Hynek (1890)

Báseň, Miloš Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
HYNEK
Báseň Miloše Červinky.
...Жалокъ тотъ, кто безъ искусства души возвышенныя чувства, прелестной веруя мечте, приноситъ въ жертвук расоте!...
1890 Tiskem B. Grunda a V. Svatoně na Král. Vinohradech. Nákladem spisovatelovým. [1] Zpěv 1. Zpěv 1.
 V krajině plné krásy, jak ji básník hledá, i prozářené minulostí slavnou, v krajině luzné lidu bájí dávnou – ve městě, na kterém sto věží témě zvedázvedá, uviděl první promik slunečního svitu rek náš. A štěstí měl již od kolébky: přijal jej stánek teplounký a hebký, a slunko jasně jemu plálo na blankytu. Dům třípatrový, pevný, v starodávném slohu, objatý velikého sadu lánem – toť útulek je dosti pěkný, chvála Bohu! tomu, kdo všeho dědicem a pánem. Byltě to Hynkův otec v Praze měštěnínem a v magistrátu velevážným radou. – Pan Živný Jan měl dům ten se zahradou, a k tomu v domě slavný velkoobchod vínem. Ten z nepamětných časů byl už v tomto rodu; a nejstaršího potkávalo štěstí, že slávu jeho dále mohl nésti, a zachovati jméno dávné při obchodu.– Pan Jan byl pravou duší jeho do té chvíle. I posud neměl šedivého vlasu, při tom byl jako mladík ještě v plné síle a ctihodný měl objem kolem pasu. – Sousedé vyprávěli, že má v domě šotka, a talisman, že chová na svém těle, že každý obchod může počít směle a přitom bez obavy, že ho nezdar potká. – A měli ovšem pravdu, že v tom byly čáry! Mělť šotka v povaze. Jej z dobré míry nic nepřivedlo: „Dvakrát dvě jsou čtyry – a všechno kromě toho – to jsou láry fáry! – [3] Jen blázen pro slovo se marně pohartusí; a co mi těžké – k čemu bych to zvedal? Však bude, co má být; a něco někam musí...“ S tím příslovím se ničím trudit nedal. A šlo mu všechnovšechno, jak by hrál. Tak bez nehody i syna povila mu dobrá žena; by míra štěstí byla dovršena, měl dědice, – a ten mu rostl jako z vody. – Ještě byl v peřinkách – už obrázky prý čmáral. Nade vše rád se vozil, houpal, choval, a s křikem ručky po všem natahoval, aniž jej při tom otec krotil nebo káral. Pan Živný říkal: „Po tátovi syn se daří!“ – Sám dobrou měrou humoru všem měřil; i kdo by řekl mu, že syn se nevydaří, tomu jen prostě byl by neuvěřil. – A bídná, prostá chůva zavinila všecko! – Tím časem Prahou vládl jazyk cizí a zdálo se, že materština zmizí; lámalo tehdy cizou řeč i malé děcko. Leč, matadorům služby prosté třeba bylo: Jak při sklenníku, kde se oranž pyšní, za plotem s domácí se najdem višní, – u salónů, kde slovo cizí hlaholilo, v kuchyni, dětské síni – domovina milá se v ústech růžových – a v kytli prosté vždy zachovala věrně, – tiše kvetla, žila, a nikdo nevěděl, že dále roste! – I Hynek takou chůvu z českého měl kraje. Ona jej krmí, konejší a hýčká, za matku láská, celuje mu líčka, co den s ním trpělivě dovádí a hraje. – Po léta sedá večer u postýlky malé a pěje písně rodné, zkázky bájí – – A dítě celou duší poslouchá ji, ten tichý její nápěv něhy neskonalé, ten sladký hlas, ty luzné báje dávných časů. Tak při nich usínával chlapec malý a sílil, dozrával,dozrával jak zrnko v měkkém klasu, – jak víly naše by jej kolébaly. – 4 A potom na chůvino postařelé líce vzpomínal dlouho; bylo talismanem i dumou sladkou, kdy pak v žitím samém let rychlá proměna s ní nesvedla jej více. – A po ní ještě dále toužil bez úlevy; až v knihách pozděj našel znova štěstí, ty báje rodných zvuků, milé zvěsti, chůviny pohádky a její sladké zpěvy. – V duši mu rostly. A kdy potom v řadě druhů se dověděl, že jiní též je hostí, věnoval sebe celý milému jich kruhu a staly se mu věrnou společností. – A ony zavinily pak tu těžkou chvíli pro otce Živného, – kdy dědic rodu, syn jediný! se vzdálil od obchodu, a otec uviděl, že v synovi se mýlí. – Byl mezi nimi ovšem dysput o to hlučný: Chtěl Hynek básnit! – Před svým otcem stoje blouznivě hájil fantasie svoje. Pan Jan si v křesle ruce složil na břich tučný; a kdy tam v koutku máť už sotva slzy dusí – pokývnul shora dolů vážně hlavou a povídal: „Nu, ať si. Něco někam musí“– – Tak odbyl těžký spor co hračku pravou. – A Hynek zůstal sám pak se svým pokojíkem. – Bylo tu vše, co bohatství dát může, – od skvostného a měkkounkého lůže až do aroma, jaké zbývá za doutníkem – leč bylo všechno jako bez ladu a skladu. Na stole mapy, knihy rozevřeny, v příhradě sbírky, dýmky z mořské pěny; svadlého věnce stužka visí na příhradu, a věnec s poloviny kryje obraz drahýdrahý, na němž je ideální zřícenina a v dálné perspektivě temný obrys Prahy; na skříni socha, špadón, láhev vína. – – Tu žít a snít měl vůli, – sudba tomu chtěla. V ten čas, kdy mládež těžkou vazbu ducha svým jarem procházela chudá, suchá – zůstala duše jeho nepoutána, smělá. – 5 Z podání starých poznal dávnou země slávu – před sebou viděl bídu svého rodu : I zaplál v srdci ohněm pro svobodu, – pozvedl v tichém koutku směle mladou hlavu, počítal tajně řady věrných vlasti synů i psal jim písně ze své duše vroucí, které je měly nadchnout ku smělému činu a svésti jednou k slávě nehynoucí. – Svým myšlénkám a tužbám volný průchod dával. Někdy se bujně hnaly divým letem tak jako bouře, kdy se valí světem; a tu on v čele valných ozbrojenců stával a vodil jako Mojžíš lid svůj ze zajetí. Oči mu plály divým ohněm boje; vodil jen k vítězení bratry svoje, – viděl, jak lev náš bílý krajem bujně letí, a za hřímání děl jak vlaje směle a rozprašuje všude jako bídné smetí daleko silnějšího nepřítele – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Kdy probudil se potom ale v kobce tiché z takového, slávou nadšeného snění, a viděl, že tím vůdcem ještě není, – – ty všechny obrazy že byly jenom liché, – – tu zasmušil se – klonil teskně čelo bledé a tratil v sebe i svůj národ víru; ba v takou chvíli odkládal i lyru a hořce sobě mluvil. „K čemu, že to vede, – co platno psát a zpívat, kdy je národ chabý a nedospělý, jako v plénkách děcko?“ – – A říkal: „Není Čechů! My jsme pouhé baby, – hle! jaký div, že ztratili jsme všecko!“ – – A potom ponořil se v trudné rozjímání: Proč že se lidé dělí v pány – raby, proč ten je silen, onen vedle slabý, proč je ta všechna země, proč my vůbec na níní, když jeden bohat je, a druhý věčně chudý, jak noc a den se střídá smrť a žití, a slunko pravdy věčně neosvítí tu křehkosť pokolení, zapadlého v bludy... 6 A není naděje! Jakž může lépe býti, kdy s tělem lidský duch svá pouta vláčí, – a dokud člověk tady člověkem se cítí, nižádná moc tu bídu nezjinačí. – – I hloub a hlouběji se ztrácel v sobě samém, a temný smutek zahalil mu ducha,ducha jak jarní vonnou nivu mlha suchá, pod nížto bledne vše a vše se zdá být klamem. – Ač mile, jako jindy, vítal k sobě druhy a snes i jejich žert a slovo živé, – přec nezaplálo jeho oko snivé; a sám pak nehledal jich vezdy čilé kruhy, než raděj v lesy vyšel, – kam jej kroky vedly. Šel bez affektu, bez kvapu a spěchu; i sedal o samotě pod zelením jedlí kdes u potůčku do měkkého mechu. – Tišino lesní! – Tvoje kobka divomilá jest hlubinou, kam srdce, které stůně, se ponoří,ponoří jak rybka na dno tůnětůně, kdy rybářova síť ji byla uhonila. – Sem k tobě utíkal i filosof ten mladý, kdy v duši bouřlivé byl končil válku, a fantasie zanesla jej v dálku, kde v temnu osaměl a nevěděl si rady. – Tu tichá záře slunka, pronikajíc listem, – ta hravá kola mušek nad potokem, – a svatý mír ve vzduchu vclnémvolném, vonném, čistém – ladily jeho ducha klidným tokem. A v pokoj navracel se potom k svojí práci. – Leč při jediném synu z domu toho o vážné práci nelze říci mnoho, – tu v pohodlí se její význam poloztrácí. – Hynek měl na klopotu vezdy času dosti; a po týdny jej škola neviděla. – Domácích učitelů řada celá mu hravě předváděla příval učenosti; měl sobě vtip, – a pravdy mnohá zlatá věta, k níž ten, co jemu tlumočil ji právě, sám někdy potřeboval dlouhá, perná léta – mu v paměti se vykroužila hravě. 7 Snad hotovil mu při tom slavnou dráhu osud; a snad se mělo státi jednou tělem, co blýskalo mu nyní v duchu smělém – však nerozvito ještě, dřímalo v něm posud. – Již měl své ctitele. Byl fantastů sbor malý ve škole; – oni české knihy četli a české písně pěli, rýmy pletli, o dávné slavě snili, sebe bratry zvali. Vždyť po léta šli věrně spolu dráhou jednou, a s professory vedli stejné boje; věřili pevně, že jim nikdy nevyblednou sny přátelské, jež kryli v ňadra svoje. Těm prvotiny svoje Hynek někdy čítal. Ač nebyl pyšným – věřil bouři hlasů, kterými zpěv o slávě příštích časů ten kroužek mladých jeho přátel bujně vítal. – – Jen jediný tu býval mezi jeho druhy – tož Jaromír, – jenž mlčel při té chvále. Než ku kritice ostré hotov stále, zaváděl o dobrotě veršů rozpor tuhý. Byl černovlasý, bledý, ale,ale plný síly; než někdy na slovo až příliš skoupý A kdy se jeho výtkou „bratři“ nakvasili, umlkal náhle, zahučev jen: „Troupy!“ – – A přec jej Hynek nejvýš mezi všemi cenil. S ním besedoval ve svém pokojíku, – odložil pro něj mnohý z mělkých zvyků, ba podle jeho rady verše svoje měnil! – Leč jemu nedostačil! – Jako život chladný – Jaromír žádal víc a výše hleděl; a k výtce vezdy pro něho cos věděl a jeho rým i zvyk mu vždy byl někde vadný. – Ach, řekněte jen, milí, – k čemu jej to svádí? Proč chladným odporem sen duše krátí? Či neotrávil mu tím mnohou radosť mládí, jež minuvši – se víc už nenavrátí? – – Též otec Živný, ač tě málo času míval tím sobě hrát – (jeť obchod vínem drahý, a on byl prvním vinárníkem Prahy – )Prahy) – s bolestí utajenou z podálí se díval, 8 jak syn se „zahrabává cele do papíru.“ I za to měl, že cizím se mu stává, že sechne, bledne jeho mladá hlava, – a že se volně kloní k jakémusi víru, do něhož jednou padnuv, bude světu ztracen. Přemýšlel tajně často o tom směru, i jak by rozumnému životu byl vrácen, aby pak dělal jaksi „karrieru.“ – Kdy ve své komnatě byl sám, tu chodil vzhůru a dolů mlčelivě, zamyšleně. – Nepřiznal nikomu, ni svojí ženěženě, jakou tu těžkou cítí na své duši můru. Byl zevně jako dříve : Žert a slovo prosté s tou tváří vážně plnou – vzácně hladkou, s tou řečí ani hořkou, ani sladkou; a přece čil, že tíže na prsou mu roste a hněte na něm víc a více od té chvíle, kdy poznal, že je skvrna v jeho plánu, – poněvadž dalo vlastní dítě pobloudilé nadějím jeho nebezpečnou ránu. On doufal ovšem ještě, že ta choutka mine; a jen co přijde v letech trochu dáledále, že suchoparné knize dá pak „vale,“vale“, a v duši roztouží se po zábavě jiné – po té, co v dívčím jen ji nalézáme oku. Vždyť sám tak býval: Zprva trochu vlahý, že sotva cenil všechny krásky Prahy,Prahy jak láhev „pravého.“pravého“. Leč za několik roků se valně změnily mu toho světa běhy: Zamykal často svoje vinné sklepy, vzdychával plný oné „sladko – bolné“ něhy, a běhal za svou jedinou jak slepý. – I budil, jak se dalo, v synu život spící: A zábavami, domácími bály (ač k jeho úžasu tak mnoho stály!) jej chytal,chytal jako rybář rybku na udici. – V domácích učitelech personál měl celý; v jazycích, malbě, v šermu, na klavíru chtěl synu vpravit neobsáhlou míru; leč místo první dával tance učiteli. – 9 A z oněch let, kdy ještě strojil dětské bály – se mezi lepší pražskou společností večery jeho právě slavenými staly, že hostí z vyšších kruhů vždy měl dosti. Ač Hynek dobře tančil, nemiloval hostí. Vyhnul se raděj lákavému hlasu, a vždy mu bylo na to líto času; i rostl takým dál, jak byl už od mladosti: Ve kruhu přátel slovo v nepoutaném letu, – ohnivé boje ušlechtilých sporů, nadšenou píseň v rozjařeném sboru – to raděj míval, nežli křepčit na parketu, a podle etiketty nohy v kroku stavit, klonit se vůkol, zdvihat šátky spadlé, po tanci dámy vodit, žertem, vtipem bavit, a sbírkou ukládat si květy svadlé... Kdy odbyl povinnou si quadrillu či polku, ostavil děvu, – šel, kde hoši stáli – a více do kola jej nedostali. Nic nedbal, jak jsou dívky rády v jeho spolku, a že se toužně mnohý pohled za ním díval! – Postavou krásný, ušlechtilá hlava, oči jak charpy, barva líce zdravá, kol ní vlas kadeřavý, zlatobarvý splýval, – ret jemně krojený, – vše na něm lahodilo. Škoda jej prosaické době naší! V té jeho kráse něco panenského bylo, co za vzor mohlo sloužit Fidiáši. – Dospělý – vzdaloval se oněch zábav zcela. Nevěděl, jak se tanečnice pýřípýří, kdy švarný jonák s ní se v kole víří, – a jak se k němu s touhou vine rozechvělá; jak libě unáší je sladká hudby vlna, kdy ručka měkká ruku jeho tiskne, a z oka děvy jiskra k němu blyskne – a ke hrudi mu vroucně lnou ta ňadra plná, tak svůdná v prosvitavé cloně z mušelínu, bělounká,bělounká jako narcis porozvitý, – až přísahal bys na to, v jejich luzném stínu že skryto víc,víc než všední lidské city... 10 Ale i v této divné směsi jeho citů, jež rostly jako květy ve pralese, kde mocný kmen liánu lehkou nese, a tmou se mihá proužek slunečního svitu – příroda uložila věčné svoje sémě; a chvílkou výtvor bujné fantasie vykouzlil před ním nádech bílé šíje, či zlaté, roztomilé, kadeřavé témě, pod nímžto nyjících dvé očí děvy plálo jak pomněnek dvé na květoucím břehu, a líčko svěžím růže poupětem se zdálo, dýchajíc pelem jemným lásku, něhu. A mnohdy, kdy se viděl v čele svého voje, v pravici meč, i na rtu povelení – a kolem bubnů vír – a trouby znění, – tu, ajta! jedoucímu do svatého boje kynula tajně kdesi dívka na pavlánu; a on, ač sebe v hrdou chladnosť nutínutí, přec v duši pociťuje divné hnutí – jediným bleskem oka mihne v její stranu. I setkají se oči. Ach, a jaké divy! On vidí v řasách děvy slzu chvělou! – I pociťuje pro ni touhu, soucit živý tajně jí dává „s bohem!“ duší celou... A když tak tiše sníval při svém psacím stolku, pohlížel zádumčivě v plamen světla, myšlénka smutná krásnou tváří létla – i nevolně se vzdával tajemného spolku... Či tušil sobě něco o budoucí době? – – Co osud? – Často okamžik to vrátký – a po létech, kdy hledíme naň zpátkyzpátky, vidíme, jak se malé chvíle druží k sobě. Má ovšem každá z nich jen události prosté co drobný kámen na spadistém svahu: Leč tu jím osud pohnul – v lavinu již roste, a zasypává horou naši dráhu... Však probouzel se Hynek z toho zahloubání. Ty myšlénky snem byly duše spící. On věřil v ideál, a s jasnou lící opět se díval v ústret jeho záři ranní. 11 Aj, slunko jednou zažene ty noční stíny! Pak uvidíme cíl, kam prapor nésti, boj bude končen – světu vzejde štěstí. – – Bude-li svět a jeho život potom jiný?..jiný?... Vyhyne potom na vždy koukol ze pšenice, pomine dissonance v říši zvuků? Nebude ctnosť-li potom znáti hříchu více, a láska – „bolné touhy sladkou muku?“muku“? – Zda privilegovaná ostojí pak cháska, k jejížto divně proslulému cechu tak mnohý učenník se hlásí z Čechů, – pro nějžto známým heslem bývá: „Láska – páska?“páska“? Hle, jaké básníkům as potom zbyde pole, kdy pro hrdinný zpěv nebude ucha, kdy mravokárné drama ztratí ducha, a dítě bude znáti více pravdy holé, nežli ti první pěvci naší doby vědí? – Zdá se, že z toho světla oči pálí; jaké to štěstí naši potomkové zdědí, když nebudou mít – čemu by se smáli? – Zpěv 2. Zpěv 2.
