Jan z Dubé (1872)

Báseň, Otakar Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
Jan z Dubé
[1] JAN Z DUBÉ.
BÁSEŇ
OTAKARA ČERVINKY.
V PRAZE Nákladem kněhkupectví Theodora Mourka 1872.
[3] Tiskem J. S. Skrejšovského v Praze.
[4]
Věnování.
Kde věnec z růží vroubí nebe v lem, Kdy u večer se slunko v hory sklání, Celujíc září svou překrásnou zem, Tam, odkud šumí větru vonné vání Tichounkým ladné vesny večerem, Tam v onen kraj, kde zemi líbá nebe, Tam upřen byl můj hled a zbledlou tvář Zašlého slunka ozlatila zář I slzu v ní: neb tam jsem spatřil Tebe! Ach na posled! a mnohý minul čas A mnohá bouře přese hlavu mou: Však ve snu slýchám posud sladký hlas A vídám tvář Tvou mně tak milenou, Ba hvězdy zraků Tvých zřím nyní zas: [5] Však ach! ač posud usmíváš se na mne, Tvé oko září, šepot zaznívá, Přec smíchu, lesku stále ubývá – A tvář ta mizí v temno noci klamné. Můj k Tobě nepronikne nikdy zpěv? Nuž na vždy s bohem! tváři milená, Jak z hvězdných paprsků Tvůj jasný zjev Se nocí vznáší – za ním duše má – Však síla klesá, vášní bouří hněv – Buď Ty mou vůdkyní tím divým rejem, Kdy v šerou minulost se ponořím: Kéž věčně zrakem v Tvoje oko zřím – A před boží se tváří nezachvějem. – [6] I. Oddíl.
[7] Bez hnutí visí bílé větve břízy, List osyky se ani nezachvěje, Snad stromy zří, jak slunce pro ně mizí, Naslouchají, jak ptactvo kolem pěje. Žalm přírody tak nezkalený, ryzí, Šum křídel slyšet živoucích atomů. Hory pohlíží k horám v modrou dáli V závoji par, jež mračna vyplakaly, Modrají v dáli šedé hlavy stromů. Na skále hory, odkud rozhled širý Hluboko v modré lesy za Sázavou, Kraj lesa; jinoch opřen o dub sirý. Zda orly pozoruje, v dál jak plavou, Jak v modru nad propastí vedou víry, Či řeky běh stopuje mezi hory, Jež údolím se leskem nebe bělá: Proč rukou sloní skloněného čela, By před paprskem žhavým chránil zory? [9] Nepohnut stál jak krásná socha řecká Z mramoru vytesaná kararského: Okrouhlá tvář, ta ústa skoro dětská, To něžné, přec tak žhavé oko jeho, Klenuté obočí – ta kouzla všecka Jak nesetřený zralé broskve pel, Jenž mluvívá nám z tváře mladé, svěží, Ten myslit jen se dá, však popsat s těží, V jinocha toho sličné tváři dlel. Přes vše ty tahy krásné rozestřen Však nádech odvahy a mužné síly, Ta tvář as mnohý zřela žhavý den, Ji slzy noci často porosily. Zrak ten byl v krvi, v žárech potopen, A zůstal přec tak čistý, nezkalený Jak dívky neznající žhoucí vášně, Ty oči krásné v boji zřely strašně Jak boha války v krvi potopeny. A nyní – mírně tak a něžně zří S pod helmy lesklé, hladké, ocelové, Jež tíží bujných, temných kadeří, A v blesky slunce metá blesky nové, Až světla bůh se studem zapýří, Osvítí ještě kalich na krunýři, Jenž kryje jinošskou tu slíčnou hrudi, Pak zmizí – dnes se více neprobudí, A šero noci v zápětí se šíří. 10 V podáli Táborita hlídal koně – A jinoch posud hledě dolů darmo A stíny zrakem orlím s výše honě, Tu vztýčil se jak levlev, kdy střásá jarmo, A nad skalou se dolů v úvoz kloně V stříbrnou trubku zadal znamení. Odpověď zazněla hned v tichém lese, Od stráně k stráni ohlas v dál ji nese, Až zvuk co píseň v hvězdách zkamení. Několik jezdců opustilo houští; „Odveďte koně,“ první rozkazuje, A ruče s oře bujného se spouští. Družina jeho s koní seskakuje, Odvádí je mlčící temnou pouští. – Tu jinoch k příchozímu přikročí, I obejmuli na vzájem se vřele – Cizinec líbá jej na hladkém čele, Jak otec synu hledí do očí. Výrazná tvář a velitebné hnutí, Jímž vždy se značívá duch ušlechtilý, Zrak orlí, bystrý, který k úctě nutí – Jenž klidně zřízří, jak meč se v prsa chýlí, Obočí jako vlny v bouři dmutí: A přec rozestřen zádumčivý tah V té krásně mužné příchozího tváři, Osmahlé vedrem v hořících měst záři, V Husitů slavných dlouhých ve vojnách. 11 Za Žižky, Prokopa pro světlo volnosti Byl jeden z oněch bojovníků božích Ve věčném boji proti podlosti, Již umírali na krvavých ložích, Jež málo kdy přístřeší pohostí. Jak z mramoru a kovu světem táhli Budíce lid k života spasení: Marný to zápas: krví zbroceni Ni v smrti cíle svého nedosáhli. Malý tu rozbit tábor na ručest, Zanícen oheň, přistaveny krmě, Vesele praská suchá, vonná klest, Co svědek dub pravěký nad tím strmě Jak jiskrama a září zdál se kvést. Tam vojíni v malebném skupení Po namáhavé rozloženi práci K příhodám denním někteří se vrací, Jiní si hoví v svěží zeleni. Již po večeři; rozstaveno stráží A v klid se ponořilo vůkolí, A mnohá ocel hladká blesky sráží, Jež s ohněm hasnoucím již zápolí; Na nebi hvězdy kloní se a váží, Pak míhají se, splývají – a stojí – Posledně oko na to vytřeští se, Pak sen mizící v skutečnost se míse Obejme vojína po krátkém boji. 12 Opodál, pohříženi v rozhovor S cizincem jinoch na pokraji skály Pohlíží před se temný na obzor, Kde bludičky jakési plápolaly Jak svatojanské ohně v lůně hor: Však nepohnutě, jako stálice Děsivý činily jakýsi dojem Táborů vojska před posledním bojem – Svou panychydu slavnou pálíce! Umlkal hovor obou zponenáhla, Až jinoch pohřížil se v spánek mládí. – Soudruh však bděl; neb jeho duší táhla Vzpomínka, kterou nikdo nenahradí – To kapka – která vlažíc ústa spráhlá Jen nevýslovnou trýzeň žízně dráždí – Však nehasí – neb žije v říši stínů – Zaplétá ostré trny do vavřínů, Až s výkřikem zoufalým – sebe vraždí. – O letní noci divůplné vděky! Zda kouzla tvá mi opěvati dána, Tvá krása božská jest po všechny věky Zápalem svatým bude opěvána, Jenž citů zdroje v šumné zbouří řeky, Až bolem překypí tu srdce břehy A perlu z hloubi tůně vynoří, Jež kruté srdce k slzám pokoří, Kdy ústa lpí na číši lásky, něhy. 13 Tichůnko vůkol, každý dřímá tvor, Vše uspáno jest sladké něhy citem. I ozvěna spí v lůně šerých hor Milostné tváře ozářených svitem, Jež s jasné výše, odkud lásky spor Své tajůplné čisté světlo line, V údolích stříbrem řeky polévá, Tam v temných hájích jiskry rozsévá A na obzoru v bledé jasno plyne. Větérek šumný chvílí zaduje, Jak daleké by hovořily světy, Jako kdy stínů vzdechy žaluje, Jako kdy sklání vonné vesny květy: Tu blíž se vine, zas se vzdaluje – Slyš: chvílí zvuk, neznámá melodie, Jak píseň na perutích duše zpěvu, Jak posel s výše tajůplna zjevu, Jak srdce strun veškerých harmonie. Jak duch by promluvil to vůkol vane: Tak jako křídel šumot vání jemné, Jež nyní lehce duje – opět stane – Ty rozhovory z lůna noci temné O jemné tak, že s očí slza skane, O jemné tak, že ticho neruší; Ba že i s tichem tímto v jedno splývá: Kdo vysloví, co ve své hloubi skrývá? Ta svatá kouzla nikdo netuší! 14 O s touto hudbou že nevzlétne duch V tu jasnou výš jak myšlenka neb sen! A na nebi ten modrojasný pruh – Tajemný zásvit – ne jak svítá den: Jak svět by konejšil se v sladký ruch – A v zásvitu tom, jak by s jiných světů V tušení hrůzných, přetajemných tůní Vystoupá pláč, jak na srdci nám trůní, Nad nejdražším, ztraceném v mládí květu. Snad v dálce promluvily šeré hory, Poslaly pozdrav bratřím svojim sem, Či povzdechly snad šumné modré bory, Jež v půlkole tam vroubí obzor v lem, Oděvem kryjí nesčíslné tvory? Či duch snad otců vůkol tebe vanul A neviděný mne zde oblétá, Či duch to milý vůkol polétá A v něhy polibku zde u mne stanul? To něco neznámé – snad země vzdech Pláč matky snad nad bídou synů svých – O synů krutých, pyšných červů těch, Jimž ctnost jest podlostí a cností hřích, A v krutosti jen nalézají těch? Snad vzdechy oněch čistých hvězd ve výši Vesmírem neskonalým vanoucí, Anděl to slzy na zem kanoucí – Či promluvil snad ten, jímž já též dýši? 15 Ve kouzelný to souzvuk všechno splývá, Neznámý srdce jemně tísní bol – Ten bol, jenž spolu slastí něhou bývá, Kdy duše zírá volně v krásy kol, Či kdy se oko v oko drahé dívá, Tak tajůplná touha nevýslovná Ve sladké rozhárání duši pudí, Vše rázem struny v jejím nitru zbudí, Kdy byt svůj s bytem vytouženým rovná, Že rozdrtit svá pouta sobě přeje, Z té úzké hrudi touží ulétnout, V pocitech sladkých posvátných se chvěje, Že touží v onom mráčku rozplynout, Ulétnout s vichrem, který vůkol věje, A v jedno splynout s celým veškerenstvem, Splynouti s duchem, jímž vše v světě dýše, Tam k světla trůnu spěti výš a výše, Vždy výš a výše se vším člověčenstvem. – Již dávno shaslo světlo luny jasné, Kde temnomodrý onen v horách les, Již shaslo – jako růže touhy časné, Jež mráz popálil, vichr pryč zanes; I jitřena vždy víc a více hasne, Kdy královninu shlédne čarnou tvář: Viz v dálném v dálném východě, tam v šeru Přicházet blíže královskou tu dceru Na čele růže, zory krásnou zář. 16 O spěti tam, kde za horama plynou U šeré dálce ony rudé páry, Jak andělé kdy z růží vínek vinou, Tam spěti slunci vstříc v daleké žáry, Kde v lesku duhy září – opět hynou, Neb míti vlašťovice rychlá křídla – Taká jest touha hledícího tamo: O pak chce mluvit srdce lidské samosamo, Kdy čerpá lásku z nejčistšího zřídla. Vše zbarveny tou krásou Vesny dítky, Vše krásným činí tato ranní zář; Však jesti mezi těmi krásy kvítky Nad všechny jedna nejkrásnější tvář: Jak věrných družek obklopují hlídky Svou královnu, tak kolem ní se vinou. A krásným zrakem pozdvíženým vzhůru Jak bytost zírá andělského kůru; A v temných řasách jasné perly hynou. Nad krásou, jež ji jímá v sladkém hnutí, V modlitbě tiché se tu nebi koří; Labutích ňader volné, vábné dmutí Ukrývá cit, jenž tam, kde růže hoří, Unáší duši v díků, lásky lnutí Tam k trůnu skvoucímu se v slávě věčné. Nevinnost tuto, milostnou tu děvu Unáší anděl k nebeskému zjevu, Kde v duchu klečí srdce její vděčné. 17 Kdo jednou krásnou její tvář zřel, Kdo vnořil zrak v těch očí hvězdný svit, Ten povždy touhou, zřít je, znovu mřel; Však nebudily v prsou žárů cit: V nich nevýslovný výraz duše dlel, Jakoby hlásal nesmrtelnost její; V nich jakés kouzlo jiných světů hrálo, Z nich jemnou hudbou mluviti se zdálo: „Jest láska věčná“ – struny duše tím se chvějí. Co krása jest, zdrojem-li duch jí není? Toť ovoce: odkvétá, zraje, spadne, Toť bujný květ, jenž čarovně se pění, Onť krásný sic – však v bouři vášní svadne: Však krása v jasném duše ozáření Na věky žije: duchať věčna díl! Jeť každý krásný útvar krásným sic A na darmo ve světě není nic: Však krásnější vždy duch – náš věčný cíl. Violo odpusť, můj že slabý zpěv Se odvážil až k tobě v jasnou výš! Nižádné pero přeladný tvůj zjev Neskouzlí, ani svět, kde nyní dlíš! Já v božský obraz tvůj se zahleděv Jsem nepomněl, že země můj jest byt! Ach posud sladký slyším zpěvu hlas – To hlas jest tvůj! – i úsměv vidím zas Tak čarný milostný jak onen svit, 18 Jejž nyní vábně sálá hvězdný svět; Překrásných úst kalíšek květinný, Tak čist, jak bůh kdy slíbá růže květ – Tak něžný, vnadný, přec tak nevinný, Jak porosené lilie k nebi hled! Tvůj stín mi kyne, vzlétá přede mnou – Však ach! on povznáší se výš a výš, Můj duch však klesá k zemi níž a níž: Již nezřím postavu tvou velebnou. „Po boku tvém na věky chtěl bych dlít, Co obraz jen – naň upřen jest tvůj hled, Ba chtěl bych oním vánkem pouze být, Jenž líbá kroků tvojich vonný sled, Z kadeří jemných květ, či pásku mít, Jež slíbala tvá ústa růžená; Však marně! darmo chovám v srdci přání, Kol temno jest – vždy víc se nad mnou sklání – Na věky stichnou ňádra súžená!