V Čechách už to není k vydržení! Lamentace starého brumbála. (Cenou poctěna.)
To si mluvte, prosím, co chcete, mne to pranic nesplete! Když tu bedlivě tak na to zírám, nestranně vše vážím, rozebírám, zvolat musím hned v tom okamžení: „V Čechách už to není k vydržení!“ Vezměm na příklad jen počasí. – Z rána sluníčko se vytasí se zlatými svými tatrmánky, člověk myslí, bude krásný den, abys byl přec letně oblečen, navlékneš si svoje „porculánky“. Tu to máme! sotva vyjdeš z domu, máš tu strašný liják, rachot hromuhromu, a než schováš se kdes pod balkonem, běž radš domu – převleci se honem, aby lidé z blízka, z dáli porculánkám tvým se nevysmáli. Kde tak špatná stále pohoda, jakž má býti potom úroda? Jakž nemáme umírati hlady, kdyžtě hrom a kroupy bijí všady, z orné půdy pak vždy víc a více stávají se samé železnice, [5] jichžto věčný kouř a smrad hubí každý luh i sad?! Proto také stálá nuzota, ve všem neslýchaná drahota! Kde jsi býval druhdy velikášem, když jsi cinkal v kapse dvaciášem, jsi teď synem chudé matky, máš-li jenom dvě, tři zlatky! V hospodě ni u muziky nesmíš dělat žádné velké křiky, musíš skrývat svoji bídu, nemáš-li tam – známou křídu. Naši páni muzikanti jsou teď nejen furianti, ale také – špekulanti! Sotva zaslech’s jednu písničku, nastrčí ti pod nos mističku, abys, nechtě slouti Harpagonem, ňáký „šoufek“ do ní vsypal honem. Když pak během večeří s miskou párkráte se seznámíš, z galantnosti u dveří odchod svůj jí ještě oznámíš a pak vzdychneš si pln blaha: „Hudbo falešná, jak jsi ty draha!“ – Ne dost na tom, že vše drahé tak, není to též dobré nikterak. Nechci rozpoutat hněv skrytý zpomínáním na ty naše byty, na domácí naše pány, egyptské ty rány – – jenžto nevědí v své pýše s činžemi kam lézt už výše; jenž dovolí nájemníku, by dal spravit každou kliku, 6 byty pěkně vymalovat, by se moh’ pak vystěhovat třeba proto, že pln hříšných „fuků“ nepolíbil „hausmistryni“ ruku – nechci s nimi já se zlobit, po pravdě je vypodobit, přihlídnu radš zatím k výživě, ceknu o jídle jen, o pivě! Kdo nemá své vlastní domácnosti, ten se po hostincích krutě postí, neboť v „abonnement“ chtít ztišit hlad, nikoho přec nenapadne snad! K tomu jako žebráka tě uctívají, musíš snísti, co ti dají! Co se nápojů pak dotýče, tu se teprve neptaj’ na chtíče. Na každé sic firmě „vlastenské“ najdeš „pravé, staré plzeňské“, podíváš-li se však do sklenice, shledáš všelijaké míchanice, v nichžto hlavní faktor, plzeňák, „nehemží“ se nikterak. Chceš-li „obyčejné“ píti, hleď si cedník s sebou vzíti, abys, nechtě cizí škodu, vycedil z něj sousedovu vodu. Jdeš-li do kavárny časem, poradils se teprv s ďasem! Z kávy můžeš snadno znát nejnovější Tschinklův surogát, a co najdeš v čaji, páni kavárníci jenom znají! K tomu můžeš, chtě se dobře mít, „čtverácké“ si kuba zakouřit, opatrně dřív však „obvyklé“ 7 vytáhnouti z něho – haarwickle„haarwickle“. Chceš-li s chutí si přečísti čelní naše denní listy, nesmíš v sobě míti žluče, bys to mohl strávit celkem, co si ve formátu velkém vynadají vzájem „ruče“. Na konec, chtě starostí se zbavit, můžeš všade dobře se též bavit, do divadla můžeš jíti, nový třeba kus tam zříti, sneseš-li bez dešperace všelijaké demonstrace. Aneb zajdeš podle mody večer někam do hospody. Všude vítaným jsi hostem velectěným společnostem, jestliže znáš ten neb onen stůl, notabene: každou jeho půl! Vždyť pak u nás v zimě, v letě nyní humor jen jen kvete! Než-lis sobě ještě pooddech’, ptaj’ se tebe milí páni beze všeho upejpání, jsi-li „Staro-“ nebo „Mladočech“; a než mine chvíle maličká, v hádce hospoda je celičká. Tu pak slyšíš lecos pěkného, co tě rozechvěje celého; sem tam lítaj’ „silné výrazy“, div že paruku ti nesrazí, křik a váda hřmí ti do ušíuší, až tě na pařízek ohluší, takže přijda domu v noční čas zvoláš: „Aby do toho už ďas!“ – 8 Ano, tak to u nás chodí teď, kdož ví, kam to dojde naposled – protož po zralém dím uvážení: „V Čechách už to není k vydržení!“

Láska a politika. (Deklamace pro dámu.)
„Vždyť jsme si to hnedky myslili, že chce o lásce zas vykládati!“ Ano, ano, moji rozmilí, uhodli jste, moji zlatí! Vímť já sic, že jiných starostí máte, ubožátka, plné hlavy a že podobné vás hlouposti, jako láska, málo baví; vím, že jste teď samá politika, jížto „vysoká“ se říká, samý bulletin a telegram, dopis, feuilleton i jiný krám – však nechť – našinec si povzdechne, snad tebe přec někdo poslechne! Bych pak stejně sobě naklonila ty, co o lásce slýchají rádi i co politiku melou všady, dokázati jsem si umínila, oboje že na mou čest jedno jest! Jako politikapolitika, tak i láska odvážná přečasto bývá sázka, 9 jižto, když se trochu pohatí, jedna strana draze zaplatí. Jedna jako druhá bývá moudrá, hloupá, zjevná, skrytá, naivní neb ostražitá, upřímná, neb falešná i lstivá. Jedna jako druhá šuká, shání, plány, pletky strojí bez ustání, nepřejíc si takřka oddechu, by se dodělala úspěchu. Že pak oboje týž základ má, základ mezinárodního práva, o tom snad se kdys i Němci zdává, kterýž o ně jinak málo dbá. Můžeť na základě práva toho Eskymák milovat Afrikánku, Irku Angličan a Polku Rus aneb (což jest velmi mnoho!) Černohorku Turek aneb Prus „lantverák“ – civilní Cislajtánku! Jako politika bláhová,bláhová jest i láskaláska, sice „světová“, přec však různí se dle podnebí i kraje, v němžto vykvétá i zraje. Jináť situace politická evropská a jiná americká, jinak také, pravím vám, miluje se tu i tam. Politika evropská ku zkáze své se zakládá na rovnováze, proto, jak lze vídati, mívá časem divné „obraty“. Láska, jež se ve všem dle ní řídí, po rovné se váze rovněž pídí, 10 jíž prý nejlíp docíleno, zváží-li se nevěstino věno. Politiky evropské svět celý opět na jednotlivé se státy dělí, jichžto politika nejvíce různí se,se jak vojanské jich čepice. Ku příkladu – politika ona, jež vše železem a krví koná, ozbrojena po zuby stále shání do huby, berouc při své setby klizení na pomoc i „boží řízení“: – zda to není něžná ona láska, jež se u kašen zvlášť dařívá a jež, jsouci jednou žárliva, milenku i soky své hned práská? Jakož pak při také politice anekce i rekvisice pravšedními bývaj’ zjevy, tož i v lásce – kdož to neví? bývá dosti takové chásky hrubé, hladové; znakem jejím: v botě lžíce. Zcela jinou politiku podle pradávného zvyku soused Nimra pěstuje, „rakouskou“ ji jmenuje. Tucet krásek nutí směle, by jej milovaly stejně vřele, při čemž sám pak neví snad, kterou z nich má vlastně rád? Proto všecky „šoufkuje“ až milo, slibuje jim ledabylo všelijaké koncese – – Není-liž to láska-politika, 11 o jakéž se žertem říká: „Máme se sic rádi, ale nechme se!“ Na třetím zas místě politika moudrá, vyčkavá, svět se prát i vadit nechává, vědouc, že to musí skončit jistě. Ačtě mocnou touhou plane, aby bratry milované vyprostila z otroctví a běd, přece s vzorným věhlasem nezačíná před časem, chtíc se smáti – naposled. Není-liž i v lásce dosti příkladův podobné ctnosti, jížto v pravé hodině vítězství pak nemine?..nemine?... Ačtě politiky spůsoby nejinak než lásky různé jsou, přec se v obojím i osoby, charaktery stejné naleznou. Mámeť v říši lásky monarchy, republikány i anarchy, mámeť diplomaty, státníky, parlamentní řečníky, feudály, demokraty, socialy, komunisty, liberály, byrokraty, federály, centralisty. Stáváť v politice Petrarků rovněž jako v lásce Bismarků; jsou-tě v lásce Vilémové jako v politice Romeové. Zde i onde málo Cavourů, za to Beustíčků však na fůru, 12 Mnohý potměšilý Macchiavelli také v lásce strojí úskok smělý, nejeden pak tu i tam dobrodruh i zrádce znám! A tak z všeho toho jasně plyne, jaká v obém shoda kyne, jaký souhlas zřejmý, ustavičný v obou kusech znát se dává, zvláště když se přirovnává k lásce politika zahraniční. Kabinety dva či dvory, dvé to srdcí rozdílného pohlaví, z nutnosti či z pouhé zábavy buď se spolu bratříčkují, přátelí a mazlíčkujímazlíčkují, aneb vážné vedou spory. Přátelské-li jsou jich styky, tuť se vyměňují zdvořilosti, návštěvy a pozornosti, gratulace, dárky malé atakdále – atakdále, jak už panské bývaj’ zvyky. Kabinetní kurýr dvorečka, sloužící neb děvečka obyčejně jako ďas lítá sem a zpátky zas, donášeje k blahé potěše růžové a libovonné „depeše“. Tu a tam si z demonstrace aneb z jiné špekulace, o něž nikdy nouze není, oba slavní potentáti ráčej’ staveníčko dáti všemu světu k podivení, jenž pak souhlasí v tom puntíku, 13 že už je to v rychtyku. Při takéto schůzi potentátův, k níž se ples neb výlet družívá, pravidelně k blahu obou státův přátelský se svazek tužívá, smlouvy věčné tu se zavírají, přísahami slavně tvrdívají, jež však přes to za kratičký čas mohou zrušeny být zas. Takto vypadají poměry, dokud trvá dobrá shoda; jiná ale začne moda, pakliže se s jedné strany činem slabosti neb nevěry přátelství odzvoní hrany. Nezřídka se totiž přiházívá, že se ta neb ona půle z cizí nebo z vlastní vůle v jinou stranu pozadívá, a tu ovšem, jak když rozkřeše, hned je oheň na střeše! Nejprv chladné smýšlení, řídké styky, mlčení, netečnost neb dětská schválnost – pravá politická neutrálnost. Není-li ten uzel celý zrovna žádný „casus belli“, tuť se dosti často stává, že se taký lehký spor po dobrém i vyrovnává. Tu se ovšem v bázni boží slavná diplomacie uchopí své missie: chladný rozum v to se vloží. Někdy k výslovnému přání 14 ta neb ona velmoc známá z ochoty převezme sama smírné sporu narovnání. Velká-li je diference, tuť se z kruhů kmotřiček, sousedek a tetiček svolá velká konference, kteráž při kávě neb čokoládě konec učiní vší vádě. Jinak ale věci vypadají, mezi oběma když dvory vážnější vypuknou spory, jež se schylovati zdají k úplnému svazku trhnutí – tuť hned povážlivé napnutí s všemi příšerami svými rozhostí se mezi nimi, z nichž svět pozná po čuchu, že cos visí ve vzduchu. Chladnost obou cirkulů sklesne ihned pod nulu; pozdrav, dík i úsměv, hled, všecko studené jak led – načež chvílí hledanou všecky styky přestanou. Nejhorší než vzejdou zloty, střídají se ještě „noty“, jichžto podrážděný ton zní jak na poplachy zvon. Ty-li pak svou stylisací zhorší ještě situaci, tuť se v jisté slavné datum pošle ostré „ultimatum“, na kteréž kdy naposled přijde „divná“ odpověď, 15 bez prodlení od nejvyšší instance následuje – odvolání vyslance. V krátce na to krutý hněv „zbrojením“ vychází v jev, k čemuž nepřijetím návštěvy válečné se choutky projeví. Boj když nezbytným se takto ukáže, obě strany, plny kuráže, smírných rad nechtíce dbáti, počnou proti sobě harcovati. Boj ten krutý sic, leč nekrvavý, při němž k srdci míří hlavně rány, trvá – dokud obě strany neomrzí nebo neunaví, načež – není-li v tom ňáký výr – následuje příměří a mír... Jako v láscelásce, tak i v politice jedna ze sporných stran zaplatí válečné vždy útraty, nechť dá Elsas nebo – zlaté náušnice. Konečný pak cíl všech snah i sporů, všech těch pletich, intrik, trampot, zlostí, poklon, dárků, návštěv, pozorností bývá nejužší spojení obou dvorů, vrchol politické „chance“, manželství to „svatá alliance“. Proto tvrdím znova na svou čest: láska – politika jedno jest! 16

Básnířka z dlouhé chvíle. (Sólový žert pro dámu.) (Poctěn cenou.)
Mladá panička (vystoupí zívajíc).
Ah – ah – to je dlouhá chvíle, když už od božího rána, sama sobě odevzdána, bavím se tak roztomile! Žádnou práci, žádné čtení, žádné jiné vyražení, kolkolem jen věci známé, denně to a vždy to samé; strop a stěny, okna, dvéře, tady stůl a postel tam – vše to před očima mám od snídaně do večeře! Ďas ať vezme dlouhou chvíli, neb již ztrácím chuti, síly, denně takto opuštěna nudit se co mladá žena! Co však počít? Šíti cosi nebo plésti punčochu? Nabírat a pouštět oka, vzdychat při tom z přehluboka – aj toť prací slabochů! Raděj choďme oba bosi! Koukat z okna? Jak to fádní! Nechodíť tu skorem žádný pustou naší ulicí. Chytat mouchy čepicí? Co mě to jen napadá! Toť by byla pěkná hra 17 pro paničku myslící! Četla jsem sic o tom kdes, že prý jistý starý král tak si chvíli krátit znal – vzal si to však také běs! Snad se na muškách chtěl učit, jak má poddané své mučit!..mučit!... Co však já si počnu dnes? Ha! toť nápad božský věru, s Olympu mi v rovném směru do hlavinky vsazený. Já se dám do básnění! Nechť si naši odpůrcové – totiž muži tyranové – co chtěj’ o tom povídají, nám se smějí, nám i lají, pravda je to věčná přec: básnění žeť, veršování, nadšení i horování výhradně je ženských věc! Kdo má více k tomu citu? kdo zná lépe blouznit v skrytu? kdo je duchem nevinnější, něžnější a citlivější? kdo zná vroucněj milovat? kdo má medle k poesii ohnivější fantasii? Muž snad, křikloun, demokrat, vysoké jenž boty nosí, v kotrbě má kdesi, cosi, v kavárně si nejradš hoví, z dýmkýdýmky kouří tříkrálový a jenž žádnou selanku nenapíše bez džbánku? Nikdy! nikdy! Nebes dcero, 18 vyraž mužům z ruky pero! Žena nechať na Parnase sama vládne v každém čase: muži pak ať robí v křiku boty nebo politiku! Co již bylo slavných žen, z nichžto každá převážila Lumíra i Dalemila! A co by jich teprv bylo, kdyby hloupý svět – jak milo – dovolil nám psáti jen! „Také já jsem zrozena“ – na „Široké“ číslo dvacet – o tom však již raděj tacet! Jmenuji se Božena a přidam-li k tomu Hajs – (rychle poopravuje) Podhajská, bude reklama to rajská. Nuže, do toho již s chutí! Odvážlivým štěstí přeje – nechť se hloupý svět i směje, to mne k pláči nepřinutí. Co mám psáti? Ódu, znělku, bajku nebo epigram, s eposem-li začít mám či s dramatem, vyšším v celku? Mám psát román či novelku? Životopis, pojednání, či snad něco pro zasmání – humoresku, deklamaci, aneb jinou menší práci? Nejprve se poohlednu ve své zásobárně rýmů, abych, prv než pozasednu k opěvání vzletnějšímu, 19 měla s krku starost jednu. „O růži“ chci báseň psáti; jaké rýmy mám jí dáti? „Růže, kůže – krásná, šťastná – „kvéstikvésti, plésti – trny, skvrny – „luhyluhy, dluhy – vůně, stůně – „srdcesrdce, čtvrtce – touha, ouha – „kouzlakouzla, čáry – láry, fáry – „láskylásky plání – do skonání – „ňaderňader muka – noha, ruka – „bledébledé líce – a nic více!“ Bože, toť je rýmů hned, že mi stačí na sto let! Což pak teprv mít jich budu, psát až začnu pro ost – – pro ost – ne, ne – toť jsem v bludu – psát až začnu o osudu. O osudu? – také chyba, neb jak se mi ráčí zdáti, o růži jsem chtěla psáti. Však nechť oněmím jak ryba, budu-li se takou smetí ještě déle ostouzeti. Teď již k dílu! Rýmy mám, do básnění již se dám. (S pathosem.) „Růže spanilá, ty v sadě, pod okénkem na zahradě vykvétáš – hm – krásně – čile – voníš také roztomile“ – Však co dál? S tím do věčnosti neurobím básně řádné! Nemámť myšlenky já žádné, ač mám rýmů do sytosti. Což bych jenom o té růži 20 měla napsat šarmantního, původního, pikantního, aby z toho husí kůži dostal mermomocí svět? Že má růžolící květ? To ví každý umouněnec! Že je z růží pěkný věnecvěnec, s liliemi když se spojí – toť již v slabikáři stojí! Bez trní že růže není – toť je staré k upálení! Že se z ní od dávné doby růžový též olej robí – za to by mě beze špásu poslali i s básní k ďasu! Patrno již dozajista, že s tou růží nelze z místa a že rýmy bez myšlenky k básnění jsou základ tenký. Učiním to jinak tedy: Především hned na začátku vyhledám si pěknou látku, v hlavě si ji spořádám, básnickou jí formu dám, rýmy nechám naposledy. Hola! Mám to! Kapitálně! Látku takou zvolím schválně, o níž jiní psali mělce a jež dosti v sobě kryje humoru i poesie: budu zpívat o křepelce! Křepelka pták že je malý, humorista dokonalý, kterýž v naší době bídy dělá samé dobré vtipy, 21 ostré metá časem šípy na ministry, kupce, židy, anať na každého zhola „pět peněz!“ „pět peněz!“ volá. Jde-li finančník tu kolem, s převelikým v kapse bolem, křepelka že bez nesnází jemu poví, co nám schází: „Pět peněz!“ Kupec-li se k ní zas blíží, jejžto dluhy velmi tíží a jenž marně div ten hledá, kterýž kupcům padnout nedá – křepelka že bez přípravy marných starostí ho zbaví: „Pět peněz!“ Konečně když přijde žid, kterýž má sic blahobyt, jemuž ale nikdo více – anť jich ofouk’ na tisíce – nechce se dát ošidit: křepelka se v zlobě tuží, když se od něho tu dluží: „Pět peněz!“ Tak! Teď látky osnova byla by již hotova s momenty nejhlavnějšími; scházej’ jenom ještě rýmy. Což je o ty! Těch se najde, až mi chuť, je psáti, zajde! – „Křepelka – hm – veverka –“ Ne, to nejde! – „Křepelice, uštěpačná klevetnice – na stromečku – svou písničku –“ chyba, chyba! – „na větvičce –“ 22 zase „ice“ – do čtvrtice! Toť bych pro samé se „ic“ nedostala k rýmu víc! „Malý ptáček – posměváček, lidi škádlí – padli – kradli –“ Šlaka! Což mne slovo žádné příhodnější nenapadne? „Vtipy robí – lidi zlobí – židy, kupce – trubce – hlupce – ministry – mistry – filistry –“ Stafraporte! toť jsem blázen! Což je sklad můj rýmů prázen? Znova! znova! beze strachu, ač to stojí mnoho prachu. „Křepelička – ta šelmička, malý ptáček – posměváček, na stromečku – u haječku za dne sedě – svou si vede.“ Sedě! Sedě! Jak to řeže! Což pak zpívá někdy leže? „Za dne v chládku – beze zmatku – lidi škádlí – umyvadly – večeřadly – zavazadly –“ Pane na nebi! Toť hrůza, co mi šepce ta má Musa! „Lidi zlobí – vtipy škrobí –“ Škrobí! škrobí! Apolline! Což pak nemáš rýmy jiné?! „Škádlí lidi – kupce, židy – též ministry – slibův mistry – anať volá – na ně zdola –zdola –“ Zdola! u všech mazanečků! vždyť přec sedí na stromečku! „Anať volá – na ně zhola – trala – lala – es – es – es – 23 „pět peněz!“ a „pět peněz!“peněz!““ Teď bych jen už ráda znala, co má být to „tralalala“ a pak, jaký nejposléz byl by rým na „pět peněz!“ „Anať volá – na ně zhola jemným hláskem jako pes –“ Jako pes? Br! Jemný hlásek! Muso, to je hloupý špásek! „Jemným hláskem – světesvěte, věz!“ Svět již přece dávno ví křepelčino přísloví! „Jemným“ – nuže naposledy vzývám tebe, Muso, tedy! „Jemným hláskem – do dur es –“ Do dur es! Aj, u všech kol! proč ne raděj do x-moll?! Co se mně tu v péro plete, tomu není rovno v světě! Ďas vem takou poesii! (Hodí perem.) Božíčku! Co pak to čiji? Jakby v kuchyni se bylo něco notně připálilo! Šlaka! to je pěkná mela! Na nákyp jsem zapomněla! (Odběhne.) 24

Jak já pozdravuji. (Deklamace pro dámu.)
Nikoho z vás jistě tajno není, v životě že lidském pozdravení důležitou hraje úlohu. Nechť se obracíme k lidem, ku bohu, vždy jest třeba toho pilně dbáti, jak je máme oslovit neb uvítati. Že pak mluvit mi teď přáno jest, tož si vyložit vám dovoluji, jak já vždy a vůbec pozdravuji – že to pravda, věřte na mou čest!... Z rána – někdy hezky k poledni – jak se právě u mne rozední – vstanu, strojím se a k oknu běžím občerstvit se vzduchem ranním, svěžím. Tu pak galantní mne vis-à-vis zdvořile vždy z okna pozdraví. „Dobré jitro, pane sousede, dnes je nebe jaksi škaredé!“ – „,Na mém nebi‘“ – on pak na to hned, „,nejkrásnější slunko vzešlo teď.‘“ Pak se vyfintím a posnídám, načež s chutí do práce se dám. Dopůldne však jedno nemine bez návštěvy aspoň jediné. Brzy kmotra, brzo ňáká teta, bohatá na peníze i leta, brzy ňáký mladý panáček, hodin aranžér a šviháček, jenž mne řečí plnou cukrlátek zvát přichází do merendy v pátek. 25 Takový když přijde seladon ve fraku a cilindr jak zvon, mluví „světově“ a mluví moc – tuť mu s chutí řeknu: Dobrou noc! Jindy lajtnantek jak panenka počne do uší mi šeptati: Ať prý lásky bůh ho zatratí, nejsem-li já hezká dívenka. Onť prý hotov, o tom vésti seč, k nohám mým pak složiti svůj meč, patent svůj i slavné předkův jméno. To když počíná mě nuditi, hledím se ho chytře zbaviti, řkouc mu martiálně: Čao béno! Švarný-li mne jinoch pozdraví, se mnou po česku se pobaví, mluví prostě, bez všech kudrlinek, nepočíná si jak amicínek, tuť s ním ráda chvílku postojím, o rozumných věcech hovor vedu, ba, když odchází již ku posledu, „Na zdar!“ říci se mu nebojím. Študent v druhém poschodí-li kýchne, až mě u srdce vždy píchne, zvolám s velikou mu chutí: Sit saluti! Ondy kdos mě podvodem ošálit chtěl o hubičku, já však rychlým obratem nastrčila mu kočičku, již jsem měla v klínu svém. Ta hned po něm ostře chňapla, do nosu ho notně drápla, načež jsem mu v zasmání přála: Dobré chutnání! 26 Náhoda mě kdysi vedla k tomu, kmet jak ctihodný o cti naší národní mluvil. Já si k němu sedla. Ohnivými řečnil slovy; dokazoval, co je vlast, jaká, milovat ji, slast; co jsou svaté otcův rovy, co je mluva mateřská, co je půda vlastenská, co je rodný v světě kraj, co náš český, krásný ráj; jak má Čech být hrdým na to, že jest ryzí jako zlato, že jest synem matky Slávy, Slovanův všech bratr pravý, jak má proto horovat, jiným též rozněcovat posvátný ten v srdcích plamen – tu jsem zbožně řekla: Amen! Často na to myslívám, samotna když chodívám, jak by přec to dobře bylo, kdyby muži poctivému, vlastenci též horlivému, mne si vzít, se zalíbilo. Kdyby upřímně tak přišel, řka: „Chceš mojí ženou býti? Budem v lásce spolu žíti, v svornosti a štěstí mnohém.“ Co by asi na to slyšel? Nic než prosté: S pánem bohem! – (Nastavuje ruku, svolujíc.) Však již čas, bych ukončila, jiným místa postoupila; 27 poodcházejíc pak stranou, všem, kdož mi tu přízeň dali a mne vlídně poslouchali, volám tímto: Na shledanou!