 Pan Živný postál chvíli před synovým prahem. Nezvyklá tíže jemu plece svírá; hluboce dýchá, s čela pot si stírá nesměle,nesměle jako žebrák na koberci drahém. – Náhle se chopil kliky – dvéře otevírá... Překvapil Hynka. Ohlédl se prudce, a, péro mokré drže v jedné ruce, se stolu drahocenná svoje díla sbírá, s třesoucím chvatem ve stůl otevřený dává... Zamyká, stranou péro svoje klade, a potom v ústret otci zamlklému vstává nezvyklý rozpak maje v líci mladé. – Pozdravil otce kvapně, polohlasem, temně; otec jen zvolna pokyvoval hlavou: „Já zastal tebe právě nad zábavou; – leč, důvěru to divnou chováš ke mně... 12 Nu, pátrat nechci dále v nitru tvého stolku, jak filosofie ta pěkná zve se, co horečně ti celým tělem třese, kdy překvapí tě někdo náhle v jejím spolku. Ale snad uděláš i ty pak něco pro mne, když povolím: Je svátek zeměpána, – já spořádal, seč byly moje síly skromné. Dnes dolů sejdi, – společnosť je zvána.“ – – Vyšel. – Jak na turnaje rytíř dávných časů do přílby, okruží a do krunýře – tak Hynek po nové se naší míře bral ve frak, chemisettu, a lepý účes vlasů. Jinak i v oděvu se řídil svojí chutí. Nejraději bral již obnošené šaty; velice ale žehral na kravatty, že tísnily a darmo stěžovaly hnutí. – Měl všechen oděv sice podle nové módy, a přec se podle módy neustrojil; dnes ale, k vůli otci, bylo třeba shody, a proto dbal, by v tom jej uspokojil. – Pak okno otevřel a napájel se vůní, která se k němu ze zahrady nesla. Tam před besídkou viděl četná křesla, i valná tlupa hostí právě byla u ní. Někteří hověli si, jiní neusedli; byl míšen hovor smíchem dívčích retů, jak smály by se vůkol zvonky květů, a jak by keře s nimi bujnou hádku vedly. – Do toho šumotu a veselého proudu se díval Hynek, plný vnitřních sporů, jako by zasedal ten zástup na něj k soudu! – Byl tě již podivínem bez odporu. A zatím zábava se dole vedla živě. – Lahoda v kruzích těch co zákon platí; a není těžko, jí tu navykati, kde právě nestaví se nikdo nedůtklivě, a rozepře jen vůbec takové se vedou, jak mívá je i větřík s vůní květů. Tam za usmání korálových retů hrdina mnohý raděj smlčí pravdu bledou, 13 an zboží takové se ovšem nevyplatí, kde vysokého dotýká se tónu; svou cenu pravda v očích toho světa tratí, tu lépe, krýt se mlčky za poklonu. Kdo viní motýlka, že pluje s proudem vánku, a květinu-li najde, stane u ní? – Je stvořen vůlí Bohů pro výsluní, a žije od vůně a časem od líbánků. – On lehkým zrozen tak pro lehký život smíchu. I jeho duch tou pestrou barvou hoří. – by v květu jed byl – on se jemu dvoří, a pro něj ovšem není viny ani hříchu. – Toť blaho! – Jenom ti, jimž nelze užívati, zovou je číší, po níž hrdlo spráhne – leč pěkný obraz ten tak dlouho as jim platí, dokud z nich který číš tu nedosáhne... Viděli jsme tu pány s oholenou lící a paní s kadeřemi doby staré. Než, znamenat’ i pokolení jaré, a mezi ním i mnohou pyšnou krasavici. – Domácí paní, jako vévodkyně dvoru nádherná, – do besídky hosti zvala, kde velká tabule už kryta stála a jídla řadila se četně k lahví sboru. Svačina vkusná byla; porcelánem Číny pyšnil se tenký ubrus damaškový, – a kytic jemně vonných luzné polostíny na stole jímal basain krystalový. – Sedalo panstvo kolem; hospodář je s péčí dle rodu, stavu, mládí v kruhu řadil, – tu klonil se, tam rukou týl si hladil, – i ke vchodu se kradmo díval mezi řečí. – A právě k místu vnadné děvče doprovázeldoprovázel, jež nádherně jak bohyně se neslo, – a rozpačitě vedle stavěl křeslo – an Hynek jeho tiše do besídky vcházel. – Pan Jan se mile usmál; pospíšil si k němu a šeptnul: „To je doba! – Dej mi rámě! – Hleď veseleji – tady nejsi v žádném sněmu... Představím tě, a sedneš k oné dámě.“ – 14 Již hosté kolem na ně zraky obrátili. Jan, ukloniv se, děl: „Můj syn!“ – A páni – kdo z mladších – povstali mu k uvítání a dvorně tiskli ruce. Trvalo to chvíli, než opět moh’ pan Živný postoupiti volně k té prázdné židli. Postavil se za ní, a protějšku se klonil, kde pán s paní opět se ukláněli jemu obapolně. „Má paní vzácná a pan vrchní rada svolí, by syn můj ujal místo vedle slečny!“ – Též Hynek, ukloniv se, přijal tuto roli, a zaujal svůj úkol nebezpečný. – Nebyl mu povděčen, leč necítil též bázně. I hrdinovi v boji prvním ještě tmí zrak se proudem kulového deště; leč vyjde z první této půtky jako z lázně – pružný a svěží, – hrdě svoji najde sílu: A po druhé-li zavzní trouba k boji – hoj! jak tu vřele tiskne šavli svoji a odhodlaně má se potom k svému dílu! – Tak bylo s Hynkem také: Prvně líce k líci vystaven byl tu ohni dívčích očí, – a vedle sebe míhem poznal krasavici, ač jenom plaše hleděl z podobočí. – Knížecí profil – útvar z úběle či sněhu – víc neviděl, k ní oka nepozvedl; jen trochu zarděl se, pak trochu zbledl, – očima prošel celou řadu hostí v běhu – – Než, vědom sobě dvorné povinnosti svojí, honil se v duchu s klopotem a péčí za malinkou jen nitkou k jakés řeči; a prošel při rostoucím takto nepokoji vědění svého všechny tajné ony brány, kde vhodného cos pro dámu se kryje; a poklady své našel všude rozmetány – a vtírá se jen – bibliografie! – – Aj, pro bůh! – Má se tázat, co as čítá slečna? – Romány, ovšem... Chvály pro ně neví, a pak-li souhlasu jí neprojevíneprojeví, bude mu za tu látku asi málo vděčna. – 15 Či mluvit o básních? – Ó, bídu opět jinou vidí tu Hynek: Německého málo co znal, – to sotva za řeč jemu stálo – a ona pokulhává asi za češtinou... V tu chvíli hněval se, že nezná „galanthomů,“galanthomů“, (jedné to z oněch knih, jež nenáviděl;) – on právě, – syn a dědic hospodáře domu sedí tu mlčky! – Až se pozastyděl... Chopil se tedy číše; vína rudým tokem mu oheň projal tělo. Nad sklenicí pohlédl pevně na svou společnici, a uviděl ji vedle – se sklopeným okem, bedlivě zaměstnanou narcissovým květem, jejž sobě byla ulomila s vásy. Aj hle, ten malý kvítek, plný spásy! – Popatřil k dívce ještě jednou plachým letem, – a právě myšlénku si k slovům urovnává i k svojí dámě kloní lehce hlavu – kdy jeho paní matka od tabule vstává, – je konec hodům – pozdě na zábavu... Pohledem lítostivým ku své dámě pílí – a jejich oči potkaly se v letu. – Ach, co to bylo? – Či to vůní květů či vlivem tajemné-li magnetické síly jemu se právě mladá hlava zakroužila? – Cos divného ta dívka měla v oku; to nebyl poznal během dlouhých roků, co chvíle jediná mu nyní objevila: Ta záře v pohledu, ač jen se níže sklání, – ten živý ruměn v bílé její líci; a přitom zamyšlení vábné bylo na ní, jak lehký stín, kdy přejde po měsíci. – Proud hostů k východu se pohnul – již je dělí! – Hynek se klonil, dav jim průchod volný, a stranou popošel. – I záchvěv bolný mu nyní projal duši: Hoch by nedospělý se nezachoval k dívce této nejapněji, která co anděianděl dobrá jistě byla, kdy ani hnutím jemu nezjevila, jak bolestnou jí byla opuštěnost její. – 16 Ohléd se po ní – avšak nebylo jí tady. Či vzdálila se v kruhu mladých pánů? – Hynek se také vydal na pouť do zahrady, a na protivnou od nich kráčel stranu. Temně se rdělo nebe korunami stromů; a pod nimi se noční kladly stíny. Lehounký větřík vanul přes květiny a nosil jejich vůni k šerým řadám domů v pozadí. Temný rachot i zas dálné hřmění a jednotvárný hukot bez ozvěny sem doléhal, již dálkou přidušený, jak vozy ubíhaly kolem po dláždění. – Tu v koutě zapuštěném, kde až Hynek bloudil, vše umlklo! Jen drozda píseň milá tu zněla klokotavě, toužně, jak by loudil samičku, která v keři se mu kryla. – Umlkla jeho píseň: Opodálí v sadě praskot a šumot vzduchem proletěly, ohnivé jiskry – plamen rudoskvělý planoucí světlo denní rozlil po zahradě. – Ze svojí huštiny tam Hynek smutně hleděl; tam řada hostí zašla k ohňostroji, a snad i Ona mezi nimi stojí – hněvá se? – Zapomene o něm ? – Kdyby věděl! – Sám přistoupit se bál. Ta mysl ušlechtilá již útlé vážky v nitru duše měla, a kdy se rovnováha jich porušila tu sama duše na nich se mu chvěla. Z dumání vyrušil ho lehký šelest kroků. – Hle – po pěšině jde sem jeho dáma, jde tiše, zvolna, zamyšlena – sama... On viděl ji a svému neuvěřil oku, až prošla mimo něho, blízko tak, že s těží se zdržel pohnutí a pro ni slova. Z hedvábu vála vůně jasmínová, tak čistá, líbezná, tak vábivá a svěží, jako ji s prvním vřelým políbením vesny vylévá z ňadra poupě při rozpuku. – Při této vůni srdce bije v úkryt těsný, a touha probouzí se v jeho tluku... 17 A Hynek neobstál. Co stín se táhl za ní ven z huštiny, kam pěšinka ji vedla. A kdy tam slečna na lavičku sedla, Hynek se také zvolna blížil, jako maní. Teď ohlédla se k němu. – Při večerním šeru již nepoznával Hynek z tahů líce, jak hosta svého přijme krasavice – než, on už odhodlaně vytrval v tom směru; i stanuv u ní, smekl, zdvořile se klonil a děl: „Aj, štěstí sotva by mi přálo, kdybych se lakomě byl prvé za ním honil! – Náš ohňostroj vás baví, slečno, málo? –“ Kynula mírně hlavou: „Viděla jsem z dálky. Na blízku dojem ve hluku se tratí, – z podálí čárně živou barvou zlatí vůkol ty vodomety, křoviny a skalky, a nebe nad tou září volněji se klene.“ – „Ó pravdu díte! – Jeviště to malé k tomu, co tam v té výši neskonalé je nad ty lehké naše hříčky povznešené. A jak se obloha ta věčná výše zdvihá, a nekonečnou zdá se dálka šírá – přec každá hvězdička, co tam se v temnu mihámihá, svou náruč touze naší rozestírá...“ „Bloudíte k výši!“ – slečna volně promluvila. „Cítíte sladkou vůni květů z dola? Vidíte na jezírku lesklá kola? Hle, jak tam v jeho středu září socha bílá, – pohleďte jen – či vskutku není to tam víla, jež za večera mezi květy bloudí a v šeru mládce touživého loudí, aby ho láskou něžnou písní oblažila? – – Pouť ku hvězdám by duši jenom unavila, ona se na ní se životem mine; a v žití na zemi je mnohá velká síla – jen kdo ji nepřehlédne, nepromine...“ Usedl mezi řečí Hynek podle slečny; jemu se zdá, že cos mu v duši zpívá, – tak jal ho libý hlas a slova živá. – „Kdož nebyl by těm krásám letní noci vděčný? 18 Jaké to leží kouzlo v jejím šeru vlahém! Teď ukojena zdá se lidská bída, teď každé touze slavík odpovídá, a chvějou se i samy hvězdy tichým blahem... Než“ – dodal hlasem tišším a ne velmi směle, „ne každému tu blahý přeje osud pro všechnu pozemskou tu krásu učitele. I já byl slepým – neměl jsem jej posud...“ „Mně líto je vás! – Tento mládí půvab sladký věnovat snům, kde chladné vanou stíny, vadnouti tam, kde vedle život jiný – vřelý... a prohlédnuv, už cesty nemít zpátky – to smutno. Ale mnoho je prý takých lidí. Též o vás – pardón! mluví v našem kruhu, že hledáte jen spolek svojich druhů, jenž ve snech takových cos velikého vidí? – Vy právě toužíte snad po osudu takém, a k zemským krásám nechuť máte velkou?“ – Než, Hynek mlčel chvíli, ulpěv na ní zrakem. Pak řekl: „Buďte vy mně učitelkou...“ On ponořil se duchem tak v tom dívčím hlase, jak nikdy ještě. Zněl mu hudbou sladkou, v něm zadumal se, jako nad pohádkou kdy jako dítě snil o kněžně zlatovlasé, jak v zakletém spí zámku na svém zlatém loži ticha i plna krásy nepoznané, jež kouzlem tajným z bílých ňader vane... A kolem toho zámku houště trní, hloží, a není tudy dráhy k zakletému štěstí! – Oj, hochu mladý! – Co ti v prsou hřímá? Jaký to břitký meč ti plane v silné pěsti? Jalo tě kouzlo, co v tom zámku dřímá? – – „Vy chtěl byste? – Aj, cítím v srdci dobré hnutí, vás obrátit na lepší svoji víru; jen vzdáte-li se oněch bohatýrů, kteří vás nevědomky vedou k zahynutí; odpřisáhnete dále samoty a snění a zřeknete se fantasie, péra, – a co vám bylo vším i ještě včera, toho ať na budoucí časy pro vás není! – 19 Však vyměníte potom za svůj pokoj tichý zářivě lesklé parketové sály, a spolek našinecký, s malou kapkou pýchy a etikety; koncerty a bály –“ „Vy se mnou žertujete?“ – s ukvapeným dechem odvětil Hynek, odkloniv se málo. – „Ne! – Je to vše, co za oběť by stálo? Snad něco vážného jsem přešla tímto spěchem? Ó pravda, pravda, – čtu to jasně z vaší tváře, – i vy jste z oněch, o kterých mi děli, že starý věk by převrátiti chtěli na jakés divné heslo. Vidím novotáře! Nuž, jestli upřímné vás přání vedlo za mnou a mám-li uchránit vás od propasti, tož zanechejte na vždy vidinu svou klamnou, zahoďte heslo: Národu a vlasti –“ „Pomlčte! – Více toho, nežli v žertu volno! – Zanechte struny této v mojí duši, – jde ona hlouběj’, než to žert váš tuší! – Ó slečno, slečno, – nyní je mi žalno, bolno... Kde jsou ty hvězdy, co mi nedávno tu plály, – kde letní noc, kde slavíkovy zpěvy, – kde jsou ty sladké oči oné děvy, které mne divným kouzlem svého míru jaly? – Je pusto vše... Ta vaše země je mi cizí... Já snad se nenarodil k blahu tomu; ono je propastí, kde všechno krásno mizí... Je chladno zde – nepůjdem raděj’ domů? –“ Vstali. On více nepohlédl ku své dámě. V podálí ohňostroj už dohoříval, drozd v huštině své písně znova zpíval, kdy chladno – dvorně Hynek podal dívce rámě. – Než sotva spolu došli poloviny sadusadu, kdy hlučné kroky v ústrety jim zněly a objevil se pánů zástup celý. V jejich popředí šel mladík, zdvihající bradu a líce holé ještě, ale záhy svadlé. Na oku směle monokl mu seděl; a on,on jak hrdinové naši na divadle s affektem šel, s affektem vůkol hleděl. – 20 „Aj, tu je párek!“ ihned vedle slovo hlučné; „jaké to štěstí! Moje Lauro milá – a já se bál, že jsi tu zabloudila! Smím gratulovat? Je to jisté, nerozlučné?“ – – „Dovol mi, Theodore! Či jsi se tu hlavou přes míru nepřiblížil ohňostroji?“ – „Rač mi, drahá, v průhlednějším kroji podati otázku tu, jaksi štěbetavou.“ „Toť jasno přece, jakou o tě vedu péči, bratránku, – hodnou, aby jsi ji chválil: Já, soudíc jenom podle tvojí kvapné řeči, se lekla, či jsi’s účes nepřipálil.“ – A potom, nechavši mu tajný výsměch pánů šla hrdě podle Hynka od nich dále. – Sešli se všichni v ozářeném sálesále, kde velkou hostinu již našli uchystánu. – I humor vrátil se. Vzhůru korky letí, šampaňské perle v toku zlatém víří, – bojujou vtipem modní bohatýři o sladkou pochvalu a přízeň krásné pleti. – Noc pokročila. Konec hostiny se blížil; hukot a šum, – i sklenky zvoní k výši, a závěrečný přípitek se bujně křížil. – Teď Laura, posud tichá, zvedla číši až po kraj naplněnou vínem rudotmavým: „Laskavým pánům volno připít na to, co komu dražší nad slávu a zlato!“ – a s Hynkem utkla se okem vyzývavým. – Viděla mrak a stín na jeho bílém čele. Než odhodlal se – Theodor se zvedá, a zarděla se jeho tváře bledá: „Na drahé tvoje zdraví!“ – volal k Lauře směle a vypil do dna. Potlesk odměnil jej hlučně. Leč na to Hynek Lauře ťuknul v číši: „Své drahé vlasti na zdar!“ – propověděl zvučně – a po sále vše mlkne, vše se tiší... Klopili oči k zemi vůkol staří páni a starší dámy hledí úzkostlivě, mladé se usmívají pohrdlivě, šviháci ale v šátkách kryjou usmívání. 21 Než, pobouřil se valně celý zástup hostí, an Živný, s vypouleným k synu okem, zarudlý, – „Osle!“ zamručel a bokem pad’ na souseda těžce, v plné ztrnulosti. – Vykřikla jeho žena, – jiné dámy za ní, a „vodu!“ – křičel soused ulekaný, „jen rychle, rychle vodu, – mrtvice ho raní!“ – a po vodě se hnali na vše strany. Pan Živný ale zatím rychlej’ přišel k sobě a vstal: „Už přešlo to... mé díky vřelé!“... Než, soused volal: „Teď jen do postele!“ – Jan, patře na syna, děl: „Za to díky tobě...!“ – I tato hostina, tak nádherná a skvělá dohrála smutně! – Konec veselosti, – armáda celá polekaných hostí se po minutě na vše strany rozletěla. – Z dola též Hynek vyšel. Maje v rukou svíci, neslyšel, kterak chodbou kroky zvoní, neviděl, kterak světlo matné, tetelící pitvorné stíny po zděch vůkol honí. On za to měl, že cosi jemu hrdlo svírá, ven ze hrudi se déře na svět bílý; ó, mluvit, hřímat, užíti té síly, které mu právě kypí v duši plná míra, že se mu hlava točí jako od závratě; a on tak sám!... Již pokoj otevírá a pohlédnuv – tam viděl Jaromíra! – „Ó příteli, ty zde? Já teď jsem pomněl na tě!“ – A světlo postaviv, tak vroucně objal druha, jak nikdy neučinil po tu chvíli. A počil, kterak povoluje tíseň tuhá, až jemu slzy oko zaplavily... – „Na mne! – Aj dobře tedy, že jsem se tu stavil. Jáť myslel, že jen pro mne bývá nuda.“ – – „Ó, jak je na cit ona třída chudá! – Já posud nikde tak se ještě neunavil jak mezi nimi dnes. I tady ponejprve bylo mi bránit naše svatá hesla, k nimž ruka jejich rouhavá se nesla, – a vůči světu hájit právo naší krve!“ 22 – „Že ponejprve dnes – a již tak unavený..?unavený...?“ – – „Ó neví, ještě tvoje srdce chladné, jak ostrou dýkou vládne jemná ruka ženy a jakým štítem jsou jí tváře vnadné...“ „Ach, tedy tak! – ty s dámou „válčil’s na parketu.“parketu“.“ – – „Mě nepomate posměch tvého slova. V mích prsou dnes je výheň Cyklopova, já směle zahřímal bych vůči všemu světusvětu, že národ náš je živ a že se ubít nedá, své právo zná a nikdy neprodá je, – čím na něj lítěj’ soptí ona láje, že o a tím výše nad ni prapor jeho zvedá! – Velebím za to osud, že můj národ malý, a že mým úkole je píseň boje! Ať velké národy se ve své hříčky halí a opěvají všední city svoje!“svoje! – – „AA přec jen ony lidstva ztraceným jsou rájem! Toť struna, která světem celým zvučí. To cítění, co každé ňadro mučí – jen to dá tvojí básni všeobecný zájem. Čím jsou ty otcův našich velikánské boje tak významny pro člověčenstvo celé? Že citu volnosť obhájili směle, a ne, že válčili za malé hnízdo svoje. Vždyť proto jen se novým lopotíme trudem, by stanuli jsme tam, kde jiní stojí; a potom, kdy co jiní volni sobě budem – zas dáme „všedním citům“ lyru svoji.“ – „Pak“Pak,“ – tiše jemu Hynek odpověděl na to, „varyto moje dávno tlíti bude... Však dokud živo srdce moje chudé, zůstane jedna vlasť mu – nad slávu a zlato...“ Co dále hovořilo ještě dvoje druhů o tom už není čeho vyprávěti. – Tak jako čas – i city věčně letí světovou dráhou vezdy v jednotvárném kruhu. A byť i pestrými se nám ty zjevy zdály – je pojme tentýž rám na obraz jeden; a jeho barev základních ten počet malý je k velikosti domněnkou jen sveden. 23 A má-li jakou cenu prostá moje píseň. to potud jen, že na paměť vám vodí, kterak se věčně v ňadrech lidských rodí tatáž a jedna vždycky ona bolná tíseň, která i mnohé z vás teď, moji milí, hněte; já pravdu pěju: Vy mně uvěříte, že za myšlénku sami netrpíte – i snaděj’ potom zas ji dále ponesete. Až kdy se rozloučíme na vždy se svým trudem, v kraj lepší vezmem upomínku po ní... Toužím po konci tom,tom jak teď po lůžku chudém, kam pro sen luzný hlava mdlá se kloní. – Zpěv 3. Zpěv 3.