“ Tak šepce ten, jenž zamračen tam stojí Ve šeré stíny skal jsa zahalen, Ba jeho stín se s jejich v jedno pojí A šepot jeho – mísen v větrů sten, Jímž vlnky jezera se nepokojí, Co vzdech zaznívá stínů zemřelých, Jež nad hroby se štěstí svého vznáší, Je vání větrů v pustou noc unáší, Pohrává v skalách mechem omšelých. 19 Tak dlouho hledíval ponořen v dumy – V myšlénky – jež nezplodí zem ni nebe, Jimž zatracenci snad jen porozumí, Kdy duše jejich věčné peklo zebe: Omdlela mysl – větřík sotva šumí, Jak šepot mihne se a zaletí; A v šustění tom, jako větru vlnou, Tajemná slova na vždy štěstí klnou; A jak se v duši hýbe prokletí, Tak nevýslovnou známku strašná muka, Jak první znamenán byl bratrovrah, Mu neviditelná vtisknula ruka Na čelo pečeť – v každý jeho tah; Nechť srdce denně strašným bolem puká: On musí žít! Vždyť pro to pouze ožil, Být v řetěze tom z bídy neskončeném, Jejž stále kuje lidstvo – jedním členem – By bídu v potomstvu snad ještě množil! Tak s demónem on marně zápasil, Jenž opanoval každý jeho čin, On klidil žeň – kterou by nezasil, Zda za to moh’, že též byl země syn? Boj marný! žádný jej v něm nespasil? Zde žádný nemůž podat pomoci, Kdy k žití nepoutá nás síla mravní: Vše hnusno: láska, činové i slavní V pohrdě zákon, cnost i spásy proroci. 20 Však ne! on dlouho mužně bojoval, On v srdci nosil slavné předsevzetí, On někdy v nadšení též horoval, Jak v bitvu posvátnou na oři letí, Sny čisté, nezištné on zachoval, Pro národ v duchu kříž on celoval, Ba člověčenstvo vykoupit chtěl celé: To srdce jeho bylo ryzé, vřelé – Však sny ty všechny znáhla pochoval. Hasnuly jako hvězdy padající A s každou hvězdou mřel v něm jeden sen Tak krásný, jako milka zmírající: Posledně mrtvou hvězdou ozářen – Pak tma, sklamání trpké trhá lící – Ach anděl strážný, ten byl na věčnosti, Jediný jenž jej chránil od poklesku! Mřel v poslední své spadlé hvězdy lesku Nezhojným neduhem: mřel z nečinnosti. Co odcizilo jej tak ranně světu, Že v srdci jeho místo ohně led, Že v jarobujném mládí svého květu, Jak růže poraněná vad a bled? Snad vášně zuřící v něm v divém zmetu? Snad světa zhrzení, jejž příliš dobře zná, A že mu vše přichází jen co sen, Jenž stejně se opáčí den co den? Či zrada v lásce na něm spáchaná? 21 Snad obé – tak že lhostejný mu svět, – Že velebné to nebes klenutí, Mu bylo pouze zdrojem hnusných běd A hodno zničení a sesutí. Jenž dříve každý sobě trhal květ A v kruhu přátel hlučný život ved, Byl nyní samoten co poustevník: On žil jen pro to, že byl žití zvyk, Ač zhrdal jím – přec zemřít nedoved? Tak bouřné duše klid víc unaví, Než namáhání v boji největší, Kdy bouř jim metá blesky nad hlavy A více se jim orkán zavděčí, Hrozící, že je dechem udáví, Než s touhou vzpjaté rámě děvčete: Jak orlové v blankytu hrdě trůní, Svět u nohou – kol mrak, bouř, blesky duní – Však v prsou štěstí nikdy nekvete! Jsou okamžiky v lidské mysli děsné, Kdy člověk mní, že opustil jej svět, Kdy duši lidské tělo úzké, těsné: Pro ně jen bída – druhým pouze květ, Kdy v ňádrech nyní bouře zuří běsné A nyní opět ticho hrobové – O ticho hrůzné v noci pusté, černé, Ostatní lidé postavy příšerné, Ďábelským chechtem hlasu zvukové. 22 Tu žití výsměch – smrt však výhoda, Neb unavil již tělo žití vír, Kdy bol jak dýka srdce probodá, Tu žádá sobě duše klid a mír: A teď-li tonoucímu nepodá Přátelské srdce ruku pomocnou, Tu umdlí v boji utýrané tělo: Však anděl s nebe políbí je v čelo, Odpoutá z prachu duši nemocnou. Tak z Dubé Jan vždy klesal níž a níž V zoufalství propast temnou bezednou, Odkud jest nebe nekonečná výš A hvězdy hasnou – až i ublednou A peklu kráčí člověk blíž a blíž. Tu často sebe sám se otázal: – „K čemu as na světě jsem přece já? Jaká mne moc sem postavila zlá, Jaký mně úkol tvůrce vykázal?“ Tu v nitru jeho odpověděl hlas: „Ty, jenž nazýváš člověkem se, viz: Tys blesk, jenž nyní svítil – na vždy shas, – Šťastnější pod tvůj krok lezoucí hmyz, Neb nezná trýzeň vědomí, ni čas, Jenž mstí se tomu, jenž jej utvořil, Neb největším kdy domníváš se být, Tu klesneš v prach – tvé tělo počne tlít – A on jest ten, jenž tebe pokořil!pokořil!“ 23 „– Bol jako had se kolem srdce vina Je tiskne: sotva cítíš jeho hryz – Myslíš že zhynul – tu však muka jiná: Nadarmo zabíjíš jej, voláš: zmiz! Onť nesmrtelný, jako tvá je vina! Tvé útroby po znovu z ticha svírá: I vyrveš se, a nutíš rty své k smíchu – Nadarmo! Ony šepcí o tvém hříchu – A had svou oběť neunavně sžírá.“ „Ta muka přec jen v mysli tvé se rojí, Vždyť nejsou nic: slabost jen člověka – Zda bídný život lidský za to stojí, By pro nic snášel muka pověká? Potácet se tak v nekonečném boji Tak marném – se slabostí vlastní – s ničím! Že tělo tvé šlo cestou všeho těla, Za to by duše věčně trpět měla? Marný zde boj! je líp kdy obě rázem zničím!“ Jen o krok dál: žár děsný s očí plane – Však rychle opět tak ustoupí zpět, Jak v sochu zkamenělý takto stane, Když strašně – jak by volal celý svět Mu zahřmí v duši, šumí, vůkol vane: „Tys bídník!“ Stanul; oči vznést netroufá, Ni ohlédnout se vůkol, zpět či v před, Krev, jakby vrátila se v srdce střed: Již nemyslí ba nedýše ni zoufá. 24 „Znič tělo sketo! který nemáš síly, Snášeti muka v krátký žití čas!“ Tak opět vůkol šumí; v té však chvíli Demonův šepce v duši jeho hlas: „Ten kdo se hrozí, smrti smích zazní-li, Kdo pohlédnout se bojí v její líc: Ten sketou jest, v něm nedlí mužný cit!“ Posledně spěchá v neznámý ten byt, Kdy neucítí bol již nikdy víc. – Ohlédnul se: a v luny polosvitu, Kouzelný jako zjev zde ona stála, Jako kdy anděl v lilii porozvitu Vylévá duši aby vůni vála. Jí tísnil líci bol, jak porozlitu, Kdy nevinnou zřel cherub v kříži krev: Taký Violy v tváři výraz dlel, O výraz, jak by promluviti chtěl: „Jest ještě jiný, vyšších světů zjev!“ On utrpením, žalu písmem psán, Že kamení by slzy ronilo, Že nejkrutší kdo z lidí byl kdy zván, By klesnul v prach a mnil, že sklonilo Se k němu božství – prosil, by mu přán Byl kalich nejkrutšího utrpení, Kdy tento anděl snáší taký bol, Přál vpleten býti do ohnivých kol – By jí tím bylo jenom ulevení. 25 „Nuž přísahej! že svého srdce tluk Neskončíš nikdy, nikdy zločinně, Byť tobě podán kalich plný muk – Jej zasvětíš jen vlasti, otčině, A k obraně-li zazní války hluk, Že žití v oběť jí tu přineseš: Však pokud Bůh ti žíti povelí – Nech tobě slast, či muka udělí – Je do konce až mužně poneseš!“ Před ním zde ve své velebnosti stála, Jak čisté lásky k vlasti čarná kněžka – Té vlasti – jež jak věkověčná skála – Jak v blankyt vážně zvedá témě Sněžka, Tak nad hvězdami v slávě spočívala, Tak nevýslovně vábnou nyní byla, Tak milostnou – ač vážně hledící, Jak s rozkazem – ač okem prosící, Jakoby z ní se svatá záře lila: Že Jan, jak v chrámě před světicí klesna Opojen kouzlem, vyřknul přísahu: A jako v tvář kdy kvítko zlíbá Vesna, Je zovouc v žití v slastném přítahu, A rychle spěchá dál v údolí lesná, Jak božské lásky všebudící dech: Violu tak, než oči vzhůru vznes Zhalila tma – či temnem ukryl les – Jen hájem vanul z hloubí srdce vzdech. 26 Tak před rytíře zrakem obraz mládí Se šířil, rozvíjel – až v dáli mizel – Jak v poušti žhavé chodce pramen zradí: Život bezstarostný – přec samá svízel, Pln rozkoší, jež vášeň neochladí, Pln slastí, které žití neosladí, Požity zanechají přesycení, Žití – jež konečně ni žitím není, Neb k požívání nechuť nenavnadí. I přejel rytíř rukou chladné čelo A usmál se nad mládí svůdným bludem An tušil tajemství jež žití mělo, Neb nikdo neřek nám co jednou budem: Jak nad propastí by se žití chvělo Pokrytou kvítím slastí v bezstarosti, Kde kolem nás neviditelné bytí, Jak bleskem někdy mysli tmu osvítí, V tušení nevýslovném krásy, síly ctnosti. Však Žižkův věk, to věk byl síly boje, On chorob neznal, jimiž náš věk trpí! Bouř ta, jak ze samého blesku zdroje – Jak s trávou kvítí podtínají srpy – Konala bez ohledu dílo svoje: Kdo nešel s ní, ten odmrštěn byl stranou A na vždy vymazán pak z knihy žití, Buď bojovat neb zapomenut býti, Buď shnít – neb zemřít tam kde blesky planou. 27 A zdravé jádro v Janu zvítězilo: Setřásl slabost nečinnosti s plecí A srdce opět jarobujně bilo V boji pro nejsvětější lidstva věci, Pomáhal konat věčně slavné dílo Po boku Žižky, Prokopa – a nyní Před bojem posledním pohlížel zpět Na zašlou mladost – přemožený svět – A přítele – jenž dražší mu než jiní. Byla to čarná noc, o jaké ve snu jen Se někdy za mladosti sladce snívá; Ten sladký, dávno uplynulý sen Po letech ještě duší jemně chvíváchvívá, Jak žádný nezachvěje nikdy den: Tam ony hvězdy jasné s výše zří Tak vábně, jak by tobě kynuly, Jakoby po vždy výš se vinulyvinuly, Jak tajemná kdy hudba s výše zní. A svit jich všady; k točně jen severné Ten mírný lesk jich v dáli umírá; Od východu se blíží stíny černé: To nebem vážně noc se ubírá Vhalena v roucho tajemně příšerné, Jak budoucí neznámé naše žití, Tak vábná, hrůzná v čarovné své kráse Ohromným chrámu klenutím že zdá se, Kde zlé a dobré v věčném boji svítí. 