Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči (1890)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
KRATOCHVILNÁ HISTORIE O PTÁKU VELIKÁNU VELIKÁNOVIČI.
[1] KRATOCHVILNÁ HISTORIE
O PTÁKU
VELIKÁNU VELIKÁNOVIČI.
VERŠEM NAPSAL
SVATOPLUK ČECH.
ILLUSTROVAL VIKTOR OLIVA.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC. 1890.
[3] Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.
[4] IG. HERRMANNOVI.
[5]
I.
(Invocatio Musae.)
Muso nezvedená, vroucně vzývám Tebe: Jdi svou cestou dále! Jiným nosíš shůry vidma čarokrásná, plná září nebe; pro mne máš jen divné, fraškovité stvůry, na něž hříchem věšet zlatou třáseň básně – za takové dary děkuju Ti krásně! Prohledl jsem již Tvůj úsměv pokrytecký: Smích si tropíš ze mne! Jsi jak ženy všecky: Dokud mlád jsem býval, sama bez volání slétala jsi ke mně, kol mých vzňatých skrání věnec rosných květů helikonských kladla; ale poznenáhla Tvoje přízeň chladla a když pěvci čelo rozoraly vrásky, vlas mu prokvet řídký – bylo konec lásky. [7] Teď, ó nevěrnice, zvetšelému brachu vyhybáš se pyšně, svoji náruč lepou otvírajíc chásce mladých větroplachů, že pak sbírky písní z rukávů jen třepou; a když k mé se skloníš prosbě srdcejemné jednou za čas dlouhý, tu mi nosíš dary, jak bys jenom šašky tropila si ze mne, rejem oblud směšných otáčíš mě – Vari! Jaký hle! zas netvor v duši mé se líhne, křídlem ohromným se měří s bájným Rokem, hlavou fantastickou do oblaků tíhne, shůry divně mžiká potměšilým okem a svůj kolosální pazour v moje snění nemotorně vtíná – Čisté nadělení! Ale nechť si! Zůstaň, směšný ptáku obře! Ty však, ježto kradmo usmíváš se v zadu nad zlovolným žertem, Muso, měj se dobře – neprosímť se tebe za pomoc a radu. Neníť potřeba mi hippokrenské vláhy, opojné ni vůně helikonských květů, dobře vykonám již ostatek své dráhy bez ohně a bouře, nadšení a vzletu. Neboť u nás dosti střízlivých je lidí, kteří básní vzletných, vroucích nenávidí, 8 [9] nemilují, když jim poklid milý ruší zbrklý pěvec v bujném Pegasově cválu, odmítají vše, co rozechvívá duši, a jen Tityrovi přikyvují chválu, který doprovázen družných stébel zvukem o kůzlatech pěje pod košatým bukem. A mně samému již mladé, bujné šumy vyvětraly z čela, světoborné dumy. Zpěv můj nerad již se příliš rozehřívá, nehoní se větrem za fantomů blesky, raděj’ klidně v okno z lenošky se dívá na kraj, lidí ruch neb ledu arabesky, vystřízlivěl, moudrou zachovává míru, straní se i v rythmu třeštivého víru a radš sousedskými metry po maloučku Rokycanskou volnou tančí po lehoučku... Avšak dost již o tom – posměchu se bojím, že chci koketovat sšedlým vlasem svojím. Jdi si jen, ó Muso! Kam Ti libo, létej! Komu chceš, tam vavřín do kadeří vplétej! Však jich dosti čeká v našem kraji českém na Tvůj vlídný pokyn, vzdychá divným steskem po Tvém objetí – již statných čackých hochů aneb mládců teprv, které touha zžírá, aby dobyla jim slávy zvučná lýra, 10 že shon po laurech již nemocí je trochu – hetmanů kdys národ a pak hudby pěstců, brzy národem se stanem’ samých věstců. Jdi si jen, ó Muso! Však mi za odvetu poslouží Tvé vlastní nedůstojné šprýmy – Pitvorného ptáka v masopustní cetu zakuklím a zpestřím blyskotkami Tvými: Navěsím naň semtam lesklou metaforu, apostrofu, dotaz, zeugma, hyperboli a v tom vyšnoření, fábor na fáboru, huš! huš! vyženu jej na vlastenskou roli. A tu sepne ruce v lítosti a hrůze jistě každý přítel poesie ryzí s důtkou spravedlivou: Běda naší Muse! Hle, jak bídně sešla! Cáry božské řízy půjčuje už za šperk pro maškarní reje! Šašku za rolničky, by z ní tropil šprýmy, volně přenechává rythmy své a rýmy, z nichž tu všude na sáh čirá prósa zeje! Takto na Tebe se vlna hněvu shroutí, autor však si bude v koutku ruce mnouti; teď pak čtenářům jen svěřuje sub rosa: Co chtěl psát, je vskutku pouhá v rýmech prosa. 11 II.
Nepovím, kde město mého děje leží; dím jen: důstojno jest oslavného zpěvu – velká minulosť v něm shlíží s šerých věží do peřestých malé přítomnosti zjevů a sbor moudrých otců vede města správu, množe neunavně jeho zdar a slávu. Zásilku kdys divnou pohlaváru obce pošta doručila: bednu převelikou, z Kyjeva jež měla známku na záklopce a kol počmárána byla cyrilikou – [12] marně na zmotané tyto klikyháky věhlas magistrátu nasadil své páky. Vezdy opatrný primas bez odkladu do důvérnédůvěrné schůze sezval městskou radu a když z usnesení otevřeli schránu, vybalili jádro, vlnou zevšad kryté: užaslému zraku purkmistra i pánů zjevilo se – vejce, vejce obrovité. Dlouhou chvíli zřeli, ustrnutím němi, na zjev podivný. Pak znělo ústy všemi: „Vejce jako svět! Aj, vejce! Co to značí? Hory takové ký snáší obr ptačí? Kdo to zasílá? Proč právě nám a k čemu? Věřte, nerozumím za mák tomu všemu!“ Bavlněný obal pilně protřepali, prohledali bednu do dna, proklepali, ale nenalezli klíče pražádného vniknout do tajemství vejce záhadného; marně sbírali svou všechnu slavistiku, by přec rozluštili temnou cyriliku, načmáranou z venčí; darmo vejce samo posléz obraceli pracně semo tamo: čistá, bez poskvrnky skořepina holá jako padlý sníh se skvěla koldokola. 13 Starosta tu hořkou ulevil si řečí: „Dost-li není jiných starostí a pečí? Ke všemu nás vejci obtěžovat počnou? Radnice-li kukaň, městská rada kvočnou? Či snad magistrát je hokynářský závod? Ač ta pomlázka ze svaté přišla Rusi, věřte, ďábelský v tom jistě vězí návod. Než co činit? Raďte! Něco stát se musí. Však než pravé najdem’, všechno budiž tejnosť, nikdo nevynes’ ni slova na veřejnosť! To je vždycky dobré a v té věci zvláště: tať je přelákavým soustem v každém směru pro sběř demagogů, plnou slepé záště, že by nebylo mi s podivením věru, kdyby dokonce snad obžalobu vznesli, že jsme my to vejce zpropadené snesli.“ Ale k poradám dnes málo bylo chuti, neboť ve věci tak vážné, choulostivé mohlo ukvapené škodit rozhodnutí, a již hostinec je lákal, žádostivé, důvěrně tam svěřit kmotrovi a strejci zajímavou zprávu o titanském vejci; protož obyčejem, oblíbeným tuze, svorně odložena důvěrná ta schůze. 14 A když za týden se shromáždili znova, slavený tu řečník, uchopiv se slova, po citátu řeckém začav od stvoření řeč měl dvouhodinnou, věcnou k umoření: mluvil o pravejci, v němžto světa původ našla báj; co vejce značí oku vědy; Římanům že vejce bylo hostin úvod; s dostatek že známo kluzké vejce Ledy; mluvil o proslulém vejci Kolumbově; o vejcích, jež v bajce rozbily se vdově; o vejci, v němž skřítek pověry se líhne; k vajíčku že zvláště dětská mysl tíhne; kraslice že lid svým ryzím vkusem zdobí a rád z pouchu pestrou holubičku robí – zkrátka o všech vejcích báje, symboliky, písně, historie, vědy, politiky. A pak činil návrh, pilný jako vždycky: „Páni, svolejme sjezd ornithologický, ten ať obrovským si vejcem hlavy láme – moudřejší my věci na starosti máme.“ Mnozí řeči té však nedočkali konce a když mocný hlahol předsedova zvonce pozůstalé zbudil z hlubokého snění, shledáno, že málo hlasů k usnesení. 