Krotké znělky
didakticko – humoristického obsahu
od
Františka Zdobnického.
V Praze 1859.
Tisk a sklad Kat. Jeřábkové.
[1]
1.
Navedení k tvoření znělek.
Ptáš se, bratře! jak se tvoří znělky?
Ejhle! já Ti navedení dám,
A pokud Tvou ostrovtipnost znám,
Nebude Tvůj klopot tuze velký.
Pramen znělek jesti věru mělký:
Pakli osm ženských rýmů mám,
Mužských šest k nim chytře přimíchám,
Hle! toť kostra dokonalé znělky.
Věř mi, tento druh se lehce rodí,
On se pleti krásné ctiteli
K vyjevení lásky čisté hodí.
Pusť se tedy bez strachu a směle
V básně tyto, milý příteli!
Vylij v znělku city lásky vřelé.
[3]
2.
Přítel tvoří znělku.
Krásná jesti zář jitřních červánků,
Přísností se pyšní Radamant,
A když vůni dýše Amarant,
Přírody což nad tu radovánku!
O libosti zefyrových vánků
Mnohý tlustý svědčí foliant,
A když svědomí co diamant
Čisté, což nad poklid tichých spánků!
Hrůzoslavné v ucho hučí takty,
Když věhlasný Rýna vodopád
Vlnobití vede v katarakty:
A však nade krásy vše krásnější
Drahomíru mou musím já zvát,
A mou lásku k ní nejplamenější.
4
3.
Druhý přítel odpovídá.
Aj! výborně, drahý přítelínku!
Důkaz, že’s můj návod pochopil,
A však trochu mnoho’s vyklopil
Cizopanských v báseň kudrlinků.
Pakli’s volil českou krásotinku,
Jížto srdce své jsi zasvětil,
Abys lásky vřelé vydobyl,
Vystříhej se cizích slov a klínků.
Nač se v sadech potuluješ cizích?
Naše řeč nad míru bohatá,
Máť pro lásku názvů zlatoryzích.
Kdo cit jeví slovem jednoduchým,
Ať i mluva není květnatá,
Pohneť on i srdcem citohluchým.
5
4.
Znělek proč užívám.
Znělkové proč užívám prý formy,
V nížto láska pouze vévodí,
Anaž prý jinam se nehodí?
Já dle vlastní řídívám se normy,
Byť i z choutky této vzešel spor mi,
Uchu mému znělka lahodí,
Mužský rým když s ženským závodí,
Slouží zápas takový za vzor mi.
Já, jež křivdu utrpěla velkú,
I s neláskou sblížnit zkusil jsem,
Náhodou v nenávist přišlou znělku.
Jsemť já sice vždy nad míru skromen,
A však, nikdy neuvěřil jsem,
V znělkách žeby tkvělo malum omen.
6
5.
Captatio benevolentiae.
Nechtěj přísně všímať si mých znělek,
Rýmů, nožek, celé soustavy;
Pokazíš svévolně zábavy,
Spokojen buď, líbí-li se celek.
Mílek v toule svém má tolik střelek,
A předc’, často jda na výpravy,
Místo srdce střelí do hlavy.
A pak všímni sobě, bratře! včelek,
Ony po lukách se v bystrém letu
Vůkol planých mihnou květinek,
Z plných pouze medy ssají květů.
Kdo jen vady v spisech vytknout touží,
Celku nedbaje na oučinek,
Jiných nudí, sám pak sebe souží.
7
6.
Čeho jest zapotřebí?
Má-li bujně kvést literatura,
Cechovní pořádek nepanuj,
Každý o své vlastní noze stůj,
I nejmenší škodí diktatura,
Slabší síly tlačí jako můra;
Každý na své vlastní slávě kuj,
Cestu si k uznání vybojuj,
Kamarádství v slávě jest nestvůra.
Dokud panují sobecké strany,
Zástupnice vlastních náhledů,
Vášnivé jsou chvály aneb hany.
Pouze radou kritiky nestranné,
Psané bez všelikých ohledů,
Literární život bujně vzplane.
8
7.
Imitujícím básníkům.
Básníkové! věků našich chlouby!
Vlasti Vámi kyne oslava,
Obraznosti Vaší ouprava
Opustí-li cizopanské loubí,
V národní-li smýšlení se vhloubí;
Nyní básní Vašich záplava,
Vzdychobolná mnohých soustava,
V sadech cizích vyhledává chlouby.
Vaše výtvory v německém doubí,
Místo v hájích Slávů lípových,
Rostou, co po dešti letním houby.
Našich vřelých díků si získáte,
Pakli imitací jalových
A těch vzdychotů se odříkáte.
9
8.
Básníkům bolem sklíčeným.
Chcete věčně bol na odiv nosit?
S citem kokettovat smýšleným?
Srdcem vychloubat se sdrceným?
Stále o soutrpnost žebrat, prosit?
Chcete věčně papír slzou rosit?
Zrakem ve svět zírat šíleným?
Princům podobat se zakleným?
Stále jen bolestné dojmy kosit?
Bol Váš nikdy mne nerozesmutí,
Aniž lkání Vaše selhané;
Nudí spíše, ba i k smíchu nutí.
Patřte vůkol na ten svět překrásný,
Pohled boly Vaše rozvane,
Cit Váš bude nepodjatý, jasný.
10
9.
Básnící odpovídají popisem bolů.
Hloubka nepojatých posud bolů
Srdce mého jest tak hluboká,
Výška trudů mých tak vysoká,
Že od severního země pólu,
Zasahá až pod polední dolů,
Cesta vzdechů mých tak široká,
Hora nářků mých tak veliká,
Žeby nesti měli dost dva spolu.
Utrpení mé jest tak nesmírné,
Že mi nedopřeje oddechu,
Ono jest tak kruté, srdcežírné,
Nesrozumitelné, nevýslovné,
Že nalezt proň nelze útěchu;
Zkrátka: Nic mu v světě není rovné.
11
10.
Co nejvíce bolí.
Kdyby samých slz se vyprýštilo
Ze všech světa pramenů a skal,
Kdyby vzdechů roj se větrem bral,
Nebe místo dešťů slze lilo;
Boly, jakých kdy se v srdcích krylo,
Zefyr kdyby na svá křídla vzal;
Z oblak veškerých papír se stal,
Kdyby moře samý inkoust bylo:
Ach! to vše by ještě nestačilo,
Pojmout kolossálnost bolů těch,
Jakých srdce moje zakusilo –
A však boly snášet, jest mi lehce;
Leč bol těžší ten, že žádný Čech
Utrpení mému věřit nechce.
12
11.
Nepřátelům těchto nesmírných bolů.
Weltschmerz! Weltschmerz! snadno Vám jest říci!
Vám, jenž naň zlovolně sočíte,
O barvách co slepci soudíte,
Rcete, zdali lze od Vás dosíci
Jisté světobolu definicí?
Vy, co bol a trud jest, nevíte,
V stálém blahu sobě hovíte,
Což nemáte jinou k haně píci?
Že rozoumků Vašich temnou svící
Nelze osvětliti jiných trud,
Září hněvu blesk na Vašem líci
Nechte svoje péče věčně bdící;
Pakli v světobole vězí blud,
Medle, kdož smí, že nezbloudil, říci?
13
12.
Život na Parnase.
Parnas kopec slávy rouškou krytý,
Ne každému volný přístup dán,
A však vrchol jeho ze všech stran
Zasvěcencům pouze odekrytý.
Ejhle! tu písálek pracovitý,
Pilností malý si dobyl stan,
Leč že zápal v básních padělán,
Selhané že hlásá světu city,
Sotva pracně nahoru vyleze,
Již té slávy trochu zahyne,
V moře zapomenutí se sveze.
Pravý básník hravě se ocítí
Na vrcholku; sám se vyvine,
Nesmrtelné jemu kyne žití.
14
13.
Pokračování života na Parnase.
Aj! jaké na kopečku Parnásku
Čilé rojení a hemžení!