Politické rozumy při bulce. (Deklamátor sedí u stolku s dvěma jinými a mezi hrou mluví.)
„JářkuJářku – prál kdys kmotr Pírko, „tyty má krutá rekrutýrko! Co že chtějí? – S námi ke zdi? Haha – totě nápad k smíchu, jako náš pan z Cimprlichu na chromé když herce jezdí. Což pak jsme z tak měkké hlíny, že bychom se, ty můj klacku! dali stlačit v ňákou placku? – Vždyť pak děti Libušiny od pradávna, od věčnosti vrahům byly tvrdou kostí, jak to z naší historie zcela zřejmě v oči bije. Každá zloba pak i zráda, každá špatnost, lotriáda v krátké době – na mou čest! zasloužený našla trest. Podobně se vedlo všem, kdož tu naši českou zem hubiti a ničit chtěli 28 jako zajíci kdes zelí prahanebným spůsobem. Nechci zpomínat ni škvarků Otovalských, Tausendmarků, ni těch velkých pánův spolu, o kterých nám vypravuje, kdož nám v Praze ukazuje z hradu Příkop jelení, jak prý kdys po sezení vandrovali z nich – (Jeden z hráčů:) Tři dolů! Zpomínám jen cizáků, falešných to křižáků, kteří k nám si zajížděli, na nás chuť si spravit chtěli, leč zatím tak byli biti, že to podnes v kříži cítícítí, a kteří pak s „bitte sehr“ dávali vždy – (Jeden z hráčů:) Alifer! Že jsme vždy se práti znali, svědectví by mnozí dali, jež jsme z našich milých Čech sprovodili na pospěch. Rovněž třeba svědčit tomu, že, kde oni výhru kladou, zvítězili jenom zradou, do níž aby látro hromů! – Tak na příklad, když nám z Prahy vylákali poklad drahý, démant, jejž by zničili, do plamenů hodili navzdor slovu i přísaze. Však to zaplatili draze 29 v strašné na to persekuci prolhaní ti páni – (Jeden hráč:) Kluci! Kmotře, odkud pak jste přišel, a kdo jaktěživ to slyšel, aby, když už pichů na fůru, hlásil někdo teprv figuru? – Nastala tu krutá mela, jakouž Evropa se celá otřásala. Boje líté svedli bratři Taborité, při čemž mnohdykrát se ptali,ptali ti, co proti nim tu stáli: (První hráč:) Co si řeknem? (Druhý hráč:) Že si fleknem! Zvláště byl to jeden kos, kterýž znal tak ledacos, čemu se teď naši živí strategové hrozně diví. Ku příkladu v noci směle překvapiti nepřítele aneb hezky bez hluku dostat se mu – (Jeden z hráčů:) Za ruku! Když pak měl jej pěkně v pasti, počal na záda mu klásti pádných cepů celý les, bez ducha až k zemi kles’. Tak si vedl krutě svoji, že byl hrůzou v každém boji a že nikdy vítaná nebyla s ním – (Jeden z hráčů:) Setkaná! Ba i tak se ho již báli, z daleka že utíkali 30 před ním a že s látrem hromů táhli raděj – (Jeden hráč:) Po svých domů! Dokud on hru celou řídil, s plačky odevšad se klidil vrahů voj; jen u Rábí chytli ho ti jestřábi, takže prohrál převysokopřevysoko, ač jen zas – (Jeden z hráčů:) O jedno oko! Za to však se pomstil skvěle, zmazav notně nepřítele několikráte po po sobě, prv než uleh’ v chladném hrobě... Když pak po něm Prokopové vedli dále boje nové, ti tu přežalostnou chvíli vrahům stokrát oplatili. Nejstrašněji u tentonont, kdežto měli – (Jeden z hráčů:) Celý majlont! kde tak nerázně se prali, křižákům že udělali vedle figur náramných ještě – (Jeden hráč:) Mač a žádný štych! U Lipan však – Bůh to soudil! anděl jejich pozabloudil, nebť tu – avšak nechme toho – neníť humoru v tom mnoho! Věky dva-li přeskočíme, obraz jiný hned zočíme, obraz trapný, zasmušený, rouškou smutku pozastřený, 31 bolestnou to dějin stránku, přežalostnou – (Jeden hráč:) Cartu biancu! Prohráli jsme sázku velkou – tak že pyšný „novus“ pán, výhrou takou rozehřán, kopal nám již jámu mělkou. Neměl však přec bulku vzíti, marně musil „pro ni“ jíti; marně zuřil, kartou tloukl, marně s vysoka si houkl, nebť jak světu v oči bije – (Hráč:) Bulka naše dosud žije! Pročež beze strachu, braši, nás už pranic nezastraší, ani křik ten neblahý, že již zas – (Hráč:) Jdou do Prahy! Nic nás nemůž’ poděsiti, nic nám nohy podraziti, aniž naše kroky zvracet – a byť třeba, drazí páni, přišla opět z nenadání, ňáká nová – (Hráč:) Šestadvacet! Jedno nás jen krutě bolí, že, ať je to jakékoli, ať se sebe hůř nám daří, přece s usměvavou tváří platit po čas celinký musíme my – (Jeden hráč:) Do pinky! Doufejme však, bratři milí, že to také dojde k cíli 32 a že my, co prohráváme, také jednou list si dáme, zadrhneme druhým kličku, dáme si cos – na cestičku, takže svět se pozatřese, až zvoláme – (Jeden hráč:) Hlásíme se! Pak to vezmem hezky s hora po svém domů bez milosti, tak že druzí zvolaj’ v zlosti: Čert si přišel pro kantora!

Chvála špatného piva. (Deklamace.)
Dobré pivo pít a chválit, po galánsku za ním pálit – nechť si kdo chce co chce šeptá, to dovede každý brepta! Ale jiná věc je, páni, dát se do vychvalování ledajakés špatné bryndy, břečky, slivky, cilifindy! To kdo v světě dokáže, musí mít moc kuráže! A já, ač se dotýká bolně mne zlá kritika, jako pravý Herkules vážím odvážnou tu věc! – Proč má vlastně znenadála špatnému znít pivu chvála.chvála, 33 to je snadno k rozluštění, nebť to všeobecně známo, dobré že se chválí samo! Proto žádné pohoršení! – Špatné pivo může vstávat na kantora samého, onoť učí rozeznávat dobré nás tu od zlého. Ono učí Boha znáti, modliti se v každý čas: „Pane Bože, rač nám přáti říznějšího truňku zas!“ Ono učí rozjímání o věcech tu pozemských; mnohý vzdych’ už: „K zmrtvých vstání pár jen pravých plzeňských!“ Avšak nejen pobožnostem, jiným také učí ctnostem: především trpělivosti a pak moudré spořivostispořivosti. Kdežto pivo dobré svody své jen řídí do hospody, ba, co skutek je už známý, ze svatých i dělá flámy – jeví špatné lepší mravy; napravuje bludné hlavy, odučuje ludračení, hříšné vede k polepšení, otce vede k dětem, k ženě, syna k matce – notabene! s hlavou sice prázdnější, za to s kapsou plnější! Vůbec vše, co bujnost dělá, z hříšného vyhání těla, s rozumem pak učí v shodu 34 oceňovat – čistou vodu. Pravda ovšem opravdivá, že se tvůrci sladu, chmele a pak vynálezci piva ostuda tím děje „vele“ – avšak lepších výsledků většina to k posledku přec jen všecko převáží, jak vám hnedky dokáži. Či by se mi nepřiznalo, že se u dobrého piva moc už lidí od jakživa sepralo a pochroumalo? Špatné hlásá samý mír – v jeho znaku není „štír“, onoť všecky, kdož je pijí, učí krásné harmonii, neb u špatné holbičky lidé jsou jak ťopičky; nechť si „Staří“ nebo „Mladí“, nerozkřičí, nerozvadí se, leč svorně záhy už domů jdou – jak jeden muž! Také nelze pozapříti, pivo špatné lidem spolu že jen prodlužuje žití, anť v něm méně alkoholu, méně líhu škodného, nežli v lůně dobrého. Mimo to, kdež dobré lení, otupuje rozum, cit, je s to špatné spůsobit hrdinské i rozčilení, což je věcí fedrující, zvlášť pro národ bojující! – 35 A tak dále, a tak dále špatného ku piva chvále. – – Čechové my zde i jinde odjakživa tonem v „bryndě“, ač to naší vlastní vinou, že si nevaříme jinou; pereť se tu dosavaddosavad, jak je známoznámo, s chmelem – slad. Kdyby k jednomu se cíli oba svorně uspojily, moh’ by z toho trunček být, že by bylo radost pít a žít! Ale což to platno všecko – když jsme ještě národ děcko!

Samá špekulace.
Dokázat, že ten náš svět nynější je, jak by smet’, jenom samá špekulace, to je věru snadná práce! Kamkoli se ohlédnem, načkoli se podíváme, cokolivěk poslechnem, ve všem všude důkaz máme, tak že i pan Tomáš sám musí posléz věřit nám! Vezměme to hezky zdola – sotva člověk zrozen spola, již se hlásí babička; otec pak, ten chudička, 36 ke křtu an vše připravuje, ihned také špekuluje, jak by „dostal“, šelmička, nějakého kmotříčka, notabene – aby dítěti „dal se přece viděti!“ – Naopak, když má se kdokoli bráti z pozemského údolí, prv než chuďas pustil duši z těla, již tu lidí smečka celá, kteříž na konec mu pouti pozemské nabízejí „správné“ služby své. Chuďas ještě pořád doufá, dále žíti sobě troufá, neuprosná „Entreprise“ má ho však už ve své knizeknize, a byť protestoval sebe víc, není mu to platno nic – „Funus! To by mohl každý říc’!“ Co pak mezi kolébkou a hrobem, týmže spůsobem či nespůsobem vyplněno lidskou nací jenom samou špekulací. Sotva synek dorost’ aspoň tak, že již cumel nechce nikterak, žene táta po holi ubožáka do školy; jaké má s ním při tom plány, toť až věru mnohdykrát na blázince tluče brány! Když pak synek nebo dcera, šťastně doroste dnes nebo včera, tuť se špekuluje jen, jak by ní neb ním byl někdo napálen – čili z krátka, dejme tomu, 37 jak je nejlíp dostat z domu. Když se všecko až až milo každé straně podařilo, žijí spolu ňáký čas, až pak za nedlouho zas, je-li vdovec tu neb vdova, začne špekulace znova. Ostatně ten život celý, pomyslím-li na manžely, také jenom z dešperace je vám samá špekulace! Žena špekuluje skromně, jak by mohla vládnout v domě, muž pak hledá klíč jen k tomu, jak by mohl nejkrásněji z domu, přátelům by u sklenice piva dokázal, že pánem doma odjakživa, z čehož domácí pochází války mezi stranou činu a zahálky. O lásce-li mluvit chceme, tu se teprv blamujeme! „Jak jsi krásná, děvo drahá, jak tě kochám láskou vřelou!“ volá jinoch v rozeplání – zatím po věnu se shání, jež mu vrtá hlavou celou, vrcholem jež jeho blaha! A tak špekulací ti je všecka romantika, poesie! Najde-li se někde kout.kout přírody, kde krása věčně mladá nebo velebnost či jiná vnada s to je hosti přitáhnout, máš tam – jen se koukni přec – výletní hned hostinec, 38 nad nímž, seznav jeho růže, vyletěl by mnohý – z kůže! Každá jeskyň, každý vodopád, bude hezkých tě pár grošů stát – dělaj’ť z lidské lakoty s přírodou se velké drahoty. Přihlédněme nyní v krátkosti k stavu, obchodu a živnosti,živnosti. Páni ti, co slavným rodem slují, ve všem všude rovněž špekulují, jakby pro svůj původ vznešený,vznešený úřad kýs namákli kýžený aneb ve vojště či v kléru, udělali ňákou kariéru. Chuďas ze sprostého rodu k vařenívaření, jak známoznámo, béře vodu, proto špekuluješpekuluje, kterak může, aby obhájil jen vlastní kůže. A tak kam se koliv obrátíš, špekulaci samou zříš, samé vějičky a pastě, jež, když neutečeš hnedky, dělej co chceš naposledky, šikovně polapí zas tě. Viz tu firmy pozlacené, krámy zbožím přeplněné ze zlata neb z hedbáví, bazary a výstavy, od budky tu zperfektěné až až po dům „Haas & Söhne“, bez vší na cti utrhace všecko samá špekulace! Zajdi do hostince, do kavárny, do kaple neb obrazárny, všude shledáš snahy unicum: 39 vábit všemožně jen publikum. Čti si prospekty neb inserty, cheky, akcie nebo bankcetle, visitky neb špajscetle – jdi si na bály či koncerty, zajdi sobě do přírody kam, všade holou špekulaci najdeš tam, již se tulí „nevinně“ ku tvé kapse jedině. Jdi si do divadla, do redouty, na dostihy, na procesí, všade poznáš k svému ustrnutí, jak se špekulace na tě věsí! Nesmíš věřit teď už nikomu, kdo ti vstoupí do domu, neboť ať se jak chce tváří, budiž jist, že tebe otaškaří! – Ba já sám ti nechci za to stát, že alespoň tentokrát tato moje deklamace není též jen – pouhá špekulace!

Emancipace krásného pohlaví. (Deklamace pro pána.)
S třesoucí se takřka duší na podium vystupuji, strachy, že snad někdo tuší, čeho dnes se odvažuji, zvláště zde i tam v kruhu krásných dam. 40 Jako panenka se rdím, strachuji i zajíkám, neboť dobře cítím to i vím, kterak těžký úkol podnikám – úkol trapný, nevděčný a snad marný, zbytečný, povážím-li, pro koho pouštím se dnes do toho; komu morálku chci kázat, písek do otýpek vázat, hrášek házet na stěnu, z hrobu volat ozvěnu... A přec mužně na se beru obrovskou tu, na mou věru, Herkulovu, Sisyfovu, Danaidek krušnou práci, hlásiti se totiž k slovu o ženské emancipaci! – – „Hrůza! Slyšme! Ven s ním! Dolů!“ slyším něžné hlásky spolu, ne-li právě hlasité, aspoň tajné, ukryté – „Co si troufá blázen ten, mluvit o otázce žen? Jaká smělost! perfidie! zrada! Kde je policie?! –“ Já však dím pln skroušení: „Jenom malé strpení!“ Vím, že zle je v říši krásy, když se muž tu k řeči hlásí, aby tknul se lechtivé věci té i palčivé, v níž mu dávaj’ ženy myslící místo na zločincův lavici; avšak – vězte, drahé dámy, 41 já přec nejsem žádný známý tyran ani usurpator, nýbrž zcela nevinný naivní a dětinný humorista, deklamátor! A co taký mám přec koncesi, o všem dělat řeči jakési! Nuže, chraňte se v své mstivosti všeho rušení mé živnostiživnosti, a když těžká vám ta zkouška, poslouchat mne chvíli s pozorností, s pílí, zacpěte si svoje krásná ouška. Jak já otázku tu pojímám, v tom i srdce zatvrzelé najde věru sklady celé bonhomie, humannosti, humoru i srdečnosti, žádné vášně přiostřelé ani přepjatosti – neb těch já si ani nevšímám. Bych pak ukázal, že v mysli mám staré „alfa, betta, gamma,“gamma“, začnu pěkně od Adama. – První pokus vybočení z kruhu, z pout i vyproštění (lze-li věřit staré báji), stal se od ženy již v ráji, jak až dosud za to kladem’, s arcištváčem hadem. Jak ten pokus dopadnul, je známo, plyne to již z věci samo. Kde se mezi manžely kdo vplétá, tam je po ráji hned veta! Bohem samým soud pak vynešen, 42 v ráji že prý místa není k provádění podobné „emancipace žen“. Od té doby v zimě, v letě otázka ta straší v světě. Jaké další pokusy se dály, aby ženy svého práva na mužích se dovolaly, o tom mnohou zprávu dává nám na příklad v Čechách pan Václav Hájek z Libočan, v historii o VlastěVlastě, o Šárce, kde však patrno též v každé čárce, že to přeukrutně dopadlo vždy smutně, kdykoli se ženy podkasaly, do mužův se chrabře daly, chtíce utopit je – v putně. Zdá se skorem, jakby příroda, prozřetelnost jim neb náhoda v úkolu tom málo přála, vlády žen se v světě bála – což však beze všeho škádlení je jen moje skromné mínění. Neboť jinak pravda to je, že to byly slavné boje, v nichžto mnoho „nadrtíno“, v nichžto tekla krev i víno, šípy válčeno i meči, sváděly se tuhé ře – či – seči, dokud bylo dosti kuráže, ku konci pak pláč i vzdechy, sem tam známky „něžné“ blamáže, po bojích jak Staro- s Mladočechy... Jinak s otázkou tou vede sobě 43 krásné pohlaví teď, v naší době. Vidouc, že ty mužské Antikristy, brutály a terroristy silnou paží ani řečí nepřekoná, nepřesvědčí, brousívá si na ně moderní již zbraně, s pošinutým stanoviskem útok vedouc veřejným jen tiskem. Nejde-li to s balvány, spusťme na ně romány, novelkami, brošurkami, básněmi i epigramy. To by v tom být musil ďas, aby i to sklaplo zas! Avšak muži, praví kati, nechaj’ dámy pěkně psáti, tiskařské trmácet lisy, čtou i výtečné ty spisy, v nichž emancipační choutky skvějí se,se jak nové loutky – při čemž k větší boží chvále svět se klidně točí dále, jak by hlásal ženě: Vyčkej času, jako husa klasu! – Suďme z toho, jak to v mnohé duši, v mnohém něžném srdéčku as buší, když se vidí, že se to tak vleče, líně tak to teče, beze vší urgence,urgence jak ty cařihradské konference. Nechat tak se plaziti to stále, kdy bys, ty můj smutku, doplazil se k výši skutku, vznešený ty ženský ideále?! 44 Avšak strpení jen, krásné dámy, světa běh, jak víte samy, všem nám lidem zdlouhavým se zdá, za míru-li béřem leta svá. Nejde to tak rychle, jak my chceme, ani snadně tak, jak mudrujeme; přec však znamení již všeliká hlásaj’, že ta doba veliká blíží se již chvatným krokem, časův mocným veletokem. Snad že bude vám to trochu málo, avšak mně se o tom už i zdálo, sen to prorocký – jak myslím sám; dovolte, bych vyložil jej vám. Duch můj, neposeda odjakživa, nadšen jiskrou plzeňského piva, než by někdo deset napočet’, udělal vám v před skok o sto let. Jako vyjeven tu ve snu zírám, div že strachy takřka neumírám, jak se všecko v světě změnilo, co vše tu, co před tím nebylo. Především pak všecka proměněna, v zrak mi bije tvorstva zdoba – žena, jížto konečně již tvorstva hlava, tyran muž, byl vrátil všecka práva, takže stará křivda vyrovnána, ona pak teď – emancipována. Genius hle ženský na výsluní v plné slávě své tam pyšně trůní, rovnoprávně po bok postavena, muži spoluvládne ve všem žena; staré nářky, křivdy vzal už ďas, protivy pak všecky smířil čas. V kočáře hle – u všech safientů – 45 „žena-lékař“ jede k pacientu; s akty pod paží aj v plném proudu spěchá „advokátek“ dav tu k soudu; „študentek“ tam v chládku za parna hoví sobě plná kavárna. Za mlaďounkým šperkářem pozdálí fešný lajtnant tamo pálí; vážná matrona pak, hrdý zjev, do úřadu jde co „bureau-chef“. „Listonošky“ jako vrabčíci poskakují všade ulicí, učednice, „keck“ to žábatažábata, škádlí kolem jdoucí kloučata. Na trhu u plných nůší sedí mužští tlustí, suší; „chůva“ statná v čapce sokolí vede děti malé do školy; „kuchta“ s náramnými licousy s dědkem „mlíkařkou“ se hartousí. Něžný manžel, občan Veleba, doma dítě zatím kolébá, nežli jeho choť a děcka máti z valné hromady se vrátí. Soused jeho, občan Copánek, vaří zatím ženě heřmánek, aby bylo v domě bez vády, až co „šorfšic“ přijde z parády. V novinách čtu v plném objemu řečřeč, již měla poslankyně na sněmu; ze soudní pak dovídám se síně, jaký úspěch měla obhajkyně;obhajkyně, vytrhnuvši svojí výmluvností lotra starého – spravedlnosti. Co tak v novinách se probírám, brzo sem, brzo tam nazírám, 46 padne v oko mi též malá zpráva – že to pravda, sázím potichu od hodinek zde to zlaté „žužú“ – jak vždy palčivější prý se stává stará prý již dosti, pohříchu, otázka – emancipace mužů...

