Písně otroka (1895)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
Svatopluk Čech
Písně otroka.

V PRAZE. Nakladatel F. TOPIČ knihkupec 1895. [1] Tiskem J. Otty v Praze.
[2]
I. OTROCI: Dobře dnes tu pod palmami hověti ve svitu luny tělu prací zmořenému – po hodech spí strážce náš – k nám si sedni, zpěvný druhu, sladkozvuké nalaď struny, vyjev písní zlaté dumy, které v čele snivém tkáš! MLADÁ OTROKYNĚ: Zpívej o květech a hvězdách! MLADÝ OTROK: Chválu dívčích zraků pěj! JINÝ: Zazvoň žertu rolničkami! STAŘEC: Zvěstuj dávných věků děj! [3] PĚVEC: Jinaké dnes písně táhnou duší mojí nebohou, jako bouře jek a rachot mračící se oblohou; daleka jich zdoba květů, krása děv a reků pych, zubů skřípot, ston a vzdechy, řinkot pout je slyšet v nich. OTROCI: Pouta zvuk nám hudba všední, ale přece pěj a huď; jen hlas přitlum, panstvo spící, strážce s bičem neprobuď! 4 II. II.
 Nuže, prolom hrázi retů, bouře, jíž se prsa dmou, myšlénky, jak blesky v letu křižující duše tmou, ohni studu, vichře zloby, z líných snů a těžké mdloby vyburcujte strunu mou! Nezlíhly se moje zpěvy v měkkém hnízdě vonných kštic, nehřálo je srdce děvy, na mém srdci sladce sníc, kmitly hlavou utýranou, když pod zpupné pěsti ranou v krvi zarděla se líc. Ano, z krve, slz a žluči zrodily se v dobách zlých, když jsem patřil, kterak mučí [5] násilník dav bratrů mých, když jsem marně skřípal zuby, vida, kterak biřic hrubý z našich muk si tropí smích. Vím, že nebude tu vděku, vím, že řekne mnohý z vás: V týraného drsném skřeku není umění a krás, nade rmutnou doby vřavu povznášet má pěvec hlavu v slunných výsot čistý jas. Snad to pravda. Ale volně kterak vzlétat v oblohu, na prsou když cítíš bolně těžkou noční mátohu? Nemohu cit jiný pěti, než mi bouři v ňader změti – nemohu a nemohu! 6 III. III.
 Otrokem jsem zplozen, otrokyní zrozen, kolébavkou býval děcku pouta chřest, po můj život celý okov zrezavělý z jitra k noci zníval pustinou mých cest. Sotva junou sílu ucítil jsem v týlu, už mi šíje spjata ocelovým jhem, učil jsem se shýbat nízko vaz a líbat důtky svého kata, čelem bíti zem. [7] Rost’ jsem, otrok chabý, mezi bratry raby, za šperk okov zvonil sestrám u boků, a kam zřel jsem kolem s hanbou, hněvem, bolem, do prachu leb klonil národ otroků. Zlé jsem zvykal sudbě, drsné pouta hudbě, plašící z mé chaty všechen žití vděk; i když v bouřném citu sáh’ jsem po varitu, v moji píseň klatý zazněl pouta skřek. A přec oko časem plachým svitlo jasem, napínal jsem ucho za les, za vody; mnil jsem, že tam kdesi jásá pod nebesy, letí v naše hlucho píseň svobody. 8 Ale jak se vznesla, hlava zase klesla, znova v hanbě, hoři rok šel za rokem – V šíji dosud jarmo a zrak čeká darmo vykoupení zoři – zemru otrokem! Již se vaz můj chýlí, na skráni vlas bílý, naděje už v temnou jeseň nekynou; vím, že ruce spjaté nestřesou jho klaté, že má pouta se mnou v hrobě spočinou. 9 IV. IV.
 Z moře večera dech vane, ochlazuje žhoucí vzduch, vršky palem rozhoupané oživuje divný ruch: smaragdové listů řasy šepotají tichou zvěst – SBOR OTROKŮ: Večerních to stínů hlasy, duchů tajný zpěv to jest. Rozumím já listů šumu, ztlumočím vám duchů vzkaz, podvečerní palem dumu, pohroužených v zašlý čas, kdy háj tento ve svém stínu viděl volný národ kvést – SBOR OTROKŮ: Ach, to v šerém věků klínu, ach, to dávno, dávno jest, [10] volnými jsme lidmi byli, patřila nám tato zem, pro sebe jsme ryli, sili, lán svůj střehli proti všem, vítězné jsme vedli války za svůj krb a za svou čest – SBOR OTROKŮ: Jako z nedozírné dálky matně ševelí ta zvěst. Svoji vůli, svoje statky měli jsme i svoji čest, nežli našich myslí zmatky, naše viny stihl trest, nežli ve prach slávu naši strhla cizí pěst a lest – – SBOR OTROKŮ: Palem zkazku nyní plaší biče svist a pouta chřest. 11 V. V.
 Jsme otroci. Jsme cizí zvůle loutky, v nás bez trestu smí bušit každá pěst, co máme, hříčkou ledačí je choutky a v pospas každému je naše čest. Jsme zástup skotu v jařmu bičem štvaný pro cizí prospěch z jitra do noci – SBOR OTROKŮ: Jsme bez vůle, bez práva, bez ochrany, jsme otroci! Pán dí: Jen plahočte se v potu, znoji, žeň hojnou klopotně mi noste z lích, bych mohl zkojit každou choutku svoji a štědře plnit ruce milců svých, bych mohl pořídit vám pouta tužší a nové důtky na vás, otroci! [12] SBOR OTROKŮ: Smích věčné potupy nám řeže duší, jsme otroci! Nic není našeho, vším jiným vládne, náš pro něho pot rosí předků lán, krom jeho pro nás není vůle žádné, nám právem, zákonem jenjen, co chce pán. Lež pravdou proti nám a křivda řádem a pro nás nebe samo bez moci – SBOR OTROKŮ( Jsme lájí bez práva, jsme bídným stádem – jsme otroci. 13 VI. VI.
 Dost rabů zříme na blízku i v dáli, jichž stejně jako náš jhem skloněn týl, jež stejně potupný znak v čele pálí, jimž stejně bič a pouto za podíl. Ó jest jich kolem jako písku v moři, kdož násilníkem bídně otročí, kdož s námi ždají vykoupení zoři z té noci, v níž se věky plahočí – – Leč nejtrpčí my pijem’ kvas, všech nesem’ větší muku: nám jařmo dvojí hněte vaz a dvojí pouto ruku. Tam stejná pleť i kleště ve jhu šíje i ruky, v nížto bič; tam stejný zvuk z úst pochopů i zjařmených se lije a pán i rab jsou téhož děda vnuk. [14] I zkazky znají, při nichž mocněj’ bije jich obou srdce v náhlém souznění, a když sok cizí v čest jich rodu plije, tu obou krev se stejně rozpění – – Však jiná pleť v prach šlape nás, nám laje v cizím zvuku – nám jařmo dvojí hněte vaz a dvojí pouto ruku. V pleť barvy jiné šleh se pádněj’ vrývá a více bolí, cizí rukou dán; jen bázlivé nám slovo ze rtů splývá, neb zvuk ten cizí nenávidí pán. Vše odporno mu, co nám všeho dražší, zač on se nítí, protivno je nám, on z nás by vyrvat chtěl hlas krve naší a předků znak a zvěst a jazyk sám – Všech nejtrpčí mi pijem’ kvas, všech nesem’ horší muku: nám cizí jařmo hněte vaz a cizí pouto ruku. 15 VII. VII.