 Noc věčně zádumčiva, – těhotna je stínem a rodí tmu, kde naděj všechna hyne, – kde Lethe pochmurná se tiše vine s tou bájí dávnou, šerou, o životě jiném – s tou chotí Charonovou, plnou němých stesků, příšerně jdoucí bez šumotu vesla, jak vůlí svou by náklad duší nesla po vodě chladné, mutné, bez vln – bez odlesku... V té báji zasmušilé tone víra celá, a vidí, pravdy znamení že dáno, kdy bledá smrť se jednou doteknula čela a na ně napsala: Je dokonáno! – „Kde je ten duch, co vládnul mocně v této tváři tu úsměv, tu z bouřlivého mraku, a planul v ohni roztoužených zraků? – Kněz ubit je, a tato obět na oltáři svůj lepší význam, vírou posvěcený, tratí; nebude více život věčný hlásat, a nebude jí v ústret nikdo jásat – je už jen hmotou země, do země se vrátí. Zavanou potom větry v pobořené síně, a slza rosná po oltáři skane – – A po kameni kámen padne ze svatyně, až po ní ani sledu neostane...“ 24 Tak asi dumal divák za nedlouhou dobu při katafalku, plném vonných květů, – kde Živný ležel, davší s bohem s bohem světu, a připravený k pouti do hlubiny hrobu. Osudná tato chvíle přišla z nenadání: Večer, jak jindy, prošel obchod celý – a ráno tak jej našli na posteli, jak byl tam ulehnul si ku věčnému spaní. – Či sklátilo jej náhle provinění synasyna, jenž nejmilejší plány jemu zřítil, či nadbytečná láhev mělnického vína – to ve tmách více nikdo neosvítil. Nám tajno, odměněn-li očistcem či rájem. – Než, jisto: Sotva vzhůru uleh’ bradou, shon „přátel obchodních“ se zjevil řadou, a v dávném obchodě tom každý svůj měl zájem: Byltě tu dodavatel Maďar, Němec, Ital, – tu sklenář, bednář, materialista, tu překupník en gross, tu detailista; i zprávy o závodu každý lačně chytal: Ten honem ptal se, či jsou zdravé v sudech čepy, – onen, či všechno v pořádku se vedlo, i zdali slavná kommiss pečetila sklepy, – ten, v zásobách-li se nic nepřehlédlo. – – V podvalech vína stará v nekonečné řadě za posloupnými letopočty stála; – než – mince hotová se jistěj’ udávala – a věřitelů sbor se ptal jen po náhradě. Tu každý hleděl získat, nikdo nechtěl tratit; co věřitelé po Praze i venku, hned každý přines úpis nebo směnku – a v koutě zůstal tichým jen, kdo cos měl platit. – Byl ovšem konkurs vydán při tom náhlém zmatku; pan rada, přítel Živných, dal tu jméno a věrně pečoval, by pro syna i matku dědičné jmění bylo uloženo. A jako dobrý známý pomáhal jim všude; i než by všechno přišlo do kolejí, poradil paní pro úlevu její a též i ke zdraví – že nejlépe to bude, 25 na venek aby sobě zatím odejela. Nabídl také: „skromnou villu svoji“, kde v tichu zármutek se upokojí a opět uzdraví se duše rozechvělá. – Tak ujednáno. Matka, tomu velmi vděčna, též Hynka chtěla vzíti na tu cestu; věděla, že i radovic tam bude slečna – a synovi ji přála za nevěstu. Leč Hynek ještě váhal. – Pociťoval tížitíži, jako kdy v prsou žalem srdce bolí, – a smutný byl, co jabloň v šírém poli, kdy mrazem pozdním vadly její květy svíží. – Už nezná jeho péro bývalého spěchu, a ticho mrtvé v pokojíku vládne. Tu nevidělo Hynka oko žádné, kdy hruď se vlnívala jemu v těžkém vzdechu. Leč býval mlčelivý, opouštěje kobku, a bledý stín mu čelo mladé jímal, – jak ve své duši vlastní choval by tu hrobknhrobku, kde otec jeho ve snu věčném dřímal. Ač toužil opět chvíli po zeleném křoví a zásvitu, jenž po lesině bloudí a z ňader lidských tajné city loudí, jež tady člověk nikdy nevylévá slovy – přec úkol jinak pojal: Teď byl náhle pánem i myšlének i nemalého jmění, – teď přišla doba, kdy se jeho snění už činem jevit mohlo v běhu nespoutaném! – On tehdy méně snil, a péro nechal zcela, – už nestačilo bouři v jeho ňadru.ňadru, zvážněla náhlou ranou mysl rozechvělá, v ní klíčilo to,to jako život v jádru. Pro matku svoji choval soucit ušlechtilý, ač jemu nezjevila svoje plány a svedla cestu na stav porouchaný své zármutkem i věkem nahlodané síly. – A jednou zase tak po dlouhé – dlouhé době položil horké čelo v ruce její, a mluvil o útěše, o naději, – a prosil, aby v tichu odpočala sobě: 26 Leč on že mladý je, a že mu práce sluší, a tak že promarnil už mnohou chvíli; že práce dobrým lékem bude choré duši, a jí že obětuje všechnu píli. – Pak ona v touze, která každou vládne matkoumatkou, záměru svého roušku poodkryla, a jméno známé: „Laura“ – vyslovila s tajností něžně milou, důvěrnou a sladkou... Tu Hynek odmlčel se. Lež mu byla cizou, – odepřít matce – nebyla v něm síla; kde najít slov, jež by ji nermoutila? – Tak mlčel, nemoha jí pravdu zjevit ryzou. S povzdechem tichým na to děl po malé chvíli: „Vyjeďte sobě; navštívím vás potom.“ – Tím dohodnutí zas jen času ostavili, – a matka jela, přemýšlejíc o tom. – Stišil se nyní dům, jenž někdy hlučným býval. V pokoje prázdné šedý prach se skládal, nad okny pavouk sítě temné spřádal; štít, nadepsaný: „Byty“ – na vratech se kýval v náhradu za tabuli, která po století ve zlatě provedenu firmu nesla. Ta v lůno šeré nepaměti klesla, v komoře uložena v nepotřebné smetí. – Toť času proměna: Hle, na odpadlé skále vyroste trávník, zemina se chrání, a nový život klíčí, rozvíjí se dále u věčném převratu a kolotání. Ovšem i v tento dům ty síly tajné vešly v podobách různých: Nejprv líce mladá – Hynkových druhů ze škol celá řada; leč pak i cizé tváře, – mnohý kabát sešlý, dělníků častěj kytle neforemné, prosté, vyhublé tváře, odchované hladem – – Vcházeli tiše, malou brankou, sadem, – kráčeli nevšimavě podivní ti hosté tu hájkem, stinným loubím, onde po záhonězáhoně, kde stály růže vonné v plném květu. A vše to nejevilo žádné vnady pro ně, jak jinému by náleželi světu. – 27 A někdy šerá tlupa jejich při měsíci kdes v opuštěném koutě sadu stála. Jim nad hlavou noc letní vůni vála, – slavíka něžný klokot budil keře spící, a v temnu houštin záře bělosvitné pásky vinuly se co květy stříbrotkané, – a každým lístkem záchvěv tajný vane jako by snivěsladké šepotání lásky. – – O čem tu hovořily šeré ony stíny hlasem tak tichým, jako by se bály, by nepronikl dále ozvuk do krajiny, kde nezvaní snad posluchači stáli? A v jejich těsném kruhu, nepokrytou hlavu pozvedal Hynek. – Mramorové čelo a bledá líc, kde nadšení se chvělochvělo, tak jasně vynikaly ze šerého davu, co mrakem v zasmušilé noci luna světlá, – anebo jak ten kalich růže vodní, jež nad tím bahnem, co se černá pod níní, ve kráse bělostkvoucí, nekalené květla. – On mluvil. Z utichlého davu toho kolem svítila k němu zraků blyskavice... Jaromír též tu seděl na kameni holém, a jako vždy – byl hotov ku kritice. – – „Ó milujme se!“ – končil Hynek tónem vroucím; „my na jediné žijem ratolesti, – jen svazek pevný přinese nám štěstí, a navrátí nám opět slávu nehynoucí; slibme si nyní, bratři, – za společnou snahou, jež nedělí se po jmění a rodu – že položíme všechno za svobodu i za vlasť umučenou, ale věčně drahou! – “ – – „Ta láj nic netratí a ráda slíbí všecko –“ Jaromír hučel, pokyvuje hlavou, „kdy za to po oběti tvé – ty velké děcko – smí natáhnouti svoji ruku dravou...“ Sbor tiše odcházíval; potom na vše strany v ulicích pustých mužové se brali. – A v šero hlubší za nimi se halí veliká budova i sad ten zadumaný. 28 Podobu jinou míval, kdy v něm jiné tváře se vítávaly v tuto dobu květů: Poháry, hudba, šumot vodometů se tady v barvách živých nesly kruhem záře. – Teď byl to už jen pomník, jemuž do základů sbor myší zubem hlodavým se vkrádal a zpíval zádumčivou k tomu píseň hladu – a pomník hloub a hloub se k zemi skládal... Prahou se ale zatím divné věci dály: Svoboda přiletěla! – Z pergaménu čtou bohatí i chutíchudí velkou změnu! – Občanů sbory na to hned se šikovaly a připjaly si šerpu červenou a bílou, pro stejnokroje vzaly barvu živou, na bok si připásaly šavli křivou – by svobodu si mohli bránit celou silou! A na praporu, ovšem posvěceném hlučně, vyšili „Svornosť“ hedvábím a zlatem, a věřili, že tím se také nerozlučně k ní upoutali v odhodlání svatém. Ten úsvit jitří tehdy za parné byl doby. Bouřlivá mračna v obzoru se chvěla, – Evropa kolem pohnula se celá – vstávala právě z dlouhé, věkovité mdloby. – I zahřímalo z dálky, – přiletěly stíny... Po Praze divné zvěsti kolovaly: Že kdesi v ústraní se šerem halí ve hloubi útrob jejích tajně spolek jiný, – že „Blanickými bratry“ spolek tento zve se, od obecné že „Svornosti“ se dělí, – a ve svém lůně tajném, záhubném že nese divoký odboj, účel hrozný, smělý... I do krajů se tato pověsť rozletěla. Občané klidní starostlivě bledli; strážcové pokoje se nedovedli ubránit péči, která jejich duší chvěla. – Byl mezi nimi rada, nám už dříve známý. On nenáviděl převraty a hnutí; i než by přišlo v plné rozvinutí – v ústraní opatrně zavedl své dámy. 29 A tímto způsobem se sešli v jeho ville krom vdovy Živné – Theodor a paní a pýcha jejich, – ono dítě roztomilé – radovic Laura. Hrdi byli na ni. Snad při tom měl pan rada svoje tajné plány. Ukončil Živným konkurs; v rukou celé uviděl jmění velkolepé, skvělé – i jal se uvažovat na všechny to strany: Jediná dcera – k tomu neveliký statek... (Už tehdy byl to nemrav toho světa, že sama ženichů i velká četa a taktéž drahocenný zástup jejich matek se ptával nejprv: „Mnoholi má dívka věna?“ – Nestoupla tancem, frančinou ni krásou – ba ani dobrým tónem nevěstina cena, – jen otcův měšec býval její spásou.) A tak i pro Lauřiny divokrásné líce byl vzácný taký ženich,ženich jako Hynek: Slavného domu jediný to synek, a dědičného jmění čítal statisíce! – I velmi hněval se pan rada tajně na toto, že s matkou nepřijel, – že v Praze kutí, a na to špatné, nesmyslné hnutí že obětuje marně svoje drahé zlato! – Vzal tedy útočiště k rozumu své paní a ujednal s ní pro Lauřino štěstí, že spolu užijou všech dovolených zbraní, by ochráněn byl Hynek toho scestí. – S Živnou pak radová zas u příhodné chvíli se domluvila. Obě si to přály – než, byl to výstup jaksi nenadálý, a obě starušky se valně roztoužily, – a rozplakaly se i objaly se vřele, jak svatba už by stála na předsíni; a paní Živná řekla přítelkyni: To že jí opět vrátí blaho odumřelé, syna-li bude vidět po Lauřině boku v životě takém, jako svět si žádá; a potom později, – tak za několik roků – ta řada vnoučat! – jak jim bude ráda! 30 O Hynka nebála se. – Napsala mu psaní: Tam líčila mu kraje toho vnadu, a připojila s plnou váhou vzadu, by slib svůj naplnil a rychle přijel za ní, chce-li, by pokoj tady uzdravil ji znova. Byla to prosba, v níž to příkaz leží; (a té se vyhnout bude moci s těžítěží, jestli jen krůpěj lásky ještě pro ni chová!) A jak jen přijde, pak už venkov, letní doba dokončí věc tu, navlečenou z pola: Kdes mezi květy sami najdou se už oba, i kráse dívky jinoch neodolá. – „A Laura?“ – tázala se Živná staré paní. Ta vyhlédla, i pokynula k sobě: Šla parkem Laura, viděly ji obě a s citem velmi vřelým dívaly se za ní. Šla po pěšině mezi fontánami, keři – váhavě, ale jistým, pevným krokem, vztýčenou hlavou – se sklopeným okem jak Vestálka, jež ve svou vyšší cenu věří, a v pýše panenské si všechnu úctu žádá, nemnoho vážíc smrtelníky jiné; a ohně posvátného sobě hledí ráda – an z něho všechna její sláva plyne. Hle, nyní Theodor jí v ústret vyšel z křoví. V úsměvu dvorném ukláněl se švarně, nabízel rámě; – ale prosil marně, i sladinkými asi darmo plýtval slovy: Ni v kroku nestanula, – pokynula rukou v tak pyšně jistém, velitebném hnutí, že státi zůstal mlčky, bez pohnutí s palčivou v duši bolně roztoužené mukou; planulo oko jeho vášní utlumenou a do tváře mu bledý stín se vkrádá, když zašla ona klidně za zelenou stěnou. Co řekla mu? – Že sama být si žádá... Ten výstup naše dámy z okna uviděly a hovor utišil se mezi nimi, jak mrazem ovanul by výdech zimy nadějí jejich výhon živý, bujný, smělý. – 31 Ač Theodor se malým objevil jen stínem, jenž Lauru neodvrátí z volné dráhy – kam podějou se jejich dobré snahy, pakli že dívka dumá o miláčku jiném? I pomněly, jak ona vůli svou si hájí, – že marně mnohý ženich prosil o ni; a věděli, že mocí nikdo nespoutá ji, komu se duší sama nenakloní. – Nuž, bude-li pak šťastným onen vyvolený? – – Být mladým, s duší, na níž pel je svěží, vidět, že celý život před ní leží – a míti při tom lásku mladé, krásné ženy, – z těch očí gazeliných píti svůdný plamen, a ruměnem se opájet jak vínem, – za chvíle tiché snít o světě jiném na ústech růžových, na vlnách oblých ramen – kdo moh by hocha vinit, jestli duší celou by ponořil se v takém vábném zjevu, a pakli v nitru svém by s touhou rozechvělou si za ideál volil krásnou děvu? – – Leč Hynek zadumal se jinak nad tím listem, který mu psala matka z dálných krajů. On cítil vůni zelených jen hájů a volně oddychoval v onom vzduchu čistém, kde není dusných mraků velikého města; viděl tu mlhu nad luhem i strání, kdy ranní světlo rozlévá se plání a mezi obilím se bělá polní cesta; ty zlaté vlny klasů kolem ní se kloní, safírem plane charpa z jejich lůna, – a do šumotu jejich cvrček jasně zvoní, jak tajemná to zvučela by struna. Tam všechno kolem živo. – A tu všechno šeré i matné; tu se jakýs úklad rodí, co chvíle zmatek nové tváře vodí a ku předu se každá svojí dráhou bere. Jednoty, míry žádné mezi nimi není, – a všichni sebe do popředí staví; jen účel svůj má každý za ten pravý, – a tak se hádají a sváří do umdlení. – 32 On k tomu pracoval, by řada jeho druhů cíl jenom jeden vůlí jednou chtěli; a vida tyto různé živly jejich kruhů, byl nespokojen, umdlen, osamělý. – Zdvojenou silou tedy venkov se mu vtíral za této nálady. Ač ještě váhal, a obrazu, jenž víc a víc se zmáhalzmáhal, trpící, bolnou duši svoji uzavíral, – a opakoval sobě, že má svatý úkol, že musí prapor jeho věrně hájit a kdyby při tom měl i padnout, zajít, an řady obranné se chabě matou vůkol – nic platno nebylo! i cos mu v nitru lkalo: „Ty časně’s umdlel! Tvoje síla hyne, a v co jsi naděj choval, to se rozkotalo. Své místo ponech lepší ruce jiné! – –“ „Pojedu! –“ řekl sobě po tom vnitřním boji. „Přinesu matce útěchu a zdraví, a snad i duše má se mdloby zbaví a v tichu opět najde dávnou sílu svoji.“ – Byl odhodlán – a přece chmúra divně šedá mu z ducha nešla. Nezachvěl ní plesný a bujný výdech zářeplné vesny – teď vesna jeho byla mlhavá a bledá. – I zamyšleně věci do vaku si vkládal, pořádal knihy na stůl, do příhrady; a v ňadro smutek tichý se mu při tom vkrádal, jak loučil by se na vždy se vším tady. – Tak Jaromír jej našel. – Řídko Hynka hledal za těchto časů; ale za to vřelé častěji míval slovo pro přítele a více jemu znáti satyru svou nedal. – Kol kolem nás tak život sám ty proudy mění, a nám se zdá, že na vůli je máme. Vždyť častěj víc,víc než činy naše samé – působí na okolí naše utrpení! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 33 „Ty odejdeš?“ – „Mne právě zvala matka k sobě; ona je chorá, – vyplním jí přání.“ – Jaromír sed’, a čelo opřel dlaní: „Škoda, že jedeš; něco měl jsem říci tobě...“ – „Ó mluv! Či kdo mne volá? Máš-li úkol pro mě?!“ – – „Ne; zdá se mi jen – – ale nechme toho; jeď, zdraví tvé již utrpělo mnoho, tam rychle osvěžíš. Leč smutno bude v domě.“ – – „Nu, dlouho zahálet – ne, to bych nedokázal! Já krátkou jen si dovolenou beru. Leč musím oddechnout; jak ruce by mně svázal – tak jest mi teď; co počal bych tu, věru – „toto nevím!“ – Úsměv Jaromíru pohnul rtem: – „Nu, nu, zas tobě Músa spáti nedá. Uzdraví tebe luna „jasně bledá“ – óo lásce zapěješ tam v loubí libokvětém“... – „Což nemá také láska oprávněnosť svoji?“ – – „Aj, proč by neměla? – Kde volna země, kde národ bohat, volné zvedá témě, kde myslet netřeba mu o zoufalém boji za první právo své, – kde zmírá chvílí dlouhou – s ženou si hrá! A k lásce žena patří?“ – – „A tobě žena tedy jest jen hříčkou pouhou? Tu opru se ti, ač mi’s prvním z bratří...“ Leč Jaromíra tvář se zasmušila celá: „Jen ženy chraň se, kdy se chystáš k boji! – Toť u nás jed, co zničí sílu tvoji...“ zavolal, nechav žertu; ústa se mu chvěla. – – „Ne, stokrát ne! – Čím budou naše zvučná hesla, nejdem’-li s nimi jako jedno tělo! I kam by potom s jednotkou se dělo, kdyby i žena s námi prapor nepodnesla!? – V ní domov náš i rod! Jím nese ona dále budoucnosť naši, – naše idealy; v ní založeny budou jako v pevné skále, – však bez ní – by jen phantomem se staly...“ 34 Úsměšek zajal bledé Jaromíra tahy, – z nich oči plály jako hvězdy v šeru: – „Jdeš k radovům? – Tam hezkou mají dceru. To nadchla tě tak ona, první kráska Prahy?“ – – – „Nač ironie ta? – Čím jest mi očí krásakrása, kdy nezáří v nich myšlénka mi svatá? – Vždyť Laura nerozumí, čím to jata je duše má... Jí cit můj v ústret nezajásá.“ – – „A kdyby rozuměla?“ – – „Pak bych vyznal směle, že naší vlasti vyšla hvězda jasná, – a v krásnějším že ještě nebývala těle idea velká, ušlechtile krásná.“ – „Jeď, milý, – honem jeď! tam najdeš dobrou školu“ – – Zas ouštěpačně oko jeho plálo, a Hynek zamračil se. Tak se zdálo, že ve hněvu se oba rozloučili spolu. – – Za Hynkem utonula Praha v modré dály; míjeli kolem chaty, vísky, města, poštovní trubkou hlaholila cesta, až pěly jejím echem hory, doly, skály. – V proměně potom rychle ubývalo dráhy, už den se klonil volně ku večeru, – a Hynka do té doby volně provázela z Prahy tím krajem slova: „– Hezkou mají dceru...“ Až úzko bylo mu. I zanotoval píseň, by v jinou kolej unik’ muce svojí – leč nitka její zašla v nepokoji, a hlubší napadala jeho ňadro tíseň. – Zapomněl na okolí; nebylo proň cesty, – a nejprv jako stín – pak jasně celá podoba Lauřina se před ním chvěla, letěla podle něho háji, luhy, klesty... Chtěl by se vrátit – ale toho nelze více, – krajina cizá kolem tone v šeru, co chvíle na obzoru plane blyskavice a vítr šumí – – „Hezkou mají dceru“... 35 A dupot koní, prachem přidušený, hluchý – a rachot kol – jak ohlas byl by z dály, kde nocí pustou přes hory a skály vůz příšerný se tryskem valí, tažen duchy. – – Kdybychom sílu měli, zadržet ho v běhu, a kroků času ohlas váhyplný změnit na tleskot, jakým šumí vlny jezerní idylly kdes při květnatém břehu – pak napsat komédii bychom právo měli za truchlohru, kde ke čtvrtému ději ta obzor daleký a mrakem pozatmělý osudu kroky neodvratné spějí. – Zpěv 4. Zpěv 4.
 Ta báseň prosta je, i málo barev na ní. My měli bychom při bouři a blesku zahnati reka na tajemnou stézku, a potom s Laurou jej tu svésti z nenadání, kdy právě ona z jakés objíždky se vrací, – a zabloudivši, s poplašeným koněm ke srázu pádí, – na to ve tmě po něm již – již se málem (o vlas!) do hlubiny kácí, an Hynek rychle jako vítr za ní letí a chápe úzdu – třímá pevnou rukou, a Laura omdlelá mu klesá do objetí, a jemu duše trne „sladkou mukou“... To byl průběh, jak se líbí asi všude, – a dobře péru umdlenému slouží; ať milenci se na chvílenku souží – když jenom v konci přece svatba z toho bude. A věncem zavírat by mělo se to vždycky; dal víc by vnady taký život světu, než ten, kde mnoho trní – málo květů, tak zvaný „život všední“ čili prosaický. – A chopil by se mužně rekovného meče snad potom rád i mnohý z oněch lidí, jimž darmo na léta se líně život vleče, an sotva cíle jakého v něm vidí. – 36 Než, jinak Zeus tu soudil s výše svojich mraků. Za mílí přešla bez nehody míle; dočkal se Hynek odpolední chvíle, kdy zámek na kopci se zjevil jeho zraku. – Mohutná řada oken hledí do údolí, kde v houšti zahrádek se víska malá jak hejno drobných ptáčat ukrývala. Nad ní se táhly pestré lány žirných polí, z boků jí vybíhaly prouhy bujných luhů, pomněnky v olších u potoka květly;květly. Na celé této straně v šírém polokruhu byl obzor volný, veselý a světlý. Než onde na výšině, za tím domem panským – tam černavo. Až nad ohradu jeho visely chmúry chvojí zeleného; a dále polokruhem takže velikánským tak jako tmavé moře – lesiny se šíří. Co výspy v mutných vlnách – trčí skály tu dolu blíž, tam horou opodáli; nad nimi šerý luňák volným kruhem víří – pak hrdě usedá na jejich témě holé. Časem jak rybka nad hladinou tmavou vyletí drobný ptáček svižně nad vrchole, a pluje v dálku modře prosvitavou. Jak zatoužil v ty lesy Hynek za pohledem! – Už viděl se tam v jejich lůnu vlahém; uletěl dále v zapomnění blahém tam na mýtinu skrytou, kdy se v jitru šedém z měkkého stínu tiše strom za stromem noří a všechny ještě jako v polospánku korunu v lehkém kolébají vánku; nad nimi nebe výše bledne – rdí se – hoří, tmavými vrcholemi zlaté šípy letí – slunéčko vyšlo! – Život proudí lesem, tu laň si vede kupu kropenatých dětí, z vrcholu stromů zní to ptačím plesem co chorál – – „Hynku, Hynku!“ – Vytržený ze sna – prohléd’ a viděl branku otevřenou, zámecká park se táhl za tou stěnou; a Hynka právě dělí prostora jen těsná 37 od matky, ježto nyní brankou k němu pílí! – Nenadál se, jak rychle dojde cíle. Pozdravil máť; i malá prošla chvíle, an u panstva se v parku spolu zastavili: Tu byl pan rada s paní, byla naše slečna i s tlupou cizích, neznámých mu hostí. Jemu se zdála jejich řada nekonečná – i v pravdě byl ten zástup čteným dosti. Hynek se klonil panstvu, hostům; přišlo maní že k Lauře pohléd’.– Nebylo to včera, co viděli se v Praze za večera tam v sadě poprvé? – Co nyní patřil na ni, zas poznal krásné oko, v jaké tam se hroužil, an děla: „Na zemi je mnohá síla“ – Byla tak unylá, tak něžná, milá, že v okamžiku tom k ní celou duší toužil! – I teď ta jiskra chvíli v jeho oku plála... Pak – „odřekněte“ – mluvil hlas mu jiný. Pohasnul žár. On zůstal chladný jako skála, a na čelo mu lehly temné stíny. „Jaké to překvapení!“ – volá rada vřele; „Vítejte! Ctí mi bude, společnosti uvésti vás, co člena milých hostí, jenž upomíná vždy mne živě na přítele bohužel – zašlého. Buď jemu lehká země!... Pan Živný! – Pardon, budu-li tak smělý – mé panstvo, prominete hostiteli – užijte procházky! – Vy, Hynku, pojďte ke mně, unaven poutí – rád si oddychnete volně, – odvedu si vás na malinkou chvíli; a hosty u večeře uvidíte spolněspolně, abychom vás tu rychle seznámili.“ – – A šli. – Za chvíli Hynek v pokojíku seděl. – Vše přívětivou lahodou tu dýše. Záslonou bílou vánek vanul tiše, velikým oknem ladný k němu obraz hleděl: 38 Mohutná lesná hora s okrouhlými rysy oděta v barvy zelené a stinné, kterými cesta bělounká se vine až na skálu, jež tamo u vrcholku visí – ležela tiše v měkkém letní páry klínu jak na podušce; nad ní rozepjetý byl modrý baldachýn,baldachýn jak utkán z mušelínu, s obláčky,obláčky jak by vetkanými květy. Po mocném napjetí, v němž do té chvíle býval, oddechnul Hynek; s ňader padla tíže, cítil, jak duši sladká mdloba víže, snů hluboký a tichý zalévá ji příval. – Myšlénky skotačily ve svobodné chvíli tak jako školák, kdy jej po hodině učitel pustil z dusné školní síně – ven chutě s milým druhém do zelena pílí, tu najde květ – tam opět motýlka si lapí, v předháňce zkouší pružnou svoji nohu; což je mu po tom, jak ta volná chvíle kvapí – zapomněl milou hrou i na úlohu. – I duch si ve snu hrá; a někdy při tom bývá, že sen mu vodí také milé zjevy, o kterých v žití trudném nikdy neví; unese proudem svým jej rozkoš bujná, živá, i zapomene péči, jež ho za dne tíží, slasť netušená nitrem se mu proudí – i dál a dále za sebou jej loudí, a v tajnou její hloub se opojený hříží, – v ní unyleji, toužněj’ planou všechny city – – Kolébá se,se jak na květině včela, z níž pocítila výdech vonný, medem sytý, za kterým byla z dálky přiletěla. A mnohdy v probuzení sladká zbude touha po vidině, co s duší ve snu hrála. Ji bolí proměna pak nenadálá, kdy uvidí, že stínu hra to byla pouhá – jež dále odletěla při slunečním svitu, kdy sotva oko postihlo ji v letu, co vnadný obraz obláčkových květů, an tiše rozplynou se v dálce na blankytu... 39 Tak bylo právě s Hynkem. Jemu v tichém snění ta zjevila se, která cestou celou jej přiváděla v ono bouřné rozechvění, a nořila jej v dumku neveselou. – *** Vesnická idylla: Houšť olší u potoka, pěšinka bílá podle nich se vine; za houštím podál přívětivě kyne stará věž kostelíka, štíhlá, nevysoká. – Pod modrým nebe všechno prodechnuto jasem dne letního. A ticho bylo kolem; žár slunka leží hájem, vsí a polem – jen motýl po květinách poletuje časem. – Hynek se tady viděl na potočním břehu; to zátiší jej klidem napájelo, a potůček jej bavil, v jehož bystrém běhu se vidmo barev kmitalo a chvělo. Tu po pěšině v houšti postava se mihla, a blíží se: Aj dívka, v šatu prostém, leč jako sama víla hnutím, rostem, – postava vnadyplná, vysoká i štíhlá. A Hynek, než i tváře rozeznával tahy – poznal ji! – City, jaké po tu chvíli byl netušil, mu srdce opojily, – projel ho nyní záchvěv taký milý, blahý, jenž nenáležel více této zemi chladné... Již před ní stál a v její oko hleděl, jak dotud nedíval se v oko dívky žádné. Ach, jak je krásná, posud nebyl věděl! – – *** I v tom se probudil... Aj, na dvéře se klepá; a kolem něho šero už se níží. Svůj nový pokoj Hynek poznal s tíží, byl zmaten dokonale. Podoba ta lepá 40 hyne co plachý stín ve skutečnosti chudé! – I povzdechnuv si, otevíral dvéře. To sluha byl; a hlásil, u večeře panstvo že čeká, a že dnešní svátek bude domácím plesem – veleskvoucím – slaven potom. – Svátek? a jaký? – Aj, pán ví, že slečny! – Leč Hynek dotud ani zdání neměl o tom, však utajil svůj omyl nebezpečný. – Kam nezavane světa nepokojné dmutí? – Utíkal z města, že tam proudy sporné pomátly jemu plány světoborné – a zde jej tato hříčka mělká v rozpak nutí! – Už k rozmýšlení ale málo bylo času; pad filosof – a člověk neodolá, kdy svět jej hlasem škodolibým volá. Nepátrá více, kde je původ tomu hlasu, co tudy na hladké jej svoje pole svádí, – či hraje si to náhoda s ním pouhá, či jenom přirozená choutka je to mládí – či ve hlubinách duše skrytá touha. – A tak se Hynek rychle ubral podle zvyku a spěchal potom za svým Ciceronem. Hostina právě otevřena zvonem; oživil nyní chodby zástup služebníků; planoucí četná světla záři denní lila chodbami na koberce, na zrcadla až k síni velké, podle večeřadla, kde vzácná společnosť už pohromadě byla. – Tu Hynek, ukloniv se její řadě celé, šel tam, kde tlupou stáli staří páni, a prosil laskavého jich tu hostitele, by dovolil mu vzdáti slečně přání. Ta dívkám vévodila onde v plné kráse. Kdy Hynek přistoupil k ní volným krokem, přijala úklon se sklopeným okem a jemu zdálo se, že lehce zardívá se; leč více neuviděl v její krásné lícilíci, an v dík mu hrdě pokynula hlavou. Velkého světa viděl dámu pravou – i nadarmo tu hledal ze sna krasavici... 41 Theodor zastínil jej u ní bez odporu, an dívky žertem se soudruhy bavil a hravě plynul svojím živlem v tomto sboru, kde Hynek rád své úlohy se zbavil. – I paním všem i pánům uvedl jej rada. Tam poklona – tu ruce tisknou vřele; a potom k pokynutí hostitele se k večeřadlu brala po dvou hostí řada. – Stůl v úboru se tady pyšnil drahocenném; mistrná díla kuchyně se blíží, sbor premovaný nese příbor svíží, a v sklenky víno šumí v toku rozpěněném. – – Leč péro mé je příliš chudé pro lahodu, s jakou tu večer hosté zápolili, – opustím tedy průběh labužnických hodů, a přejdu v ples, kam dívky zatoužily. Jaký tu vnadný rej! – Tu podlaha jak z ledu, – ze skla a zlata stěny kol se tvoří, v odlesku živém světel tisíc hoří až oči přecházejí skorem od pohledu. – Tanečnic ladný proud,proud jak věnec bílých růží provitý tmavou stuhou tanečníků v malebném, přesně upraveném šiku houpá lehce vlnou – rozvijí se – úží, – jak provádí je hudby sladce vábné tóny. Někdy se tanečník má bujněj k skoku, tam onen zase dvorně hledí na poklony, – ten manévruje pyšně sklíčkem v oku. Dnes Hynek tančil zas – a s jakou tanečnicí! – Musel ji provést, jak to způsob velí. Ta, které pánů sbor se kořil celý, jež byla Prahy první hrdou krasavicí, – jež lehko ploula v tanci, jako ptáček v letu – on s Laurou tančil. – Ráda šla. On cítil, jak svůdný plamen z její oka svítil, na plné líci ruměn makového květu. 