Jedni božskou Musu básnění
Za prodajnou považují krásku;
Druzí život celý dají v sázku,
Bohorovné krásné umění
Cílem drahých jejich snažení,
Ryzí nesou k vědám v srdci lásku.
Jiných na vrcholi drahná léta
Zakoupená drží kritika,
Pustí-li je, již po nich je veta.
Tu novelky plést vidím, tam zase
Překlady se živit mladíka;
Ejhle! život čilý na Parnase!
15
14.
O všelikých druzích umělců.
Jeť umělců druh bez povolání:
Jedni sotva péro namočí,
Trochu v službě Mus zaotročí,
Již volí řemeslo: „Spisování“
Druzí herci jsoutě velikáni,
Tělem kroutí, svraští obočí,
Ruce zatnou, okem zatočí,
Velicí, slavní to intrikáni!
Plátno kazí barvami druh třetí,
Do všech výstav sílá obrazy,
Kde jich sláva padne mezi smetí.
Čtvrtí trýzní nástroje hudební,
Jimi dnem i nocí ourazy
Trpět musí sluchové sousední.
16
15.
Jak radno psáti.
Slovy lehce pochopitelnými
Větších moudrost činí pokroků,
Více pravda stěží ouroků,
Nežli spisy tuze hlubokými.
Na neřesti lehynkými šprýmy
Ráznějších lze činit outoků,
Lží se padne lépe do boků,
Nežli slovy velmi učenými.
A však prostě psáti má své meze,
Kdo jich lehkovážně překročí,
Do bahýnek sprostoty se sveze.
Ba i šprým má vyměřených hranic,
Kdo jich úmyslně přeskočí,
Žertem podlým neprospěje pranic.
17
16.
Chvalozpěv písní.
Blaze! komu pěti dáno písně,
A kdo cítí v sobě zárodu,
Svému zavděčí se národu,
Vylévá-li radosti a tísně,
Ples a smutek v roztomilé písně.
Zpěvy mnohou léčí nehodu,
Národ zpěvný nezná podvodu;
Blaze, komu pěti dáno písně.
Komu Bohem dobrým vloh jest dáno,
Hudbou slova zpěvná zdobívej,
Písní aby mohlo být zpíváno.
Hle! jak velekrásně stojí psáno:
„Pracuj, zpívej a se modlívej!“
Blaze, komu písně pěti dáno.
18
17.
Formulář kritiky.
Ze všech herců, zde vystupujících,
Ani jeden Tobě podoben,
Pouze Ty jsi právem ozdoben
Láskou všech umění zpytujících
Autorit a hru Tvou milujících.
Cenou útvarů Tvých uchopen,
Ejhle! nejsem dosti zásoben,
Názvů vyřknout Tebe zbožňujících.
Ach! Tys jediný ze všech umělců,
CHoulostivých jenž se vystříháš
Ve hře oblíbených kotrmelců;
Anž k velkému stále hledíš celku,
Lásku naši pojištěnu máš,
Aniž lze Ti upřít slávu velkú.
(Pravá cena této kritiky se pozná, když se začáteční písmena znělky přečtou.)
19
18.
Podobizny, veliké pokušení.
Podobizno! názve sladkých zvuků!
Kouzel mocných slavná nádobo!
Rodin tichých jemná ozdobo!
Kdož necítil touhy sladkou muku,
Šírým světem velkých zplodit hluků
Tebou vlastních tahů podobo!
Záměrů sobeckých zásobo!
Cíle tužeb hrdých nedouků!
Mnohý zalže si, že byl vybízen,
Že naň doleháno ctiteli,
Světu by dopřál svých podobizen.
Jiný tahy své dá v kámen rýti,
Ptáno-li k jakému oučeli?
Sámť prý, že té slávy hoden, cítí.
20
Jindy a nyní.
19.
Kavárny – jindy.
Hle! kavárny před dvacíti lety!
Svěží dívka očí jískřících
Ve dvou kávu nesla konvicích,
Vůkol stolů kmotřičky a tety.
Jedenkrát za týden vyšly Květy,
Místo plynů, temně zářících,
Svíček bylo jasně svítících,
Ach! jaké to krásné byly světy!
Místo orkestrů a kapelníků,
S harfou a copánkem Pepíček
Zasloužil si peněžitých díků;
Někdy Kapoun shrbený a starý,
Tóny loudil z malých housliček:
A předc všady tiché zniky, zdary!*)
*) (Původně stálo: A předc život laciný a jarý.)
21
20.
Kavárny nyní.
Pozorujmež nynější kavárny!
Ve všech plyny skvěle zářící,
V stolcích mramor jemně chladící,
Pro karban zvlášť oddělené hrárny,
Po stolech leží celé cukrárny;
Ku posluze, sem tam slídící
V černých fracích bystří chlapíci,
Plat beroucí vůdce jonák švarný;
Malba stěn poskytá pohled pestrý,
Sochy v koutech stojí broncové,
K hudbě zřízeny malé orkestry;
V řečech všech žurnalů a lístečků
Leží sem tam celí plukové:
A však drahota v každém koutečku.
22
21.
Čtenáři slabikáři.
Neodbytná pro kavárny sužba
Jest čtenářův nenasytný cech,
List v jejich lapený tenatech
Vyrvat jim, marná by byla tužba;
Ni žurnalů zdvořilá výdlužba
Nelze jim vynutit k čtení spěch;
Přání Tvému nevymůže slech
Ni markérův protekce a služba.
Oni právem konsumenty slují,
Ve své vášni nejen noviny,
I ty inseráty slabikují.
Čtením časopisů marně ztráví
Den ode dne celé hodiny:
Jsouť kaváren praželezné krávy!
23
22.
Besedy jindy.
Ach! jaké to upomínky krásné,
Na blahé před lety besedy!
Čarovné bývaly pohledy
Na postavy vnadné, tváře jasné.
Ach! jak plynuly tam doby šťastné!
Mírné panovaly ohledy,
A kam oko mělo rozhledy,
Spolek celý srdce měl souhlasné.
Atlas drahý nešumíval sálem,
Jednoduchá všady ouprava,
Černý frak nebýval mody králem.
Sestavení půvabné, ouhledné,
A jaká konečně zábava!
Jakby z rodiny vše bylo jedné!
24
23.
Bály – nyní.
Nyní v skvěle osvětleném sále
Trub a kotlů rozléhá se hluk,
V pravo, v levo rozestaven pluk
Garde-dám, obětných strážkyň v bále;
Výbor sálem poletuje stále,
Řady staví, do dvou tleskne ruk,
K tanci znamení dá hudby zvuk,
Promenádám hlásá se: Finále.
Tancují se: valčík, kvapík, polky,
Kadrilly, mazurky, a tremblant;
Oko Tvé však darmo hledá holky,
Nalezá zde jen slečinky pouhé;
Mladík k tanci musí být zapsán,
Sic mu kynou chvíle nudné, dlouhé.
25
24.
Kadrily.
Výbor velí, hudba počne hráti,
Nepohnutě stojí řadové,
Dvakrát čtyry dozní taktové
A již vidno vše podílu bráti.
Jedni hnou se k předu, zas se vrátí,
Sem tam chodí černí frakové,
Pohýbání jesti takové,
Slabý že se ani dech nezkrátí.
Ruce zvadlé visí podle boků,
Z kadrilly se zhusta vyvine
Pouhé vyštřídání stejných kroků.
Někdy jeden neb druhý z mladíků
K živější se formě vyšine;
Leč nenalezá následovníků.
26
25.
Nynější tance.
Ach! není tu starých polek více!
Kde se volným krokem tančilo,
Až pohlednout bylo přemilo;
Nyní pouhým spěchem hoří líce,
Tancem unavným se kazí plíce,
Točení-se kvapné přežilo
Polku, jíž se žití skončilo;
Tremblant jest nevěrná odpadlice.
Jednoduchost se nelíbí více,
I mazurka polka jesti květ
Nejnovější tancův komposice.
Rejdovák odpočívá v pokoji,
I strašák již dostal výpověd;
Jen kadrilla cizí pevně stojí.
