Proslov.
Ne ctižádosti přelud vede mne,
že ještě jednou dotékám se pera,
bych zobrazil ty doby dojemné,
v nichž rozkoš kyne mládí tisícerá –
též zvěsti nechci básnit tajemné:
než kreslit chci, jak z rána do večera
ten každodenní život nám se jeví,
jak vznikají a mizí jeho zjevy.
Má píseň prostáť, jako šumot vod,
jak polní kvítí, nezhýčkané, prosté,
jež na lukách, jak ptáčat chorovod,
jen rukou boží pěstováno, roste,
ve všední stejné den, jak v boží hod;
jak nehledaný nápěv slavíka,
jenž v šumu jarní bouře zaniká.
Jest proud to, jako bujná bystřice,
jež z jara z hory do údolí pádí
a přes skalisek, prahů tisíce
v šumu, jeku, neustále vadí,
kdy vlnky ku vlnám se tísníce
co ohlas jarého nám pějí mládí:
jen ku předu! jen v boj co proud ten ryzí!
[III]
Vždyť život lidský přec tak rychle mizí!
Má píseň prostáť, jako znění zvonů
z veského kostelíka pod večer,
jež v plání hvězd na nebi milionů
nás unáší do nadpozemských sfér.
Ač v nelíčeném, upřímném zní tónu
a nepyšní se z pestrých cizích per:
jest přece něco nadzemského v ní
co v srdcích všech Vás echem pozazní.
Toť ohlas mládí! Čarovné ty doby,
jež rychle mizí ve hrob nepaměti,
jež vzpomínka si růžnou září zdobí –
ty chci Vám v písni mojí vyprávěti:
Jak mnohé zjevy pokrývají hroby,
jež v štěstí žily, když jsem počal pěti!
Snad slza, kanoucí na vínek svadlý,
posvětí ruce, jež jej na hrob kladly.
[IV]
DÍL I.
[1]
ÚVOD.
Kraji rodný, kraji milovaný,
který vlny Sázaviny zdobí,
pokoj budiž tobě po vše doby!
Závoj, jako z hvězdné záře tkaný,
minulost již halí: radost, žaly,
přečetné i milých lidí hroby,
mnohý sen, tak krásný, ale planý
dávno moje oči oplakaly.
Nad nimi, jak mocné zvonů hrany
vlny časů, mohútné se valí:
nade vším pak čarnou záři lije
s láskou něžnou svatá poesie.
I.
Prostranný dům stojí prostřed vísky –
vesničany vůkol zámek zvaný –
otočen jsa sadem z jedné strany,
v kterémž hrušky, štěpy, švestky, lísky,
lípy, maliny jsou – keř též planý.
Za ním klepával si mlýnec blízký.
Posud zřím tě, kraji, jako ze sna,
jako obraz v stínu šera tkaný:
střechy mechovité, okna těsná.
V dole rybník; husy, kachny, lysky
na něm, jako mládež hrá si plesná.
[3]
Prostřed zahrad domky, výš a výše,
jak by děti sedly ke hrám tiše.
Na dvou stranách údolíčka stráně
s obzorem se zponenáhla pojí;
na nich úrodné jsou nivy, pláně;
za nimi pak temné lesů chvojí
proti větrům stojí ku obraně.
Po hřebenech lesů, bohatýři,
staré buky, roztroušeny stojí,
které ušetřily kruté zbraně.
K východu pak vyhlídka se šíří
jako v otevřené ráje bráně,
kterou oko hledíc, volně hýří
po dědinách, rolích v bujném plesu –
zor až mizí v modrých vlnách lesů.
„Lesy, modré lesy! obraze mé vlasti!
Kolik let již uplynulo světem,
co jsem vámi v rozkoši a slasti
procházel se bezstarostně letem.
Domnívám se slyšet, klest jak chrastí
pod nohama mýma, ba mně zdá se,
že jsem opět oním pacholetem,
které nezná bázně, ani strastí:
s puškou na rameně potlouká se
volně pouští; stane nad propastí
s obdivem se klaníc tvojí kráse!
V noci v bouři – jasné ve pohodě,
za jitra, kdy svítá na východě:
vždy jste krásny, moje modré lesy.
Bouř-li hučí v vaše větve šumné,
zní to, jako dávných bájí plesy,
jak by vlny stříbropěné, dumné,
s řevem bily skalní na útesy.
Táhle hučí – jako lesní rohy –
4
tu jak bolu lkání nesrozumné,
mizíc v hloubi, řev jak divých zvěří.
Na hoře dlím, modré u oblohy,
pode mnou se bílá mlha čeří,
nad kterou ční horský vrchol mnohý
jako ostrov z pěny oceánu,
zelený a tichý v jasném ránu.
Nad mlhama probouzí se zoře,
v dolu mha; tam svítá pouze spoře.
Nad lesy však blankyt svituplný.
Tu se srdce sklání ve pokoře
před tím divem, jehož svět jest plný,
jenž jest bez počátku, s mnoha jmeny,
nemá konce – v změnách nezměněný.“
Tak as dumal v jednospřežném voze
mladý muž, jenž tichým lesem zvolna
ku vísce se blížil. Chvíle sladkobolná
byla to, kdy ztmělé na obloze
chmuř se za večera lehká shání.
Kolem vísky osení se vlní,
po něm vlnky tvoří lehké vání;
záře slunka div že neoslní,
ač již hasne nad lesnatou strání.
Chvíle, kdy se rolník z pole vrací
k odpočinku po lopotné práci,
v ržání koní, bleku ovcí stáda.
Tichne vše a klid se do vsi vkrádá.
Chvíli ještě pes kol statku vyje,
smutný sovy hlas, jak výkřik strachu
v tlukot křepelčin se ještě mísí –
utichá – a velebná noc kryje
hvězdným hávem země čarné rysy –
konejšíc vše v ladné harmonie,
odražen až od lesa a stráně
stichlým dolem zazní: „anděl páně!“
5
Ku vísce vůz jede, ku dvoru.
V bráně otevřené vrátný čeká,
drže jednou rukou závoru,
druhou s hlavy sivé čapku smeká,
vítá pána, vede nahoru,
provázen od milého psa Reka.
Statná postava se náhle blíží:
na rameni pušku vycíděnou,
přese druhé brašnu zavěšenou.
Za čapkou má peří, pod ní vzhlíží
černé oči tváří opálenou,
jasné, jiskrné dvě černé oči,
že se zdá, že blesk z nich na tě skočí.
Spodní tvář mu brada pokrývala
černá tak, jak noc jest v lese blízkém.
Z ní se ústa ráda usmívala:
zda však úsměchem nad jistým ziskem
nebo dobrotou, či zákeřnicky,
nesnadno to uhádnouti vždycky.
Nikdo nepředčil jej v oku bystrém,
na slovo byl vzatým lovců mistrem
Roháč, jako střelec vůkol známý,
myslivec Hanušův, věrný sluha.
Na míle by musel dědinami
nežli soupeře by našel, druha.
Hanuš cestou vyptává se sluhy
na žeň, na stáda a lesy, lovy,
na sousedy, svatby, svoje druhy.
Potom v lenošce si klidně hoví,
pouštěje z úst modré dýmu kruhy.
Roháč vypravuje ale stále:
ten se ženil, ten dal světu vale,
stádo rozmnoženo, zvěře dosti,
boží úroda že hojná jesti,
6
ječmen tak se dávno neurodil –
Mimochodem také slovem hodil
o nevěsty jakés spanilosti.
Mnoho ještě Roháč vypravuje,
tomu onomu že přálo štěstí,
konečně však přece pozoruje,
pán že dosud sice doutník pěstí,
spokojeně na oko též dýmá –
při tom ale hlavu kloní – dřímá.
V sadě ticho, chřástal v louce kosí,
luny svit se třpytí v kapkách rosy.
Hanuš po mnohém se vrací létě,
které prožil, vzdálen svého dvoru.
Osiřev, byl odevzdán své tetě,
pak žil s profesory v dlouhém sporu.
Obého syt, bloudil v šírém světě,
až se, umdlen, vrátil do otčiny,
do rodné své vísky, luhůluhů, borů,
pro blaho své vlasti chtě být činný.
---
To můj popis. Přidám mimochodem,
vtip že obstojný měl, humor zdravý,
že, ač aristokrat osudem či rodem,
vychováním demokrat byl pravý.
Mysli vznešené a laskav k lidu,
nelekal se ohně ani vody,
pln jsa veselého povždy klidu.
Společnost miloval, šumné hody,
jezdil, hrál a tančil v každém kroku,
stár jsa, nota bene třicet roků.
Co nám více třeba v naší době,
která povrchu jen všímá sobě?
7
II.
A dávno slunce do oken již plálo,
kdy Hanuš znáhla probouzel se ze sna,
zřel na slunce, jež z obrazu se smálo,
pak z okna v mlhách údolí zřel lesná,
jak v skvostu jitra, v sadech na půl skrytý,
byl obraz domků v tiché vodě vrytý.
On posnídal, a lehce oblečen,
v myšlenkách lehkých, jak ten letní šat,
přes rámě dvojku přehodiv, šel ven
se do polí a lesů podívat,
Roháčem věrným všude provázen.
Tak prošli dvorem, skrze mladý sad
šli polem k lesu, vzduchem svěžím ranním,
pan Hanuš napřed, vesele Rek za ním.
Na poli živo. Kosy kolem zvoní,
po řadu řád se klasů k zemi kloní,
jež uvázané v snopy mandelují,
pak odvážejí páry bujných koní.
Tak život pravý, zdravý vůkol bují.
Tu na komoni polem jezdec letí
a k panu Hanušovi přímo kluše,
pak skočiv s koně padá do objetí:
„Hanuši!“ k němu zvolal z celé duše.
Je zřít, že přátelství zde triumf světí.
Však Hanuš střízlivěj a trochu suše:
„Aleši!“ zvolal, „vede náhoda tě,
či přátelství, sem ke mně v takém chvatě?“
Pan Aleš s podivením, ano s výtkou
se na přítele svého chvíli díval,
8
co soudit nad otázkou jeho břitkou,
jež schladila jej jako v létě příval.
On něžněji, než skoro nad militkou
vždy nad přátelstvím jejich vzorně bdíval:
což duma šlechetná a nevšední
uprchá, jak se rozum rozední?
Což vzdálení přítele tříleté,
tak krátký u věčnosti celé čas,
přátelství čistý květ snad uhněte,
že nepozná jej přítel dávný zas?
On sníval, vzdálení že stoleté
při shledání zas zbudí starý hlas:
a nyní Hanuš jako s ironií
tak chladně vroucí políbení mijí?
Však chvílku trvaly jen rozpaky,
kdy Hanuš u veselý vypuk smích:
„Tvé Alexeji v čele zámraky
ti sluší, jako jarním luhům sníh!
Že nejsi posud ještě jinaký,
než’s býval před lety, zřím jasně z nich.
tys posud onen snílek, poeta
jenž všude růže vidí, upletá.
Však nemrač se, já upřímně to dím,
a neboj se, vždy stejným k tobě budu.
Nad netečníky hlavou pohodím,
vždyť ve světě jsem našel tolik bludu,
že střízlivostí lépe pochodím.
Nuž nech se obejmout a pojďme již –
a vyprávěj – nu co tak na mne zříš?“
A šli. Alexej v stejném skoro stáří,
byl v mnohém Hanušova protiva.
Zrak jeho palem oním posud září,
jenž růženou vše září odívá.
9
Pan Hanuš, života ač plných tváří,
povaha prudká, rázná, ohnivá,
přec v praktické své, živé povaze,
vždy konal čin po zdravé rozvaze.
Alexej tlumil v prsou sopky žáry,
vřel uvnitř ohněm tichým, ale vroucím,
že na venek ten rozruch nitra jarý
se zdál jen vánkem vesny, tiše dmoucím.
On zvolna plál, však pláním nehasnoucím
jak slunka moc, ta věčně zářivá,
s dobrými zlé vždy stejně ohřívá.
To citu stlumení se zdálo chladem,
či ostýchavostí jen mladíka,
a přec v tom srdci ryzém, vroucím, mladém
pěl lásky bůh, jak v srdci slavíka,
neb Apollo sám vtlačil v jeho čelo
svou pečeť, by se silou lásky skvělo.
Však zádumčivost též v tom byla jistá –
bych nemučil vás, dím: byl bajronista
jak v letech oněch mnozí – ba i nyní
Byrona ze svodu mládeže viní.
Dost o něm. Aleš s přítelem svým kráčí
a příběhy mu vypravuje luzné.
On o růžích mu lásky, o bodláčí
vypráví zkušenosti divné, hrůzné.
O hnutí mocném, jímž se lidstvo třese,
jak před bouří se ohlas hromu nese.
Slov chaos Hanuš proniknout se snaží,
poslouchá s usmíváním jeho žaly
a naděje, jež na světe jej blaží.
On sám se zdál být pevným jako skály,
povznešen, jak děl „lásky nad blamáží“.
A že již nedaleko rodná víska,
děl mimochodem: „A co Tomiliska?
10
Jar šestnáct sotva zřela, když jsem šel
a její sestra, jak jen jmenuje se,
to již jsem při sám Perun zapomněl!“
Tu Aleš dí a hlas se jemu třese:
„Helena, Ilena, Jelena, Lena,
to variace jednoho jsou jmena.“
„Ah tak! já zapomněl, že soused Lany
vždy miloval jen takých podivnůstek.
Však aj! zde nepokojný oř tvůj vraný
a zde jest hraničný přes potok můstek.
Liboli, připijeme na jich zdraví,
či k dýmce volíš zapít vonné kávy?
Však neber za zlé mi, že mluvím tak
dle zdání tvého trochu prosaicky.
Ty víš, že střízlivý jsem míval zrak
a ten chci zachovat si, hochu vždycky.
Mou duši nezakalil žádný mrak
a klidně zřím na celý život lidský:
ni nedůvěru přílišnou, ni víru,
však ve všem zachovat chci moudrou míru.
Mě vábí mnohá tvář ta nachová
a těla zrůst, jež kol se nese lehce,
však Mílek můj má křídla prachová,
jak motýl u květiny stanout nechce.
Tím pel svůj nesetřený zachová,
jenž tak je na tle duše vdechnut křehce,
že jedno hrubé ruky dotknutí
jej na vždy v kalu brodit přinutí.
Já vsadit bojím se na sázku jednu
tu vášeň, již nám v úděl dali bozi,
by na zemi nám předchuť dali Ednu.
A proto nikdy zrak svůj nepozvednu,
bych v dívčí tváři čet, co čtou v ní mnozí:
Já duši hledám v ní jen duše svojí
11
a osud snad mne s pouhým tělem spojí.
Ta lehkost povrchní mi dobře sluší,
jí žádá svět a já se držím světa,
však věř mi drahý na mou milou duši,
já bojím se, že ona poodkvětá
a mysl moje jako s bázní tuší,
že zima již své mrazy do ní metá.
Jak často já se tážu v nočním tichu
s povzdechem: „Ach zda najdu svoji Psychu?“
Tu Aleš objal svého přítele:
„Já vím to! proto jsem tě miloval.
Před chvílí zřel jsem k tobě nesměle,
zda dávný svazek náš jsi zachoval.
Však nyní za slabost se svoji stydím,
že’s lepší mne, jak’s povždy býval, vidím.
Ty přijdeš na obžínky k Laným přec?
Jsi zván co dávný, milený všem host
a já bez tebe nejdu na věnec!“
„No půjdu,“ Hanuš dí: „To zdvořilost
a sama sebou rozumná věc,
již tuláctví mám svého právě dost.
Nuž ať se romantika jinam klidí,
chci člověkem být v spolku druhých lidí.
Též sousedy a staré známosti
se musím naučiti znovu znát,
odložit mládenecké necnosti
co manželství nadějný kandidát.
Nuž ve vší promluveno vážnosti:
já velké plány nosím v hlavě stále
o naší budoucnosti – a tak dále“ –
A svazek přátelský obnoven čile
při sklence vína – –
12
III.
V krajině vlídné, rovina kde malá
kol kolem vrchy, lesy lemována
se přívětivě krajem prostírala,
stávala víska, Jezerem jež zvána.
Na břehu říčky vstříc se usmívala
jak z vody ku hrám družek stoupá panna:
Tak bílé domky na říčky té břehu
se tísnily, jak připraveny k běhu.
A mezi nimi, ponořeny v sadu
jak každý domek přívětivě vísky
se plnuly šeré zdi starého hradu.
Snad upomínal velký rybník blízký,
kde honilo se za letního chladu
divoké ptactvo: kachny, slípky, lysky
tak mnohým teplým milým večerem,
že rovina ta byla jezerem.
Jen množství rybníků a malá řeka
po nádherné hladině vodní zbyla,
jež tichá v létě, z jara prostořeká,
přečasto s šumem z břehů vystoupila,
jakoby jezero, v němž z dávna žila,
zas plnit chtěla mocném ve výlevu
a mstít se lidem v malomocném hněvu.
To pánů Laných bylo sídlo rodné.
Svým jmenem dí, jak v Čechách vísky jiné
že na dně stojí hladiny dřív vodné,
jež víc a více bohužel nám hyne.
U Laných hlučno; pekou, smaží, vaří
a v chlévě, na dvoře a po všem lese
se drůbeži a zvěři špatně daří,
tak že se nářek k nebi od všad nese.
13
V kuchyni hospodyně však se starástará,
jak vyhověti panstva vzácné chuti.
Od ohně jako ozářena hárá
a služebnictvo ku pospěchu nutí.
To řeže, přikládá a škube, párá,
žertuje, překáží a leccos kutí,
takže je hospodyňka v zoufalství:
již toiletty čas – a jedou hosti.
To starší dcera, nyní paní v domě,
neb pán jest vdovcem – Tomiliska vládne;
však ač se dívčina ta drží skromně,
přec neleká se obtížnosti žádné.
Lanýho rod byl asi velmi starý
a chvalně znám již v zemi ode dávna.
Pán nynější byl žvavý, rázný, jarý
a pilnost jeho ve všem neúnavná.
Se sousedy měl neustále sváry
a dobyl vítězství již často slavná
nad nejlepšími v kraji advokáty,
ba poslední snad prosoudil by šaty:
A proto soud jej žádný nezaleká.
Teď pravé rozhodnutí soudu čeká,
zda u lesa kes’ na hranici dřevo
stát nemá v jeho gruntě o sáh v levo.
Již ponenáhlu sjížděli se hosté
buď v ekypáži nebo v bryčce prosté.
Též oba naši od včerejška známí
se v jedné bryčce rázem dostavili.
A jiných pánů hojnost; s nimi dámy:
tak mnohý andílek zde roztomilý,
že muse mé již schází skoro hlas,
by slušně opěvala výbor krás.
14
Na štěstí hodiny již udeřily
co znamení, že k obědu jest čas
a hosté za stoly se usadili
co v také chvíli koná každý z nás.
Pan Hanuš stejným zůstal jako vždycky:
muž hladkých mravů, ve všem obeznalý,
vždy obezřelý, řek bych politický.
Od všech si získal svrchované chvály.
Ba doved být i velmi poetický,
kdy krásná očka aneb duše krásná
jej v závod zvala v nebe lásky jasná.
Však nyní málo okolí si všímá,
cit zimný jakýs v něm se znáhla budí.
Tu zjev se vznesl jeho před očima,
jenž žár, již s pola shaslý v jeho hrudi
podivným rozhřál jemným plamenem,
jak blesk, kdy tryskne jasným pramenem.
Neb Tomiliska vešla jednoduše,
jež právě rozkaz dala poslední
a spokojena byla v hloubi duše,
že před chvílí zvonili k poledni.
Kol pozdravila všechny dobroduše
a polibivši otce, známé dámy,
usedla mezi hosty za jich stolem.
Jak někdy náhoda si hraje s námi
a Mílek jest jí pravým apoštolem:
po jedné, otylý pán s krásnou pleší,
snad bůžka čtveráka to posel pěší,
po druhé straně přítel seděl náš,
pan Aleš – Hanuš jemu vis-a-vis.
15
Pan Aleš zdál se modlit otčenáš,
či hledal v hlavě moudré rozpravy,
či verše kul – což bylo snáz’:
on mlčí, ani slůvka nepraví,
jen usmívá se někdy v rozpaku
a hledí, jak by padal z oblaků.
Konečně přešel tichý Rubikon
a mluví – ale co? as slova tklivá
a tklivý byl též jeho řeči ton.
Až konečně se ptá: „Zda slečna zpívá?“
a v duchu slyšel hlas již jako zvon.
„Nezpívám,“ dí a s úsměvem se dívá.
„Já také ne,“ dí na to poeta –
„Tož můžem zpívat tichá duetta.“
To jediný byl také jeho vtip,
na který v rozpacích se mohl zmoci.
Tu cítil jakés demonické moci
v své hrudi jedem zakalený šíp.
A poněvadž již bylo po desertu,
zmizením konec spáchal tomu žertu.
Pan Hanuš za ním patřil v tichém smíchu
a Tomiliska skoro uražena.
„Odpusťte jemu slečno!“ dí jí v tichu.
„Jest povaha to tklivá rozechvělá,
on nezná přetvářky ni lichou pýchu.“
„Ah tak!“ dí Timiliska udobřena.
A mluví o hudbě a poesii,
též o modě – a při tom kávu pijí.
Zrak ještě jiný za Alešem se díval,
jejž soucit vřelý účastenství zlatil,
že kdyby byl jen tušil, co on skrýval,
on bez prodlení byl by zpět se vrátil.
16
Zrak dívčí, temný, nad postavou jasnou,
v němž život v zřídle čistém divák tuší,
jakoby zrak nad dívčí tváří krásnou
vyléval září svojí světlou duši,
a v pohledu tom ona celá žila.
Zrak ten, jak slunce nad okolím vládnul
a budil jas, kam jen se jednou díval.
Však žádný smělec posud neuhádnul,
co on v své hloubi nevyzpytné skrýval.
To Lenka, sestra Tomilisky byla.
IV.
A tak byl Hanuš zase uveden
zpět v kruhy, kterým v dlouhém oddálení
již napolo se zdál být odcizen.
On odvyknul si zvyklé lenošení
a užitečně živ byl den co den.
Nastala jeseň. Přípravy zas k jaru
se v hospodářství pilné konaly.
V zem uvláčenou k zdánlivému zmaru
zas hospodáři zrno oddali.
Pak země pokryla se rouškou bílou
jakoby rozsypal tam pán bůh peří.
Tu hospodyňka ručkou pilnou, čilou
můž’ stvořit v domě ráj, kdy noc se šeří
a krbu domácího býti Vílou
tou dobrotivou, v kterou duch můj věří,
jíž každý muž vzdá obdiv povinný,
jemužto svátostí klid rodinný.
