Narození pátého stavu (1900)

Báseň, Řehoř Řiřavec

NAROZENÍ PATÉHO STAVU.
báseň bez názvu
Úvod, který mohl býti vlastně docela dobře vynechán.
Pan soused.
Proti ženám.
Píseň ďáblova, kterou pan soused slyšel za letního večera.
Návštěva.
Hlas ze severu.
Cestou.
Narození.
Sympatie.
Křest.

NAROZENÍ PATÉHO STAVU.
BÁSEŇ.
NAPSAL ŘEHOŘ ŘIŘAVEC.
V KOMISI E. STIVÍNA. – NÁKLADEM VLASTNÍM.
[1] Všem, kteří mají zdravý mozek, toto bláznovství jest věnováno.
[3]

Úvod,
který mohl býti vlastně docela dobře vynechán.
(Z cizích zápisků)
Řval vítr od hor do kraje, dech jeho lesy plenil, rval střechy z domů předměstských v ten den, kdy já se ženil. A dosud slyším vítr ten, jak řve a supí, létá a vztek mám, že mne neodnes hned tehdy na kraj světa. Můj tchán, jenž pohled má křičící a ústa jakoby němá, na srdci nosí vždy tobolku, v obém však nikdy nic nemá. [5] Sotva že slovo kdy promluví, s pohrdou na vše jen patří, dva lidi musí mít k obsluze, při tom jí nejméně za tři. Má tchýně, dáma veselá a ku podivu malá, oči má jako uhlíky, sta ďasů jí z nich sálá. A po celý den vykládá, jak za pět roků schřadlaschřadla, a když nemůže doma spát, tak zajde do divadla. A švakra mám, je paedagog, paterou mluví řečí, šest let ho trápí ledviny a burgundským je léčí. Učenou napsal studii, jak škodí noční bděníbdění, a dokud vím, tak jaktěživ noc co noc doma není. Má žena kypí, bují zdravím a zrak jí moudře hledí v svět, 6 jak chápala by, kam já toužím, jak znala by mé duše let. A s jehlou v prstech stále chodí, vždy usmívavá, zářivá a jak mi knoflík z kalhot spadne, hned zvedá ho a přišívá. A v této ctěné rodině, kde kal se s nudou mísí, jak cestář články štěrkuji pro naše časopisy. A v článcích trůny podvracím, boháčů bořím síně a zatím stačí pro můj strach tchán, žena, švakr, tchýně. Jak šelmu tak mne krotili, jak šelmu jatou v kleci, já bránil se jim, jak jsem moh’, však zdolali mne přeci. Kouřiti nesmím, nesmím pít, klít nesmím ani pěti, a při tom tolik výčitek, že nemám dosud dětí. 7 Však ještě soucit nezhynul, ba, v lidstvu dosud roste....roste... on v naší služce náhle vzplál, v nevinné duši, prosté. Když ona stále slyšela, jak bez dětí nám bědno, tu v srdci svém se pohnula – a povila nám jedno. Jak se ten zázrak u nás stal, v tu ještě slavnou chvíli, tchán, tchýně, švakr, žena má hlavy své sestrčili. A poněvadž mně přáli vždy, hned se mne moudře ptali, zda-li snad nevím náhodou, čí je ten capart malý. Já trnul nad tou velkou ctí, můj obličej se dloužil, neb věděl jsem, té důvěry že jsem si nezasloužil. A ke služce je posílám hned vybranými slovy, ta že zná asi adresu a možná že ji poví. 8 Pověděla, pověděla, všechno řeknou ženy, do dnes nad tím doznáním jsem všecek vyjevený. Můj pan soused je tím otcem, už to pravda jistá, můj pan soused, mladý vědec – antifeminista. Pan soused.
Ťukalo jitro do oken, plynový jazyk v lampách has’, venkovské vozy skřípaly, v ulicích zavzněl ženský hlas – já tehdy zřel ho poprvé pod oknem v matném zášeří, jak marně stokrát cestoval velikým klíčem do dveří. Pak často jsem ho z rána zřel, když města ruch ještě dřímal, vyhlížel vždy, jak hříchy by s polovic ulice snímal. Mlékařské koně zlobil však, kouřil jim pod vlhké nosy, 9 až jeden z koní uďál vtip a kopl ho mezi šosy. Nevím, zda po této příhodě, či zda už snad před tím dříve pocítil v mozku najednou idey mocné a divé – jisto však jest, že na podzim – datum už v paměti nemám, sedl si k stolu a jal se psát spis velký proti všem ženám. Psal dvě stě dní a dvě stě nocí, spis jeho v sráznou horu rost a džbánků piva při tom vysrk, že na to číslic nemám dost. A když dost napsal a víc vypil, vždy na dno duše rozchvělý – on, protiženáč! – dal se dovést služebnou ku své posteli. Nos jeho třikrát barvu změnil, než s prací on svou hotov byl, pak švakrovi ji mému poslal, by kriticky ji posoudil. Však švakr můj, ta duše líná, jenž nečet ni svých vlastních děl, 10 jen tehdy spis ten do rukou vzal, když zrovna mořskou nemoc měl. Jak zřel jsem spis tak znesvěcený, šlechetný ve mně vzplanul cit, a hned jsem z něho zachraňoval, co možno bylo zachránit. Ne půlku, ani čtvrtku díla, ba stotinu tak sotva mám, vše světu podám, co tu zbylo, – však díky předem odmítám. Proti ženám.