28 Vzduch háje dýchal květin libou vůní Tou tajůplnou, sladkou řečí jich: Toť ohlas vesmíra tajemných tůní, Jest lásky zvěst, již budí onen v nich, Jenž v nekonečné kráse v hvězdách trůní. A jak se víc a více kolem tmělo, Tak velebněji zářil hvězdný svit: Jakoby kynul vzhůru v světla byt A vše se blahem, láskou, slastí chvělo. Zdaleka temnou nocí šumot chvěl, Jenž vodopádem řeky vyvozen, Co tajůplná hudba temnem zněl; Tak budoucnosti nám se jeví sen, Jakoby neznámý nám demon pěl: Tu vzdaloval se, nešen větru váním A slabě, jako píseň zazníval, Tu dutý zvuk zas vzduchem zachvíval, Neb žalostným se zdál být nyní lkáním. V temeni hory, odkud vážně zírá Mohutná jedle v dáli k sestrám svým, Ve hrůzoslavném tichu, ouž kde svírá Poutníka ňádra vzduchem příšerným Postavy velikánů, temnost čírá, Tam odkud rozhled šírý v výš i dál, Dlel rytíř Jan, kolébán v luzné snění Lehounkým vánkem, v duše jako chvění, Jenž laškuje, po tváři jeho hrál. 29 Po boku soudruh jeho spočíval, Jich duší stejné city hýbaly, Je obě všemíru dech ovíval A ony v nekonečnu splývaly, Jak splývá akkord s echem v lůně skal. Mlčením vesmír krásu velebí – Na tváři cítil dech tak tichý, sladký, Jak z děcka úst, kdy dřímá v klíně matky A ve snu s anděl hrá na nebi. Lehounce dýchal přítel, líbán spánkem Na prsou jeho, slastí spjatých úže: Ta milá tvář ubledla chladným vánkem, Jakoby zkvétala to bílá růže Blednouc a rdíc se luniným červánkem – A v duši jeho, dojmem sladkým spité Dozníval slov z úst růžných tichý zpěv, Jak s nebes by se skláněl jasný zjev V náručí jeho v noci polosvité. S hlavy mu klesla těžká přilba v zem, Kol čela kadeře se vinuly, Že tvář se zdála krásným obrazem, Kde vnady všechny v jedno splynuly; V půl luny svit v půl stín ji vroubil v lem: Velebně vábná souladem tím tvář, Jak vtělen by to dřímal božský sen – Duch nejsmělejší muž vykouzlit jen Ideal krásy: z ní plynula zář. 30 A v prsou Janových se budil cit Tak sladký, rozkošný, že sobě přál, By věčně takto sladce mohl snít, By věčně v náručí mu spočíval Milený přítel – tvář jak s nebe svit: A čím se více v tahy jeho hroužil, Tím stávaly se jemu milejší: Sny mimovolně s tou se konejší, K níž s celou duší za mladosti toužil. Viola živa. Zde po dlouhé době Na jeho prsou dlela nevinnost, Na prsou, žijících jen vášní zlobě, Jež neznaly již téměř ani ctnost. Pozvednout zraků netroufal on sobě V hloub duše raněn, mysle že to sen, Či přelud, který záhy opět zmizí: Člověk to přec, jenž jemu téměř cizí – Hra přírody – a přec tak podoben! Nevinné dívky sen jest zjevení, O kterém nikdo z lidí nemá pojmu, Kdo není dívkou sám; jen zpomění Z dob nevinného mládí sladkých dojmů Se v slabý toho obraz promění Co žije v duši děvy, anděla: V ní něco božského, kde duch se sklání V obdivu, nebo úcty rozhárání, Jak velebná kdy hudba dozněla. 31 „O nevzdaluj se!“ Viola dí v snění A bez ladu zas dále šepotala: „Tam záhuba – osud se v štěstí změní, Jež nikdy na světě jsem nepoznala – Přec – láska tvá!“ tu vine v rozechvění Bělostné rámě kol miláčka šíje, Jenž unešen v vnad kouzlách nevýslovných Z těch úst, jak růže vábných, přečarovných, Nadšení jako k smrti božské pije. Viola v leknutí se vzchopila, Kdy v objetí se sešli jejich rtové A krásné zraků řasy sklopila Tak cudné – hlavinky jak violkové, Kdy lístky kalíšku bouř stopila A ony porosené k nebi zří –: Tak ona hleděla, ač v lásky blahu Přec s výčitkou – ač milou cítíc snahu, Kdy duše její při touženém dlí. Pohlédli na se: v očích slzí svit A v duši také slasti překypění Kde lze jen cítit, nelze promluvit, Kde slova v hloubi duše v zpěv se mění: Jich duše v jedno spojil stejný cit, Ta v nejčistším se květu nyní pění Kde kapka více by ji usmrtila! Jak na peruti dechu nyní žila A slavila své věčné zasnoubení: 32 A svědkem příroda jim byla celá: Ta klenba převelebná, azurová, Ty háje, řeka, jež se v dáli bělá, Opona na východě, purpurová, Vyšlého slunka tvář, tak majestátní, skvělá – Nevyřkli přísahu: však očí zář Ty stejně vroucí mladých srdcí tluky A obejmutí v něžném stisku ruky, Ta blažená a jasná jejich tvář. Mluvily nad přísahy všeho světa! Jasněji, nežli kypící proud slov, Jež po vyřčení zapomíná sketa – Neb s ohlasem i najdou v srdci rov, Co kapka, kterou orkán v moře metá – Ne přísahy tak, pravou láskou spiatých: To slovo, jímž tak mrzce hřeší svět, Je hanbou lásky, svadlýť pouze květ, Nehoden jmena oněch citů svatých. Rosnými démanty skropené klasy Se třpytily jak zlatolesklé moře, Perlemi jako okrášlené vlasy, V nichž vlnky větřík laškující tvoře, Přivíval nesčíslné jarní hlasy: Vše milencům se zdálo jasné svěží, Vše šťastné jevilo se dvěma šťastným, Jak holoubkům, pějícím hlasem slastným, Jež nad nimi se v temné jedli sněží. 33 A rukou v ruce dolů s vrchu jdou, Snoubení na vždy duší stejným ladem: Život se zdál jim nyní milou hrou, Kde v budoucnost doufání všechno kladem. Však dole, nevysokou pod horou Jich duše ovanuty bolu chladem, Kdy zřely bojovnou tu přípravu, Na krvavou Táborů výpravu, Ta ústa děl, zejících jako hladem. – Kolkolem vřavu, v stanech divé reje A hukot, výskot – až je pojmul vír, Jenž nejmužnějším srdcem divně chvěje: I vyrušen z jich duší klidný mír, Budoucnost tajemná před nimi zeje – Pohlédli na se ještě s úsměvem, Stiskli si ruce – Viola pak řkoucí: „Buď s Bohem!“ vzhlédla k němu s láskou vroucí A zašla s ladným jitra objevem. Však jiným zjevem sváben Janův duch: Aj vyšel Prokop hejtmany obklíčen, Voláním „slávy“ sterým třás se vzduch –; A jak byl vznešen v onen den a slíčen: Věhlasné mysli z očí zářil ruch, Postava vznešená a spanilá, Marsovo čelo, orlí pod ním zrak, V lahodě přitlumoval přísný mrak A jizva, kde jej střela zranila. 34 Shléd Jana, ruku dal mu na pozdrav A s pohledem srdečným jemu pravil: „Nuž se mnou bratře dnešek pooslav!“ – Prokope! již jsi z rány poozdravil? Kde milený náš přítel Jaroslav? Tak rozveselen Jan mu odtušil; Však Prokop na svá ústa prst jen vlože Jej mlčky uved v stan na polní lože A sedna též, tvář znovu zasmušil. „Jsme první zorou svobody rozžaté, Nech zhyneme! však razili jsme dráhu! Dokončí jiní dílo započaté: Až teplý déšť osení podá vláhu Překlene duha dílo míru svaté! Však lid: jak bystřiny jsou dravé vlny Bezúzdně trhá hráze všecké kázně A úzdy uchopit se musí rázně, Kdo kalich svobody chce zříti plný.“ „Lid lehce vzplane v zář, jež záhy shasne, A zvítězím-li dnes – jak v Boha doufám – Pak sám započnu dílo světospasné, Vlast osvobodit potom sám si troufám, Svobody slovo světem zazní hlasné, Až v ruce vlády pojmu otěže: Vítězným vojskem krále pokořím, Pak potáhnu na světovládný Řím A k míru donutím i papeže!“ 35 „Však k pochodu příteli nastal čas, Postav se předvoji našemu v čelo, Za hodinu ať slyším bubnu hlas, Kaž, by se k pochodu vše rychle mělo, Před nepřítelem uzříme se zas, Přeji si tebe míti po boku!“ „Až k smrti bratře!“ Jan doložil tiše, Na stole Žižkova tam stála číše Plněna mnohdy v šumném potoku, Révové šťávy karmínovým mokem, Kdy vůdce hejtmany své častoval, Před bitvy slavným dnem, kde krev je tokem! Dle zvyku pohár šumě koloval, Od muže k muži nesen s jasným okem V přeslavném vojevůdců českých kruhu; Každý se napil na zdar výpravy, Pomněno přitom také oslavy Pro pravdu boží padlých v boji druhů. Tu číši zdvíhna v pokraj naplněnou Podal ji Prokop bratru Roháči: „Kéž vítězství s tou krve Krista pěnou, Nám bůh v den dnešní dáti uráčí!“ Napiv se Roháč s myslí povznešenou Příteli kalich podal na vzájem: „Kalichu, bratrství a vlasti sláva! Nechť na věky Čechie slavná, zdráva, Kéž svobodu dnes její vyhrajem!“ 36 I padli sobě vroucně v objetí A dlouho, dlouho na prsou si dleli; Promluvil Prokop tiše po třetí: „Pamatuj na mou Anéžku příteli!“ – Chci být jí bratrem – Roháč odvětí A skloniv hlavu, příteli tak šepce: „– Violu chraň, kdyby se státi mělo –“ „To slavně přísahám!“ v odpověď znělo. Jan vsedl na kůň, jenž s ním pádil křepce. Kol vůdcovy rozdával rozkazy, Prohlíží pilně všechny přípravy, Zde chválí, haní, činí potazy – Pak káže znamení dát výpravy: A pluk za plukem v řadách vyrazí, Kotlů a trub válečných zazní vřesk – A kalich vzduchem nesen, volně vlál A celou krajinu i šírou dál, Naplnil ocelitých zbraní lesk. Pak vroucně objal druha svého – děvu – A dlouho štěstí z jejich očí ssál. Jakby od andělského toho zjevu, Se nemoh odloučit: jak vrytý stál, Pak vroucí svojí lásce na úlevu Jí slíbal rty, jak by zde zemřít měl: Až Viola tím žárem jata citu Zalkala slzíc v předtuchy jak svitu – Ubohá dívka! hlas jí oněměl. 37 Poslední: „s Bohem!“ zazvoní podkova – A brzy zmizel v peřestém kol davu; Uháněl prudce, nemluvě ni slova, Jen na krk koně schýlil na čas hlavu – Pak pozvednul ji hrdě vzhůru znova: A již byl opět vůdcem smělým, chladným. Řetězy vozy spjaty ze železa, Jak živou tvrz do boje každý veza: Tisíce rachotí jich jitrem ladným. Mezitím Prokop svolal radu svoji A děl jim, přioděn v bojovném hávu: „Bratří! Bůh sám rozhodne v dnešním boji, Zda Táborita jesti ve svém právu! Vy, pod kterýchž rozkazem pluky stojí Okřtěny krví, železem: těm rcete, By Žižkovou se bili slávou starou! A vy, jež v boj vedete mládež jarou: Že jedním dnem jim stejná sláva vzkvete!“ „Nuž v pochod bratří!“ – již se bouř ta valí; Jak chmura, krupobitím obtěžkaná, Krajinu celou šerem smutným halí: Tak hradba temná z vozů těžkých tkaná; Jak had báječný nabubřuje svaly, V obrovských kruzích k oběti se plíže: Tu ukryt v trávě – zmizí na čas oku – Tu k strašnému napíná tělo skoku – Znenáhla připlazí se blíž a blíže. 38 A šupinaté tělo v záři sluní, Jež kovu leskem sálá barvy steré: Jak bojovníků helmy na výsluní Metaly k nebi blesky tisíceré. Tu v prašný mrak vhaleny vozy duní, Tu tělo voj objeví opět šeré: Kdy valy prachu větrem odhaleny, Zřít pochvy, blyštící se lesklé třmeny – A opět zahalen, voj dál se bere. Nepohnut nepřítel je očekává, Již jako těžký mrak jej zřeli v dáli: Jak hejno kobylek kdy hostí tráva, Tak zraku orlímu se s výše zdáli, Jak sotva znalý bod on si pohrává V azurném vzduchu – dál a dále krouží – Až zplašen hlukem, vzešlým ze roviny Zaniká rychle, jako mráček plynný, A s křikem divým v modro zpět se hrouží, Jak by se dravec i vyhýbal tomu kraji, Kde v krvavém se mělo začít díle; Vždyť živé již pro něho lupy zrají! Již rozdán kalich: malá ještě chvíle Co kněží pomodlí se, požehnají – A k osudnému boji dáno heslo, Kde dítě nedí: „Otče! otec: synu!“ Nadarmo volá bratr: „bratře hynu!“ Jen k vraždě bratrské se rámě vzneslo. 39 V bouř děsnou mračna proti mračnům ženou Vždy v rychlejším, co vichr záchvatu, Tak český voj, jak neprolomnou stěnou, Vždy v rychlejším se žene úchvatu; Nad nimi prapory se hrdě klenou A šumí, mrak jak hřímá bouřeplný, Jak orlů volných šumí mocná křídla, Neb orkán, bičující mořská zřídla, Kdy k nebi kupí hory z vln na vlny. Zem zaduněla koňů pod kopytem, Šuměly lesy, zasténaly nivy, Kdy v lesklém, těžkém hávu ocelitém Kráčely hrdě ony světa divy, Vstříc nepříteli, ranním za úsvitem, Válečných vozů hluk, rachotem hromů Se pojil s chorálem Žižkovy písně, Jež k nebi nesla se z největší tísně Stověkých, jako v bouři šumot stromů. Co děsná bouř vždy rychleji se blíží, Naproti sobě táhnou voje bratří. Již blesky děl se v temném dýmu kříží; S nadšením vůdcové na bitvu patří; Lesknou se meče, prapory se níží, Ve sirou zem klesají rekův těla – A chaos vůkol, jak kdy svět se boří: Tu dým se zvedá, dusná mračna tvoří A děla, jako hřmění zemí chvěla. 