I.
OBRAZ MADONNY.
„Tak málo, Bože, málo co stačí,
lidskému srdci k blahu a štěstí,
jen koutek malý, by mělo v pláči
všecky své touhy k nebi kde vznésti“.
[11]
Po letech.
Hle, kaple známá! Z náručí snětí,
jasmínu, růží, kývá mně vstříc;
ač noha váhá, bázní se chvíc,
cosi mě vábí přes práh dál spěti.
Čarovný obraz! Ve věnců spleti
Madonna s děckem, andělská líc
a jak k ní patřím, vždy víc a víc
zpomínek blahých duší mou letí...
Ach, což vše zašlo jako sen pouhý:
ty vzněty, sny a nadšené touhy?
samoten vždy mám kráčeti v žití
bez květu, lásky, soucitu mříti? –
„Ty, Matko, aspoň přiviň mě k Sobě,
jak vineš v náruč Božské své robě.robě.“
[13]
V mém nitru.
Zase dlím jednou u Tebe, Máti,
po dlouhém, dlouhém loučení rád
na rtu Tvém tichý úsměv zřím hrát,
v zřítelnic hloubi dobrotu pláti.
Tak jsem Tě vídal u lože státi
a věřil, mráz že ještě a chlad
v mém srdci může v sladký žár vzplát,
že se mé blaho ztracené vrátí.
Šťasten teď patřím k obrazu Tvému,
západu nezřím skvoucího lemu,
na horách jak se povolně tratí, –
co mi je nach a červánků růže?
v srdci mém písní co stačit může –
všechny je slunce lásky Tvé zlatí.
14
Regina angelorum.
Opojnou vůní, až se dech tají,
dýchá dnes bílý jasmínu květ;
zdá se mi, slyším anděly pět,
slétají s nebe k našemu kraji.
Perutě jich zřím, v barvách duh hrají,
tichounký k zemi jejich jest let,
nebeskou písní chví se jich ret –
Madonně svaté kořiť se zdají.
Do větví hvězdy jak by se vpletly,
krůpěje rosy v lupenech zkvetly,
z dálky zní tklivě slavíčí vzdech;
a jako zrnka růžence chvílí
tichounce lístek za lístkem bílý
jasmínu květy padají v mech.
15
Je ticho kolem –
Je ticho kolem – v dálce kos zpívá;
jak mluví k duši ta píseň tklivá –
je mi tak divně, jak z dávných let
kdos by mne volal v náruč svou zpět;
jak když se někdo v ňádro mé dívá,
ztraceným touhám do hrobu kývá;
slyším jich volný, krouživý let,
s křídel jim padá za květem květ.
Pod nimi jak by v duši cos vřelo,
marně tu skrývám v dlani své čelo,
cítím, cos roste, bouří tam splývá. –
Je ticho kolem – zmlknul kos v mechu;
jen v ňadru, Matko, v bouřlivém echu
píseň svou Tobě duše má zpívá.
16
Co šumí listí...
Co šumí listí, nad hlavou Tvojí
jež se Ti v svěží diadém pojí?
slyším je tiše chvět se a třásť,
srdce že jímá touha a slast’.
„O Paní,“ zní to, „útěchy zdroji,
v jeseni žití i v jeho znoji,
kdy v oko slza, do duše strasť
temné své stíny počíná klásť,
smiluj se, vztáhni milostnou ruku
nad lidem bědným, utiš jich muku,
slze jim setři s tváře a řas;
a buď jim v temnu červánkem jitra,
buď září, jež jim napadne v nitra,
paprsk-li víry v duši jim zhas.“
17
Mare amaritudinis!
Skloněnou hlavu, ve slzách zraky
přicházím k Tobě, Matičko, dnes;
utichnul v ňadru písní Tvých ples,
klíčí tam žalů, kde jest jen jaký.
I snů mých nebe pokryly mraky,
žárem květ touhy uvadlý kles,
útěchy anděl k nebi se vznes’;
opustil zem – mne opustil taky.
Teď nitro mé jest pusté a chladné,
v květný jak luh když pod jeseň vpadne...
Matko! Ty moře hořkosti, běd,
na bránu Tvého soucitu tluku –
na větvích svit vzplál, či to svou ruku
útěchy anděl nade mnou zved?
18
V zamyšlení.
U okna stojím, dívám se v dálí,
jak se ty kraje do mlhy halí,
hory a stráně, dumavý les,
jak by jim smutek,smutek do srdce kles.
Na větvích hnízda, jak by v nich plály
démantů skvosty, či jak by stály
slzy v nich velké, vítr jež snes –
když letěl krajem, zachyt je kdes.
Či letěl také mimo mne asi,
slzy mi teskné zachytil s řasy,
z duše jež tryskly zpomínkou sladkou?
Jako bych dlel zas v kapli Tvé s matkou,
právě tak bylo: v mlze les, stráň,
naposled když mě líbala v skráň.
19
Otázka.
Žhoucí žár! Slunce jakoby tálo
a v zlata kapkách padalo v zem,
hle, vlny spící zaplály v něm,
jak by v nich jisker tisíce hrálo.
Kde ještě kvítí v poupěti spalo,
budilo hned je ohnivým rtem,
po skalách tam, kde bylo jich málo
z útrob je země volalo sem.
S úsměvem patřím, kolem jak všady
pučí a bují život zas mladý;
kde byla poušť jen, kvete ráj dnes –
a sám se tážu, Matičko, v snění,
zda-li to také v srdci mém není
i paprslekpaprslek, co tam lásky Tvé kles’?!
20
Svatá stráž.
Tajemná noc! – šeř zapředla vísku
i stromy snící na stráni v blízku;
lilije stříbrem měsíc teď vzplál
a zlatem aster azurná dál;
a jak se dotknul hvězdný třpyt lístku,
šumot a ševel rozběh se v trysku
po celém háji, v dumách jenž stál,
štěstím a mírem dýchat se zdál.
O kapli Tvoji opřené čelo,
nezřel jsem, jak se zvolna juž tmělo,
jak rosy krůpěj sedla v mech svěží;
v dědinku hledím – touha mě jímá:
jak se jí klidně, tichounce dřímá,
když jí Tvé, Matko, oko – sny střeží.
21
Vzpomínka.
Od chvíle blaha na klínu matky,
zašlého ráje dozvuku sladký,
na křídle touhy duch můj k vám slét
v to mrtvé moře věčnosti zpět.
Nořím se ke dnu, v okamžik krátký
bych zvednul z hlubin perly ty zpátky;
nad hlavou mojí burácí svět,
slyším proud jeho nad sebou hřmět.
Je mi tak úzko! nesmím vás vzíti
do proudu jeho v peřeje žití;
na chvilku jenom ať zdřímne zdlouha
na křídle snů svých u vás má touha;
pak půjdu šťasten v života vír,
v srdci svém nesa poklid a mír.
22
Pohádko mládí....mládí...
