Zpěvník Jana Buriana (1895)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
SVATOPLUK ČECH
ZPĚVNÍK JANA BURIANA.
DRUHÉ VYDÁNÍ.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC. 1895. [1] Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze. [2] PŘIPOMENUTÍ K PRVNÍMU VYDÁNÍ.
Veršovaná tato povídka byla napsána a v časopise uveřejněna před osmi lety; čtenář měj proto na zřeteli, že tam, kde naskytnou se mu v ní reflexy našeho života národního, vztahují se k době ležící již značný kus za námi. Jiné poměry oné doby působily také na volbu a vylíčení drobného zemana šlechtice, jejž vybral jsem z toho tábora naší šlechty, který za heslem ústavověrnosti stál již tehdáž zjevně, ač třeba někdy s lehkým pláštíkem kosmopolitismu, po boku našich národních nepřátel. Že k samostatnému vydání té básně přistupuji teprve nyní, mělo příčinu v rozličných nedostatcích provedení, které jsem po ukončení jejím v časopise dobře pociťoval. Chtěl jsem ji [3] přepracovati, ale zůstávalo při pouhém úmyslu a po čase poznal jsem, že již nemožno vpraviti se nazpět do toho myšlénkového a citového ovzduší, v němž báseň vznikla. I zdráhal jsem se dlouho, uveřejniti ji nezměněnou v samostatné knize, ale konečně vyhověl jsem přání p. nakladatele, s nímž spolčila se úvaha, že báseň již otištěním v časopise na veřejnost byla dána, v seznamech mých spisů se uvádí a že snad staršímu spisovateli bude prominuto, doplní-li pro své literární přátele nebo řekněme třeba jen pro bibliofily řádku svých knih i takovým spisem, jehož slabé stránky sám zná, na který zvláštní váhy nikdy nekladl, který neznačí významný čin na jeho literární dráze, nýbrž přispívá jen podřízeným rysem k celkovému obrazu jeho tvoření. V Praze,Praze dne 1. října 1894. Spisovatel.
[4] ZPĚVNÍK JANA BURIANA.
[5]
1. 1.
 JáJá, Jan BurianBurian, do těch vetchých blan píšu, co kdy hlavou táhne, píšu, co kdy k srdci sáhne, píšu, rukou neumělou duši celou, plnou chmur a hran. Dlouhých věků let smazal písmo vět, jimiž ruka pradědova zapsala zde žalmu slova, pod to datum, kdy šel v muce s biblí v ruce v šíroširý svět. V bídě, svízelích cizím krajem tíh’, než kdy po shrbeném týle splývaly mu vlasy bílé, zpátky spěchal nad Vltavu složit hlavu v zemi předků svých. [7] Uzamčen a skryt v chaty noční klid, tajný kacíř, v tyto desky zapisoval marné stesky, a zrak věští skrze slze vídal v mlze lepších časů svit. Po něm syn i vnuk, mnoho drsných ruk, zmozolených, v tuto knihu psalo nevolnictví tíhu, mor a žáry, zhoubné vody, neúrody, vojen divý hluk. Z temna svitl jas, vystřízlivěl čas ( už jen chudá směs tu psána: kdy dům navštívila vrána, kdy nač dány nové krovy, komín nový a co sypal klas. Dvojí smutný den posléz připojen, kdy jsem ztratil otce, matku, rodného se ujal statku, selským dvorcem směnil školy, 8 pluhem v roli pohřbil slávy sen. Pozbyv naděje v duchů trofeje, studentských jsem nechal zvyků, zapomněl jsem poëtiku ( a přec někdy z nenadání snivou skrání píseň zachvěje. Ještě, kniho, čist mnohý v tobě list; těm ať volně v tiché chvíli prostý verš mé dumy sdílí, před účastí nevolanou, soudců hanou, před výsměchem jist. Nehledaný zpěv důvěrně ti jev, relikvie drahocenná, písmem dědů posvěcená, také moje stesky, vzdechy, touhy, těchy, lásku, vzdor a hněv! 9 Dnů mých jas i chlad, citů bouř i lad měj zde družnou besednici! Buď mi, kniho, zpovědnicí, zrcadlem buď v míru, boji duše mojí, plné hran i vad! 10 2.
(STESK.) (STESK.)
 Neveselo v jizbě šeré, v okno vichr zimní pere, na ledové květy metá sněhového prachu houšť; venku zaváta jsou pole, stříbrem svítí větve holé, na nich mračno vran se slétá, a kraj širý bílá poušť. V teskné jizbě o samotě zahrabán v té zimní zlotě bouře koncertem se bavím, slyším drsných zvuků spor: rota vichrů hučí v poli, za píšťalu komín volí, krouží s vytím pronikavým dokola jak vlků sbor. [11] Vnímám divoké ty zvuky. Noviny z mé klesly ruky, jichžto zvěsti neveselé zkalily mé duše klid; mním, že v burném vichrů vání slyším sterohlasé lání, ono moře záští celé, jímž je obklopen můj lid. Nepřátelských vichrů dechy trou se v jizby, rvou nám střechy, však my dlíme v bídné mdlobě, zhynul každý vzlet a ruch, všichni hlavu krotce chýlí bez života, ohně, síly, všude pusto jako v hrobě, vše jak venku zimní luh. Na rtech leda trpké smání nebo bledé odříkání, valícím se kolkol bědám hledíme bez činu vstříc; šumí sice slova hojná, moudrá, vtipná, vzletná, strojná – já však jedno slovo hledám, jedno slovo za tisíc. Slovo jako čepel skvělý, zkad by sršel hněv náš celý, 12 slovo jako hromu ránu, slovo jako živý blesk, aby vhouklo do dřímoty trochu staré svěží noty, vyplašilo z našich lánů chabý klid a hluchý stesk. Slovo kouzelné, jež náhle vzpružilo by hrudi zpráhlé, roztavilo ledu krovy, zanítilo svatý žár, sžehlo s duchů mdloby jíní, strhlo mrak, jenž čela stíní, a máj vykouzlilo nový na ten zimní suchopár. Po tom slově pátrám v duši, naslouchám v té pusté hluši – Marně! Marně! nezalehá k mému sluchu odnikuď! Jenom vichr venku vyje divé svoje melodie, metelice v okno šlehá a stesk padá v moji hruď. 13 3.
(ZIMNÍ PŘÍHODA.) (ZIMNÍ PŘÍHODA.)
 V okně pučí svlačec ledu. Ve svůj tichý přístěnek marně vzývám na besedu zástup vážných myšlenek: Z ohně ve praskotu dříví slyším biče hlasný švih, vidím vláti bílé hřívy jako vichrem vzdmutý sníh; divá zápřež bílých koní bouří sněhu třpytný prach a šperk rolničkový zvoní s jejich čel jak na poplach... Co ty stále, zjeve marný, tryskem vlétáš do mých dum, lákáš ve svůj okruh čarný ducha k pošetilým snům? Kniho, mezi listy tvými pohrobím sen hláhovýbláhový, rozplyne se v matné rýmy třpytný útvar sněhový. [14] Všední začátek – – Co zbývá venkovskému medvědu, když se z pusté jizby dívá do sněhu a do ledu, v nedělní když odpoledne nuda k jeho boku sedne, maně klesá z ruky kniha, přátel kruh se duší míhá, srdce touží v šumu, smíchu zapomenout na trampoty? Zabalíš se do kožichu, v podkované vklouzneš boty, k čelu stáhneš beranici a pak chutě tápáš holí ve tmách, sněhu, plískanici, třeba přes hory a doly, až okénko osvětlené, s věncem chvoje opentlené z těchto spoust se vynoří – Tak mě zvábil metelicí přátel kruh, džbán plnolící do hospůdky v Podhoří. Půlnoc byla, když mi polem měsíc zářil v cestu zpátky a já v zimní krásu kolem hleděl jako do pohádky. Sníh se přestal sypat s hůry hvězdným hemžením se skvělo 15 nebe modré beze chmury a zem dole jedno bělo: zaváty jsou k nepoznání všechny meze, dráhy, stezky, nerušenou bílou plání démantové hrajou lesky, i led řeky pode strání postlán liliemi sněhu, jenom onde podél břehu průsekem se voda šeří. Jako sněžné víly bajky řada vrb; na každém keři svítí úbělové krajky. Sítí křišťálů se zdají větve hruší bezlisté, kvítím z perel plápolají snítky jejich stříbřisté – vše se jiskří, září, plane, všude třpyt a bleskot samý, slavný mír nad krajem vane, sníh jen chrupá pod nohami. V tom slyš! polem zvonců znění, karabáče svisty táhlé, zvuky sanice – Však náhle v bouř se klidné tony mění, v poplach bije zvonců cinkot, slyším řehtot, křik a řinkot. 16 Mračnem vydeptaných sněhů jako zimy přízrak divý pár tu koní bělohřívý letí v nezkroceném běhu, bleskem smýká přes závěje malované panské sáně k řece na úpatí stráně tam, kde zrádný průsek zeje. V saních zděšen muž se tyčí prostovlasý – druhý padá do závěje – oba křičí – hle! i jakás žena mladá – – Přiskočil jsem jako střela a pěsť moje obří silou v děsném trysku zadržela zápřež saní zdivočilou. Lázně v ledovatém toku uchránil jsem pána z Borce, který po dceřině boku do svého se vracel dvorce z pozdní jakés výpravy. Dobře v luny bledé záři zřel jsem obě postavy, mládí květ a zvadlé stáří. 17 Starce znal jsem; jeho dceru poprve jsem spatřil tady v čarovábném pološeru. Slaví pověst její vnady, a co měsíc stříbrem jasniljasnil, zastínilo všechny chvály, ač-li brach, jenž věčně šálí, klamných vděků nepřibásnil, které mizí v denním svitě. Z kožešiny neforemné právě vyhoupla se hbitě, jasný motýl z kukly temné. Do sněhu se v lehkém skoku svezla s malovaných saní, přivila se otci k boku, objala mu šíji dlaní. Dosud leknutím se chvělo úměrné a štíhlé tělo v sametu a krajkách zdobných, v sobolině měkkořasé, s leskem drahokamů drobných na ramenou, hrudi, vlase, které v jiskry skotačivé měnily se při měsíci; obličej v té záři snivé podoben byl elfa líci, ze stříbrných svitů tkané noci kouzlem prochvívané. 18 Znal mě šlechtic. Tisk’ mi ruku, vzdával díků slova vřelá. Dcera jeho beze zvuku, dosud bázní rozechvělá, pohledem jen ke mně letla; ač se pod obočím v šeru kryla družná jejich světla, přísahati chtěl bych věru, že tam zasvítily jemně nejkrásnější oči země. Zatím vzadu ze závěje vozataj se pracně sbírá, k ukroceným ořům spěje; ale dívku bázeň svírá, váhá vrátiti se v saně, až mi se rtů sklouzlo maně, důvěru-li ke mně cítí, že chci sám jí vozkou býti. Dík mi vzdaly její hledy, usedla hned bez ostychu; ale žertem otec šedý v srdečném jí káral smíchu: „Můj ty bože! Nevíš ani, co to tropíš, dcero zlatá: na kozlík že panských saní svedla’s arcidemokrata!“ 19 Sedl k ní; vstoup’ kočí za ně; já hvizd’ bičem v ostrém šlehu – rozjely se pestré saně jako loďka mořem sněhu. Přes jiskřivou bílou nivu u noh krásné dívky letě snil jsem, že to krajem divů jedu po neznámém světě, ustrojeném v úběl samý, stříbro, křišťál, drahokamy. Rolničky pak rozpustilé tak mi zněly sladce, mile, jakby anděl, přeletaje, zlatoperých křídel konci rozechvíval snítky ráje s perlovými květů zvonci. Často v zimní krásné noci sanicí jsem letěl svižnou; ale tenkrát čaromocí zajala mne nedostižnou: byl bych letěl chutě k ránu, byl bych letěl světa šíří lehce po sněhovém lánu jako po labutím chmýří... Avšak tu již osamělý s hustě posněženým krovem 20 Borecký se dvorec bělí v hustém šiku topolovém; pod střechýlů věncem skvělým větvic ojíněných sítí zámeček jak okem bdělým ozářeným oknem svítí vábně do zimního kraje, návratu svých pánů ždaje. Vřele děkovali znova; zápřež na to šlechticova dovezla mě letem domů; ale zpátky každou chvíli zřel jsem na skupinu stromů, z níž vyhlédal zámek bílý, až mi skryly hvozdy tmavé světélko tam třepetavé... Od té doby v moje snění často sladkou hudbou vpadá rolniček a podkov znění; postavy té štíhlé vnada ve stříbrném luny jase myslí mou se kmitá zase, dívčí líce něžné tvary – vari, luzný stíne, vari! 21 4.