42 a na rtu smích. Leč nebyla to ona, již tichou, skromnou viděl v duchu stále, – tu objevila se mu jako růže vonná, jež kralovala všechněm květům v sále. Kdy on s ní kolem kráčel, druzí se jí dvoří. A ona hrdě po jeho jde straně, na jeho visí ruce – ale patří na ně, a žertuje. On plně ztracen je v tom moři, kde svižná poklona i hladké závodění ve slohu planých květů bouří vlny. Tak velkých obrazů byl Hynek plný – a k čemu ony dnes? Ni slova pro ně není. – Čím dále kráčí sálem tak po jejím boku, ret jeho mdlej a mdlej se pousmívá i sotva promluví, a rozpak leží v oku; jemu se zdá, že každý naň se dívá a jemu směje se. – Ples jeho skončil mukou. – Lauru až k místu zaved, – jí se klonil, a pohléd na vějíř, co tvář jí clonil – pak šel. I ještě viděl, jak se deset rukou (chci říci: Deset bálových rukaviček –) vztahuje pro ni, k promenádě prosí. Kravatty, šátky, fraků černé šosy, paruky kadeřené, celá řada sklíček se tlupou mihá tam, kde ona nyní vstává – – Již půjde s nimi – on ji plně znudil! – A Hynek rozmařilé děvě s bohem dává, i pádí ven, jak někdo by jej pudil. – A bloudil parkem. Dnes mu zamračeno nebe; neviděl ono luny čelo bledébledé, jak tichou výší svoje hvězdy vede, – necítil vánku ani vůně kolem sebe; nic! – Onu bouři jen, co v nitru jemu vzrůstá. – Tu kráčí volně – zase náhlí v krok – i stojí zas a dlaně klade k oku, – a k slovu trpkému se jemu křiví ústa; 43 leč mlčí. – Kdo by pověděl, co říci mínil? Či lál by svévoli, co tam jej hnala, že rozmarně se k němu zachovala? – Z popředí zámku světla jasný proud sem line. Tam ozářena okna čelní řadou, z nich paprsky se v prouhách venku kladou trávníkem, křovinou, kde v temnu záře hyne. – Do oken otevřených průvan lehký vane; v něm bílé záslony se pohybujou, a na peruti vánku do tmy plujou piana zvučné tóny, bujně rozpoutané. Zas k tanci hrá se; v oknech mihají se stíny a pružný šelest kroků šumí v sále. – Ó jistě, Ji že nyní vodí někdo jiný – tam ona baví se a tančí dále! – Hynek se zadumal. Proč opustil své dílo? Velkému cíli obětoval snahu, – proč nechal jej, i druhy, svoji Prahu a svoji komnatu, kde milo, volno bylo? – Matka je zdráva, dobře tady se jí daří, ji baví kraj i společnosť ta hlučná, a s hostitelkou již je nerozlučna; jen on svůj drahý čas tu mezi nimi maří. Odjede odtud zas – jej oželí tu snadně... Cos trpce zachvělo mu ňadrem celým – a chladlo, tichlo v duše hlubinách, až na dně. Cítil se opuštěným, osamělým. – Však náhle z toho proudu rozbouřených citů sen dnešní se mu objevil. On stanul. – Tichounký vánek vůni k němu vanul, sad kolem něho dřímal při měsíčném svitu; v té chvíli vrátila se jemu plnou silou ta lahoda, v níž za okamžik malý byl uviděl ten půvab neskonalý, jejž luzný sen mu vtělil v dívku roztomilou. Odkud se vzal – a kam byl zašel po té době? – V Hynkovi živě vzpomínka se chvěla; jí nebránil se, ale přál ji znovu sobě, až se mu po ní duše rozbolela... 44 Netušil dosud, že to jemu ve snu plachém se zjevil ideál, jejž v duši tvoří. Tak holá skála živým zlatem hoří, kdy slunko měkce svojím ovine ji nachem. – Hynkovi byla svatou žena do té chvíle; vší krásy vzorem on ji sobě tvořil, v ní člověčenství vrcholi se kořil, – a nikdy netušil v ní choutky rozmařilé, an v životě byl se jí nepřiblížil dosud. – Jak měla být, – jak v duši svou ji volal, s tou vnadou jarní ve snu mu ji zjevil osud – a lahodě té více neodolal. – V ní toužebně se kochal. Procítil jej znova ten slasti proud, jímž bytosť její sálá; jen že – ač vírou už se jemu stala, nenašel pravého si posud pro ni slova. Ještě mu byla vlastí, volností a právem, pravdou – a jak ty idee se zovou, co k němu slétly jitřní dobou novou, jej tehdy opojivše; o významu pravém svých citů rozvlněných nevěděl ni hlásky, – a dále rájskou epopei spřádal, kdy první zlatý promik pozemské už lásky mu v duši snivou tajemně se vkrádal. – Již opět navracel se k zámku, do komnaty, by ve snu hledal ony luzné síly – an kroky jemu v ústret šelestily, a temnou křovinou se zabělely šaty; pak, nežli tady uspěl odbočiti dráhou, do záře luny v jemném vyšla ruchu děvuška bělostná, – jak říše duchů zjev tajuplný, zváben letní nocí vlahou. – Hynek se zachvěl, jako kdy by procit ze sna: Či mámí jej to nádech luny hravý – či od Laury jen dráha dělí jej to těsná, kdy mněl, že ona v salónu se baví? – Hluboko se jí klonil, ustoupiv jí z cesty. Leč ona stanula: „Dnes na mně řada, být hostitelkou, která marně hádá, proč hosté její náhle ubíhají v klesty? – 45 Vás málo baví ples, můj pane tanečníku?“ – A vějířem, jejž posud v rukou měla, lehounce noční chlad si v líce chvěla. – „Jáť sotva najdu slova k povinnému díku za onu česť, kterou mi slečna tehdy přála: však nechci prohřešit se pochlebností, jakou by pro vás ovšem byla moje chvála, jenž nejmenším se cítím z vašich hostí.“ „Ne, pane, tak, – vy se nám vymykáte lehce, – a vidíte, že sama bloudím nocí; nesmíte mne tu nechat bez pomoci, an také v dusný sál mi navrátit se nechce. Tam už i sama záře světel parnem hasne, – a zde tak milým zavívá to chladem. Podejte rámě – projdeme se sadem. Jaké to vládne kouzlo v noci lunojasné! –“ On ale sotva pozved oka k její líci; podal jí ruku, v loubí spolu vešli. Byl více okouzlen teď svojí krasavicí,krasavicí než ondy v Praze, kdy se prvně sešli. – Mlčky se procházeli dále v sadu vonném. Za nimi tóny slábly, tišej zněly. – Dolinou páry potoční se chvěly; planuly skvoucí hvězdy tmavým nebesklonem, úplná luna září bledě prosvitavou nad černým lesem oblévala skály, že bělaly se v zamlžené dáli tak jako labutě, kdy na jezeru plavou tichounce, volně, polo ve snu. – V také době zář, vůně ovzduší, kruh jisker plný vábívá mocně duše milující k sobě, a k hlubinám je nesou citů vlny! – Leč Hynek v upomínkách ještě tonul cele. Snem jemu byl ten zásvit luny bledé, snem dívka, kterou nyní sobě vede, – vše sladké, ale stínem chladným pozatmělé. – Až náhle procit, jako poutník, jenžto v mechu snům by se oddal pod ochranou stromůstromů, náhle se budí, zděšen ranou hromu – tak Hynek, slyše vedle mírné chvění vzdechu... 46 Před sebou opět viděl domu okna temná; a Laura, nyní odvrácena hlavou, že tvář co čára pouze jevila se jemná – od něho v dálku pohlížela tmavou. – „Je velmi pozdě – dobrou noc! – Mé díky vřelé.“ – Ta slova hluboko mu v duši zněla, kdy zašla děva. – Luna potemněla, i sadem všechno bylo pusté, osamělé. – Pak Hynek jako vinník chodbami se loudil, kde zatím se už ticho rozložilo, an hosté, co jich v zámku bylo. – Náš hrdina však ještě dlouho duchem bloudil za svojí vidinou při matné záři svíce; až nyní, po dlouhém čase jednou vyslala Músy k němu hrdá krasavice. Vzal péro, nedbaje, že hvězdy blednou. Ač na počátku ještě vázlo jemu v tísni, an rýmu odvykal v tom bouřném čase, – již našel svoji zlatou nitku zase, varyto jeho zvučně zachvělo se v písni, – Já čet ji po něm; ale rukou neumělou již nedostihnu mladistvého vzletu, jakým se láska jevit měla světu; – jen závěrku jsem ještě uchoval si celou: „Duch nadšení mě k sobě na perutě jímá, co, dívko, ty se kloníš nad propastí. Já probudím tu sílu, co ti v duši dřímá – a zachráním tě sobě – svojí vlasti!“ – – Zpěv 5. Zpěv 5.
 „Po plesu nuda! Moji drahou sestřeničku nebaví letní den, ni modro nebe, ta příroda, již vidíme kol sebe, – nedátě ctitelů, již chodí na vějičku!“ – „Děkuju, Theodore, za tu dobrou vůli, s jakou honíš po nápadu vtipném; jen škoda, kdy se zdá – že už jej chytnem – ustaneš při nejlepším, v samé jeho půli.“ – 47 „Ó velitelko moje! toť je osud lidí, co darmo láskou nešťastnou se mučí; jsou ale jiní, kteří chybu jejich vidí a vyhnou se – an z chyb se cizích učí.“ – „Jsou jistě moudří.“ „Pak se rychle moudrým stanu, a se strýcem a Hynkem u taroků dokážu mlčky pozorností v okuoku, že také z družného jsem rodu paviánů.“ – „Ó fuj, té ošklivosti! – Zůstaneš tu u mne, i věnuju ti úsilovnou snahu, bych do času, než uvidíme PrahuPrahu, zas uhladila tvoje zvyky nerozumné.“ – Tak Laura s Theodorem krátila si chvíli v parku i doma při venkovském tichu. Po plesu vždycky spolu pohromadě bylibyli, vždy plni žertu, rozmaru a smíchu. – Leč paní u velkém se chvěly nepokoji. Vše viděly, a měly radu k tomu, by raděj’ Theodora poslal z domu an velmi v cestě tady jejich plánu stojí. – Hospodář ale mlčel; v něm se rozpak budil: Pro Lauru byla zábava tu sporá, – a jestli odvede jí Theodora, pak celý venkov by snad úplně ji znudil; i zachce se jí Prahy. Tam je konec plánů, tam zábavy a plesy všechno skříží, kol ní tam bude znovu celá řada pánů, a Hynek se jí více nepřiblíží. – Šlo dále všechno touže kolejí. – „Kdo zbádá ten rozmar dívčí? – Tu si zahraje s jedním, a zítra jest jí zbytečným a všedním – jiného sobě zajme. – Či má koho ráda? – Smích vábný se jí na rtu okamžitě tlumí a líce zachmuří se jako touhou, – než, citem-li anebo chvílí dlouhou – to poznat, povědíti – sotva někdo umí. Škoda té krásy v růži! Jenom pro motýly je stvořena, jen s nimi hrát by chtěla; tak pel i vůně v plaché promarní se chvíli – a vnada žití s mládím uletěla!“ – – 48 To Hynek rozjímal, an po procházce oné (kde mlčky u Laury se ve sny hřížil –) na druhý den k ní v naději se blížil, že přijetí tu najde jistě blahosklonné, – a že svůj apoštolský úřad počne u ní, by z loutky rozmařilé hvězdu tvořil, by předsudek a všední názor bořil a výše k ideálu ved’ ji na výsluní: A ona v pýše zatím přijala jej chladné – však ruku svou mu k políbení dala! – I bylo jemu, jak kdy s nebe dolů spadne, jaká to přes noc proměna se stala. Pak viděl, jak se dobře baví s Theodorem; co den jej brala s sebou na procházky; – ten hoch, svou vášeň zova jménem lásky, se utápěl v ní, jako blázen ve snu chorém. – A Hynek mlčel při tom; nezkusil to více, by Lauru smířil, nevěda, čím hřešil; na oko chladen, tím se venku těšil, že rada přítelem byl velkým šachovnice. Tak sedávali spolu, do hry zahloubáni dny celé k parku nebo na balkóně; a k nim-li s Theodorem Laura přišla maní, byl Hynek tichým, jak by nestál o ně. – Však za to potají, kdy o samotě, býval, tu cit, jejž dosud nebyl nikdy znával, jej v srdci hnětl, mučil, překonával; – a s trpkou výčitkou se z okna za tou díval, která mu hříčkou vzala drahý pokoj duše, – a kdy v tom citu hlubokém a novém neuměl rychle zalichotit slovem – jej opět odhodila rozmarně a suše, tak jako dělává to rozpustilé děcko rvouc jabko se stromu, kdy neuzrálo, a pohrdavě potom odhazuje všecko, an podalo mu sladké šťávy málo. Zatoužil v dálku; ale přece neměl síly, aby odloučil se od té číše jedu. Vždy novým ohněm zaplál při pohledu na lepou stopu oné čarodějné víly. 49 Přemýšlel – odhodlal se – potom opět váhal: tu, byť ji tajně, moh’ se dívat na ni, a bez ní svět jen chladnou byl mu plání. – Kdy žal a smutek jemu příliš k srdci sáhl, ubíhal v temno lesní, kam jej kroky vedly, a znovu bloudil sobě pro útěchu, – sedával opět sám tu pod zelením jedlí a naslouchal jich šumotu a vzdechu. – Tak rána jednoho, kdy sotva stín se šeřil, opustil pokoj, v jehož okna s výše ta hora skalná hleděla mu tiše; k ní právě cestou lesní v ranním šeru měřil. – Lehounce šumělo to korunami jedlí, a vůkol ve hlubokém lesa klínu, mír ještě dřímal pod perutí stínu, kdy nad vrcholi šeré obláčky už bledly. A Hynek vystupoval na temeno skályskály, an červánek se rozlil po okruhu, a polosvitem jitra otvíral se v dáli čarovný výhled do zelených luhů. – Dolina šírá – mlha ulehla si na ní. Ne pokrov, jak jím zima kryje hory, – než pel to svěží, blankytný a sporý, jaký v té tiché vlažné letní době ranní nádech tak měkký dává horám, pláni všady, – jak závoj nevěstě, již proto halí, by v síti stříbrolesklé prosvitaly vábněj’ těch dívčí tváří, šíje sladké vnady. – Na blízku strom i květ se živou barvou sytí, – dál v údolí se jemné stíny valí, potoky jako nitky stříbrné v něm svítí; v dílce je modré hory obejaly. – Tvář Hynkova se živým ohněm pozarděla, proud ze srdce k ní stoupal mocnou vlnou; vzedmul se cit mu hrudí touhyplnou, až slovy tichými se ústa rozechvěla: „Vychází světlo věčné! – Zornička už bledne – ve hloubce mizí, odkud byla vstala. Jí skončen úkol. Taká něžná, malá – čím pod velikým sluncem byla by nám ve dne? 50 Takový cíl je náš. My vlasti zubožené jitřenou budem. Až den její vstane a nad slunkem se nebe volně rozeklene, my zajdeme po práci dokonané.“dokonané. „JáJá rád už tehdy tebe, zorničko má, vídal, kdys oknem zářívala z noci tmavé do dětské síně, jako oko smavé, – jak by to jasný pohled matky dítě hlídal. Ty’s pohádkou mi sladkou tehdy ještě byla. V rostoucí duši mé tvá záře roste, až objevil se význam báje prosté i tvého podobenství, moje hvězdo milá! Veškeren úsvit právě v pusté noci žití je tobě k obrazu! – – Tam naděj’ hyne a víra zoufá: Aj, tu jitřní hvězda svítí – útěchou z temna její světlo kyne!“kyne! – „ÓÓ miluji tě vroucně!“ – s touhou rozechvělou k ní náruč vypjal: „– kdy mne srdce bolí, kdy umdlévám,umdlévám jak poutník v šírém poli, ty naplňuješ novou silou duši celou, a k cíli posvátnému slabou vedeš nohu; ó provázej mne v žití dálkou tmělou, a jestli půjdu dráhou osamělouosamělou, dej potom, na konec ať říci sobě mohu: Můj úkol dokonán; kde pouště byly holé – osetá niva budoucnosti kyne, – šťastnější plémě z toho žíti bude pole, – kde v růvku sobě dělník odpočine“... „Amen!“ – hlas tichý, jemný ozval se tu za ním, tak mírný ve svém nadpozemském chvění, jak hasnoucí by hvězdy pozdravení to bylo slétlo k němu čistým vzduchem ranním. – Užaslý na to mladík obrátil se čile a Lauru spatřil. – Malou ručkou svojí na skálu opřena, tu za ním stojí. – Minula potom v tichu ještě drahná chvílechvíle, co navzájem si v okem oko pohlíželi; On zruměnil se – ona byla bledá. Těch rozpaků se zbavit ovšem oba chtěli, – i každý chvatně první slovo hledá. – 51 Ucítil Hynek, jak mu zúžilo se nitro, kdy ze svých dumek vyrušen byl děvou... Však sejmul dvorně klobouk rukou levou, poklonil se, a klidně řekl: „Dobré jitro.“ – „Jaký to chladný tón po oné vroucí řeči... Ach ovšem – jiný cit – i zvuky jiné. Žel, na zemi že nadpozemské hyne, jak jen se toho dotkne cizí ruka něčí. Tak, jako k jitřeně tu modlil jste se právě – kdybyste jednou mluvil k děvám země, vydobil byste asi mnohé srdce hravě.“ – Tón smutný prochvěl jejím žertem jemně. – „Však promiňte, že jsem vás tady vyrušila. Než, mladí páni ve velikém městě uvyknou zřídka také ranní cestě, byť vyhlídka, jak tato, byla divomilá...“ Mluvila přerývaně, jak by dech se krátil, a s kvapem, neuvyklým v kruzích města. Snad ji tak unavila ranní cesta, – vždyť zas i plný ruměn v líčko se jí vrátil, tím hlubšihlubší, že sám Hynek ještě mlčel stále a pátravým jí zrakem hleděl v líce. Jak bez pomoci před ním – vinula se k skále, tu v plné záři stojíc – krasavice. Tváře co lupen růže, v rámu černých vlasů, postava vzorem bujné harmonie, – klenutá ňadra, hrdě přímá šíje, a přece ohebná jak proutek kolem pasu; a temné oči, řasou dlouhou zastíněné, se zdály studánkami ve svém plání, kde hvězda obráží se v mihotání, a kapraď nad nimi svůj zdobný vějíř klene. – Na jasném čele, měkká čapka z hermelínu, na těle roucho šeré, stříbrotkané – tak lesem vytanula z černavého stínustínu, jak na mraku kdy plná luna plane. – „Já měla jistě za to, že jsem prvním hostem dnešního rána pod zeleným krovem.