Och, šlehnou jistě ranní záře, jež nikdy dosud nezasvitly, jen co si lidstvo s těla strhne svou karkuli a dětskou kytli. Však má-li duše naše býti z pout dětstva na vždy vybavena, pak podvazky jen nejdřív přetnout, jež hodila nám na krk žena. My dávno mohli znát už původ i účel znát, jejž má náš svět, 11 kdyby nás měkká těla ženská nevlekla s výšin v hloupost zpět. Co ženě na tom, jaký účel hlubiny světa skrývají? Jí stačí k štěstí tvrdý korset a plochá bajka o ráji. Ženy nám oči vyloupaly, svůj za ně vsadily nám hledhled, a proto díváme se cize zženštilým zrakem v šírý svět. K nám mozek volá: „Ty se klameš!klameš!“ Však oči praví: „Dobře zříš!“ A zrak je zrak a naposled mu spíš než-li mozku uvěříš. Však povstal časem přece titan, jenž zdeptal svého zraku blud, jenž přetrh’ svazky s tělem ženským a čistým žárem vznítil hruď – a nad tím mužem všichni žasli, v modlitbě zbožné chvěl se ret: „Toť jistě svatý, – pojďme za ním! –“ A šli! – však ku svým ženám zpět. Pod ženským pantoflem sténají umění i lidská věda, 12 obé se mátožně potácí a moudrosť v punčoškách hledá. Od země k výšinám nemůžem’, podpatek ženský nás tlačí, musí nám k životu stačiti, co ženám k pohodlí stačí. Všecky školy, vynálezy, básníků smích, herců sten, všecko je jen pro zábavu rozhýčkaných našich žen. Všechna hesla, vědcův spisy, války, zpěvy, potýčky – na svém rubu podšity jsou kusem ženské spodničky. My už tu nadvládu nestrhnem’, v nás už té síly není – tak aspoň připravme na zápas příští své pokolení. Své mužské aspoň potomky vytrhněm’ ženám z rukou – ti ať se v srdcích svých zkřemení a v nové světy ať tlukou. Tolik jen mohu citovati ze všech těch archů, které mámmám, 13 a kdybych dál chtěl pokračovat, musil bych psát, co cítím sám. Však já bych jinak věru hlásal, známť ženských srdcí z prakse dost, než nesmím – neb bych z toho doma mít mohl hněv a mrzutosť. Píseň ďáblova,
kterou pan soused slyšel za letního večera.
Kladivo vzhůru! Bij a buš, na hřebík dopadej vesele, aby se zařezal po hlavu člověku v hlubiny setlelé – bij a buš! Vybral jsem hřebík tenký jak vlas, v jedu jej koupal po drahný čas, v nejprudším jedujedu, jaký mámmám, a jejž by nesnes ďábel sám – bij a buš! Žhavější jed to než-li vztek, než vilnosť zvrhlého děvčete, než-li je srdce lakomcův a vrahův svědomí prokleté – bij a buš! 14 Hřebíku tenký, vlasový, hrot tvůj se cíle nechybí, kam vjedeš ty, tam ujme se jed věčné, hrozné pochyby – bij a buš! Hřebík se zarývá, hladově proniká do srdcí manželů, do prsou básníka, do mozku učence, boháčům do masa, krev chudých rozjitřírozjitří, hruď chorých rozdrásá, rozvahu udusí a lásku otráví, národy rozeštve – nakrmí bezpráví – bij a buš! Kladivo vzhůru! Brzy však ti na vždy řeknu: dost! – málo už k tomu, málo jen scházíschází, co vztek tvůj lidstvu po hlavu vrazí můj hřebík – Pochybnosť. Bij a buš! 15 Návštěva.
Tu píseň slyšel soused v snách a divný cit mu hrudí táh’ a cit ten rostl, bujel, kvet a ve plod žhavý uzrál hned. A když se soused vzbudil pak, pálil ho mozek, krk i zrak a v prsou plál mu divý žár – pochyby sup v něj zaťal spár. Chyt’ rychle vína sklenici a lil je v hrdlo žíznící a nalil znovu a pil zas, však žár mu uvnitř neuhas. Mhou se mu oči zkalily, kles’ u postele opilý, nazvedl hlavu, našpulil ret a v leže řeči podivné ved’: Tak všecko tedy, co jsem kdy psalpsal, je pouhá lež jen a samý klam, svět nemá účel a ranní zář nikdy už, nikdy nevnikne k nám. Poslední nelze příčiny znát, proč jsme tu tedy, nezvíme již, 16 žena, jež hledá v zábavách ráj, ta pravdě než my stokrát je blíž. A přece není, není to možno, tam uvnitř cosi bodá mne zas, jen dostat mozek ze ženských drápů a hned nám pravdy zašlehne jas. A proč by žena zrovna to byla, jež by nás vlékla v bahno i kal?! Z jejího lůna vyšli jsme přece, prs její krev a sílu nám dal. Vědění, toť hrstka pepře cestou kdesi ztracená, pochybnosť však velehora řvoucí, žhoucí, plamenná, oheň z ní a láva tryskátryská, tisíc jisker létá z ní a v ten rachot píseň pravdy nedolehne, nezavzní. Co je pravdou, co je tedy? Nedovím se nikdy už? Sapristi! Teď vzpomínám si, jak to vyved’ onen muž, Faust on slul, ba na mou věru a když v pochybnostech has’, 17 brk namočil do své krve, za to pravdu řek’ mu ďas. Krůpěj krve – nevídáno! – a po smrti trochu muk! – za to přece stojí seznat vyšších srdcí žár a tluk, do dálek se jasných zvednout, záhad světa zbádat rej – Ďáble, ďáble – pospěš rychle, soudruhu můj – hola! hej! Jak to dořek’, v tom na dvéře kdosi prstem zaklepal tak jemňounce, ostýchavě, jak by se bál vkročit dál –; soused rychle šíří oči, z mozku prchá vína tíž, ostrý záchvěv zaškub’ tělem – Klepot nový, prudší již.....již... „Dále dále!