40 Opodál bojiště se potok vinul, Velebných lip zde stálo skupení; Večerní slunce pablesk právě hynul, V jich osvěženém májem lupení Tak stinném, jak by zelení svou kynul, V poklidný, vážný, temný háje stín. Sem slabě dul jen hluk té bouře divé, Zde ticho bylo posvátné a snivé, Jak za hrobem byl vážný jeho klín. Poslední v máji den již umíral – Jak dojemný by býval večer ten! Však dnes se jeho krásou ubíral, Nesčetných obětí žalostný sten; Jak mnohá ňádra bol již nesvíral Bujarých ještě z rána lidských těl! Bělostné větve smutných bříz se sklání V šelestu tichém suslícího vání – Větérek šumí – hasne – zaletěl. Viola pod smuteční břízou dlela, Jan klečel při ní, jako bez žití, Příšerně bledý: dvě jak mrtvá těla; Tu radost náhle v zraku zasvítí, Kdy ona mroucí oči otevřela – „Violo!“ Všechen žal v tom obsažen, Kdy z bolem spjatých úst se vinulo, Jakoby s jeho duší splynulo, Kdy pohledem byl od té oblažen, 41 Již jedině tak vroucně miloval. A blahý úsměv ozářil jí líci, Jakoby duch myšlenku sděloval, Již nemoh miláčku víc slovy říci, – Opustit chrám posvátný litoval, Však níž a níže skláněla se hlava – „Pozvedni mne, bych ještě kolem zřela,“ Tak hlasem hasnoucím ubohá děla – „Jak krásnýť svět – když člověk dokonává!“ „O jak by nyní žití sladké bylo! Však netruchli! trpkéť jen rozloučení, Kdy opouštíme vše, co nám zde milo – Však pomni, v jaké slasti bol se změní, Kdy věčné žití milé duše slilo!“ Však drahé žití ubíhalo v zem: Kdy nesčíslné vzplály v nebi světy – Zde jeden hasnul – lilie to květy – Však on se rovnal cenou světům všem. „Pamatuj na svou přísahu, o Jene! Nuž dobrou noc! i vlasti dávám tobě – Kdy jiná, lidí všech, se nad mnou klene O v kráse věčné – božské ve podobě – Hle! jaký přízrak kolem mne se žene: Já vidím v příští! vidím Jene tebe Ozářena, kde vyvolenci stojí – Koruna světla plá na hlavě tvojí, Již nosil On! – Hle otvírá se nebe!“ 42 Stisk ruky ještě – již jí nebylo – Jak by jen víčka lehký stížíl spánek, Chladnoucí jenom tělo jevilo, V němž více nedlel dechu slabý vánek, Že ono pro svět tento nežilo – A Jan, co konal Jan neblahý as? On krásnou hlavu, jak by živa byla A jakoby jen sladce nyní snila, Uložil na mech – klečel drahný čas – „– Viola mrtva! více nežije Jež byla duše mojí touha, díl. Jak prázdno v srdci! v něm se uvije Koruna bolů, an mu schází cíl – Ten žel jen země jednou ukryje, Až s tou mne spojí, která v ní spočívá – Violu v šíré nenaleznu zemi, Již nikdy poklady zde mezi všemi: Viola na mne víc se nepodívá!“ „– Violo dobrou noc! ty nyní dlíš Ve slávě oné, jíž se koří svět – Ty nyní bez slabosti na mne zříš – Však já se nemohu již vrátit zpět, Neb mně jest na věky zavřena říš Jíž nevinnost tvá zbudovala sobě, Co na nebesích věčné lásky chrám: Neb já jsem proklet věčně žíti sám, A pro mne pokoj, klid – jen v temném hrobě!“ 43 Tak dlouho stál, s upřeným k zemi hledem Bez citu – jako socha z mramoru. Na čele Violy, tom krásném bledém, Čet výrok posledního hovoru A srdce jeho, nyní mrazným ledem, A nyní divým ohněm vřelo zas: Však v tváři sotva záře toho svítá, Co jeho nitro žalem divým zmítá – Kol hlavy divě poletuje vlas. Tak dlouho stál, co socha mramorová, Jak pomník ach! svobody české skonu – Tu vřava blížila se opět nová, V zmateném křiku divém boje shonu: To průvod mrtva těla Prokopova, Jen z dáli, jako smutné bití zvonu, Jak nářek matky, bitvy poplach zní: Ach svobody to výkřik poslední, Zoufalý! hrdý však a beze sklonu. Přinesli tělo slavného vojvody: Kol Jana skupen zástup Táboritů, V jichž řadách smrt slavila děsné hody; I probouzí se Roháč z bolných citů – Pohlédnul kol – a káže přinést vody – Ba sám jí nabírá též z pramene, A svléká krunýř s něho ocelitý, Prolitou krví s tělem takřka slitý, Dotkne se přítelova ramene, 44 Jež hrůzou bylo nepřátelům dosud, Však neškvrněné krví, povždy čisté – Bezvládné nyní učinil je osud – Osud – či Bůh? Kdo pravdy poví jisté? Umývá spánky, tváře svěží posud – Vše darmo! jej víc neprobudí svět! Jak jasný na nebi plál meteor, Tak zářil Prokop, lži a peklu zdor – Tu blesk jej zdrtil, srazil k zemi zpět. Pokleknul Jan: tu ruku celoval Jež pokynutím národ vodívala; A jeden po druhém přistupoval, A na rtech chvíli každých spočívala; Mrtvému vůdci každý věnoval Poslední úctu – beze slzí však: Ta bolest, která nitro jejich drala Co ostrý hrot, na tváři mrtvá spala: Jen děsný na čele rozložen mrak. Těch mužů, zocelených ohněm, bojem I všemi válečnými nehodami, Pokrytých prachem, krve teplé znojem, Ba křtěných krví – místo nad vodami – I krví skájených posvátným zdrojem. – Rozestřen prapor svatý nad ostatky – Viola mrtvá také vedle leží, Jak mužného dle činu anděl svěží: Svobody mrtvola dle její matky. 45 „Modleme se za zemřelé Bojovníky Boží, V touze k tobě padli vřelé, Slávu tvou kéž množí. Sbor: Sláva tvá je naše spása, kéž jí celá země hlásá. Modlíme se beze lkání, Neb je zas uzříme, V tebe naději kdo sklání, V lůně tvém jen dříme. Sbor: Sláva tvá atd. Není skonu, smrti žádné, Modlí se lid vděčný, Věčná láska lidstvem vládne: Smrt je život věčný! Sbor: Sláva atd. Z hloubi duše hospodine, Modlíme se k tobě, Na zemi tvůj duch spočine Jednou v slavné době! Sbor: Sláva atd. V posvátném zde tvojím chrámě, K tobě letí hlasy: Posilniž svých dítek rámě Na budoucí časy!“ Sbor: Sláva atd. 46 A ještě píseň slavná vzduchem chvěla, An křik a řev se od bojiště blížil, A země jako hromem zaduněla, Kdy boží blesk se s výše nebe snížil – „A do zbraně!“ tu mocná slova zněla Z Roháče prsou, jako z duta kovu: Aj mnohé rámě chápe se tu meče Sesláblé bojem, z něhož krev již teče, V poslední boj se k jeho strojí slovu. A temný mrak se od bojiště zdvihá: Ten jako bouř se k rekům přibližuje; Již smrt se jistá nade všemi míhá A její dech ač každý pociťuje, Přec zbytek reků stojí jako skála: Tak zasmušile, hrdě, beze bázně: „Kalichu sláva!“ zvolají tu rázně, Nadšení svaté z jejich očí sálá. Tu z šera večera se stíny rojí, Komoňů slyšet dusot, břinkot zbraně, Ryk hlasů surových se v jedno pojí! „Zde kacíři jsou! bez milosti na ně!“ Však „stůjte!“ zahřmí hlas a všichni stojí. Tu odloudí se jezdec, blíže kluše, Před řady Táboritů směle stoupí A dí: „Kdo vzdá se, život svůj vykoupí: Jinak neujde ani živá duše!“ 47 „Umřeme společně!“ tak opakují davy: Odcválal posel; malý pouze mžik: Z děl smrtonosných blesk vyšlehnul žhavý A kouřem zahalen byl jejich šik, A mnohé poklesali k zemi hlavy; Ostatní stojí jako skály hrdé: Odpověď odeslaly řídko střely – Však mnozí nepřátelé ještě mřeli, Než dobyli té bašty chrabré, tvrdé. A jako ze žhavého jícnu pekla, Zahřměla opět střelba v zbytek reků: Poslední šlechetná již krev zde tekla, By rozvlnila dnešní rudou řeku, A jako by se bystřina s hor smekla – Neb jako na jistou se kořist sup, S blankytu – kde se zdál jen bodem, vrhá: Dopadna bleskem, ostrým zobem trhá Bezdušný na polo již nyní lup: Tak nepřítel zatopil Tábority: Slyšet jen padající duté rány A sikot střel na krunýř ocelitý; Poslední zbytky byly porubány; Již v malý hlouček zástup jejich slitý: Jak nebetyčných v háji zástup sosen, Sekeře vraždivé se vzpírá z tuha, Tak poslední druh podporuje druha; Prokopův hrob byl krví bratří zrosen. 48 Však jeden, jak by neznal unavení Jak titan porážel své nepřátely A jeho meč rozdával pozdravení, Že sotva k němu přiblížit se směli: Tak dub se neviklá v svém postavení Byť bouře rvala s jeho hlavy list, Byť blesk rozoral tvrdou na něm kůru; Vždy hrdě ční do oblak šedých vzhůru, Jen malomocný slyšet vichru svist: Tak Roháč prodlužoval krutou seč – Až od zadu napaden také zrádně, Obklíčen ze všad, přeražen mu meč A v hlavu mlatem udeřen jsa pádně Bez smyslů klesnul – ne však dříve, leč – Poslední z bratří kolem pobitých; Pad na mrtvoly protivníků zklaných Kles na mrtvoly bratří milovaných, Prokopa, Violy, v zem ukrytých. A když se opět probral z těžké mdloby, Zoufalstvím, studem, hněvem zahořel: Jen úsměch zastřel tvář na místě zloby, Kdy okovy spoutané ruce zřel: Ty necítil! Kdy spatřil však ty hroby, Kde nejdražší co v světě jemu bylo, Pochoval na vždy v chvíli jediné: Tu bol obklíčil srdce hrdinné Jak by se v smrti spánek pohroužilo. 49 A v bolné ponořen jsa zadumání Necítil krutou bolest vlastních ran: Minulých dnů se obraz v duši sklání A štěstí, kynoucí dřív ze všech stran Co shaslý přelud v temnou noc uhání; I sklonil hlavu, v sen se ponořil Violu opět vidí šťastnou, svěží, An každý jeho dech tak něžně střeží Ten slastný vid, jejž sobě utvořil: A vlna za vlnou se k srdci hnala, To uplynulé s žitím jejím blaho, Jak nával moře výše vystoupalo, Když cítil ztrátu všeho co mu draho: Na chvíli doufal v blahost – která lhala – Až k očím ona vlna vystoupila, A křečovitě bolest prsa svírá Tak trpká, až mu bolem srdce zmírá – A slza hořká oči zatopila – – I zalkal po prvé v svém žití celémcelém, Svůj obličej třesoucí přikryl rukou – I zařinčí řetězy pod ocelem – A zvuk jich plní duši novou mukou. I klesnul v dlaně spjaté horkým čelem – Minulý život zdál se krásným snem, V nějž demon prokletý jej vyloudil: Zrak jeho na mohylu zabloudil, Kde volnost, lásku pohřbil – jedním dnem! 50 Jen jediný se vyrval z prsou ston, Jediné „s Bohem!“ štěstí na vždy dané Jak dozvuk poslední vydává zvon, Kdy hlasem v hrob provází štěstí rané – Jakoby srdce prohnal meče sklon – Pak ztichnul všechen v prsou jeho vzdech. I ohlédnul se zrakem ztuhlým v kruhu: Jen mrtvoly zřel kolem padlých druhů – Zející rány – zkrvavený mech. A s výše stříbrné se světlo lilo, Jež bledý, chladný měsíc kolem šířil; Jak jindy všechno v klid se zahalilo A spánek mrtvé se živými smířil; Zde po prvé se štěstí uchýlilo Od bojovníků božích – u Lipan; Svobody strom zde schýlil svoje témě, Ztopeno v proudech krve volné plémě; Zde našlo poslední svůj tichý stan. Tichůnko; v západ luna již se kloní, Jen jiskra svítí větvemi – pak bledá Jen záře – již jen slabý pablesk po ní; A hvězda za hvězdou se v zenit zvedá – Zachází jiné – slzy nebe roní. Tu jasný hlásek ve výši zazvoní, Skřivánek v bledém modru zahlaholí: I oživí se šíré pláně polí A živé jiskérky se jitrem honí. 51 Zbrunátněl východ – rozbřesklo se vdáli, Vybledla hvězdnatá nebeská báň, A větérkové svěží v listí hráli; Lipanská vystoupala z šera pláň – Znenáhla – jakoby se stíny bály Odkrýti divadlo krvavé, smutné: Z vozové hradby posud dým se valil, A východ slunce rudou září kalil, Jak výpar z krve vraždy přeukrutné. I rozhlédnul se Roháč zrakem kalným, Zřel na hrob slávy volných Táboritů, I zalkal z hloubi duše hlasem žalným Přemožen návalem bolestných citů: „Svobodo! pláň ta oltářem jest valným, Kde tisíce obětí tobě hoří! Zda novou dobu východ slunce věstí? Či na vždy pochováno Čechů štěstí? Či oltář zbudován, jejž nic víc nerozboří?“ – Proč v Praze rozhoupány zvučné zvony? Proč pláč a nářek rozléhá se všady? To nejsou více slavné zvuky ony, Jež jednou zněly v šíré české sady: Toť zvuky bolné, jako vlasti stony Plačící nad synem; a jejich zvuky Hlásaly v bolném srdcí rozechvění: „Tvůj Sion klesnul, již ho více není, Potupa nyní pro tebe – či muky!