Buď sláva Bohu našemu
i Mikuláši svatému!
O něm bych rád vám vyprávěl,
jen kdybych jeho koně měl,
bych mohl tu a tam zas být
a neztratil své řeči nit.
Rád o něm bych vám pověděl,
jen kdybych jeho mošnu měl,
bych jen tam sáh – a slova má
byla jak jabka červená,
jak ořechy, jež zlaty cely
po stole by se kutálely –
Co umím, povím. Co víc chcete?
Ve jménu Páně! Poslechněte!
–––
11
Mikuláš má v ráji hned na kraji lán:
dvorec jako z cukru, střechy tašky samé
červenavé, hnědé, leskle polévané,
zdá se, milí braši, samý marcipán!
Vysoko nad střechy zlatý komín trčí,
pozvolna si kouří celý boží den.
Cítíte? Kdo trochu chytí závan ten,
čichá, dýchá, táhne, až se nosík skrčí!
Čím to jen, že samým kadidlem kouř voní?
Ach, toť veverky, jež po lesích se honí,
plamínek jim modrý z očí plápolá –
hnědé, černé, bílé – hbité jako střely,
čekají, až svatý na ně zavolá,
aby na oheň mu šišek nasnášely,
kadeřavých šišek, sluncem rozvitých,
smrků, jedlí, cedrů, modřínů i borů –
ach, to máte vidět v kolně pak tu horu!
Potom přikládají z košů vršitých
širokou svou tlapou medvědi dva staří.
12
Co se tu vše peče, suší, praží, vaří!
Bombony a tyčinky,
karamely, pusinky,
podkůvky a špalíčky,
trubičky a žabičky,
hvězdy, hříbky, kolečka,
chrousti, ptáčci, srdečka,
ba i koně, panáci,
díťátka a vojáci,
zkrátka vše, co děti rády,
z medu, z cukru, z čokolády!
Ale dá to také
práce všelijaké!
Celé hejno andílků
křídlí se u kotýlků,
hmoždířů a rendlíků,
pánví, plechů, cedníků –
a u peci, v ohně záři,
stojí s usměvavou tváří
bílá, sladká babička.
13
Neznáte ji? Ale znáte,
jen se lépe podíváte:
oněch dívek matička,
kterým světec na štěstí
ráčil věno přinésti!
Ono to tak někdy bývá:
matka, holubička sivá,
dokud dole na té zemi
s dceruškami svými třemi
těšila se vrchovatě
bez starosti v teplé chatě,
tuze ráda vařívala,
pekávala, smažívala,
pořád jen u peci stála!
Mlsaly si dívky milé,
sladké byly zábavy!
Ale pak, když přišla chvílechvíle,
aby děvčátka se vdala –
ach – jak matka zaplakala:
neměly ni výbavy!
Všecko s mámou promlsaly!
To jim špatně ustlala!
14
Přišel ženich, z blízka, z dáli,
každý napřed dvorně chválí,
ale potom, za krátko
stejnou píseň každý hude:
Pěkné, milé děvčátko,
ale copak míti bude?
Ba, teď věru rada zlá!
Zle i princezně je chudé!
Ach, tu prší v žalu strasti
nejen z očí perličky,
ale někdy do propasti
padnou pak i dušičky!
Pozdě máti prohledla,
smutně hledí na ty děti,
jak je, bědná, zavedla,
když přec ony samy tomu
nemohly dřív rozuměti.
Jak je nyní dostat z domu?
Smutně by se také bylo
u nich všecko ukončilo,
ale hle – tu biskup milý
všecko zřel a v pravou chvíli –
15
kde nic tu nic – do chaty
strčil pytlík s dukáty.
Jedna svatba. Druhé dvě,
bledulenky unylé,
za družičky sestře jdou,
každá se svou obavou. –
Ale kdož pak z tvrdých lidí
ví o žalu přehlubokém?
Mikuláš jen dobrý vidí –
a než rok se sešel s rokem,
druhý pytlík složil v skrejši.
Druhá svatba, veselejší.
K té již starší sestra vdaná
přišla celá zakutaná,
s andělíčkem v peřince –
Jak to sluší matince!
Ale v koutku nejmladší
sestřička, ta nejsladší,
marně úsměvem svým kryje
bolest, která v srdci ryje.
Mikuláš to všekovšecko zřízří,
do třetice opatří
16
v domě radost velikou:
třetí svatbu s muzikou.
Ono to tak někdy bývá,
ono se vše může stát – –
A co v srdečku se skrýváskrývá,
nejlíp jemu odevzdat.
Ale Pán Bůh soudce jest:
marnotratná matička,
nyní bílá babička,
musí přec nějaký trest
i v tom milém nebi nést:
a tak to, co dělávala,
u peci když pořád stála,
musí v nebi dělat dál,
v horku peci musí stávat,
pořád na vše pozor dávat,
nad kastroly hrbit záda,
jak to Pán Bůh přikázal.
Nu, ona to dělá ráda.
–––
17
Ale v jiných komnatách
jaká radost, jaká krása!
Hleďte: tady velký sál,
samá krajka, samá řasa,
zlato, hedvábí a nach,
voály a krepdešíny,
velury a mušelíny –
a jak pilné včeličky,
když jich úl je plničkýplničký,
dívenky si s prací hrají:
panenky tam oblékají.
Ach, tam je těch šiček malýchmalých,
umělkyň však dokonalých!
A to, víte, přijde tak:
Na příklad: zde Mařenka;
byla hodná dívenka,
ale chudá – chudičká!
Dávno – ach tak dávno tomu,
smrt jim vzala tatíčka.
18
Matka na práci jde z domu...
S Bohem, Mařko! řekne, zmizí
v jakési té dálce cizí,
s večerem se teprv vrátí:
pohladí ji, bude práti,
rychle vařit, slůvko pěkné
unaveným hlasem řekne,
ale brzy lampu shasí,
brzy v spánek mdlobný padne –
děvče dál však přemítá sipřemítá si,
o čem dlouho snilo za dne.
Ach, ten den! Ty prázdné stěny!
Hraček není, družek není –
nestojí o dítě chudé
pyšné v parku dívenky!
Ach, ty mají všeho všude!
Kočárky a panenky –
a těch šatů k nevypsání!
Ani sáhnout nedají,
k obraně hned volají
velké, zamračené paní:
„Jdi jen, jdi – co s tebou tady!“
19
Tedy jde zas ze zahrady,
v smutné jizbě pod postelí
vyhrabe svůj poklad celý,
panenku svou dřevěnou.
Ach, jak by ji nastrojila
v sukni pěkně zelenou –
ne – radš modrou, kvítkovanou –
jak by věneček jí svilasvila,
v němž by hořel zlatý drát –
Básní Mařka, oči planou,
v šeru táhne na vybranou
pestrých barev celý řad. –
Však co platno! Odkud vzít?