17
Tak u Hanuše pozdě za večera
tři přátelé seděli o samotě,
v myšlenkách zříce do nočního šera,
kde vichr vířil v okna v divé slotě,
že milo bylo, sedět v teplé síni
a hledět ven, jak šero nebe stíní
a zrůstá v noc, jež v prostoru se vkrádá.
Tu k teplým kamnům přátelé si sedli.
Tak povznáší se v zimě mysl ráda
v útulném, teplém koutku; chvílku nedlí.
Muž mladý seděl Alši k pravé straně.
Ač jinoch téměř, přec byl v tváři vážný
co kmet, jejž sklály kruté času zbraně.
On málo kdy se usmál, jako maně,
jak by byl opustil jej anděl strážný,
ten anděl života našeho štěstí
již na vždy – a on trpkost měl jen nésti.
To Arnold byl.
Ten trojlístek přátelský seděl dnes.
A zadumáni v oheň zřeli snivě,
co venku pod vichřicí sténal les
a Meluzina v krbu vyla divě.
Jim doutník povyhaslý se rtů kles
a minulý rok zjevil se jim živě
jak zimní kraj, přes který vichr svistí,
střásaje žloutnoucí se stromů listí.
Tu Aleš dlouhé ticho náhle zrušil.
„Dnes u tebe jsem hostem, milý Jene.
Mně jest, jakoby žár v mých žilách bušil,
jenž myslí obraz za obrazem žene.
18
Mně jest, jakobych temně nyní tušil,
že štěstí mnou tak dávno vytoužené
již téměř rukou dosáhnouti mohu
a přec že pochybou se rouhám bohu.“
Tu probudil se Hanuš z přemýšlení
a úsměv zkrášlil ušlechtilé tahy.
„Nuž vypravuj mi poeto své snění.
Však napřed věz již příteli můj drahý,
že tajemství tvé neznámo mi není.
Já zajisté ctím vzácné tvoje snahy.
To budiž tobě napřed za útěchu.
A nyní vyprávěj již bez oddechu.“
„Jsem ovšem snílek,“ Aleš odhovořil,
„a znáš mne dobře, i vše moje touhy.
Ty víš, jak často sebe sám jsem mořil,
pro vytoužený ideál – sen pouhý.
Jsem takovým, jakým mně svět ten stvořil,
a nebudu již jiným po ten život dlouhý
či krátký, prchavý, jak motýl plachý,
jenž sčítá žití, křídel za rozmachy.“
„Dnes měl jsem sen. Jak vidění to bylo.
Tys realista. Pro tě význam nemá,
co by se jakous tajnou rouškou krylo.
Pro tebe říše vesmíru jest němá,
pokud jí slovo vědy neodkrylo.
Však duše mohútnýma perutěma
se já prolétám říší neobsáhlou,
nad skutečností žití pouští spráhlou.
V obdivu před lidským se duchem skláním,
jenž pevnou rukou kreslí hvězdám dráhy
a neúnavným věčným namaháním
vše živly krotí v službu svojí snahy,
19
jenž vesmír prolétá jak blesku pláním
v bezednou hloub i světla lesklé prahy,
jenž staví železnice, telegrafy,
pro celou přírodu má paragrafy.
Však básník, dítě fantasie smělé,
jediným rozmachem svých mocných křídel
předstihnuv budoucnosti věky celé
života veškerenstva zbádá zřídel,
nejkrasší hvězdy staví na svém čele –
a vraceje se z nebešťanů sídel,
vám poklady své z veškerého světa
jak štědrý boháč perly v číše metá.
Mně o velké se společnosti zdálo.
V rozsáhlém sále, za pokrytým stolem
se vážné jednání as odbývalo
a množství známých sedělo tam kolem,
již milí mně – ač není jich již více.
Jak za živa, tak jasné měli líce.
I tvého otce jsem zřel vedle máti.
Ostatní hosté z mysli se mi tratí.
Jen Lenku jsem zřel naproti mně sedět
a s upjatostí na matku svou hledět,
jež rozprávku as důležitou vedla.
A tvář má jakýms’ nepokojem bledla.
Můj nepokoj se zmáhal víc a více,
kdy ona s úsměvem tu na mně vzhlédla
tak bílá, lahodná, jak holubice
a vstavši, ruku přes stůl podávala.
Já s unešením vzhůru zíral na ni,
má pravice se marně namáhala
uchopit jejich útlých bílých dlaní.
Postava její průhlednou se stala,
jak asi nebe bývá za svítání,
20
pomalu, jako kouzlem ztrácela se,
obrysy bledly, netratíce v kráse.
S upřímným úžasem zřím za postavou
jak z místa svého mizí a se tratí
svou tváří lahodnou a usměvavou
jak by se chtěla se mnou rozžehnati –
až zcela zmizela v prostoru tmavou.
Já červánky zřel do oken mi pláti
a prázdné místo, kde dřív Lenka stála,
záplava nebe rudá zaujala."
Tu Arnold, nejmladší z nich, pravil zvolna:
„Já nejsem poeta, však poetů se vážím,
však přede vším se člověk být snažím.
Nač jitřit rány, místa duše bolná
a oddávat se v snění čarokruhy,
jež k sobě vábí, jako lesklé hvězdné pruhy
za jasné, letní noci po nebi se pnoucí?
Nač toužit do těch výšin nedostižných jasů
a dusit v prsou touhu žití vroucí
a přehlušovat naschvál oněch hlasů,
jež k životu se hlásí – a to právem?
Duch zdravý můž jen bydlet v těle zdravém
a radovat se plně z požitků té země,
jíž náleží až těla do skonání.
Nač tedy ono marné namahání,
chtít porozumět citům, jež se hlásí temně,
tak beztvárné, jak výpary ze stínů říše,
a otravují dechem, pochybou jenž dýše,
každinký jarý pohyb na tom světě?
Ten krátký život v kvapném jeho letě
má bez toho v zápětí mnohou nudu –
Nač světobolem, přišlým od západu,
jenž hubí energii, vůli, sílu mladu
jinochů našich – zvětšovat si trudů?
21
Neujdu tomu, čím po smrti budu,
však na zemi chci býti tím čím jsem
ve plném smyslu slova: člověkem!
Ne loutkou, která jako slabé proutí
se klátí pochybou, neb žalem rmoutí.
Chci tvorem být, jenž vůlí, činem svět proniká,
a ač i umírá – přec v smrti nezaniká!“
„Výborně!“ Hanuš děl – „Arnolde sláva!
Tys pronesl zde slova mužná, zdravá.“
„Já náhled tvůj jen s pola, Jene, sdílím,“
odtušil snivým hlasem Aleš zas.
Snad chybuji, že promarňuji čas,
tím sněním, jak to nazýváte as –
že za přízrakem nedostižným pílím
a že se vyhýbám rozkošným žití chvílím.
Já jinak živ být ani neumím
a pro to nepatřím snad mezi vás.
To jenom dobře, příliš dobře vím,
že za ty sny, jež obraznost mi splétá,
bych s radostí dal vše poklady světa.
Ba věřím, že to, co od nepaměti
si jednou vykouzlil duch člověčenstva smělý,
víc beze stopy v prázdno nezaletí,
brž zde, neb jinde jednou v skutečnost se vtělí.“
„A přec! hle z jakých náhod to se spřádá,
co nazýváme lidským životem!
Toť přec jen nepřehledná skutků řada
a my z nich vidíme jen onen lem,
jenž jako ve světle se slunce jeví –
jak světla tvar, ať neživý , či živý.
My patříme naň vlastním názorem,
jak mění se a střídá proud ten divý,
však o původu jeho nikdo neví.
22
Logika života! aj dvojostrý to meč,
jenž ruku neobratnou snadno raní,
však i když vítěznou podniknul seč
i vítěze přemůže toutéž zbraní,
gordický přetna úzel života.“
Tak Arnold opáčil a končil řeč.
„Však život přec jen dále kolotá
ať jednotlivci mrou!“ dí Aleš s ohněm v oku.
„Co zbylo by nám, vytrhnouce z celku
ten život jednotlivce – kapku z veletoku?
Jen houba po rozkoši, po výdělku!
Jen pohleď na tu velikánů řadu
a projdi světodějů věčné listy:
zda nejsou jako proudy vodopádu,
jež u pramene svého sice čisty –
dál kalné bouří, krvavé též místy,
již nesou kmeny vyrvané i písek kalný,
přeskvostnou perlu – též i balvan valný –
zničené štěstí – mrtvoly – vše v spěchu
vždy dále, dále – až do oceánů –
však –“
„Totéž tvrdím já,“ děl Arnold na to.
„Ba žádný netušil z nás v žití ránu,
byť počátek měl jako pramen čistý,
zda žití proud mu bláto dá, neb zlato!
Jen konec všech nás nepochybně jistý.
Ba věř mi hochu: světa děje celé
jsou babylonský zmatek, bez účele.“
„Již ustaň Arnolde! Pak tvor, jenž myslí,
nech v zoufání se ponoří a zhyne.
Duch světa nedá obmezit se čísly,
on bez mezí věčností volně plyne.
Jen ten, jenž nedotkne se země prachu,
23
jenž povýšen nad kal a vášní rmut,
ten vzhůru vlétne čist a nedotknut,
zíraje věčnosti vstříc bez strachu,
minulost lidstva přehlížeje jasným okem,
jež věků aeony se proudí veletokem.“
„Toť pouhá theorie,“ Hanuš odhovořil.
„Ba po tisíce let již lidský duch se mořil,
by zbádal záhady ty věčné.
Systemy na systemy filosof nám staví:
však ať si každý sám vybere system pravý.
To vše jsou pokusy jen nekonečné
chtít změřit šíré moře lžicí malou!
My nepoznáme pravdu dokonalou
jen pokud zrcadlí se v naší duši.
Ten obraz však, jejž ona v sobě tuší,
se k pravdě má as tak, jako vody kapka jedna
k velebné kráse moře nepřehledna!“
„Což, milý Jene,“ Arnold na to vece,
„co já mám říci? Bez domova, vlasti
a neokusiv nikdy rodinných těch slastí,
jež mladí jediné nám sladí přece?
Bez otce, matky, postrkován světem,
mám pochybu, že jsem byl nemluvnětem.
Neb vyrost jsem, jak rostou v lese stromy,
jež bouře odchovaly svými hromy.
Ký div, že za úkory toho světa
mě pomsty myšlenka trápila kletá?
Tak osudné já přišed na rozcestí
jsem zkoušet chtěl co hřích, co právo jesti,
a vynutiti nebi, co nám skoupě skrývá:
zda za tím jeho modrem onen nepřebývá,
jejž slepý lidé zovou otcem, bohem –
Vždyť pochyboval jsem o mnohém –
Tu děvče potkal jsem – zda k svému štěstí?
24
Byl andílek to tělem, s srdcem holubičím.
I pravil jsem si: dívku tuto zničím!
Však jeli bůh, pak zachrání ji lehce –
Však proč můj ret to „dále“ vyznat nechce?
Ta, již jsem zničit v rozmaru chtěl divém,
mě naučila znáti žití cenu:
ji zbožňuji co milovanou ženu.
já obdivuju v snažení ji tklivém,
kdy nemluvněti dává pramen žití.
Já poznal to, co v celém živobytí
mně bylo neznámo – a věru k smíchu:
tož lásku – bázeň o Marii moji –
Já často probouzím se v nepokoji
a ohlížím se s bázní v nočním tichu
a nad ženou se spící skláním tiše,
zda živa jest – a ona klidně dýše.
Tak před tou ženou pokořen jsem v pýše,
že ptávám se, zda bůh své anděly nám ssýlá,
že vše mé hříšné snahy v dobré obrátila.
Tak i ten život – třeba malicherný
se zdá již tomu, který všechno zkusil,
jenž ví, že je to hltoun bezeměrný,
jenž miliony v náruči svém zdusil;
že štěstí naše: jedna noc to herny,
kde ztráta získá, výhra prohrává,
až usmrtí nás hra ta krvavá;
jenž vše to zkusil, který dobře ví,
že říše mocné klesly se své výše
jak svadlý list, jenž sotva objeví
zda z růže trhán, aneb ze cypříše: –
přec pocítí jakési úlevy,
kdy na blízku na srdci milém dýše,
jež samotu, v níž život jest jen břémě,
nás ručkou něžnou snášet učí jemně.
25
Po městech zbořených jsem druhdy chodil,
v nichž živý kypěl jednou lidu tlum,
po zříceninách v půlnoci mne vodil
anděla křídel nepoznaný šum,
v ta místa, kde se tyran v krvi brodil,
kde zvítězilo zvíře, klesl um:
a přec! kde zdánlivě i svatost mřela,
jak na prázdno jen vymrštěná střela,
kde vše je tiché, porobené, bídné,
i v koutě nejbídnějším neustává
se vznášet k slunci v poušti bezelidné
zář něžná, jako z pláče usedavá
se vznáší rysy dívčí tváře klidné.
Ta zašlou krásu, slávu oplakává;
„vše v světě vstává, září – pak se kácí
ve časů proud – z nejž nic se nenavrací!“
Aleš.
A přec vám volá hlas, jenž není lhář:
„Jest věčné něco, nepohnuté, krásné,
jak nejkrásnější stvořena kdy tvář,
jež vznáší stále klidné se a jasné
před námi výš a výš, až v slunce zář:
toť ideál, jenž nikdy neuhasne
ve prsou lidstva, které za ním pílí
v naději – plno neúmorné síly.
Snad člověk nad bahnem jen bublina
se svými idealy shasíná?
Jest vojínem zde člověk v žití časném,
jenž na stráž postaven v přetěžké zbroji,
by po smrti se zastkvěl v hávu jasném
povolán k jinému, těžšímu boji?
Snad bez účele žijeme a hasnem
a v stálém umíráme nepokoji,
bez naděje, že krunýř těžký složí
s nás v lepším životě kdes ruka boží?“
26
Arnold.
Proč vůbec žijem? A když žijeme,
zda jsme zde na světě přec něco platni?
My jíme, spíme, dýšem, pijeme,
smějem se, pláčem – chvíle do ostatní.
Však zda svůj osud sami vineme?
Pak věru jsme to všichni tkalci špatní!
Však jiná otázka: zda žijem darmo?
Co život jest? Než k nesnesení jarmo,
jež pro to většina jen lidí nese,
že neví, jak si od něj pomoci,
že před neznámým něčím jen se třese,
jak před tyranem klečí otroci,
neb cestující před lupiči v lese,
kdy nemohou se zbavit přemoci.
Vždyť každý člověk ždá si život věčný
a přec, když mře, je málo kdo z nich vděčný.
A jiný, jenž by rád se žití zbavil,
jemuž se zdá být pouhým břemenem,
přec nerad by se na onen svět stavil
s kol krku zavěšeným řemenem,
či s jedem – který žaludek nestrávil,
s rozbitým kulí – hlavy temenem,
či s srdcem, krkem ve dví – a tak dále,
jak v modě nyní, světu dávat vale.
Hanuš.
To proud jest, který nikdo nevyhloubá,
neb kol nás kypí, nese nás a šumí,
jest tvůrce náš a jest též naše zhouba.
On na čas naplní nás citem dumy,
až domýšlivý dost se nevychloubá,
že nejlépe on tomu porozumí:
však když jsou prsa jeho pýchy plna,
tu pohltí jej jedna proudu vlna.
27
Ty otázky si čilý lidský duch
již po tisíce let, co vzdušné hrady staví,
on ptá se všehomíra, jehož ruch
je v propast věčnosti odnáší jako vánek hravý.
Nižádná odpověď nám nezazněla
z té propasti, jíž nevidíme ke dnu,
byť lidský duch až k nebi zvednul čela,
přec nerozluští z hádanek těch jednu.
Zvlášť v našem století, jež o všem pochybuje,
jehožto skepsis tak daleko sahá,
že téměř vlastní jsoucnost uznat váhá,
ač bystrým duchem všehomírem pluje,
po poznání se žena lesklou drahou
jak Lucifer, chtě strhnout smělou rukou
tu zář, jež Promethea slávou jest i mukou.
On sochu Memfickou chce zříti nezastřenou,
svou nesmrtelnou snahu zosobněnou,
v postavě krásy poznati ji nahou.
Zda jako v oné starověké báji
blesk smělce před odkrytím pravdy zdrtí?
Zda to, co za živa nám smyslů rouška tají,
se v kráse nezhalené zjeví lidem v smrti?
Arnold.
Zde tam jsme zase, kde jsme započali.
Jsme děti doby své, nuž plujme nad ní,
již orůženi září, v niž se nebe halí,
co doly v tmu se hrouží, vichry dují zrádní.
Nech bázlivec se chytá modly v strachu
ve víře, v povodni že neutone,
nech jiným posměchem jest žití bezúhonné
a v požitku se denním válí v blátě,
po slávě touží marné neb po zlatě:
my, v předsvitu již pohroužení nachu,
bez bázně hleďme propasti té ke dnu,
28
jež u nohou se našich otevírá:
my mějme myšlenku a víru jednu!
Tu slibme, přátelé, jak na ostatky svaté
dochovat věrně dětem jedenkráte,
myšlenku lásky, jež se rozprostírá
jak velký svatý kruh kol trpícího lidu,
v ní obsaženo vše, ta skončí jeho bídu:
to jeden buď náš zákon, jedna víra!
V ní rovnost, bratrství – jak prapor letí v mračna,
který by ráda strhla v bláto podlost lačná:
za praporem tím v před! ve bouře blesky
a neuhněme bratří z závratné té stezky:
vždyť vede k zdroji světla nad propasti bezdné,
z mrákoty pekel – v lásky věčné říše hvězdné." –
A z oka zroseného slib ten čet druh druhu.
I dleli obejmuti ve přátelském kruhu.
**
*
To divná byla doba v ony časy,
boj o dědictví ducha neblahý
a zároveň též svatý, plný spásy,
jenž nezměrné měl pro svět dosahy
a posud šíří po Evropě jasy.
Mním onen zápas, plný odvahy,
jenž ve Francii zničil robství samé,
jejž velkou revolucí nazýváme.
I po Slovanstvu rozbřesklo se všudy.
Jak tma prchaly před tou září bludy.
A zář tu hlouček vyvolenců chová
a neúnavně šíří v lid svůj chudý,
jej kříse jmenem posvátného slova.
29
A ejhle! mocí boží div se stal,
že Čech, domněle mrtvý – z rakve vstal!
Taková byla doba v naší vlasti,
kdy nový rok do hrobu uložili.
Též masopust se vrátil rozpustilý,
však netušil, že tančí nad propastí,
neb popelec již zlatil české hory
jak jitra první blesk, svobody zlatem
a na čele psal všem: memento mori,
neb po něm přiletěla vesna s chvatem,
ta vesna, jakých posud málo bylo
a s příštím jejím vše se proměnilo.
30
DÍL II.
[31]
1848.
[32]
I.
Jak z jara náhle teplý vítr vlahý
sníh na horách a v lesích rozhřívá,
že z břehů překypují vodní dráhy
a divný jakýs šumot zaznívá
přes lesy, hory, roviny a svahy,
jakoby síla tvůrčí, ohnivá,
jež před aeony věků shnětla zemi,
vanula v hluku stromů haluzemi –
Tajemný, nevyzpytný hýbe ruch
veškerou pode sluncem přírodou,
že nestačí nám téměř ani sluch,
by zvuky pojal, jež se kolem dmou:
jakoby otřásal se vešken vzduch
a sdílel rozkoš, jíž se prsa dmou
té matce zemi, že tak slavně zvučí
co pupen na proutku vstříc jaru pučí.
Takové šumy nově zkvětlou vesnou
nad ledem Evropy jak bouře táhly,
ty šumy národů, jež bouří děsnou
jsou těm, již na svatá jim práva sáhli,
[33]
až v řevu jejím trůny ve prach klesnou,
jak stromy kácí k zemi orkán náhlý:
neb vůle národů jest vůlí boží,
kdy na váhadlo světa meč svůj vloží.
Kdy ve Francii království v nic kleslo
a Filip Louis korunu s hlavy sňal,
tu, jak by Evropě tím dano heslo,
jediný požár po všech vlastech vzplál.
Červené strašidlo se z hrobu vzneslo,
jež Bonaparte děl, že zažehnal:
Červená, bílá kokarda a píka
a v ústech křik: Ať žije republika!
To Francie dědictví osudné,
děsilo strašidlo jak obludné,
jež v noci pije krev,
jak upíra prý divý noční zjev,
jenž předčasně se musel ve hrob klást.
To zaplatila krví každá vlast,
neb jeden rozmach lidu zničil v chvatu
půlvěké dílo pánů byrokratů.
Též u nás zaznělo, jak bouř když vstává:
Náš milý Ferdinand, král dobrotivý,
navrátil Čechům stará jejich práva.
Tu zřít jste měli drazí, boží divy!
jak zajásali robotníci: Sláva!
Lid, jak by zkusit chtěl, zda v skutku živý,
tancoval jako medvěd s kožichem,
jak by měl hlavu spitou pod víchem.
A jaká radost: Francové, dřív páni
a biřicové, mušketýr a vrátný,
a jak jen slouli všichni tulipáni,
již hnětli, odírali lid náš statný,
34
ti všichni měli býti vylupáni,
neb od nynějška měl být zákon platný,
před kterým nebyl poddaný, ni páni:
pán jako sedlák, platil-li jen daní.
„Robota zrušena, ba na mou duši!“
tak mnohý tatík volal, tiskna děti
a ženu k prsoum – „natáhněte uši!
vy volni jste a ne jen pouhé smetí,
jež pod kočáry pánů dobře sluší.“
Ta zvěst od chýše k chýši letí
s modlitbou za dobrého krále pána,
jehožto čest buď na vždy požehnána.
Však mnohý povážlivý hlavou třese
a bojí se a s nedůvěrou hledí:
„Kdo ví, co budoucnost nám nepřinese.
Vždyť po vždy páni jenom po tom sledí,
by vzali zas co dali! Ostřezte se!
Však oni sami jenom dobře vědí,
kdy mají povolit – to jen, že musí!
Že Francie se bojí – povolají – Rusy.“
Neb co se jedněm příliš mnoho zdálo,
již svobodných se báli národů,
to naopak zas druhým bylo málo;
neb mnohý myslil se tu svobodu
co pravý ráj, v němž nic se nedělalo,
v němž každý nebeskou měl lahodu:
dle vůle jinému směl natřít záda,
jejž za to ještě živit měla vláda.
Zřízení v naší Praze Svornosti.
To měl být vyvolený strážců sbor,
jenž nad občanskou měl bdít volností,
35
nic nedopustit vlasti na úkor.
Též ovšem nutné okoličnosti,
jež s sebou nese politický spor,
nám českého zbudily Lafayetta
ve vůdci Svornostů, na podiv světa.
