nimi že zaduněla země, k Betaru se obrátili jako živý hvozd a Bar-Kochba v jich čele jako král! RUFUS. A kam se valí? V tom v pozadí ruch a křiky zděšení, vrazí sem posel a bezdech klesne před Rufa. POSEL. K Tur-Simonu sem! Ó pane, rychle dej se na útěk, jdou jako velkých vod jde potopa a hrůza před nimi! RUFUS vyskočí z křesla. Vojsko na valy, a praky vše a katapulty ven! Je přivítejte deštěm kamení, je rozežeňte tříští balvanů, když bestie jsou – o krok ne však zpět! Ruch a vřava mezi vojskem, signály tub, vojsko se šikuje a odchvátá. Z hloubky je slyšeti praskot a temné údery, ryk a jásání, zkad se vždy určitěji ozývají jednotlivé hlasy volající: Sion! Bar-Kochba!
STAŘEC NA KŘÍŽI. Bůh zástupů již vyslyšel náš pláč, ó dítky, radujte se, veliký 149 jest starý Jahvé v plášti síly své, a smilování jeho bez konce! OSTATNÍ. Alelujah! Alelujah! JINÝ POSEL (vrazí udýchán). Co katapulty všecky, legate! Jdi podívati na hradby se sám, tam celý šik těch stojí netvorů a chrlí vodopády kamení do temné mužstva zdi, jež dole vyje a zmítá se a ječí zběsilá, a s posměchem a šklebem vítají tvých tormentů třískavé pozdravy a škorpionů šípy okuté. Však největší div, v čele živé zdi jak skála stojí obr Bar-Kochba a chytá deskou svého kolena vše balvany a zpět je odhazuje, jak dítě by si s drápky hrálo jen! Tví onagři tam marně hýkají, jsou židovské té luze k šklebu jen! III. POSEL (vrazí za ním). Ó, prchej pane, město ztraceno, jsou hradby ztečeny, tvé vojsko prchá, děs po nich sáh svou pěstí obrovskou, i odhazují meče, přílby, štíty, jak stádo ovcí běží bezbranných a křičí: „Kdo jen můžeš, spas se, spas!“ 150 Z hloubi stále rostoucí vřava válečná a silnější pokřiky: „Sion! Bar-Kochba!“
RUFUS. Na chvíli ustupuji přesile, však navrátím se s větším vojskem sem a běda všem! VOJSKO ŘÍMSKÉ na útěku bez zbraně žene se v zmatku na valy s pokřikem.
RUFUS. Ni o krok zbabělci! a chcete-li již ovčí životy si zachrániti podlým útěkem, ty židovské psy zde mi dobijte, ať mrtví padnou v ruce vítězům! CENTURIO odstrčí na útěku legata. Ty, máš-li času, dobij si je sám! Nový příval utíkajícího vojska strhne Rufa do svých vln, ze střech Tur-Simonu vyvalí se hustý oblak dýmu. Hluk boje větší a větší.
STAŘEC NA KŘÍŽI. Já v tebe doufal, Bože na věky... MUŽ NA KŘÍŽI. Víc nebudu zahanben před tebou! ŽENA. Má pevnost jsi i skála, Hospodine! 151 JINÝ. Tvá chvála bude vždycky v ústech mých, tys vytrhl mne ze všech přístrachů... HOCH. Buď veleben náš velký Sebaot! Vojsko Bar-Kochbovo hrne se na jeviště, Bar-Kochba s mečem v pěstipěsti, hned za ním Akiba, Meír, Elesar.
MNOŽSTVÍ. Zdar Bar-Kochbovi, sláva budbuď a zdar! BAR-KOCHBA vrhne se na kolena a políbí zem. Dík Hospodinu vzdejte, vedl nás a sílu vdechl v naše ramena on bojoval, on vítěz jediný! STAŘEC NA KŘÍŽI. A jeho Messiáš, tys Bar-Kochba! MNOŽSTVÍ. Tys Messiáš, tys král, ó Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA (uzří mučené). Ty nejdřív osvoboďte! (Vojíni poslouchají jeho rozkazu.)
Požár v městě pak spějte uhasiti. Tur-Simon klíč k ostatním jest Judy pevnostem. Pak valy vše obsaďte strážemi, by na noc nevrátil se nepřítel. 152 AKIBA (objímaje Bar-Kochbu). Já neklamal se v tobě, synu můj! BAR-KOCHBA. A Věčný dá, že nesklameš se již. (K lidu.)
Až vykonáte, co jsem nařídil, sem všickni přijďte k slavné modlitbě a díkůčinění, ať loutna zní i harfa s citerou v ples Hospodinu, on vítěz jest, budbuď sláva mu a dík! MNOŽSTVÍ. A jeho Messiáš jest Bar-Kochba! 153 ZPĚV VII.
NOVÝ JERUSALEM.
[155] (Síň v Betaru ve vkusu doby. Za stolem Akiba proti němu Bar-Kochba.)
BAR-KOCHBA. Tak pokračuje svatá naše věc. Den ke dni rostem, zjevný důkaz to, že s námi celý národ, jeden muž. Po pevnosti se vzdává pevnost římská, voj římský prchá jako bez smyslů, a sám nám všady klestí volné dráhy. AKIBA. Jen Jerusalem posud vzdoruje. BAR-KOCHBA. Já nedbám oň – co jest mi Jerusalem? Mně postačí, že Sion nezorán, tím spokojím se – celý Jerusalem jest minulostí, co chrám zbořen v něm. AKIBA. A přece Jerusalem pro nás všecko. [157] BAR-KOCHBA. Jak děl jsem v minulosti, příteli. Kde synedrion dnes? – To v Jabne jest. Kde synagogy? – V Tiberias jsou. Kde pevnost židů? – Tady v Betaru! Nechť nezorána hora chrámová, přec Hadriana město dnes je tam, Aelia Capitolina – nic víc! Nač k jedné hroudě tak se připínat? Vlast větší jest a rád bych věru věděl, proč Betar můj by nemoh během dob být pro lid nový – nový Jerusalem? AKIBA (podrážděn). Již proto ne, že Betar v zpupnosti zapálil v posměch ohně vítězné, když Jerusalem padl. – Ty to nevíš, já zažil to a věci takové je těžko zapomnít i po letech. BAR-KOCHBA. Toť také vaše zvláštnost, rabbini, vše pamatovat a nic zapomenout! Ne dosti Garizim že jeden sok, má Betar druhým býti? – Nesouhlasím. Vše dobu květu má i dobu pádu, kvet Jerusalem věky – nyní pad a kvete Betar teď. (Vstane a přistoupí k oknu a dívá se dolů do města.)
158 Svou polohou jest povolán být středem nové vlasti, jak hnízdo útulné zde v horách leží, lev ku útoku schystán, příteli! Tam Caesarea a tu Diospolis, on v středu jich jak věčná pevnost Judy v skal štíty vbita, nový Jerusalem! AKIBA. Co platno? Chrámu nemá Jehovy. BAR-KOCHBA. Chrám není všecko, moudrý Akibo, však srdcem lidu mého Betar jest. AKIBA. To divné srdce, nemá minulosti, čím drahé může býti srdcím všech? BAR-KOCHBA. Však budoucnost má a s tou počítáme. Jím tepna Judy jde, ves obchod zde se soustředí a všecky školy naše, hled’, čtyři sta zde trčí synagog, tím chlubit se dnes nemůž Jerusalem. AKIBA. Nad čtyři sta zde nových synagog jest jediná zeď chrámu Hospodina, o kterou hlavou tluče Israel. 159 BAR-KOCHBA. Máš v něčem pravdu. Ona stará zeď jest dějin částí, ale dávno již jdou tyto jinou drahou, příteli! Ustoupil dřív již starý Jerusalem novému Jahvé a též Tiberias dnes víc má škol než celý Jerusalem. Ty příliš v minulost jen nazíráš, ó AkiboAkibo, a ta již hrobům patří. AKIBA. O Jerusalem ani nestojíš? BAR-KOCHBA. Mám říci pravdu? – A ta nade vše, ne, nestojím, já založil si nový. AKIBA. Však bez chrámu a v něm přec Israel! BAR-KOCHBA (přistoupí k němu a položí mu ruku na rameno). Můj otče drahý, ty jsi velký mudrc a velký věštec – miluji, tě, ctím, však, odpusť, dnes kdy o vlast vedem boj, čím skupina těch mrtvých balvanů, tříšť starých zdí – již zvete Jerusalem? AKIBA. Pak s oním ze Samaří souhlasíš, jenž potkal pod platanem Jonathana 160 a ptal se, kam jde? – Ke zdi chrámové, dal v odpověď mu. K spoustě zřícenin, děl Samařský, ty za to nestojí, líp putovati k hoře Garizim. BAR-KOCHBA. Zas ohříváš zde starou žárlivost, můj Betar není žádný Garizim, by v tom chtěl Jerusalem sokem mít. Až jednou Říman prchne z těchto krajů, až Judy prápor jen zde bude vlát, až volna ve všem bude celá vlast, já první budu, který starý Sion pozvedne z rumů – dnes to není možné; již proto ne, že Řím si domýšlí, že s Jerusalemem též celý národ má v hrsti své, to, Akibo, jest klam! Ať podrží jej, jestli takto smýšlí, my brzy nový, větší vztýčíme zde v Betaru. A proto pouze jenjen, by Říman přiveden byl v taký omyl, óo Jerusalem, rabbi, nestojím. AKIBA. Byl vždycky Jerusalem hlavou Judy, ty pouštíš hlavu – dobře uvaž to, co ostatní jsou údy proti hlavě? Ta zdráva – celé tělo zdrávo jest, tak tělo bez hlavy – tvá bude říš! 161 BAR-KOCHBA. Já hlavu k tělu přidám naposled, chci dřív mít nohy pevné, železné a těmi vlast je celá, potom srdce chci zdravé mít, a tím má Betar být, na hlavu také dojde naposled a k vůli tobě – chceš-li – Jerusalem pak hlavou udělám, leč rci mi sám, co hlava bez těla? AKIBA. A bez hlavy co tělo jest – to věru otázka! (Pausa.)
BAR-KOCHBA. Tak vidíšvidíš, shodli jsme se. O tu hlavu se tedy jedná. Srdce Betar jest, však hlava, hlava – vidíš již to mám, já srdci hlavou jsem. AKIBA. A Jerusalem? BAR-KOCHBA. Kdys této hlavy bude korunou! Jsi srozuměn s tím? AKIBA. Ty jsi Messiáš, tož pravdu díš, kéž dá tak Hospodin! 162 BAR-KOCHBA. Dá, jistě dá, nač byl by dosavad v tak malé době přál nám vítězství, jichž Řím se hrozí? Zda-li víš, že Rufus byl odvolán již odsud? Přišla zvěst, že vojevůdce nemá Hadrian, jejž s odvahou by poslati moh’ sem! Sám prý chce přijít a nás zkrušiti, tím vidíš, kterak denně rosteme. (Vstoupí stráž.)
Co přinášíš? STRÁŽ. Bar-Droma stojí venku. BAR-KOCHBA Ať vstoupí dál! (Stráž odejde, a vstoupí Bar-Droma.) BAR-DROMA. Jdu pro tvé rozkazy. BAR-KOCHBA. (jde mu vstříc a dívá se mu upřené v tvář). Znám tebe, znám! BAR-DROMA. Jak neznal bys, o panepane, a kdybys právě zapomenout moh’, prst ruky tvé by ti to připomněl. 163 BAR-KOCHBA (rozpomíná se). Jenž uťat za tebe! To dobře máš. (S živým zájmem.)
A kde jest nyní, pověz, matka tvoje? BAR-DRAMA (měkce). Ty nehněváš se na ni, pane můj? BAR-KOCHBA. Já na ni hněvat se a pověz proč, že hájila snad matka svého syna? A mého syna, jdižiž Bar-Dromo! Jen pravdu měla – my se uhádli v té chvíli tenkrát, milý příteli, já právo měl a ona stejné též, já vojína chtěl, ona syna mít, ó pověz, kde tvá matka nyní dlí? BAR-DROMA. Zde se mnou v Betaru. BAR-KOCHBA. To dobře jest, jak jmenuje se, hochu, tvoje matka? BAR-DROMA. Má jméno Judita. BAR-KOCHBA. A vdova jest? 164 BAR-DROMA. Při prvních vzpourách v Cyrenei pad můj drahý otec. BAR-KOCHBA. Chrabrý jako syn. Slyš, Bar-Dromo! Já zavolal tě sem, bych položil ti něco na srdce. BAR-DROMA. Na srdci mém, tyty, panepane, ležíš jen. BAR-KOCHBA. Dík, hochu, za to, ale dovolíš, k té tíži nepatrné abych směl přiložit větší? BAR-DROMA. Nerozumím, pane! BAR-KOCHBA. Svou pevnost Tur-Simon – ty přec ji znáš, tys vnikl po mém boku na valy, kde sedm křížů sedm střehlo jam – BAR-DROMA. Můj prvníprvní, pane, krvavý to křest! BAR-KOCHBA. Tur-Simon tobě nyní odevzdávám, 165 mně drahý jest, to první trofej má, zda chápeš to? BAR-DROMA. Jak nechápal bych, pane, i moje zároveň. BAR-KOCHBA. To oko Judy, když srdcem Betar – rozumíš mi, synu? BAR-DROMA. Ó hrdý rozumím a ručím zaň! BAR-KOCHBA. Jdi v Tur-Simon – tys jeho velitelem a celý jednou na srdce mi vlož, jak tobě kladu jej, tvůj otec, král. Tu nepatrnou mám-li zásluhu, že za tebe jsem dal prst ruky své, chci za to víc – ty chraň mi Tur-Simon! BAR-DROMA. (klekne před Bar-Kochbou.) Svůj život za tvůj – mohu říci víc? (líbá mu ruku.) BAR-KOCHBA. Jdi, vůdce můj. – Však nežli odejdeš, svou matku pošli sem, chci mluvit s ní! 166 BAR-DROMA. Dík, pane dík – nebudu nevděčným! (Hluboce dojat odchází.) AKIBA. Ty umíš jedno – podmaňovat srdce. BAR-KOCHBA. Co srdce jiných proti tvému jsou? AKIBA. Mé podmanils již dávno – docela. BAR-KOCHBA. Však jestli pro vždy – jiná otázka! AKIBA. Kdo víc než sto let stár, ten, příteli, na delší všeho jsoucnost počítá. BAR-KOCHBA. Mžik může zrhoutitzhroutit snahy nejlepší. AKIBA. Ta pochybnost, věř, mne se netýká. BAR-KOCHBA. Hned uvidímeuvidíme, starý, moudrý rabbi! AKIBA. Chceš zkoušet mne snad? – Já se nelekám. 167 BAR-KOCHBA. Jen malou předložím ti otázku. AKIBA. Jsem věru zvědav a již prosím, mluv! BAR-KOCHBA. To otázka jest vážná, příteli a velký dosah její. Moudrý muž s vším počítá, co v cestu přijde jemu, tys jistě moudrý a mne pochopíš. AKIBA. Před pravdou neuzavru očí svých. BAR-KOCHBA. A pravdou jest, jíž nelze zavřít zrak, že křesťané jsou zde, jež Nazariny lid nazývá a Minim rabbini. Ti učedníci syna tesařova na sektu vzrostli, kterou přehlédnouti dnes nelze víc, dost zjevných mají členů a tajných přívrženců ještě víc, jichž sladkým slovem vyznavačů svých a ještě více smrtí rekovskou si dobyli po světa okrsku. AKIBA. Co s těmi chceš? – My nemluvíme s nimi. 168 BAR-KOCHBA. To nemohlo z úst vyjít Akiby. Řím s nimi počítat dnes nucen jest a vzdálen jest, my v středu svém je máme, tož musíme též s nimi účtovat. Zde mlčení a pouhé pomíjení, jež pěstovaly vaše školy k nim, jest rovno počínání toho ptáka, jenž před bouří když skryje do písku svou hlavu, mní, že sebe zachránil. Je trpěti, jest podat ruku jim. AKIBA. A vyhladit je přece nemožno. BAR-KOCHBA. Tož něco v nich jest, co se vymýká našemu soudu. – Pokud mlčeli a trpěli jen v cirkách sápáni a upáleni v žhavých smolnicích, i vy jste mohli mlčet, rabbini, však sestrojeným ženou útokem dnes na váš zákon, světlou zbraní ducha i na váš dorážejí Pentateuch ti, s posměchem jež zvete „filosofy“. Víš přece, kterak rabbi Gamliel a jeho sestra Emma Salomon na křesťanského přišli biskupa s tou historií svícnu zlatého? I děla žena: „Pane, dědictví po otci mém je tento zlatý svícen 169 a stejné právo naň mám jako bratři.“ – „Tož v právu jsi,“ děl biskup křesťanský, „tak svícen prodejte a rozdělte se!“ – Však Eliesera dceř pravila: „Ne, pane,pane můjmůj, jest psáno v zákonu, kde syni jsou, tam dcera nedědí.“ – Však biskup pravil: „Toto platilo, kdy zákon platil, co jste ztratili vlast, domov, zákon pozbyl vlády své a pouze Aven platí křesťanův a tam jest psáno, dcery jako syni o dědictví se stejně rozdělí!“ – S tím odešla a druhého dne hned k biskupu přišel bratr Gamliel a lybického osla přived s sebou řka: „Otče můj, zde celé dědictví jest po otci, jak děliti se máme?“ – Tu křesťanský byl biskup v rozpacích, však rychle doved sobě pomoci, neb nelze živého přec dělit osla, i pravilpravil: v našem Aven psáno jest: „Já nepřišel jsem zákon Mojžíšův snad uvolnit, ba sesílím jej spíš, a v tomto stojí: Kde jsou synové, tam dcery nedědí.“ – Tu dívka pravilařekla: „Nu tak si rozsvěť zlatý svícen přec!“ AKIBA. A Gamliel hned k tomu doložil: „Zde zlatý svícen oslem poražen.“ To hračky jsou, co s nimi, Bar-Kochbo? 170 BAR-KOCHBA. Ne pouhé hračky, jak se z dálky zdá. Chci říci jen, že přímým útokem na zákon boží křesťan žene dnes, vliv jeho v rabbinech že podkopává a z hraček proti „Epikurejčíkům“ že velké pravdy pučí nejednou. Nám dlužno počítati s křesťany, však mudrci, vy moudří rabbini, vše styky s nimi přímo proklínáte i lékařskou zhrdáte pomocí, když křesťan jejím jesti nástrojem. Vám Ježíš pouhým odštěpencem jest, co bohem začíná být Nazarinům. AKIBA. Co vlastně zamýšlíš s tím, Bar-Kochbo? BAR-KOCHBA. Proč odvracíš se stále od toho, co jednou jasné má být především? AKIBA. A to by bylo? BAR-KOCHBA. Naše stanovisko ku křesťanům – ne vaše, rabbinův to, jak jsi viděl, znám až příliš dobře; 171 leč naše, zbouřeného Israele, jenž proti Římu odbojně se zved. AKIBA. Já rozdílu jsem posud neviděl, co „naše“ a co „vaše“ nazýváš, já myslím posud, naše, vaše jest a také bude i v té otázce. BAR-KOCHBA. To slyšet chtěl jsem. Dobře, otče, víš, že nemám příčiny přát křesťanům, ni choutky nadbíhat jim v čemkoliv, leč věci stav to žádá bezodkladně k nim stanovisko zajmout určité, a rozhodné a na něm setrvat. Ne přehlížet je, jak jest zvykem vaším, ne mlčet, ale přímo ptát se jich, jak stojí k námnám, a tím se řídit pak. Jen slepým nebýt v pravý věcí stav, to první požadavek na mudrci i státníku. – Co na to odpovíš? Ta sekta sílu má a velkou sílu, hleď, patnáct biskupů již křesťanských se vystřídalo v křesle Salemu, rabbini naši více nejsou tam, leč křesťanský tam biskup dále vládne nad tichou obcí skrytých členů svých. AKIBA. Co s nimi chceš – co s nimi svésti lze? Věř zkušenému, spíše s pohanem 172 se v půli cestě potkáš v souhlasu než s Nazarejcem. Tomu pro vždycky my jeho boha na kříž přibili, a to nám nezapomene, my krev jsme jeho v pýše volali – ó žel! – na sebe i své syny pod křížem a ta nás – třeba bychom v hrdosti se nepřiznali – pálí dosavád a bude pálit v ňader útrobě. To cizí živel – skoro cizejší než Říman sám, než samo Samaří. BAR-KOCHBA. Však mluvit dlužno s nimi přes všecko, neb jedno, co nám s nimi společné, ty právě naznačil jsi, moudrý rabbi, jich k Římu nenávist jest jako naše, to článek spojující řetězy, kde možno zavěsit je na místě, kde od sebe se v dálku rozbíhají. To záští nám, jim stejné společné my využitkovati musíme v zdar vlastní a to čím dřívdřív, také líp. Ať ve zásadách víry, mravnosti se různíme, zášť proti Římanu jest společná a musí sklenout mosty přes propasti tak valně odlehlé. AKIBA. Ó pak se mýlíš, neznáš křesťany, jich nauka jest láska a ne záští, 173 i vlastních bratří krev prominou rádi, a ústrky vše klidně zabudou a konejšit se budou průpovídkou jež v modě byla v časech Nerona: „Krev mučenníků símě křesťanů!“ Té síly naší oni nemají, a Řím dnes kdyby sobě rozuměl a ukázal jim pouze vlídné oko, je všecky, všecky na své straně má. Ó naše štěstí je to, nechápe a nevidí. – Co počíti však dnes? BAR-KOCHBA. Jak rabbini jste ústy lidu svého, jsou biskupové ústy křesťanů. Kdo s ústy mluví, zná pak smýšlení všech údů těla, proto delší dobu jsem vyjednával s jejich biskupem, jenž patnáctý dle počtu od Matěje na křesle jejich sedí v Salemu. On sluje Judas. AKIBA. I mně dobře znám. BAR-KOCHBA. Ví o mých plánech, pevné nabídky jsem dělal mu, on slíbil přednésti je obci své i hlavě jejich v Římě, zda chtěli by se s námi spolčiti 174 naproti Římu, Judas vykonal své poslání a čeká venku dnes, by určitou mi o tom zprávu dal a jisté rozhodnutí křesťanů. AKBAIAKIBA. Tak zavolej si jej a vyslechni! Co mně je po tom? V řeči Minimů já zalíbení přece nenajdu. (Odchází.)
BAR-KOCHBA. O stará nesnášenlivosti zlá, kdy ustoupíš před sluncem poznání? (Zadrží jej.)
Víc nežádám od tebe, Akibo, leč abys byl mi svědkem hovoru s tím biskupem. Mlč při tom, nebo mluv, to jedno jest, jen prosím při tom buď, ať svědka mám, že vše jsem vytěžil, zkad Israeli spása kynula. Nu, rozumíš mi, starý příteli? Ne láska k nim, kde tady lásku vzít, jen věcí stav a nutnost z něho jdoucí mne nutí počítati s křesťany a k ukojení svého svědomí, se zeptat jich, jak vlastně smýšlí v tom. To právě má mi říci biskup Judas, nic víc, nic míň, chci jasně vědětivěděti, jak příště chovati se k nim, co začít, 175 jak počínat si s nimi v dalším boji. To přece nutno jest a potřebné, to nahlížíš přec? AKIBA. Buďsi, posečkám, jej zavolej, však brzy uvidíš, a neznal-li jsi posud křesťany, je poznáš teprv. BAR-KOCHBA. Díky; uvidíme! Akiba se vrátí a usedne na své místo, Bar-Kochba udeří na kovový štít visící u vchodu. Vejde stráž.
BAR-KOCHBA. Ať vejde biskup Judas! STRÁŽ. Čeká již. Stráž odejde. Vejde Judas, biskup Jerusalemský.
BAR-KOCHBA. Mně vítej, biskupe! Jak pevně doufám, vzal’s v úvahu vše moje vzkázání a poradil se s všemi lidmi svými, na jaké stanovisko vůči nám se můžete neb chcete postavit. Mluv otevřeně, rabbi Akiba můj přítel jest, do všeho zasvěcen; jej svědkem chci mít této rozmluvy 176 ne pro sebe, leč pro své okolí a pro budoucnost. Vím, že nevražíte (s úsměvem)
jak sluncí sporných dvou dva králové, však vůči velikosti doby zde i úkolů, jež ona podniká, se na tu chvíli spolu snesete. Mluv otevřeně, vše uvážím rád. JUDAS. My všecko uvážili, pane můj, však mluviti zde, velké nebezpečí... BAR-KOCHBA. Já nejsem přece Říma náhončí, mluv jako před svým bohem, biskupe! (S pokynem na Akibu.)
Vy spolu sotva byste mluvili, tak velké záští mezi vámi vládne, žel Bohu, obě obce posvátné jste jedním vrahem stejně napadeny, a přece proti sobě stojíte jak soci od věků – kde láska jest, již v štítu svém váš mistr stále ved? Na učenníky, zdá se, nepřešla, když v svrchované chvíli nebezpečí jest ještě možné také nevražení. JUDAS. Mne netýká se taká výčitka, sám bývalý jsem Israele syn 177 a pevné cením svazky mezi námi, jež nezruší ni nový věcí stav. Máš pravdu, pane, v mnohém, co jsi děl, nám společný jest jeden nepřítel, však přes to nemůže nás sloučiti, jak tobě zdá se. BAR-KOCHBA. Proč by nemohl? JUDAS. Cíl jiný máme každý. Za svou vlast, za svobodu svou bojujete vy. BAR-KOCHBA. Vy nikoli? JUDAS. Co nám jest, pane, vlast? Vlast, svoboda – a co s tím souvisísouvisí, na hroudě lpí a co nám hrouda jest? My z ducha jdem a říší naší duch. Ten mezí nezná, krajů, národností. Jsme křesťané, jsme dítky říše boží, sta trůnů kol se může vystřídat a vystřídá – co všecky trůny nám? Což nepravil náš božský spasitel „z tohoto světa není moje říš?“ a neřek oné ženě u studny, že Bůh je duch a co s tím souvisí? Co nám je Hadrian, co Bar-Kochba? 178 jen stíny na zdi, světa na scéně jen herci, kteří přijdou, odejdou; my jdeme dále z věků do věků na světa konec, ba i za něj dál. Co panství světa u nás znamená? Co moc a vláda, krajin hranice? Co sšlapané, v jho spjaté národy? Co peníze a skvosty, přepych světa? To všecko bezvýznamné cetky jsou. Z dvanácti apoštolů-rybářův kdo zbohat posud, kdo z jich dědicův? Kdo zval se králem neb se chtěl jím zvát? Kdo po úřadech bažil, po slávě? Co nám to vše? Jen prach a prach a prach! Ten duch jest v nás, jest z Krista Ježíše, enžjenž povolal nás k žití věčnému jen v duchu, v pravdě. Tím jsem domluvil. BAR-KOCHBA. Tak odmítáte všecko spojenství, jež nabízím vám? JUDAS. To jsem neřekl. Žid rodem sám já stejně s vámi cítím, však ruky podati vám – nemohu. Řím dnes jest moc, vy proti moci té jste mečem povstali – to neupřeš. BAR-KOCHBA. Jen k obhájení vlasti, národa a víry dědů – je to špatné snad? 179 JUDAS. Vlast – národ pro nás prázdná slova jsou, nám národem a vlastí celé lidstvo, kde Kristův kříž se zvedá v slávě své a víra, na kterou ty narážíš, jen dvojí nás, nepoutá, Bar-kochboKochbo! A proti moci, jakou dnes jest Řím, vstát s mocí zase, káže násilí, a přece pravil Kristus k Petrovi, když na Malchusa vytasil svůj meč. „Meč schovej do pochvy, kdo bere meč, ten zhyne od meče“ – co zbývá nám? Řím strpíme, neb strpěli jsme víc, Caesarův cirky, Nera pochodně, vše ostatní – však zabilo to ducha? Ten přehoup dál se přes vše protivenství a tím jen rostem. Pokud naše církev jen duchem založena, jenž jest BůhBůh, stát bude na duchu, jest nesmrtelná, neb co jí potom,potom prostor jest a čas? BAR-KOCHBA (v hlubokých dumách). Pak špatně znát bych musil člověka. Zřím v budoucnost a věř, se neklamu, že v tomto sporu pravdu budu mít. Dnes moudře soudíš, věřím ti to rád, dnes pouze duch jste, který nad vodami se vznáší vědom svého poslání, však na jak dlouho? Také lidmi jste, a člověk jestli jednou promluví, 180 vy horší budete pak nežli my. Duch – krásné slovo – ale je vždy duch, on mluvit má-li k celým zástupům a obnoviti celou světa tvář, se vtělit musí, v co se vtělit může, by vládl světu, pouze v sílu, moc, jak ta se jeví, moudrý biskupe? Jen hmotnou silou – my říkáme vlast a národ – o víře když nemluvím – však i ta víra bude hledat jednou to ztělesnění vlastních symbolů zas v moci, síle, vládě, nazvi toto, jak sám jen chceš. – Co tomu odpovíš? JUDAS. Jen co jsem řek, co pravil spasitel: „Má říše není z toho světa zde.“ BAR-KOCHBA. Však její vyznávači, ti v něm jsou, v něm žijí, něco chtí a zápasí. Přec nejste stíny jen a mátohy, jste lidé a ti přece mají vlast a národ mají. – JUDAS. V duchu, v pravdě jen. BAR-KOCHBA. Pak řeči není s tebou, biskupe. V ta zámezí se s tebou nepouštím, 181 můj rozum nesahá tam. Uvaž jen, dva zde jsme přece, každý něco chce Řím, Israel – a co vy chcete v tom? JUDAS. Jen říši boží chceme na zemi, jež všecky stejnou láskou objímá, tož jménem toho, na kříži jenž mřel. BAR-KOCHBA. To všecko, biskupe, jsou krásná slova, však přelož mi je v skutky laskavě! Já nejsem rabbi, počítám jen s činy a naposled se ptám a rozhodně: Jak chcete státi v tomto boji k nám? JUDAS. My – nijak, jako svědci divadla, jež kolem nás hrá s dějinami čas. BAR-KOCHBA. Pak proti nám jste, s Římem spolčeni. JUDAS. To nejsme, nebo Řím náš nepřítel. BAR-KOCHBA. Proč nechcete jít s námi proti němu? JUDAS. Ten spor se, pane, věř, nás netýká. Jak řekl jsem, to nerozhodne nic, 182 kdo zvítězí, zda Řím či Israel, na díle ducha dále pracujeme a budeme pro všecku budoucnost. Na díle ducha, lásce k všemu, všem, jen Krista vyznává-li. To jest vše. BAR-KOCHBA. Vy tedy zhrdáte tou pomocí, již rukou mou vám podal Israel? Což kdyby stalo se a stane se, že z boje toho vyjdem vítězi za vlast a národ, víru našich otcův, a karta dějin když se obrátí, jak má se Juda zachovati k vám? Pak množná dost, že doby Neronův se vrátí vám z té ruky Israele, již zaslepeni odmítáte dnes. To uvaž, biskupe! Dnes kostky dějin jsou na vahadle, nedopadly posud, a nikdo neví, kterak dopadnou. Jest moudré, mezi dvojím nepřítelem stát nerozhodnut? Zlo je tu i tam. JUDAS. Já řek jsem ti, že přítel, nepřítel nám znamená dnes skoro míň než nic. Co udělala Říma světová moc kříži jen? Co tam se caesarů již vystřídalo a se vystřídá? Co vše to platí? Já jsem patnáctý v Salemu biskup – kolik bude jich 183 tmou věků za mnou? Stíny jako já. Však jistě stejně každý bude z nich tak mluvit, jako Judas k tobě dnes. Co nám jest svět a moc a království, když naše jinde? BAR-KOCHBA. Pak jste blouznivci a s vámi jednali dál nemožno. Vy stále mícháte to zde a tam, my žijem zde a s tím jen účtujem. JUDAS. Ku zhoubě duší svých, ó Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Vím, není tebe tajno, biskupe, co provedli jsme v čase dosti krátkém, dnes v celém Israeli pány jsme, Řím neví, koho poslat proti nám, by zkrušil nás – to všecko mluví přec. Jak možno vůči skutkům jako naše své uši zacpávati? Odpověz! JUDAS. Vše uznávám, tvým věhlasem, tvou silou vstal Israel a s obrem, jaký Řím, se pustil v zápas, hodný úcty věků! Leč co to všecko proti kříži jest a proti duchu, který z kříže vlaje? Jen změna vlajek ve všem nanejvýš. 184 I kdyby zvítězil dnes Israel a cele, plně – nám to pouhé nic, jak padne-li – to netýká se nás. My dovedeme proto ocenit vše hrdinství a velké skutky vaše, my snesem vaši vládu, přijde-li, jak vládu Římskou léta snášíme, však duchem církve Kristovy to nehne, ten z věčna jde, ve věčno ústí zas. BAR-KOCHBA. Pak nejlépe by bylo všecky vás v ráz poslat na věčnost, kam patříte! Však prosím jedno, děti říše ducha, se nemíchejte v naše boje zde a jedno aspoň ctěte: nestrannost. JUDAS. V čem ta kdy, pane, byla porušena? My bránili jen sebe nanejvýš, nám útok cizí, dáš-li poliček nám na levou, líc pravou nastavíme, jak radí vůdce náš a učitel. BAR-KOCHBA. To vaše staré jest jen pokrytství; v to nevěřím, muž vrátí poliček, pak baby jste, ne muži. 185 JUDAS. Jak ti libo, však ústy mými obec mluvila a Římský biskup, který o všem ví. BAR-KOCHBA. Pak náš pád chcete, on vám vytoužen, a zjevně ač jste všichni proti Římu, s ním tajně držíte a proti nám. JUDAS. To špatně vykládáš si, Bar-Kochbo, zášť mluví z tebe vašich rabbinů. My chcem jen klid a mír a říši ducha, jíž každá zbraň se z hloubí protiví. BAR-KOCHBA. Pak nejste s námi! JUDAS. Ne, to nejsme, pane! BAR-KOCHBA. Jste proti nám? JUDAS. To taky nejsme, pane! BAR-KOCHBA. Co tedy jste jen? S kým jste, vyslov se! 186 JUDAS. Jsme křesťané, dědici Ježíše a dítky říše ducha, která přijde. BAR-KOCHBA. To samá opatrnost, samá lež a samá vytáčkaa vytáčka, vždy něco musím být, však obé nemožno. JUDAS. My nejsme obé aa, Bar-Kochbo, v tom celý je tvůj blud, že nejsme obé, pouze jedno jen, jež nechápeš. BAR-KOCHBA. Pak prosím, odejdi. Jsem člověk železný a znám svůj cíl. Vy na ten cíl přistoupit nechcete, pak nepřátely mými stejně jste,jste jak onen Řím, jenž k tomu hlásí se. A dvakrát horší jste a nebezpeční. My domluvili. Vy nemáte vlast, vám národ pohádkou, jste křesťany, vám stačí to – však nestačí to mně. Dnes ve vás zřím o nepřítele víc, a to je zisk a skoro větší snad, než s vámi vcházet v smlouvy šalebné. Jdi, biskupe, co začal Israel, sám dokoná i bez vás vítězně. (Odvrátí se rozrušen.) 187 JUDAS. Za obec svoji já jsem mluvil jen. BAR-KOCHBA. To jedině tě chrání, biskupe, dijdi, volný jsi – však nevrať se mi víc! JUDAS. Já k tobě? – Ze své vůle nikoliv! Dva světy stojíme zde proti sobě, jež nesloučí se. Bar-Kochbo, buď zdráv! (Odejde.)