27
26.
Nynější hudba.
Ach! jaké podivné slyším zvuky!
Jest to hudba slavných pradědů?
Kamkoliv své sluchy zavedu,
Strašlivé urážejí mne hluky,
Pro znatelské ucho pravé muky.
Hudba nyní bez všech ohledů
Kreslí řvání litých medvědů,
Ba i nápodobní srdce tluky,
Lidu shon, vřelé stisknutí ruky,
Honby lomoz, poušti, popravy.
Not se divě hemží celé pluky.
Pak těch zbrklých a slaďounkých Vlachů
Takové jsou v skladbách soustavy,
Posluchačům že vyloudí strachů.
28
27.
Hudba taneční.
I z té hudby bálové-taneční
Krásná jednoduchost zmizela,
Zraky skladatelů zastřela
Honba po effektech bezkoneční;
K tanci hudba cestou jde zpáteční,
Ba kam dříve ani nesměla,
Někdy zabloudí do kostela,
Někdy zní co trubice váleční.
Kde se effekt nový povyskytne,
Druh druhému tak jej závidí,
Sám že v skladbě vlastní se ho chytne.
Tak se komponistův vkus již spletl,
V hudbu že se míchat nestydí
Pískot, zvonky, páru, flašinetl.
29
28.
Hudba pro budoucnost.
Což ta hudba věky pro budoucí!
Nejnovějších časů divný květ,
Dávajíc pravidlům výpověd;
A tak nesrozumitelná jsoucí,
Že jí rozumí jen ctitel vroucí,
Jenžto více má, než smyslů pět,
Ona v novinách, by žasnul svět,
V slávozvučné dává bubny tlouci.
Ona v skladbách lahodám melodním
Praučenou dává výpověd,
Jmenujíc je zbožím staromodním.
Aby zakryla svou nemohoucnost,
Hlukem šálí slouchající svět:
Hle! toť slavná hudba pro budoucnost.
30
29.
Zpěvci, ukrutníci.
Bolem tichým srdce mi krvácí,
Slyším-li, jak z mýlných návodů
Hlasu svého božskou lahodu
Marně kazí z nových škol zpěváci;
Místo zpěvu křičí a burácí,
Sobě a svým hlasům na škodu,
Rozumných nešetří důvodů;
A však osud nedbalost jim splácí,
Místo umělců jsou věční žáci;
A kde jiní touží ku předu,
Jim se hlasu vytrvalost ztrácí,
Jejich zpěv pouhou se stane prací,
Zpívajíť bez moudrých ohledů,
Až jim hlasu život dokrvácí.
31
30.
Nynější řemeslníci.
Což tu žádných není řemesníků?
Kam obrátím udivený zrak,
Vše se oku jeví naopak:
Samých od řemesel odpadlíků,
Všady vidět velkotovárníků.
Starých mistrů sprostý zmizel znak:
Z těch, co šíjou spodky nám a frak,
Stalo se již těla ozdobníků;
Ševčík sobě pyšný titul dává,
Jeť on: Fussbekleidungs-inžinýr;
Zedníkům palírův se nadává;
I žebrák již za svůj stav se stydí,
Jeť on: A la minuta kasír;
Ekonomem sluje, kdo pluh řídí.
32
31.
Pokračování o řemeslnících.
Místo šumařů umělce máme,
Bednář sluje sudů ploditel,
Hrnčíř ohříváren stavitel,
Místo sládků pivotvorce známe;
I ten, ve skalách co kámen láme,
Minerálů jesti množitel,
Gastronomův vyšší učitel
Hospodský je, u něhož jídáme.
Barvíř chemický velko-továrník,
Truhlář hotovitel nářadí,
Mistr kovář jest železotvárník.
Volopytvec říká se řezníku:
Ejhle! ať mi někdo poradí,
Kde naleznu starých řemesníků.
33
32.
Pokroky v řemeslech.
V našich časech kovy, páry, dýmy,
Světem šírým mocně hýbají,
Ač mnozí novot se lekají,
Jeť to tak s vynálezy novými:
Jedněm nesou, druhým berou příjmy.
Síly přírodní jsou v turnaji,
Slouží veřejně i potají
Veškerenstvu kouzly odkrytými.
Žádných mezí nezná pokrok čilý.
On nešetří úzkých ohledů,
Spíše jej překážky vedou k cíli.
Psovi podobá se, který štěká,
Kolo když se točí ku předu,
Člověk, jenžto pokroků se leká.
34
33.
Chvála venkova.
Blaze mu! kdo městských vzdálen hluků
Volky svými oře půdu svou,
Krásu přírody kdo vznešenou.
Požívá ve stínu starých buků.
V houšti zaslýchá slavičích zvuků,
Voda z pramene mu posilou,
Kvítí dýše vůni rozmilou,
Hlučně znějí zpěvy ptačích pluků.
Qui procul negotiis na venku,
Má kvetoucích dítek několik,
Roztomilou vedle sebe ženku,
Což nad život ten, třikrát mu blaze!
On pohřeší města hluk a křik,
Nezasteskne si po slavné Praze.
35
34.
Chvála měst.
A však mají města též své vnady,
Vše, co krásného, tam bytuje,
Věda, umění se pěstuje,
Příhody pro všechny najdeš rady,
Všech výrobků vzácné vidět sklady,
Život společenský panuje,
Ve všech třídách čilost koluje,
Chládek blízké poskytují sady.
By nevznikly nouze, žízně, hlady,
Dávají se plesy, zábavy;
Každé město má obecní rady,
Proti všem neřestem pevné hrady,
Spolky, učiliště, ústavy:
Hle! i život v městě má své vnady.
36
35.
V městech nebezpečno.
Pro mladistvý věk velká jsou města
Ourodná rodiště záhuby,
Otcův pýchy, matek vejchluby,
V zkázu vábí svodná v městech cesta.
Mladíku přišlému z mala města,
V kterém život vedl holubí,
Na hladké salònův paluby,
Otevírá mnohá se necesta.
Neuvyklé a svobodné žití,
Jakéž mu bez míry volno vést,
Zaplítá jej do všelikých sítí.
Pro mladíky velká mají města
Tolik záhubných a svodných cest,
Že vyvázne sotva jeden ze sta.
37
36.
Chvála piva.
Odpusť, Muso! znělek láskozpěvných,
Že i pivo znělkou opěvám,
Poskytáť věhlasný nápoj nám
Rozkoší tak mocných a tak zjevných,
Pohnutek že krásných mám a pevných,
Slávu pěti piva lahodám;
A však dílo těžké podnikám,
Nestačí tu názvů prostých, levných;
Pivo ctností má tak nevýslovných,
Lahod svodných, tajuplných vnad,
Málo nápojů že jemu rovných;
Pivo tak kouzelných dojmů jesti,
Pravý-li v něm chmel a dobrý slad,
Zpěvem že se výše nedá vznésti.
38
37.
Sláva vínu.
Ňácí ať z choutečky mne sobecké
Protivníci neobviňují,
Vínu též znělčinku věnuji,
Já rozdíly vín neznám vědecké;
Vím však, že porýnské aneb řecké
Mezi výtečná se vřadují;
Nade všechna však si libuji
Naše Mělnické a Žernosecké.
Víno tolik má do sebe lahod,
Tolik lákavých milostně vnad,
Co za časů jarních lesy jahod.
Víno tak mohutných dojmů jesti,
Že je nelze dosti opěvat,
Anž si k slávě cestu samo klestí.
39
38.
I voda hodna chvály.
Zapěj, lyro! hlučnou chválu vody,
Zazni tónem slavně zvučícím;
Voda zdrojem jesti živícím
Milou matku-zem s jejími plody.
Pro veškeré člověčenstva rody
Nápojem zázračně sílícím,
Bez ní po lahůdkách slídícím,
Choutkohoncům nelze slavit hody.
Voda takových má kouzel v sobě,
Že podá i léků nehodám,
Jakých hrozí nám v tuhé chorobě;
Voda jest tak neocenitelná,
Že i výčitky se nelekám:
Znělka má že jesti vodnatelná.