 Pán své důtky pozdvihuje, mává jimi nad hlavou a hvizd jejich doprovází řečí zpupně rouhavou. „Hle, jak pestří se tu pěkně, v ladné uzly spleteny, jako chumáč hadů lesklých různobarvé řemeny! Slyšte, v libé harmonii jak tu syčí každý had! Hle, jak svíjí se a kroutí, vašich plecí chtiv a zad! A by zub jich jedovatý méně krutým zdál se vám, každé z peřestých těch zmijí blahozvučné jméno dám. Hle! ten řemen sluje Vírou, jež vám káže: Zbožně nes jho svých pánů, za trud žití v ráji najdeš věčný ples. [16] Ten zas řemen zovu Právem, z vašich vlastních zad je drán, vaší krví na něm psáno, že jste raby a já pán. Zde ten uzel Zvyk je dávný, onde Mrav, tam Osvěta, ba, i Svobody se fraška s Pořádkem zde proplétá. Lidskostí ten řemen sluje, onen Pravdou, Cností ten – Co tu svistí v mojich důtkách na vybranou krásných jmen! Otce, pradědy již vaše mrskaly ty řemeny, ctihodný jsou odkaz věků, staletími svěceny; chcete-li však, vyfintím je hrstkou z brusu nových cet – jen když pěst má jim vládnout, cítit je váš bude hřbet!“ 17 VIII. VIII.
 Rabkyně, jež nad robátkem stinnou chýlíš snět, v lianovém lůžku vratkém houpajíc své lásky květ: odlož kvetoucí tu snítku – naučím tě raba dítku kolébavku pět. „Zavři milá očka svoje, malý otroku! Již se třpytí hvězdné roje v temnomodrém vysoku; tvoje máť, den celý štvaná, oddechnout smí, utýraná, tobě po boku. Co tě vinu do náručí, ve tvůj dětský sluch otrocká již hudba zvučí: pout mých drsnohlasný ruch. [18] Nevíš ach! co v sobě chová, že i tobě již se ková železný ten kruh. Zrodila jsem tebe s bolembolem, a přec nejsi můj, jako sup již krouží kolem nedočkavě katan tvůj; sotva rozum tvůj se vzbudí, do dětské již zatkne hrudi dravý pazour svůj. Přikážou ti v prachu ctíti strůjce našich běd, dětský duch již bude píti rabské povrhlosti jed, abys pána stroj byl pouhý, každé volné dumy, touhy zdusí v tobě sled. Až pak vzrosteš v jaré síle, modla snivých děv, odvlekou tě s jařmem v týle pod pánovu korouhev, poženou tě v pusté vřavě prolít k jeho cti a slávě mladou, vřelou krev. 19 Potem svým proň půdu rosit budeš do hrobu neb – hůř ještě! – mrzkou nosit drábův jeho ozdobu, budeš vlastní bratry týrat, pomůžeš mu vaz jim svírat v tužší porobu. Temné křídlo noční můry ochvívá tvou líc, nad palmami s modré hůry svítí hvězd už na tisíc; zavři očka, moje kvítí – k potupnému raba žití neprobuď se víc!“ 20 IX. IX.
 Pánu našemu zlý soused slovem zhyzdil čest, a pán hněvem zjitřen chystá na zbujníka trest; ze svých rabů vybral juny statných, jarých těl, zavěsil jim na bok meče, na plec touly střel. Oblekl je v rudé cáry, péra vlají s hlav – za něho tak stoupá k boji zotročilý dav. Táhnou němi, s čelem chmurným – jejich stud a stesk topí saki z tykve duté, tlumí bubnů třesk. Krvavý na žerdi prapor před nimi je vzpjat, zkrvácený topor v zadu třímá divý kat; kdo by vypjal vzdorně hlavu, váhal jíti v před, pod sekyrou jeho děsnou zachropotí hned. Již se střetli. Ston a skřeky – krve potoky – v slepém vzteku otrokové vraždí otroky, navzájem se sápou lítě jako dravá zvěř, a již hlavy sokům sťaté nesou za kadeř. [21] Vítězně s tou vracejí se žatvou krvavou, pánu svému k nohám kladou hlavu za hlavou, volajíce: „Sláva tobě!“ z jitra do noci, a on praví pohrdlivě: „Dobře, otroci.“ Zbraň jim béře zkrvácenou, v pluh je spřahá zas, důtkám hlídačům zas dává hřbet jich na pospas, z nich se mnohý ještě chlubí: „Já tam také byl, v hrdinném za pána boji svoji krev jsem lil.“ Já však svírám pěsti hněvem, stud mi žehá líc. „Dál jen padej, biči!“ volám. „Řež tu láji víc, které bez bázně smí trapič v ruce dáti zbraň, která za sebe mřít nezná, k jatkám kráčí zaň!“ 22 X. X.
 Otrokyně žhavooká, hladkolící, pružnoboká, nohou lehkou jako péro přede mnou chvěj v poskoku, zatancuj, má bajadéro, nechť si místo zlata, sloni kolem kotníků ti zvoní železný šperk otroků! Za let mladých temná kštice, krásných očí blýskavice častokrát mou bytost celou strhly ve svůj čarokruh, tiskna děvu v náruč vřelou, zapomněl jsem rabskou sudbu, vnímal jako plesnou hudbu i sám pouta třeskný ruch. [23] Přede mnou zde víříš, lepá, pružný krok tvůj půdu tepá, vlají svůdné černé vlasy, a zas cítím kouzla moc, ze spod unylé tvé řasy temných očí hloubka bezdná jako nebes propast hvězdná loudí v zapomnění noc. Do té vábné do propasti pohřbít hněvy své a strasti, z rubínové rtů tvých číše píti opojivý med, ze sladkého jedu skrýše, jímž duch rázem zapomíná spáru, jenž se v ňadru vtíná, rabství potupy a běd. Však jsi také v podnož dána téhož sveřepého pána, jeho zvůle pouhá hříčka, v jeho rukou lehký míč; pouhým kynem svého víčka za kus chleba tvému hladu, za cár pestrý tvoji vnadu může urvat jeho chtíč. 24 Velikou pán milost činí, když svou zhrdá otrokyní, když smí otrok z číše píti těch, jež pánu patří, vnad, v bouři smyslů zapomníti hrotu, jenž se v duši ryje, mrhat poslední vzdor šíješíje, jeho rabů množit řad. Nuže, spěj v mou náruč vzpjatou, skloň se. - Ne, ne! Deptni patou pohrdlivě druha žalů, jenž k tvé hanbě zírá něm, jenž jsa mužem, tvrdých svalů, zhoubci slouží otupěle, než by, mužně smrti čele, leb mu rozbil okovem! 25 XI. XI.
