MÉ ČECHY.
Mé Čechy, zryté kdys stopami gigantických vozů,
já kráčím půdou vaší od severu k jihu,
od východu k západu,
od dýmajících hald severu,
od místa hrůzy plných katastrof,
od skalních strží a slavných hradů,
nesoucích v pyšné nádheře
své hrozebně vztýčené balvany
a poslední čisté a smělé oblouky,
od hor hlav bílých, odkud valí se divoké bystřiny,
od dýmajících dolů, jak rány kouřící, otevřené,
zejících dolů,
těch největších a nejstrašlivějších obětišť,
spálených, zardousených lidí,
od pohřebišť hrdinů tisícerých,
jichž řevy dozněly v němých hlubinách země
5
v ohromném, zoufalém boji s přírodou
a lidskou bestií...
Od hor pat rozrytých,
od říše vypuzeného čaroděje,
od továren dýmajících v údolích řek,
kde pod smutným začazeným flórem par
při svitu mdlých žárovek,
při světle obloukových lamp blýskajících dýmy,
se otročí.
Od chatek hnijících a trouchnivějících
pod vrstvou sametového mechu,
kde živoří tkalci a brusiči granátů,
kde domovem jsou nejbolestnější,
bledé a resignující chorobné vidiny,
kde věří se a trpí,
kde čekají slávu Pána, jenž je životem,
neznámí, tiší mučeníci bídy a hladu,
a kteří nezvednou pěstí
6
a nevezmou krvavé odvety
a nezahoří jim vztekem zarudlé, smutné,
prosící oči, ty slzavé, zmučené oči!
A kráčím k jihu
k ohromným smutným zrcadlům
zádumčivých rybníků,
nad nimiž mávají křídly vyplašení vodní ptáci,
a z vonné a hluboké nádhery hor a lesů
zní nevyslovitelné, dumné a slavné chorály...
Ó kraji vášnivých snílků,
ó země mystického míru i barbarských bojů,
ó kraji šílených modliteb, snů pohřbených,
ó scéno tragedie věků,
ó země dunící válečným křikem nenávisti –
ó země zpívající
tou neuhasitelnou, divokou, slavnou
a vášnivou nenávistí!
Mé Čechy,
7
já slyšel písně chat vašich, ptáčata mizející,
jež stěhují se v neznámo z krutého mrazu srdcí;
ptáčata plačící
já slyším naposled osaměle žalovati,
když zazářily jabloně svou bílou,
růžově zjasněnou něhou.
Mé Čechy,
pod rovy, pod rubáši smutku, bolesti,
tuposti, zoufání, beznaděje,
jak zřel bych stopy dávných obrů,
jich oči hoří smutné a děsivé nocí přítomnosti,
a je mi, jak by kvetly
v bytosti mé nádherné a rudé kalichy
a jak by všechen vzdor a bouře
od věků nahromaděné propukaly
a rozehřmívaly se jak souzvuky
obrovitých varhan
a jásaly divokou mstící a bolestnou,
8
opojnou radostí:
Ó, jíti v těchto stopách,
v těch kýžených, bolestně hledaných,
krvavě vyrytých stopách,
v těch stopách zářících, oslňujících v noci života,
jak blesky nejmohutnější,
prorývající temnou atmosféru tvořící se Země,
ve stopách tvořících, trpících, silných
a vrývajících ohromné rýhy
na skráních chvějících se velehor.
Mé Čechy!
Jste srdce Evropy tepající,
či nejněžnější, nejjásavější píseň její?
Zde slunce vstalo z chmury
a usmálo se nejtepleji v bělostných oblacích
a zlíbalo novou zemi zaslíbenou,
řek slavných vykouzlilo nádherná zrcadla
i luhy rozpučelé zelení nejvonnější
9
a posetou jiskrami nádherných drahokamů.
Má tichá Kanaan, buď zdráva!
Já žiji znovu ten tajemný a svatý okamžik,
kdy vyšlo slunce a mythickým praotcům
ozářilo zjevení života,
zem sladkou, kde bohů dobrých příbytek,
kde zpívají srdce jak prameny
v nejrozkošnějších hlubinách
posvátných hájů.
Mé Čechy!
Zvolám-li jméno to, je mi,
že ze slov těch dýše oběť nejčistší,
dýmající ze svaté obětnice nejvyššího božstva:
Lidskosti!
A otvírá se svět tiché něhy a mrtvé slávy.
A vyslovím-li tiše jen jméno to,
je mi, jak by znělo:
Má lásko!
10
MÉMU DÍTĚTI.
I.
Nezpívám ti, dítě moje, kolébavky tklivé,
otroka chci v tobě, synu, ve tvém nitru zabít dříve,
poslední ty zbytky vyrvat nejhroznější lidstva viny,
vyrvat zbytky všeničící, otravné té otročiny.