40
39.
Upomínka na Anakreona.
S myslí bodrou sladké víno pil jsi,
O Anakreone rozmilý!
Dnové šťastní Tobě zářili,
Sladké všeblažící lásce žil jsi,
Slávy věnce milostenkám vil jsi,
I kdy doby kruté bouřily,
Zpěv Tvůj vůkol dával posily,
Čelo pranikdy nezkabonil jsi,
Veselost a rozkoš vůkol sil jsi.
I kdy péče tebe tížily,
V srdci boly jasnou tváří kryl jsi,
Lásky všeobecné vydobyl jsi,
O Anakreone rozmilý,
Kéžby ještě mezi námi žil jsi!
41
40.
Něco o doktořích.
Doktor práv a doktor medicinae!
Oba učenci jsou hlubocí,
Oba v postavení vysocí,
A předc jich nedůvěra nemine,
Odkud divný tento úkaz plyne?
Jedni jmění, druzí nemoci
Léčí, avšak z jejich pomoci
Pacientům škoda někdy kyne.
I kdy šťastný jeden aneb druhý
Léčením docílí výsledek,
Všechny sobě nenakloní kruhy.
Blaze těm, jimž čas tak sladce plyne,
Že k nim nemusí po celý věk,
Doktor juris, ani medicinae.
42
41.
Těžká volba.
Hydro-, homöo- či allo-pati!
Komu přednost dát, jste v rozpacích,
Neodhodlanost čtu ve zracích,
Důvěra v těch pádech, milí zlatí!
Více než upřímné rady platí.
Žádný z nich nezná se v zázracích,
Aniž z nítek se rozpadacích
Život nový komu lze utkati.
Kdo se chládku aneb vody štítí,
Hydropatů ať se varuje;
A kdo trochu slabounkým se cítí,
Hned ať doktorů nevyhledává,
Špatně o své zdraví pečuje,
Bledé bázni kdo se slepě vzdává.
43
42.
Slaďouškové.
Lidé jsou, jimž sladkost kape ze rtů,
Slůvko každé plyne z úst co med,
Slaďouškové tito na pohled,
Ani mušce neublíží v žertu;
Náhodou-li zmínka jest o čertu,
Oči sklopí, strachem blednou hned,
Ruce mnou, na hříšný lají svět,
Kázeň přísná vine se ode rtů.
V temnu však a tajně jsou uvyklé
Mravokárné tyto dušičky,
Proti bližním černé kouti pikle.
Zjevně červu uškodit se stydí,
Z tajné zálohy svět celičký
Strojem osnov chytře spletlých šidí.
44
43.
Obojetníci.
Mnozí tajným šepotem do uší
Vše odbývat mají ve zvycích,
Jsouť to lidé o dvou jazycích,
Pro přímost a pro jistotu hluší;
Stále mají za to, vše jen tuší,
Zraků semotam jsou pídících,
Po tajemství pilně slídících,
Pomluv šípů plnou mají kuši.
Ramenama krčí, oči klopí,
Hovor pochybnostmi oplývá,
Stále větří bližních chybné stopy,
Něco zjeví, něco nedopoví,
A co chvalitebné, ukrývá
Jazyk jejich dvousečnými slovy.
45
44.
Pokračování o obojetnících.
Uzří-li obojetníci tito,
Žen anebo mužů plačících,
Mluví hned o velkých hříšnících,
Jichžto jim z plného srdce líto.
Soutrpnost jich děravé jest síto;
Uzří-li rozumně spořících,
Tvoří z nich lakomců šidících,
Ba dokonce zištná lichva prý to.
Z mušek zponenáhla činí slony,
Soucit, jímž se chlubí před světem,
Prázdný, hluchý co bez srdce zvony.
Doufám, že popsaní ohavníci
Hnusným Tobě budou předmětem,
A že odevrátíš od nich lící.
46
45.
Citlivůstkáři.
Podivnáť citlivůstkářů třída!
Oni klopí oči, ruce mnou,
Soucitem se v jiných srdce drou,
K slzám pohne jich bližního bída.
Svědomí jich čisté jako křída,
A když nehodu uslyší zlou,
Soutrpností již se rozplynou,
Slovem neurazí ani žida.
Srdce jich slov rázných již se leká,
Možnost svárů ani netuší;
Mně jsou protivná ta srdce měkká,
K činům smělosti se nedostává,
Pouhé city mužům nesluší,
Potměšilců z nich se snadno stává.
47
46.
Dobrotiska.
Znáte je, ty bodrá dobrotiska!
Jichžto srdce z vosku být se zdá,
K nimž se drzé hejno tlačívá
Přítelinků ze vzdálí a z blízka;
Na jich stolech vždy lahodná miska
Parasity smělé sitívá,
Dobrotisek takových mívá
Město každé, ba i každá víska.
Lid je vůbec jmenuje dobrými,
Leč jaká to medle dobrota?
Kde se zhusta marně zmaří příjmy.
Hanlivou ji nazývám slabostí,
V jejímž klíně ba i holota
K zkáze jiných směle se uhostí.
48
47.
Soustružníci slov.
Mámeť jich, jenž slova soustruhují,
Hovor vážně plyne jak by tisk,
Hojnou zásobou nových názvisk
I v nejmenší větě kokettují.
Neuvyklý obrat považují
Za největší v krasořeči zisk,
Mluva jich se pne co obelisk,
Ve formách starých se pohybují.
Jimť nemožno věty jednoduché
Utvořiti bez vší ozdoby,
Pro sloh prosty uši mají hluché.
V závratné jich mluva kráčí výši,
Ba konstrukce někdy urobí,
Jichž pořídku v slovesnosti říši.
49
48.
Dlažbošlapové.
Viz! jak dlažbu darmo tlapou mnozí,
Hle! jak modě slepě otročí,
Skélka zdravých nutí do očí,
Kníry pod nosem a bradu kozí,
Los jim ještě k růžkům dopomozi!
Načechraný vlas, barvené obočí,
Časem hůlkou směle zatočí,
Lorgnette se na šňůrce sem tam vozí,
Summy v cigarech drahých prokouří,
Chodit, jíst a pít jich hlavní děj;
Začasté i noční čas probouří.
Zemdlenými vůkol hledí zraky;
Duchaprázdný nese obličej
Předčasné vysílenosti znaky.
50
49.
Soudomilové.
Jeť na světě přepodivných bloudů!
Nejpodivnější z nich jesti druh,
Který na se uvalí i dluh,
Aby mohl pro malinkou hroudu
Pustit se do bezkonečných soudů.
On pro všechno ztrácí zrak i sluch,
Až nezhojitelný mu neduh
Částku jmění potopí ve proudu.
Kdo se rád a oumyslně soudí,
Nezradí mu to ni advokát;
Řekneš-li mu upřímně, že bloudí.
On i s Tebou soud započne vésti:
Sám-li se nesoudí, milerád
Snaží se, spor mezi bratry svésti.
51
50.
Slovomleči.
Zvláštních mladých umělců tu stává,
Jichžto rozmar stále růžový
Z ničehož obšírné budovy
Rozmluv planých hbitě vyvolává;
A kde hovor trochu pokulhává,
Hotovi jsou, v mžiku poznovy
Nové rozvíjeti osnovy;
Věčný smích jim kolem rtíků hrává.
Slovomlečů těchto velmi mělká
Učenosti přísné studnice,
A však smělost jich nad míru velká.
V spolcích tento druh uvítán skvěle;
Divno, jsouť i krásné dívčice
Darmotlachů přítelkyně vřelé.
52
51.
Pomlouvači.
Jiných zas hnusných umělců stává,
Jichž charakter skoro tygrový
Bližních poctivosti budovy
Slovem jedovatým podkopává;
A kde jméno dobré pokulhává,
Hned jsou zákeřníci hotovi,
Nových pomluv plesti osnovy;
Spolubratrů zkáza – jejich sláva.