“ 52 „Raději muka, smrt i podstoupím, Než bych se tyranu zrádnému kořil, Raději smrt, než žití vykoupím Hanebným činem, jenž by duši mořil, Dřív oči vlastní rukou vyloupím, Než bych měl patřit v bídnou tváři jeho!“ Tak v zápalu posvátném Roháč děl. Sigmund se před ním hrůzou, hněvem chvěl: „Nuž zkuste muka! ať se vyzná z všeho!“ Jan strašně zmučen; a než záře zlatá Letního slunka za hory se skloní V zejtřejší den: i jemu na vždy vzata – On země syn – již mrtev bude pro ni, A duše, nyní těsným poutem spjatá, Dosáhne cíle dávno touženého! Či obejme jej věčná noc svým klidem? Ach, taký klid kýženým jesti videm Mnohého srdce světem souženého. Uvržen v žalář; v hloubi svého snění Necítí téměř muk: jen duchem žije. A hudby jemné, kouzelné jak znění, Buď slast neb žal ve hloubi duše lije: Tak jeho sen se v nový obraz mění A jeho duch se vznáší v onom chvění, Jež rozhraním jest mezi smrtí, žitím: On opět pohrává mladosti kvítím, Kochá se v slastech, kterých více není! 53 Jdou věsti, mnohý umírající že Celý svůj život viděl v chvíli jedné, Kdy duch opouští vše, co v svět jej víže, Kdy kráčí k oné propasti bezedné, Jež věčností se zove, blíž a blíže: Tu všechen bol a slasti, které kdy snášel, Vše ona místa dávných upomínek Se v jeden ladný, vonný pojí vínek: Tak Janův duch se v zašlých říších vznášel. Svoboden, více netrpěl v žaláři; Vše zmizelo; duch roztoužený v dáli Se vznášel výší, v tajemné jak záři; V magickém světle předměty vše hrály, Ne hvězd, či luny jas jak šeří v tváři; Jak s výše odněkud by přicházelo, Že krásnějším se vše v tom světle zdálo; To světlo jak by v duši jeho plálo, Velebnou hudbou city provázelo. A v záři té v krajinu rodnou zíral, Zřel místa, v mládí jemu posvátná, Kde první kvítka blaha svého sbíral – Ach poslední též – bolem památná; Neb mnohé žalu slze v skrytu stíral: Zde každý strom, každinké stavení, Tam onen hřbitov, vížka, šírá pláň, Rozkošný dol a nad řekou ta stráň – Zašlého blaha jemu znamení. 54 A sen se opět změnil: uhasíná Zašlého slunka zlatá zář: již pruh Jen bledý na den upomíná, Opojnou vůní Vesny dýše vzduch: Tu anděl noci křídla rozepíná, By ukryl zem; tam v výši vystupují Z azuru nekonečna hvězdné říše: Noc rozstřela své krásy sladce, tiše – Jak upomínky duši obletují – Jsou přetajemné v snění hlubiny, Kdy duše volně vesmír prolétá, A čarné vykouzlí si krajiny, Kam tajnou, nevidomou silou zalétá: Tu vidí háje, řeky, výšiny Neznámým zastíněné stromovím: Tam slunko jasněji než u nás svítí, Tam jinak vše, než na zemi se cítí, Halíc se světlem růžným, nachovým. Jakýsi nikdy necítěný klid, Jakési ukojení, vane duší: Jak blahý to, jak přesladký jest cit! Ach ona také slasti bolně tuší, Jež nelze pojmout – nelze vyslovit! A jest to vskutku pouhý jenom sen? Snad kráčí duše ve snu všehomírem Od hvězdy k hvězdě v světě šírošírém A zří, co neuvidí v žití den? 55 Či dříve jednou duše naše žila V onom tak luzném, čaroskvoucím kraji, Kdy čistších někde slastí ještě pila, Než jakých jí ta těla pouta dají? Či slasti, které nyní jenom snila, Též vskutku bude v onom světě žít, Kochat se v krásách oněch, které vidí, S dušemi předrahých jí v světě lidí? Ach, jaká slast – tam s nimi věčně dlít! A tak se vznášet s nejdražšími světem Od hvězdy k hvězdě v lásky věčných bytech, Ta věčná tajemství zřít chvatným letem, Kochat se s nimi v přeposvátných citech, Ba k světla zdroji vznést se smělým letem, Jak sladký akord žít, jenž duší vane – A přece mohutně co věčná síla, Jež od věčnosti tvoří nová díla, A vědět: slast ta nikdy nepřestane! Ach, sladké pomnění! sny duše mojí, Snad přízraky jste pouze mysli matné? Nech – duše ráda přízraky se kojí, Zalétá s touhou výše do závratné, Kde sny ty na čas bolné rány hojí, Jež zasadil jí svět. Jak známe málo Až dosud to, čím duše naše jest! Či přec to s oněch jasných výší zvěst? Či se to duši mojí jenom zdálo? 56 Sen takový též Jana okouzlil, A bylo ticho. Bledého měsíčka Paprsek stříbrné kol jasno lil, Jako kdy pootevřená jsou víčka Překrásných očí, sen jež lásky slil: Tak hvězdy jemně s výše kynuly, Jich tajůplný, vábný svit tam hrál Až v nekonečnou, nevyzpytnou dál – By vínek věčné lásky vinuly. A lehounce se vznášel výš a výše Tak jemně, volně jako pouhý duch Neb myšlenka v jasnější, čistší říše: Pozvolna unášel jej výše vzduch, A duše v neskonalých slastech dýše, Ach v nevýslovných bolech oněch tuch, Jež vanou duší jemně tak a tiše: Tu z lásky nesmrtelné pije číše, Neb věčný, věčný objímá ji ruch. Již nebyl sám: on plynul s duší její! Violy duše s jeho splynula, A stejnými se city obě chvějí: Vždyt jedna duše zde se vinula, Jedněmi ústy nyní obě pějí, Je obě jeden vesmír v jedno pojí, Vždyť jedna slast oběma, jeden žal, V nich jedna láska, věčná, věčná dál: Splynuly obě v jednom svatém zdroji. 57 Kde v růžném obláčku poslední dlel Zašlého slunka zásvit – stanuly. O cit, jenž nyní duší jejich chvěl, Kdy slze obou na zem kanuly, Kdy čist byl od všech vášní duší pel, Posvátným ohněm obě planuly, Jak na počátku v svatém zdroji duší! O duše nesmrtné jen snad zatuší Tu slast, kdy všehomírem vanuly. A výš a výše v hvězdotkané jasy Vesmírem letěly co jeden duch, Plynuly vzhůru, tam kde světlo spásy – Daleko země – výš je nesl vzduch – Tak lehce, lehce – v říše věčné krásy Ve lásky objetí – blíž k hvězdám vezdy: Až v modravé se dálce zdála země Co jiná hvězda zářit z dáli temně – Pak shasla také – jako jiné hvězdy – Však běda mi! již mizí sladký sen – Já bleskem zdrcen, klesám s oněch výší – Vždyť prach jsem země, bídným červem jen! Proč živ jsem ještě? Prsa ještě dýší? Ach na tváři lkám, krás těch nehoden: „Což nemožno ach poznat světla říší? Jen posměchem se zdá být vůle má, Ach, trpký cit jen duše nyní zná – Žal věčný – nikdy on se neutiší. 58 Jsem svržen k zemi zpět! noc pustá kolem, Jen někdy osvítí noc jasný blesk, Oslní zraky nad prokletým dolem: A pustější zas tma, mučící stesk Naplní duši nevýslovným bolem, Zní někdy děsně, jako hromu třesk, Co jemné z dáli bouře slavné znění – Vždy slaběj, slaběj zní – až jako jemné pění Umírá v duši – hvězdy mrtvý lesk. Viz blesk! slyš bouř, jež po nebi teď hřímá – Kde bouř? Vždyť klidno – na nebesích hvězdy! Ach, bouř ta jenom v duši mojí dřímá A provází mne světem, hřímá vezdy, Kouzelnou nocí hudby duši jímá; Blesk osvěcuje, září – též však drtí: Jest s hůry světlo v každé lidské hrudi – O blahý ten, kdo blesky neprobudí: Ten plamen zhoubný končí se jen – smrtí! On dnem i nocí válčí bez úlevy. Dvě bytosti zřím, ve mně bojující: Cheruba božskou tvář z nich jedna jeví, Posvátný, čistý, věčný oheň v líci. Však v druhé děsný žár, satana hněvy: Cheruba tvář zří v věčna světla říše, Řeč jeho sladká láskou, mírem dýše: Však satan okazuje světa říše Poklady klamné k rozkoši a pýše. 59 Kdy cherub vítězí, tu s nebes mír Co jemná hudba v duši mou se sklání, Jak věčný již by kynul vášním smír; Co tichý pláč zní – jasné hvězdy plání. Satan-li zbouří dřímající vír: Tu pozauny jak posledního soudu Zaznívá duší temný hromu zvuk: Plá sice zář – však kalich plný muk Tu ústa rosí – drtí oud po oudu. Co bez bouře však bude naše žití? I věčné ticho záhy unaví! Mně dejte bouř, kdy slunce jasně svítí, To živel můj! Kdy ta mne zaplaví, Kdy vůkol blesky, vichry dují lítí: Tu vyšším tvorem domnívám se být, Tu klid se rozhostí v mých útrobách. Já povznešen jsem v bouře údobách Nad živlů změty – s ní ač zdám se jít. Toť života jest pravé koření, Co žití naše činí životem: V ní duši nové jímá tvoření. Kdo, obklíčen jsa jejím klopotem, Odolá bez živlům se koření: Ten pravý muž, v něm mocná duše dlí. Odolat mnohdy zdá se nad sílu, Již člověk žitím dostal k podílu: Však mužně v před! ač tělo v bouři mdlí. 60 Však pryč! vy stíny duše rozechvěné, Přeludy klamné, mnohých nočních chvil, Ustupte zpět, vy vlny rozpěněné, Neb vykázán jest zpěvu mému cíl, Vy mysli mojí city rozvlněné Se skolébejte v předešlý zas klid! Zpět ustupte, vy davy sladké luzy, Zmizejte přeludy pekelné hrůzy: Již dolů, dolů – v mrákotný váš byt! Kde rek však náš, jenž píseň tuto ved? Zeptej se vichru, který vůkol vál; Kde listí jest, jež z prachu země zved, Jež urval z dubu, zanes v dálnou dál; Kde vonný květ jest, který v loni zbled; Kde vánek, po tváři jenž tobě hrál; Kde čarovné jsou ony sladké zvuky, Jež vykouzlily slasti nebo muky; Kde cit, jenž v duši tvojí tehdy plál? Kde vůně nesčíslných Vesny květů, Jež vábily tvůj zasmucený zrak? Co dím však? Kde jsou myriady světů, Jež na vždy, na vždy zhalil noci mrak? Kde mužové, odvážných ducha vzletů, Jež v pychu moci dobývali nebe? Kde nesčíslné davy lidí jiných Na poli světa slávy dávno činných, Jež naplnili božstvím svět i sebe? 61 Kde slavný podmanitel světa jest? Kde zemí chvící oni velikáni? Co po nich zbylo? pouhá v lidu zvěst – Ba mnohý nemá o nich ani zdání! A proudy krve stála sláva, čest! Ta tam jest sláva! marné namáhání: Prach, který dýchal božstvím, hýbal světem, Po tváři země hrá, unášen letem Lehkého jenom večerního vání. A ty naříkáš, že ti krátké žití? Kam unáší tě, červe, bídný pych!? Vždyť zasluhuje život spíše kvítí – Ty naříkáš na krátkost hříchů svých? Hle! slunce také, která tamo svítí Již myriady let, též jednou shasnou! Přej místa jiným! žít chceš do věčnosti? Přej slasti jiným – užil jsi jich dosti: Vždyť z bratří tvých si mnohý ždá smrt časnou! Ach nežije již Roháč chrabrý více! Již nepromluví o volností slova! Na rynku staroměstském šibenice, Aj šibenice – jako Amanova: Tam měsíc v ubledlé mu svítí líce – Jak smrti anděla – tak nyní klidné, Tam vichr nyní tělem jeho klátí A jeho hlas zní jako nářek máti Tak bolestně – až srdce v těle stydne. 62 Kol kolem šibenice rozstaveny – Aj, šibenic tam stojí k šedesáti: Nad městem vichr bouří rozvzteklený, Na každé jedním tělem divě klátí, Na každé chrabrý junák pověšený; Však k označení Roháčovy ceny Nejvyšší jemu šibenice přána, Ba oprátka mu sprostá není dána: On za řetěz pověšen – pozlacený! Klidná jsou prsa, pevná dřív jak skály, Jež mnohý tak skrývaly v hloubi žal, Jež mukám tyrana se v tváři smály, V nichž oheň nesmrtelné vášně plál, Jež utištěný lid tak milovaly, Jenž dlouho vzpomínával na Roháče: Však neměl více těch co dříve sil, By mečem pravdy mučenníka mstil A proto při vzpomínce na něj pouze – pláče! Dotrpěl rytíř náš! Toť světa běh, Jenž dál a dál u věčném kolotání Co bouře letí: žádný, žádný břeh Nekyne v moři věčném – žádné stání – Nikdy si vesmír v díle neoddech: Vždy nové tvoření a umírání, Vždy nové slasti blaha, muka, steny – Tu tisíceré světy rozdrceny – Nové se rodí v lásky věčném plání. 63 II. Oddíl.