Tak velký panoval po Praze zmatek,
že nikdo nevěděl, co vlastně chce,
a každý chtěl přec světit samý svátek.
Sám pán bůh vymalován v čepičce
jak noční, na Prahu zří s nebes vrátek
a z okna trojhranného takto rce:
„Ba jestli rozumím já tomu žertu,
chci na místě se sám odevzdat čertu!“
A na venku byl teprv Babylon.
Tam národní zřízena obrana
a neptejte se, jaký to byl shon,
kdy prvně ve zbraň byla svolána.
Veliký rozhoupán na návsi zvon,
by lidem zvěstoval již od rána,
že nastal velký konstituční den:
a pro to přijdiž každý ozbrojen!
A bylo podivné to ozbrojení:
ten v ruce okovaný nesl cep,
ten starý palaš držel bez řemení,
ten kyj, v němž natlučen byl hřeb na hřeb,
a onen zbroj – pro kterou jmena není.
Zas onen nesl flintu – starý střep,
z kterého nebezpečno vystřelit –
a podobně byl ozbrojen ten lid.
Ten s kosou, jako polský kosinýř
hrdinsky kráčel – jako jde za rosy
36
poctivý sekáč kosit luční pýř –
o jedné botě ten – a onen bosý.
A za nimi se táhla v dél a šíř
z vesnice mládež, hučíc jako vosy.
Však jistá část jich měla helebardy:
ti hrdě zvali se: národní gardy.
Pak ženy za nimi vždy ovšem táhly,
jak kometa na nebi ohon vleče
zlověstný, ohnivý a neobsáhlý.
Ty mřely z úzkosti, že krev již teče,
a proto táty, synky zapřisáhly,
by moudře prchli z nejpřednější seče:
tak napřed garda byla připravena,
že v boji vezme nohy na ramena.
An svobody jim nikdo neupíral,
tak zatím v míru stály pušek kolby.
Však za to v hospodách se zástup sbíral,
v němž pro svobodu lítávaly holby.
To velmi rád měl hostinský pan Cmíral,
řka: „že to zkoušejí se nové volby.“
A po každé když holba v hlavu letí,
že mladá konstituce křest svůj světí.
Však ve Frankfurtě sněmík německý,
„parlament“ zvaný, jako mudrc seděl
a skoro jako paša turecký
i české Slovany tam dostat hleděl.
Náš Palacký však Čechy za všecky,
jak známo, tehdy rázně odpověděl:
„My nepatříme do německé říše!“
(je na to píseň: Šuselka nám píše.)
A Parlamentu jako na protivu
povolán slovanský sjezd do Prahy.
37
Tu český lev zas počal ježit hřívu
po staletích po prvé na vrahy,
a svět zřel ideu slovenskou živu
radostně hlásat plnou odvahy:
„My bratři od Balkánu po Šumavu,
zbožňujem jednu matku: svatou Slávu.“
Vše dobrý konec mohlo ještě vzíti.
Již řádné volby jsou k sněmu.
V národě, nové jako živobytí
se k vývoji chystalo pokojnému,
když mladí nedočkavci míru syti,
předčasným ohněm zvrátili vše k zlému.
Nastaly známé Svatodušní svátky
pro národ osudné a smutné zmatky.
II.
Jako vykouzlena vystupuje Praha
z ranních řeky mlh – sen čarůplný.
Slunce vyšlo; paprsk jeho chvíli váhá –
pohleď jen: matka naše drahá.
U nohou ji hrají Vltaviny vlny,
královský hrad bílý nade městem trůní,
Petřín zadumaný kyne jarní vůní –
Libušino sídlo, Vyšehrad náš tvrdý,
ještě stojí nad pověstnou kněžny tůní,
jako slavných otců zlatý prestol hrdý.
Vše se leskne, třpytí ranním na výsluní –
kde však triumfů jest na sta, neli více,
kde jest diadem, jenž krášlil tvoje líce,
matko osiřelá, královno ty padlá,
jež jsi panovala nad obzorem světa?
38
Koruna jak růže nevěstina svadlá
spadla v prach a místo ní se trní vplétá,
místo jasu slávy – temnost dlouholetá.
Mlha modravá, jež nad vodou se nesla,
poháněna slunkem – jako závoj bílý,
ponenáhlu zcela ke hladině klesla,
šat jak z údů lepých čarokrásné Víly.
Po ulicích se tu šiřil šumot žvavý,
ne jak jindy každodenně bývá hravý,
kdy se na trh klidně obyvatel beře,
ale horečný šum, v den jak bitvy dravý,
před bouří kdy úzkostlivě zamykají dvéře.
Pustyť ulice; jen málo kdy se kdosi
z úkrytu ven bezpečného poodváží.
Každou chvíli chodec na předměty vráží,
které pohozeny náhody jak losy,
ulice po šíři celé přepažují:
nábytek rozličný, stoly, sesle, truhly,
ohněm na polo změněné v černé uhly,
postele, piana hradbu naplňují.
Uvnitř sudy, drobným pískem nasypány,
aneb dlažbou, vytrhanou po ulici,
chránit měly zvenčí bojující,
srážet první nával, kulí zhoubné rány.
Mnohý toilettní skvost z pokoje dámy,
který krášlíval as ženy útvar lepý,
pohozen zde mezi bezcennými střepy:
obraz života denního velké dramy.
Na ten způsob, nakupena jako hora
trčela ta hradba do ulice pusté;
na temeni jejím, připjat k žerdi tlusté
prapor vytýčen a na něm trikolora.
39
Po všech ulicích staveny také hrady,
lid je nazýval jak jinde: barikády.
Ta o které mluvím u Konviktu stála,
tak vysoká, že se nedobytnou zdála.
Uvnitř živo, pestré mihají se zbraně, kroje,
jaké nevídány nikdy za pokoje.
Ano ženy, oděny v šat mužský také,
s rozpuštěným vlasem, zbroji všelijaké,
místo šperků, k zavěšení zbraní sponky,
bojovaly s muži jako Amazonky.
Bylo ticho. Taký krátký oddech v bouři
někdy po hukotu hromů kyne náhle.
Pak se oblohou blesk délky neobsáhlé,
jako jasný meč, z nějž rudá krev se kouří,
okamihem provine. A za ním s třeskem,
s praskotem, jak kdy se klenba nebes lomí,
ode pólu v pól zahučí mocné hromy,
chorál varhan obrovských jak nad nebeskem.
Taký oddech nastal právě v barikádě;
sledy boje, pokud rychlost času stačí,
odstraněny na ručest a vše se tlačí
do domu, jenž vedle, velké ku poradě,
Útok odražen a padlí odnešeni,
pouze stráže na svých místech zbyly.
Na důkaz, že posud ukončen boj není,
z dálky temně bubny vojska rachotily;
v hluk ten stále slyšno na vše zvony bití,
nad Prahou pak hukot děl, jak hromobití.
40
Na domě, jenž rohem chránil barikádu,
(do kterého odešli teď na poradu,)
na střeše, kde jenom kousek místa bylo:
množství drotárů se kolem uhostilo.
Nádoby držely naplněné vodou
k tomu cíli, kdyby puma padla,
aby chránili dům před nehodou.
Jiní křičeli, že mají umývadla
plna oleje vroucího, která zvrátí
na vojsko, snad chtící na dům šturmem hnáti.
V domě pestrý dav; teď jídlo přinešeno;
studenti, dělníci, rozličných tam lidí,
náhoda jak koho do hromady svedla,
vše jest mezi sebou pestře pomíšeno.
Ti tam rokují – ti zbraně svoje cídí,
jiná část si za stůl k odpočinku sedla.
V ústraní jsou pro raněné místa,
kde jim ruka něžná ulevení chystá.
Dále náčelníci přijímají zprávy,
kam se ku vítězství chýlí boj ten dravý.
Mezi nimi vůdce a náš známý starý
Arnold vynikal, jak sokol jarý.
Jak jest změněn! jindy ponurá tvář jeho,
výrazu nabyla jistě vznešeného!
Nadšení posvátného lze číst zřejmě na ní,
při tom odvahu a smrti pohrdání.
Oděn jako druzí: blusa modrá temně
přepásána pásem s dvěma pistolema;
jiného odznaku vůdcovského nemá;
poděbradku se lvem, znakem české země,
ovšem na hlavě s kokardou trojbarevnou.
41
Právě přišel posel k němu s velkým chvatem
potřísněn, kryt prachem, s rozedraným šatem.
List čte Arnold; diví se; pak s tváří hněvnou
odhodiv jej stranou, hledí zadumaný –
an tu v buben bití – k novému znak boji,
v řinkot zbraní rozličných se pojí.
Z domu spěchá k barikádě ves dav branný.
Arnold vzchopil se a z ticha zahovořil:
„Marnéť tedy vše! ve pomoc doufat marné,
předčasnéť národa vzplanutí to žárné –
neuprosný osud, jenž nás posud mořil,
zvítězil – my hyneme zde darmo.
Jakby jinak! zvyklý na staleté jarmo
lid náš bázliv, potácí se v spaní –
usne zas, jak bídák klesá za svítání.
Venkov nepřispěje, gardy rozehnány,
Praha neodvrátí sama zhoubné rány.
Veta po naději! Zda však zoři ranní,
které nad námi se celým nebem klíčí,
bouře krvavá též na vše časy zničí?
Ne! Nech zhyneme! však z našich mrtvol vstane
svobody květ jednou –“
„Kéž se stane, Pane!“
Hlas tu dívčí, mírný, ale plný víry
za ním ozval se, co zvonku ohlas čírý.
Ohledl se překvapen a s tváře mraky
zahnaly mu z náhla Mariiny zraky.
Mlčky podal ruku té, jež před ním stála
mírna, ale odhodlána na vše.
Cestu v budoucnost mu žena ukázala –
Vyšli, stiskem ruky sobě s bohem davše.
42
Hradba obsazena, připravena k boji.
Na vrcholi pod praporem Arnold stojí,
patře do ulice, kde se vojsko šíří,
bubny rachotí a bodáky se blyští,
z předu dělo – za ním statní granatýři.
Však tu jiný průvod spěchá po bojišti:
dáma – matka mladá ulicí tam kráčí
k ustrašeným prsoum tisknouc malé děcko –
tak že průvodkyně obě sotva stačí.
Nevidí než nemluvně, jež pro ni všecko
na světě, jež pěstí láskou bezeměrnou,
nemá pro ty hledu, jež ji doprovází: –
a tu náhle vidí barikádu černou
před sebou jak nepřístupnou trčet hrázi.
Nazpět nemožno a jak se dostat k předu?
Arnold, spatřiv dole státi matku bledu,
třesoucí se, nevědoucí sobě rady,
volá: „Nebojte se paní u nás zrady!“
A hned sstoupiv dolů, béře děcko matce –
děcko, u prsou jak dřímající sladce –
podává je druhu, který výše stojí,
ten pak třetímu, až prosto nebezpečí.
Za ním matka spěchá v stálém nepokoji,
ale vděčna, svůj ač nejeví dík řečí.
V patách za ní kráčí průvodkyně obě,
dvorně ozbrojenci provázeny,
kteří s pohnutím zří na ubohé ženy.
Teprv za hradbou oddechly trochu sobě.
43
Dělo zahřmělo a bitka započala,
kosa smrti jako trávu lidi žala.
Obklíčena hradba vojskem v polokruhu
půlvěncem jak ohněm, jenž vždy úže
svíral obrance jak v žhavém kruhu.
Střely vyrývaly z řady mnohé muže.
Viděli jste bouři na horách? Jak mračna
z propasti se ku temeni hory derou,
vrou a kypí, o závod se s vichrem perou,
dosáhnouc až vrchol, část jich značná
prudkým větrem zklána, nazpět padá,
vře a klokotá a kypí, až pak znovu
vzhůru žene k cíli z bezedného rovu.
V oblaky se znovu sráží mlha, šiky skládá
až dosáhne cíle: ač ji vichor sráží –
přesmekne se přes hřeben – a střemhlav letí
jako v plesu přes horu, an nic jí nepřekáží –
načež s větrem spěchá k hoře druhé, třetí.
Taktéž barikáda, jako ona hora
útočníky nazpět do hlubiny metla:
vstala posléz opět volna, plna hrůzy,
báječná jak hlava divoké Medusy:
na hřebeně jejím trikolora
červánek jak v záři příšerného světla.
Po stranách a výše vzhůru oblak sírný,
čpavý, opojný se nade domy vznášel,
až konečně průchod nad ulicí našel,
načež prosmeknul se paprsk slunce mírný,
osvěcuje raněné i padlé na bojišti.
Zbraně pohozené v spoustě té se blyští.
Krátký oddech.
Arnold prohlíží své šiky,
postrádá tak mnohé statné bojovníky.
44
Ví, že sečteny jsou míru okamžiky.
Proto sestoupiv do bojovníků kruhu
k tázavým tak vece zrakům svojich druhů:
„Děkuji vám! spaseni jsme pro tu chvíli –
ale ne na dlouho. Vyšlo slunce sice –
proto, abychom je více nespatřili.
Obětí již drahých padlo na tisíce,
na tisíce snad jich padne zítra ještě –
v dny budoucí – až se vše v svou kolej vrátí.
Slunce východ zřeli jsme tak přespanilý,
ale vyšly mraky, bouře divé, deště,
v nichž se záhy svobody zář zlatá ztratí.
Venkov pokořen – z něj nekyne již spása;
my jsme osaměli jako na ostrově
v prostřed povodně, jež kolem zhoubou jásá:
chvíle jen a zhynem v žaláři – neb v rově.
Volte sami, co nám dále činit zbývá!“
Umlknul a do kola se zvolna dívá
na ty tváře v davu rozličného lidu:
toho bída hnala z rodinného klidu –
toho láska zhrzená – či děva lepá –
popud temný toho – pomsty žádost slepá –
chtivost lupu – vášeň, horká touha boje
v život divoký a nepokoje.
Čistá nadšenost pro volnost čarokrásnou
jinému jak bleskem v duši povytryskla,
tak že zamiloval postavu tu jasnou:
ona v oči krev mu, zbraň do ruky vtiskla;
zapomněl na otce, matku, život mladý –
viděl ji – jen ji – na rumech barikády!
Darmo odpovědi ale od nich čeká,
na kterou se těší, které se i leká.
45
Mlčí všichni, jedni k zemi hledí z tuha,
jiný pátrá kradmo v tváři svého druha,
zdali rozhodné as slovo nevysloví.
Pozdě k rozvahám však; neb již bubny víří.
Dělo zahřmělo a nastal útok nový;
jako zeď jdou k předu statní granatýři.
Znova rozpoutána boje dravá zloba:
rána rány, blesk a střela střelu stihá;
již se bodáků les nade hradbou mihá –
dolů kloní – rozhodná se blíží doba.
Hradba proražena, jako pevná hráze,
která dlouho nad povodní vítězila,
až se provalila zhoubná živlu síla.
Každý krok přichází vítězům však draze!
Darmo ale každý jako lev se brání,
darmo se střech chrlí vřelou vodu:
marnéť obránců jest namáhání;
nezadržíť vojsko u pochodu.
Arnold nezraněn a nesa trikoloru,
jako kapitán stál na tonoucím voru
podle Marie –
Tu se sklání smrtonosné pušky ústí
proti němu z blízka. Mar’je ale skokem
v stranu onu letí – pozdě – puška spustí –
žena klesá k zemi s prostřeleným bokem.
Arnold napaden sám z druhé strany,
darmo odrážet se snaží prudké rány.
Nejbližšího stihlo jeho dlouhé kopí,
jiné šavlí sklál, – tu švihla jasná střela
strhnouc jemu čapku s vysokého čela –
zároveň pak v prsa se mu bodák topí –
46
Barikáda klesla – vše se halí v kouři –
přes mrtvoly padlých bitva dále bouří.
Nastala již noc a v jejím temném lůně
mračno vyvstalo a v něm je bouře skryta.
Časem blesku záplava se vznesla obrovitá,
časem hrom rachotil – ze hluboka duně.
Noc jak poselkyně smrti město hlídá,
v kterém posud zuří boj, a jeho hlasu
ne nebi bouř živlů odpovídá.
Země s nebem vzeplanuly v blesků jasu,
zářících na věže, širé vlny domů
v neustálém hřmění kanonů a hromů.
Tichý větérek jak upomínka letí
přes ty rovy kleslých v boji do podsvětí.
Památka jich z náhla v nepaměť se halí:
proč však bojovali, proč i umírali?
Kde se výsledek as toho boje skrývá? –
Mudřec nezbádá to hypothesou smělou,
nepochopí to též prsa úzkostlivá.
Jest to kapitolou žití neveselou,
hádankou, již rozluští jen duše vřelá,
ideou nadšená, čela hrdá, smělá.
Na hranici, v žaláři či v barikádě,
na kříži či guillotinou, vazbou v kládě –
od počátku světa až na naše časy:
nová myšlénka se vždy jen v krvi hasí.
Letí jako maně vypuštěná střela,
nevědouc, zda zaryje se v lidská těla.
Žití člověku se stává pouhým zvykem,
tak že málo kdo chce býti mučenníkem.
Pravda ale chce mít srdce naše celá.
47
Nač zde truchlit? – Jeden z nadšenců těch padlých
napsal do denníka lístků žlutých, svadlých:
Pryč se zármutkem! na mém hrobě
kéž růže jenom červená mi zkvete,
kéž skřivan vesele zazpívá sobě!
Při pohřbu mém též příliš netruchlete
a vzpomeňte si v této vážné době,
že jsem vás učil milovat a rcete:
Co nad smrt lepšího, jež vše to spojí,
co lidská vášeň nebratrsky dvojí? –
III.
Tak v Praze naznačil jsem situaci,
by čtenář o všem rozhled měl a míru.
A nyní Musa má se na čas ztrácí
z politického Babylonu víru
a plna lásky konečně se vrací
k jednomu z obou mojich bohatýrů,
jenž, zapomenut skoro do čista,
byl velitel národní – gardista.
Tož k Alši, na něhož jsme zapomněli.
Neb Hanuš do sněmu zas kandidoval,
co zatím u něj přípravy se děly,
by Roháč v čele gardy vyrukoval,
až řádně cvičen bude pluk ten smělý.
Co starý vojín on se zaradoval
a hrdým zíral na vše strany čelem,
když Hanuš děl: „Tys gardy velitelem!“
Též doktor Vácslav ovšem gardu zřídil
a Křepelka jí v čelo postaven.
48
Co veterán on zbraně pilně cídil;
a svědomitě cvičil každý den.
Jej nikdo v přísné službě neošidil.
On často s chloubou vyrukoval ven
před okna zámku, aby viděl pán,
že není darmo vůdcem jmenován.
Tu často žid se připlet v první řadě,
by viděla jej vrchnost milostivá.
On při povelu neměl žádnou vadu,
jen na pušku se s jakous bázní dívá –
by nespustila na něj třeba – v zadu –
neb zbraň ta jako hadice je lstivá.
Vše v pořádku šlo v každém povelení,
až do času kdy došlo k vystřelení.
Křepelka velí: „Ostře nabíjejte!“
Nabijí všichni; žid pak s ostatníma.
Pak dále: „Zápalky na pánve dejte!“
Tak činí všichni: žid to dělá s nima.
„Teď: jeden-dva-tři! se mnou počítejte!“
„Nuž k líci zbraň!“ Žid s ramene ji snímá.
Teď: „Palte!“ Zamhouří žid oči – pálí –
vykřikne: „Aj vaj!“ – po zemi se válí.
Však Křepelka byl hrd na svoji práci.
Pochvalou vyznamenán po cvičení
vždy jako jenerál se s gardou vrací,
pro nějž je heslem: „Smrt neb zvítězení!“
Však nadarmo se také netrmácí:
po cviku nastalo vždy posvícení.
Pan Vácslav neskrbil a jídlo, pití
již před vítězstvím gardu slávou sytí.
Jednoho rána v takém blahém žití
49
vše v pořádku se obyčejném dálo,
kdy slyšno náhle střelbu z dáli hřmíti.
Že od Prahy to přichází, se zdálo
vzdálené pod obzorem hromobití,
jak ze země by dutě zaznívalo,
v okolí celém budíc ohlas valný,
až zavířil v to poplach zvonku žalný.
A lid se sbíhá, trne „co se děje?“
Též garda národní již na ručest
ku shromaždišti společnému spěje.
A každému tak bolně v srdci jest,
neb střela z děl jak hřmění zemí chvěje
a přitom šíří kol se hrůzná zvěst:
„Potáhnem ku Praze a proti vrahu!
To bombardují matku naši, Prahu!“
Tu od matek a žen se taký kvil
pozdvihnul v celém gardy okolí,
že Křepelka se tehdy rozzlobil:
Jak bleskem plálo oko sokolí,
hledajíc vhodný hněvu svého cíl.
„Ba jestli bůh mi vrátit pozvolí
z té strašné vojny“ – tak se slavně zařek’ –
„pak na původcích ztrestám babský nářek!“
Však jeho garda mnoho nedbala
co sliboval jí vůdce po návratu,
neb Křepelky se přec tak nebála;
vždyť každý čekal jistou žití ztrátu.
Když opravdová hra jim nastala,
tu mnohý rád by okázal již patu.
Žid v nejbližším se lese vykrad’ z řady
a začal operovat za jich zády.
Tak, tuším, nazývá se strategicky,
50
co jmenujeme: „pochod zpáteční“ –
„vzal nohy na ramena“ – prosaicky.
Však naší gardistové stateční
bez bázně ku předu stoupali vždycky,
jak by byl k parádě čas sváteční.
Nad židem vysloveno: „Anathema!“
že za mák kuráže žid v těle nemá.
Než Křepelka dbal na pořádek rázně
a pět a dvacet dostal v okamžení,
kdo nedržel se předepsané kázně:
Tak žádnému do smíchu jestě není.
Ta hůl jim odňala však trochu bázně
a mimo to též rázné povelení.
Též to jim dodávalo kuráže,
že s sebou měli dosti menáže.
Neb ženy nanesly jim buchet, dolků,
že vzdychali těžkými pod tornistry.
Kdo jen měl matičku neb milou holku,
kdo při odchodu zachoval zrak bystrý,
ten nacpat si toho moh’ bez okolků,
co stačilo by pro tři řádné mistry; –
však „jaké“ mistry – moje Musa mlčí –
neb všichni mívají žaludek – vlčí.
Tak od Prostředka táhla přes háj blízký
ku Praze statná národní ta garda,
a pokud byla vidět přes les nízký
jediná jenom ještě helebarda:
zazníval pláč a nářek celé vísky –
jejž slušně nemůž zpívat píseň barda!
