Radosti života (1903)

Básně, František Gellner

Diplomatická verze Ediční verze
EDICE SPOLKU LITERÁTŮ MLADÉ GENERACE „SYRINX“ I.
FRANTIŠEK GELNER: RADOSTI ŽIVOTA. BÁSNĚ.
MCMIII.
[1] KNIHTISKÁRNA NÁR. SOC. DĚLNICTVA (K. PITTER) V PRAZE. NÁKLADEM „MODERNÍHO ŽIVOTA“.
[2]
I.
A nastává mi, tuším, vážná jízda. A nastává mi, tuším, vážná jízda.
 Před sebou samým v dálku utíkám. Mé srdce to si bezstarostně hvízdá, a rozum ptá se nudně kudy kam. Buď s bohem, podunajská metropole, ulice křivé, jež jste patřily na mne, jak ztrácím klobouky a hole za tmy se domů klátě opilý. Na Prater jistě ztěží zapomenu, kde hýříval jsem často za noci. Za večeři tam koupí člověk ženu s nádavkem venerických nemocí. Hotely vždycky budou žít v mé touze s portýry zdvořilými u vrátek, s pokoji pro dva s jedním ložem pouze a s legiony drobných zvířátek. Na policii budu myslit v světě, jíž osoba má spáti nedala, která v mém opuštěném kabinetě spisy a třaskaviny hledala. 3 A s chantany se těžce loučit budu, v nichž večer chudý sbor své písně pěl, i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu. Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl. 4
II.
Napsala mi psaní Napsala mi psaní
 srdce mého paní, že mne bude milovati do skonání. Duše moje klidná se zas rozrušila. Proč mi děláš těžké srdce, moje milá?! Jako kočka s myší se mnou jsi si hrála, o lásce a záští stejně jsi mi lhala. Chtěl jsem tvoje srdce, podala’s mi kámen. Zvolna dohořel mi v duši bílý plamen. Hlava má je chorá, a tak teskno je mně. Pohádky mi vyprávět chce černá země. 5 Za bezesných nocí v lampy pološeře šílenství mi dutě buší na mé dvéře. Má tvé rudé rety rozevřené v smíchu, na panenském čele pečeť krutých hříchů. Má tvé modré oči dětinské a lhavé a tvé zlatě prozářené vlasy plavé. Má tvé bílé tělo s všemi dary blaha. Nelítostně na mé dvéře biješ nahá. Hlava má je chorá, a tak teskno je mně. Pohádky mi vyprávět chce černá země. 6
III.
Pod Svatou Horou v Příbrami Pod Svatou Horou v Příbrami
 najal jsem za sedm zlatých pokoj s třiceti soškami, kříži a obrazy svatých. Zima je věru trapná dost každému božímu tvoru. V létě táhnou mně pro radost poutníci na Svatou Horu. Přišlo procesí z BavorBavor. V něm (pět neděl je tomu nyní) holku jsem viděl – – oči jsem nechat moh’ na Němkyni. Zbožně jsem na ni zřel, bez mála jak středověký šlechtic. Ona se na mne usmála srdce mé zlomiti nechtíc. – – Zábavě naší nescházel sentimentální nádech. Večer jsem k městu ji provázel. V noci jsem líbal ji v sadech. 7
IV.
Bláznění vjelo do párů Bláznění vjelo do párů
 a v hudby potrhlou notu. Sál byl pln kouře a výparů piva a lidského potu. V kole jsem pobyl jen krátký čas. K tanci mi scházejí vlohy. Hrubci mi šlapali – sper je ďas! – na rheumatické nohy. Svou holku vzal jsem za ruku, vyved’ ji z divého ruchu. Šli jsme se nalokat v noční tmu trocha čerstvého vzduchu. A když jsme z hospody vyšli ven, k sobě jsem přitisk’ ji prudceprudce. Dech ve vášnivý přecházel sten, chvět se nám počaly ruce. Vysokou zdí byl obehnán dům. – Přemilosrdný bože, jakés to stvořil milencům tvrdé svatební lože! 8
V.
Ožeň se bratře, ožeň se bratře! Ožeň se bratře, ožeň se bratře!