Ach to blaho jest jen bájí,
tím snad bude teprv v ráji
možno srdce nasytit! –
A tak jednou – s kolínkama
u bradičky – v okně sama
sedí – hledí – již se tmí
k dlouhé noci podzimní.
Ach, dnes matka dlouho nejde!
Zdali svatý Mikuláš
20
letos k nim též vejde?
Třeba okno otevřít –
Nalehne naň celou silou –
Hle, tam první hvězdy svit –
Hledí, – očka se jí klíží –
v tom – ó Bože – cink a břink!
hvězda pukla – z ní se blíží
svatý biskup s bradou bílou,
za ním tolik hezkých dětí
růžových a křídlatých,
jako oblak dolů letí –
jak když padá první sníh:
„Mařko, Mařko, poleť s námi!
Nad oblaky, nad hvězdami
nalezneš svůj blahý ráj!“ –
Jak by ne? Však co jen máti
řekne, až se vrátí? –
Nu, ta bude plakat as!
Snad se možno vrátit zas?
Aneb máti přijde za ní?
– – – –
V slzách matička se sklání
21
nad studené tílko bědné –
Ale v krásné noci jedné,
když i ve snu plakala –
hlehle, tu Mařka! Je to ona?
Buclatá a celá vonná,
v nadýchaných šatkách celá,
žluté vlásky, které s čela
pramínky jí povívaly,
nyní hebké, zkadeřené,
zlatou stuhou opletené,
z očí se jí hvězdy smály –
„OtkudOdkud přišla’s, Mařko naše? –“
„Z dvora světce Mikuláše!
Maminko má, neplač již,
tam mne brzy uvidíš!“
To je Mařka. Ale takých
děvčátek jak pápěří
stane nebes u dveří!
Aninek a Mániček,
22
Pepiček a Toniček,
sladkých jmen těch všelijakých!
Z těch jsou všecky šičky zdejší,
svatý jiných nechce mít!
Tyto prý mu nejkrásnější
loutky znají vykouzlit.
Andílci jim oklepají
neohebné prstíčky,
a již národ maličký,
sotva přičich k tomu taji,
jme se měřit, stříhat, šít, –
od podzimku v dílně této
přede jim vždy Babí Léto
heboučkou svou nit.
Dále zas – Tam je vám mela!
Co se to tam všecko dělá?
Tu se hobluje a řeže,
soustruhuje, nalepuje,
maluje a pozlacuje,
23
aby měl vždy biskup svatý
hraček na vůz vrchovatý!
Však jsou jich tam celé věže!
Tam již nejsou samé děti!
Mnohý hošík zná i zde
kudlou divy vytvářeti,
ale jsou i mistři staří,
hlavy bílé, šedivé,
fráteři a výminkáři,
ba i mnohý umělec
zde své slávy dobyl přec.
To je tak, jen poslechněte
a hned všecko uhodnete:
Z velkých umělců prý zřídka
někdo nebe dolítne.
Toho hned pak svatý Lukáš
za pačesy uchytne,
hned ho řadí k svému cechu.
24
Ti tam věčně stavějí
od základu k výšinám,
Boží slávy blahý chrám,
brány, klenby, věže, střechu.
Každého však nechtějí!
Nu a ono mnoho bylo
– lidé trochu nesmělí –
těch, co pokorně své dílo
robili jak uměli.
Svět prý se jim za to smál
a do knihy té své slávy
jméno jejich nepojal.
Ale svatý Mikuláš,
nejsa tolik vybíravý,
hned je přijal do své dílny.
Hle, jak úsměvný a pilný
zkvétá zde ten jejich cech!
Jak tu barvami vše září!
Jaké tvary kouzelné
kvetou zde pod jejich rukou!
A tak řežou, barví, tlukou,
25
Mikuláš sám přichází
pochválit jim jejich práci,
spokojený vždy se vrací;
s usměvavou potom tváří
svatému dí Lukášovi:
Bratře, jenom dítě poví
nejlepší věc o dětech!
Vedle dílen stáje stojí.
Mnoho koní, samých bílých,
hbitých jako vítr v poli,
lehkých jako vločky sněhu,
s očima jak tiché hvězdy.
A těch saní vedle v kolnách!
Korby pěkně malované,
řezané a okované,
jedny jako labuť, s krky
švihlými a vysokými,
jiné se šarkana hlavou,
s medvědími pokryvkami.
26
Postroje jsou všecky zlaté,
perlami jsou posázené,
rolničkami ověšené.
Na sloupech tam biče visí,
jimiž vozka Mikulášův
umí práskat jako z děla.
Nejraděj tak Svatý jezdí
po umrzlých, bílých pláních,
po ledech a po závějích.
Ale jsou tam taky vozy,
formanské, by mohly nabrat
mnoho zboží, do všech skladišť,
co jich v širém světě stojí.
Ale mezi koňmi všemi,
zoře mezi hvězdicemi,
stojí bělouš, na němž často
jezdí svatý biskup sám!
To je jeho milý Orel.
Ten i podkovy má zlaté!
Jezdí, jezdí kolikráte
po jezerech, po oblacích,
po bílých i černých mracích,
27
ale dosud jeho kopyt
kromě básníků a dětí
nikdo nikdy neslyšel.
Mnoho ještě jiných síní,
mnoho andílků a lidí
ve světcově dvorci bydlí;
ale ze všech nejkrásnější
je ta bílá světnička,
komnatka, kde ona sídlí,
která všecko zná a řídí,
sama bílá jako jíní,
Mikuláše matička!
V lenošce tam sedí bílé
sobolinou obestlána,
na nose má zlaté brýle
a čte všecka psaníčka,
veliká i maličká,
která kdy jen byla psána
perem, tužkou, vzdechy všemi,
28
od nás lidí na té zemi
a poslána nahoru
Mikuláši ke dvoru.
A pak říká synu svému:
„Mikulášku – ten a ten –
Poslala jsem ke svatému
Petrovi a obratem
máš zde jeho výpis hbitý
z žadatelů konduity –.
Mikulášku – to a to –
Mluvila jsem právě s tvým
andělíčkem pokladním –
právě odchází z mé síně –
Nejsme ještě na mizině –
Mikulášku – tak a tak –
Všecko jsem ti připravila,
z krejčovny tu Mařka byla,
vozka připravil již vak,
byl tu mistr z hračkárny,
byla tu ta mlsná pusa,
paní matka z cukrárny –
všecko jde – a stará husa
29
začíná již trousit peří,
brzy bude na to čas,
rozvát peří na pospas
větrům všem – a u tvých dveří
stanou saně s koňmi již –
Ale promiň, ty to víš –“
A Mikuláš, biskup bílý
k rukám starušky se schýlí:
„Ano, vím to všecko, vím!