 Vizte, na mozol mé dlaně náhodou si motýl sedá, křídla skvoucí kloní, zvedá, a já hledím zadumaně na tu břitkou protivu: na pleť drsnou, svrasklou, temnou, plnou jizev práce krušné, a ty lehké tvary vzdušné, barev skvostných září jemnou oko zvoucí k obdivu. Nenadálý vzácný hoste, ustrojený v zář a duhu, milče kvetoucího luhu, bytí tvé, o živý skvoste, jeden za rozkoší let: tančíš jenom po své zvůli v modru volném, v teplém jase, v lásky hrách a věčném kvase, k němuž v nektar svůj ti z důli kyne sterý zářný květ. [26] Zatím v poutech ruka moje z jitra k noci každé chvíle lopotí se v krušném díle, věčně splývá ručej znoje s čela, jež se kloní v prach; jako v pluhu skot se vleku pod ranami kruté pěsti, neznám požitku ni štěstí, neznám životního vděku, znám jen péči, žal a strach. A přec nezávidím tobě, motýle, tvůj život hravý, požitku rej kolotavý, ve zlata i nachu zdobě stálý tanec lučinou: Nechtěl bych jen sníti líně, za rozkoš jen se honit, osud náš: pot v půdu ronit, po zdárných jen činech v klíně ruce sladko spočinou. Rád bych volnou, černou prácí ducha napínal i paže, prácí, již hlas vlastní káže, která pracovníku splácí žitím hodným člověka; 27 prácí, která k dobru čelí, z níž by vzaly plody zlaté bytosti s mým srdcem spjaté, lid můj, vlasť, sbor lidstva celý, budoucnost i daleká. Ale kletbou práce tato ujařmená, ponížená, znesvěcená, znevážená, kterou rázně, poutem spjato, koná v důtek svistění, která pro jiného vije rozkošnictví mrzké kvítí, jíž on za mzdu v čelo ryje korunu z všech trnů žití a své moci znamení. 28 XII. XII.
 Ze všech kleteb otročiny, jíž nás stihl bůh, nejtrapnějšínejtrapnější, nejhroznější otrocký je duch. Hleďme kolem na své řady, co tu klamu, lsti a zrady, co tu nízkosti se plazí, co tu zášti srdce mrazí, co tu zmijí před cizím se podle svíjí, svým pak vztekle syčí v sluch! Hle! tu rab, jejž za hlídače otrokář dal nám – kterak zapírá nás rázem prodejný ten chám! Cit svůj, rozum, duši třeba prodává mu za kus chleba, [29] číhá na kyn jeho brvy, by zdvih’ na nás důtky prvý, stokrát hůře proti vlastním bratrům zuře nežli nepřítel náš sám. Jiným otroctví tak vniklo do všech žil a šlach, že se hrbí dobrovolně, by je šlapal vrah, že se derou chtivě k němu, dotknout se jen šatů lemu, svábit na schýlené hlavy pohled jeho pohrdavý, sypat květy noze, jež ty kopá skety, zlíbat jeho stopy prach. Druzí zas boj mezi sebou vedou divoký, místo na zhoubce kyj berou soci na soky, raděj’ v zisk a radost vrahu bratr maří bratra snahu, sami navzájem se bijem’, v útrobách svých vlastních ryjem’, srdce jásá, i když cizí zloba drásá padlé spoluotroky. 30 Což ach! stejný všech nás útisk nikdy k pleci plec nepřirazí, nezvítězí nikdy svatá věc v osobních těch vášní vření, kde zášť, závist chléb nám denní, což vzlet vyšší shody duhu nerozklene v našem kruhu, který vřavou věčně otřásá se dravou jako šelem lítých klec?! 31 XIII. XIII.
 V bázni boží na rohoži šedý rab si hoví syt, za svůj hrnec stuchlé rýže ponížené důtky líže, jimiž tisíckrát byl zbit. Za posměchu tretu z plechu na hruď zavěsil mu pán, a náš dědouš v dětské pýše nad námi pne hlavu výše, že je rabům za vzdor dán. „Dvé jen v žití hvězd mi svítí: pána mého čest a zisk; za to vizte! na otroka z přejasného Jeho oka paprsk přízně vzácné trysk’. [32] Jak se tělo blahem chvělo, slzou štěstí vlhnul zrak, když mi na šíj rabstvím křivou vlastní rukou milostivou zavěsil Své přízně znak! Díky vroucí, přehoroucí hrudí slastně zavlály, když jsem pochýlit směl k zemi čelo v Jeho šatů lemy, zulíbat Mu sandály. Vůle boží za podnoží určila nás Jeho pat; pějme hymny k Jeho chválechvále, a kdo neplazí se stále v prachu před Ním, budiž klat! Kéž mé tělo kdysi stlelo pod stoupami Jeho drah, pode prahem k Jeho kobě, aby šlapal ještě v hrobě raba Svého Prach!“ 33 XIV. XIV.
 Vari, Zpěve mračnobrvý! Již se tvá mi hnusí zvěst, v nížto s prachem, slzou, krví smíšen pouta chřest. Co je mi vůkol po rmutné vřavě, po všedním znoji, okovech mých – podoba světlá blíží se smavě, pouta skřek mění v hrdliček smích, věnčí mne snění makovou řásní, skutečna trudy směňuje básní, vznáší mne v éther z otrockých lích. Zde jsem volný v modru šírém, hluboko se tratí zem, a hluk pustý s vášní vírem nedoniká sem. [34] Vzdušná tu říše vidin a zdání, nehmotných zjevů tajemný ruch, žádný tu okov nepoutá vlání větrných postav, nadzemských tuch, v nesmírno dumy peruť se šíří, v zoři krás věčných skví se a pýří – tělo nechť v poutech, králem je duch! Jenom kyne a již vítá vábnější mne sad nežli ten, kde z růží svítá velmogulův hrad. V rozkošné sítě jímá vše valem báječných svlačců lehounký vzmach, zaplétá v obří vějíře palem kalichů skvostných azur a nach, vzlétajíc k nebi vzduchem se blýští stříbrná vláha, pádem se tříští o stupňů mramor v duhový prach. Z vonného pak stínů přítmí roucho vlaje pavučí, nožky zvoní v ladné rytmy zlatou obručí, 35 v kadeří noci nad lunou skrání kmitá se věncem světlušek plam, na ňadrech v roušky průsvitné vlání nejdražší hoří Golkondy kamklam, krásněj’ však ještě pod řasou stinnou líbezná světla září a kynou v úsměvu věčném k milostným hrám. Zdvihám náruč s blahým vzlykem, zdvihám ruce – ký to třesk? Zařinklo mé pouto – Mžikem prchá vděk i lesk. Kolem též řinčí okovy druhů, pod bičem sténá rodná tu krev, trhá mne dolů s oblačných luhů, rozkoš se mění v bolest a hněv; na místo písní krásy a něhy bouří zas nitrem pod katů šlehy nářku a pomsty divoký zpěv! 36 XV. XV.