 Ostatně je mi to jedno, s kým. Ožeň se bratře, ožeň se bratře! (Chci se zas opít šampaňským)šampaňským.) Skromní lidé mívají štěstí. Nečiníš velkých nároků. Někdo ti pomůže nudu tvou nésti, někdo ti hnít bude po boku. Snadno lze riskovat radosti chudé. Duše je po nich vyprahlá. Když nejhůř bude, sklenka ti zbude, srdce se utiší z nenáhla. Ožeň se bratře, ožeň se bratře! Ostatně je mi to jedno, s kým. Chci se zas opít! chci se zas opít! chci se zas opít šampaňským!!! 9
VI.
A nový den se hlásil kuropěním. A nový den se hlásil kuropěním.
 Na nebi ztrácel se srp měsíce. Znavena neustálým nočním bděním zhasiti lampu chtěla sklepnice. A krčma byla pustá již a prázdná. Jen v koutě se kdos neměl ke spaní. V svých očích nejistý měl pohled blázna a hlavu těžkou klopil do dlaní. Ten dal si znova nalít ještě jednu. „Počkej zde, děvče, až se napiju. Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu, jen ještě co své srdce ubiju“.ubiju.“ 10
VII.
Já jsem k tobě nepřišel Já jsem k tobě nepřišel
 v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahřát chtěl, mrtvé ruce zahřát chtěl, na tvém srdci živém. V scenerii mladých let hlavu skláním v žalu. Poslední jsem probil vznět, plachý, něžný srdce vznět, ve špíně a kalu. V bahně skončí moje dny pro dar zapomnění. Mosty jsou již spáleny, mosty za mnou spáleny, návratu již není. 11 Nebyl bych tak nesmělý v posledním svém běhu, kdyby ke mně nezněly, hlasy měkké nezněly z protějšího břehu. Zkusil jsem dost bolesti, snesu ještě více. V pračkách měl jsem neštěstí a u holek neštěstí s dohrou na klinice. Tyhle žaly – vzal je ďas! Já se jenom střehu, abych neuslyšel hlas, něžných retů měkký hlas z protějšího břehu. Proto jsem ti políbit nechtěl úběl čela, proto zapřel jsem svůj cit, bázlivě svůj zapřel cit. – – Krev má vzdorně vřela. 12 Vřela a vře dneska zas pro tvých očí něhu. Opět mučí mne ten hlas, něžných retů měkký hlas z protějšího břehu. A já k tobě nepřišel v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahřát chtěl, mrtvé ruce zahřát chtěl, na tvém srdci živém. 13
VIII.
A přijde den, a růže vonět budou A přijde den, a růže vonět budou
 těžce a omamně. Nad duší pustou, vyprahlou a chudou zapláče touha mně. A přijde den, a luh se zazelená, zpěv zazní do ticha. A země jako roztoužená žena smyslně zavzdychá. A přijde den, a žár se mladým lidem rozlije po lících. A panny touhou rozrušeným klidem zapláčou v ložnicích. A přijde den, a růže zavonějí..zavonějí... – – Pověz mi, srdce mé, v kterou poušť světa se svou beznadějí se smutni skryjeme? 14
IX.
Na dnešek měl jsem pěkný sen Na dnešek měl jsem pěkný sen
 o tobě, moje milá. Zdálo se mi, však zdálo jen, že jsi mou ženou byla. Tvrdý chléb chudoby rádi jsme v lásce lámali spolu. – Byl večer. Seděli za tmy jsme u neprostřeného stolu. Touha má kvésti počala. Líbal jsem tvoje ruce. Hlubokým dechem se zdvihala hruď tvoje dětská prudce. – – – V tom jsem se vzbudil. Na zemi zavládlo přítmí ranní. Skutečnosť sevřela srdce mi ledově studenou dlaní. 15 Zase mně nemožnou zdála se jistota krutého děje, že sladká tíž tvého těla se v náručí jiného chvěje, že se tvá bytosť zářivá dechem jiného chvěje, že mi než lítosť nezbývá, hořkosť a beznaděje. – Vstal jsem a pokojem kráčel jsem dlouhými, prudkými krokykroky. Budoucí život svůj viděl jsem, dny marné a marné roky. U okna stanul jsem. V svítání spaly neznámé dálky. Tam život je, bouří povstání, a zuří vražedné války. Nutno je v životě účasť mít, k některé přidat se straně a svoje srdce nastavit dobře mířené ráně. 16
X.