Nech srdnatě sbor kráčí granatýrů:
Já nazpět musím k svému bohatýru!
Neb náhlá přišla od Laného zpráva,
51
že obě jeho dcery milované –
an nikdo netušil, že válka dravá
tak náhle v lůně samé vlasti zplane –
jak často se to v živobytí stává –
až z Krkonoš být mají povolané.
Neb netušíce, jak as osud smýšlí,
si na Sněžku až s příbuznými vyšly.
I vyslal Vácslav posly bez meškání,
již po damách se úzkostlivě shání.
Pan Vácslav Alši svěřil úkol hlavní:
By koňmo proniknout až k horám hleděl,
jak činívali bohatýři slavní.
A kdyby tam se o nich nedozvěděl,
měl pátrat na horách a dále vůkol
tak dlouho, až by vykonal svůj úkol.
Připraven ještě večer komoň jeho,
též zbraně: nutný ovšem přídavek
každého bohatýra srdnatého;
tak ozbrojen byl statečný náš rek
rodinnou šavlí, známou druhdy slavně,
za pasem pistolí se blyští hlavně,
za čapkou pero spjaté drahokamem,
jenž v záři slunka zlaté jiskry roní
(však jasnější blesk hárá v oku samém).
Na čižmách dole ostrolenky zvoní.
Nuž pozdě již. Náš rek se spánkem sílí,
by jako za starých dob bohatýři
slib slavný někdy sobě uložili,
že, pokud osud krutý neusmíří
a nedobudou předmět sobě milý
chtí v odříkání bloudit světa šíří
a válčit s kouzelníky, obludami
a nepolíbit žádné cizí dámy.
52
Tak Aleš v duchu, plném romantiky
si představoval výpravu tu také:
On válčil s rytíři a s kouzelníky
a přemáhal obludy všelijaké,
až konečně (– měj za to naše díky!
že zdráv byl, mysli čisté, bezemraké –)
poklidně usnul, jako spravedlivý:
Měl šest a dvacet let – nuž jaké divy!
Pan Aleš vstal, jak skřivan zapěl ranní,
a potom na koně vsed’ za svitání,
prohlédnuv, jeli dobře osedlaný.
Byl onen čas to svěží, vonný, ranní,
kdy oko naše těká na vše strany
v posvátném, snivém jako zadumání,
kdy hluboko jest slunce pod obzorem –
na zemi tma – a předsvit plyne horem.
Nad lesy – daleko tam na východu –
jak Orientu tajůplná báj
nám duši jímá jako v luzném svodu,
že daleko tam někde skryt jest ráj,
až posud ukryt tajem lidstva rodu;
kde není bolu, věčný kyne máj,
jejž někdy lidský duch zde pozatuší,
kdy jako lásky blesk se mihne duší. –
A vzduchem svěžím lašťovice družná
šveholíc jako šipka lítala
a napínala křídla útlá, pružná,
jakoby návrat světla vítala.
Tu Alše jala touha jará, mužná,
by vzletěl s ní, kde v dáli svítala
ta jasněmodrá, čistá obloha,
kam duše ráda touží ubohá.
53
Kde skřivan vysoko, tam pod nebesy
jak zvonek jasný, v nebi zavěšený
pěl všehomíru vítězné své plesy.
A dále opět zpěvák bezejmenný
pěl hymnu svou ve široširé lesy,
kterými rytíř náš jel osvěžený
povolným klusem, ponořen jsa v šeru,
jež svítání jen vykouzlit můž, věru!
Přes dlouhopusté lesy ku Sázavě
se blížil Aleš na to z jejich stínů.
On vyjel z nich, kdy slunko vyšlo právě
a spatřil ladnou vodu Sázavinu:
modravé mhy se po ní nesly hravě
a vplétaly své duhy do modřínů,
jež rozstaveny cesty na pokraji
se šeptat zdály o pozemském ráji.
A z hloubi žvavá žežhulice
mu zavolala na cestu své: „Kuku!“
kdy slunce zasmálo se jemu v líce.
Tu pozvedna on vzhůru pravou ruku,
jakoby vítal boží zřítelnice
v svém svěže rozprouděném srdce tluku:
jel bez pýchy, však s onou hrdostí,
jíž vědomí jen můž dát volnosti.
Však zároveň též od božího rána
na levo slyšet jako táhlé hřmění,
jež v pružném vzduchu znělo jako hrana,
až v hloubi lesů v pouhý šum se mění.
On věděl: tam že Praha milovaná
a byl by k ní se pustil bez prodlení;
tam nadšená by jeho duše ráda,
kde duní jako bouře kanonáda!
54
Však přísahal, že dříve vysvobodí
dvě milé slečny z moci Rybrcoula,
jak na rytíře čestného se hodí:
Z nich jedna Mliska, druhá Lenka sloula
a pro to, že mu nic as neuškodí,
když jako bludný bohatýr se toulá:
Však přijde časně dost, když vyhrá Praha,
by rodákům svým pomoh’ tepat vraha!
Tož chytře, aby ušel léčkám zrádným,
jel přes most, Sázavu jenž kryje řeku,
a bystrým krokem spěchal svahem spádným,
kde Čertem oral Prokop v dávném věku.
Na štěstí nepotkal se ještě s žádným,
kdo moh’ by pohnouti jej ku outěku; –
však vůdcové jak často činí velcí,
do lesů zahnul vlevo ke Kostelci.
Tu, neopustiv ani svého sedla
snídaní vyňal z pocestného vaku
a nechav koně jít, kam cesta vedla,
ponořil do zásoby svoji zraků.
Pak sluneční zář ještě v láhvi zbledla,
již k ústům Aleš přihnul bez rozpaku.
Tak posnídav hned bodnul koně k cvalu,
že ke Kostelci přijel v hodin málu.
Zde, doptav se, že není nebezpečí,
jel skrze město dále ku severu.
Však poznával již dobře z lidských řečí,
že před vojskem již není jistým věru.
Pobídnul koně ku rychlosti větší,
že silnice šla plání v rovném směru.
55
Pak u Nymburka přes Labe se plaví
a cválá dále k Mladé Boleslavi.
Však zde by málem jeho výpravě
učiněn býval přece konec náhlý.
Neb proti němu v skvostné úpravě
husaři přímo ode města táhli
a k větší okamžiku oslavě
též k zbraním: šavlím, karabinám sáhli.
Snad uniforma vzácná se jim zdála
a domnívali se v ní jenerála.
Náš bohatýr však zřel v tom málo zisku,
by také pocty se mu dostalo,
i obrátil se – oni za ním v trysku –
několik výstřelů se ozvalo.
Však Aleš zmizel brzy v lese blízku
a jim se záhodno být nezdálo,
by pustili se za ním an vzal rohy,
by nepadli snad někam do zálohy.
Jediný „Magyar embér“ vytrval.
Snad mněl, že je to jakýs vzácný ptáček,
a do lesa se za Alešem hnal,
chtě ukořistit asi plný váček.
Pan Aleš však, kdy samoten že, znal,
se proti němu vrátil bez zatáček
a vyňav z sedla svého pistoli,
natáhne, míří – stiskne pozvoli –
a v blesku vidí koně protivníka,
jak s pánem statným k zemi v pádu letí
a s řevem po zemi jej chladné smýká.
Šablenka klesla pěstě ze objetí
přes tělo skáceného bojovníka,
jenž „teremtete!“ spustil – rázné kletí,
že dal se zmoci, hanby pln a strachu
se válel po zemi a zvedal z prachu.
56
Však klisna byla mrtva, pán pak pod ní.
On marně vší silou si vypomáhá,
by osvobodil nohu svoji z pod ní,
na kterou přikvačila její váha.
Tu Aleš přiskočil: „Ha, to jste hodni,
vy páni Maďaři! Vám volnost drahá –
však vaše jen! Pro tu jste v boji statní;
však otroctví vám heslem pro ostatní!
Poctěte svobodu všech v každé době,
sic dřív či pozděj octnete se v hrobě!“
To řka, hned vložil šavle ostrý hrot
na hrdlo Maďara, – jenž velmi zrot –
a děl mu: „Vzdejte se, jste zajatý!“
Pak odňal šavli mu a jiné zbraně,
nač němě hleděl husar vousatý.
On stále ukazoval k pravé straně,
až vydobyl tam váček bohatý,
jejž s párma slovy v cizí řeči svojí
podával vítězovi svému v boji.
Však Aleš zpět mu váček opět vrací
a pomoha z pod koně, k němu praví:
„Již vězte, pane, my že nejsme tací!
Jste svoboden! Vám přeju hodně zdraví,
a chcete-li mi vděk dát za mou práci,
tož podruhé si lépe važte slávy
a nebojujte proti svobodě,
jež posvátna je v každém národě;
dřív nezvítězí, až se lidstvo sbratří.
Již s bohem!“ Řka to k svému koni spěchá,
an Maďar s úžasem na vše to patří,
jak volným klusem odtud dále jechá.
Pak ohledav se sebral, kde co měl,
ba úžasem na čáku zapomněl.
57
Tak seznav nepříznivé poměry
náš Aleš musel k řece ku Zámostí
a octnul na břehu se Jizery,
kde teprv poznal, že je v bezpečnosti.
Již večer byl, kdy na své bludné pouti
k neznámé vesnici jel volným krokem,
jež od potoka z bujného jak proutí
se rozkládala břehu na vysokém.
I rozhlíží se Aleš, hlavou kroutí,
kraj nezná; pozorným vše shlíží okem
a konečně, – že není nebezpečí,
mu jakýs občan ku otázce svědčí.
Než hledat noclech – co jiného zbylo?
A věrnému koni též obroku.
Však svitání jej v lůžku pohřešilo.
Jak vstal, napojil koně v potoku
a za chvíli se v něm zas vyjasnilo,
když kůň jej na sever nes v poskoku.
Tak konečně den druhý po výjezdu
zřel Krkonoše, polární svou hvězdu.
Zde pilně poptávat se počal lidí,
až našel stopu dlouho hledanou.
Tak za nimi až na Nový Svět slídí, –
tu však, že hru má skoro prohranou,
k zármutku svému bohatýr náš vidí:
neb pod jakéhos pána ochranou,
jenž dlouho od nich prositi se nedal,
prý dámy odešly, jež s touhou hledal.
To ovšem osudné, že pozdě přišel,
že promarnil tak drahou chvíli mnohou;
však za šest hodin – vůdce mluvit slyšel –
že dohonit je přece posud mohou.
58
Tak rozhodnuv se po obědě vyšel,
neb mněl, že nehody ho nepřemohou.
Komoně v jisté místo odvést nechal;
pak bez odkladu s vůdcem v hory spěchal.
Však na horách: tam Krakonoš jen vládne!
A s ním se zdál být rek náš v tuhém sporu.
Neb sotva první vrchole slez’ spádné,
již zřel, jak mlha zahaluje horu.
To ticho kolem jistě bylo zrádné,
neb posud skryt byl jako v nízkém boru
a kráčel tedy v stálém zátiší,
co před ním posud hory nejvyšší.
Jak výš a výše stoupal ku vrcholi,
tak temnější vždy mračen bouřné hávy
se tříštily o hory vrchol holý.
Pak z české strany přilít vichor dravý,
jenž jako hromem zazněl po okolí;
on ze propasti vyvřel oblak tmavý,
že když se oko Alše do ní smeklo,
on s hrůzou mněl, že zírá v samé peklo.
A vichřice ta vzteklá z jeho vlasti
se sápe na něj divě se všech stran,
a v klečích, po kamení kolem chrastí:
tu na levo byl vichrem náhle rván
a tu se opět zachvěla nad propastí.
Tak promoklý a celý uondán
ku předu stále kráčel bez oddechu,
jakoby život visel na tom spěchu.
A divý jako démon zaječela
mu bouře dravá mokrých do vlasů
a smetla klobouk s vysokého čela
v jekotných zvuků ryčném ohlasu.
59
Tu jakás píseň z důli zahučela,
že poutník slyší zvuky v úžasu:
to zvonů slavné jesti vyzvánění,
či vichřice to slyší bouřné znění?
To není divá vichřice: ba slyš!
to zní jak matky žalné pění tiše,
tu plyne dál a zas se nese blíž,
že zvuk ten sotva slabě v ucho dýše.
Vše konejší se v ticho! Neslyšíš
těch zvonů pláč – ze spící České říše?
„To zvoní vlasti naší do hrobu, –
či v krasší jitra žasnou ozdobu?“
Tak Aleš v mysli své se zadumal,
kdy vzpomněl na Prahu. Tu jasný blesk
se z protrhaných mračen k zemi dral
as v slunečnu se vrchol hory lesk’,
že oslněn tou krásou, Aleš stál:
i prchal žal i smutný z prsou stesk.
„Ó ne! To k pohřbu zvonů hudba není!
To k ‚Jitřní‛ – Čechům slavné vyzvánění!“
A posilněn tou nadějí a svěží
šel rychleji vždy cíli svému vstříc.
Ten celý kraj, co u nohou mu leží,
se zdál, jak ve snu čarná dívčí líc,
již – kochánek on její věrně střeží.
Ta, miláčka však svého neznajíc,
v snu nepokojném o něho se trápí:
ký div, že Alše zrak se v slzách stápí?
Tak minuli též Labské prameny
a nenalezše nic – zas dále kráčí
přes vrchole a velké kameny,
že Alši průvodčí až sotva stačí.
60
On pospíchá, jak člověk zmámený;
a sotva na půvaby zraky stáčí,
jež kolkolem se staví v cestu tiše
z velebné přírody, té horské říše.
A slunce zapadalo za hřebeny
šedivých mračen, na západě v dáli.
Již modravý byl soumrak rozestřený
po stěnách Sněžky, které v mraku stály.
On nad temenem rozraziv se v pěny
zastíral chvílemi ty holé skály;
až vítr utišil se zponenáhla
a mračna zvolna ku severu táhla.
A z širé louky čnělo stavení
jak v horách obyčejně lidé staví:
jen s jedné strany bylo z kamení,
ostatní ze dřeva, že byt v něm zdravý
být musel; pouhé skoro bednění,
že všemi skulinami vítr dravý
se vtíral mezi dřeva bez odporu,
jak odnést by to chtěl na jinou horu.
„To Wiesenbaude!“ Alši vůdce děl. –
„Zde musí být – či nejsou v horách více.“
Náš rek však co má říci, nevěděl,
neb náhle vzplanuly mu bledé líce:
on postavu ve dveřích státi zřel,
již dobře poznával hned z dálky sice,
však nevěděl, zda zrak jej třeba mámí?
„To Hanuš jest! zde musí být též dámy!“
A „Hanuši!“ pln oučastenství volá.
Ten také neví, co se to s ním děje, –
však srdečnosti jeho neodolá.
61
Přec, ač se na přítele vlídně směje,
jakýsi zármutek ukrývá z pola,
hlas jeho tichý podivně se chvěje;
a když se Aleš ptal: „Kde dámy máš?“
„Jen ztrpení,“ děl, „hned je uhlédáš!“
I společně šli do pokoje dolů.
Zde Tomiliska před nimi již stála,
i uvítali srdečně se spolu.
„To dobře, že jste zde,“ pak povídala
a hlas byl ozvěnou vnitřního bolu.
„Již lépe jest; až posud jsem se bála.
Teď sdřímla trochu. Než se sestra zbudí,
povězte, pane, co vás do hor pudí?“
Však Aleš dobře pozoroval dojem,
jejž na ně činil jeho příchod náhlý.
I zvítěziv nad vnitřním nepokojem
přátelům zvěstoval, co vědět práhli:
on zamlčel se nad občanským bojem,
jenž z Prahy zněl – jak hrůzy výkřik táhlý;
a pouze děl, že svého otce jmenem
je vyhledal na místě umluveném.
Že dílem starost o ně, dílem touha
pohnula otce, že jej vyslal vstříc;
u něho že to zvědavost jest pouhá,
by hory zřel a přátelství – nic víc. –
Že zábavou mu byla cesta dlouhá –
tu zarděla se ale jeho líc
a štěstí, že již pro tmu vidět není,
že nepostřehli jeho uzardění.
Již zábřesk poslední zápolil s tmou,
jak červánek do oken slabě šeře.
„Nuž, navštivíme naši nemocnou,“
dí Tomiliska; pak se napřed béře
nahoru; přátelé pak za ní jdou.
62
I otevírá u komůrky dvéře
a ku vstoupení zove oba tiše,
kde Lenka nemocná tak těžce dýše.
A vstoupili. Tam pokojík byl malý,
podstřešní, sražen jako k jedné straně.
Červánky v okénku si ještě hrály
a zářily na rozpálené skráně
děvčátka, které v pokryvky se halí
a zrakem výmluvným zří tiše na ně,
jakoby z jejich zraků čísti chtělo,
co asi u nitru se duše dělo?
Děvčátko obrázek jak malovaný,
jakoby zíraly k nim ze oblaků
milostné líce nejsvětější Panny:
tak ve výrazu krásných Lenky zraků
se tajil půvab, nikdy nepoznaný,
jak na nebi se jeví za soumraku,
kdy zem již v náručí se nebe kloní
a k „Ave Maria“ klekání zvoní.
A pohleděvši na oba ty mládce
svým temným zrakem, něžným, laskavým,
usmála k nim se vděkuplně, sladce.
A úsměv ten byl pro ni nyní vším:
vzpomínka otci, upomínka matce
a sestře díky – zároveň též jim.
Pak potěšivše sestry v jejich bolu
jim přáli dobrou noc a vyšli spolu.
Pak o samotě když se nacházeli,
tu Aleš se vším příteli se svěřil.
Ten, seznav věci, jež se v Praze děly,
příteli svému skoro neuvěřil;
63
jak bouří zmítán byl duch jeho smělý,
svým krokem síně v nepokoji měřil.
Plán za plánem osnoval ve své hlavě
a každý zavrhnul, jak povstal právě.
Konečně spokojil se předvídaje,
že vše je marné. „Ó, vy!“ zvolal, „bloudi!
Vím, na jaký to konec všecko hraje!
Vy mníte, že ta krev se pro vlasť proudí
a zatím – rozplýtvána, zmařena je!
Vás národ soudit bude, ba již soudí.
Ba předvídám, jak fraška ta se skončí,
jež vyvolána vlády od náhončí!“
„To na deset let zdrží vývoj doby,
neb reakce v záloze všude čeká,
by na svobodu vylila své zloby.
To pravou metlou jest již pro člověka –
a přec bych kráčel sám přes samé hroby. –
Mne boj ten při nejmenším nezaleká;
ač předvídám, že u nás bude marný:
přec půjdu kulím vstříc jak šuhaj švarný –“
A podobně mluvili přátelé.
---
Pan Aleš na pohovce tvrdě dřímal,
jak, kdy mu někdo v prachu ustele.
On poslouchal, jak přítel slovy hřímal,
tak zbožně, jak by seděl v kostele.
Jej výlev citů jeho nedojímal –
ať, co chce, kolem uší jemu hučí;
neb Morfeus jej jímal do náručí.
A jaký div! po cestě utrmácen,
již konal srdnatě, jak bohatýr, –
kdy mnohdy na polo již zdál se ztracen
a poprvé dnes v spánku našel mír.
64
Ký div, že unavením náhle schvácen
objímal duchem celý všehomír –?
a zároveň, že před ním vystoupila
rozkošná ve snu tvářička a milá?
Snad Lenky – nebo Madonny, – já nevím!
Vím jen, že s usměvem se nad ním sklání –
Již klid mu přejme, – já víc neprojevím!
On umínil si, vstáti za svítání,
by Sněžku zřel (jak v příštím zpěvu zjevím),
v nádherném slunce na východě plání. –
Tu Hanuš uzřel Alše v spánku spásy –
a outrpností pojat světlo hasí...
IV.
Lesk sotva první vzdáleného dne
se oknem do komůrky Alše vloudil
a již byl vzhůru, mysli lahodné.
Hned z okna okem po okolí bloudil:
nebylo ráno právě pohodné;
však přece vstal. „V čas přijdu ještě!“ soudil.
A vyšel. Nevlídně jest; vítr fičí
a mlha za mlhou se ze tmy klíčí.
Bublaje, pramen blízko něho teče,
pak bahniska; pak jenom houštiny
jsou nepřehledné kolem, nízké kleče.
A on v té pouští širé jediný
se jako poutník chudý k předu vleče.
Před ním jen do oblak ční Sněžky témě
a kolem něho chladná, cizá země.
Oblaka napořád se vzhůru pění
přes pravo čnící hory holý hřbet,
pak letí v divý důl, jak v klokošení
65
by z mrákoty povstával nový svět –
až z jícnu toho, jako v překypění
je vichr opět vzhůru, k Sněžce smet:
i soukají se po stranách a tlačí,
jak říše báječné obludy dračí.
Vzdor vichru, který v tváři jemu bije,
tu s obou stran jej zrádně otočí
a šumí, syčí kol něj, jako zmije –
náš poutník s úzké stezky nezbočí,
ač vichřice se v kamení kol ryje
a písek jemu metá do očí.
Až se živly po dlouhém, krutém boji
již na temeni cíle svého stojí.
Však výhled zastřen mhou, jež kol se nesla
a v propasť za horou se kácela.
Jen chvílemi opona trochu klesla.
Tu zdálo se, že v blesku zachvěla
se hora, loď jako v bouři beze vesla.
Tak hora Sinai též se zaskvěla,
kdy Mojžíš přešel s lidem mořské vlny:
tak se Sněžky byl pohled kouzlaplný.
Vysoko v horách jezera dvě černá
své vlny temné matně rozjasnily –;
a v pravo v levo propasť bezeměrná –
v tom zvuky jasné písně zazvonily,
jak na vzdor bouři pěje duše věrná:
to skřivan, soudruh poutě jeho milý!
I rozveselen poutník jarou písní
též zapěl sám a ušel duše tísni.
Ta píseň jako hymna k nebi zněla,
ač vichry divé mu ji od úst rvaly;
on vystavil vstříc bouři svého čela,
66
a mračna se o čelo jak o skály
v své málomocné vášni rozrážela.
Rty mládce vítězně se usmívaly, –
jakoby onen souhlas v srdci tryskl bleskem,
co chaosu tmu spoutal svitu leskem
vod nad propastmi, tvůrčím živým dechem –
a vesmír jemu odpovídal echem...
A v srdci nadšený a plný víry,
v nadšení věštce – ale v pokoře
obzíral Aleš drahý kraj ten širý,
v modlitbě kleče tiché na hoře.
Duch jeho těkal bez konce a míry
přes propasti a hory, přes moře
k jasnému, nad ním skvoucímu se trónu,
kde vznik a zdroj života milionů.