AKlBA. Nu, tak jsi slyšel. Co lze s křesťany? Nic, pouze nic. Já od let zakoušel ten tvrdý, tupohlavý odboj všech. Z jiného světa jsou, nuž nech je v něm a jedno z toho vem si naučení, že napřed všecko, co chceš podniknout, již vystihnula moudrost rabbinův. To cizí lid, to cizí mrav i krev; lze osvícené hlavy najít v nich, však jest jich málo, jejich zuřivost je větší celé naší moudrosti. Nejeden z nich mne často okouzlil tou říší ducha, o níž hovoří, však když jsem zkoumal pravé jádro všehovšeho, nic zbylo z něhovšeho, slova jen a dým. Na chvíli doufám, že jsi poučen, 188 já vyhrál v tomto boji, Bar-Kochbo, neb zásady jsou mého počínání vždy víra, národ, vlast má a můj Bůh! Přemýšlej o tom, noc je dlouhá dost, a zítra jistě dáš mi za pravdu. (Odchází.) BAR-KOCHBA (stojí zadumán u stolu, pak se dlouho dívá za Akibou.) To sklamalosklamalo, a dobro chtěl jsem přec jen věci boží. Tenkrát pravdu měls ó Akibo, a ustoupím ti rád. Ta sekta z jiného jest světa v skutku, ji pustím z plánu svého docela. Jen v nás jest síla! V nás – co jsem to řek’? jest ve mně jen, že myslím tak a chci. Dnes s křesťany – však zítra s rabbiny se utkám v boji stejném, ví to Bůh! Moc proti moci. Na obojku jejich se nedá voditi duch vítězný, jenž skutky cení jen, ne hříčku slov. Za mnohé děkuji ti, Akibo, za velký vliv na davy národa, za sladké slovo výmluvnosti tvé, však otrokem tvým nikdy nebudu. Zřím jasně dnes, jest mezi námi spor, kdo rozluští jej a jak rozluští? (Bar-Kochba se obrátí k odchodu a vezme do ruky pochodeň na sloupu zatknutou, v tom vystoupí stráž.)
BAR-KOCHBA. Co ještě chceš? Chci jíti na lože. 189 STRÁŽ V předsíni čeká žena, pane můj. BAR-KOCHBA Jak, žena, v této chvíli a co chce? STRÁŽ. Já marně vstup jí dále zbraňoval, chce mluvit s tebou, musí s tebou mluvit. BAR-KOCHBA. Ať vejde tedy, ale rychle, spěš! Stráž postoupí ke dveřím a otevrouc je vpustí Juditu, matku Bar-Dromy. Jest v jednoduchém bílém oděvu, s vlasy rozpuštěnými. Stráž odejde. Bar-Kochba postoupí s hořící smolnicí v ruce a svítí příchozí v tvář. Ona se mu vrhne, štkajíc hlasně, k nohám. On ji zvedne, svítí na ni a dívá se jí dlouho do obličeje, v jeho tváři se jeví velké pohnutí duševní, konečně se odvrátí, jde k stolu zpět a zatkne opět smolnici na sloup.
BAR-KOCHBA. Tak, Judito, jsme setkali se zas! JUDITA. My setkali se dřív již, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Dřív – nevím věru... JUDITA. Tedy nepoznal’s mne v táboře, kdy, podrážděná matka, 190 jsem vzepřela se proti vůli tvé a nedala jsem zmrzačiti syna odnětím prstu? BAR-KOCHBA. Věru, nepoznal, a nediv se – let prošlo patnáct již od chvíle, když jsem tobě naposled se díval v černé oko gazely; pak jinými jsem zabrán myšlénkami byl právě v onen den, však syna tvého znám za to líp... JUDITA (v tichém pláči.) Dal’s za něj vlastní prst, a nyní velitelem v Tur-Simonu jej jmenoval’s – to dojalo mne tak, že všecka hořkost prchla z duše mé, a roztála jak v horách sluncem sníh. Věř, Bar-Kochbo, že pravdu mluvím ti, můj odpor proti tvému rozkazu vzal matčin cit si pouze záminkou, šel tenkrát z duše mi, já poznala tě okamžitě, srdce ženy dél a více pamatuje, hlubší jest. Však bohatýrské sebezapření, jímž vykonal’s za mého syna oběť, jej neznaje, mou pýchu odzbrojilo, já plakala, po letech poprvé 191 mé tekly slze – ty’s mne ponížil, se záští přišla jsem v tvůj tábor, v zlobě s msty myšlenkami, téhož večera já první Messiášemjá Messiášem prohlásila tebe, já přísahala si, jak věrný pes jít za tebou a tobě neznámá tvůj nepoznána každý střežit krok, jak anděl státi tobě po boku. Až k pláči dojata – ó Bar-Kochbo – já nechtěla se tobě prohlásiti, já síly neměla a já se bála, že podruhé bys moh’ mne zamítnout – Však s tebou, vedle tebe stále být jsem rozhodla se za tu velkou oběť, jíž neznámé jsi hrdě prokázal. A na tom ještě všem jsi neměl dost, ty velkodušný, pravý boží král, tys mého syna v paměti dál nes, jej tenkrát objal jako dítě své a dnes jej nade všecky povýšil, dav jemu velitelství v Tur-Simonu. To příliš řeřavého uhlí jest na hlavu mou – to nesnesla jsem dél. Ty měl jsi vidět radost mého hocha, tu pýchu, jak mu z očí zářila, když pravil mi: „On po tobě se ptal, měl účastenství s tvými osudy, po otci mém se ptal, mně říkal synu a objal mne a v lásce propustil“. Tím praskla pouta slední mojí bázně; jak proud, když vytaženo stavidlo, 192 se rozlil cit můj srdce útrobou a strhal všecky hráze rozvahy, a hnal mne sem, padnouti k nohám tvým a děkovat ti v slzách, děkovat, a za odpuštění tě prosit v tom, a žehnati a modliti se v prachu u drahých nohou tvých... Klesne na zem před něho a líbá lem jeho roucha, Bar-Kochba hluboce dojat zvolna ji pozvedá a mluví k ní slavně a tiše.
BAR-KOCHBA Ó srdce ženy, taji bezměrný... ó sladké oči, nechte slzí jižjiž, vstaň, Judito... JUDITA. A ty se nehněváš ty odpouštíš? – Jak’s velký, Šimone! BAR-KOCHBA (měkce). Proč hněvat se a co mám odpouštět? A také nevím, zač mi děkuješ? Tvůj syn Bar-Droma dobře zasloužil si místo své; když padl Tur-Simon, se vyznamenal slavně, jednal jsem jak tu, tak tam vždy jako dobrý vůdce, jenž cení statečnost, nic víc a míň. JUDITA. Ó nezamlouvej velkodušnost svou! Já nechala tě tenkrát před lety, 193 já zhrdla tebou, já tě opustila pro chudobu tvou bažíc po lepším a výhodnějším sňatku... Dnes to vím, a pláču trpce proto, Šimone! Leč kaji se a pykám řadu let....let... (otírá si oči a zahaluje se v svrchní roucho)
Však hotova jsem se svou úlohou a půjdu zase – s bohem, Šimone! a vřelý dík vem za vše, za všecko! (Chce odcházet. Bar-Kochba jí cestu zastoupí.)
BAR-KOCHBA. Tak odejíti nesmíš, Judito, já tebe vyslech, vyslechni mne též! Tys dítě byla před patnácti roky a rozhýčkané, rozmazlené dítě, dceř bohatého kupce v Cyreně. Jak’s mohla chápat moje myšlenky? Jak snahy mé a divé záchvaty, má blouznění o slávě lidu mého, sny o ztracené dávné svobodě a velkosti, jež vzkřísit chtěl jsem zas? Já chudý blouznivec byl lidem všem a nejvíc otci tvému... dnes to chápu, a z praničeho tebe neviním. Tak zřeli tenkrát všichni v Cyreně na sirotka, jenž neměl otce, matky a jediného měl jen přítele, jejž ob čas vídal, – kmeta Akibu. Jen přirozeně všecko stalo se, 194 co stát se musilo – mne’s nechápala ni poslání mé, o kterém jsem snil, tys otce, přátel čelných domluvám jak děcko nerozumné podlehla, a když se naskyt ženich výhodný, tys brzy zapomněla Bar-Kochbu a vzala muže volbou rodičů; slul Droma, vím, bohatý loďař byl a hodný muž – tys moudře jednala. Však tenkrát večer, když jsi poprve, víš – nepřišla na místo schůzky naší, já myslil, věř to, že to nepřežiju! Já vrh se na zem, rval si dlouhé kštice, bil čelem o cedry, jak zvíře řval do černé noci – ó to byla noc! Tvé zasnoubení zatím slavili při plných číších v osvětleném domě, já v trávě válel se a rudým rtem jsem rosu lízal soptě bolestí. JUDITA (v pláči stále víc propukávajícím.) Ó zadrž, zadrž! BAR-KOCHBA. S jitrem divný úkoj se v moji snesl rozbouřenou hruď. Já cítil jen, že cos tam děsně puklo, jak na štít olbřím kdyby udeřil. Ta rána bolela, cos mřelo v ní... Však za tím sváteční se neslo ticho 195 a slavné mlčení... ó Judito! dne toho škrt jsem z žití svého knihyknihy, co sluje žena, všecky půvaby a vděky žen svůj osten ztratily a propadly se kamsi v hlubinu, kde, myslil jsem, jsou pro vždy pohřbeny. Já divoký se stal teď samotář, cíl jeden pouze maje před zrakem: Svůj povznésti lid z jeho úpadku a vrátiti mu staré slávy lesk a přísnou velkost jeho proroků. To dobré bylo pro mne, hořký lék mé samoty, mých nocí probděných, mých světem cest a mého dychtění, vlil ocelovou sílu v svaly mé a trpkost žití, bez níž každá velkost je illusí a horečným jen snem. Od této doby já žil myšlénce, ta byla milenkou a chotí mou, a dobře bylo tak, ó Judito, čist mohu vrátiti se k tobě dnes a srdce své ti nazpět podati, kdes nechala je v oné bolesti... JUDITA. Já ze snu svého brzy procitla. BAR-KOCHBA. Tak šťastné nebylo tvé manželství? Přec žila’s v hojnosti? 196 JUDITA. Však bez lásky! Tvůj obraz plašil stále moje sny, já těkala vždy duchem za tebou... Na leta zmizel jsi mi z obzoru, pak přišly první bouře v Cyreně a na Cypru, můj choť ten držel s Římem, tím větší propast rostla mezi námi. Já začla chápat tvoje myšlenky a litovat... a leta míjela nad rusou hlavou mého dítěte. Pak nová bouře přišla na Cypru, tvé jméno začlo se již ozývat, posádka římská za noc povražděna a lítý lid se začal mstíti sám, a prvníprvní, kdo mu padl za oběťoběť, byl manžel můj, v náš luza vnikla dům... choť zaškrcen v mém klíně, zázrakem jsem prchla s děckem v hrozné noci té... Tvá pověst rostla bouří každičkou a každá zpráva o tvém úspěchu mi byla novou hroznou výčitkou... A leta prchla zas – tu jako orkán to začlo krajem douti, na poplach jak udeřil by, se statisíců rtů hlaholilo vzduchem: Bar-Kochba! On zjevil se jak boží archanděl, on uznán Akibou, vstal jako bůh, on zorat nedal horu chrámovou, on národ spojil k odboji a v boj, 197 kam hnul se, vítězství šlo za ním dál, on nový Simson v Israeli byl – žel já kdys byla jeho Dalilou... Tu tekly slze mé, hoch přišel ke mně a jásal: „Bar-Kochba jest Messiaš, nech odejít mne v jeho tábor, matko, chci bojovat s ním za věc Israele!“ Jak poskočilo pýchou srdce mé, já hocha k hrudi silně přitiskla a řekla: Poznávám tě, jsi můj syn! A druhého dne šli jsme za tebou a přišli v tábor..tábor... Já tě spatřila, byl’s velký, velebný až příšerný. Byl’s vůle železné, byl’s v moři skála, a tím had staré zloby zasyčel a v odboj proti tobě hlavu zved. Však velkost tvá ji pokořila v ráz. Dnes tvojí jsem, tvůj stín a otrok, pes, jenž líže stopu tvou, v tvém stínu spát a hlídat tebe, přej mi, Šimone, a šťastna umru... mám-li odpuštěno, co mohla jsem kdys v tobě přehlednout! BAR-KOCHBA. Spát v stínu mém a proč ne na mém srdci? Máš pravdu, železný jsem, tvrdý muž, tím udělal mne osud vlasti mé a lidu mého; řek jsem, vyrváno jest z mého srdce každé něžné hnutí, však pro jiné – a nikdy pro tebe! Hleď, mládí víc ti nemohu vstříc nést, 198 ni laciné ty jeho lichotky, však pevnou páž, o niž se opřít lze, pro všecky boje – a těch bude dost! Být silným, velkým, světy objímat, jest býti sám, však srdce trpí pod tím a po soucitném vždy se ohledá, skráň velkých dum chce měkké ňadro mít, kde sladce sní se po bojiboji, a pěst, jež zvykla drtit, co jí v cestě jest, po síti ženských vlasů zatouží ve chvíli samoty, je rozplítat... JUDITA. Ty mohl’s by a chtěl... BAR-KOCHBA. Co mohu chtít? My oba jedno musíme chtít jen, a jinak rozejdem se na věky..věky... JUDITA. A stačím tobě? BAR-KOCHBA. To je starost má! JUDITA. Čas letěl přes můj vděk... BAR-KOCHBA. Já nezřím to, zřím tebe jen, tak mladou a přec lepší. 199 JUDITA. A nebudu ti v ničem překážet, a nebudeš ty jednou litovat... BAR-KOCHBA. To rovněž moh’ bych tobě říci též. JUDITA. Však neřekneš to nikdy, Šimone? Já raděj odejdu! BAR-KOCHBA. (Skloní se k ní a líbá ji na čelo, půl velitelsky a půl něžně.) Ty zůstaneš! 200 ZPĚV VlII.
KRÁL A MESSIÁŠ.
[201] KRÁL A MESSIÁŠ. (Volné prostranství v Betaru. V pozadí synagoga, brána její otevřená dokořán. Veřeje i zdi ověnčeny. U vchodu skupiny dívek a žen věnce pletoucích. Na náměstí skupiny vojínů v úboru svátečním, přilby a štíty vyleštěné a ověnčené. Davy lidu proudí ulicemi i prostranstvím. Ruch slavnostní na všech stranách. Ze synagogy vycházejí v rozmluvu pohrouženi rabbi Elieser Asaria a rabbi Josua Haglili.
JOSUA HAGLILI. Jak chytře doved vše si zosnovat a nalíčit dle svojí potřeby, nám přísahou v Bét-Rimmón slovo vzal, nás umlčel tam jménem národa, my svědci smíme všeho být – nic víc! ELIESER ASARIA. Dnes mlčet musíme. Zaň mluví všecko a jeho velké skutky především. Ty samy mluví – co zde chceme víc? JOSUA HAGLILI. Však dívat se na jeho slávu? – Ne! Na jeho přepych, jímž vše deptá v prach, [203] co není právě podle jeho vůle, – já nedovedu. ELIESER ASARIA. A já rovněž ne. Co naše moudrost, naše učení a naše zkušenosti – žvásty kmetů, dnes mluví síla a té ustoupím. Ať pyšní se s svých činů výsledkem, ať opájí se jako druhdy Saul i Absolon, však jako Nabuko hrýzt bude trávu – my to uzříme! JOSUA HAGLILI. Je vskutku vojevůdce rozený, je bohatýr svou pěstí a svou páží, to neupře mu ani nepřítel, však není, není, není Messiáš! ELIESER ASARIA. Za myšlénku tu nemůže on sám, jeť Akibova, ten ji vzkřísil v něm, ji udržuje ohněm výmluvnosti a silou svého přesvědčení jen. To velký blud jest Akibův a v blud ten zamotá se v pádu Bar-Kochba. On není Messiášem lidu svého, můž’ Messiáše býti ramenem, však Messiášem není, nebude! 204 JOSUA HAGLILI. Však řekni sám, bez této myšlénky moh’ něco udělat z něj Akiba? Toť páka jeho síly u lidu, ten věří posud v příchod Messiáše a půjde za ním, jak mu uvěří, až na vrch hory, kam jej vyvede. Však hlubou propast dole pod horou tu nezří učitel, tu nezří žák, až oba sletí střemhlav – hnátů tříšť. Já věřím, myšlénka to opojná a velká, krásná, ale jaké síly a jakého víc sebevědomí a, řeknu, jaké pýchy, hrdosti ta vyžaduje na svém vyznávači? Jak řeknu Messiáš, tu myslím něco, co s nebes jde – tím není Bar-Kochba! Kdo jeho rod zná a kdo jeho předky? Jen Eleazar, Méd zván, jediný jest příbuzný mu; odkuds z Cypru sem on přišel utečenec neznámý, pln síly tělesné a odvahy, však ducha stopy nespatřuji v něm, jest pozoun jen, v nějž duje Akiba, nic víc, nic míň. ELIESER ASARIA. Bez trestu proto deptá rabíny zákon boží....a zákon boží... 205 JOSUA HAGLILI. Ba, tak opil lid tou myšlénkou o Messiáši všech. Ta myšlénka jest nebezpečná zbraň. Je krásná, pokud není vtělená, však vtělením jest vlastní parodií. Jsou také myšlénky, lze s nimi žít, lze v samotě se jimi opíjet, lze šťastným v nichnich, ba lze i velkým být, však nechtěj lákati z nich smělý čin, toť hory jsou, jež porodí pak – myš. I tato Messiánská myšlénka jest horou takou – Bar-Kochba jest myš, a Akiba porodní bába její. ELIESER ASARIA. Že nezjevil se posud Messiáš, dle mého úsudku sám vinen lid a národ celý, kdyby za to stál, již byl by zde a z rabínův by vyšel. Tak moudrým dost je také Akiba, že sám se nemůž’ Messiášem zvát, a proto chytře volil zástupce v tom lžiproroku, jímž jest Bar-Kochba. Dřív ale, plně, oddaně a svatě se k zákonu lid musí obrátit, pak teprv z něho vyjde Messiáš. Co vystřídalo se jich před ním již? Pád první Israele pamatuje sám Akiba – co tenkrát bylo jich, 206 od syna tesařova z Nazaretu, jenž Kristus zván a Ježíš v naše dny? A tento mužem nebyl násilí, jen synem citu byl a obraznosti, z všech, věř, byl bližší tomu poslání než Bar-Kochba, v němž pouze násilnictví a s pýchou sveřepost jsou vtěleny. JOSUA HAGLILI. V tom souhlasím, však s jediným jen ne. Lid, národ, Israel tu nepomůže, na soudu božím vše tu záleží a žádná vůle, touha sebe větší a vytržení třeba prorocké ze země nevydupá Messiáše. On přijde jistě, ne však odměnou, že zbožný lid ctí plně zákon boží, leč přirozeným dějin pochodem, jen soudem božím, jeho vyplněním, vše ostatní jsou hříčky snů a slov, a platí tolik jako staré věštby a jako Daniela číslice. Čas jeho přijde – posud nepřišel. ELIESER ASARIA. A pokud vidím – nepřijde tak brzy; však lid jej žádá, národ jej chce mít, proč nevyhověl by mu Akiba? Co stojí to, pár ohnivých jen slov a trochu nízké služebnosti jen 207 a vytrvalé vůle. Pohleď kol, jak nadšen lid, jak jásá radostí, jak vije věnce, ladí citery a loutny vše v oslavu Bar-Kochby! JOSUA HAGLILI. Dav roste stále, ztratíme se v něm jak pouhé krůpěje... ELIESER ASARIA. Však myslící, to nezapomeň. JOSUA HAGLILI. Co nám ocean těch slepých jest, však nás přec nezhltí. Vmísí se mezi lid, který vyplnil již stále vzrůstaje celé prostranství. Hlava vedle hlavy v čilém hovoru. V popředí několik vojínů, hlasně rozmlouvajících.
1.VOJÍN. Co pravda pravda a čest komu čest. Kdo tolik dokázal,dokázal co Bar-Kochba? Zaň jeho skutky mluví především a netřeba tu ani Akiby, by rozněcoval naše nadšení. 2. VOJÍN. To pravdu máš. Jsme prostí vojáci, však vidíme to, co vidíme, jasně, to nepopře nám žádný rabbi v světě. To činy jsou a naše účast v nich, 208 to naše činy též jsou zároveň a v Bar-Kochbovi to jsme vlastně my. 3. VOJÍN. V tom především velebím Bar-Kochbu, a každý z nás mu vděčen musí být; on ukázal, ne moudrost starých knih, leč síla páže něco dokáže a znamená a silou tou jest vojín. Jej postavil on v čelo národa na místo stuchlých starců bradatých, již o písmeno hádají se jen, a každý pojem na sta jiných pojmů dál tvrdošíjně chytře štípají. Byl dosud rabíny a učiteli na cestě k spáse voděn Israel, kam dovedli jej? V římské poddanství. Teď přišel on, s ním přišla doba skutků a doba mládí, doba jaré síly, tož doba vojína, nad proroka je dobrý voják proti Římanu, nad hloubání a dumy vyrost čin! Dav seskupil se kolem a hlasně jim přisvědčuje.
1. VOJÍN. To velké slovo! Bar-Kochba jest čin a všichni vedle něho slova jen. 2. VOJÍN Za necelý rok skoro padesát on dobyl pevností. 209 3. VOJÍN. Však ovšem, s námi! 1. VOJÍN. A k tisíci již opevněných míst svou dobyl pěstí. 3. VOJÍN. Ovšem, ale s námi! 1. VOJÍN. Však cení podle toho našince, jeť z krve naší, z krve vojínů, a jeho hradbou my též budeme do vzdechu posledního! 2. VOJÍN. Jeho štítem a jeho páží, pokud potřebí, on král je náš! 1. VOJÍN. A pravý Messiáš! Lid bouřlivě přizvukuje, vojíni se rozejdou mezi lid. Do popředí vstoupí rabbi Kisma a rabbi Tarfón.
KISMA. Zde úsudek máš lidu. 210 TARFÓN. Vojáků, to není lid, to kasta jako my. KISMA. Té kastě však on podal obě ruce. TARFÓN. A oběma nás za to odstrčil. Ó jednou bude pykat Akiba i Meír i Nathan, Ilai, Chalepta, že touto dali svést se bludičkou, jež na slunce si směle zahrává. KISMA. Ba na slunce, tos trefně vyslovil. Sáhne do taláru a vyndá minci stříbrnou.
Zda viděl’s to již? TARFÓN. Posud neviděl! Vezme mu minci z ruky, prohlíží ji a obrací proti slunci.
Aj peníze? Tu našel pravou cestu ku srdci Israele! Peníze! KISMA. Jež v zpupnosti své sám dal raziti; dnes tisíce jich mezi lačný lid po slavnosti rozhází hlasateléhlasatel, 211 to jeho peníze, dřív nežli národ jej uzná králem, razí peníze a písek takto hází v oči lidu. Mně směšné je to skoro. – Peníze! TARFÓN prohlížeje bedlivě minci mu podanou. A stejný v tom jest jako ve všem klam. KISMA. Co zdá se ti? TARFÓN. Co každý vidí hned. To staré mince Trajanovy jsou, neb Hadriana mince novější, jimž nový vtisknul znak, je zpotvořiv. Nad Trajanovým jménem Bar-Kochba se nevyjímá špatně, rozdíl jen, že cesar dole, lupič nahoře. KISMA vytahuje ze záňadří jiný peníz a podává jej Tarfónovi. Ten pouze nese jméno Bar-Kochby. TARFÓN prohlíží peníz. Jak moudrý Kisma sedne na lep hned, to vidět, zná jen staré pergameny; ten peníz starší ještě o sta let, toť peníz z doby Makabejců jest, 212 zde netřeba již něco přetiskovat, neb Simon slul též velký Makabej. KISMA. A sluje Simon on? TARFÓN. Tak aspoň praví, kdo věří naň i v jeho poslání. To hříčka jmen, můž’ říkat si též David neb Juda, ovšem s jmeny velkých těch nemáme mincí – Simon jako Simon a stříbro obé stejně unese. KISMA. To v posled bych mu za zlé neměl ani, vždyť stébla chytá se i tonoucí, leč jedno nemohu mu odpustit, ač uznávám rád velkou jeho sílu i odhodlanost, ráznost, statečnost. Buď vůdcem lidu všeho v boji zlém, jejž naposled přec rozhodne jen Bůh, buď králem již, když musí lid mít krále, však Messiášem není Bar-Kochba a nebude – zde něco chybí mu, a něco podstatného, posvěcení a boží duch a jeho poslání. Nech vybouřit se klidně zástupy, jak jednotlivec muž’ se opiti, že vidí v snech svých divy, zázraky, 213 jež střízlivý pak rozum zapírá, tak davy mají chvíle opojení. Dnes Akiba je opil Bar-Kochbou, ať k duhu jim to jde – to přejde zas! Zmizí mezi lidem, vystoupí rabbi Samuel ml., za ním rabbi Jochanan.
SAMUEL MLADŠÍ. Dnes králem tedy bude provolán! JOCHANAN. A co víc platí – Messiášem též. SAMUEL MLADŠÍ. Ať křičí, až jim třeba hrdla prasknou! ať troubí, nebes hrom že přehluší! To platno nic, ten člověk bídně zajde v té vřavě divé, kterou vznítil sám. A musí zajít, musí bídně zhynout, ať směje se nám, ať nás přehlíží, ať ukoval nás k mlčení a k tichu, tou přísahou v údolí Rimmónu, on zhyne bídně! Po nás rabínech kdys aspoň psané slovo zůstane, co zbude po něm? Pověst těkavá, že vůbec byl, se hádat budou lidé po staletích a zda-li byl to on?! A musí zhynout! Musí! Slyšel’s kdy, že Jehovy se někdy dovolával 214 a proroků a Thory, rabínů, když řečnil k lidu, opit vítězstvím? Ba přísahám, on nezná ani Boha, on horší jest než kterýkoliv pohan, jen na své síle všecko buduje, jen jménem svým se všady vychloubá, jen pěstí svojí všecko rozhoduje. Kdy svolal nás, by v poradu nás sved? Kdy předložil nám jeden, jediný svých úmyslů? Sám všecko vykonal a nebe přálo jemu na pohled, a sběhlou luzou ze všech konců světa se obemknul a tou jen vítězí. JOCHANAN. A umí luze této lichotit! Co jemu lidu mrav a obyčej, co všecky předpisy a zásady? To’s přece slyšel, brány Betaru on Idumejské luze otevřel, dav Foinických sem pustil nevěstek a v pospas volný dal je vojínům po bitvě vyhrané; když Akiba jej z toho káral, drze odvětil: Pah, hlouposti to, voják bojoval, ať pobaví se! Svaté manželství, dal v pospas chtíče neblahého všem a Betar dnes jest skoro jako Tyrus a Sidon, jako Alexandrie pln děvek smilných, lehce prodajných. 215 SAMUEL MLADŠÍ. Sám nezůstal též při tom pozadu, a kůstku v tom též sobě vynašel, jakousi děvku z Cypru, obstarožnou prý babu již, jež sluje Judita; s tou dnes tu půjde v slavném průvodu, on bude král a ona královna! JOCHANAN. Tak Messiášku má též Israel, ne pouze Messiáše! Jak jsme velcí, jak nezmoženi proti Římu jsme a s Římem přece stejní – v jedné věci ve hospodářství kuběn prodajných! Tam došlo to a tomu jásá lid! SAMUEL MLADŠÍ. Jsme zbyteční zde, pojďme, příteli, však jedno z prorocké ti duše dím, on zhyne bídně – my jej přežijem a povíme si, proč. JOCHANAN. To víme již! Zniknou ve vřavě stále rostoucí. Z pravé strany ozvou se hlaholy pozounů stále mohutnící, lid ustupuje a dělá dráhu volnou ku synagoze. Objeví se řada trubačů se zlatými pozouny k nebi obrácenými, za nimi řada dívek, z košíků kvítí na cestu sypajících. Prapory a signa. Řada levitů, jahnů a kněží, lid provolávaje slávu Bar-Kochbovi ustupuje.
216 SBOR KNĚŽÍ. Byl druhdy velký Saul, jich pobil stotisíc, před tváří Jehovy to pouhý prach a nic. A větší David byl kdo ví, co myriad jich zkrušil, kdo je sčet, a velký David pad. A Juda Makabej, buď věčně veleben! ten Syrské porazil, vzal říši jich v svůj plen. Všech větší Bar-Kochba, ó pějte Hossana! v prach srazil vlčici a zdeptal Římana. Ohromný jásot a pokřik radosti. Klobouky a šátky lítají k nebesům. Celý zástup opakuje v divokém vytržení, do kterého se mísí hlaholy trub, louten a citer.
Jest větší Bar-Kochba, ó pějte Hossana! v prach srazil vlčici a zdeptal Římana! Objeví se průvod žen a dívek ověnčených růžemi, hrajících na citery a loutny.
217 SBOR DÍVEK A ŽEN. Ó netěkej víc plání hor Judských gazelo, stav okřídlený běh svůj pustinou, viz, pod čím srdce lidu po věky úpělo, jest bublinou! On vrací se dnes v dědictví tvé slávy Syn Judův, Bar-Kochba, tvůj král i syn, jak Samson oslí čelistí on dáví a kruší davy, davy a Římská moc jest – zdání, přelud, stín! Ó plesejte, jej poslal Hospodin! Průvod se pohybuje směrem ku chrámu, kde se rozestaví, při hlaholu trub vystoupí čety vojska Bar-Kochbova, lehkooděnci, zbraň nesouce ověnčenou, vojevůdcové a náčelníci koňmo, v jich středu dvě řady spoutaných Římských zajatcůzajatců, žen a mužů, vedených na řetěze, nové čety vojska, težkooděnci, jichž veliké dlouhé štíty hoří v slunci, nad hlavou mečem v pokřiku mávají, za nimi nové řady kněží v černých talárech, rabíni a zákonníci v slavnostním úboru, opět řady žen a dívek ověnčených a kvítí na cestu sypajících, četa skvostně oděných pěšců z osobní stráže Bar-Kochbovy, pod nebesy, jež nesou čtyři nejstarší zástupci kmenů Israelských, kráčí Bar-Kochba, oděn v prostý, bílý šat, s krátkým mečem po boku, hlavu nese nepokrytou, zlaté vlasy splývají mu do dlouhého vousu na prsech, přes které ruce kříží; v malé přestávce za ním Judita v průvodu paní ověnčených, Za těmi sám kráčí bílý kůň s purpurovou čabrakou a zlatým bohatě tepaným postrojem, jejž za úzdu vede Akiba, četa vojínů lučištníků uzavírá průvod, za nímž se hrnou nové davy křičící a zpívající. Celý průvod se zastavil a rozestoupil před synagogou. Akiba přivedl koně před Bar-Kochbu a postoupil v popředí. Fanfara trubačů, lid se ztišil. Akiba mohutným, stále rostoucím hlasem:
AKIBA. Ó slunce, odvěkým se nesoucí dál prostorem, na cestě své tedteď stůj, jak druhdy stálo’s v povel Josuy, 218 než vybojován památný byl boj! Stůj, zlaté velké slunce ohnivé, a rozlij moře svojich paprsků na Hospodina vyvolený lid a na miláčka jeho Bar-Kochbu! Ty sotva větší síly uvidíš po světa okruhu, kam skloní se tvůj zlatoproudný, rozčesaný vlas! Ó radujte se všickni vespolek a křičte Alleluja do nebes, neb nad svým lidem Pán se smiloval, své milosti dlaň nad ním otevřel, a k velkým skutkům povolal jej zas! Ó velebte jej všemi nástroji a všemi hlasy všeho stvoření, do úhlů světa všech váš jásot zni a soustřediž se v slově: Bar-Kochba! Syn hvězdy povstal velký z Jakuba, by lid svůj vedl nové době vstříc, jho Říma rozbil pěstí železnou, když toho býka druhdy porazil své ruky vzmachem na Sionské hoře, a od dne toho v jednu cestu slávy si upravil svůj pochod válečný! Ni jedna posud bitva neztracena, to hlasně volá Římu Tur-Simon, a Kafar, Charuba to potvrzují, by Betar, nový Jerusalem náš, vše korunoval mocí, nádherou! Nic Rufus nesved, záhy odvolán, novými nahrazen byl legaty 219 a všichni pobiti a rozprášena jich vojska v posměch světu celému. Dnes volná vraha oddechuje zem v svých synech silná matka vítězná a hrda Bar-Kochbou! Náš miláčku, náš vyvolený, nebem seslaný vstup tedy v otců slavné dědictví, ku meči, kterým vrahy potíráš, též přidej žezlo. My ti holdujem! Ty nemusíš nám ani přisahat, my víme, jak lid láskou objímáš, že jeho žití tvým jest životem a jeho sláva jediný tvůj cíl! Lve z JudyJudy, vstaň a vezmi z ruky mé, jež předvádí ti posvátností chvíle se chvějíc uzdu toho bělouše, z něj bitvy příští řiď a vítěz dál! Ó vstup již, vstup a projeď město své, a lidem svým se pozdraviti nech, slyš jeho jásot v nebe bijící, slyš jeho Alleluja, Hosanna, slyš jeho loutny, flétny, citery, slyš jeho srdce ve všem tam se chvít! Dni veliký, o slunce planoucí, o stůjte v dráze své, ten okamžik se nenavrátí Israeli víc! Vy matkymatky, svoje děti vzneste výš a řekněte jim: „To jest Bar-Kochba!“ ať vštípí si to pro vždy do paměti, vy kmeti, jejichž vetché údy již po kostech dědů touží v chladných hrobech, 220 své pozvedněte třesoucí se brady, o berly opřete své údy, vizte zde Bar-Kochbu, ať v hrobech můžete dát mrtvým zprávu: „My jej viděli, stál veliký a Juda pevný v něm a slávy jeho konec nebude!“ Však vy, jimž dopřáno s ním působit, žít vedle něho, dýchat jeden vzduch, pít denně z lvího jeho pohledu vznik nové síly, nové odvahy, vy na kolena před ním, bojovníci, a do prachu, v té chvíli jediné jej pánem svým a králem pozdravte! A ňader dech a srdce tluk se spoj v křik valící se od hor ku horám: Zdráv Bar-Kochba buď, král a Messiáš! Skloní se k zemi a poklesna drží střemen bělouše a podává jej Bar-Kochbovi, tento vstoupí na koně. Lid propukne v bouři jásotu, v nějž mísí se hlahol trub. Dvě pažata předstoupí a nesou velké obnažené meče s každé strany. Bar-Kochba vytasí svůj meč a mává jím objížděje provázen pažaty volné prostranství do všech úhlů světa. Lid kleká, tlačí se k němu, vztahuje ruce po něm a po čabrace koně.