15 Protož obyčejem, oblíbeným tuze, do příštího pátku odročena schůze. A když sebrali se v radu do třetice, mluvčí zpátečníků povstal k filippice, na bezbožnou vědu, na zednářství laje, ptakozpytců kongres ostře zamítaje. Nehledě ni k tomu, že zisk malý kyne městským obchodům z té hrstky professorů, grešlí páchnoucích – zde forum platí jiné: Věc ta náleží jen duchovnímu sboru, neboť vajec zvící refektářských kamen nezná příroda – toť boží zázrak. Amen. Liberál těm výtkám rozkvašeně čelil, prudký rozpor zásad shromáždění dělil, až pak rozvážlivý pán, jenž bývá všude, prohlásil, že sice horlí za osvětu, leč jen za tu pravou; nejlépe že bude, přistoupiti napřed k volbě komitetu, jenž by uvažoval předmět s každé strany, by kvap nezplodil snad městu škody, hany; pro dnes však, že doba pokročila tuze, na tři neděle buď odročena schůze. Po třech nedělích jim přály šťastné hvězdy zvoliti ten odbor, tajný jako vezdy: 16 neboť důvěrně a tajně nejraději v městě tom své velké cíle provádějí. A když takto vejce odpravili zchytra, oddechli si všichni z nejhlubšího nitra. Nevím, měl-li tajně jakás zasedání vaječní ten odbor. Však dím k jeho chvále: Měli s vejcem pokoj purkmistr a páni a již těšili se, že tak bude stále. Ale zřídka nebe pohlavárům lidu přává trvalého do skonání klidu: Trousilyť se městem slechy různé v tichu, národ po hostincích hlavy sestrkoval, na ulicích divně na se pomrkoval; pak již s úšklebkem se ptali bez ostychu nahlas jedni druhých, zdali také vědí, na vejci že tajně městská rada sedí? Doletše ty zvěsti purkmistrova ucha, novou starostí mu rozbouřily ducha. A hned na to zpráva zděsila ho jistá, že láj oposiční v plesu nepokrytém do hromady valné ostrý dotaz chystá po báječném jakéms vejci obrovitém, kteréž hlavy obce zcela bez mandátu při banketu tajném snědly na salátu. 17 Na ubohé čelo starosta si bušil, trpce naříkaje: „Ó já dobře tušil, že ta pomlázka nám uštědřena ďasem! Několik jen dní jest do veřejné schůze – kterak ústa zacpat oposiční lůze?! Vejce zkazilo se jistě dlouhým časem – Kdybych komissní moh’ aspoň dobrozdání hodit na pospasy rýpalskému lání! Ale kterak odbor svésti dohromady, vynutiti z něho zdání dobré rady?“ Náhle myšlénka jej osvítila zdravá: Konklave, jímž církve volívá se hlava. Vesel prsty lusknul. Z takovéto léče snad ni obecní se odbor nevyvleče! Strážníky hned vyslal pro komissní členy. Mocí oběti jsou z bytů vyvlečeny, v obecních je truhlách snesli na radnici, zazdili je s vejcem radní ve světnici; ponechán jen otvor, jehož bylo třeba, k obědu jim podat vodu, pecen chleba. A by dovršen byl tento nátlak mravní, z obrovských tam kamen sálal požár pekla, že jak ručejemi vláha s čel jim tekla – tak se měli potit komissníci slavní 18 o chlebě a vodě, až by nebes přízeň moudrým nápadem jich ukončila trýzeň. Dvakrát slunce vzchází, dvakrát v bor se sklání – žádné nevypotil odbor dobrozdání. Ale třetí den když k večeru se chýlil, strážce zazděných ku hlavě města pílil a z úst bledých zpráva úžasná se chvěla: „Slavná komisse, ach! vejce vyseděla!“ Když pak odezdili rychle branku síně, jaký naskytl se obraz v jejím klíně! Ajhle! v ustrnulých poradníků středu ssuté skořepiny trosky valné leží 19 a z těch strmí netvor bizarního vzhledu; čemu podobá se, rozhodnouti stěží. Vypadá jak nahý břicháč nemotora, veliký žok masa v drsné kůži holé, s párem neforemných ptačích nohou dole, hlavou ozobenou kýklající shora; z této civí tupě oči kulovaté, pahýly ruk tučných s obou stran se sklání – Ach, v té výhni pekel, pro komissí vzňaté, netvor ten se vylíh’ místo dobrozdání. Měšťanosta ruce spráskl nad výjevem a skřek vydal divý lítostí a hněvem: „Vejce prožluklé! Ó předtuchy mé žalné, že nic dobrého se nevyklube z něho! Teď snad abych přišel do hromady valné s tímto strašidlem! Ne, mám již po krk všeho. Po vaječním má snad zase odbor ptačí v nekonečno přísti porady své račí, a my máme zatím celý důchod obce tomu spratku vházet do klatého zobce? Nikoliv, než dnešní noc se schýlí k ránu, bude vyřízena věc ta brevi manu: Za tmy vyvézti dám tohle nadělení mimo obvod města, vyklopiti v lese, skořápka se smete, spálí bez prodlení – 20 tím ta hlouposť bohdá navždy skoncuje se. Vy pak nevyzraďte nikde ani špetem krásnou historii o tom vejci kletém a já příště spálím všechno bez okliky, z čeho vyčouhne jen růžek cyriliky. Tím se rozčilení vyhnem’ nejednomu a vděk slavné vlády získáme si k tomu.“ V noci vyvezeno z města obří kuře, vyklopeno kdesi v husté lesní chmuře. 21 III.
Příští den se usmál na dubnové luhy prvním vesny vděkem. V libém slunka třpytu poslední už tály v rolích bílé pruhy a trav mladých smaragd zářil na pažitu, smetanky kol cesty tkaly zlatou stuhu, stříbrem blýskaly se proudy jarní vláhy – a v ten úsměv jara, po obědě záhy, Sláma vědec bral se do záměstských luhů. [22] S brejlemi a lupou, s pouzdrem na byliny, s kladívkem a vakem na zkameněliny, s náčiním v lov brouků vodních, řas a mloků kráčel stezkami kol palouků a rolí, až i v háj ho svedla toulka volných kroků. Les byl ještě prázdný, bezbarvý a holý, ale temnou sítí větvic, pňů a suků svítala již tu tam čerstvá zeleň puků, nových lístků, stébel mláď se dobývala z pod suchého listí, z šeré, vlhké prsti, porůznu i vesna půdou rozsívala sněhobílých, modrých, zlatých hvězdic hrsti a své rozmanité sladké hymny lásky zevšad rokotaly steré ptačí hlásky. Učenec té hudby kouzlem opředený kráčel snivě dál; leč náhle kroky stavil, neboť mezi bukův omšenými kmeny shlédl postavu a v duchu sobě pravil: „Jestli nešálí mne oko krátkozraké, hle! pan purkmistr si na vzduch vyšel také.“ Mýlil se. Jen z dáli obrysem a vzhledem zjev ten připomínal pana primatora. Jak se zděsil vědec, krev mu ztuhla ledem, když v něm shledal z blízka obludného tvoratvora, 23 nevídané monstrum, nahé, vyšší chlapa! Balvan masitý, jen koží holou krytý, na nohou tu ptačích nemotorně capá, sem tam kloní zobák velký, hákovitý, na pravo i v levo divnou hlavou točí, z nížto hloupě civí miskovité oči. Byl by jistě uprch’ Sláma před ohavou, ale v první chvíli děs mu spoutal tělo a pak zvítězil duch vědy nad obavou. Nadto monstrum pohled nehrozivý mělo, zpitoměle poulíc ptačí zraky svoje, prosto drápů, zubů nebo jiné zbroje. Zápal vědecký teď bázeň všecku shladil. Zpytavým již hledem kolem zjevu krouží, bádaje, kam zvěř by nevídanou vřadil. A tu z paměti se pojednou mu hrouží obraz prapradávné doby druhohorní, ještěrů kdy plémě, obři nemotorní, prasvěta kdy žasné pelešily stvůry v močálech a lesích předpotopní Jury – Ó v těch lesích slavných, bájně fantastických, kde duch jeho často v zanícení těkal pod vějíři divných listů gigantických a stád netvorů se obrněných lekal, 24 ba jak milé známé vítával je spíše, ichthyosaury a jinou havěď různou, plesiosaura, vod jurských labuť hrůznou, a skvost děsněkrásný ještěří té říše: Pterodaktyla! Ten ještěr obrovitý netopýřích křídel, plaz ten ptákovitý v jeho mysl živěj’, živěji se vtíral, čím dél, bedlivěji na obludu zíral. I ta plazu půl, půl podobá se letci; poloviční pták to s žabí kůží nahou – Kdyby opravdu – ! V tom pomyšlení vědci hlava závratí se zatočila blahou. Maně zraky jeho zakroužily kolem; ale nad ním vějíř netká přespanilý prasvětová kapraď stromovitým stvolem, s pandany se nepnou divné pterophylly, nebují tu jurský prales v kráse divé – střízlivě tu stojí bez listnaté zdoby jenom dubů, buků, habrů kmeny sivé... Kdež by vzal se tvar tu předpotopní doby? Ale přec – ! Ta vábná představa vždy znovu vrací se, když pohled utkví na nestvůře. Pravda, odpočívá ve pravěkém rovu Pterodaktylus, ve skalné zemské kůře; 25 ale snad – snad přec to v možností je říši, že se zachovaly v lůně tajných skrýší trosky praještěrstva do pozdějších věků – Snad že okřídlené saně dávných reků, draci mnohohlaví, s nimiž tuhé bitky mnohý rytíř sváděl, byli prostě zbytky Fauny předpotopní. – A snad z těchto jeden až i našich časů dočkal se a nyní šťastnou hvězdou právě v jeho