Utrhačů těchto velmi mělká
Soutrpnosti lidské studnice,
A však ohavnost nad míru velká.
V temnu skryté oučinkují směle
Jedovaté tyto dušice,
Zákeřnictví oddány jsou cele.
53
52.
Klevetnící a pochlebníci.
Jazyk klevetníka roven břitvě,
Bez lítosti řeže noc i den
Bližních slávu, poklad dobrých jmen,
Mistrem jest v hanebné této pitvě.
On ne zřejmě, co voják ve bitvě,
V zkázu vodí spolubratrů kmen,
V roušku zákeřnictví zahalen
Pokrm hází pomluv lačné břitvě.
Jazyk pochlebníka škoden stejně,
On přehání chválu do očí,
Kořit neostýchá se veřejně.
Chyby kryje chytrým vymlouváním,
Meze pravdy směle překročí,
Zmámí obět svou podkuřováním.
54
53.
Závistníci.
Jsouť, jimž blaho bližních spáti nedá,
V kapse cizí peněz zásoby
Zármutek jim hořký působí,
V oku mrtvém závist sídlí bledá,
Hlava nenávistí samou šedá,
Z rozervané jim se útroby
Vinou stesky jen a žaloby,
Zrak úzkostně vůkol hledá,
Zdali někomu ze známých druhů
Štěstí snad dopřálo dáreček,
Zdali sousedům jde žití k duhu.
Běda! pakli blaho všady květe,
Bolest ta ve chladný hrobeček
Ubožátka přede časem smete.
55
54.
Pessimisté.
Mnohý všechno zří v pošmourném světle,
A když osudem neb náhodou,
S malinkou potká se nehodou,
Mluví hned o spravedlivé metle,
Na hanebné člověčenstvo spletlé;
Šťastnou-li však někdy náhodou
S blažící potká se lahodou,
Mluví zas o přízni porozkvětlé,
Jižto osud marně rozhazuje
Mezi lásky vší nehodný lid;
Štěstí bližních hořce zarmucuje
V srdcích zatvrzelé ty mrzouty;
Vše co vůkol, ruší jim poklid –
Sevřeni jsou pessimismu pouty.
56
55.
Lháři.
Má snad lež do sebe vnady tajné?
Že kdo jedenkráte začne lhát,
Buď ku pravdě již se nechce znát,
Neb se vyhýbá té blahodajné.
Lhání v žertu, byť i ne zlolajné,
Může základ ku neštěstí dát,
Mnohý důkazem jest toho pád;
Lhářův řeči zhusta jsou prodajné.
Má však lež té zvláštnosti do sebe,
Že kdo již uvykne nepravdám,
Selže měsíc i hvězdičky s nebe,
Umí lhát tak slavně lhář ze zvyku,
Že svým vlastním lžem uvěří sám,
Pravdě ubohé nedaje vzniku.
57
56.
Chvalořečnící starých časův.
Mnohý proti novotám se zpouzí,
Říkaje: Vždyť naši otcové,
Dědové a slavní předkové,
Nebyli též nezkušení blouzi;
Aniž bídu trpěli a nouzi,
Buďmež rovní jim potomkové!
Pryč s výčitkou, že nám copové
Zadu visejí nad míru dlouzí.
Ať i ten neb onen nás ostouzí,
Že jednání naše takové,
Proti duchům časovým se zpouzí,
Jiný že se nyní svět probouzí:
Jsouť to řeči vetché, jalové;
My zůstaňme předkům rovní blouzi!
58
57.
Pokračování o těch chvalořečnících.
Tyto starých časů přívržence
Těžko k přesvědčení donutit,
V pokrocích že prospěch poukryt,
Nepřístupný pro ně protivence;
Mnohý že vynález slávy věnce
Vydobyl o náš si blahobyt,
A že nelze pokrok udusit,
Který nové stále má pupence.
Tito v časech starých zakotvenci
V jistém jsou podobni ohledu
Slepou láskou chytlému milenci;
Byť i prospěch novot bil jim v oči,
Oni prudce a bez důvodů
Proti všemu, co ne staré, sočí.
59
58.
Příčina chvalořečnění starých časů.
Ty Zámrské světoznámé skály,
Stojí bezpočetná století,
Dokud stává lidských pamětí,
Stojí vždy, jak přede věky stálystály.
Jsouť, jenž pouze staré časy chválí,
Haní vše, co jim jde v zápětí,
O přítomnu nechtí slyšeti,
Minulost prý pouze hodná chvály.
Nezměnní však, co Zámrské skály,
ByliByli, jsou a budou časové,
Starcův starý zvyk sám sebe šálí.
Dobré časy byly, jsou a budou,
Lidstva zvyky jsou však takové,
Vždy že chválu starých časů hudou.
60
59.
Nynější mudrcové
Největší na světě moudrost jeví,
Jak věhlasný pravil Sokrates,
Kdo, anž k té se upřímnosti vznes,
Ví a nezapírá, že nic neví.
A však takové moudrosti zjevy
Zříme, bohužel! pořídku dnes;
Nyní blbec mnohý slaví ples,
Trousívá-li místo zrna plevy.
Mámeť nyní jiné moudré Kuby,
Jenž i s tím, co nevědí,
Ve spolcích se blýskají a chlubí.
Jsouť plňounké mudrlantstvím hlavy,
Leč kam zrakové se rozhledí,
Pohřešují rozum prostý, zdravý.
61
60.
Jak klevety rostou.
Kubík, když si krásné holil vousy,
Pod bradou se ranil, řekne se;
Loudil uslyšev to, lekne se,
I vynajde báchorku jakousi:
Že prý Kubík ženušku vzal zlou si,
Tu nejhorší v celém okrese,
Městem hned se pověst roznese,
Ba i v blízkých místech se roztrousí:
By se ženy sprostil, Kubík že si
Břitvou násilnou chtěl zjednat smrt,
A když nedomřel, že zašel v lesy.
Medle! což na celém povídání?
K večeru Kubík a jeho chrt
Vyšli si do lesa na čekání.
62
61.
Pokračování o klevetách
Skryto, tajno, čtvero jen tu očí,
Kmotřička kmotřičce šepotá:
Nehoda stát musela se zlá,
Anna Liškovic mi přišla z očí,
U veřejnost ani již nekročí!
Prosím však, kmotřičko, rozmilá!
Ani muk. A již se ubírá.
Leč kmotřička hned k sousedce skočí,
Ruce sepne, očí k nebi zdvihne:
Ach jak těžce Annu Liškovic
Za tu její hrdost trest dostihne!
Celá prý je ztrápená a bledá.
A ten mladý pán z Militkovic
Již prý tam se ani vidět nedá.
63
62.
Jestě pokračování o klevetech.
Já na pomluvné nedbám pověsti,
Avšak, přepodivná náhoda!
Vypadá ta smutná příhoda
Jako zablouzení na bezcestí.
Tak si pověst městem cestu klestí,
Tak rostoucích pomluv ouroda,
Pro jazýčky ostré lahoda,
Na titanské vzroste na neštěstí.
Jedni hněvy, druzí lítost jeví,
Třetí každého as polovic,
Čtvrtý, dát-li víru může, neví.
Medle, což na celém povídání?
Ubožátko Anna Liškovic
Byla několik dní ve stonání.
64
63.
Přímost nade všecko.
Vaše řeč budiž: Buď ne neb ano:
Rovných, přímých k cíli volte cest,
Aniž skákat chtějtež, ani lézt;
A kde přesvědčením vykázáno,
Kterou má se býti cestou dáno,
Oklikami nedejtež se plést;
Byť i slíbil kdo vás lépe vést,
Byť na vás i mocí dotíráno.
Kdo, by cíle došel, řečí lživých
Aneb lichotivých užívá,
Kdo si libuje volit cest křivých:
Snad se cíle svého dřív dopídí,
Avšak, co jiného blažívá, –
Vážnost ztrácí všech šlechetných lidí.
65
64.
Směnka.
Směnka přerozkošný kus papíru,
Prostý, neouhonný na pohled,
Obchodnické ze zahrádky květ,
Ovoce nesouc divné nad míru.
