Pan poslanec (1921)

Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
BIBELOT III
[I] VIKTOR DYK
PAN POSLANEC
NA KRÁL. VINOHRADECH MDCCCCXXI
[III] Živým i mrtvým spolubojovníkům za státní samostatnost. 28. 2. 1921. Viktor Dyk
[V] SLOVO ÚVODNÍ
„Pan poslanec“ vznikl za války balkánské, o něco později než má brožura „Balkán a my“, k níž je poetickým doprovodem. K mým redakčním povinnostem v „Samostatnosti“, deníku strany státoprávně pokrokové, náleželo tehdy redigovati a skoro také vyplňovati satirickou její přílohu „Zrcadlo“. Kdysi počal jsem, nemaje určitého plánu, v „Zrcadle“ otiskovati „Pana poslance“, večerní písně starého parlamentárníka. Vyšlo jich padesát sedm (omylem udává paginace padesát devět) a epilog. Prvých deset čísel bylo travestováním písní večerních; ale zatím co jsem psal tato čísla denního polemického rázu, změnil se ráz a duch práce. Čistě denní ustoupilo do pozadí, vtip zbolestněl při thematu neradostném a brzo nešlo už o „večerní písně starého parlamentárníka“, ale o velikou a živou politickou a národní bolest nad osudovým problémem. Při revisi dnešní vypustil jsem všechna čísla, která byla jen a jen denně časová. Zbylo číslo (dle paginace tehdejší) XI., XIV.,XV., XVI., XVII., XX., XXI., XXVI., XXVII., XXVIII., XXIX., XXX., XXXIII., XXXIV., XXXV., XXXVI., XXXVII., XXXVIII., XXXIX., XLI., XLII., XLIV. XLIX., L., LI., LII., LIII., LIV., LVII., LIX. a Epi- VII log. V číslech otištěných neměnil jsem vůbec ničeho na obsahu, ale odosobnil jsem určitá místa vypuštěním jmen, jež by neprávem byla jmenována, kde by se mlčelo o mnohých, jež by stejným a větším právem bylo možno uvésti. Ve skutečnosti, ač vybráno dvaatřicet básní z osmapadesáti, poměr otištěného k vypuštěnému neodpovídá poměru těchto cifer. Deset prvých básní do knihy nepojatých rozsahem o maličko přesahovalo jedinou z dalších. Báseň v čele „Pana poslance“ nevznikla přesně v jeho období, ale byla otištěna v něm a dobře tlumočí ducha díla i autora, jemuž vždy a všade nejprotivnější a nejhnusnější byla tupá, passivní lhostejnost. Důvod, proč při úpravě knižní počínal jsem si s větší volností než jindy, je dán samotným vznikem knihy. „Pan poslanec“ měl býti roku 1914 pokračováním „Prohraných kampaní“; měla se k němu pojit – jako v „Prohraných kampaních“ – řada jiných veršů, nebo feuilletonů, článků. Ale válka zamezila knižní vydání. Je jasno, že za války nebylo možno vydat knihu, jež tak mnoho jednala o válce před válkou. Ale už tehdy bylo mým úmyslem vypustit řadu čísel, vzniklých nikoli dle uměleckého plánu, ale z nutnosti žurnalistické. Dalek jsem toho, měniti v sebe menším věcném detailu smysl VIII toho, co jsem napsal; tolik však práva si osobuji, abych při knižním vydání práce, psané od týdne k týdnu mezi mnoha jinými pracemi, vypustil, co nevyjádřilo mé myšlenky tak, abych mohl převzít za text odpovědnost také dnes. Každý, kdo pracoval pro denní tisk, ví, kolik přítěže musil by převzíti do knih, jež nechtějí býti denními. Knihu připsal jsem živým i mrtvým spolubojovníkům za státní samostatnost národa našeho. Zapomíná se na ně a tvoří se před našima očima legenda, která bije přímo v tvář skutečná dějinná fakta. Legenda tato těží z nedostatku knih, přístupných dnešnímu čtenáři, které by shrnovaly časopisecký materiál. Co bylo psáno v tisku státoprávně-pokrokové strany, co přinášela v sloupcích svých „Pokroková Revue“, toho jako by nebylo. Quod non est in libris, non est in mundo, tak možno parafrasovat staré úsloví. Je pravda, že ani knižní otisk na čas neochrání před hrubým komolením pravdy; ale možnost kontroly přece jen znepokojuje ty, kteří povolí si všechnu volnost, není-li vůbec kontroly. A dříve či později dojde pozornosti i dokument sebe více umlčovaný. Legenda, jež není ke cti národu spravedlivému, o němž pěl Jan Neruda, je taková: před válkou nepomyslil nikdo na možnost IX samostatnosti státní,státní ani na možnost světové války. A pak přišla válka i samostatnost, jako pohádka, chceš-li, chceš-li jako zázrak. Ale po mém mínění nebylo ani pohádekpohádek, ani zázraku. Aby mohla legenda vzniknouti, bylo nutno umlčeti dlouholetou a usilovnou práci těch, kteří ještě žijížijí, a těch, kteří jsou dávno mrtví, bylo nutno zapomenout všech oddaných a vytrvalých strážců posvátného plamene. A zapomínáme-li už na živé, kteří mohou se hájiti, neměli bychom zapomínati na mrtvé, kterých je mnoho. Mělť ideál samostatnosti v sobě něco osudného pro ty, kteří za ním šli: umíralo se naň předčasně a ti, kteří neumřeli, měli těžký život. Neběží dnes o nějaké předkládání účtůúčtů, a proto varoval jsem se publikovat přítomnou knihu v prvých dobách republiky. Dnes běží jen a jen o obranu historické pravdy proti historickým legendám. Neboť z nepravdy těžko vzejde kdy lepší budoucnost národní a zatemnila-li se příliš minulost, je nebezpečí, že nenajdeme ani správné cesty do budoucnosti. Otiskuji-li „Pana poslance“, chci připomenouti zapomenuté a neprávem zapomenuté. Nic jiného jsem nečinil, než jsem mluvil za ně. Byli to lidé čestného idealismu a veliké víry; byli to nebojácní bojovníci za dobrou a nepo- X pulární věc. Tak, jak mluvil „Pan poslanec“ za ně koncem roku 1912 a počátkem roku 1913, nechť promluví také dnes za ty, kteří snili o širších obzorech v době malosti a stísněnosti našeho předválečného života a kteří dnes mluvit nemohou nebo nechtějí!