Matko, sníh již v této době
kryje naše hlavy obě,
ale péče milé matky
jest i v nebi pocit sladký –
dej, ať ruku políbím!“
To jest Mikulášův dům.
Za ním k dálným obzorům
nekonečná zahrada
jako ráj se rozkládá.
Kdo pak to jen asi víví,
30
kolik je tam jabloní!
Ale jaké? Všelijaké!
Kdopak taky jenom zná
jejich jména předivná:
alexandry, astrachány,
vinné, parmeny a džbány,
kožené a rozmarýnky,
chocholky a malvazinky,
štěrchadla a pruháče,
renety a hranáče,
zelenáče, míšenské,
hedvábky a panenské,
papírky a voskové,
skelné, bílé, růžové,
zlatohlávky, jahodové,
kardinále, malinové –
rajské plody divných chutí,
každé k nakousnutí!
A těch hrušní pyšný řad!
Kdo to může jmenovat!
Pergamotky, parádnice,
císařky a máselnice,
31
gdoule, šídla, bambule,
kanafasky, křehule,
markétky a medovičky,
fíkové a červenky,
salcburky a makovičky,
liberky a krásenky –
každá zrovna obsypaná!
Ano, to je podívaná!
Uprostřed pak mezi všemi
hrušněmi a jabloněmi
hustá, dlouhá alej běží,
ale její vonný stín
protkán tolika je světly,
jako hvězdami když zkvětlý
září nebes baldachýn!
Uhodnete asi stěží,
ačkoli to znáte!
Odkud Mikuláš by bral
ořechy své zlaté?
32
Ale, hleďte, co tu dál!
Na pasece, plné kvítí
trpasličí město svítí!
Jako pestrých hraček sklady
stavějí se pěkně v řady
domky z dřeva, z kůry, slámy
s výstupky a se stříškami,
každý jinak malovaný,
zdobený a cifrovaný!
A ze všech se jen jen práší!
Národ včel, jak zlaté kapky,
spěchá ven a spěchá zpátky,
šumí, bzučí, kvapně snáší
s akátů, s líp, s jetele
medu celé korbele!
Mezi nimi procházeje
dědoušek se sivý směje,
pokyvuje, pokuřuje,
pohledem vše ozařuje;
je tu věčná neděle!
A když Mikuláš sem vkročí,
tu i jemu září z očí,
33
tu se spolu pocelují,
žertují a besedují,
do úlů všech nakukují,
nechce se jim od sebe!
Ah, ty jistě spolu pojí
víc než úly včeliček!
Mikulášův tatíček,
přišel si sem po svém boji
na výměnek do nebe!
A pak – vzadu – samé slívy!
V jejich houšti domek sivý
také kouří vonný dým.
Jaká to zas bude správa?
Také víte! Biskup dává
(aby z čerstvých sliv snad zcela
malá břiška nebolela)
přednost švestkám sušeným:
Vstoupíme? – Nu – „Buď pochválen!“
„Až na věky, děti! Amen!“
34
S modrou zástěrou tu stojí,
učerněný, v černé kutně.
Biskupa se trochu bojí,
jinak nedívá se smutně.
Byl to farář, dobrý, střídmý,
ale prý ne tuze vlídný;
podivín byl veliký!
„Nač ty věčné caviky –
Ježíška a Mikuláše –
zpovykáte děti naše!
Stačí na to metla, prut!“
Takovou prý měl on chut. –
Proto také milí svatí
v nebi nechtěli ho znáti,
aby jim tam na sto mil
pohledem kol nečernil.
Měl již do očistce jít
a tam duši protavit
přebolestné lásky žárem –
Tu však po svém právu starém
Mikuláš se za něj vstavil,
nebešťanům takto pravil:
35
„Milí svatí, já to vím.
Byl jsem biskup, znám já kněze,
nemůže se v samé něze
dáti roznést slepicím!
Ostatně, tak již to bývá:
Mnohé srdce – suchá slíva!
Kdo ví, co je sžehlo v žití! –
Nech jej, Pane, se mnou jíti,
já již zařídím tu věc,
aby si i tady v nebi
odsloužil svůj očistec. –
Vidíš, jak se pec má šklebí?
Tam mi bude podzim celý
sušit hrušky, broskve, slívy –
jenom vždycky o neděli
půjde – jako chodil živý –
toužebně v Tvé slávy chrám!“
Tedy teď to víme.
A tu ruku věrnou,
třebas trochu černou,
taky políbíme.
36
Za tou chyškou má již snad
konec Mikulášův sad.
Viděti jen, toť se ví,
ještě hájek březový,
jak jich mnoho kraji všemi,
zvláště po slovanské zemi!
Mikuláš prý, když tu kráčí,
vždy se tuze vážně mračí,
ba i stane zamyšlen.
V hájku sice žert a smích,
v jednom chumlu rozjařeném
šotci rejdí po větvích –
ale nevěř! hájek ten
zaléván je perným křenem!
–––
37
Hezky je u Mikuláše,
škoda je tam odtud jít.
Ale sám on musí často
na cestu se vypravit.
Přijde zima, smutno světem,
luh i pole pod ledem,
ale celá země sirá
novým květem k nebi zírá,
dětských očí pohledem.
Jak jen odolati dětem!
Ne, tu svatý biskup ani
v nebi nemá tuze stání,
po orloji věčném hledí,
na jazyku mu to sedísedí,
aby zkřikl: Pojedem!
Poroučí již koně kovat,
nakládat a přihotovat,
a pak jednou v noci: hý!
V sněžných vločků bílém víru
svatý biskup v nebe šíru
s průvodem se rozjíždí.
To je potom dlouhá cesta!
38
Musí objet zámky, města,
projet všemi vesnicemi,
samotami, chatrčemi,
všude, kde jen v širém kraji
na něho si vzpomínají,
podívat se, povyptávat,
pochválit a taky kárat,
jak kde zaslouží to svět,
především pak nadílet,
na talíře, na okříny,
do punčoch a pod komíny,
do přístěnků, do výměnků,
za záclony na okénku,
nejraději, toť se ví,
kde ho nikdo nevidí. –
–––
Ah, kam nikdo nevidí,
kde je všecko šedivé,
jako jitro prosincové
zamžené a neživé,
39
kde za oken ledné květy
ohradil se vnější svět,
z kterého sem do komůrky
na strast její nevidět –
sem, ach sem, kde duše chřadne,
sem, kde smutné oči touží,
kde se všecka trpělivost
odměny své nedoslouží,
sem, kde nejvábnější sny
kořínek svůj bolestný
do hluboka srdce ryjí,
ale v květ se nerozvijí –
ah, sem také, Svatý,
hoď svůj ořech zlatý! – –
–––
Jede biskup, jede,
sjíždí chvatně dolů –
dole mnohý sen se přede,
mnohý sen do nebe roste –
zda se střetnou spolu?