Pohádko mládí, milounký kraji,
sotva tě více oči mé znají,
co na tě sivý ulehl mráz,
jeseně dech ti s hlavy květ střás.
Stříbrné lesy v dávné jak báji
rubíny hoří, perlami hrají,
jen se jich dotkne slunečný jas,
jak by svět hvězdný plál v nich a has.
Kapli i obraz zavály sněhy –
jenom to oko nebeské něhy
nemohly zakrýť – žár jeho cítím;
plný je štěstí, vůně a taje,
jako když kolem máje dech vlaje,
zářemi do snů, provází žitím.
23
Zaváto všecko!
Zaváto všecko – luhy a sady,
aleje dlouhé, květoucí řady;
jak by je smutek do rána stih,
v kadeřích že jim bělá se sníh.
Pusta je země – mrtvo je všady;
ty lesy jako zakleté hrady,
jak zlatý paprsk dotkne se jich,
tisíce slzí zaplane v nich. –
Od kaple Tvé tak dívám se v dáli;
v duši jak slze touhy by plály:
Ó vesno mládí, snové o štěstí,
chtěl jsem vás v žití peřeje nésti,
tak jako matka nese své děcko;
kam jste jen prchli? – zaváto všecko!
24
Ve stínu žití.
Výš stíny rostou do dálky, šíra,
křídlo jich mlžné úže zem svírá,
na strom se věsí v útesy skal,
jeden až k nebi peruť svou vzpjal.
Tam je tak pusto, ještě kde sirá
hvězda se třásla, hasne a zmírá;
země už ztichla, v náruč ji jal
tajemný, velký smutek a žal. –
Což noci stínů v životě mém! –
divoká bolest’ srdce mé stiská,
a slza rosou v oko mi tryská.
Za zhaslou hvězdou snů svých kam jdem?
a v cestu žití kdo jinou vznítí?
Ó Matko! chceš mi hvězdou tou býti?
25
Paprslek zlatý....zlatý...
Paprslek zlatý sletí už v kraje,
v korunách stromů mihá se, hraje,
až jeho žárem led a sníh tá –
zda-li už jaro? země se ptá.
První již vůně od strání vlaje,
ozvěnou písní šumí to z háje;
tisíce zvuků, nápěvů sta
v zurkot se proudu, v lesa šum tká.
A duše? slastí chvěje se cizí,
mračno že pochyb také v ní mizí;
naděj kde kryly ledy a sníh,
z poupěte květ se tajemný zdvíh
a jeho vůní duše má jata,
s první svou písní v náruč Tvou chvátá.
26
Mé štěstí.
Nech mi tu lásku v život můj pláti,
andělem nebes po bok mi státi,
propastmi bludu, nevěry vést,
v duši mi zvonit edenu zvěst.
Ať mi tu stezku ku ctnosti zlatí,
důvěry úsměv na rty mi vrátí;
v duši-li zvadlý květ jaký jest,
ať mu dá rosy, by mohl zkvést.
Ona mi blahem, úsvitem ranním,
stříbrem je snů, jež slétly k mým skráním,
paprsků zlatem, tajemnou zvěstí,
v myšlenek květu sněhovým pelem,
zářivou hvězdou v obzoru ztmělém –
ó Matko, slyš! – je všecko mé štěstí.
27
Vy doby zašlé....zašlé...
Vy doby zašlé zlatého mládí,
jak tažní ptáci vracíme rádi
vždy se k vám zpátky: s křídel zář snů
střásáte v nitro, kam se jen hnu,
rosu svých písní, mile jež chladí
v života znoji, k úsměvu ladí
zbrázděné čelo – ruce k vám pnu:
„O buďtež světlem pozdních mi dnů!“
Jsem poutník zprahlý života znojem,
uštvaný bouří, znavený bojem,
netoužím více, nedoufám v nic;
A přec mi sladko v zpomínkách na vás,
oko se kalí, retem chví Zdrávas:
podoba známá kyne mi vstříc.
28
II.
REMINISCENCE
NA
PÍSEŇ PÍSNÍ.
„Vody mnohé nemohou uhasiti lásky;
aniž řeky zatopí jí; dával-li by
člověk všecken statek domu svého
za milování, jako ničímž pohrdne jím“.
Cant. cant. cap. V.
[29]
Ó znám Tě.
Kdo jest ta, která přes poušť stoupá tiše
jak vonný proutek dýmu kadidla,
lem řízy její jasným vzduchem vlá,
jí v ústret otvírá květ vonné číše;
paprslek hvězdný nad čelem jí výše
tak bájným kouzlem jako v snění plá
a jak se zvolna pouští vznášela,
ta zdála se býť květnou nivou spíše;
kde křoví bylo jaké, s jeho snětí
z hnízd vstali ptáci, začli tklivě pěti –
i hrudí mou to tajuplně chvělo...
O znám Tě, zjeve sladký, plný vůně,
Tys, po níž práhne srdce mé a stůně
a hymnou lásky teď se rozvučelo.
[31]
Sonet o Tvé kráse.
Jak jsi Ty všecka krásná, kněžice má,
plá oko Tvé jak rosa poupěte,
když lístky perlami mu proplete;
zář hasne před Tebou, květ vůně nemá.
Tví rtové dechnou jako lilijema,
na nich-li úsměv náhle rozkvěte,
to úsměv anděla a dítěte,
– Tvou krásu vyslovit, jsou ústa němá. –
Tvůj celý zjev jak leskem obetkaný,
v něm dřímá něha Matky milující
i svaté kouzlo nevinnosti Panny;
kam kročíš nohou, růžemi zem zkvétá
a usmívá se ve snu dřímající,
co pták – má píseň k nohám Tobě slétá.
32
V jejím pohledu.
Vod živých na břehu a v stínu palem,
kde nard ty nejsladší své vůně má,
tam nalezl jsem tu, již duše má,
tak miluje ve štěstí neskonalém;
květ kanul v její klín a roucha na lem
jí rosy perly padaly; co tma
svůj šerý stín jí táhla skráněma,
jak snášela se smutně nad úvalem.
Však sotva zdvihla oko své, v němž světlý
třpyt dřímal, hle, juž nebem hvězdy kvetly,
list palem rozšuměl se tajuplně
a v proudu tulila se vlna k vlně,
cos chvělo nitrem země, jak když tuší
vše kouzlo štěstí – což mou teprv duší!
33
Ó mluv má Paní!
Hlas Tvůj je sladký jako holubičí,
v něm dřímá štěstí kouzlo, vonný ples,
když tichounce zní večer v zdřímlý les,
z kad stínem vlaha noc se zvolna týčí.
Pod jeho zvukem, co v mé mysli klíčí,
je květů, písní, paprsků je směs,
jsou rosné perly, které vroubí vřes,
jest touha, po Tobě jež vzdychá, křičí.
V mé hrudi bolest-li, má balsám pro ni,
v poušť života mi svoji vůni roní
a v divém víru světa ze područí
mě volá, vábí Tobě do náručí;
má duše se jak děcko při něm stiší –
ó mluv, má Paní, služebník Tvůj slyší.
