Václav z Michalovic (1882)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
VÁCLAV Z MICHALOVIC.
[1] VÁCLAV Z MICHALOVIC.
SEPSAL SVATOPLUK ČECH.
ILLUSTROVAL ADOLF LIEBSCHER.
[3]
VSTUP.
Ty stará kniho, kolik palců vtisklo svou bledou stopu v okraje tvých blan, co vzdechů budila’s, co slz ach! trysklo ze čtoucích očí do tvých vetchých stran! Jak unikla jsi pochopovu spáru? Jak oklamala’s mnichů bystrý hled? Ký div tě vyrval z Koniášských žárů, jichž na osmáhlých deskách tuším sled? 5 Zda u vyhnanství na srdci tě nosil cizinou český bratr toulavý, zda pláčem touhy neplatné tě rosil po dalném břehu drahé Vltavy? Či tajný kacíř v rodnou zem tě skrýval a zamknuv pevně chaty veřeje, nad tebou v nocích o dnu pomsty sníval a v nebe skládal marné naděje? Proč, kniho děsná, zabloudila’s ke mně? Proč hrůzou minulou můj rušíš mír? Osudné lešení se zdvihá temně a ve sluch bije vzteklý bubnů vír... Pryč, obraze! – Meč katův blýská, blýská – Pryč, pryč! – Tvář halí slunce do mraku – Na věži tam se lebka k lebi stiská v potupný věnec – Vari, přízraku! Nadarmo volám. Vstříc mi z řádků plane jak rudý plamen každá písmena, a z listů sežloutlých mi k duši vane vzdech tisíců a kletba tlumená. I zdá se mi, že kol mých spánků vlají duchové všech, kdož četli v knize té, k veliké písni že mne vyzývají, jíž vypěl bych to hoře staleté. Bych spjal jak perly zlatou písně šňůrou těch exulantských slzí trpký žal, jenž k prsti rodné sněhem, ledu kůrou kdys při loučení žhavě pronikal. By pozůstalých odpor udušený, bol, jemuž nepřátel se rouhal smích, a valónskými bubny přehlušený hlas mučenníků, křivdě klnoucích; 6 by vše, co vřelo v utýraném lidu, ten tajný skřipot zubů, stud a hněv, než pod jařmem se sklonil v tupém klidu – teď rázem vyhřměl plamenný můj zpěv! Ó, předků duchové, já nejsem pěvec pravý, bych sestoupil v inferno vašich muk a hymnou vaší mučennické slávy překonal všední přítomnosti hluk. Již sotva pojme duše moje kleslá pradědů vzdor a sílu nezdolnou, jich dumy hrdinské i mužná hesla a víry jejich něhu plápolnou. Jak mnohý pravdy znak, váš idol svatý, jenž v bojiště vás vodil krvavá, teď vlaje vzduchem, přelud bez podstaty, jímž poesie leda zahrává. Náš věk se z vaší zůstalosti zouvá – rve dechem skeptického rozboru ty vetché třásně; ale mocně zdouvá až posud jeden z vašich praporů! Zda klesne též? Kéž zmizí s lidstva dráhy co prapor bitevní! Kéž zůstane co korouhev jen různá stejné snahy, v níž lidskosti znak svorně zaplane! Zda padne prapor plemenného boje? Či bude valiti k nám věky dál cizinský oceán vln šumných roje, jenž, předci nešťastní, vás bičoval? Vím jen, že v dětskou již mi duši tiskla své ostny rodu zdeptaného strasť a mnohou slzou z oka povytryskla, – že procítil jsem vaší trýzně čásť. 7 Že krev mi kypí do planoucích skrání nad knihou touto, do níž praděd psal své vlasti muka, hanbu, pošlapání a beznadějné duše hněv i žal. Vím jen, že svírám pěsť, že zrak se kalí, že hlava klesá v temné dumy klín a jak bouř daleká se ke mně valí zpěv pošmourný – – Zde pouhý jeho stín. 8 ZPĚV PRVNÍ.
Plna vůně, ševelu a třpytu jídelna dnes otců jesuitů. Se stěn vlaje rudých látek vlna oblačné jak spousty, jitrem vzňaté, a v ní slunka hrají nesčíslná – znaky řádu v aureole zlaté. Podlaha, jež kostky mramorové v mosaiku dvojbarvou si skládá, září leskem šachovnice nové; na ni oken světlý obrys padá, v němž tu tam obláček pestrý plove – stínů hra, již malba skel tam spřádá. Na podlouhlých stolů valném šiku sněhem leží jemná z Flander plátna, po nichž stříbro – proti otců zvyku – rozkládá dnes ruka sluhů chvatná; uprostřed pak alabastr bílý květů zvonce kol do kola chýlí. Velkolepé malby svěží záře vábí oko k hloubi refektáře. Na stěně tam v jarých barvách pálá svatební hod v Galilejské Kaně – mněl bys: život skutečný tam sálá! Zdá se ti, že nevěstiny skráně purpurem se nítí, blednou sněhem pode zraků snoubencových žehem, 9 že ruch zachvacuje hostí řadu i dav sluhů, kol se rojící, že tam hudec paličkami vzadu ze sna budí kotlů dvojici a kol něho dlouhé píšťaly stříbrné se plesným zvukem plní, že ret Ježíšův se šeptem vlní, kříse vína pramen ustalý – – Takých zázraků dnes třeba není otcům velebným. Jim v širých sklepích moře vína perlí se a pění k zavlažení hodů velkolepých. Dort aj! obrovský tu právě v dar otcům posílá don Baltazar. Sluhů dvojice dar nese stěží. Tvrze okrouhlé má divný tvar s baštou mnohou, cimbuřím a věží. Zvláštní posádkou se hemží kolem: jak by mravenčí byl ztekl voj cukrovou tu pevnosť, horem, dolem drobných podůbek ji plní roj. Znenáhla v tom postav lidských mraku po figurky mnohé tváři, znaku divák rozeznává vojsko černé odpadlíků církve pravověrné. Na bráně, v níž nad příkopu hloubí hradu most je zdvižen visutý, hlásní Cerynt s Ebionem troubí v pergamenů chomáč svinutý a kol kolem u praků a střílen ohyzdní se tovaryši kupí z heresie mrzké dávných dílen – gnostiků a manicheů tlupy. S jiným kacířstvem po sladké tvrzi přátelí se Valdensové drzí. Z okna Vykliff úšklebně rty špulí, v římse k Husi Jeroným se tulí, kolem věže v divotvárném věnci ztřeštění se vinou novokřtěnci, nejvýše pak zpupná čela chmuří Luther, Kalvin, Zwingli na cimbuří. Věže báň se končí globusem, na samé pak makovici její v šíji Koprníku Galilei s obrovským si zased’ tubusem. 10 Divně v středu nápojů a krmí, v síni otců, statných Říma branců, cukrářské plod fantasie strmí – křehká pevnost církve odřezanců. Překvapil dar zvláštní jesuity, vrtí hlavou, druh se dívá k druhu, až pak šeptem vyznávají v kruhu, že vtip nechápou, v tom daru skrytý. Však již hosty refektář se plní. Barvou všelikou a různým tvarem míchají se roucha v šustu jarém, jako bouř když záhon květů zvlní. Pyšné hlavy kadeřavých vlasů pnou se z límců sněžných, kruhovitých, nabíraných v nesčíslnou řasu, jako z květů báje obrovitých. Zlatem prošívaný, v divném třpytu, k tělům statným oděv přilehá, v něm pak mnohou spárou aksamítu plamenitý šarlat prošlehá. Lehké pláštíky jim s šíje vlají se stříbrným šperkem na pokraji. Mnohobarvá péra k zemi kanou přes klobouků střechu prohýbanou; s botou střevíc kordovský se druží, ostruha s hedbávnou bílou růží. A s tím světským pychem zápolí vedle jesuitské řízy tmavé hávy rozmanitých řeholí bílé, černé, hnědé, popelavé. Právě jako bouř když v sady duje, že se květ ku květu nachyluje, barvy mísí, rosa zevšad blýská: tak se vlní pestrá směs a k hlavě hlavu kloní, rukou ruku stiská, z davu pak, jenž v tlupách tu a tam šustí, hlučí, vítaje se, bavě, každou chvilku vzácný drahokam v rouchu, prstu svitne mihotavě. Otcové pak vzácných davy hostí vítajíce bloudí tam i sem, s pokorou zde, onde s důvěrností, s poklonou a sladkým úsměvem. 11 Ku křeslům již panstvo hbitě vodí – pořad mnohé rozpaky jim plodí. Vždyť ach! tolik moci, slávy víže kytice ta pánů bohatá: hrdý Valdštýn, z Lichtenštejna kníže, Michna, Martinic i Slavata, MadarrasMarradas, Huerta – jiní, jiní muži vznešení se kupí síní. Všechny sloupy mocné, hrdě vzpjaté, o jejichžto čela žulová vlády císařské a víry svaté podpírá se skvoucí budova, jež v té zemi po válečných šumech vypjala se na kacířství rumech. Jaký pohled na ty trůnu rady, sluhy církve, tlupy válečníků, ani kolem dlouhých stolů šiku sbírají se v šumné, skvoucí řady! Stýká se tu protiv na tisíc: Onde ve vyzáblou mnišskou líc hluboko své divé znaky vtiská fanatismus, jenž jí z oka blýská; ale vedle rudým kyprým rtem v tučné tváři jiný bosák lysý mlčky libuje si hříšnou zem, dokud nad ní révy hrozen visí. Obličej tu dvořenína hladký mžourá bystrým okem zchytrale, na rty tenké úsměv nutě sladký, an mu vojín tváře zvětralé, v jejíž drsné hrboly a hrany mnohé činy krvavé jsou psány, vypravuje, zpurný hladě knír, kam jej zanesl kdy boje vír. S Němcem rozvážným Vlach onde hravý, tuto Španěl s Valónem se baví. V divnou strakatinu pronárodů od nedávna panstvo české zkvetá – vždyť se sletli k bohatému hodu orlové sem ze všech konců světa. Ležíť kraj zde mrtvý, pošlapaný, uštvané jak zvěře zbitá kůže, s níž si mečem popluží a lány po libosti smělec řezat může. 12 Však-tě stálo mnohou trudu chvíli, nežli kacířskou tu kletou krev pod sekyrou, mečem proměnili v pyšný šarlat sobě za oděv, nežli hořké slzy exulantů změnily se v záři diamantů, jež tu blýská shromážděním četným ze spon, jilců, pošev, prstenů, krůpěje jak rosy sadem květným na jitřního slunce plamenu. Stojíce teď nad tabule vnadou, ruce spjali pod skloněnou bradou a hlas modlitby již sborem vane: „Oči všech doufají v tebe, Pane!“ Na katedru, která v síně rohu, kazatelně lehké podobna, na stěně se vznáší, v lepém slohu, jížto mnohá díla ozdobná v obrubu i krytby polokruh vyřezal kýs umný řádu druh, vystoupil teď novic volným krokem. Hocha toho jemná, bledá tvář, pod kadeří černou, s temným okem, jehož blouznivou teď tlumí zář dlouhá brva, – ještě bledším zdá se nad havem, jenž útlou postavu poukrývá v černé volné řáse. Plaše přeletl teď po davu jeho zrak a něžná ruka bílá pergaménů stůčku rozestýlá. S rozpačitým rtů se chystá chvěním, by dle zvyku, který zbožní otci i v den slavný ponechali v moci, kvas ten šlechtil bohulibým čtením. I čte již, jak v lůno české země padlo, rostlo navzdor sokům zlostným, až pak rozvilo se květem skvostným blahodárné Loyolovo sémě. Pohřížena v tupý bludů spánek kacířskými zem ta vřela kvasy, až jí přízně panovničí vánek na hruď chorou přivál zrno spásy. 13 Canisius, muž to vzňatý bohem, vnořil semo do kacířské půdy opatrně první základ chudý, na němž časem, po snažení mnohém, tato kollej nádherného lesku hrdé témě vznesla ku nebesku. „Procul esto canis!“ blud jej zdravil – však hus proklatou ten pes jim zdávil. Ba sám otec Ignatius svatý na své hrudi, k nové spásy vzniku, by blud český rozškubali klatý, vypěstoval dvanáct sokolíků. Dvanáct dělníků na spustlou roli z Říma vyslal – nové apoštoly. Na loži svém, těžkém u neduhu, libě mluvil v loučících se kruhu a v tom, zahlédnuv knih těžké břímě vedle poutníků, – „Ó malé víry! k čemu vám knih mrtvých plné míry?“ zvolal káravě. „Či Bůh jen v Římě? Onť vám skytne všude, čeho třeba, – tělesného, duševního chleba. Jediná vám kniha plně stačí: zde ten Gerson! Pilně čtěte ji, snažte se, ať noha vaše kráčí v Ježíšově stále šlépěji, nemiňte se nikdy jeho stopy a pak ze klopotné české žni odnesete mnohé zlaté snopy – církve svaté reci vítězní!“ Při těch slovech s lože k nim se shýbal, synáčky své objímal a líbal, žehnaje se dotkl jejich skrání. – Neslo zdar to svaté požehnání! Zkvétal utěšeně v kraji českém Canisiův květ, pln vůní nebe, a kruh příznivců vždy kolem sebe šířil valnější svých cností leskem: Jinoch jeden český, vzácných cností, chovanec náš, plný zbožné píle, samoten dlel v chrámě před svátostí na modlitbách kdysi pozdní chvíle. 14 Pojednou ach! vidí: blesky zžíhá monstrance se věnec, sluncem hoří a v tom světla nebeského moři andělských se křídel tisíc míhá, uprostřed pak na hostii sněžné pacholátko spatřil čaroněžné a hlas rajský: „Žádám,“ s hůry zněl, „abys tam, kde jsi, vždy býti chtěl.“ Porozuměv jinoch, první z Čechů Ježíšův podnikl svatý řád a v něm horlil do sledního dechu, – jitřenka to jasná pustých lad, za níž brzy v jarém vzešly svitu hvězdné davy českých jesuitů. Společnost pak naše v této zemi zvítězila nad odpůrci všemi. Marně zlobným direktoři slovem uhnětli ji – zkvetla v lesku novém. Odpůrců však hlavy zločinné klesly v prach – Laus Tibi, Domine! Svinul novic pergamén a kráčí tiše, skromně refektářem dolů, kde kol prostičkého nejzáz’ stolu věnec mladých soudruhů se stáčí. Ale panstvem ševelí to, šumí, s šeptem hlava ku hlavě se kloní. „Švarný hoch! – Jak pěkně čísti umí! – Jaký výraz! – Hlas mu stříbrem zvoní!