náruč veden, rázem jmeno jeho nesmrtelným činí, živého jenž temných pradob živočicha světu představí – Ach, fantasie lichá! Pterodaktylus chrup míval nehorázný v mocných čelistích – zde zobák zeje prázný; kůže nahá zde – tam pancíř tvrdých plátů; ten tam dlouhý prst na předním týčil hnátu, od něhož se blána k zadní noze střela – tu ten pahýly má bez blan, prstů zcela; sáhodlouhý krk měl onen – ten má krátký; velkosť rozdílná – Ach, všude základ vratký. Božský Darwine, ty náhle světlo skvoucí liješ v pochyby – ó díky tobě žhoucí! Rodů přeměna! Již stavba pevně stojí. Ptakoještěr dávný, přeživ svoji dobu, 26 v útvaru a kroji, žití ve způsobu po tisíce věků stálém u vývoji přizpůsoboval se změněnému světu: V dobách sušších nechal plování a letu, proměnil v šíj krátkou dlouhé krku rahno, jímž kdys hlavu zvedal nad bezedné bahno; v pokojnějších časích, zbaven dravých soků, odložil zbraň zubů, drápy, krunýř boků – 27 Pterodaktylus to v modním zakrnění, civilisovaný, krotký, bez brnění. Již to jisté, jisté! Dopřálo mi nebe, sauriů ty perlo, v náruč stisknout tebe! Vskutku rozpjal náruč – ale ucouf’ hbitě; neboť kladívko mu, nástroj zemězpytu, povyčouhlé z kapsy, v rychlém zobce kmitu netvor uchvátil a pozřel okamžitě. Ale hned se opět Sláma vzpamatovalvzpamatoval, nástroj oželel a vlídně zažertoval: „Aj, i kladívko ti dobré, Otesánku?! Hlad máš asi notný... Z drahých zdáš se hostí, ale s jásotem přec do svého tě stánku uvedu a poctím, bohdá, do sytosti, nechť bys třeba dražší ještě žádal píce, vedle kladiv chroupal stříbrné i lžíce. Nuže pojď! – Ah, zimou též se chvěješ, drahý? Ovšem, chladno dosud a tys čistě nahý.“ Něžně nestvůru svým plédem obestírá; ač chlad večerní též v jeho hruď se vtírá, přece učenec, míň váže vlastní zdraví, dítě pravěku radš chrání, pěstoun vzorný, a „Již pojďme, brachu!“ přívětivě praví, rámě pod pahýl mu vsunuv nemotorný. 28 A host předpotopní, jakby vskutku chápal, volně dal se vésti, přichoulel se krotce k vůdci laskavému, jak syn k boku otce. Krok měl arci špatný: kolébavě hápal, šoural se a šoupal. Přece oba k městu šťastně vykonali svízelnou tu cestu, leda že syn pradob při tom druhu svému, v dumy přeblažené zcela zabranému, uzobnul a pozřel pouzdro na byliny, drobnohled i torbu na zkameněliny. Ale šťastný Sláma jenom plesal v duši: „O jak rázem věčná ozáří mne sláva, jak svět učený to po všech zemích vzruší, až se rozletne má po Evropě zpráva o tom Mohykánu dávno zašlých tvorů, až jim náhle podám živoucí a celou nestvůru, z níž pouhou kostru zkamenělou Britsko zakoupilo za sterlinků horu! Pterodaktyla ve zvláštním druhu novém předvedem jim přesně obrazem i slovem a hned slušné jméno vědecké mu dáme: „Pterodactylus,Pterodactylus inermis vivus Slamae.“Slamae‘.“ Byl by arci jinak o nestvůře soudil, kdyby některý ten klep byl k němu zbloudil, 29 jež o bajném vejci šuškaly se městem; ale veřejným byl nepřístupný zvěstem – neboť v zemi, o níž moje píseň pěje, každý stav jen pro svůj vlastní odbor dýše: vědec nedbá, co se pod okny mu děje, co se mimo vědu robí, mluví, píše; politikou jen se publicisté sytí, o vědu a Musy nic se nestarají; básníci zas pranic o skutečné žití, bydlíce jen ve svých vidin vzdušném kraji. 30 IV.
Blízko při obvodu města skvostné čelo pyšné museum ku hvězdám vynášelo, štíty nádherné a pozlacené báně; v něm byl Sláma bytem, jeho sbírky chráně. A tam večera již pozdním hustým šerem nepozorován se vplížil s praještěrem. Jeho družka ovšem k podivnému hosti s ustrnutím vzhlédla; ale choť jí v pýše představoval krále druhohorní říše, poroučel ho něžné její pečlivosti. [31] Sám pak začal ihned ohledávat zvíře, lupou zkoumat, měřit šíř i délku všecku, a brk jeho bleskem lítal po papíře, sepisuje knihu, ovšem po německu: neboť planul touhy vlastenecké vznětem, vědu domácí vším proslaviti světem. A zvěst úžasná o petrefaktu živém vskutku rozlétla se po Evropy šíru, na mžik v časopisech před tím velkým divem coufl v pozadí sám Bismark s ligou míru, listy domácí vše pilně překládaly, glorií vždy novou muže opřádaly, jehož závidí nám k Andám od Urálu, kterýž slaví se i mezi antipody; ba, i veršem Slámy velikého chválu pterodaktylické rokotaly ódy. Blahem zářilo mu čelo pod vavříny, ale brzy v zář tu plížily se stíny. Předně: mladistvá choť pana professora méně náviděla převzácného tvora. Neboť pro čistotnosť smyslu neměl špetku, za to pilně dbaje, kde co bylo k snědku, a byl nenasyta choutek zvláštních věru: s jedlým nejedlé – vše hltal bez výběru. 32 V síni nejprve jak pravý Otesánek sezobal kde jaký smeták, vích a žbánek a pak, bez ostychu vniknuv do kuchyně, smlsal šnůru puklic, forem na bábovky, zářících jak slunka, chloubu hospodyně; ba, i v salóně roh uštíp’ od pohovky a schrup’ album skvostné s parádního stolu, chochol Makartův i s vázou z karneolu. K lítosti a hněvu z tolikeré škody žárlivosť své tajné přimísila hlody, neboť Sláma pro zvěř Jury divotvárnou zcela zapomínal, že má žínku švárnou, mladistvou a svižnou, hodnou lásky spíše, nežli všecka havěď druhohorní říše. A že pantoflíček její, stužek růžných, něžný sic jak hříčka, nepostrádal váhy, pterodaktylus náš z kruhu larů družných do musejní síně vyhostěn byl záhy. Horší stín, jenž kalil vědci triumf sladký, byly ve výpočtech jeho různé zmatky. Nechť den po dni měřil plaza-netopýra, vždycky jiná byla a vždy větší míra; jedva patrně sic šinula se dále, ale rostla přece, rostla neustále. Ach, měl k šerednému znát se přehlednutí, 33 že tvor, jímž si dobyl slávy vědce skvělé, pterodaktyl není v plném rozvinutí, ale mládě teprv, pískle nedospělé?! Smutnější však ještě byly jiné změny na pravěkém tvoru: jeho kůže holá zvolna začala – Než: v boj! teď Musa volá; protož zůstaňte ty změny utajeny do chvíle, než v burném převalí se ruchu divohrůzná bitva na bojišti duchů. Zřídka v oné zemi vědec vědci přává pochvaly a zdaru. Byla solí v oku soupeřům i Slámy velikého sláva, až Kmín professor vstal zřejmě proti soku, objev praještěra směle popíraje a stať polemickou příkře zavíraje: „Slaměný jen mozek zrodit mohl věru fossilní tu hlouposť o ptákoještěru; úcta k vědě brání, mluvit o tom šíře. Ba též pochybujem’, že to vůbec zvíře – lžiučenců smělosť nezná žádných mezí – – Kdož ví, co v té kukle předpotopní vězí?!“ Běda, v zuřivém když rozpoutá se víru válka učená! Jak na bojišti meče, spousta dravých pér se kmitá po papíru, vztekle bodá, seká, inkoust proudem teče, 34 v spolcích vědeckých sok soka lítě rubá, bašty katheder se chvějí bojem zlobným, ze článků a statí hřímá střelba hrubá s hvězdiček a křížků kulobitím drobným, důvod buší v důvod, jiskry vtipu srší, však i kamení a bláta hojně prší, neb kde nestačí a tupnou vědy zbraně, chutě mnohý sahá po klepu a haně. 35 Leckdy na praporech ryzí pravdy svity ustupují lichým cetám autority, leckdy přehlušuje hlasy přesvědčení buben šarlatanský, lichá fráse denní, zášť a závisť osob v oheň sporu dmýchá, marná ješitnosť a nedůtklivá pýcha neb i nižší chtíče. Leckdy v tyto ryky též se mísí hlučná hesla politiky – Ó jest velebné, když vážná, ryzí věda vedle pravdy česť a prospěch vlasti hledá; ale směšné jest, když okuláry svoje barví trikolorou národního boje, nechť pak jmena slavská kroutí na keltštinu aneb ve všem všude vidí slovanštinu. Děkanové fakult, slavný senát celý, zástup mimořádných, řádných professorů, docentů a jiných drobných vědatorů, všechen auly voj až pestré po pedelly i škol nižších všechny