34
Mé srdce bdí.
Já spím – však srdce moje bdí a v pláči
u Tvého prahu bloudí v toužení,
mdlé vůní myrrhy, která po kmeni
se v zlatých kapkách vráskou stromu vláčí;
po luny paprscích se vznáší, kráčí,
vždy výš, jak roste jeho nadšení,
u nohou Tvých jak děcko šťastné sní
a slzami je smývá, smáčí.
Ty k němu níž se skláníš ve úsměvu
a na rtech Tvých je tolik hudby, zpěvu
a tolik záře v obličeji Tvém,
že v opojení k zemi zpět se vrací
a bouř ať žitím zmítá, naděj kácí,
v té zpomínce mu život – sladkým snem.
35
V touze.
Mé tělo zpodpírejte vonným kvítím,
neb jako žízní láskou umdlévám;
ó rcete mi, kam odešla, ach, kam,
Již miluji a která mým je žitím.
Nechť večer tmí se, hvězdy nebem vznítím,
Jí v horách strmých půjdu hledat sám
a budu volat v slzách ku skalám:
O rcete Jí, že smrť juž v ňadrech cítím.
Hle, jako měsíc krásná stoupá ke mně,
jak vánku dech mne dotekla se jemně,
až touhou třásla se má duše celá;
ó neodvracuj zpátky Svého čela,
hle, oko mé je touhou plno rosy,
ó zůstaň u mne, srdce mé Tě prosí.
36
Mé srdce ranila jsi...
Mé srdce ranila jsi, svatá Paní,
z mých víček prchá v noci každý sen
a den jde kolem v stínech zahalen,
co po Tobě tak toužím bez ustání.
Jak byla bys, ach zlatokvětou plání,
kde myrrha rosou kane na lupen,
kde vůní dýchá cedrů štíhlý kmen
a slunce září v ustavičném plání.
Tam půjdu, v nitru nesa snů svých vesnu,
v mech hebký na břehu vod živých klesnu
do stínů vlhkých pod strom granátový,
snad šelest jeho o Tobě mi poví
a květ-li s něho padne na mě v snění,
to bude jak Tvé s nebe pozdravení.
37
Tam v stínu počkám.
Tam v stínu počkám, kudy denně chodí,
kde cedrů dech a vůně cypřiší
mou touhu skolébá snů do říší,
jíž duše má se jako mořem brodí;
snad v ňadra moje zlatý paprsk hodí
svých úsměvů – a snů sen nejvyšší
v mé nitro skane – stesk můj utiší,
v němž tone ves můj život – troska lodi.
Pak kleknu v pláči v její svaté stopy,
je slíbám vroucně, slza má je skropí,
jak chorý žebrák budu volat za ní:
O Paní má! měj s bídou slitování! –
Snad obrátí se zpět tvář její milá,
snad řekne: „Láska tvá tě uzdravila!“
38
Kde dlíš?
Zjev se mně Ty, po níž touží duše moje,
kde odpočíváš zrakům ukrytá?
Kde dlíš? ret láskou vroucí mdlý se ptá,
za Tebou sny mé letí jak včel roje.
Jdu hájem cedrů – nadějí se koje –
jež réva svěžím listem proplétá,
kde voní sladce nard a vůně ta
v dál táhne vzduchem nad vod šumných zdroje,
tam v listech lotosu vln nad peřeji,
jak zlaté paprsky motýli spějí;
kraj kol je plný velebného ticha,
ni pták, ni list tu pohnut nezavzdychá,
jen poupě slyšet na slunci jak puká
a nitrem víří touhy muka, muka.
39
Navrať se, navrať!
„Navrať se, navrať, holubice bílá,
tajemná růže ze Sionských hor;
hle, ve slzách se ztrácí vlhký zor,
jak po Tobě se duše roztesknila.“
Jak měsíc krásná jde má Paní milá;
jí vstříc zašuměl na Libanu borbor,
výš z hvozdu pěli celý ptačí sbor
a v lupenech se rosa rozjiskřila.
V dál stíny prchly a kde dřív se tměly,
jen zlaté prouhy záříce se chvěly
a slunce zvolna z červánků se noří,
květ růží rudých hází v skály, tůně,
jde z aloë a myrrhy bájná vůně,
a srdce štěstím jásá, plane, hoří.
40
III.
RŮŽENEC.
„Jdou zrnka rukou – písně rty se snují,
já na nit růžence je navlekuji“.
[41]
Tu nad mým ložem zapomenut visí,
Tu nad mým ložem zapomenut visí,
svit kolem kříže v sladkou památku:
na doby zašlé, domov, na matku,
jež učila mě na něm modlit kdysi;
a srdce divem jak hned vykouzlí si
tu prostou štěstí mého pohádku,
a staré obrazy zas v duši křísí,
proč? – by snad zmizely zas ve krátku.
Jak patřím na něj, srdce mně to sevře:
ten ráj juž žádný anděl neotevře,
mé mládí zašlé jednou prchlo-lis...
zas beru růženec jak v mládí kdys:
jdou zrnka rukou, písně rty se snují,
já na nit růžence je navlekuji.
[43]
I.
„Jehož jsi, Panno, počala!“
Ty žasneš! – lilije květ, poupě vonné
Tvá duše v neskonalém blahu tone;
hle žití Tvého nejkrásnější sen
tak tajuplně dnes je naplněn.
O nezdráhej se sladké zvěsti oné
Tvé srdce neposkvrní bezúhonné;
ať matkou Boží, korunou jsi žen,
pel panenství plá v Tobě nesetřen.
Ty rdíš se? štěstí zář vždy kouzelněji
Tě opřádá a rty se blahem chvějí,
jež nepochopí nikdy, nikdy svět;
je nezkalené jako paprsk Zoře,
je neskonalé jako šíré moře –
jen anděl moh’ je Tobě vyprávět.
44
II.
„S kterým Jsi Alžbětu navštívila!“
Hle, jak dva květy čisté, v objímání
se družka družce do náručí sklání;
na jejich skráních svaté cnoty pel
se září jasnou tajuplně chvěl.
Jich ret je němý – slasť jim mluviť brání;
dost mluví oko v šťastném usmívání
a srdce tluk, jenž sladkou hudbou znělzněl,
jim na rtech blaha vzdechem tiše mřel.
Aj, pod nohou Vám otřásá se peklo,
juž žezlo z rukou jeho v prach se smeklo
a člověk – z kletby probouzí se zas,
svou hlavu v červánků by zvednul jas,
sám anděl u bran ráje zří k Vám, žasne
a v ruce jeho meč – hle zvolna hasne.
45
III.
„Jehož Jsi, Panno, porodila!“
Zpěv andělů pln lahody a tklivý,
jak perle padající v ztichlé nivy
a v svěží stráni bělorouný skot
a dole stříbro pěnících se vod.