MNOŽSTVÍ. Zdráv Bar-Kochba buď, král a Messiáš! Buď dlouho zdráv a panuj v slávě své ku slávě Judy, Sláva! Sláva! Sláva! AKIBA roztáhne v modlitbě ruce k obloze. Mé dílo dokonáno tímto dnem. Ó, propusť, Pane, nyní sluhu svého, 221 mé oči viděly tvé spasení! Co zbývá mi? Zřím jako v zrcadle svůj život celý, všecky cesty své, své bdění, bádání a snahy všecky, co nesplněnénesplněné, splněno je dnes, co vysněné, jest hrdým, velkým skutkem! Dnes já svůj světím svátek největší, ó díky, díky, Bože zástupů, ty hrozný Bože, ke mně dobrý tak! Ó dovrš míru svojí dobroty, ať slunce svítí vždy v zdar mého lidu, víc ruky své ty od něj neodvracej, jej dále veď k vod živých studnicím! Bud štítem jemu a též pavézou a ke mně pošli brzy, brzy smrt, bych nedočkal se, Bože, obratu a neuzřel víc lidu svého pád! Ji kdybys poslati chtěl v chvíli té, kdy cítímcítím, u cíle že snah jsem svýchsvých, jak děkoval bych tobě teprvé! (Pausa.)
Však nový jásot zas mne probouzí, to život volá, slyším jeho hlas a jméno jeho dnes jest Bar-Kochba, můj odchovanec, můj to žák, můj syn! Ne, nesmím mříti, musím žíti dál! Obrátí se směrem k synagoze, kam se obrátil celý průvod, Bar-Kochba slezl zatím s koně, jehož úzdy se chopil Bar-Droma, Bar-Kochba podal ruku Juditě a za jásotu lidu vešel do synagogy, odkud zní nové hlaholy hudby a zpěvu.
222 SBORU ČÁST I. Zpěv nový Hospodinu zní z úst národů všech, ve slávy jeho stínu dnes Israel si leh’, leh’ silný jak lev pouště, jenž strhal vazby své, řev jeho v dál zní, k sobě lvy sousedních pust zve. II. ČÁST SBORU. A děl Pán k pánu mému: Na pravici mé seď, přivážu k trůnu tvému nepřátel tvojich změť, já vyšlu ze Sionu tvé moci žezlo v dál, tys kněz dle řádu mého, tys Messiáš a král! Akiba vyslechl žalm ve hlubokém vzrušení, načež vstoupí sám do synagogy.
CELÝ SBOR. Tys kněz dle řádu mého, tys Messiáš a král! 223 ZPĚV IX.
BAR-KOCHBA A BAR-KOSIBA.
(SYN HVĚZDY A SYN LŽI.)
[225] BAR-KOCHBA A BAR-KOSIBA. Pevnostní valy v Betaru. Výhled z nich do horské krajiny pusté a kamenité. Po stranách zeď s cimbuřím a střechy ploché nízkých budov. Uprostřed sceny ve valu hluboký příkop, z něhož vyčuhují hlavy kopajících v hloubi a občas vzlétají lopaty vyhazující hlínu a kamení. Jest k večeru, těžké mlhy na obzoru, v zenitu kalný měsíc. Na obrubě valu stojí Bar-Kochba v prostém šatě bojovníka, hluboká duma leží na čele jeho, po boku má krátký meč, na hlavě přilbu bez chocholu. Eleazar zván Med, stařec skoro stoletý, stojí vedle něho dívaje se na práci zákopníků.
BAR-KOCHBA (mluví víc k sobě sám). Šer leží na všem. Jako olovo se roztéká a lehá do srdcí. Noc kvačí již a bude bez všech hvězd. ELEAZAR. Jak stíny rostou! Hleď, jak obrovské se z hloubi týčí mužů nahé pléce i ramena v té práci úsilovné! Jak příšerné se stíny mihají [227] hrob kopajících, hrobů řadu celou... Na práci svoji skoro nevidí, dám pochodně jim zažhnout, v hořlavém jich ohni lépe půjde od ruky jim těžká práce (volá k domům.)domům).
Hola, pochodně, a hodně pochodní, ať splašíme noc netopýří jejich ostrou září! Sluhové se vyrojí se smolnicemi, které zatknou do hromad vyházeného štěrku na valech a pomalu je zapalují, Eleazar obratí se k Bar-Kochbovi.
Proč tak jsi zadumán, ó Bar-Kochbo? BAR-KOCHBA. Tak z otevřených ňader přírody cit smutku tajně stéká v lidská ňadra jak předzvěst časů zlých a bouřlivých. I mně se zdálo, co jsi právě řek’ a trefně řek’ – ne řady vojínů, já v chvilce jedné řady hrobařů jsem viděl před sebou – jak vidění to schvátilo mne, smysly opilo... (máchne rukou).
Však je to pryč, ten smutek přírody jest příliš nakažlivý, příteli. Dost s příšerami nitra vlastního my bojů máme, k čemu s těmi ještě, jichž davy příroda nás obléhá? Já myslil o lecčems a není dobře tak o všem myslit, jak to vletí v mozek; jsou ošklivé sny, plné předtuch zlých, těm třeba brániti se napořád. 228 Tak člověk každý dvojí vede boj, s tím, co jest mimo něj, a s tím, co v něm, a horší bývá druhý,druhý nežli první. Však třeba silný býti, otče můj, a zaplašit v ráz všecky příšery, jež hrozí z nástrah vzduchu, hmoty nám a kalí jasný hlavy rozmysl. Již minuly a prchly s pochodněmi, jsem opět silný a jsem opět svůj! ELEAZAR. Rci, k čemu děláš tyto průkopy? BAR-KOCHBA. V nich celý plán jest mého tajemství. TyTy, Eleazare, jsi pravý muž, jsi jediný zde z mého příbuzenstva, jenž cítí se mnou, vedle Akiby a vedle Judity jsi jediný, jenž plně cítí se mnou ve všem všady, jenž se mnou žije – davu nevěřím. Tři pouze znáti máte plány mé, ty’s jedním z tří a ty mne nesklameš! ELEAZAR. Můj svědek Jahvé, vládce zástupů; víš, říkají mi duše Betaru, tu důvěru přec zradit nemožno. 229 Ozvou se signaly trub z cimbuří krátké a ostré, nová četa vojínů nastupuje k práci a vystřídá dosud ve valech pracující bojovníky, kteří, kloníce se před Bar-Kochbou, odcházejí do města.
BAR-KOCHBA. Hlas trub jsi slyšel, každou hodinu jsou tady vystřídáni pracovníci a v tom jest, otče, dvojí úmysl. Ten jeden zřejmý, nechci znaviti je příliš, okamžiku neznaje, kdy v útěkútok třeba nastoupiti jim; však druhý tajný, můj; jen hodinu, když v hloubi pracují a ve tmách skoro, směr neznají, jenž řídí práci jich, a kde se průkop znova zahýbá, jsou novými zas na kvap vystřídáni; a dále tak a vědět nebudou, kam podzemních cest zabočuje směr. ELEAZAR. A nač to všecko? BAR-KOCHBA. Máme snad jak myši, jak sysli dát se ucpat v doupěti? Já celý Betar s valným okolím i složení všech skal a vrstev znám, jak nakreslené leží před zrakem mé bdící duše! Tuším, k této skále 230 že připoutáni budem na dlouho jak v středu odboje, výš nemůžem, na křídlech ptačích – z nebe k zemi zrak jsem upřel dávno, když ne drahou vzdušnou, my podzemními žilami ku srdci, jímž Betar jest, spojíme celou vlast. To plán jest můj a věř, jej vykonám. Kdes v poušti náhle mezi keři hlohu a bodláčí ty stoky ústit budou, jak otevřené oči Betaru, však známé pouze nám a výhodné že budou brzy, objeví ti čas. My jimi dosáhneme spojení, až ku moři a nazpět k Diopolis i k Jabne ano k Jerusalému. Jich útrobami budem všady hned, nad vyzvědače ony lepší jsou; v ráz keř se zachví, balvan povolí, a možná dost, že v samém středu plném římského vojska státi budeme, jak sama by se otevřela země a vychrlila bojovníků sta, a jak se otevřela, zavře se, a ticho zas a pouště mlčení kol zavládne a v noci černém plášti se otevrou zas, aby celé vozy k nám zásob vpustily a skotů stáda a sudů s vínem, zbraní nových stohy a nových vojů vždycky vítaný, jenž z kraje k nám se přidá, přírůstek. 231 ELEAZAR. To, Bar-Kochbo, je příliš důmyslné, však nejisté, já zrady bych se bál! Což vypátrá-li Říman tyto chodby, jak jmenuješ je, oči Betaru, a náhle vrazí sám v jich stinné koby a jimi do města? BAR-KOCHBA. To nemožno! Sto vybraných je mužů dobře hlídá, z těch neví ani jeden o druhém, má každý jiné heslo své a jiné trub signaly. Kde průkopy mé končí, jsou vrata dubová a okována a u těch opět leží řada mužů i zrovna jak ti v práci nahoře se střídají tam v bdělém hlídání, a v každé hodině se vyměňují. Se zavázanýma je očima vést nechávám až ke dnu průkopu, tam teprv po tmě s očí strhne se všem páska tmy, když vzplanou pochodně, tu u vrat stojí těžce okovaných a dobře zavřených, jež hlídají. A jak se střídá pořad mužů zde, tak rovněž signály se střídají, když přítel jde neb nové zásoby. Vše toto znát by Říman musil dřív, 232 všech zrada sotva zde by pomohla, kde jednotlivce zrada nemožností. Vlastními druhy byl by sesekán na místě hned, kdo pouze podezřelý by zdál se v chování svém, znám svůj lid, vždyť pro sebe to všecko podniká! ELEAZAR. To všecko krásné jest a důvtipné však jednoho se bojím, Bar-Kochbo. BAR-KOCHBA. A to by bylo? ELEAZAR. Nedostatek vody; pět pouze studnic živé vody má náš celý Betar, co tu domácích co gojimů jest – a když vyschnou studny, jak lehce stává se, i cisterny, co pak si počnem? BAR-KOCHBA. Právě průkopy vždy novou vodu my sem dostaneme. Však nebezpečí toto na oko jen velkým zdá se, – v skutku také není! Klid vládne krajem, velký hlubý klid, 233 až podezřelý skoro, celý týden od vyzvědačů zprávy nepřišly, co dělá Říman, posud nevíme, kdo vojska novým vůdcem jmenován, a proto dřívdřív, než tento dusný mrak, vím, strašlivou že bouří těhotný, se roztrhne a vychrlí svůj zmar, chci hotov býti s všemi průkopy. ELEAZAR. Jen opatrnost při všem, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Jsem všeho srdcem, vše jest v ruce mé, víšvíš, od prací se nehnu na vteřinu. Vše vedu sám a za vše ručím též. Ty se mnou buď a věrně při mně stůj, jak stojí Akiba a Judita, víc nežádám! ELEAZAR. A já víc netoužím! Hled, Judita tam z brány vychází, ó jistě stýská se jí po tobě, jdi, promluv s ní a vše s ní věrně sděl, jeť duše tvá a toho zaslouží. Já modlit se jdu za nás za všecky, jsmeť všichni ptáci v dlani Hospodina a síla naše pouze v důvěře. Odejde, přichází Judita v bílém prostém rouchu se závojem.
234 BAR-KOCHBA. A síla naše – pouze v důvěře! Ty ani nevíš, kmete ctihodný, co vyslovil jsi. Vše jest víra v sebe, tou hory přenášet lze, jako hračkou tou vítězí se... Ano, důvěru! JUDITA. Jak pokračují práce, Bar-Kochbo? BAR-KOCHBA. HůřHůř, než jsem doufal, země tvrdá jest a samý kámen, deset toporů se zláme vždy, než balván vypáčen a vyrván z útrob země – však to půjde, neb musí to jít, když jest vůle pevná a nezvratná, a tou jest, duše má! JUDITA. Jen silný dále buď, ó Šimone, a nedej zviklati se protivenstvím! BAR-KOCHBA (potřásá v dumě hlavou). To všecko jest, má dobrá Judito. Však vskutku jakbys o všem věděla: jsou protivenství, jsou a stále rostou, až v hory rostou... 235 JUDITA. Co víš o Římanech? BAR-KOCHBA. Nic, posud nic, však také neleká mne Říman tak jak různé příznaky, jež v lidu vlastním začínají tiše se jeviti. Když na valy jsem šel, šer večerní již na krajinu pad, já v stíny vmísil se a poslouchal, co tajně v práci vypráví si lid. Jsou nezvyklí na takou tuhou práci, a reptají a stále mezi sebou se ptají, nač a k čemu toto vše? Já nemohu přec vykládati všem, co celé války mojí tajemství? Dřív zvykli byli, když boj nebyl právě, si hověti jen líně při číši, dnes práce trud jim hnusný, reptají, a myslím si, že kdos je ponouká a nasazuje bídně proti mně. Jen přijít na kloub tomu, toho klubka nit najít jen, bych zničil v zárodku tu nechuť jich, než v odboj zaplane a zjevnou vzpouru! Chovám obavy a podezření skoro bezpečné, že rabbini ty žáry rozdmychují, těch strana, které kdys v Bét-Rimmónu jsme zavázali velkou přísahou, když nesouhlasí, aspoň mlčet mají. 236 I mlčí ovšem, krtek také mlčí, však ryje dále na svých podkopech. Ó státi s čelem nahým, Judito, chci jako Simson proti tisícům, však bíti se, boj bude spravedlivý! Leč proti tajné práci úkladné, jsem bezbranný a jenom té se hrozím! JUDITA. Jak můžeš takto mluvit, Šimone? Či opouští tě vskutku síla lví, jež vládla davům? BAR-KOCHBA. Davům bohatýrů vždy vlásti chci – ne lišek zástupu. Tys plna síly posud, Judito... JUDITA. Z tvé duše přešla do mé, Šimone, ó dovol, ať ji vlíbat smím tam zpět! BAR-KOCHBA. Jen před tebou smí tato slabá chvíle mou přeletět skráň, vůči ostatním tam zavládne hned stará jistota, klid bezpečný a síla vítěze! Z tvé ruky jejich přijmu škrabošku, však jedno cítím dnes, ó Judito, 237 já musím tvrdý, hodně tvrdý být jak železo a balvan, tento národ chce tuhého jen pána cítit pěst, on musí voděn být, kam nestačí svou leností a lstí svou zděděnou. Zde výstrah třeba, přísných rozkazů a okamžitých trestů, ani o píd se nesmí pustit cesty zákona a předpisů, neb snadno by mi vzrost nad hlavu hned – ba, téci musí krev, pak poslechnou, chtí cítit žernov zlý, ať ucítí jej, až je rozmele! JUDITA. Být krutým k zlobě válka omluví, leč k dobrým, Šimone, je třeba být jich lepším ještě! Kde máš důkazů, že vskutku lid se bouří proti tobě, jsa několika poštván rabbiny? Co zaslechl jsi v šeru náhodou, jest několika rozmrzelých řeč, ne lidu hlas, ten stále tebe ctí a poslouchá tě oddaný a rád. BAR-KOCHBA. Ty nevíš, jak lituji, Judito, že z šera nevystoup jsem jako král, a nekázal hned zatknout zbujníky, je nepověsil prvním na stromě všem k výstraze! V té chvíli cítil jsem 238 cos v žilách svých jak mdloby olovo. Mně napadlo – co všecko nemihne se ve také chvíli mozkem zjitřeným? Ty kdyby si byl vyvolený Páně, jak o tobě to káže Akiba, zem sama musila by v jeden ráz se rozskočit a pohltit to plémě, jak Danta, Koru, Abirona kdys. A já v té chvíli čekal, Judito, že musí stát se zázrak takový, on nestal se... a to mne schválilo! Proč Hospodin, Bůh věčný zástupův, to neučinil jako Mojžíši i Aronu to učinil vždy rád? Červ pochybnosti vryl se v duši mou, já pryč jsem odplížil se jako stín, a v sluch mi znělo náhle výčitkou: oč menší jsem, že divů nehoden? Proč nezcepeněl jazyk rouhačům, a ruka neupadla, uschlá haluz, zrak nezjítřil se hnisem krvavým, proč šílenstvím hned neztrestal je Pán? JUDITA. Ty myšlénky ti ještě scházely, bys začal pochybovat o sobě, když teprv začíti máš – silný být! Ó silným být a cítit velkost svou, když kolem jásá rozvášněný lid a palmy tobě hází pod nohy 239 a volá: „Messiáš jsi náš a král!“ být nezdá se mi těžkým, Šimone, leč v protivenství s čelem nesklonným stát jako v blescích na skalisku dub, v tom pravá velkost a tys schopen jí! Ó nedej zakaliti mátohám svůj jasný soud a rozum, Šimone! V tvém srdci největší tvůj nepřítel, tož vlastní k sobě nedůvěry zdroj, ten zasypat hleď a čím dřív tím líp, než rozvlní se v příval, v kalné moře, jež utopí i v sled tvou sílu lví a odvahu! Buď silný, Šimone! Jen v tobě spása všech jest jediná, ty klesneš-li, jsme všickni ztraceni! To vésti tebe musí bojem zlým, na proti nepříteli, Římanu, leč proti vrahům srdce vlastního! BAR-KOCHBA. Jak děl jsem, přiznávám se, Judito, v té chvíli byl jsem slabý na chvíli. Ti měli viset... ne, já na valech je kamenovat měl jsem národem, a první po nich hodit balvanem a křiknout: „Takto trestá Bar-Kochba již v zárodku svém odboj veškerý!“ Máš pravdu – třeba silným, silným být! Víš, co mi nyní chybí, Judito? Boj chybí mi, dnes jedno vítězství 240 a vrácen jsem své rovnováze zas, jen boje hluk a vřavu slyšeti, třesk oštěpů, skřípání beranů, lom kopí, mečů o štít údery, a vidět krev, ó krev kol horoucí, jak tryská ořům v hřívu z mužů ran, křik slyšet, povel trub a dunění, jímž zem se chví pod cvalem legií, prach hltat zvířený a vidět slunce v odlesku mečů temně krvavých a zuby skřípat, hřívou třást jak lev a drtit, prolamovat zástupy... Však v tupý klid jsem skován dlouho již, o Římanu kol ani památky... kraj jako po vymření tichý jest, a žádné zprávyzprávy, žádné odnikud. Mne zalkne brzy toto příměří, a babu ze mne udělá mých snů a děsných vidin. Judito, jen boj! JUDITA chopí hlavu jeho v obě ruce a dívá se mu hluboko do očí. Tak svého lva zas jednou poznávám! Ó hřívou třes jen, lve můj královský! Políbí jej na čelo.
Viď, Šimone, již přešla chvilka mdloby? BAR-KOCHBA. Jen tobě díky, přešla, Judito! 241 Táhlé signály trub zazní v pozadí, rudé světlo pochodní rozlije se po celé prostoře, v pozadí šum a hluk, stlumené hlasy, lkání a výkřiky, vstoupí stráže, za nimi se kupí davy lidu a vojska. Bar-Kochba jde vstříc náčelníku stráží.
BAR-KOCHBA. Co znamená ten hluk, ten žalný kvil, jenž od bran valů v sluch mi zaléhá? NÁČELNÍK STRÁŽE. Ó běda, pane, obrň uši své ku zprávě zlé, žel, třikrát pravdivé! BAR-KOCHBA. Mluv, co se stalo? – Ale rychle mluv! NÁČELNÍK STRÁŽE. Kde vzíti slov, ať raděj mluví sami ti Tur-Simonu reci velební! BAR-KOCHBA. Co pravíš – Tur-Simonu reci – co chceš s tím? NÁČELNÍK STRÁŽE. Jak pravil jsem, ať pane, sami mluví, můj vázne jazyk v němém strnutí. Ustoupí a kyne v pozadí, vystoupí třicet mužů vojska židovského, všickni plni prachu a sedráni, zraněni s obvazky na hlavách, ruce v šátcích, beze zbraně, vlekou se vysílení k Bar-Kochbovi, který sleduje každé jich hnutí zrakem vytřeštěným. V čele jich Bar-Droma, krvácející z ran opírá se o dva rovněž raněné vojíny.
242 BAR-DROMA mdlým, často bolestí, únavou a slzami přerývaným hlasem. Tak navracím se k tobě, králi můj, a víc než králi, otče, dobrodinče, smrt na jazyku jdu ti zvěstovat – (s pohledem na Juditu)
– ó matko, neplač, bez viny jsem v tom, a hrdý čistý štít svůj povznáším, nechť zdeptán třeba, zbit a pokořen – pad Tur-Simon. – BAR-KOCHBA (vzkypí). A ty máš odvahy svou hanbu takto nésti na odiv? JUDITA (vpadne mu do slova) Ó vyslechni jej dříve a pak suď! BAR-DROMA. Dva velké dny v mém byly životě, ó králi můj, a upomínka jich i tento třetí polehčí mi dnes. Víš tenkrát v táboře, kdy chtěl jsem prst si useknout přes odpor matky své, ty sám svůj uťals za mne v obět láskylásky, a druhý, když’s mi pevnost odevzdal, tvůj Tur-Simon, kdy v mladou ruku mou 243 jsi vložil klíče jeho! Vem je zpět dnes z této mojí zkrvácené ruky. Ukáže na své vojsko.
My bojovali, králi, jako draci, z tří tisíců ti třicet odvádím, a zdravý není ani jeden z nich, jsme všickni syni smrti, nejdřív já; pět útoků jsme šťastně odrazili a bili se jak lvové na náspech, leč ohromné měl Říman katapulty, jež celé hory dštily proti nám. Tys nebyl tam, ó velký Bar-Kochbo, bys kolenem balvany odhazoval, však my se bili – ví to Jehovah! Za svoji vlast a, králi, za tebe! Nás tři tisíce a jich třikrát třicet! Při šestém útoku – ať Hospodin mne schvátí v ráz svým bleskem klikatým, ať země otevře se pode mnou a zhltí ihned blízkou svoji kořist, do půle příkopu krev tryskala jak rudé moře ořům k hřívám až! Z tří tisíců ti třicet přivádím (vleče se v kleče k Bar-Kochbovi)
a umřem všichni dnes neb zítra, umřem – My mohli do vřavy se rovněž vrhnout a v krve hrobu tom se pohřbíti, však já jsem chtěl – byť mroucí, naposled v tvou patřit líc, číst odpuštění v ní a matku vidět – to mi nezazlíš! 244 Tak vrhli jsme se jako divá zvěř, jíž smrti blízké jistá předtucha vře v žilách, krev poháníc v nový var, na vojsko římské, silou nadlidskou my změtí povalených ořů, těl se probili skrz davy nepřátel, z ran bezčetných jsme cestou krváceli, a stokrát stavili se ztýráni a bez dechu – sem k tobě, králi můj! Ó jinak myslil jsem, že navrátím v tvou dobrotivou ruku Tur-Simon, že nestalo se tak, jest kletba má, můj pád a trest! Strhá si obvazky ran.
Ó plačte, rány mé! Ó rcete králi mému, v hrozném boji že padli jsme, však padli jako reci! To chtěl jem říci tobě naposled, neb těžká mdloba, smrti na víčka mi zvolna klade prsty ocelové... Vytasí meč a vrazí si jej do prsou. Já urychlím jí práci – Králi můj... Můj otče... (klesá)
díky, díky za vše vem, pád Tur-Simonu přežit nedovedu... Obrátí se k davu v posledním napjetí sil. Však, lide, věz a věř to, Bar-Kochba jest poslední tvůj král a Messiáš! Klesne do mdlob.
245 JUDITA (vrhne se k němu). A pro mne slova nemáš, synu můj? BAR-DROMA (umíraje). Jsem bez viny – ó matko – s Bohem budbuď, však Bar-Kochbo, viď, že mi odpouštíš? Umře.
BAR-KOCHBA. Já odpouštěti tobě, hrdino? Já žehnám ti a velebím tvůj los. Tak umřít jako ty ve květu mládí – a v plné síle život v oběť klást, je triumfů všech triumf největší! Ó chápu tebe, s myslí jako tvoje moh’s vrhnouti se pod komoňů těla a hrob si najít v moři krvavém u Tur-Simonu! – Ty’s však mne chtěl vidět a matku svou, chtěls říci lidu všemu, jaks věřil na mne do poslední chvíle, a za to nejvíc tobě děkuji! Skloní se k Bar-Dromovi a líbá jej na čelo, pak vstane a mluví hlasem hromovým.
Výš pochodně nad tělem hrdiny! Níž prapory a slyš to, lide můj, co ústy mrtvého zde znělo ti, jest jistě svaté! Kdo z vás malé víry, 246 jenž myslí klesá v každém nárazu, tak dovede se bít a mřít,mřít jak on? Děs chvátí vás a hrůza posvátná? V prach na kolena všichni, zbabělci přec nebudete, duši hrdinskou kde vydech on za Boha a svou vlast? Zde mluví skutky jeho! – Mlčíte? Hlas chvějný slyším jako modlitbu se vznášet kolem – zda-li chápete tu velkost síly té a oběti, již přines on a jeho třicet reků? Pad Tur-Simon a Říman zvítězil, však ptám se vás, zda lze to strpěti bez odvety? Sem všichni, na kolena a přísahejte při těch svatých ranách Bar-Dromy zde a jeho třiceti, že žádný z vás se netkne pokrmu, ni pěnivého kraje plné číše, ni rtů své ženy, lože sladké něhy, ni kadeřavých vlásků dítek svých, on pokud nepomstěn, náš Bar-Droma a jeho vojsko u zdí Tur-Simonu! Já přísahám to první za všecky a přísahu mou slyší Hospodin, Pán zástupův! Ať přilne jazyk můj ku dásním mým bez vláhy blaživé, ať roznese mé kosti pouště sup, ať šakal vyhlodá je hladový, a Samum písku vírem zasypá, když nebude, než slunce devětkrát se stopí v moře, pomstěn Bar-Droma 247 a Tur-Simon nám vrácen, třeba v troskách a spáleništi, ale vrácen přec! Ven meče z pochev, hlasně přísahejte, ať slyší Jehova to v oblacích, ať slyší Řím to zpupný! – Přísahejte! VŠICHNI tasí meče své, poklekají, kladou prsty na ně a jimi pak nad hlavou mávají. My přísaháme! Slyš toto, Hospodine, ať zhyneme, ať zhynou děti naše, když pomstěn nebudeš, ó Bar-Dromo! BAR-KOCHBA (vstane). Krev nová – jeho krev a reků jeho se v žíly naše přelij schvácené! Když v útok hřímali jsme vražedný, z všech rtů vždy hlasné znělo: Bar-Kochba! Dnes bude zníti z rtů všech: Bar-Droma! a Tur-Simon! Toť heslo proti Římu, toť Israele heslo jediné, je opakujte všichni! Bar-Droma! ZÁSTUPY. Bar-Droma! Bar-Kochba a Tur-Simon! BAR-KOCHBA. Tak znám svůj lid! Teď k práci vstaňte všichni, ten zářný příklad reka před sebou! 248 Teď nových bojů otvírá se brána.brána, jdu v čele vašem a my zvítězíme, jen sílu mějte, vůli jako já! ZÁSTUPY. Vše pro tebe a všecko jeho jmenem! BAR-KOCHBA skloní se k plačící Juditě. Teď zase já bych sílu tobě vléval, a rád to činím, moje Judito, kde druhá matka, šťastná jako ty tak zřela syna svého umírat? On dal mi nová křídla, Judito! JUDITA vstávajíc od mrtvoly Bar-Dromy. Kéž vydrží, jak věčný jest můj bol! Jiná část valů a příkopů v Betaru. Zející průkop, v němž pracují vojáci. Dva rabbini jdou v tiché rozmluvě kolem nich, zastaví se a hovoří hlasem stlumeným
1. RABBI. Nu, to jsou ty hrnce egyptské, o kterých vám kázal Akiba. Den ke dni kopete a hrabete jako krtci pod zemí, to není důstojné mužů v boji otužilých.
249 2. RABBI. A víte, co kopete a co hrabete? Hroby, samé hroby, pro sebe a děti svoje.
1. RABBI. Jen křivte záda otrocká, jen se poťte pod biči Bar-Kochby – patří vám to – chtěl by to od vás Říman?
2. RABBI. A čím vás přilákal tento syn neznámé děvky, jenž vydává se za syna hvězd? Vstane hvězda z Jakuba, říká Akiba. Kde je ta hvězda, je to Bar-Kochba?
1. RABBI. Co dal vám za vše? Ulehčil snad bídě vaší? Měl slovo soucitu pro vaše klopoty a strádání? Jde hrdý kolem a nepromluví a každý rys jeho tváře mluví zaň: DobytkuDobytku, táhni a padni ve službě mé, já neznám tebe víc, jakmile dokonáš dílo své.
2. RABBI. Jako přípřež volů připoutá vás k pluhu svému, vy táhnete dnes a padnete zítra a on pojede přes těla vaše a smáti se bude slzám vašich vdov a sirotků vašich.
1. RABBI. Jen pro sebe to všecko podniká vznícen k ješitnosti slovy Akiby, který jest ztracen před okem Ho- 250 spodina jako pes prašivý a jehož jazyk medový jest pln jedu bazilišků a uštkne vás k smrti.
2. RABBI. A táhnete dále káru mdloby své a vůz pohanění svého za člověka jediného! A on směje se vám v duši své a vyplivne vás jako shnilý fík, jenž nelahodí víc ústům jeho. Jste hnojem jemu, ale květem, který z vašeho potu vstane, ověnčí on zpupné skráně vítěze a naposled –
1. RARBI. prodá vás Římu, před nímž neobstojí a nemůže obstáti. A kdyby vstal jako Gog a Satan v celé pýše své, padne a vy před ním a jen mrtvoly vaše budou podstavcem k trůnu jeho býčí velebnosti. Ó blázni, ó děti, jen hrabte a kopejte... On že jest Messiáš? On Bar-Kochba?
2. RABBI. Jak chytře překroutil jméno svoje, by zlákal vás v svoje pasti jako zvěř pouště. On zardousí vás osidlem a hodí žernov na šíje vaše. On že Messiáš, on že syn hvězd? Jako zfalšoval mince Trajanovy a Hadrianovy, tak zfalšoval on vlastní jméno své! On že Bar-Kochba? Kdo to čte tak a tak to vykládá?
1. RABBI. On že Bar-Kochba? Syn hvězdy? Což čísti neumíte? Bar-Kosiba se nazývá a jest synem lži a tato vede v pád a zatracení.
251 2. RABBI. Což uznává on Boha? Kdo viděl v prachu jej před Nejsvětějším? Kdo viděl jej kdy před stánkem úmluvy, zda obětoval kdy Hospodinu v dnech svátečních? Což není krvelačný a zpupný, což není smilný jako kozel Gehenny? Co s ním? Nač zdržujete se při jménu jeho, nač jdete za ním do tmy Šeolu, kde zní pláč a skřípění zubů?
1. RABBI. Na jakou horu dovede vás, abyste se modlili k Bohu svému, k Bohu otců a dědů vašich? Bude to Sion či Garizim? Co s ním chcete vyvésti a kam směřujete? Ó blázni, ó blázni! On že Messiáš, či víte vy, co mu pravil kdys rabbi Kisma před tváří Akibovou? „Tráva dříve poroste z čelistí tvých, než přijde Messiáš!“
2. RABBI. Jako v pasť vlákal vás do Betaru a jako sysly v díře vás zde utopí. A vy si to všecko dáte líbiti pod záminkou zákona a pravdy boží? Ó kdyby s ním byl Bůh, tu divy dělal by ne silou ruky své, jíž vládne Satan, ale slovem a duchem svým, které on deptá a v prach šlape v svém rouhání. Ó blázni, ó blázni! Bůh, kdyby chtěl vysvoboditi vskutku lid svůj, našel by si jiných nástrojů, nežli jest tento neznámý syn děvky s neznámou děvkou se pářící. Ó blázni, ó děti!
(Zajdou.)
252 1. VOJÍN. Slyšeli jste to? To je řeč moudrých a zákona božího služebníků.
2. VOJÍN. Je to pravda. Kdo jest on? Bar-Kochba? – Říman přijde a ovládne svět, co zmůžem proti němu? Na jatky žene nás jako dobytek a vpřáhá nás v jho služebnosti své pro nic a za nic.