[65] Ni mráček nechmuří nebeskou báň, Tak čistou, lazurnou, jak dívčí oko: S ní na rozkvětlou kolem čarnou pláň S jasného trůnu, který převysoko, Rozlévá slunko žár na důl i stráň: Jest ticho; ne však jako za večera, Kdy větérek s vlnkami v závod pluje, Jemně si v listí hrá, z lehounka duje A jeho píseň, za prvního šera Provází hvězdný svit tam na východě Té čarné, vábné, první v nebi hvězdy Roztoužení a něhu v srdce vodě, Až víc a víc jich plá, a více vezdy, Již nesčetně jich jejím ve průvodě – An západ posud v slunce svit se noří, V růžených duhách zem se s nebem koupá, A jako slunko níž a níže sstoupá, Tak jasněj’ , jasněj‘ démanty hvězd hoří: [67] Ne tak! toť Vesny, máje roztoužení: Však letní ticho; pod vedrem se sklání Obilní klas a každý květ u chvění; Tu na obzoru dálném stín se shání, Jenž zprvu lehký, víc a víc se mění, Až zhoustne v mrak a neprohlednou tučí Ohromna orla křídlem, nebe halí; Mrak na mrak skupen blíž a blíž se valí, Tu siný zaplá blesk – hrom z temna hučí – Dunění z dáli vichr přihání, Hluboký šum, co bitvy rachot dutý, Zaléhá blíž a blíže hřímání, Zaječí v lesy z mračen orkán krutý S výkřikem zloby, hrůzy, zoufání, Unáší list a prach až k nebi zdmutý – Tichne – jak zvonů z dáli slavný hlas – Velebný chorál – ztichnul – zazní zas, Až usne v dáli – ztuhne nepohnutý. Tak v duši mé: ty zjevy matné, divé, Jež dávno, dávno odumřely v ní, Zas probleskují v mysli nyní snivé, Jak ona bouře blíž a blíže zní, A zvuky, nyní bouřné, nyní tklivé Se znovu v hloubi její mocně budí – Že odumřely? Ne! ony jen spaly, Jak zvuky lyry k sobě pěvce zvaly, Až na vždy usnou v zpěvné jeho hrudi. 68 Jak v ptáčete hrdélku někdy jemném, Jež sladce druhdy po vlastech si pělo: Co z něho v rovečku jest nyní temném? Kde hlásky jsou, jimiž se všechno chvělo? Vše zahynulo v chladu nedojemném? O ne! byť zhynulo i jeho tělo, Přec něco v zvucích nesmrtelně dýše, Vznese se v harmonie věčné říše, By v andělů chorálu věčně pělo! Svoboda vkuta jesti v okovy, Již dřímá staroslavný český lev; Pohlédni po všech vlastech na rovy, Jež nakupily podlost, vášně hněv: Co skrývají ty truchlé příkrovy? Slyšíš!? to z jeho zbitých prsou řev! A blesk za bleskem, zem se v hloubi třese, Veškerou Evropou ta bouř se nese Jak božství samé, vznešený to zjev! Však vy! vy mučenníci lidstva, boží! Vy bojovníci posvátné svobody! Vy na trnovém zesnuli jste loži A z vašich těl vytryskly krve brody: Kéž píseň ta vám věnec z lauru vloží Na mohyly vznešených vašich činů! Pokryly země tvář vašími těly; Však duše v nesmrtelnost uletěly A příkladem jsou věčným vašich synů. 69 „Zde klečím před Tebou, bytosti hrozná! Zrak pevně v zastřenou tvář tvoji zírá – Byť pro odvážnost bleskem smrt i dozná! Jsi hrozna, jako bouře temnost čírá, Jsi krásna: kéž i národ můj tě pozná, Jsi velebna, až hruď se ouží, svírá, Jsi posvátna, jak božské tváře lesk, Jsi drtící jak jeho s nebe blesk, Jsi milující: tebou hřích se stírá!“ „Zde klečím před Tebou o minulosti! Odhal tu roušku, Tvé jež kryje líce, Odhal ten závoj, plný tajemnosti, Jenž kryje slávy skutků na tisíce, Osvěť tu temnost, plnou příšernosti – Hle zora září! – září víc a více! Snesu tu zář! ač smrtelník jsem z prachu, Snesu tvou krásu z purpuru a nachu, Byť oči osleply ty krásy zříce!“ Klečel jsem dlouho před sochou zastřenou, Pozíral bez odvratu v tváře její: Tu promluvila mluvou bezejmennou: A hluboké přede mnou hroby zejí, A nad jich tmou se barvy duhy klenou: V nich překrásná, andělská tvář se zjeví A blíž a blíž se vznáší nad propastí: To její duch! to duch mé matky, vlasti; Jen její tvář ten bol, tu krásu jeví. 70 „Anděli krásný! ty, jenž na svém čele Co pečeť věčnosti máš hvězdu skvoucí, Anděli krásný! zjevení ty skvělé, Jenž záři krásy nosíš nehynoucí, Lahodu v tváři bolest trpitele, Ze zdrojů světla krásu svou beroucí – Anděli krásný! veď mne v propast onu: I v posledním života mého skonu Na rtech mých úsměv pro tě lásky vroucí!“ „– Violin duch jsem; já jsem Jana vedla Po stezce slávy k potupě skonání A klesnuvšího láskou jej pozvedla, Já patřila na jeho umírání, já viděla, kdy tvář ta na vždy zbledla: A smrtelný kdy pot ze jeho skrání Po kapkách bolest v srdce matky nořil, Tu duch se můj před trůnem božím kořil! Bol matky! zemřel pro ni v usmívání!“ – „– Od něho uč se lásce!“ – anděl kynul A duch můj s duchem jeho letěl v temno – V propasti – svit kde slunce na vždy hynul Ach! jak mi nevýslovně bylo jemno: Jakoby lásky dech se srdcem vinul – Vždy níž a níž – až dospěli jsme země: Viděl jsem Prahu – přízrak minulý – A jakoby se slzy vinuly, Tak bol se nekonečný zmáhal ve mně. 71 V sklepení seděl muž zde přikovaný Bez dechu, hnutí – jako mrtvol bled – V žaláři za živa snad pochovaný; Tu upřel na mne anděl božský hled: „– To z Dubé Jan – to syn můj milovaný!“ Tak v nevýslovném kouzlu hlasu pravil, „– Viz jeho rány: oudy rozdrceny A bolestí jsou oči uzamčeny, Zde tyran – kat – vítězství kruté slavil. –“ Viděl jsem rány, žár v mém srdci vířil, Mrákota hrůzy mysl obestřela, Hněv s lítostí se v žhavých prsou šířil – Krvavý pot ukápnul s mého čela – Však anděl pohledem svým vášně smířil; Vidění nové duše moje zřela: Jan ožil; množství bratří kolem stálo, Že Tábority vidím, se mi zdálo, Slavených mrtvých reků živá těla. A divný žár z Janových očí vanul: Nebyl to více člověk: v jeho tváři Jakoby nitrem božský oheň planul A v očích obrážel nebeskou záři – Nadšení výraz taký nyní stanul, Že všichni neodvratně na něj patří: Však já v okovech spjatý tvář jsem sklonil A nad porobou vlasti slze ronil: Táborských nesnesl jsem pohled bratří. 72 Jak Pythia, pověstná kněžka Řeků, Kdy losy hlásala, jsouc nadšena, V jakémsi nikdy nepojatém vzteku Se uchvácena zdála – vznešena Však hrozna – rozohnila k boji reků: Tvář hrozná, horoucí, pak v očích plání, Sevřené rty se bez slov hýbaly, Kol čela vlasy divě splývaly, Kdy nad propastí osudnou se sklání: Tak zářilo Roháči božství s čela, Nadšené mysli v očích věhlas plál, Tisíciletí duše mžikem zřela, Pronikla vesmír, nekonečnou dál; Zřel v příští věštím duchem archanděla, Myšlenku božskou sledovat se zdál: A zrak ten láskou, slastí, bolem vroucí Upřen byl tam, kde anděl v kráse skvoucí Kde průvodce můj – Violin duch stál. Na milenku svou – vlast – tak dlouho zíral, Až jeho hlas – jakoby z prsou dřímal, Jak lehký větřík kolem se ubíral, Jak dávná pověst srdce sladce jímal – Tak divně zněl, až bol mé srdce svíral – Tak ladně, jak by lyru v ruce třímal – Náhle, jak blesk by v propast skály kácel, Jak ohlas hromu kolem zaburácel, A takto prorockými slovy hřímal: 73 „– Tam na západě rudá záře plane, V té záři vznešený duch umírá, Z umírajících úst těch prosba vane, Modlitba vesmírem se ubírá – Až před božím tam trůnem v nebi stane: Pro pravdu umírám, pro lidstva spásu! Odpusť jim, bože!“ – tak se tiše modlí – „Kéž pravda svatá na zemi již prodlí, Kéž uzří lidstvo pravdy božskou krásu!“ „Odpusť jim, bože!“ šepcí jeho rtové – „Mé tělo sice v plamenech těch shoří, Však duch se zrodí v kráse opět nové: Tvé slovo z popele jej znovu stvoří – A věční budou ducha mého dnové! Můj duch se před Tvou velebností koří, O kráso! věčná pravdo! kráso skvoucí! O kráso božská, kráso nehynoucí, Tě muka, oheň – nic Tě neumoří!“ „Ty trůníš, otevřené kde zřím nebe, Kéž staneš zde též, zemi na ubohé, Ty krvi Kristova, Ty božský chlebe! Odpusť, o bože hříchy lidem mnohé, Neb nepoznali pravdu, ani Tebe! Chraň národ můj! Chraň Čechy, vlast mou drahou Chraň národ můj, dej jemu síly dosti, By nepodlehnul nepřátel svých zlosti, By věčně pravdu hájil vroucí snahou!“ 74 „Chraň národ můj! Tys vyvolil jej sobě, By pravdu hlásal, lidstvo osvobodil! Uchovej k poslední jej slavné době, By uzřel spásu, k níž jsi Ty jej vodil! Můj duch se vznáší, bože, nyní k Tobě: Po stezkách trnových se k Tobě chodí! Děkuji, pane, za tu milost Tvoji Že pro Tebe smím trpět v smrtném boji: Umírá tělo – duch se znovu zrodí –“ Hranice shořela; Husův duch převznešený Se vznesl tamo v nadhvězdné ty stany Andělem božské lásky unešený: Však popel jeho od západní strany Sem v zemi rodnou na zpět přinešený, Jak Fénix báječný oživnul znova: Co jeden muž se národ celý zdvíhá Již zář kostnická nad světem se míhá: Spálili tělo – nemohou však slova! O Huse, Jeronyme! nyní zříte Tam s výše nadhvězdné ubohou vlast: Zda nad osudem jejím neslzíte? Zda necítíte její muka, strast A u boha tam za ni neprosíte? Ubohá Čechie! svobodu chtěla, Bratrství, lásku dáti všemu světu: Však svoboda zdušena v ranném květu, V odplatu hanu, muka utrpěla. 75 Hranice shořela a národ celý Tou zvěstí do nejhlubších útrob raněn Povzdechnul strašným bolem rozechvělý: Byl katován, uplván, pálen, haněn: Však tehdy ještě jarý, silný, smělý Zatřásl v hněvu hřívou český lev, Zahřímal v svět: tu v ryku ozvěně Se mění vše jak divem: v proměně Vznešeně strašný vystupuje zjev: Ohromný muž jak bleskem světem jede, Pod jeho krokem duní, sténá země, Nad hvězdy témě tváře hledí bledé, Rachotí dutý hrom jak z dálky témě A celý národ na vrahy své vede – On vede národ přec – ač nemá očí – On bohem vyslán pomstit křivdy jeho, Jak v spravedlnost boží věří v něho: Utíká vrah, kde Žižkovu tvář zočí. On bohem vyslán – nepřemožen jesti! On jako rachot bouře, blesků plání: S ním povždy bůh, vždy vítězství on věstí: Císař i Řím se před tím slepcem sklání – Rozdrtil pouta mohutnou svou pěstí! On bohem vyslán: marné namáhání, Jej nepřemůže nic, až ztresce pýchy Papežské, skácí modly – kněžské hříchy – Rozdrtí bleskem korunu z tvých skrání! 76 O muže věčné paměti hodného! O nesmrtelné věčně věkův činy! Zda pojme národ ducha ohromného, Zda nadchne jmeno Žižky jeho syny, By rozdrtili bleskem vraha svého? O hanba Čechům, jestli zotročilí Kdy zapomenou na odkaz ten svatý, Jejž odkázal jim on – již smrtí spjatý: Kéž raděj’ nikdy světlo nezočili! Vždyť Tebou, předchůdce Ty nové doby, Jen Tebou zvítězil nad světem celým, Jen Ty jsi zničil nepřátelské zloby, Pomníkem učinil jsi navždy skvělým V paměti lidstva posvátné ty hroby! Však tehdy ještě světem nedospělým Jsi nebyl oceněn, ni pochopen: On snésti světlo ještě neschopen Nazýval Tebe duchem krutým, smělým. O genie Ty mocný! sdílíš osud Přemnohých velkých duchů toho světa! Vždyť pomník Tobě nepostaven dosud, Památka Tvá jest ještě lidmi kleta, Jichž duchem jasný neproniknul posud: Tys jako jasné hvězdy prudká záře Všem pozemšťanům oslnivší zraky, Již náhle zahalily bouřné mraky; Všichni své v hrůze kloní k zemi tváře. 77 Svět potomní snad více neuvěří, Za báj vyhlásí, co jsem já sám spatřil: Tisíce nepřátel se dole šeří, Život se lidský s smrtí nudou sbratřil, Národ se český s celým světem měří. Jen šest a dvacet bojovníků bylo Tam na Vítkově, dvě ženy a panna: Pokryta Němci každá hory strana, Tisíce mečů oupatí pak krylo. Rachot se vznáší k nebi, rachot hromu, Již zoufá Praha nad výsledkem boje, Však duch Tvůj, vznešen každou nad pohromu A bleskem drtí vrahů oko Tvoje: Tu v strašném rachotu a mečů lomu Povodeň lidská Žižku zachvátila – Již zaplaven jsi v nepřátel svých moři – Tu náhle prostora se kolem tvoří: Páže Tě věrná z tísně ven vybila. Nepřátel těla kolem nakupena, Již utíkají hnáni divým třasem, Kde hory příkrá k řece dolů stěna – Hrom bije, dým se valí za ohlasem, Nepřátel zloba jesti ohromena: A na bojišti vítěz píseň pěje, Slzíce klekli jako v chrámu páně: Zde národ zvítězil, vlasť drahou chráně, Cit lásky k vlasti každým srdcem chvěje. 78 Žižkov ta hora od té doby zvána – Čechie! čarokrásná zřícenino! Byť ukrutná ti zasazena rána; Pokud však údolí tam Vltavino, Pokud ta voda údolím tím hnána – Byť sláva vrahem tvojím rozmetána: Přec hora ta zůstane státi věčně! Zde každý Čech k modlitbě klekne vděčně A sláva Žižky povždy bude známa. A kdyby zahynul poslední Čech A vyschnuly prameny českých řek: Pokud však trvat bude země běh – Tisíciletý uplyne i věk – Kdy zastaví se poutník v místech těch, Budou se ozývat po Čechách vzdechy A budou hlásat: „Zde žil Žižka rek, Proud krve pro svobodu lidstva tek’, Zde s chrabrými on vítězíval Čechy!