I.
Vysoké hory, nad nimi hvězdy!
Údolí, kde smírně voní
mateřídouška!
Tichý a pokorný den,
jitra zde nehřmějí pýchou,
slunce je vysoko, slunce je daleko,
dole, zde na zemi, ponurý stín,
poroby stín!
Ve stínu žije zde poslušný lid,
zdeptaný lid!
Smutně dny plynou – klopotné dny!
Roboty těžké a úmorné chvíle!
Krásu skromnou, kytičky bílé
v sváteční den si trhá v luzích
děvčátko s písničkou na rtu.
3
Jen tam,
vysoko na horách, ve skalních hnízdech
ozvěna písničky hučí stará!
Písnička Jánošíkova!
Jen tam,
vysoko na horách, ve skalních hnízdech
sídlí vzdor!
Smutná jsi, oh, jak jsi smutná,
slovenská země!
Nad tebou hvězdy, kde spí tvůj osud!
Ale kdo nechtěl by z prachu a z hoře
až k těmto hvězdám
tě zdvihnout vysoko,
vysoko zamávať nad tebou valaškou,
roznítiť nad tebou jitřní zoři,
rozžehnouť nad tebou nový den?
Kdo nechtěl by,
aby v tvé jizby dech jara vnikl,
jara, jež přináší život nový,
silný a volný a spravedlivý!
4
II.
V Košariskách
smutné jsou dny, jen noci jsou slavné,
kdy v temný prostor nad tebou vzejdou
čisté a stříbrné hvězdy.
Daleko za horami
velký je svět, tam hučí města
v přívalech světla a lidské změti.
Tam možno zápasiť, dobývať, vítěziť,
tam možno proniknouť dálky a země.
moře a pouště!
Tam čnějí pyšné hvězdáren věže,
tam tiché jsou studovny universit,
knihovny, bizarní laboratoře,
svět mozku a ducha, svět vůle a myšlenky!
Svět chmurných Kolumbů neznámých planet,
objevitelů, dobyvatelů!
5
Hoj, vydať se na cestu, daleko jíti,
jíti až tam, kde mudrců kámen
zaklet je starý, na němž je psáno:
spravedlnost a láska!
Bůh nedal ti těla bujarého,
zbojnických paží!
Tvé nohy jsou sláby pro dalekou cestu!
Však nesmírné, hořké utrpení
dalo ti hrdinské srdce!
Vzdor tvojich hor, potupa lidu tvého
dala ti gigantskou vůli!
Písnička rodná, fěrtušek mámin pestrý,
smích děvčat, důvěra dětinných očí
dala ti překrásnou duši!
Hoj, vydať se na cestu, daleko jíti
údolím trudným zápasů, bídy,
ale vždy s jasným a věřícím okem,
vysoko zdvihnutým bílým čelem,
čistým štítem!
6
III.
Svět daleký, široký, podivný svět
hrdinům srdce a ducha se poddá!
Jdeš s vůlí – napiatou tetivou pružnou –
k nejvyšším metám cílíš.
Jen ti jsou vítězi v nerovném boji,
kdož s pohrdou patří na nebezpečí.
Dnes Praha a zítra světelná Paříž,
meudonská hvězdárna,
výpravy v nezměrné nebeské pláně
za tajemnými souhvězdími,
stůl počtářův, globus zeměpiscův,
uzrálá chvíle mudrcova –
a zase daleký kraj a moře,
ekvator, nové ostrovy,
souhvězdí nová a noví lidé,
nebeská modř nad Turkestanem:
7
vše zápas a boj a dobývání,
napětí ducha a odvaha srdce,
jediné slavné a rytířské úsilí
hrdinovo!
8
IV.
Kde jinde mohlo by býť
tvé srdce
v hodinu nejtěžší našeho rodu,
kdy soumrak se nad námi tměl,
kdy každý z nás bázní se chvěl
o zemi nejdražší,
o rodný krov –
kde jinde mohlo by býť
tvé srdce,
oddané, teplé, leč tvrdé srdce,
než tam, kde divoce hřměla děla,
kde osud tvé země se řešil,
na straně všech, kdož podňali zbraň
proti zlé sani, jež pila krev
z cév lidu pod Spišem, pod Oravou,
pod Tatrou, ale i pod Bezkydem,
9
v údolí Hané i Dyje a Svratky,
Vltavy, Labe i Ohře,
pod pralesy šumavskými,
pod horami orlickými!
Ach, mladou a ohnivou krví
se zaléval zestárlý svět!
Tys šel,
maličký, modrý vojáček –
bíti se za lepší zítřek
svého rodu!
Den náš byl ponořen ve tmách,
oh, tehdy ti pohasly hvězdy!
Bil ses za lepší Ráno,
kdy Jitřenka bílá a rudá
na modrém zasvítí nebi,
na nebi, jež spojí tvůj národ
od Tater k Šumavě!
Na bratrských polích ses bil,
na srbských pláních,
nad alpské vrchy ses vznes,
10
všude jsi byl a všude jsi hlásal
žhavého odboje právo i moc.
Tak tě milovali ti, kdož tě znali,
kdož znali,
kolik jsi lásky a tepla i síly
z chorých vydechl ňader!
Nic tobě nebylo strašno i vzdáleno,
prostory pevnin i moří,
bys nezastavil velkého proudu
úsilí, práce a boje!
Tak jsme tě viděli v Sibiři,
malého, bledého generála –
velikou, hrdinskou duši!
Tak jsme ti četli z pevných očí,
kterak chceš v slávě a síle svůj rod
přes rokle záští, klevet a kalu
k lepšímu Příští vésť!
Tak jsme ti četli z bledých rtů,
kterak chceš zem’ svoji milovanou
nejsilnější a nejstatečnější
viděti mezi všemi!
11
V.
Nad štíty rodných hor a skal,
osvobozených,
nad omládlou sladkou otčinou,
nad slovenskou půdou
Ikaros vzlétl!
Blíž hvězdám, jež znal a jimž věřil
víc nežli zlému reptání lidí,
chtěl zorem svým obsáhnouť zemi,
z níž vzešel a již vzkřísil! – – –
Pád jeho byl skonem, jímž mrou
největší Chrabří dějin!
Zhynul, že nezůstal na půl cestě,
zhynul, že dobýť chtěl všeho
pro svůj lid!
Zde zmlklo veliké, hrdinské srdce,
zde zhasl slavný a odvážný duch,
12
duch rytířský bez bázně, hany,
tonoucí v bezměrné lásce,
dobývající nejvyšších met!
Kdož ctíte
lidského srdce sen hrdinný, smělý,
kdož víte,
jak láskou se chvělo a zápasilo
se všemi temnými mocnostmi světa
pro vaše štěstí,
pro jasný a radostný smavý den
vašich dětí,
kdož bdíte
nad kroky, jimiž kráčíte v světě
k novému žití,
z dnů zašlých sílu čerpajíce,
sem pohleďte, kde spí rekovné srdce
velkého bojovníka,
mučedníka!
Sem obraťte vzory vašich dětí,
učte je síle, odvaze, lásce,
13
učte je hrdinství, bez něhož není
krásy života!
Spi, generále! Spi sladce!
Pod zemí rodnou, kde smírně voní
mateřídouška!
Za dne nad tebou život šumí,
ruch volného lidu!
Za noci mlčí vysoké hory,
však nad tebou pláčí hvězdy...
E: mk; 2005
14