 Kdys otroci dva z cesty daleké jsme vraceli se širou lesní pouští, kde shlukem větví kmeny stověké a přivěšených úpon bujnou houští den v soumrak měnily. Tyč vzepřenou jsme na zedraných nesli ramenou, na které se zbožím se houpal žok. Co chvíli láním zrychloval náš krok i ranami náš hlídač, s kopím v pěsti. Tu náhle zapraskaly ratolesti a žíhaná srsť protáhlého těla se mihla vzduchem ohromná jak střela – – skřek zazněl jediný – žerď klesla s žokem v prsť rozrytou, již zbarvil krve slap: to druh můj v předu, sražen šelmy skokem, se svíjel pod pazoury děsných tlap. Náš hlídač bezděky svou napřáh’ zbraň – tu dravec, pustiv mrtvý raba trup, jak blesku mihnutím se uvrh’ naň a v houští snášel svůj nový lup. [37] Já, schvácen hrůzou, zdvihl oštěp maně, jenž hlídači pad’ z ochromené dlaně, a dal se v běh. Chtě z lesa uniknouti, než noci mrak se na krajinu shroutí, dál, dál jsem bez rozmyslu kvapil v před a zbloudil s cesty. Do výšky mě ved’ krok bezděčný, kde příze lian řídla. Však z nenadání černá svoje křídla noc krajem rozpjala – tu zjevil v hod svit poslední mně skalní sluje vchod, kam zemdlen na vlhkou jsem kles drť, jat brzy spánkem, těžkým jako smrť. – – Když procitl jsem divně osvěžen, svět krásný byl jak v první tvorstva den. Až v dálku tam, kde velký slunce kruh jak božstva plápolavý štít se hřížil nad oceánu zamodralý pruh, les nekonečný pode mnou se nížil po sklonu horstva nenáhlém a širém, bez lidské stopy, slavným objat mírem. Kam hleděl jsem, jen zeleň pralesa, tak svěží, divukrásná, světlem sytá, tu byla v jedno valné moře slita vln smaragdových, z něhož v nebesa jen orel stoupal modrojasnou šíří nad nesčetnými palem nad vějíři. 38 A za mnou daleko, mhou zastřena, svým sněhem věčným velhor temena se kmitala přes nižší vrcholy. I zde již čistší, svěžejší byl vzduch, a pralesa se mírnil bujný ruch, leč za to smavé příční údoly se kryly v rozeklané horstva skráni uprostřed skalních kuželů a bání. Tam horských bystřin křišťál tekutý se tříštil vodopádem v sníh a duhu, a vplétal semo tamo třpytnou stuhu v trav kyprý samet, nikdy netknutý snad krokem člověka. Těch květů vděky as nikdy nessál lidský zrak a čich, a v kouzlu rajském, nerušeném věky, sen země dětský zdál se dřímat v nich. Z vln pažitu se pjaly ostrovy rozkošně skupeného stromoví, jež protkávaly svlačce kvetoucí, a věnce révy kol se pletoucí, jíž nikdo nepěstil. A haluzemi ve směsi lupenů se modral hrozen neb ruměnil se plod, jenž padal k zemi jen tíhou přezrálý neb větrem shozen. To panenské byl obraz přírody, jhem lidským netknuté, ráj svobody. A náhle myšlénka mi bleskla skránískrání, hruď zachvěla se v burném zaplesání: 39 Jsi svoboden! Prost navždy kletých pout! Znik’ všechen útisk potupný a bolný. Skrýš bezpečná ten dálný horský kout, zde můžeš hnízdit jako orel volný. Tam daleko je život věčných běd za stonu zjařmených a drábů skřeku, jenž denně ronil v rány duše jed, jed hanby žhoucí, bezmocného vzteku; ten tam je spolurabů bídný sbor, jich kleslost, podlost, věčný svár a spor: vše rázem splynulo jak hrozný sen tam v dálce mlhavé. – Jsem svoboden! Ó přírodo, tvé v lokty zelené chci pohřbít druhou polovinu žití, své zapomenout rány scelené, a v jedno s duší tvou své nitro slíti! Ta jeskyně mi za skrýš bude vhod a tráva ložem; stromů volný plod a ručej skal mi hlad a žízeň zkojí; ten oštěp bude proti šelmám zbrojí. – – A žil jsem tam. Duch okříval jak divem po změti sporů, běd a lopoty v tom spočinutí klidném, volném, snivém na klíně Přírody a Samoty. Mně zdálo se, že teprv nyní zrak jsem z prachu zved’, kam jha jej chýlil tlak, 40 jak ponejprv bych rozhlížel se zemí, svět viděl teprv s jeho vděky všemi a překvapen se nemoh’ vynadívat. Ó v jakém tehdáž slastném obdivu jsem vídal v moři slunka terč se skrývat v par podvečerních vzdušném předivu, jež prošleháno v posled jeho žehy roj mráčků nebem tkalo nachový a čaruplné zlaté ostrovy, v mih každý divně měnící své břehy! A když pak po blankytném sklepení jak drahokamů drobných spousta valná hvězd zasvítilo skvoucí hemžení, tu vzlétal duch můj v ona světla dalná, jak motýl oceánem zlatých květů, tam v bezdnu těkal ode světa k světu, a z nebeských těl sadů vynášel dum velkolepých opojivý pel. Já přemýšlel: Těch světů bezdný rej vše chová v sobě – všechny tvarů změny, jež možno sníti, všechen bájný děj i ducha divů řetěz neskončený – vše, co si lidská fantasie spřádá, i co jen tuší nejasně a hádá, a nad to ještě zjevů nekonečno, o nichž to nemá, nemůž’ míti tuchu 41 duch člověka... A přece vesmír v ruchu svém oživeném, prostor, čas i věčno jsou Čeho’s pouhý závoj hvězdotkaný, co za tím bytím veškerým se kryje, co nemá hmotné, duchovné ni strany, co jinak, nežli chápem’, jest a žije, co nelze měřit žádnou ducha mírou a zdaleka ni tušit žádnou vírou, co není hmotou ani hmoty duší, ni duchem, který nad hmotou se chví, ni prasilou ni bohem – Čemu sluší jen jedno jméno: Věčné tajemství. Nic o něm nevíme, jen duše cítí, ví určitě, že musí Cosi býti za světem tím, v němž vládne prostor, čas, a za říší, jež myslí, cítí v nás, sic jinak celý vesmír neskonalý, by hluchý byl a nebohý a malý! Ač do mé duše tedy hvězdný týn jen taje vrhal neproniklý stín, oč povznášel mě výše nežli zář, v niž kněží otroků zde chlubně vijí nám boha svého malou, lidskou tvář, i víru jařmem kladouce nám v šiji, tu víru, upravenou pánu v hod, by ve tmách sloužil mu náš ztuplý rod. 42 Však nejen přeohromná světů říš mou duši vznášela, i kvítků malých azurná, rosou operlená číš: co půvabů jsem poznal neskonalých i v nejdrobnějších dívkách půdy kol, jež dotud nedbale jsem krušil patou; svůj různý vděk mi zjevil každý stvol, list každý s třásní jemně pilovatou a květů tvary, plné různých vnad, i barev svěžích čarovábný lad. I tvorů nejmenších mněmě vábil ruch: um pavouka, když robil vzdušné sítě, i vzhůru dolů přesný tanec much, jak zavěšených na kmitavé nítě, a jako říše trpasličí děj pod travou mravenců jsem stíhal rej. – Tak jednou v údolí jsem těsné vešel, kam s rozličného svahů stromoví tlum bujný