Viktor Dyk
[XI]
PÍSEŇ VSTUPNÍ
Tisíce lidí přešlo denně, tisíce lidí zrak můj stih’. Špatných, žel, mnoho, dobrých méně, však nejvíc indifferentních. Tisíce lidí denně lhalo, tisící cnost, tisící hřích. Špatných, žel, mnoho, dobrých málo, však nejvíc indifferentních. Šli, přešli, zašli za obzorem. Nenáviděl jsem tisíce. Dobré tak jako špatné skorem. Indifferentní nejvíce. [13]
PAN POSLANEC
I. I.
 Mně zdálo se, že’s umřelo, což není lidem zdrávo. Funus jsi mělo veliký, nebohé státní právo. Má Praha smutek drtící, umlká starý zápor. Dnes černožlutý nevisí, dnes visí černý prápor. U musea sám ministr v posici: zbraně k noze! Náměstím jede nebožtík a jede v zlatém voze. Poslanci v smutku za vozem a Excellence četné. Slavnostní řečník promluvil jak vždycky řeči vzletné. 15 „Nám líto je, žes’ umřelo. Nu, člověk měkce cítí. Než soudíme-li střízlivě, tož musilo tak býti. A když už teď jsi nebožtík, teď radost bude všude. Němci nám ruku podají a potom už to půjde takovým tempem, že se svět podiví čilosti chodců, že řekne, žasu plný hled: to že jsou synové otců? Takovým tempem... mizí dny a mizí vůbec doby... Přes pole, luka, hory, lesles, přes mrtvých otců hroby... Takovým tempem, že se nám až v očích náhle blýská. Praha je náhle daleká, Vídeň je náhle blízká. 16 SpiSpi, státní právo, sladce spi: člověk tak měkce cítí. Svět malý je: kde žiju já, tam nemohlo bys žíti!“ Slzy všech tváře zalily při řeči epochální. Nejvíce však se rozslzel sekretář jenerální. [17] II. II.
 Na den svatého Edvarda – tak je to v kalendáři – přišel k nám vůdce do klubu a mluvil, úsměv v tváři: „Ať mluví ústa zlolajná, že okusujem’ kosti. Den co den mužem’ chlubit se vždy novou vymožeností. Jak známo furor německý, nestoudný po svém zvyku, chtěl, by se dalo „Wacht am Rhein“ rakouských do zpěvníků. A též „Heil dir im Siegeskranz!“ To bychom byli v kaši. To nebezpečí za námi dík intervenci naší! 18 Zpěvníky budou beze skvrn, ze kterých bylo nám ouzko. Dá se tam: „O, du mein Österreich!“ „Ty naše milé Rakousko!“ Toť důkaz, že my správně jdem’, taktika naše zdravá. Zapějme „O, du mein Österreich!“ a třikrát „Hoch“ a „Sláva!“ Rozveselil se celý klub, slavnostní byla chvíle, pělo se „O, du mein Österreich!“ „Ty naše Rakousko milé!“ Visely různé portréty na bílé chladné stěně. Visel tam František Palacký. Tvářil se zamračeně. [19] III. III.