(STARÁ BĚTA.) (STARÁ BĚTA.)
 V tom týdnu přibyly mně čtyři dlaně a krky dva. Však dvorec stačí na ně! Jak mění čas! V mé paměti tak živé tkví obraz Běty statné; vidím zhusta tvář její pěknou, smíchu zvyklá ústa, s nichž slovo každé lapali jsme chtivě, když na zápraží domu za soumraku neb v zimě u praskavých kamen v koutku nám bájila o princezně a draku, perníkové chatě, o kohoutku. S let dětských vyrůstala v našem statku, jsouc chudé vdovy jedinačka dcera; na kroku každém provázela matku, jež u nás dlela z jitra do večera, ve dvorci, v polích podělkujíc čile; a když smrť náhlá rodičku jí vzala, tu děvečkou se u nás dcerka stala, a vzrostla v děvče statné, prostomilé. [22] Leč dělník mladý popletl jí hlavu. Šla s mužem pak až kamsi na Moravu a nic jsme o ní neslyšeli více; jen časem v paměť stoupaly nám dětem ty její věrné oči, dobré líce a písně s pohádkovým zlatým světem. Teď po toliku let se náhle vrací, tvář samá vráska, vlasy zpola šedé, pne ke mně ruce, zmozolené prací, a s okem slzavým řeč tklivou vede: „Již poznáváte sotva známé tahy v té síti vrásek; též mé zraky mohou jen z těžka ve vás, hospodáři drahý, zřít hoška, jenž si hrával u mých nohou a přítulně mi sedal na kolena. Vy statný muž jste – v nejkrásnějším květu – a já již zvolna s bohem dávám světu; můj šedý vlas, má ruka zmozolená, že trudů života i muk a pečí jsem zakusila dost, vám nejlíp svědčí. Zle dotkla se nás v dálce ruka boží: muž trapnou nemocí byl poután k loži jak Lazar mnohá leta: břímě všecko tu spočívalo na mně, muž i děcko. Však sílilo mě nebe – soucit znají též lidé dobří v moravském tam kraji. 23 Než kdy smrť muži trýzeň ukrátila, tu podivná mě touha zachvátila: Ves rodná stále kynula mi z dáli, ten kostel známý vídala jsem v duchu, let mladých vzpomínky mně v srdci hrály a zvony Třemšínské mi zněly v uchu. Zpět domů, domů! přání srdce hnětlo, tam žití ukončit, kde mládím kvetlo, a k matce pak si lehnout v rodnou půdu. Zde jsem a ráda lopotit se budu za kousek chleba z domácího role – jen k hrobu donésti to žití holé. I moje Maruška již silná dosti a práci zvyklá, vzrostlá v počestnosti; i ta snad někde službu najde tady. Můj první krok mne vede v tento statek, jenž plný vzpomínek na věk můj mladý jest minulosti drahé pozůstatek. I ptám se vás – kéž v odvět: ano! dáte – zda pro nás některou snad práci máte?“ Já pohnut – přiznávám se – hleděl na ni i na dceř její, dívku líce smavé jak libě rozvitý květ v záři ranní. Půl vesela, půl v tísni ostýchavé zde stála, hledíc na mne jasným zrakem, tak plným života, tak svěží záře – máj prosté duše stkví se v oku takém. 24 A mile slušel k růžím oblé tváře ten šátek rudý s drobounkými kvítky, jenž v babku svázán kolem uší splýval, i jiné kroje moravského zbytky v tom šatě prostém, halícím jí tělo, jež mladou svěžestí a silou vřelo. Já přijal obě. – Rozpaky mně pouze byt působil; o místo byla nouze. Tu „výminkářka“ poskytla mi radu; tak zveme stavení za dvorem vzadu, půl dřevěné a dlouhým věkem sivé. Tam bylo hnízdo Burianů dříve, než děd můj vystavěl si stánek nový, dům z kamene, krov na něm šindelový; však později, když statek nechal synu, byt výminkáři skytla chata šedá. A když pak osiřela smrtí děda, chtěl strhnouti můj otec vetešinu a za ni vystavět si chlévy větší. Leč dílo odkládal, jat jinou péčí; i platy různými se záměr hatil, až otce do hrobu zlý osud sklátil. Bych záměr vykonal, byl rozum radou; přec váhal jsem. Mně líto v pravdě bylo stěn, které vábívaly duši mladou, v nichž na sta zlatých památek se krylo. 25 Já vzpomínal si dob, kdy klouče malé mne do chatrče svedla každou chvíli dvě okénka, jež lemoval pruh bílý, k té pavlači tam, stářím počernalé, jež prohlédala listím starých stromů; jak rád jsem na ní u dědečka stával, když ku podobě něžných bud a domů, sám dítě z pola, pilně vyřezával klec rozmanitou pro družinu ptačí, jež visívala řadou nad pavlačí; jak rád jsem sedal ve světnici skromné u nohou babičky, jež pestrou cetu neb malý pamlsek vždy měla pro mne; jak plesal jsem, když truhlu plnou květů a ptáčat malovaných otvírala, v ní směsí strakatou se probírala, a křížky ukazujíc, uschlé vínky, k nim družila let mladých upomínky, neb starodávné vyjímala šaty, jež plny byly varhánkův a stužek, i navlečených mincí řádek zlatý, jímž kdysi v kole vyfintěných družek se pyšnívala ve sváteční zdobě – ty zkazky, trosky zapadlého světa, jenž mile zářil v její mladá leta a spočine s ní navždy v temném hrobě. Vždy ku předu! zní stále moje heslo a neváhám, kde rozum s citem velí, 26 by před novotou zdárnou staré kleslo. Leč tam, kde nové k boření jen čelí, kde pro vrtochy jen či hrstku zlata vnuk chladně kácí díla píle pracné, jež předkům byla milena i svata, kde s býlím škodným ničí květy vzácné a z trosek svatyň bídné krámy staví: tam, nevěřím, že sídlí pokrok pravý. Když s otcem jako hoch jsem jezdil k městu, vždy z daleka již hrdou, štíhlou věží nám stará brána vyhlédala v cestu; jak šedý hrdina, jenž vnuky střeží, tu s cimbuřím a střechou jehlancovou se týčila před tlupou domů novou. A když jsme přijížděli k městu blíže, líp jevila nám rozvětralé rysy, směs ozdob kamenných a zbytky mříže, jež spouštěla se na obranu kdysi; pak viděti již bylo sošky šedé a slabé stopy maleb; bystrým okem jsi četl na výstupku písmo bledé, jmen proslavených řadu s dávným rokem. A když vůz projel začernalou branou, tu dlouho ještě v ulic čilém ruchu stín věže vlál mi hlavou zadumanou a vidma velebná mi budil v duchu. Ta hrdá stavba přetrvala věky a slavně odrazila v divném čase 27 snad tisíckráte útočníků vzteky, až za dnů, slonících se v duchů jase, ji skácel rýč a špičák prosaický: Kdys města otcové se sešli v radu a shledali, že kolos romantický je vozům obchodníků na závadu. I klesl umělecký výtvor dědů, jenž vypravoval slavné vlasti děje – leč zato v město moderního vzhledu teď kramářům vchod pohodlný zeje... Tak mizí zbytky staré krásy všude a zašlé síly, malebnosti sledy; vnuk břídítřídí cety střízlivé a chudé neb skvostů zděděných jen odlesk bledý. Ať rozum nad pokrokem vědy jásá, cit poesie odstrčené želí a vřavě zištné ustupuje krása. Snad ještě zhaslých září odraz skvělý sny pěvců krášlí jako západ nebe – však pohleď do života kolem sebesebe, co z oněch lepot bývalých tu zbývá! Šat, kraj i lid – vše střízliví a bledne, vše zvolna v matnou jednotvárnost splývá, a svět-li z toho scestí nevybředne, jen z upomínek vnuci žíti budou neb umrou spíše nekonečnou nudou. 28 Kam zavedly mě babiččiny šaty a vyřezaná pavlač staré chaty! Snad směšné jest, že stavbám věky tmavým tu vetchou drobotinu po bok stavím; však ač věc malá jest, mne jímá přece. Vděk milý, příbuzný k mé duši dýchá z té prostičké a sešlé předků klece, v ní duch můj šepot srdcejemný slýchá: „Přej žití starušce, jež ve svém klíně tři pokolení v žalu, štěstí kryla, přej žití opuštěné sirotině, jež jediná tu ze svých sester zbyla, sníc nad milými troskami a hroby, zvěst šepotajíc minulého děje a teskně hledíc do přítomné doby, jíž nerozumí, jež se babce směje.“ Nuž, ano, zůstaň! Dopřeď staré báje, nechť lepší zisk by daly nové stáje... Jest arci bědná, spustlá. Tráva hustá jí z jara na zápraží ssutém vzrůstá a prošlapaný práh se mechem zdobí; zeď oprýskaná bortí se a drobí; co ze dřeva, to červotoč a plíseň, ba z vyhnilého rohu leckde tyčí svůj řasný terč jak pavučiny tříseň na tenkém hloubku houba trpasličí. Zde v pustém okénku mříž rezem krytá, tam svislý, prázdný rám se větrem klátí, 29 a v nitru jenom veteš rozmanitá, směs braku různého a hamparátí. Tu pavlač shora, podpory a trámy, i stupně dřevěné, jež vzhůru vedou, věk dlouhý oděl v barvu tmavohnědou a pokryl hustě ranami a šrámy, vše zbrázděno je, zryto červotočí a praská hrozivě, kam noha kročí. A v ohražení zvětralém i kusém, jež hustě kolem pavlače se vilo, z prkének, vyřezaných s prostým vkusem do sloupců podoby, jen málo zbylo. Kde nad ním houpaly se domky ptačí, teď pavouk upřádá své lehké sítě a stříška shůry zčernalá se mračí nad srdcem, vykrojeným v temném štítě; již sotva přečteš vespod písmo stmělé, rok stavby, jméno pána, zbožné přání: „Chraň, Bože, toho domu bydlitele!“ Po střeše doškové mech bujný stele své kypré koberce: tu zeleň svěží, tam pěknou hněď. Čáp vetchý komín střeží té střechy ubohé; čas proti blesku jí hustě zavil hřeben do netřesku. Tak stará chalupa se jeví v letě. Leč za dne onoho, kdy v jejím nitru jsem vykazoval bydlo staré Bětě, sníh na těch doškách zářil v zimním jitru 30 a krápník ledu pochmúrnému štítu dal náušnice křišťálových třpytů. Je malá světnice tam za pavlačí, kde děd můj s babičkou své sídlo míval, jak v tichém hnízdě sivý párek ptačí. I já tam, studentík, jsem hostem býval, když zlaté prázdniny mě vedly domů. Tam nad knihami veršů hlavu chýle neb snivě vyhlédaje v zeleň stromů, jsem prožil mnohé utěšené chvíle. Tam stará Běta teď se usadila se svojí dcerou. Byl to přínos chudý: dva uzlíky a truhla všeho všudy. Však jejich truhla ku podivu byla té podobna, z níž babiččina ruka kdys vynášela poklad zašlé doby před oči dětské žasnoucího vnuka; i zde jsem spatřil tytéž prosté zdoby na bocích truhlice a těžkém víku: o závod s duhou byly rozsypány kol kolem pestrobarvé tulipány a roje nevídaných mandelíků. Já trochu nábytku jim přidal k tomu a ruch se vrátil siré do světnice ( Tak z dálky přilétly do mého domu ty chudé ženy jak dvě vlašťovice, 31 a myslím věru, do našeho kraje že přinesly též první jara tuchu: Led proudem uplynul, sníh v poli taje, jas rozhostil se v otepleném vzduchu a trhlinami šedé zimní chmury k nám shlíží modro čarokrásné shůry. 32 5.
(BORECKÉ PANSTVO.) (BORECKÉ PANSTVO.)