“ – vykřik’ soused a z podlahy rychle vstal. Dvéře vrzly – pokoj celý v modrém ohni náhle vzplál. A v té záři oslnivé přes prah stoupá komnaty 18 pán kýs tváří boubelatých, otylý a břichatý. Rozespalé mne si oči, na to šátkem utřel vlas, pak se kloní představuje: „Zde mne máte – já jsem ďas! Volal jste mne, pozdě ovšem, spal jsem už jak zabitý, odvykl jsem, dávno odvyk’ v noci konat visity.“visity. „RačteRačte tedy, prosím, říci, čím vám mohu pomoci?“ – Soused na to: „Jaká oběť, jíť teď z pekla – za noci! – Vždyť to mohlo dobře počkat, zítra přece taky čas, avšak když jste jednou tady, jako přítel vítám vás!“ A hned nabízí mu židli, doutník rychle podává, ďábel beře, zapaluje, při tom očka bodavá na hruď páně sousedovu připíná a obrací, 19 jak by chtěl v nich vyčíst’, co ho čeká tady za práci. Najednou se kradmo usmál a prohodil, trhnuv rtem: „Zanechte všech dlouhých řečí, vím, proč jste mne volal sem, krví se mi chcete upsat, ach, to všecko dobře znám, rád byste se po své smrti na lacino dostal k nám! „HnedHned vám ale předem pravím, marná vaše naděje, velká je teď konkurence, druh druhovi nepřeje, vše je u nás obsazeno, nejmíň na padesát let, šmahem mrtvé posíláme od bran pekel v nebe zpět. „JenJen kdo protekci má velkou nebo zvláštních zásluh dost, ten smí v pekle ucházet se o domov a příslušnost, a když přec k nám jiný přijde, pak to čirá náhoda, 20 nikdy však to jistě není syn českého národa. „ČeskéČeské peklo! Ach, toť nuda, hnusné mrtvo, děsná tiš, ač tam muka nejstrašnější, výkřiku tam neslyšíš. Na tom lidu můžeš štípat, síru žhavou v krk mu lít, a on mlčí, pořád mlčí, jak by musilo tak být. „VV peklo Čech víc žádný nesmí! – taký rozkaz vydán byl, vždyť ten lid svou ztrnulostí kázeň by nám rozrušil, – naučil by časem jiné mlčky snášet pekla žár – a pak z celé naší slávy zbyl by sotva směšný cár.“ Pan soused se ušklíb chytře, pak děl v jemném povzdechu: „Tedy asyl máte plný, gratuluji k úspěchu, jen mi v mozek dobře nejde, jak si pomáháte teď, – 21 či snad beztrestně již může tropittropit, co chcechce, hříšný svět?“ „Haha haha! jaká naivnost!“ ďábel vypuk’ v tučný smichsmích, kozlí vous mu poskakoval, záře kmitla v očích zlých, „právě teď se máme blaze, na zemi hned trescem’ lid, nedůvěru zaséváme, štveme srdce, rveme klid. „DvacetDvacet se nás sjednotilo, peklo na zem přeneslo a mně věřte, milý pane, dobře jde nám řemeslo, ba tak dobře, že kdybychom akcie dnes vypsali, byl by poplach v Israeli a shon o ně nemalý.“ „Nuže vidím, vše je marné,“ jaksi teskně soused řek’, „a já, mocný pekel pane, pro vás dvé měl otázek, a domníval se, když svou duši dnes upíšu vám, že vy hned 22 na žhoucí tyto dotazy mé určitou dáte odpověď!“ „Jen s otázkami těmi přes chrup, rád v srdce vaše vleju mír a zadarmo je zodpovídám, jsemť každým coulem kavalír, svou duši pěkně podržte však, a že ji máte, buďte rád, ta může ještě v ceně stoupnout a kariéru udělat.“ „Nuž, slyšte tedy, čerte-ďáble, tu nejdřív otázku vám dám: má svět náš vytčen jakýs účel: či účelem je sobě sám? A pak: zda bychom spíše mohli k výšinám dálným ducha vznést, kdyby nás v spárech nedržela žen chlípnosť, mělkosť, kal a lesť?“ „O příteli, kdybych znal účel všech světa sil a jeho vzpruh, hned ďábelstvím bych o zem’ praštil, a z bohů byl bych – první bůh! Kdo o ženách pak soudit hodlá, je nutno, by je dříve znal, 23 proč vy jste dosud nikdy pravdy na srdci ženy nehledal? „TuTu radu mou si v prsa vpište: O světa účelu je marno snít – záhadou velkou sám je člověk, tu hleďte proniknout a pochopit. A největší všech záhad lidstva je žena, pane, nitrem svým.... Teď půl jedné už s věže bije – Má úcta – já se poroučím!“ Jak to dořek’, vstal, klobouk s pérem vzal, k dveřím tíh’, stín se mih’, světla jas pouhas’. Tma zas kolkolem. Soused za stolem v těžkou dlaň tiskne skráň v tváři bledý, rozechvěný, zas a znova divná slova, jež mu ďábel dělděl, 24 v mozku snuje, opakuje, splítá, rozplítá. sní a přemítá, až vzkřik’ naposledy: „Zkusíme to tedy!“ Blázen bláznivá, vše si v hlavě splet, ženu poznat chtěl, naši služku sved’. Nepoznal nic, nepochopil, v čem žen síla skryta – a tak z všeho zůstala mu jenom – paternita. Hlas ze severu.