A v kapli malé, před symbolem světla,
kde růže s poupětem jak Panna květla
ostkvěna, kolem čela v září zlaté –
tu tichá přání jemu se rtů slétla,
jak v modlitbě by, srdce jeho spjaté
u Krista matky božské, všemocné,
prosilo za děvčátko nemocné. –
I vstal tak klidně, k všemu hotový,
jak s něj by spadly světské okovy.
Šel opět sám tou cestou pustou zpět.
A mimovolně Aleš porovnával
s tou cestou žití svého truchlý květ,
tak osamělý, že se často ptával,
proč žije on? Proč vlastně stojí svět?
Však nyní rychle stlačil citů nával,
neb zdálo se mu, že již není bídný, –
co lásky bůh mu v srdci sídlil vlídný.
67
A když se blížil k chatě osamělé,
tu sebe sama mohl poznat s těží;
neb zdálo se mu, že na jeho čele
posavad odlesk jasné záře leží,
jež plála kolem skrání Spasitele.
A když zřel Lenku opět zdravou, svěží
zřel očí krásných jasné na výrony:
tu mněl, že vyslyšen jest od Madonny.
Veselý nastal nyní v chatě ruch,
jakby se dítky opět ku hrám sešly.
Pak do Čech obrátil se přátel kruh;
s jásáním příkré „Kozí Hřbety“ přešli
a lahodným se zdál být opět vzduch.
A jak by ne! Vždyť v rodnou vlasť svou vešli!
A smekše klobouky – ji pozdravili,
jak by to matka byla, otec milý.
Před nimi otevřel se širý kraj:
jim u nohou hluboké údolí
se vinulo, jak jeden čarný ráj;
a oko v nepřehledném okolí
hýřilo, patříc světa na okraj –
kde umdlévá i oko sokolí,
kdy země nezměrný obzírá lem,
jejž horstvo krášlí jako diadem.
Obtížné cesty všechny nehody
jakoby kouzlem byly zmizely
při obraze tom, plném lahody;
i nedbali na žádné svízely,
jež k žertům staly se jen původy.
Teď žeň své cesty teprv sklízeli,
kdy v kraj se opět rodný navraceli
a České lesy vstříc jim zašuměly.
68
A často, zastavivše na své dráze,
na mnohou horu zřeli v nepřehlednu,
již poznat se jim zdálo býti snáze,
až myslili, že poznali z nich jednu.
Či zastavivše se na příkrém sráze
s rozkoší zřeli propasti té ke dnu.
A často kvítí, nebo skály látku
jak ostatek si brali na památku.
Pan Aleš snášel jahod nektar sladký,
neb kvítí, kleče větvičku – neb jiné
a často na sráz odvážil se vrátký,
že dámy, myslíce, že pádem zhyne,
jej s ouzkostí volaly opět zpátky.
On věřil však, že ještě nezahyne:
a kdyby pokyn jen by Lenky zočil,
bez váhání by do propasti skočil,
s důvěrou, že jej jakýs anděl strážný
v podobě dívky chrání před úrazem.
Tak vyplnit byl každé přání snažný,
že nezastavil se ni nad úkazem,
že Hanuš stal se nad obyčej vážný.
Šel samoten a napřed jedním rázem,
jen chvílemi se k druhým ohlídnul,
by k rychlejší je chůzi pobídnul.
Kdy příhodnou že našel k tomu chvíli,
se Hanuš domníval, tu k Alši pravil:
„Ty víš, jak věci jdou, příteli milý!
Ať v Praze kdo chce vítězství své slavil:
ty urazíš dnes ještě mnohou míli,
neb pochod tebe valně neunavil.
Ty hledět musíš, bys se s někým sešel,
jenž ví, zda nepřítel nás nepředešel.
69
Bych užil výrazů však strategie,
tož rozvrhnu co velitel plán celý;
ty smíš však ve jmenu své poesie
opravit návrh svému veliteli.
Tak mnohý spisovatel při tom získá,
když starším kollegům svým v hlavě výská!
Zvlášť literatuře tak panenské,
kde vrabec bývá držán za slavíka,
ať třeba zpívá samé písně mdlé,
hned tleská bravo celá republika,
jak je to vhod as našim kritikastrům....“kritikastrům...“
---
„Nuž k věci. Návrh můj jest jednoduchý –
v tom zásluha též jeho právě leží.
Tys velebystrý! Natáhneš své sluchy
a zvíš tak, které cesty vojsko střeží,
jak v Praze jest; čiň, jako bys byl hluchý
a na ostatním mnoho nezáleží.
Tak k nesmrtelné slávě Čechů barda
dobudeš vavřín jako avant-garda.“ –
Tak, – polovážně, polou s ironií
příteli svému Hanuš rozvrh plán.
A důkazy ty Alši v oči bijí;
on cele za důkladný pokládán,
an v praxi souhlasil, i s theorií,
a proto k němu Alšem souhlas dán.
Však utichli o budoucí své slávě,
když dámy obě blížily se právě.
Překrásné údolí jim kynulo, –
po stranách les, s nejž mnohý balvan svislý
čněl v Labe, jež se středem vinulo,
tak čarné, že si nikdo nepomyslí,
70
kdo neviděl je v mocném zanícení
tak čisté, bujné tančit přes kamení.
Z kolébky nádherné, z hor Krkonoší:
Tak žvavéť, svěží, jako dívka mladá,
jíž bujně v ňadrech život zaklokoší,
že v zpěvu tancujíc přes dálná lada,
vyzývá v závod svůdný, ke rozkoši,
jak bohyně ta lásky čarná Lada.
Tak Labe přes balvany v šumném plesu
se valí smavě prostřed tmavých lesů.
A čím víc opouští hor lesní stíny,
tím bujnějším a svůdnějším se stává,
až znenáhla se sklání do roviny:
a s mladostí též jarost oprchává.
Tak člověk každý k stáru bývá jiný,
omrzí veselost i sama sláva;
a děvče, v mládí jako Venus vnadné,
ku stáru stiší se a sprchá, svadne.
Však každý začátek mít konec musí;
to zkusili též naši putující.
Pan Aleš loučí se a v sobě dusí
jakousi radost, s žalem bojující.
A přec byl klidným, aspoň na oko:
svou touhu skryl však v srdci hluboko.
Tu poslední před rozloučením chvíli
tak rozkošně užili, jako vždycky
nám plyne, kdy se loučí přítel milý.
To přirozený ovšem cit jest, lidský:
však proč nám paměť dána? by se vryly
ty city na věky v ni poeticky?
Proč paměť přetrvá vše slasti světa
a následuje nudnost dlouholetá?
71
Proč ubíhá čas někdy lenivě
jak hlemýžď, plazící se v závod s červem,
kdy nad námi se vznáší hrozivě
náš osud, jak by obrovským byl žervem?
Proč jindy krev nám bouří ohnivě
a otřásá nám něco každým nervem.
kdy osud náš se líně k předu vleče
v podobě hrůzy Damoklova meče?!
Však dost již. Aleš rozloučil se v městě,
kde z Nového naň Světa oř již čekal
a po neznámé domů pádil cestě,
jakoby překážky se jakés lekal,
že pozdě přijde svojí ku nevěstě.
On bystře okem po okolí těkal,
zda spatří nepřítele kdes vedettu,
by Českého zajala poetu.
V.
Čas, který přináší nám zapomnění,
jest bohů zajisté dar spanilý!
Jak po létech se vše v nás z gruntu mění!
Zábavy, kterých jsme se stranili,
po létech krev nám v bujném šumu pění,
bolesti, jež nás uvnitř ranily,
– jsme mněli, že se více nezahojí:
Vše zhojí se! ni památka po boji!
Jen jizvy zbudou někdy palčivé,
že člověk mimovolně bolem vzlykne
při obnovené ráně strašlivé,
kdy surová se ruka rány tykne –
či náhodou-li látky škodlivé
tam vniknou: – člověk ovšem bolem vzkřikne.
72
A kdy to nejvíc bolí – víte-li? –
Kdy v ránu sáhne přítel příteli!
Kdy v zapomnění bol jste ztráceli
a závoj odhalí vám ruka něžná,
jenž propast kryl, v niž jste se káceli:
to bol jest, nad nějž větší svět ten nezná!
A přec – i tento bol se zacelí,
vy s vděčností slíbáte ňádra sněžná,
kdy ručka podá vám lék vašich vzdechů,
dar nebes první: lásku za útěchu!
Však dokázaná věc, že kromě toho
jest mnoho jiných „duševních“ též léků, –
bohužel musím říci: příliš mnoho,
jež mohou z bab sdělati samých reků! –
Zda umělé to rekovství, či pravé –
a jakých mívá asi následků:
rozluštit, není úkol Musy hravé,
jež zná sic umělých těch prostředků,
však pochybuje, že by byly zdravé.
To rozluštěno bude k posledku,
kde bude stát, jak statní granatýři
nadšení lihem, z pušek špatně míří.
Máť báseň moje úkol morality
hluboko estheticko-ethický;
můj plán je jednoduchý, jednolitý
a přitom šlehá bičem prakticky
vše nešvar a vášně, „lidské city,“
jež v citlivůstky vyrůstají vždycky,
když rovnováha vrozená se zruší,
jež mezi tělem jest a mezi duší.
Však musím za svým rekem v nebezpečí.
Bych pravdu ale řek’ – mne nezavede
73
na scestí ani svůdný příklad něčí,
bych stvořil kopie snad pouze bledé
velikých mistrů v poesii cizí.
Mě vede pouze touha pravdy ryzí.
Já neznám falešných těch affektací,
ni pachtění se po effektních scenách,
bych zvýšil tím snad vážnost situací
v rozličných, pravdě nepodobných změnách:
já nikdy nechlubil se cizí prací,
po cizích netoužil jsem nikdy ženách!
Též před cizím dám přednost svému péru:
„Z života pro život“ já píšu věru!
Tož krátce (věren sobě) musím říci,
že Aleš šťastně navrátil se domů,
vyzkoumav dříve celou okolici
a že nevrazil žádnou na pohromu.
Zde teprv slyšel pověst kolující,
jíž každý ulek se jako hromu,
jenž z blankytu se náhle vynořil:
že Windischgraetz již Prahu pokořil.
Že zvítězila strašná kanonáda,
že gardy národní jsou na útěku,
že teď nastane teprv bastonáda,
a proto, kdo chce ujít vojska vzteku,
by pomyslil v čas na svá vlastní záda.
To všechno oznámeno mému reku
a zároveň, že vojsko vítězící
od Prahy táhne Laných ku vesnici.
An proti majiteli podezření,
že on, co důstojník též u Švornosty
bez účastenství v revoluci není,
pamflety rozdával sám u lid prostý.
74
Tu rozkaz dán: „Ať vojsko zámek zplení
a hledá přísně písemné ty skvosty!“
Pan Lany však, an tušil takovou svízel,
již dříve beze stopy někde zmizel.
Jen jeho správce, Ravikovský jmenem,
s rozsáhlým nařízením v dvoře zůstal
co zástupce na panství opuštěném.
Tím zmatek ovšem od dne ke dni zrůstal:
Vojáci zacházeli jako s plenem,
že žádný kout ve zámku nepozůstal,
jenž desetkrát by nebyl zobracený,
ať třeba neměl ani za groš ceny.
V šatníkách prádlo, šaty obraceli,
zda papíry tam nejsou uschované,
v postelích slamníky též prohlíželi,
parkety vytrhali voskované;
ba žádný nábytek nezůstal celý.
Ty pažby pušek, dobře okované,
zkoušely všude, dutina zda ve zdi:
a proto rukama, bodákem jezdí
i ve spižírně mezi uzenkami
s chlebem, máslem, parmesánským sýrem.
Slídili všude galantní ti páni
za jakýms strašným asi za papírem,
až konečně přec byli překonáni,
kdy zobraceli vše ve dvoře širém,
že dokument ten vzácný od knihaře
nemůže jinde být, než – v pivovaře!
Co tak se ve dvoře u Laných dálo,
pospíchal Aleš semo bez přestání.
Již nad polednem slunce letní stálo.
Byl parný den; a mírné větru vání
až dusné vedro trochu schlazovalo.
75
Jak ve snu tiché dívky oddýchání,
tak časem zavál větřík přes osení,
jež v lehkém vlnilo se chvíli chvění,
až uleh’ větřík – načež také kleslo
a mrtvy byly jeho zlaté vlny.
Nad západ potemné se mračno vzneslo,
na něž byl pohled vskutku čaruplný:
Jak královské by trčelo tam křeslo,
z kterého neustále oheň mlnný
vyvíral, – hasl – jako v mysli jasné
myšlénka zrodí se a v činu hasne.
A přes ten prestol, obrové jejž skuli,
se zdála viset temná opona,
po kraji ozlacená, temná z důli.
A časem ohnivá jak zápona
blesk rudojasný oponu tu půlí
a mžikem opět v temnu dokoná.
A v záři blesku, temnou za oponou
vzdálené vrchy, lesy v ohni tonou.
A opět temná – ovroubená zlatem.
A na okraji jejím, hrbolatém
jak fantastických duchů po nápadu
jsou rozházeny zlaté skvosty s chvatem
co hračky bůžků, bez ladu a skladu,
malinké obláčky, tak stříbroskvělé,
jak stádo oveček s pastýřem v čele.
Lid „beránky“ zve tyto mráčky malé
a dí že prší, když se ukazují
v den nejdýl třetí po nich, dokonale.
Však když se opět mračna zatahují
po dešti, který trval neustále
76
a zase „beránky“ ty nebem plují:
tu lid náš dí, že pěkně bude zasezase,
an svatý Petr svoje stádo pase.
I dnes se beránky ty ukázaly
po vícedenní, jasné pohodě.
Však za nimi se černé mračno valí,
jak loď za noci pluje po vodě,
podobna jako do obrovské skály,
jež skupena v čarovné náhodě:
tu čelo její roste, pak se chmuří,
podobno skoro hradu do cimbuří.
Pak věže, brány tvoří, zlaté mosty
a oblouky v začarovánu hradě,
pak rozličné a nevídané skvosty,
jak stromy, květiny jsou na zahradě.
To vše tam vidívá rád lid náš prostý
a dí, že „hrady“ stojí na západě,
či „bubáky“ že nad lesama lezou
a po nich čerti k „babám“ svým se vezou.
Tak také dnes vystouply v západ hrady,
jež kupily se nad sebe vždy výše,
až pokrývaly širý západ všady.
Až posud vanul sice větřík tiše,
les šuměl, vzdálené jak vodopady,
či v eolskou kdy harfu vánek dýše.
Blesk prolét časem temnou mračna tučí –
les umlká – jen ohlas hromu hučí.
A znovu les se potom rozhovoří,
a zticha strom ku stromu sobě šumí,
kdy větřík v jehličí se hebké noří,
jak dívčí vlas by probíral, pln dumy
a přitom stále nové písně tvoří – –.
77
Kdo písním vašim, lesy, porozumí?!
Vy čásť jste velké písně všehomíra,
jež v sobě všechno – všechno uzavírá!
Tak rek náš, Aleš v les ten zadumaný
kol Hanušova sídla ujížděl;
on pečlivě též časem na vše strany
po houštinách a stromech kolem zřel,
zda člověk jakýs, třeba nepoznaný
by za některým v šeru neseděl.
Tak pravím, jel kol Hanušova sídlasídla,
jak by měl aspoň Pegasova křídla,
kdy z temna soumraku se cosi blíží:
jakási postava, jak lesů strážný duch,
tak tiše, že spí klestu zrádný duch.
Na rameni má pušku vycíděnou,
na druhé rámě brašnu zavěšenou.
Za čapkou peří má a spod ní vzhlíží
dvé bystrých očí tváří opálenou,
tak jasných, jiskrných dvé černých očí,
že se ti zdá, že blesk z nich na tě skočí.
Čásť tváře spodní brada pokrývala
tak černá, jako noc jest v lese blízkém;
a z ní se ústa ráda usmívala –
zda chytrým úsměchem nad jistým ziskem,
zda pouhou dobrotou či zákeřnicky:
nebylo snadno uhodnouti vždycky.
Jak ze země vyrostlý nyní stál
co pouště lesní strašný pán a král, –
zlý Samiel, jenž všechny lesy hlídá
a duši béře, než se vyzpovídá.
78
An právě blesk se na západě kříží
a okamžik nastává jakýs vážný,
kdy soupeř na soupeře divě shlíží.
Tu za bleskem se vichr jakýs vlažný
po lese nes – pan Aleš vzhlédl bystře
a zkřiknul: „To jste vy, Roháči mistře?!“
„Ba já jsem to,“ dí Roháč, „milostpane,
a díky bohu, že vás nalézám.
Však vichr prudčej po lese již vane
a vy jedete širým lesem sám.
Mně nepokojem krev tak prudce plane,
že musím svěřiti se, pane, vám.
Kde jest můj pán? Co zmizel mnoho dní
již pryč – jakoby zhynul v povodni?!“
„Buď bez starosti o něj, příteli!“
Tak Aleš přívětivě odpověděl;
„my nedávno se spolu viděli
a tu pan Hanuš v bezpečnosti seděl.
To bylo teprv včera, v pondělí.
Však posud jsem se ještě nedověděl,
co u Laných se děje – jak to s vámi,
jak skončilo to s těmi výpravami?“ –
„Ach, milostpane! Mohlo dobře být!
My táhli statně, v nejlepším pořádku,
jak by to mělo ku cvičení jít
od naší vsi, ku Komornému Hrádku,
kde Křepelka se měl k nám připojit.
Křepelka nelenil a přišel řádně
až na žid, jenž uprchnul jim zrádně!
„Já chtěl však sám se dříve přesvědčit,
jak v Praze věci národní as stojí,
a proto nechav ozbrojený lid,
79
jsem Křepelkovi oddal hodnost svoji,
řka, že se v Praze chci zas připojit.
A proto, co zde vypravuji, pane,
mám z Křepelky úst věrně odevzdané!“
„On děl: My táhli přes Ondřejov dále
silnicí k Mnichovicům nad lesy,
kdy od Praha se prach zved’ nenadále,
jak od nějaké lehké kolesy;
a k nám se blížil v letu neustále.
Ať bodák k pušce každý zavěsí!
Tak velím, jako vůdce bez rozpaku
a opravuji na čele si čáku.“
„Kolesa přiblížila se tu kvapem;
já: Stůjte! komanduji bez odkladu.
Pak bez průtahu ku vozu se sápem,
v němž mladík seděl, nemysle na zradu,
a právě zcela spokojeně dřímal,
kdy já mu: Vzdejte se! do ucha hřímal.
Byl mladý důstojník to od hulánů,
jenž navštívil jel známé z ciziny.
„Co libost asi“ – ptal se – „mości pánů?“
bez rozpaků, ač sám byl jediný.
Tu při voze já zcela slušně stanu
a dím: To osud, pane proklatý!
Vydejte zbraň! neb jste můj zajatý!“
„Nadarmo vymlouval se svojím pasem,
že „dovolenou“ má a nebojuje:
já opakoval rozkaz přísným hlasem,
a na to důstojník se odzbrojuje,
80
ač dílem se smíchem a dílem s žasem
pohlíží k vůdci, zdali nežertuje.
Však já byl přísný, neúprosný stále
a po skutku hned komanduji: Dále!
Tím prvním zdarem naším povznešeni
kráčíme dále na vítězné dráze.
Před námi bylo slyšet táhlé hřmění,
na důkaz, že boj posud zuřil v Praze,
že posud čeká pomoc bez prodlení,
an boj jest nerozhodnut ve své váze.
A každá hučící k nám z Prahy rána
bolestně zněla, jak za matku hrana.“
„Však cit ten nebyl stejný u každého:
co jeden přál si, k pomoci jít městu,
zas jiný myslel, raděj nechat všeho
a na zpáteční pomýšlet jen cestu;
a třetí díl celého sboru mého –
(nás dohromady bylo asi ke stu) –
chtěl zůstat v lesích někde zálohou:
Ať v Praze, prý, si sami pomohou!“
My byli nedaleko Mnichovic,
kdy z nenadání padla rána v lese.
Však odpusťte mi! co se stalo víc –
to hanbou jazyk můj víc nepronese.
Já nechci o tom vědět – nevím nic
a prosím vás též pane, neptejte se!“
Tak Roháč patrně děl posud v hněvu,
kdy vmyslil zpět se tomu ku výjevu.
„A co se stalo?“ Aleš přec se tázal,
„kdo vystřelil? Snad tajemství to není?“
Však jak by Roháči byl jazyk svázal –
tak zamlčel se, – jako v rozpomnění; –
81
pak rukou máchnuv v houští poukázal
a něco bručel do vousů, jak klení.
„Kdo zahnal gardu moji vítězící? –
Snad rána na čekání – po zajíci!“
Ta zpráva Alše velmi rozesmála.
Však těšil nešťastného velitele,
že zastínil mnohého generála,
jenž poražen od svého nepřítele:
Však jemu že náleží aspoň chvála,
že přived’ domů mužstvo svoje celé.
„A jaké skončení to v Praze vzalo?
Já z toho vím až posud velmi málo.“
„Já,“ pravil Roháč, „vešel Novou branou.
Ach to byl horký tanec, věřte pane!
a nebylo to jistě naší hanou,
že muselo být město přece vzdané.
Já na hlavní byl poště v první vřavě.
Lid u Vácslava klečel sochy svaté,
kde mše sloužena k země České slávě –
kdy heslo dáno k řeži oné klaté.
„Střílejí do lidu!“ Křik zazněl právě,
když důstojník ve uniformě zlaté
pro vojsko spěchal blízké do kasárny –
důstojník od pěchoty, mladý, švarný. –
Já ozbrojen byl, jako tehdy mnozí
sekyrkou železnou na pádné holi.
Důstojník začal svár; zatknutím hrozí;
vytasí zbraň, řka každého že skolí,
kdo neposlechne. – Vědí jenom bozi,
jak dál to přišlo: bránil se tu každý.
Jitření bylo, v němž se pášou vraždy!
82
Na pomoc spělo vojsko důstojníku,
jenž mířit kázal na lid rozjitřený.
Vytrhnuv občanu jednomu piku,
zahnal jej šavlí až na blízko stěny;
hroze mu smrtí. – A tu v okamžiku
sekyrkou udeřím já – rozechvěný –
do tváře důstojníka takým rázem,
že s rozpoltěnou lebkou padnul na zem!
Tu vojsko vystřelilo, – nastal křik,
na vojsko vrh’ se rozdrážděný lid,
vždy víc se vzmáhal ozbrojený šik –
a dřív, než sobě možno pomyslit,
stavěny barikády v okamžik:
Trhána dlažba – každý musel jít;
zavřeny ulice – a v krátké době
lid střílel s vojskem prudce proti sobě!
Do noci trval poplach, střelba, vřava,
na obou stranách padlo mnoho lidu;
však ráno měla nastat bitva pravá,
jež měla na vždy skončit naši bídu!