 Byl krásný den. Zrak těkal nenasytně po modru čistém, jevícím se třpytně par oblakových potrhanou směsí jak azurové řeky, plesa, tůně, jež vroubí břehy mlhové a tesy. Ruch tajemný hrá v těchto mlžin lůně, je trhá, třepí v rozmanité stvůry – to nejsou zimní mrtvé, těžké chmůry, než chaos oživených lehkých stínů, jež plesně tančí po nebeském týnu. Ni barev nejsou smutně jednotvárných, než hrají do běla i ruda, siva, ba do zlata v polibcích slunce žárných: i jarní nebe zdá se jako niva šat sobě nový s jasších barev plésti a fialkami, sasankami kvésti. Vzduch prohřátý se plní smavým světlem a písněmi. Vše k životu se hlásí [33] na mladém luhu, chudobkami zkvetlém, kol kolem jako smaragdové pásy kraj ozdobují pruhy setby mladé a černají se čerstvě zryté líchy; kam vyjdeš za ves, trávník zvučí všade her dětských vřavou, popěvkem a smíchy. I člověk jakby mládnul s vesnou kraje, šíř’, volněj’ stele křídla svého ducha, v něm klíčí naděje a štěstí tucha, i fantasie povzlet luzněj’ hraje, svět něžných tvarů, svěžích barev plodě, jak odlesk jarních květů v jasné vodě. Já do polí si vyšel a pak maně kol háje k Borecké se stočil straně. Tam na rovince prostřed luk a polí dvůr šlechtický se bělal pod topoly a vzadu modralo se pásmo chlumů výš’, výše stoupajíc až k mocné hoře, jíž na temeni z porostlého rumu věž sivá strmí v nezlomeném vzdoře. Já přirovnal hrad onen k sídlu dole a k minulosti dávné naši dobu: Tam v rozvalinách čtyři stěny holé nám posud jeví bohatýrskou kobu, kol kolem řada výklenků se hloubí, nad každým znak, jejž nápis český vroubí, 34 vybledlý nápis rytířského jmena – jsouť napsáni zde řadou hradu mani, jimž ve výklencích byla upravena zvlášť pro každého čestná schránka zbraní. I jméno Boreckých zde v řadě psáno; to jmeno kdysi slavným zvukem znělo a mnohdy tam se v šiku prvním skvělo, kde velké dílo české vykonáno – Leč za dob našich? Chabé plémě vnuků jak matná bludička ve hvězdném shluku ve sboru šlechty vznešenější mizí a mluvou, duchem, snažením je cizí. Kdes’ česká šlechto? Zrak tě marně hledá. Kam zapadla jsi? Kde tě kraj náš hostí? – Ty’s pouhý přelud, upomínka bledá, vrak utonulý v moři minulosti, stín, který s černých cimbuří se chýlí a větrem nočním v rozvalinách kvílí; tvé stopy břečtan s kapradinou kryje, tys’ na vždy klesla pod kamenné desky, v nichž kolem znakův omšených se vije již sotva zřejmý slední nápis český. Tys mnohdy metlou byla prostým davům a leckdy cizím kořila se mravům, 35 však přece bylas’ českou – na tvých hradech hřměl hlahol český v poradě i kvasu a ze rtů děvic ve tvých pyšných sadech zněl písní roven slavičímu hlasu a na blankách, jež uctivě jsi četla, zdob zlatých síť kol českých slov se pletla, um tvůj, tvých skvostů zář, tvých mečů blesky před světem slavily též národ český. Leč nyní? Zapadla jsi beze sledu. Co českou šlechtou doposud se zove, ni krůpěje víc nemá z krve dědů, – jest cizí nám to pokolení nové. Byť česká hesla ryli do svých štítů, dum českých nemají a českých citů, dech cizoty z jich krbů skvostných dýše, náš jazyk psancem v jejich komnat pýšepýše, neb milostivě trpěn v kout se tlačí; jej leda lámou pro volební schůze, v něm spílají svým podkoním a lůze. K jich prahům darmo česká Musa kráčí a kniha česká u nich bílou vranou; jen k cizím ideálům láskou planou a cizí chválu nade všechno cení – Ba, šlechtu máme... ale českou není! V těch myšlenkách jsem blíže k Borci kráčel, však zvolna jinam jejich proud se stáčel: 36 V mém duchu vynořil se úběl sněhu, svit luny, zápřež saní v divém běhu a krásná dívčí tvář jak elfa líce – S té chvíle dívku nespatřil jsem více, však duch můj obrys rozkošného těla si často spřádal z měsíčního běla. Tak dostihl jsem šlechtického sídla. Ten drobný zámek copového slohu od hlavní budovy dvě nižší křídla pne v obě strany s vížkou v každém rohu. Krov sedlový má žlábkovitou střechu, báň malá uprostřed a nad ní hraje na slunci hvězda z červeného plechu; tak zdobena i dvojí vížka s kraje. K zámečku dvůr se tulí s malým sadem, než dosti půvabným, a na vše strany od sídla toho kolikerým řadem mohutné topoly přes luka, lány se rozbíhají, k lesům vůkol míří, jak ode hvězdy paprsky se šíří. Vše září slunka lahodnou se smálo: Zde pod římsami fantastických forem sklo družných oken jako v ohni plálo; tam pestře usmíval se nade dvorem stan malovaný holubího kůru nad kůlem svým – jak pohádková sídla na dlouhé ptačí noze čnící vzhůru – kol modrým vzduchem hrála sněžná křídla. 37 Svůj laloch purpurový mezi vraty nadýmal zlobný krocan; za ním tiše dav perliček se hrnul kropenatý; páv na pavlači rozestíral v pýše kruh čaroskvoucí nádherného chvostu – Vše zdá se plno vzácných zdob a skvostů. I ze sadu železných vrátek mříží již mladé jaro smavě povyhlíží: Tu keř již oděn do zeleni nové, tam snítku aspoň pupence mu kryjí půl rozpuklé, jak něžní motýlkové, když ponejprve k letu porozvijí křidélka smaragdová; svěží tráva již bují kolem záhonů; a vzadu, kde špalír plazivý zeď obetkává, již prvních květů vidíš skvostnou vnadu – jak hvězdy nachové jich červeň živá se odráží od šedivého zdiva. Já dumavým to všechno přehled’ okem a chtěl se vrátit z volné toulky domů; leč k místu připoutal mne příštím krokem zjev dívky pod rašící tlupou stromů. Ta postava jak lil’je jemná, štíhlá, jež v oné noci před pohledy mými ve svitu luny magickém se mihla nad sněhem, ledem jako kněžka zimy. Teď vesny libou kněžicí se zdála v tom sadě, nad puky a nad poupaty; 38 zář slunka smavého jí v líci plála a lehké, světlé, pestrobarvé šaty kol těla, pučícího svěží vnadou, jí zářily jak z jarních květů tkány, jak věnčily by královnu svou mladou narcisky, violy a tulipány. Do písku stezky noříc lehké stopy, jde zvolna, zraky v jakous knihu klopí; však za ní vynořil se otec šedý a na mne padly bystré jeho hledy. Byl marný pokus uchýlit se stranou. On ze zahrady vyšel spěšným krokem a ruku podávaje v uvítanou, slov přívětivých zval mne rychlým tokem, ač z vady různé snadno bylo hádat, že není zvyklým český hovor spřádat: „Pan Burian! A chtěl snad ledabylo náš dvorec minouti, kde v srdce dvojí to jmeno písmem vděčnosti se vrylo. Ó vstupte! Přejte mně i dceři mojí vás opět pozdraviti pod svým krovem a volněji než v oné zimní noci vám znova vřelým poděkovat slovem!“ Což činit? Byl jsem lapen bez pomoci. 39 Pán z Borce vlídně do sálu mě vedl, kde vstříc nám přicházela jeho dcera. Zrak její ke mně s překvapením vzhledl, duch zdál se sbírat z upomínek šera mé tahy poloznámé; však jen chvilku tak zpytovala mojí líce tvary a zrak jí zasvit’, krev jí stoupla k čílku, než dořekl mé jméno šlechtic starý. Já neslyšel, co promlouvaly ke mně rty rozkošné; jen jejich rubín drahý jsem viděl, zubů sníh a něžné tahy, jež červánkem se obestřely jemně; jen hudba slov, ne smysl, v duši vnikla a zvonila mi jako zlato ryzí, ač jevil přízvuk, barva neobvyklá, že také jí řeč naše zpola cizí. „Nuž dále!“ pravil šlechtic. „Pojďme sadem. Ten arci málo k pomeškání zove i prostřed máje, neřku v jaře mladém, kdy jedva zeleň z pupenů se klove.“ Kol prázdných záhonů jsem kráčel s nimi. Tu ještě semtam ve slaměném hávu keř vzácnější snil těžký spánek zimy a zřídka jenom kvítek pestřil trávu. Však uchvátil mne přelud. Náhle kolem houšť bujná vzpychla po záhonu holém, 40 směs nejkrásnějších květů přebohatá: mák plný, pivoňkové nachy žhavé a lilie tu bělostná, tam zlatá, zde mečík hrdý, macošky tam smavé, sta růží, mnohobarvé tulipány; a stromů, keřů nejvzácnější druhy, hvězd bílých, rudých šperkem obsypány, své větve skláněly v ty vonné duhy... Když přelud minul, udiven jsem zíral na prázdnou zemi, v záhon jedva zrytý, i zdálo se mi, že ty prchlé třpyty, ty svěží, rozmanité barvy květů i s vonným dechem ukryly se v letu v šat onen světlý, jehož lehké řásy zde ladně splývaly kol dívčí krásy. Před zámečkem, kam šlechtic vedl hosta, kruh záhonů byl, plocha stromů prostá, v níž uprostřed, kam jako ku ohnisku těch záhonů všech sbíhaly se cípy a stezky, plné žlutavého písku: čněl mohutný trup věkovité lípy. Jí rozdrtila hlavu rána hromu a větve poslední jí dávno spadly, v prach obrátil se vnitřek věkem schřadlý, jen dutý peň zbyl velebného stromu a stal se hříčkou malicherné doby: Vrch uťatý mu střecha z kůry zdobí, mech vecpán do skulin a dole z předu, 41 kde dříve štěrbina již zela šírá, teď branka úhledná se otevírá; i vnitřek nabyl příjemného vzhledu, byv ohlazen a zkrášlen různou tretou, i tapetou kol pokryt zlatokvětou, též obrázků tam nalepeno dosti, číš s květy kyne nad okrouhlým stolem, i pro tři židle ještě místo kolem – toť skrýše tichá, plná útulnosti. Tak v altán změněn sadu za okrasu ten šedý, ubohý vrak dávných časů. „Hle, přece rarita v mém sadě malém,“ pán domu řekl v úsměvu. „Ó věřte, toť důstojný je stromů Methusalem. Jen pohleďte a šířku jeho změřte! Jen vizte jeho vrásky, jizvy steré, ty divné runy minulosti šeré! Snad vyrůstala před mnohými věky ta lípa v šeru posvátného háje a zasléchala ještě žreců báje, když pěstovali její mladé vděky, by poskytla své husté rozvětvení kdys bohům za trůn, za řeč listů chvění – Ó čeho dočkala se smutná k stáru! Teď v prsou jejích za letního žáru nám ku svačině kyne všední káva neb samovar – Tak hyne všecka sláva!