Amorova lamentace. (Budiž přednášeno, pokud možná, v přestrojení za Amora.)
Achich, ubohý já bůh! Slyš mě šírý světa kruhkruh, slyšte mraky mě i hvězdy, parlamenty, tábory i sjezdy, správní rady, komitéty, synody i staré tety: žádný z tvorův, cokoli v slzavém jich tomto údolí, nemá tolik příčin k stesku,stesku jako bohorodec já – u všech Jovišových blesků! jak teď se mnou osud hrá! Jindy – ó zpomínky blahé! jako pánbůh v Paříži jsem žil, smrtelník mne každý ctil, zval mě bůže svoje drahé, mně i mojí máteři oltáře jsou stavěli i chrámy, k nimžto putovali páni, dámy, 47 věnčili je věnci, guirlandami, kdežto nyní nikdo nevěří skoro v božskou moji moc, nectí mne ni nezbožňuje, nekochá ni nemiluje, lásku bláznovstvím jen zve, v srdci pak i v duši své dává jí už „dobrou noc“! Jindy nadšením se chvěli, překrásné mi písně pěli, jichžto překládáním chudí posud učenci se nudí; nyní každý kratičkou odbude mne jenom básničkou, a když poetická břečka ta se jinam nehodí neb s ní špatně pochodí, zašmejkne ji do „Palečka“. Tamť i jiné plesky, třesky píšou o mně, humoresky, malují i obrázky, špatných vtipů ukázky, ku příkladu, jak prý kdes starým pánům mířím do kapes aneb křiče „pardonnez“ místo srdce raním portmoné....portmoné... Co jen zlého vědí, o mně roztrušovat hledí, na nejkrasší chtíce manýru připravit mne o čest, o víru. Také svět již, materialista, neví ani, co je láska čistá. Jindy srdcem svým se každý řídil, růžné spřádaje ty pásky, teď by nejraděj to vše jen šidil 48 dle „nového tajemníka lásky,“lásky“, jejž koupí u antikvárů za dvacet krejcarů. Jindy láska rostla časem v růže srdci rozkvetlém, teď se řídí bursy hlasem, stoupá, klesá s „kurszettlem“. Jindy s páskou na očích maně jsem jich trefil dosti, teď pak bystře zrak i čich při největší pozornosti zřídka párek lapnu jich – skorem abych „řink! bum! bum!“ sháněl velectěné publikum. Za onoho času fochy všecky plnily mé sochy, teď mne sotva v karnevale o nějakém lepším bále strčí mezi obě síně na Žofíně, za roštím kdež vzadu číhám pro parádu jako hastroš v kmíně. Jindy – když je píchaly v srdcích lásky šípy, pod okny jsou vzdychali, koncertili, zpívali – teď se drží pípy – – takže vzácností jsou všady nyní serenády; ovšem ve prospěch jen krásy, neboť divnou v noci kouzla mocí vábily by pijácké ty hlasy. V divadle kdy „Orfeus“ se dává, 49 tu se obyčejně stává, mne že sama představuje dáma, mladá někdy holčička, častěj ale panička, nepochybně proto, jak se zdá, provdaná že každá zná líp se v lásky pletkách, v amorkách i v amouretkách. Mne to sice dosti zlobí, druhé pohlaví když zdobí mými se tu odznaky – avšak že jsem dobrák známý, nechci dělat námitkami ředitelům rozpaky. Co mě nejvíc sužuje tu, je, že teď už u baletu nemám moci, víry žádné! Holčičky hle jako sopky s těmi svými „hopky! hopky!“ líce hoří jim jak svíce, ale srdce jak led chladné a byťs topil tutti quanti místo uhlí – diamanty. Ku podivu, k nesrovnání, jak se mohou staří páni k baletu tak míti, chtít se při něm hříti? Zblízka-li pak, zdálí některý se spálí, vsadím se svým vazem, že to je jen mrazem, jakýž přeúskočně na baletní vládne „točně“. Tam by se mi jenom smály, 50 kdy bych co bůh lásky do té bujné chásky šíp svůj vyslal nenadálý; vždyť si svět ten bezbožný z vážnějších i věcí smích již tropí všemožný! Co dřív jímalo až k pláči, vzory tklivých historií o nešťastném milcův páru Heloise a Abelardu, o Pavlu a Virginii, o Romeu a Julii nynější ti kamenáči úsměškem jen odbývají, ba i drze tvrdívají o obou těch posledních, po slastech že svatebních nadělali prý moc křiku o skřivanu, o slavíku, naposled pak beze ptaní snědli oba – ku snídaní – Ó těch lidských klevetníků! Zlými svými pomluvami nešetří ni pověsť dámy, jak by dokázala dnes olympická „chronique scandaleuse“ – ani drahé mojí matky neušetřili památky, smýšlejíce zlomyslné lži i jeduplné bájky à la „zlatá sítě“, ba i klepy nestouďné, že prý já sám podloudné vojanské jsem dítě!... Joviši, kde blesky tvoje 51 na těch pomluv zdroje! Já tak zlomyslným být, mohl bych jen povědít, kolik neviňátek bez otcův i matek,matek (po dešti jak hub!) připíše se ročně na můj vrub, o čemž podaly by důkazy statistické výkazy. Moh’ bych lecos pikantního, interesantního vypravovat s neb bez žíhadla (zvláště o dámičkách u divadla!)divadla!), ale já jsem šlechetník, žádný klevetník: Protož odpouštím, co jiní bezpraví mně činí, nechám si svůj vtip, kde ho udati lze líp – těm pak, co se smějí, zhrdnouti mnou chtějí, pravím: Pozor na můj šíp! Jsemť já posavad ten starý! Protož pěkně „vari“, by se nikdo neuskříp’! 52

Kdo s koho? (Besední žert.) (Když se bylo zazvonilo, vystoupí první deklamátor a ukloniv se, počne přednášeti:) „Tři doby v zemi České!“ (Za scénou zazní v témž okamžení hlas druhého deklamátora:) Aj! to by bylo hezké! Vždyť jsem byl na programu,programu dřív než on, a proto přednášet mám hned, jak zazní zvon. 1. deklamátor (ohlíží se bázlivě a v rozpacích se tahá za manšety). 2. deklamátor (kvapně vystoupí a změřiv prvního deklamátora pohrdlivě od hlavy až k patě, ukloní se před obecenstvem a mluví poněkud rychle:) Odpustiž mi, vzácná společnosti, mám však toho věru do sytosti. Mořilť jsem se celých deset dní a teď mám být ze všech poslední? – Suďte sami, páni, prosím vás, je-li tato deklamace ňáký špás! Já se tak s ní namučím, a když se jí naučímnaučím, vyjde mi s ní jiný na jeviště, (k 1. deklamátoru) což si, pane, zapovídám příště. Rozumíte? 1. deklamátor. Pane, na mou čest, neslušné to od vás jest, před tak vzácnou společností chtít mně dělat mrzutostimrzutosti. Dovolte, ať počnu – 53 2. deklamátor. Dost již, dost! jinak se mne chopí zlost. Já jsem se jí učil dřív, neustoupím tedy jaktěživ, prosím, sestupte jen pěkně dolů! Můžemeť se měřit jindy spolu. – Teď však čas je, abych povídal. 1. deklamátor. Na to bych se věru podíval! Já jsem tu a dosti! – K vůli vám hanbu tu si sotva udělám, abych utek’ z bázně snad! Ano, já chci teď deklamovat! 2. deklamátor (zlostně). Slyšte tedy! – Báseň tato v tři se díly rozpadá. Abychom se déle nehádali, myslím, bychom každý půl si vzali: první oddíl vy a druhý já, o třetí se spolu rozdělímerozdělíme, a tak snahám různým vyhovíme. – Vy však, vzácná společnosti, odpusťte, že tentokrát budem dva deklamovat! – (K 1. deklamátoru.) (Stranou.) Mnoho chuďas jistě nezná toho! 1. deklamátor (stranou). Žádostiv jsem věru jen, kterak bude přednášeti ten – 2. deklamátor. Nu? 54 1. deklamátor. „Tři doby v zemi České“. 2. deklamátor. Škoda proň té básně hezké! 1. deklamátor. „Byl jednou čas, kde krásné Čechův jméno“ – 2. deklamátor. Pranic neumí – to vidno již – 1. deklamátor. „tak slavně znělo v uších národů“ – 2. deklamátor (posměšně). Ano, slavně, jak když ty to vyslovíš – 1. deklamátor. „Že od celé Evropy bylo ctěno –“ 2. deklamátor. Ne však k vůli tobě, že tak přednášíš! 1. deklamátor. „Co jméno reků, slavných vojvodů.“ 2. deklamátor. O kterých ty asi málo víš. 1. deklamátor. „Byl jednou čas, kde každý hrdým býval tím krásným, slavným, mocným jménem CechČech, kde české vlasti syn se honosíval, že ctitelem jest věd a uměn všech.“ 2. deklamátor (jeví rostoucí nepokoj, netrpělivě přešlapuje, mne si ruce, pokašlává, vyráží úsměšně: „hehe!“ – házeje hlavou po přednášejícím atd. – Konečně vypukne, nemoha se déle zdržeti, hlasitě:) Totě k popukání krásné! Jářku, he, neznáte-li lépe přednášeti, 55 mohl byste snad již pomlčeti. Ustaňte a pusťte zase mne! 1. deklamátor (všecek zkoprnělý). Já jsem celý bez sebe! Jaká je to drzost! – No, když nechcete poslouchat mne, tedy začněte druhý oddíl! – Rád poslechnu vás, kterak vy to vyoslíte as! S chutí jen! (Str.) To vše mu nyní splatímsplatím, a jak začne, hnedle mu to zkrátím. 2. deklamátor (stranou). Teď se musím na pozoru mít, neb se bude jistě na mně mstít. 1. deklamátor. Nuže jak? 2. deklamátor. (postaviv se do posice, křičí příliš hlasitě, rukou dělaje zcela nepřiměřené a divoké posuňky). „Však ten čas minul! –“ 1. deklamátor. Kde se takhle bídně přednášelo! 2. deklamátor. „Nepříznivá doba nastala českému národu.“ 1. deklamátor. Když tě mluvit lidstvo uslyšelo... 2. deklamátor. „Sil jeho mravních zmocnila se mdloba a on upadl sám v duševní porobu.“ 1. deklamátor. Jak jen může o národu povídati, co zde pouze o něm platí? 56 2. deklamátor. „Čech přestal vlasť, svou matku, milovati, on sebe sám přestal si vážiti.“ 1. deklamátor. Jaký div, když slyšel tuto deklamaci! 2. deklamátor. „On přestal na své otce zpomínati, jich hodným být, přestal se snažiti.“ 1. deklamátor. To tě nestálo as velkou práci! 2. deklamátor. „Čech přestal vlast i –“ 1. deklamátor (vskočí mu do řeči). Pane, už je toho dost, mějte přece s obecenstvem útrpnost! Proč se aspoň trochu nestydíte, když už přednášeti neumíte? Mně jste to byl pokazil, a sám ukrutně mučíte uši nám. Protož račte! – (Ukazuje mu, aby odstoupil.) 2. deklamátor (vášnivě). Umlkněte již! S nevědomostí je velký kříž! (Vypínavě.) Já jsem věru krásně přednášel. (Prudce.) Jářku, proč jste mi v tom překážel? Teď, abyste věděl, vem to kat! zůstanu vám na tom místě stát; budu mluvit, co mne napadne, ať to jakkolivěk dopadne! 57 1. deklamátor. Uvidíme! – Po tom ale zvíte, čeho za svou zpupnost zakusíte! Teď však budu přednášeti já! 2. deklamátor. Nu! tož budem mluvit oba dva! 1. deklamátor. „Však ejhle! Vzhůru!“ 2. deklamátor. „Volá anděl Páně.“ (Hlasitěji.) „Povstaňte z hrobu!“ 1. deklamátor (jizlivě). „Trouba jeho zní!“ Oba (rychle za sebou). „Vyjasněte se chrámu vlasti báně“ – 2. deklamátor (opozdiv se.) – báně – Oba (jeden přes druhého). „Spěj, národe, k slavnosti vzkříšení!“ (Šermují rukama s pathosem, při čemž navzájem do sebe vrážejí a hněvivě druh na druha se šklebí a sápají.) 1. deklamátor. Vy byste as ten národ vyburcoval! 2. deklamátor. Před vámi by se do peřin zas schoval; jsteť veritábl hastroš do zelí! 1. deklamátor. Vás do blázince hned by zavřeli! (Oba rozčertěni hrozivě proti sobě se staví, měříce se na vzájem od hlavy k patě.)
58 1. deklamátor (k obecenstvu). Odpusťte, pánové a paničky, ten pán tak mluví trochu z hlavničky. 2. deklamátor. A tenhle pán si – 1. deklamátor (zakřikne ho). Mlčte, pravím vám, sic ostudu vám notnou udělám! (Malá přestávka.) 2. deklamátor (pro sebe). Škodíme si oba. – Lépe věru jest, zachováme-li svou čest. 1. deklamátor (pro sebe). Pakliže se nedorozumíme, hněvu obecenstva zakusíme. (K druhému potichu.) Přednášejte! 2. deklamátor (taktéž). Teď vy, potom já! 1. deklamátor. Přednášejme tedy oba dva! Oba (najednou). „Ó žijte, bratři, národu zas svému, nebuďte mrtví jeho údové; přihlaste zas’ se k matce své a k němu, co věrní bratří, věrní synové! Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste CechovéČechové, a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové! –“ (Oba se ukloní a ruku v ruce odcházejí.) 59

Na komando.
Pěkně vítám, moji zlatí! Chci vám dnes tu dokázati, že, ač nátury jsem české, dovedu přec poslouchati na komando na německé. V myšlenkách se ondy bera po ulici, klopím hlavu, v nížto myšlenka mně sterá věstí dávnou naši slávu. Když tak v dumání se nořím, vřelou touhou tou se mořím: „Kéž by tak ty naše ráje, naše krásné české kraje, jež Bůh milostivý sám Čechům nám dal za podíl, by v nich Čech jen pěl a žil, patřily jen také –“ (silně) „Hapták!“ zazní strašně vedle mne, že jsem celý bez sebe, a že, nevěda, co činím, jak bych pojednou byl jiným, postavím se do posice, vypnu prsa, nadmu plíce, hlavu o celý pak dům vztýčím výše k nebesům. Podle mne pak kráčí dál s plukem svým pan generál. – Sotva leknutí se zbavím, již jsem zase snilkem pravým. Myslím dále: „Kéž by tak 60 bylo vše teď naopak! Kéž by z nouze pošla hojnost, tísni ustoupila volnost, jistota pak byla v ruce! Kéž by ctnosti vzešly z vady, nebyly zde divné rady, obrácená kon –“ „Linkšaut!“ A zas jako zkoprnělý stojím zaleknutý celý. Maně se mi hlava točí, v pozadí an zrak můj zočí, kterak s vojskem v přísném řadu pan major jde na parádu. – Záhy však zas v duši mojí davy myšlenek se rojí. V minulost se dávnou nesu, v doby slávy, blaha, plesu; reky dávné budím v hrobě, činy slavné volám k sobě a vše, jak kdy v pravdě bylo, chci, by zas se objevilo. Již mi obraznost tu slouží, snáší, po čem duch můj touží, již tu vidím dávný čas, svět kdy celý ctíval nás, nepřítel kdy nás se bál, zdaleka již utíkal; kdy netiskla ňadra tíseň, volně zněla česká píseň, kdy se psalo bez obalu, bez procesů, krimi –“ „Kolbenhoch!“ jako blesk mi vžene znova v hrdlo zpět odvážná slova. 61 V oku se mi cosi míhá, ruka se mi maně zdvihá, chtíc, jak shora poručeno, hlaveň zvednout na rameno. – Záhy však je po leknutí a duch zpět se v ráje nutí. Prchly však už krásné zjevy, mysl o nich nic již neví. V skutečnosti duch se brodí, pravdy po nivách mne vodí, naši dobu bez přízraků ukazuje mému zraku. Zřím tu úřady i školy, nápisy i soudní síně, kde se píše v řeči jiné, než jak jazyk mluvit volí. Vidím, jak tu spisů stohy po koutech se povalují, ježto vesměs obsahují tiskovýahtiskových pří protokoly; vidím, jak se z jasna čista katí na mne diurnista; kterak polo v zlosti, v bolu, rukou chytaje se stolu, přípitek chci pronést nový: „Sláva panu mini –“ „Linksšvenktajch!“ kdes tu kaprál komanduje, z myšlení mne vyburcuje. Když se pak zas zpamatuji, v duchu ještě opakuji, což se často prosloví: „Sláva také Bacho –“ „Halt!“ tak mi zhurta zahřmí v uši, 62 že mám v sobě malou duši, na to ale jako hrad zůstanu vám rovně stát. Při tom sotva dýchám strachem, neb se mohu zalknout prachem, jejžto páni kyrysníci spůsobili na silnici. Zotaviv se v krátké době, takto pravím potom k sobě: „Marné všecko namahání, když mne z myšlenek vyhání každou chvíli ňáké: Stůj! Je to věru s námi bída, není kůrka, není střída – Bože, Bože pomi – „Marš!“ Ne, toť na mou milou k zlosti! Už toho mám do sytosti! (Pozdraviv po vojansku, odchází.)

O rekvisicích vůbec a obzvláště.
S otcův přecházeti na děti bude o tom smutná tradice, kterak řádili tu velmi velice Prušáci kdys slavné paměti; kterak pro svůj „ráj“ nás verbovali, potom kde co našlinašli, s sebou „vzali“, bezedné své žaludky si cpalicpali, zkrátka: kterak zde – rekvirovali. 63 Podivili jsme se převelice, slyšíce to slovo „rekvisice“, dech však při pomněnce v nás se tají, kterak oni si je vykládají, berouce, než dojde na „Amen“, památná i dvířka od kamen. Avšak přejme jim to beze žertu; vždyť je známo o nich par hasard, že i sumu pěti miliard uměj’ poslat dosti rychle k – šípku a že přijde třeba jednou čas, kde to všecko pěkně vrátěj’ zas. Po stupních té krásné exposice dostal jsem se aspoň pěkně tam, kde být vlastně mám, totiž u výkladu: co jsou rekvisice a jaké tu úkoly hrají v „krachovém“ tom údolí. Nenapadne mne snad, moji zlatí, abych Prušáky chtěl omlouvati, ale říc’ to musím směle, že ty rekvisice celé, se změnami většími i menšími, byly tu již dávno před nimi, jen že tomu barbarský dřív věk říkal „rabuněk“ a „drancuněk“. Byl by z toho foliantek malý, kdy bych vypočítal všech krásných věcí těch, co nám odtud zblízka již i zdálí „ctění“ nepřátelé naši odštrachali pode jménem „trofeí“ do svých prázdných museí. Avšak nač se oddat marné trampotě; pročež raděj ohlédněme 64 se i přihlédněme,přihlédněme k rekvisicím v prostém životě. Hned jak člověk se tu ukáže na tom božím světě, buď to v zimě nebo v letě, hned pln prajské kuráže počne s rámusem a křikem „rekvirovat“ okamžikem – nejprv, co se týká „menáže“, to jest cumle z piškotů nebo jinou item sladkotu. Když se ke křtu připravuje, tu hned jméno rekviruje některému známému z kalendáře svatému, k němuž přivzít nelení od táty si příjmení; po křtu – hleďme šelminu, přátelům a známým dává hostinu, k nížto rekviruje jídel, vína, závist až až nad tím ruce spíná, poukázkou na nebe pak vyplácí – zrovna jako páni Prušáci! Později, když vyjde z peřinky, nápad má jen jedinký, rekvirovat pěkné hračky, koně, panáky a ptáčky, kteréž, co mu síly postačí, nelidsky hned zmrzačí, tak že táta za sebe i za mámu má co běhat k Brandeisovi do krámu. Je-li něžňounké to děvčátko, pannu musí dostat za krátko s postýlkou a s úplnou kuchyňkou, aby mohla být hned hospodyňkou,hospodyňkou. 65 Tu pak jiným dává traktaci, hejří s nimi, utrácí zrovna jako páni Prušáci. Začne-li synáček jako pilný žáček chodit pěkně do i za školu, nových „rekvisicí“ třeba; tatínek dá liniálek, knihy, papír, šmitorálek, maminka pak krajíc chleba, na jablíčka ňákou „pikolu.“pikolu“. Někdy ve škole se stávástává, sám pan učitel, dětí cvičitelcvičitel, do rekvirování že se dává na truc Prušáku, zvlášť když u žáků najde – (jaký žal a bol!) „káču“ nebo „kumybol“. Pozděj „zrekviruje“ stát hocha, když mu dvacet akorát, ten pak, je-li k světu trošičku, namluví si ihned holčičku, aby zvěděl, co je lásky citcit, a měl v neděli s kým na „aus“ jít. Tu pak denně sobě zaměří k domu nebo kašně, milenka, útlocitná, jemná panenka, kde naň čeká s ňákou večeří. Tu pak střídá šťastný milovník, panský nyní hodovník, lásky přísahy a holoubátka, řízky, telecí a „pusrlátka“, sám že neví, do čeho as dřív, aby rajštěji byl živ! 66 Rozumí se, k vůli vojáčkovi, svému miláčkovi, rekviruje milá „šamstřice“ paničku i pána velice, takže mnohdy zcela z nenadání nastane jí kufru stěhování... S Evinou když Adamův syn dcerou za sebe se berou, tu pak teprv rodiče i svět zvědí, co je rekvisicí „květ“. Požadavkům o dceřino věno všem když dávno vyhověno, ještě zasnoubenci shání, kde co k porekvirování, odnesou pak, zdá-li se jim potřebou, třeba židli starou pod tebou; seberou ti lžičky, nože i vidličky, sklenky, karafinky, moždíře i mlýnky, padnou na mísy i na tácy zrovna jako páni Prušáci. V manželství, toť známo také dosti, rekvisice bývaj’ denní hosti. Paničky, zvlášť mladé – ó! znají se v tom věru commi il faut! Brzy to chtí, brzy ono, kde co vidí, chtějí mít, všecky uměj’ unisono prosit, lichotit i hřmíthřmít. Malou chuť-li manžel jeví, přejdou z proseb v pláč a hněvy, nadělají muži ubožátku hlavu plnou v krátku, takže – aby pokoj měl, 67 raděj svolí – bohužel! Tím však kaprice jich drahá, odvaha i snaha jen se rozvijí a zmahá. Chce-li manžel do hospody, hned tu vyčítají škody, které z toho vzejít mohou, vytknou příčinu i mnohou, z kteréž prý jim možno není dáti k tomu „vrchnostenské“ povolení; když pak muž se přes to strojí provést vůli svoji, zrekvirují podle známé noty jemu klobouk nebo boty; v noci pak, když sladce spinká, vyprázdní mu dobrá žínka „rekvisitmo“ všecky kapsy, aby neměl na pivo ni „šnapsy“ – kdežto sama lecjaks utrácí pro svou parádu i legraci, zrovna jako páni Prušáci. Jsi-li občan státní, teprv na hlavu si chmátni, pomyslíš-li, co tě do roka stojí blaženost ta s vysoka. Neboť co jsou všecky daně, přirážky i poplatky s všemi extra dodatky na školy i k chrámu Páně – co jsou, ptám se, kapitální příplatky ty komunální na stoky i vodárny, chudobince, kasárny, co jsou – ptám se do třetice – jiného,jiného než rekvisice?!... 68 Měj si tam co, nebo ne, pořád abys mermomocí ve dne v noci prsty měl jen v portmoné. Když pak toho máš už dosti, složiti chceš v hrobě kosti, ještě nezbavíš se nic prožluklých těch rekvisic. Nejprv zrekviruje z tebe ubohou tu duši nebe, potom ostatky tvé ze světa zrekviruje věda, po smrti již nemoc v tobě hledá, pak tě čapne „Entreprise“ neb „Pieta“, na konec pak hrobník tobě, vzor co křesťana a přítele, naposledy ustele v černém, chladném hrobě – ovšem ne dřív, až jsi v pořadě na zádušním úřadě, faráři i kostelníkům i všem jiným podílníkům poslal po dědici s díkem posledních jich – rekvisici... potom teprv na náhrobní kámen dostaneš své: „Requiescat! Amen!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Také já jsem směle dosti „rekviroval“ svojí deklamačkou od vaší trpělivosti; neníť, poslouchat mne, žádnou hračkou; avšak doufám, že mi odpustíte, jakmile jen uslyšíte slavnou moji přípověď: že vám dám už pokoj teď! 69