“ Otázka kol chví se přitlumená: „Jakého ten mladík rodu, jména?“ Páter Sidecius k tlupě hostí nejbližších se sklonil v důvěrnosti: „V tovaryšstva náruč mojí dlaní uvedlo jej boží slitování. Bylo krátce po krvavém díle, v němžto světlá nebes královna laurem věnčila na Hoře Bílé katolická vojska rekovná, 15 kdy jsem jednou, v kollej naši drahou z vyhnanství se vrátiv, těkal Prahou. Ač jsem hrůzu zřel v ní vévodící, přec to zjev byl srdci lahodící. Meškalť duch můj v čase nedalekém, kdy tou sítí ulic klikatých prchali jsme před buřičů vztekem. Jak tu kacířský se blyštil pych! V davů jásajících pestrém moři brodili se v pyšném úboru na komoních bujných defensoři pod barvitým tlumem praporů, znaky, hesly mrzkými se skvoucích, jarním vánkem vesele se dmoucích. Mistři lživí, kněží nepraví, s biblí pod pážím, v ten hlahol plesný mísili svůj chorál rouhavý. A ten obraz políbení vesny zlatilo – ve výši lazurné zjasnily se věže pošmurné, zajásaly zvonů sborem slavným. I těm štítům domů starodávným rozhostil se v čela slunný jas, pod římsou se budil ptačí hlas. Pod svěžími věnci dívčí tváře klonily se z oken v úsměvu – všude bujný ruch a květ a záře! Jenom pro nás v tomto výjevu úsměv každý v pohrůžku se měnil a kam prchajících padl hled, pěstě mnohé zdvihaly se hned a hněv s potupou jen zuby cenil. Ale nyní... Jeseň zádumčivá nad truchlivým městem, pustým polou, rozestýlá mračna těžká, sivá, smuteční jak příkrov nad mrtvolou. Posupně se vetché štíty mračí a ty domy němé, uzavřené jako v úzkostech se k sobě tlačí. Žoldnéřů jen tlupy rozjařené s písní hlučnou ulicemi hýří, zbraní lomoz – bubny zevšad víří. A kam davy kacířů se děly? Kamo direktorů zástup smělý? 16 Kamo pýcha, hrabivost a vzdor? Hle! Jak stíny postavy se plíží schlípené tu onde, hlavy níží, a jen časem vyplašený zor v malomocném záští, strachu němém pod klobouku svislým kmitne lemem. Hle, jak tisknou se, by jejich zjev neupoutal pohled branné chasy, jejíž meče samoděk se tasí, kacířskou-li jenom zvětří krev. Jen se k domům přitiskujte blíž, hlavy uklánějte níž a níž! Jižtě vstává slunce víry pravé nad staré ty domy, kaple, týny a z těch ulic v záři plápolavé vyplaší vás navždy, bludné stíny! V takých myšlenkách jsem bloudil městem. Náhle v pusté místo bezlidné smích a váda s kostek hluchým chřestem zvábily mne s dráhy poklidné. Na vrch bubnu kostky metajíce tři tam sedí zpilí žoldnéři hledů zpurných, osmáhlého líce, pocuchaných brad a kadeří. V pozadí pak hmota neurčitá pod vojenským pláštěm poukryta na zemi se jeví. Vedle stojí hošík útlý, šestiletý as, v drahocenném patricijském kroji. Jak obláčky temné černý vlas pod karkulkou sinou, řásnou splývá, s níž se péro sněhobílé kývá. Blankytové řásné sukně kraj obestýlá sněhem hranostaj. Ba ni dýka něžná, míšek hravý za ozdobným útlých boků pasem s hojných drahokamů různým jasem neschází mu do panické slávy. Na prsou pak jemně vyšitý v bílé roušce, hustě nabírané, okázale bludu symbol plane – prostý kalich z rudé dykyty. Ač pod okem tmavým v líčku bledém jako rosa v bílém poupěti žal se jeví skvoucím slzy sledem, přec i vzdor v tom oku viděti, 17 kteréž z pod obrví jemného škaredě se na žoldáky vzpírá – ho! již z očka toho temného malý dravec kališnický zírá! Roztomile slušel háv ten panský něžné podůbce, že budil ve mně zalíbení kacíř filigranský. Chvíli na robě jsem zíral němě, naslouchaje hádce Valónů, kteří hry své vděkem opojeni přeslechli mých kroků blízké znění a los metali teď o sponu, poutající hochu k čapce něžné stříbrným pazourem péro sněžné. Posléz puzen tajným vnuknutím přistoupil jsem k hráčům. Oči vznesli překvapeni. Kostky leknutím z chvějících se rukou k zemi klesly. Patrně tu hrubě překročila chasa jará dovolenou mez, svědomí jich, trochu zdivočilá, rázem probudil svým zjevem kněz. Ať se Valón zove hlavou vzdornou – před knězem ji chýlí s úctou vzornou. Čí to hošík? – tážu se jich přísně. Vykoktali odvět ze své tísně, že to nevědí, že z loktů chůvy kolem jdoucí vyrvali to dítě. A kde ona chůva? Rozpačitě zraky sklopili a bez výmluvy s úšklebkem pak vrhli pohled stranný na plášť vetchý blízko rozestlaný. Ve zlé předtuše má noha zdvihla okraj pláště. Pod ním mrtvá líc v temné spoustě rozpoutaných kštic nad hrudí se obnaženou mihla pěkné děvy – – Pochopil jsem všecko. Pohledem jsem přísným brance káral a jal v náruč vzdorující děcko. 18 Soucit hluboký se ve mně zháral, hlas mi velel v duši rozechvěné, bych to ptáče, hnízda pozbavené, církvi svaté v náruč teplou vložil a jím kdysi boží slávu zmnožil. Bez překážky odnášel jsem robě pod svým pláštěm, vzlykající tiše, usnuvší pak v teplu měkké skrýše, v naši kollej – k příští její zdobě. Smazána je zcela v dětské duši památka dnů zašlých; jedva tuší, že kdys mimo kollej tuto dlelo. Otec jeho – rektor, církev – matka. Těšíme se všichni z pacholátka, jehož srdéčko se otevřelo záhy nadpozemské záři spasné, jako slunci poupě čarokrásné. Jeho ducha, srdce hojný skvost utěšenou věstí budoucnost!“ Rektor Beskovius dodal k tomu: „Z dětských let mu jenom pozůstalo jméno Václav, jímž se samo zvalo, když je páter v loktech přines’ domů. 19 Nikdo k němu nehlásil se posud; – však jsme v tají vychovali juna, by snad otec kacíř z církve lůna zpět jej nestrh’ ve svůj děsný osud. Však sám nejedno jsem vyrval robě z rukou otce, z matky objetí, zatvrzelých ve kacířské zlobě a ni prosba mne ni prokletí ni slz řeka, jež mi ruce myla, nezdržela od spasného díla.“ Don Huerta na to, máchnuv rukou: „Milosť s kacíři?! Pa! Jděte na ně s pobožnosti harfou libozvukou – k uším za vděk přitisknou si dlaně. Kázání jim v srdce jenom vchází, když ho rachot bubnu doprovází, a zář pravdy nejlíp si je získá, když meč nahý do oka ji blýská. Touto zásadou jsem vždy se řídil a žeň za to přebohatou klidil. Bez chlouby dím, že jsem v této zemi více duší ďáblu vydral směle za tři léta, než po žití celé Kristus Ježíš s apoštoly všemi.“ „Pravdu svatou don Huerta řek’,“ přisvědčil mu Přibík Jeníšek. „Takto nejsnáz dospějeme k cíli – dokázal mi skutkem thesi tu: Jako křemeny hle! tvrdé byly lebky domažlických husitů. Darmo mnichy k misiím jsem vozil, marně žádal, domlouval a hrozil a již naděje se málem vzdal. Tu když jednou, v této síni právě, zbožných otců malvaz při zábavě přátelské mi jazyk rozvázal, donu Martinovi jsem se svěřil. Ten mě hledem posměšným jen změřil a řek’ chladně: „Pět set žlutých v sázku, za týden že zbavím bludů všech tvrdohlavou domažlickou chásku!“ Přijal jsem tu sázku na pospěch – –“ „A já“ –já –“ vpadl don ve hlučném smíchu – „vzal jsem houfec nizozemských hochů 20 a jim uzdu popustil jen trochu –: za den svlékli Domažličtí pýchu, odpřisáhli blud svůj proklatý a pan Přibík klopil dukáty – –“ „Pravda vše – až na to klopení,“ praví Přibík, hladě kníry dlaní, pod nimiž se v chytrém usmívání vlní rtové vínem skropení. „Jak?“ don Martin zvolal u nevoli, „Cožcož jich nebylo tři plné stoly?!“ „Ovšem, bylo – nikoli však mých! Musilyť je platit – s žalem sice – obrácené tebou Domažlice.“ Don Huertou otřás’ hlučný smích. „Tak tak, hochu! Hoden’s mistra chvály!“ S ním se všichni k slzám rozesmáli. „Však co značí,“ Michna zvolal nyní, „tento divný dort, ten sladký srub, v němž se hemží bludu paladýni? Takou lahůdkou ať Belzebub zakončuje pekelný svůj kvas!“ Pousmál se dárce Marradas, o číš meče jilcem pozazvonil. Aj, tu z dortu zazněl trouby hlas, vytažený most se rázem sklonil, 21 do kořan se brána rozletla, a hle! z nitra cukrového stanu postava se drobná vypletla před žasnoucí zraky kněží, pánů. Udivení rozlehl se křik: Bylť to živý směšný trpaslík, v ďábla převlečený bujným vtipem. Fantastické roucho sterým cípem kývalo kol postavičky chudé od hlavy až po střevíčky rudé, v čele pak se vilo růžků dvé z opeřené čapky krvavé. Tak tu v kole hodovníků stál s počerněnou, šklebící se tváří, klíče nesa rudém na polštáři, až pak, ukloniv se dvorně, prál: „Dosti dlouho v této bludu tvrzi svaté církvi klad’ jsem odboj drzý. Dosti dlouho v různém šalby cviku s vojskem heretiků, schismatiků zbraní lži a klamu, liché vědy, šíp svůj noře v pekla steré jedy, ba i bibli udělav si štítem, vzdoroval jsem pravdě v boji lítém. 22 Však již vidím, že svou celou zbrojí křehká pevnosť bludu, rozkolu proti církve moci neobstojí, po marném že padne zápolu v mečů vašich bohatýrském kmitu, v bystré palbě otců jesuitů. Protož její klíč vám k nohoum skládám v číré pokoře a slušně žádám: Snězte již, co zde váš vidí zor, tyto husity a luterány, tyto kalvinisty, zwingliany, novokřtěnce, bratří českých sbor, s celou tvrzí bludu vydobytou, bez okolků, s chutí náležitou!“ Smích a tleskot odměnou byl čertu, za nímž dort hned kacířský se shroutil, a don Baltazar co strůjce žertu sivý knír si spokojeně kroutil. A již víno, v pohárech se rdící, poč’lo stoupat do zjařených lící, jiskrou hrálo v oku veselém; čilejším vždy ruchem, ševelem sál se plnil; mnohý knoflík zlatý břichu uvolnil háv těsně spjatý; mnohý pohár převržený zvonil; mnohý leb se povážlivě klonil; hlučnější vždy hovor síní šuměl; a již vynikal jen rázný hlas, jímž don Martin Huerta hřmít uměl a don Baltazar de Marradas. Náhle v plochu ozdobného křesla obrovitá postava se vznesla, s vlasem havraním a bledou lící, s divnou v očích září plamennou. Jako mráček západem se rdící, rudý pláštík vlál jí s ramenou; rudý měla kabát, nohavici, jejichž četnou spárou prohledal nach jen tmavší; mocné ve pravici pohár s mělnickým se pozvedal. Byl to Verdugo, jenž ze svých statků, za seč bělohorskou obdržených, k těla božího sem přijel svátku, by se bavil v kruhu přátel ctěných. 23 Stál tu, jak by přioděn byl v krev, a hned upoutal vše jeho zjev. A jak před bouří, kdy mrtvé snění nepohnutou, tichou nivu jímá, však se zdá, že v tomto utišení příští bouř již utajena dřímá: tak tu náhle bez pohnutí v sále panstvo sedí ve hrobové tíši, však již ret se ladí k bouřné chvále a dlaň stiská ku přípitku číši. Oči všech tu bez ševelu tkvějí v bledém Verdugově obličeji, na číši, již ruka jeho třímá, na rtu ohnivém, jenž nyní hřímá: „Verdugo jsem! – Však mě všichni znáte. Kata značí španělské mé jmeno – však chci katem zůstat neproměnno nepřátelům vládce, víry svaté! Víte všichni, jak jsem kdysi divě na Bílé tam hoře mečem mával a sám Ferdinand že milostivě za korunu českou dík mi vzdával. Voják vykonal své dílo k chvále; nuž, vy kněží, politici – dále. Pro mne není brk; jsem přítel meče a rád tam, kde krve řeka teče. Leč v té zemi dosti rukou naší cedilo již krve zbujné plémě; – teď nech stíny od čela nám plaší krev ta rujná samé české země! Tato krev, jež v záři rubínové perlami nás ku rozkoši zove, již tu vznáším v opěněné číši na oslavu církvi, králi, říši! Nechať nad tou zemí svatá víra navždy spasnou náruč rozestírá, ať jí nikdy pod vítěznou patou nevztýčí už blud svou hlavu klatou, ať nám dlouho Ferdinandus žije a laur ještě mnohý v kadeř vije!“ 24 Úžasná teď bouře v sále širém pozdvihla se za těmito slovy; postav směsice se pestrým vírem odevšady hrne k Verdugovi. Dupot sterých střevíců a bot, překocených nádob třesk a hřmot, šustot rouch a rukojetí cinkot o kovové pásy, ostruh břinkot, lomoz křesla, upadlého kdesi – snoubí se tu v pusté zvuků směsi. Jako příboj vln se valí hlavy v sále, rudou látkou obepjatém; roucha řeholní a panské hávy vlají, trou a míchají se chvatem. A v té spoustě rozličného kroje zrakové zde svítí, hrajou žární, jako mušek světlonosných roje v lesa větvích jižní nocí jarní. Uprostřed pak s číší ve pravici Verdugův se vznáší rudý zjev nad pohárů zlatých blýskavicí, v nichžto kypí rudá hroznů krev, o sebe ty číše třeskem znějí a rty steré ohlušivě hřmějí: Vivat Ferdinandus, miles Dei, ensis Romae, clypeus fidei! 27 DRUHÝ ZPĚV.