“ 42 „Žrec u kmenu té lípy sotva sedal,“ já promluvil; „však pamatuje asi věk nejeden, snad ještě ony časy, kdy lev náš hrdě volnou hlavu zvedal, kdy mocnou rukou vítězný duch český ryl ještě svoji slávu v dějin desky.“ Zrak jeho bystře proti mému vzplanul, on chvíli váhal, než se ozval znova – dech sarkasmu tou řečí ostře vanul –: „Ó jistě trup ten upomínky chová z té velkolepé, přepamátné doby, kdy kalich husitský se krví kouřil, neb z časů těch, kdy přes rumy a hroby let slavných třicet démon války bouřil. Z dob oněch úžasných, kdy zápal víry v tůň krve bezednou svět vrhal šírý. Teď zápal minul. Jiný prapor vlaje: Teď jazyk! národnost! je heslem seči, teď člověk na člověka soptí, laje, že jinde zrozen, jinou mluví řečí.“ Hrot jeho slov mě nutkal k odpovědi. „Zrak arci s děsem v zašlé boje hledí, jež rodila tůň fanatismu žárná; leč z víření těch krvorudých mraků nám vyzářila hvězda blahodárná: to volnost svědomí. Tak z pustých šlaků, 43 jež nyní výheň plamenného sváru kol kolem vrhá, kdysi lidstvo vznese kov ryzí, skvoucí, spanilého tvaru, zvon velebný, jenž zahřmí v božském plese: Smír národů! Pak v družném obejmutí z nich každý bude ctíti druha snahu a žádného zlý soused nepřinutí,nepřinutí svou řeč, svou bytost bránit proti vrahu.“ My za té řeči došli lípy duté, ji obešli a postanuli maně u branky její šíro odemknuté, jež měla veřej na zevnější straně tak obalenu korou barvy stejné i podoby, tak zcela upravenu, část přirozená jakby byla kmenu; a když se zamkla, tu jak dvéře tejné tak přesně vtělila se v obvod stromu, že – třeba z blízka – sotva přišlo komu, by pochyboval o celosti kmene. Teď do útroby lípy otevřené pán domu vstoupil. Rozšklebenou ranou, jež po vyhnilém suku ve pni zbyla, i branky otvorem se záře lila v ten altán podivný. Na křeslo stranou tam šlechtic used’ při okrouhlém stole, mně vlídně kynuv na protější sesli, co zatím venku v záhonovém kole šlechtičku sem tam nožky čilé nesly. 44 „Hle! rázem skřížili jsme zásad meče!“ řek’ staroch s úsměvem. „Mně trudno vskutku svůj v pochvu zaraziti v půli seče – než líp’ zde venku dobojovat půtku. Řeč – ano, řeč! Ta různost jazyková – co zla dvé těchto slůvek v sobě chová! Ach, sjednocení výš by lidstvo vzneslo, než tušit můžem’ v této trudné době, kdy plemen svár je malicherné heslo. Ó moje fantasie líčí sobě ten obraz barev nejluznějších pelem: a všechno pojí v jeden tábor bratří, kde velká myšlénka, jak sletla na zem’, od pólu k pólu všem se sdílí rázem a každý krásy květ všem stejně patří; boj plemen minul; všechny lidstva síly jen k jedinému svorně pnou se cíli; chrám všelidskosti vztýčen v božském jasu, jenž z dálky svítal prorokům všech časů – – Váš úsměv praví: Fantasie čirá! Vím dobře sám: Toť pouze snové zlatí, jichž splnění se v nedozírnu tratí. Přec v duše hlubinách mi trůní víra, že k této metě, nechať spoustou věků, krok člověčenstva stále bude veden, že vyplní se kdysi v předaleku: Buď jeden ovčinec a pastýř jeden! Vždy k jednotě duch tíhne, různost hmoty 45 vždy harmonicky ladí do jednoty. Nechť zrakům přítomnosti nedohledna ta meta jest: přec jeví všaké děje, že vůdčí páskou myšlenka jim jedna: Co slabé, s mocnějším se spojit spěje, vše drobné vtěluje se v celky větší, vše touze po sloučení lidstva svědčí, toť zákon dějin, vzdory nepomohou, je pokrok zdeptá pod železnou nohou.“ Já starci odvětil: „V tom opak pravý sen o budoucnu před mé oči staví a tucha utkvělá. Kdo pravdu tušil z nás obou, stěží věky věků poví. Krok časův arci mnohý útvar skrušil, leč jinde vykouzlil zas útvar nový. A jestli někdy zdálo se, že stárne duch světa, tvůrčím vírem unavený, že syt je nekonečné forem změny a k jednotě se chýlí chudotvárné – to býval jenom odpočinek malý a brzy děje lidstva mladým jarem zas bujně zkvetly sterým novým tvarem. V šat pestrý život všeliký se halí a znakem jeho rozmanitost, změna; kde chudnou tvary a kde barvy blednou, tam číhá blízko smrt – Snad ztrne jednou tak země naše, zbledne umrtvena... Však my chcem’ žíti – –“ 46 Argumentů řadu v tom přetrhla mi šlechticova dcera, jež k lípě vrátila se z toulky v sadu, hrsť květů nesouc. „Rozkvetly nám včera na jednom záhoně ty květy časné. Hle, hezoučké ty hvězdy modrojasné jak milé jsou! I vůní sladkou dýší. Ta kytka oživne v jich modrém lemu; ten lazur ještě scházel k barev sněmu, on půvab celku ku podivu zvýší.“ Jak děcko sobě libujíc v tom díle ty hvězdky přidávala prstem hbitým kol do kola ku květům rozmanitým, jež vyhledala sadařova píle z lích nejdřív probuzených v jarním dechu neb ze sklenníku panstva pro potěchu; jich kytice tu stála prostřed stolu ve třpytné, zdobné číši z karneolu. Však otec její rozesmál se pravě: „Hle, nevědomky, odpůrce můj milý, vám pomocnice přišla v pravou chvíli, by svými kvítky dotvrdila hravě ty vaše theorie trochu šedé o pestrém životě a smrti bledé.“ 47 Zpod páže dívčí, po květech se pnoucí, vypadla kniha, samet kol a zlato; já zvednuv ji a hledě v desky skvoucí jsem „Schiller“ maně pravil. Šlechtic na to: „Ó jméno drahé! Jeho pouhým zvukem spor denní prchá se svým pustým hlukem a duchu svítá ideálů říše, kde v čisté výši, krásy na výsluní vzduch ryzí lidskosti hruď blahá dýše a nekonečná harmonie trůní.“ „Rád před geniem velkým kloním hlavu. Leč vizte,“ děl jsem, „jak i poesie sto barev tká si do vládčího havu a z pestrých blesků korunu si vije. Jak pěvec létá končinami všemi od alpských jezer ku sekvanským břehům, od skotských hor až po Adrie lemy, od růží Granady až k ruským sněhům, by oděl světlé ideály svoje ve třpytnou duhu rozličného kroje! Črt, barev různost poeta vždy volí – a v naší době, kdy zem v šedo splývá, rád utíká se v tiché, skryté doly, kde pestrá stopa minulosti zbývá!... 48 Však ducha meč se nehodí mé dlani. Jsem prostý rolník, neznalý těch zbraní. Jen vím, že důvtip žádný neudolá ten mocný cit, jenž z hlubin duše volá: Čím jsi, tím zůstaň! Chraň, co tobě svato, co poutem lásky s bytostí tvou spjato; máš národ svůj; ať slabý je a chudý, onť drahým tobě, buď mu věren všudy.“ Tak zavolal jsem, rozjařen svým citem, a k očím vzhléd, jež jako zraky laně v líc moji nořily se s dumným třpytem a setkavše se s mými nečekaně, hned prchly v hedbáv řasy třepetavý, an čelem, lící nach se rozlil tmavý. Pán domu pravil: „Rolník prostý – díte? Ten výrok skromný obsahem své řeči sám, pane drahý, nejlíp vyvracíte. Než, ano! Ustaňme již v marné seči, jež nejméně se hodí k této chvíli, kdy prvně práh můj host přestoupil milý.“ Pak do zámku mě vedl. Na chvilenku tam paní domu přede mnou se kmitla, až dosud krásná, ač jí pod čelenku již mnohá nitka stříbrná se chytla, královně rovna v rouše drahocenném. 49 Ret vyhrnujíc nad mým všedním jmenem, jen spěšně hrdým zrakem obhlednula mou postať plebejskou a šat můj prostý a jedva majestátním čelem hnula, jež obklopeno blýskavými skvosty bez vrásek zářilo jak čistá blána, v níž jenom sláva mnohých předků psána. Dost bylo nádhery v tom zámku malém; mne oslnily zdoby komnat drahé, ten brokát, hedbáv, řásné listy palem, z nichž zářily soch řeckých krásy nahé, ty kožešiny pestré dolem stlané a lustry z křišťálových lesků tkané. Jak vzácný květ svou plnou krásu jeví, jsa vetknut v úbělovou vázu skvělou, tak zjevily mně rysy sličné děvy v tom třpytu teprve svou vnadu celou. Ve hravých odlescích těch vůkol září jak v živlu spřízněném se luzněj’ chvěla hra něžných linií v té krásné tváři a jemné tvary štíhlounkého těla, jež hlatí zrcadlovou zachyceny tu z té se nořily, tu z oné stěny. Ji všechen rozpak opustil té chvíle, ret usmíval se v laškujícím slovu, 50 a posléz’ vyloudily prsty bílé ze třpytných kláves hudbu Mozartovu. Jsem členem rodu, který mnohé věky žil v tuhé práci na zděděném lánu a znal jen vesských jizeb skromné vděky; jenž kloně šíji v těžké jařmo pánů, jen plaše nahlédal v jich síně skvostné, jen bájky o nich spřádal v mysli sprostné – Já první vzlétl do jiného kraje ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů; však také tam, v tom šumném města středu, jen z pola pronikl jsem pyšné taje těch domů hrdých, v jejichž okna skvělá jsem z podkroví sesílal pohled snivý, kde studentíka fantasie smělá zář tkala báječnou a světa divy, až i ten výtvor obraznosti zbledl; a když jsem za pluh v dědinu se vrátil, mrak nepaměti luzná vidma schvátil. Leč v nádheře těch komnat znova vzhledl sen prchlý na mne pohádkovým zrakem a žhavou tužbou prochvěl prsa moje, dny prošlé zahalil mi nudy mrakem a loudil k vlnám opojného zdroje – jen jednou ať tou vlnou ret se zvlaží, ten doušek celé žití práce zváží! A v to jak zlaté ptáče z větví zkázky mi pěla hudba rozkoše a lásky 51 z pod útlých prstů, které v tanci hbitém lehounce hopkovaly přes klávesy, jak za měsíce lesním nad pažitem když zástup elfů slaví vzdušné plesy. Tou hudbou zmámen, v poutech sladké mdloby jak v opojení kouzelného vína, jsem hájem, plným sasankové zdoby, za soumraku se vracel do Třemšína. 52 6.
(PÍSNĚ.) (PÍSNĚ.)