“ – Však znovu zarděla se pod tím slovem, ač bylo promluveno přízvuku tak prostém. – 52 On ani tušit neměl, že jej byla znala, kdy pod oknem jí kráčel po záhoně, – a ona, usednuvši na komoněkomoně, se potom v šero za ním na výšinu dala. – Co budívalo ji teď ze sladkého spaní a provázelo ji co muška v letu, to neměl ovšem nikdo pozorovat na ní. – to tajila, jak plod se tají v květu. – Jak plným půvabu jest umění to známé, laškovat srdcem,srdcem jako hračkou dětí, – jak s květem pestrým na zelené sněti bez obavy, že stonek snad se přitom zláme. – Kdys výsadou to bylo jenom lidí mála; teď u nás vůbec už ta cnosť se šíří, všude jak houby rostou bohatýři, jimžto by ona doba ztracenou se zdála, kterou by neprovedli celou ve hře svůdné se srdcem, jaké nabídne jim chvíle. Myšlénky, zaměstnání vážnější – jim nudné, – a dívčí rozpaky tak vábné, milé! – A proč jich neužíti, když ta sama děva dřív bujnou svévolí nás vedla k zmatku? – Teď prozrazena – půjčka za oplátku; – jen směle dále, ať se malou chvíli hněvá, – rozbořme onu hradbu panenského studu, med vyssajme,vyssajme jak vosa šťávu z višně, a potom slupku odhodíme pyšněpyšně, že dovedli jsme na čas ukrátit si nudu. – My dokázali, že jsme velikáni smělí! – A sláva naše bude dovršena, kdy mnohé dívky takto před námi se chvěly a s nimbu svého námi padla žena! – – Hynkovi takže hlavou myšlénka ta blesklableskla, když o samotě v šírém stínu lesa viděl, jak hrdá škraboška ta klesá, kterou se tvář té dívky byla prvé leskla. – Ač nebyl nikdy sběhlým ve hře oné chásky, která se chlubí troféjemi bálů, jež pochoutku svou najde na skandálu, a pitvoření svoje halí slovem „lásky“ – 53 teď citem přirozeným, – v matném lesku oka, trhané řeči – ze zardělých lící též poznával, že nemá v TheodaruTheodoru soka – – a litoval ji, pyšnou krasavici. – Z prvu to lehce chvělo koutky jeho retů – z tváře mu ruměn zmizel, bledlo čelo, blesk mihl okem, cos tam proletělo i zanechalo v tváři chmúru po svém letu... pak odvrátil se. – Právě nad horami v dáli teď vycházelo slunce v proudu zlata. Po vrších táhla mlha růžovatá a lehké její vlny jemným ohněm plály, – an po dolinách ještě měkký stín se vinul, pel modravý kryl ještě květy na nich, až krajem daleko tam v bledém svitu hynulhynul, utonul v moři zlatých barev ranních. – „Kdo v takovéto chvíli jednou krásu celou byl poznal kraje, – nezabude místa, kde zjevila se mu ta vnada čistá – a zamiluje tuto skálu osamělou. – Vy domovem jste v kraji tom – já pouze hostem, a krasocitu vašemu se klaním.“ – – Tu Laura, která stála ještě za ním, při tónu řeči jeho, mužně vřelém, prostém jakoby osmělena, postoupila dále. I stáli nad propastí podle sebe na této šedé, z lesa vystoupnuvší skále – před nimi kraj – a výše volné nebe. – „HleHle, naše otčina! – A tyto luzné tvary z pralesů vyšly! – Prošly věků řadou – i zdají krajinou se býti mladou; a přeci jen kraj ten v celé podobě své starý! Tak vlnily se tehdy řady klasů polem, tak bělala se v mlhách dálky města, tak vinula se po těch stráních cesta a potok podle mlýnů květoucím tím dolem, kdy volný český hlahol ozýval se v kraji a mocný český národ měl ta místa, kde všude cizáci teď první slovo mají a vyhubena mluva naše čistá.“ 54 „CoCo mozolů a potu, práce dlouhých věků to stálo, aby Čech tu zkypřil zemi, osvětě dráhu probil hvozdy těmi a uchránil ji vrahů divokého vzteku! Co vyšlo asi pod tím smavým nebem vzdechů, co krve skropilo tu půdu tady, co bojů kryly květné v kraji sady – by svoji žeň tu vzalo pilné plémě Čechů! A kdy už dílo mělo býti dokonáno, a nad krajem se volný duch měl nésti – tu potemnělo dýmem dědin jasné ráno – v jich tichu pochováno naše štěstí...“ „AA zpustly kraje tyto krokem cizích vrahů; náš národ ubit; na praporu svatém znamení hanby vyraženo katem – a vypuzen je syn od oteckého prahu. Však ani tehdy, v dobách nejvyšší té strasti, kdy slavná národ stal se plachou zvěří a chodil žebrat u oteckých dveří – ni tehdy neprodal svou lásku k drahé vlasti! To málo, co mu zbylo, přivinul k své hrudi, ubitou matku pokryl bídným šatem a mněl, že ze mdloby ji vroucí láska zbudí, již zachoval ten národ v srdci zlatém. Ó bože, bože věčný – což ta zkouška hrozná! – Či po té noci smrtelného strachu pozvedneš tento národ lásky z prachu? Či přijde doba zas, kdy svět tu křivdu pozná, kterou se zaplatilo apoštolům světla za to, že světu do hluboké noci přinesli hvězdu jitřní ku pomoci? Či naše prosba k Tobě ještě nedolétla, že necháváš nás úpět v porobě a stesku, kdy heslo naše dávno vládne světem, osvěty slunko září dávno na nebesku a strom svobody ducha kyne květem? – Národů jaro zajde! – Na vypráhlém hrobě my darmo slzou trávu zalíváme, darmo svým dechem zemi zahříváme i darmo v okovech své ruce pneme k ToběTobě, 55 ó věčný Slitovníče, věčný Soudce Světů – našemu hoři matka neožije, a slávy plášť ji více nepokryje – národů jaro zajde – nevydá nám květů... My nenajdem svých dávných učitelů více ni pevných mečů k boji za svobodu, a nepřivedou více naše krasavice statečných synů pokleslému rodu!“ – – Dlaněmi sobě pokryl zanícené čelo i poodvrácen – mlhu stíral s oka, – a vzdechem tichým duše ze hluboka mu na rtu chvějícím to bolně zaúpělo. – Ubledlá,Ubledlá co ta pýř na vlastní její skráni a studená,studená co šedá pod ní skála tu Laura tiše podle Hynka stála. Pak jako v zapomnění hlavu k němu sklání: „Jen tiše, tiše, srdce! K čemu klesat vírou? Tvé lkání volá českou děvu ze sna – vykvete její láska opět zemí šírou, a matičce dá nové květy vesna...“ A Hynek pozvedl se po tom sladkém hlasu; ruměn se rozlil po bledé mu tváři a děvě v ústret modré oči září z uvolněného rámu zlatých jeho vlasů: „Neklameš-li se? –“ volal, – „není zjev to citu, kdy zaplanul jen chvílkou rozechvění, a v bouři světa ledové se měnímění, hyne i znovu hasne v bludičkovém svitu? – Ty cítila bys jiskru ve svém srdci živou, planoucí ohněm lásky věčně mladé, a chceš být rodu svému dcerou obětivou, jež na oltář mu svoje srdce klade?“ – – Zakryla jednou rukou rozpálené líce a druhou vztáhla k němu... Tak se chvělo jí na rtu slůvko, jak by uletělo hnízdečku tiše malé ptáče: „Chci“... Nic více. – A Hynek před ní klekl jako před světicí – vzal její ruku, přivinul ji k retu, i v blahé chvíli unešen byv světusvětu, líbal tu ručku bílou, mdle se tetelící. 56 Tak pohrouženi byli drahnou dobu v sobě, až podala mu potom svoje ruce obě... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Ó dívko má! Tak dlouho jsem tě hledat musil! Tak toužil jsem a zoufal o samotě! Teď našel jsem tě – život oddám pro tě...“ A znova bouřná cit mu vroucí slova dusil. Až po chvíli zas jako v modlitbě k ní pravil: „Ó miluju tě! Jitřeno ty zlatá – ty’s moje láska první, čistá, svatá, pro tebe bych v oběti se nikdy neunavil! – Buď požehnány tedy na vždy mezi všemi. Až na svůj prapor jednou klesnu v boji, pozvedni ruka tvá jej nad oteckou zemí a zachovej ho v záři lásky svojí!“ – Teď zašveholil skřivan pod blankytem nebe, hvizd kosa chvěl se pod klenutím stromů; zařehtal koník za skalinou k tomu – milenci neslyšeli, pohrouženi v sebe. – Tu houští na stráni, kde pěšina se krylakryla, se zachvělo a rozevřelo z pola. Pod ním tvář mladá, vyžilá a holá slídivým pohybem se volně objevila. Zelený klobouk s peřím pokrýval tu hlavu a malé sklíčko jedno oko krylo; – půl těla jevilo se v mysliveckém hávu, a druhou půli houští utajilo. – Již uviděl to dvé tam na vysoké skále. Zarazil se protřel sobě oči, dlaň otevřenou vložil sobě nad obočí a patřil – patřil – patřil na ně neustále. Pak sobě zamručel: „Dej pozor, Theodore, – ty sníš, můj hochu. Co se to tam stalo? – Či ve zraku mém síly je už málo – anebo ranní světlo ještě tak je sporé? To není přece ani možno? – S Hynkem ona že rendez-vous by si tu byla dala, – s ním že tak po ránu ty procházky své koná a tak se zapomněla, moje malá?“malá? – 57 „ČiČi on to do opravdy už i před ní klečí? Opravdu-li se ona k němu shýbá? – Či – parbleu! on ji do opravdy líbá?! – – Může-li být jaký skandál ještě větší? – Oh, mon Dieu! To věru stopa vzácné zvěře, co lov můj ranní dnes mi přived’ k ráně. Nu, přijde chvíle! – Nalíčíme na ně!...“ Keř opět uzavřel se – lovec dál se béře. – Již rozlilo se všudy volně světlo denní i po horách a strání, luhem, polem, – a pro milence ještě světa vůkol není – je světlá mlha jala kol a kolem. – Přilétla nyní černá nad hlavou jim vrána, a tichne v lese kos i skřivan v poli, kdy náhle tichem hvozdů zahlaholí ze hlouba lůna jejich temně střelná rána. I znova k tomu řehce koník za skalinou – – Teď uslyšeli. Ještě k rozloučení posledně vroucí plane políbení – a rozešli se potom, každý v stranu jinou. Laura za skálu zašla; na to v malé chvíli po lesní dráze podkovičky zvoní, jezdkyně švarná po ní domů lesem pílí. A pod zelením Hynek dumal o ní. – Zpěv 6. Zpěv 6.
 Mou duší jako ve snu tiše táhnou zjevy chladné, co luny záře plání bílou, smutné, co vánek jarní nad mohylou, – unylé,unylé jako první láska v oku děvy; ta chvíle hoří ještě bludičkovým svitem a v žití volně umírá i hasne, jak po jitře se tratí hvězdy jasné, – dech poupěte jak hyne v květu porozvitém. – To zjevy lidské vášně, slaboty a síly a víru žití, plna bouřné pěny; – a z lůna stínů těch se zvedá obraz bílý s vábivou, vnadyplnou tváří ženy. – 58 Já nejdu však za jeho čistým ideálem – nestačí moje peruť oné výši, ač volala mne touha k jeho říšiříši, kde jenom vyvolený pěvec bývá králem. – Však jeho stín, jenž bývá luzným jinochovi a ruší jeho klid – jal moje péro; stín, který v naše luhy vrhá šero, zjev to, žel! po Čechách ne vzácný ani nový. To ženy obraz, o níž velký pěvec praví, že vášní nehodna, jež pro ni chvějí srdcem, – ni písně, co ji velebí a slaví, an podvodna – tak jako nožka její... Ó Hynek ubohý, že neznal pěvce slova! – On věřil snu, jenž oslepil ho září, a měl, že dívka za líbeznou tváří, jen duši milostnou a obětivou chová. – Po ranní oné schůzi na vysoké skále již Lauru svoji rád i doma hledal, – s ní parkem chodil, po boku jí sedal a vypřádal svůj úkol apoštolský dále. Jí šeptal tichým hlasem báje dávných časů, a blouznil o Vlastě a o Libuši, – líbával při tom něžně kadeř jejích vlasů a vyprávěl, jak sladko mu je v duši. – Ach, naše dívky ještě nezvykly té řeči. Nač minulá jim sláva jejich rodu, – nač duše zánět pro vlasť, pro svobodu? – Jim stačí, milovník-li pokorně tu klečí a po desáté lásku přísahá jim věčnou, a vnady jejich obdivuje, slaví, – pak lehkým žertem laškuje i baví – a znova přislibuje věrnosť nekonečnou. I v tom už velký prospěch našli mnozí páni, pakli že k vůli proměně a celku v klevetné s krásotinkou jinou přirovnání svou postavili vzácnou velitelku. Což divu, Laura, takto unavena cele, že naříkala na bolení hlavy, a nespěchala více do zábavy už potom nikdy po bok svého učitele. – 59 A právě, kdy už těšili se staří páni že záměr jejich naplní se zdarem, a svatbu příštím určovali jarem – tu ruky obratem zas byli oklamáni: Zas Theodor, tak jako dřív, se s Laurou vodil, žertoval, smál se, jak to Laura chtěla; a Hynek, jestli též je chvíli doprovodil, šel volněj’– volněj’– až je nechal zcela. Zas býval málomluvný, smutný – jako dříve, – ba ještě níže mladou hlavu klonil; někdy si rukou čelo pozaslonil, jak na vidiny by se upomínal snové; pak sobě tiše vzdychnul, pokývnul si hlavou a krokem volným dál se parkem brával. Již více ani radu nehledával, jako by vůbec knihu zavřel nad zábavou. – I častěji než jindy v pokojíku dlíval a psaní psal, či kul tam svoje plány; a častěji a déle do dálky se dívaldíval, jako by znovu toužil v ony strany. – Tu vložila se ale radová v to dílo; a použivši líbezného jitra vše na procházku pozvala si z chytra, by mladí sešli se a vše se napravilo. – A vyšli sobě v lesy. – Rada s Theodorem se opozdil; i zaujal ho řečí, naň opřel se, zas plaid mu podal něčí, a konečně ho ještě vážným utkal sporem o přízvuku a vnadě hrdé angličiny. I paničky se nerozlučny zdály; a zatím Laura s Hynkem v lesní vešla stínystíny, kde vůni sladkou keř i květy vály. – Však sotva malá přešla chvíle – za motýlem se ženouc, Laura opustila křoví a víc se neohlédla po Hynkovi, – lovem se zaujala v kvapu roztomilém: Již Theodor i s plaidem, slunečníky, šátky a s monoklem svým neodlučným v oku se k víle této v bujném družil skoku – v les uběhli a již se nevraceli zpátky. – 60 Paní a rada, všichni, jako s nebe spadlí se po Hynkovi ohlíželi kolem; než o něm darmo kvapné otázky si kladli – jak slehla by se země s apoštolem... Co událo se mezi ním a Laurou stranou – to lesy utajily ve své hloubi, a tajno zůstalo i pak, kdy z doubí Theodor navrátil se s Laurou udýchanou. „Kde Hynek?“ – troje ústa jedním dechem děla. „Což vím?“ – Snad baví s němými se keři, – či krokem volným délku lesa měří...“ A marná výprava se domů navracela. – Pod okny zámku Laura, naplněna vzdorem veselou písní překvapila dámy a pak se rozesmála hlučně s Theodorem, jenž rozplýval se celý poklonami. – – V komnatě své, jen dvéře zavřely se za ní – však Laura ztichla. – Duše rozechvělá v ní jakés tíži uniknouti chtělachtěla, co byla z nenadání spočinula na ní. – Chtěla by myslet – ale myšlénky jsou plachy, nezvykly poutům, jako motýl síti; teď bujnou svévol v proudu krve cítí – tu znova leká se a poumdlévá strachy a cítí žhavý plamen z tváře, šíje, z očí, – ji znovu na rtech políbení pálí a zdá se jí, že celý svět se kolem točí jak tehdy s Hynkem na temenu skály... Kde ona chvíle? – – Byl to jako zážeh blesku, zaplanul bouří, projel dívce duchem, – i takže náhle zašel v temnu hluchém – hledejte jemu nyní stopu na nebesku! – – Než jedle, co se před tím pnula pyšně v leselese, ta po té bouři smutně hlavu kloní, a v tichu hlubším ještě dumá o ní – vždyť na svém bílém ňadru stopu její nese... Tak těžko Lauře bylo onu chvíli nésti; ač Hynkův duch ji v nové pudil vzdory – cítila přece, s ním že její kvete štěstí, a bez něho – že klesá bez opory. – 61 Nebyla koketou víc,víc nežli která jiná, a měla vůli, poutat Hynka k sobě. Že rozdílny tak byly duše obě – svedl je osud – ona nebyla tím vinna. – Duch její dotud spal a snil. A ve snu živém si hrála s obrazy, jež kol se vily. V okolí jejím nebylo té síly, jež k činům by ji byla podňala svým vlivem. Mládeži kruhů jejích Theodor byl vzorem, titěrný vzor! – jenž odpor u ní budil i naplnil ji ovšem pohrdavým vzdorem: Je pokořila – z nich ji každý nudil. – Než, přece byla dcerou toho kruhu světa, jenž nezná život, jak se níže jevíjeví, a o bolestech lidské péče neví; tam ohlas temné bouře z dola nedolétá, kde velké idee a vášně pusté, divé tak podle sebe vrou, jak výhní kovy, co hrubé vyšly z ruky kovkopovy a ohněm očištěny dají zlato živé. – Těch ona neznala: Jak hedbáv, co ji šatí, nejeví stopu ruky, co jej předla – tak v žití děvě té jen hladký povrch platí; co pod ním – ještě poznat nedovedla. Když uviděla Hynka, – jeho pohled jasný, tu vznícený a mužný – opět snivý a zádumčivý, ušlechtile tklivý – a jeho celý zjev, tak ideálně krásný podivným kouzlem zajmul rozmarnou jí duši. Kdy mlčel, toužila po jeho hlase, – kdy mluvil – ohně slov se bála zase a cítila, že srdce její teskně buší, že ono žehrá na to jeho volné hnutí a v sobě jakýs’ toužný nářek tlumí, – již poznávala to, že on ji k letu nutí, a že mu nestačí – a nerozumí... Tak jako za obláčkem stín – se za ním táhla a hněvala se, že on k výši touží, kdy ona za ním po zemi se plouží, – a kde jí vše se klaní – jej že nedosáhla – – 62 Pak přišla nenadále ona chvíle ranní. Vyploulo slunko v nebi růžovatém – a její oblak zahalil se zlatem, že krása jeho jako bleskem padla na ni; stín ovšem rozplynul se v proudu toho světla i zašel... Kratinká to chvíle byla; kde sloučili se, duhou plachou růže zkvětla – na zemi jenom slza po ní zbyla... Vysechla, hynula, jak slunko vstalo výše – – Den obvyklý se šířil po krajině, poznovu zemí stín se ploužil líně, a na výšině oblak nebem plynul tiše – tak jako dříve... Nyní Laura o samotě cítila jeho výš – i svoji nudu: „Či já se darmo sama soužit budu či darmo tebe zvát a ronit slzy pro tě, kdy ty jen za vidinou vzdušnou kamsi pluješ, a čím se rychlej’ nesu za tvým sledemsledem, tím rychlej’ ode mne se znovu oddaluješ a zanikáš mi na vesmíru bledém?