Buď matka boží pomocná Buď matka boží pomocná
 ti v stavu přetěžkém. Má milá, jsi prý nemocná. Prý chodíš s útěžkem, cha cha! prý chodíš s útěžkem. V srdci ti píseň dozněla tulácké svobodysvobody. Vyhledala si’s manžela pro svoje porody, cha cha! pro svoje porody. Lásce, co v srdci kvetla kdys, ať lehká zem je jí! Kdybys mou byla, jistě bys nebyla v naději, cha cha! nebyla v naději. 17 Jsem na škodu jen blížním svým, vlasti a národu. Spaluju dechem mrazivým veškerou úrodu, cha cha! veškerou úrodu. Můj zrak se vášní zakalil, z mých retů dýchal blín. Buď ráda, že jsem nespálil tvůj požehnaný klín, cha cha! tvůj požehnaný klín. 18
XIXI.
Konečně zármutek všechen Konečně zármutek všechen
 jak voda uplyne. Věru, nějak se žije, nějak se zahyne. Hledím v ten krátký život: Žalu i radosti dost. Pak smrť se očekává jako příjemný host. Za svou vášnivou touhou nekráčím ku předu. Život mne neopíjí kouzlem svých pohledůpohledů. Ani ty černé oči mne teď už netrýzní. Jenom bolestná píseň ještě mi v duši zní. 19
XII.
Rum smutně pil pan řiditel, Rum smutně pil pan řiditel,
 já srkal černou kávu. On dřevěný již jazyk měl, a já měl těžkou hlavu. Čas utíkal a utíkal, a v rozespalé ticho pan řiditel si naříkal, že se mu ztrácí břicho. A stěžoval si v slovech zlých na nevděk obecenstva, na tvrdá srdce hostinských, na hlad a žízeň členstvačlenstva. „Nejlépe praštit uměním a jíti oběsit se!“ Hleděla s porozuměním naň první milovnice. 20 Ta pohled měla truchlivý, do dálek roztoužený, obličej dětský, bázlivý a sladké tělo ženy. Když odešla, já za ní šel ve sněhu po šlépějišlépěji. Pojednou jsem se rozsmutněl pro mladou krásu její. 21
XIII.
Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, Vzdušné mé vidiny, nádherná těla,
 zuřivým kvapíkem zardělá čela, vzdušné mé vidiny, nádherná těla, která z vás touhu mou ubít by chtěla? V krvi mé vyšlehl smyslný plamen dotykem nádherných, smyslných ramen, v krvi mé vyšlehl smyslný plamen, vlastní svou krví já spit jsem a zmámen. Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, zuřivým kvapíkem zardělá čela, která z vás touhu mou ubít by chtěla? Sítě své prostírám vášní se třesa. Jedna mi po druhé v náručí plesá. Má hlava znavena klesá... 22
XIV.
Drobky pod stůl hází nám osud, Drobky pod stůl hází nám osud,
 ostatní vše je nicota. Alkohol ještě je! Holky jsou posud! Jsou ještě radosti života! Žena jak žena. V života vraku konečně jedno vše bude ti. Jedna ubíjí něhou svých zraků, druhá jedem svých objetí. Šetřiti léty, jež nemají ceny, v tom velká moudrost nevězí. Dobré je opium, alkohol, ženy, schází-li schopnosť k askesi. Askety vycházeti vidím,vidím z téhož jak já na svět názorunázoru, stejně jak oni nenávidím rozumy dobráckých pastorůpastorů. 23 Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhořkl mi svět, v ovzduší krčem a v zápachu klinik vypučel písně mé jedový květ. Děkuju bohu a děkuju čertu za plaché chvíle prchavý dar. Života číši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolesť a zmar. 24
XV.