40
V nebi to již všichni znají,
proto světce nehledají
v jeho dvorci nebes hosté.
Ale jak se vrátit má,
zvědavost je posedá,
tu již vstříc mu pospíchají,
chtějí všecko uslyšeti,
jak tam dole – a co děti,
ba co každé malé robě.
Tu již v domě biskupově
připraví se hostina,
a když Bohu chválu vzdali,
Mikuláše přivítali,
pak již vše to začíná:
doptávání, vzpomínání,
Mikuláše povídání. –
Neboť ne tak každý svatý,
že by směl si vyjet – hej!
Ale jak se mohlo státi,
že on má tu privilej?
41
Dítkám Božím vše je k spáse.
U Boha jedno – cesta i cíl.
Co za své cesty v pozemském si čase
Mikuláš milý vysloužil,
to na prosbu svou dostal v nebi zase:
cesty za svého cíle díl.
On již v žití putovával,
a když bědný člověk volal,
tu on, dobrák, neodolal:
spěchal, pomáhal a dával.
A když po té zemské pouti
tělo mělo spočinouti
v slavném hrobě v městě Mýře,
duše v pokoji pak věčném –
tu ho ještě ve své víře
mnohý volal ku pomoci:
42
poutník v písku nekonečném,
plavec na bouřlivém moři,
kupec ve zlém nebezpečí,
siroty a vdovy v hoři,
mnohdy mladé srdce něčí –
a tu svatý, jak již bylbyl,
z pokoje se netěšil.
Blánu vzal a s perem sedl,
pokornou svou prosbu psal,
aby stejně mohl dál
přispívat všem z Boží moci.
Nevím, zda za důvod vedl
Jakubovo slovo krásné:
Náboženství čisté, jasné
jest, prý, bědné navštěvovat,
v soužení je potěšovat
43
a své srdce zachovat
bez poskvrny toho světa.
Ale vím, že Kristus rád
dovolil mu, ať jen slétá
mezi bědné smrtelníky.
Buďtež za to Pánu díky!
A tak, jako jezdil stále,
Mikuláš smí jezdit dále.
Nevím, jak to možno jest.
Tolik je však lidských cest,
na nichž potkáváme svaté.
Mikuláš as kolikráte
aspoň neviděný řídí
osudy a spásu lidí,
těch, kdo jeho jméno nosí,
těch, kdož s důvěrou jej prosí –
44
ale někdy, povídám,
proč by neměl přijít sám,
když jej lidé tolik zvou?
Cestovatel veliký,
přes nebeské mezníky,
přes oblačné strmé chlumy
jistě slézt a přijít umí
nějakou již oklikou. –
Asi tak: na příklad:
U moře na skále hrad.
V rytířské tam síni sedí,
do plamene krbu hledí
otec, matka zarmouceni.
Kolik se již nasoužili,
kolik slz již uronili,
neboť synka jediného,
Mikuláška líbezného,
není – ah již není!
Piráti jej uloupili,
45
zapadl jak kámen v moři.
Před obrázkem lampa hoří,
v krbu milý oheň hřeje,
komnata se zlatem stkvěje,
ale jim je do pláče.
„Ah, jak bylo jináče
před rokem, kdy dítě naše
tady k nám se tulilo,
šťastné tak se těšilo
z nadělení Mikuláše!
Oh, biskupe divotvorce,
shlédni přece s nebes dvorce
na bezměrné naše hoře! – –“
A na druhém břehu moře
bílé město pohanské.
Miramolin pod turbanem
sedí tam ve zlatě samém,
mouřenínům rozkazuje,
46
po boku mu posluhuje
malé páže křesťanské.
„Co se, hochu, s tebou děje?
Pohár se ti v ruce chvěje,
v očích slzy, rovny hrachu, –
co to je dnes s tebou, brachu?“
„„Ah, můj pane, smutno je mi!““
„Ale to mne, hochu, mrzí!
Myslel jsem, že zvykneš brzy
v naší krásné, slunné zemi!
Co ti tady vlastně chybí?
Mně se Mikulášek líbí;
nelíbím se jemu já?“
„„Ano, pane, milost tvá
ochranou mi tady byla,
ale dnes mne zachvátila
vlna smutku nesmírná:
47
ah, dnes u nás v dálném kraji
Mikuláše svátek mají,
otec, máti vzpomínají –““
„Nu, mne bys již měl mít radši
než svou báj o Mikuláši –
Co ti může Mikuláš?“
„„Neříkej to, pane náš!
Ty jsi velký, on je větší! –““
„I co s takou hloupou řečí!
Je-li větší svatý váš,
ať se tedy se mnou měří!“
Sotva řekl, hle, již z dveří,
provázený anděly,
vchází stařec přestkvělý,
sultána svým zjevem straší –
48
ale malé pažátko
pod svůj plášť jak kuřátko
ukryje a pryč unáší. –
Padl ještě tentýž den
Mikulášek přešťasten
na šíji své drahé mámy.
Povězte mi nyní samisami,
co vám vlastní srdce řekne:
není to od světce pěkné?
Je to tak – všelijak!
Aby lidem ve dne v noci
Mikuláš vždy ku pomoci
připravený stál!
Mnohdy si i Žid a Turek
na něj zavolal!
49
Jednu pověst povím vám,
ač, zda byl v tom svatý sám,
nemohl bych přísahati.
Nějak se mi to i hatí –
konečně však – kdož to ví –
nevím já – však pověst dí:
Rostl Mikuš mladý jako v lese doubek.
Tatík dubec mladý neohýbal,
tatík dávno pod mohylou dřímal.
Neohýbala ho matka sivá,
na Mikušku s obdivem se dívá,
beraninou Mikušku jen krmí,
napájí ho vínem červenavým,
mateřského srdce láskou hřeje.
A když matka za otcem se dává,
naposled Mikušku požehnává,
nikomu ho ona neporoučí
než patronu světci Mikuláši. –
Neohýbal otec ani máti,
50
cizí lidé chtěli ohýbati,
ale doubek vymrštil se z rukou,
mezi oči ohybače praštil:
uskočil jim Mikuš v černé hory,
bujný mládec začal hajdučiti.
„Na co pašovi jsou černé koně,
když se paša po divanech válí?“
Pobral koně, sedláčkům je rozdal,
jednoho jen – Havrana – si nechal.
„Na co kupcům tolik zlatohlavu,
v kaftaně když usmoleném chodí?“
Vybral on jim jejich zlatohlavy,
roznesl je děvojkám po kraji,
sobě nechal šerpu zlatorudou.
„Na co musulmanům tolik vína,
když je prorok píti zapovídá?