Platnost založena jest na víru,
Nezlomná v ní vězí přípověď,
Motto přísné zní: buď platit hned,
Aneb mocí propadnout úpíru.
Kdo na směnku jméno své podpíše,
V starostí se jarmo zahalí,
Jichžto tíži snášet radno tiše.
Má ten podpis těch divných vlastností
Na druhého že se uvalí,
Čeho první chytře sebe sprostí.
66
65.
Vystříhej se dluhů.
Uval na se byť malinký dloužek,
Prst lichvářům podej jediný,
Již nemáš pokojné hodiny:
Jak u řetězu za kroužkem kroužek,
Tak se vyskytá za dluhem dloužek.
Mějž si statky, pole, dědiny,
Mějž upsání, směnky, listiny,
Vezmou tobě i poslední ploužek.
Vystříhej se ve dluzích začátku,
Nechtějž platit velkých ouroků,
Jichž za dobu lichva žádá krátkú.
Střež se, dokud možno, směnky psáti,
Zárodek v nich leží ouskoků,
Jimiž k zkáze snadno lze dozratidozráti.
67
66.
Rada dlužníkům.
Pakli vystříhat se nelze dluhů,
S malým nespokoj se kreditem,
V temnu drž aktiva zakrytém,
Zjednej sobě koně, vozy, sluhu,
Do zámožných hlediž vstoupit kruhů,
Ve vydání zjevně odkrytém,
I v bon tónu, v spolcích nabytém,
Hleď zastínit závistivých druhů.
ŠpekulacŠpekulací se malicherných varuj,
Jsi-li bez svědků, buď lakomý;
Leč veřejně sem tam summy daruj.
Věřitelé budou rádi čekat;
Řekneš-li, žes trpěl pohromy,
Strachem budou i klobouky smekat.
68
67.
Mamon vždy neblaží.
Stříbro, zlato a pozemské statky
Nejsou blaha veždy pramenem,
Čarovným ku štěstí prstenem,
K blahobytu pouze jsou dodatky.
Pohled na ně oulisný a hladký
Bývá někdy v cestě kamenem,
Jejž odvrhnout mocným ramenem
Nutno, chceš-li odevrátit zmatky.
Jedněm blahostné vyplyne žití
Z pokladové štěstí nádoby;
Druhým stane se oukladnou sítí,
V niž se lidé v bahno vášní vpletou;
Mamon ba i takto působí,
Z něho že přemnohým bídy zkvetou.
69
68.
Podporujte chudých.
Uspoříš-li z svých majetků drobce,
Na chudobu nezapomínej,
Aniž se úzkostně ohlížej,
Zdali nuzný z Tvé neb jiné obce.
Ohled ber ku práci na neschopce:
Nouzi tajnou hojně podpírej,
Srdce bídě neuzavírej,
Dokud netlí v tmavé hrobu kobce.
Sousto každé chudým poskytnuté,
Bídy sebe menší podpory,
Břímě péčí bližním odejmuté
Mezi šlechetné se vřadí skutky;
Jsouť k radostem věčným otvory,
Bohulibé ku spasení schůdky.
70
69.
l nouze jest užitečná.
Nouze slavná jesti učitelka:
Dalibora housti učila,
Snad že i švihákům vnutila
V zdravé oči lorgnetty a skélka.
Z nouze městským lidem mnohá selka
Smetanu a mléko zvodnila,
Z nouze snad by se přiučila
Z planých květů medy ssáti včelka.
V nouzi přítel jeden platí více,
Nežli když jsou losy příznivé,
Bratříčků a známých na tisíce.
Ku mnohým vynalezáním pouze
Bída hnětla duchy tvořivé;
Ejhle! vznesme hlas: Ať žije nouze!
71
70.
Neuzavírejte srdcí.
Kolem srdce kůru ledovou-li
Tobě kladou krutí losové,
Neb jednání bližních surové:
Pohleď vzhůru ke sluneční kouli,
Ona, blankyt nebes obtáhnou-li
Husté mlhy, temní mrakové,
A neb zahalují dešťové,
Vítězně a skvěle se vychoulí.
Srdce Tvé budiž co slunko jasné,
Nedopusť, ať mrakem osudu
Svatý oheň lásky v něm uhasne.
Kdo se slepě urputenství dává,
V každé chmuře vidě obludu:
Tomu život mučírnou se stává.
72
71.
O podivných choutkách.
Jsouť podivné člověčenstva choutky:
Jedni chválí město, druzi ves,
Těmto smutek sluší, oněm ples.
Jedni hledají tajemné koutky,
Druzí hospody a plné soudky,
Těm se líbí zahrada a les,
Oněm nadevšechno kůň a pes,
Aneb lahůdek plné kornoutky;
Jeden po mrzké mamoně baží,
Druhý v modě spásu nalezá,
Třetích různice a sváry blaží.
Choutka má a kousek mého nebe,
Jež mi blaha veždy poskytá:
Jasné tváře vidět vůkol sebe.
73
72.
Proč se jezdí do lázní.
V modu přišlé zájezdy do lázní
Zplodily podivných lidstva tříd,
Hojení chorob a těla bíd,
Pouhou v mnohých pádech bývá básní.
Jedni zdrávi jsouce, přísné kázni
Pod níž oupí, touží odejít;
Druzí chtějí dlouhých chvíl zabitzabít
V spolcích, kde ve hrách se měšce prázdní;
Třetí třída k lázním doprovází
Jiných, ochrany jimž nutno mít;
Čtvrtá právem konečně přichází,
Jeť to ubohá chorá chudinka,
Jíž následkem lázní může bít
Z chorob vysvobození hodinka.
74
73.
Jaké choroby se léčí též v lázních.
Styděl se zahrat si doma bulku,
Vzdálených do lázní odejel,
Tam, kde člověčenstva povrhel
Na zeleném hazarduje stůlku;
Prohrav jmění svého celou půlku,
Druhou dříve zadluženou měl,
Zoufalec za humna odešel,
Vehnat sobě smrtnou v čelo kulku.
Divné byly žití jeho cestky:
Jednu části koňům věnoval,
Druhou drzé zajmuly nevěstky,
Třetí chlast, obžerství a hra v karty,
Čtvrtou zahálením promrhal,
Život rozdrobil tak na caparty.
75
74.
Každá věc má dvě strany.
Každá věc pod sluncem dvě má strany,
Z dvou-li na ni zříme stanovisk;
Z mnohých věcí jedněm plyne zisk,
Druhým výsledek slabounký, planý.
Stejné skutky jedněm nesou hany,
Jiným slávu šířících názvisk;
Tu románu, sotva se dotisk’,
Kritik jeden smutné zvoní hrany,
Druhý jej za klassický vyhlásí;
Dívka jedněm škaredou se zdá,
Jiným vzorem jest pikantní krásy.
I počasím chvály aneb hany
Tou samou dobou se poskytá:
Ejhle! věc každinká dvě má strany.
76
75.
Všelijaká vydání.
Mužští. Ach! ty přenešťastné krinoliny!
Čepce, rukavičky, pentličky,
Krajky i hedbavné střevíčky,
Tkaniny tenounké jako stíny,
Kapky: Fleur de Rose a balsamíny,
Šátečky, kožíšky, pláštíčky –
Stojí nás krám mody celičký
Tolik, co zůstavil Paganini.
Dámy. Styďte, mužové, se za předhůzky,
Jeden každý modě podroben;
Dlouhé jednou, krátké jindy šůsky,
Široké, pak úzké pantalony,
Každý kus dle mody uroben;
I Váš kroj již zřízen dle saisony.
77
76.
Pokračování o všelijakých vydáních.
Pak ty Vaše karty, hry a billiáry,
Spolkové, kavárny, hospody,
V špekulacích malé nehody,
Hry o závod, koně a kočáry,
Z cigar a tabáku drahé páry,
Dobří známí, slepé náhody,
V temnu skryté peněz odvody,
Skvostné schůzky, šampaňské poháry,
Sázky, pitky, společenské sváry,
Tajné dobrodružství všeliké:
Stojí více než pouhé denáry.