Nelíbal bych, synu drahý, tvoje krásné, bílé čelo,
kdyby v něm se strašné slovo: „Pokořit se!“ někdy chvělo,
nelíbal bych nikdy tvojí ruměnou a smavou líci,
kdybych věděl, že má pýcha bude jen rab otročící.
Malý orle, divoký můj orle, synáčku můj plavý,
viď, že démon vzpoury, pýchy dotkl se tvé dětské hlavy,
svobody že milencem vždy, milencem tak vášní žhoucím
budeš v žití!
Všechen vzdor chtěl bych ti vlíbat,
vzdor svůj smutný, potlačený,
v zracích tvých jej stále vídat,
14
znovu, znovu roznícený –
ohněm čistým, dítě moje, oči tvoje nyní hoří,
viď, mé dítě, bytost tvoji nikdo, nikdo nepokoří.
II.
Bolest, synu, vychová tě, zjemní tvoji bytost celou,
v hloubi srdce probudí ti odvahu a lásku smělou,
vše, co klidně spalo v tobě, zburcuje svým drsným křikem,
dítě mé, věz, bolesti jsi povinno vždy velkým díkem.
Boje těžké zocelí tě, v zraku vznítí plamen krutý – –
Budeš-li prv smavý efeb, strastmi všemi nedotknutý,
tož buď, poznav bolest, mužem tvrdým, síly obrovité,
který vzbouří v bytosti své všecky tajné síly skryté,
který nezná slabosti, ni lkání, ani slitování,
je jak hrozný Spravedlivý, který ví, proč léčí, raní,
jehož hoře nedotkne se jedovatým svojím hrotem,
v bolesti jen vítězem jsi nad tím, co zvu neživotem.
15
III.
Že jsi Čechem zrodilo se, moje dítě, buď ti pýchou,
neboť češství tvoje, synu, není skvělou maskou lichou,
není pláštěm, kterým možno lacino se vždycky zdobit,
ale žití smyslem vyšším, jehož nutno pracně dobyt,
smyslem žití, jehož krásy zakleté dřív otevříti
musíš prací obrovitou, kdy sám hrdě musíš jíti;
na té cestě za svým češstvím, kdy již hynout budeš v znoji,
nikdo k tobě neschýlí se, nejvýš kdosi v krutém boji
dá ti houbu plnou žluči ke tvým retům trpícím.
Dá ti malost, která mučí, dá ti chvály čpavý dým!
Uč se, synu, zhrdat těmi, kteří žitím jdou jen němi,
jejichž nitra nikdy, nikdy nevzkřiknou svůj pravý stesk;
nebuď ten, kdo cosi čeká, otrocká to duše měkká –
v muži strašné nenávisti musí šlehnout rudý blesk!
Abdéry kol obrovité, jedy v bahně českém skryté,
otroctví jed, dědící se po staletí plná běd,
nemoc hrozná, na niž zmírá úcta k sobě, v život víra,
16
která vzmach tvůj nejkrásnější chce vždy srazit rázem zpět.
Není, dítě, losem tvojím takým lidem v oběť nésti
úsměv svůj a svoje kouzlo, sladkou pýchu svého štěstí;
nemoc je to, která ve mně kdysi prudce propukala,
za niž trest svůj bytost moje bolestně již odpykala.
Ctností je, mé dítě, těmi z duše celé pohrdati;
jiné češství, ne to chabé, uč se, synu, milovati.
IV.
Ideální dílo, které sbratření jen lidé spatří
přes překážky tisíceré, neboť dosud nejsou bratři
lidé v práci, v bojích různých, štváni houfy katů hrůzných –
ani ty, mé dítě, nikdy, nikdy nespatříš!
Daleka je bytost ona, jak sen jara sladká, vonná,
vyšší, krásný člověk pyšný, volnosti též jeho říš!
Aspoň chci svou naděj vtěliivtělit, trosky žití v soulad zcelit,
vše, co žilo, plálo ve mně, přenést v mladou bytost tvou.
Krásnější však rozžít plamen, zářících dar dát ti ramen,
17
ramen bílých bohyně, jež vůní dýší opojnou,
bohyně té lásky pyšné, vítězné a ne již hříšné,
která přijde přinést novou, sladkou žití blahověst;
jejíž příchod tuším s chvěním, jako ve snu políbením
tucha nových sil a vášní klíčí v nitru v záři hvězd.
V.
Ne bohu rabů jen, leč mocným všem
v zrak uč se dívati tvrdě,
z révoví máš svůj diadém,
žij krásně, plně a hrdě!
Má nejpyšnější píseň, má píseň nejvíc lásky plná
tobě, ó naděje má, zpívána chce býti,
tak ambrosie kapky na vláscích tvých a zoře čaru plná
na líčkách tvojich, dítě mé, se kouzelně třpytí.
Ty žíti počínáš, můj malý umělče žití,
akordy hudby nádherné se azurem rozlévají
a v dětském výkřiku tvém hrají.
18
A slyším ptáče zpívati, bříz mladých slyším šum,
oblaka hedvábná nebem táhnou,
pastýři blouzniví procitli z dum,
po Chloích mladistvých prahnou.