3. VOJÍN. A přece slávu křičeli jste mu včera při pohřbu Bar-Dromy.
1. VOJÍN. Když je tak velký a velebný jako Messiáš.
2. VOJÍN. Kdož tomu rozumí? Já jen tvrdím to, ať si vezme Říman Jerusalem, který beztoho již má, co je nám po tom? Chcem v klidu žíti dětem svým a sestárnouti v pokoji. – Nač to všecko?
3. VOJÍN. Rabbini jsou proti němu, že sám z nich nevzešel. Ale kde jest psáno, že jest všecka moudrost světa v ústech rabbinů? I oni tvoří svět pro sebe a co jest jim našinec, jenž v potu tváře o svou kůrku se dře a o doušek vody chudé cisterny? Nejlíp jest nechati všeho a odejíti odtud. Pastýř hor idumejských 253 aspoň ví, komu hlídá stádo své, v noci lehne pokojně k ženě své, ať již vládne Judou Řím či Bar-Kochba, co je mu po tom?
Signály trub. Nové vojsko jde vystřídat pracující v průkopech.
1. VOJÍN. Přešla hodina naše, pojdte, ať odpočinem.
2. VOJÍN. A druzí vstoupí v šlépěje naše a budou sténati pod jhem Filištinských.
3. VOJÍN. Když to trpí – my také musili! 1. VOJÍN. A nastoupíme zítra zas práci svou bez reptání.
Odejdou.
NÁČELNÍK SBORU. Tak heslo znáte, nyní do práce!
1. VOJÍN. My nepůjdem!
2. VOJÍN. Jsme vojíni a nejsme nádenníci. S mečem v ruce postavíme se za zákon boží proti Římanu, ale kopati nebudem.
254 HLASY. Ne, nebudem, ať vede nás do boje Bar-Kochba! Ale do krtčích děr nepolezem.
VŠICHNI. Ne, nepolezem!
NÁČELNÍK SBORU. Vy vzdorujete? Mám přísné rozkazy. Buď do jam a nebo na šibenici!
1. VOJÍN. Což jsme zde otroci? Svobodní synové Judy, Galileje a Idumeje sem jsme přišli bojovat za zákon boží a svobodu lidu svého, ale nikdy ne, abychom ryli jako krtci v děrách podzemních, nevědouce proč a zač.
HLASY. Ano, nevědouce, proč a zač.
NÁČELNÍK SBORU. Chaso odbojná! Mám k dílu vás mrskati? Mají se v Betaru obnoviti doby staveb faraonských? Luzo, ku práci!
V tom co se vojsko rotí proti náčelníku stráže, zazní křiky a vystoupí dav žen prostovlasých a rukama lomících.
ŽENY běžící přes scenu. Ó běda! běda! Dny zkázy a zatracení nastávají!
255 NÁČELNÍK STRÁŽE. Co stalo se?
1. ŽENA. O hrůzo! Neslýchaná hrůzo!
NÁČELNÍK STRÁŽE. Jste šíleny?
2. ŽENA. Nejen, že trpíme vody nedostatkem, ale i ta jest otrávena. Mé dítě napilo se a v mžiku zmodravši, zhynulo.
3. ŽENA. Jed nasypán jest do pěti studnic v Betaru, kde živá voda byla posavád, cisterny vyschlé jsou a plné sežloutlého listí a štěrku. Co píti budem, lze žíti dále?
NÁČELNÍK STRÁŽE. Co šílíte? Že jsou studny otráveny?
ŽENY. Jsou otráveny všecky studny v Betaru! Jsme odsouzeny a zhyneme. Kdo to učinil?
HLASY. Ano otráveny, otráveny jsou všecky studny v Betaru! Ó běda, ó hrůzo!
Vřava stále větší. Zděšení na všech tvářích. Z druhé strany se přihrne nový dav, stráže vedou spoutané dva rabbiny, křik a hluk.
256 1. HLAS. Již máme traviče!
2. HLAS. Zde jsou, my chytli je, jak sypali zelený prášek do cisterny.
3. HLAS. Jsou to rabbini!
4. HLAS. Pověste je na první strom!
5. HLAS. Jsme zrazeni!
6. HLAS. Pověste je bez soudu!
1. RABBI. Co se vztekáte? Co jsme učinili? Kdo nás viděl, že jsme tam něco sypali? Jmenem zákona, pusťte nás! –
2. RABBI. Šli jsme kol cisterny, kde ženy vážily vodu. Byla šedivě zelená s kovovým leskem a divnými kruhy. Já na to ukázal příteli. V tom ženy přišly a čerpaly a jedna dala pít dítěti. A dítě, sotva se napilo, ušklíblo se a kleslo, křeče chytly je a v chvíli skonalo. – Což my za to můžem?
257 HLASY. Ano, můžete, nebo jste nasypali jedu do studně před tím.
JINÉ HLASY. Aby jste odvrátili srdce lidu od Bar-Kochby a vinu vložili na bedra jeho.
ZÁSTUP. Smrt vám a zahynutí! – Pověste je na nejbližší strom!
1. RABBI. Jsme nevinni!
2. RABBI. Ví Jehova, že jsme to neučinili!
HLASY. Zrádcové jste!
JINÉ HLASY. Umřete!
ZÁSTUP. Na nejbližší strom s nimi, jsou proti Bar-Kochbovi a strojí zkázu zemi i městu božímu!
VŠECKY HLASY. Ať zhynou! Ať umrou! Zub za zub, oko za oko!
258 1. HLAS. Co kdy z rabbinů pošlo dobrého? Ať zhynou!
ZÁSTUP. Ať zhynou za děti naše, které otrávili. Ať zhynou!
Vřava stále rostoucí; stráže, které chtějí brániti oba rabbiny, jsou brzy udolány, lid se jich zmocní a strká jimi a pěstmi je mlátí, v tom vstoupí ozbrojené stráže a lid rozhánějí, jim v patách Bar-Kochba.
BAR-KOCHBA. Zpět všichni, ticho, já zde poroučím, co stalo se a nač ten divý shluk? HLASY. Zde traviči jsou – jsi-li ty náš král a Messiáš, pak potrestáš je hned! BAR-KOCHBA. Co traviči? To ještě scházelo! Stráže předvedou před něj oba chvějící se rabbiny.
Je pravdou to, co praví lidu hlas? 1. RABBI. To není pravda! BAR-KOCHBA (k stráži). Dva poháry sem a jdi k studnici, zkad ona žena vody čerpala, 259 kde viděni dva byli tito muži, a odkud její malé dítě pilo. Hned uvidíme! 2. RABBI. Co tím dokážeš? To dvojí přec – když otrávena studna, pak zhynout musí každý, kdo z ní pil. BAR-KOCHBA. Já ptám se ale, kdo ji otrávil? Kdo viděn byl tam, než tam přišly ženy? Kdo kovovým se lesklým divil pruhům na vody hladině, kdo s chutí pás zrak nedočkavý na žen zástupu z vln čerpajících, na dítěte smrti? Nu dobrá, uvidíme okamžitě! Stráž se vrátí a nese dva vrchovaté poháry.
HLASY. To boží soud! JINÉ HLASY. Ať pravda zvítězí! BAR-KOCHBA vezme do každé ruky pohár a podává jej oběma rabbim. Soud boží volám zde na vaše hlavy! Snad mohlo děcko umřít náhodou, však po tom neptám se, jen po jednom, 260 ať dokáže svůj zázrak Hospodin v tom těžkém sporu! Jestli vypijete a smrti jestli zmar se netkne vás, jste nevinní a volnost vaše buď! Pij, rabbi! Jehova zde při mně stojí, když nevinen jsi, netkne se tě jed, ať v studni rozházel jej kdokoliv, když vinen jsi, pak sám svou piješ smrt! 1. RABBI. Bůh svědkem mým, jsem nevinen a čist! BAR-KOCHBA (vztekle). Tak tedy pij! HLASY Z LIDU. Pij! Ať to uvidíme! 1. RABBI. To věru luze vzácné divadlo! Pije.
BAR-KOCHBA podává druhý pohár 2 rabbimu. Pij, rabbi, pij! 2. RABBI. Já píti nebudu a řeknu raděj pravdu, Bar-Kochbo! 261 HLASY. On přiznává se! JINÉ. Sketa! JINÉ. Na strom s ním! BAR-KOCHBA. O zrádce nestojím já vyznání, pij, nebo skolím svojí pěstí tebe! 2. RABBI (klesne). O smilování, pane! BAR-KOCHBA. Slyšeli jste? on přiznává se! – HLASY. Ale musí pít! Pij, rabbi, pij! 2. RABBI. Já vám to všecko povím. BAR-KOCHBA. Nic nechcem vědět, pouze chcem, bys pil! Pij, skolím tě jak bídnou ropuchu! 262 2. RABBI (pije). Na hlavu tvou to padniž, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Ta snesla víc, tvou kletbu snese též! HLASY. Toť on, který nás k vzpouře přemlouval, když na práci jsme byli v průkopech. JINÉ HLASY. Toť on! Toť on! Mezitím klesl první rabbi v bolestech na zem a zemřel.
BAR-KOCHBA. Soud boží mluvil! HLASY. Mrtev, otráven! BAR-KOCHBA. O druhého se rozdělte, jak chcete! Však jasně vidím, s kým teď účtovat, ne s Římem tak a velkou jeho mocí, leč s vlastním lidem. Hanba, hanba vám! ZÁSTUP. Div nebes promluvil a Bar-Kochba v při této vyhrál. – Zmocněte se chlapa! 263 Vrhnou se, na druhého rabbi, jenž také již se svíjí v křečích smrtelných, rvou s něho šat v jásavém a divokém pokřiku, tlukou jej holemi a pěstěmi, smýkají jím v prachu.
HLASY. Zhyň, padouchu! Ó zhyň! Zhyň, traviči! Kopou zmírajícího.
BAR-KOCHBA. Zde, lide, zříš, kde nepřítel jest tvůj! Bůh promluvil, dík vroucí jemu buď! Jsme opět o krok dále k spáse své. 2. RABBI (umíraje). A k zahynutí tvému! Bar-Kochbo! HLASY. Ať žije Bar-Kochba, král, Messiáš! BAR-KOCHBA. Teď vidíte, že cizí nepřítel vás nezmůže a domácí že vrah je nejhroznější z trestů nebes všech, jež mohou tady stihnout smrtelníka! Teď jasně zřím, co zbývá konat dál, lid vrátit lidu zas, jej vyrvat psům! 264 Odvrátí se s hnusem od mrtvoly a kráčí klidně středem zástupu, který mu cestu klestí a jej hlučně pozdravuje.
ZÁSTUP. Zdar Bar-Kochbovi, zdar buď synu Hvězdy! Síň v Betaru. Cedrový strop i stěny. Zbraně a trofeje. Bar-Kochba v plné zbroji, stráž vpouští Akibu.
AKIBA. Snad nevčas, přicházím ti, králi můj, však musím s tebou mluvit okamžitě. BAR-KOCHBA. Akiba v nevčas? – Tomu nerozumím. AKIBA. Chtěls na hradby – BAR-KOCHBA. Kde jest mne potřeba; však počkám rád. AKIBA. Ó jak ti děkuji! BAR-KOCHBA. Co neseš mi? 265 AKIBA. Jak vždycky myslím, světlo. BAR-KOCHBA. Ó jak bych světlo rád tedteď uvítal, jak teprv z ruky tvojí, Akibo! AKIBA. Je na tobě, bys přijmout je chtěl jen. BAR-KOCHBA. MneMne, otče, přece znáš již řadou let, zda byl jsem tvrdošijný, zarputilý a k tobě zvlášť! – Mluv, prosím, budu rád. AKIBA. Ty jistě víš, proč k tobě přicházím... BAR-KOCHBA. Jak věděti to? Nejsem vševědoucí. AKIBA. Ta udalost – víš, s těmi traviči... BAR-KOCHBA. Co s těmi může Akiba mít jen? AKIBA. Tvůj rozsudek byl příliš ukvapený. 266 BAR-KOCHBA. Můj rozsudek? Zde právě omyl jest, to rozsudek byl boží – Akibo! AKIBA. Že boží byl? – Ne, ten byl sofismatem. BAR-KOCHBA. Ó pak jsme domluvili, Akibo! AKIBA. Jak to z tvých úst? To řekneš vůči mně? BAR-KOCHBA. Jak proti pravdě, klidně, rozhodně. Co zastávat jich chceš se, Akibo? Přec nebudeš se míchat s traviči a s nepřátely mými? Uvaž jen, kam by to došlo, v jaké důsledky! AKIBA. Ne k travičům se nikdy nedružím. A také nepřišel jsem k tobě teď, bych jejich při tu hájil ztracenou. Je ztracena – a sám to uznávám. BAR-KOCHBA. Co tedy chceš? 267 AKIBA. A ty se můžeš ptát? Jen blaho tvé, tvou spásu, Šimone! BAR-KOCHBA. Mou spásu, blaho moje? A v čem jsou? Bych klidně nechal bujet bujné býlí, až klidně přes hlavu mi přeroste a jehož símě v řadách vašich klíčí, vy rabbini? – Ne, to se nestane! AKIBA. Jak lékař směle v ránu zasáhne, tys rukou smělou v ránu Izraele sáh’, Bar-Kochbo! Buď za to tobě dík! BAR-KOCHBA. Jsme bližší sobě zase, Akibo, co tedy chceš? AKIBA. Jen pravdu říci tobě. My oba pochybili, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. My oba – já i ty? – Věř, nechápu, proč v tento smutný případ míchat chceš mne s tebou zároveň! Já zde jsem král a spolu při tom soudce nejvyšší, 268 co konám, jistě konám podle pravdy a nejlepšího svého svědomí a uznání – A ty! Jsi svatý muž, pln moudrosti a věštby, které ctím, co oba my, rci, máme s traviči? AKIBA. Trest vytrpěli již ať nevinně či podle zásluhy, to ví jen Bůh. Však jedno jsem ti přišel říci dnes, co dávno leželo mi na srdci a k čemu odvaha mi chyběla neb příležitost, jak to zváti chceš... Ten veliký tvůj pochod vítěznývítězný, tvá velká sláva zpily mysle všech – BAR-KOCHBA. I Akibovu mysl zpily snad? AKIBA. I Akibovu – tys to vyslovil, že jedno přehlédli jsme oba dva. BAR-KOCHBA. My něco přehlédli? Toť novinka! AKIBA. ZelŽel novinka, co v jádru staré již. BAR-KOCHBA. A to by bylo? 269 AKIBA. Jak to říci mám, bych nedotknul se příliš citu tvého... BAR-KOCHBA. Přec nejsem děcko. AKIBA. Právě, že jsi muž a víš, že dnes jsi pomazaný Páně a velký vůdce náš a pán a král, je těžko vyslovit se, Šimone! My oba chybili jsme v jedné věci, my oba přehlédli jsme maličkost, jež v balvan vyrostla nám nad hlavou a hrozí zdrtit nás. BAR-KOCHBA. Jen Říman může nás rozdrtit – jiného nevidím. AKIBA. My sebou navzájem se opili, ó Šimone! Já tebou a ty mnou! My přehlédli čas, co je mezi námi, s čím počítat nám nyní nastává. BAR-KOCHBA. Což může vystřízlivět Akiba, ten orel spitý sluncem? Já i ty, 270 my oba, že jsme byli opilí? Ó pravdu-li díš – všeho zanechám, meč rozlomím a strhnu pancíř svůj, v prach zdeptám přilbu svou a v ruce tvé vše vrátím hned, kams v tichou zajdu poušť a budu tupě, blbě přihlížet ku konci truchlohry, již započal můj Akiba – a kterou opouští. AKIBA. Již, Bar-Kochbo, dřívdřív, nežli lidvešken lid tě uznal králem svým a Messiášem, já upozornit měl tě na jedno, já pominul to, to jest vina má a z této může vzklíčiti nám pád. BAR-KOCHBA. A nyní víš to? Teď jsi prohledl? Dřív musila se hrozná ta věc stát, by vlastní lid byl těmi otráven, kdo měli jeho otci, vůdci být? O pak jsi špatně ved’ mne, Akibo! AKIBA. Já přiznal se k své chybě, Šimone, však nikdy není pozdě chybu znát a odpykat. – Ten případ s traviči, mi jasně připomněl mou povinnost, tož přišel jsem, jak poctivý jsem mužmuž, ti říci vše a k vině své se znát. 271 BAR-KOCHBA. Můž’ Akiba si viny vědom být? AKIBA. A velké viny, drahý synu můj. BAR-KOCHBA. A ta by byla? AKIBA. Kdysi v Bét-Rimmónu jsem spáchal ji jen z lásky pro tebe! BAR-KOCHBA. Mne déle nenapínej, předmluva je trošku dlouhá, doufám, otče můj, že vina sama kratší bude as. AKIBA. My jedno přehlédli jsme, synu můj. BAR-KOCHBA. Nuž vyslov se! Ať znám tvůj velký hřích. AKIBA. Vliv rabbinů, můj drahý Šimone! BAR-KOCHBA. Vliv rabbinů? – Což nejsi, otče z nich? Já, maje tebe stále po boku, 272 jsem ani ve snu nemoh’ pomyslit, že mohou bez tebe mít jakýs vliv? To mátoha jen tvojí obraznosti, vliv rabbinův? – Aj, jdižižjdižiž, Akibo, to skoro k smíchu – s těmi hotov jsem! AKIBA. Já ne, můj králi! BAR-KOCHBA. Což sám nejsi z nich? AKIBA. Já jsem i nejsem – podle okolností, a to jsem neměl tobě zamlčet, v čas pravý tebe měl jsem poučit, kde pravá mez a hráz – to vina má. BAR-KOCHBA. A jaké této viny důsledky? AKIBA. Hned historie s těmi traviči a tajný odpor, jenž vře proti tobě. BAR-KOCHBA. Ten pokořím a zdeptám, Akibo! AKIBA. To jiná otázka – však vinou mou jest, Bar-Kochbo, co nyní pykám teď. 273 BAR-KOCHBA. Mně nejasno jest, nač tím narážíš. AKIBA. Na jedno, králi můj, co podstatné a důležité, co jsme přehlédli, jak děl jsem, zpiti vlastním vítězstvím. Stát Israele – ber to, jak to chceš, jest státem božím a tím vždycky byl od Saula začínaje k Davidu a Salomonu – toho nevyvrátíš! Vždy prvním veleknězem byl mu král. Před archou úmluvy kdys tančil David, jen k vůli kněžím – král byl vždycky kněz! Ty nejsi prvním knězem IsraeleIsraele, a proto rabbinů zášť proti tobě. Já měl to říci tobě, nebo nevíš, ký rabbinův je v lidu vliv a moc. Kdy ukázal’s se při obřadech svatých? Kdy’s před archou se s nímnimi uklonil? Kdy’s vyznamenal úctou pobožnou vše učitele lidu, rabbiny, ty oči všech, ta ústa zákona? Zda pošel’s z nich? Čím ty jim můžeš být? Jen vetřelec a drsný bojovník a rabbini jsou, králi, citliví, v nich semeniště svatých proroků a věštců jest, do dneška vedou lid. Zvyk rabbi sobě vlády členem být a míti vliv – a to jsme přehlédli. 274 Jich váha velká posud u lidu a zmohou víc, než na oko se zdá. To vina moje. – Nyní, všecko víš a jednej podle toho, rozumně. BAR-KOCHBA. Pak rabbini jsou špatní vlastenci, když mohou lidu, který nemůž za nic a obětavě propůjčí se nám, i studně otravovat. AKIBA. Bohužel, že tam to došlo! BAR-KOCHBA. Mně to dostačí. Já myslil, Akibo, když tebe mám, že mám i rabbiny – tys přece z nich a první z nich – jsem oklamán i zde. AKIBA. To nejsi posud. Nejsi oklamán, ni opuštěn, je, věř mi, posud čas, kdy všechno dá se spravit, Šimone! Náš lid je dobrý, lpí však na svých zvycích a starých řádech – třeba uznati to, a jít mu vstříc. 275 BAR-KOCHBA. To jinak řečeno, já podrobiti mám se rabbinům, já odprosit je, popel na hlavě, že přehled jsem je a jich necenil? Já vítěz v padesáti bitvách mám jim pokořit se? – Ne, můj Akibo, v té chvíli právě, v zlobě, pravím v zlobě, kdy vzpoury hrot vztýčili proti mně a klesli, bohužel, až k travičům? Proč nestáli v té věrní přísaze, jež v Bét-Rimmónu byla přijata, když nesouhlasí s lidu většinou, že mlčet mají aspoň – k výsledku? Kdo porušil zde první slovo smlouvy, zda Bar-Kochba anebo Akiba, či rabbini? Ať na to odpovědí! Ti traviči mi za vše dostačí. AKIBA. A přec i tito moji bratři jsou! BAR-KOCHBA. Tím hůře pro tebe jest, Akibo, i pro mne též. – Však nemohu víc zpět. AKIBA. A ty bys chtěl? 276 BAR-KOCHBA. Je vypovědít z města, kam nepatří, kde shnilé údy jsou zmar sijící a otravu a jed. AKIBA. To rozmyslíš si přece, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. Ne, nerozmyslím, Bůh jak nad námi! AKIBA. Když prosím já, bys to si rozmyslil. BAR-KOCHBA. Co můžeš ty a co zde mohu já? Ó pověz sám, jak stál bych před lidem v té chvíli nadržuje rabbinům? Z nich povstal odboj a z nich povstal vzdor, z nich proti průkopům mým reptání, a nechuť v lidu ke mně, dobře vím, jak moje mince vykládali lidu a jaký smích si ze mne tropili, co klepů, pomluv lichých, nestoudných, co lží napletli k vůli Juditě, ne, Akibo – to nelze zapomnít a svážit v jedné misce moudrosti, byť třeba hvězd se dotýkala – nelze! Zde marně mluvíš – já je odsoudil 277 a půjdou z města. Tělo Israele chci čisté mít – jsou oni vředy v něm. AKIBA. Pak též jsem vřed – a nejsem nejmenším. BAR-KOCHBA. Že můžeš tak se s nimi stotožňovat! AKIBA. Jsou bratří mí – to neměj za zlé mi, krev hlásiti se bude vždy k své krvi. BAR-KOCHBA (temně). Pak velká propasť zeje mezi námi, ó Akibo! AKIBA. To dávno znamenám. BAR-KOCHBA. Pak neměl jsi mne králem provolat a Messiášem – vina vždy je tvá! Muž, je-li celý, vždy je celý muž, měls napřed říci jasně, to a to a nevím, zda bych tobě přisvědčil. Dnes moc mám já a dnes jsi přišel pozdě. AKIBA. To vděk tvůj tedy? 278 BAR-KOCHBA. Ne tak, otče můj. Vděk můj vždy s tebou půjde, světa kraj. Zde opět chyba má, já nevěděl, kdo větší v Akibovi, zda-li přítel a přítel vlasti mé – aneb zda rabbi. Dnes rabbi zvítězil – to jedno jest, co pro přítele přítel vykonal v tom sladkém, velkém vzruchu myšlenky, jest nesmrtelné, věčné, Akibo, a nemůž’ nikdy odloučiti nás neb rozdělit. Mé jméno od tvého víc neroztrhne doby nenávist a záští červ. – Jsme spolu pro vždycky, ať v pádu Israele, vítězství, to jedno jest – Bar-Kochba s Akibou jsou spjati pro vždy! – Mně to dostačí. AKIBA. Však mohl by jsi, kdybys jenom chtěl, vše svésti ještě v jedno řečiště, a proto přišel jsem. BAR-KOCHBA. Víc nemohu. Já za všecko ti z duše děkuju, já líbám nohy tvé i ruce tvoje a v pláči líbám je – co mohu víc? Však pochop též, zde vladař jsem a král, ne Messiáš, toho jsem nehoden, 279 tvůj sluha, žák – však více nemohu ni o krok dál. – Však ty mi nezazlíš, až uvážíš vše v jasné duši své. AKIBA. A ty mi za zlé míti nebudeš, když s bratry půjdu? Vždyť jsem přece z nich! BAR-KOCHBA. To bude, věř mi, největší tvůj trest! AKIBA. Jejž zasloužím za svoji slepotu. Však, Šimone – nelze to odvolat? BAR-KOCHBA. Ne, nelze, otče – krále majestát by trpěl tím – AKIBA. Máš pravdu, mlčím již. (Odchází.) BAR-KOCHBA. Tvé požehnání, otče! AKIBA (klesne mu v náruč). Synu můj! 280 Prostranství před východní branou Betarskou. Brána je zavřená kládami. Před ní na zemi leží vojsko. Lid různý vlní se v ulicích na všecky strany se rozbíhajících a hlasitě hovoří.
MUŽ (přiběhne). Zda jste slyšeli?
ŽENA. Co zas nového? Teď každou chvíli z událostí nevyjdeme.
HLASY. Tak vypravuj!
MUŽ, (kolem něhož se zastavil hned zástup). Rabíni v synagoze prokleli Bar-Kochbu a vyloučili jej z města a z celé obce svaté.
JINÝ MUŽ. A Bar-Kochba vyloučil rabíny z města a dá je vyvésti branou Jerusalémskou o polednách.
STAŘEC. Já bych si nezačínal s rabíny.
JINÝ MUŽ Z LIDU. Bar-Kochba si může všeho dovoliti, je proto král a Messiáš.
ŽENA. A dokázal zázrakem, že rabíni otravovali nám studnice.
281 STAŘEC. Nesmysl! Rabíni budou otravovat vlastní lid svůj? Slyšel kdo, že by ruka něčí bila zlostně do vlastního břicha?
MUŽ. A kdo otrávil tedy studnice v Betaru?
STAŘEC. Římští vyzvědačivyzvědači, chcete-li, ale nikdy ne rabíni, mistři a učitelé dědů, otců a dětí vašich.
JINÁ ŽENA. Ale já byla při tom, když oba napili se z číše, již jim podal Bar-Kochba, a oba klesli, pod očima zmodravše s rty popukanými; jed byl jistě v studnici.
STAŘEC. To každý byl by musil se otráviti a ne pouze odsouzení rabíni. I Bar-Kochba, ač je Messiáš, by se otrávil.
MUŽ. Oni ale pili ze soudu božího za důkaz neviny své.
STAŘEC. Jak to chytře skroutil Bar-Kochba, aby se řeklo, že zázraky dělá a že je soud boží s ním všady a napořád!
ŽENA. Což tys také proti Bar-Kochbovi?
282 STAŘEC. Nejsem, já jen se na vše dívám a vše klidně pozoruji.
MUŽ. Tedy jsi s rabíny?
STAŘEC. Nejsem s rabíny, ale tvrdím, že není dobře chápati se násilnosti a že by nikdy rabíni neublížili lidu svému, zrovna jako nikdy by mu neublížil lidu svému Bar-Kochba.
JINÝ MUŽ (přiběhne z druhé strany). Byl zde již hlasatel?
HLASY. Jaký hlasatel? – Co chce a oznamuje?
MUŽ. Bude tu tedy co nevidět.
Hlasy trub a shon lidu v pozadí
HLAS (z dálky). Ustupte s cesty, králův hlasatel se blíží!
MUŽ. Teď to uslyšíme!
Dva trubači, pět mužů stráže s vytasenými meči, v jich středu královský hlasatel se svitkem pergamenu otevřeným. Lid učiní hráz kolem vojska a hlasatele. Trubači zatroubí fanfáry.
HLASY. Teď buďte ticho!
283 HLASATEL. Lide israelský! Toto vzkazuje tobě Bar-Kochba, syn hvězdy, tvůj král a Messiáš!
HLAS V POZADÍ (posměšně). Král a Messiáš!
JINÝ HLAS. Skolte rouhače!
(Část davu se vrhne v pozadí na muže.)
TŘETÍ HLAS. Již stalo se, chlap ani nepiskl.
JINÉ HLASY. Teď slyšte hlasatele, to jest důležitější.
JINÝ HLAS. Ale dřív skolte takto každého, kdo se dotkne jména Messiášova! Každého bez výjimky! Ať zhyne, kdo jest nepřítelem jeho a zákona božího.
STAŘEC. Pak panovati bude Bar-Kochba hrůzou a krveprolitím, bude strachem Israele a ne jeho radostí více!
TRUBAČI (opět troubí, lid se ztiší).
HLASATEL. Lide Israelský! Toto vzkazuje tobě Bar-Kochba, syn hvězdy, tvůj král a Messiáš! 284 Jelikož soudem božím se potvrdilo, že zákeřnickým způsobem otráveny byly všecky studně v Betaru, z čehož v podezření byli dva rabíni školy Samuele mladšího, z které školy přichází, jak se král sám přesvědčil, nedůvěra k osobě jeho a k jeho poslání mezi lid bojovný, jej ochromujíc a od úkolu jeho odvracujíc, ustanovili jsme pevně a takto věrnému lidu svému prohlašujeme: Nechtíce, aby trpěl nevinný s vinným a nemajíce též v době války času k vyšetřování a vyhledání těch, kteří odboj a nedůvěru rozsévají mezi rabíny, kteří pustili zcela z mysle přísahu z údolí Bét-Rimmónského a nemohouce rozlíšiti koukol Satanův od pšenice Hospodinovy, netrestáme v spravedlivém hněvu jednotlivce, ač mnozí svým o nás smýšlením příliš dobře nám známi jsou, a proto takto nařizujeme a určujeme: 1. Zavíráme dnešním dnem všech 400 škol rabínských v Betaru až do doby, kdy úplný mír s Římem bude po dokonání boje umluven. 2. Vypovídáme z města všecky rabíny, zákoníky, kněze, učitele zákona, předčítatele písma a předčítatele modliteb a to do doby slunce západu, výstrahu jim dávajíce, aby se neomeškali v hradbách Betarských. Zaručujeme jim spolehlivý průvod až na dva hony za bránu východní. Zboží i majetek svůj každý může volně si odnésti, nebo nechce zbohatnouti obec boží poklady rouhačů a výtržníků. Lide israelský! Napomínáme a vyzýváme tebe, abys vyslechl v klidu naše rozkazy, jakož abys přál volný průchod městem a z brány vyhostěncům, 285 v ničem jim nebránil a nepřekážel, na zboží a osobách jich nepoškozoval, nebo krev krve tvojí jsou, třeba pobloudilí, a tělo těla tvého jsou, třeba hnisající a oblezlé. To vzkazuje tobě s pozdravením Bar-Kochba, syn hvězdy, král a Messiáš!
Nové fanfáry, hlasatel a stráže se vzdalují.
MUŽ. To jest příliš kruté na rabíny.
JINÝ. Ale rána musí se vypálit železem. A rabíni jsou rána na těle Bar-Kochbově.
TŘETÍ. Ale kdo jej pozved z ničemnosti a prachu, jej neznámého? Rabbi Akiba to byl, on děkuje všecko rabínům a takto nyní se jim odvděčuje.
ŽENA. On děkuje všecko síle své a moci ducha svého. Akiba držel přec střemeny koně jeho, proč se nespokojil s tímto holdem, co chce ještě více?
JINÝ MUŽ. Zpupný jest a zpupnost jeho roste k nebi jako silný sloup kouře, ale přijde vítr a odvane a srazí kouř, jenž rozplyne se po kleči a třasaviskách bažin v chumáčích víc a víc mizících.
286 2. ŽENA. A povážit přece měl, že rabíni jsou kmeti a neduživí.
3. ŽENA. Kam se vrhnou nyní, když kraj plný římského vojska?
STAŘEC. Sám je vhání v náruč Římanů! Co jim zbude jiného? Hlad na ně dolehne a choroba je přinutí zaklepati na dvéře nepřítele.
MUŽ. Jsou přece otcové naši!
JINÝ MUŽ. A učitelé dětí našich!
STAŘEC. Jsou oči zákona, které pronikají smysl všech tajů, jsou jazyk výmluvný, jímž k lidu svému mluví Hospodin!
ŽENA. Jsou dobří a spravedliví, jsou plní soucitu k bídným. Ústa jich přetékají medem výmluvnosti a mlékem dobré rady a srdce jich jsou plna pečetí střežících tajemství lásky a rodinného života.
MUŽ. Jsou oči Israele!
287 JINÝ. Však Bar-Kochba jest paží Israele. – Co je víc?
STAŘEC. Páž mohutná proti očím se postavila, chce je vyloupiti z důlků jich a vrci daleko od sebe. Ale co si počne páž bez očí? Jsou oči tlumočníky ducha a paž jest tlumočníkem hmotné síly jen. Ó lide Israelský, vol! Boj ducha a hmoty vidíš před sebou, kam se přidáš ty třtino, větrem se chvějící?
ŽENA Z LIDU (přistoupí k starci). Tys zakuklený rabbi!
STAŘEC. Nejsem!
MUŽ. Kdo jsi? Mluvíš jako soudce světa a jsi v šatu sedraném. Bída má hnízdo v obočí tvém a zoufání přebývá v tazích obličeje tvého. Jsi v stáří svém velký a nadlidský a trpěl jsi mnoho především.
HLASY. Kdo jsi? kdo jsi?
STAŘEC. Což na tom záleží, kdo já jsem? Hlas propasti chcete-li mne slyšeti, ale vy neslyšíte.
MUŽ. A jmeno tvoje? Mluv!
288 STAŘEC. Jmeno? Co je to? – Zvuk. Zní prázdný a vyzní na prázdno do propasti věků. Jediné jen jmeno jest věčné – Adonai. To plní věky a propasti, to jediné jest nesmrtelné, nemělo začátku a konce, jest rozlito všehomírem zorou i záplavou večerní, chvěje se na rtech třtiny a šeptá v zralém klasu báj a pohádku života a syčí v louči krbu tvého, když ji zžírají plameny. To jmeno jediné jest jmeno Hospodinovo! Vše pleva je a trus zbytečný vydán v pospas větrům z čtyř uhlů světa vanoucím a moje jmeno jest ze všech jmen nejmenší.
MUŽ. Však znát je chcem!
JINÝ MUŽ. To starý třeštil jest a blouznivec. Jej nechte být!
MUŽ. Ať nezapírá jmeno své!
HLASY. Tvé jmeno, starce, pověz, kdo jsi, mluv!
STAŘEC (obklíčený davem ze všech stran). Já sluji Ahasver!