Víno složil s musulmanských vozů,
51
v zeleném on háječku je točí
hudcům, gajdošům a cymbálníkům.
„Na co židům, na co begům peněz?
Ti i bez peněz se dobře mají.“
Vyprázdnil jim jejich těžké měšce,
zlatým deštěm po krajině střiknul,
dukát největší pak popu dává,
aby slavil světce Mikuláše.
Pozval paša begy, kupce pozval,
pozval všechny židy, musulmany,
o hlavičku Mikuškovu stojí,
celé vojsko na Mikušku strojí.
Mikuška hned tu, hned tam se kmitne,
tam za bradu, tam za měšec chytne, –
ale chytej! zda ti neulítne?
Havran jeho, jeho láska celá,
lítá, až se pěna po slabinách bělá,
mizí jako liška, když ji smečka svírá. –
52
Celý svět se zase mládci otevírá,
otvírají srdce divoká a sirá. –
Ale jednou – běda, třikrát běda!
Zadarmo nic tvrdý osud nedá!
Na vysoké skále Mikuš stojí,
smutně pod ním jeho Havran řehtá.
Se všech stran se nepřátelé rojí,
se všech stran již na něj dorážejí,
jenom s jedné strany strmá stěna,
hluboko, jak ve propasti, řeka,
za řekou se na pahorku bělá
kaplička svatého Mikuláše.
Oj, zakvílí Mikuška tu milý,
duši dává Bohu všemocnému,
tělo Mikuláši velebnému,
slavným slibem se mu zavazuje:
„Toho koně – Havrana ti světím,
nebo zlatem chci jej koupit zpátky!“
Přes hlavu mu halenu svou hodil,
53
bodl ostruhou – a letí dolů –
Jak se diví paša s begy spolu,
oh, jak židé, musulmani hledí:
Za řekou tam pod kopyty koně
za Mikuškou písek se jen práší!
Ale potom třeba dát, co slíbil.
Do kapličky přivádí on koně,
poklonu on skládá Mikuláši,
koně by však rád chtěl vyplatiti:
Na co Mikuláši černý Havran,
když on tolik má svých koní bílých!
Hluboko do kapsy rukou sahá,
plnou hrstí dukáty již sype,
poklonu on novou světci činí,
potom Havrana za uzdu bere –
ale Havran nehýbá se s místa. –
Porozuměl Mikuška tu chytrý,
podruhé zas do kapsy on sahá,
zase plnou dukátů hrst dává,
54
uzdu bere – ale Havran stojí,
Mikuláš pak na obraze svatém
do vousů se jenom pousmívá. –
Potřetí tu do kapsy on sahá,
vybírá tam všecko, co tam zbylo,
za uzdu pak Havrana si bere,
a hle, – Havran ochotně s ním kráčí.
Ale ode dveří Mikeš obrací se:
„Otče Mikuláši, vyznáš ty se v koních!“
Nevím, jak vše možné bylo,
ale je mi zcela milo,
co dí pověst hrdinská,
jistě chytřejší než já.
U cest Božích bájné květy
s divokou svou nádherou –
u cest Božích drobné kvítíkvítí,
55
blah, kdo našel je kdy v žití –
a těch cest jsou plny světy –
blah, kdo našel některou!
Chcete-li mne vyslechnouti,
o jedné jen povím pouti,
nejdivnější mezi všemi,
kterou po moři i zemi
Mikuláš kdy vykonal.
(Cestou tou on lodníkům,
pocestným a poutníkům
patronem se věrným stal.)
Dlouho v městě Mýře jeho svaté tělo
pod kupolí chrámu odpočinek mělo.
Nade hrobem jeho svaté mše se pěly,
poutníci ze zemí dálných přicházeli,
voskovic tam celé bílé háje plály,
56
kadidla se vznášel oblak neustálý.
Přišel rytíř mnohý se svými tam many,
přišel kupec, loďař, aby do ochrany
Mikuláši koráb plný zboží svěřil,
přišel, kdo byl zbožný, miloval a věřil.
Ještě od východu s prosbou nejvřelejší
přicházely davy, stále zamlklejší –
neboť od východu tloukla ruka klatá:
Turek vzal již všecko, všecka místa svatá,
všecky kraje vzadu, kolem všecky země,
jako mraky k Mýře stahuje se temně.
Křesťany strach pojal, všude naříkali:
Aby nám i hrobku Mikuláše vzali!
Ale na západě nejen strachy měli,
byli tam i muži odvážní a celí,
neupadl duch jim ani po nehodách.
Bylo město Bari na jadranských vodách,
město kupců slavných, Italů i Řeků,
ale normanských též proslavených reků.
Rozpaky těch lidí dlouho nepomučí!
Co neumí jeden, od druhých se učí,
ten dá lest a ten zas meč svůj pádný na to
57
a ten třetí zase vsadí rád své zlato.
Tři koráby z Bari na cestu se daly.
Kupec, mnich a voják na palubě stáli,
ale všichni měli meče po svém boku,
všichni odhodlání plamen ve svém oku.
Mořským větrem svaté korouhve se chvěly,
po hladině vodní svaté písně zněly,
koráby tři mořem k Mýře ujížděly.
Přirazili v noci, vystoupili tiše.
Ustrašené město těžkým spánkem dýše,
opodál na vršku velechrám se věží,
v kterém svaté tělo Mikuláše leží.
Vnikli do chrámu, kde při své bledé svíci
drželi stráž mniši, zpola dřímající.
Spustil na ně Godo, barský mnišek tělný,
vodopád své řeči jako s kazatelny,
že prý – milí bratří! – nebe tomu chtělo,
aby již to svaté Mikuláše tělo
bezpečnější než-li v Mýře stánek mělo.
58
Proto také přišli, s poctami by všemi
složili je v slavné talianské zemi.
Řečnil, že by býval pohnul se i kámen,
ale z mnichů žádný neřekl mu Amen.
Matteo tu, kupec, jiné hledá cesty:
mnichům kolem uší měšcem zlata chřestí,
slibuje a mámí, až by zbloudil duši;
ale strážcové jsou ke všem svodům hluši,
sahají k svým holím, pokukují stranou,
nejde-li jim někdo jak na zavolanou.
„Ej, co s nimi!“ volá rytíř Tredulf směle –
„nechtí slyšet zlata ani kazatele!
Spoutat! jak to Norman zkrátka všude dělá.
Jejich zarputilost sama tomu chtěla!“
„Žel, že slovům zbožným špatně rozumějí“rozumějí,“
Godo dí, a kupec pod kůží si myslí:
„Dobře, že se příčí, zaslepení sysli,
přijde nám to všecko aspoň laciněji. –“
Spoutali je rychle, do práce se dali,
mramorovou hrobku háky vylámali,
biskupovy kosti kladli do truhlice,
antifony svaté tiše zpívajíce.
