V průběhu příprav třetího výstupu plnotextové databáze Česká elektronická knihovna, kdy se soustřeďujeme zejména na autory debutující v letech 1900-1918, doplňujeme též některá díla z hlubin 19. století.
V jednom z antikvariátů na Starém Městě pražském byl jednoho říjnového dne roku 2005 nalezen a za nemalou cenu (250,- Kč) zakoupen jedinečný exemplář básnické knihy Gustava Smolika. Kniha s tajuplným názvem Básně o rozsahu 236 stran nám umožňuje setkat se poprvé s tvorbou tohoto ve své době jistě známého autora, a to v nebývale rozsáhlém souboru (srov. antikvářův pohotový přípisek na straně [1]). Je zcela zjevné, že naše plnotextová databáze dostala jedinečnou možnost zpřístupnit dílo, které se dochovalo v jediném exempláři, a uchovat tak geniální Smolikovu tvorbu těm, kteří přijdou po nás.
Naší vědecké obci je dostatečně známo jméno Smolikova současníka, básníka Gustava Smolíka. Smolik však zůstal zastrčen, neprávem. O nebývalé plodnosti básníka Gustava Smolika svědčí už i to, že nebyl v průběhu hloubkového bibliografického průzkumu zemských i krajanských periodik daného období nalezen jediný příspěvek tohoto autora. I z toho důvodu se jeví jako obtížné přiřadit tohoto básníka k nějakému literárnímu směru, přisoudit mu spojitost s některým z dobových uměleckých hnutí či přesněji vymezit jeho poetiku. Ošidné je i samo časové zařazení knihy. Nelze střílet tzv. od boku, ale důkladným ohledáním exempláře (zejména vzhledem k nekvalitnímu provedení ve své době velmi módní lipské vazby) jsme usoudili, uplatňujíce letité zkušenosti, že kniha musela vzniknout v druhé polovině 70. let 19. století (ne dříve, možná později). S takovouto přesností ve vročení jsme spokojeni.
Kolega Pavel Kořínek, který okamžitě po té, co mu byla Smolikova kniha ukázána, postřehl, že je na ní něco nezvyklého, vypracoval v první fázi detailní teoretickou studii k odhalení skutečné tváře Smolikova textu, později opíraje se o svá teoretická východiska provedl celou řadu laboratorních pokusů. Prvotní předpoklad, že by byl Smolik psal své verše citrónovou šťávou, se ukázal být mylný. Ani pokusy s napařováním (za studena i za horka), které měly odhalit použití kyseliny namísto inkoustu, neměly žádný podstatný výsledek. Až při pokusu s nahříváním stránek nad otevřeným plamenem bylo dosaženo uspokojivého výsledku. Ukázalo se totiž, jak je v dnešní době důležité pořizovat fotografický záznam archiválií, popřípadě převádět jejich text do elektronické podoby. Naštěstí však zcela jistě jediný existující exemplář Smolikovy knihy neshořel a my můžeme spolu s Kořínkem říci, že text Smolikovy sbírky na stránkách nalezeného exempláře někde je, ale zatím nejsou a (jak laborant zdůraznil) v nejbližší době ani nebudou dostatečné technologické postupy k jeho přesnému ohledání.
Básně Gustava Smolika jsou bezesporu - jak jsme si ověřili při důkladné přípravě daného titulu k vydání - zásadním objevem pro současnou textologii jako vědní obor. Nemohl být nalezen vhodnější materiál pro praktické ověření všech existujících a myslitelných edičních přístupů! Ba nutno jasně říci, že Smolikova kniha se vyjevila jako prubířský kámen této disciplíny: při střetu s tímto typem textu se jednoznačně ukázalo, že bude nutné dosavadní výdobytky české, a snad dokonce i světové textologie přehodnotit a vytyčit nové metodologické horizonty (zásadní se jeví otázka zásahů do interpunkce Smolikova textu). Zde ovšem není možné konstatovat nic jiného, než že je to úkol dalších generací široké textologické a editorské obce.
Text sbírky jsme se pokoušeli srovnat s mnoha dalšími texty. Postupně jsme zjistili podstatné odlišnosti, které bohužel z technické povahy naší aplikace nemůžeme čtenáři přinést v různočtení. Pokud bychom je měli charakterizovat alespoň rámcově, shledáváme, že básně (k této odvážné hypotéze o veršované podobě Smolikova díla nás vede povýtce především název knihy) jsou podstatně jiné než valná většina dobových textů.
Máme-li text zde alespoň náznakově interpretovat a odlišit tento šedévr od dobové produkce, vykazuje Smolikova tvorba směřování k nedořečenosti, mezi barvami převažuje bílá, či spíše zažloutle bílá, co se týče básnického subjektu, tak je zarážející jeho značná neuchopitelnost až, řekněme, nepřítomnost. Zmiňme ještě Smolikovu geniální metaforiku prázdnoty. Základní souřadnice tohoto mistra slova jsou snad všem zřejmé.
Vzhledem k nejasné přítomnosti problematických jazykových jevů nemůžeme dnes s jistotou konstatovat, co ponecháváme a co mimoděk - ovšem vždy mlčky - měníme.