Nežli hod se zjařil révy mokem, novicové, po tichounku vstavše a dík všehodárci zašeptavše, z refektáře vyšli vážným krokem. Volný čtverec ve svých budov lůně ponechala kollej pochmurná, plný listů šeptavých a vůně, kamo klenba nebes azurná volně můž’ svou září pronikati, rozsévati kvítím zlatý pel, se stíny se hravě potýkati vážných budov, asketických čel. Tritona tu mramorový ret k nebi chrlí jasný vodomet; na každém pak rohu toho zřídla andílek rozpíná bílá křídla a tu vláhu rozprášenou s hůry s úsměvem si chytá do lastury. [28] Milo dlít na stupních vodojemu v stínu kaštanů, jež kloní k němu lupenů svých jasné vějíře, když z těch listů smaragdové skrýše bělorůžné pýří klesá tiše v zanedbané listy brevíře. Jak tu často snivý novic bledý,bledý v zadumání sponkou knihu spíná, modliteb a žalmů, svaté vědy, důtek sebetrýzně zapomíná, a tvář pochýliv do jemných dlaní, v luzném snění, jež ho náhle jímá, vody jen a listů šepotání a včel bzukot nad záhonem vnímá a sní o širokých, volných ladech, o hvozdech a čarokrásných sadech, až pak s povzdechem se budí, vstává, – s čela uprchá mu snění vděk – blízký trávník, jímž se promodrává Ježíšovo jmeno z pomněnek, připomněl mu řád, jenž slávu boží i tou něžnou nezabudkou množí. Tamo noviců se temné tlupy odebraly z šumu refektáře; v párech bloudí, v zástupy se kupí – se rtů klesá pouto, chmúra s tváře. Divno mezi záhony je zříti podoby jich útlounké a směrné, jež se chvějí pestrým davem kvítí v temných řízách jako stíny černé. Líce však tou září jasně tají a smích na rty sedá ku posledu – srdce douškem plným užívají krátké, sladké chvíle bez dohledu. Jenom Václav s nyvým sněním v oku hlavu klopí po soudruha boku. Marně druh ten, líce pouchřadlé, s kadeřavě svislým plavým vlasem, s rýhou v čele, pod nímž oko vpadlé v divný blesk se zažehuje časem, marně sem i tamo hovor vede, ba rty svoje k žertu nutí bledé, – Václav nenaslouchá, nepohlíží ve tvář jeho, hloub jen hlavu níží, 29 až pak soudruh starostliv se táže, co mu chmuří zrak, co jazyk váže? „Nuže, buďsi, Konrade! Hruď svoji tobě odhalím.“ A Václav druhu rámě stiskl v divném nepokoji, z junů ostatních jej táhna kruhu, ze slunného kvadratury sadu. Do sloupové chodby, plné chladu, a pak schodů bludištěm se bral vzhůru s ním ve vyšší patra domu, kam hluk refektáře dozníval jen jak ropot dalekého hromu. Tamo chodba podél stavby celé chodník tvoří nevídaně dlouhý, v jehož dlažbu mramorovou stele četné okno hravé světla prouhy. Klenutím se táhne za ozdobu maleb hojných řetěz, umně spjatý –: postupem ti od kolébky k hrobu Ignáciův jeví život svatý. Chodby klid, posvátnou náladu, teď krok spěšný obou přátel ruší a již Václav šeptem Konradu odhaluje celou svoji duši. „Ondy jsem za otcem rektorem v dar nes’ Huertovi obraz svatý na Hradčany. Když pak do komnaty s důvěrným se brali hovorem, za palác jsem zašel v pyšný sad, kterýž tamo sterým nad záhonem stromů vzácných rozestírá chlad po úbočí stupňovitým sklonem. V tato místa vnady opojné ode branky paláce se níží mramorové schody podvojné s nízkou, zdobně prolámanou mříží; dvojité ty schody po stráni podivně se splétají a kříží, v stálém rozchodu a setkání tu se vzdalují, tu k sobě blíží, až pak dole v jedno splývají k tůně zastíněné pokraji, 30 jejíž hladinou, kde labuť plove, leknín stele terče smaragdové. Po těch stupních zamyšlen jsem bloudil. V objetí pak jarní přírody vůní květů v duši mou se loudil pocit nevýslovné lahody. Kamo pohled padá – ze záhonků stébla zelená mi šinou vstříc růžných, bílých, modrých na tisíc kalichů a rolniček a zvonků, v nichž se rosa skví a křídla bílá motýl hravý lehce rozestýlá. Schodů mřežovím se svlačec krade lichotně až k lemu šatů mých a kol sošek mladý břečtan klade krunýř šupin jasně zelených. Trpasličí stromky u zábradlí oděly se ve sníh květů padlý. Ba i vzadu v pyšné domu stěně, po níž černé kresby rozesety, hustý špalír broskví utěšeně červenými hojně protkán květy. A když přes okraj zdí zubatých zrak se svezl, z nenadání kles’ ve vikýřů vzdušných, špičatých a střech žlábkovaných divnou směs. Pavlačí zřel rozmanité zjevy, v oknech květiny a hlavy děví, a když dále těkal v dumání, slévala se krovů spousta v dáli ve střech moře, z něhož vyvstávaly věž tam za věží, báň za báníbání, a již v slunném vzduchu přede mnou jakby rouškou průhledného zlata s plnou velebností tajemnou zjevila se Praha stověžatá. Na pravo pak Petřín za údolem stromů vrchol vznášel nad vrcholem, ustrojený v jara květnou něhu, jako vlny smaragdu a sněhu. 31 Obraz ten mě takým kouzlem jal, že jsem po stupních spěl bystrým krokem k pavilónu, jenž se výše pjal, bych tu krásu plně objal okem. Budovka to byla okrouhlá s divnou střechou cihel žlábkovitých, pod níž ze stěn, révou polo skrytých, vyhlédala okna podlouhlá pestrou září různobarvých skel. V myšlenkách jsem k pavilónu spěl, až tu náhle, přiblíživ se k němu a zrak pohrouživ mu v nitro maní, stanul jsem a na zábradlí lemu opřel tělo chvějící se dlaní. Stojím nehnutě – rty jedva dýší – hledě v otevřenou tuto skrýši. Mnohobarvých oken pestrý svit nitro kouzlem báječným jí strojí jako kněžen pohádkových byt – a jest princezna tam věru dvojí. Jedna sedíc v křesle zlaceném na lenochu hedbáv nazpět kloní pyšně hlavu, kolem níž se roní rusá kadeř hojným prstenem v objemného límce cípy bílé; zlatohlav, jenž po údech té víle v četnou řáseň ozdobnou se třepí, útvar těla jeví hrdolepý. Viz tam na stěně tu madonnu v rouše zlatém, s lící směrně plnou, kol níž sklání nesčíslnou vlnou kadeř zlatá skvoucí záclonu, k ní tu děvu přirovnat bych směl, kdybych nebyl v stínu řasy dlouhé jarý záblesk světské tužby pouhé místo hvězdných třpytů uviděl. U nohou jí na stoličce zdobné druhá dívka sedí. Levá dlaň ztápí prsty růžně bílé, drobné,drobné do kadeří temných, – útlou skráň o koleno družky opírajíc. 33 Druhá ruka lehounce se sklání, na plano se snivě probírajíc ve stříbrné, mohočetné struně jakés loutny, složené jí v lůně. Zpět ji věrně kouzlí vzpomínání! Štíhlejší je družky, mladší věkem, skromnější ji kryje ozdoba; avšak lahodnějším dýše vděkem zjev ten něžný – jara podoba. Zelený šat jemný, s růžným nitrem rozstřižených, svislých rukávů, puklých poupat budí představu, z nichž se růže derou vesny jitrem. 34 A jak růže právě rozvilá, ovanutá dechem nachu jemným, usmívá se líce spanilá, objatá snem blaha přetajemným. Jako hvězda z jarní noci klínu vyhlédá zrak temný z řasy stínu. Však ne půvab severního máje, jiné jaro v ní se vtěluje; vesna-tě to dalekého kraje, kde zem slunce žhavěj’ celuje: oči takové jen slunný jih umí zažíhat ve stínu víčka, s takovýmto žárem snoubit sníh cudných skrání, nevinného líčka. Chtivě hledím na prstíky její, jak se na stříbrných strunách chvějí, a mním věru, že ten celý svět sladkých bájí, tajných blažeností, jež zem jarní ve svých prsou hostí, o nichž snívá porosený květ, o nichž břízy šepotají mladé, když se Zefýr lupením jich krade, jimiž září mladé srny zrak z bujné houště zjařeného lesa, bzukotem co hmyzu tiše plesá, skřivánkem co jásá do oblak, že ten země dithyramb, jejž něm člověk duší rozechvělou vnímá, – v této loutny ňádru vzedmutém a v těch strunách mihotavých dřímá a že čeká zakletá tam píseň, až těch prstů spasné dotknutí vzbudí ji, až tonů perutí vyprostí tu sladkou citů tíseň. A hle! ponořila prstů běl do těch strun a rojem libých zvuků třepetavý kov se rozechvěl. Naslouchal jsem v rychlém srdce tluku, jak ty struny, pod hebkou se dlaní proměnivše ve slavíků sbor, hlaholily v luzném rokotání. Sám té družky hrdopyšné zor pozastřel se nyvě řasou dlouhou při strun oněch vábném souznění, provanutém divnou lásky touhou, milostného dechem blouznění. 35 A k nim přidružil se krásný hlas, jaký neslyšel jsem po ten čas. Španělskou jsem píseň podle znění řeči poznal: přec ta slova cizí mněl jsem chápat v mocném srdce chvění a jich kouzlo z duše nevymizí. Když pak dopěla, když jemně, zvolna struny zvuk se utajil a ztich’, hlasný povzdech něha sladkobolná v odvět vynořila z prsou mých. Vzdech ten spáchal na vetřelci zradu. Leknutí mrak stele v oči moje, ale slyším vykřiknutí dvoje, křesla šramot, loutny znění v pádu. A když v pavilón se vracím zrakem, vidím hrdou postať na prahu, blesky pyšných hledů, čela mrakem kárající moji odvahu. Zřím, jak přes rameno její skrytě něžné hlavinky zrak velký, tmavý na mne pohled metá ostražitě, zvědavý půl, z pola ostýchavý. Stojím v rozpacích jak hříšník bídný, coufaje jim koktám vysvětlení – tu se zloba zlatovlásky mění v úsměv laškovný a pokyn vlídný. Musím vejíti do vábné skrýše; okno rozemkly tam do kořan, abych rozhledem se kochal s výše, jenž mě vábil v dívčí tento stan. Ba, i haluz, osněženou květy, úslužně mi mladší stranou šine, čtveračivě sešpulujíc rety. Ale darmo z blízka, dáli kyne velkolepé město věží sterou; nádherný ten obraz rozplývá se před mým okem v mlhu pustošedou, z níž tvář vděků jarních usmívá se. Starší děvy hled mi v křeslo kynul, bych si po procházce odpočinul. Naproti mně blahosklonně sedíc, ve škádlivém na mne úsměvu z brvy lehce přimhouřené hledíc, pohrávajíc s třásní oděvu, 36 z něhož bílé střevíčky se kradou, s růží zlatou, přes sebe se kladou, bavila mne volně věcí sterou; však mnou málo bylo uslyšeno: zvěděl jsem, že Marie má jméno, don-Huerty nevlastní je dcerou, z hrabat Multánských že vzešla kmene; že don Pedro, don-Huerty brat, v plném květu bohatýrství zvad’ a že siroty jím zůstavené náš don přijal ve svou záštitu; z těchto pak že svorně s ní tu žije, jako rodná sestra, Ignácie. Pod žhavějším leskem blankytu, kde květ granátový nachem hoří, na skalině mezi kaštany bílým stínem obráží se v moři pyšný klášter, hojně nadaný. Tamo v posvátném prožila míru Ignácie svoje dětská léta, mezi tím, co Pedro Řím a víru mečem slavil po všech koncích světa. Umí odtud španělsky a vlasky, hudbě rozumí, je moudrosť sama a zná latinsky též hovor lásky zapřádati: Amo, amas – ama! Dál tak štěbetala v bujném smíchu: „Nedáváš-li víry mojí chvále, sám ji zkoušce podrob: Ala, alae – amo, amas – Či se bojíš hříchu? Či snad latiny tvé kalný pramen učí jenom: Amen, amen, amen?!“ Byl jsem v rozpacích. Vždyť po tu dobu ni můj stín se nevkrad’ v dívčí kobu, nikdy s děvou neprodlel jsem déle. Nesměle jen k Ignácii vzhlížím; vidím, jak se červánek jí stele čarokrásný obličejem svížím, a jak líce rozpačitě sklání nad urvané snítky květný pel, jevíc při tom v stoudném pousmání pod růžovým rtíkem zoubků běl. 37 Otce rektora v tom z dálky hlas zaslechl jsem, opustil je chvatem. Odtud dívky nespatřil jsem zas, avšak stále v srdci, touhou jatém, jedné chovám obraz lahodný. Její podobu duch stále přede ve vzduch kolem, v tyto stěny šedé, v listy knihy, v myšlenky a sny. Cítím, Konrade, v tom srdce tluku: že tam lásky tajím slasť i muku.“ Jinoch domluvil. Druh jeho mračně pokáral jej, v zem se zahleděv: „„Ďábel obchází jak řvoucí lev, po záhubě lidských duší lačně. Tobě v roucho vábnější se zavil: v dívčí půvab, krásných očí dvé – nedej, aby hříšný plamen ztrávil bohu zasvěcené srdce tvé! Zašlap hmyz, jenž v poupě to se plouží, jež má rozvíti se v růži cností; v pobožnosti tůň je celé vhrouži; – navrátí se s rosou nevinnosti. Modlitby se zacloň svatým štítem před vidiny této svůdným třpytem!““ „Ó, ni modlitba jí nezaplaší! Pravda, že jak myrrhy vonný mrak na perutích modlitby se vznáší myšlenka má často nad oblak, že tam zraky ztápím oslněné v neskonalou slávu božích sídel, andělské zřím kůry rozvlněné mořem nekonečným sněžných křídel, k trůnu božímu tam skláním hlavu, v mučenníků nespočetném davu, světců, světic, božích vyvolenců, hrdin jasných církve vítězné – však tu náhle z andělských těch věnců jeden kvítek krásy líbezné, jeden anděl, jitřním na oblaku, na ostrůvku růžném světla moře do strun zlatoskvoucích prsty noře, ke mně vznáší něhu temných zraků z noci kadeří, jež zdobí vděk porozvitých růže poupátek. 38 Děvice mi drahé jeví líc, náruč hebkou rozpíná mi vstříc, a já v náruči té blahodyšné nazpět klesám – nazpět k zemi hříšné!“ „„Blasfemie hrozná! K nebes kůru přidružovat smrtnou postavu, bídnou bláta pozemského stvůru a snad zítra červů zábavu. Rozpadne se v popel zlaté bůže, než mu láska věnec douvije; na umrlčí lebce zvadlé růže – totě všechna zemská poesie. Láska – pravíš? Bídným těla chtíčem zvu ji lépe, v liché básní zdobě; umrtvuj to tělo postem, bičem – hříšná touha svěsí křídla obě.““ „Marno všechno. Večer v pusté cele bičuju se krutě důtek ostny, až krev splývá po trýzněném těle; ale v uchu nápěv přemilostný stále zvučí, jak jej prsty drobné vyloudily tehdy z loutny zdobné, když pak v lože kladu čelo vzňaté, andílků tu roje nad ním hrají tento nápěv na housličky zlaté a jím ve spánek mě kolébají.“ Stanuli teď v okně. Dlouho zřeli v město velkolepé dumavě, jehož věže nesčetné se rděly v nachu večerního záplavě. Václav okem roztouženým stíhal Hradčan zubovatý zlatý stín, jenž se vzadu na obloze míhal. Konrad zahleděl se v řeky klín, v kamenný pak most, jenž přes ni pjal mnohé oblouky, soch řady stmělé, až se na věž hrdou zadíval, strmící tu chmúrně v mostu čele, ana poslední teď slunce zář zlatem kreslí v tento kolos tmavý nakupených tamo sošek hlavy, – znaky divné, – matnou králů tvář 39 na výstupku pod korunou skvoucí, – divné krabuše s železnou mřeží, na rožních tam připevněné k věži – – Náhle s bleskem nenávisti žhoucí Konradův se zor s těch košů smek’ a ret zlý mu skřivil úšklebek. „„Pohleď,““ zvolal, „„jaké vzácné hosti má tam z Michalovic Bohuslav – na koš jeho v něžné příchylnosti ptáků černých usadil se dav. „Černé ptáky“ kdysi štvali zlostí – nyní u samých je mají hlav! – – Ba, toť on. – Znám každičkou klec: Jesenius tam, zde Budovec –““ „Pojďme již! Zvon ku modlitbě zove!“ vzdechnuv soudruh do řeči mu vpadl. Krok jich zazněl v dlažbě mramorové a stín klenbou obrovský se kradl. 40 TŘETÍ ZPĚV.