O moderním vychovávání ženské mládeže.
Denně slýchati je stesky, že prý naše slečinky, demoiselles, frailinky, nerady tak mluví česky; že jsou špatné hospodyně, do prádelny, do kuchyně že se nedívají rády, že radš mají promenády, koncerty a bály, a tak dále – celé škály přežalostné jeremiády. – Co je příčinou as toho zjevu? ptá se mnohý den co den; načež dím já: spůsob ten, jímž svět vychovává děvu; zvláště u násnás, moji zlatí, kde ta pravda „tuplem“ platí. Ne dost na tom, rodina sama že dost dítě kazí, aniť vlastenci ti naši drazí doma jsou jen samá němčina – sotva že to dítko milé ku škole je spůsobilé, pošle se, ne bez „kvaltu“, do kteréhos „anštaltu“, ne-li dokonce k slečinkám anglickým neb k Uršulinkám. Tam se němčina pak mele, až to ubožátko celé 70 v hlavě od ní zpitomí, českého pozbývá vědomí. Tu maj’ „religionslehre“, „sprachlehre“ a „naturlehre“, „zeichnungy“ a „schönschreibungy“, „stylübungy“, „rechtschreibungy“, „handarbeiten“, „conversiren“, „turnen“, „g’sang“ a „deklamiren“, a tak dále, a tak dále, k větší matky vlasti chvále! Když pak tam se vyučivši dospěje na „vyšší dívčí“, musí frajle Bibiana především kams do piana; tam se lecos brnkat učí, čím nám pozděj uši mučí, hraje volky i nevolky salonštuky, salonpolky, „sehnsuchtswalzry“, „liebesseufzry“, „perlenregny“, „klostergloky“, „Alpenk angy“, „vogelsangy“, „veilchentraumy“, „rosenštoky“ – takže, kdo to k vůli máteři trpělivě všecko snese, nepohne se, neotřese, zaslouží si dobrou večeři. Němčina, dřív teprv v „skoru“, objeví se teď v svém flóru: „Ich kann böhmisch, aber schwach! S’ist doch keine Salonsprach’!“ „Je vous assure, monsieur, c’est une langue – oh, mon dieu!“ Takto mluví naše Češka teďteď, a jak jedná, zvíme hned. Důkazy by byly podány, 71 že si vzdělává i ducha, od Šálka se dluží romány, s nimiž se pan Trachta stuchá, po nichž, kdo je čítá pilně, na duchu svém „ztloustne“ silně. Kuchyňskou se slečna prací vůbec nikdy netrmácí, že prý od pánví a hrníčků trpí bělost ženských prstíčků; s prádlem též se neobírá, že prý soda ruce rozežírá; stlát a mést sic tak moc neškodí, přec však pro ni se to nehodí, že prý shýbáním se figura nebo prachem trpí frisura: punčochy plést nebo šíti moc se také štítí, stačíť do ruky to vzíti, když prý přijde na návštěvu, kdo má zvlášť rád pilnou děvu, k vůli němuž pak se v kuchyni prstíček i na kvap ušpiní, výmluvná co illustrace, že dnes bylo mnoho práce. Do trhu jít nakupovat, také nevalně se nutí, neníť po její prý chuti s babami se handrkovat; to prý radš, jak sluší na dámu, modních zajde sobě do krámů. Rovněž nikdy neviděti chovati ji malé děti; je prý s nimi velká tíž, nositi je, bolí kříž, na klín pak je brát, 72 též se nevyplatí kolikrát. Proto raděj hezky „lente“ na divanu, na causeuse, v lenošce neb na longue-chaise libuje si v „dolce far niente“... Tatínek i matuška na to málo hledí, stojí-li či sedí jejich znejmilejší dceruška, a že „výmluvnost“ i její znají, ve všem raděj svobodu jí dají. Tak se stává, moji zlatí, že jsou dívky v naší době vnějškem světu ku ozdobě, že se krásně, vkusně šatí, že jim přejí všickni svatí, že znaj’ zpívat, deklamovat, tancovat i koketovat, o všem zle se disputovat, penízky zvlášť vyhazovat, že dovedou literařit, lečíms čas i látku mařit, nikterak však hospodařit, děti chovat, prát ni vařit. – Odtud houf těch lamentací, křiků po emancipaci, s kterouž – dnes být z vejce kuře – bylo by pak ještě hůře! Avšak marný hluk! Jářku – ani muk! 73

Papír.
„Papír všecko snese!“ říká skorem každá nace; důkaz bude tato deklamace, jestli někdy vytiskne se. Papír nejvzornějším skorem trpělivosti je vzoremvzorem, když se moudře pováží, co vše s ním se děje, čím vším ve světě je i co snáší s kuráží. Moh’ bych činit o tom úvahy dlouhé na lokte i na sáhy – či tak – pardón s „kadetry“! – chtěl jsem říci na metry... Že však jemnocitné dušinky vaše nechci příliš obtěžovat, dovolím si deklamovat nanejvýš čtvrt hodinky. Prosím jenom, páni velcí, malí, byste do očí mi nezívali, protože, jak znám se, v sled zívati bych musil s vámi hned, což bylo by negalantní ve společnosti tak intresantní. (Ukazuje na dámy.) Povím tedy krátce zcela, co a v jaké asi míře shledáváme na papíře, co vše z papíru se dělá nebo z papírových těst, zkrátka: co vše papír jest! 74 V pořádku bych postupoval jistém, začnu s křestním listem, jenž prý, jak dí kleveta, vstupenkou je jaksi do světa, do té velké komedie, plné tragiky a mizerie, s troškem humoru, co šafránem na oukropu nemastném a neslaném. S křestním listem v konstellaci je hned vysvědčení „očkovací“, jímž se vykázati mohou fakani od neštovic celí zďobaní, by se potvrdilo na novo, příroda jak lékařův dbá na slovo. Pro kantorův milánky, děti pilné, dobře vychované, z papíru jsou různé pisánky, předložky i linkované „lenochy“ tak zvané; dále jiné školní trety, atesty a „flaisbilety“, s nimiž podle staré zkušenosti počíná běh lidské učenosti. Sotva přestanou být nohy bosy, začnou hráti s námi divné losy. TenTen, kdo na krku má asentýrku, táhne číslo na papírku, kteréž rozhodnout má málem, má-li v Rakousku být generálem. Lutristka u kolektury s reškontkou má svoje túry, anť shledává vždy po tahu na Vídni, co hrála na Prahu. Větší hazardníci poměrní mají losy státní, úvěrní, 75 avšak mnohý seznal z nouze, že to také papír pouze, ceny málo kupecké, zvláště měl-li losy turecké. Jiné papírové pohromy rozličné jsou diplomy doktorské, i ty, co „čest“ přinášej’ nám od spolků i měst, nebo z výstav světových za pár „divů“ hotových. Dále dvojí patenty: jedny pro pány lajtnanty, druhé pak pro fabrikanty na lecjaké nové vynálezy, šrouby, nebozezy, inkousty neb fermenty; jenže poslednější (patenty) bývají prý celkem výnosnější než ty prvější. Od spoda též papír „čistý“ jsou tak zvané „gážní“ listy, na něž pijavice známé dosti půjčují z křesťanské útrpnosti – toť je stará vesta! na sto dvacet ze sta... Nejmilejším vojáčkům chudáčkům bývá papír „obšíd“ zvaný, zásluhami jejich o armádu zpřed i vzadu celý počmáraný; na nějž často čeká, s toužebností po něm heká mnohá Báby nebo Katy, jíž pan frajtr andělský 76 slíbil jest stav manželský, jen co vojně ukáže prý paty. – U civilu, tím jsem jistjist, domovský moc platí list nebo pas též zánovní nebo knížka vandrovní – ježto bez nich nesnáze dělá vyjít sobě za hráze. Mnoho mutací dělaj’ často listy oddací a pak smlouvy svatební, zvlášť kdy šalební snové lásky změní nebeské znamení „panny“ pozděj v „štíra“ – což je „brr“„brr“, jak nikdo neupírá. V občanském životě podnes se na papíře blýskaj’ koncese politické, živnostnické, archy konskripční a kontribuční na daně i lístky exekuční, i vše jiné – konstituční co kdy blaho s sebou přinese. Hercův kontrakty v té míře bývaj’ nejčastěj jen na papíře; za to velmi potřební lístkové jsou honební pro sváteční naše střelce, jimžto na vzdor zajíci, pálení to kubíci, skáčí na mezi jak o veselce. Příšerné vždy „cifrfláče“ mívaj’ rozsudky a zatykače a pak na podlouhlém kvartě lístky úmrtní a „parte“. – 77 Avšak s tím radš „requiescat“, za to nebude mi nikdo tleskat – pročež, bych vám nestrh’ moldánky, veselejší spustím zpěvánky. Papír důležitý silně, prudce, povznešený bez míry nade všecky jiné papíry, na příklad, je taková „lážová“ otomanská konstituce, po níž veškerý svět kýchá, až až u srdce ho píchá! Právě akorát napadá mi na to konkordát, encyklika, syllabus o nemylnosti a víře, jež jsou též jen na papíře, jak dosvědčí každý bakabus. Ještě jiné pěkné věci na papíře shledáváme, (všickni zde jste svědci!) Vyjmenuji zběžně jen, abych nestrávil s tím celý den, ty, co nejvíc známe: zákony a výkazy, armádní i rozkazy, vrchnostenské vyhlášky, listy na daně a přirážky, zjevné, tajné cirkuláře, reskripty a kalendáře, úřední i jiné plátky, v nichžto bývaj’ zajímané hádky, spisy soudní i privátní, akty, účty advokátní, bankovky a státovky, 78 akcie a „krachovky“, o nichž by se dalo psát, až by zůstal rozum stát – – to vše – nepodobno k víře – bývá na papíře, aniž on se třese, že snad studem protrhne se, aneb že se pod tou tíží rozeklíží... Ne dost na tomtom, moji drazí, až mě zima mrazí, pomyslím-li sám, co zde toho ještě mám, čeho malilinkou musím tknout se aspoň zmínkou. Představte si kupecké jen listy a těch psaníček druh jistý, jež zní zcela jasně a tak krásně: „To a to zde vězí ve kníze, pročež hezky brzy peníze! S úctou, v ten či onen den – váš N. N.“ Co mám teprv říci o tom statisíci psaníček těch blahosklonných, růžných, libovonných, jichžto různý pravopis bývá dosti špásovitý kdys? Jedny, divnými co kliky háky psány bývaj’ na vojáky, počínajíce vždy třemi „kanci“: „Znejmilejší Pepi nebo Franci! Nastokrát tě pozdravuju, líbám, doufám a vynšuju, vědomost ti dávám a zůstávám 79 až až na Volšana tvoje věrná Anna“.Anna.“ – Jiné vybranými slovy celkem totéž poví, jenže mluvou hledanou, nezřídka i vázanou, v nížto se pak hemží růží, perel, zlatých klenotů, cukrlátek, piškotů, že bys dostal z toho husí kůži! K těm se družívaj’ i místy památní ty listy, na nichž kámen omšený s vrbou truchlící aneb šilboch zbořený s práznou lavicí, mají býti obrazy lásky horoucí i výrazy. Hnedky po tom přezázračné přijdou modlitbičky, obrázky, písničky jarmarečné, nemoci jež zažehnávaj’, milost s nebe přivolávaj’ na slabé lidičky. (Ukazuje na čelo.) Dlouhé procesy nechci dělat s partesy, znáť je v světě každý jako z novin nejnovější vraždy; malé brykule nadělaj’ mi divadelní cedule; kdo se na ulici otočí, tomu s všech stran bijí do očí, jenže málo z nich se ziskne: lhou též, jak kdy tiskne! 80 Známy jsou i programy, plakáty a velké reklamy rajterácké – bum! bum! bum! zvoucí veleslavné publikum na obzvláštní „voršteluněk“, samý „lenc“ a „špruněk!“špruněk“! Známé špekulace tištěné jsou gratulace, na nichž za pár floků k jmeninám, k novému roku houf je štěstí, blaženosti, zdraví i spokojenosti v nejhojnější míře – ovšem též jen – na papíře... Minu lístky jídelní, hospodští jež citelní hostem dávaj’ k hledání toho, co už není k dostání; přejdu adresy a visitky, nálepky a vignetky, jimiž, když je láhev naplnína, křtí se bohaprázdná vína – načež zastavím se maní u karet – těch k hraní. Jest to papír obludný, mnohdy velmi osudný, jak had lesklý, hladký, jako Jidáš sladký, němý jako pěna, věrný jako – ženažena. Po stolech kdy skáče, mnohé oko stranou pláče, mnohé tam i tady dítě píská hlady, jehož táta „hop!“ 81 křičí a je – „trop!“ – – Avšak nechme toho – neníť rozumu v tom mnoho. Další z papíru jsou předměty módní límečky a manšety, ježto bývaj’ hejskům leckterým prádlem takřka veškerým; opominout nesmím tapety, stěny španělské a „papety“, balonky a lampiónky, jež se z papíru též robí, svět náš více méně zdobí; dále ještě taky známé dětské „draky“ – mimo mnohé jiné, v hlavě co mi nestraší teď právě... Nezbývá než věcí tré, jež chci ještě vytknout v krátce, než se skončí moje deklamace: to jsou pro chytré špačíčky i kosy papírové nosy, jež té výhodě se těší, chce-li nás kdo za nos vodit neb nám bulíka naň věší, že se dají jednoduše shodit; dále pro mudrce, cápky bláznovské ty čapky, v nichž si může každý málem myslit, že je bláznův principálemprincipálem, a konečně různé podoby, ozdoby i barvy, lži a falše vrcholy, klamu symboly, moudrosti té květ, 82 za níž skrývá bláznovství své svět: škrabošky či larvy – – Ejhle, co vše papír jest i co dovede on snést! Protož sláva mu a čest!!

O výstavách velkých i malých.
Deklamátor, strašný usurpátor, látek všelikých se chápe, když co kompilátor neb improvisátor v bačkách na Parnas se drápe; před ním neobstojí slunce ani hvězdy, na všem,všem jako na koni on jezdí; v každé deklamaci svojí smele, co mu přijde do hlavy – třeba – třeba – výstavy, jak je vidět, drazí moji! Doufám, že mi odpustíte, jestli nyní uslyšíte o výstavách samých, známých i neznámých, takových i makových, domácích i světových. Přičiním se po vší síle, aby ušla vám tím chvíle; jak – toť otázka je veliká, 83 jež zodpoví slavná kritika... Výstavy ty velkolepé, jež se „světovými“ zovou, znáte sami jistě lépe, nejsou vám již věcí novou. Jako všecky velké podniky nadělají mnoho prachu, křiku, hluku, reklamy, počínají obrovskými programy, plány, výpočty a zisky, naříkaj’ pak na maléry, na útisky, když se octnou s deficitem v – „krachu“. Všickni národové světa chlubí se tu svojí dovedností, umělostí, učeností, jinou mnohou ctností, jenom ne svorností – po níž bohužel je všade veta! Také potentáti cizí tady scházívaj’ se z blízka, z dáli, nádheru by svoji ukázali, kdežto jazýčkové utrhační tvrdí, poddaní že leckdes lační za to doma pískaj’ hlady. Když se byli hosté všici rozejeli domů, počnou výstavníci „mobilisovat“ armádu hromů, ježto vidí – navzdor kontrole – že tak málo háků na stole. Světu může to být milo, neboť kdyby z každé něco zbylo, bůh sám ví, co by těch výstav bylo! Zemské výstavy bývají stálé, jako musea a obrazárny, 84 síně rytířské i antikvárny – atakdále – atakdále – v nichžto svědčí různé kroje, poháry i zbroje, jak jsme velcí bývávali a jak teď jsme malí. – Pravé výstavinky „rajské“, bývají ty krajské, semenářské, zelinářské, ovocnářské – zkrátka: hospodářské. Tu pak všecko, země plod i zvíře, „výtečné“ je v svrchované míře; bulíci i kravičky, ovečky i kozičky a ty našich vepřů matky, každá s dvanácti čuňátky – toť je pohled, při němž provolá se: Přírodo, jak’s bujná ve své kráse! O výstavách takých bývá živo, zvlášť kdy čestně zastoupeno pivo, od všech „hospodářův“ (se džbány) výrobek to silně „hledaný“. – Vážné naskrz, zcela nefrivolní, bývaj’ výstavy vždy školní, jenže z nenadání smíšek leckdy přec se neubrání, když tak prohlíží ty fáčky, lajblíčky, cintáčky, punčošky i čepičky, ve školách jež pletou naše holčičky, důstojně by připravena školou pro život prý byla žena. Mnohdy velmi intresantní výstavy jsou ambulantní, jako zvěřinec a panorámy, 85 cirky opičí a kosmorámy, kabinety s preparáty, pak ty, co v nich „riesendámy“ ukazují nebo mužské kolohnáty. Zvláště je to „činči“, učení kde pudlové neb pinči hrají v domino a šachy, až se třesem strachy při myšlence, že by pejskové ti učení mohli přijít také k „sbaštění“ v buřtu neb v uzence. K zvláštnostem těm řadit v čáře přímé výstavy ty podivínské smíme, jež se pěstují velice v Anglii i v Americe – příklad aby byl v zápětí, vezměm výstavu hned dětí, kdežto klučíci jak cvalíci i děvčátka jako boubelátka dostávají ceny, jež jim přisouzeny za to, že se mají k světu zkrátka. Podobného cosi známe z všech, co u nás mámemáme, bálů, divadel i promenad, které zvláštní tvářnost mají, výstavám se podobají ženských krás i toilet a vnad. Také mladí páni, šviháci, galáni, rádi, jak se praví, světu na odiv se staví, buďto na plesišti, loděk závodišti, 86 nebo na kluzišti – jen když je to slaví. – Žertů bohopustých natropí výstavy „tlustých“, k nimžto z všeho světa vagóny svážej’ dvounohé ty „balóny“, sotva schopné pohybu a kroku jako bavlnných houf žoků. Ano, kéž to běsi! břicháči ti dávají i plesy, při čemž trpí převelice nebohé ty tanečnice točící se dole s těmi sudy v kole jako kolem sluncí oběžnice... Různých chutí resultýrky bývaj’ soukromé ty sbírky, jež se milovníkům zvláštností ukazují s velkou radostí. Jeden výstavu má tabatěrek, druhý dýmek, holí neb sekerek, ten zde sbírá klíče a k nim zámky, jiný mince, třetí s psaní známky; jeden kamení má velkou skříň, druhý starých hrnců plnou síň; ba jest mnohý blázen takový, že to ani světu nepoví, až ten sezná z jeho testamentu, jakých divných má tu safientů! – Pravšední co výstavy jsou známy naše novomódní sklady, krámy, kteréž nejlepšího od zboží v kastli vzorky pěkně vyloží, aby mimojdoucí ne-li cenou, aspoň krásou táhlo nalíčenou. 87 Co tu řečeno, to platí o výstavách, moji zlatí, od Grohmannova tam krámu až až po tu ctěnou dámu, kteráž na trhu pro mlsáče vystavuje své dva pekáče, v jednom jahelník a v druhém husu podle nejvybranějšího vkusu – aneb k výstavám těm na rynku s Mikuláši, anděly a ďasy, s jeslemi a podobnými špásy, kolem nichž se tlačí děti, ba i blázni mnohdy kopuletí – ty můj božínku! Výstavu, ač v malém rámci, najdem v každém hokynářském krámci, kde je nejpestřejší směsice předmětů zbytečných, příjemných i užitečných velmi velice. Máš tu z plodin zemských brambory, pochoutek i trojici: tuřín, mrkev, vodnici, mimo zeleniny výbory; máš tu všeho druhu ovoce, ba i mnohé vzácné vysoce, jako: první třešní ukázky, malá kytička dva peňázky. Dále jest tu všeho koření libovůně až až k omdlení, vonněpáchnoucí i nad zefyr mladý nebo starý sýr; tvaroh, máslo, povidla, vůbec vše, co patří do jídla; pro dětské i chtíče 88 mlsky cukrové a míče, „káči“, palestry a biče; pro bezbožné cucálky všeho druhu kořalky, pro hladové jedlíky housky, chléb a rohlíky, pro kuchařky po práci mandl a pak „mlýnek“ domácí (na němž z čtvrti celé panstvo prý se „mele“) – a co jiných věcí, bozi jen jsou svědci!... Moh’ bych výstavy i jiné uvésti zde kratce, avšak daremná to práce; znáť je každý z praxe činné; protož končím k vaší radosti s jedinou tou žádostí, byste, posluchači milí, chuť-li mátemáte, také „vystavili“, cokoliv se líbí – – jenom ne mně – moje chyby!