Ta hvězda žhavá, jež se nebem křiví,
v kraj házejíc třpyt zářivý a snivý
kol celý hárající hvězdný rod,
žas pastýřů, jenž vzrůstá na jásot;
zem chvějící se jako blahem jatá,
noc vonná, která kolem cestou chvátá
a nejkrásnější sny Jí nesmělá
jak zlaté stíny hází do čela –
v té chvíli štěstí, co ta sláva všecka?
ji zváží jeden úsměv Tvého děcka.
46
IV.
„Jejž Jsi, Panno, v chrámě obětovalaobětovala!“
Na loktech děcko, v krásném obličeji
nach studu a svit blaha vedle spějí,
jest štěstí to, ach, příliš velké snad!
a v kalich blaha bázně stín jí pad.
A před svatyní – klekla na práh její,
níž sklání hlavu svou vždy pokorněji,
co nitrem jak by táhnul mráz a chlad –
a tiše děla: „Pane můj, chci dát
svůj život celý Tobě v oběť malou,
ji přijmi, posvěť láskou neskonalou,
chci ráda nésti každý stesk a žal...“
Tu svatyně se víc a více tměla,
zlá tucha hořká nitrem jejím spěla
a Kristus – v náručí jí zaplakal.
47
V.
„Jehož Jsi, Panno, v chrámě nalezla!“
Ta slza smutně co Jí v oku tkvěla,
teď jiskrou rozkoše v něm zahořela;
stín hoře, jenž Jí letl po skráni
jak volal by: „Ach sladké shledání.“
O srdce mateřské, ty lásko vřelá,
co muk Tvá duše svatá protrpěla,
co nadějí a trpkých sklamání –
teď zpomínáš jich v tichém usmání.
Nuž přiviň k srdci dítě nalezené;
kdy radosť nad Tebou svou duhu klene,
je líbej, Matko, v blaha záchvěvu;
jest radosť jako záře úsměvu,
jež na rty naše jenom v letu splývá
a za ní bol jde a se hořem stmívá.
48
I.
„Jenž se krví potiti ráčil!“
Jde noc – je v smutku flóry zahalena,
jde tiše, zvolna jako sirá žena
v svém ňadru tajíc velký, těžký bol;
to smutná noc – a ticho hor i dol.
Spí nebe, zem spí hříchem unavena,
co srdce Tvoje, Pane, hořem stená,
co klesáš zbrocen krví v mdlobách pol
a rosou srdce Tvého plá zem kol.
Teď nebe přec se na Tě rozpomíná;
v své ruce kalich anděl Hospodina
sem k Tobě spěje Tebe posilnit –
ach, neváhej ten kalich svatý pít,
v něm útěcha, jež bolesť každou skojí;
ta útěcha: je láska matky Tvojí.
49
II.
„Jenž bičován býti ráčil!“
To lidské záští, ach, což trpce zraní,
hle, Krista Božská tvář juž k nepoznání,
své oko vlhké zvedá k blankytu,
ni tam, ni zde, ach není soucitu.
Či přec? – slyš! v davu vzlyká tiché štkání!
oj marně srdce mateřské se brání
a v muce Kristu kolem siných rtů
se mihnul tichý úsměv v zákmitu.
Dál srší rány v svaté tělo krutěkrutě,
však Ježíš stojí klidný, nepohnutě
a božství záře jasná plá mu kol;
ach dobře ví, že v davu toho lidu
jen jedna duše cítí Jeho bídu
a každým vzdechem rost’ by její bol.
50
III.
„Jenž korunován býti ráčil!
„Nuž korunu sem z trnoví a hloží,
ať žoldnéři ji na skráň Jeho vloží,
do ruky třtinu – v krvi ramena
nechť pláštěm z purpuru jsou shalena...“
To ostré trní bolesť krutou množí,
že v hloubi srdce chvěje se Syn Boží
a duše Jeho k smrti znavená
ten posměch katů sotva znamená.
A v stínu ulice kdes matka čeká,
ji každé okamžení teskně leká,
zda přivine zas v náruč dítě své...
O by jen zřela, jak ten osten rve
Tvé čelo svaté – žal ten nelze říci –
a Kristu velká slza plála v líci.
51
IV.
„Jenž těžký kříž nésti ráčil!“
Kříž těžký nesa, beze vzdechu kráčí;
teď v slunci Golgotha se vstříc Mu mračí,
k ní cesta drsná je a daleká
a mdlobou klesá juž syn člověka.
A zástupem se k Němu spěšně tlačí
Máť Jeho ruce spínajíc a v pláči,
ret Její tají vzdech a tiše lká,
co srdce velkým hořem přetéká.
Však kolem katanů ta divá chasa
Ji tiskne zpět a rouhá se a jásá
až Kristus ze země se vzchopil zas;
kříž dále vlekl, v tváři svatý jas –
a za Ním kráčí Maria jak v snění,
v svém srdci nesouc též – kříž utrpení.
52
V.
„Jenž ukřižován býti ráčil.“
O Golgotho, ty horo žalů bědná,
květ krvavý dnes tvého vzpučel ze dna!
na kříži hlava Krista k smrti mdlá,
jen v oku Jeho ještě láska plá.
Vzdech staj, ó Matko! jenom chvíle jedna
a oněmí ta drahá ústa ledná;
hle, smrti peruť chmúrná kolem vlá
a skrání Jeho teď se dotekla.
A „dokonáno“ se rtů Jemu vane
a kol se řítí skály rozpukané,
svit slunce zhasnul, zachvívá se zem –
Ty stojíš, není slzy v oku Tvém,
jen duše Tvoje teskné prázdno cítí
a moře bolestí jak – tam se řítí.
53
I.
„Jenž z mrtvých vstáti ráčil.“
To mrtvé ticho kolem jak Ji děsí –
na hory, stromy, na křoví se věsí
tam venku červánkový, růžný svit –
však v srdci Jejím tma – tam mrtvý klid.
Co květů venku plane v pestré směsi,
pod krovem vlaštovka, hle, slepuje si
zas hnízdo své – kol volá vše: „Chci žít!“
jen duše Tvá chce touhou mříť a mříť.
Vím, štěstí Tvé že v hrobě odpočívá,
juž třetí den se nad ním rozednívá,
jak nelkat ještě, nebýť teskliv snad? –
v tom jak by paprsk bílý v síňku pad,
hle, zářný zjev a v nitru Jí tak sladko –
to se rtů Jeho hudbou sjelo: „Matko!“
54
II.
„Jenž na nebe vstoupiti ráčil.“
Ó dívej se jen, dívej k nebes výši,
dej ruku k srdci, ať se v touze stiší –
juž mizí Syn Tvůj v mlžných výšinách,
jen ještě záři zříť a skvoucí nach;
To není stesk, čím rtové Tvoji dýší,
vždyť odešel jen v královskou svou říši. –
A blaha úsměv přes rty její táh’
jak zřela do azuru v myšlenkách;
juž zvolna vůkol stmívalo se v krajikraji,
noc dívala se z lesa na pokraji
a šero stíny vstaly od křoví,
jak nad horou zhas’ paprsk nachový
zem najednou tak byla temná, pustá –
jen v duši Její jas a záře vzrůstá.