Člunů řada kolébá se hravě jako hejno kačic po Vltavě. Nyní klidně podle sebe plují, teď se opozďují, předstihují, rozptýleně brázdí vody jas a v šik těsný sbírají se zas. Ale v hemživém těch člunů roji noviců se veze klidný sněm, bledých lící, v temném řádu kroji pod páterů vážným dozorem. S vody šplýchotem a ševelem snoubí se jen tajné šepotání, chvílemi pak přes lodice lem do vody se ruka lehce sklání. A tu z proudu, v němž se juná dlaň lichotivě probírá a houpá, blahý pocit osvěžení vstoupá v údy malátné a žhavou skráň. Pohled tiše vnímá vody vděk, jak tu jiskrou nesčíslnou plane, ryzím zlatem s dlouhých vesel kane; zelený jej těší ostrůvek a roj bílých obláčků, jenž plove po blankytném nebes klenutí, jako v jasné tůni azurové rozptýlená pírka labutí. Blahé city, mocně rozvlněné kouzlem těchto zjevů, teplou vesnou, povytryskly z hrudi přeplněné marianské písně notou plesnou. 41 A jak by ten zpěvák v duše hloubi soudruhům byl vzbudil pravou strunu, teď hlas druhý, třetí s ním se snoubí, jiný vpadá z vedlejšího člunu a již s pozdviženým k nebi zorem zajásal tu píseň zástup celý; nad vlnami slavným, plesným sborem „Salve,“ zaznívá, „regina coeli!“ V písek břehu zobáky své vryla člunů družina, kde tlupa stromů tmavé krovy dřímavého domu zelení svou jemnou lehce kryla. Za ním širý, utěšený sad vábí v rozložitých větví chlad ku záhonů pestré nádheře; nejzáze pak vrchu slunná šíje hrboly své kamenité kryje pod zelené vína kadeře. Kdysi vládla v rozkošném tom sadě Mar’je z Pernštýna, kráska jará, rodem byvší Manriquez de Lara. Což by mohly v šepotavé zradě vyprávěti tyto stromy stinné o výjevech vábných doby jiné! Jak tu často v pěšin jemném písku, vinoucích se v trávník sametový kol ostrůvků květoucího křoví, při šelestu hravých vodotrysků, při slavičím hlase mandoliny k bokům paní, krytých zlatohlavem, páni ve španělském kroji tmavém tulili se jako k zářím stíny. Kterak časem za soumraku léta tento vodojem, kam žluté listy nyní podzimní jen vítr metá, vítal druhdy ve svůj křišťál čistý jemnou vlnou, toužebně se chvící, nožky plaché opojivých vnad, váhavě hloub’, hloub’ se sklánějící po mramoru stupňů v libý chlad, bělejší, než labuť jeho snivá, než květ leknínu, jenž po něm splývá. 42 Jak ten brod se věsil perlou hojnou na kadeří světlý, temný vděk, vymršťován dlaní nepokojnou zápolících v žertu rusalek, kterak růže, vonné jejich střely, pokryly klín jeho rozechvělý... Nyní zbožnosť otců dechem vřelým, čistým provívá těch sadů krásu, kteréž kněžna prstem zkostnatělým v dar jim připsala pro duše spásu. Satyr s flétnou, Amor s lukem svým omšeni se kryjí v listů směsi, před níž socha světce hlavu věsí, líbajíc kříž retem kamenným. Do skalisek v houští zbožná dlaň jeskyni si zasmušilou vryla oltářík tam vytesavši, naň šklebící se lebku postavila, kde teď, klekna do vlhkého mechu, v nerušené novic samotě rozjímati může v žalném vzdechu o pozemských věcí nicotě. 43 Po těch sadech rozptýlil se nyní zástup noviců, by po svém užil sporého chvil volných dobrodiní. Tu se hlouček temných postav združil, tamo samotář jak stín se hříží do pestrého kvítí, v zeleň svíží. Podél stezek revízové houští mnohý nedozrálý hrozníček jako růženec již k zemi spouští smaragdových drobných perliček. Každému kol kolem stromu, keři plod již mladý ukryt pod kadeří, však jej barvou od listnatých skrýší pohled zběžný dosud nerozliší. Růže spanilá již mocí jarou z těsných poupátek se dobývá; zeleného krovu hojnou spárou v milostném se vděku zardívá. 44 Václav uchýlil se v sadu kout nejzazší, kde houští zdivočilé z větví směsi, břečťanových pout v úkrytu mu splétá loubí milé. Balvan, pláštěm postlán mechovým, s kapradiny jemným krajkovím sedadlo mu v šeru stinném skýtá; před ním za zbortěnou sadu zdí, na níž růžemi se šípek rdí, svatovítská věž tam v dáli svítá. Zde klid vábný. Kdys jen z medných zřídel včelka bzučíc v oul se navrací a jen motýl z rozestřených křídel oko pestré k němu obrací. Tuto Václav, vzdálen jarých druhů, pochmúrného otců dohledudohledu, v milostného snění čarokruhu zpomínky zve v tichou besedu. K Loretě zas v duchu volně kráčí. S obou stran tu domů vetchých řad do ulice pošmourné se mračí, příčních oblouků v ně stele chlad. Shůry vstříc mu stoupá vahavě čtvero sluhů v pyšné úpravě s nosítky, jež báječně se třpytí. V jejich stěnách zlatých dokola vykládané mnohobarvé kvítí ze skla benátského plápolá. A roj úbělových amorů drobných, zlatokřídlých v jarém spěchu po stěnách se hemží nahoru na baňatou pozlacenou střechu. Na temeni jejím oblém pak se všech stran ty postavičky něžné v hemživý se tlumí bílý mrak, z něhož jako z mořské pěny sněžné lásky bohyně se vznáší nahá. Však po lýtkách k bokům opojným rozptýlen jí předvoj bůžků sahá, tak že hemžením tím výbojným částečně jen divný půvab svítá; jednotliví smělci dospěli až po bílá ňadra nepokrytá, ba z nich jeden nejvíc protřelý 45 na ramenu oblém s lukem vzpjatým do daleka míří šípem zlatým. Nosítka se zvolna k němu blíží. Oko jeho v hedbáv růžový nitra jejich nesměle se hříží – – Kdo směs citů jeho vypoví, když z nich oknem, ježto zpola kryje lehká záclona, mu vzhledla vstříc z nenadání známá dvojí líc: Mar’je hrdé, něžné Ignácie?! Poznaly ho. Mar’je v úsměvu rtoma hnula; vějíř její letem pozdravil jej drahokamů vznětem, mihnuvších se v lehkém záchvěvu. Stoudně pochýlila Ignácie obličej svůj nachem rozžatý, jejžto modrý baret cípatý, perlou poset, v záhyby své kryje, – něžná hlavinka v té zdobné řáse fialince rosné podobá se. Minuly ho. Za nosítky zíral, z jejichž okna vějíř laškovný vykloněn se ještě rozestíral, – až zjev dole zmizel čarovný. Ale dále ulicí se bera, stále viděl obraz vděků milých, kynoucí mu z posupného šera oblouků a domů zasmušilých; hlavu, klonící se rozpačitě pod baretem modrým, v perel kmitě, líbeznou tu živou violu a tvář její v cudném plápolu... Božího pak Těla obřad slavný po třetí mu zjevil obraz její. Řád, ve službě boží neunavný, oltář vzácný zřídil před kollejí. Obestlán jsa drahých látek šatem, zaskvívá se celý stříbrem, zlatem. Sterých květů milokrásným tvarem, stobarevnou pýchou záhonů příroda tu jarní vonným darem tvůrci svému vzdává poklonu. By pak ještě více mysli davu okouzlili, dovršili slávu, 46 jinochové z žáků vybraní místo andělů se kolem staví. Za rameny jejich třepetavý zlatých křídel pár se uklání, pod obroučkem zlatým volně kane k šíji hebký kadeřavý vlas, splývající roucho zlatotkané propouští jen lýtko ze svých řas, pod nímž pozlaceným řemením připoután je sandál k holením. Kolem oltáře tak s obou stran skupeni jsou krásně, výš a výše, každý pak, než obřad dokonán, stojí nepohnut a sotva dýše. Mezi nimi Václav stojí bledý. Kaditelnic chmůrou libovonnou vysílá jak bílých mráčků clonou z řasy svislé zrak svůj na výzvědy. Svátosti tu září zlato ryzí jako slunce – svící hvězdná pýcha – dole s čaroleskem kněžské řízy žáčků komže bělostná se míchá. 47 Kolem pak se valný zástup tlačí jak hlav, šatů příboj barvitý; v lících obdiv, pobožnost se zračí. Však též tajný kacíř zarytý tu a tam škleb tají límcem pláště, nebo blesky málomocné záště z pod obočí svislých kradmo metá. Ba, tam u pozadí zbrojná četa celý zástup zjevných husitů divých brad a zarputilých tváří přihánět sem musí z úkrytů halapartnou k nebes blahé záři. Náhle ve skupině panstva skvělé Ignácii spatřil. Panoš lepý v klekátko jí rudý polštář stele, jehož obruba se zlatem třepí. Dívka pokleká. Hled její spěje na modliteb zlatých bílou blánku a rtík zbožným šepotem se chvěje jako růžný kvítek v jarním vánku. Časem zarosený zrak se šine z temné, mihotavé brvy k výši – pohled zbožný nad ty řasy stinné nemůž míti půvabnější skrýši. K němu nyní zrak ten pozalétl – střelhbitě se sklopil, vzhledl zas a teď s jeho pohledem se střetl, zaplál, zhasl pod obrubou řas. A když v jeho tvář se znovu zdvihl, přes obličej děvin zardělý úsměv zvláštní zářivý se mihl; však to nebyl záblesk veselí, bylo-tě to, jak by mlhu ranní rozptýlily jarní slunka jasy a kraj ozářily z nenadání, plný květů, rosy, blaha, krásy. Pozachvěl se jinoch v opojení, zakývala za ním zlatá křídla – Ó, že není pravdou přestrojení, by k ní slétl, nad pozemská sídla perutí ji vznesl vířivou v lásky věčné oblasť zářivou! Zpomínky tak vlají jeho duší. Náhlý šustot snění blahé ruší. 48 Před ním, jak by vzletlá z nitra země, jako stvůra snění prchavá, rozhrnujíc šípků houští jemně, chví se vážná starce postava. S hlavy jeho sněhobílé vlasy, s brady kane vousů zdoba bílá na prostého roucha šedé řasy, jež ho k samé zemi obestýlá. Jak dvě hvězdy pod obláčků bělem, pod obrvím šedým v jemném třpytě oči dlí na mládci uzardělém, jenž se z mechu zdvihá rozpačitě. S nesčíslnou stopou bídy, žele kmetova líc vyšla z žití víru; však teď jasný klid se po ní stele jako předsvit nebeského míru a dech lásky vane každým rysem – Zjev to patriarchy svatých písem! „Jaká tvoje žádost, děde milý?“ Ptá se Václav. Stařec v jeho tahy snivý pohled hrouží ještě chvíli; jak by z loktů sen ho pouštěl blahý, v hlubokém pak vece povzdechu: „Odpočinuv za zdí v keřů stínu, zahledl jsem listím tebe, synu, a tvůj zjev tak sladkou potěchu do srdce mi vypráhlého linul, že jsem ssutou zdí sem nohu šinul, abych z blízka pohled’ ve tvou líc. Ó, můj hochu drahý, rysy tvoje, čím je zkoumám dél, tím budí víc v šedé hlavě upomínek roje na čas krásný, dávno pominulý, krve mořem na vždy uplynulý. – Jak se zoveš?“ „Václav!“ „Divná shoda! Totéž jmeno s památkou se pojí, jež mne blaží, leč i v srdce bodá. A kdo, synu, rodičové tvoji?“ 49 „Nevím. V bouřné za povstáním době Tovaryšstvo z loktů chůvy mroucí na ulici, opuštěné robě, pozdvihlo mne v náruč lásky vroucí.“ „A moc upomínky z mladých let nic – nic nekouzlí ti v duši zpět?“ „Řád nás učí srdce vytrhnouti ze všech svazků lásky rodinné a jím celým k církvi matce lnouti, k papeži pak otci jediné. Však tvé líce důvěru mou budí, kmete ctihodný. Nuž svěřím tobě, co tak často vanulo mou hrudí, o samotě, v podvečerní době, když se navracelo hnědým vzduchem ptactvo v rodná hnízda s plesným ruchem, jak se duše divně roztoužila, v sladkobolné sny se pohroužila, jak tu často do schýlených skrání plížilo se matné vzpomínání. Tajemnou zří mlhou duše zor nevídaných žírných krajin vnadu, spjatých v dálce modrým věncem hor, na skalinách štíhlé věže hradů. Pak se v duchu mém zas míhá sterý neznámých zjev lidí v pestrých hávech, sokolů, již honcům na rukávech třepetají drobných přilbic péry, vidím sady, plné květné zdoby, schody točité a krásné koby – – Leč to všechno z hloubi duše mojí v obrysech tak nejistých se rojí, že mi nelze soudit s bezpečností, odlesk-li to snu či skutečnosti. Ale časem, starče, se mi zdává, že ten závoj minulosti dalné trhlinami příze neodhalné ve skutečnost nahlednout mi dává. Vzdušnou komnatu pak vidím jasně, malby na stěnách a trámů řadu, mohutný krb učazený vzadu, řezby křesla, zlaté jeho třásně. 50 Mne pak rukou silnou obepíná statný muž – můj otec – vážných lící a já vzhlédám časem z jeho klína na zrak plamenný, ret hlaholící zvučným slovem jakés knihy svaté. Vidím posud mocný její hřbet, pazoury lví – spony odepjaté –, začátečních písmen pestrý květ. Jako tehdáž z měkké skrýše, stinné, již mi upřádal vous jeho tmavý, vidím stranou kolovrátek hravý, za nímž paní vlídné zrak mi kyne. Jemné přádlo chytá v usmívání, na kuželi zdobném navité, a zář pestrou na přízi tu sklání oken špičatých sklo barvité, v kolísavém, mnohobarvém pruhu, že se zdá mi, jakby předla duhu. Za ní štíhloboký jinoch kloní snivou hlavu, která vlasů tmou oči planoucí mu zpola cloní, k útlým prsům, jež se mocně dmou. A zas duch můj kobu jinou vidí, nádhernější. Hlomozící tlum zamračených, ozbrojených lidí otce mého vleče ke schodům. Matka za ním náruč rozestírá, na práh, mdlobou zachvácena, padá; on mě vroucně líbá, v náruč svírá, ruce s šeptem na hlavu mi vkládá – –“ Zatím stařec ruku jeho jemně ve své tiskl. Náhle před ním klesá na kolena, kloní k zemi témě, k nebi zří zas, pomateně plesá, ruce jeho svírá, ke rtům vine, slzou rosí, na srdce své šine, vzdychá z hluboka a štká i vzlyká: „Svatá krvi – synu mučenníka!“ Vstává zase, vznáší hledy, ruce: „Veleben buď, Pane, v plesném díku, že jsi seslal svému služebníku blaha zábřesk po tak dlouhé muce, 51 že jsi popřál na věčnosti prahu ještě jednou mojim očím kalným pohlednouti v kouzlo drahých tahů, nesoucích mne k rájům žití dalným!“ „Ty znáš rod můj, otce, domovinu –?“ z chvějících se prsou vzkřikl novic. „„Známo-li ti, pověz, drahý synu, jmeno Bohuslava z Michalovic?““ 52 „Buřiče, jenž mečem popravným skončil žití, nepravostí plné, s věrolomství znakem ohavným, jemuž církev naše svatá klne, jenž byl Tovaryšstva škůdcem krutým, strůjcem svatokrádežného lupu, jehož hlava, strašíc okem dutým, na věži tam visí pro potupu, jehož duše bez lítosti chvění do věčného klesla zatracení –?!“ „„Vznešeného pravdy hrdinu, který za víru svou, otčinu,otčinu napojil svou krví vrahů zlost, jehož památku jak drahý skvost na tisíce věrných srdcí chrání, rozptýlených širou světa plání, s jehož hlavy v jiném krasším žití koruna se mučennická třpytí boží slávy bleskem věčitým – – Ten – ten, jinochu, jest otcem tvým!