Divadelní figury.
Divadlo že představuje svět, to ví každý skoro nazpaměť; obrazem že života je, „starou vestou“ je i pro kotě, rovněž jak, že v životě 89 každý člověk „hraje“, třeba neměl na divadle k hraní chuti ani povolání. Že nám z málokteré lidské tváře jasná kyne pravdy záře, také známo je už z parvy – ba že člověčí ty larvy lhou,lhou jak noviny a kalendáře. „Co chceš tedy dokazovat, o čem deklamovat?“ ptá se jistě mnohý. – Nechci nic,nic než přeubohý světa personál probrati a zkoumat dál, jakové kdo na divadle vlohy měl by pro úlohy – co by tam as hrál? Kdo zná trochu komedii, ví cos o dramaturgii, na první hled uhodne obory každému příhodné, posoudit i může málem, jakým kdo je šaškem nebo králem. Koho v mládí napadlo zahráti si trochu divadlo, zkušeným hned pozná okem, kdo je Jagem neb Shylokem, Romeem neb Othellem, Hamletem či Makbethem, jakož i, kde která „ona“ zlá je Katuše či lady, Julie či Ofelie neb snad Desdemona naposledy. Hleďme zde to dítko svěží, 90 šestnácti let s těží, oči blankyt, růže líce, s jasným čelem, čistou duší – není-liž to, jak se sluší, mladistvá, hle, milovnice? – Vedle ní ta krajní, jež má v tváře dolíčku, v očích plno diblíčků, prstík do úst dává, potutelně při tom pošilhává po švihácích, z dálí by se na ni smáli: není-liž to naivní mladá koketa, jež teprv rozkvetá? Zde ta panna bledá, miláčka co hledá, oko velké hvězda temná, postava tak vzdušná, jemná, ústa s koutky dolů staženými, křečí stíženými od pláče a bolu, ztrnule jež v prázno zírá, v ruce škatulku, hle, sirek svírá – zda to není melancholická milovnice tragická? Proti ní tam žena jiná, velká, silná, s mužnou tváří, z očí divý blesk jí září, v ruce drží plácačku na mouchy neb měchačku, muž pak před ní se tu třesa na kolena klesá, ruce prosebně k ní spíná, aby odpustila viníku, 91 zlatky dvě že prohrál v jedníku – jářku, není-liž to heroinaheroina, jak se sluší, patří, rázná, energická za tři? – V stínu třicátého jara, s tváří plnou moučky rýžové bělounké i růžové, s mopsem v klínu, v ranním mousselinu sedí slečna Henrietta, před ní toiletta; vlásky její zlaté, jemně kudrnaté, visí na zrcadla růžku.růžku, zoubky se zlatými šroubky leží v pouzdra lůžku, tam i tady různé pohozeny vnady – jářku – čimčarara – není koketa to stará? Její „kočka“, malá Georgetta, v salóně tam zametá, uklízí a oprašuje, do zrcadla pokukuje, z okna ven se dívá, trilkuje i zpívá,zpívá hotová jak z frašky soubretta. U barona ze Švindlů neb Coursů, jenž prý s štěstím navštěvuje bursu, sedí ňáká „ona“, zle se mračí, šátek k ústům tlačí, po baronu blesky metá, vedouc stesky, 92 že jí štědrost jeho špatně stačí. Pojednou vyskočí, oheň šlehá z očí.očí, spustí arioso furioso, nepřijde-li změna systému, že se vrhne – v náruč jinému. Baron polekán tu strašně výbuchem té vášně, líp svou povinnost hned koná – ejhle – dramatická primadonna! Tak bych probrat veškeré mohl ženské umělosti obory, pro nutné však času úspory nechme jen ty některé, podívejme pak se v čas, jak to s mužskými je as? Zde ten „nóbl“ pán znám je již co „bonvivant“, onen pak co intrikán je prý veritábl velikán. Ten zde sladkým galánem, tam ten ukrutným prý tyranem, onen svatouškem a jiný v směšných hejsků oboru je činný. Tu ten jako pravý hrdina křičí, hřmotí, ruce rozpíná, volá peklo, očistec i nebe, proklíná svět, život, dluhy, sebe, na konec pak v ruce se mu kmitne děsným žárem – sklenka samožitné. Jiný, žárlivý co Othello, jak by bůh ví co ho bolelo, ohmatává prsa si i hlavu, pomstu volá na svou Hvězdoslavu, přísahá, že zemřít musí ona, 93 zrádná, falešná ta Desdemona, chystá polštář, šňůru, meč i dýku, revolver i kornout arseniku, načež nechá všeho být a jde ležákem se podnapit; když pak po ránu se z lůžka vzchopí, není po Othellu ani stopy. Tu ten jako Hamlet hloubavý dumá, s samým sebou rozpráví, „BýtBýt, či nebýt?“ – deklamuje, po Shakespearsku rozumuje, Ofelii, kde jen která, posýlá – hm – do kláštera, na konec pak z toho „myšlení“ sám se sfanfrní, tak že na něm poznat z dálky kandidáta slupské filiálky – konec je pak ovšem mlčení... Vedle toho podle zkušenosti jiných bláznů, šašků pro drama i frašku ve světě je do sytosti; dost i dobrodincův, kmetův šlechetných, otcův „bezdětných“, přihlouplých i princův; dosti pitomých i sluhů, jimž jde hloupost k duhu, dosti synův zavržených, šlechticův i zadlužených, padlých generálův (na hlavu) – i králův – zkrátka, co jen chceme, v světě nalezneme. Znamenitých režisérův, 94 suflérův i aranžérův, kapelníkův, choristův, figurantův, statistův, ba i safientův špi – či inšpicientův na koše i na fůry – podle celé nátury, masky to i frisuryfrisury, samé divadelní figury... Je-li zde jakási, na niž zapomněl jsem snad maně dosavad – prosím – ať se hlásí! –

Rozličné krachy nad zemí, pod zemí a na zemi.
„Řink! bum! křáp! a bác! třesk! prásk! šrum! a plác!“ Jak ta slůvka krásně znějí i líbezně, ach! Podle těchto onomatopejí suďte, jak je krásný každý „krach“. Já však beze všeho hluku, u nejlepším libozvuku řeči naší české, pokusím se ukázati učeně i dokázati, co jsou krachy světské i nebeské. 95 Tak je totiž dělím já dle toho, kdo při nich „režii“ má. Neboť věru žádný nedovede smrtelník, třeba byl i kouzelník dovedný i řádný, aranžovat „krach“, jakýž se přihodí sem tam v lůně matky přírody, na př. spustí-li „hromovládný“. Když tam ze příšerných mraků černých vyrážej’ ty jiskry jisté, jichž znaj’ užívat telegrafistételegrafisté, aneb blesk když před hromem s věží líbá se či se stromem – jak se každý skerčí, sotva že to zmerčí, křižuje se, barvu z tváře ztrácí, zvláště páni od asekurací, jimžto z ohně škody sůl jsou v očích – v botě vody. Podobně mohutný „krach“ je, co v sopek útrobách vře a bručí, mumlá, kručí, až se jednou z nenadání vychrlí to k nebes báni, že je z toho hrůza až a strach, z ženy jak, když dá se do stuchání. Stejně příjemné znám hosti, ty, co s úžasnou rychlostí s temen hor a skal řítí se, jak svět by zkázu bralbral, a jež zovem lavinami, stržemi neb sněžinami. 96 Zřídka také budí smích žert ten, když se na lodích bleskem vzejme dynamit neb prach, v strašném rachotu spůsobí pak „krach“, po němž trosky lodí, životů plovou po vlnách. S ním jsou příbuzni „krachové“ ti přerůzní, jež se s varianty se všemi odbývají pod zemí; k strašné stupňují se ráně tam, kde doly jsou a báně, zvláště s uhelnými vrstvemi. Za ty – jak se vidí, nikdo nemůže z nás lidí; víc je ale mnohem těch, jimiž lidé druhů všech obtěžují svědomí i duši víc snad, nežli sluší. Abych vkus projevil delikátní, uvedu nejprve „krachy“ státní, o nichž z úcty k slavné censuře ceknu nejmíň radš,radš než nejhůře. Po nich krachy politické přijdou a pak válečnické, ježto bývaj’ přezvány „Hradci“ též a „Sedany“; jsou-li však diplomatické, mohou jmenovat se z lence třeba cařihradské konference. Krachy bratrsko sesterské parlamentní jsou a ministerské, buďže totiž praskne parlament nebo kabinet – mordelement! 97 Krachy náboženské mají časem na svědomí ženské, jichžto jazýčkem na př. sdílným rozneslo se, že prý papež neomylným, z čehož byl pohříchu po světě krach – smíchu. Po nich znalecké přijdou krachy vědecké, jež se tvoří, když se starých soustav bludy boří ňákým velikánem kouzelníkem, Darwinem, Newtonem, Koperníkem. K vědeckým pak soutěží „chemický“ též náleží, jakož výbuchy jsou plynu, nafty, nitroglycerinu. Na vědecké následujtež krachy umělecké, skladatelské a spisovatelské; na příklad, když na jevišti drama propadá neb opera, talentův to naděj veškerá, jimž se obdivovat měly věky příští. Zcela všední, takřka pravidelní krachové jsou divadelní, když se ředitel některý skráchne, členům s gážemi – ft! – pláchne, aneb členové když ředitele nechaj’ osiřet i – věřitele. Hudební krach světu hlásá buben rozbitý neb puklá basa; za to zpěvácké krachy máme zas, tenoristovi když sklapne c, 98 neb když ochraptí po flámu bas. Stejně mrzuté, jak muzikantské, bývaj’ krachy špekulantské, třeba špekulace s omnibusy nebo s továrnou na fidibusy nebo neúspěch ten příkrý, jakýž mělo u nás slavné „cri-cri“. Rovněž „mrzutické“ krachy průmyslnické a obchodnické, k vůli rýmu také živnostnické, na př. když šenkýř pije pivo v hospodě sám, kde dřív bylo živo; aneb uzenář když zavřít musí krámek, že u něho našli pár psích známek. Takřka ustavičné jsou teď krachy železničné anebo přátelské s nimi krachy stavitelské, na slavné ať publikum spadne vagón nebo dům, což je stejně pěkný šrum! Časové jsou i krachy spolkové; ku příkladu vezměm hned „Eisklub“ v zimě, když nechce být led. Staré bajky jsou již krachy dělnické a strajky; fešácké jsou pak krachy pijácké, když se proti piva zdražení stane všeobecné vzbouření Gambrinových ctitelů, jenž, ač hrozně neradi, odřeknou se na čas korbelů – 99 (N. B. víno pít jim nevadí!) Krach andělský byl prý jakýs před stvořením světa; to jsou však již příliš dlouhá leta; s ním se rýmuje krach manželský teď, kde po ráji a andělích je veta! Manželský krach ve své kráse malé bouři podobá se, an se často dosti přihodí, že cos blýskne nebo uhodí. Hluku dělá také dost, ač dvé hlav jen celá společnost velectěná čítá, lecos při něm také sem tam lítá po muži neb po ženě, co má na lávce být nebo na stěně. Krach ten živelní truc pohromě velký poplach dělá po domědomě, zvlášť kdy na manželské tváři druhý den cos modře září nebo červeně. Významný je krach, když si děti hrají, z karet dům si udělají a ten na to v prach fouknutím se řítí; podobně prý ach, s všemi nadějeminadějemi, illusemi v žití!... Krach „špásovný“ provádí se od těch, jižto cítí, že nejsou dost rekovní, aby s osudem se mohli příti. Kousek olova a špetka prachu zbaví prý je zoufalství i strachu, 100 při čemž nedbaj’ toho škandálu, že pak přijdou do lecjakých žurnálů. S tím i, drahé dámy, páni, končím dnešní svoje rozjímání – s bohem! na shledání! (Jde a vrátí se zpět.) Parbleu! teď mi teprv připadá, jak to s pamětí mou divně vypadá – bozi slitovní! tolik vyjmenovat krachů v tom svém tlachu, jenom ne ten hlavní – bursovní! Na štěstí ho všichni znáte z knihy kasovní, tam kde z akcií zisk znamenáte nebo z renty – tutti frutti – (Kýchne žertovně.) Hepšík! Sit saluti! (Pokloní se a odejde.)

Člověk a opice.
Známo jesti, jaké vzbouření, nosů krčení a tváří zdloužení, jaké mumlání a bručení spůsobilo Darwinovo učení nepříjemné mnohým velice: člověk že pochází přímo z opice. Já, ač neslynu tak učeností,učeností jako jiné známé osobnosti, 101 ba ač o tom vím jen malinko, přece v učeném tom sporu, zajímavém bez odporu, musím přiložiti také polínko. Pokusím se tedy, moji zlatí, krátkou touto statí dokázat con passione, že to není jen tak „ohne“. Jsou pak důvody mé i mé doklady nezvratné a takřka drtící – (mimo ty, jež Darwin uvádí) – ještě následující: Předně nezalže ni nezapře se ani nezakřiduje, mnoho lidí v světě že tu je, jichžto tvářnost stopy toho nese, s opicemi že jsou zpříbuznělí po meči neb kokrheli. Slýcháme to často dosti v nejnóblejší společnosti, ten neb onen pán že prý vypadá jak pavián; s ženou je-li hádka, pranice, říká muž jíjí, a byť byla krásná,krásná jako rajská víla: „Jdi, ty jedna opice!“ Rovněž známo v světě celém, manželství mladého květem „opičí“ že láska k dětem, jež se s nimi mazlí, až je na prach pokazí a zazlí. Odkud, ptám se, béře se to v člověku, s opicemi různí-li se od věků? Třetí důkaz, hloub jenž zasahá, jesti opičí v nás povaha, 102 hlavně – ač to sami sotva víme, že se po jiných tak opičíme. Důkazů je, ne-li více, aspoň na tisícetisíce. Dej si dělat klobouk nebo šat, v němž jak blázen budeš vypadatvypadat, a pak vyjdi na ulici sobě – v krátké době vyskytne se ňáký duplikátduplikát, a než měsíc mine, nespatříš už ani módy jiné. Dále. – Zívni jednou žertem v divadle, (na sta známo fakt!) nežli skončí aktakt, bude na tě zívat v každé loži, na každičkém sedadle opice, jež vězí v lidské koži. Postav se v ulice nejživějším ruchu, do prázdného vzduchu vystrč nos i kukátko, za krátko bude kolem tebe směsice lidí nejpestřejší, kteráž brejlat k nebi uzná za potřebí s tváří nejvážnější. Komu není na tom dosti, pohleď na jiné vlastnosti v lidském rodě, jež jsou s opičími zcela v shodě: ku příkladu škodolibost, zlomyslnost, samolibost, marnost, ješitnost, drzost, nezbytnost, 103 mlsnost, nenechavost, dětinská i hravost – zda-li pak se necvičí člověk v každé této ctnosti opičí? Na vlastní-li zříme oči, dcerka jak se před zrcadlem točí, neříkáme-li: hle, parádnici, kterak opičí se po opici? Avšak – ještě dále! Známo o opici – stále po stromích že leze čile, kdo jí rozmar kazí, po tom všeličíms že hází rozpustile, pokřikuje, pošklebuje vzdorně se, pitvorně? Jářku – jaké o tom hluky? Hleďme na naše jen pány kluky, kterak lezou na stromy, nebojí se žádné pohromy, kterak ovoce znaj’ paběrkovatpaběrkovat, po lidech i házet, pokřikovat zručně velice – a přec nepošel prý člověk z opice? – Nuže, jestli doklady ty i nápady nespomáhaj’ veškeré, abych tvrdohlavce některé na svoji obrátil víru, vezmu na to jinou míru; dokážu, jak tvorstva pán, člověkem jenž zván a jenž tak se brání proti opičího příbuzenstva zdání: dokážu, jak pravím, skvěle, 104 kterak k „opici“ přec táhne z duše celé – (myslím totiž tu, co odjakživa rodívá se z vína nebo z piva, z rosolky neb likérky, ne-li zcela ordinární „breberky“). Moh’ bych citovat jen v kratičku známou „Mlynářovu opičku“ aneb z vlastní hlavy podat o tom výklad pravý – avšak, nač se mořit mám tím, co vidí každý sám po ulicích blíž i z dáli in originali? Řekl sice – věc to jistá – jeden humorista: „Darwin že má na kahánku, z hlíny že jsme, ne z opice, an prý lneme k bratru džbánku“ – avšak kam nás táhnou pásky bratrské té k džbánku lásky? Nikam jinam,jinam nežli k opicím, což je ominosus circulus jen vitiosus všechněm hlavám myslícím. – Však již dost, by neřek’ někdo snad, že mám „opičky“ též rád, ježto jich tak bráním, s člověkem jich příbuzenství sháním. Nechť si myslí,myslí kdo chce cokoliv, já jsem jenom žádostiv, kdo pln bravúry a kuráže opak toho asi dokáže?... 105