rostlin popínavých věšel tak hustě ozdobné své věncoví, že pozvedat mi bylo v každém kroku ty vzdušné clony, vánkem kolébané, ze sličných květů různých barev tkané. A za jednou se mému zjevil oku zjev krásy kouzelné. Ve travin klínu pod stromem spala děvice a kol směs úpon květných skláněla se v dol 43 jak třásně zářivého baldachýnu, jak padající květů bystřiny, jak dštící safíry a rubíny. A chvějícím se lehkým předivem těch různobarvých zvonců paprsk ranní sem vnikal v polosvitu měnivém, že mihotavých světel, stínů hraní po sličné podobě, to jemné tělo v pel pohádkových vidin obláčelo. Kde vzala se zde tato útlá kněžna ve vzácném rouchu, lehkém jako dech, v němž jevila se v libých obrysech jak pestrou vlnou údů krása něžná? Leč zaprášen byl jeho řasný lem a trhlina též sem tam zela v něm, jíž prohlédala jemně pozahnědlá, však tím jen půvabnější těla pleť. Kol skrání nádherná houšť vlasů předla vln černých volně splývající změť, v nich zlato čelenky se lesklo drahé, s níž v předu skvostná perla do čela jak velká, třpytná slza visela. Pod hlavu podložené rámě nahé nad loktem obejímal zlatý had a jeden pramen vlasů kolem ouška na hrdlo útlé, panenské se krad’ a ještě níž, kde potrhaná rouška 44 prs mladý, svěží, oble vzpjatý jen místy halila. Šat řasnatý kryl ve svých třásních jednu nohu zcela, leč druhé lepotvárný, něžný vděk až nad kotníky z nich se povysmek’, tam, kde se šňůra perel na něm skvěla. Jak rozkošný ten obličej mne jímal svým něžným, čistým, sladkým oválem, tím pelem dívčích snů, jenž na něm dřímal, i přisnědlosti lehkým zákalem, jenž divně slušel pleti sametové. I rozsmekli se rtové ústek malých, jak pootvírá za jitra svůj kalich květ nachový, a jakby blazí snové je oblétali, usmívat se zdáli, ač stopy slz jí v ranním lesku plály pod černou řasou víček semknutých v brv jemných stínu, krásně zklenutých. V tom zabloudil k ní motýl v poletu a důlek její brady zvoliv sídlem, níž, výše pohyboval velkým křídlem s ok dvojích duhou v modrém sametu. Tu ze sna ruku k tomu místu vztáhla – vzlét’ motýl – na skráň jí však used’ zase – tu sebou hnula, prozřela teď znáhla a v uleknutí rychle vzchopila se. 45 Já pravil však: Ó dívko, neměj bázně. Ni vlasu tobě nezkřivím. Kdos’, milá, a jaké v poušť tu zavedly tě strázně? Tu ona zkoumavě v mé líce vryla svůj velký, černý, sladký sajhy zrak, mžik ještě váhala i řekla pak: Nuž, hořký osud svůj ti vypovím. Jsem otrokyně. Avšak horší bědu než jarma tíž pod bičem drábovým mně chystal mrzký oheň v pána hledu, a jednou místo okovů mi dali kol ramenou ty skvostné kruhy zlata, ten šat, jenž nyní rozedrán mě halí, a tímto z perel poutem noha spjata – Však oběť zdobenou než mohli vést v dům násilníka, zoufalost mé síly jak divem vzpružila i všeptla lest, že vhodnou k útěku jsem našla chvíli. I prchala jsem nocí v hustý les a dny již těkám pouští; doušek vody mi skýtá pramen, pokrm lesní plody a skrytou ložnici kdes úpon směs. Ať příští den mi chystá cokoli – skon v šelmy drápech lepší, jedem zmije, neb krutou ranou divochova kyje, než ozlacená hanba v nevoli. 46 Já děl: Nás osud stejný k sobě ved’ – i mně dal uniknouti z rabských běd. Tam v dáli obou ždá jen zkáza jistá – nuž, zůstaň zde! Zvol vedle mne svůj krov! Má záštita ti klidné bydlo schystá, chci s tebou dělit, co mi skytne lov, a vnikne-li sem vrah, než tebe chopí, dřív do těchto mých prsou ocel ztopí. Tu vděčně s mým se střetl Zajmin zrak a důvěřivě podala mi ruku; v mé dlani něžných prstů jemný tlak mnou celým zachvěl v mocném srdce tluku. Já tehdáž kvetl v plné mužství síle a ruce mladých rabek často již se vášní třásly na mém jarém týle, když hrubé rozkoše jsem píval číš, muk rabských lokal krátké zapomnění; leč světlý obraz jinošského snění, jenž stále v dáli zářivě se míhal a po němž náruč nadarmo jsem zdvihal, teď teprv se mi zjevil v živém těle, já poznal teprv lásky kouzlo celé. Však střežil jsem se, toužebný ten cit byť pohledem jen plachým projevit, 47 stud její dívčí zakalit jen dechem. Jí přenechal jsem skalní úkryt svůj, jej vystlav travou květnatou a mechem, sám opodál si zvoliv jinou sluj. V les odcházel jsem s oštěpem a domů zvěř nosil ubitou i vzácný plod, jenž kdes mě zlákal zlézti vrchol stromu; pak její rukou schystán prostý hod. Ty něžné prsty z různobarvých hlin tvar pěkný rozmanitých nádob shnětly a rohož do mé sluje z hebkých třtin i z lýka brašnu loveckou mi spletly – vděk domácnosti skrovně počal kvésti v té pustině, i poznal jsem, jak mála je třeba k lidí poklidnému štěstí, že dosti skromných požitků by přála zem každému, by zbujnost sobců líných týt nežádala z těžké práce jiných. Vše upomínky nectné poroby, ty ramen, skrání zlaté ozdoby a šňůry perel Zajma s údů sňala a krašší blýskavého přepychu šperk za jitra se v černé vlasy tkala ze sličných, velkých svlačce kalichů, jež plny rosných krůpějí a pelu, tu modrem zářily, tu v sněžném bělu. 48 Pod tímto svěžím skvostem přírody zrak vzhlédal plný čisté lahody jak pod kvetoucí větví oko laně, tu sladkou mlhou zastřen zadumaně, však nejčastěji v čilém veselí se jiskře, jakby hravě blyštěly sluneční blesky v démantové hraně, a smavé rozkoše ten slunný třpyt pak hrál jí po čele i na rtech, lících, v něž mihotavý důlek býval vryt, – ba zdál se hrát i po hrdle a kšticích, tak jakby spanilá ta postať celá zář veselosti byla zosobnělá. A zponenáhlu veselý ten jas i mně se sdílel: v čela temné runy, jež zůstavil tam rabství dlouhý čas, svůj odlesk vysílal ten paprsk slunný, s úst rozkošnějších nad květ granátový, vždy uchystaných v žert a do zpěvu, host na rty přísné přelétal mi nový – to hravý, zlatý motýl úsměvu. – Kdys před jeskyní seděli jsme spolu a v půvab kraje pohled hřížili: Pod námi v dálném, široširém kolu se sklony horstva zvolna nížily 49 ve zvláštním, divném podvečerním třpytu, jímž zeleň stromoví se proměnila v zář skvostnou smaragdu a malachitu – ta bujná zeleň, která všechno kryla, níž, níž se čeříc protáhlými svahy, po stupních klesajíc jak říčné prahy, tu v hustém nakupení mnohohlavém jak vlny slévajíc