EjhleEjhle, přejte naše nám libůstky,
My však, co na duchu veliké,
Dáme Vám na chyby vše odpustkyodpustky.
78
77.
Suďte činy dle pohnutek.
Kladeš-li na váhu slavné činy,
Dříve než prohlásíš úsudek,
Radno sobě všímat pohnutek;
Každý velký čin má původ jiný,
Stáváť se, že mnohý rek nevinný,
Jemuž působí krev zármutek,
Jenž by div ze světa neutek’,
Maně skutek vykoná hrdinný:
Stáváť se, že veřejně lakomci
Štědře podporují chudobu,
Šlechetně že jednají holomci:
Sobecké seznáš-li však pohnutky,
Ztrácí všechnu vnitřní ozdobu
Tyto šlechetné na pohled skutky.
79
78.
Podivnost losů.
Divná losů našich cesta jesti:
Jeden slepé věren náhodě,
Namahání všechno odhodě,
Kam zahledne, nalezává štěstí;
Druhý pracně dráhu sobě klestí,
Aniž kdy dopluje k ourodě,
On zmítán co plavec na vodě,
Jejž ku břehům nechce loďka nésti;
Třetí libuje si pletky plesti,
Podlízáním touží působit,
Nezamítne, jiných v bídu vesti:
Čtvrtí dostanou se na bezcestí,
Možný odvrhnouce blahobyt,
Mermomocí vbřednou do neřestí.
80
79.
O stavu manželském.
K stavu manželskému není radno
Dlouho se rozmýšlet, přátelé!
Ku dívkám se míti nesměle
Lásce vadno, ba přináší chladno.
Přistárlému dít se může snadno,
Že dosáhnuv sňatku oučele,
Růžky vyrostou mu na čele;
Srdcím těžko dohlednouti na dno.
Zásnubky jsou k osudu otázky,
Po svatbách přichází odpověd;
Manželství jsou na budoucnost sázky,
Hazarduje, kdo sází bez lásky.
Pykat musí mnohý tolik let,
Kolik trvají života pásky.
81
80.
Pokračování o stavu manželském.
Nedbej na peníze, vezmi ženu,
Máš-li dostatečné obživy,
Muž milovný práce, poctivý,
Žádnou na mamon neklade cenu.
Nepohlíží toužebně ku věnu,
Mužík po manželství dychtivý;
Ženich mamonu jsa žíznivý,
Blaho lásky má za pouhou pěnu.
Manželský kdo sňatek uzavírá
V cestě ziskulačna obchodu,
Ku nesvárům bránu otevírá;
Valný počet spekulačních sňatků
Nese v sobě hojnou zárodu
Ku neštěstí již z prvopočátku.
82
81.
Divní oučinkové manželství.
Pan Strášek.
Strášek jindy v kole milých druhů
Život vedl čilý, veselý,
Maje smích a žert na zřeteli,
Zpěv a rozhovor mu sloužil k duhu;
Trochu majetnosti, trochu dluhů,
Všecko zdílel volně s přátely,
A když bol mu ztemnil oučelí,
Zahladil jej v milém bratrů kruhu.
Nyní jaková se Stráškem změna?
S lící zmizely mu úsměchy,
Ejhle! z milé stala se mu žena.
Netropte si z ubohého smíchy!
Dopřejte mu ráděj útěchy!
Manžel stalť se z něho dobrý, tichý.
83
82.
Pokračování o divných těch oučincích.
Pan Bolín.
Jindy varoval se Bolín druhů,
Život vedl smutný, zavřelý,
Maje bol a trud na zřeteli,
Co počínal, nic mu nešlo k duhu.
Více majetnosti nežli dluhů,
Nic nezdílel s svými přátely,
A když ples mu zjasnil oučelí,
Štítil objevit se v bratrů kruhu.
Nyní jaková s Bolínem změna?
V líce vrátily se úsměchy!
Z milé stala se legalní žena,
Kolem rtů mu nyní hrají smíchy;
V sňatku našel blahé útěchy;
Není již to mládec smutný, tichý,
84
83.
Zpomínka na matku.
Matko! jméno blahodějných zvuků!
Líbezných z dětinství zpomínek!
Ach jak krásných s Tebou hodinek
Ztrávil jsem, matičko! v ruce ruku!
Tys divému bránila vejpuku
By rozkvítal žití lupínek;
Rád jsem na Tvůj milý pokynek
Uposlechl i v největším hluku.
Dokud Tys ochrannou měla ruku,
Zdráv byl žití mého kořínek,
I nejmenší odvracela’s muku.
Kročiv od Tebe do světa hluků,
Hasnul blaha mého plamínek.
Kéžbych jestě poslouchal Tvých zvuků!
85
84.
Pokračování o zpomínce na matku.
Kéžbys mohla, o předrahá máti!
Nazpět se navrátit ze hrobu,
By mně možno lásky zásobu,
Jakouž jsem se učil teprv znáti,
Když Tvé srdce již zůstalo státi,
Nazpět v Tvou vyliti útrobu!
Chtěl bych, všecku světa ozdobu
I co milé mi, za oběť dáti.
A však, bohužel! se nenavrátí,
Do tmavých co kleslo do hrobů,
Marno tedy truchlivět a lkáti;
Leč k té pravdě vždy se budu znáti,
Ježto pronikla mi útrobu:
„Nic vyššího nade lásku máti!“
86
85.
Zpomínka na otce.
Smrtí Tvou jsem, otče drahý, milýmilý,
Nejlepšího ztratil přítele,
Dobrodince a pěstitele;
Vděčně zpomínám si každou chvíli,
Jak jsi moudře cestu razil k cíli,
Snášet učil zemské svízele,
Nepřipouštět boly domnělé,
Jak jsi pěstoval mladistvé síly.
Láska Tvá ochranným štítem byla,
Rada Tvoje vděčné paměti
Divou mysl často zchlácholila.
Drahná léta odpočíváš v hrobě,
Mně však co malému dítěti
Posud bolně stýská se po Tobě.
87
86.
Příteli do pamětníku.
Dříve budou jezdit po Vltavě
Parolodi z Prahy do Chuchle;
Dříve bude srdce ohluchlé
Účastnit se ve bližního slávě;
Dříve naučí se slečna hravě
Přísti len a přástvo nezmuchle;
Dříve budou tváře osuchlé,
Nezšediví žádný vlas na hlavě;
Dříve přestanou hrát v Čechách bulku,
Dříve vlasti někdo přinese
Nejen srdce, leč i jmění půlku;
Dříve národů všech kmen ku kmenu
Znát co bratr k bratru bude se:
Než na Tebe, bratře! zapomenu.
88
87.
Študentské lásky.
Tys má hvězda, perla, Tys mé nebe!
K Tobě svůj já stále vznáším vzhled,
Smrt ukrutnou volím raděj hned,
Nežli žít jedinký den bez Tebe.
Pakli los odloučí nás od sebe,
Peklem bude mi celinký svět!
Přisahalť on za študentských let,
Dokud k tobě nedoploul, o chlebe!
Na venku nastoupil ouřadeček,
Mysl odevrátil od Prahy;
Po letech přistárlý mládeneček
Choť z mladinkých sobě vybral ženských,
Staré zapomenuv přísahy...
Ejhle! konec známostí študentských.
89
88.
Jméno překáží zápalu.
Kdyby jméno Tvoje bylo: Šárka,
Aneb Božena či Zdislava,
Stala by se Tobě oslava,
Jakou Lauře připravil Petrarka;
Tys však, bohužel! jen cizí Klárka,
Jména toho divná ouprava,
Nevhodná pro znělky soustava;
V básních nezdařila by se várka
Stejně nehodí se k opěvání,
Naše Kateřiny, Barbory,
Aneb Katy, Bety v zkracování.
Upokoj se tedy, Klaro moje!
Ač i v básních činí odpory,
Přec nad vše mi drahé jméno Tvoje.