O zpěvu a muzikách.
I. I.
Hudba dar že nebeský je, v němž se sladké kouzlo kryje, sestrou že je poesie, srdcí těšitelkou, vášní krotitelkou, duší jemnitelkoujemnitelkou, čarodějkou mocnou, velkou – kdož to neví z vás? Rovněž známo as, že je zpěv sladkojemný, vábný, tklivý, touhyplný, náruživý, rozmarný i čtveračivý, dumný, zbožný taky a bůh sám ví jaký ještě zjev – zvláště klokotá-li v hrdýlku jako andílků spanilých a luzných děv – – to slýcháte i čítáte, moji milí, každou chvíli – toho musím já se stříc’; úlohou mou tedy bude, abych dle své síly chudé pověděl vám něco víc, než co číst i slyšet všude. Prosit musím o shovění jen, nebude-li výklad ten 106 snad tak poetický, jak kdy básník opravdický v struny sáhne svého varyta; hledámť v tom svou hlavní oporu, aby v pestrém rouše humoru pravda čistá byla ukryta. Tolik do úvodu na vespolnou shodu. Jednodušším že je zjevem, počnu, drazí, zpěvem; při čemž ihned říkám, s důrazem i podotýkám, že co zpěvem slove, bývaj’ mnohdy divní hlaholové, na obtíž jen sluchu, jimžto klne každý v duchu, kdo má, jak se sluší, spořádané uši. Nejprve se osmělím a zpěv rozdělím v nelidský a lidský v té as míře, člověk zpívá-li či zvíře (ačkoli se může stát i sám člověk nelidským v tom mnohdykrát;)mnohdykrát); dále v ochotnický čili neumělý a pak ve umělý čili artistický. – V zvířecí že společnosti znamenitých pěvců dosti, jichžto zpěv každému po chuti, přizná každý jistě, uvedu-li na tom místě zpěv jen slavičí a labutí, 107 necekaje ani o bravúře, o koloratuře kanárčí, skřivaní, aniž špetna cosi o virtuositě kosí – jsou však mnozí za to přeubozí pěvci zvířecí, jež aby – – jmenuji jen kočky, kohouty a žáby. Známy všady jsou ty noční koček serenády od pramámy již i pratáty, „sóla“ kohoutí i žabí kantáty a co recensent já řádný konstatuji tady, pokrok že se nejeví v tom žádný – dnes jak včera mňouká, kuňká, kokrhá syn i dcera. O jiném snad zpěvu zvířecím, skopovém neb telecímtelecím, výklady tu činit neb třeba jen se zmínit, byl by věru hřích jeden z největších. Protož bez úlevy na lidské hned přejdu zpěvy. A tu bychom měli především zpěv neumělý. Poněvadž ho mnoho, následuje z toho, že to musím krátce vypravit, nechci-li vás k smrti unavit. Nuže – všickni víte, kterak zpívá dítě, 108 když si hraje; též i chůva stará nebo mladá, když už hajá, dadádadá, kteráž kolébá je, a že těžké jsou to hračkyhračky, sama při tom „tluče špačky“. „Hajej, pupu, koupím cukru!“ nos až přes bradu jí padá. Mládež kterak zpívá v sadě na poli neb na zahradě, to nechť blouznící vypisují básníci; s oborem mým ve shodě je, jak pijáci, „civil“ nebo vojáci, zpívaj’ rozjařeně v hospodě; špatným pivem namazány když se hlasy, tenoři i basy, též i jiné kterékolikterékoli, rozbíhají se na vše strany, krákorají jako vrány, že to bolí, jak by po jednom ti trhal vlasy. Ichuchu – toť zpěv, jenž by Satanův i hněv a vztek zahnal na útěk! Pěkní hlasovéhlasové, též i zpěvové jsou tři dráteníci neb tři králové, když ti spustí venku před světnicí, že bys království jim daroval, 109 aby jen šli o pár domů dál. Krásně zpívaj’ harfenisté v kaváren i třídě jisté, do nichž zřídka kdo si zajde, aby poslech’ píseň o ztracené kajdě. Vše to ale málo tomu by se zdálo, kdo by zaslech’ diletantské zpěvy, jakýmiž si zbožný křesťan leví sem tam kdesi u štatuí nebo na procesí. Jářku: Sed libera nos a malo! Krásný také zpěvu dar (dobrému ač vkusu v zmar) vězí v stařenách i starcích, co se produkují na jarmarcích, majíce tu na papíře věci nepodobné k víře, „malovány“ v hrozné míře – k čemuž podle noty známé zpívávají vždy to samé. Jistých jenom zpěvákův,zpěvákův genius se hudby lekáleká, a to sic těch chudákův, křesťanův i židákův, jižto po domech se potulují a tam prozpěvují nekřesťansky dosti svá recitativa secca, hlasy, že by skalou zatřásly – ku příkladu: hadry, staré sklo a kosti! nebo: koupěj’ podmáslí! Anebo též z jiné toniny: písek! uhlí! drtiny! a pak k posledu 110 „světové“ to: handrlevú! Dost již! z křesťanské k vám útrpnosti. Krátce radš si zamelem o zpěvu teď umělém. Jako avantgardiérky vystrčíme chansoniérky, ty, co hlasem nevyspalým, slabým, za to ale malým, s „přednesem“ však – sukní – dokonalým po světě vyváděj’ svoje „verky“. Však je znáte, třeba zapíráte! (Přednáší parodisticky refrain známého francouzského kupletu, hlasem chraptivým, s příslušnými posuňky chansoniérek à la Philippo.) „Pif, paf, tralala, vive la compagnie, pif, paf, tralala, vive la compagnie!“ K zjevům těm se řadí čtveráci, kupletní tak zvaní zpěváci, buďtež „Tiloři“ neb „Štyráci“ nebo kabrňáci Vídeňáci – však je znáte, třeba zapíráte! Hrozitánští v zpěvu netvoři venkovští jsou kantoři, jichžto „neutrální“ hlas zpívá diškant, soprán, alt, tenor, baryton i bas – ať tím kdo chce v hrob se umoří! Všecka čest proto pěvcům přisluší, 111 kteří uměj’ zpívat k srdcím, do duší, jimžto dáno jest na nejvyšší výši v hudby, zpěvu říši znenáhla se vznést; jenž se dlouhá leta pilně snaží a pak teprv každé ucho blaží – míním operní tím ty i ony solisty a primadony. Nad ty výtečnější síly jsou jen sirény a víly, s těmito pak přátelští kůrové tam andělští, jenž prý zpívaj’ nad vše líp i snáže – (budou mít dle toho nejspíš gáže!) S tím jsem – toť se ví, hotov se zpěvy. Bude těšiti mne velicevelice, zůstanete-li tu spolu na mou kapitolu o muzikantech a muzice. II. II.
Když jsem s andělskými skončil kůry, musím nyní začít opět s hůry, pročež vezmu nejprv hudbu vznešenou, krásnou, vzletnou, nadšenou, líbeznou a těsnoutěšnou, božskou jako harmonie sfér – načež dám pak alifer, vezmu „na vochle“ tu druhou, hořkou, drsnou, tuhou, protivnou a nezáživnou, falešnou a směšnou, 112 při níž volá každý: quel’ horreur! Velebné jsou zvuky, hlaholy, matka příroda jež kdykoli ušim našim skytá na pospasy, na příklad ty zvučné kontrabasy, když se bouře snese v údolí, zvučnější že timpani nikdy nebyly snad slýchány; nebo šum ten divuplný, jejžto v tichu nočním kouzlí vlny, jemné zefyru to šepotáníšepotání, v aeolských harf zachvívání, nebo výdatné to „forte“ shora, jež vyvádí samum, tajfun, bóra. Jaké mohutné to „tutti“, když se stromy lámou jako pruty, vítr fičí, ječí, píská, srčí déšť, hrom rachotí, blesk tříská, země duní, chví se, skály trhají se, vlny pláčou v moři, tvrze na břehu se boří, vše co živo pak tu dole, myslí, čert že sám je v kole, zuby cvaká v uděšení při tom božím dopuštění!... Za krátko však disonance celá hrozná, divá, v lahodný se akkord rozeplývá, krásný,krásný na nebi jak duha skvělá. To, byť sebe víc měl kuráže, sotva který člověk dokáže. Jsou i byli sice velduchové, hudby titánové, kteříž mnoho 113 ve svých skladbách dokázali toho, Beethovnové, Mozartové, Bachové i Haydenové, Gluckové i Mendelssohni i jich četní epigoni, hudbu krásnou tvořiti jenž znali, poklady zde světu zanechali, avšak buďtež křesťané či židé, byli přec jen pouzí lidé. Bylť i jednou David jeden, ne král, nýbrž Felicien, jenžto složil krásnou „Poušť“ – teď je nová skladba zhusta zoufale tak pusta, že svět volá: Pane, jen ne houšť! Jeť i Verdi velkým v hudbě pánem, Wagner dokonce pak velikánem, jak sám aspoň myslí ve své díře syslí – škoda jen, že hudba prvního psána bývá příliš v spěchu, druhý spojence pak hlavního hledá – v žlutém plechu, klempířům všem na útěchu. Jiní komponisté píšou partitury úhledné a čisté, škoda jen, že tam se zaprášej’, kam se k odpočinkům věčným odnášej’. Hrůzu jen, a strach budí u všech přátel hudby pravé, chuti poněkud jen vybíravé, pověstný pan Jakub Offenbach, jenžto svými kankany a špásy hudbu zostudil na dlouhé časy; teď ji dorazit chce jeho sok, 114 „geniální“ Charles Lecocq. Tím jsme octnuli se již v hudby kruhu, tancechtivým jež jde sice k duhu, jiným lidem však je na obtíž. Pravý hudby ctitel dělá strajky, když má hrát ty „infám“ kalamajky: „činarata, bumarata, hopsa hejsa, mtarata!“ samá tempa jenom pro koně! Musa volá plna indignace: jaká hudby mé to profanace! já pak, jenž s ní rád si zavdá, volám: svatá pravda! Abych ušetřil si práce, promluvím už jednou krátce v úvahách těch svojich o virtuosech a o nástrojích; pak si uděláme velké „tace“. Ze všech inštrumentů, jichžto po světě jak safientů, (všecky zvláštní chuti na strany) prvním – královské jsou varhany; při jich zvucích všecko klesá v prach, zvlášť když hraje na ně ňáký Bach. Že ten, kdo k nim měchy šlape, také na vrchol se slávy drápe, není žádný div; vždyť pak bez něho největší kos, nejslavnější v světě virtuós nevyloudí hlásku jaktěživ, byť i do nich strkal sebe více nos. (Paroduje hru na varhany.) Po varhanách jisté do míry přijdou piana a klavíry, 115 jež se brzy světu stanou novou egyptskou již ranou, jaké jsou jich nyní myriady a k nim „svatojanských“ hráčů všady, jižto hudbě odzvánějí hranou. Jistí ducha bohatýři piano sic chválou novou nejtěžším nástrojem zovou, proto snad, že hnou jím sotva čtyři. Co jsou v kartech toušové, v hudbě nástroje jsou smyčcové, ač se v davu druhých tratí, přec jen nejvíc platí lahodní jich zvukové. Praví trpaslíci, směšní tajtrlíci, jak by smet’, proti nim jsou „dřeváci“ všickni foukací: fagot, hoboj, klarinet, flétna huhňavá a pak pisklavá k ní piccola, kteráž je jak čertík do kola. Nejvíc dech namáhá vždy neurvalý plech; také ucho mnoho zkusí, poslouchat-li musí frkot mosazných těch šneků všech. Neméně záhubný hudbě jsou i talíře a bubny, pro něž posud strašlivá to rána, Mozart bez nich že psal „Don Juana“, k němuž pozváni byli pouze páni timpanitimpani. Tento registr 116 platí však jen pro operní orkestr; více nandá plechů vojanská ti banda, takže často zdává se ti silně, jako bys byl v kotlářské kdes dílně, zvlášť když drží tón ofikleida a bombardón. Triangl a lýra ostatní ty blázny nezapírá, ký pak div, že mluvou znaleckou hudba taková se zove tureckou; neznáť sama ani s ušima proroka slitování – zvlášť ta, co se produkuje světu někde venku na výletu, hlásajíc „radostné“ z mrtvých vstání... Jiné nástroje ať nám teprv dají pokoje! Není času ani místa zde, abych vyjmenoval vše, čím kde muzika se dělá – zbláznil bych se třeba z toho zcela! (jsoutě pravé ťopky proti tomu naše plecháče a škopky!) K vůli příkladu však z potopy té jen vyjmu to, co z Evropy známo na cizím je kontigentu pod titulem musikálních inštrumentů: Kytara a mandolina, niněra a tamburina, brumajzl a okarina, flašinetl, harmonion, orkestrion, melodion, carillon a eufonion, zvonečky a skleničky, 117 rendlíky a pukličky, brkačky a merletky, řehtačky a trumpetky, klapačky a dřeváky, slaměnky a zouváky – a tak dále a tak dále k větší Euterpině chvále. Podobné i skoky mezi jednotlivými jsou soky, hudby študiosy neb již hotovými virtuosy. Považme jen v směru jistém, jaký rozdíl mezi pianistou Lisztem a pak těmi samozvanci, v hospodách jenž hrávaj’ k tanci. Tak i v hudbě znáti, že jsou ve všem písaři a advokáti, beáni a laureáti – aneb abych užil fráze nové: „pámbičkové“ a pak „lichpucové!“lichpucové“!... Však již končím, pánové a bratří, neb jsem vytrestal vás dnes již jak se patří!

O těch nynějších módách.
Pěj, ó muso, se mnou v shodě o té nejnovější módě, kteráž monstrésní co zjev satyrikům pije krev!“krev! Za všech dob, co odplavaly, ženy lecos na se braly, 118 ale nejkrásněji, hleď, vypadají přec jen teď! Buď jen, světe, hezky tichý, nepukej mi hnedky smíchy, až ti začnu malovat vše dle pravdy akorát! Abych vzal to hezky s hůryhůry, začnu přímo od frisury, kteráž nic jiného než: nová babylonská věž! Do jaké to výše hnáno, co tam všecko nastrkáno – v mnohé, bez vší legrace, vězí celá matrace! Na tom, nad hnízdem jak ptáče třepetá se, lítá, skáče přepodivný klobouček nad svatým jak obrouček. By to bylo „magnifikr“„magnifikr“, viz, hle, na nosíčku „cvikr“, skrz nějž – (svět ať nešidí!) dáma pranic nevidí! Na krčku pak límec bílý s černou páskou roztomilý, s věrností jenž opičí po mužských se rafičí. Na to přijde zdoba ženy, poprsí, ach, božské ceny – o němž poví tobě víc firma „Pick a Winternitz“. Nejkrásnějším vynálezem však, nechť nesem to či vezem, krása nad vše veliká nynější je tunika! Z předu hladce tělo kryje, 119 trpíc řecké na linie, za to koncentruje vzad hlavní sílu všech svých vnad. Pohlédněm též na botičky s vysokými podpatníčky, v nichžto chůze těžká sic, za to ale pěkná – nic – a jsme v spůsob takový s celou módou hotovi! Není sic to móda blahá, za to ale notně drahá, jak vám řeknou manželé, otcové a ctitelé. Protož pozor na užitek z moderních těch Barnabitek! Běda tomu, kdo má syna! – Chval každý duch Hospodina!

Jen feš!
Jsoutě hesla, jež se celým světem nesla, nesou posavád, přec jich málo snad, jež by nedozrála nikdy na veteš – pořekadla, jež by věčně vládla, jako to: jen feš! Hle zde šviháka, škrobeného panáka, v novém futrále 120 zcela jako v módním žurnále; nikde ani chybičky, elegance vzor to celičký. – Všecko nové na sobě on má, jen to drahé jeho „já“ (zapírání marné!) poněkud již stárne; přishrben již trochu chodí, mrakem vlasů probleskuje pleš – – však co škodí? Jen feš! Tamto panenka, (není-linení-li, ať odpustí!) dcera domovníka Kapusty, malá fiflenka, po modě vlas načechraný, po modě šat „dressovaný“, botičky s vysokými špalíčky, po Příkopech zpodvečera prochází se sama jako „nóbl“ dáma; zdá se to být její sféra – – kdyby tatík na ni přikvačil tak z nenadání, řek’ by potěh v ruce: Jdeš mi, jdeš! Ale což! – Jen feš! Ten zde pán před nedávnem boháčem byl zván, bankéřem byl, správním radou, milenku měl hezkou, mladou, s ní se v kočáře svém blýskal, hýřil, výskal – kvetlať jeho pšenice, stoupaly akcie velice; 121 dnes jich za zlatku cent dostaneš, boháč z mála dostal se až dolů na sensála. Proto však – jen feš! Mladičký pan Heiter je tak zvaný „Sontagsreiter“, krásného má koně, neníť v Čechách nouze o ně; ale jezdit klusem pro něho je těžkým hokpokusem. „Na, na, zvolna dále, zlatý Bucefale, a ty, Tomši milý, strach svůj pošetilý aspoň před světem skrýt hleď; v Bubenči, kamž spěješ, pěkně pookřeješ, jest tam jaktěživo znamenité pivo – však je znáš, také na kuchyni sobě pochutnáš, N. B. když tam šťastně dojedeš! Na, na, na – jen feš!feš!“ (Nápodobí nemotornou a strachuplnou jízdu na koni.) S puškou na rameně ztěžka zpropadeně táhne na manébr „šorfšic“ – náš pan Trébr. V červenci to nemalou je trýzní, chuďas také žízní jazyk takřka po dláždění vleče; přec však domů nazpět neuteče – (máť se u Ovčár dobývat dnes nový pivovár). 122 „Jářku, vlasti má, dokud sloužím já, ať se strachem žádným nechvěješ! vrahův úsilí vše marno – (utírá si pot s čela) hrome, to je parno! Ale nešť! – Jen feš!feš!“ (Paroduje schvácenou chůzi a strápenost následkem vedra a žízně.) Krásná figurina tahle balerina a jak šatit zná se k mladistvé své kráse! Ovšem starost zlá to, odkud bráti peněz na to – máť jen patnáct zlatých gáže bez vší jiné apanáže – avšak diblík mládí takto dívku svádí: „Ach co, starých bláznů dosti nalezneš! Jen feš!feš!“ Manžel Krákora z hospůdky zas domů vrávorá, trochu pozdě sic, avšak co je víc? Svědomí mu marně šeptá, marně reptá: „Až jen přijdeš domů, pak se těš!“ Eh – lala – jen feš! (Nápodobí bonvivanta napilého.) Sklapnutá jak kudlička, hle, tu babička; staromódní šátek béře dneska o svůj svátek, také sukni atlasovou, 123 před sto lety jež snad byla novou; na své čepčátko přišije si extra poupátko – (žádný smích! smát se stáří, to je hřích!) „Nežli na Volšana pojedeš, hihihi – jen feš!“ (Po vyvolání:) Nechtěl jsem vásvás, drazí, rozesmát, nýbrž spíše k pláči rozehřát vážnou deklamací – což je ovšem trochu těžší prací – avšak tu mně vám špital rarach sám: „Jdižiž! s vážnou pranic nesvedeš! A protož – jen feš!feš!“

Chvála „nóbl“ lidí.
Není moudřejšího v světě nade různost stavů, ač má každý člověk nohy dvě a jednu hlavu. Zvlášť stav „nóblů“ musí býti, musí trvat dále, neb on dává světu slávu i lesk neustále. Ejhle tamto „nóbl“ pána, po vůni ho poznáš; přistoupíš-li k němu blíže, noblesy i doznáš. 124 Změří od hlavy tě k patě, ošklíbne se nosem, abys vědělvěděl, nad tebe jak vznešeným on kosem. Dávnou slávu zanechali jemu praotcové; starý dělal staré dluhy, mladý dělá – nové. Sedlák, sprosťák do salonů nesmí ku vrchnostem, za to žid tam ušpiněný bývá častým hostem. Když jsou v „cerklu“, místo mluvy huhňaj’, krčí nosy, zívaj’, klímaj’ – (dobrým tonem nazval z nich to kdosi). Aby ve všem všudy bylo poznati hned pána, každého si sluhu Honzu překřtějí na „Jeana“. Zbožni jsou a přečasto se kněžím zpovídají, co lidé pak mohovití vždy též z čeho mají. K lidem chudým chovají se dosti dobročinně, umělce rádi fedrují, radš však – umělkyně. O národnost málo dbají, což je hodno hany; za Němce se vydávají nebo Angličany. Půda vlastenská však „milou“ jim přec jmenuje se, zvlášť když vlastenská ta půda 125 hodně mnoho nese. Jinak dobrého jsou srdce, velikomyslní, nade křenem se jim oči slzami hned plní. Ačtě vědí, u Švertáska jak se „souboj“ dělá, přece doufám, že mi chválu mou prominou zcela.

Čert Němcem.
Ve Psí Lhotě u Podola od Ďáblovic v rovné čáře sedí v panském pivováře čtyři páni kolem stola: kmotr kovář, Martin z fary, starý kantor a „pan starý“. Že se hraje, to je jasné – čas je zlý a svět se točí, kantor také rád si smočí, nad tím nikdo neužasne. Ni to není původní, že se hraje „národní“. Při „barvičce“, to však jisté, kde se lže a švinguluje, ouskok jen a zrada kuje, šibalství provádí čisté, musí – kdož by chtěl se smát? sám pan ďábel pomáhat. 126 Také zde u našich pánů, v ctihodném tom hráčů kole, sedí v šedé kamizole pan Mefisto při svém žbánu a pohání učitele, aby na ně lípal směle. Že však hra jej málo baví, hledí jinak čas si krátitkrátit, nudné ticho hodlá zvrátit zvolav: „Němci ať jsou zdrávi!“ při čemž tvrdí na svou čest, sám že také Němcem jest. Dokazuje, jak co živi s Němcem vezdy svorni byli, pivo pili, Čecha bili, jiné prováděli divy, a jak sám pan Göthe chtěl, by čert u nich zdomácněl. Konečně prý z útrpnosti musí také Němcům přáti, jež prý Čech v jich právu krátí, tropě samé nezbednosti. Kam prý by tu srdce dal, aby se jich neujal? „I toť aby tisíc facek do tebe, ty černá feno! Takhle hanit Čechů jméno! Hoši, kde je ňáký klacek? Střezte dvéře, okna, strop, já si vezmu čerta hop!“ Slovo, skutek, jedna doba; kmotr kovář nerad káže, a ta jeho česká páže 127 také není žádná droba. Co on chytne, věřte směle, málo kdy to pustí celé. V jeho rukou chudák ďábel po čertech měl malou vůli, ba už myslil, že je v půli a že skončí à la Abel. Prosil, kňučel, pištěl, řval, by se mu již pardon dal. Když ho kmotr pustil z rukou, hekal jako před nemocí, proklínal den této noci, dokládal se boží mukou, že než dojde zdraví květu, čtvrt roku dá pokoj světu. Také držel v skutku slovo. Tři měsíce bez ustání kovářské ty hojil rány, než navštívil svět na novo. Od těch dob pak mračí tváře na Čechy i na kováře.

U nás? Chyba lávky!
Jak to krásné, vznešené, vidět národy v kruh růžné pásky svornosti a lásky spojené, sbratřené, pevně jako múry hradné stojící a bojující 128 proti záští, zlobě zradné – s mužnou pílí kráčející k svému cíli, stále, bez přestávky – – u nás? chyba lávky! Pravý ráj musí býti tam, volnost kde již není žádná báj, skutečný kde svobody je chrám; kde lid volně dýše, myslí, mluví, píše bez ohledu na lecjaké paragráfky – u nás – (zakucká se) uh! uh! Radost žít, kde přec jakýs kvete blahobyt, snadněj kde se každý živí, šatí, peníze kde aspoň něco platí, poprasky a „krachy“, před „ultimem“ strachy neznámou jsou věcí; moudře kde se hospodaří přeci, menší daně kde jsou, menší dávky – u nás? hepšík! dejž to nebeský Pánbůh! Milý zjev je národ v plném květu, jenž se má přec k světu, hrd je na svou vlast i řeč i práva, nikomu se v podnož nepoddává, ve všem pilný, čilý, jarý, probudilý, zhrdá všemi v světě tichoslávky – u nás? hehe! (Zacpává si ústa, jakoby chtěl bránit smíchu.) Národ, kterýž osvětu za vrchol má všeho rozkvětu, 129 ušlechtilou zábavu jenž hledá v knihách, kteráž vzniknout nedá ospalosti ani netečnosti, cizáctví ni světáctvísvětáctví, na rozum jež činí objednávky šat i módu v cizině jen – vlastní zemi v škodu – u nás? – vynškudmórgn! Národ blahý, kterýž duševní vše snahy podporuje v nadšení, vědu rovněž jako umění; jemuž divadlo vlastního jen života je zrcadlo, ba, jenž vše, co robí, vlastním rázem svým i znakem zdobí, nečekaje cizí na poptávky – u nás? – tralalala – (Nápěv z některé známé cizí operety.) Blaze národu, pamětliv jenž svého původu, ráznost zachoval si svoji v poradě i v boji; jenžto nezná hračky pouze na vojáčky s lecjakými vrtohlávky – – u nás? – tramtarataratata! (Pochod městských ostrostřelcův.) (Po vyvolání.) Šťastná zemězemě, kde se ústně i písemně vyjadřovat smí, co nám káže srdce nebo svědomí; kde se prozpěvovat smí i deklamovat 130 bez ohledu na slova i řádky, pokuty i chládky, nebo jiné toho druhu opletávky – u nás? – (vytáhne z kapsy visací zámsek a přiloží si ho k ústům a odchází.)

Perun a policajt.
Napadlo kdys stařičkého pána boha – (svědectví jsou o tom mnohá), z rána, na nebi kdy měsíc zhasl, navštíviti známý Hessen-Kassel, aby viděl, jak tam lidé zrají a jak se asi mají? V přestrojení za krajánka, nebo podobného pánka, světů pán se sám tam dopraví, na náměstí pak se zastaví, študenti kde ňácí provádějí jakous demonstraci. Hluk a pískot, vřava, jak se v konštitučních někdy rájích stává, se všech stran se v uši hrne, Perun sám že trne. V tom když dívá se tak na ten „rajt“, přisype se náhle policajt, zašrumaří s úřadní naň tváří: „Hier nicht steh’n! Auseinandergeh’n!“ Perun, v tomhle ještě neviňátko, 131 nad tím zarazí se krátko, načež s úsměvem pak vece: „Divná věc – já přece lecos dovedu, ale tuhle tohle jakživ nesvedu! Kterak rozejít se mám, Kdyžkdyž jsem tu jen sám?!“ „Keine Ausflücht – nicht viel reden! Wir sind nicht zum Jux für Jeden! Auseinandergeh’n oder man wird seh’n!“ Ďas to Perunovi pošeptal, tenkráte že něco zareptal, takže prudce spravedlnosti se octnul v ruce. Marné omlouvání, legitimování: „Příteli, vždyť snad mne znáš! já jsem bůh a otec váš!“ Strážník neřek’ na to nic,nic nežli: to by mohl každý říc’! načež v krátku Perun sám se octnul v chládku, až až nad tím žasl, jaký „ráj“ to je, ten Hessen-Kassel!...