sbory učitelské rozstoup’ly se ve dva šiky nepřátelské. Kmín je hlavou jedněch; druzí s vůdcem Slámou za pterodaktyla kopí břitké lámou. Prudký vzrůstá boj a v učenou tu vřavu mísí se i váda profanního davu – 36 pro ptáko-ještěra brzy národ celý ve dva rozlícené tábory se dělí. V oné zemi sice, jak jsem napsal výše, každý stav jen pro svůj vlastní odbor dýše, ale kde se strhne jaká řež neb mela, ať by očkoli pak ryčná bitka vřela: o politiku neb úspěch premiery, o plyn obecní neb literární směry, o tvar supina neb o pravěkou stvůru – tu jsou bez rozdílu ihned všichni vzhůru, 37 každý bleskne okem, nozdry chtivě vzdýmá, jak oř válečný, když polnic břeskot vnímá, a vše, v ruce péro nebo klacek, běží účastnit se v řeži veselé a svěží. Ať kdo rozumí, oč spor, či nerozumí – bušit do bližního všichni dobře umí. A tak z professorské hádky o přírodě rvačka překrásná se strhla po národě. Hlupci, padouši tu lítali až milo, vlastizrady hojně na výběr tu bylo, deštěm urážek se častovali štědře v žurnálech a knihách, spolcích, na katedře, z ulic vnikla seč i pod rodinné krovy, trhala i choť a děti soupeřovy, o překot se stíhal skandál za skandálem; ba, již bylo svědky dokázáno málem, že „náš“ Sláma krade po jarmarcích boty a „náš“ Kmín je vůdcem loupežnické roty. Na Kmína sic více sypalo se hany, že chce vlasti urvat z nízké záště čiré drahocenný skvost, jí Slámou darovaný, jehož závidějí v Evropě nám širé; Kmín však heslo „Pravda“ psal si v panýr smělý a v jed pochybností namáčel své střely: 38 pročže Sláma pouští k svému praještěru pouze přátel kruh a to jen v pološeru, proč ho neokáže v plné záři denní také těm, kdož právem hostí podezření? Sláma dlouho váhal, nežli odhodlaně zbavil odpůrce té jedovaté zbraně, svoliv představiti smíšenému sboru přátel, nepřátel zdroj bouřlivého sporu. A tu v tíseň uved’ soky podezřivé, neboť přesvědčit se mohli zrakem, hmatem, že tvor vzácný není klamným automatem, ale v pravdě zvíře skutečné a živé. Posléz’ Kmín se vzpřímil pod osudnou ranou, však jen stěží vzmoh’ se na vytáčku planou: „Dejme tomu – hm – že tvor to z masa, krve – pokud možno věřit zběžné zvídce očí –; leč ta otázka – hm – není v řadě prvé: o praještěra náš spor se hlavně točí! A tu, kdo zná vědy pouhou abecedu, ptáka zjistí zde po prvním, spěšném vzhledu. Ano, pták to čirý; k řádu běžců patří; pštros a kasuar jsou krevní jeho bratři. Na mysl mně vstoupá maně dalná země, Nový Zéland krásný se svou divnou zvěřízvěří, 39 převelikých ptáků vyhubené plémě, neletavých, s havem žíní místo peří, Dinornis, pták Moa, kterýmž jménem slaví báj ho Maorů, jich předků soupeř dravý, olbřím Palapteryx... Po tom obřím rodu krsek Apteryx žeť slední zbytek živý, věda učila – teď zřím, že bez důvodu: zde brat jeho statný, obrovský to Kivi! Důkazem jsou tato křídla zakrnělá, této lebky tvar a stavba trupu celá; záhadou jen tato čistě holá kůže – Než, buď jakkoli: Kdo plaza hledat může v běžci tom, ten strádá hrozným pojmů zmatkem, ne-li dokonalým mozku nedostatkem!“ Ale Kmín přec zůstal valně pošramocen, neb had podezŕenípodezření dokona byl zhrocen. Proto svoji lesť bral všechnu ku pomoci, aby silnějšího soka chopil v týle, slídil za ním všude, číhal ve dne v noci, až pak výsledek té vyzvědačské píle jako puma padl v tábor praještěra, vše tam v tříšť a cáry lámaje a dera: „Správně soudil jsem: Jest ptáko-ještěr lživý v pravdě pouhý pták, druh obří z rodu Kivi. Jako jeho bratřík na Zélandě dalném, 40 nahotu svou kryje v žíňovitém havě a jen proto v onom shromáždění valném objevil se holý od nohy až k hlavě, poněvadž – to stvrdí důkazy mé jistě – Sláma vždycky přes noc oškubá jej čistě!čistě!“ 41 V.
Bylo pravda, z čeho soupeř Slámu vinil; leč, ten z vědecké tak nezbytnosti činil – neb kdo jakživ slyšel, že by měli peří plazi nějací, nech třeba praještěři?! Ach! a pterodaktyl, zprvu nahý cele, začal bráti na se chmýří podezřelé. Však teď bylo konec plazu-netopýru! Sláma ustal na čas od učených prací, vystoup’ z museje a jiných korporací a jel na venkov, by po zimničném víru [42] tichou samotou a snivým lesním klidem mezi horami a nezkaženým lidem vyléčil své valně rozrušené čivy. Za to vítěz Kmín teď přejal v sinecuru úřad v museum a dohled na nestvůru – nyní obrovského ptáka z rodu Kivi, kterému, co nad ním jiné oko bdělo, vskutku havem žíní obrůstalo tělo, a jenž vědecké si odbyl druhé křtiny: „Apteryx enormis omnivorus Cmini.“Cmini“. Však i Kmínovi jen krátce blaho kvetlo; hníst jej začalo, co dříve Slámu hnětlo. Zpozorovalť brzy divný úkaz mnohý na ptáku, jenž stálou, ponenáhlou změnou postavu bral na se valně zjinačenou: Jeho krk se dloužil, dloužily se nohy, podobat se začal obrovskému čápu; dravci však se rovnal zbrojí ostrých drápů; divný chochol z lebky pučel nenadále a pták celý rostl všemi směry stále, rostl denně o vlas, jedva o poznání, ale rostl, rostl, rostl bez ustání. Však co nejhůř’ bylo: Chmýří žíňovité, Kiviů a pštrosů roucho osobité, měnilo se zvolna v brky na prst tlusté, 43 v řádné peří dlouhé, široké a husté; rukou pahýly – teď křídla – sířšíř a šíře začaly pér mocných perutěmi mávat; vzadu rozpínal se ocas do vějíře – – tu již těžko bylo ptáka oškubávat! Má-li Kmín se přiznat, že i jeho Kivi patří tam, kam Slámův pterodaktyl živý, že i on se zmýlil v potměšilém zmoku? Máš-liž v pospasy se vrhnout smečce soků? vědě domácí zas škodit před cizinou, dost již poškozené pterodaktylinou? vznítit nový boj? – Teď vlastenectví velí, ututlati radš ten ptačí zmatek celý. Na štěstí již bylo k nudě přesyceno obecenstvo sporem o zvířecí rody a zas jinou kdesi řeží zaníceno – praještěr i Kivi zcela vyšli z mody. Protož chytrý Kmín se svými přívrženci snadno mohli skrýt, co v museum se kutí, přístup zatarasit k záhadnému ptenci. Nejdřív bylo třeba oprav na klenutí, pročež museum přes léto uzavřeno, potom schodiště tam nové opatřeno, nato Kivi chuďas dlouho tipcem strádal, samoty a klidu k vyléčení žádal 44 a tak mohli smýšlet výmluv na tisíce. Ale nikdo nedbal o ptačisko více, nikde neslyšel jsi o něm ani slůvka; a když přece někdy prostořeký mluvka o věc zavadil, hned okřiknut byl rázně, aby mlčel o tom z vlastenecké kázně – Zdálo se, že klénot musea i vlasti navždy nepaměti klesl do propasti. Ale zasvěcencům v čelo přece ryla denně hlubší vrásky starosť zarputilá, strach je mučil tajný a kde dva se střetli, na líci druh druhu stejnou tíseň četli, marně oko v oku hledalo si těchu a pak pozvedlo se k nebi v těžkém vzdechu. Byl sice dobře ukryt devaterou stěnou vzácný pták, stem zámků pevně uzamčenou, v největší jsa vězněn museální síni, která již jen s těží stačila mu nyní, vyrostlému k děsné velkosti a síle (při strávníku takém pro své pravé cíle ústav zavírati musel splasklý sáček; štěstí ještě, že pták nebyl vyběráček, tak že krmiti jej mohli z nouze také pergamenty, které rozhlodaly krysy, brakem vycpávané zvěře všelijaké, 45 střepy popelnic a musejními spisy) – ale ach! v tom vězel pramen péčí hlavně, že vždy ještě rostl, rostl neunavně! Ne již vlásek denně, ale pídě dobrá přirůstala přes noc k výšce, šířce obra, již jak v lisu v síni prostranné se krčil; až si proklov otvor klenbou přilehavou, do druhého patra dlouhý krk jím strčil, tam se ještě stropu dotýkaje hlavou. Utrápený Kmín juž neví sobě rady, ve starostech těžkých za hlavu se chytá, na níž stříbro šedin před časem se kmitá, děsné představy ho provázejí všady, klidu neskytá mu lože, spánku