Závratná, tajemná věčnosť je, Závratná, tajemná věčnosť je,
 čas je jen ješitná fikce, závratná nekonečnosť je, vesmír je nevhodná dikce. Na světů neznámých rozhraní před nedostupným prahem k tisíci životům poutáni jsme temným, tajemným vztahem. I kdo má moudrosti nejvíce, málo jen chápe a myslí. Kolem nás světů je tisíce, pro které schází nám smysly. Hledím v bezedných propastí sráz. Hlavu mou jímá závrať. Matičky země slyším hlas: „Navrať se, synu můj, navrať! 25 „Dám tobě pití i jídla dost a na prachovém lůžku přichystám tobě pro radosť hezoučkou miloučkou družku. „A v poslední tvé hodině náruč svou rozevru tobě. Pozvu své červíčky k hostině v černém, studeném hrobě.“ 26
XVI.
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá
 v mé duši smutek s chladným podzimem. Nevím přec, proč bych litovat měl léta, jež nezažehlo ohně v srdci mém. Večerní mlha lehla na dláždění. A připadá mi všecko jako sen, ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není, ty cizí tváře v záři svítilen. A cítím, kterak zvolna v duši moji nového cosi teskně vstoupilo jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí, vzpomínka na něco, co nebylo: Na něžná slova, kterých neslyšel jsem, na teplo krbu, jež mne nehřálo, na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem, co se však nikdy skutkem nestalonestalo. 27 Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal, na věrných rukou vřelé soužití, na duše klid, který mne neobjímal, a po kterém jsem přestal toužiti. Na krásu jara, kterou nepoznal jsem, na jeho snů a touhy sladký hlas, na mladé dívky, kterým nelíbal jsem v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas. 28
XVII.
Což, páni spisovatelé, Což, páni spisovatelé,
 Vašeho nejsem druhu. Proto jsem stál tak nesměle ve Vašem ctěném kruhukruhu. Vy Jste – jak řek’ bych – takoví – no – – – uhlazení páni. Já rostl bez vší výchovy v pračkách a snižování. Do intimity Vašich sfér nevnikal pokřik lůzy. Já bouřlivý byl debatér anarchistických schůzí. Do Vašich snů se dívaly horoucně krásné dámy. A já jsem student zhýralý a strhaly mě flámy. 29 Ne, nikdy jsem se nedostal v společnosť slušnou damskoudámskou. – Snad, že jsem o to málo stál. – Má láska byla krámskou. Má řeč je hrubá jak můj smích a jako moji známí. A alkohol (to myslil bych!) jemnosti nepřidá mi. Vím, z francouzských co románů lze vyčíst elegance. Však čert ví, kdy se dostanu francouzské ku čítánce. 30
XVIII.
Už se mi k smrti protiví Už se mi k smrti protiví
 ve svých citech se nimrat. Už se mi k smrti protiví bolestí svou se šimrat. Nejlépe bylo by přetrhnout všechna pouta a svazky, minulosť svojí zavrhnout, zříci se poslední lásky, cynickým smíchem zabušit v marnou ješitnosť svoji, stesk svého srdce přehlušit bouřemi, bídou a bojiboji. Nejlépe bylo by vzdálit se a nikdy se nenavrátit.nenavrátit, svým blížním a nejbližším ztratit se a sám sobě se ztratit. 31
XIX.
Od rána dřepěl jsem vesele Od rána dřepěl jsem vesele
 v hospodě při plné sklence. Se mnou seděli přátelé, ztracené existence. Kouřil jsem tabák laciný, z úst kouř jsem vypouštěl líně, při tom jsem četl noviny, zprávy ze soudní síně. Čet’ jsem o podvodu, o kridě beze vší morální vzpruhy. „Nač, bratří, žíti o bídě, když ještě rostou nám dluhy?!“ O sběhlém studentu stíhaném četl jsem historku pěknou. „Bratří, kdo ví kam se dostanem’, až se nás rodiče zřeknou!“ 32 Četl jsem neslané, nemastné, pozorně přečet’ jsem všecko o mladé matce nešťastné, která své zabila děcko. „Ten svět je samé vězení a samá loupež a vražda, a v tisíceré trápení zvrhne se radost každá. „Včera s holkou šel za tmy jsem. Na moje rámě se věsíc v rybník se dívala s úděsem. Teskně v něm shlížel se měsíc. „Já byl jsem touhou a nocí spit. Jí rty se zachvěly zrádně: Co by se dalo bídy skrýt v tom tichém rybníku na dně!..“ 33
XX.