 Dál mluvil řečník výmluvně, dál do svědomí hřímal. A když tak mluvil výmluvně, co dělati? Já dřímal. A když jsem procit’, zavřel už výmluvná řečník ústa. A víc než jindy bylo tma, tma v klubu tmoucí, pustá. A ticho bylo. Samota mne tato vyděsila. Sirku jsem rozškrt, hodinky jsem vytáh’: Půlnoc byla. Půlnoc je mírná k těm, kdo jdou po cestě bohu libé. Mně se však zdálo v tichu tom, že portrét ten se hýbe, 20 ten portrét přísný na stěně pohledu toho zlého, zřím sestupovat zděšeně Františka Palackého. Duchapřítomnost jsem neztratil a nezahodil veslo. Já otci vlasti nabídl s obvyklým taktem křeslo. Nemluvil. Hleděl. Přemýšlím: „Čím asi vyhověl bys mu?“ Z novin jsem článek vytáhl, článek o trialismu. Stisk’ knoflík jsem. Světlo zasvitlo. Toť operace prostá. A článek dal jsem do ruky ctěného svého hosta. Nemluvil. Hleděl. Čet’ a čet’, o budoucnosti, státu. O velkých, vážných problémech, budoucím o převratu. 21 A jak to četl, jiskřilo to oko energické. Rozměry jeho vyrostly v obří až a ne lidské. Nedočet’... článek odložil. Pln hrdosti zřel, síly. „Boj dobojován tedy je a my jsme zvítězili?“ „Boj dobojován... vítězství? Do jisté míry... jaksi... My Rakušany stali se a s prominutím taxy!“ „Ten trialismus značí přec vítězství naší věci?“ „Do jisté míry... jaksi... snad... ale jsou chyby přeci.“ „Toť úspěch státoprávních snah slavný a požehnaný.“ „Do jisté míry... jaksi... snad – pro bratry Jihoslovany.“ 22 „Jihoslovany?“ tázal se Palacký náhle bledna. „Jihoslovany? myslil jsem, že o Čechy se jedná.“ Ta politická naivita mne málem rozesmála, kdyby se totiž k úsměvu ta půlnoc vhodnou zdála. Svůj úsměv však jsem potlačil, veselost svoji skrytou a k otci vlasti pravil jsem s jakousi superioritou: „Vy informace nemáte o velké naší době. Div není to, když ležíte let sedmatřicet v hrobě. Let sedmatřicet. Lidé mrou, a jiní zas se rodí. Někteří sobě pomohou a jiní zas si škodí. 23 Leč stačí jedno poznání i v krisi sebe těžší. Když někdo něco dostat má, nejsou to nikdy Češi. I spravedlivý sedmkrát zná za den zahřešiti, Češi, ti nikdy nehřeší, za to jsou vždycky biti. Let sedmatřicet! Pro lidstvo je vývoj dobrodiní. My samostatnost nechceme, chtějí ji po nás jiní. Nejsme to my už, kteří jdem’, nejsme to my, kdo chceme. A mlčí o nás Evropa, že Čechy samy němé.“ Nemluvil. Hleděl. Těžko je vyznat se v jeho citu. Té chvíle nějak ztrácel jsem svou superioritu... 24 Nemluvil. Hleděl. V životě tak zřít jsem neuviděl. Z pola ten pohled zamrazil a z pola jsem se styděl... Sklopil jsem oči. Ale pak sebral jsem se já rázem. Jenom ty oči hleděly uhýbavě tam na zem. „Což žiji v jakés pohádce pro politické chůvy? Když v Čechách živí němí jsou, proč v Čechách mrtví mluví? Vy na nás přísně hledítehledíte, a přec to každý říká: Nás Čechy vlastně zabila passivní politika! Na snahy zříti mrzácké a ubohého vzhledu? My uložili Palacké se státním právem k ledu. 25 Myšlenka, ta se narodí, dožije, zhyne pak tiše. A což jste ani neslyšel, co o něm se mluví a píše?“ Zachvěl se při té vzpomínce, zachvěl se, mdle se klátil. A s přísným, trpkým výrazem do portrétu se vrátil. A vše to v kvapu podivném, až překotném se stalo, že nevím: byl a mluvil to, nebo se mi vše zdálo? [26] IV. IV.
 Skřivánek vylétl nad jarní luh, slunce se usmálo vlídně. Poslanec přijel k vám, jaký to ruch! Co že vám přinesl z Vídně? Podporu Frantovi, Honzovi kříž. A Karlu, Vaškovi místo? Že přijel poslanec, to, brachu, víš. S čím přijel, to není jisto. Úkol má veliký, že nutno jest nasadit časem i noci. Vídeňská noc, ta má statisíc hvězd. Jak noční hvězdičky zmoci? Nasadíš všechno a není to dost. Voliči vždycky dál touží. Sem vodní cesty! Chci daní být prost! Poslanec vždycky je v louži. 27 Dopisy, návštěvy, deputac rej, každý ví, co jemu zdrávo. O jednom nemluví, děj se co děj. Národa nechtějí právo. Dopisy, návštěvy, deputac rej. Hryžou se suché už kosti. O jednom nemluví, děj se co děj. O naší samostatnosti. Život je krušný. A život je boj. Proklatý vír tu a hlomoz. Poslanče, poslanče, touhu mou zkoj, poslanče, poslanče, pomoz! Systémy lámej a Vídeň si skruš a přivoď ústavy změnu. Předem však, poslanče, byl jsem tvůj muž, mně pomoz za každou cenu! A je-li potřeba, programu nech, pošli ho raději k ďasu. Já, Jiří Krupička, v nejtěžších dnech získal ti na třicet hlasů. 28 A je-li potřeba, vládě dej hlas, lid už se nějak s tím smíří. Národ už počká, má království čas. Dnes volá Krupička Jiří! Skřivánek vylétl nad jarní luh, slunce se usmálo vlídně. Poslanec přijel k nám, jaký to ruch! Co že nám přivezl z Vídně –? Přikrývku odkryli, v kočáře nic. Marno je prohledat kapsu. Přátelé, voliči, mohu to říc’: Vídeň je také už na psu! Tam, kde nic není, dovede brát jen politika chytrá. Přátelé, dnes vám nic nemohu dát. Přijďte si, přátelé, zítra! [29] V. V.