“ A bouř ta dál a dále světem letí, Vždy výš a výše požár děsný plane, Svobody slunce východ rudý světí: Kdy národ pro svobodu lidstva vstane, Tu nepřátel rozmete jako smetí! U Vyšehradu vzplanula výše: Jak Titan vzpřímen stojí národ český A na vše strany sálá boží blesky, Třese se tyran o korunu, říše. 79 A opět táhnou nepřátelské voje! „Vyhubím kacířský ten národ z kořen!“ Přísahal Sigmund nadějí se koje: „Dřív neustanu, dokud nepokořen!“ Děsnější opět vzeplanuly boje; U Kutné Hory lid pro kalich mořen: Za živa lidé metáni jsou v doly – Jiní zhynuli ve plamenech smoly – Národe! jsi jen k mučennictví stvořen? Mstitel se blíží! Blízko hrom udeřil: Ha, Brod Německý – krvavým byl brodem, A po třetí než den se z jitra šeřil, Vítězství hřmí – zář slunce plane vzchodem! Neb v pomoc boží národ český věřil, Jen v boží doufal pomoc – a svou vlastní: Jen ten národ jho zdrtí porobenství, Jejž nezalekne žádné protivenství – Jen podlí lidé v porobě jsou šťastni! A bouř ta dál a dále světem letí, Vždy výš a výše požár děsný plane, Svobody slunce východ rudý světí, První polibek její světem vane! Evropa celá výpravu již třetí Vyslala k vyhubení volných Čechů: Však pouhé jmeno slepce vojevody Mstitele toho trpící svobody Rozpráší křižáky u děsném spěchu. 80 Ach, slyším pláč – jak otec kdy umírá, Po veškerých se vlastech nese ston, Tak bolný, zoufalý, že prsa svírá, Jak hranu svobodě kdy zvoní zvon. Ha vzplanul blesk – a tma jest opět čírá? Ach, otče, otče! on že umřel – on! To výkřik strašný, výkřik zoufalosti, Že stydne v žilách krev, proráží kosti – Toť Přibyslava, otce Žižky skon. Že ty jsi zemřel? ty jsi zemřel reku? Že tací lidé také umírají? Však ne! o ne – ty nejsi podoben člověku: Nebesa takých někdy sesílají, Po dlouhém vracejí se opět věku: Před nimi svobody den jasně září, V jich rukou blesky – krokem duní hromy A jako bouře v lese kácí stromy, Tak trůny řítí se před jejich tváří. Ty vzore reka pro věky budoucí, Tak skromný, nezištný – vždy bratrem pouze Jsi jmenován chtěl být – toť jmeno skvoucí: Nebažils po bohatství v marné touze, Jen láska k vlasti vedla tebe vroucí: Pro tebe bojoval, bohyně Slávo! Korunou moha ozdobiti čelo, Kdy vše se před ramenem tvojím chvělo: Pohrdnul’s ctižádostí – zvolil s právo! 81 To právo ubohých a utlačených! Však výčitka přec tobě dána jedna: Žes prolil krve proudů nespočtěných! Však, kdo kdy pro svobodu rámě zvedna Zatasil v pochvy mečů nezbrocených? Kdy celý národ vyhubiti chtěli, Svobodu udusiti ve zárodu – Kdy houfy barbarských těch pronárodů Se rouhat svobodnému Čechu směli? Vždy národ ten, jenž nastavil svou hrudi, Po krvi potopě svobodu sklízel – A byť i podlehl: ta krev probudí Zas lid, jejž nezalekne boje svízel: Buď podlehne – neb tyranů vypudí! Ukrutná, strašná, požehnaná setba! Neviňte národ ten: v něm duch je boží – Však hanba mu, kdy pokorně zbraň složí. Však věčná tyranům katanským kletba, Již dohnali ten národ k zoufalosti! Ha! spravedlnost přece vládne světem: Je obviní těch mučenníků kosti, Proud krve, zkvětlý rudým za výkvětem V jich duších žháti bude do věčnosti: Ta každá krůpěj v oheň se promění, Červ nepřestane v duších jejich hlodat! O běda tomu, kdo směl národ prodat, Proň na věky nižádné odpuštění! 82 Požáry vidím na obzoru pláti, Krvavě, rudě zbarvilo se nebe – A dál a dále vidím bouř se hnáti, Kdy pochovali, otče Žižko, tebe! Ó vlasti má, ó moje drahá máti, Již opět statný syn se tobě zrodil: Zhynuli Hvězda, Švamberk v krátkém čase – Tu Žižkovu uchopil berlu zase, Jenž jako ti k vítězství národ vodil. A bouř ta dál a dále světem letí, Vždy výš a výše požár děsný plane, Svobody slunce východ rudý světí, První polibek její světem vane, A nový rek svobody vodí děti, Ohromný přízrak z země vystupuje – Tam Oustí, Stříbro celým světem hřímá – To Prokop Velký žezlo Žižky třímátřímá, Vždy dál a dál se požár rozšiřuje – A jako vulkán, kdy překypí jícen, Své blesky, oheň vůkol metá, kouře, Tak svobody žár, jednou v lidstvu znícen, Se valí, jako s hory děsná bouře! Ten vulkán Čechy, jasný světla svícen, Však strašnýť jeho požár v hloubi zňatý: Již břehy jeho překypěly žárem A živly spojeny krvavým svárem: Již za hranice vlaje kalich svatý. 83 V sousední kraj se děsná bouř ta valí, Třesou se před Čechy sousední říše A v krev a nářek kouř se kolem halí, A dým ten postupuje povždy výše: I bije blesk, lid budí rozespalý, Jak Perun blesky metá s nebes trůnu: V německou říš – tam zase v Uhry bijí, Kalicha nepřítel se v prachu svíjí, Třese se papež v Římě o svou krůnu. „Poslední – ještě jedno namáhání!“ Tak volá papež, císař zoufajíce: Již poslední, ohromné vojsko shání A se všech stran jich spěchá na tisíce – Čechie, již se leskne nad tvou skrání Katanův meč: té neodoláš moci! Poslední rozhodný se blíží boj, Zda zvítězit má tmy, či světla zdroj, Jenž od věčnosti válčí s temnou nocí. Veliký onen u Domažlic den! Památky nehynoucí po vše doby: V něm ohromný se jakýs skrývá sen, Posvátné jakés tušení – jakoby Tam bůh byl kráčel sám – tak povznešen – Jak on by sám svou pečeť svatou vtlačil Onomu dni před tváří veškerenstva, Jakoby tam před tváří člověčenstva Svobody svit svým mocným prstem značil! 84 Dni věčně památný, dni nevídaný, Kde pouhá píseň, vzduchem temně hřmící, Rozhání pyšné vojsko na vše strany! Kdy zazní: „Kdo jste boží bojovníci!“ Jak ohlas hromu, vichrem v západ hnaný A obrové ti čeští vystupují: Utíká Řím, ten posud světovládný, Utíká Sigmund, císař onen zrádný, Svobody anděli! tvá křídla dují! Dni věčně památný, dni neskonalý, Svobodou národ velký kácel říše! Tě nikdy zlost a závist nezakalí – Zde nejvyšší dosáhnul zápal výše: Tvé slunce nikdy mraky nezahalí! Zde vzpřímen stál genius české vlasti, Zde duch bojoval Husův, Jeronymův A Žižka se u prostřed zjevil dýmův, Jak anděl slávy boží nad propastí. Dni věčně památný! kde zvítězíno Bez boje – jako bůh jen vítězívá! Jak přeposvátné pravdy stojí jmeno Tam nad propastí, která pod ním zívá To jmeno v blesku světem vysloveno, Se nyní bez závrati v propasť dívá, An dole nedozírné mrákoty: Anděli světla! věčná jako ty, Se jeho zář, jak hvězdy svit usmívá. 85 Dni věčně památný! Hle postavy Tu přede mnou ze země vystupují: Obrovskou vidím sochu – bez hlavy Tu modlu nyní potupují, Jež krvavé dřív ždála potravy! Krvavá modlo! v náručí tvé kruté Jsi vše národy lidstva přivinula: Však největší moc světa pokynula, Sražená hlava, rámě bleskem tknuté. Ty modlo tyranův, ty pýchy modlo! Tvou hlavu více nikdo nepostaví. Tvé rámě z trní krůnu lidstvu vbodlo, Obětí mnohý snad tě pooslaví: Však člověčenstvo již se na vždy shodlo, Poznalo satana svým věčným škůdcem! Již občerstveno pravdy věčné zdrojem, Posvátným vydobude světlo bojem: Vždy zvítězí – neb bůh jest jeho vůdcem. Prokope Veliký! zda’s tenkrát tušil Ukrutný osud, jenž tě očekává? Zda bitvy hluk vítězný nepřehlušil Ten vnitřní hlas, jenž v člověku pohrává? Přízrak tě děsný ze sna nevyrušil – Jenž v budoucnost ti nahlédnouti daje V dějinách národu tě tvého vodil? Ten slavný den – nesvornost znovu zbudil: V té kletbě konec české slávy zraje. 86 Nesvornost česká! v kletbě té se skrývá, Té hydry stohlavé potvorné plémě, Jež útroby národa vraždou zrývá – Až do oblak povznese hrůzné témě, Jak had obrovský oblouky pokrývá Tisíci těla svého oběť bídnou. Národe! výstražný můj volá hlas: Chraň se té saně líté, dokud čas, Smrtelný jed ukrývá řečí vlídnou! A bouř ta dále, dále světem letí, Vždy výš a výše děsný požár hoří, Svobody slunce východ rudý světí, Ji nikdo více nikdy neumoříneumoří, Neb v nesmrtelnost vede svoje děti! Vždy širší kruhy vlnobití tvoří: Prolétly bleskem české prapory, V Evropě nenalezly zápory, Až hráz nalezly nepřestupnou v moři. V huk mořkýchmořských vln odrážen ode skal, Hřměl rachot českých děl, zněl písní zvuk, Tam v šum, kde vln zřít nepřehledný val, Rovnosti kalich, prošed cestou muk, Tam nad porobou člověčenstva lkal; Jak posvátný kdy žil, uhasnul cit Tam na Golgatě, anděl slzel míru – Pak zazněl ještě jednou v děsném víru, Až zdušen shasnul – jako v zemi vbit. 87 Pláň krvavou zřím: stíny tam se vlekou Pro volnost svatou padlých v boji reků – Zřím vraždění – tam proudy krve tekou, Ohlasy slyším divých, bolných jeků – O hrůzo hrůz! krev lidská tekla řekou! Posvátná krvi pravdy mučenníků – Odvrátil’s bože od svých děti ruku? Tam shasla síla v krve jejich tuku: Tam šírý hrob je „božích bojovníků!“ A rovinou tou strašnou slyším sten Tak srdce rozrývající se nést, Jak z mateřských se prsou vine jen, Kdy na hrob jedináčka zrak má vznést – Tak zoufalý, tak bolný vzdech byl ten, Jak matky nad mrtvolou svého syna, Jejž před očima zbil jí bratrovrah: Zde hrob pro pravdu posvátných je snah – Zde mluví světu strašná věčná vina. Violo, vlasti má! zde vlastní děti Ubily matku svou v zuření divém: Ach, ještě vidím krev na skráních lpěti, A v oku tvém, tak čarném, krásném, tklivém Nad nevděkem se slzu bolu chvěti. Violo! vlasti bolný anděli! Tam cherub lidstva tehdy zastřel líce, V bratrské krvi svatá shasla svícesvíce, Hrůzou se zem i nebe zachvěly! 88 Krvavá rovino, ty děsná pláni! Hle krásný, bledý přes ni kráčí stín, Krvavá páska vroubí jeho skráni – On smutně, smutně hledí v nebes klín – Pak s bolným vzdechem hlavu k prsoum sklání A vzdech ten vane vlastí v pusté noci Jak modlitby – či kletby žalování – Však ne! modlitby je to vroucí lkání – On dí: „Jen Čechovi lze Čecha zmoci!“ „Budoucnost přede mnou co kniha leží, Budoucnost národe ti slavná kyne: Ty povstaneš zas silný, jarý svěží A sláva tvoje nikdy nezahyne! Již z pravdy zdroje celé lidstvo těží: Tam na západě bratry vysloveno – Ó Žižko, blesky tvoje opět svítí! Trůn za trůnem se před tebou v prach řítí A světem celým zazní tvoje jmeno. To světlo více nikdy neuhasne – Byť tyrané tě na čas ukovali – Jich moc a sláva jsou jen krátké, časné: Však tvá zář věčná vesmírem se valí! Již Tábor pěti bude písně hlasné: Vítězné Žižky rámě tobě dáno, Jak div nebeský kráčíš světem celým, A kam udeříš bleskem svojím skvělým, Tam prchá tma – tam probouzí se ráno! 89 Seslaný bohem ku ztrestání králů Oblékneš se na zlatou jejich krůnukrůnu, Bys srazil hlavu krvavému Bálu, Bys mohl snáze skáceti jej s trůnu! Ač na pustou tě přikovají skálu: Přec národy již nikdy neskonají, Jim posvátné vždy bude tvoje jmeno, Tyranů plémě bude vystrašeno, Kdy dávno tebe v zemi pochovají. O vlasti má! slavné ti kynou doby! Putovat budou světa národové, By navštívili posvátné ty hroby, Jež probudili v lidstvu světlo nové – A vínkem z lauru rány tvé ozdobí, Odprosí tebe s pláčem za ten žal A bol, jež jednou připravili tobě: A laur ten, krásou věčnou tvář tvou zdobě Ověnčí šedé zdi a skráně skal. – Ó dobro věčné lásky, smíření, Ó kráso, skvoucí se do nekonečna, Ó citů posvátných ty víření, Ó lásko posvátná, ty díle věčna – Až v nekonečno ducha šíření! Ó mužové vy světla, vaše muka Promění jednou svět ten celý v ráj, Tu bratrovražda bude děsná báj: K smíření v slzách stiskne ruku ruka. 90 Budoucnost před mnou otevřena leží, Co kniha – otevřené hvězdné nebe – Ctnost v kráse září neskonale svěží – Nebude pána, parobka: jen tebe, Kde hory jako oltáře se věží, Ctít budou, v srdci zákon tvůj nosíce, Ty budeš králem, zákonem pak ctnost, Tu člověk okovů jsa hříchu prost, K porobě hnusné nezahoří více! Království tvoje na zemi zde stane, An každý zákon Kristův v srdci nosí A sláva tvoje nikdy nepřestane; Nad klamy praotců svých slze rosí – I těmi však duch čisté lásky plane: Neb láska sama za hříchy jich prosí, A smilování věčné světem vane, Jako kdy anděl lásky, slza skane, Však slza ta – balsám nebeské rosy: Pro vlast jsem trpěl – pro ní umírám: Život mi dala – jí jej vracím zpět – Ač smuten – rád se odtud ubírám, Neb krásnější se otevírá svět – U věčný život vesel pozírám! Kéž moje smrt by národ rozohnila, Pověčným jemu byla příkladem! Vlast jediným ti budiž pokladem! Vždyť matka ta tě v pláči porodila. – 91 Jediná na světě ta sladká máti! O bože! národe! slyš moje slova: Kdy by ti chtěli jinou matku dáti, Takovou nenajdeš již nikdy znova Na širém světě! marně po tom lkáti! Umírám sladce – umírám! však s bohem! Umírám sladce, umírám však první, Umírám volný: pro ní krev se roní! Violo drahá! zde na věky s bohem!