““ Vzúpěl Václav, v obě dlaně skryl zbledlý obličej. Tak drahně chvil stoje vzdychal. Ze skrýše svých dlaní zdvih pak oko v horečnatém vzplání: „Snad tě, starče, domnění tvé klame?“ „„Nikoli! Ty tahy dobře známé, – shoda jmena, okolností všech – zde ta dlouhá jizva na prstech, kam tě kdysi v půtce dětské ťal mečíkem svým soudruh horkokrevný – nevěříš-li ještě, poodhal s ramen šat a důkaz viz tu zjevný: Zde to divné, malé znamení, kalich zjevující, přesně tak, jakby Hospodin sám víry znak byl ti vtiskl v živém plameni – Ty’s to, Václave! Tvé vidím líce, podobu tvou vidím přemilenou – Ty však Ambrože již neznáš více, jenž tě hladil, houpal na kolenou, jenž, sám děckem stav se, s tebou hrával, z kůry lodice ti vyřezával, v káď je kladl, do plachet jim dýchal, jehož pohádky tak rád jsi slýchal – –?““ 53 Takto mluvě náruč rozestíral k jinochovi kmet. Leč Václav ještě v odhalené rámě zděšen zíral, kde jak krůpěj krvavého deště nad bělostné růže květným listem,listem drobný kalich rděl se v bělu čistém. Přeslechnuv, co v posled stařec děl, dvojici pak zdvihl očí tmavou a ret jeho v otázce se chvěl: „A kdo’s ty, jenž tou mne děsíš zprávou?“ „„Já kdo jsem? Jsem harfa Israele v babylónských vrbách zavěšená, němá, mrtvá; jenom k jeku žele zlobným vichrem časem vyděšená. Stín jsem člověka, jenž dávno k bohu duši vrátil z labyrintu světa a jak přízrak bludnou šine nohu po trosce, jež vlastí rozeseta. A květ marný pozemského štěstí, dávno zvadlý, vzpomínka jen pěstí. Ducha zrakem vídám častokrát na jezera modrojasném ladu štíhlých věží bílým stínem hrát obraz luzný Rvenického hradu. Tam tvůj otec žil, ráj kolem tvořil: klasů zlatem pyšníval se lán a strom do nich větve husté nořil ovocem jsa hojným obtěžkán, chmel se bujně kolem týčí vinul a kmen révy plným hroznem kynul. Tamo šťasten, spokojen jsem žil otce tvého sluhou jsa – víc druhem. On ves dozor nad hradem a luhem horlivé mé péči uložil a mne rozmanitý úkol ten více těchou plníval, než trudil. Sotva zabělal se v polích den, opouštěl jsem lože, čeleď budil, chlévy ohledl, kde řadou stál zástup krásných volků, čistých plemen, těšil se, když kravkám pestrým z vemen mléka hojný zdroj se prýštívalprýštíval, 54 a pak za blýskavých pluhů řadou vycházel jsem v pole. Ves ten ruch hospodářství svou mne jímal vnadou: těšilo mne, když se hloubný pluh skvoucím rádlem v kyprou zemi bořil, když se prvním oseníčkem lán zeleným jak lehkým kmentem šňořil, když klas hojný, chrpou promíchán, vynášel se z půdy, žloutnul, sílil, šeptal tichou, blahoplodnou zvěsť, zrnek tíží hlavinku svou chýlil, jakby vzdával pěstiteli česť. Těšilo mne, když se v růžný květ jabloň sadu skvostně odívala, a pak, zevšad opřena jak děd, plodem zardělým se usmívala. Těšilo mne, když ryb loďka plná blýskala se stříbrem sítě oky, neb když pod nůžkami jehňat vlna k zemi padala, jak sněhu vloky. Těšilo mne též, kdy pilné včely v malovaný oul svůj sladký plen z libovonných květů přinášely a když pozděj z oulu vykrojen v míse usmíval se zlatý med chuti božské, rozkoš na pohled. Jaký ples hrál o dožinkách nivou, když tam v choti sličné průvodu otec tvůj šel s lící přívětivou pohledět na zlatou úrodu; když je jali do slaměných pout a máť tvoje do rusého vlasu s úsměvem si dala zavinout věnec chrpy, koukole a klasů! Nebylť otec tvůj z těch zpupných pánů, kteří mučí tvrdým jarmem šíje lidu chudého, jenž pro ně v lánu potu ručeje do brázdy lije. Nekalil jim radosť v temné pýše. Na dožinkách jeho rok co rok z ohromných dvou sudů proudil v číše chmeloviny, vína jarý tok. Ba sám k rozhovoru srdečnému k mužům přisedal pán laskavý; za to s láskou vzhlížejíce k němu ze srdce mu pili na zdraví. 55 K tanci zvaly pod věnečkem chrpy žneček švarných oči rozžaté kolem lípy, jíž své lesklé srpy zavěsily v loubí košaté; pod ní seděl dudák šedých vlasů, paží přitiskaje zvučný měch s hlavou kozlí, s nížto za okrasu stuhy vlály v barvách duhy všech. Tak lán šuměl plesem neztenčeným, až pak večer ženci nezbední pod vztýčeným snopem, ověnčeným usadili na vůz poslední dudáka, jenž s rudou vínem lící hlavou klesal na kvičící měchměch, a kol vozu zástup hlaholící srpy zvoně lesklých na pasech, v tanci, výskotu a hovoru navracel se šerem ke dvoru. Když stín večera se v pole klad’, ve svůj příbytek jsem spěchal rád. K zubaté zdi hradní přichýlen v koutě nádvoří můj domek milý usmíval se, čistě obílen; před ním ruce moje vykouzlily z půdy skalní trpasličí sad pestrých květů na vysokém stonku; a keř vinný, v lávku roně chlad, okno zpola halil do úponků. Uvnitř pod pečlivou žínky dlaní čistotou se třpytil každý kout – po laskavém jejím uvítání jak tu milo bylo zasednout nad večeři chutnou za stůl prostý, před lípovým vína pohárem se stálými vítanými hosty: s jasnou myslí, dobrým rozmarem. Kterak záříval zrak dobré ženy, když jsem milené své knihy sňal z výklenku, kde byly uzamčeny, a jí z bible příběh předčítal, bratra Chelčického slova zlatá, kroniky o dávných slavných dějích – a když tvář se zdvihla knihou vzňatá, stejný zápal čet’ jsem v očích jejích... 56 Leč tu bolestně se dotknul mne Hospodinův prst. Má drahá žena ku věčnému spánku položena v chladné země lůno tajemné. Zdálo se mi, že ves půvab smavý, jímž mne těšila dřív tato zem, s lesů, sadů, zlatých klasů, trávy ulét’ na vždy s jejím úsměvem. A když zpět mi bylo večer jíti v domek prázdný, před nímž svadlo kvítí, na němž usychal již vinný kmen, v jizbičce tu prázdné jako v hrobě na stůl čelo klad jsem v těžké mdlobě, vzdychal, úpěl, bolem přemožen. A tu v strastiplné srdce moje jediná se těcha řinula z písem zbožných posvátného zdroje; blíže, blíž se duše vinula ku knihám těm, nad nimiž mne časem zábřesk jitra pozdravil svým jasem. Když se snivá hvězda večerní zakmitla nad vlnou jezerní, tu jsem časem sedal v rozjímání na zdi hradu, hledě v širý kraj. Zvolna po horách a horechdolech, pláni prostíral se noci divný taj: dvorce, chaty unikaly zraku, stromů obrys mizel v temném mraku, až kraj celý podobal se jen smutečnímu šatu obrovskému, jenž nad mrtvou zemí rozestřen cípy hor se vlní k nebes lemu. Zmíralo blíž koles, podkov znění, v dáli zvonů tklivé hlaholení a vše kolem objal čirý klid. Tu jsem k sobě hovoříval v duchu: Tak zem jednou navždy zmizí sluchu, tak ji navždy pohřeší tvůj vid. Všechna její rozmanitá tvárnosť, ves ten zvuk je pouhý sen a dým, vše to lidské hemžení je marnosť, trudný hon za cílem přeludným. 59 Odvrať oči od těch lichých cet, zamkni světa blábolení sluch, v nitro své jen ponoř sluch a hled, kde ti sídlí nesmrtelný duch. Tam-li nenajdeš, proč hodno býti, – marno po tom celým světem zříti. A tak obrátil jsem v sebe vid; leč tam pustá prázdnota se tměla, až tu náhlý pronikl ji svit, jako jiskra nadpozemsky skvělá, jako hvězda nad jitřenku krasší, a já vnímal, jak se šíř a výš rozněcuje, všechny stíny plaší, vniká v nejtajnější duše skrýš, jak ji celou plní slunným třpytem, teplem lahodným a blaha citem, jak i zrak mi nítí, plane s tváře – boží milosti ta svatá záře. 60 Tak jsem k domácímu kráčel prahuprahu, a když tělo ukládal jsem k spaníspaní, zdálo se mé duši v tichém blahu, jak bych v boží odpočíval dlani. V tuto dobu tichou Rvenici opustil jsem s otcem tvým. Jej zvaly víra, vlasť za tiché hradu valy v život bouřlivě se měnící. Oné dvojici on v pomoc nesl pádné rámě, věhlas bystré hlavy – národ pak jej brzy povynesl na vrch důstojenství, moci, slávy. A jak mladý strom, jenž u kořenů staršího se ujav, štíhlý vděk jarou mízou rašícího kmenu k němu vine, krásný vrcholek svěže zelený pne vzhůru směle, jakby převýšiti hodlal záhy omšeného svého zploditele: tak mu po boku, pln velké snahy, starší bratr tvůj, náš jarý Smil, s otcem svým již málem zápolil. Pak jsi přibyl ty, květ opozdilý, kdy již sprchla první vločka sněhu v kadeř otcovu – Ach, june milý, jak ti líčit všechnu radosť, něhu, s jakou ve tvou kolébku se díval, všechnu péči, skvělé naděje, hrdé sny, jež nad tvým čílkem sníval o slávě, v níž kdys se zaskvěje! Kdyby viděl, jak ti supi draví, k nimžto planul plným hněvu žárem, jeho holoubka svým drží spárem, v peří svého mrak jej šatí tmavý – –! Ó, tvůj otec Husita byl pravý, plný zanícení pro vlasť, víru, jejich škůdců bijce nedočkavý – skvoucí perla českých bohatýrů! A tu hlavu krásnou s čelem smělým, na němž trůnil věhlas, mužný vzdor, musil spatřit mečem zkrvavělým katu k nohám sraženu můj zor! 61 Ha, ten den – to jitro, plné děsu –! Ó, že moh’ zrak nebe zářivý tehdáž vynořit se z klína lesů popatřit na zločin strašlivý, spáchaný v česť bohu rouhavě, nad nímž čas náš němou hrůzou trne a jenž původům svým na hlavě věčnou kletbu příštích věků shrne! Strašné divadlo! Jak děsný sen v paměť vrací se, hruď žalem plní: Stojím, jezerem hlav obklopen, jež se šumně po náměstí vlní, z každé ulice proud vtéká nový, plna hlav jsou domů okna, krovy. V jitřním šeru, velebný jak stín, chmurně shlíží z bledých nebes lemů dvojicí svých věží slavný Týn: jaké divadlo – žel! – chystá jemu věrná družka, radnice ta šerá, s níž ach! vídal s výše podnebeské velkých dějů pásma tolikerá, tolik pýchy, jasné slávy české! Nyní před ní cizích žoldáků divé davy posupně se tlačí k lešení, jež v temném povlaku katafalk jak ohromný se mračí. S lavic povýšených soudci řadou – navždy souzení svým soudem křivým – zpupná čela chmuří za ohradou. Mniši různobarví s okem lstivým, 62 s leskem vítězným na kruté líci, krouží kol jak supi čekající na kvas hrozný. Po straně kat mračný opírá se o meč krvelačný. Pacholci již stelou sukno rudé – Slyš! teď velikého děla hřmění úvod k děsné tragedii bude. Z radnice již stoupá na lešení vážný Šlik. Dech zatajil se mžikem v prsou všech. A když tak stoupal k předu a tvář bledou zasmušilých hledů jitřní zlíbal svit, tu pláčem, vzlykem dav se ozval ve prostranství širém; však hned vpadly bubny vzteklým vírem a trub divý vřesk. I spatřil jsem toliko, jak kolenem se níží v sukno rudé, k nebi s šeptem vzhlíží, – jak meč blýská – z šíje, ruky stříká prvního krev pravdy mučenníka. Budovec pak vyšel s hlavou šedou, stříbrnou si hladě bradu dlouhou, jeho zrak se skvěl, jak nedočkavou po koruně mučenické touhou. Za ním v meče běsném blýskotání Harant statný, Kaplíř věkem schřadlý, Dvořecký a z Bílé, z Losu páni, Černín, Konecchlumský řadou padli. Zatím zarděly se jitrem vzňaté domů štíty, mocné věže Týnu, jak by odleskem té krve svaté, – jak by studem, že tu v jejich stínu v srdci země, slávou vždy se skvoucímskvoucím, všechny její nejvzácnější květy zpupný vrah můž’ kosit bez odvety, – jakby ve plamenu zloby žhoucím. Teď tvůj otec vyšel v popravu z radnice. – Ne, nešel; jarým skokem po stupních se snesl, s jasným okem, jak by spěchal v milou zábavu; výše hrdou vzpřímiv postavu, soudce přelet’ hledem pohrdlivým. Rachotily bubny vírem divým, trouby zavzněly, však jejich vřesk nemoh’ utajit vzdor jeho skrání, vrahů smečkou, smrtí pohrdání a ten klidný, slunný tváře lesk. 63 Na chvíli stín přelet jeho čelem: utkvělť okem pozdviženým maní na pošmourném Týnu pozatmělém, a tu duma snad mu letla skrání, že chrám v smuteční se halí řasy nad vlastí, již mrtvou pro vše časy; však tu náhle v jarém slunce blesku věží dvojice se rozžala, že jak ohnivý květ na nebesku zaskvěla se každá fiála a zrak otcův rozjasnil se znova. Zabělal se obnažený vaz, nad ním zableskl se meče ráz a v zem klesla hlava hrdinova – – Takto skonal. Hojnosť jeho statků rozchvátili lační ohaři – – vem tu knihu jen, již v žaláři pro tebe mi podal na památku; z ní on čerpal těchy chvíle blahé, – najdeš tam črt mnohý ruky drahé. S rozplašeným davem věrných Čechů s bratrem tvým jsem bloudil cizí zemí; však on zíral stále v bolném vzdechu v dálku na hornaté vlasti lemy, o návratu psanců, pomstě snil, až jsem skrytou stezkou potají v zemi rodnou s ním se navrátil. 64 On teď v lesích hluchých po kraji, kde lid zoufalý se plaše skrývá, k válce nerovné jej sbírá směle, plamen bojovný mu v prsa vlívá. V kotlině tam lesní osamělé cvičí dav. Jak staří Husité kyje nesou, cepy pobité, vůdci odvaha pak šeptá slepá, že jak Žižka vrahů voje ztepá. Marno vše! Jak harfa Israele, zavěšená u vod Babylonu, duše má jen zvučí stonem žele a zrak mdlý již volá smrti clonu.““ Za své řeči s junem sedl kmet na omšený balvan skrýše stinné. Nyní mlčí, v rozechvělý ret lící vrásčitou mu slza plyne. Také jinochu se hojně lijí slzy ze zraků, jež dlaně kryjí, krůpěj za krůpějí na klín kane v listy knihy, otcem odkázané. Náhle zavzněl sadem zvonu hlas. Povstal jun, skryl knihu do šatu a děl starci, suše vláhu řas: „Tento zvon mě zove k návratu; však rci ještě, kde máť moje?“ „„V hrobě.““ 65 Opět Václav uslzenou tvář na okamžik schýlil v ruce obě a pak ptal se: „Zdaž sem v brzké době přijít můžeš zas, bys plnou zář pod mé minulosti šerým krovem rozlil zvěsti podrobnější slovem?“ „„Za týden sem přijdu s bratrem tvým v tento čas a vzdychám k Hospodinu, by tě rukou naší, milý synu, vydral supů drápům lakotným.““ Jinoch stezkou hlouběj v sad se spouští a kmet mizí za zdí v šípků houšti. 66 ČTVRTÝ ZPĚV.