Všickni ustoupí jako bleskem omráčeni, tak že stařec sám v jich středu stojí.
MUŽ. Švec Jeruzalemský!
289 JINÝ. Jenž odkopnul proroka Jošuu a nedovolil, aby s těžkým křížem na zádech spočinul u prahu domu jeho.
TŘETÍ. A Jošua, zván Kristus pozděj křesťany, syn tesaře z Nazaretu, zvedl k němu krví a slzami zakalený zrak a řekl:
STAŘEC (mrtvým hlasem jako z hrobu znějícím). „Já půjdu ovšem dál, než ty budeš putovati do skonání věků a do vyplnění všech věcí.“ A já, Ahasver, švec Jerusalemský, jdu a putuji do skonání věků a do vyplnění všech věcí. Ale toto není ani skonání ani vyplnění všech věcí, co zde se odehrává, to jest jen vzruch slabé vlny proti proudům vln větších a slabá vlna bude roztříštěna v objetí sester svých a pouze prach z ní vzletí ku hvězdám. Ale ani ten nedolétne k jich zářivému týnu, rozpadne se a rozpráší jako závoj rosy letní před sluncem poledním.
Všickni od starce ustupují jati divnou hrůzou.
MLADÍK (předstoupí). Jen nedejte utonouti světlu rozumu ve vlnách zděšení svého. Je to šibal a podvodník, jichž mnoho tu obchází v nynějších dobách nejistých. Lze snadno to rozpoznat, dovolte mi k němu několik otázek.
ZÁSTUP. O ptej se, ptej!
STAŘEC. Já rád ti odpovím!
290 MLADÍK. Jak stár jsi byl, když padlo město boží?
STAŘEC. Přes šedesát roků.
MLADÍK. Dnes od pádu Jerusaléma čítáme let šedesát čtyři; jak stár jsi byl, kdy rabbi Jošua z Nazaretu byl ukřižován?
STAŘEC. Dvacet tři roky.
MLADÍK. To by souhlasilo... Jsi sto dvacet čtyři roky stár, to může být.
STAŘEC Sto dvacet Akiba je stár, jejž všickni znáte, proč já bych nemoh stár být sto dvacet čtyři? Však budu starší ještě a budu dále živ, když z prachu vašich vstane nový svět!
MUŽ. Jej nechte, šibal není, to jest patrné. Však podivný jest, až jde z něho strach.
JINÝ. Však pověz nám, co soudíš o Bar-Kochbě?
291 STAŘEC. Já řek to již, jest pouhá bublina, dnes nadýmá se a zítra praskne již, však v proudu věku blabuň nepatrná, on zmizí jako vystoup a bude noc.
Hlasy ze strany levé, ruch a křik zmatený, stále bližší a mohutnější odvrátí pozornost od starce, který užije té chvilky a zmizí v zástupech.
HLASY. Již jdou, již jdou!
HLAS. Kdo přichází?
JINÉ HLASY. Jdou rabíni v smutném průvodu k bráně východní. Jdou vyhostění krev krve naší a tělo těla našeho. Jdou oči zákona a pravdy boží.
HLASY. Ó běda! běda!
Dav se rozstoupí. Řada žákův a levitů zpívajících žalm. V středu jich rabíni s hlavou odkrytou. Jochanan Torta, Josua Haglili, José Kisma, Samuel mladší, Ismael ben Eliša, Jose beu Chalepta, Tarfón Terapon, Elieser Assaria. Poslední nese thoru zahalenou v černý šat.
ŽÁCI A LEVITI (zpívají). Mrak černý spustil Hospodin na hlavu Israele jako závoj noci a zoufání. Vyrval oči lidu svého a vrhl je v prach psům za kořist. Ó běda! běda! Jdem cestou vyhnanství a kdy se vrátíme? Kdo nápoje dá žíznivým a chleba hladovícím? Kdo berlu ruce umdlené v boji za zákon boží? Nikdo! Nikdo! 292 Jdem branou východní a jdeme na západ v smrt a zahynutí. Ó běda! běda!
MUŽ. To dělati přec neměl Bar-Kochba.
ŽENA. Jsou naši otcové to, naše oči!
JINÝ. A jak jdou odevzdáni v osud svůj!
HLASY. Ó hrůzo! hrůzo!
HLAS. Jsem zvědav, Akiba půjde-li též. Já nevidím jej v druhých zástupu.
MUŽ. Ten nepůjde přec, celý Bar-Kochbův.
JINÉ. Však rabbi jest a půjde s bratry svými.
HLASY. Ne, nepůjde!
JINÉ. To brzy uvidíte! A Eleazar, duše Betaru ten odtud nesmí, na svých vetchých rtech, jež dnem i nocí kvílí k Hospodinu, 293 on osud nese všeho národa i Bar-Kochbův – ten neopustí nás! ZÁSTUPY. Nás nesmí, nesmí, nesmí opustit! VŮDCE STRÁŽE NA KONI (rozežene lid a klestí cestu rabínům a stráži). Již spusťte řetězy, otevřte bránu, jich čas se blíží město opustit! BAR-KOCHBA (vystoupí z lidu a postaví se těsně u brány. Mnozí jej poznají a ustupují). Nu slyšeli jste? – Otevřete bránu! Stráž se vzchopí a spustí závory. Výhled do pusté kamenité krajiny, kde slunce krvavě zapadá.
LEVITI A ŽÁCI (zpívajíce). Mrak černý spustil Hospodin na hlavu Israele. Vydal srdce lidu jeho rukoum násilníka, ale jak na dlouho? Nesklame nás Hospodin, jeť věčný v slibech svých a nesklame ty, kdož doufají v něho.
Vejdou v bránu, za nimi vcházejí rabíni po dvou s hlavou vztýčenou, uzří Bar-Kochbu a k němu se obracejí s pohledy opovržení a hnusu.
JOCHANAN BEN TORTA. Máš sílu v paží své – my odcházíme, však naší silou Hospodin a Bůh! (Zmizí v bráně.) JOSUA HAGLILI. Strh’s boží purpur na skráň hříšníka, chléb s tebou lámat – kletba jest a hřích! (Zmizí v bráně.) 294 JOSE KISMA. V plen dáváš boží stádo Israele, však nevíš o tom, zaslepen a mdlý! (Zmizí v bráně.) SAMUEL MLADŠÍ. Vzdal’s násilnostem celé srdce své, a zhyneš silou svou a mečem svým! (Zmizí v bráně.) ISMAEL BEN ELIŠA. Já brzy umru. Ale to ti pravím, ty ochromil jsi rámě Israele, tys vyloup’ oči jeho, rabíny, a proto souzena jest paže tvá a vyloupnuté vlastní tvoje oko! (Zmizí v bráně.) JOSE BEN CHALEPTA. Tíž věků, již svých nesu na bedrách, ti hlásá zřejmě, jak jsi maličký přes všecku sílu lví ve páži své. My jdem, ty také půjdeš. Bar-Kochbo! (Zmizí v bráně.) TARFÓN TERAPON. Prach střásám lehce se své obuvi, kde vládneš ty jen pouhým násilnictvím! (Zmizí v bráně.) ELIESER ASSARIA (hlasem velikým). Já odcházím, však jedno říci musím ne tobě, Bar-Kochbo, neb ty to víš 295 leč lidu, který tebou zaslepen sám řítí se ve zkázy černou noc. Ty nejsi prorok, nejsi Messiáš! Bar-Kochba zveš se? Špatně znáš své jméno, a špatně Akiba je vykládá. Ty synem hvězd – Bar-Kochba? – Kosiba se čísti má a to znamená lež, ty’s synem lži a tím vždy zůstaneš! (Zmizí v bráně.) Lidem prodere se Akiba.
AKIBA. Ó nezavřete bránu, poslední chci vyjít z ní, kam první jsem kdys vkročil! HLASY. Jak Akiba? JINÉ. On opouští jej též? BAR-KOCHBA. Stůj, Akibo! – Ni o krok! – Prosím, stůj! AKIBA. Já nemohu, svých bratří slyším hlas a musím s nimi. BAR-KOCHBA (měkce). Ty mne opouštíš? 296 AKIBA Jdem každý za svým cílem, Bar-Kochbo, já nemohu přec bratry opustit! BAR-KOCHBA. Ty odcházíš, kde vzíti sílu pak? AKIBA. Kde bral’s ji, vydav tento krutý příkaz? BAR-KOCHBA. Tak neodcházej, počkej do zítřka! AKIBA. To zradou bylo by na bratrech mých. BAR-KOCHBA. Pojď, smluvíme se, vysvětlí se vše, ty přece neodejdeš, Akibo! AKIBA. Já musím s nimi! BAR-KOCHBA. Pak mne opouštíš. AKIBA. Ty dříve opustil jsi zákon boží, jen důvěřuje v sílu paže své a podceňuje příliš sílu ducha. 297 BAR-KOCHBA. Co udělal jsem tobě, Akibo? AKIBA. Mně? – Lidu svému co jsi udělal, se dříve ptej! BAR-KOCHBA. Ty tedy odcházíš? AKIBA. Ve prospěch tvůj, vždy budu při tobě. BAR-KOCHBA. Však odcházíš – a na tom je mi dost. Zahalí tvář.
Tak všemi, všemi, všemi opuštěn! Akiba zmizí v bráně. Davem se prodere Eleazar Med.
ELEAZAR. I já chci s nimi! HLASY. Nikdy, nikdy, ne! MUŽ Z LIDU. Tys duše Betaru – ty neodejdeš! tys lidu svědomí, v nás boží hlas, ty neodejdeš! ZÁSTUP (dere se k Eleazarovi a objímá jeho kolena). Ty neodejdeš, ty nás neopustíš! 298 ELEAZAR. Což mohu já, kde velí přísný zákon? JINÝ MUŽ Z LIDU (k Bar-Kochbovi). Jej nepustíme! Slyšel’s to? Zde viz! Jej nepustíme! Naše duše on! On pokavad se modlí, silní jsme a vytrváme v boji veškerém, jej nepustíš ty z brány Betaru. On musí zůstat a on zůstane! ČETNÉ HLASY. On zůstane! On duše Betaru! BAR-KOCHBA. On zůstane, on, duše Betaru... Co já jsem pak? – (po dlouhém boji)
Nuž bránu zavřete, On zůstane! LID. Ať žije Bar-Kochba! náš jediný král. Sláva, sláva mu! Kupí se kol Eleazara jej podpíraje.
ELEAZAR. Co zmohu já? Co jste to chtěli jen? Kmet nad hrobem modlitbu pouze mám. LID. A ta buď naší, otče! Strážný duch budbuď Betaru! 299 BAR-KOCHBA. Již bránu zavřete! Stane se, závory a řetězy se spustí.
My tedy dva a náhle proti sobě... Já synem lži dnes nařknut veřejně, ó krutá ráno! – Muselo se stát a stalo se. Jsem opuštěn a sám, kde v tom si najdu pramen nové síly! Co chce ten lid? – Nač civí ještě kol? Zřel přece pohanění svého krále a svého Messiáše. – Co chce víc? Ať rozejde se! LID. Zdráv buď Eleazar! BAR-KOCHBA. Jak? – Eleazar? – Proč ne Bar-Kochba? Zmizí v davu, který obklopuje Eleazara.
300 ZPĚV X.
STÍN ŠEOLU.
[301] STÍN SEOLUŠEOLU. Komnata na hradě Bar-Kochby v Betaru. U stolu při poháru sedí Bar-Kochba v hlubokých myšlenkách, proti němu sedí Eleazar Med. V zadu na rohoži choulí se Judita zdánlivě jich hovoru si nevšímajíc, zatím však bedlivě jemu naslouchá a každé hnutí Bar-Kochby hltavě pozoruje. Noc. Od stropu visí lampa rozlévajíc sporý svit po stěnách, tak že přítomní spíš stínům než lidem se podobají.
BAR-KOCHBA (po dlouhém mlčení). Tys jistě moudrý muž a zkušený a jistě velký znalec kabbaly, já proto požádal tě v tuto chvíli ku hovoru a prosím jediné, bys upřímný byl ke mně; rci, co víš, ne pro sebe to ždám, jen pro svůj lid, pro město boží a pro spásu všech. Já ptal se již – ty tvrdošijně mlčíš! V tom všichni jste si rovni rabíni. Byl Akiba přec pravý přítel můj, rád o všem všudy se mnou rozmlouval, byl otcem mi, ba skoro víc,víc než otcem, můj život před ním neměl tajemství, [303] leč sotva dotknul jsem se narážkou či otázkou té říše záhad všech, tu ústa, jindy medem výmluvnosti jež přetékala, oněměla v ráz. Na pozděj, jindy, na budoucí čas mne odkazoval, lepší příležitost, vše zamluvil, se nechtě vyslovit. Mluv tedy ty, jak o to prosím tebe! Eleazar mlčí, zrak k zemi sklopený, šedou bradu hubenými prsty probíhaje.
Či mezi vámi je to úmluvou? či přísahou jste k tomu zavázáni, že nesmíte nic z toho vyzradit? Pak pověz sám, ký účel má ta věda, ký smysl v tom, když tajemstvím má být a zůstat jím? – Dej aspoň odpověď! ELEAZAR MED. Ty jedním dechem tolik se mne ptáš, že celým dlouhým, strastným životem bych k odpovědi tobě nestačil. BAR-KOCHBA. Já určitě své řekl otázky: Jest onen Jahve, jak jej hlásáte? ELEAZAR MED. O tom přec pochybovat, víc než hřích. BAR-KOCHBA. Tak dobře jest, i já to věřím rád, však je-li, jistě vládne říší svou, 304 jak my zde svojí, jeho bez konce se prostírá přes věky v budoucnost, co naše omezena prostorem a časem jest, jen výkroj nepatrný a zakalený k tomu jeho říše, však jako jeho, dobře náš jest svět, a já se táži, rci, zda spojení jest možné mezi tímto dvojím světem? ELEAZAR MED. Jest spojení a maličký svět náš a zevní, který smysly chápeme, jest odrazem jen světa vyššího a vnitřního a jeho výrazem BAR-KOCHBA. Pak jmenuj pásku, jež ty světy víže! ELEAZAR MED. Vše stvořené má k sobě příchylnost, ať dnes či před věky, jde z jednoho a cítí v sobě toho jednotu. Tam světla říše a zde říši tmy, a člověk, třtina, mezi oběma je schopen obé chápat – BAR-KOCHBA. A proč tedy tak úzkostlivě tajíte ten spoj? ELEAZAR MED. že pro každého nejsou tyto věci. 305 BAR-KOCHBA. Což já jsem každý? – Rozvaž, co jsi řek’. ELEAZAR MED. Jsi velký vůdce, vládce zástupů, jsi lidu král a boží bojovník, však nejsi zasvěcený v nauku, bys chápat mohl obsah mojích slov. Ty vědy temné jsou a hluboké jak bezdné studně, třeba stoupat hloub a stále hloub až ke dnu bytostí, by mohli zasvěcenci z noční tmy tam trysknout lesklé hvězdy poznání! BAR-KOCHBA. To slova jsou – a já chci skutky znát. ELEAZAR MED. Jak nerozumné dítě hovoříš. Ó příliš dobře znal tě Akiba, že z těchto tajů všeho posledních ti ani první nenazvednul cíp! Těm věcem dlužno vzdáti celý život, pln studia a svaté vážné práce a bádání a nocí probděných, kde s rozumem se sváří šílenství ve úzkém boji na nůž poslední. Jeť první v celém Israeli dnes v těch vědách Akiba a jediný, a jestli on neuznal za dobré, tě zasvětit a v tomto poučit, 306 jak mohu já to svést? On slunce vidí, kde pouze matné chytám jiskerky já, jako druhů jiných zástupy. Ty věci tak jsou přísné, příšerné, že zšedivěti nad nimi lze dřív, než dna se dobrat, k němuž lidský rozum by sestoupit moh, kovkop nesmělý. jenJen nejlepším svým žákům mistr smí po tuhých zkouškách postu, odříkání a dlouholeté práci v svatých knihách těch věčných tajů clonu odhalit a šeptem pouze, do ucha jim jen těm nejstarším a nejlepším z všech smí, je strašnou zavázav dřív přísahou, to říci, k čemu žitím dospěl sám. Snad mudrců pět v celém Israeli zná svaté vědy celou podstatu, však nesmí tomu, zasvěcen kdo není, z té vyzraditi ani písmeny, neb hříšnou bylo by to profanací. K té nestrhuj mne, dovol, abych šel. BAR-KOCHBA. To hračky slov, za jejich hradbu vy žese skrýváte a já bych skoro řek, seže halíte jen vtipně šírým davům v hav tajemství, co sami neznáte. ELEAZAR MED. Jak s lehkou myslí můžeš pronášet tu obžalobu, nejlíp ukazuje, jak málo zralý jsi k té vědě sám. 307 BAR-KOCHBA. Mluv tedy ty – rád budu poslouchat! ELEAZAR MED. Ty děckoděcko, myslíš, že lze za hodinu při jedné číši svět ti odhalit, ne pouze svět, leč jeho tajemství vznik, trvání, taj, v který otec světla jak v závoj halí blýskavou svou tvář, by neoslepil smrtelníka v ráz? Jak mohu slovem tobě vysvětlit ten celý řetěz tajuplných sil, tu Merkaba, tůň prvků zázračnou, v níž trůní Šedim, Claim a Kišuf v tmách? Jak dokázat ti sílu lidské vůle? Jak vésti tebe, jenž jsi drsný vojín, ku soustředění lidské myšlenky na jeden bod, ku vznětu obraznosti, jež silou svou pak duchy vyvolá? Jak vésti tebe k taji Sefirotů? Jak vysvětliti tobě obrazem, co uniká se halíc v subtilnost a symbol jemný, pro nějž smyslu nemáš? Jak vésti tebe k tváři Elohima, jenž moře blesků, tebe syna tmy a hříčku náhody, jak odhalit ti za vteřinuvteřinu, co jest prací let a malým plodem velké moudrosti, neb dobře věz, to málomálo, co jen vímevíme, jest balvan smrtelníku, když jejje znáš a neovládneš. Jistě zdrtí tebe, 308 a proto neptej se a propusť mne! To byli větší duchem nežli já – jak Bileam a Jamnes, Balak, Jamhes, leč k vědě jich já ani nesestoup, z té hrůzu mám a jako děcko v tmách spíš zavru je v své šťasten málomoci, než v také světlo bych je otevřel, zkad kyne hrůza, mlčení a zmar. BAR-KOCHBA. To vše mne dráždí jen – to slova jsou, já určitou dal jasnou otázku, na kterou’s dlužen zůstal odpověď. Sám pravil jsi, že všecko, co tu bylo a co tu jest i se vším, co tu bude, v magickém jakéms trvá spojení. To chápu dobře, toho teď se třímám a vyzývám tě, bys mi pravdu děl, lze s mrtvými, již přece jednou byli, a podle nauky tvé dále jsou, neb nic se odtud ztratit nemůže, spoj navázat? Co na to řekneš mi? ELEAZAR MED. Ty myslíš ono Doreš ha Methim –? BAR-KOCHBA. Co jmeno mi? – Chci věci podstatu! ELEAZAR MED. To ovšem lze – však síly ducha k tomu a postu dlouhého a modlení 309 a zaříkání, vzácných kadidel a spaní na hrobech a s mrtvými, až s nimi v obcování vejde duch, jest potřebí, však toto dokázat lze jedině jen bílou magií, vzýváním Šemota, než skloní Sarim se s vyšších vrstev k tvému úpění a objeví, co halí budoucnost. BAR-KOCHBA. To právě chci, teď pad’s mi do rány. ELEAZAR MED. Však síly k tomu nemáš, Bar-Kochbo, jsi příliš k světu poután všemi zájmy. Zde nejpřísnější třeba odloučení jest od všech smyslů, čiré vytržení a vidění – tys pouze činu muž a požitku (s pohledem na Juditu),
to není pro tebe! BAR-KOCHBA. Což jestli přece? – Což ty o tom víš? ELEAZAR MED. A k čemu chceš to vědět ode mne? Já nikdy ruky k tomu nepodám, vést nezasvěcence ve tajů říš. Já řekl víc již, než jsem říci měl. Co náhle tyto věci tobě jsou? Tys vojín, vůdce, velitel a král, hledhleď průkopů svých a hled’ zásob vojska, hledhleď odraziti útok Římanův, jichž řetěz kolem Betar obklopuje, 310 to pole tvé, však říši tajů nech, tam nevnikneš! BAR-KOCHBA. Ba musím vniknout tam! Nuž já ti povím, co mi mate, sny a bouří mozek od dlouhé již doby. Slyš, uvaž to, a jsi-li moudrý muž, ty pochopíš a dáš mi odpověď. Ne pouze vůdce, jak se domýšlíš, jsem více svému lidu, jeho okem a mozkem chci být v krušném stavu tom, a den když skončí pro mne trud a znoj, dum brány duši mé se otvírají a v minulost vždy zahloubám se rád. Náš stav zde, obležených Římany, se v mnohém podobá té kruté tísni, v níž Jerusalem úpěl před lety. Tu napadlo mi znaje učení o spoji všeho, co zde jednou žilo, zda mrtví z doby oné nemohli by radou živým nápomocni být? Co oni prodělali, trpěli, jest za nimi, jest jejich zkušeností, však sám jsi děl, že nic se neztratí čím jednou plno světa divadlo, tož není hříchem nechat spáti je ve stínech Šeolu a netěžit pro živé z jejich mrtvé zkušenosti? Jak málo zanechali letopisci 311 nám pohledů a pravých do dějin, těch bojů nadlidských? Ať mrtví mluví! Ať poučí nás živé, zápasící, ať odhalí nám svého úpadku a zmaru svého pravé příčiny, ať rozsmeknou se hrobu čelistě a zjeví pravdu! – Proč pad Jerusalem, jak padnout moh, kde tolik nadšení a tolik bohatýrů bohorovných? Tu napadlo mi, snad to šílenství, však je-li, řekni, proto mudrc jsi, ať strhnou rubáš z kostí hnijících a promluví ti Judy náčelníci z dob Tita, jestli v stínech Šeolu se neztratilo vše jim z paměti! Ať mluví znovu Josef Flavius a řekne vše, co v knihách zamlčel, ať mluví Amittai, kněz veliký, Jan Giskala a onen Eleazar, jenž v nejhorším nezoufal úpadku, vždy bouřil v odboj nový proti Římu, až s dětmi ženami všech zhynul sám? Ať mluví Simeon, ať vstanou zas i oni prorokové falešní a povědí, kdo pravdu měl, kdo ne? Jsou přece všichni naši otcové, když žili, tedy podle tebe jsou, ať naučení dají potomkům a výstrahu před zmarem budoucím! Co tomu říkáš? Lze je vyvolat? Lze po minulosti se ptáti jich? 312 Lze z toho další tvořit důsledky ku spáse lidu svého? – Nyní mluv! ELEAZAR MED. Tys obrazností svojísvojí, Bar-KochboBar-Kochbo, a myšlenek svých letem stejně velký,velký jak silou lví v svých pažích mohutných. Však to jsou věci plné záhad zlých a tajemných. – Nech těchto myšlenek – – Co mrtvé, mrtvé – jiné poměry přec byly tenkrát, nyní jiné jsou, a rozhoduje pouze skutečnost. BAR-KOCHBA. Mně nevyklouzneš! Jedno v druhém kořen má pevný, sám jsi řek to. Mrtví žijí, ať mluví tedy nyní ku živým! ELEAZAR MED (vstává). Nuž máš-li tedy síly k tomu, zkus to, a uvidíš sám nejlíp, nikdy však já ruky svojí k tomu nepodám. Jsem stařec blízký hrobu, jednou jen jsem přiblížil se k prahu, za kterým přestává žití – a já zšedivěl. Buď s bohem, Bar-Kochbo – jdi raděj spát, co patří stínůmstínům, pro vždy stínům nech, a smím-li něčím tebe zapřísáhnout, těch varuj se spíš, než jim padneš v klín. Jsi činů muž, nech mátoh blouznivých, 313 jen z činů může zdar ti vykvésti a tvému lidu – prosím, mrtvých nech! BAR-KOCHBA. Pak lží jest všecko vaše učení, pak celá vaše tajná kabbala je slátanina cetek bez významu, jíž halíte jen nevědomost svou. Já k jádru chci a k němu dostoupím ať cestou jakoukoliv! ELEAZAR MED. Budiž zdráv, co mohl řek jsem, více nesmím ani. Odejde.
BAR-KOCHBA. Tys zakuklený též můj nepřítel. JUDITA. A k tomu lhář anebo pokrytec, jenž nechce zjeviti – co zjevno přec. BAR-KOCHBA. Ty’s naslouchala? – Což ty o tom víš? JUDITA. Víc nežli on. – Ten bude zapírat,zapírat jak Akiba a jako ostatní. Ví mnohé snad, však říci zdráhá se. BAR-KOCHBA. Proč by se zdráhal? 314 JUDITA. On též cestu zná, však podstoupit ji, k tomu nemá síly. BAR-KOCHBA. Proč neměl by ji? JUDITA. Proto, že by musil dřív zapřít Boha svého, Jehovu! BAR-KOCHBA. Co díš to, ženo? Zapřít Jehovu? JUDITA. A svěřiti se tmám jen, tmám a tmám! To bojí se, neb nemá k tomu ducha a síly dost... BAR-KOCHBA. Já tobě nerozumím! JUDITA. O Kišuf mluvil – ale tajemně a záhadně – to však je tajů klíč. BAR-KOCHBA. Co je to Kišuf? JUDITA. Černá magie, z té hrůzu má, neb není zralý k ní. 315 BAR-KOCHBA. A ty jsi zralá? – Odkud vše to víš? JUDITA. Je lidský život dlouhý, pane můj, a koncem věd všech nejsou rabíni a jejich moudrost. BAR-KOCHBA. Ty víš tedy víc? JUDITA. Ba vím to, vím a víc než Eleazar. BAR-KOCHBA. Tak povídej – JUDITA. Já hlavní řekla již. BAR-KOCHBA. A to by bylo? JUDITA. Odříkat se Boha. BAR-KOCHBA. To děsné, ženo! JUDITA. Avšak možné přec. BAR-KOCHBA. Co dále potom? 316 JUDITA. Vzývat Satanim a krve neštítit se k oběti, a nefeš získat si Habal de Garmin, všech prvků, živlů přervat spojení, až Habal de Garmin, byť nezjevil se, v sled odpoví na vše tvé otázky. BAR-KOCHBA. Ty mohlas by to? JUDITA. S tebou, pakli chceš. BAR-KOCHBA. Já všecko chci za svoji myšlénku. JUDITA. A za tvou já. – Jsi silný? – Uvidíme! Hrobní sluje a skrýše údolí Josafat. Nízká klenba ve skále, v níž jsou zamřížované otvory. Vše splývá v šero, které jest ještě stupňováno dýmem kadidla, které kouří na několika různě rozestavených trojnožích a splývá v modrý hustý oblak u stropu. Na pravo do skály odbočuje chodba, v ústí jejím hoří matným svitem kadidlo na trojnoži. Judita leží na zemi a sypá ob čas kuřidla a koření na doutnající uhly. Je oblečená v šedé roucho, vlasy má v divém neladu spuštěny k bokům, za pasem krátký nůž. Tahy její evíjeví divokou vášeň a odhodlanou sílu vůle. Bar-Kochba, opírá se za ní 317 stoje o skálu. Černý plášť splývá mu přes ramena, po boku má krátký meč. Přilba a štít leží stranou pohozeny. Noc, venku vichr.
JUDITA. Vše připraveno a vše hotovo, jen mysle neztrácet a sílu mít. Však bez krve to, tuším, nepůjde, ta vzácná šťáva nejvíc síly má, přilákat duchy prvků, Satanim. To hlavní stalo se již, Bar-Kochbo, tys Boha světla se již odříkal a propad tmě, mne dále jednat nech, a toužený již přijde výsledek. Sype nové koření do uhlí.
BAR-KOCHBA. Let málo tomu, drahá Judito, co v těchto hrobech, dél než Ježíš v poušti, jsem trávil noci v tuhém rozjímání, spal s mrtvými, jich ptal se, mluvil k nim, a nechali mne vždy bez odpovědi. Ó tenkráte jsem věřil v Boha světla a vroucností své tiché modlitby jej nutil, aby se mi ráčil zjevit a posilnit mne k velikému dílu! Zde jednou v letní noci měsíčné mne našel Akiba jda podpírán svým žákem Meírem, jeho světlý zjev dal stéblo tonoucímu v zoufalství a vyvedl mne z hrobu k žití zpět. To všecko dnes v mou mysl vrací se 318 a divně dojímá to protivami, jež leží ovšem někdy mimo nás, však proto nitro naše stejně drtí. Noc tenkrát jasná – nyní temná jest a bouřlivá jak celý osud můj, já Bohu světla tenkrát zaslíben, dnes bohům tmy a zmaru zaprodán, já tenkrát s přítelem – dnes tady sám, ba tebe nebýt, já bych nestál zde. JUDITA. A onen světla Bůh ti pomoh, vidviď? A onen přítel tebe opustil jak ostatní – já pouze zbyla ti a vytrvám... Dnes ovšem vichr hýká a příšerně se chechtá ve skalách jak ohlas byl by šklebu našeho a vzdoru... Slyšíš? – Táhlý, dlouhý zvuk jak vytí končí, teď jak děcka pláč... Zachvěje se.
Hm, nevolno zde ovšem, příteli; u stropu klenby v mračno houstne dým a uhlí prská, jakby nechtělo víc přijímati žertvu kadidla. Vše zaříkání a vše zaklínání jsem vyčerpala... ano pravdu mám, bez krve nepůjde to, Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. A kde tu vezmeš? (skočí a rozhalí si ňadra).
Bodni v srdce mé, 319 a mísku drž a krve nachytej, a postav ji pak žhavou, kouřící se před hrobu mříže – snad stín dá si říci a zjeví se, já mroucím aspoň okem jej zachytím a mroucím uchem svým na prahu smrti chytím jeho zvěst. Zde meč můj, – bodni! (podává jí meč.)
JUDITA. Tvá krev té síly nemá, Bar-Kochbo, bez viny nejsi, krev jen nevinná a čistá má tu sílu, vyvolati ku žití mrtvé. – Tvoje čista není, mých polibků jed černě zhustil ji, jest neplodná jak moje objímání. BAR-KOCHBA. A kde chceš najíti krev nevinnou? JUDITA (vítězně). I o tu postaráno, příteli. Vstane a ubírá se do výklenku skalního na levé straně, který jest úplně v tmu pohřížen. Hleď, tady spí! Kloní se k zemi a odkrývá něco přikrytého černým pláštěm.
Vstaň, Ismaeli, vstaň! BAR-KOCHBA. Kdo je ten Ismael? JUDITA. Hned uvidíš! 320 Judita přivede za ruku asi desítiletého chudě oblečeného bosonohého rozespalého hocha.
ISMAEL. Kde jsem to, ženo? JUDITA. Doma, hochu můj, jen neboj se, – což nepoznáváš mne? ISMAEL. Upíná k ní rozespalé velké černé oči. Vím – znám tě, znám, tys tuze dobrá paní, nás našlanašla’s včera v naší jeskyni a hojně obdařilas matku mou, po krátké rozmluvě mnes odvedla a cestou jíst mi dala, černé víno mě dalas pít – já brzy usnul pak, byl večer již – a dále nevím nic. JUDITA. Jsi v dobrých rukou; pojd sem lehni ke mně, až ráno bleskne do skal červánek, zas vyvedeš své kozy na pastvu, a budeš trhat si zas kvítí v luhu a vybírati pestré kaménky ve Siloë... zas matku uvidíš i otce svého... Nyní tiše spi, sem hlavu na prsa mi polož jako matce... Chvíš zimou se – já tebe zahřeju. (Odhalí svésvá ňadra a položí na ně hlavu Ismaelovu.)
Viď, je ti teplo? – Dobře. – Hochu, spi! 321 BAR-KOCHBA. Čí je to hoch a co zamýšlíš s ním? JUDITA. Nevšímajíc si otázky Bar-Kochbovy dívá se upřeně v tvář spícího Ismaele, jednou rukou sáhne za sebe a hází novou hrst kadidla do pánve, nový odlesk uhlí doutnajícího polije nachem bledou tvář Ismaele, Judita druhou rukou tasí z pasu svého krátký nůž.
Jak slíčný jest! BAR-KOCHBA. Ty zabiti jej chceš? JUDITA. Že musím, potřebuji jeho krev a bez krve to nejde... BAR-KOCHBA. Zběsilá! Čí hoch je to? JUDITA. ZdaJest pastýřův hoch z hor, co po něm tobě? BAR-KOCHBA. Ale matka jeho, jak mohla vydati své dítě tobě? JUDITA. Jest dobře zaplaceno, příteli! Ohledává rukou šíj Ismaelovu.
322 BAR-KOCHBA. Ty nebodneš! (Chce jí vpadnouti do rány.) JUDITA. Máš pravdu, nebodnu, však podřezám... Učiní tak dřív, než Bar-Kochba může jí ruku s nožem zadržet, odstrčí jednou rukou Bar-Kochbu, který zděšen se potácí v pozadí, druhou přidržuje ústa chroptícímu Ismaeli a sbírá hustě řinoucí se krev jeho do misky obětní. Venku vichr děsně hýká a sténá.
BAR-KOCHBA. Ó hrůzo! hrůzo! (zastírá si rukama obličej). JUDITA. Lehce jako v snu on přešel mezi stíny. (Divá se na mrtvého.)
Jak mu blaze, snil právě asi, jak byl obdarován od ženy neznámé, jak zítra ráno koz stádo vyvede si na pastvu... Je posud krásný (políbí mrtvou tvář).
Jak jeho krev kouří teď třeba díla chopiti se hned. Odstrčí trup Ismaelův a vzchopí se stavíc misku plnou krve před zamřížený otvor hrobový.