Já, který v sněhu jsem po prsa zasypán, já člověk ubitý, životem na krev sdrán, okraden o jazyk, o zemi, rodinu, k vám volám, Čechové, v poslední hodinu, v poslední okamžik, odkrojen od světa: My jsme zde zničeni, zem naše prokleta, hyneme, zmíráme pod pěstí železnou – ! Jen kostry shlodané potomci naleznou, 25 kostry to našich těl v německé závěji, cizácky zaklejou, zpupně se usmějí, zaprou nás bezděčně a vztek je uchvátí, podpatkem budou nám do lebek kopati, – tak budem za živa, za mrtva prokleti, prokleti od cizích, prokleti od dětí. A vy tam v Praze až, v té Praze věžaté, tančíte vesele, úpění nedbáte, čím vám jsou výkřiky sdraného člověka, jenž hyne ve sněhu a sténá z daleka?! Ples vám sluch ohlušil, mha zrak vám zastírá, nevíte, se mnou že přes čtvrt Čech umírá, že má hruď zdržela divoké přívaly, jež z Němec do Čech se hladově vedralyvedraly, a že až dodýchám, přes mne se poženou záhuba drtící s pohromou plamennou – a vy tam tančíte a vy tam nedbáte v té Praze zhýčkané, slovanské, věžaté, k vám hlas můj výstražný nespěje, nevniká, smějete slovům se prostého dělníka..:.dělníka... A já přec řvu k vám v posledním vznícení: Vzbuďte se, Pražané, bláznovstvím zmámeni, vzbuďte se! hurrá – hurrá! Ten mocný hlas a divý křik nezaslech’ kněz, ni politik, 26 ni starosta, ni juristajurista, ni šlechtic – ten už dočista! – ni žurnalistů celý sbor, ni hvězdář a ne professor, ni dam všech jemný bystrý sluch, poslanců slavných slavný kruh – ten mocný, úpěnlivý hlas nad Prahou jak by náhle zhas’, jak v prázdno zněl by docela....docela... Jen v jednu duši zajela ta slova ostrá, trýznící, ten výkřik krutý, mučící – to v duši mého souseda. A v duši té hned pozvedá se zápas, bol a stesk a hněv: „To volá přece naše krev, krev úpícího člověka! Nuž, k němu hned, mne neleká ta cesta strmá, daleká!“... A ve večerním zášeru již soused bral se k severu. Cestou.
Šel za město, jen v pěsti hůl a kus měl chleba v tlumoku, 27 šel zadumán – v tom najednou kdos mihl se mu po boku. Strhaným mračnem v chvíli té měsíce padl bílý plam, soused se ohled’ – tělem škub’, vždyť zřel, že s ním jde ďábel sám. Však ďábel jako známý už, mu ruku podal, pravil hned: „Tak tedy přece k severu,severu tě planý onen výkřik sved! Můj milý, dobrý příteli, važ si přec’ zdraví a svých noh, ten dělník, co tak strašně řval, ten drbaný je, věř mi, hoch. „NeNe národnosť, ne lidskosť snad, ne úzkosť o ten český lid mu ona slova kladla v ret, jimiž chtěl Prahu roznítit, mu čerta na tom zaleží, o kolik národ zřídne hlav, však strach mu v morek proniká, že střemhlav padá čtvrtý stav. „SvárSvár postranními cestkami v dělnické řady chytře vnik, 28 a pátý stav se rodí už, – odtud ten sten a divý křik. Hm, rovnosť, rovnosť! – pěkné heslo, však na papíře platí jen, dnes aristokrat dělník zhrdnul, však nádenník – ten poroben. „TiTi parobové ale cítí též ve svém srdci zdravý žár, chtí s dělníkem mít stejnou mísu – a proto odboj, hněv a svár. A čtvrtý stav se vzteká, zmítá, a řinčí divě řetězy, a v Prahu volá na měšťáky: „Pomozte svými penězi!“ „TeďTeď chápeš již, co značil výkřik, jenž nad Prahou se večer nes?! A jestli snad máš pochybnosti, nuž, přesvědčím tě ještě dnes!“ A souseda vzal pod rameno, po polní cestě vlek’ jej, táh’, měsíční záře zase zhasla, kraj utopil se v temnotách. „Víš, ďáble,“ pravil soused náhle a stanuv, holí ve sníh ryl, 29 „s tou theorií o těch ženských mne’s nestydatě napálil. Nic nepoznal jsem, o čem’s bájil, mne na příkrou jsi vyved’ věž, a proto soudím, že co’s teď děl, je asi zas jen pouhá lež!“ „Och, trpasličí pozemšťane, co na urážku tu mám říc?“ Když služku od řezu jsi bádal, pak’s ovšem nemoh’ zbádat nic. Jsi jako dítě rozmazlené, v kaluži hledáš řeky proud, už zřím, že sám tě musím vésti, by’s mohl k pravdě proniknout.“ A znovu za ruku jej ujal a ušlapanou cestou spěl, sníh umrzlý jim pod nohama vrzavý pochod do tmy pěl. SliŠli mlčky dlouho, mráz jich kroky znenáhla měnil v rychlý běh – v tom z chalupy jim blíže cesty tenoučký zásvit v oči šleh’. „To barák tady o samotě!“ řek’ ďas a vypuk’ v drsný smích, 30 „pojď podívat se oknem do vnitř, co mají chudí v kobkách svých!