To ráno nastalo: A jaká sláva!
Již bílý den a posud nezrušeno klidu!
Snad zaspal nepřítel, že posud němý?
Či utek nám? Či propadnul se v zemi?“
Tak od úst k ústům otázky se nesly
a radostí lid zpitý volal sobě:
„My vyhráli! Již tyranové klesli,
již na našem hýřiti chtěli hrobě!“
Tu však se nad Hradčany dýmy vznesly
a hřmění děl zaznělo v stejné době:
„Windischgraetz v noci přes řeku se pustil!“
Tak voláno – v tom kulí déšť již šustil...
83
A tak se také vskutku v noci stalo.
Zkušený v boji poznal generál,
že v městě by se marně bojovalo;
a proto nařízení vojsku dal,
by v noci zticha přes řeku se dalo.
On k tomu cíli také přikázal,
by slamou ovinuli kola děl,
by nepřítel o lsti té nezvěděl.
Když na hrad vytáh’, dělila nás řeka.
A přec jsme tři dny celé vydrželi,
ač kanonáda hřměla prostořeká
jak bouře přehlušujíc naše střely,
jež zněly proti ní, jak pes když štěká;
až třetí den konečně oněměly,
kdy vyhořely Staroměstské mlýny
a Praha valila se v rozvaliny – –
My vzdali se, ne sice z přemožení,
však z outrpnosti s městem, jež by kleslo
ve zkázu bez naděje v zachránění.
A konečně, nač svízele ty neslo,
proč vzniklo náhle také rozjitření?
To k mým se uším nikdy nedoneslo.
Jen študent jakýs ve své odpovědi
mně prál: „To sami bohové jen vědí!“
„A co se stalo s Arnoldem? byl v Praze?“
se táže Aleš. „Jemu navždy blaze,“
dí Roháč. „Viděl jsem, jak skonal.“
„Jest mrtev? živ? No mluv již tedy!“
„Ba mrtev, pane. Ani nezastonal.
Byl vnešen do domu, kde ležel bledý
a klidný, jako anděl páně –“
84
„On první z nás své smrti splatil daně,“
děl Aleš v pohnutí. Tu Roháč zase:
„Ba zemřel statně – shasl jako plamen,
on posledním byl na své barikádě.“
Tak lovec děl, svou věrnou pušku hladě.
I bylo znáti hnutí v jeho hlase,
jež skrýt se snažil pokrčením ramen.
„Ba škoda toho pána; hodný k lidu
a nenáviděl pijavek těch, židů.“
Tak Roháč soudil, dodávaje: „Amen.“
Tak, krokem jdouce, spolu hovořili
až z lesa vyšli na výběžek holý,
s nějž vidět bylo Laných dvorec bílý
v soumraku státi prostřed širých polí.
Již celý západ temné mraky kryly.
Z nich jakýs odlesk zářil po okolí,
jak zář kdy ohně v dáli uhasíná,
v níž kraj se zdá jak mrtvoly tvář siná.
Tak příšerně se tma se svitem snoubí,
že noc to není, ani světlo denní.
Tu zavál vichr prudce kolem v doubí
a z hluboka zaznělo rachocení,
jež lesy odnášely v temnou hloubi,
v níž divý hlas odzvučel bez prodlení.
Pak v roklích, skalách hrom zahučel táhle –
od stromu k stromu, až utichnul náhle.
Pan Aleš s Roháčem hleděli k dvoru,
kdy z něho k nim až zazněl náhle křik
přinášel větrem, jak by v divém sboru
smích sobě tropil z hromů ďáblů šik,
až řev ten odezval se v hloubi boru,
jakby se nebi rouhal pekelník.
Pan Aleš s Roháčem na sebe hledí –
však žádný nemůž dáti odpovědi.
85
I znovu upřeli zrak napjatý
ku dvoru, v kterémž křik se stále vzmáhal.
Pak náhle světlo blýsklo za vraty,
jakoby plamének se chvíli zdráhal –
teď vzplápolal – pak hasnul rozvátý.
To spatřiv Aleš, který posud váhal –
na koně skočil – zkřik pak s hněvem v tváři:
„Roháči, za mnou! Běda vám, vy žháři!“
A ku dvoru se pustil jedním tryskem,
an Roháč běžel pěšky co moh’ za ním.
Však Aleš brzy zmizel v háji blízkém,
naposled ozářen jsa blesků pláním,
jež častěji počalo jasným pryskem
rozrážet chmury děsným mihotáním
a na vše strany křížit temné mraky,
až přecházely oslepené zraky.
Tu teprv rozpoutána živlů zloba:
Blesk stihal blesk – hrom odpovídal hromu;
a potom, jak by spojili se oba,
vždy třáskl hrom v zápětí blesků lomu,
že nebe víc se nebi nepodobá,
brž výhni, spiklé země na pohromu.
A v akkordy ty nebe, hřmící strašně
zaječel les, jak hlasem divé vášně.
Pak jednotlivé kapky – potom více
jich přibývalo, – stále více ještě, –
až sesypalo se jich na tisíce:
a do prudkého spustilo se deště;
a zableskla-li nebem blýskavice
a ozval-li se hrom, po lesích třeště:
tu kapky zářily jak perly jasné
a hasly v mžiku – blesk jak mžikem hasne.
86
As v stejný čas, co jako jedním rázem
se Roháč s Alšem k dvoru Laných hnali,
též po silnici dopadalo na zem
osmero kopyt ořů, v malé dáli,
již děsili se bouře nad úkazem.
Ti ku dvoru se také cílit zdáli,
ač mohli býti silně unaveni,
neb táhli kočár těžký přes kamení.
VI.
Však na Jezeře jaká jest to vřava!
Tam vojsko jako v městě hospodaří,
jež na milosti i nemilost se vzdává.
Co neodnese: neuprosně zmaří!
Pan správce neví, kde mu stojí hlava;
neb konečně při siné blesků záři
vojáci vběhli na dvůr podnapilí
a řvali: „Že by ještě více pili!“
Vše marné, že jim správce, plný strachu
v dobrotě představuje, že víc nemá:
„Však my tě naučíme zpívat, brachu!
a otevřeme tvoje ústa němá.
Sem hoši! Naneste do slámy prachu,
ať naučí se prohnaný ničema
rozmlouvat s námi také z jiné noty,
sic zazpívá si: propálil prach boty“ –
„A chodil bos!“ doložil jiný v smíchu.
A tak se kolem správce potáceli,
že v duchu litoval již všech svých hříchů,
neb ozářen byl ohněm dvůr již celý,
jejž položili do slaměných víchů,
by spatřili, co posud neviděli,
87
co skrývá jistě prohnaný ten fant,
tož tiskopis, co vzácný kontraband.
Však že se ani tiskopis, ni pivo –
ni kořalka jim nikde nejevily,
tož obklopili pana správce živo
a k slámě suché ohně přiložili.
Tu okamžitě chytilo se žnivo,
doutnajíc pro svou tíži malou chvíli
a potom vyrazilo v jasný plamen. –
Tu správce zkřiknul: „Teď je se mnou amen!“
Neb vojáci jej k tomu ohni vlékli,
by vynutili to, – co sotva věděl –
a přitom na něj křičeli, jak vzteklí:
by život svůj již zachránit si hleděl,
že by jej dříve ještě rádi pekli.
Však správce zmužil se; ni slova neděl,
ač se všech stran naň znělo z blízka, z dálky:
„Skoč do ohně! – či klíč dej od kořalky!“
Tu jako blesk kruh celý rozrazila
Alšova brůna, kterou rek náš třímá,
že odskočila chasa podnapilá,
myslíc, že generál to na ně hřímá;
neb Aleš volal, co stačila síla,
a koulel zrakoma kol jiskřícíma:
„Vy luzo! Oheň ten vám přijde draze!
Já vás dám zvěšet jiným ku výstraze!
Hned uhasíte oheň! kletí žháři!“...
A již strojili ku poslechnutí,
když kaprál, hlédnuv lépe Alši v tváři,
vykřiknul: „Co ten mezi námi kutí?
Proč veselost nám naši tady maří?
Aj, co jste zač? Ba já mám deset chutí
88
vám taktéž malou předložil otázku
buď o kulí anebo o provázku!“
A než se rek náš nejmenšího nadál,
byl obklopen, a ač se statně bránil –
již bez obrany s koně svého padal
a štěstí ještě – že se neporanil.
I zdvihli jej; kaprál mu ruce skládal
a vázal; když tupil jej a hanil.
Pravili mnozí: „Do ohně s ním krátce!“
A jiní: „Ať se houpá na oprátce!“
Tak Ravikovský seděl s Alšem v blátě,
když nový rachot zazněl na dvoře;
vjel kočár; kočí chytil za opratě.
Tu praskot rozlehl se nahoře...
Blesk skřížil se, oblohu září zlatě
a v prudkém zasténal vzduch vichoře;
a na to, jak by z konve vodu pustil,
tak prudce, hustě liják s nebe šustil.
To pro dvůr celý bylo velké štěstí;
zároveň pak se kočár zastavil.
Tu z něho sobě mladík cestu klestí;
dvě dámy též z něj na to vybavil
a jednu více musil nést než vésti –
kdy taký ryk jich příchod pozdravil.
A oheň po dvoře a taká směs,
jak by zde hospodařil divý běs.
On pokročil a „co se děje?“ tázal.
Pak žádal mluvit s vojska velitelem.
Však celý den se ten pán neokázal,
jen kaprál šaržant byl v tom sboru celém.
Ten spatřiv dámy utišil se, kázal,
a otázal se s uzardělým čelem,
89
postavu vojenskou si dáti snaže:
„Co panu libo? nechť se jenom táže!“
„To já se ptám: co vám se líbí páni?
Však dříve prosím: nač zde tolik slámy?
Proč tomu ohni zde se nazabrání?
Dřív uhaste! pak budu mluvit s vámi!“
Poslechli; rozhazují oheň zbraní.
„Poshovte; odvedu jen tyto dámy
a hned se vrátím,“ Hanuš pravil dále –
neb on to byl – pln ducha, klidu stále.
S ním skoro stejně – popadaje ducha
přikvapil Roháč – celý udýchaný;
měl klobouk s pérem u jednoho ucha
a koulel zrakoma na všechny strany –
zřel oheň; nebyla víc sláma suchá.
Jak by je nebe vzalo do ochrany,
tak přišel liják prudký v pravý čas,
že rozházený oheň zcela shas.
Tu přišel Hanuš zpět: „Nuž, co se děje?
Já mluvím jménem majitele statku!“
Tu správce: „Kořalku si vojsko přeje
a ne-li, pověsí mne na oprátku!
Jak proklatě se z toho mračna leje!“
„No odpusť!“ kaprál děl, „již milý bratku!
Zde milostpán nám jistě vyhoví.
Snad nechcete nás poslat k židovi?“
„Kdy račte velet jménem pána mého,
tu s radostí svým hostům posloužím!
Jen za mnou, pánové, a dám vám všeho;
já po ničem víc v světě netoužím,
jak uspokojit pána mileného –
hned v blaženosti vás všecky pohroužím!“
90
I ved je v sklep: tam z beček dal nalívat,
že jedním hlasem vojsko vzkřiklo: „Vivat!“
Podivná jest moc světla zázračná!
Neb jeden svit, kdy v pravé místo padne,
ohnivou skreslí duhu na mračna –
a mračno přec je bezbarvé a chladné!
Ba, kapka-li se zastkví neznačná
ve světla tvůrčí moci světovládné:
tak třeba z kalu byla: zahoří
jak démant! Svit ji v perlu přetvoří!
Tak v životě též našem mnohé chvíle –
byť v okamžení trpkými se zdály,
po létech zdají se nám drahé, milé,
kdy světlo vzpomínek se přes ně valí;
a třeba světlo zůstalo vždy bílé
a třeba duha nás hrou barev šálí:
je přec v tom něco, co náš život světí;
neb žádné štěstí není bez obětí!
To poznali též naši příchozí.
Pan Hanuš, rytířem jsa posud dám –
kdy cíle svého došly povozy –
se v hosta změnil u svých hostí sám.
Ač nebezpečí žádné nehrozí:
přec, předejít chtě všechněm nehodám –
že vojsko posud podnapilé kolem,
k ochraně zůstal dám, za jejich stolem.
Ty rychlé změny cesty, příhody,
vše divně v upomínkách jejich vřelo.
Ač minulo to bez vší nehody,
přec posud všechněm bylo neveselo,
jakoby z bláta přišli do vody.
Neb z venčí vojska hasání jim znělo,
91
kraj celý kolem trval v nepokoji
a ony bez zpráv, jak to s otcem stojí.
Též Aleš posud schází, ač se šeří.
I Roháč zmizel, bůh ví, jak, ze dvora.
Tak se správcem zasedli ku večeři
a večeře to byla jistě sporá:
neb co jen padlo pod prst cizí sběři,
to obrátila ze zdůli i s hora.
A by se doplnila stěstí míra –
jim osud přivez ještě – oficíra.
Byl velitelem vojska oddělení,
jež ve dvoře slavilo hody šumné.
Jak vstoupil, kázal sobě bez prodlení
přivésti vůdce chasy nerozumné.
Tu teprve však měl to nadělení,
kdy v líce kaprála zřel klidné, dumné:
ten jeho rudý nos a zraky žárné; –
tu poznal, všechno vadění že – marné!
I propustil jej v hrozné nemilosti
a slíbil, zítra vše že vyšetří
a že jim na pamětnou poví dosti,
proč pálili za toho povětří
na dvoře slámu; že jim zláme kosti,
neb střízlivi z nich nejsou ani tři;
a když se ze dveří chtěl kaprál ztrácet,
tu zkřiknul: „Každý máte pět a dvacet!“
Při tomto křiku, kaprál hned se ztratil
a mužstvo také, jak by zaprášil,
tu ten se v jeden kout, ten v jiný klátil,
jakoby ostříž vrabce rozplašil.
Pak teprv důstojník se v salon vrátil
ku dámám, jež byl výstup postrašil.
92
Bylť švarný pán; a v pěkném stejnokroji
a hnutí půvabném, jež zvykem stálým
se k dvojitému suknu zvláště pojí,
byl zjevem dvojnásobně okázalým:
ret svrchní ozdoben měl vousem tmavým,
a z tváře, zvyklé pohlížeti chladně,
zíralo na svět očí dvé, tak vnadné,
výrazem bystrým, přivětivým, smavým,
že musel býti velmi zajímavým,
obzvláště slabé, ale krásné pleti,
již krása s leskem může unášeti.
Však obě dámy nejevily chuti,
by s důstojníkem hovor začínaly
a proto odešly bez pokynutí.
Hanuši příjemnost tu ponechaly,
by příchozího hosta slušně bavil. –
Ach jaká zábava jest, moji drazí,
kdy na venkově dlouhá chvíle mrazí?
Rád bys se hosta nezvaného zbavil
a ty se naň přec usmívati musíš!
Zda můžeš říci, co as při tom zkusíš?
Tu za dveřmi se ozval z nenadání
jakýsi řinkot, kroky z druhé síně,
I ohledli se oba tamo maní,
kdo zas tak hřeší proti disciplině:
za dveřmi řada gardistů jest v zbroji
a velitel jich sám již v sále stojí
a káže důstojníku: „Vaše zbraně!“
Pan důstojník stál jako u vidění
a mnul si zrak, zda žert to pouhý není.
Nad vojíny, již lihem byli spilí,
gardisté ovšem snadně zvítězili.
93
Pan správce sám to nalíknul tak chytře,
řka, tak že nejlíp zrak jim za vše vytře.
On s Alšem umluvil, že padnou na ně,
a Roháč gardu svolal na ručest,
jež rychle pospíšila na tu zvěst.
Však Hanuš ve smích vypuk‘ nevázaně:
„Toť Aleš, to jest moje avantgarda!
Již jsem tě dneska hochu oplakával.
Zde představuji národního barda,
jenž po mém boku povždy věrně stával
co adjutant, až téměř do nedávna,
kdy ukončena naše cesta slavná.“
Však sotva důstojník vzléd’ Alši v oči,
již zarazil se; plaše kolem zírá
a hlavou jaksi nedůvěrně točí.
Sáh’ v tobolku a papír otevírá,
v němž tištěna jsou lapidárně slova:
„Zatykač Alexeje Romanova,“
popsání osoby a zločin jeho,
jenž tučně vyznamenán: „rebelie.“
Ku konci rozkaz soudu vojenského
by vojsko zatklo jej, neb policie
pro zradu císařského majestátu
a jednoty též rakouského státu.
Jak bleskem stiženi zde všichni stáli.
A ne na darmo o něho se báli:
pro menší zločin, slovo – a nic více –
hned bylo tehdy psáno: šibenice.
Však důstojník měl pohotově radu.
Šel ke krbu a hodil rozkaz v plamen.
94
„Já sice na pohled tím pášu zradu,
však posud nemám ruce rozvázané.“
Vy svobodu jste získal z těchto kamen,“
děl Aleš: „Máme účty vyrovnané.
Však najdeme se dnes neb zítra jistě
s pistolí nebo kordem v tichém místě!“
„Však já vám nyní radím, drahý pane,“
děl důstojník, „by v čas jste odtud zmizel,
sic zakusíte teprv pravou svízel.
Vás odpor branný nic vám platen není –
on dokáže, že vojsko ves tu zplení,
a vy ji uvrhnete v bídu pravou,
v níž uváznete sám též svojí hlavou.
Já přátelsky vám radím z ohledů,
jež vyjevím vám teprv k posledu.“
Tu zapálený zrak se k zraku blížilblížil,
jakoby na vzájem dvě dýky zkřížil.
Tak doutnák u prachu, než spočteš dvě, tři,
tě s nepřítelem mrští do povětří.
Náš Aleš, stlačiv vášeň v pohledu,
ven vyšel něm, by propustil své lidi.
Byl pohnut valně, neboť dobře cítil,
že svobody sen krásný již se sřítil.
A z gardistů těch každý totéž vidí,
ač nejasně. Tu Aleš zticha pravil:
„Roháči! prapor, svobody znak zlatý,
ti odporoučím ostatek jak svatý.
Kéž s ním bys zemřel, vzkříšení své slavil!
Ty uschováš jej v tajném známém místě
pod dlažbou dutou ve zámecké kapli.
A kdyby tebe jednoho dne lapli:
95
jen nevynutí tobě hrozby, pikle,
stotisíc ďáblů – celé peklo spiklé,
by národ nalezl jej jednou jistě,
až ozáří se opět české hory
růžovým nachem naší trikolory.
To přísahej u duše svojí spásy!“
„To přísahám!“ dí na to Roháč slavně –
a prsty dotekl se dvojky hlavně
své družky věrné v bolu, jako slasti.
„A nyní, na oslavu naší vlasti,
kéž se nám vrátí opět dávné časy!“
Tu svolal Aleš, nach mu zbarvil líce:
„Nech žije svoboda a konstituce!“
A jako bouře zahučely hlasy,
kol zahučely, co stačily plíce:
„Nech žije svoboda a konstituce!“
Odešla garda. Roháč zůstal pouze,
by s Ravikovským pánům tovaryšil.
Kdy hluk se kolem v celém zámku stišil,
tu o zábavu opět byla nouze.
Jakoby démon každý rozmar mařil.
Důstojník kysele se ovšem tvářil
po výstupu, jenž odehrál se právě,
jejž nemoh’ opominout ve své zprávě.
Však správce víno vyšukal kdes v skrytu,
turecké dýmky, tabák převýtečný –
též papyrosy, jaké kouří slečny,
a k dovršení toho blahobytu
se karty vyskytly – ba taroky.
96
A víno brzy všechny rozehřálo,
vznitilo zraky, ústa rozvázalo.
Veselost rychlé činí pokroky.
Zvlášť, kdy se každý ku rozmaru nutí,
rozličné šprýmy mezi lidmi kutí.
Tak mladí páni krásu chválí děv.
Náš Aleš vychvaloval jeden zjev –
již patrně měl jazyk popletený,
neb jinak zajisté by nezradil
své tajemství za všechny světa ceny.
Však důstojník se zdál být potěšený,
že poškádlit jej může hříčkou ženy.
O Lence mimochodem zavadil –
však se zlým zajisté se poradil.
Neb Aleš zbled a pravil úsečně:
„Já nechci dále mluvit o slečně.“
„A proč?“ dí důstojník, tím popuzený.
„Poněvadž posvátno jest jmeno Leny.“
„Ba ano!“ se smíchem dí důstojník,
„vy čekáte na známý lásky dík.
Však známe to! Což dobře nevidím?
Vám pane Alši věru závidím.
Sám často líbával jsem její ret
a ssával z dívčích rtů ten zhoubný jed –
však chutnávalo mi to jako med –
před lety – ultimo mám pagat!“
a hodil kartu. –
Ale neřek více;
neb Aleš vyskočil jak stěna bled,
vzkřík, jak by se mu jazyk pomátl –
a bleskem udeřil jej rukou v líce,
97
řka s pohrdou: „Já nechci s vámi hrát,
jste patrně jen bídný renegát!“
Tu kvapně důstojník své šavle hledal –
však marně – správce mu jí nedal.
On snažil se, by rozvaděné smířil.
Však marně. Hněv jim v hlavách vířil –
ba vlastně víno – ano vínko rujné.
„Pánové! to jest věru nedůstojné!“
s Hanušem správce volal ve spolku.
Však těžko ukrotili mládí bujné
a tepen kypících ty vary zbojné –
zvlášť bambitky když našli ve stolku. –
„Nač dělat ještě jakých okolků?
Zde kartá má. Vše vyjednáme hned.
„Jsem setník Zbilský!“ volal nyní stále
důstojník hlasem chladným jako led.
„Jsem cizím. Čest mně prokaž někdo z vás
co svědek souboje. A nyní vale –
či na shledanou!“ Rozčilen se zved.
„Chci zadostučinění v tento čas.
Vy volte zbraň. Já budu čekat v háji.“
I vyšli za ním. Venku jako v ráji.
Z bouřlivých mračen paprsk slunce žárný
osvítil nádherné kol lesní tiše,
po dešti plné svěží ozdoby.
A byl to obraz nevýslovně čarný.
Však z obou soků myslil každý spíše
na kulí svých a prachu zásoby.
I v lese pokus k smířní byl marný.
Jen Zbilský v soukromí cos správci děl,
kýs papír spečetěný jemu podal,
by v pádu neštěstí jej otevřel
a na adresu vnitřní věrně dodal.
98
Pak postavil se na své místo hned,
neb Roháč změřil dvacet kroků správně.
Když Hanuš, v pořádku že vše jest, zhléd’ –
dal znamení.
I zdvihli zbraní hlavně
a šli si vstříc, vždy krokem volným.