59
A již k lodím spějí a již odjíždějí. –
Mýřané se zatím ze sna probouzejí,
sbíhají se na břeh, vlasy rvou si v hoři,
ale poklad mizí na širém již moři.
Koráby tři jely, dobře veslovaly,
ale když na moři v bezpečí již stály,
tu o svatou kořist hašteřit se jali;
a tak důkladně se poškorpili spolu,
že loď jedna vrakem řítila se dolů,
loď to Matteova; tu se lekli svorně,
lidi zachránili, smířili se vzorně
a za svatých zpěvů dále k Bari jeli.
Vyjely tři lodi, dvě se navracely.
V Bari všecky zvony slavně vyzvánějí,
lidé biskupští se mečem ohánějí,
s posláním, by mocí svaté tělo vzali,
60
ve chrám biskupský je řádně odevzdali.
„Vida! Rány nedal, ale kořist rád by!“
vzkřikl Tredulf s druhy a pod městské hradby
hnali trabanty, kde pozadu kdo zůstal.
Však co dál? Spor v těžkou zápletku již vzrůstal,
se střelami s hradeb pršely již klatby.
Kdo má ustoupiti? Biskup – otec dětem?
Bohatýři mají couvnout před tím kmetem?
Bohu poručili – tělo s lodí vzali,
na vůz vložili a krávy zapřahali,
práskli bičem pak a nechali je jeti.
Kam ty poplašené stračeny as vletí?
Rozjely se – hrbouc! – až do moře vjely,
ale na mělčině stanul tam vůz celý,
krávy zabučely, k nebi zdvihly hlavy.
Tedy rozhodnuto! – Nový chrám se staví
na baštách, jež tady v moři provedeny.
Brzy stkvějí se již mramorové stěny
a pod baldachýnem, který stříbrem září,
Mikuláše tělo spát má na oltáři.
61
Chystalo se slavné chrámu vysvěcení,
svatého tam těla slavné přenesení.
Starý biskup, sám již jenom jako pára,
myšlením tím žije, o to se jen stará,
aby slavně skončil námahu svou všecku.
Vždyť i papež Urban přijde na posvěcku!
Koho ještě pozvat k veliké té slávě?
Biskup z toho všeho ochuravěl právě.
„Otče, snad nás nyní nechceš opustiti?“
„Ba, já musím k světci Mikuláši jíti,
jeho duši pozvat do našeho Bari –“
šeptá v horečce – a zemře biskup starý.
Jistě s pozváním svým do nebe on přišel,
a když Mikuláš tu vroucí prosbu slyšel,
prosím vás – co on tu mohl učiniti?
Musel se již na tu cestu vypraviti.
Tehdy ještě neměl Orla bělostného,
tehdy cestovával podle zvyku svého,
ostatně jak nejlíp pro Bari se hodí,
na své Vlaštovici, pozlacené lodi.
Neboť Mikuláš, jak čas nám praví dávný,
jako patron moře byl i plavec slavný.
62
Tak tam tedy přijel, třebas mnozí z lidí
nepoznali světce v řadě velekněží,
neboť také věci, věřte mi to, s těží
nevinné jen oči prostých dětí vidí.
Poznali jej hned však, jak jej uviděli,
Matteo i Godo i ten Tredulf smělý,
hned na sebe mrkli v dojímavé shodě,
že jej navštíviti chtějí na hospodě,
jak jen Ite missa zazní od oltáře.
Hospodou byl svatý tenkrát u mlynáře,
neboť s mlynáři on za dobré vždy býval,
od těch dob, co u nich pro chudáky mlíval.
Ale dlouho na něj čekati jim bylo.
Kde se starouškovi tolik zalíbilo?
U papežského on seděl tehdy stolu,
neznám poslouchal a přípitkoval spolu.
Zatím Matteo i Godo, Tredulf smělý,
na jeho loď zlatou dlouho okouněli,
k obědu si potom také pospíchali,
63
ale po nešporách slovo si tam dali. –
Sedí odpoledne svatý přede mlýnem,
ořech jej tam kryje laskajícím stínem,
sedí Mikuláš na starém mlýnském kole,
vzpomínávzpomíná, co slyšel při papežském stole.
Ah, on zná tu zemi na severu, v dáli,
svatou Rus – vždyť odtud příval neustálý
vzývání a proseb lidu srdečného
zaléhá do jeho dvorce nebeského!
Ale co teď všecko o tom lidu slyšel!
Ze tmy pohanstva on nedávno prý vyšel,
jako dítě prostý, jako žena chtivý,
styku s celým nebem tolik žádostivý,
nyní bezradný a skoro osiřelý:
svaté háje zmlkly, věštby oněměly,
Veles nehlídá již na polích jim stáda,
mladých manželů krb opustila Lada,
nemají čím těšit děťátka se v chatě,
Svarog nesměje se ve slunečka zlatě,
na nezkrotných vodách není pomocníka –
Veliký jest Bůh, ten jedinýjediný, jímž vzniká,
jest a žije všecko, který všecko řídí –
64
ale, milý Bože! dětské srdce lidí
přec by rádo mělo bližšího cos sobě,
než tvá veleba – tak přílišná jich mdlobě!
Ah, jak láska má by činila jim ráda,
vše co činíval jim Svarog, Veles, Lada! –
Tak si dumá svatý, když tu zas se staví
před něho tři známí hosté nedočkaví.
„Nu, buďte mi zdrávi, čtveráci vy milí!
Spánek kostí mých jste v Mýře porušili,
ale budiž! Slavné mám tu přebývání,
líp než kdyby hrob můj měli musulmani.“
„„To si také myslím, ale, milý svatý,
aby milostí tvých byl již vrchovatý
poklad v našem Bari – víš, co schází k tomu?
Pozlacená loď tvá –““ „I vy vydřiduši!
A jak se já potom dostanu zas domů?“
Godo však již mluví, že prý se tak sluší,
že to možno, vhodno, správno ano nutno,
a že by jim bylo kolem srdce smutno,
65
kdyby s nadějí tou na suchu je nechal,
Matteo pak také se svým ihned spěchal,
hle, již účet dává, pergamen ho plný,
za tu loď, již tenkrát shltily mu vlny;
ostatně prý Tredulf v důvěře své čisté
zatáhnout již kázal loď na místo jisté –
Biskupův zrak maní k zátoce se svezl,
ale lodi zlaté již tam nenalezl.
„Mějte si ji tedy, byste Mikuláši
neřekli, že dlužen jest za práci vaši.“
Líbají mu ruce, Mikuláš se brání.