55
III.
„Jenž Ducha sv. seslati ráčil.“
Den letnic byl – tak lahodný a smavýsmavý,
tam venku proudily se lidstva davy
a veselý jich rej a hlučný šum
až v apoštolů vnikal tichý dům.
Tam na modlitbách celé dny už tráví
a v postu přísném pod popelem hlavy,
jich čelo plno vznešených je dum,
let myšlének je vznáší k nebesům.
A Matka Boží sama v jejich středu,
žár vroucnosti jí hárá ve pohledu –
teď zem se zachvěla a dům se třás,
nad hlavou všech se vznáší žhoucí jas –
a Maria zří před se úsměv v líci,
zář plá jí v skráni bílou holubicí.
56
IV.
„Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil.“
Zem ztichla v smutku, květ měl slzu v oku
a pramen v mechu zastavil se v toku
i ptáci, na křoví jenž zpívalizpívali,
teď zmlkli a se k nebi dívali.
Tam azuru již modrém ve hluboku
se andělové nesli v plachém kroku
a jako bouře hřmící přívaly
jich sladké hymny dolů splývaly.
Na křídlech bílých jako z liljí květů
v trůn spjatých k nebi Tebe vznášejí,
již z náručí vyrvali hrobu – světu;
a proto divná bolesť zemi souží
a vzdechem lká to ve vln peřeji –
ach, proto duše má vždy k nebi touží.
57
V.
„Jenž Tě, Panno, na nebi korunovati ráčil.“
Po dlouhém rozloučení zří Jej zase,
jak skví se velebou a tone v jase
a tak jí milo, milo prodleti
u Něho v tichém, slastném objetí.
A Kristus plný lásky usmívá se,
svou korunu sňal skvějící se v kráse
a v skráň ji Matce dal – tu v zápětí
jak když se bouře nebem rozletí.
To jásot byl tak nevýslovně sladký,
hřměl v dál a sladčí vracel se zas zpátky,
u nohou poklekli jí andělé –.
Svit blaha, štěstí bílém na čele,
Maria s trůnu vztáhla nad svět dlaně:
O klekněte!
co padá s nich, jest požehnání Páně.
58
Requiescant!
Juž zrnko poslední mně z ruky padlo
a upomínky žalné mrazem schladlo
v mém nitru svaté náhle nadšení;
ach, poslední? proč ptám se v zachvění?
A kolem jakoby se temno kladlo
a rosou v oko mé se zvolna kradlo:
proč myslím na vás spáči umdlení,
jež v mukách čekáte své vzkřísení?
Nad trýzní vaší soucitem se chvěji:
ó Matko, pomoz v jejich beznadějibeznaději,
jich zmírni muka a ztiš bolesti,
buď edenu jim blízkou předzvěstí....předzvěstí...
Snad jednou někdo, duše opuštěné,
se na mě v chvíli své též rozpomene.
59
SALVE REGINA.
„Morituri Te salutant.“
[61]
Salve regina!
Vždy, zřím-li vládce v pyšné zlatohlavy
svých srdcí prázdno krýť a v hermelíny,
sta rukou plašiť s čela jejich stíny,
v jich nudu otroků zníť jásot lhavý
a pro myšlenku zpozdilou mříť davy,
již zrodil caesar v přepychu už líný,
chtě oslavit se rekovnými činy –
má duše v snění vždy Tě s plesem zdraví,
o Maria, Ty panovnice světlá,
jež v Nazaretě potají jsi květla,
až v temno bludu a v stín hříchu klatý
jsi náhle zaplála jak zábřesk zlatý
a rozechvěla srdce lidu mělká –
ne mocí žezla ale – láskou velká!
[63]
Mater misericordiae.
Nad vírem světů schýlen jsem se díval
v tu propasť lidských srdcí; jak se chvějíchvějí,
já slyšel stonem vzdechů, beznadějí
a utrpeníutrpení, jak v nich hřímá příval.
Hlas jejich v jeden výkřik divě splýval
i bouři překřik’ a jak nad peřeji
se moří vznášel mračna pochmúrněji
vždy výš – kraj celý víc se stmíval.
V mou duši bolesť nevýslovná lehla –
Tu náhle mračnem tím zář jasná šlehla,
zem chvěla se – a hlas Tvůj, Matko, sladký
já slyšel znít: „O vzdechy, srdcí stony,
zas klesněte zpět v ňadra co květ vonný.“
Hle! deštěm zlatých růží letly zpátky.
64
Vita! dulcedo!
Svět tonul v stínu, kněz lkal u svých bohů
a augur darmo v nitru zvířat bádal,
co směšných lží zas pásmo věštec skládal
v dsky zlatoskvoucí v dvojsmyslném slohu.
Duch lidský marně toužil nad oblohu
se vznésť – vždy zpátky s výše dolů padalpadal,
neb sítě své blud nad ním rozepřádal
a jako žernov zisk mu tížil nohu.
Tu přišlas Ty, jak jitřenka když vstává
a nachem oblévá hor čela tmavá
jak poupě, když svá trhá pouta těsná,
a lidstvo mrtvé budilo se ze sna....sna...
„O žití! slasti!“ vstříc Ti ples náš hřímá;
vždyť pod Tvým srdcem Bůh sám – sladce dřímá.
65
Spes nostra.
Co tajných muk a žalů neskonalých
mou duší hřmělo v dnů mých tesknou chvíli,
kdy slze trpké líc mi zarosily
a hořkou padly žlučí v žití kalich;
kdy nohy mé ach často na úskalích
v krev zraněny se mdlobou zastavily,
a darmo zvedal jsem své zraky k cíli,
jenž v chmúrných mlhách stopen chvěl se v dálích;
a zoufalství spár, když mé nitro zrýval
a mládí obzor hrozivě se stmíval,
Tvůj sladký zjev se vždycky ke mně skláněl
a hebkou rukou chmúry s čela sháněl,
když klesal jsem juž nad propastmi stojestoje,
Ty, Matko svatá! byla’s – naděj moje.
66
Salve!
O salve! píseň skřivana Ti volá;
o salve, dumný bor kdes v tiché stráni
to šeptá v dálku v jemném větrů vání,
to volá strom, když květ má – skála holá;
i poupě sotva otevře se zpola
a motýl, když se v liljí kalich sklání,
bouř, když své blesky střásá s chmurných skrání,
to z hlubin moře slyším zníti z dola.
O salve! v červáncích to psáno jest
a v jasu slunečním i v třpytu hvězd
tím dýchá nocí ticho tajuplné;
tak vzdechne večer vlna u břehu
a pták, než sletne v hnízdo k noclehu –
proč jediný jen člověk Tobě klne?!
67
Ad Te!