prosté – A pták roste, roste, bez ustání roste! A tu jednou... Zvyklým, všedním obyčejem městský ruch se pestřil, vlnil před musejem: jako na záhoně různobarvé květy míchaly se dam tu pyšné toiletty; lvové promenad tu v šatě, vousech, kroku pachtili se pracně za pařížským vzorem, kvítek na kabátě a sklo třpytné v oku; sem tam kmitaly se lesky uniforem, 46 do nichž času směr nás brzy zapne všecky, bychom znakem rabství pyšnili se dětsky; mladík blouznivý tu z dáli stíhal stopy dívky s mapou not a zářivými copy; boháč zlatý řetěz na mohutném břiše na odiv tu nesl a nos rudý vínem; chuďas ošumělý nesměle a tiše těsně při domech se plížil matným stínem – A směs jiných zjevů, z nichžto podle zvyku chodník sobě skládá živou mosaiku. Ale pojednou jak náhlou hromu ranou, všechno ztrnulo, zrak uděšený pjal se na věc nevídanou, nikdy neslýchanou, na veliký div, jenž z nenadání stal se: Pyšné museum, jež v ozdob hojném třpytu na odiv své tvary mohutné a sličné v ladné velebnosti vzpíná do blankytu: stavení to skvostné, širé, nebetyčné s četným sloupořadím, pozlacenou věží – nad základ se zdvihá, nohy má i běží! Chvilku hleděl zástup v kámen ustrnulý, jak se náhle utrh’ od sténavé země oživlý ten kolos z mramoru a žuly, k výši závratné jak vypjal skvoucí témě, 47 jak se objevily pod ním velké chůdy, rovny dvěma sloupům, náhle vzrostlým z půdy, na nichž postál chvíli, podoben jsa hradu na slepičí noze z pohádkových sadů. Než kdy stavení pak, oživené divem, utíkat se jalo v běhu potácivém na svých obřích nohou, tu ret tisícerý vydal hrůzy skřek a pestré chumle davů mžikem rozlétly se v útěk všemi směry, šíříce dál, dále zmatek, děs a vřavu; 48 o překot vše pádí, strká se a tlačí, že šíř ulic jedva prchajícím stačí a bouř hlasů kvílí: „Hrozný div se děje – duch a život náhle vjely do museje!“ Museum však zatím sem tam slepě lítá, v domy kolem vráží divokými skoky, boří průčelí a střechy jejich smítá, samo při tom zdobné otlouká si boky: sloupy, sochy, římsy v bohopusté změti mramorovým deštěm zevšad k zemi letí, z oken rozbitých v to prší střepy skelné s deskami, jež kolkol ovíjely stěny slavných země synů zářivými jmeny – jediný jen chyběl v řadě nesmrtelné a to náhodou z nich nejslavnější právě, snad, by nepobledli druzí v jeho slávě – však teď do prachu se všechny sypou desky, již se rozpadává samo hrdé sídlo, z něho gigantické dobývá se křídlo, zdivo rozbíjejíc hromovými třesky – již i druhé venku – prolomeným krytem pne se hrozná leb na krku obrovitém a tvor kolosální prudce střásá s plece pustou zříceninu kamenné své klece, rozmítá ji v mocných křídel burném vzmachu – 49 s děsným rachotem již v troskách k zemi klesá celá budova – vše halí oblak prachu, jak dým požáru se zvednuv po nebesa... Než, kdy zjasnilo se v hustém tomto mraku, na musea rumech pták se zjevil zraku, stvůra okřídlená zvýší strmé hory, jaké nespatřily dosud lidské zory. Nyní s děsným skřekem, při němž zbledli strachem lidé v městě celém, šíro pod oblohou rozpjav křídla obří, jejichž pouhým vzmachem vítr vzbouřený zas odvál střechu mnohou, velepták se vznesl nad ulice města. Než jen krátká byla jeho vzduchem cesta: Na věž radnice, na hrdé města týmě, jejíž pevné zdi se mnohým věkem šeří – zachvěla se sic, však snesla hrozné břímě – 50 v cimbuří se spustil, čistil sobě peří, v kolosálních brků rozježeném hávu shledávaje pilně zobanem i drápem zbytky říms a sloupů, konsol, architrávů – Kdy krov který takým honosil se čápem? 51 VI.
Kde mám vzíti sílu, skvělosť obraznosti, abych, obře ptactva, znázornil tě dosti?! Musel bych mít péro, kterým Dante tvořil Satanovo líce v bezdnu ledovatém, péro též, jímž Byron pro Juana šňořil sídlo odalisky rubíny a zlatem, a já, písmák všední, k pozdních veršů tvorbě místo koralů mám šípky v chudé torbětorbě, [52] s nouzí sháním hrstku metafor, jichž třeba, bych si vypsal skývu vezdejšího chleba. (Nebojte se, páni, není cíl mé řeči, abych zasednul vám některé to místo, teplé, pohodlné, bez práce a pečí, jež svým úsilím již máte skorem jisto pro zásluhy různé na vlastenské líše; bych vás upokojil, v žebrácké dím pýše: Dokud bude čelem zdravý duch mi hráti, dokud ruka k práci špetku sil si schrání, nikdo nespatří mne před národem státi s nahrbeným týlem, s nataženou dlaní! Zásluh nemám hrubě a bych měl jich kopu, neždám ničích odměn: Za písní se bera, jen své touhy vlastní sledoval jsem stopu a kde kvítek zdaru prosvitl mi z šera – kvetly pořídku, však přece jenom kvetly – dosti odměnil mne okamžik ten světlý. – Takto pravím nyní s plnou mužnou vůlí, – ale člověk v ruce osudu je třtinou: Snad že přijde čas, kdy sudba zláme v půli sílu duše mé i budu housti jinou: Invalida sešlý, protektorů prahy oblehati budu, škemrat u národu za odměnu vroucí vlastenecké snahy, 53 klobouk v jedné, v druhé katalog svých plodů. Neb i přijde doba, v dětinském kdy stáří sloniti se budu ve „svých zásluh“ záři, a den svitne slavný, kdy svých stříbro skrání aneb spíše hlavu čistonitě holou ctného jubilanta opnu gloriolou a naslouchat budu v blahém usmívání, kterak někdo z kruhu slavících mě druhů, třeba Thomayer snad, vědec šedobradý, vzletně bude líčit cností mojich řady, rada Sládek připne řádovou mi stuhu, Heller přečte báseň kmetu oslavenci a číš zlatou podá s lýrou v laurů věnci, poháry v mou poctu budou kolem zníti nad tabulí dlouhou – couvert po desíti – a já vstanu posléz, blahé slzy v líci, k srdci vložím ruce pohnutím se chvící a rty třesoucí se v utlumeném vzlyku stěží vypraví: „Jak v lidské řeči chudé líčit slast, že dočkal jsem se okamžiku – –“ Nedočkám-li se ho, ještě lépe bude. Však již promiňte, že všechny slušné meze přesahuje tato nudná parenthese. Vždyť rád každý autor aspoň na okraje děl svých sebe kreslí, svoje cnosti ryzí, 54 jako já zde činím, hrdě odmítaje sinekury, jichž mi nikdo nenabízí.) Nuže, ohromný byl rozměr toho tvora: Nohy jako sloupy, tělo jako hora, krk jak anakonda nevídané délky neb had moře bájný, hlava koráb velký, nad ní fantastický chochol zčepýřený jak smršť nebetyčná z duh a zlaté pěny, křídla obrovská jak dvojí oblak šírý, – každý jeho úd byl gigantické míry. Však ne velkostí jen, krásou také čárnou pták ten honosí se. V dalném jižním kraji leda takovouto vnadou barev žárnou západ, východ slunce na okamžik hrají. Myslete, že oblak nesmírný se šíří po úklonu nebes, hruď má sněžné chmýří, promíchané proužky řeřavého zlata, křídla jeho skvostným šarlatem se pýří, jehož obruba je bleskův ohněm vzňata, vrchol oblaku plá rubínovým svitem, s něho vlají hnědé, fialové třásně, oranžem se skvějí, hrají divukrásně v jiných vzácných barev tónu rozmanitém – Takou nádherou plá veleptáka peří a když rozestírá ocas v polokruhu, 55 titanský ten oblouk stěží oko změřízměří, sotva snese blesků různobarvých duhu, v nížto velká oka, safírová kola, žhou jak modrých sluncí valná aureola. Páva připomíná tento vějíř vzadu, krocana zas laloch, který v předu tvoří pod zobákem dlouhou, bachranatou bradu, v níž zář rubínů a karneolů hoří, 56 brnění též hlavy z pestrých kovů tkané, z něhož bystrý zor jak samo slunce plane, délkou třpytných nohou podobá se čápu, supu zobcem svým a zbrojí ostrých drápů – Rozmanitých ptáků podoby a zvyky Noh ten fantastický, Rok ten převeliký v sobě sdružuje – Ach, pochoutka to vzácná pro básníka naší staromódní školy, jemuž proti srsti studia jsou pracná všední skutečnosti a jenž raděj’ volí, nechť se realistům vlasy nad