Se slzou se loučí. Inu, Taliáni! –
Ale když pak sám tu pod ořechem stanul –
z Bari slavný šum a hlahol zvonů vanul –
tu zas vzpomněl oné země opuštěné,
odkud k němu táhly vzdechy rozvroucněné,
svaté jeho srdce něžná jala touha –
„Nuže, jeď! – je cesta po moři sic dlouhá,
66
ale aspoň jednou projedem se dole!“ –
Jede Mikuláš na Rus na mlýnském kole! –
–––
Tak to nějak bylo. Muselo tak býti!
Dvojí věc je jistá: každý rok se chystá
Rus to přenesení barské oslaviti,
jak i Urban svatý ráčil ihned psáti
Jefremovi ctnému, knězi preslavskému,
a jak dosud v ruském kalendáři zříti.
Ale také zas vám každé dítě poví,
že na mlýnském kole na Rus připlul svatý.
Který svatý? Jehož hrob se v Bari slaví?
Ale ovšem! Což to nemá smysl zdravý?
V Bari Mikuláš jen ležet má své kosti,
ale na Rus přišel živou přítomností –
byl tam spíš než listy páně papežovy!
–––
67
Jede svatý, jede, kam ho srdce vede.
Nejraděj by zpříma, ale když už jede,
těžko nezastavit v monastýrech svatých,
na Athonské hoře, v Lavře Athanáše,
zvlášť pak u svých mnichů u Svatého Pavla!
Aj, tam bude ještě častěj víno píti,
tam si bude chtíti častěj zaskočiti!
Aj, jaký to klášter! Pokrytý je všecek
olovem a stříbrem, zlatem září sloupy,
a jak nade hvězdy dennice se třpytí,
tak ty báně jeho mezi hrady svítí.
Bože ty můj milý! Jaký se to zázrak
velký tenkrát udál u svatého Pavla!
Ustrojeny kmentem jsou tam stoly zlaty,
a za stoly řadem hostmi sedí svatí.
Sedí Matka Boží, sedí svatý Jiří,
sedí anděl Michal, Mikuláš tu sedí,
chmurný Ilija i svatý Pantalejmon.
Pronésti chce právě, zdvihnuv zlatou číši,
68
Mikuláš svůj pozdrav Kristu Hospodinu.
Ale hle, jak zdvihl s vínem zlatou číši,
dřímota naň padla zcela znenadání,
z ruky na stůl zlatá vypadla mu číše,
vypadla – a přec se nerozbila,
převrhla se – ale nerozlila.
Ilija se diví, volá Mikuláše.
Volal, ale neprobudil,
až se Mikuláš sám zbudil.
„Čím to, bratře, že ty dřímáš?“
Ale Mikuláš mu na to:
„Nekárej mne, bratře Iljo,
byl jsem ve snu, kde mne bylo třeba.
Plulo právě tři sta kaluděrů,
kadidla a vosku zaslíbenou obět
dováželi sem na Svatou Horu.
Tu se bouře lítá rozpoutala,
na ubohou lodici jim hnala,
a tu vzkřikli mniši poděšení:
„Ochránce náš, Mikuláši svatý,
buď kde buď – ku pomoci nám přispěj!“
69
Tedy šel jsem – hlehle, již kaluděři
dovážejí obět sem na Svatou Horu! –“
Pobesedovali, na příště se zvali,
poklon Matce Páně, sobě s Bohem dali,
na různé se strany zase ubírali.
Ilja však se Mikuláše drží,
oba dávají se směrem stejným.
„Kam ty, bratře Ilijo, se táhneš
oblohou na ohnivém svém mraku?“
„„Na Rus dálnou podívat se musím,
mám tam práce, roboty, až hrůza!““
„Aj, to stejné máme cestování,
také mne tam touha popohání.“
Ulekl se na okamžik Ilja:
„„A co ty tam, otče Mikuláši?
Nebude tam pro tebe již práce,
neboť já jsem vše již opanoval. –““
„Nu, snad přece zbude koutek v srdcích,
odkud ke mně stoupá tisíc vzdechů –“
70
„„To mi, otče, novinu zde pravíš!
Od té doby, co ve Dněpru řece
utopili Peruna a vzali
na sebe jho Boha vševládného,
mnoho vody sice uplynulo,
ale málo se tam pozměnilo.
Knížata jen mezi sebou válčí,
bojaři jen hlučné pitky slaví,
míň se bojí nyní Hospodina,
nežli Peruna se dříve báli.
Blesky na ně! V nebi to již víme!
Jediné, čím u nich něco pořídíme.
To pak, otče, víš, že má jest práce. –““
Mlčí biskup, jenom usmívá se,
ale potom měkce zahovoří:
„Bratře Iljo, v tobě ještě hoří
hromy ze Sinaje hřímající,
blesky na tvou obět padající
tenkrát na Karmelu v sázce svaté –
Ale víš, jak potom v Samarii
Jan a Jakub oheň svolávali
na lakomé, zaslepené město?
71
Co jim tehdy řekl mistr milý?
Nevíte, čí duch to z vás tak mluví!
Nepřišel Syn člověka přec hubit,
nýbrž spasit každou lidskou duši.
Nejen Peruna té zemi třeba,
ale ještě více svaté lásky.
Proto, bratře Ilijo, tam jedu:
křesťané z nich nebudou tak špatní.“
„„Uvidíme! Sám to uzříš brzy!““
hučí Ilija, pak chmurně mlčí.
Cestovali spolu, ten na mlýnském kole,
ten zas nad ním ve mraku se vznáší.
Přešli Černé moře, ruská zem je vítá.
„Nyní opustíme podivné své vozy,
půjdeme dál pěšky jako smrtelníci.“
72
Šli. Tu bílým volem mužík orá pole.
Zase Ilja hučí: „Počkej, Mikuláši,
hned to uzříš, jací křesťané jsou tady.
Zeptám se ho na tu jeho víru. –
Pomoz Pán Bůh!“ – „„Dej to Pán Bůh, milí!““
„Ořeš, seješ? Jak ti pole rodí?“
„„Inu rodí, rodí, podle vůle Boží!““
„Poslouchej – a víš-li tedy také,
kolik že je vskutku Pánů Bohů?“
„„Jeden.““ – „Správně. – Kolik osob božích?“
„„Tři.““ – „To dobře. Pověz taky které?“
„Inu, které! Hospodin náš Kristus –
Maria – a svatý Mikulášek!“ –
„Tu to máme!“ Ilija již bouří,
v očích zlověstné mu blýskavice planou.
Ale Mikuláš jej táhne hezky stranou:
„Počkej trochu, Ilijo, můj bratře! –“
„„Tak! A ty bys chtěl jej omlouvati?
To je Mikuláš, jenž kdysi mitrou praštil
po Ariovi, po bludařském tom knězi,
v shromáždění otců na nicejském sněmu?
A teď sám to bludařství zde hájíš?““
73
Ale s úsměvem mu Mikuláš děl na to:
„Ilijo, já byl jsem na nicejském sněmu,
znám a vyznávám a hájím pravou víru,
Otce, Syna, Ducha přesvatého.