“ A odbočili rychle stranou a u chalupy byli hned; pan soused ke sklu oči lepí a uvnitř tento výjev shled’: Pod stropem lampa houpala se, s ní světlo umdlené padalo na děvče mladé, obnažené, jež v neckách se starých koupalo. Zrzavé vlasy v těžkých proudech zlatily těla nádhernou běl, na pevných ňadrech paprsk’ vody stříbrným leskem smál se a chvěl. Jak hádě se tělo vlnilo vodou a ruce plné, kypící o hadřík chudobný pěnily mýdlo v bubliny pestré, zářící, a při tom měkce skrojená ústa, z nichž plály zuby bílé jak led, počala stlumeně pět: „Ach nemám hocha, nemám ho ještě, co by mi také platný byl? Mé srdce v plenách sbalené dřímá, nadarmo by je probudil. 31 Ať jen tam dřímá mé srdce chudé, však na ně ještě času dost, beztoho láska k ničemu není než pro ten pláč a pro žalost. Plakal by táta, plakala máma, celý by dům se do pláče dal, kdyby mně někdo za humny v noci věneček pokazil, pošlapal. Pámbůh dej štěstí, pámbůh dej zdraví, abych já mohla tiše spát, Marije Panna věneček hlídá, by mně ho nikdo neukrad’. SOUSED (šeptá k ďáblovi)
Jaký to krásný zlatý vlas a tělo bílé jako sníh, to děvče rád bych, na svou čest, chtěl kolébati v loktech svých! ĎÁBEL
Toť směšný, brachu, povzdech jest, tě mámí těla chvějný jas – však na těch ňadrech vesnických jen sklamání by’s doznal zas. Než scvrklé boky služky tvé, již svedl’s dobou před krátkou, 32 jest ovšem těchto údů vděk hotovou rajskou pohádkou, však ducha v ní by’s nenašel, co smeť by zrna vážilavážila, a sotva by’s ji v náruč stisk’ – už by tě, brachu, nudila. Pojď dál, tam ženu uhlídáš, ta krásná je i vzdělanávzdělaná, a poslechneš-li rady mé – tvou bude ještě do rána. SOUSED
Nač jinde teprv pramen hledat, když studna zde, z níž možno pít? ĎÁBEL
Dej pozor však, neb tatík hlídá a ruku má, jež umí bít. SOUSED
To mluví ďábel – pekla syn! Za hovor taký zbabělý by flašinetář styděl se, jenž u cest hraje v neděli!....neděli!... Však aby’s neřek’ – nuže pojď, rád věru přece uvidím, jak vyhlíží ta kráska tvá s bohatým fondem duševním. 33 A jakou mzdu ti musím dát za skvost ten, bez vší pohany –? ĎÁBEL
Pražádnou! – Pouze zahraješ mně na kostelní varhany. SOUSED
Ty tedy víš, že umím hrát? Toť na ďábla je vskutku dost! – a nemohl by’s, prosím, říc’ – kde’s nabral tuto vědomosť? ĎÁBEL
Nech vtipů mělkých, loudavých, jichž maso sádlem zarůstá. Pan soused chtěl cos odseknout’, ďas vtisk’ mu ruku na ústa, a druhou zaťal pevně v pěsť, v rám dvakrát prudce udeřil, sklo řinčelo a uvnitř kdes pes vzbudil se a táhle vyl –; tu oba kvapně od oken na cestu do tmy prchali, křik ozýval se z chalupy a tetelil se do dáli. 34 Běželi rychle, nohy štvali v divoký útěk, v šílený spěch, krev v hlavě bila, vřela v srdci, pan soused sotva popadal dech, přec ale letí, ku předu žene, přešel ho vtip už a přešel smích, nedbal, že sněhu v botách má více, než-li měl kuráže v prsou svých. Posléze ďábel zarážel kroky, souseda něžně pod paži vzal, vedl ho zvolna po polní cestě v stemnělý kraj a v neznámou dál. V tom postavy dvě před nimi se braly a takto k sobě nahlas rozmlouvaly: PRVNÍ
.... prosím... prosím vás, to je jen u malého národa možno, aby si liboval v hladových spisovatelích a umělcích. Prý hlad žene do práce! Ale do jaké?! Nezdravé! Člověk se musí napřed najíst, má-li něco opravdu kloudného napsat. Všichni zdraví spisovatelé dobře jedli, tak.....tak...
DRUHÝ
Pravda, pravda... Ale malí, nesamostatní národové mají své zvláštní zákony životní. Milují vše hladové, stlačené, slabé. Najedený umělec je nezajímá. (Hovor se stává neslyšitelným a pomalu zaniká.)
35 SOUSED
Toť skutečně je hezká věc, že se už i venkov počíná interesovat o naše spisovatele.
ĎÁBEL K smíchu! Slyšel jsi snad, že by promluvili slovíčko o nějaké knize? Ne! Jen jídlo, jídlo, jídlo...
Ještě ďábel nedomluvil, když se do tmy vryl světla proud a bílou záři ve kraj spící lil a v tom elektrickém jasujasu, jak by z mlh byl jen, vystupoval v matných čárách obrys továren. V té chvíli zůstal ďábel stát a černým pláštěm počal vlát, vzduch zavířil a vítr lkal a ďáblu z krku křik se dral: „Zaklínám tebe, pozemský tvore, bys konal to, co budu chtít, umrtvil v sobě hamižnou vůli, všechen svůj rozum a svůj cit – rozkazy moje ať plníš věrně, jež tobě této noci dám – ve jménu pekel a všech svých bratří zaklínám tebe – zaklínám!“ 36 Soused se zachvěl do hlubin duše a ruce oddaně na prsou spjal, pak jako ve snách, sklopiv svou hlavu, za ďáblem do vsi tiše se bral. Narození.