své vrcholy, tu zase nad ostatních korun davem pnouc osamělé pyšné chocholy, tu skaliska zas kolmým úpadem jsouc přerušena, srázem holé stráně, leč jako smaragdový diadem houšť palem sličnou vinouc v jeho skráně, s níž popínavých rostlin věncoví v dol spouštělo svůj závěs květový – – Tak v čarokrásném, hustém rounu palem níž, níž se klonil úval za úvalem až tam, kde moře lemoval je pas, v němž, nyní purpurémpurpurném, žár slunce has’. A mráčků lehkých příze ohnivá svá nad ním tkala vidma měnivá, v něž pohled snivý, když se kolem tratí tvář země v temnotách, rád matnou tuchu o jiném, mimohmotném světě šatí, o kraji divuplném blahých duchů. Tu náhle cítil jsem, jak něžná dlaň mně na týl pozadu se vznesla jemně, 50 jak vlasy měkké rozlily se naň se skráně, jež se přitulila ke mně, a když jsem stranou shlédl v Zajmy líc, zrak láskou zářící mi hleděl vstříc skrz hojné slzy rozkoše a touhy, v nichž skvěl se černé řasy hedbáv dlouhý – mým tělem prošleh’ burné slasti plamen, že chvějící se dívku bezděky jsem schvátil v prudké objetí svých ramen, a srdci dvé se spjalo na věky. – – Byl ráj to lásky, v němž jsem odtud žil; den ke dni jako v slastí věnci čarném květ ke květu vždy nový půvab vil – jáť nejen v tělu Zajmy lepotvarém se kochal, než i v duchu kráse vnitřní, tak čisté, smavé jako paprsk jitřní. Však přece blahem tím se mihl časem stín jeden rušivý; jen plaše prv’ a kradmo kmit’ se někdy duše jasem, však pozděj’ chmurně sedal v temno brv: to vystupoval před můj vnitřní zrak dav bídných, v dálce strádajících druhů, strast na lících a v čele hanby znak; já slyšel řinkot ocelových kruhů 51 a skřipot zubů, stony, bičů šleh – zněl ve mně hlas: Zda smíš a můžeš v klidu zde pít jen číši rozkoší a něh, kdy strast a trud jsou losem tvého lidu? Tak dumal jsem a tu pak štěstí moje mne tísnilo jak proti bratrům hřích: leč rozptýlil vždy opět stínů roje mé Zajmy vděk a jasný v oku smích. Kdys ráno se mnou ke zdroji se brala a s vodou nazpět k jeskyni se dala. Já na lov jít se chystal; ale chvíli jsem postál opřen o kopí a zíral, jak vracela se k sluji krokem víly, džbán nesouc na hlavě, jejž podepíral tlak útlé ruky, vzhůru vypjaté, nad měkkým vlasem, jehož houštku temnou spjal pružný svlačec v pouto květnaté; zrak s rozkoší ssál harmonii jemnou těch krásných linií, jež utkávaly půvabný obrys štíhlé postavy a chůzí vděkuplnou zahrávaly ve vlnách roucha, svůdně míhavy; a když se skryla, ještě mému sluchu se hlásil písní sladkozvuký ret, již často pěla – dosud zní mi v duchu ten zpěv, jenž tehdy zazněl naposled: 52 Jak v jitřním poupěti plá krůpěj rosy, jak prsten v objetí svou perlu nosí, jak nebe hvězdy jas a křišťál horská sluj: tak chová v každý čas mé srdce obraz tvůj. Spíš v dol se pohoří, v souš moře změní, spíš slunce dohoří a luny skvění, spíš ve mně živoucí bít srdce ustane, než k tobě horoucí v něm láska doplane. Leč sotva umlknul ten sladký zpěv, ruch podivný se ozval z hloubi lesa jak praskot větví, supot, dravců řev, blíž, blíže houští oživlou se nesa, až posléz vyřítil se bědný zjev: zjev sešlé staruchy, jíž v pustém vlání sníh vlasů polétal kol vpadlých skrání, kol těla vyzáblého cárů směs, v něž oděv rozsápal jí trním les, 53 i svrasklou kůži sem tam zraniv hrotem, že krev z ní pryštěla. Strach šílený byl v jejím pohledu. Prach s krví, potem jí obličej kryl k děcku schýlený, jež na hruď přivíjela pevným stiskem – tak mimo mne se kmitla divým tryskem. Však poznal jsem ji: Jařmo téhož pána před krátkem šíji svíralo nás obou – Ó jistě trýzní k zoufalosti hnána též prchá v pustinu před jeho zlobou! Či lidokupec chtěl jí urvat děcko, to vnouče útlé, blaho její všecko? Hle! již tu z houšti, s lesklou v ruce zbraní, dvé jeho biřiců se vrhá za ní... Já, ukryt za pněm obrovského stromu, moh’ zůstat svědkem tajným štvaní tomu, a hon, jenž vynořil se z lesních stínů jak přízrak náhle, byl by zmizel mžikem zas v pustiny té hluché širém klínu, jen chvilku zátiší mě vzbouřiv rykem – leč při pohledu na staruchu štvanou, s níž kdysi stejné jho mou šíji třelotřelo, a na ty dráby, pod jichž důtek ranou se často svíjelo i moje tělo, krev horkým varem do mé hlavy tryskla a rudá mlha zvlnila se v oku, 54 dlaň křečovitě dřevo kopí stiskla a z úkrytu jsem vylét’ v bystrém skoku – Na chvilku ztrnuli před náhlým zjevem, pak na mne drábové se vrhli s řevem. Tu Zajma zamihla se mezi kmeny – zřím dosud, zvířeným jak letí prachem, jak vlají černé vlasy rozvichřeny kol tváře sličné, bledé o mne strachem, jak ramena mi vzpíná ku pomoci a blesk jí šlehá z krásné zraků noci: to nebyla již sladká holubice, než za svou mláď v boj chvátající lvice. Se země v běhu suchou větev zdvihla – však slabou ranou jen páž dívčí stihla leb dráha jednoho. Ten kopí své jí v prsa vrazil. Jako stéblo květné, když útlou lodyhu srp žnoucí přetne, k mým nohám kleslo tělo mladistvé – Tu zapomněl jsem boje, všeho kolem, k ní klesl jsem, jí hlavu mroucí zved’ a lásky pozdrav se zoufalým bolem jsem v oku hasnoucím čet’ naposled... Jak bezduch pak jsem snášel bez obrany vztek pochopů, již spoutali mě v ráz, jich pěstí údery a běsné hany, když zpět mne vlekli, bratři, mezi vás, 55 zpět ve jho potupné. Já jedva cítil trest ukrutný, jímž pokáral mě pán – bylť krutší bolestí duch rozerván! A dlouho palčivý ten bol se nítil v mém nitru chorém, až pak zpustla duše a v osud bědný poddala se hluše. Zas jařmu zvykla udolaná šij, den za dnem v tupém odevzdání míjel a douškem hrubých požitků jsem zpíjel tu časem v ňadrech budící se zmij’. Však přec i chvíle povzletů jsem míval a zanícení. Tu jak paprsk luny zjev zářivý vždy do mé noci splýval a v toužný zpěv mé rozševelil struny. Stár nyní jsem, vlas jíním prokvetá; leč dosud jako tkán ze vzdušných třpytů mé Zajmy obraz ke mně přiletá a srdce hrouží v moře sladkých citů, chřest perel slyším na kotníku jemném a slyším její zpěv; zřím něžnou líc, smích sladký zablýskne jí v oku temném a ruce loudivě mi vzpíná vstříc, jak zvala by mne k rajské lásky hodu tam k sobě, za hrob, věčnou na svobodu. 56 XVI. XVI.