Konečně je to možná věc, Konečně je to možná věc,
 že ještě něčím budu. Do Afriky se vypravím dobývat zlatou rudurudu. A nebude-li ze mne nic, co tulák bez professe, budu se s šelmami o závod prohánět po pralese. Za ženu vezmu si gorillu. Myslím, že shodneme sese. Má srdce divoké jako já a též je bez konfesse. 34
XXI.
Nečekám nic od reforem, Nečekám nic od reforem,
 nových zásad, nových norem, miluju jen kladivo, které bije na zdivo, na zvětralé zdivo. Svět, jak byl, vždy bude stejný, život stejně beznadějný, lze jen tíží kladiva udeřiti do zdiva, do starého zdiva. Nad mou hlavou rudý prapor hlásá pouze zmar a zápor, hlásá ránu kladiva, která padne do zdiva, do starého zdivazdiva. 35
XXII.
Sobota, myslím, byla snad. Sobota, myslím, byla snad.
 Židovský pán bůh měl svátek, a Židi mu šli děkovat za všechen vezdejší statek, za prosperování obchodů galanterních a střižních, za těhotných žen úrodu a za hlouposť svých blížních, za jmění Rotschildů veškerých, (bože, kde krást a nebrat?!) za zdraví souvěrců, u kterých musí králové žebrat, za slávu továrních komínů, za marnou závisť chátry, za chladnokrevnosť vojínů, kteří střílí své bratry, za všechny dary přírody, za vhodná krupobití a za hesla pokroku, svobody, jichž možno zneužíti. 36
XXIII.
A těla žen jsou rozkošná a sladká, A těla žen jsou rozkošná a sladká,
 když mládí bouří v krvi bezcitné, a cesta k nim je snadná tak a hladká. – – A náhle srdce ze sna procitne. – – Vzduch vlažný je a venku již se stmělo. Mé mládí se mnou prudce hovoří. Toužebným vzruchem chvěje se mé tělo. – Ale mé srdce, ne, to nehoří. Milenci spolu alejí jdou temnou. Omamnou vůni vydechuje sad. Snad našel bych tu, která šla by se mnou. – Ne, neumím už ani lásku lhát. Lži moje mrou, než byly vysloveny. Pohledy lhavé duši pokoří. – – Mně stýská se po teplých loktech ženy. – Ale mé srdce, ne, to nehoří. 37
XXIV.
Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití, Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití,
 nedoveď jsem její lásku oceniti. Co mi dával život, vše mi bylo málo. Moje věrná duše, co se s tebou stalo? Rukama jsi nad svou hlavou zalomila, horce zaplakala a mne odsoudila, želela jsi dne, kdy ohledla se’s po mně na prohnilých schodech v starém tichém domě. Na Dunaji vlny mají sílu dravou, nad hlubokou tůní mrtvá těla plavou. Srdce mé se chvěje, jako by se bálo. Moje věrná duše, co se s tebou stalo? 38
XXV.
Když skutečnosť mou nezlomila bytosť, Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,
 reminiscence, ta ji nezlomí. Cyniku sešlý, zaboř se v svou lítosť,lítosť a provětrej své špatné svědomí! Den za dnem v stejné prázdnotě se ztrácí. I hospody svůj půvab ztrácejí. Minulé dny jak poděšení ptáci se do mé duše s šerem vracejívracejí. Vídeňské noci, jak vás miloval jsem, opilosť vaši, vaši hýřivost! Své dravé vášně na lup vysílal jsem všech předsudků a všeho citu prost. – Za tmavé noci šel jsem po nábřeží v zákoutí velkoměstské kloaky, holku jsem viděl, kterak v bázni běží obtěžována drze vojáky. 39 Rozjařen vínem rytířsky hned vzal jsem bázlivou holku ve svou ochranu. Spíš spit než ze soucitu riskoval jsem, že nějaké to bití dostanu. A věru, že by mnohá rána byla mne bezbranného jistě zasáhla, však za ruku mne vzala holka milá a rychle z dostřelu mne odtáhla. Po milých slovech přišel vřelý pohled, a po pohledech prudkosť pocelů, a konečně jsem přemoh’ všechen ohled a zavlékl ji v lože hotelu. Co holek měl jsem, ani jedna rovna jí nebyla svých citů prudkostí. V mém náručí noc proplakala zrovna radostným smutkem, smutnou radostí. Pamatuju se, v bouřlivé své touze když jsem ji z šatů svlékal chudinku, že na svém těle měla jednu pouze, – v takové zimě! – jednu sukýnku. 40 Já při loučení jméno neřek’ ani, však řekli jsme si, kde se sejdeme. Já nepřišel a nevzpomněl si na ni. Tenkráte ještě spalo srdce mé. Teď za večerů smutných přicházívá v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce. Ve sněhu čeká, do dálky se dívá, prokřehlá zimou v jedné sukýnce. 41
XXVI.