Vesnický sál nízký, dlouhý, oprýskaný, učazený, řad v něm stolů rozviklaných, kol nich muži, děti, ženy. Nad vším těžký oblak kouře komihá se, vlní, zmítá a v tom světla mrtvě planou, jak by v oblak těžký vbita. Nové davy, nový příval, dusno roste každým mžikem, otrávený vzduch se chvěje výsměchem a divým křikem – a kdo dovnitř nemůže již, u sudů si v síni sedá – všude zraky rozjiskřené, tvář strhaná, žlutě bledá. Dvě zde strany zastoupeny, dobře je ten rozdíl znáti! 37 V prostřed sálu kol dvou stolů sociální demokrati v slušných šatech, vymydleni, sestrkali k sobě hlavy, šeptají si a jen časem přehlížejí kradmo davy. S ostatních však špína kape, bluzy mají rozedrané, obličeje plné sazí, z nichž běl oka divně plane, – z továren to nádenníci, dál’ z cihelen pomahači, a pak lidé, na jichž titul žádný slovník nevystačí. Devět hodin. – Z prostřed sálu kýs hlas táhlý volá zvučně: „Ticho, bratři, chci zde říci bez frází vám, věcně, stručně, že náš rozpor nahodilý, jež tak mnohé svádí, mate, nevznítili – jak se praví – sociální demokraté.“ A mezitím co se sálem chvějí tato zvučná slova, muž už štíhlý na stůl vstoupil, rukou máv’ a volá znova. 38 A hluk zmlká, tichne, chabne, jenom v síni ještě duje, pak i tam však odumírá. A muž v řeči pokračuje: „Tvrdilo se mezi vámi, soudruhové, braši milí, že dělníci nádenníky při stávce prý opustili, na vás že jsme zapomněli, ba že v oné vážné chvíli, zradili jsme starý program a vás bídně obelstili. „PomluvaPomluva to, jež se musí, v prsa žhavým ostnem vrýti, věřte mi, že naše srdce, upřímně vše s vámi cítí, sami jste vsak byli vinni, nesvorností rozvráceni, a kde není pevných svazků, tam i úspěch možný není.“ A co řečník takto vichří, slova snuje na rtu bledém – do sálu se davem hustým tlačí ďábel se sousedem. Přišli oba přestrojeni, hadry s kabátů jim visí, 39 na kloboucích rozmačkaných mastnota se s blátem mísí. Sotva řečník slední větu dořekl a oddých’ sobě – v tom už ďábel zařval dravě: „Hlupák by jen věřil tobě, vševše, co pravíš, lež je pustá, na uzdě vás drží páni, skáčete, jak oni hrají, jste jim všichni zaprodáni!“ Řečník trne, nenadál se také řeči urážlivé, lapá vzduch, chce mluvit znova, než však moh’ – už ďábel dříve na stůl skočil mezi sklenky, ruce vztáhl a zas volá: „Nevěřte těm povýšencům, jež hned panský úsměv zdolá! „HlásaliHlásali dřív revoluci, teď se ale za ni stydí, nabrali si mezi sebe řad učenců, lstivých lidí, však věděli dozajista, proč je v kruh svůj mají zváti – vzdělanci ti za žold panský všecko zdusí, všecko zhatí. 40 „SmažíSmaží novou theorii, plnou babství, plnou zmatků, do těla vám místo krve vhání kal a syrovátku – od těch lidí v hebkých šatech s hladce oholenou lící – – od těch spásy nečekejte, parobové, nádenníci! „NejsouNejsou těmi, jimiž byli sociální demokraté, lichý tlach jim mozky plete a lesk zlata oči mate – šlechta se z nich vyklubala, jed jim pýchy v prsou roste, proklínají vaše hadry, vaši čest i srdce prosté. „PohrdajíPohrdají vaší prací, úškleb pro vás mají sterý, podpatkem se otírají o chudobné vaše dcery – zapáchá jim vaše jizba, protivné jim vaše žaly, tisíckrát spíš než-li s vámi cítí oni s ziskobrali. „ProtoProto pryč, pryč od těch lidí, jež nás vlekou v život klatý –! 41 Vztyčme sami prapor bídy, vzbudujme stav nový – pátý! A náš program? – Zde ty cáry a mozolné naše ruce! Naše cesta k době spásy? Revoluce, revoluce!“ Jak ta slova vzduchem šlehla, dav už divě řve a řičí: „Revoluce, revoluce!“ sta rukou se vzhůru týčí, někteří se v prsa bijí, jiní jak by v rvavé muce, vlas si trhaj’ – při tom křičí: revoluce, revoluce! Darmo volá první řečník: „Nevěřte té mrzké báji – vrah to podlý – –“ Slova jeho v hluku mřou a zanikají. Ďábel se stolu již skočil, v ruce žlutý hadr třímá, ven se žene a lid za ním do vsi, která v temnu dřímá. „Na továrny!“ někdo prudce z hlučícího davu volá. Ale ďábel v to už ječí: „Napřed přece do kostela, 42 musíme se nejdřív modlit, očistit se se všech hříchů – !“ A zástup se za ním valí za jásotu, vzkřeku, smíchu. Sympatie.