 Stařeček před domem, vlas jako sníh. Dávno co holkám se líbil. Kočár zří ujíždět, šeptá si tich: poslanec, poslanec slíbil. Schůze se zdařila. Slov mojích proud valil se jak horská řeka. Trpící čekají na boží soud. Stařeček, ten na mne čeká. Schůze se zdařila. V hospodě kdes o mou řeč ještě se servou. I soupeř posléze nesměle hles’: „Co platno. Mluvit zná s vervou!“ A budou mluvit a budou zas pít v draka už na polo tlamě. Mám já se styděti za ten svůj lid? Má se lid styděti za mě? 30 A mne dnes neděsí rvačka ni hluk, ty, které míjímemíjíme, lesy. A mne dnes neděsí vlastních slov zvuk. Jenom ten stařec mne děsí. Schůze se zdařila. Kolik jich zřel! Kolikrát věřil a chybil. Červánek vzplál a červánek mřel. „Poslanec, poslanec slíbil!“ Slíbili, zmizeli. Kolik jich zřel! Přec věřil proroctvím Sibyll. Červánek vzplál a červánek mřel. „Poslanec, poslanec slíbil!“ A stojí před domkem, jak stával zde. A měkne, jak kdysi měkl. Červánky pohasly, soumrak už jde. „Poslanec, poslanec řekl!“ Kočár, jenž ujíždí, prach zvedá s cest. Staříku, čím jsi to chorý? V houni se zahalím, chladno mi jest. Sníh kryje v obzoru hory. 31 VI. VI.
 Parlamente, parlamente, máš to tvrdé spaní! Střelba zněla, duní děla, nevzbudíš se ani. Odpočíváš, parlamente, po noci a po dny. U rarachů, tolik strachu že bys nebyl hodný – –? Mrak se kupí na obzoru, mrak se kupí v dálce. Bez ustání hrají páni o míru a válce. Míjí týdny, měsíce jdou, hučí temné lesy – – parlamente, sakramente, parlamente, kde jsi? 32 VII. VII.
 Když jsem se vracel z hospody, tu chopil jsem se slova, v žaludku mi dnes ležela řeč páně kancléřova. „Tys, filištíne, takový? Čest mám to s pěkným panstvem. Že připravuji bláhový já konflikt se Slovanstvem? Tys, filištíne, takový? Čest s pěknými mám pány. Že zbraň jsem dodat hotový k zápasu pro Germány?! Lidičky, lidé, držte mne! Já div se nezadusím. Lidičky, toho kancléře já pěkně sebrat musím! 33 Tu máš, tu máš, ty šibale! Tu jednu! A tu jednu! Tvé plány zmařím nekalé, pravici mužně zvednu – K slovu se hrdě přihlásím, jsa krajně indignován, a zabouřím jak mladý hrom, já, poslanec a Slovan! „Zadržte! Kam se řítíte! Dopřejte oddech lidu! Nemáte ani trochu cit pro strašnou jeho bídu! Zadržte! Což vy nevíte, s jakými hráti hráči? Má císař Vilém dlouhý knír, leč dnes je nějak kratší. Zadržte! Mluvím za svůj lid, za miliony stenů – –“ Promluvím takto určitě, jestliže nezapomenu – 34 VIII. VIII.
 K poslanci jsi tedy přišel? Nevěs hlavu, neklop oči. Buď mi vítán, sedni, bratře, Sokolíku, Sokole! Můj jsi muž a ve dne víru zachoval jsi klidnou hlavu, zachoval jsi klidné srdce, Sokolíku, Sokole! Čertu, ďáblu tělocvičnu propůjčit lze. Ale nikdy ku projevům politickým, Sokolíku, Sokole! Muž jsi vážný a máš rozum. Planý projev nemiluješ. Chápeš, že je vážná chvíle, Sokolíku, Sokole! 35 Oba národ varujeme. Horké hlavě chladný obklad! Poslanec já a ty Sokol: ruce sobě podejme! Muž jsi vážný a máš rozum. Planý projev nemiluješ. Nepropůjčíš místnost k schůzi podezřelých intencí. K poslanci jsi tedy přišel. Bratře, hlavu hrdě vzhůru! Ty mne chápeš, já tě chápu, Sokolíku, Sokole! Snad by v schůzi zabouřili, zkalili by čistou vodu, bůh ví, čím by poskvrnili tělocvičnu sokolskou. Co by hejtman tomu řekl? Snad by tebe stotožnili s nezodpovědnými živly, Sokolíku, Sokole! 36 Člověk má též srdce v těle, inu, krevkrev, to není voda. Jako občan můžeš bručet, jako Sokol ticho buď! [37] IX. IX.