Tu Hanuš tlesknul v dlaně
a hnutím prstů mimovolným
spustily obě zbraně,
bezmála hukem jediným.
A když se zvednul bílý dým,
jenž po dešti se těžkým vzduchem
vzdaloval ponenáhlým ruchem –
tu Aleš samoten stál z obou soků.
Důstojník marně namáhal se vstáti.
Krev volně splývala mu k boku.
On rukou pokyny chce správci dáti
a jmeno jakés vyslovit se snaží –
pak znenáhla se nazpět v trávu sváží –
a jako mrtvola se zvrátí. –
Již slunce v modro za hory se hrouží.
Na východ z mračna temna nenadále
vystoupá zjev, jenž hruď nám divně ouží,
pocitem nadšení; on vzrůstá stále,
že duch náš kyne s ním a za ním touží.
Přes temný mrak se klene oblouk jasný,
zjev duhy velebný to, čarokrásný.
Jakoby blesky, které zde se chvěly,
půlíce mračen neprůhlednou tučí,
v ten jasný oblouk z ohně zkameněly!
Hrom časem ještě z hloubi mračen hučí –
však západ ponořen již v světle celý,
99
a jak se leskne vše té září vůčí,
jíž slunce jako zmladlé line k zemi,
s tou vůní – zpěvem plynouc haluzemi.
Tisíce kapek k matce zemi padá
a každá bezbarvá jest o sobě:
však každá aspoň kousek duhy spřádá,
by zaleskla se v čarné podobě;
proběhnouc světlem – bezbarvá zas svadá,
jsouc vlahou zemi – nebi k ozdobě.
Kdy miliony ale v nebi hoří –
teprvé převelebnou duhu tvoří.
To vážný pokyn lidstvu veškerému:
jak potřeba jest kapek miliony
ku zjevu duhy v nebi velebnému,
tak milionů lidí žití, skony,
přiblíží teprv lidstvo k cíli svému,
ve vytoužené, blahé kraje ony,
kde tváří v tvář se sejde s zjevem krásným,
svým idealem – jak ta duha jasným.
Však to jen obrazně. Neb dávno zašly
ty časy, rekové kdy po té duze,
jež jako oblouk ohně nebe krášlí,
kráčeli v sídla bohů v stálé hrůze.
Teď jiné cesty k oněm sídlům našli.
Jeť marné pnout se v nebe v bolné tůze,
když ideál, po kterém všichni prahnem –
jak onu duhu – nikdy nedosáhnem!
Toť pouhý zjev! Zdá každému se jiný
a každý odjinud jej jinak vidí.
Z nás každý svůj má zjev ten světla plynný,
každého zrak jen přeludem tím šidí:
my patříme jen vody na bubliny –
má tak se také s ideály lidí?
100
Má každý svůj a jest ta hříčka žití
jen přeludem, jak duha, jež tam svítí?
Přeludem vroucí obraznosti duše,
jak duha přeludem našemu oku?
Má člověk vše, co v bohorovné tuše
vytoužil sobě od tisíců roků –
odvrhnout na vždy nyní jednoduše
a věřit vlastnímu jen pídikroku?
Ó ne! neb jako skryt za zjevem duhy
skutečný původ její – zjev ten druhý,
jenž jako slunce oblohu nám krášlí:
tak za tím života našeho videm,
jenž po smrti se zdá být navždy zašlý,
jest ukryt jeho prapůvod nám lidem.
Co víc, že posud jsme ho nevynašli?
On život živí nezrušeným klidem,
jak ono slunce jasné na nebesku
nám dává teplo – život v svojím blesku.
My pochybností nevezmem mu bytost:
on jest a bude, byť jsme nevěřili.
Nám neprospěje ale ani lítost,
byť otrocky jsme se mu pokořili.
My nezvýšíme jeho obrovitost
hlásáním slávy, byť jsme živořili:
onť objímá nás, věčnýť, nemá mezí,
jej nikdo nezvětší, ni neobmezí.
Nám na tom dost, že jej již tušit smíme.
Jej poznat v nevýslovném obdivu –
to teprv snad, až tělo odhodíme
co nepotřebnou formu neživu.
101
Však kdy se v svět ten vůkol zahledíme,
kdy čteme v nebes hvězdném ohnivu:
tu tiskne se k nám velebná ta krása –
my tušíme, že v srdci našem jásá.
**
*
Ve stínu lesa, v místě tom, kde pad,
obejmul důstojníka věčný chlad.
Kde navždy sirá země jej pokryla,
mu narovnána skrovná mohyla.
Nad ní se bílá bříza sklání
a jedlí větve mírošumné
si vypravují za svitání
pověsti truchlobolné, dumné
život zmařeného o sklamání.
A umlká-li i ten širý les,
tu povznese se malé ptáče kdes
a hvězdu pozdraví, jež na východě
jak perly stříbrné své světlo line –
a zpívá o vášni, jež jednou mine,
až lidstvo vstane pravé ku svobodě.
Však svitání již pohřešilo Lenku
v útulném pokojíku nahoře.
Šla naslouchati zpěvu ptactva venku,
či ranní modlitbu vzdát v pokoře
před světlem, které v čisté její hrudi
se stejně jako na východě budí?
Náčiní ku kreslení vzala sobě
a v ranním rouchu, bílém, rozkošném,
kráčela v zbuzeného lesa lem.
Červánků růžných zlaté ve ozdobě
se zdála z edenu jak přišlé robě
a bělost roucha světla paprsk hravý
102
s růžemi mísil oním nádechem,
jenž na světic a svatých padá hlavy.
Tak onomu se místu přiblížila,
kde čerstvá mohyla se zdvihala.
Ji vábnost toho místa dojala
a ona na blízku se usadila,
a vzavši nákresy vše připravila.
Ta lesní pouštka tak ji vábila,
že znenáhla až zřela pěknou sochu,
jež malou mohylu zde zdobila.
Podobna byla rozkošnému hochu,
jejž na hroby své staří Řekové
stavěli na památku mrtvým drahým.
Ne smutné upomínky takové,
kterými náš svět krášlí hroby své:
však silou kypící a mládím blahým,
jejichžto sklopení v zem zrakové
se usmívati zdají zorem vlahým
v původu nesmrtelném věčna žití.
I zřela s podivením na tu sochu,
jež známou se jí zdála býti trochu.
Též srdce počalo jí prudčej bíti.
Ta socha v moderním ač oděvu,
přec antické se podobala zcela:
pochodeň zvrácená jí nescházela
co symbol smrti, která shasla mládí.
Jen šero lesní bystřej patřit vadí
a to, že roucho v lehkém záchvěvu
hýbalo větrem ranním, trochu vlálo.
Tu lehce vzkřikla, vstavši kvapem z mechu;
že oživuje socha se jí zdálo –
103
vždyť uslyšela zřejmě ohlas vzdechu.
A socha obživla ve hlasu echu –
ba socha obživla a zraky zvedla –
však ještě více při tom hledu zbledla:
„Odpusťte, slečno, prosím tisíckráte!“
řkouc s úklonou, „že vytrhuji vás.“
„To vy jste, Alši? Jak to vypadáte?“
A smíchem zvonil její jasný hlas.
„Tak záhy zde?“ A nyní teprv zřela,
že to, co za pochodeň smrti měla –
byl deštník – velký deštník na mou věru!
Tak obraznost ji zmátla v pološeru.
Však Aleš mlčel se sklopeným okem.
Tu v Lenky zraku temném, přehlubokém
se šotek objevil zas úsměvu:
„Co se vám asi, Alši, zdálo dnes,
že mlčíte jak zadumaný les?“
I pohledl tu Aleš na děvu:
„Ba trápili mě dneska snové strašní
zklamanou láskou, řečí plnou vášní – “
„Nuž vypravujte rytíři náš bludný.
Co mlčíte? Ach pane, vy jste nudný!“
A hlavičkou svou vábnou pohodila.
Již chtěla odejít, jak na vzdory.
Tu slunce vystoupilo nad hory
a krajina se celá vyjasnila.
Pan Aleš kráčel s ní, však jako němý.
„Hle, máte oděv celý pomačkaný
a zvlhlý – jako rosou pokapaný.
A oči máte kalné – milý pane,
co za oheň z nich divý dneska plane?
Snad neusnul jste mezi stromy těmi?
104
„Ba usnul, Lenko. Ve snu se mi zdálo
o žití – které marně dokonalo.“
„Vy mluvíte dnes věru přetajemně,
jak orakulum, dvojsmyslně, temně.
Nuž projděte se, zahřejte se trochu.
Vás věru možno postavit co sochu
na jakýs opuštěný náhrobek.
Jen pod ní ještě nápis elegický:
Zde odpočívá Aleš, chrabrý rek,
jenž skrýval v sobě talent poetický.
Jak včerejšek jste přece strávili?
Jak s důstojníkem jste se bavili?“
„Výborně, slečno!“
„Jak se přece choval?
My poděšeny byly jakýms křikem.
Snad vojsko vadilo se s důstojníkem?
A potom z lesa toho výstřely
večerní tišinou k nám zazněly.“
„On záhy z večera zas odcestoval.
Ty výstřely mu zněly na cestu.
On rozloučil se navždy se svým stavem,
a odjel pro svou nevěstu.“
Tu výraz v zraku Lenky hravém
se proměnit a ona vážná děla:
„Vy tajíte mi, Alši, něco jistě!“
„Nech nezůstanu zdráv na tomto místě,
když to, co děl jsem, není pravda celá!“
To vážně děl a s takým výrazem,
že věrným zdál se nitra obrazem.
105
Pátravě k němu pohlížela;
pak pokynula hlavou zvolna,
jakoby hnutí mimovolná
v své mysli ohlušiti chtěla.
Zda výčitka v tom zraku obsažena,
či plápol lásky, dýchající mírem?
Již pojímal jej zápal jako vírem –
on klesnouti chtěl před ní na kolena
a vyznat vše, co trápí jej a děsí
jak žárlivostí nenasytní běsi
že kdyby zde ji ztratil v světě kletém,
on za ní pustil by se smělým letem –
buď s kletbou, s žehnáním, vždy za ní za ní,
věčností nebes – pekla – bez váhání. –
Tu Hanuš přicházel: „Mám dobré zprávy.
Vás otec, Lenko, právě poslal psaní,
že propuštěn jest z Hradčan z nenadání,
a že se dnes již vrátí domů zdravý.
Vás sestra toužebně již očekává.“
Tu Lenka radostně hned odkvapila.
„Však jiná pro tebe tu, Alši, zpráva.
Jest odbyto, co včera pokazila
tvá kule neblahá.“
„Co vojsko činí?“
„Jest právě na pochodu nyní.“
„A jak to možno?“
„Šťastnou náhodou.
Víš, včerejší že truchlou nehodou
bys býval ztracen, bez ochrany.
Tu přišel z města rozkaz právě vhod,
an nevinným byl nalezen pan Lany,
by vojsko vyrazilo na pochod.
106
Ten důstojník jen chyběl. Však i to
jest bez nehody všaké odbyto.
Jen považ! Zbilský naposled ten den
co zahynul, byl ještě vojínem.
On sproštěn svazku s vojskem čekal jen
než rozhodnuto bude o jiném
již vůdci v jeho vojska oddělení.
Jde zvěst, že odcestoval bez prodlení.
Ba divnou náhodou též nalezen
důstojník, utopený v blízké řece. –
Pomysli, jaká náhoda to přece!
A důstojník ten úsudku dle znalců
nedávno utopený od povstalců –
nápadně Zbilskému byl podoben!
A papíry an neměl u sebe –
co Zbilský zbožně poslán do nebe –
vší poctou vojenskou jsa ozdoben.
Již nový vůdce přijel dneska z města
a odved všechno mužstvo s sebou pryč:
tak od tajemství navždy stažen klíč
a tobě opět zcela volná cesta!“
Tak jdouce k zámku, jenž k ním zíral dolů,
přátelé hovořili tiše spolu.
107
DÍL III.
[109]
NAPOSLEDY.
I.
Ulehly opět ony šumné vlny,
jež rozhoupala bouře národů,
jak sen se znáhla ztrácí kouzlaplný.
Ruch volný udušen byl v zárodu,
zaváděn starý cop zas pohodlný
a člověk, věren svému původu,
své zvrhlosti, již nic v něm nezničí,
chtěl všude zavést mrav svůj opičí.
Proč tolik lidské krve prolito,
proč národy vedeny na popravu,
proč vše to jako hračkou odbyto?
Snad mistrům národů těch pro zábavu?
By lépe na jedno zas kopyto
narazit mohli nohy jako hlavu?
Ba toť jest mnohým pánů ideálem,
by lidstvo šlo jak stádo – jedním cvalem.
Jediný užitek ta bouře nesla:
zrušila poddanství a roboty,
že z prachu otčina se zvedla kleslá,
lid dosáh’ lidské svojí hodnoty.
[111]
U Laných hlučná společnost jak v loni
o obžinkách – ba hlučnější jest dnes.
V prostranných stájích plno cizích koní,
jakoby vítr hosty zevšad snes’.
Po dvoře čeládka se v práci honí;
svůj tribut poskytnul i šumný les
i rybník, dvůr i háj i širé pole,
by na panském se zaskvěl zítra stole.
Pan Lany navrátil se zase z Prahy,
prý na Hradčanech u výslechu seděl.
Poněkud zasmušilé přines’ tahy;
on nikomu též o tom nepověděl,
co viděl, zkusil asi za své snahy,
ač několik minulo teprv neděl.
Jen krátce někdy říkal: „Moji drazí!
ta mládež, mládež! Ta nám všechno kazí!“
Též mnozí známí přišli, lonští hosté,
již sousedili lesem aneb polem,
by podíl brali na slavnosti prosté
a připili si za sousedským stolem.
A poptali se přitom, jak as roste
to boží obilíčko v kraji kolem,
co vlasť as naši v budoucnosti čeká –
co hospodáře těší, aneb leká.
A zprávy úžasné z té velké dramy,
jež v Evropě se právě odbývala...
Jak archa Noe moře nad vlnami,
tak loďka svobody se kolébala,
než v hlubinu se pohroužila s námi,
v níž věky se pochována zdála...
Však z hostí dnešních pravou příčinu
proč pozván k Laným, žádný neuhádnul.
112
Ten hádal: návrat otce v rodinu
že příčinou, proč taký šumot vládnul,
a jiný opět mluvil o synu,
jenž z vojny přijde. Proto starý zmládnul
prý tak, že není ani k poznání
a všichni tito hosté pozváni.
A za večera v zahradě rozsáhlé
skupení prochází se důvěrná,
jak po nebesích pláni neobsáhlé
souhvězdí putují tam nezměrná.
A v tišinu zní hudby zvuky táhlé,
jež unáší ozvěna nevěrná
v královny noci náruč čarokrásnou,
kde s hvězdami se třpytí, blednou – hasnou,
jak stříbrolesklé vodní bubliny,
jež zdmuty, z hloubky vzhůru vyvírají:
tak hudba padá v noci hlubiny,
jež v sobě cosi neznámého tají –
bez vzniku – konce – bůh jak jediný.
Jak hodiny tu mžikem ubíhají,
kdy rukou v ruce, vedouce se tiše,
čtou okem v oku, bůh co v srdci píše –
dvé milujících! zjevení jak vnadné!
Pro ně jen přítomnost a budoucnost jest blahá!
Bůh, kterýť láska pouhá, v nich teď vládne
a každá chvilka samoty jim drahá.
Co v nich se děje, nikdo neuhádne.
A nastal den. Již hosté plní síně,
kol sum a šepot, v němž se každý ztrácí.
113
A čas přec ubíhá tak zdlouha líně,
jak obyčejně jest před – kopulací,
jak potok kdy se ztrácí ve rovině.
A pro dvě srdce již se nenavrací
přec nikdy rozkošné ty, svaté chvíle,
tak lehké, prchavé, jak mráčky bílé.
Naproti vchodu patriarcha seděl
s lahodnou, přivětivou povždy tváří.
A podle něho Hanuš k dvěřím hleděl,
ozářen jakous vnitřní lásky září.
Dál Aleš stál – ba stál by mnoho nedělneděl,
jak by se učil lásky slabikáři,
proměněn jako v poesie sochu,
jak z mládí mnohému se stává hochu. –
V tom probudil jej známý za ním hlas:
„Snad prokážeš mi, Alši, malou službu?“
,Vše co si přeješ!' Aleš na to zas,
,já s radostí ti splním každou tužbu!'
„Ty doprovodíš ku oltáři nás,
jsi zvolen, Alši za našeho družbu.“
Tak s úsměvem příteli Hanuš pravil
a odešel, by pro dámy se stavil.
Jak ohromila jej ta strašná zvěst!
Pan Aleš nevěděl, jak s ním se dálo,
jak zasloužil si tuto vzácnou česť.
Však osud popřál mu jen času málo,
jak bohužel! to v žití časté jest,
by vzpamatoval se. – A tak se stalo,
že protější se otevřely dvéře,
z nichž nevěsta se s družičkami béře.
114
Nevěsta vešla ovšem v pláči tichém.
Však neplakala ona v žalu lichém;
vždyť slzy ty se z citů překypění
ze zdroje nejčistšího – srdce – pění.
Kdy pro to vše, co v duši metá jasu,
to stěstí, co jsme ždali nejvyšší,
nám schází významu, nám schází hlasu,
když zdá se nám, že přání nejtišší,
v nichž zříme žití věčnosti, ba spásu –
sám bůh v svém milosrdí vyslyší,
več doufat, se nám skoro příliš zdálo –
ty nyní dosáhnem – a v hodin málo.
V bělostném rouchu byla věru krásna.
Pan Aleš podal rámě nevěstě
a veď ji k oltáři, nad tím vším žasna.
Ni slova nepromluvil po cestě;
a ona nesla se co luna jasná;
šat za ní vlál, tak tiše šelestě,
jak v jarní jasné noci, v tichém háji
o lásce větérky si šepotají.
Za nimi Hanuš s první družicí,
se sestrou nevěsty své, s Lenkou šel,
za párem tím pak druzí mladící,
(odpusťte: „mládenci“ jsem říci chtěl)
a družičky jak hvězdy svítící,
(bych podobenství celé věrně měl):
mládec s družičkou vždy beze sváru
kráčeli za snoubenci pár po páru.
Již došli kaple; kněz zde na ně čeká,
též rodiče, by dali požehnání.
115
Tu Hanuš podle nevěsty své kleká,
jež hlavu posud v tichém štěstí sklání.
Pak mluví kněz, prsténky s prstů smeká
a mění na vzájem jim bez váhání.
Konečně stolou ruce jejich váže,
„Zda za sebe jdou volni?“ se jich táže.
A po hlasitě výmluveném: „Ano,“
kněz slibem posvátným je na vždy pojí,
což střelbou z hmoždířů všem vědět dáno,
že Hanuš s Tomiliskou jsou teď svoji
dle písma svatého, kde stojí psáno:
„Co spojil bůh, ať lidé nerozdvojí!“
Žehná-li kněz na božím místě,
byl tento sňatek žehnán v nebi jistě!
A od otláře manželé již kráčí,
pak družba s Lenkou první družicí,
a nevěsty líc září ne již v pláči,
brž květe, jak by byla růžicí;
pak ostatních co za nimi jen stačí,
po páru staří jdou i mladíci.
Jen Aleš, jako poet, všechno splet,
an s Lenkou po levé šel straně zpět
na místo po pravé, jak káže mrav,
šel s ní jak manželé, již předcházeli.
Tím poplet se ostatních též dav
mládenců, družiček, ba zástup celý.
Že nectili pak svobodný svůj stav,
jen výsměch z toho od přítomných měli;
zvlášť Aleš, jenž způsobil taký zmatek,
na výsměch neměl žádný nedostatek.
116
Pak nastalo jim přání povinné,
jež s úsměvem nevěsta přijímala
a v upřímnosti svojí nevinné:
„Podobné štěstí jednou“ – Alši přála.
Pak v důvěrnosti tiché, rodinné
svatební hostina se odbývala.
Manžely mladé usadili v čele
a kol nich řádně shromáždění celé.
Po obou stranách rodiče jim sedli,
pak svědkové a hosté k svatbě zvaní.
Jim protiv ti, již k oltáři je vedli,
tož družičky a mladí také páni,
již ku pohodlí sousedek svých bedlí.
Tak po páru vždy seděl pán a paní:
Ať „starý“ – „mladý“ – svorně vedle sebe,
jak by to idol Českého byl nebe!
Tak družba Aleš vedle Lenky seděl,
družička druhá k ruce jeho pravé –
vzdělané děvče: jaré, hezké, zdravé,
již sama nevěstou od mnoha neděl.
Po pravé straně této sličné dámy
a dál kol stolu, abych řeč svou zkrátil,
jsou jiní přátelé a krevní samí.
A rád bych jimi báseň obohatil,
bych neslyšel již – budiž bohu chvála!
znamení, hostina že započala.
Utichnul šum, kdy patriarcha slavný
ze křesla povstal, číši pozvednul
a mluvil: Uplynul čas v Čechách dávný,
117
co taký hlas se hrudí lidskou dmul,
kdy stával Vyšehrad náš starodávný.
On mluvil – obklopil dav hostí stůl,
kdy řečí klidnou, dojemnou a jasnou
věhlasný kmet oslavil chvíli krásnou:
„Budoucnost naše leží v ruce boží.
Pohleďme zpět, jak začali jsme s málem.
Na mučennickém leželi jsme loži
v pohrdě, bídě, v strachu neustálém,
zda nepřítel sekyru nepřiloží,
by podťal kmen. My pracovali s žalem,
dne neznající, ani hodiny:
nám útulkem byl krb jen rodinný.
A co vy víte o té budoucnosti?
jak od věků ku věkům národ roste,
jak hříchy hubí jej a sílí cnosti,
jak mohutní on uvnitř? O to proste:
o pilnost železnou vždy s nadšeností
a bůh vám sešle – muže! V chatce prosté
povstanou nadšení vám proroci,
již spasí vás: Ne silou, přemocí,
však láskou, pílí, vůlí ocelovou!
Od věků k věkům národ mnohý sílí
a hromadí vždy k síle sílu novou.
On dlouho mlčí, s mravenčí on pílí
tak střádá sil, až mocí Perunovou
kdy chabnou jiní, v hříších rozmařilí,
kol něho sousedé již vysílení,
povstane jako anděl v ozáření
a muže porodí, již od věků
ku věkům věčným nesou jeho jmeno:
to jmeno slavné na vzdor nevděku
a zášti sousedů jest oslaveno!
118
Národy žehnají pak člověku,
jenž spasil lid! To tvůj jest úděl, ženo!