Ilijo, já biskupem jsem býval,
jménem svaté Trojice jsem křtíval,
péči o duše jsem v srdci choval,
velké jsem i děti vyučoval,
lidi znám a vím, co mluvit mohou.
Tázat se však, bratře, správně tázat třeba,
nechodit na chlapce s řečí theologa,
nechtít, aby řešil taje hypostase –
Kdyby ses byl jinak, bratře Iljo, tázal,
kdybys jej byl nechal požehnat se napřed
ze široka znakem přesvatého kříže,
kříže, z něhož teprv pro nás svitla známost
Boží bytosti a moudrosti a lásky,
kříže, který teprv zdvihl cípek clony,
za níž bohatství se Boží krásy tají –
viděl bys, že byl by správně vyjmenoval
svatou Trojici a před ní čelo sklonil. –“
„„Inu s tebou těžká disputace!““
74
hučí Ilija a mračí se zas dále.
„Buď tu s Bohem, sedláčku ty milý“milý,“
– Mikuláš se s mužíkem tak loučí –
„aby role tvé ti hodně urodily!“
„„Bodejť, právě!““ Ilija se bouří –
„„uvidíšuvidíš, co z toho pohanovi nechám!
Na posád on sotva vymlátí pak čtvrtci!““
„Nu, co naplat! Bohu chvála za to!“
řekl Mikuláš a s Ilijou se loučí.
Chodí sám pak po městech a po vsích,
o žních zase přichází v tu stranu.
Vidí pole zbité, mužíka zří v slzách,
jak si vytlučené obilíčko váže.
„Pán Bůh naspoř!“ volá. „„Dejž to Pán Bůh!““
„Příteli, já tebe jménem Krista těším,
který nalomené stéblo narovnává!“
Ze široka křižuje se mužík,
s důvěrou vše v ruce Boží dává,
Mikuláš pak jemu našeptává:
75
„Věř a poslechni a na mlat na posád
nedávej si víc než snop jen jeden!“
Tak byl tenkrát onen zápas svedensveden,
v kterém mužík uposlechl rád:
měl pak čtvrtcí, kolik bylo snopů!
Ale od té doby Ilja s Mikulášem
nerad prý již chodí, nikdy však se nepře!
–––
Dlouho Mikuláš již chodil ruskou zemí,
prochodil ji směry všemi.
Pomáhal a těšil, z bídy vyprosťoval,
na vodách a v bouřích věrné zachraňoval,
junáky on z boje vracel srdcem děvím,
a co všechno ještě – nevím.
Tuze se mu na té pouti zalíbilo.
Jeho jméno také v srdce všech se vrylo,
76
jeho jméno mnohý pacholíček nosí,
jejž tam do kolébky vložil tenkrát kdosi.
Nu, však brzy zase v kraj ten podívá se. –
Ale nyní musí také domů zase,
musí jednou zas na dvorec dohlédnouti.
Pozdržel se ještě k novgorodské pouti.
Přichází do města, všecko chce tam zříti,
slavné liturgii přítomen chce býti,
potom rád by viděl, co tam prodávají.
Chodí po tržištích – huslaři tam hrají,
slavné písně pějí o Slunečku jasném
Vladimíru caru, jeho dvorstvu krásném,
Ilju Muromci, Alješi Popoviči,
o Dobryni Nikitiči,
o Čurile Plenkoviči,
Mikule Seljaninoviči –
mile to tak všecko zní,
z junáckých úst junáctví.
–––
77
Hle – tu také jeden pěvec – bílý staroušek.
Na koníku přijel bílém s housličkami, dědoušek.
Rád by také píseň svedl,
ale již to špatně jde.
V zákoutí tam stinném sedl,
ženy, děti k sobě zve –
spíš než píseň bohatýrská pohádka to jenom je.
Ale děti poslouchají. Jaká divná báj!
Jakou krásou asi září ten vodníkův kraj!
O Sadkovi báj ta mluví –
také jenom housle měl –
za hru jeho mu však vodník
o pokladu pověděl,
v jezeře pak Ilmenském on
zlatou rybku chyt
a tak v sázce nad kupčíky
mohl zvítězit –
jak se z něho potom boháč,
slavný kupec stal,
s koráby on zlata, stříbra,
mořem pospíchal –
Ale Vodní Car za všecko
78
žádal si svou daň:
Sadka vrhli do hlubiny,
Vodník čekal naň.
Počal Sadko na housličky
javorové hrát,
a Car Mořský při hře jeho
začal tancovat.
Oj! jak se tu jeho tancem
voda houpala,
že do břehů skalných bila,
mnoho lidí utopila,
v města stoupala!
Tu se národ modlil v tísni
k Bohu všemocnému,
ale také k vládci vody,
k Mikuláši Možajskému –
a hned stařec na dně moře
při Sadkovi stál,
na neblahých housličkách mu
struny zpřetrhal,
z kouzel moci Vodníkovy
Sadka vyprostil,
79
jeho duši oblouzené
dobrou radou byl:
Šest set děvic, vodníkových
ve lsti pomocnic
nemohlo nad Sadkem nyní
způsobit již nic –
jenom jednu – Černavušku –
poradil mu kmet,
a ta Sadka ve snu vedla
zas na boží svět,
tam na řece Černavě zas
našel druhy své,
koráby i náruč milé
ženy přešťastné –
a to všecko mocí jeho –
Mikuláše přesvatého!
Ó jak se to poslouchalo! Ale pěvec kmet,
po té písni teskně hleděl na ten boží svět,
nejinak, než jako sám by ve hlubině byl
80
a po slunné domovině v dálce zatoužil...
Mroucím hlasem Mikuláše ještě slavit chtěl,
vyhublého koníka mu v starost poroučel. –
A tu svatý Mikuláš již nezdržel se dál,
k mroucímu se stařečkovi davem prodíral:
„Pojď, můj pěvče milý, starý,
pojď již se mnou k nám!
Ocením já tvoje dary,
čest za píseň dám!
Učiním tě pohádkařem,
dvorním pěvcem svým;
toho tvého Pegasa též
u nás oslavím.
Bude to můj Orel bílý,
s kterým často zas
budu jezdit ke svým milým,
zvláště v zimní čas –
hle, jak mu již křídla rostou,
slyš ten jejich šum –
sedej, pěvče, poletíme
oba k nebesům.
[81]
František Odvalil
PUTOVÁNÍ SV. MIKULÁŠE
Dřevoryty vyzdobil
Petr Dillinger
Vytiskli
knihtiskaři Kryl a Scotti
v Novém Jičíně.
Vydal jako 6. svazek
edice Delfín
Bohuslav Durych v Přerově
L. P. 1929
E: av; 2005
[83]