Nad hříchů propastí kdy polo ztracen
jsem potácel se žitím pohrdaje,
jež za mnou leželo jak chmúrná báje,
rub jejíž drsný jest na vrch tak zlacen;
kdy blaha mého chrám, ach ležel zvrácen –
já nepoznal jsem nikdy jeho taje –
kdy marně hledal jsem práh svého ráje
a duch můj klesal zoufalostí schvácen;
kdys v dumách těžkých bděl jsem – v půlnoc právě
po stěně paprsk luny chvěl se hravě –
v něm plál mi ústret obraz Matky Páně –
a mládí sny zas nitrem táhnou maně
a sám se tážu, co mi brání v ráj ten sladký,
syn zbloudilý, se vrátit k Tobě zpátky?!
68
Exules filii Hevae.
Jsme vyhnanci! – mně v slzách srdce praví
a duch se v teskných dumách zvolna ztrácí
a snové moji, černokřídlí ptáci,
juž táhnou kol mé unavené hlavy.
Zpět myslím na čas zašlý, eden smavý,
kdy člověk spokojen žil v tiché práci,
jež blažit zná jen – nikdy neztrmácí
a nevynutí ze skrání pot žhavý.
A spřádám dál tu smutnou báji šerou
o lidském štěstí, zlatém jeho věku,
kdy Bůh se v lásce klonil ke člověku,
a slzy hořké v oči se mi derou,
jak duch se do vzpomínek hloubej hříží,
já dvakrát cítím vyhnanství, ach, tíži.
69
Ad Te suspiramus!
„Vždy v potu tváři,“ kletbo trpká, děsná!
jde člověk jak oř svou brázdou stále
a osud – bič jej žene vždycky dále,
když v hněvu rozlomit chce pouta těsná.
A kol vše: stráně, lesy, píseň plesná,
on sám jen v slzách oko, v hořkém žale
své jařmo vléct má těžké neustále,
co krajem táhne usmívavá Vesna.
Skráň jeho bledá, trudů vrásky po ní,
a hlava mdlá se níž a níže kloní,
jen časem němý pohled k nebi letí
a se rtů sprahlých tajený vzdech splyne:
O, Matko, zda jej slyšíš nežli zhyne,
to lkáme k Tobě my, ach Tvoje děti.
70
Gementes et flentes.
Jen slzí víc a strádání a bolu;
jsme podobni tak vadnoucímu stvolu,
jenž blátem ztížen chýlí se až k zemi,
jej rosa živí denně krůpějemi.
Víc bídy, zhrdaní – jdou vždycky spolu –
jež šíji naši také tisknou dolů –
nač pohled plný výčitky a němý –
dál nesme život s útrapami všemi.
Zde není cíl náš – tu jen k hrobu zrajem,
ten slzný údol nemůž být nám rájem
a zem, jež kleta, smí jen hloží néstinésti,
jak vydat může blaha květ a štěstí;
nuž slzí víc – nás osvěží a zčistí,
jak jarní déšť strom od svadlého listí.
71
Oculos Tuos ad nos converte!
Tlum andělů, kde kol Tebe se vznáší,
v tom moři věčném sladkých melodií,
kde v gloriolu sluncí zář Ti svijí
v tom zdroji slastí, jež jsou nad vše krasší;
kde trpký žal, jenž každou radosť plašíplaší,
Tě s otráveným kalichem svým míjí,
kde svěží květ Ti padá v skráň a šíji,
zkad bludnou drahou zříť je zemi naši,
jak prostorem se v mlžnou dáli řítí,
– jak hvězdy bílé slze na ni svítí...
rci, zda v tom pleném víru shlédneš dolů,
tam tisíc srdcí puká v tichém bolubolu,
tam tisíc rukou po Tobě se točí:
„ach, obrať k nám své milosrdné oči!“
72
O clemens!
Tys plná milosti, ó svatá Paní,
vždy slzu soucitu máš pro chuďasa,
kdy hoře duši jeho rve a drásá,
Ty balsám rajský tiše liješ na ni,
a řídký hosť když k nám se časem sklání
a radosť v ňadrech nám se rozejásározejásá,
Tvá ruka štědrá bohatěji střásá
ty květy její s hvězdných sfér a strání.
Nad děcka kolébkou se krok Tvůj staví;
snů kouzlo spřádáš kolem jeho hlavy
a starci, nad hrobem když už se kloníkloní,
s Tvých retů zvěsť o ráji v duši zvoní;
co Tobě nepravosť a hřích a vina?....vina?...
Jen lásku znáš a jak se zapomíná!“
73
O pia!
Jest lásky zář, co ze Tvých rysů dýchá,
jest tichý soucit, smír a odpuštění;
má duše sprahlá žitím v podjesení
jest lačná ho a po něm tklivě vzdychá.
O před Tebou hned každá touha ztichá,
noc zoufalství se nachem zrůmění
v den víry, naděje, vykoupení,
jak chmúra prchá pochybnosť kam’s lichá.
Chci dále žít! v Tvé lásce dost jsem silen,
nad brázdou svojí třebas k zemi schýlenschýlen,
to břímě žití nésti bez reptání.
Nechť krvavý pot chví se na mé skráni
a noha potácí se v těžké mdlobě:
ó vím, to cestou nejlepší jest k Tobě.
74
Virgo!
Jest krásný lotosu květ, jenž se kloní
nad vlny Gangu tiché, zasmušilé;
jest vzácná lilje, jejíž kalich chýle
se k zemi, rosné perly v trávu roní,
je luny třpyt, jenž na vlnách se honí
jak žhavé stříbro, jako sněhy bílé,
jak roucha anděla, jenž této chvíle
k nám slétá a nás perutí svou cloní –
Však lotosu co květ je cizokrajný?
co lilije, co luny paprsk bájný,
jenž v hloubi nebes hasne v smutné ráno?!
Když myslím na Tě, mystický o květe,
má duše kol Tě aureolu plete
a srdce vzdychá v touze jen: „ó Panno!“
75
LEGENDY.
[77]
Narození Marie Panny.
Jaký lesk a třpyt a záře stkvělá
v Nazaretě nad chudičkou chatou,
andělé to strou svou peruť zlatou,
růže bílé prší s jejich čela.
Růže s čela, se rtů píseň vřelá
zvolna splývá na zem ve tmy spjatou:
„Jásej, země, jásej slastí svatousvatou,
z kořen Jesse lilje vypučela.
„Alleluja“ hřmí to ve kraj spící
jako hymnus plesný, vítězící.
A vnitř chaty hlavy dvě, vlas bílý
nad kolébkou níž a níž se chýlí,
a v jich řasách sněžných slzy vřelé
věstí příchod – Matky Spasitele.
[79]
Slzičky Marie Panny.
Dlouhá cesta, dlouhá k nepřečkánínepřečkání,
v každé stopě krůpěj krve bleskne
a přec Kristus ani nezasteskne
a jen hlavu stále níže sklání.