tím ježí, do modra své zvůle letět bez otěží. A též hlahol toho ptákův ideálu objímal snad celou ptačích hlasů škálu. Tu skřek jeho divý zazněl hromu třeskem, tu zas lekal nivy ohlušivým vřeskem, jako čáp i klapal časem, však to znělo, v kovadlin sto jakby tisíc kladiv hřmělo, že až málem ušní bubínek se trhal, a když pozdrav slunci z jitra zakokrhal, mněl jsi slyšet tisíc trub a kotlů břeskných; však byl také schopen zvuků sladce teskných, jakby slavíků sbor nesčíslný dával koncert v jeho zobci; skřivánčích i trilků chorál nesmírný mu z hrdla vytryskával – 57 Takto ptačí zpěv svůj měnil každou chvilku, ba, i neptačích znal tisícero tónů: nářek Meluziny, hlahol varhan, zvonů, zvuky dud a bubnů, mečů, štítů řinkot a ten celý halas, tartas, cinkot, klinkot, kterým líčívají k omrzení krásně hlomoz bouří, bitev moderní nám básně. – Pták ten ohromný měl různých ptáků cnosti, však též necnosti a nevýslovné škody městu působil svou zvláštní přítulností. Nevykročilť krokem jeho za obvody: Za hnízdo dům radní jaks taks postačoval, městský okrsek měl k tomu za rejdiště, z ulic do ulic kde hravě překračoval střechy nejvyšší jak hrbky mraveniště, a kam sklonily se nohou jeho sloupy, všechno drtily jak železné dvě stoupy. V první den již zašláp’ Kmína professora, radních třetinu i sama primatora, tucet lékařů a kopu advokátů, mnoho měšťanů a peněžníků židů, k tomu hekatombu všelikého lidu, jehož méně škoda: herců, literátů, žurnalistů, hudců, výtvarníků různých, zpěvákův a jiných darmochlebů nuzných. 58 A co bylo nejhůř: Pohřeb tolikerý šerem skrytých ulic, bez pompy a hluku chvátat musel z města nejkratšími směry, bez průvodu spolků, veteranských pluků, bez praporů, hudby, bez šumného davu, leda přátel skrovným následován sborem – neb ach! každý v městě z bázně před netvorem sotva vystrčit si troufal z domu hlavu. Hrozilať jim všude nejen obří tlápa, než i žravý zobák titanského čápa. Nenasyta zobal z jitra ku večeru, co se namanulo, všechno bez výběru: S chodníkův on zobal jako mravenečky šviháky a dámy; z obchodnických skladů zobal jako zrnka sudy, pytle, bečky; sezobal kde jakou bud a kotců řadu, pomníky a sochy, kašny, vodotrysky, kiosky i jejich svůdné odalisky; a kde třpyt se mihl panské ekypáže, z nížto za vějířem bleskly krásné oči, bělalo se v krajkách pružné, svůdné páže: jistě panstvo, povoz, koně, lokaj, kočí místo v koncertního domu podjezd skvělý do ptačího břicha z nenadání vjeli. 59 Marné také bylo pod střechu se schovat; příbuzenť byl kurám pták ten v nezpůsobě popelit se v prachu, smetí rozhrabovat – jen že za smetiště město volil sobě. Začátek byl arci odůvodněn cele: Dalť se opeřenec do městského ghetta, nad nímž zdravotní a jiní činitelé lámali si hlavy marně dlouhá leta – Bez komissí, porad, bez překážek s hůry, bez trudného plánu, bez přípravných prací provedl tam rázem slavnou regulací. Oj, což zajely teď drápy obří kury v divný labyrint těch ulic těsných, křivých, v temných zákoutí a krámků dusnou tíseň, 60 v pusté mraveniště davů brebenčivých, ve staletou špínu, červotoč a plíseň! Oj, což vybouřily hrabající nohy z rumu vetchých staveb téměř do oblohy čpavý oblak prachu, veteše a škvárů, rezavého kovu, zplesnivělých cárů, z něhož na vše strany valné roje molů s peří sněžnou spoustou sypaly se dolů. A pták křesťanstvo i židy v jednom tlumu jako zrní kloval z rozhrabaných rumů. Hůře bylo však, že neměl úcty špetku ani pro památky vzácné, drahocenné, neušetřil svatých minulosti svědků: tam, kde v bujnosti bez halil nezkrocené místo, na němž věky v nerušeném snění spočívala židů valná pokolení pod kamenů vetchých přemalebným davem s písmem podivným a zvětralými znaky, na něž vnuk a pravnuk tklivým židů mravem kaménky klad’ v úctě, s ovlhlými zraky, nejednou kde básník jiné víry, krve,krve uchvácen byl očí velkých, tmavých mocí, zářících z pod řasy dlouhé, černobrvé, jak dvě skvostné hvězdy nadjordanských nocí – ani toho místa poesie tklivé zloboh neušetřil: kámen na kamenu 61 zpřerážen se kupil ve směsici divé s tříští rozsápaných šeříkových kmenů. Však i na křesťanské potom došlo chrámy; tu zřel mnohý měšťák s tajným plesem v duši, kterak ptačí pazour bez okolků kruší klenby zčernalé a ztrouchnivělé trámy svatyň gótických a staveb historických, kterých pro vrtochy lidí nepraktických rýč se nesměl dotknout, by dle lineálu k ulic moderních se nesl ideálu. Bohužel však při tom vandal okřídlený nešetřil ni věcí opravdové ceny: pustošil a loupil chrámů skvosty ryzí, monstrance i kříže stříbrné a zlaté, madonn koruny a drahocenné řízy, malby, drahokamů věncem obepjaté. Neboť v dlouhé řadě pudů zlých a citů krkavčí měl chtivost po všelikém třpytu. Stejný pud i v lidské dávno sídlí hrudi a náš věk se zvláště touto vášní trudí. Vše se musí lesknout, pyšným zářit skvostem, byť jen s pozlátkem to byly skelné střepy, na domy a v koby, k neřestem a cnostem aspoň kočičího stříbra kmit se lepí, 62 zlatým reflexem se všechno vůkol mihá, třpyty skvostné zdobí křeslo, nůž a sklínku, čalouny a lampu, ba i každá kniha bezmála se mění ve klénotní skřínku: zvenčí plýtvá knihař nádhernými blesky na ořízku, na hřbet, sametové desky, dovnitř štědře sypou ruce básníkovy hrstě démantů a perel, drahé kovy, že až přecházejí oči z této záře – někdy arci jsou to skvosty filutáře. Hojnou žeň pták nosil v loupeživých spárech: Zlata žoky sbíral v bankách, ve směnárnách, skvosty po salónech, v damských budoárech, avšak nejvíce jich nabral v zastavárnách; vydrancoval všechny klénotníků krámy, všechny pasířské a modních tretek sklady, sbírky obrazů pro nádherné jich rámy, skříně knihkupecké pro děl skvostných řady, a vše sobě snášel chtivě do pelechu na věž radnice a prolomenou střechu. Dům, kde dříve stálé slýchaly se stesky na důchody skrovné, divným sudby zvratem pokladů teď září báječnými lesky, jako Inkův palác obsypán je zlatem, 63 s dešťových rour dešť mu dukátový prší, ve dvoře až na sáh klénoty se vrší. Ale jinak získal málo ozdobnosti ctihodný dům radní ptáka působností. Věc ta ovšem dosti rozpaků mi plodíplodí, neb jak Pilat v Credo do básně se hodí. Však co naplat? Muso, vnukni slova květná, jimiž obeplul bych bradla ošemetná! Dosti znešvařují holubí nám roje sochy, paláce a dómy, basiliky – ale trudno líčit, do jakého kroje obláčel je teprv pták ten převeliký! Oblouků a fiál velkolepé sady z kamenného listí, kvítí zdobou hustou, na baročných štítech váz a sošek řady vrstvou guana se kryly na sáh tlustou. Ale nejvíce ten obří nemrav hyzdil ubohý dům radní, na němž netvor hnízdil: Nakupilať po něm, po náměstí vůkol tolik neřesti ta mrzká ptačí láje, že ni Herakles by nebyl zmohl úkol, aby vyklidil ty augiášské stáje. Vrcholem však bylo útrap neskonalých: Každý velikán má průvod tvorů malých – ať si čmelíci neb přívrženci slují – 64 kteří přítulně se na něm přiživují. Tak roj čmelíků měl, spíše obrů čmelů, pták ten, přiměřených jeho veletělu. A ti čmelíkové rozlezli se brzy po radnici všude; do všech kancelářů vnikl pasořitců těchto chumáč drzý, zaujal i křesla předních hodnostářů. [65] Jako trubci líní medotvorné včely vypudili zástup pracovníků celý. Dosti po čmelících kuřích svrbí kůže a ti sotva hlavu špendlíkovou měří – soucitná tu duše povážiti může, jaká teprv obtíž byla s onou sběří, s davem obrů čmelů, málem chlapa větších! Před tím nešvarem, jenž více ztropil psoty nežli výtržnosti oposiční roty, celá správa obce vzala do zaječích. 66 VII.