Lvu podoben jest zmládlý národ taký,
jenž na pohled jak beránek zde dřímá,
však vrahem zbuzen jak ta jiskra hřímá,
jež probuzena v bouři nad oblaky:
to muž se najde posud nepoznaný
a v něj se vtělí národ rozháraný.
On blesk jak vstane zhouba pomsta lačná
a lid mu jásá, jako blesku mračna.
Kdo ví? snad dřímá ten již mezi námi,
jenž zapíše své jméno nad hvězdami?!
A to váš úděl vznešený jest, ženy!
Kdy muž se trudí ve svém povolání,
by pokladů nastřádal, bezejmenný,
bez naděje a mnohdy bez uznání,
kdy venku vládne cizí tyran zbraní:
Tu vy mu okrášlete domu stěny,
jež obsahují vše, co pro vlasť schrání,
jež vlastí jsou mu užší v také době –
než Ona vstane, též ve ozdobě!“
Kypělo srdce v muži dokonalém,
když líčil vážně cnost rodinné:
tak s ohněm mluvil kmet, ač v klidu stálém,
že každý čet’ v té mysli hrdinné;
i zazněl potlesk živý celým sálem
a každý přišel v úctě povinné
udeřit plnou sklenkou v jeho sklenku.
V to zahučely rány střelby venku.
Tu Lany, zvednuv číši naplněnou,
přípitek prones’ řečí nelíčenou:
119
„Jen pravý muž smí sáhnout smělou rukou,
by od osudu žádal vrchol štěstí;
on prací lopotnou a častou mukou
si cestu k cíli životnímu klestí.
Kde slabá srdce bázní slabě tlukou
a nerozhodný stojí na rozcestí,
tam s jásotem muž pravý odpor vítá
a kráčí zoři vstříc, jež před ním svítá.
Jen pravý muž smí sáhnout po nejvyšším,
jež cíl jest všem, již víru neztratili;
jen on smí přiblížit se lásky říším
a v zápase tam zkusit svoje síly
a rtoma přiblížit se zlatým číším,
v něž bohové nám nektar lásky vlili;
ne nápoj ten, jenž v pelyněk se mění,
kdy vypit prudce – nechá přesycení.
Však nápoj jemný, jasný, nezkalený
jak oheň vestalský, co věčně hoří,
jenž nezná zhoubný žár, ni žádné změny,
a podpal žití na zemi té tvoří,
že bohem jmín jest s přemnohými jmény.
Ba vlastnost božská to, jíž duch se koří.
Jak slunce žití jasné, teplé vždycky;
tak lásky milost živí život lidský.“
A v očích slzy měl, kdy dohovořil.
I zazněl potlesk, jak by sál se bořil
i udeřeno v sklenky plné kolem;
nebylo žádného za dlouhým stolem,
jenž neudeřil sklenkou v jeho sklenku –
v to zahučely rány střelby venku.
Též Hanuš povstal, by se poděkoval,
by vyřknul vše, co v srdci k němu choval.
120
Tak toast za toastem sálem šuměl,
až konečně též došlo na poetu.
I kynuli mu dlouho. Porozuměl
konečně, že má pronést jakous větu
na počest snoubenců. A on ji uměl
též z paměti a proto počal v letu:
„Mnohá léta často zajdou,
nežli srdce dvě se najdou,
které jako jedno bijí
nezměněnou harmonií!“
Tu poet náš však spatřil slečnu Lenku,
jak potutelně naň se usmívá,
i zarazí se, v ni se zadívá,
a jeho zrak, ten výmluvně to jeví,
co jeho ústa pověděti neví.
I zvednul náhle Hanuš plnou sklenku
a udeřil o plný pohár Alši:
„Všem družičkám a mládencům ta číše!
Nechť přijde lidstvu věčná lásky říše...“
Tu potlesk přehlušil mu slova další,
i udeřily sklenky v jeho sklenku –
v to zahučely rány střelby venku.
Konečně patriarchou, dědem jasným
přípitkem skončeno vše vroucím, krásným:
„Všem Čechům zemřelým, jichž pověst svatá,
kéž hroby krášlí zoře lásky zlatá!“
A po hostině spokojeně vstali,
by do zahrady ven se odebrali.
121
Jen Ravikovský nespokojen byl.
Ač vyznamenán od Lanyho velmi,
že před zhoubou mu statek zachránil,
přec v duši cítil, jak by zuby šelmy.
Vždyť posud zprávy pánu nedal ani,
co za tajemství skryto v lesní stráni,
ni odkaz Zbilského, ten smutný list –
proč jeho pán měl právě nyní číst?
A mladý pán, tak přetoužebně ždaný
se posud z vojny domů nevrátil,
ač psáno otcem jeho na vše strany.
Snad zahynul – či život utratil?
Ó bože! snad by možno bylo – on?!
A pokaždé kdy lesa spatřil sklon
či Alše viděl – dělal v duchu kříž;
neb tušil ještě jakous děsnou tíž –
jak supa nad domem tím šťastným lítat.
Však vida všechny klidné, zvláště pána
tak bezstarostně hosti svoje vítat,
tu umínil si, nechat vše, až z rána
po svatbě druhý den, a mlčet nyní
a býti veselým jak jiní.
Po hostině se všichni rozdělili
dle vlastní vůle, lásky, náklonnosti.
Ti staří provázeli parkem hosti,
a mládež, která nepostojí chvíli –
vesele rozprchla se po zahradězahradě,
jak do ptáčat kdy krahuj vrazí v sadě.
Zde v háji umírněna slunce záře
v půlšero tajemné, jak v chrámu páně
kdy zásvit mírný padá na oltáře,
122
vyrvav se otevřené nebes bráně;
a jeden taký paprsk padl na ně,
již stáli zde, co svědci božské slávy,
korunu světla, každy kol své hlavy.
Jak králeviči lásky, štěstí plní:
Aleš co jara bůh a Ladou byla Lena;
kol nich se celé moře světla vlní,
v němž rosný svět – to jest jak vodní pěna.
On před ní v skutku neklečel, však duchem
se skláněl přede vzorem tvorstva všeho,
ne jako před modlou; však pojat ruchem,
jenž unáší nás z kalu pozemského
v tom světě, na vše vznešené tak hluchém.
V ní jedinou zřel hvězdu žití svého,
jíž svit se v duši odbijí a množí,
jak v moři neobsáhlém – obraz boží.
Bez přehánění: v spojení jich obou
zřel vzájemnou jich duší výměnu,
jež časem neslábnouc, plá novou zdobou,
kdy v družném srdci najde ozvěnu.
On viděl v družce žití touto dobou
tu bohem přislíbenou odměnu
všem dobrým, spravedlivým toho světa,
jimž život jenom věnce z trnů splétá.
Stál před ní, upřev na ni zrak svůj vlahý:
Tak zřel ji v poušti Krkonošských hor –
v ní zosobněny vše své velké snahy.
A k němu vzájem pnul se její zor,
jenž jevil, on že jest jí nad vše drahý.
Tu vzpomněl si, jak bouři na úkor
zřel v horách s velebného Sněžky štítuštítu,
jezera tmít se v mračnách za úsvitu.
123
Ta černá jezera v propasti klínu
se tměla, leskla, jak v ně obraz padnul
buď přes ně letících chmur siných stínů,
či slunka lesk jak v zrcadle v něm zmládnul
protrhna mračna, padl na hladinu:
Tak žádný smělec posud neuhádnul,
co dělo se v tom krásném Lenky oku,
jak v černých jezerách, hor ve hluboku.
Tak stáli, hledíce si v zraky vzájem,
bez hnutí, beze slova, oba tiši.
Svět pro ně zmizel; háj se jim stal rájem.
Tak byli zapatřeni v jeho říši,
že neslyšeli hlas, jenž volal hájem
jich jmena hlasitě a v každé výši.
Patrně nebylo v nich oné viny,
jež Adama vyhnala z domoviny.
Tu oči skrze houští pátravé
se zablyštěly, uprouce se na ně
tak jiskrné, jak zraky žehravé.
či blyštící se v záři slunce zbraně.
Však záhy bledly v záři mlhavé,
jak v mračnách, kdy se kryjí hvězdy za ně
před vlhkým poránkem, kdy má se k dešti
a první kapky jeho příchod věští.
To Roháč hledal Alše; chtěl mu cosi říci,
však neměl k tomu srdce; chvíli hleděl –
co myslil si však, přece nepověděl,
brž odvrátiv se utřel slzu v líci –
on, který bez bázně se smrti smával,
zde nemoh’ potlačiti citů nával.
Neb viděl nebezpečí. Ba on tuší,
že svazek ten se záhy na vždy zruší.
I odešel jak přišel opět tiše,
že duchům zdál se náležeti spíše.
124
Však milenci o ničem nevědí,
neb jejich duše teď se právě našly
při generální lásky zpovědi.
Šli, vedouce se hájem, až pak zašli
v zeleni jeho. – Cestou k sobě dí:
„My kráčíme tím jasným háje stínem
jak k oltáři pod zlatým baldachýnem.“
**
*
Den uplynul a hosté odjížděli.
Však zasnoubenci na to nedbali.
Co pro ně byl ten ostatní svět celý?
Jen sebe zřeli, sebe hledali.
A když se na chvíli jen rozjít měli,
za chvíli malou zas se setkali,
jakoby nevěřili dostatečně,
že sobě náležejí oba věčně.
Též Aleš posud u nich prodléval,
a nepřekážel jim; neb v jeho zraku
jen jeden obraz světlo rozléval,
jak po bouři se jeví hvězda v mraku,
a v svitu jejím stesk v něm omdléval,
jenž v prsou dosud jako děsný zjev,
mu v ledy měnil vřelou krev.
Jakoby prázdnota, již dosud cítil,
se na vždy měla vyplniti štěstím,
jakoby nad propastí, v níž se řítil,
byl zachráněn – zadržen větví klestím.
On nelekal se žádným před neštěstím,
a každá nedůvěra dost jen malá
se jemu hříchem proti Lence zdála.
Tak minul den, den Alše nejkrásnější.
Byl večer. Slunce dávno za horama,
125
jichž okruh zdál se šerem vzdálenější,
jakoby noc, jež vládla nad světama,
být chtěla dneska zemi příbuznější
a v báječné postavě přišla sama,
tak vzdušná, lehká, jako ve snu zjevy
nám skutečné – ač bez těla se jeví.
Šel s Hanušem a jeho mladou paní,
též s Lenkou z polí v žertu svévoli –
kdy blízko zazněl dupot z nenadání
od kopyt koňských z cesty na poli.
Ti šťastní neměli o ničem zdání,
kdy Roháč vyniknul z tmy okolí
a skočiv s koně, který půdu deptal,
Alšovi tajně cosi v ucho šeptal.
Pak psaní doručil mu. Aleš zbledl –
div neklesl – pak s nevýslovným žalem
na Helenu, jež vedle stála, vzhlédl.
„Já musím odtud,“ pravil, „v mžiku malém,“
a pojav koně, jehož Roháč vedl,
již vsednout chtěl, kdy v rozvážení zralém
za ruku uchopiv jej Hanuš, děl:
„Však příčiny jsem posud nezvěděl.
Co za spěch? tak nás neopustíš přec?“
„Já musím, pokud nezavrou mi klec,
v níž sedět mohu živobytí celé.
Jsem vládou proskribován, zločinec.“
Tu vystoupil mrak Hanušovi v čele.
„Uprchnout musím rychle do ciziny –
pan Lany píše sám – a kdosi jiný.
126
A k největší doznávám svojí muce,
že otce mého mají ve své ruce.
Já uprchnu – jej sprostím spoluviny –
ač nevinen – však soud by jeho vinil.“
„Ó Alši!“ Hanuš zvolal, „co jsi činil?
Ubohý příteli!“ a umlknul,
jsa dojat velmi. Mrak mu oči stínil.
Též Alše zrak se jako v mlhách pnul –
vždyť prchal z ráje, v němž nic nezavinil!
A bylo ticho. Větérek jen dul
a tiše časem v listí stromů šuměl,
jak by byl všemu – všemu porozuměl.
„Nuž cestuj s bohem!“ pravil Hanuš náhle
s bývalou energií svojí rázně.
„Tvé neštěstí tak není neobsáhlé.
Jen doufej v budoucnost, buď bez bázně!“
Však Aleš mlčel, jak by hrdlo sprahlé
mu odpíralo výraz jeho strázně.
„Teď odeber se příteli na cesty,
v návratu potěšíš se u něvěsty!“
Též mladá paní jemu s bohem dala.
„Nuž s bohem!“ Hanuš obejmul jej znova.
Tu Alše nevýslovná tucha jala,
neb nemoh’ vypraviti ani slova
a Lenka, ta se mu jak v mraku zdála –
až s pláčem vyhnance tu obejala,
jak by se na vždy ztratiti jej, bála.
Tu paní vzbudila je Hanušova.
I rozloučil se, patře na Helenu,
již viděl bledu, v hoři pohrouženu.
127
Násilím rozveselil truchlý zrak:
„Buď s bohem, Lenko! šťastné na shledání!“
Pak skloněn k Hanušovi, tiše vece:
Ty pamatuješ na Zbilského přece?“
„Na důstojníka, který –(
Nedořekl,
neb Aleš kynul jako by se lekl –
a ohlednuv se stranou k sestrám plaše,
děl: „Na Zbilského, svaka tvého,
v souboji se mnou zhynulého –
byl bratrem Lenky a tvé paní.
To věčné tajemství buď naše!
Již s bohem na vždy!“
Na koně vsed’ pak,
jenž půdu hrabal, nemaje již stání –
a pobodnut, s ním letěl jako mrak,
kdy v závod s bouří v temnou noc uhání.
Tu Aleš k přátelům svým zvrátil hledy
a zřel, jak „s bohem“ kynou naposledy.
**
*
Lenka.
Aleš zmizel. Ani po něm slechu.
Jako kámen do vody když hodí,
vlnky kruhy tvoří kolem v spěchu,
ty zas nové vlny z hloubi vodí,
dál a dále krouží po hladině,
ku břehu až dojdou zašumíce
jako řečí tajuplnou, žasnou,
načež usínají v vody klíně.
128
Hladinu zřít jako dříve jasnou,
po pláči jak dívčí mladé líce.
To jest lidský život a nic více:
Jako kámen do vody když hodí.
Přítel vzpomíná. A Lenka chodí
zamyšlena šíré po zahradě.
Zde s ním stála, zde se usmál na ni,
zde ji ruku stisknul v chvíli ranní,
zde se smála ubohému hochu,
když se zdál jí proměněným v sochu –
u mohyly, břízy v libosadě.
Nepatrnou každou chvíli zlatou
chránila jak upomínku svatou.
I ty jeho bouřné písně, básně,
dvojnásobně zněly nyní krásně.
Však již opadaly listy v sadě,
zimní saisona již nastávala –
život čilý zlaté naší Prahy.
Jak se jindy Lenka těšívala!
Proč ji nyní každý koutek drahý
v zahradě té spustlé? A již zítra –
zítra měli všichni odejeti!
Ach ten čas, ten čas tak rychle letí.
Kdo smí odhádnouti tvého nitra,
Lenko, co se v něm as nyní dálo?
Posledně se procházela tamo.
Co se ale tvojí duši zdálo,
to ví bůh jen – a tvé srdce samo.
Duše tvá jak blankyt nebe čistá,
nezná ouskoku, jest věrnost pouhá:
129
sama sebou nejsi ale jista,
život dlouhý, samota též dlouhá.
Divadlo a jiné kratochvíle
uchlácholí časem tvoji duši:
slabší budou upomínky milé,
až je časem nic víc nevyruší.
S bohem, Alši! měj se dobře v dáli,
osud tvůj jest tebou zasloužený.
Proč jsi uprchnul, ty snílku stálý?!
Často jsme se tomu spolu smáli –
jací jsou ti muži – jaké ženy...
130
Doslov.
Krátký minul čas – však změnilo se mnoho.
Nečeká čas v chvatu letném na nikoho
Živo v zlaté Praze. V plnémť masopustě.
Zima jest. Sníh z temných oblak padá hustě
na ulice, kde se klade výš a výše,
tak ze povozy jak v peří jedou tiše.
Hlučno dnes u paní Leny rodem z Laných.
Skvělý ples se dává. Množství hostí zvaných
víří po salonech, osvětlených skvěle,
tak že zář se stkví i po ulici celé.
Četné přijíždějí dosud ekypáže,
v nich jest mnohý z pověsti té starý známý.
V skvělé toilettě ubrány jsou dámy,
vše je elegantní, modní, mrav jak káže.
Odpočinek nastal v tanci. Krokem šumným
prochází se páry. Zde se v kolo staví,
aby slyšeli, co mladý muž ten praví
s rázem v očích smutným ale dumným.
[131]
„Posledně mi list psal z Černé Hory,“
vyprávěl ten mladík. „List byl sporý,
znal jsem jeho obsah dávno dříve –“
„Co vám psal?“ jdou otázky kol živé.
Mladík pohroužen jak v zamyšlení snivé
po chvílce zas krátké počal vyprávěti:
„Skoro do slova mám list ten na paměti.
„„O dvě věci prosíval jsme z mládí boha –
(jak mi píše) – buď o pravé lásky štěstí,
jaké předtucha mi v mojí duši věstí –
aneb toli odepře mi bůh – chci slávu –
slávu pro můj národ. Pro ni klást chci hlavu.
Z krve mé nech zkvete vlasť má přeubohá.
Pro svobodu její nech se hlava sklání,
pro ni každou chvíli mřít chci bez váhání,
ano – v posledním kdy tahu krev se povyroní,
šeptnu: „Díky bože, že umírám pro ni!“
Dvě modly jsem měl, ach modly čarokrásné:
Děvče mé a ideal svobody jasné.
Děvče mé ač slíbilo mi věrnost svatě,
jiného si vzalo muže v krátké době.
Ideal svobody v rozedraném šatě
světem štván. Já na dvojím tom stojím hrobě.
Na Slovanském jihu bratři sokolíci,
nad tyranstvím hnusným chrabře vítězící,
posud prapor svobody nad mračna týčí,
denně boj ač duní kolem – kule syčí;
neumdleni, jaři, jak ta hvězda jasná
na východě nebe – volnost čarokrásná,
Slovanstva to budoucnosti jasná hvězda!
Tam chci žít! Se učit lásce, u svých bratří,
Buď zdráv! Pozdravuj mou vlasť. A jestli spatří““ –
Urván list. Zda romantickým se vám nezdá?“
Tak se tázal mladík, hledě kolem.
132
Domácí přistoupila paní v kruh a zbledla
poslední zaslechnouc slova. Proč? Snad bolem.
Oči zastřené jak mlhou k mládci zvedla,
oči krásné, temné, jezera jak černá
z krkonošských hor, jichž hloubka bezeměrná.
„O čem řeč jest, pane?“ Tak se táže lehce,
s úsměvem. A mladík s úklonou jí vece:
„O mém příteli, o poetovi Alši.“
Paní mlčí, jak kdy řeč jí přes rty nechce:
„Romanu?“ dí posléz. „Daří se mu přece?“
Hudba zazněla a přetrhla řeč další.
**
*
Skončen ples. Tu mílo u teplého krbu,
venku kdy je zima, že až kosti praští.
Nad vodou jak mrazí stařenu tu vrbu,
jak jsou ubozí ti polní ptáci stuhlí!
U krbu však klidno, pomíjí vše záští.
V kruhu rodinném se příjemně to sedí,
dumá, vypravuje, v záři ohně hledí
na klest lesní, žárem měnící se v uhlí.
V lenošce zde paní Lena děcko pěstí,
které v spánku k mateřským se prsoum tulí.
Matka nad děckem je nakloněna v půli,
z jejích očí září nevýslovné štěstí,
jaké matka jediná jen znáti může,
která život dala bezbrannému tvoru,
které tulí se k ní jako lásky bůže,
jak se tulí poupě k ňadrům pyšné růže.
133
Láska neobsáhlá! V pustém třeba boru,
v chýši prosté – pyšném ve paláci,
všechen zevní lesk co mam a klam se ztrácí
v tiché domácnosti! U kolébky děcka
zbývá žena jen a milující matka.
Nejvyšší to láska, slova dvě tak sladká:
před tou láskou mizí jiná láska všecka.
Blíže krbu Lenin muž. Pán je to statný.
Významnou tvář oživují ohně žáry.
Vidět z ní, že duch v něm sídlí ještě jarý,
praktický a světa znalý, v práci zdatný.
Noviny čte dnešní. Ticho nic neruší.
Tikání jen hodin slyšet jednotvárné
a pak děcka dech, jenž ticho nepřeruší:
spí jak andělé by hráli s jeho duší.
Muž tu pozvedl zrak k ženě svojí švarné:
„Zde jest jakás zpráva, Lenko, v feuilletonu,
která by tě mohla bavit.“
„O čem asi?“
„O poesii a poetickém skonu
Alše Romanova. Znalas jej před časy?“
Nachem zarděly se tváře mladé paní,
červánek jak zastře bledé nebe ranní
před východem slunce, časně za svitání.
Štěstí, že při záři ohně purpurové
nebylo zdát dobře zardění to nové,
které ze srdce šlo. Po chvíli se ptala:
„Roman umřel? Co se mu as přihodilo?“
Při tom pokojnou se zcela Lenka zdála.
„Zhynul v boji s Turky. Nemoudré to bylo.
Vidět, že byl poeta, muž nepraktický.
134
Já mu jeho konec předpovídal vždycky.
Proč tam chodil? U nás moh’ psát svoje básně.
Ztráta pro nás velká! Škoda je ho.
V novinách litují takto zemřelého:
„Padl v květu mužném pro volnost tak krásně
ještě v smrti maje na rtech svaté heslo.
V něm pro lidstvo, pro nás velké srdce kleslo.“
To mi po smrti as jedno bude platné,
ať co chtějí o mně v světě vyprávějí.
Ale umřít zdráv? jsa mladý? To je špatné.
Teď se samé nerozumy v světě dějí.
Zabít nechat se – a proč? že bydlo píchá?
Nemoudré to bylo od něho!“
A dále Lenin muž své myšlenky ponášel zticha.
Lena nad děckem skloněna sotva dýše,
nemluví, jen na děcko své hledí stále,
jak by unášena v jiné, dálné říše.
Na kraji tu oka vzniká nenadále
slzy čistá zář, jak s nebe padlé rosy:
na víčku se třese, hraje ohně září
barvou růžovou, jakoby byla duhou –
padnouc v líce děcka – stkví se mu na tváři
perla – jakou moře hloub se nehonosí.
Tu se matka sklání nad děckem, jež nosí –
vroucně líbá je – by skryla perlu druhou...
Nejkrasší to pomník zemřelému Alši!
Nač mu třeba ještě chvály, slávy další?
E: pk; 2002
135