Za ním svatá matka v tichém štkání
líce její slzami se leskne,
a když v plachém letu oko teskné
zadívá se ku Golgotské stráni,
ku Golgotské stráni nebo k zemi,
jež je vlhká krve krůpějemi,
hojněj v cestu kanou. – A kam sletly,
rudé květy na památku zkvetly...
O by jedna slza v hruď mou klesla,
snad by také poupě vonné nesla!
80
V poušti.
I.
Vzduch syt je žárem – nebe zdá se hoří,
a písek žhne, jak v něj se noha boří;
tíž mdloby lehá v unavené údy. –
Zrak poutníků stín marně hledá chudý;
muž v smutné myšlenky se tiše noří
a uzdu pustil žíznícímu oři,
co matka v slzách hledí v obzor rudý
a děcko tiskne k srdci. Pusto všudy.
„Ach, Pane na výsostech, zpomoz!“ vzlyká;
a hle, jak padla k zemi slza její,
svou ručku děcko vztáhlo – pokynulo,
a z rosy svaté palma štíhlá vzniká,
jí ve větvích se zlaté plody chvějí
a hebké listí v stín je přivinulo.
81
II.
Dál spěli pouští. Noc juž hlavu zvedla,
tu snivou, v nížto dumná něha plane,
kde místo rosy hvězdy třpyt jí skane
na svadlý květ, jejž cestou ležet shledla.
A bázeň chmúrná dál jich kroky vedla:
ach nevědí, kde mdlá jich noha stane,
ryk nepřátel k nim, zdá se, ještě vane
a mořem úzkostí jich duše bředla.
Tu pouště král se vstříc jim řítí, běda,
a Matky tvář se v slzách k nebi zvedá. –
Div Boží! Kde zášť lidstva Tvůrce stíhástíhá,
sám dravec k ochraně se Jeho zdvihá:
jak dál šli, měsíc stříbro své v poušť házel
a lev – stráž čestná – v dál je doprovázel.
82
Obrácení sv. Longina.
„Zda máš pro mě odpuštění slova,
k Tobě zdvihám, Paní, ruce spjaté;
Tys, ach, matkou Jeho, – o rci, svaté
srdce Tvé, zda pro mě milosť chová?
Bys jen věděla, jak vždycky znova
v hruď mou bodá osten viny klaté,
co v mé skráně litou záští vzňaté
padla krev ta svatá – Ježíšova;
nuž, měj smilování, Matko, se mnou,
sluhou chci býť, kam Tvá noha kráčí“
a jí v slzách k nohoum klek’ a v pláči –
Úsměv plál jí v tváři září jemnou.
„„Hle sám krví smyl Tvou velkou vinu,““
děla, „„nuž, jdi v pokoji – můj synu.““
83
Smrť sv. Jakoba.
„Ó synu můj! má ruka žehná Tobě;
juž vínek trnový ti na skráň splítá
zášť fariseů – na dně duše skrytá,
jak zmije, jejíž neujdeš víc zlobě;
však neklesej v té chvíli teskné v mdlobě,
co život tobě? trýzeň okamžitá?
je tobě smrť jen branou, kterou svítá
zář věčná tobě připravená k zdobě.
O jdi jen, duch můj tebe doprovází,
nechť v cestu posměch lidstvo tobě hází,
v té době zvedni zrak svůj v slzách vzhůru,
tam kyne Pán ti prostřed rajských kůrů“ –
a Maria dlaň vztáhla žehnající. –
Když k smrti šel, měl sladký úsměv v líci.
84
Smrť Panny Marie.
Jak den, kdež večer v zlato moře klesá,
plá nachem zem a hory vlny lesa,
jak slunce zářící se v hrob svůj sklání,
hle, Matka Boží v tichem umírání.
To ráje předzvěsť, čím jí srdce plesá,
duch její orel vzlétá nad nebesa,
co plane tvář jí v božském usmívání,
hled její nemá slz a ústa lkání.
A vzduchem jak by tóny zašuměly
tak tajuplné, snivé – a tlum skvělý
hle z brány nebes k ní se nese, k loži;
to andělů dav, prostřed Syn je Boží
a v náruč jímá Matku – k srdci vine...
oj v loktech těch se sladce odpočine.
85
U hrobu Marie Panny.
„Ó nechte, bratří, nechať ještě jednou
smím spatřiti tvář její svatou – lednou,
smím zlíbať v pláči drahou její ruku
a v ňadrech ztišit dravou svoji muku;
ať naposled ji zraky moje zhlednou“
děl Tomáš k druhům. – Jati prosbou bědnou
jej vedli k hrobu. V rajském čarozvuku
cos táhlo vzduchem, vůně svěžích puků,
se zdálo, z rovu vstříc jim snivá dýše
a stíny zlatých křídel táhnou výše;
a kolem písní chvěly se i skály,
jak Matku svou by do snů kolébaly...
i v bázni zvedli kámen – dech se úží –
hle, na dně hrobu květ jen bílých růží.
86
ZLATÉ STÍNY.
[87]
Královně máje.
I.
Jest země kalich teď, zkad vůně svěží
k azuru vstoupá výš nad vlny lesů
na křídle skřivana, jenž v něžném plesu
se v kruhu vznáší nad hradem a věží.
Na vodách bílý závoj mlhy leží
a rosné perly v tmavých lístkách vřesu,
jenž zachytil se skalním na útesu,
se stříbrem skvějí, jako když se sněží.
Hle, stromy v květu, větve – rubín vzňatý
a v mechu mušky spí jak paprsk zlatý.
Jest první máj, zas v zpomínkách se chvěji,
zas nitrem zašlé zvuky tklivě znějí –
zas země květ svůj na oltář Ti dává,
zas ret můj šeptá: „Maria! buď zdráva!“
[89]
Královně máje.
II.
Do stínu olší zabloudil jsem maně –
zář slunce věnčila juž horám čela –
a naslouchal jsem v tichu, jak se chvěla
ve proudu vlna, větev u mé skráně.
„Co dáte Královně?“ dech’ vítr z pláně;
„krůpějí duhy“ vlna zašuměla,
„poupata vonná, jež mi vypučela,“
v olších to chvělo, „vůni svou,“ dí stráně.
Na horách záře: „Dám vše svoje zlato,“
„hebounký závoj stkáme,“ mlhy na to,
„nejsladší písně,“ slavík tluče v křoví;
„svůj růměn,“ rdí se paprsk purpurový;
v myšlenkách stojím – bázní jat se třesu:
„Přijmeš je, Matičko? srdce své Ti nesu!“
90
Starý obraz.
Tak srdce chví se, – oči se mi kalí;
jdu v mládí zpět, chci zase děckem býti,
z kad zpomínky se ze všad na mě řítí –
jich květy sbírám, které bouře svály;
a kudy kráčím, luhy, nivy, skály,
kde slziček se rudé květy třpytí,
i staré olše, které v dumách stály,
vše kyne mi a se mnou teskno cítí.