Za panování sultána Machmuda. (Orientálská pohádka.)
Přišel derviš přehladový kdysi k panu vezírovi, za přímluvu jeho ždát, aby dostal denní plat. 132 „Dostaneš jej“ – vezír poví, slíbíš-li„slíbíš-li však sultánovi, že mě naučíš, bosáku, tajuplné řeči ptáků!“ Derviš svolí. – Sultán sám bohatší o jeden klam. – – Za nějaký na to den sultán v honbu zapředen, s vezírem se mile baví; „Znáš-li řeč už ptáků,“ praví, „tedy pověz, co ti dva kalousové povídají!“ Vezír s odvětí se tají. „Mluv, sic padne hlava tvá!“ „„Nuže, pane pánův všech,““ vezír konečně si vzdech’, „„povím ryzí pravdu věru; jeden syna druhý dceru má i ptá se otce syn, co chce otec nevěstin? Ten pak blázen v světě jedin žádá pět set zpustlých dědin! „Což je o ty!ty!“ volá druh – tisíc„tisíc dám jich, živtě bůh! dokud sultán Machmud vládne, není o ně nouze žádné!“žádné!“““ – – Sultán v chápavosti kos, do hrstě vzal rychle nos. – – – – – – – – – – – – – – – Kdo se dotknuta tím cítí, ať se rovněž za svůj chytí! 133

Pohádka o lidském štěstí.
Ticho všad – lid sotva dýše, v smutku tone celá říše, nikdo an se nenadálnenadál, roznemoh’ se král. V lékařů, dvořanů davu zoufale vše věsí hlavu, každý hádá, marně spřádá, jak by nejlíp šlo, odvrátit to zlo. Přivolaný zřecžrec praví: „Kletá věc! Těžce pán můj churaví! To však pravím tobě svatě, šťastného že člověka tě košile jen uzdraví!“ Ihned vyslanectvo skvělé rozjíždí se na vše strany hledat předmět předepsaný po králově říši celé. Mnoho krajin, mnoho lidí pátravé jich zraky vidí, též i jazyk bez ustání po šťastných se lidech shání; dlouho marně však pátrá čich i zrak – vidět všade jestijesti, jaktě vzácné štěstí! Konečně po honbě dlouhé v chatrči tu lesní pouhé štěstí úkaz jediný; 134 přebýváť tu míjen trudy, trampotami, uhlíř chudý v lůně četné rodiny. Než se ještě po čem ptají, nezvratný již důkaz mají, muž ten v kytli uhlířové právem že se šťastným zove. Bez průtahu ode prahu oderve jej četa skvělá nálezem tím šťastna celá. Slyšet její ples již zdáli – kolem trůnu všecko jásá, že se blíží spása. Když pak přivedou tu králi jediného šťastného hle poddaného, žádá chorý ve své mdlobě, dávné pánův po spůsobě poslední kus roucha sobě od uhlíře chudobného. Dvořan s něho strhne šat a hle tu je teprv znát, jak to šťastnu býti, snadné: ubožáček Štěstěny miláček košile aj nemá žádné! – – – – – – – – – – – – Zda ta pravda milá krále pozdravila, nepovídaj’ svědci – – možné však to přeci. 135

Poslední Čech.
Poslední Čech na marách již, ej, slyšte, jak vše jásá! „Honem sem lopatu a kříž!“ někdo tu hlučně hlásá. „S ním rychle, páni, v chladnou zem, sic věčně se ho nezbudem, jestli nám z mrtvých vstane!“ „„Hej, jářku, vzácný pane, koho pak, smím-li se vás ptát, tak zčerstva chcete pochovat?““ „Ten, jenž tu leží,“ nazpět zní – „je, pane, Čech, tož – poslední! Až spočine on v hrobě, toť oddychneme sobě!“ – Div nevypuk’ jsem v hlasný smích, Bůh odpusť mi ten hřích! leč vážně na to v spěch dím: „„Zda-li jest to ale v skutku Čech?““ I sbírají se důkazy a činí sháňky, dotazy, by důkaz dán byl se stran všech, že ten zde byl – poslední Čech. Leč facit – jak jsem tušil hned, že z pánův každý strašně zbled’, a studem pak se červenal, když zpravodaj referoval: „Ten, na marách co leží těch, jest v skutkuskutku, a to pravýpravý, Čech, nebť z pračeského rodu je, „Jan Poslední“ se jmenuje“ – „Wie heisst? Poslední! – Grosser Gott, Soso ist der Letzte noch nich todt?!“ 136

Kdy to bude?
Drahé paničky a vzácní páni! Až nám vzejde jednou nové ráno, jímž nám bude všeho, co chcem, dáno, potom bude moci vše být psáno, deklamováno i povídáno. Potom bude stříbra dost a malé platy, všecka bída ukáže nám paty, život nastane nám v pravdě zlatý; samé radovánkyradovánky, zábavy a plesy, budou skákat s námi, hory, doly, lesy, radostí se chytat za pačesy. Veliký pak bude jásot nací, bez všelikých smutných alterací, bude každý myslit na legraci. Volně bude každý občan chodit, se svou starou za bránu se vodit, dle chuti se parádit i módit; bezpečnost mu bude zaručena, chládek bude znáti sotva podle jména, v blahu bude vězet po kolena. Nebude pak slyšet žádné nářky, na domácí, židy, partykářky, na hokyně ani na mlíkařky, na pekaře, řezníky ni sládky, na cinsgroše, staré kolovrátky, na noviny, pranice ni hádky, na kláštery ani na kasárny, krupobití, ohně, zastavárny, na hostince ani na kavárny. Nazbyt bude blaha pak a slasti, jednat budou s námi jako s drahou mastí v užší, širší a nejširší vlasti, 137 a než skončí zdejší putování, s velkou slávou bude – „narovnání“. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ptáte se, kdy nám to bude dáno? Inu – tentonc – až nám vzejde jednou nové ráno! – –

Novočeská.
My potomci jsme Čechovi, jenž přišel přes tři řeky, a odtud v nás ta vodnatost od věkův až na věky. My synové jsme Libuše moudré, výmluvné vele, a proto mnohý mudrlant zde chrabře hubou mele. My pravnuci jsme Zábojův, těch slavných hrdin, pěvcův, a proto u nás zpíváme,zpíváme jak plná dílna – ševcův. My vnukové jsme Bivojův, odvážných Horymírův, a proto jíme uzenky o stihách kavalírův. My potomci jsme Žižkovi i boží bojovníci, a protož k panu Štefkovi chodíme co šorfšici. Náš král byl Jiřík Poděbrad, jenž imponoval světu, 138 a proto z nás je každý rád, když historii čte tu. My máme slavnou minulost a přítomnost – ach bída! bude-li dle ní budoucnost, pak „konkurs“, „krach“ a „krida!“krida“!

Poesie a prosa.
Krásná letní noc se sklání nade zlatou Prahou; na blankytné nebes báni putuje svou drahou luna bledolící, líbající stříbrnou svou září ctihodnou tu metropole tváři, Vltavu i, Labi v náruč spěchající. Zamyšlen tu kráčím po tom velikánu, kamenném titánu, otec Karel jejž nám zbudoval; v dobu pak, v níž panoval, v myšlenkách se stáčím. Zpomínám té slávy, královské jež hlavy věnčila kdys skráně, na nichž dlelo požehnání Páně. Skláněje se dolů, naslouchám i spolu šplounání vln hravých, 139 temně šepotavých, o čem as potají sobě povídají. Zajisté že stesky jsou to na krutý ten osud, jakýž stíhá posud ubohý náš národ český! Zajisté že lkají, potichu se ptají, kdy as v blaho změní odvěké se naše utrpení? Přijde-li přec spása, jižto tolik věštcův hlásá, přijde-li as v pravém okamžení k osudných těch zmatků rozuzlení nějaký ten velký Alexandr? V tom se hlas tu ozve mrzutě: „Nenahýbaj se tak přes ten klandr a jdou radš už domů na kutě!“

Kompetentní soudsoud.
Nadšen poněkud již pivem, v rozhovoru živém, zapomenuv na boha i konkordát, kmotr Sáně prohodil cos maně, co ho mohlo nejmíň život stát. Řekl totiž: „beranBeran takt kde dávádává, tam že celá obec vrtohlavá!“ By pak dotvrdil, že tak to jest, 140 spustil hřmotně na stůl pěst, až se hosté, žbánky, sklenice lekli velmi velice. Od pekelce zdvihne na to v celé svojí délce dráb se Šeferna, jeho nos červená lucerna nad „šnurportem“ tlustým, pod obočím hustým blýská se mu vejřích očí pár, hlas má jako starý brundivár. „Jářku – tentonočky – co to bylo? Tady našemu se přednostovi ctnému panu purkmistrovi na smrt ublížilo! Ať mě všecky čtyry dočky, (při tom sprásknul špádů celičkou hru na hromadu,) ať mne rarach sám, když to neudám, jájá, jenž spravedlnosti jsem jedno z ramenramen, a pak bude s vámi funus – amen!amen!“ „„Ale, milý drábe,drábe,““ polekaný viník ke kříži se škrabe, vždyť„„vždyť já neřek’ přecpřec, které obce týká se ta věc, ani že náš ctěný vážený pan představený je snad ňáký beran bezhlavec!““ „Mlčte! nejsme hluši!“ – zahřmí zpět mu v uši, „ani hloupí tak, abyste nám mohl vytřít zrak! 141 Co se vašich „vejšplekcí“ pak týče, nešťastníče, ví snad každý z obecních nás hodnostů, že to padá zrovna na našeho starostu!starostu!“

Dyť já už nic!
Já slyšel, že prý páni chtěj’ dělati pokání, mír s „církvemi“ chtěj’ míti, jim věrnými už býti; jen doma býti neustále a „flámu“ dáti „vále“, nehráti v karty víc i kuželek a billardu se stříc’ a ve všem vzorem být mužů skorem – (hlas z obecenstva: pozor!pozor!) Dyť já už nic! Též dámy naše krásné reformy přeúžasné chtěj’ zavésti v svém kruhu, by lidstvu šlo to k duhu, především prý vyhostí stín všeliké marnosti, laciný šperk i šat chtěj’ na sebe jen brát, i jednoduše zas si upravovat vlas – též nikdy nikoho už nešiditi víc – (hlas z obecenstva: pozor!) Dyť já už nic! 142 Dostali jsme dost záhy ty nové míry, váhy a litrové ty míry, jež zasluhují víry; na šaty matka dceři jež podle métrů měří a kupecký zde krám je každý samý „gram“. My, pokud to již známe, jen samý prospěch při tom máme, nebť dostáváme ode všeho víc – (hlas z obecenstva: pozor!) Dyť já už nic! Jen co se hradby sklidí, pak sady prý se zřídí a kolem města nového prý celého park velký bude hned, čímž také naposled Pražanův zdraví se jak náleží spraví. Však na tom nemá býti dosti, i menších v budoucnosti se nadělá prý zahrádek tu a tam pro chládek – kdo by pak „chládku“ přál si ještě víc – (hlas za podiem: pozor!pozor!) Dyť já už nic! Již doufati prý smíme, že všecko obdržíme, čeho si lze jen přáti, i co se může nám přec dáti; však za to dost již vády buď také u nás tady 143 a mír zas vládni všady! Vždyť ošklivé to pření beztoho k poslouchání není a na konec tím přec trpí jen dobrá věc, anť ostudy je z toho pořád víc a víc – (hlas z obecenstva: pozor!) Dyť já už nic!

Zvláštní ochota.
V Mudrově, však víte, kde to jest, přisouzen byl trest jakémusi ubožáku, „povýšenu“ být až k tomu háku, s něhož nemožno prý více slézt; tesař Buryán, známý oponent a malkontent, měl pak mít tu „čest“, postaviti sloup ten hranatý, jenžto „věšákem“ je zván, na obecní útraty. On však, ajta, div že nevyhodil policajta, když mu přišel s rozkazem tím zbystra od purkmistra. „U všech hromů! Jdeš mi ke všem všudy!“ Chuďas dráb byl rád, že věděl „kudy“. Koukaje pak s kruchty na tu ráznost tesařovu, jako s kusem teplé buchty 144 běžel v kancelář hned purkmistrovu a tam referovalreferoval, co byl „spetrachtoval“. Hlava obce rozhořčena, item uražena tesařovou oposicí, vyslala hned k němu expedici, kteráž úkol dostala, aby živého nebo mrtvého na obecní úřad dodala. Když pak delikvent, tesař oponent, před purkmistrem stanul, vyvalil naň tento oči z podobočí, div ho ubožáka neuhranul, stentorským řka hlasem: „Kterým ďasem vám to – jářku – napískáno, vzpírat tomu se, co rozkázáno? Mluvte, poltrone, chcete stavět šibenicišibenici, nebo ne?!“ „„Prosím snažně velmi,““ tesař odvece, vzor šelmy, „„vědět, že je pro vás, pane milý, byl bych s radostí v tu chvíli““ – – Purkmistrovu při těch slovech tvář netrefil by žádný portretář. 145

Malér je malér!
Malér holt je malér, a co malér, to je Čech! Největší z malérů všech, malér ohromnější nad všecky stal se mně však, pánové, když jsem mluvil poprvé v životě svém německy. Byl jsem „bahnwochtrem“, jak víte, u té – však mi rozumíte – ne snad u té „Ježíš – Maria“, ale u té, co je také na „ia“. Víte, páni, beze všeho chlubení, Čech jsem už od svého zrození, ve Psí Lhotě jsem se narodil, do Němec jsem jakživ nechodil, na „pecirksamt“ bylo od nás daleko, židák žádný ve vsi – svatá Rebeko! odkud, ptám se – račte poručit – měl jsem německy se naučit? Nejsem přítel zlého pomlouvání, to mne snad už znají páni – leč náš „štacionšéf“ Lauterbach to byl sekant – až až strach! Čecha nemoh’ vystát, proto také úsměšky si tropil všelijaké ze všech nás a přísně požadoval, německy by každý brebencoval. Já – to víte, páni – ani muk! Nedal jsem se k odrodilství svést, třeba bylo Lauterbachů šest, k vůli čemuž zlý on dělal hluk. Nejvíc pálilo ho, rozumíte, 146 že jsem stanice mu všecky jmenoval jen česky – ne německy, (proč – zajisté nahlížíte) a že vyslovil jsem Zálesí, kde on „Cálézl“ vždy říkával, začež zlostí pačesy mé vždy hledával. Jednou – bylo to just v sobotu – stojíme vám v jedné řadě všickni v Zálesí tam pohromadě a on vyplácel nám mzdu za naši robotu. Všickni ruce tu již nastavujem, netrpělivě si přešlapujem, neboť, prosím, páni, pomyslete: každý rád už těch pár grešlí smete, aby je nes’ ženě, kteráž na ně čeká, a když nejdem, zbůhdarma se leká, že jsme s nimi někam zabrousili. Já tu tedy – ty můj bože milý! také držím nastavenou dlaň. Štacionsšéf přijde, má peníze v ruce, nedá mi je však – ne, bože chraň! nýbrž k veliké mé muce, jak už ve zvyku měl mentinou, pokouší mne zas tou svojí němčinou: „Sie, hören sie mal – wie heisst die Station?“ oboří se na mne on. Já tu, abych měl ho s krku radš, víte, proto – poněvadž – chci to říci podle jeho chutě, ale spálil jsem se krutě. Nebyl také žádný div: mluvit „in die dajč“ ponejprv jaktěživ! I vykoktám v notném spěchu: „Zahl –“ v tom však už nemám dechu 147 vysloviti slovo celé; oddychnu si a pak na to „– esel“ dodám teprv směle. Takového šrumu, páni milí, jaktěživi jste snad nezažili! Teď mám za to! Štacionsšéf ve svém vzteku dal mi laufpas na tom fleku; neboťneboť, jak jste uhodli už snad, ráčil na sebe to vztahovat. Od té doby přísahal jsem svatě: moh’ by mi kdo platit zlatě, královsky neb knížecky, nepromluvím slova německy!

Co je voják? (Dle něm.)
Voják jest ženou zrozené, k útrapám stvořené, tři leta ztracené, na vlasech „zkrácené“, z domova vyhnané, při assentýrce „sebrané“, z mládí očkované, pozděj „biřmované“, moc hladu trpící, komisárek drtící, útokem pádící, na „marš!“ v před kráčející, na „halt!“ zarážející, 148 volný krok provádějící, v šiku nikdy se nesmějící, v potu tváře se mořící, v pravo, v levo hledící, „chlupatku“ šupající, jednoročním sloužící, pět foučků „fasující“, křečovitě salutující, „holberdo“ volající, tři zimy mrznoucí, po „obšídu“ prahnoucí, konečně avancující, jiné pak sekýrujícísekýrující, na stráži dřímající, vznešenost svou ctící, „culáky“ dostávající, „cúk“ celý komandující, neobmezeně vládnoucí, v loyalnosti stárnoucí, „cibilisty“ zhrdající, po kuchařkách vzdychající, odpočinek hledající, na invalid čekající a co policajt, listonoš neb ponocný konečně zmírající individuum!

Něco o Jidáši.
Kapucín kýs, šelma šlakovitý, hádal se kdys s otci jezovity, na něž, jak se zdálo, svrchu měl nemálo. 149 Jako soupeř statný, přeudatný, odrážel jich šípy svými vtipy, že až jiskřilo se kol – každé slovo takřka karambol. Když ti černí páni chabli pak už v nabírání, nezmohše se výhru na jakous, kapucínův obrali si vous, řkouce: pravda-li to skrzkem, že byl Jidáš Iškariot zrzkem? „Nevím z paměti,“ kapucín jim chladně odvětí, „to však nezvratná jsou pravdy slova: že byl z ,tovaryšstva Ježíšova‘“...

Dobrá rada v nouzi.
Výrostci dva, holobrádci, nemajíce jinou práci, pro koupel si zašli do vody, a jak divné jsou tak náhody, jeden vymáchav se notně, stál již na břehu, se šatě, kdežto druhý psotně, dral se z hloubky, uváznuv tam v blátě. Když pak viděl, že je v „láku“, začal volat patrony všech nebožáků: „Svatý Jene, svatá kmotro naše, svatý Strachoto, 150 všickni svatí, kde jste kdo, pomozte mi ven z té kaše!“ První klidně z počátku naň kouká, posléz teprv ze sebe tu souká: „Jářku – nevolej ‚furt‘ jen tu drobotinu, obrať se radš hnedky přímo k Hospodinu, ten ti z kaluže spíš snad pomůže!“

Račte poroučet!
Ráčili jste prý mne volati? Že ne? Pak to byla pouhá lest těch, kdož chtěli mne sem dostati a jež boží za to stihni trest! Když tu však již jsem, ďas to vem! Mohu tu i chvíli zůstati – račte laskavě jen udati, oč se smím as pokoušet, jakou látku si mám obrati? Prosím – račte poroučet! – Pozoruji cos, jak by vám to bylo toute même chose; nuže bon! když nechcete udat mi, co mluvit mám, budu povídat zde vám, co se na jazyk mi připlete – ať mne rarach sám! Hle, tu párek, ona bohyně, on božídárek, 151 jenž ji láskou souží, po ní vzdychá jen a touží, pro ni plápolá a hoří, lyriky své výlevy ji moří: „Aspoň hubinku dej na oučet, ty mé slunce, ty mé zlato!“ Ona čtveračivě na to: „Račte poroučet!“ – V městském sadě kdes neb na zahradě děti sobě hrají, dováděj’ a hulákají, jak to děti vůbec znají; pár jich obroučky též hází na oko dosti vysoko, až tu jedno padne do nesnází pacholátko,pacholátko jako cibulátko – zatočiv se trochu pitomě kotouček mu uváz’ na stromě. „A jé – ááá –“ v kole dítek hned se rozléhározléhá, díl jich chrabře dále skáče, druhý div se s hochem nerozpláče, jenž tu na strom nemalý hledí všecek zoufalý. V tom jak zavolán nachomejtne se tu pán zcela neznámý mezi dítkami; bez všech rozpaků chytí tucet ho těch čtveráků prosíc s nehody své výjevem: „Pane, vjezte nám tam pjo ten objoučet!“ 152 Pán dí s úsměvem: Račte poroučet! – Na domácím plesu, pomyslím-li na to, hned se třesu, mladík elegantní, hezký, intresantní, k tomu vtipný, amusantní, aby zasloužil si večeři, k matce musí se i ku dceři dvorně chovat, ochotně ji obskakovat jako pudlík, jenž se učí „aportovat“. Dívky, že jsou všecky zadány na jiné již galány, nezbývá mladíku nežli kousnout do šťovíku, zvolat z nenadání: „Směl bych prosit, milostpaní, na tu čtverylku?“ Dáma teprv za chvilku po zdráhání všelikém i upejpání praví: „Ale, pane, musíte mít slitování, když se zmatek stane! Budu-li snad chyb se dopouštět, jež by mohly vadit, musíte mi radit!“ „Ó – ó – prosím – račte poroučet!“ – Bitva strašná zuří; děla hřmí a zadovky, venclovky a krnkovky rachotí až strach, jak když sype hrách; „morituři“, 153 to jest vojáci, vrahu vstříc jenž burácí, nešetříce života ni zdraví, k útoku se staví. Trumpeta jak z mrtvých buditele hlas zní velitele, jenžto kdesi vzadu hledí na tu velkou promenádu. „Nepřítele v boku napadnout, na krok necouvnout, byť by muže nezbylo ni z obou čet!“ Račte poroučet! – Páni Maďaři, známí šprýmaři, vzdor své pýše s druhou polovicí říše z nenadání obnovili narovnání. „My to sice nepotřebujem tak nutně – (ač jim v kapsách vypadá to smutně převelice!) ale z dobroty nám vrozené obnovíme smlouvy takto stvrzené: Ze všeho, co máte, polovic nám dáte, a až nebudem nic mít, neboť musíme přec „nóbl“ žít – budem z vašich sobě kapes vypoučet“ – Račte poroučet! 154

Většina hloupých na světě.
Že je moudrých v světě menšina, za to hloupých velká většina, dokazuje zjista známý jeden humorista*) tímto spůsobem: Jdem-li po ulici lidí tlačenicí, že se vleče to jak syrobem, můžem volat pět dní na ty přední: „Hej, vy chytří, joviální, moudří, geniální, duchaplní páni!“ – neohlédne se vám jeden ani; vzkřiknete-li však: „Vy mezuláni, hloupí, ušatí“ – hned se skorem každý obrátí.

Šmule na koni.
Žádný v světě rajterák, husar emberák, žádný kozák donský, jezdec mordiónský ani beduin, _______ *) Saphir. 155 zkrátka žádný matky země syn nevypadá v sedle na koni tak statně, krásně, majestátně, jako židák Šmule, hned tu vedle. Jednou skrze panský park rajtoval kams na jarmark; tam se Arab jeho čehos lek’, dal se na útěk. Židák, chudinka, myslí: poslední to moje hodinka! V tom an zpropadeně jede bez úzdy taktak, bez střemene, sedě koni svému v postrku brzo vzadu, brzo na krku, potká maně s ním se Maušl z Tmáně; zastaví se, holí v zemi zakotví se a pak ptá se samý smích: „Kam pak, Šmule, kam na tom kladrubáku tam? Hnáti koně tak, toť velký hřích!“ Šmule dí pln zlosti: „Blesky boží! on se ještě ptá! Což pak vím to já, kde mne bláznivá ta herka složí?!“ 156

Ševcovská logika.
„Exekuce zlá je věc!“ zvolal ondy jeden švec – ale„ale od čeho má člověk hlavu, než aby si postavil ji, když je v právuprávu, a svůj majetek by chránil, v čas ho poodstranil, když má náhle přijít o všecko. Protož, ženo, pamatujme na sebe i na děckoděcko, a co právo naše, na tom stůjme!“ Žena celá zkoprnělá, (moudřejší řeč jaktěživa neslyšela,) ptá se pro boha, co tím myslí mistr Šejnoha? „Jářku“ – mistr praví tvrdohlavý, „všecko, co kde máme od zlata, od stříbra i skla a ‚porcunálu‘, všecky šperky, šaty tvé i šálu, obrazy a zrcadla, stoly, postele a sedadla, kůže, kopyta i zbytky bot, zkrátka, co kde najdeš jen, nastrkáš mi semhle do kalhot; pak ať přijde tyran ten, jenž nám sebrati chce krutě, kde co podle svojí chutě, udělám si z něho dobrý den!“ (Zvýšeným hlasem.) Neboť zde to stojí načmáráno, 157 (a co psáno je, to psáno!) třeba nebylo to jemu vhodky: že smí zabavit jen svršky, nikoliv však – spodky!... (Plácne si na kolena.)