“ Vidění zmizelo co čarný sen A byl jsem sám a sám v zbořeném hradu, An právě překrásný se loučil den: Poslední slunka lesk lil takovou vnadu Na vrchy, stráně, lesy, jakou jen Sázavský vykouzlit můž ladný dol: A byl jsem sám, a kol do kola skály, A na nich zbytky dávné slávy stály, Mé srdce nevýslovný tísnil bol. Ha, Dubé! starodávné zříceniny! Kolébko muže, o němž pěl můj zpěv O Dubé! tiché smutné rozvaliny! Zda byl to pouhý duše snivé zjev, Jejž vykouzlily vlnky Sázaviny? A na murách zbořených staré stromy – Kde sláva jednou dlela, tamo rostou, Tak klidně na mne zří s violkou prostou! Však kol mne duní opět její hromy! 92 A vlnek Sázaviných šum a hrání Se mísí s rozhovorem lesů temných, Vždy víc a víc se slunko za les sklání, Slavíků zpěv kol v písních ve dojemných Vše sladce pojí v lásky rozhárání: V jediný souzvuk, jako s výše pění, Slavný – májové noci jako sen – Tak nevýslovný tichý zemský sten Se stříbrozvukem nese v lehkém chvění. – Ten souzvuk jímá vlast i celou zem, Jakoby genius spěl v ony výše, Kde na nebi se tmící modrý lem Svou krásou mění líc – pozvolna, tíše: Západním země ještě okrajem Růžená zář větvemi hasnouc, svítí: Tak svit večerní v dívčí čarnou líc, Ji v nevýslovné krásy zahalíc, Vábné jak hvězdná noc zdá vdéchat žití. A od východu svit měsíčka šeřil Po šumících tam vlnkách Sázaviných, A bystrý proud jak vlnky čisté čeřil, Tak ony hrály v barvách opět jiných: Kdo v krásy ty by patře, neuvěřil, Necítil hnutí – člověkem on není! Nenosí v prsou srdce, méně jest Vždyť přetajemná ona s výše zvěst I chladný kámen, stromy – v živé mění! 93 Minulo vidění a v srdci mém Se něco hýbalo, tak nevýslovné, Jak na nebi tam lunou zjasněném, To v nesmrtelné kráse, bohorovné Se vznáší – lásko! v věčném chrámu tvém! A poslední Janova slova zněla V mé duši divnou, slavnou ozvěnou, A tajůplnou s výší proměnou Posledně ještě v krásy ony zřela. „Umírám sladce! umírám však pro ní!“ Se ohlas nitrem mojím tiše nese A hlava má se smutně k prsoum kloní: Vždyť čarným dolem, v pustém kolem lese Dlí vzdech i slast! příroda slzy roní: „Života zhynou všichni snové krásní!“ Tak zříceniny jakby šepotaly: „Zde čarné oči, ústa k lásce zvaly – Usvadly v hryzu smrti holých dásní!“ To cílem lidského že snažení? Pak vznešenější zvíře nad člověka. „Jen po požitku naše bažení!“ To denní heslo, nauka novověká: O mladosti! vy snové blažení! Vím, jednou že nastane okamžení, Kdy oči tyto nic víc neuvidí, Rty oněmí, hlas neuslyším lidí, To tělo mé se v prach a popel změní: 94 To dobře vím! O moudrý Athéňane, Jenž kalich smrtný vypil’s s božským klidem, Tvé slovo poslední mou duší vane, Tys dvojí bázeň odníti chtěl lidem: Strach z žaláře, kde tělo ukované, A bázeň před smrtí, jež vrací přece Ztracenou volnost oboum v jedné chvíli: Zahyne tělo, rozpadne se v díly A duch jak ptáče ulétne z té klece! Tajemná bráno, v kterou vkročit děsí Každého téměř smrtelníka! bráno, Na kterouž pověra se s bázní věsí, Za kterouž já však vidím svítat ráno, Ve kterouž nevolně a v divé směsi Vše pádí, s bázní aneb v divém smíchu – Ten zoufale – ten s božnou v srdci věrou – Symbole rovnosti! ty stejnou měrou Odplácíš pokoru a tresceš pýchu! Filosof před ní na rozpacích stojí, S cinickým smíchem jiný tam se vrhá, Jiný již pozříti se do ní bojí, A jiný na před žití svoje zmrhá! K tobě se celé naše žití pojí: Ač skutečnost má první pro mne ceny, Života prospěšně se užít snažím. Přec těším se, ba s touhou zvědět bažím Jakové smrt poskytne asi změny? 95 Však nespěchám! to přijde bez prošení! Nech tělo mé, ten divůplný stroj Tu bídnou, krásnou schránku duše, změní Ve prach a kost, ba v nic i červů roj: Přec zírám v dobu onu beze chvění Kdy dokonám života svého boj: Neb něco ve mně nesmrtelné dýšedýše, To vznese se co píseň v světla výše, Kde nezkalený, věčný jeho zdroj. Slast nevýslovná by se v duši lila, Ach při pohledu na krásu všech krás, kde dokonale ona se vtělila! Ach tam bych věčně zříti měl i vás, Jichž duše pro pravdu smrt vyvolila! Vás zřít a slyšet onen sladký hlas, Co hudbu jemný, jemnější než pění – A věčně v duše slastném rozechvění, U zdroje krásy žít kdy zhyne čas: O toť jest sladké nad vše pomyšlení, Již myšlenka ta vedla k branám nebe! A v nevýslovném duše roztoužení, V duhové záři vidět, bože! tebe: To muka nejkrutější v blaho mění! Ta trnová koruna vede k tobě, A mučennictví zde pro lidstva spásu, Tě uvede tam v nehynoucí krásu; – Či všechna paměť zahyne snad v hrobě? 96 Nechť spálí tělo – prach rozmetou světem, Je vichr rozvane po tváři země: Krásněji zkvete duše božským květem. Ač žaluje i kvítí, slzíc jemně: Přec žehná již zde na zemi svým dětem Ta neobsáhlá láska, vroucím dechem Objímá všechny: nevinné i vinné! Jak dítky zbloudilé je k sobě vine, Odnese anděl duši smrti vzdechem. – Posledním dechem kdy umírá tělo – Jen posledním kdy slovem: smíření! Kdy jeho posvátné na kříži pnělopnělo, Tu duch ten božský v smrti víření Se šířil světem, slovo lásky znělo: Obejmul svět a lidstvu veškerému Polibek vtisknul věčnou božskou láskou – Od země k hvězdám věčnou něžnou páskou Vše lidstvo spojil k světlu nebeskému. To tajemné jsou, věčné zahádky! Jak slunce skryto bývá temným mrakem: Nechť pověra je halí v pohádky – Nechť s pochybným tam hledí skeptik zrakem – Nechť víra stanoví i pořádkypořádky, Dle kterých půjdou v nebe vyvolení: Malujíc peklo s ohně žhoucí tlamou, Že věřící umírá hrůzou samou Již napřed – v ustrašené duše chvění – 97 To zůstaň mezi ním a mezi bohem; Blahátě každá víra, která blaží Byť vyznávána pouze prostým slohemslohem, Jen kdy se k pravdě láskou vroucí snažísnaží, Ba čistší jesti v prostém srdci mnohém, Než tam, kde v purpuru se, nachu shlíží! To v každém zavřeno buď svědomí, Zde obmezené lidské vědomí, Tajemství sedmi pečetěmi tíží! Toť známka božství v duši člověka Jež nad zvíře jej vznáší v světa kalu. Byť pohádka to byla stověkástověká, Přec síly dodává mu po vždy v žalu! Jiskra to božství v duši pověká Jež osvítit chce temno kolem sebesebe, Tvoří si peklo v duši a neb ráj, Vše v tajemnou obléká, krásnou báj, A v touze vznešené dobývá nebe! Toť obraz lidstva: světlo válčí s tmou A temnem tím co růžomodré blesky Výbuchy ideí se jasně dmou A vášně hřmí – an vánek nese stesky Jež jako pění, vanou přírodou: Tak obraz divokrásný na nebesku Se střídá s bouří dole znícenou: Ač zastrou mraky báň osvícenouosvícenou, Přec věčně hvězdy září v svatém lesku. 98 Byť lidský duch posvátným zajat klamenklamem Odvrátil s nebes očí, k zemi hledě: To na čas jen, neb v srdci jeho samém Zanicen oheň svatý božské vědě: A věčná pravda nemůž býti mamem! Byť na čas bloudil pochybností jatý Vznešen i v bludu svém, neb světlo hledá Přec záře ta, zastřena mraky, bledá Se zjeví zas, co světla pramen svatý. Neshasne nikdy! pokud člověk dýšedýše, Neb žije v duši lidské, která věčna. Vždy zívat bude v ony světla říše A toužit tam, kde původ nekonečna Zda vyskoumá tajemné světla skrýšeskrýše, Zda jednou pronikne až v nebes bránu? Čí najde na zemi blaženost onuonu, Již klade pověst až po těla skonuskonu, Již domnívá se zřít v růženém vánu? Zda pravou blaženost kdy člověk požil? Kdy sahá po ní – již se z rukou vine: Pominul klam, cit trpký v prsou ožil – Zklamán jest slastí, trpí, v krátce hyne A sladký klam jen trýzeň duše zmnožil! Což věčně touha, ona nepomine? O ano! vstříc kdo pevně zírá bojiboji, Ač nikdy z cela touhu nespokojínespokojí, Přec zvítězí, an zář již světu kyne. 99 Však větší díl jich posud ve tmách lká! Jen světlo rozžete, jen světlo stkvoucí Jež nepoznáno v každých prsou plá: Co spojí dechem jemným láska vroucí I bouři noci temné odolá! Rozbijte okovy, jež ducha tížítíží, Zvedněte z prachu duši člověka A vzplane opět touha pověkápověká, Již žádný tyran více neponíží! Jen mužně, pevně boží bojovníci Ne více mečem, ohněm, krve proudy Jen rozumu rozžete jasnou svíci A těla toho zas oživnou oudyoudy, Posvátný plamen osvítí tu líci! Jen mužně, pevně – hle! již ráno svítá Hle na východě zaře jasné zory Osvícen Sion, Tábor, svaté hory Svobodu člověčenstvo v záři vítá! „Rozbijte okovy jež lidstvo tíží“ To heslo Francie jsi zvolila, Když zdrtíc pouta, která lidstvo vížívíží, Co nový’s Tábor znovu ožila. O vizte! již se slavná doba blíží A v blesku hromu úkaz památný Se všemu zjevil světu na podiv: Tam čin se z myšlenky zas narodiv Bratrství hlásá zápal posvátný. 100 Neviňte blesk, že zdrtil budovu Neb na rumech a sloupech zřícených Skvěleji zbudována poznovu A z okras ohně s nebe znícených Vzeplane zář jež vede v obnovu: A žehnať bude člověčenstvo jednou Ten zápal před kterým se dříve chvělo Neb v hluku hromu slovo spásy zněloznělo, Posvátné ohně více neublednou. A z bouře temna vyblesknula záře: Ohromný titan v hromu rachocení V pravici blesky – zpupnost králů káže V průvodu mužové jsou nezkrocení; Mramoru poklid s jeho hledí tváře A mžikem letí jeho legionylegiony, Kam padne jeho orlí bystrý zrak; A tvář-li tu zahalí hněvu mrak: Tu v prach se sypou rozkotané trony. Učil jsem lásce v pevném přesvědčenípřesvědčení, Že jenom ona jednou spasí svět, Že ona jednonjednou zemi v ráje změní, Blaženost ztracenou nám vrátí zpět, Že nic na zemi světějšího nenínení, Že ona všechen zákon v sobě nesenese, Jejž kázali kdy nejmoudřejší z lidí: Veškeru moudrost svět a člověk sklidí Ve slovech dvou tak sladkých: milujte se! 101 Učil jsem lásce! Není v světě díla By nebylo od lásky stvořeno, Co zbudovala hmotná pouze sílasíla, Násilím opět bylo zbořeno. Ta dobrá, věčně lidumilná víla Co rozdvojeno bylo spojuje: Ve všem se ona – v smrti také jeví Kdo o lásce – ten o životě neví S porobou ona věčně bojuje. Život jest síla – buďte tedy živi! V lásce jest život věčný: spojte obě A nesmrtelné vytvoříte divy Ba mrtví – oživnete ještě v hrobě. Smrt není nic! Ji hlásal prorok lživýlživý, Lituji toho, jenž se před ní třese: Veselým vzhůru pohlédněte okem A uzříte na nebi na vysokém Napsáno svatým písmem: milujte se! Kdo vládne sebousebou, všemu světu velí Jediný tyran jesti vášeň jmenem. Pokud se ta choroba nezacelínezacelí, Pak na darmo se po svobodě ženem. A byť by osud nám dal svět i celý: Vášeň-li nad námi svou vládu vedevede, Jsme otroků otroci nejbídnější. A tomu osud los dal nejvlídnějšínejvlídnější, Kdo tyrany z otroctví k lásce svede. 102 Jen v lásce květe svoboda ta pravá. Až všichni lidé tuto pravdu spatříspatří, Pak jedno bude srdce jedna hlava A všichni lidé budou rodní bratří Pak válka vzplane ale nekrvavá A posvátný se prapor k nebi vznese A na něm svaté slovo v záři planeplane, Jež velebný jak chorál světem vanevane, Až na nebesích zazní: milujte se! Vždy výš a výš! Hle jasné světlo všady To lásky svátek člověčenstvo světí A za praporem nekonečné řady: To lidstva v lásce jest na nebe vzetí. A v srdcích cnost smazala všechny vadyvady, Od hvězdy k hvězdám hřímá pozdravení Vesmírem veškerenstva lidstvu dáno: „O milujte se! hle již svítá ráno!“ To svobody jest božské oslavení. E: pk; 2002 103
Bibliografické údaje

Nakladatel: Mourek, Teodor; Skrejšovský, Jan Stanislav
(Nákladem kněhkupectví Theodora Mourka - Tiskem J. S. Skrejšovského v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104