 Košile rudá zmizela, jak by ji shltila země. Přichází černých pánů dvé: „Proč jdete, pánové, ke mně?“ A černí pánové vážně dí: „To nelze říci tak krátce. My učitelstva českého jsme česká deputace –. S bolestí těžkou neseme poslanců pych a zpupnost, s bolestí těžkou neseme tu jejich neústupnost. Je známa tíseň, v které my už od let bídně tonem’. My chceme platů úpravu. Bez průtahů a honem. 38 Že není peněz? Písničkou nás takou neodbudou. Že není peněz? Smiřte se. Peníze hned tu budou... Že Němci chtějí vydírat? Národní chtějí ztrátu? Co je nám po tom! Smír a hned! Úpravu chceme platů. Že chtějí dělit království, menšiny rdousit ztichlé? Co je nám na tom? Smír a hned! Úpravu platů a rychle. Skoncujte dlouhé tahačky. Kdo váhá, ten na nás hřeší. Když Němci nechtějí ustoupit, ustupte tedy vy, Češi! Povinnost k národu máme-li konati v době, kdy bída: ať koná národ svou povinnost, buď jak buď, jen když se přidá!“ 39 A páni zmizeli jako duch. Dlouho jsem stál v zlé dumě. – – A je to pravda, že tu byl opravdu někdo u mě? – – A páni zmizeli jako duch, člověk se nedohlídá. – – A je to vskutku jejich hlas: Buď jak buď, jen když se přidá? – – Zamrazilo mne. A já stál u okna dlouho němý. Soumrak se snášel pomalu nad mojí rodnou zemí. [40] X. X.
 A nikdy v před a vždycky zpět. Musíme. Všechno je nutno. A je tak krásný boží svět a je tak doma smutno. My dosti časně najdem’ klid, až skryje naši kost rov. Leč zatím pojďme skepsi skrýt na Robinsonův ostrov – Jsou chvíle, kdy se cítí přec domácích věcí bědnost. A příjemno je na konec odmítnout odpovědnost. [41] XI. XI.
 Tož tedy zmizet. Ale kam? V kterých teď skrýt se krajích? Kam půjdu, nikomu neříkám; jisto, že nepůjdu na jih. Tam půda horká. A když jdem’ až k samotnému jádru – –: tam dole někde naleznem’ čnít rozvaliny Skadru. Maličkým byla Evropa vždy láskyplnou chůvou. Jsou říše, kde se mluví teď zvlášť energickou mluvou. Je možno jeti na sever, na západ, východ se může. Při slově Skadar naskočí tak mnohým husí kůže – – 42 Jih je však velký. Na to si v čas ještě rozpomínám. Skadar-li minu, mohu jet ledakam ještě jinam. Je Italie krásná zem’. Výhodu její chápeš. V Skadru, tam stůně Evropa. V Římě, tam stůně jen papež. [43] XII. XII.
 Už jsem složil svých pět švestek na prsa když pad’ mi cent; kdo to z čista jasna volá: Svolej, vládo, parlament? Už, už lehko v srdci bylo veselému vyhnanci, kdo to z čista jasna volá: protestujte, poslanci? Baedeckra jsem už si koupil, prostudoval jízdní řád, k poslancům kdo náhle volá: mandátů se račte vzdát? Mnoho slov a mnoho přání, ale žádné spasení. Až ten parlament se sejde, na věci nic nezmění – 44 Mnoho slov a mnoho přání jenom zlo by plodilo. Protestovat v této chvíli tuze by nám škodilo – Mnoho slov a mnoho přání! Cestou tou však nepůjdem’. Mandátu se lehko vzdáme, ale těžko dobudem’. [45] XIII. XIII.
 V neděli náš sjezd se konal. Zářila síň zasedací. Delegátů přišlo tři sta, přes čtyřicet poslanců. Ve tři čtvrti na jedenáct mrtvých vřele vzpomínaje schůzi četně navštívenou zahajoval předseda. Politickou situaci referenti objasnili, po debatě všichni svorně takto jsme se usnesli: [46] XIV. XIV.
 Ve vážné chvíli za náš lid my promluviti chceme. Že vláda není nestrannou – my toho litujeme. Že nesvoláván parlament, když trpí cit i měšce, že bez nás tvoří osudy – my neseme to těžce. Že Hochenburger nadrobil nám svízelů už mnoho, svým výnosem nás pozlobil – my litujeme toho. Že hynou zemské finance, nás naplňuje děsem. My, odhodláni ke všemu – to všecko těžce nesem’. 47 Že duch náš není geniem, že sedma není esem, že živoříme, nežijem’ – to zvláště těžce nesem’. Že v říši jsme tu bez práva a rovni tváři němé, že luza s námi zahrává – my toho litujeme. Že genij času křídlatý předhoní líné pěšce, že zpozděni jdem’ za braty – my litujeme těžce. [48] XV. XV.