Stín čichá krev – on cítí v spánku let to sladké teplé její příbuzenství, cos jako křídla vlastní duše své, zde hrob to právě Jana Giskaly, on musí vstát, krev zaschlá v žilách jeho se zbouzí čisté krve blízkostí, teď rychle zaklínání... 323 Satanim, jež zrakům smrtelníka ztajení vzduch pronikáte, prvky nečisté, vy strůjci zla a zhouby, zjevte se, a ukažte svou sílu, vliv a moc! Sem sleťte se a spojte s kletbou mou! Do kostí vjeďte Jana Giskaly, je oživte, jim vraťte starou pružnost a vládu údů! – Co vám překáží, jste málomocni? Krev jest nevinná a voněti vám musí jako ambra... A nejvyšší ty králi zatracení, ty nepříteli věčný Jehovy, v stín pohroužen, zkad není návratu, ty slyš mne, velký kníže temností, vstaň SamueliSamaeli, okřídli své duchy, kterými halíš, jako Sefiroty tvář Adonai, své čelo zryté blesky a plné žluté síry Sodomské, vstaň, oživ tělo Jana Giskaly, ať promluví a věstí budoucnost! Vstaň, zaklínám tě při tvé pravici, jež zvedla odboje štít proti Bohu, při hadu tvém, jímž’s Evu v ráji sved, jí podav smyslnosti jablko, při nesmrtelné věčně krásné, mladé tvé choti Lilitě, při pádu tvém i zatracení!... Spěj mi k pomoci, neb ty jsi Adonai i Elohim, ty pravý jsi – a on je falešný jen násilník, čest, chvála ti a dík a hymny národů! Ó zjev se, zjev! 324 Vrhne se s roztaženýma rukama na tvář k zemi. Kouř z trojnože se vyvalil hustým proudem, šlehne plamen a hned zhasne, vítr venku řádí divoce, dlouhý šedý stín splývá přes mříž otvoru hrobového a stojí nehnutě.
BAR-KOCHBA. Jest zde již, Judito! A hrozný jest! JUDITA. Jej rychle ptej se! BAR-KOCHBA. Ztuhla v žilách krev, já nevím, co se ptát, ač dlouhé noci jsem o tom dumal a to rovnal v hlavě, já nevím, nevím... ptej se sama ty! JUDITA (vztýčí se a upře zrak na stín, který stojí bez pohnutí). Mluv, stíne, jaký bude osud náš a konec boje všeho s Římany? STÍN. Jen zmar a smrt! JUDITA. Leč komu platit bude ten zmar, ta smrt? Viď, staré vlčici? STÍN. Jen tomu vždycky, kdo je zaslouží! JUDITA. Jak bude dále, Israele los, ký bude věky? 325 STÍN. Opět zmar a smrt! JUDITA. Proč, stíne, mluv? STÍN. Smrt kráčí za vinou, zmar vedle ní... JUDITA. A více nevíš již? STÍN. Jen zmar a smrt a zahynutí všem! Rozplývá se v dým.
BAR-KOCHBA (vyskočí divoce s mečem vytaseným). Stůj, příšero, ty neujdeš mi tak, jsi zlobný stín z nejtmavších luhů pekel, jsi posel SamuelůvSamaelův, jenž jest zlo, ty nejsi stínem Jana Giskaly, ten miloval svůj národ ubohý a nemoh by mu pro vždy věstit zmar, tys pekel stín, stůj, já tě zadržím! Přiskočí k stínu a bodne jej v tom však uskočí zděšen zpět –.
Ó Judito! – To nebyl žádný stín! JUDITA. Že nebyl stín to? 326 BAR-KOCHBA. Horké krve proud mi smočil obě ruce, jak jsem bod, stín nemá krev. – Sem světlo! – Neunik, vchod k sluji zatarasen balvanem... Žene se ke vchodu sluje.
JUDITA. Rozžehne o doutnající uhlí v pánvi pochodeň, rudé světlo a hra stínů po skalných stěnách a klenbě.
Zda vidíš jej? BAR-KOCHBA. Ne, já nevidím nic, jen cítím horkou krev na ruce své, ta divně žhne – JUDITA. Hleď k vchodu, vidíš jej? Obrátí pochodeň k vchodu, na balvanu, tarasícím vchod, sedí Ahasver, krev splývá mu z prsou přes zdrané roucho.
AHASVER. Ó bodej, bodej, bodej tisíckrát. Za každou ránu bych ti děkoval, smrt kdyby ráně té šla v zápětí, však zde je málomocná síla tvá, jsem chráněn pro věky, moc Jehovy, jejž proklínal’s, zříš na mne zjevenou! BAR-KOCHBA. Kdo’s, divný muži? – Proč’s nám věštil zmar? 327 AHASVER. Jsem, třeba nerad, věštcem neštěstí a jiného již věštit nedovedu. BAR-KOCHBA. Doráží naň znovu mečem. Ty kejkle zničím! AHASVER. Prožeň celý meč mým celým tělem – celý vyjde zas, a věky kráčeti já budu dál,dál jak věčný důkaz moci Hospodina! Odvalí titanskou silou balvan, bledý svit jitra valí se do jeskyně a roste v odlesk ranních červánků.
BAR-KOCHBA. Stůj, dále mluv! AHASVER. Buď s bohem, Bar-Kochbo, a hleď, ať spolu nesejdem se již, já zřejmě děl ti: Nesu zmar a smrt! Zmizí v otvoru jeskyně.
BAR-KOCHBA. Meč klesne mu z ruky, potácí se zpět zdrcen. Co bylo to? JUDITA (ztrnulá). Zlá šalba a nic víc! 328 BAR-KOCHBA. Ty neznáš jej – kdo mohl by to být? JUDITA. V Betaru nedávno kdys vyprávěli o kmetu podobném tak divné věci, tam též se mihnul, bleskem zmizel zas jak bublina a stín... BAR-KOCHBA. Jímž snad byl přec, až na tu proudící své rány krev a věštbu neblahou. Z VENČÍ V SKALÁCH HLAS. Hej, hola, hochu můj! Můj Ismaeli! – Ismaeli! – Slyš! BAR-KOCHBA. Zda slyšelas? JUDITA. Kdos volal... HLAS (bližší). Ismaeli! BAR-KOCHBA. Ten hoch slul také – tuším, – Ismael! 329 JUDITA. To hledá bědný otec dítě své! HLAS. Můj Ismaeli! – Kde jsi? – Celou noc tě hledám ve bouři a vichřici pláč matky tvé zní v hlase mém – ó slyš! Můj Ismaeli! BAR-KOCHBA. Co teď začíti? JUDITA. To nejlehčínejlehčí, co může, nastává, jej nech sem vstoupit – cestu zaskočím zpět k vchodu jemu, než se naděje, jej skolíš mečem! BAR-KOCHBA. K tomu nemám síly, kdo’s ochromil mé mocné rameno, (sahá k meči)
ni nepozvednu meče víc – ó běda! JUDITA. Pak sama vykonám to – ustup zpět! BAR-KOCHBA. Ku druhé vraždě nedovolím víc! 330 JUDITA. Zde vražda nutností je – zpátky ustup! HLAS (se vzdaluje). Můj Ismaeli! – Hochu, neslyšíš? BAR-KOCHBA. On odchází – ó díky nebesům... HLAS (slabší). Slyš, Ismaeli – hochu! Ismaeli! JUDITA. Již zaniklzanik’ docela – i to jest dobře, teď počkáme až k slunce východu, a potom v skalách cestou ukrytou se vydáme zas nazpět k Betaru; tvým průkopem, nás nikdo neuzří. Ty chvěješ se a na tvém čele pot? Ó Bar-Kochbo, já zklamala se v tobě! BAR-KOCHBA (jako v snění). „Můj hochu, Ismaeli – slyšíš mne?“ Hlas tento budu slyšet do smrti a v odvet jemu: „zmar, smrt, zhynutí!“ Klesne na balvan, zastíraje si rukama obličej.
„Ó Ismaeli – slyšíš – otec tvůj tě volá – hledal tebe celou noc... Vybuchne v hlasitý pláč.
Pláč matky zní v mém hlase, neslyšíš? Můj hochu, slyšíš, Ismaeli můj?“ 331 JUDITA Otírajíc krvavý meč Bar-Kochbův. Ty zvyklý, vraždit celé zástupy a hýřit v krvi tisíců, se chvíš před krví děcka? Přehodí plášť přes trup Ismaelův.
BAR-KOCHBA (nezvedaje hlavy, temně). Byla bez viny! Úplné jitro zaplaví plavým světlem jeskyni. Slunce vychází.
332 ZPĚV XI.
STARÁ VLČICE.
[333] STARÁ VLCICEVLČICE. Zříceniny a trosky Tur-Simonu, proměněné v tábor vojska římského. Na bývalých valech, za nimiž ční k nebesům vypálené zdivo věží a hradeb s ohořelými stromystromy, trčí řada stanů římských. V popředí stan Julia Severa, vyšší ostatních, před ním zaražené signum válečné. Přední stěna stanu jest vytažena, lze viděti do vnitř, kde u polního stolu plného pergamenů sedí zadumán Gajus Julius Severus. Kraj zpustošený a zpráhlý. Římské stráže na valech i v popředí.
G. JUL. SEVERUS. To těžký úkol jest na bedra moje. Ba těžší, nežli kdy jsem myslit moh! Já posud navyk válčit s nepřítelem, jejž vidím a jejž znám. – Ví Brittanie i Gallie, co zmohu, znám-li soka... Zde neznám jej, mně stále uniká... Kraj holý, jako žebrákova dlaň, budbuď ohněm zpustošen, buď sluncem zpráhlý jak přesile mé by se vysmíval. Já posud neviděl jsem nepřítele, jej pouze tuším někde – ale kde? (Odhazuje pergameny.)
[335] Vše mapy klamou. S prázdnou každý den se vyzvědačů zástup navrací, co schytá předvoj – samý žebrák jest či šílenec a blb, kteréhož řeči je těžko rozumět, nač padli jsme, to byla celá obec málomocných, a tenkrát my jsme byli na útěku před nemocí, jež horší války jest. A při tom dnové prchají,prchají jak sen, pln mátoh zde se vleče líný život. Zahledí se do jednoho z pergamenu.
Na mapě tady Betar – (ironicky)
na mapě, leč k němu kudy? Měří rozpjetím prstů vzdálenosti na mapě.
Tady Jerusalem, to jeden pevný bod a ještě náš – zde hory – pláň – a za ní moře již a mezi ním a plání leží Betar, to srdce vzpoury, město Bar-Kochby. Snad bližší jsem mu, nežli sám to tuším. (Pausa.)
Jen vyčkávat – a stále vyčkávat, jak onen z pradědů mých – Cunctator, to není zvyk můj, uzel rozetnout mé povolání; co však platno jest, do vzduchu mávat, kde nic nevidím? To římského jest vojska výprava? Jsem já to Severus? – Ó císař neví, co složil na mne v této kleté zemi! (Pausa.)
336 I vojsko chábne v také nečinnosti, má přísná kázeň jen je udržuje; dnes ještě klid – kdož ví, co bude zítra? Zde vyhladovět, vrátit se – co lepší? zde vytrvat a zhynout? – Nikoliv! Zde zvítěziti káže imperator, a Severus – ten vždycky vítězil! Zamyslí se nad listinami. Vstoupí Titus Annius.
G. JUL. SEVERUS. Co nového? Zda vrátily se stráže a vyzvědači? TITUS ANNIUS. Nevím o ničem. G. JUL. SEVERUS. Tím horší pro nás. – Nevím, co si počít. TITUS ANNIUS. Já rovněž ne. S tím lidem těžký boj. Teď teprv otci věřit počínám, co zkusil s nimi, za vše oběti a strádání pad posléz v nemilost a lepší los, věř, tebe nečeká. Mne postav proti celým šikům vojsk, kde místo muže medvěd severní se tyčí v boj neb vlk – já vydržím, však proti židu, jenž se ukrývá a pichne jako ušlápnutý had, kdes nejmíň čekal, ve trávě že číhá, 337 to nedovedu, zde jsem bez zbraně s vším uměním i se lstí Bellony. Co chceš zde začít? G. JUL. SEVERUS. Vyčkat, příteli, a válečným když jejich uměním jest nechat vyhladovět nepřítele, jim splatit stejným – vyhladovět je! TITUS ANNIUS. Jen jestli vojsko tvé to vydrží? G. JUL. SEVERUS. To stejný loket – stejně jako my, zda oni vydrží to – otázka? TITUS ANNIUS. Tys cizí zde a oni – domácí; to rozhoduje – ty jsi vždycky sám, kde oni mají tisíc spojenců a tisíc podzemních cest v město svoje, po kterých zásoby a dobytek Jjse dopravují (ukazuje na mapu)
ty zde na hoře je hledáš, oni zatím pod zemí se stýkají, ty jako orel signa před tváří slunce bojovati chceš, tmu podzemí si oni zvolili a jako krtci ryjí pod tebou, kde nejmíň bys to tušil – možná snad 338 že Tur-Simon, kde vítěz stojíš dnes, je jimi podkopán, že v noci kdys zem zachví se pod tajnou prací krtků a z hlubin pluky vstanou ozbrojené, a překvapí tvé spící legie. Zde samá zrada, samá lest a klam, a jestli Bůh, či osud, který Řím až posud vedl cestou triumfalnou po světa okruhu, se nesmiluje, bud odtáhneme s hanbou z této země, neb najdeme v ní – málo čestný hrob. G. JUL. SEVERUS. Polo jej poslouchá, polo nad mapy schýlen. Ten jejich Betar – nový Jerusalem – přec není k hvězdám nebes přikován řetězy z démantu? Jak blíž jen k němu? TITUS ANNIUS. Jak v dosah jeho jen se přiblížíš, jsi obklíčen – zem náhle oživne a vychrlí je – odkud – kdož to ví, blíž k Betaru, jest jíti zhoubě vstříc. G. JUL. SEVERUS. A proto moudře vyčkáme my zde. TITUS ANNIUS. A pomřem hlady? 339 G. JUL. SEVERUS. V stepích severních přec lidé byli – zde jich nevidím. TITUS ANNIUS. Toť přirozené – neb jsou v Betaru; tu díru syslí vytop – a jsi pán celého kraje, jenž dnes před tebou jak dálná poušť se táhne v nekonečnost. G. JUL. SEVERUS (v zamýšlení). Ten jejich messiáš a jejich král, ten Bar-Kochba... TITUS ANNIUS. V něm celá síla jejich. G. JUL. SEVERUS. Jej chtěl bych znát. – Ty znáš jej, Annie? TITUS ANNIUS. Jen jednou viděl jsem jej v žití svém, v stan mého otce kdysi vstoup jak hrom, když otec zorat chrámový chtěl vrch. To den byl hrozný... Z pole přicházel, kde býky dva svou pěstí porazil, sám nemluvil, neb mluvil jeho čin 340 a rabbi Akiba byl pozoun jen té síly jeho všecko drtící! Stál tichý, klidný, velký jako slunce v svých vlasů rámci hlava lví – a mlčel, však že jest čin, to každý cítil z nás, a prchli jsme, jak plachý prchá brav, v nějž padne vlk... G. JUL. SEVERUS. Je z královského rodu? TITUS ANNIUS. To nikdo neví – zvou jej synem hvězd. G. JUL. SEVERUS. A to mne nejvíc dráždí, příteli, jájá, Říma syn, vždy zvyklý skutečnosti v tvář pozírati bez vší škrabošky, že záhadě mám dívati se v líc. Na křemen křemen, blesk na zpupný dub, na dlažbu kola vítězného vozu, na jisté jistým odpovídám jen. Však záhady a taje od jakživa těch nesnesu, ty se mi protiví! A Bar-Kochba a Betar, Israel jsou záhady – co s nimi, rcirci, jak,jak k nim? TITUS ANNIUS. Zas záhadami – snad to vše jest klam, a tento lev má jistě rovněž tlapu, 341 kde poraníš jej jistě. Hledej ji, až nalezneš, paks vyhrál. – G. JUL. SEVERUS Vyčkati, je proto nejlepší, – my vyčkáme! TITUS ANNIUS. Jen vojsko tvoje když to vydrží! G. JUL. SEVERUS. Když nevydrží – pak jest odsouzeno a my též s ním. TITUS ANNIUS. A potom, Severe? G. JUL. SEVERUS. Já aspoň jistě nevrátím se odsud. TITUS ANNIUS. Jak myslíš, dělej. Já též vytrvám, já otce svého pomstít musím pád a Římu dokázat, čím Římu byl, kde nejmíň jeho služeb ceněno. Dnes Hadrian, kam otáčí svůj zrak nad tebe, věru, nemá lepšího, a ty sám, vítěz severu, se chvíš a couváš zde... 342 G. JUL. SEVERUS. Já čekám dosavad. Jsou naposledy všecky zbraně dobré, jen kdy jich užit – celá moudrost vůdce. Až vyzvědači v tábor přijdou zpět, sem uveď je – TITUS ANNIUS. Vykonám všecko rád, však vyzvědačům – zde víc nevěřím. Odejde.
Signály trub. Předem před stan Severův přichází četa římského vojska, jež vede centurio, za nimi druhá četa obklopuje dav rabínů vypovězených z Betaru, za ní třetí četa uzavírá průvod, Severus vyskočí od stolu a jde vstříc svému lidu.
CENTURIO. Zde vzácná kořist, vojevůdce náš, zde hlavy vzpoury tobě vedeme, to samý rabbi, kněz a učitel... Ti nejlépe povědít mohou nám o Betaru i Bar-Kochbovi vše. SEVERUS. Kdes zajal je? CENTURIO. My táhli pustou plání po lupu pátrajíce v okolí, 343 neb docházejí vojsku zásoby. Kraj celý prázdný, když jsme našli ves, tu byla vypálená, bez lidí a kam jsi hled, jen nedohledná poušť ku modrým horám lnula k obzoru. Pár keřů stranou – v tom jak jdeme kolem, se podezřele keře zachvěly, já kázal zastavit a pozor dávat, v jich středu seděl divných mužů sbor v talárech černých s vousem vlajícím dav značný, třicet jich, jež vedem zde, při krocích našich rázem povstali a hlavy dohromady v úradě kol tesklivým se okem rozhlíželi, jak cestu hledali by krajem dál. Z nich přední starší kynul k západu, v tom kázal jsem, je kolem obklíčit a zajal všecky – a je vedu sem. Po cestě jal jsem se jich vyptávat, kdo jsou a odkud jsou – však mlčeli. Jich tvrdošíjnost mohu omluvit, snad cizí jim náš jazyk neznámý. Ty tlumočníka, pane, najdeš spíš, ať promluví – já vykonal, co moh. SEVERUS. To vzácná kořist – ať odstoupí voj. Stane se, rabíni stoji před Severem.
Zde nová překážka, jak mluvit s nimi? Jsou učení – tož znají latinsky, však budou-li jen chtíti – vypovídat? 344 K stráži.
Vy Tita Annia sem zavolejte! K jiným.
Vy v kruhu volném kol je obstupte, ať nepomyslí nikdo na útěk! Stane se dle jeho rozkazu, mezitím Akiba praví tiše hebrejsky
AKIBA. Ať děje, co se děje – mlčení! SEVERUS. K stráži. Co povídal ten žid? STRÁŽ. Já nevím, vůdce, jak ty jsem ani slova nerozuměl. SEVERUS. Vztekem dupne. Líp desetkrát jest válčit s barbary! Centurio vrací se, za ním Titus Annius.
CENTURIO. Zde Titus Annius! SEVERUS. Hleď, Annie, jaký to vzácný lup, když bída největší, hned pomoc blízká, 345 rabínův celé hejno do cesty nám sehnal Mars, však jak děl řecký básník: Pot před výsledek postavili bozi, a potem zlým je tady hebrejština, ty dobře rozumíš jim, znáš ten jazyk, byv léta otci svému po boku v Jerusalemě. Prosím, vyslechni je! Sem sedadla! Stráž přinese polní křesla před rabíny, na jedno usedne Severus, na druhé Titus Annius.
TITUS ANNIUS. V tom vyhovím ti rád. Hebrejsky k židům.
Vás mnoho jest a všecky vyslýchati mi nemožno, leč z pouhé nutnosti bych tomu podvolil se, kdyby snad jste zarputilost nesli na odiv, neb chtěli zmást nás výpovědmi svými. Však jistě jeden mluvčím bude všech, kdo jest váš mluvčí, kdo jest vůdce váš? VŠICKNI RABÍNI. Náš mluvčí, naše hlava, Akiba! TITUS ANNIUS. Aj, Akiba – ctný Akibo, buď zdráv, my známe se – zda ještě pamatuješ, 346 jak před zoráním hory chrámové jsi vyjednával moudře s otcem mým, TaeciemTineem Rufem? Já jsem jeho syn, Filius Rufi u vás dobře znám. Ó tenkrát vpadl’s jako chytrá liška v stan mého otce – ano tys to byl, jenž nejdřív jedem sladké výmluvnosti chtěl’s naklonit jej k smíru, k milosti? Tys nepochodil ani Theradion, pak přišel třetí – ten váš Bar-Kochba, jenž býka pěstí k zemi porazil, a rozbil šiky římských legií, tys jako krále jej, jak boha vítal, tys prohlásil jej Messiášem hned na posměch Říma! Moudrý Akibo, tak po letech se setkáváme zas! Tys liškou přišel – zůstal řvoucím lvem, byls pozoun Israele – co jsi dnes, do jaké masky zahalíš svou tvář? AKIBA. Já nikdy tvář svou v masky nehalil, já za hlasem šel vždycky Pána svého a z misky osudu vždy beru klidně, co vloženo tam, štěstí nebo zmar. Tvůj otec, paměti muž neblahé, se krví zapsal v srdce mého lidu. Tyrannus Rufus zván byl po krajích. Proč otce svého měl bys lepším bytbýt? Já nenahlížím. 347 TITUS ANNIUS. Rabbi, uspoř slov, po moudrosti tvé ptát se nehodlám, pár krátkých otázek jen zodpovíš, když ochotně a podle pravdy – doufám, jsi jistě rozumný a moudrý muž – jste volni všickni, tebe ústy svými ti druzí zvolili. Já ptám se, mluv. AKIBA. Co smím a řeknu, povím podle pravdy. TITUS ANNIUS. A podle pravdy budu soudit já. SEVERUS. (K Titovi Anniovi latinsky.) Co povídá? TITUS ANNIUS. Nic posud, vůdce můj, to potřebný jen úvod k řeči byl. SEVERUS (netrpěliv). Ty nějak příliš obřadně si vedeš. Nač s židy dělat takých okolků? Ty ptej se jen – ať odpovědí v ráz, a ty mi každý výrok přetlumoč. 348 TITUS ANNIUS. To nejde jen tak lehce, vůdce můj, ty neznáš rabbiny – toť učenci a chytří jsou – to není gallská luza a germanská – zde třeba rozvahy a důmyslu... SEVERUS. Jen rychle, již se ptej! TITUS ANNIUS. Slyš, Akibo – je známo v celém kraji i Římu známo to, jenž všecko ví, že celé této vzpoury Bar-Kochbovy ty duší jsi a hlavou. – Zapíráš? AKIBA. Já nezapírám, jen tě opravuju, já nejsem duší vzpoury Israele, tou jedině jest Jahvé zástupů a Bar-Kochba – ať dnes vše proti němu, – jest jeho trestajícím ramenem. TITUS ANNIUS. Jen kruť se dál – to platno není nic, bez tebe nebylo by Bar-Kochby. AKIBA. Jak bez blesku by nezaduněl hrom. 349 TITUS ANNIUS. Nech parabol – na ty nás nechytneš. Jen odpovídej na mé otázky! AKIBA. Tys posud neptal se... TITUS ANNIUS. Tož ptám se teď. SEVERUS. Co povídá? TITUS ANNIUS. Nic posud, vojevůdce, to všecko posud předehra jest hry. SEVERUS. Však trochu dlouho trvá, příteli! TITUS ANNIUS (vstane). Nuž prosím, chceš-li, rychlej veď to sám! SEVERUS (srazí jej na křeslo). Ne z horka tak – již začni s výslechem! TITUS ANNIUS. Však třeba k všemu času, pane můj. Usedle zase k Akibovi.
350 Jen málo otázek ti předložím, je zodpovíš – a propustíme vás, jich nezodpovíš a jste zajati, co dále s vámi – císař rozhodne. Vás obklíčily naše legie na pusté pláni, odkud přicházíte, kam směřujete? AKIBA. Jdeme z Betaru! TITUS ANNIUS (tlumočí latinsky odpověď Severovi, který uspokojen hlavou pokyne).
Aj, z Betaru, to zvěst je vítaná, a k čemu vás, vy „oči zákona“, ven poslali? Jste vy snad vyzvědači? AKIBA. Tím nikdy žádný rabbi nebude. TITUS ANNIUS. A proč jste opustili ono město? AKIBA. Že musili jsme. TITUS ANNIUS. Hleďme, musili! Tož tak zle na tom slavný Betar jest, že nevyživí třicet rabbínů, 351 že k vůli úsporám na jídle, vodě své vypovídá kněze, učitely? Zda uhod jsem? Sklání se k Severovi a jemu latinsky to tlumočí.
AKIBA. Ne, to jsi neuhod. TITUS ANNIUS. Proč tedy vy jste město opustili, vy hlavy rady nejvyšší, vy oči, vy jazykové soudu božího? Mluv, odpověz... AKIBA. Co po tom, pane, tobě? My odešli jsme, že jsme musili, a více nepoví ti nikdo z nás, za mučidla to nepoví ni smrt, neb co nám smrt je a vše mučidla, my dávno všichni vložili svůj los do ruky Boha, která neklame. SEVERUS. Co povídá? TITUS ANNIUS. Hned ti to přeložím. Skloní se k němu a tlumočí mu výrok Akibův.
352 SEVERUS. Jen rychle dále! TITUS ANNIUS. (k Akibovi). Dobrá, nechme to, ty nechceš s pravdou ven, nech hádat mne, vy sami dobrovolně z Betaru jste nevyšli do pouště na zdařbůh, vás vyobcoval z města Bar-Kochba? Ty mlčíš k tomu? – To jest přiznání! Skloní se k Severovi, jemuž vše tlumočí, Severus kývá spokojeně hlavou.
TITUS ANNIUS. Tož mezi vámi, již jste rabíni, a mezi Bar-Kochbou jest roztržka, jež skončila se vaším – vyhnáním... Ty mlčíš opět – ty se přiznáváš! (Stejná hra.)
Nuž dobrá – pro nás dobrý je to zisk; štír nešváru se zakous v Israel, míň práce bude míti vlčice, když ochotně jí sami pomůžete. AKIBA. Ne příliš ochotně – jak vidíš sám. TITUS ANNIUS. Co vidím – vidím a co slyším – slyším. Spor tedy vypuk mezi Bar-Kochbou 353 a mezi vámi – oč – co nám je potom, však vypukl a to je hlavní věc. Vy vyhnáni jste – pravda to či ne? Ty mlčíš zas? – Mám pravdu! Pokračuji. Stejná hra k Severovi.
Když vyhnal vás ten král a Messiáš, pak jistě stojíte zde proti němu, a podle pravdy vypovíte nám. AKIBA. Co vypovědít? Po čem jsi se ptal? TITUS ANNIUS. Nech vytáček! Tož vy a Bar-Kochba jste proti sobě – to nám postačí... AKIBA. Kdo moudrý jest, ten dobře rozeznává, ty neděláš to ale, legate. TITUS ANNIUS. Co rozeznat mám? AKIBA. Jednu velkou věc, že Bar-Kochba a národ Hospodinův dnes nejsou jedno víc! 354 TITUS ANNIUS. Toť novinka a věru Římu velmi přišla vhod! Váš Bar-Kochba víc není Messiáš? AKIBA. Zle zklamal nás. TITUS ANNIUS. Mluv prosím, zřetelněji! AKIBA. On zklamal nás, však ne věc Israele, ta nesmí padnout s ním, to rozeznávej! TITUS ANNIUS. Jej prokleli jste? AKIBA. Ano Bar-Kochbu, však nikdy, nikdy Israelský lid! TITUS ANNIUS (tlumočí vše Severovi, který spokojeně hlavou kývá – k Akibovi.)
To sofisma je – v tom se vyznám, rabbi, jste proti Bar-Kochbovi – vyhnal vás, však zradit nechcete jej? – Nuže mluv! 355 AKIBA. Mně podivno, že ty to nerozeznáš, co hlava lidu jesti a co lid. Pán zvolil Bar-Kochbu – my přijali jej, on nehodným se této volby stal, to pravda jest – však posud vede národ, a tím je svatý, nedotknutý stejně; hněv jednotlivce patří jednotlivci, však národ celý stojí nad jedincem. Ty’s ironicky zval nás „jazykem a okem zákona“ – to budem vždy! My můžem proklínati Bar-Kochbu a pro vždy jeho odříkat se služeb, leč lidu svému, svému národu jsme poslušností, láskou povinni. To nezvikláš! Nechť třeba nehodný jest Hospodinův sluha Bar-Kochba, jest přece sluhou jeho, námi zvolen a pomazán; byl nehodný též SaulSaul, a přece byl jen první v Israeli, kdys David hřešil – a přec zůstal králem, pád v bludů sítě velký Šalomon, a přece zůstal pomazaným Páně, víc neřeknu, ty dovtípíš se již. Nechť hlava chorá – tělo zdravé jest, nechť hlava chorá, přec je hlava těla, a pokud naší hlavou Bar-Kochba, nechť prohřešil se proti Hospodinu a zákonu, kterého oči jsme, je stejně svatým – klidně pravím ti 356 za všecky, jejichž úst zde ústy jsem, víc nedozvíš se, nežli co jsem řek, ať propustíš nás, nebo uvězníš, vždy jedno řeknem, pokud Hospodin svým divem jiného nám nedá krále, jest Bar-Kochba vždy jeho ramenem a proti němu zrady nespášeme! Nás trýznitrýzni, jak chceš, jak to Říman umí, my známe to již z dlouhých zkušeností, nás na mučidla napni, pobij nás, ni jediný,jediný (ač mnohý v srdci svém je Bar-Kochby nepřítel zarytý,)zarytý) ti nevypoví ani zbla víc – pane! Svůj lid by zradil tím a svatou věc, pro kterou bojujeme řadu let, jež jako slunce svítí nad námi. My mohli se v svém oklamati králi, však nikdy v nás náš král se nesklame! TITUS ANNIUS (skloní se k Severovi, jemuž vše tlumoučí). Co s nimi, pane? Jsou jak berani, na jatka veď je podle libosti, já dokonal zde svoji úlohu. SEVERUS (skloní se k Titovi Anniovi a něco do ucha mu šeptá).
TITUS ANNIUS. Když přání tvoje, zkusím ještě to. 357 (K Akibovi.)
Víc ptát se nechci, znám tě přespříliš, však jednu dovol ještě otázku. Nám oznámili naši vyzvědači, že tajné chodby vedou z Betaru, vy jistě víte o nich. Rci, kde vchod je ku ztajeným oněm průkopům, jež Bar-Kochba dal vésti na vše strany z Betaru kolem? – Viď, že pravdu mám? Ty opět mlčíš, pak se přiznáváš. Víc nechci, moudrý rabbi, od tebe, jen maličkost, nás doveď na to místo, a vchod nám ukaž k těmto průkopům, jsi propuštěn a tvoji soudruzi, ba dáme ochranný vám list, jímž pro vždy jste bezpeční, kam zabloudí váš krok. AKIBA. To nejhorší jsi nechals k posledu, tak bídný není Israele syn, by takto zradil národ a svou vlast. Kde chodeb vchod – to všech je tajemství a také tajemstvím to zůstane. Co chceš, ty dělej, pozvi muky vše, smrt samu pozvi, jež jim v zápětí, v tom ústa naše nikdy neotevřeš, v tom němí jsme jak hroby Josafatu. Já domluvil a všichni souhlasí. TITUS ANNIUS (skloní se a tlumočí vše Severovi, který rozpačitě mu odpovídá).
(Pausa.)
358 TITUS ANNIUS. Co začnem s nimi? Máme mučit je? Řeč vždy je řeč a pouze skutky mluví. SEVERUS (vstane prudce). Dost výslechu – jsem příliš znaven již a novou radu podá nový den. Je odveďte, (k stráži)
však s nimi pozorně a vlídně nakládejte, k večeři co nejlepšího máte, dejte jim, a v klidu ponechte je do rána. Zde ukvapeně jednat, byl by blud. Dost že je máme. – Díky, Annie, za námahu tvou. – Odveďte je již, mně protivní jsou jako smrt a noc a česnekem mi příliš zapáchají. Je odveďte – chci spát již – dobrou noc! Stráž odvádí rabíny s Akibou v čele. Severus dumá v křesle. Pausa. Titus Annius doprovází průvod rabínův, pak se vrátí.
TITUS ANNIUS. Je mučiti a týrat – neradno, ty neznáš, pane, posud rabíny, jeť velká jejich moc a jejich vliv. Dost víme již, co jsme se dozvěděli, jsou proti Bar-Kochbovi – to je víc, než můžem cenit – nech je v záloze, o ostatní snad postará se bůh. 359 Stráž přivádí sem zajatého pastýře. Šat jeho je sedrán, pln prachu, přes rameno má přehozený pytel.
SEVERUS. Co nového zas? CENTURIO. Muže tohoto jsme našli, kolem hradeb plížil se, dal chytnout se a svázat, jeho řeči však nerozuměl, pane, nikdo z nás, též nechtěl ukázat, co v pytli nese. SEVERUS (k Titovi Anniovi). Mám toho dost, jej, prosím, vyslechni! Odejde do stanu, který se za ním zavře.
TITUS ANNIUS. Kdo, muži, jsi a jak zní jméno tvé? Nač plížil jsi se kolem tábora? Co neseš nám, jsi Judy vyzvědač? Jsi přítel náš? PASTÝŘ. Vše zodpovím ti hned. Jsem v římském táboře? TITUS ANNIUS. Jak vidíš, jsi. 360 PASTÝŘ. Mé jméno Baruch, poctivý jsem muž a chudý pastýř v dolu SiloeSiloë, jež k Josafatu skalám táhne se, ve prosté chatě žil jsem s ženou svou a synem Ismaelem. TITUS ANNIUS. Co nám po tom? PASTÝŘ. Jen z doslechu vím o tom velkém boji, jejž vede Řím zde proti Betaru, já dbal jen koz a ovcí, jež můj syn na pastvu vodil – já byl chudý muž, však šťastný, pane! Vrhne pytel před Tita Annia.