 Nechť dav se rodu, zlatu klaní, slaví reků meč ( já hrdě zmozolenou dlaní třímám prostou kleč. Nad čela mocných pozlacená mohu skráně vznést, neb jenom z práce pravá cena, pravá zkvétá čest. A nejpřednější ze všech prací ta, již koná pluh: jí pusté zemi ráje vrací žehnající bůh. To sémě, které pilnou hrstí nořím v matku zem, zářícím zlatem vyjde z prsti v rozkoš bratrům všem. [53] Jen z toho zlata klasů zroben Krésův pyšný šat i vínek nádherný, jímž zdoben vládčí majestát. Jen ze zlatého toho moře s chrpy koralem nám svitla vzdělanosti zoře s uměn zápalem. By přestal ňadra velké matky křísit dělný pluh, svět v pustinu by klesl zpátky, ve tmu lidský duch... Nuž, kove prostý, v černé líše hrdě blýskej dál! Ten rodný lán je moje říše, v ní já volný král. Jí dobyl předek ostřím rádla, ji můj hájí pot, v ní poctivá vždy práce vládla, vzcházel dobrý plod. Vzlét malý skřivan z černé brázdy a v nebes modro tíh’, 54 tam zvučně jásal, dolů střásal perličky zpěvů svých. Já hleděl za ním, jak mu zlatí svit něžná křídla, jak se tratí v těch tůních blankytných. Již zanik’ tečkou v modré výši ten zpěvný role druh, leč s hůry ještě zlaté deště svých písní sype v luh; tiš’, tišeji se žalm ten lije, až jeho libé melodie již sotva vnímá sluch. On plesá nad širokým krajem, jenž jarním sluncem vzňat ze svěžích luhů, setby pruhů tká sobě vábný šat; on hymnou slaví nivu rodnou, rolníka práci blahoplodnou a tiché štěstí chat. On zpěvem vylévá jich city v ty vzdušné peřeje, jich libá zdání, sladká přání a blahé naděje, od lazurného nebes trónu tichounký ohlas rajských tónů jim nazpět snášeje... 55 Proč pojednou se vtírá divě v mou duši jiný zvuk, klid bere hrudi, srdce pudí v nezvyklý burný tluk a jako píseň mořské víly mne k tajemnému víru chýlí snů, rozkoší a muk? O, stiš se, brachu! Zaplaš z mysli ten svůdný, marný sen! Dál konej čile práce milé jak v zašlý mnohý den, kdy za svým rádlem v rodné líše za skřivánčího žalmu s výše jsi kráčel spokojen! ____ Po práci nohou zemdlenou jsem hájem kráčel domů, kde v jarní náruč zelenou mne jaly větve stromů, kde podléštky a fialy ze svěží trávy vzhlédaly a zněla píseň kosa, kde loudilo se do ducha cos jako ráje předtucha a v oči sladká rosa. 56 Ó dotknula se ňader mých svým kouzlem jarní krása, jež s velkých křídel motýlích pyl hvězdný na zem střásá; svit lahodný a vonný vzduch, much zlatých rej a poupat ruch, vše divnou rozkoš věstí, báj vane lístků šepotem a srdce burným tepotem ždá po neznámém štěstí. Duch člověka se poddává té kouzelnici zmámen, jež poutem květův otkává i mrtvý sluje kámen; tu mlčí chladná rozvaha a ruka tajná zasahá jen v citů tklivé struny, z nich láká divný ples i stesk a v oči sype snivý lesk jak stříbro jarní luny. Mne petrklíčů zlatý vděk jal blahou jarní tísní, jež plodit bude věků věk bez počtu starých písní – tu jako jinoch blouznivý v peň buku stříbrošedivý jsem vyryl jmeno její 57 a zpovědí tou v němý peň sám sobě vyznal zároveň svou lásku bez nadějí. Nadarmo rozum volá: zpět! a mužný stud se vzpírá: ta láska jako vesny květ mne kouzlem obestírá, tak bláhová jak jarní sen, jenž z vůně, záře narozen hrá duhou bez podstaty, však také stejně líbezná a nezdolná a vítězná jak vesny pohled zlatý. Mně splývají v rej mlhavý těch tváří bledé rysy, ty matné dívčí postavy, jež poutaly mě kdysi – to býval vždy jen plachý sen, jejž novým směnil příští den, jen hříčka krátké touhy; však mezi nimi jedna líc vždy zářila mi jasně vstříc, ač byla přelud pouhý. Teď ideál ten luzných krás mi září v živém těle – leč běda! propasť dělí nás... 58 Když k ní se náruč stele, zas pouhý přelud obmyká, jen vidinu, již snění tká do stínu jarních stromů, a v neúkojném toužení zřím na hvězd jasné hemžení, jež provází mne domů. ____ Zas rozhrnuji větve mladých buků dvou, jež do stínu mne často na kraj lesa zvou, kde listy hebounké mi ochvívají skráň a průhled otvírají na Boreckou pláň. Ta milá rovinka se sluncem zaskvívá a jarní zelení se všecka usmívá, v ní potoky se lesknou stříbrem rozlité, jímž blatouch vroubí zlatem břehy točité. Od zámku mnohou řadou do luk, do polí se rozbíhají v dálku štíhlé topoly a jako nadechnuty v nebes okraji hor ladné obrysy se v zadu modrají. Báň lazurná se bělá chmýřím oblačným, vzduch nad krajinou září zlatem průzračným a s rozkoší v něm koupá křídla bělavá roj holubů, jenž družně výší pohrává. 59 Mé myšlenky s tím rojem krouží pospolu tam nad tou rudou bání v kole topolů a závistivě hledí na holoubků shon, jimž ruka bílá sype drobty na balkon. Ach, pro ně jediného zrnka není tam, je zpozdilý tam vábí jenom srdce klam, by s prázdnem, bez naděje odlétaly zpět – a příštím jitrem znovu tam se daly v let! ____ Za pluhem vzpřímila se šíje; dlaň suší skráně, z nichž se lije proud velkých krůpějí – Hle! oblak prachu tam se zdvihá a v něm se pyšný povoz mihá blíž starou alejí. V tu chvíli mrzký stud mě sklíčil za hroudy rmut, jenž tvář mi líčil, a za chudobný kroj, stud za to rádlo, za tu roli, za čestnou práci, za mozoly a horký potu zdroj. Já, nízký červ, se prachem vleku, co zatím ona v jasném vděku jak motýl přeskvělý kol uniká ve hravém letu, 60 zdob hrdých plna, plna květů a záře, veselí. Já stěží jen, jak mimo jela, svůj širák hrubý stáhl s čela, jsa k zemi přimrazen, když ona hlavou kynouc živě a zdravíc rukou přívětivě, kol přelétla jak sen. Můj pohled provázel ji v dáli a myšlenky mou duší vlály, tlum teskných dotazů: Kam jede as? Do městské vřavy, kde obklopí ji hlučné davy, rej pestrých obrazů? Kde vítat bude v síních skvoucích tu perlu děv sto zraků žhoucích a pochlebníků sbor? Kde zapomene v šumném víru niv rodných, venkovského míru, luk, hájů, vod a hor? Kam odjíždí? A kdy se vrátí? O směšno topolů se ptáti a jinde mlčí ret – Co tobě dráhy panské krásky? Svět dal by bloudu na otázky jen posměch za odvět. ____ 61 Vy lesy modravé, vy hory mlhavé, co na mne volá z vás? Co duši moji zve, co srdce tužbou rve za hvozdnatou tu hráz? Zda nemůže mi plně kvésti pod krovem rodným tiché štěstí, zda nestačí mi dol ten známý, kraj utěšený mezi vámi – ó rcete, mlhavé vy hory, modravé, co znáte jiných krás? Tu bílou cestu tam, jež klikatí se k vám a v mlhu zachází, můj roztoužený zrak v ten dalný modrý mrak tak často provází. A duch můj dále po ní chvátá přes tisíc dědin, města zlatá, kde život v bujný vír se mění, číš sterých rozkoší se pění – Jak často chtěl bych spět v ten šíroširý svět, v tu dálku bez hrází! 62 Tu ve bláhovém snu jak rytíř dávných dnů vyjíždím do světa, ve zlaté svobodě a pestré příhodě den za dnem přeletá; tu v zápasech a slastech žiju, kol čela vavřín, růže viju, dál, dále smělý rek se řítí, kde cena vítězná mu svítí: Již dobyt zlatý hrad, kde nyje plná vnad princezna zakletá. Pryč, liché bubliny! Klín tiché dědiny dán tobě za podíl. Ne v dálkách mlhavých – zde v roli předků tvých je žití tvého cíl. Té věnuj skrovné svoje síly a v čestné práci, zdárné píli zde hledej sobě žití vnady – nech větrům v plen ty vzdušné hrady, ta vidma daleká, kde žádná nečeká tě z jasnorouchých víl. 63 Vy lesy modravé, vy hory mlhavé, ty bílá cesto tam, nadarmo kynete, v mou duši vinete svých slibů třpytný klam. To, čím sen zpozdilý mne šálí, bych nedostihl světa dálí – spíš oblačnou bych lapil stvůru, jež nad vámi vlá po azuru, vy hory mlhavé, vy lesy modravé, ty bílá cesto tam! 64 7.
(SETKÁNÍ V HÁJI.) (SETKÁNÍ V HÁJI.)
 O dni, buď veleben, buď navždy vryt v mou paměť blaženou tvůj zlatý třpyt, tvůj vlažný jarní vzduch, tvůj blankyt čistý, jenž shlédal na mne zelenými listy, tvých fial vonný dech, tvých tůní jas, tvých mušek shon, tvých kosů libý hlas, jenž hymnem jásajícím opěvoval ty rajské chvíle, které’s pro mne choval! Když nyní dávno v zamodralý bor tvé slunko smavé kleslo za obzor, a v nachu, zlatě na večera práhu jsi skončil důstojně svou skvělou dráhu; když jarní noc již vystřídala tebe, hvězd rojem věčným zažíhajíc nebe, a já zde v těsné jizbě zmaten zírám na vetchý zpěvník, péro v prstech svírám, [65] jež pokouší se darmo v chudé řádky cit zahrnouti nevýslovně sladký: tu váhám uvěřit, že tolik štěstí dnem jediným se může na zem snésti, tu strach mne jímá, nejkrasší mých dnů, že’s pouhou stvůrou čarovného snu. Já bloudil svěží zeleností luk, v níž zkvetlým blatouchem se vily stružky, jak stříbrné se zlatým krajem stužky; vrb nakřivených, statných olší pluk táh’ středem lučin kolikerou řadou, jak potoku by strážný průvod skytal, jenž províjel se hustou travou mladou a nad nímž vážek modrolesk se kmital. A zářným sněhem kvetoucího sadu mlýn šedostřechý prokukuje vzadu, svým pilným kolem zveseluje dol. Dál za ním krásný lupenatý les vše halí údolí a stráně kol v bříz, buků, jasanů a habrů směs. Tam hustším bylinstvem se potok šatí a leckde pod zeleným sítin tlumem a listův okrouhlých se zcela tratí, že tichým jen se vyzrazuje šumem. Most vetchý z kmenů březových a latí je minulosti svědkem zádumčivým, kdy háj ten upraven byl parkem divým. 66 Teď stezky zarostly a není vzdechu po stolech kamenných a lávkách z mechu kde asi mnohdy zníval šepot sladký. Zbyl ze všeho jen můstek onen vrátký a gloriet výš stráně na záhybu, jenž podobu má obrovského hřibu; kdys výhled skytal do širého kraje, leč nyní zarost’ kol do kola houští, že zraky z šeré skrýše nepropouští, sám po krov oblý v haluzích se taje. Kol něho chodívám po stezce stinné, již sotva vidné v bujném křovin shluku, na místo drahé pod skupinou buků, zkad výhled na lán Borecký mně kyne. I dnes tam noha nedočkavá spěla, než blízko hřibového pavilonu jak ztrnulá na mechu poutkvěla. Hled pronik’ lupenů a větví clonu a spatřil na sedátku, které vroubí kol kolem stvol té gigantické houby, tu, o níž ve dne v noci snívám s touhou. Den zvědavý sem v úkryt polotmavý vnik osamělou zlatou světla prouhou a gloriolou věnčil krásu hlavy, jež k otevřené knize nachýlena svůj profil jevila mi divujemný. Houšť měkkých vlasů volně rozptýlena kol skláněla s ní mnohý prsten temný, 67 an klobouček jak hříčka roztomilý sňat odpočíval na sedátku stranou; kol něho zlaté primulky se vily s viólek zdobou čerstvě natrhanou. Klas bělozářky svoje hvězdy sněžné za hříčku poskytoval ruce něžné. Snad přece blízkým vyrušena krokem, zrak pozvedla. Já v tom již před ní stanul. Tu lehce vzkřikla, s lávky vzletla skokem, nach broskve dozrálé jí v lících planul. Já klaněl se a pomateně zdravil – střet náhlý téměř rozmyslu mě zbavil. Řeč dívka začala: „Aj, kde mě znova hra náhody, můj pane, svedla s Vámi! Mé kroky stará alej topolová v ten úkryt zvábila, již dříve známý, kde vanou dechy zašlé poesie, kde tak se milo sní a čítá v tichu a právě jaro v nejvábnějším pychu kol této trosky tisíc šperků vije.