“bledém? – „StůjStůj nyní, oblaku! – A byť i v mlhu splynul.splynul, a byť jen slza po tobě tu zbyla – mou býti musí tvoje líce milá; i zahyň třeba, jen kdy pro mne ty jsi zhynul. Však nezajdeš! Já sama zachráním tě sobě! Ten duch tvůj hrdý mně se kořit musí! Jen tvoji modlu rozbiju ti v kusy – a potom budu sama živou modlou tobě... Ach, na co že tam hledáš krásu nad oblaky, Nač toužíš tam po oné chladné výši? Což neplanou ti tady v ústret moje zraky? – Proč nevidíš, co v této leží skrýši?“ – A položivši ruku na hruď rozvlněnou povstala prudce; jako maní padla jiskérka oka její do zrcadla – – I pohlížela děva v tuto plochu sklennou, 63 tak hladkou – chladně lesklou – jako plástev ledu; a hledí – hledí – ruměn v líci zrůstá, i usmála se malinová ústa – a černé oko její plane při pohledu. Vydýchla mocně – úzký živůtek ji svírá; i rozpíná ho – patříc bez ustáníustání, jak vnada za vnadou, co tam se uzavírá, z lesknavé plochy usmívá se na ni... „Ty sličná!“ – zrcadlo jí zrádně povědělo; a jeho lichotou se opájela, že blouzníc, o tom sama nevěděla; a pod řasou z těch očí cosi uletělo jak ptáček z klícky, která byla otevřena. Po tají ušel, nevrátí se více... To nebyl pohled hrdé panovnice, má dívko! – takto hledí milující žena. Ty chtěla’s vládnouti a zlomit hrdost’ muže? K tomu tvé srdce bylo příliš mladé. Tak svými trny také vypíná se růže – a v oběť přece květ i vůni klade. – Kdo zavinil, že právě k této růži vnadné za slavíka – se hrdý orel sklonil? A kde by jiný něžnou písní zvonil, že mocnou perutí ji nesl k výši chladné? Ach, všude po dolině – i v té chýši prosté by její láska vděčně jemu kvetla a vínek jemu kolem skrání pletla, na němžto krásné poupě za poupátkem roste... Než, tam v tu výši chladnou, na temeno hory, tam bojí se! – Vždyť není půdy na ní, tam poklesla by pyšná růže bez opory – tam zhynula by síla jejich zbraní... *** Co bavila se Laura ve svém budoirubudoiru, klonil se letní den. Tak dusný, horký, že slunko u západu, nad pahorky ještě co planá výheň zaplanulo v žáru, 64 a projímalo zlatem zelenavým lípylípy, co alejí se táhly do zákoutí k Hynkovu oknu, kam na svojí pouti teď slunka dolétaly ozlacené šípy. – Lehýnkou květovanou clonou z mušelínu zastřeno okno. U psacího stolku prodléval Hynek. Polo v záři – polo v stínu tu v dávno zvyklém opět dumal spolku. – Jak dlouho bylo tomu, co ty doby zašly, kdy s myšlénkami svými sám tak dlíval, sny o lásce i o svobodě sníval – až ranní červánky jej někdy tak i našly? – Teď onen klid, co jemu tehdy v ňadru dřímaldřímal, byl pohádkou. Tam v útulné té celi i povzdech, touhou mládí rozechvělý jen v lůno míru čistou jeho duši jímal; v ní nebývalo tehdy skvrny ani stínu, byl jediný to obzor volný, světlý, tak jako slunka zář, kdy padá na planinuplaninu, kde na potůčku pomněnky jen kvetly. Pak temná prohlubeň se náhle otevřela, v ní zašel potok dětských jeho citů; tisíce kapek zbylo na pažitu, – co slza skanulá se na něm každá chvěla. – Vysechly úpalem; a víc jich není znáti, uvadl květ na opuštěném břehu, aniž se více k nevinnému běhu dětinných citů potok ve své břehy vrátí. – Vše na vždy utraceno... Ach, ten pocit sladký, jenž pojal hruď jen při vzpomínce na to, proč byl tak nestálý, tak prchavý a vrátký? – Co výměnou mu přines osud za to? – – Den jeho, který potom kraje uvítalyuvítaly, jen vášní úpal naučil ho znáti a bouři, která mnohý plod už klátíklátí, než dočkal svého léta, ještě nedozralý. 65 I tento den už tone v noci z nenadání mlhavé,mlhavé jako propasť bezeměrná, sotva že hvězdinka tam kmitá z černa, – a z hloubky vyvstávají pusté mraky na ní. Ty pocity, jež právě čas mu podal sporý – dny poslední – teď hynuly mu v šíru, sotva je zahléd, jako plaché meteóry, co zaplanou a mizí ve všemíru. Byl náhle zasnul jako po opojném víně, utopil duši v rozmařilém víru; u Laury hledal pro svůj neklid míru – i spoutala mu křídla... Vše se plouží líně, co jedna chvíle dá, to druhá béře znovu. – Nedobře měnil. Pod ním chví se země, nadšená píseň v duši zmírá temně – Dalila zpustošila hlavu Samsonovu... Kdo ví – kdož poví mu, co ňadro její chová? Teď otevřenou knihou oko její – ve chvíli druhé z ní už nerozumí slova, i tone v těžké, mutné beznaději. – Myšlénky zasmušilé, jako předtušenípředtušení, Hynkovi volně duší mladou táhly, až k srdci hluboko mu chladně sáhly a v bledé, mrákotné jej ponořily snění. Ty city, které nedávno se k výši nesly, perutí orla k záři slunka spěly, teď ve proud zakalený, rozechvělý jak loďka bez kormidla v jícen víru klesly. – A kdy mu zdálo se, že zajde pod tou vlnou, kdy sevřela mu hruď až k udušení, – papíru sdílel duši těžkou, smutku plnou, slovy, jež podávám tu v plném znění: „Pomíjí láska, která hmotou jen se váže. Leč ona, co se ideálu hlásíhlásí, je veliká, ač vlastnivlastní nezná krásy, a sebe obětuje, povinnosť kdy káže. – Ta nezajde! – K ní z doby té se lidstvo nese, kdy pokrok její, narozený v chatě ten zákon dal nám s kříže na Golgatě – an řekl umíraje za nás: Milujte se !... 66 Ponoř se v ducha duch! I jedno spolu budou jak růže vnadný lupen s vůní svojí; – pak štěstí na zemi i v chatrč vejde chudou, a v míru najdem, co nám ušlo v boji! –“boji! – „LečLeč, dívko, řekni, – zda i my tak sebe znali? Či hledala se u nás duše s duší? – – My pro tu harmonii byli hluši, a pro tu lásku velkou – my jsme byli malí... A přece jsem tě kochal! – Rozuměj mé řeči: Tys milkou byla mojí duše spící, a sen můj v tobě našel krasavici; teď ale před obrazem tvým jen stín můj klečí. Až probudím se jednou, ret můj bude němý a studený – – Pak zapomeň, že chvílí, kdy marně ideál jsem hledal na té zemi, se k tobě kroky moje přiblížily. „JáJá zapomenu též... A jestli nedovedu? – A jestli oheňoheň, co mi v duši plane, svým žárem spálí srdce oklamané? – Žár potom uhasne – a hruď má bude z ledu“... Odhodil péro; bol mu těžce v nitru vířil, – i ruka vázla – – Vyšel do zelení, kde haslo po huštinách světlo denní, a osvěživý chládek večera se šířil. – Neznal, že Laura vyšla za ním v okraj lesa, a kráčel dále jako v zadumání. – A Laura viděla jej tak. Jí rozmar klesá; on hněvá se? či myslí trpce na ni? – – Teď sama čekala naň – ach, a s jakou touhou! – I prošla stokrát kolem vodometu, stíhala kapky v zářivém jich letu, i vracela se znovu. Takto chvíli dlouhou co moře,moře prožila. A večer se už nížil, zapadlo slunko nad vrcholky lesů. Oživlo ptactvo – všude plno plesu – jen stín se tiše travou – křovím – hájem plížil, 67 po kmenech tyčil se až ku korunám stromů. Zavanul větřík – zašuměly bory, zdaleka zněly zvony, bravy táhly domůdomů, kde strání dálnou bělaly se dvory. – Stanula děva nyní – někdo se jí blíží, – tajemný šumot opatrných kroků a hovor přidušený ve svém toku – – V houštině blízké Laura ukryla se s tíží, a spolu již dva muži z druhé přišli strany: Ten první známý – sám to Hynek drahý! Však neznámé jí druhého jsou tahy: Muž byl to veliký; šat na něm rozedraný, halena selská, hrubá, ošumělá, prostá. Leč do té slupky neúhledné, šedé se právě nehodí ni krokkrok, ni líce hostahosta, jejž Hynek sobě důvěrně tak vede! Vysoká byla postať – ušlechtilé hnutí, myšlénky vážné na vysokém čele a v černém oku pohled velitele, zář chladné rozvahy, jež k poslušenství nutí. Vlas černý, dlouhý jemu na ramena splývá a zasmušile vroubí jeho líce, v nichž ruměn darmo hledá krasavice. – Rozmluva jejich byla velmi prudká, živá. Napnutě slouchá Hynek, otázky mu klade, odmítá – svědčí – zas výkřik dusí, z očí mu jiskry srší – planou líce mladé... Cos vážného to u nich býti musí! – Už došli; dívka slyší jednotlivá slova: – „Ó hrůza! – Jaká rána! – Oj, nám běda! – Jaké to příští před námi se zvedá! Či na věk dlouhý nás to opět nepochová? – Ó Jaromíre – proč jsi zapomenul na mne!“... – „Já nenadál se – nepomýšlel na to. Vše bylo ještě sjezdem zaujato, co v Lázních dlel. To ticho bylo právě klamné. V den svátků byla slavná mše ta na náměstí tak bez úmyslu. V naše shromáždění si náhle mocí dráhu řady vojska klestí a mžikem slavnosť mírnou v půtku mění...“ 68 – „Ó, že jsem nebyl s vámi – že jsem nezahynul!...“ Šli dále – dále – ukryly je stíny. – Či byl to Hynek – či byl někdo jiný, jenž dívku ukrytou tuto právě minul? – A Lauře stydla krev... Co její duší mladou za jedinou tu proletělo chvíli! Či děva pyšná to, již muška mýlí, kdy kol se mihne? které všechno to je vadou, co nestrojí se ve všem podle její hlavy a nekoří se v poddanosti slepé, – a která po ctitelích šlape bez obavy, že osud ji za tuto pýchu ztepe? – Teď došla vrátek; u nich nepohnutě stojí; sepjaté ruce svisly dolů volně, a ona hledí v šero lesní bolně ve vzrůstajícím duší teskném nepokoji. – Ó, kdyby hrůzných slov těch byla neslyšela! Jak děsně výkřik z mladých retů plynul: „Ach, že jsem nebyl s vámi – nezahynul...“ Posud jí v duchu zněla, až do duše se chvěla. – Tak zadumal se a neviděla, z boku že temná postava se za ní plíží tak jako vlk, jenž na laň krotkou míří k skoku, – vztyčí se – pátrá – hned se opět níží – i náhle jak by z černé vyrostl tu země – před Laurou stojí. V mysliveckém hávu, na pleci zbraň, a čapka kryje hlavu. – Sotva že ale zazněl výkřik Lauřin temně – proti ní ruku vztáhl jako na výstrahu. Poznala Theodora! – Tato změna ji potěšila. Byla opuštěna tak jako poutník v horách, jenžto neznal dráhu, i právě, kdy se okem ustrašeným vrástil od výhledu, jenž k propasti jej loudil – poznává, že byl zatím cestu s očí ztratil... Jest vítán soudruh, jenžto nezabloudil! – 69 – „Tys viděl?“ – „Arci; já je oba vystopoval.“ – – „Kdo šel to s Hynkem? – Ti se rozvášnili, jako by spolu dávno známi byli. Ten prostý pokryv jistě tajné jádro choval.“ – – „Ba choval – choval! Znám já z Prahy toho ptáka, – toť bouřliváček, o němž nikdo neví, odkud byl přišel, kdy se náhle jeví a vudše za svým letem bouři divou láká. I teď ji tudy s sebou nese tomu kraji; ba vím já o tom hostu ještě více, – on pod halenou prostou také věci tají, pro něj je kulka nebo šibenice...“ – „Smiluj se, Bože! A on Hynka s sebou vede“ – – „Už vede! – Slyšel jsem, co spolu kutí: Tu chtějí šířit revoluční hnutíhnutí, an pro ně v Praze opět výhledy jsou bledé.“ – – „Ach, on jej zničí! – To je ten, co Hynka svádí na ony holé, neúrodné skály, kde mlhavé si hledí ideály, – a Hynek za ním slepě do propasti pádí! – Ach, kdo jej vyrve tomu šalebnému klamu, pro nějžto marně blaho svoje tratí, a ve světě co v poušti nechává mne samu... Zahynu, jestli se mi nevrátí!“ – Theodor ale bledý, se sklopeným okem poslouchal její žaloby a lkání – kradmo jen vyslal oka zážeh na ni, a při tom v zamlknutí trval přehlubokém. Pak matně zašeptal, jak ze sna by se budil: – „Tak do srdce on tedy se ti vplížil? – A přece míň než jiný se ti blížil, a zdálo se, že víc než jiný tebe nudil... Nu, přijde na vkus...“ Retem jemu pozachvělo lehounkélehounké, ale hořké pousmání, a vráskou ledovitou pokrylo se čelo; v podelbí oko mhouří se za ní. – – „Leč, zachovám jej, tobě k vůli –“ potom šeptal. – „Ty! – Možno? – Ach, a já tě neuznala! – Jaks dobrý! – Ale, vše bych za to dala –“ – „Jen tiše! Na odměnu jsem se tebe neptal, 70 to za řeč nestojí, ta služba věru malá, – i polapím dvě mouchy jedním rázem, uchráním Hynka – svalím odboj na zem. Jen třeba, abys jednou také poslouchala: Znám nedaleko odtud v městě důstojníka, – ten přijde s vojskemvojskem, nežli půlden mine a s sebou odvede nám toho odbojníka; ty zabav ale Hynka v straně jiné.“ Teď Lauře ulekané sešel ruměn s tváře: – „Jej vydat! – Oni by jej k smrti vedli...?“ – „To jeho věc, – ať sobě svého bedlí; prozatím povedou ho jenom do žaláře“ – – „Mně strašno...Co nám ale za to Hynek poví?“ – – „To uklidíš. Tys pokořila jiné – před krásou tvou i jeho zloba mine, ač-li se vůbec také někdy o tom doví. – Či raděj’ chceš, by ještě dál ho ďábel svedl na svoji šlépěj, bludem, klamem – krátce až tam, kde vrátit by se více nedovedl, a uvázl by někde na oprátce –“ – „Ach nikoli – ó, nemluv tato hrozná slova! – On musí žít a zachován být pro mě! – Svou vůli měj – jen pokoj šetři v domě, ať bouře náhlá potom všechno nepochová! – Ach, Theodore, – kdo mé slunko mraku zbaví, ten ve mně upomínkou věčně živou dobude sestru věrnou, obětivou, jejížto dík se více nikdy neunaví“ – – – Tmou bělela se chvíli postava ta štíhlá co luny promik, zabloudivší z mraků, – tam v lehounkém se běhu mezi keři mihla, a v domě zašla Theodora zraku. – „Sestrou! – Jak milosrdná! – – Proto jsi si hrála se mnou, co s otrokem svým panovnice, – či jako s lístkem, jejžto od kytice bálové slečna v dlouhé chvíli odervala, – pak, tanečník-li přijde, jemu v ústret letí, s ním kolem víří – sedá na kanapé, a po lístečku upuštěném šlape, až potom vymetou ho mezi bídné smetí... 71 Tvou hračkou nebudu – ty mojí musíš býti, mé nároky jsou starší, právoplatné!“ – – I vášní divou jemu oko v temnu svítí jak vlku, spár kdy ve svou oběť zatne... Zpěv 7. Zpěv 7.