Zde mé všecko štěstí, jen rozhrň řasy pytle – nemáš síly? Já otec mám ji! Vyndá z pytle krvavou hlavu Ismaele.
Zde mé všecko štěstí, náš Ismael, to dobré, sladké dítě... Kdo zničil je a zabil? – Bar-Kochba! TITUS ANNIUS. Co blábolíš zde? S dětmi nebojuje přec Bar-Kochba. – Jsi smysly posedlý? 361 PASTÝŘ. Jsem posedlýposedlý, jak může otec být, kterému vzato dítě jediné a bídně utraceno. – Bůh ví proč! Slyš ostatní! My ovšem v chudobě, však v štěstí žili jsme – co nám jest svět a boje velkých? – Co má chuďas z nich? Tu náhle přišla, pár je tomu dnů, neznámá žena, vzácná na pohled dle šatu, šperků, jež ji tížily, do naší chaty, zřela Ismaele, jak bezstarostně u krbu si hrál, řeč počla s ženou – dala peníze, by hochu dovolila jíti s ní, že do večera ještě přijde zpět, a slabá žena moje svolila. Noc nastala a hoch se nevracel, já týral ženu, více neřekla a také nevěděla, co má říci, já na cestu se vydal mezi skály, rval s vichrem se a bouří podzimní a volal do skal, které hluchy byly, „Můj Ismaeli! Dítě, hochu, slyš! Kde zůstal jsi? Tvá matka pro tě pláče, já tebe volám!“ Všecko nadarmo! Tu k ránu bylo, já jsem dostal se až v Josafat, kde staré hroby jsou ve skalních slujích – já jsem volal dál, já všecky prolez, až tu, pane, v jedné jsem našel svého Ismaele trup 362 zahalen v černém plášti – trojnože, zkad ještě kadidla se valil dým, kol před mřížemi stály dávných hrobů, krev na zemi i na balvanech skal... a kousek dále – v prachu ležela ta odříznutá hlava mého dítka! Ó zoufalství, kdo tebe vypoví? Sem zlákán k tajné vraždě ubožák za bídný šperk a dukát zaprodán, můj Ismael! Já hlavu jeho zved, ji v slzách líbal a sluj opustil. Jdu pouští dál – v tom dva zřím před sebou, šli chvatně; rozeznal jsem, žena, muž, šli přede mnou – já utajil svůj krok a číhal jsem. Muž tvarů obrovských vous ryšavý měl, plavozlatý vlas, a žena byla oné podobná již večer před tím líčila mi choť, jež chlapce vylákala do hor jít. Já poznal Bar-Kochbu jsem v mžiku tom, toť onen Judy lev byl nezdolný a ona lvice jeho. – Za nimi jsem opatrně plížil se jak stín – tu náhle, jakby zem se otevřela, mi zmizeli – jen keř se pozachvěl, kams zapadli – ti tam... TITUS ANNIUS. Co povídáš? Že zmizeli, jak polkla by je zem? 363 Toť Bar-Kochby jsou jistě průkopy! Keř zachvěl se a zem že zapadla, a nebylo jich víc? PASTÝŘ. Jak povídám! Jak na zázrak jsem na to všecko patřil, a nebýt mrtvé hlavy Ismaele, jež křičela mi, co je skutečnost, já myslel bych, že snů vše mátoha a šílenství. TITUS ANNIUS. To důležitá zpráva! A znáš to místo, dobrý Baruchu, a poznal bys je okamžitě zas? PASTÝŘ. Já velký kámen jsem tam přivalil, na ono místo, v kterém zmizeli, ten sám se nehne. TITUS ANNIUS. Dovedeš nás tam? PASTÝŘ. Ze srdce rád, já proto přišel jsem, bych pomstít smrt moh’ svého Ismaele, jenž divným kouzlům jistě propad tam. 364 Chceš dát mi vojsko? Já je povedu a jistě tebe, pane, neoklamu. Co celý ten boj Judy proti Římu jest pastýři? Mně syna ukradli a zabili a nyní chci se mstít! TITUS ANNIUS. Ty budeš pomstěn. Ty nás povedeš! PASTÝŘ. A dovedu vás jistě k Betaru, však jedno prosím – nech mi tuto hlavu, bych do syta se nad ní vyplakal! TITUS ANNIUS. Je tvojí, dobrý muži poctivý! Jdi na lože, stráž tebe provodí a zítra povedeš nás! PASTÝŘ. Milerád! (Stráž jej odvádí.) TITUS ANNIUS (popojde a strhne oponu stanu Severova). Vstaň, vojevůdce, my jsme zvítězili, to lepší lup jest nežli rabíni, vstaň, rychle k dílu! SEVERUS (vyjde rozespalý). Co zas blábolíš? 365 TITUS ANNIUS. My máme jistou cestu k Betaru, teď propustiti můžeš rabíny a velkomyslným být nádavkem. Víc nepovědí, nežli já vím teď. Bůh války posud neopustil Řím, lstí vynikla vždy stará vlčice, kde síla selže – lest vždy pomáhá! SEVERUS. To slyším rád, já vždycky doufal v bohy, a věčný Řím. – Dík tobě, Annie! (Vejdou do stanu.)
366 ZPĚV XII.
PÁD BETARU.
[367] PÁD BETARU. Ložnice v hradě Bar-Kochbově v Betaru. Strop i stěny z dříví cedrového bohatě vykládané. Lampa od stropu i na stole. V prostředku velké nízké lože pokryté kůžemi lvími a pardalími. Na pánvích uhlí, kde doutná kadidlo. Příbory zlaté, mísy, vásy porůznu, zbraně na stěnách. Na loži polosedíc pololežíc Judita v nádherném nočním rouchu. Šíj a ruce má obnažené. Velký had je svinut vedle ní a klade hlavu mezi její prsy.
JUDITA (v polosnění.) Kdy přijde pán tvůj, velký Samael, by vykoupil nás z toho zajetí a vrátil světu nás a životu? Dnes na noc myslila jsem bezpečně, že místo tebe leží na mých ňadrech, já svaté jméno jeho šeptala, však v odpověď mi hlas zněl Bar-Kochbův. Co počít máme v tomto zajetí? Vstoupí Bar-Kochba v plné zbroji. Judita sejme tiše a pozorně hlavu hada se svých ňader a položí ji na lví kůži, kde se had v klubko schoulí.
[369] BAR-KOCHBA. Zda slyšela jsi, drahá Judito, tub signály? Jsme obleženi již. Nás našel přece Říman konečně. Ty nevíš, jak to vzpružilo mé síly, již uspané tím dlouhým příměřím. Boj, pouze boj jest moje heslo teď a Říma zmar! Jak noční přeludy vše prchly mátohy dnů minulých, já v světlo patřím, které život jest a skutečnost! Ta všechna strašidla, jež burcovala moje sny, – ta tam! Jsem volný, dýchám v čistém vzduchu zas, víc neznáš mne, jsem jako před lety a heslo moje nazývá se čin! Pět útoků jsme odrazili dnes, co počít Říman neví s Betarem a Bůh ví také, sotva kdy to zví! Dnes došly podzemními průkopy nám nové masa, vína zásoby, na měsíc bezpečně jsme pojištěni, lid posilněn se drží na valech, ba starý, omrzelý Eleazar, jak oživ by, jest plný nadšení a odvahy, na valech káže vojsku, je pobádá a žehná, modlí se. To dobré pro dav – proto šetřím jej, ač mohu říci, že mi protivný je z celé duše. Teď jsem odskočil na chvíli jen, bych tebe vidět moh, 370 zas v boj se musím vrátit ve mžiku. Však číše vína s tebou nahradí mi celou dlouhou bezesennou noc. Udeří mečem na štít.
Sem víno, rychle! Otrok přinese na zlatém táci amforu a dvě číše. Bar-Kochba nalije do obou, vezme jednu a podává ji Juditě. Jak se přiblíží k loži, vztýčí had proti němu hlavu a prudce zasyčí – Bar-Kochba couvne a při tom rozlije půl číše na lví kůže, had začne dvojklaným jazykem lízati rozlité víno. Judita jej tiše se zálibou pozoruje. BAR-KOCHBA. Já prosil tě již jednou, Judito, bys zanechala těchto příšer zlých, sen kazí mi – mně nelze s tebou spát, když zasyčí to v koutech lože kdes tak z nenadání. JUDITA. Ty se bojíš jich? Mne znají, proto neublíží tobě. BAR-KOCHBA. Mně protivné jsou, kluzkost jejich těla, lsti, úskoků jich plné pohyby hnus ve mně nítí – já tě prosil již, pusť z hlavy tyto nesmyslné hračky, jen v činu spása jest a v činu jen! Vždyť sami jsme se oba přesvědčili, jak málo zrna v celé kabbale, 371 nám ze všeho zbyl rmut a hořkost jen a v duši stín, jenž nikdy nevymizí. JUDITA. To pouze tím, že’s k jádru nepronik, jsi zvyklý na povrchu věcí plout, měl pravdu jistě Eleazar Med, když před Kabbalou tebe varoval. Ta není pro tebe, tys činu muž ne myšlénky – to dokázal jsi přec. BAR-KOCHBA. A co mi vysvětlila ona noc, kde vraždy svědkem byl jsem – dítěte? Co onen stín, jenž cedil žhoucí krev, a jehož kletba posud zní mi v duši jak trouba soudu? Víš ty sama, rci, byl člověk to – či přelud? Odpověz! JUDITA. To dnes již přece není žádný taj, toť bláznivý Jerusalemský švec, zván Ahasver, byl zde již v Betaru, o sobě roztrušuje divné zvěsti a báchorky, jimž nevěří ni lid, spí ve hrobech neb v skrýších málomocných, smrt hledá – ta však se mu vyhýbá, do vody skáče jako do ohně a žár ni voda jemu neublíží, 372 kam vstoupí, hlásá zmar a neštěstí, a zmizí po své věštbě jako stín, by objevil se nenadále zas. Ten nestrhne mne více v klamu síť, co s bláznem chceš? Líp nemysliti naň. BAR-KOCHBA. Líp oddati se černé magii, a s hady bratřit se? – Co z toho kyne? JUDITA. To uvidíš, až pravý přijde čas, kdo pomůže ti v bídě nejvyšší! Když Jehovy se’s odřek, zbývá pak jen k Samaeli, jeho protichůdci zrak pokorný obrátit v důvěře. BAR-KOCHBA. Jej vidělas, žes přesvědčena tak? JUDITA. A viděl ty jsi svého Jehovu? BAR-KOCHBA (zmaten). Ne, neviděl – jej nelze viděti, víš, sám co říkal velký Akiba, ni andělé tvář jeho nevidí, jak teprv člověk, jenž jest prachu syn? 373 JUDITA. Nu vidíš – Samael je zrovna tak jak Jehova, sok jeho odvěký! Ten pohled snésti nemůž’ smrtelníksmrtelník, a přece může věřit, doufat v něj. Tys zapřel Jehovu, však v duši své máš přece kout, kde on tam zůstal pánem. BAR-KOCHBA. Tvou bytost opanoval Samael, blud jako blud. Nás opanovat má jen účel náš a naše poslání! Mým boj byl vždy, boj věčný proti Římu a volnost Israele nikdy z mysle jsem pustit neměl na mžik jediný. To svaté heslo svého života! To, Judito, byl jediný můj hřích a spáchán v slabé chvíli – k vůli tobě. Však nechtějme si kalit chvíli tu, snad příliš mnoho takých nebude; já nepřišel, bych cos ti vyčítal, neb s tebou přel se o záhadách taje, z nichž oba naposled jen víme – nic. Nech klidně si kult svého Samaele, já k činu hledím zas, ten spasí jen. Nu, připij mi na naše vítězství! JUDITA (chopí se poháru). Bez Samaele vítěz nebudeš, neb světla bůh dnes proti tobě stojí 374 a ty se musíš držet boha tmy! Ku jeho slávě pohár povznáším, zdar Samaeli, králi zástupův! (Pije.)
BAR-KOCHBA. Mým světla bohem dnes jest pouze čin, a síla moje v mojí paži jest, v mém rozumu a v mojí rozvaze a tomu bohu světla připíjím! (Pije.)
Z venčí signály trub, vřava boje až sem doléhá. – Bar-Kochba odtrhne číši od úst a naslouchá chvíli, pak postaví pohár na stůl.
Zas nový útok! Musím na hradby, seč bude zlá. – Sem ke mně, Judito, mne obejmi, snad je to naposled! Judita se vztýčí na loži, rozpřáhne nahé ruce a strhne Bar-Kochbu v své objetí.
JUDITA. Jdi, silný lve můj, bojuj, řvi a zvítěz! Však jedno věz, když nejhůř tobě bude, že na pomoc ti přijde Samael, mně slíbil to dnes v noci... BAR-KOCHBA. Co to díš? Vždyť v dnešní noci já byl u tebe. 375 JUDITA. Tys tvrdě spal, když ke mně přišel on. BAR-KOCHBA. Mně zdá se, Judito, žes nemocná... JUDITA. Jak nemocný je každý, kdo tu věří. BAR-KOCHBA. Tak přišel tedy? – A jak vypadal? JUDITA. Po sladké chvíli v klíně mém jsi spal, had svinut vedle mne se náhle vztýčil a tiše hlavu svoji položil mi na rameno. Kolem bylo ticho, jen lampa plála zelenavým svitem do stínů záclon, do čalounů stěn. Já otevřela oči v polosnu a na hada se přímo zadívala, a had měl náhle lidský obličej, tak smutně krásný, smutně lahodný a plný přece divné veleby! Já chtěla mluvit, ale v žilách krev mi stuhla, srdce stavilo svůj tluk, to byl jen mžik, však cítila jsem v tom, to nebyl had, to Samael byl sám, to zavržené kníže temnosti, 376 já chtěla tebe zbudit, Bar-Kochbo; leč pozdě již, roztála vidina, had na mém ramenu byl opět had, měl víčka přivřená a rovněž spal. Však jistě vím – já zřela Samaela. BAR-KOCHBA. Ty vskutku nemocná jsi, Judito, v tůň černých kouzel příliš nahlédla’s, až pojala tě děsná závrať z nich. Zde já jsem zdráv, zde já, jenž rozeznávám, co pravdy zář a co je hrozný blud. Teď teprve si jasně vysvětluji a ve všem tebe, drahá, omlouvám, jak mohla’s ty, jenž’s ve všem žena přec, tak prolitprolit’ klidně Ismaele krev! Ty, která neublížíš ptáčeti, jež sama bylas matkou vášnivou ó pomni jen, jak jsme se nalezli, prst nedala jsi utit svému synu pro zákon boží – a pak’s vraždila jak hyena a lítá tygřice! Ó Judito, blud z všeho nejhorší, když otroků svých nadělá si z nás, tys bludu propadla, ó vzbuď se, vzbuď, dej výhost kouzlům, snům i mátohám, vrať k světlu se, které je skutečnost. Já nepodlehl tvojím přeludům, já silnější byl, nepodlehej též, zři v jasné světlo, nehledej víc tmy, 377 hleď všecko láskou smířit, vyrovnat a Samael tvůj mému Jehovovi pak smírnou ruku podá naposled. Vždyť věčně trvat nemůže ten boj, jenž v zlo a dobro rozštíp celý svět, i sporné živly v sled se udolají a z všeho tryskne shoda, souzvuk, smír! To veškerenstva slední meta jest a požadavek lidstva nejvyšší, ty nevzdoruj mu, vždyť jsi žena přec a žena láska jest a souzvuk, smír! JUDITA (pláče na jeho srdci). Jen z lásky k tobě, bych ti pomohla, jen z lásky k tobě, bych ti něčím byla, já zapředla se v tyto mátohy a z lásky k tobě – jich se odříkám. BAR-KOCHBA (líbá jí a hladí vlasy). Tak poznávám tě opět, ženo má! Co v posled všichni jsme, jak málo víme! Prach zvířený na okamžiků pár... Ó hleďme vždy je láskou vyplnit a dobrem jen – hledhleď, civí proti nám čas, prostor, poměry a co zvem svět a celý život; kterak obstát v nich, kde všecko taj a všecko nebezpeč’, kde v srdce druha nenahlédne druh, 378 kde pouze vírou každý silný jest a každý lsti a bludu podléhá? Pryč s taji, kouzly, s bludy, přeludy, to všecko stíny obraznosti jsou a jedno slunce – pravda, skutečnost! JUDITA. Již chápu tebe a chci lepší být! Však jedno slib mi, choti, miláčku, můj světe celý, než vzplá slední boj, že neumřeš sám, že sem přijdeš pro mne, chci umřít s tebou, jak jsem s tebou žila! Ty přijdeš, viď – nechť Betar obklíčen, nechť zapálen a dobyt Římany, ty přijdeš umřít se mnou – Bar-Kochbo! BAR-KOCHBA. To bohu tmy i světla přísahám! Já přijdu k tobě v chvíli poslední a v objetí jen – nalezne nás Smrt. V tom se znovu vztýčí had a zasyčí proti Bar-Kochbovi, z venčí nový povyk boje a signály trub.
JUDITA. Ty přijdeš, viď? BAR-KOCHBA. Já přijdu, Judito! (Odejde.) 379 Valy Betaru. Chmurný mlhavý den. Slunce pod mraky. Boj obléhajících Římanů sem doléhá. Eleazar Med stojí na pahorku ruce rozpjaté k nebesům v modlitbě. Na ulici pod hradbami ženy a děti leží v hadrech. Ob čas pár vojínů přeběhne nesoucích smolné víchy a věnce. Katapulty na valech v plné práci.
DÍTĚ. Mám hlad, maminko!
JINÉ. Já žízeň mám.
ŽENA. Jen strpení, mé děti.
JINÁ ŽENA. Muž v noci odešel a nepřišel, snad zabit leží v hradním příkopu, zde nestará se více nikdo o nás. My umřeme.
TŘETÍ ŽENA. Jen kdyby již to bylo.
STAŘEC. Tak vidíte. Jen k zlému konci se všecko chýlí, Říman zvítězí naposled, nás polomrtvé hlady zdeptají kopyta jeho koní. Jak nás oklamal náš král a Messiáš!
ŽENA. Náš Bar-Kochba!
380 JINÁ. Kde jest nyní? Kdo viděl ho?
STAŘEC. Ten má jiné věci na starosti.
DRUHÁ ŽENA. On zaprodal se tmě.
TŘETÍ ŽENA. Co je to?
ČTVRTÁ ŽENA. On odříkal se Jehovy, krále zástupův, a zapsal se knížeti temnot.
STAŘEC. Též jsem o tom slyšel.
ČTVRTÁ ŽENA. Choť jeho, ta poběhlice z Cyreny, jest zasvěcena do kouzel egyptských a spletla smysly jeho a opila jej nevěrou.
PÁTÁ ŽENA. Povídal můj muž, že v ložnici své chová hady, že je živí svým mlékem a svou krví.
381 STAŘEC. Povídačky...
PÁTÁ ŽENA. Žádné povídačky, Jonathane. Můj muž jest v službách tělesních Bar-Kochby, vidí a zná všecko. Od té doby, co Bar-Kochba vyhnal z města rabíny, oddal se černé magii sveden ženou svou a od té doby hynem a zahynem.
PRVNÍ ŽENA. Co je to černá magie?
STAŘEC. Hlouposti, samé hlouposti. Povídačky. Bar-Kochba důvěřuje příliš v sílu svou a v tom se klame. Řím jest mocnější. To je ta celá černá magie.
DRUHÁ ŽENA. Což tobě je, starochu, ty se již přece lecjak přiživíš, ale děti mé mají hlad.
TŘETÍ ŽENA. A hlavní všeho věc. Vody nemáme. Co rabíni vše studny otrávili, nemá nikdo důvěry píti a čerpati z nich.
ČTVRTÁ ŽENA. A přijdou-li průkopy podzemními zásoby vína a vody, to vypijí vše vojíni.
382 PÁTÁ ŽENA. To bych jim ani za zlé neměla. Bojují celý den, ať se posilní. Ale horší jest, že všecko vypijí a na nás ničeho nezbude.
DÍTĚ. Mám hlad, maminko!
DRUHÉ DÍTĚ. Já žízeň!
STAŘEC. A k tomu to dojde zas, jako co praví pamětníci o oblehání Jerusalema Titem. Matky uvaří v kotli děti své a dají je jísti druhým, aby hlady neumřeli, a koně až po boky a hřívy budou se broditi krví a všady bude pláč a skřípění zubů.
PRVNÍ ŽENA. Však to přece jednou musí skončiti.
STAŘEC. Ale jak to skončí – my v tom zůstaneme i děti naše.
DRUHÁ ŽENA. Tam Eleazar se modlí.
383 TŘETÍ ŽENA. Ta duše Betaru! Ten věrný, jediný spravedlivý! Dík nebi, že ten ještě zůstal nám. Modlitba jeho drží svatou věc Israele, která by se bez něho zbortila v zmar a zahynutí! Jaký to svatý muž, skoro jako Akiba!
ČTVRTÁ ŽENA. Ba větší jest nežli Akiba. Zůstal Akiba s námi? Odešel s ostatními a Eleazar zůstal. Kdo vytrvá, jest vždycky větší.
STAŘEC. Akiba musil odejíti, nemohl přec zraditi rabíny. Avšak ani s Eleazarem není Bar-Kochba v přátelství.
PÁTÁ ŽENA. Jak to jen všecko skončí. Jak nás oklamal náš král a Messiáš!
Ryk nového útoku válečného až sem zaléhá.
STAŘEC. Zas nový útok!
ŽENA. Jsme ztraceni, ztraceni!
Kvílí, lomí rukama a vlasy si trhají.
Vystoupí Bar-Kochba v plné zbroji s několika oděnci. Uzří plačící ženy, jeho hněv vzkypí.
384 BAR-KOCHBA. To hrozné – tam boj na život a na smrt, zde babské kvílení. Co chcete ustavičně, vy straky protivné?
ŽENY (padají před ním na kolena, chytají se jeho šatu, který líbají). Hlad mají naše děti!
JINÉ. Žízníme!
BAR-KOCHBA. Já s dětmi nebojuji ani s ženami. Vy jste zde všickni zbyteční, dám vyvésti vás z města.
STAŘEC. Raděj pobij nás!
BAR-KOCHBA. Nemluvím, cháme, s tebou. Starci, děti a ženy patří na mrchoviště. Zde jen překážíte!
Chce dále, ženy jej zastavujíce objímají jeho kolena.
PRVNÍ ŽENA. Ty neopustíš nás, o hvězdo naše!
DRUHÁ ŽENA. Náš králi!
385 TŘETÍ ŽENA. Náš Messiaši!
ČTVRTÁ ŽENA. Slunce a spáso naše, ty neopustíš nás!
BAR-KOCHBA. A co chcete na mně?
VŠECKY. Jíst a pít!
BAR-KOCHBA (Strne a zastaví se zaražen). Ovšem – dostanete všeho – ale strpení mějte, nyní bojujeme!
PRVNÍ ŽENA. To říká se nám již třetí den – a my hladovíme a žízníme ustavičně.
VŠECKY. Ano hladovíme a žízníme my všickni i děti naše. Což o nás, Bar-Kochbo, ale děti, děti!
BAR-KOCHBA (dojat). Ano – děti! Jděte do hradu mého a řekněte svou bídu. Ať vám vydají všecky zásoby mé, jezte a 386 pijte, ale mlčte teď, teď bojujeme, pro vás i pro vaše děti; rozumíte, teď bojujeme.
PRVNÍ ŽENA. Ó já se neklamala v tobě, Bar-Kochbo! Máš cit a dobrý jsi – díky tobě!
JINÉ ŽENY. Ty nás neopustíš, viď?
BAR-KOCHBA. Ne, já vás neopustím. Já umru s vámi. Ale mohu dělat víc? Mohu vydupati ze země nové zásoby masa, zelin a potravin, nové měchy vína a vody? Ty přijdou zítra dle smluvení a podle zpráv mých. Do zítřka počkejte. Jděte zatím k Juditě, ta vám dá jistě vše, co má, byste nehynuly, ale teď mne pusťte, mne volá boj a boj jest povinnost, je pro vás a pro vaše děti, jest pro celou svatou věc Israele, kterou ani chápat nemůžete, ale je dobrý a svatý.
VŠECKY. O díky, díky, Bar-Kochbo!
BAR-KOCHBA. Jen již jděte, prosím vás. Já musím na hradby. Nezdržujte mne déle.
Vyprostí se jim násilím a odkvapí.
387 PRVNÍ ŽENA. Slyšely jste? Od ní, od Judity, od té čarodějnice, od té služky Satana máme bráti chléb a víno? Nikdy! Nikdy! Raděj zahynu!
DRUHÁ ŽENA. Mám s hady sdíleti se o skývu? Br... Krev žil svých raději dám svému dítěti.
JINÉ ŽENY. Má pravdu! Má pravdu!
STAŘEC. Ale hlad je hlad a ten je všemohoucí.
DÍTĚ. Maminko, pojďme k paní Juditě.
JINÉ DĚTI. Ať pít nám dá jen vody – ale píti, pít!
TŘETÍ ŽENA. Tak pojďte k vůli dětem, zkusíme to.
ČTVRTÁ. Snad nás neotráví...
388 OSTATNÍ. Pojďme, pojďme.
Odejdou starcem vedeni. V tom vrátí se Bar-Kochba, jest neobyčejně rozčilen, s ním dva oděnci. Vedle Eleazara na vršku se modlícího objevil se Ahasver, který mu něco šeptá do ucha. Eleazar toho nedbá a modlí se dále. Bar-Kochba uzří Ahasvera, pozná jej a zachvěje se.
BAR-KOCHBA (k sobě). S tím zrádcem tedy vyjednává on, on, Eleazar? Toho nestrpím, kvil jeho a skřek jeho modlitby mi dávno u velení překáží a jeho ruce vzpjaté k nebesům mne dráždí jen. – Co myslí si ten kmet? Když ruce jeho, křídla netopýří se zvédají – my máme vítězit, když klesají – my máme podléhati? To samé kejkle! – Těch já nestrpím, chce na proroka on si tady hrát? Hej oděnci, vylezte na horu a tomu bláznu, jenž tam v divné křeči se svíjí, usekněte obě páže až u ramen! Pak jistě pokoj dá! PRVNÍ ODĚNEC. Toť Eleazar! DRUHÝ ODĚNEC. Duše Betaru! Ty moh’ bys, pane? 389 BAR-KOCHBA. Mohu to, co chci! PRVNÍ ODĚNEC. To nežádej! DRUHÝ ODĚNEC. To nelze, králi můj! BAR-KOCHBA (vztekle). Co lze, co nelze? Lze, to, co já chci, já rozkaz dal a vy jej vykonejte! Neb jinak budete se houpati na prvním stromě! PRVNÍ ODĚNEC. Ty jsi poručil! DRUHÝ. A na tvou hlavu padni jeho krev! BAR-KOCHBA. Až vykonáte rozkaz, přivlečte mi starce sem a dál s ním promluvím! V chvíli, kdy oděnci slezou vršek a přistoupí k Eleazarovi, stále se modlícímu, zmizel Ahasver, který mu stále do ucha šeptal. Oděnci vykonají roz- 390 kaz Bar-Kochbův a přivlekou omdlévajícího bolestí Eleazara před Bar-Kochbu, jej šetrně podpírajíce.)
BAR-KOCHBA. Tys zrádce! S kým’s to mluvil na hoře? ELEAZAR. Já nejsem zrádce, to ví Jehova! BAR-KOCHBA. A s kým jsi tamto mluvil na hoře? ELEAZAR. Já s nikým nemluvil, jen s Bohem svým. BAR-KOCHBA. Kdo vedle tebe stál? ELEAZAR. Já nezřel nikoho. BAR-KOCHBA. A kdo ti stále šeptal do ucha? ELEAZAR. Já jen se modlil, nevím o jiném. 391 BAR-KOCHBA (v největším vzteku). Ty tvrdošijný jako všichni židi, ty lotře, zrádče, vedle tebe stál a stále tobě šeptal do ucha, já znám jej, byl to bludný Ahasver, Švec Sionský, mluv, co ti povídal? ELEAZAR. Jak Jahveh nade mnou, já nezřel nic. BAR-KOCHBA (kopne jej, až se skácí). Tak umři tedy bídný, zrádný pse! ELEAZAR. Rád umírám, však, věz to, bez viny! Ó Bar-Kochbo, tys propad lži a tmám, ty zvítězí – ty padneš, Bar-Kochbo! (Umře.)
BAR-KOCHBA. I toho bylo ještě zapotřebí, bych volný, zcela volný tady byl! I této oběti se nelekám... AHASVER (objeví se náhle vedle Bar-Kochby). Já varoval tě tenkrát v Josafatu, bys podruhé se se mnou nesešel, to nese zmar a smrt! 392 BAR-KOCHBA. Aj, zřím tě zas? Uzři jej a tasí meč a bodne po něm, Ahasver v tom zmizí.
Kdy budu v posled těchto stínů prost? Odejde.
Noc. Náměstí v Betaru. V středu jeho vchod k průkopům Bar-Kochbovým. Před ním stráže. Leží na zemi a spí. V průčelí hrad Bar-Kochbův. Několik smolnic porůznu rozžehnutých osvěcuje scenu. Pausa. Měsíc bleskne oblakem a opět zmizí. V tom se otevře brána průkopu, z ní vystoupí pastýř Baruch, na tyči nese hlavu Ismaele, za ním římské vojsko v plné zbroji. Postoupí v před a vrhnou se na spící stráž, kterou bez hluku udolají a pobijí. Stále nové a nové davy Římanů se hrnou tiše a opatrně na jeviště. V jich čele Titus Annius. Šiky římské zhasí smolnice a rozestaví se pozorně kolem po náměstí v tmě.
TITUS ANNIUS. Jsme na místě. Tys výborně nás ved, teď klid, tma, ticho, pouze spasí nás. Jak z kovu ulití zde všickni stůjte; v té chvíli vede Sever hlavní útok na hlavní bránu pode pláštěm tmy, kde přivítá jej jistě Bar-Kochba smolnými věnci. Vy se nehněte, a mlčte všickni. Naším signálem jest rudý požár ze tří města stran, pak teprv hněte se a dodělejte, co počne plamen. 393 Hluboké ticho. Brzy je přervané signály římských tub, stále více a více se opakujícími. Brzy rudá záplava zatopí obzor. Betar hoří. Římské čety se nepohnou v stínu.
BARUCH (předstoupí). Konec začíná! Hluk a ryk boje doráží až sem z valů. Hořící třísky lítají přes hlavy římského vojska, které trvá bez hnutí. V tom vrazí sem Bar-Kochba s mečem v ruce a žene se k hradu svému a buší mečem do vrat. Měsíc se vyhoupne z oblak roztříštěných a v mracích jest viděti zjev Asmavetha, jak byl popsán v prologu. Stane před Bar-Kochbou, který čeká, až vrata povolí. Bar-Kochba uzří Asmavetha v oblacích a napřáhne meč proti němu.
ASMAVETH. A všechněm zhouba, zmar a zničení! BAR-KOCHBA. Zas nový přelud? Já se nelekám! Šlehne mečem proti Asmavethovi, který se toho ani nevšimne a letí dále v oblaky, jen kosa zasáhnuta ranou meče Bar-Kochbova tne tohoto v obličej.
BAR-KOCHBA. Co bylo to? Jak plameny a krev! V tom předstoupí z vojska posud v stínu utajeného Baruch a drží tyč s hlavou Ismaele před Bar-Kochbou.
BARUCH. Na hlavu tu se pamatuješ přec? 394 BAR-KOCHBA. O stíny, samé stíny, příšery! Já světlo chci a skutečnost a čin... tmě propadám. – Já slíbil Juditě, že umru s ní, a tomu dostojím! V tom se otevrou vrata a Bar-Kochba zmizí za nimi. Vrata zapadnou. Třetí krvavá zář vzplane z jiné strany nad městem. Baruch se vrátí k vojsku.
TITUS ANNIUS. Teď začněte – lev octnul se v své pasti, nic nešetřte, vše bijte napořád, dnes Betar byl – nebude nikdy víc! Požár se šíří se všech stran. Šiky Bar-Kochbovy v neladu utíkají přes jeviště a srážejí se s vojskem římským. Bitva a řež. Signály tub a rohů. Zmatek všeobecný. Průkopem se hrnou nové šiky římského vojska, které v krátce zaplaví celou scenu. Všeobecné vraždění a úpění v tmách. Měsíc ob čas blyskne a se opět ztratí v mlze. Stín Asmavethův letí opět přes oblaky.
ASMAVETH. Jste zatracenci všichni, všichni, všichni! (Zmizí.)
Jitro. Spáleniště Betaru. Římské vojsko zahrnulo celý prostor. Táhlé, smutné signaly tub přecházející ve vítěznou fanfaru. Nové legie římské se hrnou, v čele jich Julius Severus. Z druhé strany se připojí k němu Titus Annius a Baruch se svým lidem. Tuby ztichnou.
SEVERUS. Jsme vítězi, jak musili jsme být. Betaru není – světem vládne Řím, 395 moc Judy pokořena do prachu a vyvrácena ze svých základů, dík vzdejte bohům! Nový hlahol tub. Ticho.
SEVERUS. Kde jest Bar-Kochba? Pad’ v boji snad? Dám cenu vypsati na hlavu jeho, kdo ji odevzdá ať živou, mrtvou... BARUCH (předstoupí). Pak jest cena má! Z trosek hradu Bar-Kochbova vynášejí římští oděnci na nosítkách mrtvolu Bar-Kochby, přikrytou černým pláštěm.
BARUCH. Já první za ním vnikl do hradu, co kolem zuřil divý boj a řež, šel za ním jsem do jeho ložnice, jež zasáhnuta ohně jazyky jak roztopená výheň sálala. Jak vkročil jsem, sta hadů ze všech stran se vyřítilo na mne syčících, na loži mrtvá žena ležela, on v jejím klínu mrtev – tady jest! Vše shořelo pak, jej jsme zachránili jen z této zhouby – Odkryj roušku sám! 396 SEVERUS přistoupí k nosítkám a zvedne černý plášť z těla Bar-Kochby. Jest bledý a zachvěje se. Je viděti Bar-Kochbu mrtvého. Obličej jeho zčernal v uhel, veliký had je otočen kolem jeho těla.