“ „Týž kouzelník mne vedl jako Vás,“ já promluvil. „Klid nedělní mi přeje, bych také pokochal se divy krás, jež vesna po lukách a hvozdem seje. Znoj všední práce neutlumil ve mně cit pro přírodu, tiché vděky země, 68 ba leckdy okouzlí mne kvítek prostý – Hle příkladem ta bělozářka krásná ve Vaší ruce! Toť Vám něžná hlásná, že kraj náš také plodí vzácné skvosty. Kdo kráskou líbeznou by nenazval to milé dítko našich brdských skal, tu štíhlou lodyhu a květný klas, hvězd nejsličnějších čistý bělojas!“ „Ach, ano, pane!“ potvrdila živě, „jest mnoho půvabů na české nivě; však také duch ji dražším květem zdobí, než z dáli tušila jsem do té doby. Ta kniha zde mi právě otevřela sad vašich poetů, svět duchů nový; v ní uchvácena tone duše celá, v té básni o Jarmile, o Hynkovi, tak plné stesku temného i žele a přec i čarovného krásy pele. Ta dívka na skále, ten večer luzný, stín věže v hloubi vod, sen vězně hrůzný, rej smrti nad líbezným jarním kvítím – Ač chápu ledakterý verš jen z pola, přec ve všem kouzlo poesie cítím, jíž věru žádné srdce neodolá.“ „Ah, český poeta ve Vašich rukou?“ já zvolal knihu malou otvíraje, 69 jíž vdechl s raněného srdce mukou náš Hynek vůni nesmrtného máje. „Až dosud řádek český v našem domu byl hostem neznámým. Jen se rtů chůvy znám jazyk váš a z prosté vesské mluvy. Však ondy – ondy – přiznávám se k tomu – mne podnítila Vaše slova vřelá –“ hlas její v rozpacích se chvěl a tich’, zrak v zemi tkvěl, tvář ohnivě se rděla – „že koupila jsem hrstku českých knih, když ondy v městě návštěvou jsem dlela.“ „A začátek byl šťastný. On mi ručí, že dále půjdete. Ó v našem sadě již vedle skromných nezabudek pučí i růže s liliemi v pyšné vnadě. A kdyby třeba ku posměchu soků jen hrstku chudobinek skytal oku, já lnul bych přece větší láskou k němu, než k pantheonu světa veškerému – neb trudem nesčíslných drahých ruk je zryt, je svlažen slzami a krví a popel svatých ostatků jej mrví, v něm cítím srdcí milovaných tluk, dech vlasti své a lidu svého ducha, v něm jasná, radostná mi vzchází tucha, že květem čarodějným také nám kdys otevře velebný slávy chrám – – 70 Leč odpusťte, že porušil jsem směle sen poetický, sladké chvíle vám svou řečí nejapnou a meškal déle, než z laskavosti vlídné těžit sluší – Jsem prostý rolník; neznám vašich mravů a kladu slovo, jak mi vzniká v duši.“ „Ó vzdálena jsem směšné pýchy stavu a nemiluju hladkých třpytných frází – mně vaše řeč i přítomnost je mila – ó věřte, pane – “ Vpadla do nesnází, krev znovu nachem ohnivým se lila v líc pochýlenou, chvěly se jí rety a třásla ruka, drolíc bílé květy. Tu s prstů kvítek do mechu se smekl. Já naklonil se, bych jej podal Stelle, leč bezděky jsem vedle něho klekl a rázem zatmělo se v oku, čele. Cos pojalo mě jako závrať náhlá, vše mlhou zastřelo se před mým zrakem a jako hvězdička tím svitl mrakem jen ručky skvost, jež po květu se vztáhla, ten démant zářivý na proužce zlaté kol prstu něžného. Já v této chvíli jak smyslů zbaven uchvátil vděk bílý a na ruku jí vtiskl rety vzňaté – 71 I zachvěla se, ale neprchala z mých prstů lehounká ta ruka malá jak hebké pírko andělského křídla, však plná pružnosti a tepla spolu, jež trysklo v hruď mou z rozkošného zřídla a zažehlo mé skráně do plápolu. Až ruka její z mé se vymkla jemně, tu teprv rozmysl se vrátil ke mně i vstal jsem zmaten. Stella couvla stranou; zrak bázlivý jsem vznesl v její tahy, zřel, jak se chvěje, jak jí líce planou, jak pod řasou se kmitá zásvit blahý – – Slov hledají má ústav bezezvuká. Tu s bohem! kynula mi něžná ruka a dodal ret – v tom pohledu a hlase ráj vzešel pro mne – : „Spatříme se zase.“ Jak přelud zmizela za houští lísek a mladých bříz; já slyšel ještě chvíli, jak pod nohou jí tiše chrustil písek a větve šustily kol prchlé víly. A pod kloboukem obrovského hřibu jsem zůstal sám, jak rytíř zabloudilý v říš pohádek; však dosud hlahol milý zněl v uchu mém, zvuk blaživého slibu 72 a v mechu leželo zde kvítko zdobné, s nímž před chvilkou si hrály prsty drobné. Ten květ jsem pozvedl a v ňadrech schoval jak něžnou zástavu a svědka štěstí, v něž uvěřit se duch můj rozpakoval a probloudil pak mnohé lesní scestí, než soumrakem kol utichlého mlýna jsem lučinou se vrátil do Třemšína... Teď, bělozářko, ležíš na mém stole u veršů zmatených. Leč hvězdy květů kol kolem povadly na zpráhlém stvole a nevzkřísí je polibek mých retů – před chvilkou zářily jak padlý sníh a teď jsou bledé jak ty moje rýmy, v něž darmo chtěl jsem slovy plamennými zář vdechnouti chvil oněch blažených. Či zvadnou také, sotva rozkvetly, ty skvoucí naděje, v nichž srdce jásá, či na chvilku jen duší přelétly jak vidin stepních potměšilá krása, jež hroznějším jen činí pouště klín, kde vykouzlila klamný palem stín? Snad právě ona v pyšné komnatě mou smělost kárá, chuďasu se směje, jenž ruku vztáh’ ve slepém záchvatě přes šírou hloub, jež mezi námi zeje – – 73 Ne! Ne! Zřím posud onen pohled její a slova slyším: „Spatříme se zase!“ dál duchem světlé vidiny se chvějí – Zde spočiň ve zpěvníku, květný klase! Ač uvadl jsi, věřím srdce zvěsti, že tebou věčné rozkvetlo mi štěstí. 74 8.
(VYZNÁNÍ.) (VYZNÁNÍ.)
 Když pěvců lesních jásající hlásky den uvítaly na obzoru zlatém, já dlel tam opět, na tom místě svatém, kde čarovná mi vzešla hvězda lásky. A hle! tam na sedadle pavilonu – jak včera mému pohledu se skryla? – za sloupem zahledl jsem knihu onu, jež snící dívce společnicí byla. Ve zmatku nechala ji zde a jistě dnes přijde pro ni. Smělý záměr šlehl mou hlavou. Na uzounkém bílém listě, jenž vložen stránku nedočtenou střehl, jsem tužkou v dopis plamenný, ač krátký své city vdechl, složil bouři nitra, a prosbou skončil bezejmenné řádky, že pro svůj ortel sám si přijdu zítra. [75] A přišel jsem. Nadarmo pátrám kolem po knize, odpovědi. Sloup tu šedý, jenž hřibu, besídky, byl statným stvolem, na sebe rázem upoutal mé hledy; jak runy čaruplné v jitřním svitě, jenž listím vnikal, písmena se skvěla do dřeva jeho vrytá: „Miluji tě“ a pod tím hvězda. Miluje tě Stella! 76 9.
(FRAGMENTY.) (FRAGMENTY.)
 Jak anděl v nadpozemské glorii tam vedle hrdé matky klečela ve starém, šerém oratorii, kde paprsk jitřní tkal jí do čela skel různobarvých divné odlesky a na líci sen dřímal nebeský. Hlas varhan zněl a chvěl se vonný dým; já pod kůrem se tratil v prostém davu a hleděl vzhůru na tu krásnou hlavu, jež klonila se k řádkům nábožným. Než posléz dolů přes modlitby sletlo dvé čistých hvězd, s mým pohledem se střetlo. A znova, znova zaletaly dolů, v nich oko mé zvěst divukrásnou četlo; my v hudbě varhan hovořili spolu tou němou řečí lásky – – [77] Již ústa spečetila sladkou zvěst črt písma bledých, jasných líce hvězd. Tam kde háj tichý, svatyň mého blaha, nad stezku skrytou stinné loubí klene, jsem ptal se: „Miluješ mne, Stello drahá?“ a ona šeptla: „Tvoje navždy, Jene.“ ____ Oknem hledí do světnice luna, bledá kouzelnice, kývajíc mi na lučiny, kde se chvějí v čilém spěchu její stvůry, lehčí dechu, ze stříbrné pavučiny; hle! tu jedna tančí vzduchem, za ní v patách jiný smíšek, větrným se chvějí ruchem jako chmýří pampelišek; jedna dveřmi ke mně vklouzla, druhá oknem, zevšad letí do světnice luny děti, upadám v síť jejich kouzla. Vytáhly mne z jizby mocí do hvězdnaté jarní noci a tam z měsíčního lesku stříbrnou mi kladly stezku 78 přes lučiny, lesa šerem, přes osení rovným směrem tam, kde hvězda nevysoko zářila jak lásky oko. Světlo její blíž a blíže větvic oblakem se skvělo – a již tisknu horké čelo na studené parku mříže. Ó vy dítka luny bledé, ó vy divné, plaché stíny, které jarní noc si přede ze stříbrné pavučiny, víl a šotků sbore něžný, na motýlích křídlech spějte do komnaty svojí kněžny, snivou skráň jí obechvějte, na ramena, krásnou šíji, pod kadeře vonné, temné usedněte do lilijí, všeptejte jí v ouško jemné moji touhu, prosbu vroucí, ať mi zjeví přeletavý jenom stín své krásy skvoucí, jenom obrys drahé hlavy! Ale hvězda rázem zbledla a pak zhasla v okně stmělém; 79 jenom fantasie předla obraz luzný horkým čelem... Než, co tamo na terase v měsíčním se míhá jase, jaký stín se chvěje z domu pod skupiny snících stromů, zrychluje mi srdce tluky? Pod zachvěním mojí ruky povolila vrátka sadu, bezděky se v houští kradu – Roucho bílé kol se chvělo a v líc luna svitla. „Stelo!“ Ulekla se, lehce vzkřikla, leč tu zrakem v šero vnikla, rozeznala moje tahy. „Ty! Jak polekal’s mě, drahý! Tady! V noci! Nespí máti, někdo zahlednout nás může –“ „Chtěl jsem pouze rozkoš ssáti tvého blízka, sladká růže, vzdálen tebe tužbou hynu. Ó jen chvilku podej ruku, ať ji zlíbám, ať ji vinu k bouřlivému srdce tluku!“ 80 V náruč klesá žádostivou a kol víří hravé stíny, upředené lunou snivou ze stříbrné pavučiny. ____ Jak ve snu žiju... Sotva věřit mohu, že skutečností jsou ty božské chvíle ve vonném soumraku, nad květem hlohu, ve stínech nočních, v záři luny bílé, že opravdu ty jemné dlaně svírám, v ty oči temné blahem zmaten zírám a v ústa drahá, nad něž sladších není, že plamenná smím tisknout políbení. Můj život byl jak polní cesta všední, jež plání střízlivou se nudně vije; zná jenom drsný skřípot kol; den ke dni jen mělkou kolej znova do ní ryje; zří pouze jednotvárné vlny klasů a svlačec chudičkou má za okrasu. Teď moje dráha pojednou se noří v houšť zakletého lesa, každým krokem div nový budím, vílu s hvězdným okem, a každá větev zlatým květem hoří. Mé lásky růže kouzelná tam zkvítá, stín tajemství jen sladší pel jí skýtá, 81 tam prchám tajně skutečnosti chudé, sním božský sen a neptám se, co bude. ____ Má hlava štěstím závratným se točí, v mých ňadrech šumí citů skryté moře, kam hledím, vstříc mi planou krásné oči, jak ve snu chodím po rolích a dvoře... Jsem jako cizinec ve vlastním domu. Dnes náhle stanul krok můj před chatrčí, jež na mém dvoře v pozadí se krčí za kvetoucími vršky starých stromů. Mne překvapila netušená změna: Pod kabřincem a štítem, černým lety, jak padlý sníh se třpytí čistá stěna, a v barvách pestrých malované květy z té půdy bílé živě vynikají: tu v rohu chrpa s pampeliškou svítí, tam svlačce nevídané obmykají dvě okénka svých divných zvonků sítí a z blankytného podrovnávky pruhu zříš pučet jiných drobných kvítků duhu. Ta malba prostičká je, neumělá, přec zamlouvá se srdci, oko baví – jak divem omládla jí chatrč celá, má svěží obličej a pohled smavý. 