V salvatorském chrámě husté chmury večer pozdní rozestírá kolem v ambitách pod vysokými kůry, mezi četných sloupů mocným stvolem a jak mračno tajuplné s hůry pod závratnou klenbou temno visí, v němž jen zvolna odlišuje zrak v zadu varhan obrovitých rysy jako v temné chmuře tmavší mrak, nahoře pak slabě hledí jen čtverce nízkých oken ze tmy čiré, jejichž řadou těsnou ověnčen kupole je základ šíroširé. Venku bouře. Blesku vzplanutí okna v ochozech zažíhá časem a svým siným, pronikavým jasem hlavy sloupů, žebra klenutí, soch a maleb vidma děsivá na mžik temnu z loktů vyrývá, okna kuple v náhlém nítí plamu jak pás žhavých siných drahokamů. V zápětí ráz hromu... Blíž se valí temný hřmot jak obrovského vozu kola těžká přes úporné skalí ohlušivém, děsném ve hlomozu, a teď mníš, že burným kolesem již již středem kostela se řítí, okna řinčí prudkým otřesem a chrám do základů zdá se chvíti; 67 však již dále do kraje se valí se slábnoucím zvolna rachotem, až jak zloba utlumená v dáli zmírá temným, hluchým ropotemropotem. Na klekátko dvojí tamo kles’ Václav s Konradem v tu tesknou chvílichvíli. Od rána-tě novicové dnes po dvou k tiché adorací pílí před oltář, kde v řadách svící plane,plane monstrance aj! krásy nevídané. Plesajíc, že zlomen odboj lítý proti víře, císařskému trůnu a ten kacířský lid vzdorovitý vrácen církve samospasné lůnu, – panstvo domácí a cizokrajné, dosáhší zde hodností a statků, ve chrám jesuitský na památku monstranc věnovalo ceny bájné. V pokladnice ruka pánů štědrá do stříbra i zlata hloubně sáhla, s šíjí sňala řetěz, pásy s bedra, ba i snubní prsten s prstů stáhla; paní kamů různobarvých žár vysypaly z klenotní své skřínky, s čela braly stříbrné své vínky, s ňader vábných sponky zlatý spár; nevěsty pak svatební své šaty přinášely v oběť zbožným citem, v jejichž přízi nesčetný květ zlatý skvěl se rosy brillantové třpytem; dívky podávaly obětavě šňůru sněžných perel s temných vlasů, s níž se plesně obzíraly právě v benátského zrcadélka jasu, včera ještě vroucně celované skvostné dárky ruky milované; ba i dítky nesly v ofěru nejmilejší šperky své a hračky, loutek drahých třpytnou nádheru, nastřádaných grošů něžné sáčky – – A z těch darů pobožnosti vroucí vykouzlila ruka umělá,umělá monstrancí tak drahou, čaroskvoucí, že jí rovné země nezřela. 68 Jako luna s jasných nebes luhu, čistým leskem jaré lilie, z křišťálové schrány v zlatém kruhu vyzírala sněžná hostie. Po obrubě schrány kolkolem rubínů a diamantů krásných hustý řad plál divným plápolem. Na vlnivém stříbře oblak řásných splétaly kol andělíčků davy zlatých křídel věnec třepetavý. Nad oblaky na vrcholu schrány vedle Syna Otec vážně snící pod stříbrnou trůnil holubicí. Z oblaků pak vůkol na vše strany vytryskaly hustě různým směrem paprsleky dlouhé tvarů zdobných z nesčíslných diamantů drobných. Nelze postihnouti chabým perem zjevu toho nevýslovnou krásu, když těch paprsleků skvostný dav zablyskotal v mihotavém jasu, svící četných plápolem se vzňav; jakby utkán z jisker jíní hravých, ze krůpějí zářných vodotrysků, z divukrásných hvězdic třepetavých; když tu v tom, tu v onom jeho prysku hvězdka jedna mocněji se vzňala, – za ní jiných řad, až monstranc časem v jednom blesku všecka vzplápolala, že až zraky přecházely jasem. Dole, k Trojici pnouc jasnou líc, s vínkem hvězdic démantových stojí svatá panna; pod ní v půlměsíc větší, menší démanty se pojí. Pod obrubou zlatých jejích šatů had se svíjí, jemuž klade patu na ohyzdnou hlavu; z jeho tlamy svítí démantových zubů žeh, a trup mocný v hojných prstenech, stříbrnými pokryt šupinami, ovinuje zlatou zeměkouli a kol podstavce svým ocasem podivně se stáčí, dme a choulí. Takto kacířských saň neřestí v zemi české chýlíc hlavu klatou smrtelnou se svíjí bolestí pod vítěznou matky boží patou. 69 Klečí Václav s pochýlenou lebí, ruce spíná, jeho rty se chvějí, ale z těchto pro pel rajský k nebi včelky modliteb se nevznášejí. Od chvíle, kdy slona roztržena, útrpně mu zašlosť skrývající, za dnů několik jak mocná změna udála se v jeho nitru, líci! V temné čelo shrnuly se vrásky, noci probděné mu víčka lem zbarvily jak okraj sedmikrásky palných strastí rudým nádechem; tmavý zrak, jenž sladkou dumu nitra volným hledem objevoval světu, jako hlubinu svou rosnou z jitra otevírá černý kalich květu, naučil se plaše pod řasu prchati před Otců, druhů hledy, skrývat s bázní před cizími zvědy tajemství těch hrozných zápasů, jež mu duši divokými žaly do dna bouřily a rozrývaly. Od chvíle, kdy z vltavského sadu navrátiv se v kollej, z chodby stmělé spatřil opět lebí sťatých řadu na věži, dne skonem zkrvavělé, kdy tam klesl na kolena štkaje před otcovou potupenou hlavou, odkaz chudý k srdci přitiskaje, a déšť slzí vláhou skropil žhavou křečovitě spjaté jeho ruce, kdy tam rtové jeho drahým jmenem v modlitbách a pláči udušeném ševelily v nevýslovné muce; od té chvíle pro jinocha dýše mrazem žalářním ten širý dům, kde jak ptáče v teplu tiché skrýše choulíval se k luzným dětství snům, nechápaje dalný světa šum; kde dřív lahodila jeho duchu přízeň Otců, láska druhů věrných – teď je cizím v povědomém ruchu těchto mnohočetných postav černých. 70 V chodbách pustých lekavě se chvěje, se sklopenou hlavou Otce míjímíjí, a co při tom řasy jeho kryjí, děs by tisklo v jejich obličeje. Doplíživ se v koutek chodby jistý, chvátá zrakem sežloutlými listy knihy vetché. Políbení vtiská v písmo bledé, psané rukou drahou na okraji blan. Zrak časem blýská, časem líce kropí trpkou vláhou. A když někdy nad knihou se zvedá se škubavým rtem tvář jeho bledá, pěsť se zatíná, pod čelem chmurným vytřeštěný zrak plá svitem zpurným: zdává se, že pěstovala marně orlíče to pod křídloma svýma církev laskavá, že v něm se žárně husitská krev první jiskrou znímá, že ten jinoch s nevšedními dary, jenžto duší měkce povolnou v rukou řádu přijal slibné tvary a již touhu jevil plápolnou, by byl vřaděn k jeho sloupů davu, za okrasu církvi, za podporu, nyní náhle bujnou vzpíná hlavu pode jhem tím svatým v marném vzdoru. Nyní v modlitbě se neklaní posvátnému na oltáři kmitu, ale čelo tiskne do dlaní v divé směsi myšlenek a citů. Když blesk náhle v ochozu se nítí, tu mní v ohni jeho prchavém otce svého hrdou postať zříti na lešení onom krvavém; vidí šíji, obnaženou k ráně, ušlechtilou krásu mužné hlavy, hrdolepě povypjaté skráně, kolem rtů ten úsměv pohrdavý a ten čela vzdor, ty zraky smělé – – Zdá se mu, že na něm utkvívají plny lásky, výčitek a žele, že jej slavně k pomstě vyzývají, že ho víží svatou závětí, aby prapor pošlapaný vznesl, za nějž otec v popravišti klesl. 71 Vidí klekat jej a v zápětí meč jak v ruce popravčí se kmitá a jak hlavu krásnou rouhavě za krvavou kadeř biřic chytá, v koš ji metá k děsné výstavě; jak se za ním ve vítězné slávě pošklebně ret jesuity svíjí....svíjí... Zaťal zuby jun a hněvně ryjí nehty jeho v prsou, černém hávě, jakby řízu tuto ruce zlobné rozškubati chtěly v kusy drobné. Však již příšerný ten obraz hasne. Do mládcovy duše rozhárané tichý hlahol písně čarokrásné jakby ohlas rajských kůrů vane. Jakby utkán z těchto luzných tonů, ze zásvitu nadpozemských září, milostný zjev dívčí jasnou tváří před ním rozptyluje temna clonu. Jako violinka dechem jitra něžná hlavinka se k němu kloní, útěchy mu rosu vlídně roní z oček smavých do smutného nitra. K jejím nožkám klade čelo zpráhlé, na hlavě dvé jemných ruček cítí a jich dotknutím se tiší náhle citů trapných prudké vlnobití. Mizí všechno, co mu srdce hnětlo; svět se rozplývá kol parou zlatou, nad kterouž dvé mladých duší vzletlo čisté lásky pod perutí svatou. 72 Však již před ním opět v záři siné popraviště přízrak bleskem hárá, s meče katova krev drahá plyne a hlas hromu dunivý jej kárá: Hle, tam s věže otce tvého hlava v potupě se pomsty dovolává a ty můžeš v marné lásky blahu vnadou kochat se, jež vykvetá v sadě jeho hanobců a vrahů?! Jejíž každá perla prokletá ztopena je v mučenníků krev, zmyta slzou zhanobených děv?! Takto představ, citů váda lítá duší mládce klečícího zmítá. Ale dnes též Konrad roztržitý dbá jen chabě boží oslavy, častěji než na monstrance třpyty upíraje pohled číhavý v soudruhovy rysy rozechvělé. A tak pozorně a bystře bádá v jeho bledém líci, svislém čele, jakby chmurou, jež se tamo spřádá, postihoval pátrající hled dumy jeho nejtajnější sled. Však co chvilkou v zelenavém oku číhavé té postavy se kmitá? – Srší-tě to jiskrou ve hluboku jeho ňader záští výheň skrytá. Dávno plamen nenávisti žhavé k Václavovi chová v duši tmavé. Proč? Snad porovnává lepé tvary jeho postavy, vděk líce jarý s vychrtlým svým tělem, šíjí křivou, s tváří vyzáblou a neduživou? Jeho krásných očí sladké snění se svým zrakem kalným v důlku vpadlém, který jen v té záště rozechvění zjařuje se v obličeji zvadlém jako gnomů smaragd zanícený ohně podzemního děsným žárem, jako šelmy pohled rozlícený, když se v kořisť vrhá dravým spárem? 73 Snad mu závidí té vroucí přízně, jížto bezděky vše k němu lne, vzácných ducha darů, vědy žízně, jíž se k světlu čelo jeho pne. Snad, jsa synem německého kraje, z prsou mateřských již záští ssál k národu, jenž pomstou plápolaje jeho pradědy kdys potepal? Či to hněv, že kouzlo poesie kolem druha libé záře své rozestírá, že mu růže vije i v ty důtky trýzně pobožné a že chmuru tajemnou té víry paprsky mu líbeznými zlatí, která pro něho jen ve mrak čirý, v mutné stíny hrozivé se šatí? – – Teď se okna chrámu, kupole zanítila v siném plápole a hrom udeřil tak burnou ranou, až-tě rázem oba jinoši vyskočili s tváří polekanou a tak chvíli jako sousoší ustrnulí před oltářem stáli; na to Konrad na klekátko svoje znovu klesl, ale Václav stoje dále hřížil pohled rozháralý v oken tmu, jíž časem blesky plály. Zdál se naslouchat, jak hromu hlas temně duněl, tišil se a ztrácel, na to v novém hněvu zaburácel, a pak zvolna uchlácholen zas dozníval jak hluché zavíření na zastřený smutkem buben země, zdánlivě pak mlknul v usmíření a jen chvilkou z dáli broukal temně. „Klekni, Václave! – Kde zrak tvůj těká?“ Konrad hlasem tlumeným jej káře. „Či tvůj duch se živlů vády leká? Klekni! Pochyl před svátostí tváře!“ Ale Václav k démantové slávě napřáhl své dlaně odmítavě: 74 „Nikoli! Ne – před tím bídným zlatem více nekleknu! – Ten mrzký třpyt božství rouhá se! – Zda v lupu klatém Kristus může voliti svůj byt?! Zdaž se může dobrotivý bůh uchýliti v těchto poloupených, zločinem a hříchem zakoupených, zlopověstných drahokamů kruh?! Hospodin-li, křivdu trestající, za trůn volí prestol rubínů valnou krví nevinnou se rdící, prolévanou v děsném zločinu?! Tuto hvězdu přežalostné záře, z nesčíslných trpkých slzí tkanou, které tekly přes vyhnanců tváře v cizí hroudu pro vlast milovanou; které tekly v starců vousy šedé, truchlících na rodné chaty rumě, zoufajícím dívkám k líci bledé ve žoldáků spustlých ryčném tlumě; 75 které tekly v šedých stařen vrásky pro biblí, již biřic v oheň vrhal, z mroucích očí matky v děcka vlásky, ježto mračný mnich jí z loktů trhal; které pro poslední haléř tekly v oloupené žebrákovy dlaně; v jejichž moře ztopil tyran vzteklý celý národ v trápení a haně?! Taký slavověnec že si volí všeslítovný lidstva spasitel?! K poctě této hrozné glorioly koleno bych ukláněti měl?! Nikoli – – A nechť se na mne sřítí světa celého i nebes hněv... Vždyť tam slzy matky mé se třpytí, rubínem plá otce mého krev!“ Povstav maní, Konrad upjatě vyslechl ta slova divosmělá. V úžasu a hněvném záchvatě střídavě se líce jeho chvěla a zrak jeho vpadlý záštím divým zažíhal se, plesem vítězivým. Nyní volá, vztáhnuv k němu ruku: „Ustaň, nešťastníku! Rety tvoje strašlivý hřích plodí v každém zvuku! Sám to hetman pekelného voje za herolta zloby své tě volí před veleby božské stanem skvoucím – – Ustaň, rouhači! než tebe skolí nebe hněvné mečem blesku žhoucím!“ Jakby na svtrzenístvrzení jeho slov, zaplanul tou chvílí chrámu krov ve klikatých blesků záři siné; kupole se jeví celá v ní od vrcholu k chodbě okružní, jež kol její obruby se vine se zábradlím sloupců k žasné hloubce, odkud hádá divák nesměle, zda to vskutku chodba, hmotné sloupce, či klam pouhý malby umělé. 76 Hrom se valil s děsným hlomozem – Leč kdy doburácel, ve hluboku svatyně se ozval šelest kroků, blížících se volně ochozem a dva stíny zachvěly se v krytbě – jiných noviců to kráčí dvé, aby vystřídali na modlitbě před monstrancí skvostnou druhy své. Mlčky z chrámu do společné cely Václav s Konradem se navraceli. Nad průčelí hrdé, mocná křídla obrovského jesuitů sídla na hřebenu střechy v žasné výši přístavek se lehký vzpíná k nebi, na vysokém domu dům to nižší, jako trpaslík nad obra lebí. Mladých noviců tam hojná četa v řadě chudých, těsných cel je bytem převysoko nad hlomozem světa, jako v orlím hnízdě pod blankytem. Tamo stoupá Václav. Teskná tucha obavami plní jeho ducha. Ó, jak mnoho v odkazu svém bědném dal mu otec! Duše jeho celá ve blan těchto svazku neúhledném jako vůně v listech květu dlela. V tuto knihu rtové jeho mroucí vdechli jistě hrudi plání svaté, pro domov a víru zápal vroucí, by z ní synu vanul v srdce vzňaté. 77 Touto knihou s nadpozemské nivy ztrhal rázem přízi mnohých roků, jížto zaclonili vrazi lstiví pravdu mileného děcka oku. Jak teď pýchou září synu zraky, když mu slunce slávy předků jasné svítá klamu ztrhanými mraky a duch nad hromnou jich silou žasne! A jak z nich teď jiskry hněvu srší, zároveň pak na zaťaté pěsti žhavým deštěm slzy žalné prší, když pád vlasti žalostný mu věstí, hromovou tu ránu Hory Bílé a ples roty vrahů zdivočilé řádky matné otcem připsané, kletbami a vzdechy protkané! Kterak vlhnou v dešti tomto palném slova tklivá na poslední blance, v nichžto Ambrož ve vyhnanství žalném, slzou smáčeje chleb hořký psance, kalným okem k hornatému lemu daleké své mrtvé vlasti spěje, třesoucí se rukou lidu svému rekviem psal truchlé, bez naděje. – – Ještě víra, jež tak dlouho juna chovala na teplém klíně měkkém, zvyku mocí, mystickým svým vděkem zpět jej táhne do šerého lůna, hrozbou trestu věčného jej děsí, slibuje mu nebes věčné plesy... Ale otcův zjev, jenž stále vznáší před ním v popravišti rysy hněvné, vítězně ji od jinocha plaší; v tom již zraje odhodlání pevné, že dá výhost řádu, cele těsné, kde se zmítá v divém citů boji, a že zítra v lokty bratru klesne, s jeho osudem svůj navždy spojí... Leč zda Konrad Otcům nevyjeví slova rouhavá na místě svatém, zda mu vazby trestem jejich hněvy nezamezí tajnou schůzku s bratrembratrem? Když je objal cely prostor tmavý, vahavě tam k druhu Václav pravípraví: 78 „Slib mi, Konrade, že duch tvůj složí v nepaměti schráně bezpečné slova, vyšlehnuvší před tvář boží z choré mysli výhně horečné.“ „„Neoklameš mne,““ dí Konrad chladně. „„Nevzniklať ta slova v duchu chorém! Dnů již několik čtu, bádám na dně nitra tvého nepokojným zorem. Přiznej se, že do tvé duše vletla zhoubná jiskra z pekla žhoucích kvasů, v kacířský tam plápol mrzký zkvetla a tvé duše ohrožuje spásu. Zjev mi všechno! Snad má pomoc, rada satanské té nástrahy tě zbaví, nežli jícen pekelného hada dechem morovým tvou duši ztráví.““ Mlčí chvilku druh; pak vece temně: „Zítra všechno zvíš.“ „„Nač odklad ten? Či snad chováš nedůvěru ke mně?““ „Zítra – Zítra –“ „„Ne, již ani den odložen být nesmí spasný boj s duší vrahem, jenž tě v propasť šine! Věz to již: znám dobře tajný zdroj, z něhož bludu jed ti v nitro plyne. V mé jsi moci, pokrytče ty vzdorný! Zasypu ti šalby pramen morný, abys navrátil se k pravdě spasné jako bludný jelen k studni jasné!““ V tom blesk celu v sinou ztopil záři. Václav zahledl v tom světla mihu krutý záškleb v Konradově tváři, v rukou jeho – drahou svoji knihu. Mněl, že démona to zahled’ tahy, jenž mu schvátil v pazoury své dračí jediný ten klenot, kvítek drahý, zkvetlý krví, porosený v pláči. „Vrať mi knihu, bídný vyzvědači!“ S křikem vrh’ se na podlého krádce. 79 „„Vydám ji teď pouze,““ syčí zrádce, „„otci rektorovi!““ Zápas lítý nastal v temnotě. Leč Konrad hbitý vysmekl se útočníku z páží. Dveřmi skočil. V zámku zrezavělém klíče zaskřípění. Soupeř vráží v pevné dřevo pochýleným čelem a v prut marně buší železný. Z venčí chechtot zazněl vítězný, kroky chvatné vzdalují se síní a jen hromu rachot slyšet nyní... [80] PÁTÝ ZPĚV.