Jej mohl zmoci jedině jen bůh, tak velký byl a hrozný! – Odneste tu mrtvolu! – Jest naše vítězství, a světa okrskem jen vládne Řím! Všichni zděšení ustupují. Nová hudba tub římských.
BARUCH. Co vše to platno, Ismaeli můj? (Klesne u Bar-Kochby.)
397 EPILOG.
AKIBOVO VIDĚNÍ VĚKŮ I KADDIŠ.
[399] AKIBOVO VIDĚNÍ VĚKŮ A KADDIŠ.
JáJá, rabbi Meír, ne poslední z 24.000 učenníků Akibových, v sklonu života svého a pod tíží let znamenaje blízký konec svůj, píši zde potomkům, co jsem zachytil v paměti z vidění mistra svého, když mučen byl na rozkaz uchvatitelův římských, po pádu Betaru a smrti Bar-Kochby (vlastně a dle pravdy Bar-Kosiby), jakož i modlitbu zapisuji, již ze svatých úst vypustil tento svícen zákona božího, která sluje Kaddiš a již šeptati budou vždy za mrtvé ústa synů a dcer Israele až do skonání věků. Po strašlivém mučení, kdy kmetu 120 let starému železnými hřebelci kůže z celého těla byla stažena a on ležel v kaluži vlastní krve na oko beze smyslů, seděl jsem po boku jeho a pozoroval, jak oči, které po chvíli otevřel, se leskly zimničným ohněm nadšení, a zachytil jsem slova nesouvisle z úst se mu řinoucí, jako kapky krve z celého jeho rozdrásaného těla. A poznal jsem, že v duchu starce dějí se věci neoby- [401] čejné, a proto vryl jsem do paměti své všecko tak, by to stále živo bylo přede mnou. A cítě slábnouti teď i tuto nejspolehlivější družku klopotného svého života píši vnukům a potomkům pro pamět, jak psáno: „Země byla jako pustá pláň bez stromů a tvorů, mraky s mlhou pokrývaly ji a vzpínaly se ob čas jako veliké hvozdy tmy a stínu. Já stál sám na nějaké hoře, vůkol nebylo viděti ani osad ani lidí, jen cáry mraků poletovaly přede mnou,mnou jako rozdrásané plachty lodě, jejíž mužstvo vymřelo morem. A co tak díval jsem se v dálku, vynořili se z mračen čtyři jezdci. První Asmaveth smrt, druhý Milkhama válka, třetí Ra’ab bída a čtvrtý Magepha mor. I zastavili se na svých vychrtlých koních a pravili k sobě: „Pro hříchy své zpustnula země a lidské pokolení učiněno jest na vymření. Rozdělme se o toto dědictví smutku.“ To pravili a začli děliti se tiše hovoříce a jak se skláněli k sobě, měl Milkhama tvář Tita imperatora, Ra’ab tvář Hadriana, Magepha tvář Bar-Kosiby, který mne v živote sklamal nejvíce, a Asmaveth se měnil v obličeji každé chvíle, tu toho tvářtvář, tu onoho tahy přijímaje. A když se dohodli spolu, vrhli se na kořist svou a Israel byl první z národů, jejž stihlo jejich dělení. A děliti se začli po pádu Betaru, a dělí se ustavičně a děliti se budou až v konec dnů, kdy zjeví se teprve mstitel lidu svého, pravý Messiáš. A divadlo vidění mého začlo se rychle měniti a plynulo kolem mne s krajinami, moři, městy a lidmi 402 jako sen. Já viděl nejen do ulic městměst, ale i v nitro domů a příbytků lidských, já prohlédl vraty a okny uzavřenými a viděl, co je psáno v srdcích, a jak jsem viděl, tak jsem ihned vážil a soudil. Ale soud můj z prvu ledový a krutý, jihnul brzy v soucit a milosrdenství, nebo viny lidu toho a vůdců jeho, ač nesčetné, přece tak veliké a hrozné nebyly, aby zasloužily trestů takových. Však souditi, to není mojí věcí ale Hospodina, který dovolil, aby o lid vyvolený se začlo dělení mezi anděly temnoty. Já chtěl násilím odvrátiti oči těla svého obrácené do vnitř, ale oči vnitra mého viděly stále, co viděti jim souzeno dle úsudků věčných, a já musil prodělati za svůj lid všecka muka jeho, která prodělati mu bylo cestou věků a drahou utrpení.“ Zde ustál Akiba těžce oddychuje, houbou v ocet namočenou navlažil jsem jeho rty a přetřel spánky sinalé, a on po malé chvíli pokračoval: „Já viděl, kterak se opakovaly všecky hrůzy, které nastaly vyvoleným páně po pádu Jerusalema za času Tita, ale byly ještě větší a četnější. Starci, ženy a děti sesekány v hromadách, až koně po břicha krví se brodili, až přívaly krve pohnuly velkými balvany, které leží blíže Jericha, a já viděl, jak valily se tyto balvany k moři, které zrudlo krví, jež vydávala ostrý zápach hniloby k nebesům. Milkhama, válka, počítal oběti své a bylo jich do 40.000, Ra’ab počítal oběti své, a bylo jich do 80.000, Magepha počítal oběti své a bylo jich do 120.000, a Asmaveth spočítal všecky, které jemu připadly, a bylo jich 1,000.000, všecko lid Israelský. 403 A já viděl skály v údolí Josafatu, a byly pokryté mozkem rozlitým dětí, jichž lebky Říman o kmeny a balvany tříštil, a lebky ty ležely jako střepy kol a mohlo býti lebek těch do 30.000. A já viděl tváří v tvář milé soudruhy své ve vykládání zákona božího, Chaninu ben Teradjona, jak byl upálen, drže v ruce své svitek zákona, a Ješababu a Chuzpita, jak byli zavražděni, a Ichudu Ben Babu, jak právě v okamžiku, kdy světil žáky své (a mezi nimi byl i tystys, Meíre!) – byl proklán oštěpy – a meči a zemřel. A já viděl umírati Ismaele syna Elisaba, Simeona III.III., syna Gamliele II., Lakidu, Annania, syna Teradionova, Eleazara, syna Sumuova, Judu, syna Damova, Jebabu, písaře, Hanima, syna Akinaie, a Judu, syna Baby, všickni, kteří se mnou chyceni byli po pádu Betaru a týráni mučením. A já viděl, jak zorána konečně byla hora chrámová, jak založeno tam město nové pohanů a neznabohů, jak vztýčen nečistý obraz prasete u cesty vedoucí k Bethlemu nad bránu města pro nás pro vždycky ztraceného. A já viděl dělníky římské, jak stavěli zeď kolem vinice, tři míle byla do délky a tři míle do šířky, a stavěli ji na rozkaz Hadrianův, – s nímž naložiž Bůh dle soudu svého a zásluhy jeho – a když jsem přihlédl blíže, nebyl to bílý kámen sluncem vypráhlý, ale kosti bratří a sester mých, těch, kteří pobiti byli v tom roku hrůzy v Betaru a v okolí a v Judei. A já viděl kouř z 985 měst židovských stoupati k nebi a dýmem tím jako kalným zrcadlem viděl jsem 404 i věci, které teprve se stanou, hrozné na pohled a hroznější v následcích svých. A já viděl tržiště měst egyptských a syrských, řeckých a římských. A já stál v Terebintu a Gaze, kde spoutáni za otroky se prodávali synové a dcery lidu mého, kde hltaly nestoudné zraky barbarů obnažené vděky dcer Israelských, ale malé byly ceny prodeje a malý odbyt, jen aby delší bylo utrpení a hanba prodávaných. I rozjeli se čtyři apokalyptičtí jezdcové, každý do jiného úhlu světa a zrak můj letěl za každým z nich, aby se opíjel znova obrazy hrůzy a zděšení, které se na všech stranách opakovaly. A já viděl rozptylené učitely zákona božího blouditi jako stádo bez přístřeší a vydané urážkám cizinců, já viděl svůj lid, kterak mu zavíraly brány měst, kam zašel, a kterak řetězy a mřížemi oddělovány ulice, aby se neposkvrnili s nečistými a proklatými. A já viděl i tam, kde je strpěli, jak byli synové moji věčným předmětem šklebu a urážek, jak jim zavírali školy své a jak je nutili nositi šat nápadný, aby každý z dálky mohl se jim vyhnouti. A tak kam jen syn kmene mého stoup, proměnila se země pro něho v Emak Habacha, čili v údolí slz, nářku a zoufalství. A já viděl vypálené synagogy v Jamně, Bnebraku, Tiberiadě, já viděl povražděný lid židovský, který chtěl se připojiti výpravě křižáků, chtějících z moci nového Bar-Kochby Orientu vyrvati hrob rabbiho Jošuy, já viděl vraždění v špýru a Wormsu, kde matky samy z úzkosti zabíjely děti své, aby nepadly do rukou ne- 405 přátel, křičíce Šema Jisrael! Já viděl děti násilím vlékané ku křtilnicím, já viděl, jak dvanáctiletý hoch při tom tasil nůž a zbodal radního pána, načež byl oštěpy proklán na místě svatém. Já viděl Isara ben Davida, jak zabil vlastní dcery své v předvečer dne svátečního a zapálil svůj dům v oběť Hospodinu a sám se s přítelem svým vrhl do plamenů obětních před archou úmluvy a vše to raději udělal, než by v něčem jen povolil násilníkům. A takové obrazy se opakovaly v Rotterdamě a v Praze, v Trevíru, Metách, Geldernu, a Řezně, ve Francii, Normandii, SpanělskuŠpanělsku, na Rusi a v Polště, v zemích žáru a v zemích mlh a sněhu, za králů dobrých a zlých, mezi učenými a sprostými od baronů a sedláků, a děly se všady, kam se rozjeli čtyři z jedcůjezdců apokalyptických, kteří kdykoli se vrátili z výpravy své před zrak můj, dělili se o kořist svou a počítali duše zabitých a upálených na Quemaderu, umrzlých v stepích bez konce, v hlučných předměstích ve vydrancovaných synagogách, na trhu obilním, v jizbě učence, v krámu vetešníka, v koutech žalářů a byly to vraždy bez konce a počet jich přecházel v sta tisíce a ze sta tisíců v miliony po celém země okrsku a já slyšel pláč, kvil, úpění a kletby jejich, já viděl slzy jejich, já cítil krev jejich horkou stoupající ke mně, čpavou ostře a plnou duší zavražděných nevinně. A věky táhly přede mnou,mnou jako písek hodin přesýpacích a všecky stoupaly krví lidu mého a zněly pláčem a nářkem lidu mého a všecky byly rudé krví a málokterý byl bělejší a tak to táhlo před zrakem duše mé jako vír oblaků bez konce prorván pouze shlukem čtyř jezdců těch, když počítali lup svůj a dě- 406 lili se o kořist svoji sebranou ze všech úhlů světa, když dělili se o zlatohlav Israele, zlomenou berlu jeho, o plášť královský rozdrásaný rejthary, mameluky, spahimi, kozáky, lancknechty, dragóny světa celého od východu na západ nesoucími nabodané děti na pikách, prznícími zvířecky těla dívek, plívajícími ve vous stříbrný starců a rabínů, valících na hromadu thoru a knihy zákona, aby je upálili jako veteš bezcennou a brak kacířský. A to se opakovalo v staré mravné Evropě od jihu ku severu, to začalo v novém světě starou záští, to se opakovalo v době, kdy se lidé bratry chtěli zvát a vztýčili si náboženství lásky a rovnosti. A když nemohli mečem a ohněm, ubíjeli pérem a štětcem, jedem pomluvy a nařknutí, jen aby tím větší byla kořist Asmavetha, který věky měnil tvář svou v podobu příštích caesarů a džingischanů, králů a knížat, papežů a kardinálů, jichž jména jsem nepodržel ve snu svém, jichž rysy krvelačné zplynuly ve vidění mém na jedinou tvář plnou šklebu, zloby, závisti, ukrutnosti, jizlivosti proti všemu, co nese jméno tvoje, lide můj, co hlásá slávu potu plnou, co s tebou souvisí, poněvadž ví, že tys vyvolený mezi národy, přes veškerý útisk národů a věků, že jsi silný, kterého zabiti nemohou.“ Zde přemohla únava Akibu a stichl. Přistoupil k němu Titus Annius, tyranna Rufa, – jejž Bůh sudsuď podle skutků jeho, – syn, a vida, že Akiba ještě dýchá, pravil posměšně: „Což nedodělá ten žid? Jistě schválně si prodlužuje utrpení své, aby z něho měl větší zásluhy před Bohem svým“. Ale v tom již pozvedl se 407 z celého těla krvácející Akiba na loži prosáklém vlastní krví, pozvedl půli těla a zvedaje sedřené ruce k nebesům hlasem velikým, co oči mu vzplály posledním nadšením, zavolal tento Kaddiš (modlitbu nejvyšší lásky za mrtvé, a on se modlil v smrti své za všecky, jichž smrt viděl ve vidění svém), který se opakovati bude do skonání věků na rtech všech, kteří svědky toho jsou, když ubírá se duše otce neb matky, bratra neb sestry v stíny Šeolu: Slaveno a svěceno budiž jméno Páně! Amen! Ve světě, jejž stvořil dle vůle své, přijal království jeho za vašich dnů a za vašeho žití a za žití celého rodu Israel brzy a v čase krátkém. Amen! Budiž jméno Páně pochváleno na věky věků. Pochváleno a ctěno a velebeno a oslaveno a vynášeno u velebnosti a výši k slávě své uznáváno budiž jmeno Svatého. Pochváleno budiž! Pochválen budiž, jenž vyvýšen jest nad všecku chválu a zpěv, všecko klanění se a každou pobožnost, jež pronáší se v tomto světě. Amen! Kéž přijme se modlitba a prosba celého Israele od otce nebeského. Amen! Jenž zjednává mír na výšinách svých, ten zjednej mír nám a všemu Israeli. Amen! 408 A když vydechla ústa jeho tuto svatou modlitbu modliteb, klesl na lože zpět do krve své, přivřel oči náhle hasnoucí a jen slovo jediné „Jehova Erhad“, „Bytost jest Bůh, bytost jest jediná“, kteréž neustál opakovati v nejhorších bolestech svého mučení, chvělo se kolem uvadlých jeho rtů. Bytost jest Bůh, Bytost jest jediná!“ vykřikl náhle a skonal. A co jsme stáli kolem ve smutku, bylo síní žaláře slyšeti mocný hlas Bathkolu, tak že jako pod vichrem klesli jsme k zemi na tváře své a hlas ten pravil jasně a zřetelně: „Blahoslaven budiž po věky Akiba, blahoslaven budiž spravedlivý, který umřel na rtech svých maje jméno Jediného!“
409 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY.
Zpěv I. (Str. 28.) „Na Domitilly případ narážíš“ atd. Při prvotní tolerantnosti Hadriana k Židům začal se šířiti zápal pro náboženství židovské ve vznešených rodinách římských, zejména ženy holdovaly tomu, jako Domitilla, Fulvia, Poppea, která se dala i po židovsku pochovati. Hadrian nechápal tento zápal, ač byl od mnohých z počátku i za messiaše prohlašován, neb názory svými byl křesťanství bližší. – Dva bratří Julianus a Pappus pro nepatrné přestoupení zákona utrpěli smrt mučennickou. Pomáhali hnutí židovskému tím, že na všech místech z Antiochie do Akka zřídili banky, které cestující židy penězi palestinskými opatřovaly. Byli popraveni v Laodicei. Že by je náhlé odvolání Lusia Quieta Hadrianem bylo zachránilo od smrti, nelze dokázati. (Srovnej „Geschichte des Judenthums und seiner Sekten“ von Dr. J. M. Jost II. 4. 5. Buch pag. 75–83.) – Clemens, příbuzný Domitianův, obžalován byl pro sympatie k židům a odpraven, Kleonomos byl proto stíhán a pronásledován.
Zpěv II. (Str. 49.) „To ze všech nejlépe ví Akyles...“ Akyles, překladatel pentateuchu do řečtiny, proselyta, jemuž svěřen dozor nad chrámem a Jerusalémem.
(Str. 69.) „Co děl ten hlas. – Toť Bathkol nebeský!“ – Bathkol, (hlas, druhý hlas, hlas hlasu, hlas dcera: hlas nebes) ohlas božího hlasu k lidem vnikající. Zjevení božího soudu a úsudku o osobách a věcech a poměrech jako korrektiva slabého soudu lidského. Dle Talmudu skutečný ohlas, neb domnělý ohlas božího hlasu, proroctví, věštba. Dle jiných skutečný hlas boží.
Zpěv VII. Nový Jerusalem. Novějším bádáním jest zjištěno, že Jerusalém nikdy nepadl v ruce Bar-Kochby a že byl celé této poslední války ušetřen jako [411] stálá posádka římská. Bar-Kochba zvolil za středisko svých válečných podniků horské město Betar, ležící blíže Cesarei a Diopolis. Pozdější tradice rabínské velkost a význam Betaru přílišně zveličovaly a třeba údaje jich hodně redukovati. Nové kritice je těžko určiti dnes přesně polohu Betaru, jejž též Bitter, Bether, Better nazývaly. Eusebius kladl jej dosti blízko u Jerusaléma, tradice asi na 4 milliarie vzdálenosti. O velkosti a významu Betaru praví Talmud, že tam bylo 400 škol, z nichž každá měla 400 učitelů a každý učitel 400 žáků. Srovnej: Geschichte der Römerherrschaft in Judäa etc. von J. Salvador a Gregoroviovo zvláštní pojednání o Hadrianově Aelia Capitolina.
Zpěv VIII. (Str. 212.) „To staré mince Trajanovy jsou“ atd. Co zde líčeno, jest zjištěný údaj historický. Mince Bar-Kochbovy zachovaly se v sbírkách Pařížských.
(Str. 214.) „Že vůbec byl, se hádat budou lidé – po staletích a zdali byl to on?“ – Zcela správné, nebo mnozí historikové v jménu Bar-Kochby vidí pouze obecný název jakéhokoliv vůdce neb náčelníka. Korunovace Bar-Kochby není ovšem faktem historií zjištěným, jest ale snadno pochopitelnou konsekvencí všeho předcházejícího, básnicky zajisté oprávněnou.
Zpěv IX. (Str. 227.) Eleasar či Elieser z Modeinu zvaný Med, byl jediný příbuzný Bar-Kochbův v Betaru, kde vytrval až do své smrti v zpěvu posledním vylíčené. Při této ozval se bathkol, jejž prý slyšel Bar-Kochba: „Tys ochromil rameno Israele a oslepil oko jeho; proto bude ochromeno rameno tvé a oslepené oko tvoje.“
(Str. 289.) „Já sluji Ahasver!“ Ačkoliv jest báj „o věčném židu“ původu pozdějšího, neodolal básník vtkáti svůdnou tuto postavu do díla svého. Ovšem, jak dále ukázáno výpočtem, není jeho Ahasver fantom neb stín, nýbrž skutečný žijící člověk, kol jehož skrání chmurná gloriola budoucí teprve spínati se začíná. Vmíchání se Ahasvera v děj Betarský zde a později v zpěv XI. „StínyStín Šeolu“, jest ovšem ryze invencí autorovou, ale jest tu i tam zcela přirozenepřirozené a myslím, že i motivovanémotivované, a tudíž básnicky možné.
Zpěv X. StínyStín Šeolu. Ke všemu, co v zpěvu tomto s kabbalou souvisí, poukazuji čtenáře na dílo Kiesewetterovo: „Der Occultismus der Alten“ (Leipzig, W. Friedrich str. 307–438). Autor dobře ví, že kabbala v soustavném svém [412] sepsání jest dílem pozdějších rabínů, ale nikdo neupře mu, že prvky její sahají do nejzazšího starověku a byly již rabínům této doby známy. Lze tedy s apparatem jejím již v době této pracovati, třeba celá soustava až později byla vypracována. Šeol = podsvětí židovské.
(Str. 308.) Merkaba. Dle kabbaly tvoří všecky bytosti vesmíra organicky sřaděný a rozčleněný a spolu co nejtěsněji spojený řetěz, v němž články hořejší na dolejší a navzájem působí. Člověk může vstoupiti ve spojení pouze s nižšími a zevnějšími bytostmi tohoto řetězu, který sluje Merkaba. Šedin jsou nejnižší elementární duchové, Claim jest spojení neb sňatek proti přírodě mezi nižšími duchy (Širim), jichž pomocí se dochází k vytvoření nefeše (těla astrálného); Kišuf je nauka o černé magii, a zaklínání mrtvých pomocí zlých duchů Satanim, pravá to již nekromantie. „Ty myslíš ono Doreš ha Methim“ druhý vyšší stupeň magie přírodní, otazování se mrtvých, posty, modlitbou, zaříkáním, kadidly, přenocováním na hrobech. Na třetím stupni užívá se vzývání svatých jmen, jež slují Šemot a pomáhají ke spojení s vyššími duchy Sarim. Nefeš černé magie sluje Habal de Garmin, má postavu těla a vznáší se nad hroby, lze jej pomocí Satanim viděti. Sefiroti, deset abstraktních čísel představujících obecné tvary věcí, přívlastky božství, jména božská.
(Str. 323.) „Zde hrob to právě Jana Giskaly.“ Giskala, jakož i velký kněz Amitai, Eleazar a Simeon, o nichž též na str. 312. jest řeč, byli vynikající hrdinové v boji a obležení Jerusalema Titem. Bližší o nich Josefus Flavius v díle svém o „Válce židovské“.
Epilog: Akibovo vidění vlků i Kaddiš. Epilog tento zbudován jest hlavně na knize „Emek habacha“ (údolí slz) od Josefa ha Cohen (přel. Dr. M. Wiener, Leipzig 1858.)
[413] CHYBY TISKOVÉ.
Str. 13. verš 7.: místo Byttunii čti Bithynii. Str. 39. verš 2. zdola: místo jenž čti jež. Str. 96. verš 5. zdola: místo Ba, starý pane, čti starý, pane. Str. 147. verš 12. zdola: místo mihaly čti mihala. Str. 148. verš 6. zhora: místo mísilo čti mísily. Str. 170. verš 5. zhorazdola: místo tu dívka pravila čti tu dívka řekla. Str. 187. verš 4. zhora: místo a samasamá vytáčka čti a vytáčka. Str. 188. verš 2. zdola: místo z něho čti z všeho. Str. 192. verš 4. zhora: místo já první MessiašemMessiášem, čti já MessiašemMessiášem. Str. 205. verš 1. zdola: místo zákon boží čti a zákon boží. Str. 211. verš 1. zdola: místo rozhází hlasatelé čti rozhází hlasatel. Str. 230. verš 6. zhora: místo útěk čti útok. Str. 269. verš 2. zdola. místo zel čti žel. Str. 271. verš 9. zhora: místo dřív nežli lid čti dřív nežli vešken lid. Str. 274. verš 11. zdola: místo s ním čti s nimi. Str. 307. verš 5. a 6. zdola: místo že skrýváte čti se skrýváte. Místo se halíte čti že halíte. Str. 308. verš 2. zdola: místo jej čti je. Str. 321. verš 5. zhora: místo našla čti našla’s. Str. 321. řádek 2. zdola: místo své čti svá. Str. 322. verš 5. zdola: místo zda čti jest. Str. 324. verš 15. zhora: místo Samueli čti Samaeli. Str. 326. verš 7. zdola: místo SamuelSamuelův čti SamaelSamaelův. Str. 331. verš 5. zhora: místo zanikl čti zanik’. Str. 338. verš 7. zdola: místo je čti se. Str. 347. verš 3. zhora: místo Taeiem čti Tineem. Str. 377. verš 14. zhora: místo prolit čti prolit’.
[414] OBSAH.
Slovo úvodníV.
PROLOG. U zdi chrámové1 Nářky lidu israelskéko u zdi zbořeného chrámu v Jerusalemě – Akiba a Meír. – Matka Bar-Kochby Miriam přivádí sedmiletého Bar-Kochbu k zřízeninámzříceninám. – Hoch únavou schvácen usne, co hvězda svítí mu nad čelem. – Akiba jej uzří a tuší jeho budoucí poslání. – Asmaveth, anděl smrti, zjeví se nad spícím.
ZPĚV I. Setkání na hoře Garizim17 Císař Hadrian na svých cestách v Orientu vrací se s hory Garizim, kde v průvodu Antinoa byl přítomen bohoslužbě židovské. – Setká se s Akibou a Meírem. – Jich rozhovor o situaci Židů vůči Římu. – Hadrian vnikne hloub v zámysly židovské myšlénky o samostatnost, což má nepříznivý obrat na jeho smýšlení v otázce židovské.
ZPĚV II. V údolí Bét-Rimmón41 Velká schůze lidu židovského v údolí Bét-Rimmón, projednávající otázku, jaké stanovisko dlužno zaujati vůči novým [415] ediktům Hadriana proti Židům. – Různé strany v národu a mezi rabíny. Odpor Kismy a Samuele mladšího. – Replika Akibova. Bath-kol rozhodne v jeho prospěch a ve vůdcovství Bar-Kochby. – Akiba se vydá na pouť, vyhledat Bar-Kochbu.
ZPĚV III. Mezi hroby77 Bar-Kochbovy meditace v údolí Josafat. – Setkání se s Akibou, který jej povolá k jeho úloze.
ZPĚV IV. Vyvolený Páně91 Římský místodržitel Q. Tinneus Rufus chce provésti dle rozkazů Hadrianových zorání hory Sionské. – Rabíni TeradijonTheradion a Akiba s ním vyjednávají, ale marně. – Mezitím zabije Bar-Kochba vola, jenž měl zorati horu chrámovou, a rozptýlí římské žoldnéře a vnikne v stan Rufův. – Akiba jej prohlásí Messiášem.
ZPĚV V. Vojsko Hospodinovo115 Bar-Kochba sbírá lid branný. – Každý má si useknouti prst na důkaz síly a neohroženosti. – Matka mladého Bar-Dromy, Judita, bývalá milenka Bar-Kochby, se tomu energicky opře. – Bar-Kochba místo Bar-Dromy sám sobě prst utne a tím v svůj prospěch smýšlení všech obrátí.
ZPĚV VI. Tur-Simon127 Tinneus Rufus mučí v dobytém Tur-Simonu zajatce židovské. – Jeho vyzvědači líčí úspěchy a moc Bar-Kochby [416] v lidu. – Scena v lese cedrovém. – V rozhodné chvíli udeří Bar-Kochba na pevnost, a zažene římskou posádku.
ZPĚV VII. Nový Jerusalem155 Betar, město Bar-Kochby a jeho význam proti Jerusalemu pro Židy ztracenému. – Bar-Kochba jmenuje Bar-Dromu, syna Judity, velitelem Tur-Simonu. – Pokus marný Bar-Kochby o spojenství s křesťany prostřednictvím biskupa Jerusalemského Judase. – Bar-Kochba a Judita. – Obnovení staré lásky jich, ona zůstane u něho jako choť jeho.
ZPĚV VIII. Král a Messiáš201 Úspěchy válečné Bar-Kochby přivodí jeho slavnostní prohlášení za krále a Messiáše. – Tajný odpor rabínův. – Mince Bar-Kochbovy. – Jeho korunovace za intervence Akiby.
ZPĚV IX. Bar-Kochba a Bar-Kosiba225 Bar-Kochbův plán válečný a jeho zápasy s lidem pobouřeným. – Pád Tur-Simonu a vyznání a smrt Bar-Dromy. – I. zjev Ahasvera. – Otrávené studnice v Betaru a soud Bar-Kochbův. – Rozpor mezi Bar-Kochbou a Akibou. – Vyhostění rabínův z města, jich odchod a prokletí Bar-Kochby. – Eleazar Med.
ZPĚV X. Stín Šeolu301 Bar-Kochba sveden Juditou oddá se černé magii a zapře Jehovu. – Přes odpor Eleazara volá stíny mrtvých. – [417] Judita zabije k účelu tomu Ismaele, synka pastýřského. – II. zjev Ahasverův, který bydlí v hrobech údolí Josafat. – Marně hledá Ismaele otec jeho v bouři. – Bar-Kochba pozná pozdě blud svůj.
ZPĚV XI. Stará vlčice333 Julius Severus a jeho taktika v boji proti Židům. – Zajatí rabíni z Betaru vyhostění a výslech jejich Anniem Rufem. – Otec Ismaelův vyzradí zločin Bar-Kochbův v údolí Josafatském a uvolí se, provésti římské vojsko podzemními průkopy do Betaru.
ZPĚV XII. Pád Betaru367 Bar-Kochba a Judita před bojem posledním. – Juditino vidění Samaele a kult ofitický. – Bída a hlad v obleženém Betaru. – III. zjev Ahasvera a smrt Eleazara Meda. – Vniknutí vojska římského podzemními chodbami do města. – Poslední boj. – Zjevení Asmavetha a smrt Bar-Kochby.
EPILOG. Akibovo vidění věků a kaddiš399 Rabbi Meír líčí poslední chvíle Akiby a vidění jeho řadou věků, a v nich pronásledování kmene židovského. – Čtyři jezdcové apokalyptičtí a dělení se jich o lid židovský. – Mučennická smrt Akiby a kaddiš jeho.
[418] DOTIŠTĚNO V KNIHTISKÁRNĚ JOS. R. VILÍMKA V PRAZE V MĚSÍCI PROSINCI L. P. 1897.
E: sf; 2004 [419]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel Jos. R. Vilímek - Dotištěno v knihtiskárně Jos. R. Vilímka v Praze v měsíci prosinci L. P. 1897.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 419

Báseň Bar-Kochba vyšla za Vrchlického života pouze jednou, v roce 1897 u J. R. Vilímka. Pro Nové souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického ji po autorově smrti připravil Jan Voborník (1928, svazek 52), v řadě Básnické dílo Jaroslava Vrchlického pak Josef Moravec ve svazku 9, vydaném roku 1957 v SNKLHU. Ostré znaky pro uvozovky »« nahrazujeme znakem obyčejných uvozovek „“. Neměníme psaní vlastních jmen (Aethiopii, Israeli, Gajus, Cypru, v Polště, krátce psané Hadrian či Pilata, nesjednocujeme ani Šalomon - Salomon, Simon - Šimon, Judy Machabejce - Juda Makabejský, Jahvé - a na jednom místě jiná podoba výslovnosti tetragramu JHVH: Jahveh), kolísající ponecháváme též titulatury (Messiáš - Messiaš - Mesiáš a jednou i messiáš /z úst římského vojáka/; Bůh Zástupů - Bůh zástupů - pána zástupů, vladař zástupů; Syn Hvězdy - syn Hvězdy - syn hvězdy) a rozlišení bůh - Bůh. Původní pravopis, včetně kolísajících jevů v době vydání naprosto běžných, přejímáme i u cizích slov (etheru, gazely - vedle ghazely, zdvojené hlásky: illusí, kolossa, Hossana - i Hosanna, silně kolísající rabbini - rabíni). Dále zaznamenáváme a ponecháváme distribuci s- a z- (stlumená, zcelí se, střeštěných - ztřeštěnců), případně z- mamísto vz- v předponách (zmaháte, zroste, zbouřeného), hranice slov v písmu (odděleně psané příslovečné spřežky: z pravidla, k vůli, na zdařbůh; oddělené tak že a sebe větší), zdvojené hlásky (ssál, mučenníků, nádenníci) i psaní verzál a minusek (pentateuch - Pentateuch, kabbale - Kabbalou, verzály u adjektiv z vlastních jmen: desky Sinajské, vyzvědače Římské). Nesjednocujeme užití apostrofu na místo hláskové kontrakce v příčestí minulém (řek', vystoup' - zaslech, ztich), ve 3. osobě singuláru (můž' - můž) či namísto slovesa být (vymazal's, že's - slyšels, tys). Neměníme variantní hláskovou kvantitu (číré, pozvédá, opáčného, tihou ad., krátce psané infinitivy: přežit, zabiti, kolísání myšlénka - myšlenkami, jmeno - jméno, štkáním - štkaním, páž - paží, balván - balvan, krátké i dlouhé citoslovečné o ad., u přejatých slov: baldachyn, legat, signaly - vedle signály), kvalitu samohlásek (neuzavru, břečtanu, měkčení pověsť - ale obět) a alternace ve slovním základu (šlohal, prorvách, prodajných). Upozorňujeme na posuny ve slovesných třídách (plá, chtí, chápají), rodech (záští) a pádových koncovkách substantiv (genitiv singuláru žernova, lokálové sklonění o Bar-Kochbě, Jehově, nominativ plurálu čelistě, slze, genitivní koncovka -ův: římských tyranův, bohatýrův skutky, lokál na bedrách; instrumentál nepřátely), dále na nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (mojím žezlem, svojím mláďatům) a sklonění měkkého adjektiva podle tvrdého vzoru, respektive naopak (cestou triumfalnou, ve službách tělesních). Neměníme genitivní slovesnou vazebnost namísto dnešní akuzativní (on pravdu dí, jíž nutno poslouchat). Doplňujeme čárku chybějící u vokativu, mezi větami s určitými slovesnými tvary nebo ve větě jednoduché, rušíme ji před spojkami jak, než uvozujícími nevětné spojení. Rušíme rovněž nadbytečnou čárku na několika místech, kde byla vysazena tiskovým omylem (s. 142, ř. 10, s. 180, ř. 11 zdola). Ponecháváme však kolísající oddělení přechodníkových vazeb a citoslovcí, čárku před a ve slučovacím poměru či oddělující infinitivní konstrukci (např. s. 359, ř 15: Zde ukvapeně jednat, byl by blud.). Minusku následující ve větě za interpunkčním znaménkem, které má oslabenou ukončovací funkci a pouze zvýrazňuje část věty (Ne!, hochu!, s. 135, ř. 8 zdola: Aj, krásné tělo dívčí! pohár sem, s. 178, ř. 1 zdola - s. 179, ř. 1: Co nám je Hadrian, co Bar-Kochba? / jen stíny na zdi,), zachováváme. Respektujeme apoziopezní ukončení věty pouze pomlčkou (s. 97, ř. 2, s. 192, ř. 12, s. 244, ř. 6 zdola ad.), počet teček v apoziopezi zde nepovažujeme za významotvorný a sjednocujeme výjimečné dvě nebo čtyři tečky na noremní počet tří.