Divná spravedlnost.
Kočí nechal na ulici k vůli breberici koní spřežení stát samo, na co je, jak známo, velká pokuta; v tom však zmerčí to ještěrčí jakýs filuta a chce toho použiti, by se moh’ zas jednou dobře míti. Prásknuv do koní, hledí ujet s nimi k ďasu, k čemuž nedopřeje mu však času Nemesis, jež v tom ho dohoní. V krátce spravedlnosti tu páže, vulgo policejní stráže, zločince má oba v pasti, toho, co chtěl pítpít, i co chtěl krásti. Když pak podle práva odsouzeni oba přísně dost, zloděj takto slyšeti se dává: „Toť je podivná spravedlnost! Jeden trest má za to brát, 158 že prý nechal koně stát, sám že odjechal, druhý, že je státi nenechal! Je-li pak kus rozumu jen v tom? Kýž to hrom!“

To by tak hrálo!
ZnámoZnámo, ač málo dosud říkadlo: „to by tak hrálo!“ nad jiné je přeci významnější věcí, než by komu snad se zdálo. Dovolte, bych dle své zásady dokázal to několika příklady. Učeník, ubohý to mučeník, nad nímž jako Damoklova šavlice visí mistrův potěh, paňmistrové pravice, právě má zas stůj co stůj dostat výprask svůj, by se v pořádku vše denním dálo: on však mrštný jako ryba, věda, nepláchnout že strategická chyba, utíkaje volá: To by to tak hrálo! – Rodičové pečliví o blaho dítěte, jak jich málo najdete, milí vlastencové, vyhlídli mu dlouhou na cestu podle svého gusta nevěstu. 159 Děvče slušné, ze slušného domu, slušné také věno k tomu, jenom krásy, líbeznosti, mládí a pak jiných detto ctností poněkud snad příliš – málo. Ženich, hoch pak do světa, kterýž teprv rozkvétá, podívav se na ni zostra, zvolá: „Vždyť to pouhá kostra! tu si vzít? – to by tak hrálo!“ – Žena panovnice na muže má s kopce převelice, že jen jakživo do hospod chce chodit na pivo, všemožně pak brání jemu v bezbožném tom počínání. „Jářku“ – volá muž, „aby hrom tvůj jazyk už! vyčítat mi stále tu mou bryndu, sama pak si na svou ‚cilifindu‘ týden celičký zváti sousedky a kmotřičky, dávat tabuli, ještě k tomu cpát jim papuly buchtami a mandlovými rohlíčky! Co by za to piva k službě stálo! Sama utrácet, mne pak žízní trmácet, aj – to by tak hrálo!“ – Turci, kosi známí, na východě chtějí vládnout sami, a byť se tam děla hanebnosti celá spousta, potopa, nechtěj’ připustit, by Evropa 160 do toho se pletla, reformovala tam neb napravovala, nebo velkým koštětem snad metla. „Po tom, co my děláme, vám málo!“ Na to bratr Rus praví jako starý bakabus: „Eh dyť nic! – to by tak hrálo!“ – Nás ubohé Čechy bez nadějí, bez útěchy, ti, co vládli tu a krachovali, jazykem už dávno pochovali. Jeden docela se splet’, chtěl to mít už za šest let; jiným pozděj’ se to zdálo – my však – hrom to ťuk’! pořád ani muk – žijem, zpíváme a pijem, ku předu se derem, z dlouhé chvíle též se někdy perem, ale na smrt nemyslíme ani málo – (šelmovsky mne si ruce) kš! – to by tak hrálo!

Co je to?
Ondyno mi praví přítel, konduktérův velký ctitel: „Jářku – co je to, že ti konduktéři rozmilí v železniční liveraji 161 i ti při Tramway-i jsou teď najednou tak zdvořilí? Ve službě i doma samý kompliment, tausend saprment! každý pravým vzorem galanthoma. „MilýMilý příteli, víte-li, povězte mi, prosím, co je to?“ Načež já dím chladně: „„To vám mohu říci snadně: lež je to!““

Jak počítal puls.
Lékař divadelní přišel k herci churavému, aby sáhnul na puls jemu; oba páni pravidelní byli spoluhráči preférance v „Café français“. Doktor bez hluku vezme nemocného za ruku, vytáhne své hodinky ukazující též vteřinky a pak při tom jejich „ti – ti“ jme se čítat takto žilobití: „Jedna – dvě – tři – čtyry – pět – šest – sedm – osm – devět – desetdeset“ a pak pokračuje dál: 162 spodek„spodek – shorek – král –“ Herec radostně pak volá, skákaje truc tajtrlíka: „Hola! hola! toť mám výhru zhola! Devět štichů jako trám! Vy pak, doktore, jste tam! napište si pěkně pumrlíka!“

Sylvestrovský nápad.
Jeden šelma hostinský, (jsouť, jak známo, všichni ferinové), o zábavě sylvestrové, aby spíš svůj nektar malínský dostal ze sklípka, sebere si svého Filípka, chtěje moudrostí svojí vyzrát notně na hosti. Vyzývá je krásnou řečí, láká svůdnou léčí, aby pili plni kuráže: až prý slavná půlnoc nadejde, nový rok se zasvětí, že jim polovici čárek umaže; na ňáké té „vlastenecké“ oběti že mu pranic nesejde. Hosté, v šenkýřské lsti nevyznalí, hlučný zdar mu za to provolali a pak pili jako holendři, ubozí ti sylvestrovští flamendři. 163 O půlnoční, když se přípitky již odbyly staro-novoroční, šenkýř rozmilý věren v slovu svém polovici čárek smazal všem; ale jak! Nic jinak než tak: že jsou čárky sice o půl kratší, počet jich však tím se nezjinačínezjinačí, čili jiným slovem: co kdo vypil v starém, že má platit v novém. (K lepšímu porozuměniporozumění nechť to ukáže deklamátor na černé, křídou počmárané tabulce.) Vida, co se děje, hostí půl se zlobí, půl se směje, šelma šenkýř dí pak, jak by nic: „Co pak chcete, basam’ teremtete! neumazal jsem jich polovic?“

Hrůzyplná událost.
Co den čteme v novinách strašlivé ty, děsné události, z bídy kde a zoufalosti v těch či oněch končinách ten neb onen nešťastník násilím si, bohužel či bohudík, otevřel sám bránu do věčnosti. 164 Také já cos podobného vím; chcete-li, bez přívěsků všech i příměsků prostě to dle pravdy vypovím. Na Smíchově dělník jeden chudičký, v továrně jenž býval Ringhofrově mrzut celičký na vše hubuje i resonuje proklínaje bídu svou, ostatní i psotu zlou, hladová jako chrt, volá: lepší smrt nežli život taký všelijaký! Na to přišed domu k večeru, obklopen tu ženou, dětmi svými, jak on bědnými a hladovými, mlčky chopí břitkou sekeru – (s rostoucí živostí) a než zadržet mu možno rameno – ha! až hrůzou chví se koleno při té strašné zprávě – takřka hravě schvátiv smrtonosnou zbraň pevně v dlaň, rozpoltí tu ženě – – (pojednou zcela chladně:) dříví poleno!... 165

Pijákova logika.
Paní hospodská „u Bořitů“ takto kárá strejčka Dopitu: „Jářku, kmotře, půlnoc už se blíží, nikdo tu a mně se očka klíží, jakž pak, abyste si ňáký krapet ten nechal na zítřejší den? však vy zapomenete naň s tíží! Pro dnešek odpusťte si už ten džbáneček!“ Kmotr jako rozvrzané dudy hučí: „Ah co, jděte ke všem všudy! Blázen, na zítřek kdo civí! Zítra, kdo ví, budeme-li živi? a když budem, na rozkošerozkoše, kdo ví, budem-li mít v kapse groše? A byť bychom měli, co kde je, kdo ví, zda-li nám kdo naleje? A byť nalil každý všude, kdo ví, moc-li toho bude? Dejme tomu pak, že by toho byl i capart ňáký, kdo ví, bude-li to k čemu taky? Být pak nejlepší to ‚křen‘, co kde v světě jen, kdož ví, bude-li nám ‚bráti‘ tak jako dnesky? Protož marné všecky třesky, plesky o zítřku a kdo ví čem – jářku! Ještě jeden! Čert to vem!“ 166

Raději viset!
Ve Španělích bývávalo mravem, zločince když vedli k šibenici, že moh’ vyváznouti zcela, jestli si jej v okamžiku pravém na trhu neb na ulici kráska kterás vyžádala za manžela. Tak se také kdysi stalo, chlapisko že tou se cestou bralo, mladé, hezké dost, samá bujarost, aniž by se byla jediná hlásila oň vdova nebo dívčina; u samé až městské brány, když už všecky jeho naděje zdály se být na dranc rozškubány, náhle naň se štěstí usměje. Stálať baba tu, vzor sovy nebo vrány, jížto z očí ďas na ženicha jen se třás’ – ta teď děsným skřehotem ptá se: „Nu, můj drahoušku, chceš se státi na zkoušku chotěm mým a klenotem?“ Zločinec se na ni sotva podívá, hrůza pekel hned jej prochvívá, načež odhodlaně pokročí k té straně, věšačka kde strmí strašlivá. „S tebou ku oltáři?“ s zoufanlivou volá tváří – „tvým se mužem stát?? Raděj viset stokrát – tisíckrát!“ 167

Strašlivá historie o jednom zamilovaném.
Slyšte lidé, ach, co vyvedl jeden mladík z kolatury zdejší, jejžto démon lásky posedl, tak že zaplál vášní nejkrutější. Jednoho dne, tuším v neděli, vyznal jí svou lásku nejvroucnější; ona ale řekla: „Příteli, škoda, že byl jiný čipernější!“ Zoufalý odtamtud vyrazil v ňadru nesa spoustu nejstrašnější; koho potkal, toho porazil, v očích svých noc maje nejčernější. „Ha – svět celý činem poděsímpoděsím, nad nějž není hrůzy krvavější! Na kandelábru se oběsím, ano, to bude to nejmoudřejší!nejmoudřejší!“ Brzy úmysl však změniv svůj k řece spěchá, v náruč nejchladnější vln chtě vrhnouti se stůj co stůj, aby skončil muka nejtrapnější. „Ne, ne – jinak život dokonám!“ zvolá v zoufalosti nejděsnější – „vlaku pod kola se vrhnu tam, není nad to smrti hrdinštější!“ Brzy však se vrací z nádraží, smrti spůsob hledá příhodnější. „Což ti, brachubrachu“ – vece – překáží„překáží, volit kuli, smrt to nejrychlejší?“ Hned zas revolver však zahodí; ještě jednou spěchá k znejmilejší, znova prosí, dobře pochodí, ožení se – – čin to nejhroznější! 168

O té nové míře a váze
Ve vinárně „u rytíře“ mluvilo se o té nové váze, míře, co je litr, hektar, gram, každý moudrosti své vykládal tu krám, jenom mistr Kokoška seděl tu jak zmoklá punčoška, zcela netečně; když pak konečně do něho kdos ťuk’, aby také něco o tom muk’, spustil výřečně: „E co – houby – míry;míry, váhy, já znám libry, čtvrce, sáhy, jak to platívalo, když nám ještě blaze bývávalo – teď ty novoty dělají mi malé trampoty, je mi to,to jak v kartách „Černý Petr“, na nějž ani koukat neumím; jedinéjediné, co vím a rozumím: moje stará – že je – métr!“

Co hledal? Co hledal?
Kdož pak neví, pro hospodu v manželství že bývaj’ hněvy? Málo koho ale napadne, jak to někdy hezky dopadne. 169 Tuhle jedna žena moc už na to dopálena, muž že vzdor všech vád a hromů každodenně chodil pozdě domů; by jej vytrestalavytrestala, pevně sobě předsevzala, nemluvit naň ani slovíčka. Celý den, chápe-liž kdo zázrak ten, zticha byla jako ťopička. Muž však ferina dost má mlčení už ženina, rozžehne si náhle voskovici a jme sháněti se po světnici, do všech koutů, pod postele svítí si a hledá, hledá, jako by byl ztratil mozkovici. Ženě pokoje již déle nedá podivné to počínání celé, pročež zvolá náhle rázně: „Co pak hledáš, starý blázne?“ „Blázna toho musím ti hned splatit!“ pomyslí si šelma mužíček; „vždyť jsem věděl, že se nemoh’ ztratit! Víš, co hledám?“ „Nu?“ „Tvůj jazýček!“ 170

Nářek starého mládence.
Jaký, ach, to život v světě, nemáme-li ženy! Samotinký v zimě, v letě sedám opuštěný! Nikdo z rána nebudí mne lahodným svým křikem, nikdo v noci nevítá mne starým pantoflíkem. Nikdo „kradmo“ nešacuje stolky mé ni šaty, aniž zle mne maltretuje o nový šperk zlatý. Nikdo nedrží mne v kleci po ten týden celý, aniž chce mne s sebou vléci „na špacír“ v neděli. Nikdo pryč mne nevyhání z domu samým mytím, nikomu můj kouř nebránínebrání, v němž tak blah se cítím; nikdo neodhání šátkem od tváře ho svojí aniž honí se s plivátkem za mnou po pokoji. Celý čas se o migréně u mne pranic neví, nudné návštěvy tím méně u mne kdy se zjeví. Kmotry klepny z daleka již se mi vyhýbají – – božínku můj! jaká to tíž bez Evy žít – v ráji! 171

Vidiny.
Sedí mladík na pohovce, bafá z dýmky hezky líně, a v tom „dolce far niente“ počne snít o drahé Míně. V obláčku, hle, dýmu vidí spanilou tu její tváři, vidí, kterak z oka temna hvězda jemu lásky září. Vidí se s ní na Žofíně v přestrojení na redutě, tančí s ní a dvoří se jí, vzdychá sladce: „Miluju tě!“ Nahoru pak s ní se vede, v hodině to odpočinku, jídlem, pitím častuje jiji, tu svou drahou „kolombinku“. Když tak vedle ní tu sedí, krev se vínem rozehřívá, myslí již, že blaho ráje naň se z dáli pousmívá... V tom se obraz rozeplyne – jaká lekce mravokárná! místo Žofína se jeví v dýmu – c. k. zastavárna! 172

Dívka z Judy.
Znáte krásu dívek z Judy? vyhlášena jesti všudy; jemná pleť, havranní vlas, stinné loubí temných řas, oko snivé, malý ret, plný, jako růže květ, zoubky jako perel řad, celá bytost plna vnad: tak jest dívka z Judy vám – věřte mně, neb já to znám! – Na pohovce Sarah sedí, zamyšlena v dálku hledí. U nohou jí harfa leží, jejíž struny ruka svěží dříve byla hladila, k ňadrům teď zabloudila. Sličná Sarah lásky muku cítíc tiskne k srdci ruku, její duch pak v dálce dlí, v miláčkově obydlí; čeká již, až zavře krám a k ní přijde záhy sám. V tom tu všecek vyjevený, hněvem krutým uzarděný kochánek se k Sáře blíží, krásnou hlavu k zemi níží. Jedva že jej děva zočí, uleknuta bystře skočí jako rychlonohá laň – s láskou zavěsí se naň – 173 horlivým pak šepce žalem purpurových rtíků ston: „Gotts Wünder, Herr Jerusalem, habn’s g’macht e schlechte Spekülation?“

Hra je hra!
„Hapták! šultert! praesentirt! kolmhoch! rechtsum! aufmarširt! Halt! Stát! Pajfus! K noze zbraň! (tiše) Co chtěj’, pane Bařtipán?“ „„Prosím, pane lajtnant, tuze, máme už hlad od té chůzechůze, naproti pak – hle ty bečky! – jsou jim delikát slanečky, plzeňské je jako křen!““ – „Tak? No počkaj’ – wermr sehn! Stillstand! Ruht aus! Kommen Sie, meine Herren! S’ist noch zu früh!“ Komanduje mir nix dir nix od šorfšiců latjnat Hiernix. A již k plným bečkám, k plným džbánkům míří pánipáni, kmáni, šaršanti i oficíři. –

Mluvte s ním, když je Němec.
Přijde doktor k babičce chudičce, ptá se, bradu podpíraje holí: „Tak fás, papičko, kirk bolí?“ 174 „„Bolí„„Bolí, jemnostpane!““ „No, to topše – a což glafa taky?“ „„Taky, milostpane, taky!““ „No, to topše – a což nochu?“ „„Taky, prosím, trochu!““ „No, to topše, topše, papičko! A což, jak pak, máte peníze?“ „„Nemám, ty má rodičko!““ „Ó to sle, to felmi sle!“ volá doktor Michl, utíkaje, jak by ho byl něčím pichl.

Deklamační kvodlibet.
Dovolím si, moji velectění, s vyhrazením úřadního povolení nový genre přivést na tapet, jest to: deklamační kvodlibet. Deklamátoři dřív za to měli, každá deklamace celistvá že musí býti práce a že hříchu by se dopouštěli, kdyby o něčem víc mluvit chtěli,chtěli nežli pouze o lásce, manželství neb jiné otázce hýbající světem od pradědů k dětem. Jeden mluvíval dvě hodiny, maje za předmět svůj jediný 175 chválu mužského jen pohlaví; jiný řečnil jenom o ženských nebo o otázkách vlastenských, třetí o počasí nebo o zdraví – to však se mi zdálo všecko mnoho nebo spíše málo, pročež maje ducha jako rtuť, přemýšlel a hádal jsem i bádal, až jsem našel deklamační všehochuť, kterouž bez váhání předkládám vám tímto k ochutnání. Manžel poodejde z domu večer k „labuti“ neb k „stromu“„stromu“, a co zatím jeho stará spí, vykradou mu pobertové zlí celý dům jako jedno lilium! Stará, poněkud již hlucha, k tomu slepa též, neviděla ani neslyšela, když se „transakce“ ta v domě děla. Muž pak po ránu se stuchá: „Bodejž zlodějskou tu spřež – všecko odnesou mi potají, (pane bože, řež je, řež!) jenom starou mi tu nechají!“ V společnosti sedí mladík plný bujarosti, zdravý jako buk, pojednou však na smrt zbledne, v prach klesaje tu ve mdlobách přírody ten „meisterštuk“. „Co se mu as stalo?stalo?“ 176 ptá se každý hrůzou překonán; doktorů se pár hned o to vzalo, aby na živu byl zachován. Posléz objeví se nemoci té vznik bystrozraku pánů mediků: vykouřil prý vám ten nešťastník několik rakouských doutníkûdoutníků! K volbám v městskou radu přítel zve tu přítele, ten však vymlouvá se nesměle na jakous prý v hlavě vadu, bolení neb píchání, trhání neb škubání. „Nesmím,“ praví, „sundat noční čepici, s tou pak nemohu přec k volbám v radnici?“ „„Ty můj milý“,milý,““ přítel prohodí, „maličkost„„maličkost ta pranic neškodí, ano, naopak – ta noční čepice doporučí tě tam velice, tak že bez vší závady dostaneš se i s ní do rady.rady.““ Nedávno vám krok můj pozabloudí, do jakési boudy, kde prý ukazují, ty můj pane, věci nikdy posud nevídané, zvláštnosti a rarity první kvality. I dám sobě říc’ a vstoupím tam; ptáte se pak, co tam nalézám? Povím vám to, drazí, bez rámusu: zde tu naši „svornost“ v špiritusu. (Po vyvolání.) Kdykolivěk deklamuji nebo říkávám, 177 vždy se po tvářích kol dívávám a pak v duchu sobě opakuji: kterak tvářích na vašich bujný teprv rozkvetl by smích, kterak pochvaly díl bych stržil věru nemalý, kdy bych jednou náhodou tak směl (bázlivě se ohlíží) deklamovat, co bych chtěl! 178

Příchod jara.
Už je tu – ha – už je tu! Matko země, vstávej ze sna, přijela již slečna Vesna, už je tu – ha – už je tu! Páni novináři, hej, po střechách jenž cvrlíkáte, lokálku ať uděláte, dvorně k ní se každý měj! S rychlovlakem přijela – v kvapu svém a rychlém letu nemohla ni toiletu dokončit svou docela. Půdy sotva tkla se jen a již tají všade sněhy, kouzlem plným lásky, něhy, touhy chví se mladý den. Dýchla v chladný, zimní vzduch a hle, země zimomřivá dechem tím se rozehřívá, jak by divy činil Bůh! Usmála se libě, aj, a již všade stromy, kvítí a již tvorstvo vše to cítí, v náš že zavítala kraj. 181 S radostí ji vítaj’ všad, jedva že se přiošatípřiošatí, na truc Adelině Patti rozepěje háj i sad.

Čiperná sklepnice.
U „stříbrné konvice“ čiperná je sklepnice, obratně se točí, hned sem, hned tam skočí jako blesk! Jen se odkad vyskytne, kol tebe se zakmitne, za malou chvilenku máš tu plnou sklenku – samý lesk! Ký div, místo sklenici, že jsem ondy sklepnici přihnul z nenadání ke rtům k zulíbání? Jaký stesk? Dívčina však rozmilá sotva že to tušila, něžnou svou ručinkou dala mi malinkou – jen to plesk! 182

Ženě.
Tys nejdražším mi pokladem celého světa toho – jsiť jako růže milostná, jen nepíchej tak mnoho! Nevím, s čím bych tě porovnal, by nikdo neřek’ „oho!“ Jsiť jako zefyr líbezný, jen že si foukáš mnoho! Svým kouzlem musíš omámit, ty drahá, nevím koho – jsiť jak potůček bublavý, jen nebublej tak mnoho! Přiletla jsi mi z háječku ty času za onoho, jak slavík sladce klokotný – jen „netluc“, ach, tak mnoho..!mnoho!...

Děvče jako blesk.
Moje milá jako blesk, samý oheň s nebe, lesk, samá jiskra, samá zář elektrická – ať jsem lhář! zvláště, co je furiantkou, telegrafní praktikantkou! 183

Šašek a král.
„V svých mezích zůstaň, blázne, mi a považ, čím’s zde na zemi; jeť rozdíl, tuším málem, kýs mezi šaškem přec a králem!“ „„Ba ovšem rozdíl,““ šašek dí; jsmeť„„jsmeť oba sice, toť se ví, i s té i s oné stránky osudu tajemného, mocného, nezdolného pouhými tatrmánky, však to nás různí mnoho, jak kdo si vědom toho!toho!““