82 I zápraží je srovnané až milo a pavlač opravena, bez mezery, vše čisto kolkolem – To jistě dílo jest Běty šedivé a její dcery. Hle, jak z té vetešiny zasmušilé si upravily bydlo prostomilé! V čas dávno uprchlý má paměť letla, v čas, babička kde chvějící se ruku, jež zápraží to staré pilně metla, vstříc láskyplně vztahovala vnuku a na stupátka tato věkem hnědá jej vzhůru vedla do náručí děda. I nyní bezděky jsem vzhůru stoupal a hle! jak druhdy, něžný domek ptačí ze dřeva zroben pod štítem se houpal a kořenáče řadou na pavlači jak vzdušná zahrádka se tiskly k sobě, ve květů rozmanitých pestré zdobě. V tu chvíli obechvělo moje dumy to kouzlo milé, které v sobě kryje kraj domácí a lidu poesie, jež ve zlatých mu klasech sladce šumí a srdcích prostých. Jako zvony z dáli mým duchem známé, krásné písně vály a staré pohádky. Já viděl zase ty divy všecky báječného světa, jež kdys nám líčívala snivá Běta: 83 ty stromy ze skla, kněžky zlatovlasé, jimž vlála nad korunou péra páví, a znovu z démantů a perel splítal své stěny palác pohádkové slávy i hudbou zvonů stříbrných mě vítal. Však nyní na prestolu jeho skvělém pod nachem baldachýnu, pod korunou tvář jiná zasvitla mi jasnou lunou: dvé temných očí v lásky svitu vřelém – Jen Stella všude, Stella! – Bledne, hasne síň báječná, ty tam jsou perly jasné, kol dřevo s červotočí místo zlata, štít s řezbou chudou zastřel trůnu skvosty a místo paláce tu sešlá chata, již vápnem, hrudkou nalíčil vkus prostý. Sem nemohu ach! svoji kněžku vésti, zde rajské štěstí nemůže mi zkvésti. Ó sídlo předků mých, ty chasochato sivá, jež pod omšenou střechou v tichém snění jsi schraňovala mnohé pokolení, jak mláď svou křídlem kvočna starostlivá, ty’s k blahu postačila prostým lidem, jichž celý život lopotnou byl prací a v těsném kruhu plynul všedním klidem. Zde s dílem stejným každý rok se vrací, vzlet ducha, citů jemný pel se ztrácí. 84 Ten selský dvůr, má trpasličí říše, jak moh’ by hostit perlu oněch světů, kde duch jen rozkoší a krásou dýše a ruka nezná všedních práce hnětů! Sem nikdy neskloní se moje Stella. Až dosud mnil jsem, že v té líše chudé, kde pouť mých otců tiše k rovu spěla, i pro mé štěstí dosti místa bude. Však nyní – co mi lomenice šedá, kde nikdy skrovné hnízdo nevyvolí můj ptáček zlatý, co mi hrstka rolí, jež nikdy plodu sladkého mi nedá! Sny jinošské mým čelem víří znova, zas naděje ty skvělé pnou se k výši, jež upřádala mysl studentova zde pod tím štítem, v této právě skrýši, kde o prázdninách tichý stánek míval. Za dvojicí těch malých oken tady, jež nyní plní balsamínek řady, jak často nad knihami veršů sníval o kráse, slávě pestrošumném žití, velkých metách, jež mu v dálce svítí! Snů těchto příboj úchvatný se vrací. Duch, který jednou křídla rozpjal výše, již nehodí se v jarmo hrubých prací a nemá zakrnět ve rmutné líše. 85 Proč opustil já bloud kolbiště duchů a pohřbil dary své v tom selském hluchu?! Zda možno zpět? Zda k oněm cílům vyšším až dosud smělé naděje mi kynou? Ať jakkoli, hlas mocný v nitru slyším: Nech otky drsné, zbraň si obeř jinou, pryč z těsných poměrů, ven z nízké chaty, kam nepronikne blaha paprsk zlatý!... Z těch myšlenek mě vytrh’ švehol ptáčků ve kleci pod štítem a kroků zvuk – To dcera staré Běty na pavláčku sem bystře spěla, vrátivši se z luk, jichž kvítek leckde zbyl jí v rouchu, vlase; na stupně skákala jak srna čilá, až srp jí rozkolébán zvonil v pase, a teď se překvapením zarazila, kdy zočila mne před komůrkou svojí. Pak pozdravila, kol se mihla spěšně tvář její rdící se jak zralá třešně. Já sešel dolů, zmítán dále v boji svých myšlenek a citů – ____ Dnes bolestnou si zprávu nesu z háje. Na místo drahé dívky její list jsem našel tam: „Až toto budeš číst, já polétnu již do vlašského ráje 86 po boku kněžny spřízněné, jež s sebou tak náhle na cesty mě unáší, že listem jen se mohu loučit s tebou. Však nežli jeseň chladná zaplaší vám vlašťovice s pohostinných krovů, zde v milé skrýši shledáme se znovu. Až dotud zdráv buď, vzpomínej, můj drahý!“ Ó řádky, naší nezvyklou jí řečí tak pilně sestavené, jemné tahy té drahé ruky – bodavými meči v mých prsou ryjete! Tak nenadále má zapadnout mi v mlhu dalekou to líčko, po němž nyju, prahnu stále! Dni, měsíce se líně povlekou, než zulíbám je zas! Tu dobu dlouhou mám samoten zde dlíti s těžkou touhou? 87 10.
(PÍSEŇ.) (PÍSEŇ.)
 Vy lesy modravé, vy hory mlhavé, za vámi dlí můj duch; on s tužbou vyletá den každý do světa za vlnitý výš pruh. Tam daleko, v zem věčných růží, kde vavřín s olivou se druží, kde v cypřišovém snívá šeru má krásná lilje ze severu – Zda v touze její zor za modro dalných hor též míří v rodný luh? Již od nás v teplý jih roj vlašťoviček tíh’, les oděn v pestrý hav; již nebem chmury jdou, [88] jak táhne duší mou zlých dum a péčí dav. Však marně v suchém vřesu sedám pod žlutým bukem, darmo vzhlédám přes lány smutné holých polí na malý zámek pod topoly – Ach, prázdno všude jest a z dálky žádná zvěst, ni lístek na pozdrav. Či paměť rodných niv jí urval jihu div, ten věčný květů jas? Snad láska ochladla, či navždy uvadla, můj obraz v duši zhas – – Tak pochyb roj v mou hruď se vtírá, zlá obava mi srdce svírá a plamenná mě touha mučí, vzduch prázdný chytám do náručí – Kdy z hor těch modravých, z těch lesů mlhavých mé slunko vyjde zas? 89 11.
(JESEŇ.) (JESEŇ.)
 V těch trapných pochybách i žhavé touze ve stesku zlém a v upomínkách blahých jak letní doba míjela mi dlouze! Čím déle postrádám těch lící drahých, tím vábněji se z obraznosti hrouží, tím nezkrotněji po nich srdce touží. A nejistotou hruď má rozervána: Zpráv od ní žádných. Tuchy nemám ani, kde prodlévá. Kdys Boreckého pána jsem vyčíhal na polích jako maní, chtě vylouditi zvěsti za hovoru. Ó schůzka nešťastná! Nás volba blízká za chvilku svedla do tuhého sporu: On doufal, že mne za spojence získá svých záměrů, jež proti všemu čelí, zač plane nadšením náš národ celý. [90] Jáť poznal, zášti odrodilské zmije že pod maskou se světovosti kryje; hněv můj se rozpoutal; já mluvil směle – my rozešli se jako nepřátelé. Jak trudné dumy tehdáž cestou domů mne provázely! Jaké citů vření! Jak moh’ bych synem býti muži tomu! Však šílenstvím to pouhé pomyšlení: Vždyť otce toho, hrdopyšnou matku by povržlivým smíchem rozesmálo, že smím jen sníti o takovém sňatku. Jak těžký boj a naděje jak málo! Tak příboj temných myšlenek mě sklíčil. Však brzy skleslý duch se znovu vztýčil: Přec doufat musím! Život můj tu v sázce. I v těžších bojích přálo štěstí lásce. Sen bláhový v mou skráň se často krade. Kdys román čet’ jsem o princezně mladé, již urval guillotině strážce prostý, muž revoluce, vzdav se její kráse; i prchli k moři; zbylé její skvosty hruď obměkčily námořnické chase, že v lodi skryla nebezpečné hosty i zanesla je příhod směsí různou na ostrov daleký, kde žili leta ve skvoucích divech tropického světa robinsonádu lásky čaroluznou. 91 Ten pošetilý román volá ráda zpět moje paměť, fantasie vzňatá ráj z lian skvostně kvetoucích si spřádá a palmovými listy krytá chata mne v loktech kněžny unesené stíní – té nejkrásnější, jaká zkvetla divem kdy v hedvábí a zlatě skvoucích síní a v parků vděkuplných loubí snivém. V tom zmatku citů hledím sobě málo svých rolí, dvoru. Co mi po všem nyní? Nic není zde, co srdce mé by hřálo. Ať stará Běta pohledy mě viní, že statku nedbám. Marna snaha její, by vrátila mne starých do kolejí. Však musím vyznat: pomocnici platnou jsem získal v ní; to léto sama skorem vše řídila a vlastní prací zdatnou i péčí rozšafnou všem byla vzorem. Teď práce minuly a v pustém kraji podzimní chmurou chladné větry vlají. – Dnes opět hájem po všech drahých místech jsem bloudil. Smutno bylo vše; mé nohy šum teskný probouzely v padlých listech a s hůry červenavý lupen mnohý na hlavu moji klesal s tichým vzdechem, jenž zdál se mojich vzdechů vlastních echem. 92 Leč v pavilónu slovíčka dvě malá na šedém sloupci, vrytá ručkou milou, ta slova: „Miluji tě“, dosud znalá, mě potěšila čarodějnou silou. Já vroucně zlíbal je a pravil k sobě: „Vám věřím! Vy jste heslem mého žití a jestli všechny naděje se sřítí, má láska nezhasne ni v temném hrobě.“ 93 12.
(SANICE.) (SANICE.)
 Dopadla jsi, krutá ráno, plnou tihou z nenadání; srdce moje rozerváno, bouří tepny žhoucích skrání – – Dosud ptám se, zda to sběhla skutečnost se před mým zorem, čili pekel jiskra zžehla fantóm děsný v mozku chorém... Konečně se navrátila, kdy již zima v roucho bílé kraj náš chladný ošatila. A já spěchal, touhou šíle, tamtam, kde ojíněnou střechu altán z bílých větví zvedal, ale v závěji a mechu marně drahý list jsem hledal, [94] večer kolem Borce křížil, v zasněžený park se plížil, darmo vzhlédal v oken záře – nespatřil jsem drahé tváře. Stejně uplynul den druhý; i v den třetí, když se šeřil soumrak zavátými luhy, k zámečku jsem stezkou měřil. Cestou vzpomínal jsem zase, kterak tehdy, rok as tomu, v zimním krásném lunojase z Podboří jsem kráčel domů a jak poprve tvář její zasvitla mi v jiskrách ledu z pestrých saní nad závějí. A co dál ty dumy předu, náhle řada zdobných saní jako ptactvo z bájných luhů s pestrou směsí vozků, sluhů, vyfintěných pánů, paní, letí fábor na fáboru, vlajný chochol za chocholem, za cinkotu, za hovoru po umrzlé cestě kolem. V záři pochodní se míhá sanice ta čaroskvělá, 95 pestrá loďka loďku stihá v moři jiskrného běla. Utajen sám v závoj šera, rozeznal jsem v hostí sboru pána Boreckého dvoru i choť jeho – Kde, ach, dcera? Poslední kol sáně letly. Pochodeň, jež plála v předu, do nich metala pruh světlý... Ztrnul jsem jak útvar ledu. Sáně, jež se podobaly velké, pestré labuti, vysoko příď lesklou pjaly v lepotvárném vzklenutí, s chocholem pér duhovatých, s blýskavicí zvonků zlatých. V nitru milokrásné hříčky uviděl jsem Stellu zase s nachovými mrazem líčky, v sobolině měkkořasé, krásnější, než do té chvíle zářila kdy mému zraku. Byla rovna luzné víle, na labuti po oblaku nesoucí se v letu plesném. 96 Uvnitř na sedátku těsném jenom pro ni místo bylo; ale mladý švihák za ní trčel na výstupku saní. Oko průvodce se vrylo chtivě v úběl čela skvoucí, v líčko purpurově žhoucí, které k němu s vábným leskem snivé oči obracelo – a teď rychle jako bleskem vtisk jí políbení v čelo... Jako vidmo přelet’ kolem peřestý hon bílým polem; zanik’ hlahol; z dálky tmavé rolničky jen tiše zněly – Já stál posud zkamenělý. Proto tedy v touze žhavé lkal jsem po té drahé líci, by ten rajský pohled spolu zaryl v srdce zoufající osten smrtelného bolu?! Šílenství mou duši chvátí – – Musím celou pravdu znáti! 97 13.
(POSLEDNÍ LIST.) (POSLEDNÍ LIST.)
 Konec všemu! Ortel smrti slovy krutými mne drtí: „Zaplašte sen bez naděje! Propast mezi námi zeje. Zapomeňte! Buďte s bohem!“ Ne již v milé řeči naší – v cizí mluvě, chladným slohem poslední mou naděj plaší lístek hrozný, který vniká v duši mou jak žhavá dýka... [98] 14.