Jako mladý sokol zajatý chvilkou v bezúčinné zlobě třímá pruty klece svými spářaty, křídloma je šlehá rozpjatýma, až kol poletuje peří sivé; tu zas peruť pocuchanou níží ve mrákotné mdlobě zoufanlivé, v mutný o svobodě sen se hříží: takto Václav, v těsné zamčen cele, jížto soumrak příšerný se stele, tu se jitří v marném rozezlení, tu zas umdlen v těžké klesá snění. Třetí den již Otcové v té cele vězní jinocha. On první den zuřivým jich davem obklopen hlavu svěsiv mlčel zatvrzele k dotazům, kdo knihu zlou mu dal, kacířství mu tajně vštěpoval? S temným vzdorem v mrtvě bledých lících mlčky snášel bouři jejich hněvů, žalob, výčitek, slov kárajících – bez hlesu a slzy, bez záchvěvu. Leč kdy nazejtří ten chmurný dav k výslechům a důtkám shluk’ se znova, náhle čelo prudce povypjav s okem planoucím ta zvolal slova: 81 „Nechte mne již! Marny vaše snahy. Vězte již, kým žárem duše vzňata: Kacíř jsem, jak byl můj otec drahý, jehož dědictvím ta kniha svatá. Nevěřím, že Kristus, lásky pramen, v zemi tu vás vyslal, kněží zloby, by ji proměnil váš meč a plamen v poušť a spáleniště, rum a hroby! Nevěřím, že sílil ruce dravé, které celý národ vyplenily, by tu mrzkou loupež v bleskotavé těla jeho trůny proměnily! Neděsí vás krev, jež kol se kouří z popravčího meče, špalku, kola? Hoj, ta krev se v žilách mojich bouří, o pomstu mým retem k nebi volá! Ano, krev ta mučennická vzdýmá bouřlivě mé spánky hněvuplné – Michalovic mrtvý rtoma mýma, rtoma svého sirotka vám klne. Za otce vám klnu nešťastného, za ret mrtvý sťaté jeho hlavy, za soudruhy mučennictví jeho, jeho smrti, potupy a slávy. Za vyhnanců davy nesčíslné, loučivší se v pláči s rodným domem, za národ vám celý ret můj klne – ó, že není hlas můj božím hromem! To můj dík za věnec trnů v skráni, za bídný háv tento – vaše dary – zde jej sápu hněvně, v pohrdání, zpět vám do líce ty metám cáry! Hle, zde prosta moje hruď se bělá! Nuž i tu si ještě rozervete, vytrhněte živé srdce z těla – svým je nikdy více nenazvete!“ 82 Naslouchali slovům neslýchaným jesuité žasem ustrnulíustrnulí, a když skončil, s křikem pomíchaným ku smělci se zevšad nahrnuli, až pak rektorova slova vzteklá přehlušila tento hlahol pustý: „Smělče zběsilý, sám vládce pekla rouhá se a zuří tvými ústy! Ano, hnízda kacířského’s mládě, bídníku! Dle skřeku již to znáti – Tak se odměňuješ řádu, hádě, který hřál tě v loktech, církvi máti?! Však ti podlomíme, dá-li bůh, zpupnou šíj a jedovaté zubyzuby, duši spasíme pro rájský luh, jižto vleče Satan do záhuby.“ – – – – – – – – – – 83 Teď je sám. Chleb před ním, vody žbán, veliká též kniha rozepjatá, s těžkou záponkou. Do jejích blán fantasie chorým žárem vzňatá vdechla pekla hrůzy vysněné: jako v mořské hloubi rybek davy, hemží se zde v tůni plamenné beznadějných zatracenců hlavy; co lze vystihnout jen děsných muk, až krev stydne, vázne srdce tluk, škubá tuto rysy tváří zvadlých, do nichž nehty zoufale se ryjí, horečně tu kmitá z očí vpadlých, zuby skřípá, těla v klubko svíjí, v tisícerém hrozném výjevu krouží sírným klokotavým varem – – Ale jinoch v trpkém úsměvu zatkl sponu – pazour ďáblí tvarem – a zřel snivě v desky zasmušilé, z jejichž kůže v povypuklém díle rozpínaje křídla netopýra Satan okem rubínovým zírá. Nad klekátkem hrubým s temné stěny, přibit na dubovém velkém kříži, mroucím okem Kristus umučený z mutné tváře k jinochovi shlíží. 84 S věncem trnů, jenž mu skráně jímájímá, zvadlé růže kynou s jeho lebi, pod nohama hřebem probitýma bílá lebka umrlčí se šklebí. Václav přemítá: Co asi nyní bratr Smil, co šedý Ambrož činí? Zda-li v sadu nenašedše jej kolem sídla jesuitů v taji po nešťastném vězni vyhlédají? Dumaje tak jinoch obličej utrápený v jemné dlaně skládá a sen měnivý se v čelo vkrádá: Vidí kol do kola lesy valné zelenými vršky kývající, s modrým věncem hornatiny dalné na obzoru jemně splývající. V širé mýtině kol ohňů žárných, šlehajících z kypré řasné chvoje, sedí tlupy mužů hrubotvárných chudobného vesnického kroje; po jich bocích v kapradině svěží hřeby cepů, palcátů se ježí. Z větví jedle sestrojený stan zelená se v kole branných sborů, nad ním kalich rudý na praporu zachvívá se, vánkem kolébán. Vůdce Smil tam hrdobujně zdvihá pod přilbicí skvoucí jarou skráň, o mlat opíraje křepkou dlaň, a blesk nadšení mu zraky zžíhá. Ambrož vedle v šeré, volné říze hlavu chýlí, s níž jak peřej mléka s vousem bělostným vlas bílý stéká k otevřené na kolenou knize, bílé řasy zbožná vláha plní, zvadlí rtové modlitbou se vlní. Náhle pod vířivým palic tlukem buben zazněl, Žižkův buben hněvný, a hned hromovitým jeho zvukem pobouřen se zdvihl tábor řevný. 85 V branné šiky zástupy se tísní, prapor s kalichem jim v čele vlaje, za hlaholu starodávných písní voj se valí do širého kraje. V předu na supavém koni vraném bratr jeho vzpíná bujnou hlavu, s prsou jeho blýská v slunci ranném kalich zlatý na železném hávu. S biblí v klíně vedle Ambrož jede; z líce zápal prorocký mu dýchá a sníh vlasů, stříbro brady šedé s bílou hřívou komoně se míchá. Tak voj táhne jako mračno děsné a v něm křižují se blesky zbraní, Žižkův buben v zuřivosti běsné z něho rachotí jak hromu řvaní. Otřásá se půda jeho vírem, je ho slyšet v lůně vlasti šírém. Jako řeka jarním rozvodněním roste šumný voj na svojí dráze, celý národ, zbuzen bubnu hřměním, proudem nezdolným se valí k Praze. V Bílé Hoře zas se meče křížíkříží, a když svítá na východě zorazora, prapor s madonnou se v krvi hříží – pomstěna je slavně Bílá Hora! 86 Ze žaláře svého ve snu zírá, kterak přes vodu jak srnci štvaní prchá panstvo cizácké, jak za ní kollej v náruč ochrannou je svírá – na krátko jen! – Slyší odevšad k pevným stěnám lidu příboj hřmíti, – pod ranami sekyr, mocných klád těžká vrata s rachotem se řítí. Výš a výš se nese z patra k patru boje hluk. Teď vstup si v celu tesá pádný kov a ztepilému bratru v náruč vězeň uvolněný klesá. S ním dál stíhá zbytky cizích vrahů, kryjících se v chodeb tajných šeři, až pak stanul na krvavém prahu roztříštěných modlitebny dveří. Jako na poslední výspy lemu před potopy smrtonosnou vlnou, k oltáři se tulí zářivému kněží, děvy tlupou bázně plnou. Stupně jeho krví teplou smáčí don Huerta, skolen lidu soudem; Marje nachýlena v němém pláči tvář mu halí vlasů zlatým proudem. Jako za štít smutné skupině, jako strážný anděl svatyně Ignácie něžné postať štíhlá v ústrety se nepřátelům zdvihla. Jak roj havranů ku sněžné pláni, temno kadeří se k hrdlu sklání, a jak svatozář se míhá v nich plachý odlesk světel oltářních. Nadšením jí plane zrak i líc, náruč milostná se volně šíří lesklým čepelům a hrotům vstříc, jež jí zevšad v ňadra cudná míří, – smrť tak na hruď toužebně se dmoucí zove s mučennictví palmou skvoucí. Skokem jinoch v rozjitřeném davě před milku se staví ku ochraně; avšak ona přísně, odmítavě k němu pohled obrací a dlaně: „Vari, odpadlíku víry svaté, vari, mého rodu nepříteli! Nech, ať mučennickým věncem spjaté skráně složím k nohám Spasiteli! 89 Nech, ať umru za tu církev pravou, zbudovanou na věčité skále, nad jejížto svatou římskou hlavou holubice Duch se vznáší stále! za dech rajský patery té růže, vykvetší pod ostnem hřebů, kopí, za tajemství, jichž um nepochopí, v nichž jen víra kochati se může! Nech, ať duše z vazby zemské vzletne v pravdy věčné sídla bezmezná mezi věrných davy nespočetné, jež tam církev řadí vítězná v božích odeblesků rouchu slunném pod královny nebes hvězdným trůnem...“ Zalkal jinoch – ze snů těch jej budí jiná skutečnost pochmurných tahů: on tu v bídném vězení se trudí, dívka tone v nádheře a blahu – s výše své zda v plachém zpomínání k novici se nebohému sklání?! Lebkou umrlčí teď mysl jata pod Kristovou nohou probodenou a hned rodičova hlava sťatá místo ní naň zírá děsnou změnou. Na kolena s temným zalkáním uvrhl se jinoch k nohám kříži, polo modlitbou, půl rouháním žaluje mu srdce krutou tíži: „Kriste! Ty, jenž sám jsi klonil hlavu pod trnitým věncem lidských muk, z jehož prsou v divém strastí davu též se vydral zoufalosti zvuk: obrať ke mně milostivé zraky, vyslyš, vyslyš žalobný můj ston, rozplaš v duši pochybností mraky, utiš v srdci dravých bolů shon! Zjev mi sám, ó Kriste, lásky moře, Tvou-li vůlí klesl národ ten pode křížem potupy a hoře, jenž Tvým jmenem v šíj’ mu položen? Ty-lis půjčil věnec čela svého, by jej vtiskly vrahů zástupy na skráň mého lidu nebohého, ztepaného třtinou potupy? 90 Ty, jenž’s ve smrtelném ještě boji k matce pohled láskyplný slal, zjev mi sám, zda jesti vůlí Tvojí, bych tu svatou pásku rozerval, která, tkána samou boží dlaní, sdružuje i šelem dravé plémě, i tu haluz k matce půdě sklání – svaté pouto krve, rodné země? V slzách k Tobě volám: Zjev mi, Kriste, zda-li žádáš, abych v službě Tvé uhasil to sladké plání čisté, jímž se vzňalo srdce mladistvé, abych pohřbil v nepaměti klíně navždy skvoucí, andělský ten vděk, jenž mi zjevil v zemské skořepině jasnou perlu Tvůrčích myšlenek?! Chceš-li, bych Tvou nohu podnik’ hlavou vypráhlou jak umrlčí ta leb, prázdnou lidských dum a hrobně tmavou, ku stvořenstva vděkům hluch a slep, abych zapřel vše, co srdce cítí, abych za živa se žití vzdal, abych člověkem zde přestal býti, jímž’s Ty z lásky k člověku se stal?! Promluv, Kriste, úpím k Tobě vzhůru – Sešli jeden spasný paprsek v pochybností těchto dusnou chmůru, v zatmělý mé duše okrsek! Promluv! – Ticho. – Mlčí zem’ i nebe – slyším jen to srdce v ňadru bít – nuž, mé srdce, vůdcem volím tebe, za tvým hlasem jediným chci jít. Jestli do záhuby věčné spěli otec můj a matka, národ celý, nechť ten žár, jenž mukám jejich svítí, i kol padlé duše mojí šlehne a tyty, v nitru lásky rajské kvítí, tebe mně ni peklo nesežehne!“ Klíče zachřestily, vrzly dvéře. Na prahu se před jinochem černá otce Sidecia postať směrná, jak stín tmavší v chodby jemném šeře. 93 Vklouz’ a zavřel. Přízeň shovívavá dýše z líce výrazné a hladké; k Václavu, jenž od klekátka vstává, hledí laskavě za řeči sladké: „Ó, jen dále shýbej kolena před milostným bokem Jesu Krista, jenž tě k sobě zve, jak jelena zbloudilého vody tůně čistá! Ó, jen dál se k němu viň a tul, on tě uvede na stezku pravou – tím již vykonal jsi cesty půl nazpět v církve náruč shovívavou! Dík buď za to vroucí Hospodinu! Vrať se docela – ó, vrať se, synu! Pohleď, Václave! Kdys děcko siré v náruč jsem tě zdvihl... V každé době s okamžiku toho v lásce čiré jako rodný otec lnul jsem k tobě. Jako muž, jenž našed sémě chudé v prsť je hříží, zalévá i pěstí, nevěda, zda péče hodno bude, a pak jásá v netušeném štěstí, vida, jak se stonek hrdě zdvihá, a jak z puků slibných odevšad nejvzácnějších květů šperk se zžíhá: tak jsem uvedl tě v Kristův řád, vštěpoval ti velké, krásné snahy, a pak jásal vzácným nad pokladem, jenž mi vzcházel ve tvém duchu mladém. Pojď již v náruč mou! Pojď, hochu drahý! V lůno řádu vrať se s pokáním! Nedej, ať se trpkým sklamáním naděje mé shroutí, tužby vroucí! Vídal jsem tě často v hrdých snech povznešena v církve zástupech, Tovaryšstva světlo čaroskvoucí, vycházeti jasnou hvězdou novou nad nezměrnou říší Loyolovou...“ „„Mýlíš se! Věz, neklonil jsem čela před tím Ježíšem, jak vy ho znáte, jehož korouhev se krví rděla v katanů mé vlasti ruce klaté! Tomu by má šíj’ se klanět měla? Nikdy! Nikdy! volám tisíckráte!““ 94 Chvilku Sidec čelo skaboněné mlče chýlí, lehce škubá rtem, přísně obočí svá tenká klene; pak zas vlídně praví s povzdechem: „Nuže, vidím, že již nespatřím rytířem tě Ježíšova voje, že již odumřelo srdce tvoje řádu našemu. Však smiř se s ním, smiř se s církví, věrným buď jí synem, bez trpkosti odlož tento hav, a když nevábí tě kněžský stav, služ nám vděčně v povolání jiném! Rokem vazby, horlivého kání v našem domě skvrnu duše smaž, a pak východ řád ti nezabrání. Trhej si pak světa marné květy, z číše štěstí pozemského vlaž ve střídmosti svoje chtivé rety. Příznivců tam jistě najdeš dosti. Huerta sám, ondy při hodu poznav tebe, slyše o tvé cnosti jat byl k tobě vřelou náklonností. 95 A když včera o tvém původu z úst mých zvěděl, zjevil za hovoru: kdyby’s kráčeti chtěl světskou drahou, že by jeden ze ztracených dvorů vymohl ti nazpět pilnou snahou; žertovným pak spůsobem svým prál – ale chceš-li, ve slovu ti stojí – že by nádavkem ti za choť dal ne-li dceru, aspoň neteř svoji.“ „„Jak že? Huerta že mluvil tak?““ jinoch vykřikl a prudce chopil rámě jeho, jiskřící se zrak upřel naň, že Sidec oči sklopil. Na to složil jinoch do dlaní obličej a mnohou, mnohou chvíli ve hlubokém trval dumání. Znovu spřádá obraz prostomilý, jejž byl Ambrož vykouzlil mu v sadě. Mešká na Rvenickém bílém hradě; v pestrý luh a modrý věnec hor oknem nízkým, v listí vína jarém, pod vlašťovčím štěbetavým párem rozesílá volně snivý zor; dvěma smavým černým očím vstříc choti milostné jej zdvihá časem, jež se za ním schyluje a líc ovívá mu hebkým, temným vlasem. Pak s ní bloudí sladce zadumán sadů záhonky ve květů duze, sklánět musí hlavy pod haluze, nad stezkou se stroucí s obou stranstran, 96 a jich květem obsypaní cele k besídce se chvějí osamělé. Tu jí při obžinkách věnčí spánky koukolem a chrpou vesničanky; tu s ní jede na bělostném oři stínem doubravy; tu v lehkém člunu do vln jezerních on veslo noří, ona mandoliny budí strunu. Sidecius hledem zpytavým v jinochově bledé tváři bádá; jak sen svůdný v ní se luzně spřádá, jak teď řasy stínem kmitavým probleskuje oko v chorém znoji a hruď chví se v divém citů boji. Pojednou však jinoch prudce vstává, zrak mu blýská z odhodlané líce, hněvně výhost páterovi dává s lehkou pěnou na třesavých rtech: „„Vari – vari! Slibuješ mi více nežli Satan Kristu... Nech mě, nech!““ Hoj! což teď se mocně vypjalo kněze hněvivého tělo statné v celé svojí výši majestátné, jak mu děsně oko zaplálo pod brvou, jak supí křídlo vzpjatou, nade tváří plápolavě vzňatou a jak ústa opěněná hřměla: „Zahyň tedy, duše zatvrzelá, klesni v propasť, kam tě satan žene! Haha! S církví chceš se dáti v boj?! S církví, jejíž rámě napřažené rozdrtilo sterý valný voj, která zdeptala v té zemi širé navždy lidu kacířského vzdor, – té ty sám, ty hoše slabé, siré, bláhově se stavíš na odpor?! Či je nadějí tvou bratr Smil? Marně doufáš. Řád má bystrý zor: Konradovým okem vyslídil 99 v sadě s kacířem tvou besedu; i co mluvili jste k posledu, zaslechl. A v umluvenou chvíli za tebe se stráže dostavily... Nyní hluboko tam v Bílé věži v okovech tvůj zpupný bratr leží a snad zítra šedý kacíř s ním seznámí se s mečem katovým – –“ Vzkřikl Václav zděšeně a v ruce ukryl obličej... Tak chvíli dlel těžce vzdychaje. Pak v divé muce, v zuřivosti líté zařičel: „„Nuže, dravci, zde též moje šíj’, kata přivolejte, mojí krve napijte se též! Ha, trhej, pij, tygře žíznivý! Však nech mě prve, abych zardousil tu zrádnou zmij’, důstojné to žáče vaší školy – pusť, ať padoucha má ruka skolí!““ Pádí ke dveřím. Však silný kněz zpět jej odrazil, že k zemi kles’, a pak vyšel rychlým krokem z cely – bouchly dveře, klíče zaskřípěly. Po chvilce však četných kroků znění ozvalo se v chodbě; znovu dveře otevírá klíč a do vězení podob černorouchých dav se deře; z kolísavé kaditelny dým hustým oblakem se kobkou šíří, kropáč skvoucí do všech koutů míří, stěny vlaže mokem svěceným. Jak tlum chrtů na zvěř uštvanou Konrad s tlupou druhů vybranou na vězně se vrhá kol do kola, rve jej, váže – a kněz rektor volá: „Spoutejte ho pevně! Hle, jak zmítá ďábel posedlého těla svaly! Hle, jak okem koulí zloba lítá, zuby skřípe, pěnou rety halí! 100 Hoj! ty duchu pekelný, jenž v těle toho jinocha mi čelíš směle, na mne blýskáš ztrhaným tím zrakem – mocným slovem zkrotneš dojista! Zaklínám tě svatým kříže znakem: Ustup, vyjdi, moci nečistá!“ 101 ZPĚV ŠESTÝ.