Jako kluk nejraděj’ ze všeho Jako kluk nejraděj’ ze všeho
 o ruce podepřev hlavu sedal jsem u Porše starého vzadu na tkalcovském stavu. Páka se hřmotně zvedala, a pro malé člunky v chvatu hrbatá babka soukala cívky na kolovratu. Stroj už starý a špatný byl. A jak se tak někdy stává, když se jen trochu pokazil, dlouho trvala správa. Té bídné rachoty pokojně starý Porš nespravoval. Klel při tom hrozně a o vojně mnoho mi vypravoval. 42 Přemáhal poddaných nevěru v Uhrách a Italii. A potom dostal choleru a válečnou medalii. A přišel mír po dobách zlých. Zdraví se vrátilo. Hlídal pak těžké zločince v Kartouzích. I Babinského tam vídal. Tehdy byl Babinský starý muž, měl dlouhé vousy bílé, se šijí shrbenou chodil už hlavu svou ku předu chýle. Odsouzen byl po svém zatčení k smrti,smrti. Však milost mu dána. Byl v doživotním vězení z milosti císaře pána. Babinský nebyl člověkem zlým. Boháčům peníze brával a chudým lidem a nešťastným štědře všechno zas dával. 43 Na pány zlosť měl. – Jaký div?! Řezal jim nosy a uši. – Aby byl pán bůh milostiv jeho nešťastné duši! 44
XXVII.
Vlak do nádraží zvolna vjel Vlak do nádraží zvolna vjel
 a vyzývavě hvízdá. Jak rád bych si teď vyletěl ze svého nudného hnízda! Daleko za horami až leží matička Praha. Zdali tam na mne vzpomínáš, ty moje duše drahá? Vnad svůdných mnoho Praha má. Tam po chodníku jdou bílém dragouni s křivýma nohama, s kníry jak císař Vilém. Medici jsou tam a juristé a mladí, pěkní kněží. Ti mnoho v knihách zajisté, víc ještě u holek leží. – – 45 V lásce ach člověk upadá z nesnáze do nesnáze. Mé srdce touhou uvadá a ty mi flámuješ v Praze. 46
XXVIII.
Nic vyčítat ti nechci, moje milá, Nic vyčítat ti nechci, moje milá,
 vždyť konečně jsem zrovna takový jak spřež ta, jež tvé srdce otrávila, spřež mužů řádných dobré výchovy. Mé mládí ještě dnes mne ve snu straší, ta pustá léta smutná k zoufání! Snesla se starosť těžce k střeše naší, já poslouchal jsem její skuhrání. Pln touhy srdce na stožár jsem přibil. Však nikdo nešel. Sám jsem smutný žil. Já v mládí chorobně až citlivý byl, a kdo šel kolem, ten mne ponížil. A zlhostejněl jsem pokročilým věkem, poslouchat přestal, kde kdo naříká. A sesílil jsem hořkým vzdoru mlékem, svět odsoudil jsem smíchem cynika. 47 Zoufalých moudrosť světa užíti je. Chtěl jsem být bleskem vášní zasažen. Požitků ze všech žena největší je. V sny zahřměla mi nahá krása žen. Vzpomínám často na ty vzněty klamné, jež umíraly v prvním světle dne. Že dobrou vzpomínku by měla na mnemne, říc’ nemohu z žen ani o jedné. Mé srdce schudlo u holek a piva. Dnes teskně v sluch tvůj moje slovo zní, nešťastná holko, výčitko má živá, má bledá lásko tuberkulósní. Můj život bez tebe je k smrti pustý, a v lásku nevěřím, jež uzdraví. Však aspoň krev, jež řine se ti ústy, v přilnutí dlouhém ret můj zastaví. 48
XXIX.