Strach a hrůza s žalem vládly všemu městu, k východu z té bídy nikdo neznal cestu. Když se z omráčení mysli povybraly, k moci státní nejdřív o pomoc se vzpjaly. Ale vláda řekla: „Máte samosprávu! Není věcí státu potýkat se s ptáky – malou by tím získal po Evropě slávu a teď práci jinou máme pro vojáky.“ Svolána jest rada v této tísni kruté a tu náměstek, jenž řídil starších schůzi místo hlavy města ptákem zašlápnuté, hořce toužil z hlubin zármutku a hrůzy: [67] „Břímě strašlivé ach! osud na nás vložil, běda, že jsem dnů těch neblahých se dožil! Městu zářícímu po Evropě vnadou, v jehož zdech a věžích, šedých věků řadou, všeho národa se děje velké zračí, neslavný teď konec hrozí nohou ptačí. Smetištěm se stane pýcha celé vlasti a náš vlastní hřích ji sklátil do propasti! Důvěrně jen šuškat, vždycky dobré není, a zlo tutlané jen rozmahá se hůře – v ruchu veřejnosti, v jasné záři denní nebylo by klaté vylíhlo se kuře a věc nebyla by k vědcům zabloudila, jimžto víc než pravda, lichá česť je mila. Není pták ten zloboh praještěrů zbytkem ani Kiviem – V tom opět důkaz jistý, že ne všecka moudrost v umu vědců břitkém a že chyba hrdě nečíst belletristy. Byliť by se páni rozpomněli asi na českého pěvce, Ruské na Ohlasy, na zpěv o Čurile slavném Plenkoviči, ptáku Velikánu Velikánoviči. Rod těch ptáků nebyl plodem fantasie, ale posud živ jest, obří vejce snáší v Rusi široširé, kde se lecos kryje, o čem nesní ani v Pešti velikáši. 68 Ó že nevnukla nám pravdu cyrilika, ó že nesnědli jsme, třeba bez mandátu, nešťastné to vejce vskutku na salátu, než nám z něho vzrostla bída převeliká!“ Povzdech souhlasu se truchlým sborem kradl a tak hnětl všechny města osud bídný, že dnes dokonce i vděčný návrh padl, aby odročili schůzku na dva týdny. Usnešením řádným zakončili radu, ba i provedli je – div to! – bez odkladu. Město pyšnilo se bohatýrskou četou, švarných ostrostřelců pestrolesklým sborem ve válečném kroji s hojnou zlata cetou, s chrabrým pohledem jak vojsko pravé skorem. Ti hle! obsadili vikýře všech domů kolem náměstí a jedním rázem všici zamířili pušky k obru na radnici, výstřel hromadný se rozleh’ třeskem hromu, za ním druhý, třetí – spousty střel se ssuly, až jich zásoba jest do dna vyčerpána – leč ach! z krupobití nesčetných těch kulí žádná nezastihla ptáka Velikána! Marně soustředili také na ptačisku – zaplašit ho aspoň – spoustu vodotrysků 69 z nesčíslných hadic; koupel nenadálá hostu strašnému spíš lahodit se zdála, klidně stál, v tu vláhu křídla prostíraje a jak blažeností oči přivíraje, až pak s perutí střás’ všechnu vpitou vodu na krov radnice a širém po obvodu, náměstí se v rybník proměnilo pod ní a sbor hasičů se rozprch’ před povodní. Jiná mnohá věc ach! marně podnikána: Darmo snažili se chytit velikána obřími, z lan lodních spletenými oky, marně líčili naň prudkých jedů žoky, darmo vyčerpala všechny vtipy svoje lučba s mechanikou na pekelné stroje, proti nimž jen hříčkou byly všechny pumy, jež kdy nihilistů našly strašné umy – Všechny pokusy – žel! – byly bez užitku: Netvor lano trhal jako slabou nitku, jako mandle zobal pumy beze škody, pytle utrýchu mu slavné byly hody. Až tu náměstek sbor starších svolal znova a v leb sobě buše, promluvil ta slova: „Slepotou nás bozi ranili, ó bratři, a mně samému ta důtka předem patří. Vzpomněl jsem, jak básník opěval kdys krásně 70 ptáka Velikána Velikánoviče, ale zapomněl, jak bohatýr té básně zemi rodnou zbavil strašlivého biče: Dal se zašíti do tuří kůže zchytra a když dravý netvor sezobnul ji s lánu, rek se dobyl mečem ze ptačího nitra a tím učinil též konec Velikánu. Toť i k naší spáse prostředek je pravý. Nuže, ohledněm’ se, bratři, po jonáku, jenž dá sezobnout se obrovskému ptáku, břich mu rozpáře a tím nás bídy zbaví! Turů nemáme; však místo tuří kůže naše volská též nám posloužiti může.“ S velkou chválou návrh přijat celým sborem a svit naděje zas bleskl každým zorem. Prohlášku, ve květném sestavenou slohu, dali nalepit na každém ulic rohu, všechny časopisy přinesli ji v čele, slavíce již napřed města spasitele. Slibováno v ní, že obce vykupitel za odměnu přijme plný zlata pytel, adressu též díků s věncem vavřínovým, Čurilou zván bude Plenkovičem novým, jeho podobizna ku paměti stálé zavěšena bude v primatorském sále, 71 slovník naučný mu vyhradí dvě stránky, v čítankách jej budou slavit básně, články, a byť stalo se, že někdy v příští době zvratem štěstěny se octne ve chudobě a též jeho sláva rozprchne se v páru, městský chudobinec pojištěn mu k stáru. A hle! k získání té ceny skvostné stačí chvilka nepohodlí ve vnitřnosti ptačí. A kdo strach by choval, zcela bez důvodu, že by uvízl tam v pasti bez východu, pensí královskou se město ujme vdovy, sirotkům dá skvělé platy do výchovy, jemu samému pak bude za odměnu pomník s ulicí po jeho zvanou jmenu a vděk nesmrtelný, jaký reku patří, jenž se vydal na smrť pro spasení bratří. Bouři šumných pochval, nadšenosti žárné probudilo v lidu provolání švárné – jen že nehlásil se ze všech města synů žádný k vykonání vznešeného činu: nevábilať je ni oběť za lid svatá, ani slávy vavřín, ba ni pytel zlata. Marně vyčerpala provolání nová vzletné apostrofy, nejtklivější slova, 72 darmo svolaly za bránu obce hlavy valný tábor lidu, divy výmluvnosti konaly tam, rázně hřímajíce v davy. Potlesku sic při tom utržily dosti, ale nevzbudily kýženého reka; ba, kdes ozvala se výtka prostořeká, že by za vzor měly samy hlavy obce odvážit se pro ni do ptačího zobce. Řádně odrazil tu zákeřnickou ránu mluvčí z radnice: „Jen padouch žádat může, aby náměstek neb někdo z radních pánů 73 městu k potupě do volské vlezl kůže a snad zbavil obec vzácné v radě síly, svého věhlasu v tak těžké právě chvíli. Zdaž má voje štáb se vydat v nebezpečí, dokud prosté mužstvo neoctlo se v seči?!“ Starší zdráhali se z péče o rodiny a že mládcům sluší bohatýrské činy. Mladí práli zas: Vždy přednosť mějte staří a jest menší škoda, když se život zmaří, jehož obzor již již k večeru se smráká, než my, naděj’ vlasti, budoucnosti čáka; pro nás není závod hlučném na kolbišti, ale tichá práce pro svůj úkol příští. Prosté davy lidu na vzdělance lály, ti že mají stále v péře, na jazyku lásku k národu, cnosť, dobro, ideály, kážou, učí, básní, řídí politiku – nuž, ať na důkaz, že řeč jich není licha za nás cestu váží do ptačího břicha. Vzdělanci zas na to: My jsme lidu svíce, jeho květ a duch, z nás každý stokrát více ceny má než dav, jenž hmotou jen se kojí. Děli boháčové: Město námi stojí, my zde máme domy, musíme z nich platit; však tu luzy dost, jež nemá čeho ztratit 74 a jíž konečně by škoda byla malá, kdyby nestvůra je všechny pozobala. Chudí říkali: Ať starají se páni, ať si domy své a zlato sami chrání! Pro nás nechť si netvor město v rumy změní, vypáčí kde jakou pokladnu a schránu: my jsme bez starosti – neboť, kde nic není, marné hrabání i ptáků Velikánů. Strana vládnoucí zas oposici zvala, aby činem tím svou ráznosť dokázala, jížto vychloubá se, ochablosti hanu kydajíc vždy štědře na protější stranu, radikálům počin smělý patří zvykem a pták po takovém soustu zhyne mžikem; ti pak odvětili vtipem stejně špatným o volské cos kůži, málo delikátným, většina si ve všem osobuje přednosť, nuže, měj i nyní sama odpovědnosť – zkrátka, mnoho bylo vytáček a šplechů, ale po rekovi vidu ani slechu. Mužům ušlechtilým v srdci žhavě ryla tato nestatečnosť, studu červeň kryla tvář jim nad lidem, jenž sešel v bídné mdlobě, a kde dva se sešli, ulevili sobě steskem, slzou v bolné vlastenecké tísni, 75 až kýs poeta ve hněvu vylil svatém tyto city burnou kárající písní, která nadchla vše a rozebrána chvatem: „Rode můj, ó běda, kam jsi klesl s výše, kde tvých předků chrabrosť hrdopyšné říše drtila, jak bouře suché láme třtiny, kde zval titany svět čacké tvoje syny?! 76 Ach, teď trpaslíků zbabělé jsi plémě, národům terč smíchu, ošlapek vší země. Ty, jenž’s na útěk hnal kdysi vojska valná, jak jen z dálky zpěv tvůj zavzněl před cizákem, ty, jenž’s Evropu kdys děsil šírodálnou – babsky teď se chvěješ před jediným ptákem! Jinde celý národ s nadšením se řítí, hotov krev svou plesně za vlasť drahou líti; zde však z tisíců to zotročilé plémě (studem rdím se, že jsem také z jeho synů, žalem slzy roním a žluč kypí ve mně) nemá jednoho, kdo chtěl by za otčinu bídný život vydat v nebezpečí malé, ani jednoho – té hanby neskonalé!“ 77 VIII.