V salvatorském chrámě lidu dav lodi velkolepé délkou, šíří jako vlnící se řeka hlav šumně proudí, rozlévá se, víří, pustou tísní sloupy obkličuje, v každý záhyb ochozů se tlačí, hlava nad hlavu se vytyčuje, v před se napíná, kam hrdlo stačí, ba i sloupů mocné podstavce všetečnější nesou zvědavce. Dnes-tě pyšný don Huerta strojí s nebývalou slávou svatbu dvojí. Mostem celým valný průvod sahá vozů skvostných, urozených lidí – také divadlo as dávno Praha neviděla, dlouho neuvidí. Jako zaduje-li v mlází hustém vichr náhlý, peň se ke pni chýlí, vrchol vrcholku ruch šumný sdílí, až háj celý chví se v hluku pustém: takto nyní dav ten zvědavý bouřlivě se po svatyni čeří, hlavy vzpínají se nad hlavy, přitlumeně hučí rtové steří – – 102 Panoši aj! krásní v lepém kroji, s erbem v prsou, v jasné kamizole, se stran obou v lehké hráze pojí chrámu středem pozlacené hole a již dráha, utvořená jimi, zástupy se plní svatebními. V předu s juným švarným ženichem hrdé Marie zjev divukrásný nevídaným skvostů přepychem budí po zástupech obdiv hlasný. Zlatohlav po vábném jejím těle hojnou vlnou zářivou se stele, od šíje až k zemi kol do kola jakby zrosen deštěm drahokamů, jichžto mžikem každým zaplápolá nová řada v různobarvém plamu. Svislé rukávy jí s ramen vlají jako zlatá křídla; tiché znění zlatých zvonků jejich na okraji v hudbu kouzelnou chod její mění. Pod svatebním vínkem na temeni splývá nad půvabem hrdé tváře závoj přejemný, že zlaté kvítí, na něm utkané, jen v pouhé páře prosvitavé vzduchem zdá se chvíti. Odhrnutý zlatý jeho lem jeví z perel vzácných diadem v bohatého vlasu vlnách zlatých; pod nimi se pyšně vzpíná šíje z bělolesklých límců cípovatých, jako z květu bájné kamelie; na bělostném hrdle, objatém nesčíslným českým granátem, tisíc jisker žhavorudých skáče; ouška tíží tenké zlaté kruhy, v nichž se houpá démantové ptáče – – Tak ji vidíš, jako řízou duhy obestlanou slunce kněžku samu, smějící se deštěm drahokamů. Celé jedno panství zabavené, Huertovi za vděk zůstavené, jistě ztrávil těchto skvostů žár; ba jen onen drahokamů pár do střevíčků zlatých zasazený nad poplužní dvůr je větší ceny. 103 Však ta světská zář, ten marný pych, který dnes kol nevěsty se blyští, bude k nebi vznášet dobou příští milióny srdcí pobožných; nevěsta-tě šťastná věnovala šat svůj snubní s hojným nadáním soše svaté patrónky, již dala nad oltářem vztýčit postranním a jíž sochař v úbělové líce vkouzlil rysy zbožné krasavice. Nyní vedle zasnoubence svého pyšných lící, vzrůstu mohutného, za Marií něžný obraz děví jako luna za sluncem se jeví. Oděnoť je tílko její celé s hrdla po střevíčky běloskvělé stříbrohlavem jemným; v jeho třpytu libý obrys útlé postavy zdá se utkán ze stříbrných svitů jarní noci. Zástup zvědavý tichne kolem, jako z obavy, že by mohl všední zvuk a ruch zaplašiti vděk ten divuněžný, jakým pouze báje divný luh odívá své hvězdorouché kněžny. Krásná hlavinka, jíž perel šňůry probleskají z temné vlasů chmůry, jako jarní květ pod tíží rosy uklání se ve průsvitné mlze šláře tenkého – v něm blýská cosi – – zda to perličky jsou nebo slze? Proč tak smuten hledí ze závoje vábný obličej, tak mrtvě bled, jak se míhá jasnou vlnou zdroje sněhobílý leknínový květ? Proč jí vázne krok? Proč chví se časem jak peň osykový jemným třasem? Proč se tisknou ručky její sněžné v luzné hrudi perlotkané kvítí, v ty dvě vlny stříbrohlavu něžné, jež se těžkým vzdechem zdají chvíti? Za snoubenci do kostela vplývá průvod urozených svatebčanů, jako drahých látek řeka živá, čeřící se v jitra svěžím vanu, 104 jejíž vlny pestré v toku hbitém šperků nesčetných se jiskří kmitem. Jako vítr, když si s klasy hrá, různé květy v jejich zlatě jeví, tu se chrpa skrytá zamodrá, mák se zardí tam jak líčko děví: takto zde v nádherném paní davu vlnící se spoustou zlatohlavu tuto safír z šatů řasy svitne, onde rubín prstenu se kmitne, nové skvosty vždy se jeví vidu v nových hostí šumném přílivu, – neumlká po zástupech lidu přitlumený šepot obdivu. 105 Presbytář již nádheru těch sborů objímá svou pozlacenou mříží; nyní fanfára zní hlučná z chóru – chvilka svatých obřadů se blíží. Však co to? Proč náhle tu a tam obličej se zdvihá, oko pílí ku chrámové klenby výsotám? Stiskem, šepotem druh druhu sdílí nové zvědavosti ruch. Již steré prsty pnou se vzhůru, tisíc očí ku závratné výši pološeré odevšady s úžasem se točí. Hle, tam pod kupolí nádhernou v úzké chodbě, jež lem její vroubí, oddělena od závratné hloubi sloupcovou jen mříží titěrnou, v chodbě té, jež k ozdobě jen slohu zřízena, ne pro člověčí nohu, podoba se chvěje jako stín černorouchá. – Čemu pouť ta platí? Kdo ten chodec – Blázen? – Podivín, jenž si směle hraje se závratí? – – Václav to. Dnů mnoho v těsné cele zamčen trávil. Dumu jeho chmurnou rušívali časem věznitelé, snažící se marně šíji zpurnou sklonit pod bývalé jho. Jak němý sedal před nimi, zrak chýle k zemi, a kdy s hněvem vyšli, dále spřádal temnou dumu, bledé líce skládal na spoutané ruce v žalné mdlobě. Však dnes uchvátil jej náhlý hněv, vzkočil, zařval jako spjatý lev, pouta rozerval a v divé zlobě zalomcoval dveřmi. – A hle! dvéře povolily. Prázdné chodby šerem k brance u schodů se kvapně béře – Zamčena je! – Opačným teď směrem ubírá se ve klopotném spěchu a tam stoupá temnem schůdků krytých pod krov domu, pod mohutnou střechu. Mocné krytí cihel žlábkovitých 106 nese, rozpíná jak dlouhý stan, úžasný, směs trámů obrovitých, břeven, kráčat, latí umně sbitých křížící se hustě s obou stran. Po kládovém roštu spěchá ruče jinoch vzdušnou dřevěnou zde kostrou nedbaje, že tu jej krokev tluče, tamo trámec bodá hranou ostrou; prolézá pak, nahrbené šíje, pode stříškou, která chodbu kryje, pojící dům jesuitů k chrámu, a dál v nové síti přeumělé rozmanitých rozpon, sloupců, trámů leze, skáče, proplétá se směle, až pak zdvihnuv dveře padací temnem schodů točitých se níží v těsnou kobu. K lepotkané mříži dvířek železných se obrací. Nejsou uzamčena. Kvapným krokem vystoup’ jimi. Zraky udivené bloudí plaše v kole přeširokém, nad nímž k výši závratné se klene obrovitá lepá kupole. Titanští tam zevšad andělé v ladných barvách malby umělé velebně se nesou k vrcholu, tam, kde Otec s koulí světa v lůně vedle Krista na oblačném trůně sedí velebně a křídla bílá nad nimi duch svatý rozestýlá. Přes zábradlí jinoch kloní oko: lidu spousta peřestá se chvěje pod nohama jeho přehluboko. Nepoznává, co se v chrámu děje. Zmaten kráčí chodbou, přes zábradlí do závratné hloubi chýle zrak, kde se hemží dav, jak pestrý mrak, jak včel obrovský roj, k zemi spadlý. Náhle stanul. Z plné prsou síly zahřměl dolů řečí plamennou, kupole pak svahy opáčily slova jeho hromnou ozvěnou: 107 „Vzhůru, lide uhnětený, vzhůru! Z potupného jarma vypni šíje! Povstaň! Umačkej tu černou můru, jež tak dlouho krev tvých ňader pije! Bij tu cizí sběř, jež zpupně hýří na urvaném v této zemi lupu, jež ti vetkla na věž za potupu nejkrasší tvé hlavy bohatýří! Bij tu zvěř, jež ve tvé vlasti klínu pod zlatem a hedvábem se hřeje, kdežto bez počtu tvých zdárných synů s holí žebráckou v kraj cizí spěje! Bij ty vrahy, lupiče a zrádce, daviče tvých děv, tvých dětí krádce, paliče tvých příbytků a knih, bij ty hrobaře tvé zašlé slávy, již jak míčem hrají tvými právy a z tvých bolestí si tropí smích, kteří vyrvali ti zem a jmění, víry potěchu a duše klid, ba též rodné mluvy hlaholení z těchto luhů chtějí zaplašit, nechali ti jenom břímě žití, aby na bídu tvou, na tvůj žal,žal s potěšením krutým mohli zříti, aby noha jich – – – Ha, studu pal, lide bědný, nestoupá ti v líce?! Což ni jiskra v tobě nezbyla z chrabrosti, jež vrahů statisíce na bojištích sterých pobila?! Ani krůpěj z krve mužů těch, jejichž cepů třesk a vozů hřmění postrach nesly do národů všech a jichž dálné vítězilo pění?! Lide, vstaň! Však ucítíš ji zase, bývalou tu sílu v jaré pleci – vzplaneš opět ve vítězném jase jako Žižkovi ti dávní reci. Povypni jen šíji s žárným vztekem, povstaň, z tupé mrákoty se zbuď – rozprchnou se supi s bědným skřekem, sletnuvší se k hodům na tvou hruď!“ 108 Dole zmítá bouře poplachu spoustou lidu. Svatebčané s davy v úžasu a hněvu, ve strachu míchají se v chaos kolotavý. Lidu proud se pod kupoli tlačí a proud jiný k východu se dere, na sta očí blýská, čel se mračí, k jilcům sklánějí se dlaně steré; tu a tam se žehná třesavý zástup žen a děvic vyplašených a jich tlumem Otců postrašených míhají se černé postavy. Ozýval se dupot, šum a křik – avšak junův hlas tu zvuků směs pronikal – až páter varhaník s myslí vtipnou zajel do klaves a svou hudbou jako bouří slavnou utlumil řeč jeho přeohavnou. Branců přivolaných pestrý kroj teď se mísí v dav; jak mrakem blesky prošlehuje lidem jejich zbroj. A jak divem před těmito lesky mnohá tvář, jež zpupně již se vznesla, chabě na malátná prsa klesla. Avšak jesuité v rozpacích posud hledí do závratné výše, tam kde smělec s blesky ve zracích jako vidmo z nadpozemské říše, s vlasem pustým, s napřaženou rukou hrdě vztýčen stojí v kupoli a s tou varhan hudbou šumnozvukou zlobným hlasem darmo zápolí. Než tu náhle druhá, míhavá v kupoli se jeví postava na závratné chodbě, s vlasem plavým, s řásným černým rouchem poletavým. Jako dravec před smrtícím skokem, kolem zábradlí se chvatně plíží nahrbena, s jiskřícím se okem tam, kde Václav do zástupů shlíží. 109 Leč ten ohlednuv se v pravý čas úhlavního nepřítele zočil a hned v ústrety mu hbitě skočil rozpínaje náruč u zápas. Jako tišina když nenadálá spoutá vlny bouřlivého moře: zmlká vřava svaté ve prostoře, utichla i hudba varhan v chóře a směs lidstva bez pohnutí stála pozorujíc v němém napjetí žasný zápol na obrubě těsné hrozné propasti a smrti děsné, dvou těl juných líté objetí, dvou těch černých postav souboj divý, sem tam klonících se v půtce žhavé kmitavými nad propastí kyvy, balících se časem v klubko tmavé; zdola mněl bys’, že to na pokraji kupole, kde sloupců kruh ji věnčí, – jež se malbou spíš, než hmotou zdají – rozmanitě v polosvitu hrají, každou chvilku jeví obraz jiný míhavé dva fantastické stíny. Posléz Václav nad Konrada vzpjal se, který pod ním s tělem opřeným o zábradlí, přes ně přehybal se svislou hlavou, hrdlem sevřeným prsty jeho, polovicí zad. A v tom na vítěze třpytným zlatem oknem kupole svit jasný pad’: spočal zářivě na dříku vzpjatém, jehož hruď se bělala jak sníh zpola rozervaným temným šatem; v bujném vlase skrání vztýčených, pod nímž jemný obličej se skvěl jarým leskem bohatýrské vnady; i byl krásným Michalovic mladý v tuto chvíli, jako archanděl, když se vypjal, září nebes plana, ve vítězné slávě nad Satana. Však proč hrdě plápolavý zrak, slétající do hlubiny chrámu, náhle v jiném zažehá se plamu? Proč se smeká prstů mocný tlak 110 s hrdla zrádného? Proč náruč jeho s jásotem se rozestírá dolů? – Hle, tam v roji lidu zvědavého, v poucouflých svatebníků kolu, zočil půvab něžné postavy v šatů stříbrotkaných libém jasu... Ona rve si závoj se hlavy, svatební též vínek s temných vlasů; 111 krásný obličej své rysy milé k němu vzpíná, čisté lásky pln, a dvě rozepjaté ruce bílé z řízy stříbrotkané jasných vln jak dvě lil’je pnou se k němu vzhůru, nesouce mu blaho rájských kůrů. V tom se Konrad pouvolněn vzpjal pod vítězem, klonícím se v blahu, rukama jej těsně obestlal; avšak náhle, ztrativ rovnováhu, přes zábradlí nazad klesl tělem – slét’ jak balvan v propasť vržený – hoj! a za letícím nepřítelem Václav, pádem jeho stržený, rozpínaje náruč v žasném letu seřítil se v bezdno jiných světů. Výkřik tisíců se vznesl k báni, hromným echem rozlehl se v ní a v něm zanikl, jak v bouře řvání raněného ptáčka zatikání, Ignáciin výkřik poslední. 112 NAKLADATEL FRANTIŠEK ŠIMÁČEK V PRAZE.
VEŠKERÁ PRÁVA JSOU VYHRAZENA.
Tiskem Františka Šimáčka v Praze 1882.
E: av; 2004 [113]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nakladatel František Šimáček v Praze. Tiskem Františka Šimáčka v Praze 1882.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 114