V tu chvíli, kdy lid do vsi se hrnul, v baráčku zašlém poblíže cesty mladý se život, docela mladý se světem tímto pro vždycky loučil. Slabounká žena v posteli chudé, průhledné ruce na prsa tiskla, oči jí hasly, rty se jí chvěly, okamžik ještě a bude po všem. Před rokem právě z vězení přišla, ach, byl to tehdy deštivý čtvrtek! Na prahu matka zdrcena stála, v náruč ji chytla, do jizby vedla. A to se všechno proto jen stalo, že ji žid zmámil, penězi spletl a že když potom hanba už řvala – – však víte přece, co se tak stává. 43 Z vězení přišla, krvavé vrásky na čele bílém dál jí však plály a nemoc při tom v prsou jí rostla. Zač taký život! Smrt stokrát lepší! Zástupy kolem baráku ječí, nemocná sebou na loži hnula, jas čistý šleh’ jí z hasnoucích očí a ústa něco šeptají měkce. V tom vetchá matka, jež vedle stála, nahnula hlavu a ptá se dcery: „Co pak si přeješ srdéčko moje?“ – „Otevřte okno!“ – zašeptla dcera. „To nesmí býti, vždyť mráz tam šílí, srdce by tobě slaboučké uštknul.“ Dcera však na ni upjatě hledí a šepce znovu: „Otevřte okno!“ Zástupy venku divoce křičí, jek jejich letí mrznoucím krajem a matka vetchá, křižujíc čelo, po špičkách kráčí k nízkému oknu. Okénko vrzlo docela tiše a vlna křiku do jizby vpadla. „Ach, moji bratři!“ – nemocná šeptla, zavřela oči a bylo po všem. 44 Křest.
Padají rány, dunivé rány na dvéře starého kostela, sochory buší, železná týče pod prah už hladově zajela. A dvéře smutně praskají nocí, do toho mísí se davu křik, poslední úder, poslední rána – a v chrám již zástup ječící vnik’. Zaplála světla v skleněném lustru, z oltářů září pořadí svic – a lid se hrne a lid se vzteká, za smíchu usedá do lavic. Někteří našli kostelní roucha, jiným je na těla věsili a z toho jásot, tleskání rukou a chechtot zuřivý, zběsilý. Najednou čtyři chytili děvče, na oltář hlavní je vsadili, a jakýs’ trhan s vlajícím vousem, zarudlý, slizký a opilý, nadzvedl sukně holce té mladé a slova latinská blábolil, pak ujal sklennou konvičku v prsty, na nahé tělo vodu z ní lil. 45 Na to se zvolna obrátil k lidu, řval hlasem silným v hučící dav: „Skloňte své hlavy, tlucte se v prsa, pokřtěn byl dneska náš pátý stav!“ A nový jásot,jásot jak vzedmuté vlny o klenby chrámu divoce bil, – – a trhan zase konvičku chytil, na nahé tělo vodu z ní lil. Mezitím ďábel souseda vlekl po schodech příkrých na tmavý chór, k varhanům jej až dovlekl starým: „Zde, brachu, sedni, budeš nám hrát!“ Sám skočil k měchům, zašlapal prudce a volal při tom: „Hrej, brachu, hrej! zasáhni rukou do kláves mocně, zpěv už já k tomu obstarám sám.“ Hluboce, slavně zavzněly tony, hlas varhan chrámem široce spěl, hluboce, slavně lily se zvuky a ďábel pěl: „Pozdraven buď náš pátý stav, ta ráje chudá, ubohá, jež nežebroní o milosť ni u panstva, ni u boha, 46 ta sama sobě bohem jest a sama pánem sobě a pýchu světa zašlape a zdolá v krátké době! Víc nebude tu rob a pán, nám stejně patří světa lán – buď jeden lid a jeden mrav a jeden mozek v moři hlav a místo tříd buď jeden stav, ten svatý stav, ten pátý, svatý stav!“ Dav, který mezi zpěvem zmlkl a vznícen sluchem chytal slova, jak ďábel dopěl, – sám tu začal řvát refrén znova: „Buď jeden lid a jeden mrav a jeden mozek v moři hlav a místo tříd buď jeden stav, ten svatý stav, ten pátý, svatý stav!“ A co chmurnou klenbou chrámu píseň vztekle víří, ďáblu z pláště rostou kvapem křídla netopýří, ohromná to chvějná křídla, jimiž mává divě, 47 rozšklebuje při tom ústa, mhouří oči lstivě a když slední výdech písně dozněl, zhynul, stich’, vypukl tu ďábel náhle v drásající smích: Chachachacha! Chachachacha! Příšerný to, mrazný výsměch, jenž se v prsa ryl. – Hrůzné ticho na mžik v chrámu – pak však pláč a kvil, celý zástup, jak by sražen padl na kolena, v pokoře své hlavy chýlí, ret se modlí, sténá – vzdech se táhlý chrámem řine: „Odpustiž nám, Hospodine!“ ĎÁBEL (skřípaje zuby)
U všech pekel! Příliš brzy chechtal jsem se, smál – zbabělý dav hlavy kloní – k činům nedozrál! Ztraceno vše! Bude nutno hledat lidi jiné.....jiné... Za to luza rozhýčkaná, ta ať aspoň zhyne! 48 Na novo křídla netopýří zdvih’ a chrlil s chóru drásající smích: Chachachacha! Chachachacha! Jako příboj jedovatých vln o zdi chrámu smích ten udeřil, těžce pod klenbami chvíli zněl, pak jak smečka divých vlků vyl... A v tom děvče, které dosud skrčeně se chvělo na oltáři, s výkřikem se děsným řítí dolů a o stupně bije bledou tváří – – na šat její převrácené svíce padají už, – šlehly plameny, – oheň syčí, po sukních se kmitá s chvatem jazyk lačný, červený. Děvče vstává a jak žhavý přízrak ruce tisknouc na šílící hlavu od oltáře letí přímo k davu. „Hoří, hoří!“ zaúpělo chrámem, A hned k dveřím v zmatku zástup spěl, slyšet rupot, praskot, pláč a klení, těžký lomoz padajících těl a u dveří tlačenice divá, za chvíli tu z mužů, poražených žen barikáda vztýčila se živá. 49 Umlká a zmírá dole chudá ráje....ráje... A pan soused jako ve snách klidně pochod na varhany hraje....hraje... A co zmatek dravě v spleti těl se šíří, oheň labužnicky nad zástupy hýří, kouř se nad hlavami jako oblak vine a pod jeho plachtou pátý stav už hyne....hyne... Ďábel znovu křídla svoje zdvih’, a z úst chrlí drásající smích: Chachachacha! Chachachacha! KONEC ČÁSTI PRVNÍ. (Druhou čásť vydám, až budu mít peníze na tisk.)