 Jest leckde volnost pouhý hlahol slova a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk, leč u nás prociťuje denně znova to heslo bouřlivý všech srdcí tluk; kam zrak se upne, plamenem je psáno a koldokola věčným zvonem zní, je prvním naším vzdechem každé ráno a večer modlitbou je poslední. Když v dálku bez mezí nás vábí moře a volný vítr vlas nám rozvlaje, když na obzoru kmitne hříva oře, jenž uzdy nezná, stepí těkaje, když hrdý orel před námi se vznese a křídlem zahrá v modré výsosti, – tu ruka vzpjatá poutem pozatřese a rtové zachvějí se: Volnosti! Ó volnosti, jak divukrásná báje k nám luzně šumíš z časů daleka, [57] jak matný ohlas ztraceného ráje, jenž dřímá ztajen v srdci člověka; a duch náš s poutem srostlý jedva věří, že víc ta zvěst než snivé zkazky plod, že bylo pravdou, co se v dálce šeří, že býval kdysi svoboden náš rod. Tys klonila se děcku do pohádky jak zářná víla s hvězdnou čelenkou, když děd mu čítal starých kronik řádky; tys byla pravou juna milenkou, tvůj slunný zrak se před ním stále míhal, tys byla dumou vzletných jeho chvil, on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhal a ve snách pro tebe krev horkou lil. Tys v noci rabství byla hvězdou muži, ač dalekou, ač nedostižnou žel! Dum jeho tajnou, věčnou’s byla druží, všech jeho tužeb cíl jen v tobě tkvěl. Jak země zaslíbená z dáli kyneš i sivé lbi, když nad okovem sní, a mihotavým leskem ještě splyneš na mroucích očí zásvit poslední. Ó volnosti, ať v doby rtech tvé jméno zvuk plný ztratilo, kdys jasný tak, ať sobci zištnými je znesvěceno, již na svá tržiště tvůj věsí znak, 58 nechť na svůj prapor vetkali tě lživě i mnozí škůdci pravé svobody a ti, když sami znikli jha, zas divě tvým jménem rdousí jiné národy: My chováme tě v srdcích ryzí stále, nás učí znáti plnou cenu tvou déšť poličků, na líci kleslé pále, ty dravé ruce, jež nám všechno rvou. Co denně šlehů surových nás švihne, co denně trnů skráně probodá, za každým duší obraz tvůj se mihne a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda! O volnosti, my denně z tvého rubu tvůj poznáváme plný skvoucí vděk, v tom stonu hluchém, ve skřipotu zubů, jímž udidlo své hryžem’ celý věk; kdy po šíji nám šlape cizí pata a každý chám nás tupit, mučit smí – rty mlčí sevřené pod bičem kata, leč v srdci bouře touhy: Volnost! hřmí. 59 XVII. XVII.
 Když nad zemí se shluknou mraky tmavé jak v rozlíceném šiku satané, jich zahřmí štíty, vzplanou meče žhavé, tu vzhůru týčím ruce spoutané: Vstaň, bouře, v celé hrůze své a moci, všech živlů probudprobuď nekonečný vztek, ať zem se chvěje v troskách, ohni noci, v luh rozlije se moře, vodstvo řek! Co pána našeho, vše zpustoš valem, prsť odnes vlnami, v poušť luhy změň, sklať s větví květy a plod každý s palem, zlom, vyrvi v kořenů jich sličný peň! [60] Báň zlatou rozbij s vížek zdobným tlumem, dům pánův nádherný svým ohněm ztrav a stromů mramorových dštícím rumem zdrť tyrana i drábů jeho dav! Kéž nepřítel se s živlů vztekem spojí, kol zuří pochodní a ocelem! Ať kdokoli – zdar budiž jeho zbroji: Kdo pána vrah, tenť naším přítelem. 61 XVIII. XVIII.
 I boha našeho nám určil pán a věřiti nám káže, že bohem tím bič v jeho ruku dán, nám v pouta spjato páže – Ó kořte se, ó klaňte se před Pánem hvězdné báně: ó kořte se, ó klaňte se před pánem v zemském láně; jen pokora i poslušnost otvírá nebes bránu a nejkrásnější duše skvost je zbožná úcta k pánu. Tak nejsvětější člověčenstva cit je v službách otrokáře, v líc samu božství věčného je vryt rys jeho zpupné tváře [62] a lichých kněží chórovod se shrbenými zády mu hymny pěje o závod, je sloupem jeho vlády, na každou hlavu volá zmar, jež volněji se vztyčívztyčí, a modlí se za jeho zdar a žehná jeho biči. Ret velebného kdysi proroka všech lidí rovnost kázal a rozrážeje řetěz otroka vše lásky poutem vázal; leč jeho žáků lstivý sbor v rub jeho zákon zvrátil, nám bědným chválí svatý vzor, sám podíl moci schvátil, ve stínu přízně pánovy se těší mrzkým plenem a za to světí okovy jak v posměch mistra jmenem. Ó bože náš, náš pravý bože, slyš! Ty bože chudých rabů, jenž do zlata svůj oltář nestrojíš, své kněží do hedvábu, 63 jenž trůníš v kráse přírody a v prostých srdcí tluku: ty velký bože svobody, svou zdvihni mocnou ruku, z pout odvěkých nás vyprosti, vztyč z prachu naše hlavy a světu v chrámech volnosti svůj zvěstuj zákon pravý! 64 XIX. XIX.
 Utichni teď, struno lkavá, ticho, bratři – ztajte dech! V ruku schyl se dumná hlava, zbystřete svůj vnitřní slech. Slyšíte-li? Slyšíte-li? Z blízka, dáli temný zvuk, jak by poutem zařinčely milióny rabských ruk. Celý svět širý v nejzazší kout temnou zní hudbou železných pout. Nespočísti, nedozříti, co nás rabů chová svět, myriády druhů cítí stejnou bídu, stejný hnět – [65] berou nám i slova těchu, trpět musí otrok něm: Ticho dole! Ani vzdechu! Kdo jen šeptne – roubík sem! Ale jen rukou potřebí hnout, ozve se v tichu řinčení pout. Zvuk ten mluví zvláštní řečí, jíž moc žádná neztlumí, jíž rab rabu tajně svědčí, jíž pán bledna rozumí; řeč ta nejednou mu plaší s hedvábného lože sen, děsnou vidinou ho straší, že již blízek pomsty den. Tekel ufarsin v hodovny kout píše mu ruka v řinčení pout. Darmo šepce: „Liché zvěsti! Bez meče je rabská dlaň, 66 proti bouři holých pěstí ochrání mne strázeň zbraň“ – – Až hněv miliónů vzplane, stráž tvá hrůzou oněmí, okov ruky upoutané v děsnou zbraň se promění. Na lebky katů v strašlivý soud stotisíc třeskne železných pout. 67 XX. XX.
 Zas naděje mi v prsou klíčí, – lesk hvězdný hustou chmurou kmit’; zas pevněji se hlava tyčí – v noc padl svěží jitra svit: To slibné jitřní vzplání, té hvězdy těšný jas jsem zočil z nenadání ve stínu juných řas. Když nad skrání mu kadeřavou pěst zaťal strážce surový, hoch nezbled’ se skloněnou hlavou a nespjal ruce s okovy, leč hrdě vznesl skráni a vzdorně oči zved’ a v těch jsem z nenadání svit nové doby shléd’. [68] To nebyl rabský pohled chabý, jenž zbaběle se chýlí v prach, kdy stačí dutek zámih slabý, v ráz ubít krátký činu vzmach. Ve stínu mladé brvy ten zrak se divě lesk’, jak blízké bouře prvý by z něho sršel blesk. Mně vzešla útěcha z té záře, že předků stín v nás přece zbyl, že nevyssál hnět otrokáře krev jejich všecku z našich žil, že jiskry, jež jsme střehli vždy v duchu zjařmeném, se v srdci synů zžehly tím jarým plamenem. Nechť palčivá i výtka srší z těch zraků mladých v naši hruď, nechť na čas jejich zápal zvrší jen bídu naši – vítán buď! Buď zdráv, ty jarní blesku, jenž svítáš z juných řas a věstíš v noci stesku nám brzké spásy jas! 69 XXI. XXI.