 Já příliš rychle víno pil, rychleji, než mi svědčí. A po schůzi jsem promluvil zmatené jakés řeči: „Čtrnáctý máte paragraf a výminečné stavy. Ty shltnou zbytek našich práv, jen jestli též je stráví! Čtrnáctý máte paragraf a ten prý čeká tiše. Bodáky chcete nasytit hladovou tlamu říše? Čtrnáctý máte paragraf, ten dá vám, čeho třeba. Jenom ne vašim rentám kurs, jen hladovým ne chleba! 49 Řinčíte šavlí – hudba ta se vaší Vídni líbí – – Řinčíte šavlí, její zvuk jak milenky zní sliby. Řinčíte šavlí – Tóninu vy začínáte ostrou. A kdo ta vaše milá je? S chladnou se líbáte kostrou!“ [50] XVI. XVI.
 Ale můj soused vycítil hrozící z mých slov škodu. Nezatahal mne za kabát. Nalil mi do vína vodu. Když jsem se napil, cítil jsem uklidňující změnu. Na místo krve moře vod. Ne, už se nezapomenu! [51] XVII. XVII.
 Třešňový květ už opadal, šeřík však ještě kvetl. Kdys ráno při své snídani jsem communiqué četl: Že zprávy klamné šíří se o sjezdu důvěrníků, a proto konstatujeme v úředním kominíku: Vy, kteří dobré vůle jste, nedejte tomu víru, že sjezd náš byl by rokoval o válce nebo míru. Vy, kteří dobré vůle jste, poslyšte slovo přímé. My víme, kdy nám mluviti, kdy mlčet, také víme. 52 Vy, kteří dobré vůle jste, dobrého přesvědčení, vy chápete, že nesmyslem by bylo prohlášení, jež do úst vkládá zloba nám, ta zloba v Čechách častá. Nás provokace nesvedou. My čekáme a basta! [53] XVIII. XVIII.
 Lidé se divně tvářili, věsili divně hlavu, když četli cosi o Bosně a výminečném stavu. Smí každý svěsit hlavu svou, obzvláště když ho brní, však co se týče projevůprojevů, jen buďme opatrní. Dne nevíme ni hodiny. Nevíme, kdo nás slyší. Tož buď jak buď, děj se co děj, přátelé, buďme tiší! Provokatérů jako much. To není věcí skrytou. Bych vzor dal vám, já mlčím sám, ač chráněn immunitou. 54 V své blahodárné činnosti dnem nedáme se zviklat. Nic nemohli jsme lidu dát, dáme mu aspoň příklad! [55] XIX. XIX.
 Přátelé, je to těžko říc’ jak vládě my jsme milí. Měli jsme dlouhé prázdniny, ještě je prodloužili. Přátelé, je to těžko říc’, co člověk ve Vídni platí. „Neračte“,Neračte,“ řekli pánové, „příliš se namáhati“. Je doba příliš vzrušená, víc, nežli nervům svědčí. V takové době vzrušené se mluví dlouhé řeči. Poslancův úkol těžký jest, těžší, než leckdo snese. Hlasivky trpí, nervy též. Poslanci, zotavte se! 56 Nebručte, prosím, pánové, zde není důvodu spílat. Ruce si myjte v době zlé, ve vodě, v níž se myl Pilát. Pršelo právě. Svěžejší je zase zeleň stromů. Zelenají se lučiny. Poslanci, jděte domů! Až bude čas, vy schválíte vám předložený účet.“ Všichni tím byli dojati, někteří počali bručet. [57] XX. XX.
 Na světy valí se pohromy, zločiny dějí se, zrady. A já jsem docela pitomý. Přicházím z Národní rady. Národní rada se pozvedá. V nezvyklé sešla se síle. „Volá nás“,nás,“ pravil pan předseda, „k projevu dějinná chvíle“.chvíle.“ Je zamračený horizont a docházejí stesky, že dosud jeví malý fond ten velký sbor náš český. Dvakráte měř a jednou řež, je Rady národní heslem. Neradno plavbu začít též za bouře s chatrným veslem. 58 Nyní však nelze váhati. Chvíle je velká a bědná. Království šeptá v závrati: „Národní rada jedná!“ Hluboce všichni dojati. Kam jdem’? Do nedohledna. A opakují v závrati: „Národní rada jedná!“ Národní rada se pozvedá. Co výplod mnohých porad tlumočí jí pan předseda obsáhlý elaborát. Projev to vážný a kovaný, projev to mohutný, včasný. Kritický v chvíle kritické a v chvíli nejasné jasný. Cos jako křídla věčnosti poradním sálem šumí. Posluchač šeptá s vděčností: „Předseda, ten to umí.“ 59 A předseda když dočetl, tu bylo ticho všude. Mouchu bys slyšel letěti. Kde cíl tvůj, moucho, bude? Letěla moucha po síni v svém letu větší a větší. Letěla moucha pátravě, až na nos usedla něčí. K slovu se řečník přihlásil. Myšlenku dobrou vítal. Poznámek něco skeptických do svojí pochvaly vplítal. Že když jsme tak dlouho čekali, je možno čekati ještě. Projevy, tvořené pro sucho, nevhodny pro dobu deště. A on, ač stále napíná své dosti veliké ucho, jist není sobě docela, je-li teď déšt nebo sucho. 60 Pročež k těch poměrů zjištění komise dnes ať se zvolí. Po síni moucha bzučela na nose kohokoli. Odhlasovali komisi. Ta slyší růsti i trávu. Příštího roku podá nám o svojí činnosti zprávu. [61] XXI. XXI.