 Krajem se rozložily stíny neprohledné. Vzdálené hvězdy kmitaly se v šíru; zem tiše ploula ve tmách všehomíru jak nad propastí černou. Chvílemi se zvedne vichřice dálkou, jak by ze zhluboka vřela, – zakvílí truchle ve kraj šíropustý kdes meluzina tajemnými ústy – a s pláčem utajeným v dálce odumřela. – Potom jen parno dusné tíží olověnou za mraky přišlo nocí nehostinnou, jako by moře u skal, kudy vlny ženouženou, se krylo pěnou škarohledou, sinnou. – V temnotě zámek sotva obrysem se zvedá. Byl jako spáč, jenž chvílemi se budí, an plachý nepokoj mu vane hrudí a matný, těžký sen mu pevně spáti nedá; co chvíle z oken tamo světlo září – hasne – i znovu zaujímá celou řadu. – Jen u přízemí, z toho okna vzadu se proudí stejnoměrně, tiše světlo jasné. To Hynkův pokoj. – Oba soudruzi tu dleli, shodnější, než jak byli naposledy. – Hynek byl zase plný ohně, jarý, smělý; Jaromír seděl ponurý a bledý. – I hlavou kynuv, trpce mluvil: „V šírém lese ta víska dřímá pod zeleným krovem. Tu dávní lidé; nic o čase novém jim z našich dolních krajů vítr nepřinese. 72 Hle, zabloudíš-li zvěstí do chatrných dveří, tam uvítá tě mdlé jen slovo kmeta: ,To slýchal jsem už – dávná tomu léta‘... i neporozumí ti – ani neuvěří. A kdyby z dálky hukot boje uslyšeli, aj, řeknou: ,Bída přišla české zemi!‘ Ženy by zaplakaly – muži by se chvěli... Zbídnělý národ, otupělý, němý!“ – „Tím časněj’ přivstanem a vyjdem do okolí! Od chaty k chatě půjdem krajem celým, a k lidu mluvit budem slovem vřelým, – a budem kázat jemu po vsi, luhu, v poli; – takto i seřadíme jej tu pod prapory, – a s puškou starou, šavlí zrezavělou – však s duší pevnou, odhodlanou, smělou povedem k matce Praze pomocné jí sbory. Jen vzhůru mysl, – tehdy podaří se dílo! Vždyť není možno, aby v také době se kolo osudu zas náhle zastavilo; jen smělým činem pomůžeme sobě.“ „Já přišel za příkazem – ale bez něj naděje... Ten chabý lid se nepozvedne k boji. My vycedíme proudy krve svojí na spráhlou zemi – ona ničím neprospěje.“ – „Nezoufej nad národem! – Všechny jeho směry se vybírají k jasnějšímu svitu; a vyjde naše slunko na blankytu, byť na chvíli je nyní halil závoj šerý. Byť neměli jsme svojí panny z Orleanu – nadšení přijde! – Povstanou i ženy a zhojí mírná jejich ruka mnohou ránu, ač neunese palaš nabroušený.“nabroušený. „SnílkovéSnílkové šťastní – ale nedospělí v radě! Vy ženu z boje vyjímáte sice – leč nevidíte, lva že prudčí lvicelvice, kdy bránit může svoje ohrožené mládě! Vy právě pro ženy se rozplýváte v citu, je zahalili byste do hedbáví, – a nedbáte, co dějiny vám praví o Češkách udatných – o ženách Taborytů! 73 Leč vaší dnešní ženy malicherné vzorky hynou co pára v živlu rozpoutaném: Srovnejte s ručkou její rámě ČernohorkyČernohorky, jež dovede i mávat jataganem!“ „Co u nás žena! – Ale na vás vina leží! – Vy nedbáte, zda máte Kornelie, – vám stačí samet úbělové šíje, zář oka svůdná, plný ret a líce svěží... Tím u ní hyne význam posvátného boje! – Jí bájkou lživou láska ta je z pola, s níž Makabejka syny k smrti volá – ona jen hýčkat umí slabé děti svoje... A proto není těchy v tomto hnutí pro mě; to z několika hlav je planá pára. Nás pověsí tu nejspíš na nejbližším stromě, a nikde nepohne se bída stará“ – – „Tys černohlíd! – Už nikdo nedostačí tobě. Ty vaříš krev i žluč na jedné míse, – mně ale pokrm tento oškliví se; i nemyslím, že slepi tak jsme v oči obě, by ušlo nám, kde pro nás nepřítel – kde zbraně. Jak před staletím – v lidu dříme síla; on schopen jistě velikého díla – jen ale musíme mu poukázat na ně. Uvidíš: Jak tu svitne zdarem první zoře a hrdé pozvednou se ideály – skupí se lid, jak onen malý tvor, co z moře vyvádí věkům vzdorující skály –“ „Řeč planá, jako tvoje ideální víra! Nerovnej lidí se živoků rody, jež nadány jsou pudem od přírody, a kterých tisíc rodí se, kde jeden zmírá. Tak člověk nestaví! – Kde v poutech duše oupí, kde myšlénka se slovem neprojeví, kde národ chudý o svém právu neví, kde hrdosť materštiny už se dítku loupí – tam žádná, brachu, skála z moře nevystoupí; změkčilý národ neproslyne duchem, a lid, jenž bez vodítek, volný, nevystoupí, je bezplodný,bezplodný co šťáva v květu hluchém.“ – 74 „Nu, také proto my svůj úkol na se vzali. Či umřeme,umřeme co noví apoštolé, či zdaří se nám, vésti voje v pole – to vše je možné, ale nám se v temno halí; než, za to mám, že sladce bychom umírali u vědomí, že naše oběť malá, ač nebyla to dílo dokonala, nás přetrvá, jak ony věčné idealy, které i u nás někdy najdou svoji dobu a šťastnější nám bojovníky zbudí: A jejich buditel – ten vyjde z našich hrobů – tož naše stíny s probodenou hrudí!“ –hrudí! – „BuďBuď požehnána chvíle, která k boji volá! Byť polovina zahynula v poli a rozdupána bohatá žeň rolí, a byť nám nezůstala jen ta půda holá – aj, na té naší půdě uvidí svět divy: Ta uvolněná země s volným vzduchem se pohne v nitru čarodějným ruchem, tu i ten holý kámen bude potom živý, – kde byly chudé vsi, tu města velká zrostou, žeň zahubená stonásob se zvýší, – a národ volný za svou zemi, někdy prostou založí sobě mocnou, blahou říši!“ – – Tak Hynek tady stál,stál jak prorok dávných časů; – s odvahou jarou vzlet se při něm snoubil a krásnou tváří planul, jižto vroubil co gloriola jeho vínek zlatých vlasů. – Teď umlknul a zatím nehovořil dále; zadumán patřil oknem do krajiny, kde úsvit už se loudil v temné stíny a výše ruměnil se na daleké skále. – Už poblednuly hvězdy šírým nebesklonem; dolinou vánek ranní šuměl v křoví, – a v jeho dechu vlažně mírném, libovolném hynuly tóny písně slavíkovy. – „Povinnosť volá – nový den se budí pro mě,“ – Jaromír povstal; „půjdu do okolí, než vyjdou lidé na robotu v poli – pak nenašel bych více nikoho tam v domě. 75 Buď zdráv můj hochu; a teď odpočiň si chvíli.“ – „Ne, příteli, – Já rozmnožím tvé řady, jak ukončím jen úlohu svou tady.“ – – Jaromír odešel, i tak se rozloučili. – A Hynek osamělý před sebe se díval, jak vidinu by následoval duchem, – tu šeptal sobě tiše, tu se pousmíval a ze hluboka dýchal ranním vzduchem. – Ty uvěříš! Já důkaz podám o tom skvělý, že velikým je chrámem srdce ženy, nejčistší láskou k dobru posvěcený, jejž tady pro nás boží ruce vystavěly, by o životě lepším předtuchu nám dával, by hráze stavěl ješitnému směru, a skeptikův tu věčnou nedůvěru obětí velikou a čistou překonával! – Jen srdce otevřené v jeho síně noste, a nechte svoji pýchu malichernou, – a vaše slovo, pravdou ozářené, prosté, tam najde něhu oddanou a věrnou“... Pak ustrojiv se s péčí, nebývalou dříve, šel do parku. – Ač ještě šeré stíny se kladly na trávník a na huštiny a stromy kolébaly vážně hlavy snivé, šumíce tiše v klidném dechu, jako spánkem; – ač krahuj neplétal za kořistí, i brouček dřímal ve svém lůžku z listí, – a nešveholil ještě skřivan pod červánkem – přec bystré oko Hynka uvidělo stranou vysokou postať v černém lepokroji, – jak socha nepohnutou, tichou, zadumanou; – v úsvitu Hynek Lauru viděl svoji. – Noc bezesná, a plná nepokoje, stesku jež pomáčela mnohou slzu lůže, co výdech mrazu na lupenech růže – chvěla se její řasou ještě v matném lesku. Však byla při tom krásná! – Bílé její líce bělejší byly v rámu ěernýchčerných šatů; to Stuartovna, odevzdaná katu, – s unylým, lichotivým okem holubice. – 76 Jal Hynka pohled její, žalem potemnělý; než, rád ji viděl tak časně z rána, jak na skalině, kde si prvně rozuměli. – Šel tam, kde stála dívka milovaná. – „Já toužil po tobě, – a nenadál se blaha tyk rychlého! – Co rušilo ti spaní, a vábilo tě v první úsvit ranní, jenž tvářinky ti zrosil, moje duše drahá?“ – „Sen – jenom sen... Ach, někdy je tam smutno v duši, a den se budí, jako jindy vstával, a s květy vánek hrá, jak jindy hrával... Či věříš, srdce ve snu že svůj osud tuší?“ – „Má duše nemnoho. Vždyť každá hlava mladá si vybuduje ze snů hrady směle, a krásy té v nich pro svůj ideál si žádážádá, již tvořil Bůh v nich as jenom pro anděle.“ – „I já tak snívala. Však touto nocí tmavou sen jiný jako had se ke mně vinul: Já tebe viděla; a ty’s mi kynul pod keřem, který klenul nad tvojí se hlavou velikým, divným květem, jako krev se rdícím; již ruku svoji vypínal jsi ke mněmně, tu z dálky bouře zahučela temně, a vichr sehnul rudý květ až tobě k lícím; ty, zmámen vůní, nebo jedovatým pelem jsi kles’ mi k nohoum, – tvář co stěna bílá – a skvrna rudá tobě zaplanula čelem... Já z toho leknutím se probudila.“ – „Aj duše má, tu právě není proč se chvíti: Červená – bílá – barvy jsou mi rodné, a u tvých nohou položení vhodné; že hvězda rudá tobě z mého čela svítí – to blahé znamení! I mně se o ní zdálo, – já okem bdícím předl sen si dále, jenž na oné mi prvně svitnul skále – kde vroucně tak mi tvoje milé oko plálo, jak ona zornička na šerém nebi plane; ty’s uvěřila v moje slovo prosté, – já snil, že světlo mojí hvězdy milované nad šírou vlastí záři věčné zroste, 77 že budeš také jitřní hvězdou mojí země, – té země krásné, od Boha nám dané, – té země přeubohé – rozervané... a potom že svou září nakloníš se ke mně, že oblažíš mne také svojí láskou vroucí! – Tak, jako snil jsem v onom jitře vlahém, vlasť vykvete nám slávou, mocí, blahem a zbudujem si na ní ráje nehynoucí! – Ó dívko, řekni, – dáš-li ruku k tomu dílu? Chceš býti pramenem, kde unavenou si duši občerstvím, a novou najdu sílu? – Má hvězdo, chceš mi věrnou býti ženou?...“ „Hvězdou – či ženou, tobě – s tebou všechno budu! Pro tebe zapru vlastní city svoje, pro tebe půjdu do ohně a boje, za tebou všude půjdu, ke pravdě i k bludu. Kde budeš ty, tam bude celé moje nebe, má vlasť, můj národ, svědomí a spása, – u tebe z pouště vykvete mi krása – jen také zůstaň u mne, zachovej mi sebe! – Lichému zdání nevěř – nejdi za vidinou... Tu vše je mylné, šalebné a klamné – – Ach, zemru, jestli půjdeš odtud stranou jinou, – zahynu, ty-li neuvěříš na mne...“ 22. Tou chvílí jejich ruce spojily se znova. – Na její tváři nebylo už pýchy, – byl na ní smutek hluboký a tichý, kdy hleděla v ta jasná líce jinochova. Nepokoj duše její v zatemnělém zraku, nevolný rozpak – a zas láska vroucí – vítěze soucit, v slze vlažné mroucí – to blýskalo jí z oka, jako hvězda z mraku. Našli se poznovu a byli spolu sami, okamžik míjel v opojivém spěchu; šuměla vonná lípa jim tu nad hlavami, a šepot lásky v jejím hynul vzdechu... Jak srdce v Lauře nylo! – Zkouška tato krušná s přiznáním stokrát k Hynkovi jí pudí, – leč Theodora slovo vane hrudí – a náhlým strachem vázne noha neposlušná. 78 Již duší umdlela – i rozervána z pola; teď brání se, a nevěří i váhá, – budí se naděj unylá i vlahá, šepotá matným hlasem, k životu ji volá: Snad ani nepřijdou, – ta doba tiše mine i zajde bouře, co se z dálky žene, – ten černý svůdce odtud ujde v strany jiné, a naše blaho bude nekalené... A Hynek, lásku vroucí v zamlženém zraku, k ní hlavu kloní, jemně šepotá jí: „My budem žíti,žíti jako v dávné báji rytíř a kněžna, jižto on byl vyrval draku. Po tomto boji, plném klopoty a jedujedu, zavládnem říší – květnou naší vesnou, zaklení pouta zkamenělá klesnou, a opojeno bude oko od pohledu na lahody té říše, námi omlazené: Odejdou mraky s přemoženým trudem a nad námi se opět nebe modré sklene. Ó duše moje, – potom šťastni budem!“ – – Na lípě k tomu lístky jemně ševelily: Ó blaho jarem – blaho lásky letem! a s medovonným líbaly se k květem; a pod nimi dvě duše vroucí láskou nyly... Klesá i noční háv ten zakletého kraje, a zpěv i život bujně proudí kolem: Světelné proudy rozlily se polem, travina, keř i strom – tu všechno zlatem hraje, i na všem plane rosy démantová záře; a modrá klenba pne se nad skřivánkemskřivánkem, jenž jako stříbrný by zvonek u oltáře vyzvání na modlitbu ranním vánkem. – To blažená je chvíle milujícím dětem! – Jen chvíle – chvíle, okamžik to ze sna... Za nimi ruka dělí houští těsná, šustila nyní kročej po záhoně květem – tichounce stonky na něm úpěly a pukly, a kolem nohy drzé toho škůdce za sladký pokrm odhodlány k půtce se pohněvané včelky bojechtivě shlukly. 79 Jediným rozmachem však od sebe je honil Theodor, jenžto přímo sadem kráčel, – a stanuv před Laurou a Hynkem, jim se klonil a stíral pot, jenž jemu čelo máčel – Slabounce Laura křikla – Hynek mračil tváře. A Theodor jak Mefisto se jeví, kdy za Faustem, jenž u své prodlel děvyděvy, se, netrpěliv konce, pustil do žaláře. „Stalo se!“ – krátké slovo suchým pravil tónem. Ale tak,tak jako prudkou blesku ranou to stihlo nyní Lauru ulekanou a teskně úmrtím jí zahučelo zvonem. – Bledá a studená,studená co socha Niobina stála a v líce jemu pohlížela, – na bílém jejím čele psána těžká vina, až pod ní v duši své se pozachvěla. – „Co stalo se?! –“ teď Hynek, rozlícený hněvem se prudceprudce, tázal. „Odbojníka jali, co lidi sváděl, by se v odboj dali.“ – a ret se Theodoru zachvěl pod úsměvem. – „Že jali...! Boží blesk tě za ta stihni slova! Kde jali? – Mluv, ty holobradý víchu, sic vytřesu ti duši, plnou hříchu...“ a plamen sálá z očí – z líce jinochova, kdy chopil Theodora. „Na vsi dole – v práci – tam vojsko na něj vypadnulo z klestu – teď v jejich průvodu se tuto cestou vrací, vedou jej spoutaného dále k městu...“ Hynek víc neslyšel; už jako vítr pílí, a mizí v domě. – Laura neuspěla ni ke slovu, a jak by zkameněla, – jak by ji byly náhle smysly opustily. Hynek se vrací; šerpa kolem jeho boků, a studentský mu kordík visí na ní. Šel v rukojeť se opíraje dlaní, a plamen temně žhoucí v bystrém maje oku. – 80 Teď Lauře z pukající hrudi vzdech se vinul a slzí proud jí na tvář bledou skanul. Hynek ji uviděl i také nepominul, – umírnil krok a proti Lauře stanul. Potuchnul oheň oka, pobledlo mu čelo, pohledem dlouhým dívce v oči zíral; v tváři mu slední zásvit odumíral a bolestně to jeho retem pozachvělo. – Či hledal ještě pro ni slova k rozloučení, či k útěše nad rozkotaným blahem... Již pozdě: Dlouhým zjevila se tahem vojáků řada; zvenčí procházela kmení, – a mezi nimi také, s pozdviženým čelem šel Jaromír tak hrdě, s vážným klidem, jak zajatým by nebyl, ale velitelem, a jak by stráž ta byla jeho lidem. – „Stůj! –“ Hynek zavolal, – a kolem hory, skály se ozvaly, a hlasem desaterým volaly „stůj!“ – – to šumí hvozdem šerým ozvuk, až temný tichnul ranní mlhou v dáli. – Jaromír postanul – i stály kolem řady, důstojník šavli vytasenou níží, a zvědav patří, jak se kvapem blíží ke sboru jeho v lese Hynek ze zahrady. A za Hynkem co stín se bídná Laura vleče, i Theodor se jako zrádce plíží. Než, Hynek, opřen dlaní na rukojeť mečemeče, tím hrděj kráčí, jak se řadám blíží. Došel. A mrazivě,mrazivě tak jako socha z ledu pozdraviv důstojníka, ujal slovo: „To přítel můj. Nač rámě přítelovo je spoutáno, si objasniti nedovedu. On student jako já, a býval čestným vždycky; jestli že nyní stal se v něčem vinným, tož souditi jej přináleží inýmjiným; nač, pane, přepadá jej vojsko zákeřnicky?“ – „On po právu byl jat, – svá kroťte slova, pane! Lid pobuřoval – my jej z díla vzali; a po kraji tu nyní vládne právo stanné, i tratí právo vaše tribunály.“ – 81 „Že bouřil! Tu je mýlka, – křivé slovo něčí! – Vy u výkladu vidíte je lichém. Lid právo má – to právo není hříchem; a zemězradu nikdo jemu nedosvědčí –“ Neviděl, Theodor že důstojníku kyne... „O svědku viny byste mylně soudil: že v odboji se jatý krajem loudil – ta zpráva neklamně nám přímo odtud plyne...“ ukázal na Lauru. A dívka oněmělá jako by zasáhnuta blesku rázem pod tímto nenadálým objevem se chvěla – i ve mrákotě upadnula na zem. – „Ty lžeš!“ – a líce Hynka náhle zesinaly, a tíže mrtvá spoutala mu oudyoudy, jak přívalu by divokého proudy jej zastihly a jemu nad hlavou se hnaly... „Od ní že zrada ta? – Pak lhou i hvězdy jasné, – pak všechno lží, co jen se zove tvorem! Pak zahyň všechno lidstvo černým morem – ať na nebesích i to boží slunko zhasne...“ Rukoma pokryl tvář. – A mráz na líci bledé – Jaromír pokládal to za vytáčku, a mručel: „V také konce slabocha to vede, – pláče jako děcko, kdy mu vezmou hračku.“ – Než bolem zoufalým se Hynek znova budí: „Tys bídný lhář! A na vše, co mi svato – svou drzosť odpykáš a umřeš za to, meč tento najde sobě pravdu ve tvé hrudi!“ – Napadl kordem vůdce – zařinčely zbraně – – A tlupa vůkol – ocelová skála – nehnuta, chmurná, udivena stála za těmi soubojníky, pohlížejíc na ně. Svištěly meče – dvojí chladná čepel zvoní – – tu řadou blesky – rány hučí z lesa, a Hynek potácí se – ruku s mečem kloní – a jako tráva podsečená, klesá... 82 Je dokonáno. Dálkou ozvěna se nesla – vydaly hvozdy ranám ozvuk dutý – dál – výš – a v nebi stanul nepohnutý nad místem truchlivým, kde hlava mladá klesla. – Teď na kořenech stromů leží klidna, tichá, – a nad ní jedle kloní větev hebkouhebkou, jak máť by vztáhla ruku nad kolébkou, a v její koruně to tiše, smutně vzdychá: „Spi, dítě unavené! – Živým jsi kráčel s touživým srdcem pro neznámou dáli, – ten rudý tok ti darmo ňadra nepromáčel, on posvětí tvé jasné ideály!“ – – E: sf; 2004 83
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grund, Bedřich; Svatoň, Vilém; Červinka, Miloš
(Tiskem B. Grunda a V. Svatoně na Král. Vinohradech. Nákladem spisovatelovým.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 83