50 TISKEM EM. STIVÍNA V PRAZE.
E: sf; 2004 [52]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Stivín, Emanuel; Jonáš, Karel
(V komisi E. Stivína. - Nákladem vlastním. Tiskem Em. Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 52

Věnování: (Všem, kteří mají zdravý mozek,
toto bláznovství jest věnováno.)

Básnická skladba Narození pátého stavu vyšla po konfiskování bez určení roku, v souladu s Lexikonem české literatury 2/I. Praha, Academia 1993, s. 575 uvádíme jako rok vydání 1900. Karel Jonáš pro ni zvolil jeden ze svých četných pseudonymů Řehoř Řiřavec. V satirické faustiádě tu, stejně jako v jiných svých sbírkách básní, pléduje pro práva stavu dělnického, netradičně ovšem jeho boj ironizuje a zároveň glosuje, byť s trpkým podtónem, i českou politiku, národotvorné mýty a dobově aktuální ženskou otázku. Ostré uvozovky měníme v celé skladbě na obyčejné. Rušíme tři hvězdičky mezi strofami: v první části skladby stereotypně oddělují každou strofu, posléze postupně mizí, v některých oddílech chybí zcela, jinde se vyskytují spíše náhodně. V textové rovině zachováváme původní výraz Jonášovy poetiky, a to včetně pravopisných nejednotností. Například ve způsobu záznamu přejatých slov (paedagog, visity - ale i progresivní frází, počeštění prakse, švakr, zdvojení souhlásek: hurrá, professor) a v hranici slov v písmu (odděleně psané příslovečné spřežky: do dnes, ku podivu - ale i, spíše ojediněle, poprvé; stejně i příklonky: sotva že, co pak; tiret ve spojkách zda-li, než-li - ale i jestli); velmi rozkolísané je též nahrazení kontrakce apostrofem: v příčestí minulém (has', přetrh' - neodnes, rost), v infinitivu (říc' - říc), v 1. osobě plurálové či imperativu (nemůžem', vytrhněm' - budem), ve stažení slovesa být (mne's, co's) i ve všech dalších hláskových kontrakcích (zem' - zem; přec', dál' - teprv; jakýs' - jakýs). Zachováváme i distribuci s - z v předložkách a předponách (s těla strhne - rval střechy z domů; stich', stlumeně, ztrnulostí), zdvojené -nn- ve slově nádenník, minusku nenárodnostně chápaného žid. Nerušíme odchylky od dnešní normy v kvantitě (vlékla, potýčky, luza, komihá) a kvalitě hlásek (zaprou - beře, měkčení v infinitivu: jíť a ve femininech skloňovaných podle vzoru kost: moudrosť, mrzutosť - ale i naivnost, hloupost), hláskovou výpustku ve slově mhou, vokálové kontrakce (rozchvělý, spjal), hiátové -j- (Marije - zde přizpůsobení řečovému úzu v textu písně) nebo hláskové alternace ve slovním základu (usmívavá, rozplítá). Nevstupujeme do slovotvorných (děsná tiš, slední, uďál, postranními cestkami, železná týče) a tvaroslovných charakteristik dobového jazyka (posuny rodů: s pohrdou, koncovek: singulární genitivy idey, dětstva, koncovka -ův genitivu plurálu: vědcův, lakomcův; posuny slovesných tříd: lapá, chtí; knižní tvar úhrnné číslovky dvé). Vkládáme chybějící čárku mezi věty s určitými slovesnými tvary a rušíme oddělení před jak uvozujícím nevětné spojení. Respektujeme však dobově běžnou čárku před a, ani ve slučovacím poměru nebo variantní oddělování citoslovcí, necháváme také ukončení věty pouze pomlčkou při přetržení děje (např. s. 18, ř. 9 zdola, s. 24, ř. 9). Vykřičník užitý uvnitř věty či souvětí má oslabenou ukončovací funkci a zvýrazňuje některé jejich části, proto za ním věta pokračuje minuskou (např. s. 18, ř. 3-4: Krůpěj krve - nevídáno! - / a po smrti trochu muk! - / za to přece stojí seznat /). Různý počet teček v apoziopezi nepovažujeme u Jonáše za významotvorný prvek, a proto jej sjednocujeme na tečky tři. Doplňujeme chybějící párový znak uvozovek a uvozovky rušíme na začátku každé strofy v rámci jedné promluvy (např. s. 20-21, případně na konci první a začátku následující strofy jako na s. 19, ř. 10-11); v místech, kde text přechází ve zlomcích do dramatické podoby a jednotliví aktéři děje jsou zřetelně odlišeni, uvozovky nedoplňujeme (viz s. 32-37).