Tak již město velké, slavné, starožitné žertvou záhuby se zdálo neodbytné a již chystali se jeho dítky s žalem vyhledat si jiné místo za bydliště a své staré sídlo, spuštěné již valem, zůstaviti ptáku obru za smetištěsmetiště. Však tu ještě nápad hlavou čísi kmitlkmitl, národ tonoucí se toho stébla chytl. Zevšad přinášeli, vezli vozy plné [78] knih a brožur, archů potištěných rysy, po ročnících všeho druhu časopisy, a z těch stříhaly hned nůžky nesčíslné proužky větší, menší, odstavce a stránky, kapitoly, zprávy, poznámky a články; pracovali takto krejčí, postřihači, vlásenkáři, šičky, kteřís žurnalisté, tvůrci nových vtipů, svěží humoristé, poučných též článků pilní spisovači – a kdo cvik měl vůbec ve střihačském díle, konal tehdáž divy zručnosti a píle. Jiní výstřižků těch spousty chvatně cpali v nenasytný jícen ohromného žoku – když byl vyplněn, tu v šířce, ve vysoku s domem závodil ten bachor nabobtnalý, a to ještě čtverou takou na uzenku zbylo nádivky té papírové venku. Žok ten obrovský, když temno vládlo kraji, na náměstí pod věž dopravili v taji, a než zkvetly nebem první růže ranné, číhali již kolem, co se dále stane. Na věži pták hrdlo s gigantickou lebí z pod perutě vypjal do jitřního šera, zatřepotal křídlem, protáhl se k nebi, zobanem si tříbil kolosální péra. 79 Než tu maně zraky na městiště sklopil, dolů protáhl svou dlouhou šíji hadí a žok ohromný se v jeho nitru ztopil – otřásl se trochu a dál péra hladí. Ale po chvíli se otřás’ prudčej znovu, zkroutil oči k nebi, krkem divně kýklal, křídlem bil, až věže vrch se pod ním viklal, s děsným skřekem skákal po radnice krovu, že již základ chvěl se obecního sídla; však teď umdléval, již těžce zvedal křídla, sem tam potácel se chabě jako zpilý, posléz hlavu svěsil, zrak mu mázdry skryly a spad’ nenadále jako sražen bleskem na tržiště dolů s hromovitým třeskem, naposled škub’ sebou, nohy vzhůru týče – tenť byl konec ptáka Velikánoviče. *** A jakž neměl zhynout, dostav do žaludku sousto vhodné leda ďáblu za lahůdku! Slyšte jen, co bylo v osudném tom žoku: Vecpali tam horu potupy a hany, jimiž vespolek se po dvacítku roků častovaly jejich rozmanité strany, jejich různé frakce, koterie, cliky na kolbišti uměn, věd a politiky, 80 v každém stavu, městě, oboru a sboru, ale nejvíc v osob malicherném sporu; kritiky, kde zlobně klackovými pery nelibé se tloukly osoby a směry, statě učené, kde pod pláštíkem vědy řevnivosť a záští stříkaly své jedy, novinářské články, zprávy, referáty, směsi, hovorny, ba snad též inseráty, sloupce žluči, jedu, zuřivého lání, mrzkých pošklebků a na cti utrhání a lží perfidních – – Jsouť všechny, všechny zbraně dovoleny v boji strany proti straně, majíce tu jméno polemiky svižné, v níž lid onen dospěl výše nedostižné. Zápolení stran se všude světem nítí, kde proud volný tryská veřejného žití, všude občas burným vyvěží se valem vlna promíchaná rmutným ze dna kalem; ale nekypí snad nikde kraji všemi boj tak veselý, jak v oné krásné zemi: Předci udatní kdys bojovali slavně na bojištích sterých palcáty a cepy, vnuci na papíře rvou se neunavně spíláním a hanou, pomluvou a klepy, 81 vysocí a nízcí, učení a prostí, a snad nejhůř ti, kdož kážou o svornosti; a tak uvykl již národ pusté vřavě, nadávek a klevet každodenní stravě, že se nezardívá, nechví ošklivostí nad tím bahnem rmutu, lží a jizlivostí, jehož nesnesla ni žaludková blána všechno trávícího ptáka Velikána. 82 IX.
(Epilog.)
Oj, což bylo v městě jásotu a plesu, že již navždy konec ptačímu je děsu! Jak se velikánům padlým vždycky děje, všechno sápalo se valem po mrtvole, aby vyškublo si péra za trofeje, tak že za chvilku jen tělo zbylo holé; ba, i toho vztekle vyhladili sledy k nenabytné škodě rodné ptakovědy. Celý týden byla slavnosť za slavností za hlaholu zvonů, za hmoždířů třesku, pestré průvody, hra divadelní v lesku, skvělý posléz banket pro nesčetné hosti, na němž přípitků se vzneslo tisícero, a – což nezbytným jest koncem pro pohádku – já tam kvasil také a též jedno péro ptáka olbříma jsem vzal si na památku. Ale zlosti víc než radosti mně plodí nešťastné to péro. Krásou sice stejnou [83] žádné na světě s ním péro nezávodí, rovnou barev hrou a změnou čarodějnou: tu plá ohněm zlatým z něho odlesk slunný, tu hrá stříbrným zas čarosvitem luny, chvíli bílé jest jak sněhy padlé právě, chvíli zelení se rovná jarní trávě, v černo bouřných mračen obláčí se v mihu a zas modré jest jak čistý blankyt jihu, někdy červánkově všecko rumění se a hned v sedmibarvou duhu promění se, motýlů pel stře si v samet širých třásní – Ach, to péro samo hotovou jest básní! A hle! ve svém středu chmýří jeho řásné jako páví péro jeví oko krásné; však to oko není mrtvá barva čírá, ale jako živé z jemných třásní zírá, líbezná i divná z něho hledí duše: často zam’ženo jest jako sladkým steskem, teď plá vznešeně jak v nadehvězdné tuše, teď zas rozkoše se jiskří smavým bleskem, jakýs luzný taj mi vyjeviti práhne, jako hvězda v tůň mi svítí přehluboko do duše a v dál ji divuplnou táhne – snad to samo báje kouzelné jest oko. 84 Takto péra prapor nádherně se skvěje, když mně pišícímu nad hlavou se chvěje; ale jinak mnohou neplechu mi kutí pírko veleptáka – krásné pírko, bože: brk jak bambus tlustý – k jeho přiříznutí bylo zapotřebí kuchyňského nože, podle toho arci má též nožek špičku: sotva by se vešla dívce do střevíčku. Chtějte pak, bych psal vám po moderním vkusu švihem graciósním, s lehkou elegancí! Divte se, že někdy spíše slona klusu sloh můj podoben či medvědímu tanci! Těžko ciselovat takovýmto dlátem, čárka vlásčitá se v notný provaz mění, každá písmena se stává kolohnátem, stopy něžnosti a jemnosti tu není, všecko neurvalé, hrubé, drsnohranné a když padne kaňka, ta již vydá, Pane! Kaňkou takovou snad tato báseň celá. Ale což? I výprask někdy pěvci zdravý a snad publiku vhod přijde nová mela – z nouze kritická i štvanice ta baví. A té tíhy! Brk svůj udržuji s těží, jako hrubý kůl mi na rameně leží, a jak pomalu se vleče po papíře – 85 co mne trudu stojí, nepodobno k víře. Jiným arci hej! Těm snadno se to píše, když svá písadla ve dlani jedva cítí a brk letem sloky na papír jen dýše – však by nepěli o sladkém pěvce žití, kdyby ramena jich byla obtěžkána centovými péry ptáka Velikána. Kdyby aspoň díla velká pravé ceny brk můj za odměnu dal mé práci perné! Než, co črtá stožár tento opeřený, však jak na posměch tak všedně malicherné! Ale nejhůř jest, že není místa dosti pro brk ohromný v mé malé domácnosti. 86 Zatím, co jím píšu v jizbici své skrovné báje nevinné a zpěvy nebojovné, kolosální péro za mnou oknem čouhá a svým koncem bůh ví kde se v dálce plouhá; tu pak snadné jest, že mimo moje chtění leckoho tam pod nos zašimrá neb švihne – Jestli tak se stalo – básník vinen není, prožluklé jen péro nechať důtka stihne! Kolikrát jsem chtěl se sprostit jeho tíže! Ale jakýs očar zlý mne k němu víže a tak nechť si třeba smích a hanu zkusím, péra toho kříž dál trudně nésti musím. E: av; 2002 87
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Wiesner, Alois
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 87

Věnování: Herrmann, Ignát
(Ig. Herrmannovi.)