Jsem člověk nemravný a zanedbaný Jsem člověk nemravný a zanedbaný
 a lehké holky měl jsem příliš rád. Však miloval jsem opravdu tři panny, ach, je mi stydno na to vzpomínat! Říkali Elis první mojí lásce, k níž jsem vší sílou svého mládí lnul. Však pohříchu jsem jednou na procházce ji inflagranti s jiným přistihnul. A po druhé, to jsem si zamiloval přítele holku, jenž byl na vojně. Cnosť její v tančírnách jsem ochraňoval a choval jsem se velmi důstojně. Přítel se vrátil domů z vojny zase a dostal pohříchu z mé ruky ji, ve cnosti nezměněnou ani v kráse, neposkvrněnou bílou lilii. 49 A třetí byla holka osiřelá. Neštěstí její procítil jsem s ní. O poslední, co po rodičích mělaměla, ji okrad’ poručník a příbuzní. A jednou z rána bolestí jsem zbledl, když napsala mi na dopisnici, že jakýs hejsek z legrace ji svedl, a že je právě v pátém měsíci. Jsem špatný člověk pokažených mravů, však třikráte jsem opravdu měl rád. Je směšno v pláči skloniti svou hlavu a trapno je se srdci svému smát. Je vlažný večer k lásce stvořen dneska, a plno žen je v hlučných ulicích, a mezi nimi stvořeníčka hezká, smyslné růže kvetou na lících. 50
XXX.
Všichni mi lhali, všichni mi lhali, Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
 blázna si ze mne dělali. Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali po léta za nos mě vodíce, muži mi lhali, a ženy mi lhaly. Ženy ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím. Řek bych, že všechno je ztraceno v žítí, žítí je však tak záhadné! Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. Hořící tabák nezchladne. 51 Touha má bloudí těkavě světem, a já popíjím v úzkých zdech. Co je mi potompo tom, budu-li dětem cestou k domovu na posměch! Propil jsem peníze, na dluh pít budu. Šťasten, kdo propije boty své! Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. Podzim se stromů listí rve. 52
XXXI.
V kavárně u stolku lecco se řekne, V kavárně u stolku lecco se řekne,
 srdce se zachvěje, srdce se lekne. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Otec tvůj poslední prodal již krávu, matku bůh povolal ve svoji slávu. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Slova jsou slova a mladosť je mladosť, genitalie si přejí svou radosť. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Ve zraku holek plá nemilá tklivosť, hostinských zmáhá se netrpělivosťnetrpělivosť. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo. Pereme, pereme špinavé prádlo. 53
XXXII.
Ovál mne vlažný, lidumilný vítr. Ovál mne vlažný, lidumilný vítr.
 Je v světě každý člověk našinec! Ať od úst k ústům koluje můj litr, ať svět je jeden velký zvěřinec! Nenávisť je jen minulosti omyl. Napij se Turku, Žide, křesťane! Komu zvyk předků pohlavní úd zchromil, ať se mu horšího cos nestane! Jen připijte si, milí bratři Němci! Lidskosti růže kvetou rozvité. Slovani pijte! Pijte cizozemci! Pofoukejte si hřbety rozbité! Živte se klidně úrodou své země a u manželek spěte z večera! Když sestonásobní se vaše plémě, pak obrodí vás hlad a cholera. 54
XXXIII.
Pomalu v revolver se ztrácí víra, Pomalu v revolver se ztrácí víra,
 a o důvěru přichází též jed. Sešlostí věkem nejlépe se zmírá, líp ještě sešlostí svých mladých let. Neznámá věčnost za člověkem leží, a marná zvědavost je škol a sekt. Před pohledem ji úzkostlivě střeží nízký a úzký lidský intellekt. Věčně jsme byli, věčně taky budem, z ducha jak hmoty nic se neztratí. Je to jen marná honba za přeludem v smrti své vykoupení hledati. Za námi věčnost, před námi je věčnost, bezpočtukrát se vrátí tentýž děj. Komu mám za to projevit svou vděčnost? Pán bůh má štěstí, nevěřím-li v něj! 55
XXXIV.