(V OSUDNÉ NOCI.) (V OSUDNÉ NOCI.)
 Již tmí se venku jako v nitru mém. Svit poslední mé okno slabě zlatí a větve lípy rozložité v něm pozvolna hustším soumrakem se tratí. Ó lípo stará, tebe ráno příští zas oděje do září zlatistých a tam, kde nyní jenom led se blyští na kostrbatých větvích bezlistých, čas brzký vrátí smaragdové řasy i vonných květů tisíce ti dá, včel bzučení a hnízda zpěvné chasy; ty budeš slavit vzkříšení – Leč já? ____ Jest konec všemu. Jako lupen lesa před časem urván bouří k zemi klesá a bez památky v rudé směsi setlí těch listů nesčetných, jež před ním sletly: [99] tak padnu v ohromný ten jícen němý, kde mizí beze stopy den co den sta, tisíce... Kdo vzpomíná jich jmen? Much jednodenních, mrvících jen zemi? Co byl můj život? Práce ze dne ke dni, jen hrubá práce pro to nízké žití a k tomu myšlenky a city všední těch milionů, jenž se prachem sytí – A když jsem jednou k jasné výši vzlet’, ráz krutý do prachu mne srazil zpět a hruď mi proklál bolu osten žhavý – Ó, srdce, utichne tvůj trapný vír: ta hlaveň lesklá, tento jícen tmavý lék tobě poskytnou a věčný mír. Či mám se vléci dále prachem země s tou trýzní, která neutichne ve mně? Dřív neznal jsem, že medem rajským dýše i pohár zemských vnad a spokojen jsem nesl skromný los, až oné číše ret dychtivý se dotkl opojen. A teď, kdy číš ta rozpadla se v kusy, mám plahočit se dále v jarmu všedním, dál žíti život, který se mi hnusí? Ne, odhodím to břímě! Stiskem jedním chci odemknout si tajeplnou bránu v noc věčno nebo k jasnějšímu ránu. ____ 100 Nechť cokoli tam za tou hustou clonou, chci roztrhnout ji. Knihu žití svého chci zavřít cvakem článku kovového, jak tento zpěvník zrezavělou sponou. Jest dozpíváno. Sklápnu vetchou desku. Vzdech zoufalý jest posledním tu slovem, jak prvním bylo trpké slovo stesku, když praděd můj se loučil s rodným krovem. Nač žíti? Darmo čekat spásy zoru! Jsme kovadlinou, do níž věčně buší zlé sudby kladivo, a v marném vzdoru jen síly naše neplatné se kruší. Jen ponížení kolem, jho a muka. Ta křivda surová, jež bila dědy, nás bije stále, bude bíti vnuka – O chtěl bych nésti srdce svého bědy, dál žitím kráčet s duší otrávenou, jen kdybych jeden blaženosti svit moh’ koupit bratrům nešťastným tou cenou. Leč hněvem, hanbou bez moci se chvít a denně zřít, jak zloba lid můj hubí, a bez pomoci jenom skřípat zuby, to raděj servat mrzká pouta žití – Ó žel, že křivda, jež nám duši střebe, hruď nemá jedinou, bych druhou v sebe, však první kuli do ní mohl vrýti! 101 Zde mezi listy leží kvítko zvadlé. Mým dotknutím se drolí, suchá tráva – kde hvězdy květů jako sněhy padlé? Ó krátká byla zářná jejich sláva! Dlaň, krásnější jich, urvala je stráni i spočinuly chvilku na rtu vnadném; leč zhouba číhala v tom blahu zradném, smrť přineslo jim něžné celování. A stejně prchla mého štěstí chvíle. Z té droliny se před mým okem křísí zas květy svěží, hvězdy zářně bílé a s nimi krasší ještě běl se mísí těch ruček, šije, čela, svoji ruku kol drahé vinu, slyším lásky slova z těch milých rtů, hlas čarovného zvuku, jímž zazní snad jen píseň andělova v můj temný hrob, a cítím políbení těch teplých ústek, nad něž sladších není – Ó rajský vděku, slasti nevýslovná, ó chvíle blaženosti svrchované, co ze všeho mi zbylo? – Hrstka skrovná sežloutlé trávy, k níž má slza kane – – ____ Zvuk starých hodin! Jejich drsný hlas tu hlásal hodinu, kdy poprve v mou kolébku se rozlil slunce jas – a nyní v noc mě nekonečnou zve. Jak mnohý měřil blahý, smutný čas! 102 Co vše mi jeho tikot vypráví! Dny dávno prchlé kouzlí před můj zrak, tvář sester malých, dětské zábavy, ráj nevinnosti ztracený – tyk tak! – Ach, jak by náhle liliemi kvet a zvonky nebeskými zvonil vzduch, zas kolem vstává zapadlý ten svět, sny líbezné, jež sníval dětský duch. Zas vrčí kolovrátek, oheň praská a po stěnách se míhá báje drak, zas matka na lůžko mne klade, laská a zpěvankou mě uspává – tyk tak! – Ó matičko, líc tvoje dobrotivá zas hledí na mne, stojíš zde jak živá – snad láska mateřská tě pudí z hrobu, bys při mně dlela v tuto těžkou dobu, bys nežli zahalí mne věčná noc, než usnu navždy, synu zoufalému svou modlitbou zas přišla na pomoc, jak druhdy večer dítku ospalému? – Hle, otcova též postava se blíží s tím okem vážným – tamo sestry moje zas živy jdou, jak poupátka dvě svíží – tam druzi dětství – jiných podob roje – Co chcete u mne, stíny milých hlav? Ach, ano, vetchá rafij v tichém ruchu již ocitla se na hodině duchů a vstříc mi přichází ten vzdušný dav, by uvítal mě na práhu své říše... 103 Jen ještě vteřinu – jen prstu tlak – a budu vidmem sám – Již na mne dýše mráz hrobový – jen vteřinu – tyk tak! – tyk tak! – Již ustaň, ustaň, hrozné tikání! – Či objímá mne šílenosti mrak? Mně zdá se teď, že přímo ve skráni mám ono kývadlo, že v mozku divém sem tamo lítá poplašeným kyvem jak srdce zvonu třeskutými tepy, div horoucí mé čelo neroztřepí – ——— 104 15.
(NOVÝ ŽIVOT.) (NOVÝ ŽIVOT.)
 Ó kniho stará, otevřít se bojím tvé desky spuchřelé! Ach, ano, tady mé krve stopa rdí se listem tvojím a zde těch divých veršů pusté řady. Jak děsný přízrak v paměti se budí noc osudná, kdy smrtonosná kule zde zamířila do zoufalé hrudi. Však jiná byla tehdáž sudby vůle: To srdce, které chtělo ztichnout, bije a zdrávo jest a nový život žije. Ty’s, kniho, byla zpovědnicí mojí v tom těžkém zmatku, bloudění a boji, v tom scestí života. Nuž, přijmi spolu i poslední tu krátkou kapitolu. Můj výstřel tehdáž sídlo žití minul, však do prsou mi třeskl těžkou ranou a mdloby hustý závoj na mne splynul. – – [105] Dál nejasné jen rysy v duchu tanou; však jitrem jedním z toho polosnění jsem probudil se zcela. Tikot známý jsem zaslech’ opět, hodin starých znění a zočil stropu domácího trámy. Pak níž’ se pohled smekl, k oknu mířil. Tam jako žhavý vlčí mák se pýřil nad čelem jasně bílým šátek prostý, v úhledných řasách věnče svěží tváře, a kolem oblých ramen jitřní záře po chudé roušce sila zlaté skvosty. To Maruška tam, dcera staré Běty, nad jakous prací seděla. Líc mladá a ruměnná, ta jitřní záře, květy, jež v okno tkala kořenáčů řada, vše v obrázek se pojilo tak svěží a jasný! Zdálo se, že na všem cosi jak úsměv tiché veselosti leží, lesk mládí zdravého, třpyt jarní rosy. Já cítil velkou slabost; ale v duši mně bylo volno, milo. V hloubi nitra stín jakýs chvěl se jen, – jak člověk z jitra, že sen měl strašný, neučitěneurčitě tuší a při tom rád je, že se můry sprostil. Týž pocit v duši pokojné se hostil. Pak Maruška se přiblížila ke mně a lék mi podala. Pod mojí hlavou 106 i lože na to upravila jemně a těšila mne s lící ostýchavou. Jak libá ukolébavka mi zněla řeč její, sen zas na mé oči střela, však nyní spánek tichý, volný, zdravý; jen starou Bětu ještě v polospaní jsem uviděl, jak vchází, jak se staví nad mojí pelestí a ke mně sklání svou hlavu sivou, vetchých tváří vrásky, zrak plný tiché dobroty a lásky. Tak mihla se ta líc; sen potom sladký mně proměnil ji v tahy drahé matky. – – Já slabostí byl poután k loži dále a dlouho Maruška jak Marta pravá, jak něžná sestra sloužila mi stále, vždy plná péče, milá obětavá. Děj zašlých dnů mi táhl sice hlavou a v srdci ryla upomínka bolná, však nebyla již zoufalostí dravou, a s ranou těla hojila se zvolna. Když poprvé jsem z domu vyšel zase a procházel se sadem, vískou, polem, kde všechno v májovém se smálo jase a zeleň kvítím pestřila se kolem – v té chvíli radost, touha žití nová, již cele zvítězila nad mým bolem; tu poznal jsem, co krásy vzácné chová 107 ta země, rodný luh, že v tomto vděku dost nových slastí kyne, žal se ztrácí, že najíti zde mohu tisíc léků a nové štěstí v pilné, zdárné práci. A když jsem zahradou se vracel domů, tu kouzlo domova, sen dětství zlatý v mou duši vpředla, hledíc květem stromů, ta stará pavlač výminkářské chaty. Tam stála Maruška; kol svěžích lící jí hrálo jarní slunko laškující a jakás píseň moravská jí zněla ze smavých, čerstvých retů vonným vzduchem a milá něha zpěvem tím se chvěla. Tu jiná postava mi letla duchem, jak lilie štíhlá, v jemné, divné kráse, a srdce bolně sevřelo se zase. Však rukou máchl jsem a pravil k sobě: Již ustup, vidino! Tvůj přelud čarný mé srdce zajal v idealní zdobě, co skutečným se zdálo, sen byl marný. V mé hnízdo nehodí se rajka cizí, leč skromná prostá naše holubice, byť neměla než lásku, srdce ryzí a tiché cnosti domácí – nic více! – Jen krátce připisuji: Měsíc tomu, co z chaty, jež se třpytí v roušce nové, jsem uved’ žínku do předního domu. Jsem šťasten. S bohem, kniho! Práce zove. 108 16.
(U KOLÉBKY.) (U KOLÉBKY.)
 Sen křídly duhovými tebe již halí a pod řasou ti kmitá nebe, můj malý. Tvá ručka buclatá se vine kol rolničky, jíž sen ti kyne, rtík usmívá se blahodyšně a zardívá se jako višně plod zralý. V té kolébce své prosté, malý, spíš krásně, jak by k ní hedbáv s nachem tkaly své třásně. Jak robě knížecí máš tady svět nejkrásnější, zlaté hrady a sladkou hudbu bájných zvonů, jíž nezná žádný mistr tonů, král básně. [109] Ó dřímej sladce na kolébce té prosté, kde anděl pohádku ti šepce, můj skvoste! Tvůj otec s polibkem se sklání a žehnáním k té malé skráni a sen jej obletuje blahý, že v tobě dědic svaté snahy mu vzroste. Ty nemáš slávy poznat výši a bědu, pít rozmařilých slastí číši a jedu, ty nepůjdeš za zlatou hrudou, za hlučným rejem, línou nudou: Ty budeš tiché práci žíti a hájit, šířit, zdarem krýti lán dědů. Ty budeš rodu, vlasti chovat hrsť půdy a zlaté plody vyluzovat z té hrudy, ty budeš potem svým ji smáčet, však za to hrdě po ní kráčet a vděků dost v ní najdeš vezdy, jak mezi klasy modré hvězdy, mák rudý. 110 Buď lidu skromným, prostým členem, můj synu, jen dobro ať je stále věnem tvých činů! Los tichých práce bohatýrů ti spokojenost chystej v míru, a nebe těš mne tvojím blahem, než zdřímnu pod kostelním prahem v lip stínu. E: dp + sf; 2002 111
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Wiesner, Alois
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 111