Bázlivá děvčátka čekají tě,
mé divoké, jásavé dítě,
a věnce z primulí mají v ručkách svých
a rozkoší nejčistších jas v očích zrosených.
VI.
Já zřel, synu, ráj, kde vítal
mne mag, Hind, jenž věnce splítal
z divných květů rozhořelých neznámými barvami.
Nesmírný mír nad ním vanul, nádherný květ občas skanul
s větví bájných sykomor, jež klenuly se nad námi.
Z lian, v kterých ptáci pěli, jak by zpíval vesmír celý
smíření a harmonie nejkrásnější čarozvěst;
19
na vodách byl mír, v němž lila lotosu jen růže bílá
sladkou zář svou v svitu hvězd.
VIl.
V ráj ten vejde, dítě moje, kdo ráj srdce dřív si stvoří,
v jehož nitru rozkoší jas nádherný a čistý hoří,
ten vzduch čistý, vonný dýše, kdo jen oné dospěl výše,
ledovců kde obrovitá vztyčují se pohoří;
odkud zříti můžeš v dáli, jak se pachtí drobní, malí,
malicherní lidé mrtvých niter vyprahlých –
v oblasti, kde orli krouží, v nitro ať se duch tvůj hrouží
v nitro své i bratří svých;
tisíce jich trpí dole a přec květ na skále holé
v barvách zkvétal nádherných.
V mocné věřit přežilo se, v člověka teď věřit třeba;
ne však jenom v toho, který v znoji shání si kus chleba,
v člověka však, který tvoří opojný sen života,
jenž je vlastním stvořitelem, líbezný a silný tělem,
20
zří ráj, jenž je jenom jeho, vladař světa nesmírného,
tvořící a sladký mudřec, krása, jas a dobrota.
VIII.
Není zločin nevěřiti v bohy, hřích však vypleniti,
zničit Božství ono v zlobě, které žije, zkvétá v tobě,
zničit sen svůj o ráji,
zplenit luhy, plné květů, zářnému dát zhasnout světu,
magické zkad paprsky v tvé slovo, gesto tryskají.
Sen svůj pěstit ne všem dáno, ne všem přáno zříti ráno,
jen těm, kdož v taj vnikli všeho, zaplá slunce panenského
růžový a vlahý třpyt.
Dítě moje, dítě sladké, chápeš, jaký smysl skrývá
ono slovo čaru plné, ona žití voda živá,
ono prosté, velké slovo: člověkem vždy cele být!
IX.
Mnoho knih ti nedám, dítě; vím, že rozkoš hledání je
21
z nejkrásnějších rozkoší všech, zdroj když čisté poesie
zableskne ti démantovým okem v husté mlází spleti;
dítě, tuto rozkoš srdce znají dobře jenom děti.
Miluj ty, z jichž řádků tryská duše vroucí, krásná, vzdorná,
zhrdej těmi, jejichž řeč jen prázdná hádka neúmorná;
knihy samy ničím nejsou, život v nich se musí tajit,
žití rozkoš, odvahu a sílu nutno v sobě najít;
život onen mnohotvárný, život dravý, krutý, žárný,
život, nádherný sen žití, o němž rabům nesnilo se,
úsměvný ten sladký život v červáncích a jitřní rose,
jediného Boha slaví kosmu píseň opojivá,
nad hroby jež dál hřmí, v srdci tvém též věčný zpěv svůj zpívá.
X.
A když v dráhu žití tvého někdy přijde ona, žena,
taž se vždy, zda bytost její volností je prozářena,
zdali k tobě shlíží tiše jako tvůrčí, sladká, pravá
milenka tvé duše v chvílích, kdy tvá šílí bolem hlava,
22
kdy ti pochybnosti dravé drásají tvé nitro spáry,
zda ti ona v nitro snáší nejkrásnější svoje dary;
ať to Psyche ubohá je, líbezná ta hvězda bludná,
na niž myslíš jako na sen, který září v léta trudná,
ať to pyšná Venus, která rozkoše dar opojivý,
těla plamen bílý nese, plamen věčný, skvoucí, živý,
milenka-li volnosti to, líbej v krve blahém žáru –
vteřiny ty žitím jsou, byť člověk jimi blíž byl zmaru;
něha když tvé srdce schvátí, ať smíš duši volnou zváti,
ale přijde-li v tvou dráhu žena, jež chce zotročiti
tvoji bytost, ať se rázem krutý vzdor v tvém nitru vznítí.
Rci, zda miluje pták, jehož křídla byla ustříhána,
rci, zda člověk miluje, když jeho bytost poplvána? –
Volnost tvojí milenkou buď, divokou a růžolící,
jen s ní budeš člověk celý, blažený a jásající.
23
OBSAH:
Mé Čechy (1907)
5
Na rozhraní (1918)
11
Mému dítěti (19088)
14
E: lp; 2005
[25]