Hle šerem větví obraz známý kmitá,
jejž věnec svadlých růží kolem splítá,
od dešťů smyt a stářím vetšeje –
a dlouho stál jsem před ním srdcem chorý:
ó mladosti má, Tys ten obraz starý
a věnec svadlý – moje naděje.
91
Consolatrix nostra.
Hle, jarní večer v červáncích juž plane
a zlatem modré hory obsypává,
list nachem hoří, perlami zas tráva
a s větví vlajou flóry mlhotkané.
Vzduch čistý je – je cítiť růže plané
i vůni fial z kalichu jak vstává,
zříť stínů tlumtlum, jak letí v lada tmavá
a záři měsíce, když v temno skane.
Ve stínu lip, hle, kaplička se bělá,
zkad dítek zaznívá v kraj píseň vřelá,
až ohlas její vzbudil vlny ze sna,
jak zlatý paprsk na větvích se třás’,
pak vzdechem mluvil ve mně, v srdce klesna:
„Ó matko, matko! neopouštěj nás!“
92
Stella maris.
Ó hvězdo jasná, Tvoje záře milá
jak úsměv sladký padá v duše stíny;
po dlouhé, dlouhé noci těžké viny
Tys žití mé zas nachem ozářila.
Květ naděje, hle, jako růže bílá,
jež zachytla se v chmúrné zříceniny,
jak pyšně vzrostla poupat plné klíny,
svou vůní snivou duši opojila.
Nuž, kol ať roste tma – v mé duši světlosvětlo,
nechť venku mráz – v mém srdci jaro zkvetlo
a tisíc písní sladkých v nitru zpívá;
nechť divá bouře zdouvá vlny žitížití,
Tvůj paprsk zlatý i tím mračnem svítí
a útěchou v mou tesknou duši splývá.
93
Mater dolorosa.
Jakoby svit a kolem Tvých skrání
koruna z trnů, tak se mi zdá,
pod její tíží hlava se mdlá
na rámě Jana ve slzách sklání.
„Ó vy, jenž jdete kol těchto strání,
zda vaše bolesť větší mé, zda?“
slyším Té, matko, šeptať, kol jda
a z oka tryská slzí proud maní.
Ano! o Matko, co jsou mé žaly
jak jarní bouře, jako stín malý
který mně náhle přes cestu pad’ –
Ó půjdu šťasten, nechť srdce kruší
bolesť a hoře; obraz Tvůj v dušiduši,
nejtěžší kříž já ponesu rád.
94
Sonety štědrovečerní.
I.
Je smutno dnes v té chudé mojí celle,
kam jenom měsíc paprsky své stele,
a kolem oken jenom vítr kvílí,
jak upomínka, v duši mojí chvílí. –
Dnes štědrý večer?! – Cítím, na mém čele
jak chví se ztracených snů křídlo skvělé
a na rtu juž se třese úsměv milý,
to zlatý motýl v mrazu zabloudilý.
Nuž stromek sem a světlo, zlaté pruhy
ať zazáří v mou cellu bleskem duhy,
by všecko kolem v jeho třpytu zkvetlo;
pak skloním čelo dumné v tichém blahublahu,
by jako anděl od věčnosti prahů
mé mládí na chvilku jen ke mně sletlo.
95
II.
Zas štědrý večer! teskné vzpomínání!
to mladosti sen v duši mou se sklání,
jak tehdy matce v klín – v dlaň kladu čelo
– kéž na srdci jí spočinout by smělo;
tu ruku svadlou cítit na své skráni,
rty její šeptať slova požehnání,
tak plno štěstí v duši míť – tak vřelo,
jak by se ňadrem jaro rozletělo –
O dobo touhy svaté, chvíle snění!
nač voláš ke mně z hlubin zapomnění?
nač lákáš zašlé sny zas v duši zpátky,
ty chvíle blaha na klínu mé matky?
nač vábíš slze v líce moje zprahlá?
– a bolesť na dno duše mé až sáhla.
96
EPILOG.
Ty květy chudé na oltář Ti kladu;
mě provázely žití smutnou chvílí
a nyní, kdy mé nitro opustily,
je přijmi, Matko, lásky za náhradu.
Já natrhal jsem v upomínek sadu
květ jejich vonný, zářivý a bílý –
však teď, kdy loučiť mám se, nemám síly
a slzy zvolna v ně se řinou v pádu –
[97]
Vím, prostý dar jsou, jejž Ti vděčen nesu,
ne víc než jako chudá kytka vřesu –
a přec i v ní je vůně sladká skryta,
tak z písní těch, jež ruka moje chvátá
Ti k nohám složiť, veliká a svatá
má láska, Matko, Tobě v ústret kmitá.
98
OBSAH. Strana
Prolog7
I. Obraz Madonny.
Po letech13
V mém nitru14
Regina angelorum15
Je ticho kolem16
Co šumí listí17
Mare amaritudinis18
V zamyšlení19
Otázka20
Svatá stráž21
Vzpomínka22
Pohádko mládí23
Zaváto všecko24
Ve stínu žití25
Paprslek zlatý26
Mé štěstí27
Vy doby zašlé28
II. Reminiscence na píseň písní:
Ó znám Tě31
Sonet o Tvé kráse32
V jejím pohledu33
Ó mluv, má Paní34
Mé srdce bdí35
V touze36
Mé srdce ranila jsi37
Tam v stínu počkám38
Kde dlíš39
Navrať se, navrať40
III. Růženec:
Tu nad mým ložem43
Jehož Jsi Panno počala44
S kterým Jsi Alžbětu navštívila45
Jehož Jsi Panno porodila46
Jejž Jsi Panno v chrámě obětovala47
Jehož Jsi Panno v chrámě nalezla48
[99]
Jenž se krví potiti ráčil49
Jenž bičován býti ráčil50
Jenž korunován býti ráčil51
Jenž těžký kříž nésti ráčil52
Jenž ukřižován býti ráčil53
Jenž z mrtvých vstáti ráčil54
Jenž na nebe vstoupiti ráčil55
Jenž Ducha sv. seslati ráčil56
Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil57
Jenž Tě, Panno, na nebi korunovati ráčil58
Requiescant59
Salve Regina:
Salve Regina63
Mater Misericordiae64
Vita! dulcedo!65
Spes nostra66
Salve67
Ad Te68
Exules filii Hevae69
Ad Te suspiramus70
Gementes et flentes71
Oculos Tuos ad nos converte72
Oclemens73
Opia74
Virgo75
Legendy:
Narození Panny Marie79
Slzičky Marie Panny80
V poušti I., II.81, 82
Obrácení sv. Longina83
Smrť sv. Jakoba84
Smrť Panny Marie85
U hrobu Marie Panny86
Zlaté stíny:
Královně máje I., II.89, 90
Starý obraz91
Consolatrix nostra92
Stella maris93
Mater dolorosa94
Sonety štědrovečerní I., II.95
Epilog96, 97
E: tb; 2004
[100]