 Ó jinochu, tys nadchl hrstku druhů, by vzepřela se hrdě strážcům svým, dlaň povysmekla z železného kruhu a trapičovi zahrozila jím; leč pán tu zařval: „Kate, měj se k dílu, by ohromil vše rabstvo bledý strach!“ Moc jeho snadno zlomila tvou sílu a pod mečem tvá hlava klesla v prach. Teď na tvém pustém hrobě pod čekanem rab šedý káže moudrou rozvahu: „Hle, smrtí potupnou ve květu ranném zde za šílenou pykal odvahu, tam jeho druhů zástup hustou mříží rve darmo, v temných slujích vadne chor, a všem nám jařma zdvojeného tíži vrh’ na šije ten pošetilý vzdor.“ [70] Já volám však: Ó mučenníku juný, jak hvězda jitřní v naše temno zař! TyTy, mladá otrokyně, v lesku luny hrob jeho kvítím nejsličnějším dař; však slzami je nepokrápěj bolu, že ztratila jsi těchu jedinou – plač hrdostí, ty šťastná v děvic kolu, že milována byla’s hrdinou! On žití okov střás, host jiných luhů, kde slunce věčné volnosti se skví, smrt jeho vítězstvím. A sudba druhů zda horší jest než naše otroctví? My v širším jenom žijem’ ve žaláři, a lepší podzemní jich temný kout: My pouta nesem’ v plné slunce záři a k tomu ještě hanbu, těžší pout. 71 XXII. XXII.
 Vidím snahy roztříštěné, slyším hesel pustou směs, duchů proud se různo žene, smetá dnes, co včera vznes’, každý hlásá nové zvěsti, každý jiné dráhy klestí, každým jitrem nový vůdce vstává s rušnou družinou – kéž by raděj’ všechny ruce v houšť se shlukly družně spjatou za velikou, za všem svatou, za myšlénku jedinou! Slyším rozlícenou vádu o svobody podstatě, o budoucím lidstva řádu po křivd mrzkých rozvratě, [72] zatím co nás všechny kruší dále jho den ke dni tužší, na vše naše práva pline a v nás deptá lidskou čest – Mlčte, všechny snahy jiné, před tou jednou, nejdávnější, nejnutnější, nejhlavnější: nejprv z jařma šíji vznést! Když se probral z omráčení ujařmený vrahem děd, v prvním hlavy povztyčení k této hvězdě upjal hled, k ní se našich otců zraky, stále pjaly skrze mraky, z dětství všecko naše snění prozařoval její svit – má-liž jiných světel chvění, bludiček rej kolotavý jediný ten maják pravý naší spásy zaclonit? Nejprv proti škůdců tlaku všech se svorně vzepni šíj, v jednom hustém, burném mraku všech nás hněv a vzdor se slij, 73 v jeden příboj srazme plece, zlomit pruty rabské klece, a když v odpoutané síle v náruč stisknem Svobodu, potom pravá bude chvíle, přemýšlet a řešit, sníti, kterak dál ku světlu jíti v řadě volných národů. 74 XXIII. XXIII.
 Stojím v šeru na skalině, o niž v pěnu, déšť a kouř duníc, ječíc rozbíjí se nesmírného vodstva bouř. Jako pták, jenž marně hledá k odpočinku výspy tes, pohled můj se teskně hrouží v mlhy, vln a mraků směs, která přede mnou se temně v nedohlednou dálku stře a sta smrštěmi a víry jak var čarodějnic vře. Stojím tu a hledím nazpět: V otroctví tam úpí zem. Hledím k předu: Vše tam hrozí živlů běsným zápasem, orkán divoký se blíží – již mi vzlétá vichrem vlas, i pout mojich řinkot věčný přehlušuje bouře hlas. Leč já spoutané ty ruce zdvihám příští spoustě vstříc, polibkům jak děvy drahé šlehům větru vzdávám líc: Vítej, bouře! Vykoupení slibuje tvůj strašný zjev, ve tvém rachotu a řevu svobody mne zdraví zpěv! [75] A teď náhle moje zraky jiskřivou se plní mhou, cítím, jak mi náhlým ohněm tepající skráně žhou, kterak z nitra na rty chvějné blouznivý se dere šum a jak duši do budoucna nesou křídla věštích dum. Mžiká cosi, kmitá, svítá za tou spoustou chmur a pěn, jakby jimi prozařoval těžce rodící se den, v červánky se hrůzně krásné šatí burný moře hněv, jakby místo vody šíro kypěla tam krev, jen krev. Nestvůrných vln hřbety táhlé, rozšlehané vláhy prach, smrště divoké a strže – všechno děsný krve nach a sluch plní třesk a hlomoz, jakby v boji bez mezí srážely se lítých vojů oštěpy a pavezy – – Však již mlknou bubny bouře, zvolna ztišuje se var a štít slunce zlatoskvoucí z růžových se klube par. Vítězný den chmury, mlhy ve vlající cáry rve, jako v třáseň poletavou zdrané bitvou korouhve, prchá tmy voj rozprášený, ztichl bouře divý ruch – modré nebe, modré moře, mezi nimi zlatý vzduch... Však co vidím? Břeh tam nový – Smavé slunce příštích let ozařuje jiný, svěží, bouří obrozený svět. Palem rozkošná tam zeleň, v níž se blýská zlatý plod, obhlíží své libé vděky v modré hloubi klidných vod a kraj úrodou se směje, květ a klas a hrozen rév, k pilné práci, vděčné sobě, veselý se druží zpěv, ruce všechny bez okovů, jasna pracovníků tvář, nikde dozorce tu s bičem, otylý ni otrokář, 76 nikde neblýská tu kopí sveřepého vojína, pokrytecky nebělá se řásné roucho bramína, nikde nepsána tu v čelo různou hlinkou črta kast, rovných, volných spolubratří svobodná tu, šťastná vlast. Svorně mísí se v těch davech různá pleť a různá řeč, nechoulí se žebrák v hadrech, neplá skvostem zahaleč, ty tam bídné chaty, všude prostý sic, však ladný důmdům, a kde palác lepotvárný hrdě strmí k nebesům, není sídlem sobců zpupných, otvírá své brány všem, o svých osudech sám volně rokuje tam lidu sněm, záře vědění ztad šíří blahodárný vůkol svit, uměním se duch tam kochá, zušlechťuje lidský cit – – Okovů mne vzbudil řinkot – prchá světlý, krásný sen v trud a hanbu přítomnosti smutným zvratem proměněn... Avšak ne! To nebyl pouhý přelud roztoužených snů. Vím, že svitne, svitne jistě jitřenka těch lepších dnů, že se vidiny té skvělé aspoň velká splní část. Mně sic nebude již přáno jařmo staré šíje střást, moje hlava posivělá v otrockou se skloní prsť, otrocké mi ruce hodí k poutům v hrobě hlíny hrst, ale vy, ó druzi mladší, než vám skončí věku běh, vystoupíte nohou šťastnou na svobody slunný břeh. 77 Protož nechať v temnu vůkol bičem vládne hrubá pěst, každý v srdci věrně chovej budoucnosti blahou zvěst, všechny mysli sdružuj pevně jedné velké snahy svaz, všechny síly sbírejte se, až je k činu svolá čas, pobratří se lidstvo volné, klesnou pouta otroků a též prapor náš, ó bratři, zavlá v jasném vysoku. E: dp + sf; 2002 78
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Otto, Jan
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 14., nezměněné

Počet stran: 78