Lombroso muž je vzácné učenosti, Lombroso muž je vzácné učenosti,
 a to mu neupírám ani já. Vskutku jen značné quantum naivnosti zachrání před šílenstvím genia. Anarchisté jsou více méně blázni a stíženi jsou fixní idejí. V špinavých krčmách kluci bohaprázdní záporem státu mysl spíjejí. Stát fixní idejí též může býti, než aspoň národů všech sankci má. Je v širém světě hlupců jako kvítikvítí, však málokterý stříhá ušima. Ať se co dobrého či zlého stalo, bylo to vždy jen plané bláznění, co onen projev vyprovokovalo. Na stavu věci nic to nemění. 56 Idejí fixní lásek beznadějných je konec konců tělo panenské. Sekundáni se při požitcích stejných obejdou zcela dobře bez ženské. Já nechci sahat do svědomí bohu. Je jich už příliš, kdož se nemodlí. Na scestí zaved rozum lidskou nohu. Važte si, lidé, svého pohodlí! Probádav mnoho, mnoho lecjak znaje člověk přec není o nic chytřejší. Hloupost jak chléb nám k žití potřebná je. Dej nám, ó bože, chléb náš vezdejší! 57
XXXV.
Noc byla. Usnout nemoh’ jsemjsem. To z míry Noc byla. Usnout nemoh’ jsemjsem. To z míry
 by jistě přivedlo i mudrce. – Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce! Noc byla věčná jako hlouposť lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseň elegická na struny srdce hořce zahrála. Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem ze země a byl jsem brzo v nich. Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. Pak zaskřipěl klíč v dveřích domovních. Manželé řádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještě politisovali muži se zájmy všeobecnými. 58 Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet údery křídel bylo příšerné. Z moudrých a známých předpokladů vyšed jsem viděl, jak je všechno titěrné: boj o život a blaho jednotlivce, za ideální statky národa hrdinný čin, psí něžnosť k milé dívce, umění, syphilis a svoboda. Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských vábících smíchem vilné samečky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bělaly se podvlečky. Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky, a vrby chtějíce mne poděsit volaly na mne posměšnými skřeky: Příteli, bratře, pojď se oběsit! 59 OBSAH: Strana I. A nastává mi, tuším, vážná jízda3 II. Napsala mi psaní5 III. Pod Svatou Horou v Příbrami7 IV. Bláznění vjelo do párů8 V. Ožeň se, bratře9 VI. A nový den se hlásil kuropěním10 VII. Já jsem k Tobě nepřišel11 VIII. A přijde den14 IX. Na dnešek měl jsem pěkný sen15 X. Buď matka boží pomocná17 XI. Konečně zármutek všechen19 XII. Rum smutně pil pan ředitel20 XIII. Vzdušné mé vidiny22 XIV. Drobky pod stůl hází nám osud23 XV. Závratná, tajemná věčnost je25 XVI. Rád věděl bych27 XVII. Což, páni spisovatelé29 XVIII. Už se mi k smrti protiví31 XIX. Od rána dřepěl jsem vesele32 XX. Konečně je to možná věc34 XXI. Nečekám nic od reforem35 [61] Strana XXII. Sobota, myslím, byla snad36 XXIII. A těla žen jsou rozkošná a sladká37 XXIV. Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití38 XXV. Když skutečnost mou nezlomila bytost39 XXVI. Jako kluk nejraděj ze všeho42 XXVII. Vlak do nádraží zvolna vjel45 XXVIII. Nic vyčítat ti nechci, moje milá47 XXIX. Jsem člověk nemravný a zanedbaný49 XXX. Všichni mi lhali51 XXXI. V kavárně u stolku lecos se řekne53 XXXII. Ovál mne vlažný, lidumilný vítr54 XXXIII. Pomalu v revolver ztrácí se víra55 XXXIV. Lombroso muž je vzácné učenosti56 XXXV. Noc byla58
E: mk; 2005 [62]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Syrinx; Knihtiskárna národně socialistického dělnictva; Pitter, Karel; Moderní život
(Edice spolku literátů mladé generace „Syrinx” I. – Knihtiskárna nár. soc. dělnictva /K. Pitter/ v Praze. – Nákladem „Moderního života”.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 62