 I spravedlivý sedmkrát za den se obtíží hříškem. Smrtelný hřích je jediný: po funuse jít s křížkem. Projevy mohou být rozličné, když stmí se nebo rozdní. Jedny však jistě špatné jsou: to jsou ty příliš pozdní. Takové kacířské myšlenky já po večeři měl jsem. Mám vždycky kacířské myšlenky, když špatně večeřel jsem. [62] XXII. XXII.
 Jeli jsme mlčící krajinou, jeli jsme přes pláně chudé. Co bylo, můžeme věděti, skoro též i co bude – – [63] XXIII. XXIII.
 Hrabě Stürgkh nás napomenul. Neposlušný nebudu. Nechci dělat širší vlasti před Evropou ostudu – Utlumeně, zabaleně musí zníti kritika. Hrabě Stürgkh nás upozornil, že se všechno neříká – Utlumeně, zabaleně. Nutno dbáti ohledů, opposice může býti, ale nesmí ku předu. Co lid cítí, slyšet, zříti, je to vůbec známá věc. Nebude to ohřívati rozmyslný poslanec – 64 XXIV. XXIV.
 Jedeme mlčící krajinou, Týdenní odbyto dílo. Co bylo, můžeme věděti. Netěší nás však, co bylo. Jedeme mlčící krajinou, jedeme přes pláně chudé. Co bude, můžeme věděti, netěší nás však, co bude! [65] XXV. XXV.
 Někdy, už tomu dvacet let, písnička veselá zněla. Zpívaly Čechy, zpíval svět, hořela mladistvá čela. Námořník odvážně dával se na cestu do dálných moří. Leccos se tenkráte zpívalo o lecčems, co se boří... A hlavy byly tak opilé, opíjel klad jako zápor, přes světy vlál pyšně prohnilé zbarvený krví prapor... Někdy, už tomu dvacet let. Časem se vzrušíme echy. Toužily Čechy, toužil svět. Toužit jste přestaly, Čechy? 66 Ospalý, bezkrevný parlament a Sisyfova práce. Ospalé, bezkrevné protesty, bezkrevné interpellace. Mluví se. Poslouchá stenograf. Nic, v skvělá oděno roucha. Mluví se. Naslouchá stenograf. Jen vláda nenaslouchá. Ve sloupcích žurnálu otisknou neposlouchané řeči. Proloží effektní passáže, aby byl dojem jich větší. Odvážné skončily výpravy. Kde zápal bojovných šiků? Na které’s dojel mělčiny, ty, mladý námořníku? A proč je chladný, stínový tvůj klad dnes jako zápor –? A kde jsi nechal z mladých dob ten zkrvácený prapor? 67 A píseň, která duněla, zda ještě jednou se vrátí? – Kdybych já nebyl poslancem, směl bych se takto ptáti – [68] XXVI. XXVI.
 V indisposici předsedy na rychlo delegovaný, já měl jsem úkol promluvit na sjezdu mládeže strany. Mladíci v černém sešli se, napočítal jsem jich do set. V indisposici předsedy zlý duch mne nějaký posed’. Večer je vlažný, svěží vzduch. A všechno k přípitku svádí. A jaký je ten pravý duch, kterým bych promluvil k mládí? S přelomenýma křídloma, přes úhor, skály a močál! A já jsem k naší mládeži mluviti takto počal: 69 „Strážci jste odvěkých plamenů, třeba dnes slabě se třásly. Strážci jste odvěkých plamenů. Běda nám, jestli by zhasly! Dědici velikých úkolů a nejen na polo buďte. Nejděte slepě za námi. Uvažujte a suďte! Nepřísahejte na prapor, na lidské přespříliš vůdce – – A jestliže jste soudili, nesložte do klína ruce. A jestliže klesá nám odvaha, boje když zdají se marné, řekněte: lidé, ti stárnouti smí, běda však, národ když stárne! A malý, kleslý náš-li duch, ať šiky nastoupí jiné. Řekněte: lidé mříti smí, běda však, národ když hyne! 70 Strážci jste odvěkých plamenů v tmách, které šíří se vůkol. Život se může ztratiti. Běda, když ztratí se úkol!“ S přelomenýma křídloma přes močál, úhor a skály. Seděli vážní mladíci, vážně mi naslouchali. Seděli černí mladíci, sklonili hlavu k hlavě. Úkosem na mne pohlédli, tázavě, nechápavě... [71] XXVII. XXVII.
 Noc byla zlá a bezhvězdná – – Ni vánek nemírní dusna. Matně jsem kráčel ulicí. Připadala mi hnusná. Veselé chodce potkal jsem v mrtvém tom nočním tichu. Mně bylo úzko noci té z bujného jejich smíchu – – [72] XXVIII. XXVIII.