90
89.
Přírodozpytecké vyznání lásky.
Dokud nevyhynou v světě sloni,
V lesích dokud budou srnci žít,
Vůkol Nilu dokud budou pít
Krokodilův vejce ichneumoni;
Dokud divých bude stávat koní,
V jeskyních praslavných v temnu skryt
Dokud bude viset stalaktit,
Bojům s býky budou tleskat doňy;
Zákeřní dokud budou pavouci
V tenatech krev chytlých mušek pít,
Po vší zemi lezti budou brouci:
Potud bude moje srdce vroucí
Nekonečnou k Tobě láskou bít,
Tobě, dívko má! horoucně tlouci.
91
Znělky milostné.
90.
Na cestách jsem v Neapolitánsku
Na cestách jsem v Neapolitánsku
Divíval kráse se čaroměst.
Dále vedl mne úkol mých cest
K velkolepým stavbám ve Britansku;
Žasnul jsem nad půvaby ve Kdansku,
Oko mé spatřit tu mělo čest,
I bojarův sídlo Bukarest,
I nejslavnějších měst na Germansku.
Tam kde Tájo krásný v moře sáhá,
Slavný navštívil jsem Lisabon,
I kde mořská Štokholm máčí vláha;
Avšak nejkrásnější, moje drahá!
Přisaháť Tvůj věrný Seladon,
Jesti, v které sídlíš, slavná Praha.
92
91.
Quadiány po březích jsem kráčel,
Quadiány po březích jsem kráčel,
Kde Sekvána Paříž protýká;
I kde Temže v moře utíká,
Paroloďmo dlouho jsem se vláčel:
Vůkol Rýna kroky jsem zatáčel,
Sprée kde se Berlína dotýká,
Dunaj skalou kde se prosmyká,
V Gangesu jsem s Indy nohy máčel.
Zřídla, z nichžto horké vody kypí,
Ve všech světa dílech viděl jsem,
Ploul jsem i po slavném Mississipi;
A však Vltava nad vše krásnější,
Vlny její mačí onu zem,
V nížto bydlí moje nejmilejší.
93
92.
Indické jsem proputoval kraje,
Indické jsem proputoval kraje,
Vůkol pyramid a Sahary,
V prastaré jsem zíral výtvary;
Citrýnové Vlachův viděl háje,
I pozemské na Havanně ráje;
Stavby sloh Alhambry prastarý,
Žasnul jsem nad Hekly výpary,
V Persku slyšel jsem vyprávět báje;
V pralesů jsem se procházel stínu.
Velekrásné jsem procestoval
Krajiny po Dunaji a Rýnu;
A však nad vše krásy nejkrásnější,
Jakby Milek jej byl zbudoval,
Domek, v němž bydlíš, má nejmilejší.
94
93.
Dívko má! Tys nade všechny krásky,
Dívko má! Tys nade všechny krásky,
Tebe ctím, co strážce anděle,
Ze rtů Tvých by smrti ortele
Sladce zněly co nebeské hlásky.
Tys však ukrutná, ke mně bez lásky,
Srdce Tvoje jako z ocele,
Zamítá vřelého ctitele,
Žití mého poderývá pásky.
Pohled Tvůj stebélko slabé jesti,
V útonu jehož se zachytám,
A však ku břehům nedá mne néstinésti.
V mysli na Tě žití moje kotví,
Dnem i nocí bolem umírám:
Lásky jako mé, již bude sotvy.
95
94.
Dříve slavík písně sladkobolné
Dříve slavík písně sladkobolné
V houští temném pěti přestane,
Nežli času vichr rozvane
Lásky naší sliby obapolné;
Dřív po líci zlosyna zlovolné
Slza soutrpnosti pokane,
Nežli Tobě tlouci přestane
Srdce mé nad míru k lásce volné.
Dřív malý skřivánek čistých vzduchů
Krutým protivníkem stane se,
Dříve se ocítím v říši duchů,
Anděl míru nad pozemské pásky,
Dříve duši moji povznese,
Nežli se odřeknu k Tobě lásky.
96
95.
Měsíc bledý na obloze jasné
Měsíc bledý na obloze jasné
Mezi hvězdičkami putuje,
V noci temné tiše kraluje,
Líce světu ukazuje šťastné.
Na úsvitě truchliví a žasne;
Neb jakmile slunko vypluje,
A plaménky světla rozduje,
Měsíc bledne, až dokonce zhasne.
Já, ach! já jsem ten měsíček bledý,
Touhy po Tobě mé hvězdičky,
Stále k Tobě svoje vznáším vzhledy.
Tys však slunko ve plamenném jasnu,
Mžikem svět ozáříš celičký;
Já však truchlím, blednu, mru a hasnu.
97
96.
Na jasném co nebi světel hoří,
Na jasném co nebi světel hoří,
Ve vodách co pluje rybiček,
Co v Čechách se zpívá písniček,
Písku co jest v široširém moři:
Kolik lidí mamonu se koří,
V sadech všech co kvete růžiček,
Kolik sladkých tónů slavíček
Z rozmilá hrdélka denně noří;
Kolik Čechie ve lůně tmavém
Drahých chová rud a kamenů,
Co krůpějí krve v těle zdravém
Ode srdce žilami se proudí:
Tolik, když na Tebe vzpomenu,
Vzdechů lásky ze srdce se loudí.
98
97.
Dlouho byl jsem v pochybnosti,
Dlouho byl jsem v pochybnosti,
Mám-li v útrobě podivný cit,
Jenž mi dnem i nocí ruší klid,
Dříve než se v srdci mi uhostí,
A mne všeho míru zcela sprostí,
Vůli pevnou mou utlačit?
Hlava jala se mi poradit,
Bych se zbavil srdečných těžkostí;
Srdce ubohé však s rozhodnutím
Den ode dne bolně váhalo,
A když je, dohnán rozumem, nutím,
Tu se Ona mému oku zjeví.
A již, oč se dříve jednalo,
Ani rozum, ani srdce neví.
99
98.
Když Tě, růže moje! jíti zhlednu,
Když Tě, růže moje! jíti zhlednu,
A Tvé oko na mně spočívá,
Ruměnec mé líce barvívá;
Zrak-li odevrátíš, zase blednu,
Vůli, mysl, touhu znám jen jednu,
Obraz Tvůj ve snách mne blažívá;
Avšak spánek ke tmě bloudívá
V době pozdní, když se chýlí ke dnu.
Ráno, když své zraky k nebi zvednu,
Místo slunka, jež vycházívá,
V oblacích Tvůj obraz milý zhlednu.
A když pak ku stolku k psaní sednu,
Maně ruku Milek vodívá,
Stále píšu známku pouze jednu.
100
99.
Viz! jak v prsténcích překrásné vlasy,
Viz! jak v prsténcích překrásné vlasy,
Hadové co svůdně tekutí
Splývají po šíji labutí,
Temné oko dlouhé kryjí řasy,
Ze rtů libojemné znějí hlasy,
Vnadné každé tílka pohnutí,
Schází jen andělských perutí.
Kdo ta dívka z rajských luhů asi?
V tanečním tak jsem zaslechnul kruhu
Tázat se mladíka v zápalu;
Odpověď od starších zněla druhů:
Střež se lásky, příteli mladinký!
Svěřeno Ti buď bez obalu:
Krása celé jmění té slečinky.
101
100.
Nejchoulostivější jest otázka,
Nejchoulostivější jest otázka,
I neméně těžká odpověď,
Tázán-li kdo za mladinkých let,
Důkladně by vysvětlil, co láska?
Vzdychne: Láska nejmocnější páska,
V nebe strastiplný mění svět.
Láska z ráje nejjemnější květ,
K blažícím radostem poukázka.
Láska pozemšťany Bohu rovná,
K zdrojům blaha šťastný vznáší vzhled,
Láska pouhým slovem nevýslovná.
Tak by zblouznil veršů na tisíce;
Tažte se ho za několik let...
Mnohem kratší bude lásky definice.
E: kk + pk; 2002
102