 I ve dne časem vyklíčí podivná hypochondrie – Bůh chraň vás, muži voliči... poslanec, poslanec pije... Zpravodaj krčí rameny. „Konstatoval jsem, páni, že včera scházel poslanec při vážném hlasování!“ Při hlasování scházel jsem, z referátů to víte – – Co věřit ale nemohu: že bylo důležité... Formou duch dále se ubije, ústava nadále hnije, Bůh chraň vás, moji voliči. Poslanec, poslanec pije... 73 A já jsem pil a mnoho pil, pro všechno, co mi chybí, pro nedokončené výpravy, pro nevyplněné sliby, pro nedomyšlenou myšlenku, pro boje nebojované, pro to, co včera stalo se, pro to, co zítra se stane. Pro slova těžce řečená, pro slova říkaná lehce, pro soumrak, jenž vždy přichází, pro úsvit, jenž přijít nechce... A já jsem pil a mnoho pil pro slabost svojí vůle. Pro svoje předčasné ústupy, pro slova řečená z půle. 74 XXIX. XXIX.
 V hlavě mi cosi zvučelo dalekou ozvěnou, temně – Má mladost přešlá zpívala: Země, má rodná země – Šlapaná povždy v porobu, vykořistěná, plodná. Má mladost přešlá zpívala: Země, má země rodná! Kolik už dravců noci, dne, přelétlo zlekaným krajem? Má mladost přešlá zpívala: Rosteme, kveteme, zrajem’! Rosteme, kvetem’, zrajeme. Bojujeme a chceme. „My bijem’ o mříž, ducha lvi a my ji rozbijeme.“ 75 Nad písní mládí přešlého had povstal ale syče: „Poslanče lidu sešlého, s čím chceš jít před voliče? Kouzlil jsi marnou zášklebu staleté lidu muce. A smečce bídných darebů podáváš svoje ruce. A tam, kde řídké mrtvoly se zápasníků kupí, pozoruješ s mdlou nevolí přeletající supy. Výkřiky tebe nevzbudí, znervosní pouze vzdechy. A pohled zlý tě netrudí, jak rozkrádají Čechy groteskní jakés’ přízrakypřízraky, jichž nezná přírodopis.“ Cit lepší ve mně procitl a napsal jsem tento dopis: 76 XXX. XXX.
 „A třeba měl jsem mnoho chyb, cítil jsem časem čistě. S vámi a se mnou bylo líp, kdybych byl na svém místě. Já cítil ponížení hrot tak, jak je jiný cítí. Jen neuměl jsem mlčet v čas a v čas ne promluviti. Má ruka slabá! Zdvihne se, zrak protivníka měří. Má ruka slabá. Poslanec, ten nikdy neudeří. Má hlava slabá. Myšlenka na okamžik jí bleskne. Myšlenka tiše zapadá kams v nedozírno teskné. 77 Má vůle slabá. Zklamání mne příliš rychle shroutí. Jdu. Sotva jsem se rozeběh’, už chce se oddechnouti. Kdo za to, že já nestačím na těžký úkol v půtce. Kdo za to, že jsem voják jen tam, kde nám chybí vůdce? Vše slabo ve mně. Slabý tvor vždy k silnějšímu přilne. Vše slabo ve mně. Oči jen, jen oči mé jsou silné. Daleko vidí. Hnilobu už v jejím vzniku zočí. – Den šerý. Vidím porobu. Co pomohou mé oči? Zřím, že je cesta bezcestímbezcestím, a zřím, že houstnou mraky. To vědět je mým neštěstím. Co pomohou mé zraky? 78 Zřím, že se v lidu podává jen kámen místo chleba. Není-li možná náprava, k čemu mých očí třeba? Daleko vidím. V budoucnost, jež jiné rytmy zpívá. Kde Herakles, jenž očistí hnůj Augiášova chlíva? Na velký úkol hledím sniv. Můj osud: nepokročit. Ten Augiášův vidím chlív. Co s očima si počít? Odejdu, místo učiním pro přicházející sílu. Buď silný duch, buď silný sval. A nyní chutě k dílu! Odejdu, ne však daleko, účastník vašich trudů. Vůdcem jsem býti nemohl, vojákem za vás budu! 79 Vzdávám se svého mandátu. Není mi nežli mukou. Na místo mé přijď silnější! Poslanec; vlastní rukou.“ [80] XXXI. XXXI.
 Šeří se. Chodí přízraky, jichž nezná přírodopis. Přede mnou dopis k voličům a předsedovi dopis. Rozhlížím se tím soumrakem. Co může soumrak říci? Echo má jaksi posměšné. „Pro sílu přicházející – –“ [81]
EPILOG
Slunce dál’ září, slunce nás klame. Leckterý dopis neposíláme. Voda dál’ teče, vítr dál’ věje, hluboká propast ta dále zeje. Rychlík dál’ přijíždí, odjíždí klidně, do Vídně vozí nás, vozí nás z Vídně. Podivné stopy jdou v podivné sluje, nikoho ale neděsí. Poslanec ruce myje si. Poslanec dále poslancuje. [82] Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně Vydal Ludvík Bradáč na Král. Vinohradech MDCCCCXXI
E: sf; 2004 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibelot; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Bradáč, Ludvík
(Bibelot III - Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně - Vydal Ludvík Bradáč na Král. Vinohradech MDCCCCXXI)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 84

Věnování: (Živým i mrtvým spolubojovníkům za státní samostatnost. 28. 2. 1921. Viktor Dyk)